58 Co 172/2025 - 118

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná Česká republika – [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 869 689,18 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2025, č. j. 22 C 60/2024-91 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 19. 3. 2025 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně zamítl žalobu s žalobním požadavkem na zaplacení částky 1 869 689,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 669 730 Kč ode dne 14. 12. 2022 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal vůči žalované (žalobou doručenou soudu I. stupně dne 15. 10. 2024 ve spojení s jejím doplnění ze dne 17. 11. 2024) zaplacení celkové částky 1 869 689,18 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“ případně „zákon o odpovědnosti za škodu“). Žalovaná částka (podle žalobních tvrzení) sestává z nároku na náhradu škody ve výši 1 349 730 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím a spočívá v náhradě nákladů za právní zastoupení vynaložených v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a z nároku na náhradu nemajetkové újmy (zadostiučinění) ve výši 320 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce téhož řízení (dále též jen „posuzované řízení“), dále z nároku na náhradu škody ve výši 199 959,18 Kč. Ke škodě ve výši 1 349 730 Kč uvedl, že představuje náklady řízení, které byl povinen v rámci posuzovaného řízení zaplatit za právní zastoupení, ačkoliv nezákonná rozhodnutí byla nakonec zrušena; tyto náklady byl nucen vynaložit i přestože usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 byly rozsudky vydané v posuzovaném řízení zrušeny a následně soudy žalobu bez dalšího zamítly; rozhodnutí vydaná v rámci posuzovaného řízení byla nezákonná a stát je povinen jej odškodnit, nárok na odškodnění má i v případě, že soud rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádné ze stran tuto náhradu nepřizná. Ohledně požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poukázal na skutečnost, že stát v posuzovaném řízení rozhodl až po šestnácti letech, a navíc žalovaná o jeho nároku rozhodla po 16 měsících, přestože dle zákona má lhůtu 6 měsíců, námitku promlčení označil za odporující dobrým mravům s tím, že byla vznesena s přímým úmyslem žalobce poškodit. Ke škodě ve výši 199 959,18 Kč uvedl, že tvořena úrokem z prodlení z nevrácené kupní ceny z částky 2 165 730 Kč za období 29. 4. 2019 – 31. 3. 2020 ve výši 10 % ročně s tím, že žalobce „měl nárok na vrácení kupní ceny nemovitostí a je nepochybné, že s finančními prostředky nemohl disponovat“. Žalobce rovněž požadoval zákonný úrok z prodlení z částky 1 669 730 Kč (1 349 730 Kč + 320 000 Kč) od 14. 12. 2022 do zaplacení, kdy prodlení žalované odvozoval od doručení své žádosti o předběžné projednání nároku dne 13. 12. 2022 žalované.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě žádný z žalovaných nároků žalobce neuznala, navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne 13. 12. 2022 nárok na poskytnutí škody a zadostiučinění nemajetkové újmy ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu (OdpŠk). Ke své obraně uvedla, že nárok na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení vynaložených v posuzovaném řízení by žalobce dle § 31 OdpŠk měl pouze v případě, kdyby v posuzovaném řízení neměl vůbec možnost domáhat se náhrady nákladů řízení podle procesních předpisů, nikoliv na situace, kdy nebyla soudem v posuzovaném řízení tato náhrada účastníkům výslovně přiznána. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení žalovaná namítla, že žalobce nebyl po celou dobu hlavním účastníkem posuzovaného řízení, když po určitou dobu vystupoval jako vedlejší účastník a po určitou dobu nebyl účastníkem vůbec, a v úvahu připadající část řízení pak nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou zejména pro složitost projednávané věci, a namítla též promlčení tohoto nároku. Nárok ve výši 199 959,18 Kč tvořený úrokem z prodlení z nevrácené kupní ceny není škodou v režimu OdpŠk a je rovněž promlčen, neboť žalobce požaduje škodu za období končící dne 31. 3. 2020, přičemž žaloba byla podána až dne 15. 10. 2024.

