58 Co 197/2022- 173

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 124/2021-143 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od [datum] do zaplacení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně rozhodl o žalobě (došlé soudu I. stupně dne [datum]), kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) s tvrzením, že žádá o vydání užitků v podobě nájemného, které měla žalovaná podle nájemních smluv obdržet od společnosti [právnická osoba] a Moravského rybářského svazu, o. s., místní organizace [obec], jako nájemců pozemků (v žalobě specifikovaných) v katastrálním území Hulín a [obec] (dále případně jen„ pozemky“) za dobu od doručení výzev žalobce jako osoby oprávněné, ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ zákon“ nebo„ zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“), žalované jako osobě povinné (podle § 4 písm. a/ zákona) k vydání těchto pozemků (podle § 9 odst. 1 písm. a/ zákona), až do jejich vydání žalobci na základě rozhodnutí soudu, respektive právní moci takových rozhodnutí. Žalobce doručil žalované dne [datum] výzvu ze dne [datum] k vydání (ve výzvě specifikovaných) pozemků v katastrálním území Hulín; dne [datum] doručil výzvu ze dne [datum] k vydání dalších (specifikovaných) pozemků v katastrálním území Hulín společnosti [právnická osoba], která ji dne [datum] postoupila žalované; dne [datum] doručil žalované výzvu ze dne [datum] k vydání (ve výzvě specifikovaného) pozemku v katastrálním území Kroměříž. Protože žalovaná odmítla uzavřít dohodu o vydání pozemků, podal žalobce návrh na vydání pozemků ve správním řízení (podle § 9 odst. 6 zákona), avšak správní orgán (Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj) rozhodl o nevydání pozemků a to konkrétně pozemků dle výzvy ze dne [datum] rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pozemků dle výzvy ze dne [datum] rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a pozemku dle výzvy ze dne [datum] rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] O vydání pozemků žalobci bylo rozhodnuto až na základě žalobcem (dle § 9 odst. 10 zákona) podaných žalob rozsudky Krajského soudu v Brně. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 10/2016-115 bylo rozhodnuto o pozemcích v katastrálním území Hulín dle výzvy žalobce ze dne [datum], rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 11/2016-105 bylo rozhodnuto o pozemcích v katastrálním území Hulín dle výzvy žalobce ze dne [datum] a rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 35 C 20/2016-301 bylo rozhodnuto o pozemku v katastrálním území Kroměříž dle výzvy žalobce ze dne [datum]. Žalobce žalovaný nárok na vydání užitků v podobě nájemného opřel o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem § 12 odst. 1 zákona, a z něhož vyplývá, že povinná osoba, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, je povinna vydat veškeré plody a užitky ode dne doručení výzvy k vydání obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel. Dle komentářové literatury se užitkem rozumí rovněž nájemné. S předmětnými pozemky v katastrálním území Hulín hospodaří na základě nájemní smlouvy ze dne [datum] (ve znění jejích dodatků) společnost [právnická osoba], pozemek v katastrálním území Kroměříž žalovaná pronajala nájemní smlouvou ze dne [datum] Moravskému rybářskému svazu, o. s., místní organizace [obec]. S podrobným odůvodněním žalobce vyčíslil nájemné za pozemky (jež byly předmětem výzvy ze dne [datum] doručené žalované dne [datum]), o jejichž vydání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 10/2016-115 (který nabyl právní moci dne [datum]), které žalovaná obdržela za dobu od [datum] do [datum], částkou [částka]; dále nájemné za pozemky (jež byly předmětem výzvy ze dne [datum] doručené žalované dne [datum]), o jejichž vydání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 