58 Co 192/2025 - 160

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], IČO [IČO žalobkyně A], sídlem [Adresa žalobkyně A] insolvenční správkyně [Jméno žalobkyně B] v likvidaci, IČO [IČO žalobkyně B], sídlem [Adresa žalobkyně B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 1 590 184,57 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. března 2025, č. j. 10 C 150/2024-132 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé (II.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (III.) potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 30 140 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku z rukám advokátky žalované.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 19. 3. 2025 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 15 120 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1 575 064,57 Kč (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám advokátky žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení částku 45 150 Kč (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení, v němž se žalobou (doručenou soudu dne 30. 9. 2024) žalobce [Jméno žalobkyně B] v likvidaci (dále jen „[právnická osoba]“ nebo též „věřitel“ či „poskytovatel úvěru“), domáhal po žalované zaplacení celkové částky 1 590 184,57 Kč z titulu úvěrové smlouvy uzavřené mezi stranami dne 4. 1. 2008 (č. [číslo]), na jejímž základě poskytl jako věřitel žalované jako dlužníkovi úvěr ve výši 600 000 Kč, a to na základě žalobních tvrzení, že z důvodu prodlení žalované se splácením poskytnutého úvěru (od září 2014 do února 2022) došlo z jeho strany v souladu s čl. V. odst. 8 úvěrové smlouvy k zesplatnění poskytnutého úvěru, a to ke dni 31. 3. 2022, kdy dlužná částka vyplývající ze smlouvy o úvěru činila celkem 1 948 563,90 Kč. Částka ve výši 1 085 212,57 Kč (tvořená nesplacenou jistinou poskytnutého úvěru ve výši 528 166,69 Kč a úroky z úvěru do dne zesplatnění úvěru ve výši 420 235,11 Kč a budoucími úroky z úvěru ve výši 136 810,77 Kč) byla uplatněna (na základě notářského zápisu s přímou vykonatelností uzavřeného mezi [právnická osoba] jako oprávněným a žalovanou jako povinnou) v exekučním řízení (vedeném soudním [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]), v něž také byla vymožena. Předmětem v projednávané věci uplatněného nároku je 1) smluvní úrok z prodlení ve výši 35 % ročně z nezaplacených splátek poskytnutého úvěru do dne zesplatnění poskytnutého úvěru, tedy do dne 31. 3. 2022, ve výši 807 911,33 Kč, 2) smluvní úrok z prodlení ze zesplatněné částky poskytnutého úvěru od dne 1. 4. 2022 od dne vymožení dlužné částky v rámci výše uvedeného exekučního řízení, tedy do dne 28. 2. 2024, ve výši 726 833,24 Kč a 3) neuhrazené poplatky za vedení účtu od dubna 2015 do ledna 2028, kdy měsíční poplatek činil 360 Kč, ve výši 55 440 Kč. V následných doplnění tvrzení (do protokolu při jednání prvostupňového soudu a v rámci písemných podáních žalobkyně) bylo tvrzeno, že bylo plně v dispozici poskytovatele úvěru, zda a kdy úvěr zesplatní; že na žalovanou nelze v daném vztahu pohlížet jako na spotřebitele; že s ohledem na ujednání stran o prodloužení promlčecí doby práv věřitele na deset let je uplatněná námitka promlčení nedůvodná; že poplatky za vedení účtu byly součástí úvěrové splátky, proto je žalobkyně oprávněna požadovat i veškeré budoucí poplatky, úvěrový účet je v rámci bankovního úvěru veden až do dne konečného splacení úvěru včetně sankcí.

3. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 30. 10. 2024, č. j. [spisová značka], byl zjištěn úpadek původního žalobce [právnická osoba] a na jeho majetek prohlášen konkurz; insolvenčním správcem dlužníka byla ustanovena [Jméno žalobkyně A], která podáním ze dne 22. 11. 2024 navrhla pokračovat v řízení v projednávané věci.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ke své obraně vznesla námitku promlčení s tím, že k vyčíslení ztráty výhody splátek došlo opožděně a nárok samotný je promlčen, navíc je v rozporu s dobrými mravy, neboť smluvní úrok z prodlení ve výši 35 % ročně lze považovat za lichevní; ke ztrátě výhody splátek došlo již v listopadu 2013, kdy se ocitla v prodlení s úhradou splátky za listopad 2013, byť faktické oznámení o tom obdržela až v roce 2022; v daném vztahu je nutno na ni pohlížet jako na spotřebitele, tedy jako na slabší stranu, která by se měla chránit.