4. Žalobce ve své replice zopakoval, že nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení je po právu, neboť škoda mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí. K námitce promlčení požadavku na náhradu škody tvořené úrokem z prodlení z nevrácené kupní ceny nemovitostí uvedl, že dopisem ze dne 13. 12. 2022 určil počátek splatnosti tohoto nároku. Námitku promlčení označil za rozpornou s dobrými mravy; žalovaná jeho nárok ve lhůtě 6 měsíců neprojednala, navíc žalobce opakovaně ubezpečovala, že nárok bude vyřízen co nejdříve, na stát jsou kladeny obecně vyšší požadavky než na běžné účastníky řízení. Žalobce získal jistotu o nezákonném postupu žalované dne 6. 2. 2023 doručením rozhodnutí dovolacího soudu v posuzovaném řízení, žaloba byla podána dne 15. 10. 2024, proto jeho nárok na náhradu škody spočívající v úrocích z prodlení není promlčený.

5. Soud I. stupně rozhodl po provedeném dokazování spisem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]; žádostí žalobce ze dne 13. 12. 2022, písemnou urgencí ze dne 8. 12. 2023 a odpovědí žalované ze dne 13. 5. 2024; komunikací žalobce a [orgán] – vyjádřením ze dne 11. 10. 2023 a ze dne 5. 1. 2024, žádostí o součinnost ze dne 27. 2. 2024, vyjádřením ze dne 8. 3. 2024, odpovědí na dopis ze dne 5. 10. 2023. Rozhodl na základě skutkových zjištění zejména o průběhu posuzovaného řízení (v němž se Městská část [adresa] jako žalobce domáhala po žalovaném 1/ [Jméno žalobce] a žalované 2/ [právnická osoba] určení neplatnosti kupní smlouvy na pozemek, eventuálně určení vlastnického práva k pozemku) z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí, a o průběhu předběžného projednání nároku u žalované. Svá skutková zjištění popsal pod body 7. až 9. v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v tomto směru odkazuje.

6. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (ve výši 320 000 Kč) soud I. stupně posuzoval (z důvodu procesní ekonomie) z hlediska důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení. Dospěl k závěru, že uvedený nárok je promlčený. Ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk subjektivní šestiměsíční promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po pravomocném skončení posuzovaného řízení dne 6. 2. 2023, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí dovolacího soudu, neboť tohoto dne se žalobce dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení. Žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne 13. 12. 2022, pročež došlo ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk ke stavení promlčecí doby po dobu zákonné šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku. Po uplynutí této lhůty opět začala běžet promlčecí doba a marně uplynula uplynutím dne 6. 2. 2024. Žalobce podal žalobu na soud až dne 15. 10. 2024, tedy po marném uplynutí promlčecí doby. Námitku promlčení soud I. stupně neshledal (oproti tvrzení žalobce) v rozporu s dobrými mravy, kdy při posuzování vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 (z něhož citoval). Konstatoval, že v projednávané věci zavinil uplynutí promlčecí doby žalobce, kterému ničeho nebránilo v tom, aby se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy obrátil žalobou na soud hned po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároků; žalobce přitom podal žalobu až pět měsíců po vyřízení žádosti žalovanou. Neshledal, že by v případě žalobce byly naplněny natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly zásah do právní jistoty v podobě institutu promlčení. Zmeškání promlčecí doby nelze přičíst k tíži žalované, která svým jednáním nikterak nebránila žalobci v uplatnění nároku; přestože ubezpečovala žalobce o tom, že jeho nárok v určité lhůtě vyřídí, bylo právě a jen na žalobci, aby svůj nárok včas uplatnil u soudu; žalovaná neinformovala žalobce o průběhu vyřizování jeho žádosti účelově, aby snad vyčkával s podáním žaloby, nýbrž pouze reagovala na jeho urgence. Nadto předpokladem pro podání žaloby dle OdpŠk je předběžné uplatnění nároku u žalované, nikoli vyřízení předběžného uplatnění, pročež není nutné vyčkávat rozhodnutí žalované. Nedůvodnou shledal i argumentaci žalobce, že v této věci jednal se [orgán] a snažil se o započtení pohledávek. Soud I. stupně zdůraznil, že promlčení je legitimním a zákonem předvídaným institutem, chránícím právní jistotu a odrážejícím soukromoprávní princip vigilantibus iura scripta sunt. Uzavřel, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v souladu se zákonem, jakož i v souladu s podstatou institutu promlčení, kterou je jistota v právních vztazích, námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a marné uplynutí promlčecí doby zavinil svým jednáním, res. nejednáním žalobce. Nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení je tak promlčen, pročež žalobu ohledně částky 320 000 Kč zamítl.

7. Nárok na náhradu škody představující náhradu nákladů řízení vynaložených v posuzovaném řízení (ve výši 1 349 730 Kč) soud I. stupně posuzoval dle § 31 OdpŠk. Vyšel z toho, že k vypořádání náhrady nákladů právního zastoupení účastníků slouží primárně samo řízení, v němž tyto náklady účastníkům vznikly, tj. v projednávané věci posuzované řízení; pouhý neúspěch účastníka v otázce nákladů řízení nemůže založit takovému neúspěšnému účastníku právo požadovat jím zaplacené náklady řízení na státu z titulu náhrady škody. Uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení dle OdpŠk je namístě pouze tehdy, pokud řízení, v němž účastníkovi vznikly tyto náklady, s procesním vypořádáním takového nároku nepočítá (§ 31 odst. 2 OdpŠk). V posuzovaném řízení žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a o nákladech řízení bylo rovněž pravomocně rozhodnuto; žalobce tedy měl v posuzovaném případě možnost uplatnit své náklady řízení, přičemž skutečnost, že k vypořádání nákladů posuzovaného řízení došlo dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“), kdy na základě rozhodnutí soudu žalobci nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, nezakládá odpovědnost státu za způsobenou škodu, neboť o nároku žalobce již bylo pravomocně rozhodnuto a soud není oprávněn do tohoto rozhodnutí jakkoli zasahovat. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006). S ohledem na uvedené a s konstatováním, že § 31 OdpŠk nemá sloužit jako další rozhodovací stupeň o nákladech posuzovaných v řízení pro neúspěšného účastníka, ale uplatňuje se pouze v případech, kdy poškozený neměl vůbec možnost se nákladů řízení domáhat, případně k přiznání nákladů řízení nedošlo z důvodu nesprávného úředního postupu orgánu státu, nárok žalobce na náhradu škody ve výši 1 349 730 Kč představující náhradu nákladů posuzovaného řízení shledal nedůvodný, pročež žalobu i do této částky zamítl.

8. Soud I. stupně neshledal důvodným ani nárok žalobce na náhradu škody představující úrok z prodlení z nevrácené kupní ceny pozemků za období od 29. 4. 2019 do 31. 3. 2020 (ve výši 199 959,18 Kč). Rovněž tento nárok posuzoval (z důvodu procesní ekonomie) z hlediska důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení. Konstatoval, že uvedený nárok představuje úrok z prodlení z nevrácené kupní ceny nemovitosti za období od 29. 4. 2019 do 31. 3. 2020, pročež jej neposoudil jako nárok dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť jde o nárok, který je nutné posoudit dle občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., zkráceně jen „o. z.“). Vyšel z toho, že promlčecí lhůta v tomto případě trvá tři roky a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 629, § 619 o. z.). Promlčecí lhůta proto začala běžet dne 1. 4. 2020, neboť od tohoto dne žalobce věděl, jaká škoda mu vznikla a kdo ji způsobil a mohl se svým nárokem obrátit na soud. Na běh promlčecí lhůty přitom nemá vliv, kdy byl nárok uplatněn u povinného, jak namítá žalobce, významný je až okamžik uplatnění nároku u soudu. V případě žalovaného nároku se totiž nejedná o právo, které musí být ze zákona nejdříve uplatněno u povinné osoby, jak přepokládá § 628 o. z.; práva, která je nutno nejprve uplatnit mimosoudně u povinného subjektu v rámci zákonem stanovené lhůty, jsou především práva z vadného plnění. Z tohoto důvodu nepřisvědčil námitce žalobce, že promlčecí lhůta začala běžet až dne 13. 12. 2022, kdy nárok uplatnil u žalované. Žalobce se následně se svým nárokem na náhradu škody obrátil na soud až dne 15. 10. 2024, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. S ohledem na uvedené soud I. stupně posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou jako důvodnou, neboť nárok žalobce je promlčen. Pro úplnost uvedl, že nárok žalobce na náhradu škody by byl promlčen i v případě, kdy by se jednalo o nárok dle OdpŠk a došlo by ke stavení promlčecí doby (z důvodu předběžného projednání nároku) po dobu 6 měsíců. Námitky žalobce ohledně rozporu vznesené námitky promlčení tohoto nároku s dobrými mravy, které byly shodné jako v případě nároku na nemajetkovou újmu, shledal nepřípadnými ze stejných důvodů jako v případě nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy. Žalobu i ohledně nároku žalobce na náhradu u škody představující úroky z prodlení z nevrácené kupní ceny pro jeho promlčení zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o.s.ř., za tři úkony po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.), za vyjádření ve věci samé, přípravu účasti na jednání a účast na jednání (§ 1 odst. 3 písm. a/ citované vyhlášky), tj. celkem 900 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Žalobce označil napadený rozsudek za věcně nesprávný, neboť vychází z nesprávného právního posouzení. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, že k vypořádání náhrady nákladů právního zastoupení účastníků soudního řízení slouží primárně samo soudní řízení, v němž tyto náklady účastníkům vznikly, tj. v tomto případě v posuzovaném řízení. V souvislosti s tím poukázal na to, že v posuzovaném řízení dovolací soud usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. [spisová značka], zrušil rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 3. 11. 2015, č. j. [spisová značka] (ve výrocích II. až VI.) a rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 30. 1. 2015, č. j. [spisová značka], a věc vrátil Obvodnímu soudu pro [adresa] k dalšímu řízení; majetková škoda ve výši 1 349 730 Kč mu byla způsobena zrušenými rozsudky v posuzovaném řízení; vznikla v souvislosti s vedením posuzovaného soudního řízení. Svůj nárok na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení označil za zcela důvodný, „protože postup státu vůči žalobci byl nezákonný, jak bylo shledáno i ze strany dovolacího soudu v rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021, č. j. [spisová značka]“. „Žalobce byl nucen tyto náklady v soudním řízení sp. zn. [spisová značka] vynaložit a nebyl za ně doposud ze strany státu odškodněn“. S odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu namítl, že je nutné kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, kdy podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem. Závěr soudu I. stupně, podle něhož lze újmu spočívající v nákladech řízení, které vznikly v důsledku nezákonného soudního rozhodnutí, uplatnit pouze v rámci původního soudního řízení, označil za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. [spisová značka]. Podle žalobce je tak nezbytné uznat, že i samostatné řízení o náhradě škody podle OdpŠk je přípustné, a to i v případě, kdy újma spočívá právě v nákladech řízení vzniklých žalobci na základě nezákonného rozhodnutí soudu v jiném řízení, tvrdit opak znamená odepřít účinnou ochranu základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, tj. jedná se o neústavní postup. Ohledně nároku na zaplacení úroků z prodlení argumentoval k tomu, že tento nárok je nutné posoudit jako součást komplexního nároku žalobce na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle OdpŠk. Žalobce dále setrval na svém argumentaci, že námitky žalované o promlčení jeho nároků na úhradu úroků z prodlení z kupní ceny pozemku a za nepřiměřenou délku soudního řízení žalobce jsou odporující dobrým mravům. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žalovaná rozhodla o žádosti žalobce až po opakovaných urgencích dne 13. 5. 2024 - tedy s prodlením delším než 16 měsíců, kdy během této doby žalobce dostával ujištění, že žádost bude brzy vyřízena; takto žalovaná postupovala i ve vztahu ke [orgán], kterého rovněž ujišťovala o tom, že žádost se vyřizuje; postupovala tedy zcela nepoctivě. Soud I. stupně při svém rozhodování ale tyto skutečnosti vůbec nezohlednil. Námitka žalované byla zjevně účelová a vedená jediným záměrem poškodit žalobce a vyhnout se odpovědnosti státu za způsobenou škodu; tento postup žalobce označil za „obzvláště zavrženíhodný“ vzhledem k specifické povinnost státu vystupovat v právních vztazích jako příkladný subjekt, který sám dodržuje pravidla, jejichž dodržování vyžaduje po ostatních; v této souvislosti žalobce odkázal příkladem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, v němž Ústavní soud konstatoval, že akceptací námitky promlčení vznesené státem soudy aprobují jednání proti dobrým mravům. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

11. Žalovaná se k odvolání vyjádřila. Napadený rozsudek označila za věcně správný a odvolání žalobce za nedůvodné. Ohledně možnosti přiznání náhrady škody spočívající v náhradě nákladů vzniklých v posuzovaném řízení odkázala na naplnění podmínek dle § 31 odst. 2 a 3 OdpŠk; OdpŠk je ohledně uplatněné škody z nákladů posuzovaného řízení zákonem speciálním a úprava o. z. se nepoužije, pročež odkazy žalobce na úpravu náhrady škody v o. z. jsou nepřípadné a odkazovaná judikatura nepřiléhavá. Argumenty žalobce proti zamítnutí zbývajících dvou nároků označila za účelové a bez opory v právu. Žalobce uplatnil 3 nároky související s posuzovaným řízením, které je třeba posuzovat každý samostatně, přičemž soud I. stupně dostatečně vysvětlil své úvahy vedoucí jej k závěru, že námitka promlčení zbývajících dvou nároků nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. K náhradě škody spočívající v úrocích z prodlení s vrácením kupní ceny nad rámec důvodů uvedených prvostupňovým soudem pro zamítnutí žaloby pro tento nárok dodala, že pokud – jak žalobce tvrdí – to byl stát, kdo se dostal do prodlení s vrácením kupní ceny, pak uvedenou škodu měl uplatnit proti věcně příslušné organizační složce, která se s vrácením kupní ceny dostala do prodlení, a nikoliv vůči [orgán] které s předmětnými nemovitostmi nemělo nikdy nic společného a není tedy věcně příslušnou organizační složkou příslušnou k vrácení kupní ceny a s tím spojeného případného příslušenství, neboť se jedná o škodu ze soukromoprávního vztahu, nikoliv škody vzniklé v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, tedy škody dle OdpŠk.

12. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na své dosavadní argumentaci.

13. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), při nařízeném jednání. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

14. Soud I. stupně provedl zcela dostatečné dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v projednávané věci, pročež na základě soudem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu bylo možné o odvolání žalobce rozhodnout. Soud I. stupně věc zcela správně posoudil rovněž po stránce právní. Vypořádal se se všemi zásadními argumenty žalobce, které žalobce nyní v zásadě zopakoval v podaném odvolání. Na jasné a výstižné odůvodnění soudu I. stupně (shrnuté odvolacím soudem pod body 6. až 8. odůvodnění shora) tak lze zcela odkázat. K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

15. Soud I. stupně dospěl ke zcela správnému závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (ve výši 320 000 Kč) je promlčen – viz shrnutí pod bodem 6. odůvodnění shora. Z hlediska běhu promlčecí doby a jejího uplynutí ohledně závěrů soudu I. stupně ostatně žalobce v odvolání nic konkrétního nenamítal a odvolací soud považuje této závěry (vycházející ke skutkových zjištění o pravomocném ukončení řízení, předběžném uplatnění nároku žalobce u žalované a uplynutí šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení) za zcela správné. Žalobce v zásadě nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Nicméně odvolací soud má závěry soudu I. stupně (shrnuté pod bodem 6. odůvodnění shora) za zcela správné, a nemá důvod se od nich jakkoliv odchylovat. Vzhledem k opakující se argumentaci žalobce lze jen doplnit, že rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými nemůže založit skutečnost, že žalovaná sama při předběžném projednání nároku překročila šestiměsíční lhůtu uvedenou v § 15 OdpŠk, pokud ohledně promlčení nároku ze skutkových zjištění soudu I. stupně nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15). Z pouhé skutečnosti, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobce opakovaně (k jeho urgencím) ubezpečovala, že o jeho nároku rozhodne brzy, žádný takový hlavní a přímý úmysl žalované při uplatnění námitky promlčení poškodit žalobce dovodit nelze. Ze skutkových závěrů učiněných prvostupňovým soudem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Námitka promlčení uplatněná státem totiž obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (viz např rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010) a žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).

16. Pokud jde o nárok na náhradu škody představující náhradu nákladů řízení vynaložených v posuzovaném řízení (ve výši 1 349 730 Kč), i tento nárok prvostupňový soud posoudil zcela správně ve smyslu § 31 OdpŠk. Jeho závěr o nedůvodnosti tohoto nároku - viz shrnutí pod bodem 7. odůvodnění shora - je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází ze závěru, že náhrada škody spočívající v nákladech řízení, jejichž součástí jsou podle § 31 odst. 3 věty první OdpŠk i náklady zastoupení, je v souladu s § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 30 Cdo 594/2013, uveřejněný pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 139/15, dále stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. Cpjn 31/2014, publikované pod č. 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 293/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2751/20. Zmíněná nemožnost uplatnit náhradu nákladů řízení v původním řízení je přitom dána pouze tehdy, pokud příslušný procesní předpis poškozenému tyto náklady nahradit neumožňuje, resp. s možností této náhrady vůbec nepočítá. Není-li tomu tak, je náhrada škody spočívající v těchto nákladech vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení náklady řízení přiznány nebyly, a to například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2085/08). Zmíněná judikatura dlouhodobě odpovídá i závěrům, ke kterým po posouzení ústavnosti dotčené právní úpravy dospěl Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3579/14, sp. zn. III. ÚS 2958/15 a sp. zn. II. ÚS 1560/20). Žalobce v posuzovaném řízení měl možnost náklady uplatnit a také je uplatnil, nicméně mu v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.) nebyly (s odkazem na § 150 o. s. ř.) přiznány. Dle závěrů žalobcem poukazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. II. ÚS 1460/23, základní povinností soudů je vzít v úvahu a odpovědně zvážit veškeré okolnosti a zvláštnosti individuálního případu, aby jejich rozhodnutí nebylo pouze formálně správné, ale zejména spravedlivé. Žádné zvláštnosti individuálního případu se ze skutkových zjištění soudu I. stupně nepodávají; žádné také skutečnosti žalobce ani netvrdil. Nejde tak o případ, že by byla žalobci odepřena účinná ochrana základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a jednalo by se tak o neústavní postup, jak žalobce argumentoval v podaném odvolání.

17. Soud I. stupně nepochybil ani při posouzení nároku na náhradu škody představovanou zákonnými úroky z prodlení z nevrácené kupní ceny pozemků za období od 29. 4. 2019 do 31. 3. 2020 (ve výši 199 959,18 Kč), požadovanou s tvrzením, že s kupní cenou nemovitostí, která mu měla být vrácena, nemůže disponovat. Odvolací soud nemá důvod se odchylovat od závěrů soudu I. stupně shrnutých pod bodem 8. shora, kdy soud I. stupně neshledal uvedený nárok uplatnitelný dle OdpŠk, posuzoval jej dle o. z., přičemž z důvodu procesní ekonomie nejprve posuzoval důvodnost námitky promlčení vznesené i ohledně tohoto nároku žalovanou, přičemž tento nárok shledal promlčeným, nepřisvědčil přitom argumentaci žalobce, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.

18. S ohledem na výše uvedené odvolací soud zamítavý rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., včetně správného rozhodnutí o náhrady nákladů řízení.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v této fázi řízení úspěšná, má tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které tvoří dva hotové výdaje po 300 Kč za vyjádření k odvolání a účast žalované u jednání odvolacího soudu dle § 1 odst. 3 písm. a), b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odvolací soud nepovažoval paušální náhradu za přípravu k jednání odvolacího soudu za účelný náklad, když v odvolacím řízení nedošlo k žádné změně oproti stavu před soudem I. stupně vyžadující další přípravu.

Poučení