11/2016-105 (který nabyl právní moci dne [datum]), které žalovaná obdržela za dobu od [datum] do [datum] částkou [částka]; a nájemné za pozemek (jenž byl předmětem výzvy ze dne [datum] doručené žalované dne [datum]), o jehož vydání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 35 C 20/2016-301 (který nabyl právní moci dne [datum]), které žalovaná obdržela za dobu od [datum] do [datum], částkou [částka]. Žalovaná tak za shora uvedená období (vymezená ode dne doručení výzev až do pravomocného rozhodnutí o vydání pozemků) obdržela nájemné v celkové výši [částka]. Takto vyčíslené nájemné představuje užitky, které je žalovaná povinna vydat podle § 12 odst. 1 zákona žalobci spolu s vydávanými pozemky. Žalobce doručil žalované dne [datum] předžalobní výzvu k vydání uvedených užitků, přičemž žalované poskytnutá lhůta 7 dnů k zaplacení marně uplynula dne [datum]. Žalobce proto žádá rovněž úrok z prodlení z požadované částky od [datum] do zaplacení.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ke své obraně uvedla, že pouhé podání žádosti neznamená, že žádost byla podána oprávněně, oprávněným subjektem a že je možné majetek vydat, resp. že neexistuje žádná překážka pro vydání majetku. Všechny tyto skutečnosti má žalovaná právo i povinnost zkoumat v průběhu řízení. Žalovaná rozhodovala o nárocích žalobce postupně (dne [datum], [datum] a [datum] s řádným odůvodněním), když došla k závěru, že pozemky vydány nebudou. Rozhodnutí o vydání/nevydání vydá žalovaná ve lhůtě 6 měsíců, a jde-li o zvlášť závažný případ, pak ve lhůtě 12 měsíců. I kdyby byly v projednávané věci zákonné lhůty překročeny, není tato skutečnost titulem pro vydání nájemného, ale maximálně k náhradě škody způsobené průtahy v řízení. Žalobce se stal vlastníkem pozemků až s právní mocí jednotlivých rozsudků soudu; do té doby byla vlastníkem žalovaná, proto není možné tvrdit, že nájem byl žalované hrazen neoprávněně. Délku soudního řízení nemohla žalovaná žádným způsobem ovlivnit, nelze ji přičítat k tíži žalované. Žalovaná odmítla, že by byla nepoctivým držitelem a že jí bylo známo, že ji výkon práva nenáleží, když to, že věc měla být přenechána jinému, konstatoval až soud ve svých rozhodnutích. Žalovaná poukázala na skutečnost, že je subjektem, který rozhoduje o vydání nebo nevydání v žádostech označených nemovitostí z majetku státu, proto je na místě, že zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro vydání, či nevydání, přičemž výsledkem zkoumání je rozhodnutí o vydání, či nevydání nemovitostí. Dospěla-li žalovaná k tomu, že nemovitosti vydávat nebude, došla k tomuto závěru na základě jí předložených důkazů. To, že soud došel při přezkoumání rozhodnutí žalované k jinému závěru, nemění nic na tom, že žalovaná je oprávněna v prvním stupni o věci rozhodnout. Nejednalo se tak o nezákonné rozhodnutí správního orgánu. Zákonné rozhodnutí správního orgánu bylo napadeno žalobou žalobce, projednáno, a nahrazeno způsobem, který zákon předvídá. Žalovaná dále uvedla, že podle § 12 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se vydá oprávněné osobě věc ve stavu, ve kterém se nacházela ke dni doručení výzvy se součástmi a příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, přičemž nájemné za období od podání žádosti do pravomocného rozhodnutí soudu není součástí nemovité věci a nikdy nenáleželo do majetku církve, úroky jsou příslušenstvím pohledávky, nikoli věci nemovité. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydanou věcí než ta, která jsou stanovena zákonem. Do vydání nemovitostí bylo právem i povinností státu s majetkem řádně nakládat, a proto byl tento pronajat. Žalovaná dále namítla, že žalobce požaduje i částky nájemného, které jsou promlčené, i kdyby soud došel k závěru, že na ně žalobce právo měl, když žaloba byla podána nejdříve [datum], pročež vznesla námitku promlčení.

4. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod body 6. až 17. (na něž v tomto směru odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje), přičemž dospěl závěru o nedůvodnosti žaloby. Za zásadní považoval zjištění, že žalobce jako právnická osoba Církve římskokatolické doručil žalované výzvu k vydání pozemků v katastrálním území Hulín a [obec] podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi; že žalovaná rozhodla podle § 8 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona o nevydání pozemků; že pozemky byly vydány žalobci rozsudky Krajského soudu v Brně s tím, že rybník není stavbou v občanskoprávním smyslu a není proto dána překážka podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi; že nabytím právní moci rozsudků přešlo vlastnické právo k pozemkům uvedených v rozsudcích na žalobce; že žalobce pak požádal žalovanou o vydání nájemného (jako užitku) z uvedených pozemků za dobu od [datum] do [datum]. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a zákon č. 64/1964 Sb., občanský zákoník (zkráceně„ obč. zák.“) ve vztahu k nároku za dobu do [datum], na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (zkráceně„ o. z.“) ve vztahu k nároku za dobu od [datum]. Po citaci § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce žalobu opíral, dospěl k závěru, že uvedený rozsudek na projednávanou věc nedopadá. Podle soudu I. stupně je to z toho důvodu, že žalovaná (v postavení správního organu) mohla rozhodnout (podle příslušných ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) o nevydání pozemků, takže její rozhodnutí nebyla projevem svévole. O vydání pozemků rozhodl až Krajský soud v Brně, když konstatoval, že stavba rybníků (vodního díla) není stavbou ve smyslu občanského zákoníku a netvoří tak překážku pro vydání pozemků žalobci. Žalovaná se tedy od právní moci rozsudků nedostala do postavení neoprávněného, později nepoctivého držitele, a není povinna vydat užitek ve formě nájemného za uvedenou dobu žalobci. Proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen,,o. s. ř.“) s tím, že v řízení zcela úspěšné žalované přiznal za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. jednu paušální náhradu nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Vytkl soudu I. stupně, že ačkoliv v napadeném rozsudku obsáhle citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce opřel svoji žalobu, jeho závěry se neřídil. Zdůraznil, že výklad § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ zákon“) Nejvyšším soudem je postaven na předpokladu, že doručením opodstatněné výzvy k vydání pozemku se povinná osoba dostává do postavení, jež je třeba připodobnit postavení neoprávněného (do [datum]), resp. nepoctivého (od [datum]), držitele, a že povinná osoba se do tohoto postavení dostává objektivně. Nejvyšší soud k tomu stanoví podmínku jedinou, že povinná osoba obdržela oprávněnou výzvu (srov. slova„ jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, a jíž je tudíž známo“); z objektivního hlediska vychází v další větě, kdy uvádí, že se povinná osoba dostává do postavení nepoctivého neoprávněného držitele,„ jemuž je (nebo z okolností musí být) známo…“. Subjektivní hledisko povinné osoby je z hlediska vzniku povinnosti vydat podle § 12 odst. 1 zákona v plody a užitky od doručení výzvy k vydání pozemku až do jejich pravomocného vydání oprávněné osobě podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu irelevantní. Skutečnost, že výzvy k vydání pozemku v katastrálním území Hulín a [obec] byly oprávněné, podle žalobce vyplývá z toho, že pozemky byly žalobci vydány rozsudky Krajského soudu v Brně. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že byť se povinná osoba nestává přímo nepoctivým držitelem, pro podporu závěru o tom, že z hlediska postavení nepoctivého držitele je relevantní pouze objektivní hledisko, lze analogicky vycházet z výkladu § 992 odst. 1 o. z., podle něhož platí:„ Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.“ Podle žalobce je nepochybné, že povinné osobě - České republice muselo být zřejmé, že výzva k vydání pozemku je důvodná. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, z něhož citoval:„ Ke kvalifikaci držby jako poctivé tedy nestačí jen subjektivní přesvědčení osoby, že nabyla určitého práva, ale je zapotřebí, aby se její dobrá víra opírala o omluvitelný skutkový nebo právní omyl. Poctivá držba totiž zpravidla spočívá na skutkovém omylu, kdy se držitel domnívá, že bylo uskutečněno nějaké právní jednání, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, nebo naopak držitel neví o určité okolnosti, jež způsobila neplatnost právního jednání.“ Dále k povaze omylu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 50/04 („ Omyl držitele /který není současně vlastníkem/ může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen zcela výjimečně, především v důsledku nejasného znění zákona.“) a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 929/2001 („ O omluvitelný právní omyl držitele (tj. o případ, kdy se držitel domnívá, že mu určité právo náleží, ačkoli mu ve skutečnosti nenáleží) jde tehdy, jestliže se držitel tomuto omylu nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze na každém požadovat.“ Žalobce v této souvislosti uvedl, že je vyloučeno, aby byla žalovaná (stát) v omluvitelném skutkovém omylu; výzva byla doručena žalované a žalovaná musela znát skutkový stav nárokovaných pozemků, tedy věděla, že se jedná o rybníky, znala tak všechny předpoklady, ze kterých jí muselo být zřejmé, že pozemky bude muset žalobci vydat. Je rovněž vyloučeno, aby byla žalovaná (stát) v omluvitelném právním omylu, neboť stát musí znát svůj právní řád. Žalobce poukázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého rybníky nejsou stavbou, ale součástí pozemku, včetně rozhodnutí, jehož účastníkem byl právní předchůdce žalobce [příjmení] fond ČR, s tím, že žalovaná v době doručení výzev nepochybně znala judikaturu Nejvyššího soudu, podle které rybníky překážku vydání nezakládají. Podle názoru žalobce je možné analogicky přihlédnout též k § 995 o. z., podle něhož platí:„ Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba." Okamžik doručení žaloby je okolností, kdy žalovaný ztrácí dobrou víru, když žalobou je zpochybněno jeho postavení; obdobně doručením důvodné výzvy dochází ke zpochybnění postavení povinné osoby. Žalobce závěrem shrnul, že žalovaná nebyla objektivně ani subjektivně v dobré víře, že pozemky nebude muset vydat; neuzavření dohody k jejich vydání bylo její libovůlí; libovůlí správního orgánu potom bylo, že pozemky nevydal v řízení podle § 9 odst. 6 zákona. Z uvedeného vyplývá, že závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu jsou na projednávanou věc plně přenositelné a měly by tedy být aplikovány. Je nepochybné, že žalované byla doručena opodstatněna výzva, když její opodstatněnost byla potvrzena rozsudky Krajského soudu v Brně. V případě přijetí výkladu § 12 odst. 1 zákona soudem I. stupně by bylo pro žalovanou, resp. jiné povinné osoby, pragmatičtější, aby nikdy neuzavřely žádnou dohodu o vydání pozemku, a aby správní orgán nikdy žádný pozemek nevydal, když v takovém případě by se totiž nikdy povinná osoba nedostala do situace, kdy by musela plody a užitky vydat. Tento závěr je absurdní a je v rozporu se smyslem a účelem § 12 odst. 1 zákona a celého restitučního zákonodárství. Žalobce nad rámec shora uvedeného poukázal na skutečnost, že soud I. stupně zaměňuje žalovanou jako povinnou osobu a Statní pozemkový úřad, Krajsky pozemkový úřad jako správní organ. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Označila za postrádající logiku argument žalobce, že od data podání jednotlivých žádostí o vydání v žalobě specifikovaných pozemků, resp. ode dne následujícího po tomto datu, má nárok na žalované (nájemcem zaplacené) nájemné, když žalovaná by neměla žádnou lhůtu k prověření tvrzení žalobce a posouzení jeho oprávněnosti. Žalovaná v zásadě zopakovala svoji obranou argumentaci uplatněnou v řízení před soudem I. stupně, jak byla shrnuta pod bodem 3. shora. Dle názoru žalované právo na vydání nájmu od okamžiku podání žádosti žalobci nesvědčí, takové právo by totiž automaticky předpokládalo, že majetek musí být žalovanou vydán již následující den po podání žádosti bez lhůty (6 měsíců) poskytnuté zákonem k uzavření dohody s osobou povinnou a bez lhůty (6 až 12 měsíců) poskytnuté žalované zákonem k vydání rozhodnutí o vydání, či nevydání majetku. Zopakovala rovněž svoji námitku promlčení části nároku, kdyby soud dospěl k závěru, že na vydání užitků v podobě nájemného má žalobce právo. Přisvědčila závěru soudu I. stupně, že žalobcem akcentovaný judikát, o který svůj nárok opírá, není na projednávanou věc přiléhavý.

8. V replice k vyjádření žalované žalobce vyjádřil souhlas s tvrzením žalované, že bylo zákonnou povinností státu s pozemky v katastrálním území Hulín a [obec] nakládat až do jejich pravomocného vydání žalobci, což zahrnovalo i nedotčenost nájemních vztahů ke dni podání výzvy; nikdy netvrdil, že žalovaná neměla s pozemky v souladu se zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále opět jen„ zákon“) hospodařit v době od doručení výzvy k jejich vydání až do jejich pravomocného vydání soudy. Zákonná povinnost povinné osoby vydat věc podle uvedeného zákona oprávněné osobě je však primární před zájmem povinné osoby mít výnosy z nemovitostí dotčených výzvou, což dokládá § 13 odst. 1 zákona, který zakazuje povinným osobám od obdržení výzvy až do vydání věci, resp. do pravomocného rozhodnutí o nároku (včetně dovolání) přenechat věc do užívání jinému. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi tedy vůbec nepředpokládá, aby povinná osoba čerpala a ponechala si užitky z historického církevního majetku v mezidobí od podání výzvy do jeho vydání. Zachování nájmů ke dni doručení výzvy tím není dotčeno, neznamená to však, že si povinná osoba užitek (nájemné) z této doby může ponechat. Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2801/2018 uvádí, že„ k zajištění stability vydávané věci pak slouží restitučními předpisy ukládaná povinnost, aby s ní povinná osoba až do jejího vydání oprávněné osobě nakládala s péčí řádného hospodáře“. Není však pravda, že by žalobce tvrdil, že žalovaná byla v přímém postavení nepoctivého držitele, když vždy v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, který vyložil § 12 odst. 1 zákona, vždy tvrdil, že žalovaná doručením výzev k vydání pozemku se dostala do postavení obdobného postavení nepoctivého držitele. Podle žalobce je zřejmé, že Nejvyšší soud tento obrat použil pro pojmenování specifického institutu § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Žalobce dále zopakoval svoji argumentaci, že žalovaná se do postavení obdobného postavení nepoctivého držitele dostala objektivně okamžikem doručení výzev k vydání pozemků, že věděla, případně z okolností vědět musela, že pozemky budou žalobci vydány. Je proto irelevantní žalovanou tvrzené subjektivní přesvědčení o naplnění výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona. Žalobce neklade žalované za vinu, že pozemky nevydala ihned bez zkoumání oprávněnosti nároku, ale vytýká žalované, že v rozporu se zákonem neuzavřela v zákonem stanovené lhůtě se žalobcem dohody o vydání pozemku a tento stav trval do doby, než pozemky vydal pravomocně Krajský soud v Brně. Námitka žalované, že překročení zákonné lhůty není důvodem pro vydání užitku žalobci v podobě nájemného, ale je důvodem pro náhradu škody, je nepřípadná, když z hlediska důvodnosti žaloby je délka restitučního řízení irelevantní, má vliv pouze na celkovou výši užitků, které je žalovaná povinna žalobci vydat. Vyhověním žalobě nebude žalované způsobena žádná újma. Podle judikatury Nejvyššího soudu je totiž žalobce ex lege vlastníkem plodů a užitků věcí, ohledně kterých uplatnil důvodnou výzvu k vydání.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a to při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Zopakoval dokazování nájemní smlouvou č. [spisová značka] ze dne 1. 9. 2004 ve znění jejích dodatků (na čl. 69 až 101 spisu) - týkající se pronájmu předmětných pozemků v katastrálním území Hulín Pozemkovým fondem České republiky společnosti [právnická osoba] a nájemní smlouvou č. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] (na čl. 102 -103 spisu) - týkající se pronájmu předmětného pozemku [číslo] v katastrálním území Kroměříž Pozemkovým fondem České republiky Moravskému rybářskému svazu, o. s., místní organizace [obec], a předžalobní výzvy ze dne [datum]. Z uvedených nájemních smluv zjistil, že v obou nájemních smlouvách bylo v článku V pod bodem bod 2) ujednáno, že nájemné se platí„ ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku“. Z předžalobní výzvy zjistil, že žalobce požádal Českou republiku - Státní pozemkový úřad o vydání užitků v podobě nájemného, které žalovaná obdržela jednak za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka] za pozemky, jež byly žalobci vydány rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 10/2016-115, dále za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka] za pozemky, jež byly vydány rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 11/2016-105, a za dobu od [datum] do [datum] za pozemek, o jehož vydání žalobci bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 35 C 20/2016-301; žalobce žalovanou výslovně upozornil, že se nejedná o náhradu škody za opožděně vydaný majetek.

10. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu I. stupně - po jejich částečném upřesnění dílčím zopakováním důkazů, jak je uvedeno shora, dospěl k závěru, že soud I. stupně v zásadě zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, při právním posouzení věci odkázal na odpovídající právní přepisy, dospěl však k nesprávným právním závěrům.

11. Odvolací soud je (oproti soudu I. stupně) názoru, že v projednávané věci, v níž žalobce jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi požaduje s odkazem na § 12 odst. 1 uvedeného zákona po žalované jako osobě povinné k vydání v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Hulín a [obec] rovněž vydání užitků v podobě nájemného, které žalovaná obdržela od nájemců uvedených pozemků za dobu od doručení výzev k vydání pozemků do právní moci rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o vydání uvedených pozemků (a nahrazení rozhodnutí správního orgánu o jejich nevydání), jsou zcela aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, o který žalobce opřel svoji žalobu.

12. Podle § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon. Oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemá vůči povinné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento zákon.

13. Ve shora poukazovaném rozsudku (vydaném ve věci církevní restituce) se Nejvyšší soud zabýval výkladem shora citovaného ustanovení v souvislosti s otázkou vydání užitků z vydávaných pozemků v případě vydávaných pozemků určených k plnění funkce lesa, přičemž uvedl:„ Z § 12 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. vyplývá, že povinná osoba vydá věc, včetně jejích součástí a příslušenství, oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání. Rozhodným dnem, jímž se stav vydávané věci řídí, je tedy den, kdy byla povinné osobě doručena výzva k vydání věci (z komentářové literatury viz Kříž, J., [příjmení], V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 256). Smyslem uvedené právní povinnosti je zajištění určité stability stavu věci, jejíž vydání je požadováno, a zamezení jeho účelovým změnám. Důraz na zachování stavu věci v době doručení písemné výzvy k jejímu vydání povinné osobě totiž přispívá k právní jistotě jak oprávněné, tak povinné osoby (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 1677/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy [číslo]; k přiměřené aplikaci některých závěrů artikulovaných v souvislosti s výkladem obdobně konstruovaných ustanovení obecných restitučních předpisů v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). K zajištění stability vydávané věci pak slouží restitučními předpisy ukládaná povinnost, aby s ní povinná osoba až do jejího vydání oprávněné osobě nakládala s péčí řádného hospodáře, či zákaz věc, její součásti anebo příslušenství převést do vlastnictví jiného (viz kupř. § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 243/98, publikovaný pod [číslo] ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 630/06, publikované pod [číslo] ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právní postavení povinné osoby, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci, a jíž je tudíž známo, že je povinna nakládat s drženou věcí s péčí řádného hospodáře a zajistit její odevzdání, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy, oprávněné osobě (§ 12 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb.), jest pak - v souvislosti s nakládáním s vydávanou věcí - připodobnit právnímu postavení neoprávněného, resp. nepoctivého, držitele, jemuž je (nebo z okolností musí být) známo, že mu výkon práv k věci nenáleží a že by jej měl přenechat jinému (srov. § 131 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, [účinnost], § [číslo], § 1001 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014). Obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel je tedy i povinná osoba - zajišťujíc splnění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy - povinna vydat věc oprávněné osobě s jejími plody a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání), může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Jde-li o plody, které již vydat nelze (např. byly prodány či spotřebovány), je třeba poskytnout oprávněné osobě jejich peněžní náhradu. Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz § 32 odst. 1, § 33 odst. 1 věty první lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4694/2016). Jestliže tedy povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná povinná osoba v situaci, kdy v době od obdržení výzvy k vydání předmětných lesních pozemků do jejich odevzdání žalobkyni dle zákona č. 428/2012 Sb. postupovala při těžbě dřeva s péčí řádného hospodáře, není bez dalšího povinna v daném období vytěženou dřevní hmotu vydat žalobkyni ani jí poskytnout peněžní náhradu, tudíž se zřetelem k výše uvedenému zjevně neobstojí.“ 14. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud tedy uzavřel, že povinná osoba podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, která obdržela opodstatněnou výzvu k vydání pozemku, je v postavení obdobném postavení neoprávněného (do [datum]), resp. nepoctivého (od [datum]), držitele, a jako taková je (ve smyslu § 12 odst. 1 uvedeného zákona) povinna vydat veškeré plody a užitky ode dne doručení výzvy k vydání pozemku do jeho vydání oprávněné osobě obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel. Z uvedeného rozhodnutí je rovněž zřejmé, že povinná osoba se do postavení obdobného postavení neoprávněného (nepoctivého) držitele dostává objektivně bez ohledu na své subjektivní přesvědčení. V této souvislosti - vzhledem k vymezení právního postavení povinné osoby shora uvedeným způsobem - je možné přisvědčit odvolací argumentaci žalobce, že lze analogicky vycházet z výkladu § 992 odst. 1 o. z., který upravuje předpoklady poctivé držby (podle něhož„ Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.“). Např. již v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 1253/99, Nejvyšší soud uzavřel, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud vysvětlil, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv„ se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Obdobě Nejvyšší soud uzavřel např. v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rovněž žalobcem v odvolání poukazovaná judikatura svědčí o tom, že žalovaná nebyla objektivně ani subjektivně v dobré víře, že pozemky nebude muset vydat, když žalovaná (stát) musí znát svůj právní řád, musela znát skutkový stav nárokovaných pozemků (že se jedná o rybníky), měla znát judikaturu, podle které rybníky nejsou stavbou (tedy nejsou překážkou vydání pozemků), lze tedy uzavřít, že znala tak všechny předpoklady, ze kterých jí muselo být zřejmé, že pozemky bude muset žalobci vydat, že výzvy k vydání pozemků jsou důvodné.

15. Podle odvolacího soudu lze rovněž přisvědčit odvolací argumentaci žalobce, že je při posuzování projednávané věci možné analogicky přihlédnout též k § 995 o. z., který upravuje nepoctivost držitele v případě podání žaloby (podle něhož„ Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba." Pokud (nejpozději) okamžikem doručení žaloby týkající se držby žalovaný ztrácí (v případě úspěchu v řízení) dobrou víru, když žalobou je zpochybněno jeho postavení, nepochybně - obdobně - doručením důvodné (opodstatněné) výzvy podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dochází ke zpochybnění postavení povinné osoby (je-li její postavení v případě obdržení důvodné výzvy obdobné postavení neoprávněného /nepoctivého/ držitele, jak již bylo zmíněno shora). Skutečnost, že v projednávané věci byly výzvy žalobce doručené žalované důvodné (opodstatněné), se podává z rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o vydání uvedených pozemků.

16. Je možné uzavřít, že žalobci svědčí ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nárok na vydání užitků v podobě nájemného, které žalovaná obdržela od nájemců uvedených pozemků za dobu od doručení výzev k vydání pozemků do právní moci rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o vydání uvedených pozemků. Podle § 491 odst. 2 o. z. jsou užitky to, co věc pravidelně poskytuje ze své povahy, přičemž podle komentářové literatury k uvedenému ustanovení takovým užitkem je např. pohledávka nájemného.

17. Obranná argumentace žalované uplatněná v řízení před soudem I. stupně a zopakovaná v odvolacím řízení ohledně zákonnosti jejích rozhodnutí jako správního orgánu ve věci vydání předmětných pozemků, ohledně délky správního případě soudního řízení, je zcela nepřípadná - žalobce nárok v projednávané věci z titulu náhrady podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neuplatňuje. Odvolací soud se proto k uvedené obraně blíž nevyjadřuje pro nadbytečnost.

18. Na základě provedeného dokazování a skutkových zjištění soudu I. stupně ve spojení s jejich upřesněním odvolacím soudem, má odvolací soud za prokázaná zásadní žalobní tvrzení (jak byla shrnuta pod bodem 2. shora), o něž žalobce svůj nárok opírá, a to včetně jeho výše, jak ji s podrobnou argumentací žalobce vyčíslil v žalobě. Žalovaná, která brojila proti právnímu základu nároku, ostatně žalobní tvrzení ohledně doručení výzev žalované jako povinné, způsobu jejich projednání žalovanou, výsledků soudních řízení předmětných pozemků se týkajících, stejně tak tvrzení ohledně jejich pronájmu, jakož i výše nájmu za v žalobě specifikované období ani nesporovala.

19. Žalobce specifikoval celkovou výši [částka] žalovaného nároku tak, že vyčíslil jednak částkou [částka] nájemné, které žalovaná obdržela za dobu od [datum] do [datum] za pronájem pozemků v katastrálním území Hulín, jež byly předmětem výzvy ze dne [datum] doručení žalované dne [datum], o jejichž vydání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, který nabyl právní moci dne [datum]); dále částkou [částka] nájemné, které žalovaná obdržela za dobu od [datum] do [datum] za pronájem pozemků v katastrálním území Hulín, jež byly předmětem výzvy ze dne [datum] doručené žalované dne [datum], o jejichž vydání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 11/2016-105, který nabyl právní moci dne [datum], a konečně částkou [částka] nájemné, které žalovaná obdržela za dobu od [datum] do [datum] za pronájem pozemku v katastrálním území Hulín, jenž byl předmětem výzvy ze dne [datum] doručené žalované dne [datum], o jehož vydání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2020, č. j. 35 C 20/2016-301, který nabyl právní moci dne [datum].

20. Vznesl-li žalobce nárok na vydání užitků za shora vymezená období, lze vzhledem k datu podání žaloby dne [datum] mít za opodstatněnou žalovanou vznesenou námitku promlčení části žalovaného nároku a to za dobu tří let předcházející datu podání žaloby, tedy za dobu do [datum] (ve smyslu § 629 odst. 1, § 619 odst. 1 o. z.), když nárok na vydání užitků je specifickým zákonným nárokem, nikoliv nárokem z bezdůvodného obohacení (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2652/2019).

21. Vzhledem k ujednání splatnosti nájemného předmětných pozemků se týkajícího (jak bylo zjištěno z nájemních smluv pod bodem 9. shora), dle kterého se nájemné platí„ ročně pozadu vždy k 1. 10. běžného roku“, nelze mít za promlčený nárok na vydání užitků v podobě nájemného za období od [datum], když nájemné za rok 2017 bylo splatné až [datum].

22. Roční nájemné za pronájem pozemků v katastrálním území Hulín, jež byly předmětem výzvy ze dne [datum], činilo od [datum] částku [částka], tedy denní nájemné činí [částka]; požadoval-li žalobce vydání užitků v podobě nájemného za dobu od [datum] do [datum], je tento jeho nárok do [datum] promlčen. Nepromlčenou je pak částka za období od [datum] do [datum] ve výši [částka], sestávající z nájemného za rok 2017 ve výši [částka] a za dobu od [datum] do [datum] (tj. za 304 dnů) ve výši [částka] (304 x [částka]).

23. Roční nájemné za pronájem pozemků v katastrálním území Hulín, jež byly předmětem výzvy ze dne [datum], činilo od [datum] částku [částka], tj. 43, [částka] za den; požadoval-li žalobce vydání užitků v podobě nájemného za dobu od [datum] do [datum], je i tento jeho nárok do [datum] promlčen. Nepromlčenou je pak částka za období od [datum] do [datum] ve výši [částka], sestávající z nájemného za rok [částka] ve výši [částka] a za dobu od [datum] do [datum] (tj. za 199 dnů) ve výši [částka] (199 x 43, [částka]).

24. Pozemek v katastrálním území Kroměříž, jenž byl předmětem výzvy ze dne [datum], byl pronajat dne [datum] za [částka] ročně (tj. 1, [částka] za den); požadoval-li žalobce vydání užitků v podobě nájemného za dobu od [datum] do [datum], je i tento jeho nárok do [datum] promlčen. Nepromlčenou je pak částka za období od [datum] do [datum] ve výši [částka], sestávající z ročního nájemného za rok 2017, 2018 a 2019, tedy celkem [částka] (3 x [částka]) a nájemného za dobu od [datum] do [datum] (tj. za 179 dnů) ve výši [částka] (179 x 1, [částka]).

25. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že je nepromlčen žalovaný nárok celkové výši [částka] ([částka] + [částka] + [částka]). Ohledně uvedené částky ([částka]) z celkového žalovaného nároku ([částka]) je žaloba důvodná a to včetně požadovaného zákonného úroku ode dne [datum] do zaplacení (§ 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) vzhledem k lhůtě k zaplacení v předžalobní výzvě doručené žalované dne [datum] poskytnuté v délce 7 dnů, která marně uplynula dne [datum]. Ve zbývajícím rozsahu představujícím částku [částka] s příslušenstvím je namístě žalobu pro důvodně vznesenou námitku promlčení zamítnout.

26. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (I.) změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci [částka] a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení ode dne [datum] do zaplacení (v obecné pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), jinak ho jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

27. V souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem I. stupně i před soudem odvolacím. V obou případech rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že žalovaná byla v řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím převážně úspěšná (byla-li úspěšná do částky [částka] = zamítnutí žaloby; [částka] - [částka]). Žalobce je proto povinen podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalované nahradit 18,58 % účelně vynaložených nákladů řízení, když úspěch žalované ohledně částky [částka] představuje 59,29 % z celku [částka] a neúspěch žalované ohledně částky [částka] je v rozsahu 40,71 % z uvedeného celku; 59,29 % - 40,71 %.

28. Náklady řízení žalované v řízení před soudem I. stupně tvoří 3 hotové výdaje nezastoupeného účastníka po [částka] dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (vyjádření k žalobě, příprava k jednání, účast u jednání dne [datum]) v celkové výši [částka], z čehož 18,58 % po zaokrouhlení činí [částka].

29. Náklady řízení žalované v odvolacím řízení tvoří 2 hotové výdaje nezastoupeného účastníka po [částka] dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) v celkové výši [částka], z čehož 18,58 % činí (po zaokrouhlení) [částka].

30. Odvolací soud proto žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně [částka] a před soudem odvolacím [částka] v obecné pariční lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení