58 CO 20/2022 - 115

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 o zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 7/2021-73, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 7/2021-96 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) potvrzuje; v zamítavých výrocích o věci samé (II. a IV.), pokud jimi bylo rozhodnuto o částce [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, jinak se v těchto výrocích potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) zamítl žalobu co do zaplacení částky [částka] (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) Doplňujícím rozsudkem ze dne [datum] doplnil rozsudek ze dne [datum] o výrok IV., kterým zamítl žalobu co do zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě (došlé soudu I. stupně dne [datum]), kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení) jako náhrady nemajetkové újmy (přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“ případně„ zákon o odpovědnosti za škodu“), za nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 231/2012 (dále též jen posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, v rámci předběžného projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku posuzovaného řízení je nutné hodnotit jako nepřiměřenou, pročež poskytla žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tuto formu mimosoudně poskytnutého zadostiučinění má žalovaná za zcela dostačující a přiměřenou okolnostem případu. Žalobce nemá nárok na přiznání zadostiučinění v peněžní formě. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobce dne [datum] u žalované uplatnil nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění, který je nyní projednáván v tomto soudním řízení. Žalovaná po projednání nároku poskytla žalobci odškodnění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v nepřiměřené lhůtě. Dále měl soud I. stupně z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. [spisová značka] za zjištěný především samotný průběh posuzovaného řízení, jak ho popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 5. (a odvolací soud na tato zjištění v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje).

4. S citací ustanovení OdpŠk upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu shledal žalobu žalobce, pokud jde o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, vznik nemajetkové újmy žalobce a nárok na její odčinění v penězích, důvodnou. Vyšel při tom z toho, že v řízení bylo postupováno plynule, bez dalších prodlev a průtahů, postup soudu směřoval k rozhodnutí ve věci samé; skutečností, která se promítla a podílela na celkové délce řízení, bylo, že dvakrát byl rozsudek soudu I. stupně soudem odvolacím zrušen, přičemž jedenkrát z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti. Řízení bylo obtížnější jak po stránce skutkové i procesní, tak po stránce právní. V řízení bylo prováděno k důkazu velké množství listin, bylo vyslýcháno větší množství svědků, bylo vypracováno celkem 8 znaleckých posudků ke stanovení cen motorových vozidel (celkem 8 znaleckých posudků). V řízení vystupovali další tři spoluobžalovaní, přičemž nastaly problémy v souvislosti s nedostavováním se obžalovaných k nařízeným hlavním líčením, nařízená hlavní líčení bylo nutné z uvedeného důvodu odročit. K nařízeným hlavním líčením se nedostavovali rovněž svědci, kterým se nedařilo doručit předvolání k jednáním, a to ani prostřednictvím policejního orgánu. Po právní stránce byla věc obtížnější, neboť vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán za více trestných činů, spáchané formou spolupachatelství, přičemž ve vztahu k jednomu z obžalovaných se jednalo i o pokračující zločin podvodu, kdy obžalovaní byli odsouzeni již za předešlou trestnou činnost, bylo při ukládání trestu obžalovaným třeba použít uložení souhrnného, popřípadě úhrnného trestu odnětí svobody a zároveň pak zrušit výrok o trestu uložený předchozími trestními soudy. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, nalézací soud celkem třikrát a dvakrát soud odvolací. Žalobce se na celkové délce řízení výrazným způsobem podílel, neboť z důvodu jen nedostavení se k hlavnímu líčení bylo nutné hlavní líčení odročovat (dvakrát); byl také vyzván, aby si zvolil obhájce, což k výzvě soudu neučinil a tento mu musel být ustanoven; v rámci trestního řízení byl dvakrát zjišťován pobyt žalobce, po jeho pobytu bylo pátráno a to naposledy v období od srpna [rok] do června [rok], kdy se soudu nedařilo žalobci doručit první rozsudek ve věci samé; i v dalších řízeních vedených proti žalobci bylo pátráno po jeho pobytu a byl vydán příkaz k jeho zatčení; žalobce věděl, že je proti němu předmětné trestní řízení vedeno, přičemž po nikoliv krátkou dobu byl ve věci nečinný a nekontaktní, soudu nesdělil údaje stran svého pobytu. Ohledně významu posuzovaného řízení pro žalobce soud I. stupně přihlédl k argumentaci žalované, že v daném případě existují skutečnosti, které předpoklad typově vyššího významu posuzovaného řízení pro žalobce vyvrací. Žalobce trestný čin, za který byl v posuzovaném řízení odsouzen, spáchala započetí a vedení trestního řízení si přivodil sám svým jednáním; v rámci posuzovaného řízení byl trestně stíhán pro několik trestných činů a před odsouzením v této věci, byl odsouzen pro další trestnou činnost, kterou páchal. Vzhledem k většímu množství páchané trestné činnosti žalobcem, nelze uzavřít, že by mu vedené trestní řízení působilo jakoukoliv újmu. Z chování žalobce jednoznačně vyplynulo, že sám neměl zájem na tom, aby trestní řízení bylo co nejrychleji ukončeno. Soud I. stupně přihlédl i k tomu, že v posuzovaném řízení byly stíhány další osoby pro související trestnou činnost, tedy trestnou činnost, kterou páchaly společně s žalobcem; v tomto konkrétním případě tedy všichni obžalovaní sdíleli průběh a výsledek trestního řízení, neboť trestnou činnost, pro kterou byli souzení, páchali společně. Se závěrem, že posuzované trestní řízení trvající 8 let a 8 měsíců je řízení nepřiměřeně dlouhým, přiznal žalobci na přiměřeném zadostiučinění v penězích 20 % aritmeticky vypočtené základní částky. Vycházel přitom z částky [částka] za rok trvání řízení (za dobu prvních dvou let krácenou na polovinu), přičemž základní částku modifikoval vzhledem ke kritériím složitosti věci (- 40 %), chování žalobce (- 20 %) a institutu sdílené újmy (- 20 %).

5. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen,,o. s. ř.“) s tím, že v řízení zcela úspěšnému žalobci (ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) přiznal náhradu nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“).

6. Proti rozsudku podali včasné a přípustné odvolání oba účastníci. Žalobce brojil proti zamítavým výrokům (II. a IV.) rozsudku. Vyjádřil nesouhlas s modifikací základního odškodnění soudem I. stupně jejím snížením přesahujícím 50 %. S poukazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále případně jen„ Stanovisko“) argumentoval tím, že napadené rozhodnutí je v tomto směru nesprávné, neboť ze zjištěného skutkového stavu věci nevyplývá, že by se mělo jednat s přihlédnutím k jejím individuálním okolnostem o výjimečný případ, kdy by snížení aritmeticky vypočteného základu mohlo překročit 50 %. Při absenci výjimečných okolností případu by mohlo napadené rozhodnutí obstát pouze v případě, že by prvoinstanční soud ponížil vypočtený základ přiměřeného zadostiučinění v penězích maximálně o 50 %. Zároveň namítl, že soud I. stupně v napadeném rozhodnutí pro účely vypočtení přiměřeného zadostiučinění v penězích nesprávně posoudil kritérium složitosti věci ve všech jeho rovinách. Při posuzování procesní složitosti nezohlednil všechny důležité skutečnosti, které ke složitosti vedly. Skutečnost, že řízení před soudem trvalo do vydání prvního meritorního rozhodnutí od [datum] do [datum] lze přičítat zejména procesním chybám a nepřipravenosti řízení prvoinstančním soudem, v zásadně menší míře pak nedostatečné spolupráci svědků, potažmo obviněných osob, když první dokazování listinami bylo provedeno až při hlavní líčení dne [datum], vypracování 3 znaleckých posudků ve věci bylo zadáno až [datum], tj. déle než po roce konání hlavního líčení. Tyto skutečnosti jsou přičitatelné pouze nepřipravenosti řízení a laxnosti soudu I. stupně, nikoliv procesní složitosti věci. Není možné pro účely procesní složitosti zohledňovat nedostatečnou spolupráci svědků a obviněných osob následující po [datum], když meritorní rozhodnutí soud I. stupně bylo zrušeno odvolacím soudem ([datum]) z důvodu vad napadeného rozhodnutí; úkony spočívající v opětovném vyslechnutí některých osob, které odvolací soud prvoinstančnímu soudu nařídil, a průtahy plynoucí z toho, že tyto osoby následně nebyly k sehnání, není možné přičítat k tíži žalobce a zohledňoval je vzhledem k výši nároku na přiměřené zadostiučinění jako procesní složitost věci. Posuzovaná věc dle názoru žalobce nebyla právně složitá, měl-li soud toliko rozhodovat o vině v trestní součinnosti spolupachatelství a ukládat společné a souhrnné tresty; přihlédnutí k právní složitosti posuzované trestní věci soudem I. stupně je proto nesprávné. Ponížení vypočtené základní částky přiměřeného zadostiučinění v penězích o 40 % zohledněním kritéria složitosti věci je nesprávné a porušuje zásadu materiální rovnosti v rozhodování soudu ohledně nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění. Posuzované trestní řízení žalobce postižené průtahy není možné považovat za řízení velmi složité. Žalobce požadoval, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci z titulu uplatněného nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění částku v celkové výši [částka] s 8,25% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zároveň uloží žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

7. Při jednání odvolacího soudu žalobce prostřednictvím svého právního zástupce upřesnil, že svým odvoláním brojí proti zamítnutí žaloby v rozsahu částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, představující rozdíl mezi již soudem I. stupně přiznanou částkou [částka] (s příslušenstvím) a jím v odvolacím návrhu uvedenou celkovou částkou [částka] (s příslušenstvím). Rovněž uvedl, že žaloba směřovala proti České republice, za níž jedná jako její organizační složka Ministerstvo spravedlnosti, jak správně žalovanou označil ve svém podání ze dne [datum]; pokud v podaném odvolání není v označení žalované uvedeno Česká republika, jde o chybu v psaní.

8. Žalovaná svým odvoláním napadla vyhovující výrok (I) a související výrok nákladový (III.). Žalovaná označila za nesprávný závěr soudu I. stupně o nutnosti finanční kompenzace nejistoty ohledně výsledku žalobcova trestního stíhání. Zejména argumentovala tím, že v projednávané věci se jedná o případ, v němž jsou dány okolnosti, které vyvracejí předpoklad, že dlouhotrvající řízení působí jeho účastníkům nemajetkovou újmu, která zpravidla bývá odškodňována v penězích. V této souvislosti uvedla, že žalobce byl v posuzovaném řízení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, proti rozsudku okresního soudu nepodal opravný prostředek, zjevně byl se závěry soudu srozuměn. Posuzované trestní řízení nemohlo žalobci působit žádnou nemajetkovou újmu svojí délkou, když v jeho průběhu páchal další trestnou činnost. Žalobce si vedení trestního stíhání způsobil výlučně sám svým chováním v rozporu s platnými zákony. Navíc byl za různou trestnou činnost postihován již v minulosti, což podle žalované snižuje vůbec možnost vzniku újmy na straně žalobce. Podle žalované je nutné přihlédnout k výsledku trestního řízení, intenzita újmy u osoby, která je následně odsouzena za úmyslný trestný čin, je diametrálně odlišná od újmy osoby, která trestný čin nespáchala. Dalším důvodem pro závěr, že je dostačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva na projednání věc v přiměřené lhůtě, je dle žalované podíl žalobce na posuzovaném trestním řízení, Žalobce byl po nějakou dobu zcela nekontaktní, soud musel pátrat po jeho pobytu, opakovaně se nedostavil k hlavnímu líčení, které muselo být odročeno, nereagoval na výzvu soudu ke zvolení obhájce. Žalovaná dále namítla, že v případě žalobce je zcela adekvátní zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě společně s přihlédnutím k odškodnění již v trestním řízení, kdy se žalobci dostalo zmírnění ukládaného trestu; v projednávané věci souhrnný trest uložený žalobci v délce 30 měsíců rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne [datum] lze považovat za formu odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení, když v něm uložený trest je výrazně kratší, než v předchozím zrušeném rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne [datum]. Vzhledem k osobě žalobce, kdy tento opakovaně páchá trestnou činnost, za níž je pak postihován, nelze uvažovat o újmě takové intenzity, aby její odškodnění vyžadovalo finanční podobu. Navrhla tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná má nárok na přiznání nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř.

9. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila v rámci omluvy k odvolacímu jednání, setrvala na argumentaci uvedené ve svém odvolání, že postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva na projednání věci, kterého se žalobci ze strany žalované dostalo.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.); ve věci nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jednal v nepřítomnosti žalované, která se k jednání omluvila a nežádala jeho odročení jednání (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné, odvolání žalované důvodným neshledal.

11. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci (a proti jeho skutkovým zjištěním odvolatelé ani nic nenamítali). Učinil rovněž správný závěr, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk došlo, v důsledku čehož žalobci vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje a kterou je třeba kompenzovat přiměřeným zadostiučiněním. Odvolací soud připomíná, že při určení vhodné formy satisfakce (dle § 31a odst. 2 OdpŠk) je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce, a pokud by samo o sobě nepředstavovalo postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 40/2009, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 či sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

12. V projednávané věci nelze dovodit, že by újma způsobená žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení byla zcela minimální či zanedbatelná. Takový závěr nelze učinit ani s ohledem na význam řízení (který lze hodnotit jako standardní, byť jde typově o řízení se zvýšeným významem, nicméně lze přisvědčit argumentaci žalované, k níž přisvědčil i soud I. stupně, že s ohledem na jednání poškozeného nesouvisející s délkou posuzovaného řízení spočívající páchání další trestní činnosti, je jeho význam pro žalobce snížen), ani s ohledem na chování žalobce coby účastníka řízení (který sice k délce řízení přispěl tím, že nebyl po určitou dobu řízení kontaktní, ovšem ne tak významně, aby se to mělo projevit ve formě zadostiučinění). Za této situace se jako jediná přiměřená forma kompenzace jeví poskytnutí peněžitého zadostiučinění. I v tomto směru je závěr soudu I. stupně zcela správný.

13. Základní částka peněžitého zadostiučinění byla v souladu se Stanoviskem stanovena ve výši [částka] za rok řízení (v