5. Soud I. stupně rozhodl po provedeném dokazování (listinami) na základě skutkových zjištění popsaných pod bodem 8. až 17. odůvodnění napadeného rozsudku (kdy odvolací soud v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje). V bodu 18. odůvodnění nápadného rozsudku uvedl, z kterých provedených důkazů neučinil pro věc relevantní skutková zjištění. Po skutkové stránce (pod bodem 19. odůvodnění napadeného rozsudku) pak shrnul, že [právnická osoba] jako poskytovatel úvěru na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 4. 1. 2008 (dále jen „smlouva o úvěru“) vyplatil žalované v lednu 2008 částku 600 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit v pravidelných 241měsíčních splátkách. Poplatek ve výši 360 Kč za vedení účtu byl součástí každé jednotlivé úvěrové splátky. Žalovaná se dále smlouvou o úvěru zavázala hradit smluvní úrok z prodlení ve výši 35 % ročně v případě prodlení s úhradou jakékoliv splatné pohledávky věřitele. Ve smlouvě o úvěru bylo ujednáno prodloužení délky promlčecí doby práv věřitele na deset let od doby, kdy promlčecí doby počala běžet nebo počne běžet poprvé. Strany si dále ujednaly, že k zesplatnění všech splátek úvěru dochází již samotným prodlením k úhradou splátky, aniž by k tomu byl zapotřebí jakýkoliv jednostranný úkon věřitele. Počínaje splátkou splatnou v září 2014 žalovaná přestala úvěr definitivně hradit a dlužnou jistinu včetně úroků z úvěru uhradila až koncem února 2024 poté, co proti ní bylo zahájeno exekuční řízení; ještě předtím se však ocitla přinejmenším dne 1. 12. 2013 v prodlení s úhradou splátky za listopad 2013. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by [právnická osoba] od smlouvy o úvěru pro prodlení žalované s úhradou splátek odstoupil, a žalobkyně toto ani netvrdí.

6. Po právní stránce soud I. stupně posuzoval (ve smyslu § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zkráceně jen „o. z.“) právní poměry mezi účastníky vzniklé z uzavřené smlouvy o úvěru dle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, tj. podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (zkráceně jen „obch. zák.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (zkráceně jen obč. zák.). Konkrétně vyšel z § 497 a § 506 obch. zák. s tím, že smlouva o úvěru upravená v § 497 obch. zák. a násl. je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí obchodního zákoníku. Protože žalovaná v projednávané věci jako dlužník není podnikatelem, je smlouva o úvěru přes svou povahu výlučného obchodního závazku smlouvou spotřebitelskou (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněný pod č. 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve smyslu § 262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák. tak na předmětnou smlouvu o úvěru dopadají vedle obch. zák. též ustanovení na ochranu spotřebitele jako slabší strany, kdy citoval § 55 a § 56 obč. zák. Z důvodu hospodárnosti se soud I. stupně přednostně zabýval vznesenou námitku promlčení.

7. Nejprve posuzoval, zda mezi stranami došlo k platnému prodloužení promlčecí doby na deset let. Ujednání o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obch. zák. obsažené v čl. VIII odst. 6 předmětné smlouvy o úvěru posoudil z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje jeho smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Dospěl k závěru, že ze smlouvy o z úvěru vyplývá, že její strany si sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele, tj. pouze v jeho prospěch, nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení žalované jako spotřebitele nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro žalovanou z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jí nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo pouze zhoršení jejího postavení. Soud I. stupně uzavřel, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele, je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák., porušení pravidel obsažených v § 55 a § 56 obč. zák. bylo i v době účinnosti znění, prvostupňovým soudem v napadeném rozsudku citovaném, spojeno s absolutní neplatností nastávající ze zákona (v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, z jehož bodu 41 také citoval).

8. Při posouzení samotného promlčení soud I. stupně vycházel z úpravy obsažené v obch. zák. s odůvodněním, že ustanovení obč. zák. o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 obch. zák. Vyšel z toho, že dle úpravy obch. zák. se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem, přičemž promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (§ 387 odst. 1 a 2 obch. zák.), obecná promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.), promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby (§ 388 odst. 1 obch. zák.). Dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že k prodlení žalované došlo prokazatelně již v případě splátky splatné k poslednímu listopadu 2013, došlo tak na základě čl. V. odst. 8 úvěrové smlouvy k zesplatnění úvěru dnem následujícím, tj. ke dni 1. 12. 2013, aniž by k tomu byl zapotřebí jakéhokoliv jednostranného úkonu poskytovatele úvěru, pročež počínaje dnem následujícím, kdy mohl poskytovatel úvěru poprvé uplatnit svá práva u soudu, počala běžet čtyřletá promlčecí lhůta, která uplynula dnem 1. 12. 2017. Neshledal opodstatněným výklad čl. V. odst. 8 úvěrové smlouvy způsobem, jakým činí žalobkyně, tj. že bylo v dispozici věřitele, zda a kdy úvěr zesplatní, neboť takový výklad nemá ve smlouvě oporu. Jak vysvětlil, na základě neurčitého a blíže nerozvedeného dovětku „neurčí-li věřitel jinak“ nelze dovozovat oprávnění věřitele jednostranným úkonem zvrátit již nastalé zesplatnění. Pokud by byl připuštěn výklad, že poskytovatel úvěru byl oprávněn kdykoliv v budoucnu zvrátit již nastalé účinky zesplatnění úvěru jednostranným úkonem (v projednávaném případě po cca osmi letech dopisem ze dne 31. 3. 2022 oznamujícím ztrátu výhody splátek), vznikla by tímto významná nerovnováha v právech a povinnostech stran; poskytovatel úvěru by tak v podstatě mohl libovolně manipulovat např. s počátkem běhu promlčecí doby v neprospěch dlužníka. Podotkl, že při posuzování podmínek zesplatnění vyšel výhradně z ujednání obsaženého přímo v úvěrové smlouvě, a nikoliv z ujednání obsaženého ve Všeobecných úvěrových podmínkách, neboť ujednání obsažené v individuálně sjednané smlouvě má přednost před ujednáním obsaženým ve formulářových smluvních podmínkách.

9. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (kdy příkladem označil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 681/2006, z něhož také citoval, nebo sp. zn. 33 Cdo 572/2013), dle níž povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku, tedy tímto dnem počíná u tohoto práva podle § 393 odst. 1 obch. zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“ , neboť pokud by se úroky z prodlení nepromlčovaly jako celek, mělo by to za následek vznik nepromlčitelných úroků z prodlení ke splnění jistiny pohledávky, která by již byla promlčena, což by byl následek zcela absurdní. S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci čtyřletá promlčecí doba počala běžel dne 1. 12. 2013 a žaloba byla podána až dne 30. 9. 2024 uzavřel, že nárok na zaplacení (smluvních – poznámka odvolacího soudu) úroků z prodlení ve výši 1 534 744,50 Kč je zcela promlčen, pročež jej nemohl žalobkyni přiznat a žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou. Dodal, že i kdyby nebyl promlčen, mohl by ho přiznat jen do výše dle § 517 odst. 2 obč. zák., tj. dle právního předpisu, který toto ustanovení provádí, neboť podle §262 odst. 4 obch. zák. platí, že strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle obč. zák.

10. Ohledně žalovaných poplatků za vedení úvěrového účtu soud I. stupně vyšel ze zjištění, že smlouvou o úvěru byl sjednán poplatek ve výši 360 Kč měsíčně, přičemž žalobkyně se domáhala tohoto poplatku za období od dubna 2015 do ledna 2028. Každý jednotlivý poplatek byl splatný společně s úvěrovou splátkou k poslednímu dni v daném měsíci. Vzhledem k námitce promlčení s ohledem na čtyřletou promlčecí dobu shledal promlčeny veškeré poplatky, u kterých nastala splatnost přede dnem 29. 9. 2000, tj. čtyři roky před podáním žaloby s tím, že se jedná se celkem o 65 poplatků v celkové výši 23 400 Kč. Dále dospěl k závěru, že pokud dle tvrzení obsažených v žalobě byla dlužná jistina vymožena dne[Anonymizováno]28. 2. 2024, již následujícím dnem nebyl důvod vést nadále úvěrový účet a požadovat poplatky za jeho vedení. Poplatek je totiž odměnou za nějakou faktickou činnost, a nikoliv paušální platbou bez vztahu k jakékoliv činnosti vykonávané ve prospěch plátce poplatku, jejímž smyslem je pouhé navyšování profitu poskytovatele úvěru. Nedůvodnými tak shledal veškeré poplatky za vedení účtu po datu 28. 2. 2024 s tím, že se jedná se celkem o 47 poplatků v celkové výši 16 920 Kč. Za důvodný shledal nárok na podpatky za vedení účtu v rozsahu nepromlčených poplatků za období od září 2020 do února 2024, tj. za období 42 měsíců, pročež žalobě vyhověl do částky 15 120 Kč (360 Kč x 42 měsíců) a ve zbytku žalobu ohledně žalovaných poplatků zamítl jako nedůvodnou.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zkráceně jen ,,o. s. ř.“) tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení úspěšná až na nepatrnou část předmětu řízení (méně než 1 %), plnou náhradu nákladů řízení ve výši sestávají z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (zkráceně jen „AT“), jejichž výši specifikoval pod bodem 42 odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným tzv. blanketovým odvoláním, kterým brojila proti zamítavému výroku o věci samé (II.) a souvisejícímu nákladovému výroku (III.). Odvolání podala z důvodu, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním [§ 205 odst. 2. písm. e) o. s. ř.] a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 205 odst. 2. písm. g) o. s. ř.]. V jeho doplnění namítla, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku postavení žalované jako spotřebitele a nesprávně určil délku trvání promlčecí doby. Argumentovala k tomu, že úvěr byl žalované poskytnut v souvislosti s jejím podnikáním, na žalovanou tak nelze hledět jako na spotřebitele a nevztahují se na ni ustanovení obč. zák. upravující postavení spotřebitele. Soud I. stupně tedy nesprávně posoudil délku trvání promlčecí doby, pokud vyšel z promlčecí doby 4 roky, ač dle ujednání v čl. VIII. odst. 6 smlouvy o úvěru došlo k jejímu prodloužení na 10 let. Soud I. stupně nesprávně posoudil otázku data zesplatnění poskytnutého úvěru, když již ze samotného znění čl. V. odst. 8 smlouvy o úvěru (konkrétně z textu „pokud věřitel neurčí jinak.“) je naprosto zřejmé, že [právnická osoba] měl možnost zvrátit automatické zesplatnění poskytnutého úvěru a určit, že k automatickému zesplatnění poskytnutého úvěru nedošlo; ke stejnému závěru je nutné dojít i za užití výkladových pravidel uvedených v § 266 odst. 1 až 3 obch. zák.; oprávnění věřitele zvrátit automatické zesplatnění poskytnutého úvěru vyplývá rovněž z čl. VII. odst. 2 písm. b) VÚP. Skutečnost, že [právnická osoba] určil, že nedošlo k automatickému zesplatnění poskytnutého úvěru, jednoznačně vyplývá z jednání [právnická osoba], který až do zesplatnění úvěru věřitelem dne 31. 3. 2022 vymáhal po dlužníkovi (žalované) pouze jednotlivé dlužné splátky poskytnutého úvěru. Možnost věřitele určit, že nedošlo k automatickému zesplatnění poskytnutého úvěru nelze vykládat tak, že je tento výklad k tíži dlužníka; naopak automatické zesplatnění poskytnutého úvěru v případě byť i jednodenního prodlení by mohlo být považováno za nepřiměřeně tvrdé ustanovení právě v neprospěch dlužníka. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání (tj. do zamítavého výroku II.) zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila. Označila napadený rozsudek za věcně správný a navrhla, aby odvolací soud „nevyhověl“ odvolání žalobkyně a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Označila za nesmyslnou a nelogickou polemiku žalobkyně o tom, že žalovaná byla podnikatelem. Úvěr čerpala za účelem vyplacení svého bratra, protože zdědila s bratrem majetek – dle smlouvy o úvěru byl úvěr určen na koupi spoluvlastnického podílu na nemovitosti, ve zbytku na rekonstrukci nemovitosti a vyplacení půjčky; žalovaná tak nemohla v tomto případě vystupovat v postavení podnikatele; neexistuje jediný důkaz k tvrzení žalobkyně, že žalovaná čerpala úvěr na podnikání. Soud I. stupně posoudil správně délku trvání promlčení doby a učinil zcela správné závěry o tom, že předmět žaloby je promlčený; z provedeného dokazování nevyplynulo, že by [právnická osoba] od smlouvy o úvěru odstoupil pro prodlení žalované s úhradou splátek; vzhledem k prodlení žalované již v případě splátky splatné k poslednímu listopadu 2013 došlo na základě čl. V. odst. 8 smlouvy o úvěru k zesplatnění úvěru dnem následujícím, tj. ke dni 1. 12. 2013 bez potřeby jakéhokoliv jednostranného úkonu poskytovatele úvěru; počínaje následujícím dnem, kdy mohl poskytovatel úvěru poprvé uplatnit svá práva u soudu, počala běžet čtyřletá promlčecí lhůta, která uplynula dnem 1. 12. 2017, žaloba byla podána až dne 30. 9. 2024.

14. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích.

15. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6), a to v rozsahu napadeném odvoláním, přičemž odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

16. Soud I. stupně provedl zcela dostatečné dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v dané věci, pročež na základě soudem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu bylo možné o odvolání žalobkyně rozhodnout. Soud I. stupně věc zcela správně posoudil rovněž po stránce právní, kdy vyšel z odpovídajících ustanovení obch. zák. a obč. zák. a rovněž z přiléhavé judikatury. Vypořádal se se všemi zásadními argumenty žalobkyně, které žalobkyně nyní v zásadě zopakovala v podaném odvolání. Na pregnantní (jasné a výstižné) odůvodnění soudu I. stupně (shrnuté odvolacím soudem pod body 5. až 10. odůvodnění shora) tak lze zcela odkázat. K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

17. Soud I. stupně dospěl ke zcela správnému závěru, že žalovaná uzavřela s [právnická osoba] (původní žalobce) dne 4. 1. 2008 smlouvu o úvěru jako spotřebitel. Uvedená skutečnost vyplývá ze zjištění soudu I. stupně ze smlouvy o úvěru o tom, k jakému účelu byl úvěr určen (kdy byl určen na koupi spoluvlastnického podílu na nemovitosti, ve zbytku na rekonstrukci nemovitosti a vyplacení půjčky). Pouhá skutečnost, že žalované byla v době uzavření smlouvy o úvěru podnikatelkou (když žalovaná je podnikatelkou ode dne 7. 9. 1992) nemá na postavení žalované při uzavírání této smlouvy žádný vliv; z předmětné smlouvy o úvěru se nepodává, že by byla žalovaná označována jako podnikatel (uvedením IČO a místo podnikání) a že by čerpala úvěr na své podnikání. Potud není důvodná odvolací námitka žalobkyně, že na žalovanou nelze v daném vztahu pohlížet jako na spotřebitele.

18. Soud I. stupně posoudil zcela správně i délku trvání promlčení doby, pokud ujednání v úvěrové smlouvě o prodloužení promlčecí doby na deset let vyhodnotil (s ohledem na postavení žalované jako spotřebitelky) jako ujednání toliko ve prospěch věřitele, a tedy jako ujednání absolutně neplatné (viz bod 7. shora). Prodloužení promlčecí doby je výhodné pouze pro věřitele, neboť ten rozhoduje, zda nárok po splatnosti uplatní vůči dlužníkovi ihned, bez ohledu na délku promlčecí doby, nebo až na konci promlčecí doby; pro dlužníka z této situace neplynou žádné výhody, ale pouze zhoršení jeho postavení. Je totiž třeba připomenout, že hlavním cílem promlčení je vedle stimulace věřitele k rychlému uplatnění jeho práva zároveň snaha přispět k právní jistotě účastníků občanskoprávních vztahů, když taková právní jistota je z hlediska spotřebitelů narušena, dojde-li k vynucenému prodloužení promlčecí doby a práva věřitele vůči spotřebiteli mohou být poté uplatněna v delším časovém horizontu. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2024, v němž k otázce prodloužení promlčení doby ve spotřebitelské smlouvě pouze ve prospěch věřitele uvedl: „Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků. Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v úvěrové spotřebitelské smlouvě uzavřené 15. 5. 2007 ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.“ 19. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud při posuzování důvodnosti námitky promlčení vycházel čtyřleté promlčecí doby dle obch. zák. (když ustanovení obč. zák. o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4 obch. zák. – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3337/2010) a nepochybil ani při stanovaní počátku běhu promlčecí doby (dne 1. 12. 2013) s ohledem prodlení žalované s úhradou splátky za listopad 2013 a automatické zesplatnění úvěru v návaznosti na výklad čl. V. odst. 8 smlouvy o úvěru (viz bod 8. shora). Jak vysvětlil, na základě neurčitého a blíže nerozvedeného dovětku „neurčí-li věřitel jinak“ nelze dovozovat oprávnění věřitele jednostranným úkonem zvrátit již nastalé zesplatnění. Jiný výklad by umožňoval poskytovateli úvěru kdykoliv v budoucnu zvrátit již nastalé účinky zesplatnění úvěru jednostranným úkonem „(v projednávaném případě po cca osmi letech dopisem ze dne 31. 3. 2022 oznamujícím ztrátu výhody splátek)“, čímž by vznikla významná nerovnováha v právech a povinnostech stran; poskytovatel úvěru by tak v podstatě mohl libovolně manipulovat např. s počátkem běhu promlčecí doby v neprospěch dlužníka. Automatické zesplatnění poskytnutého úvěru v případě byť i jednodenního prodlení tak rozhodně nemůže být považováno za nepřiměřeně tvrdé ustanovení právě v neprospěch dlužníka, jak v odvolání namítala žalobkyně, ba právě naopak. Ze skutečnosti uvedené v odvolání, že [právnická osoba] „až do zesplatnění úvěru věřitelem dne 31. 3. 2022“ po žalované požadoval jen jednotlivé dlužné splátky poskytnutého úvěru, nelze považovat za srozumitelné a určité právní jednání (odpovídající textu v čl. V. odst. 8 smlouvy o úvěru „neurčí-li věřitel jinak“), kterým by [právnická osoba] určil, že nedošlo k automatickému zesplatnění poskytnutého úvěru. Potud jsou i další odvolací námitky žalobkyně nedůvodné.

20. S ohledem na shora uvedené lze mít za správný závěr soudu I. stupně, že v okamžiku podání žaloby (dne 30. 9. 2024) nárok uplatněný žalobou, pokud jde o požadované smluvní úroky z prodlení (807 911,33 Kč + 726 833,24 Kč), je promlčený zcela a ohledně požadovaných poplatků za vedení účtu (55 440 Kč) je promlčen z převážné části (vyjma částky 15 120 Kč), pročež bylo na místě žalobu do celkové částky 1 575 064,57 Kč zamítnout.

21. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku (II.) jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., včetně správného nákladového výroku (III.), na jehož odůvodnění (bod 42 napadeného rozsudku) v plném rozsahu odkazuje.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. I v tomto stádiu řízení zcela úspěšné žalované vznikly náklady řízení spočívající v nákladech právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“). Náklady právního zastoupení tvoří odměna za dva úkony právní služby po 14 620 Kč (z tarifní hodnoty 1 575 065 Kč - § 8 odst. 1, § 7 AT) sestávající z odměny za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. d/ a g/ AT), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem tedy 30 140 Kč. O lhůtě k plnění nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., o místu k plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení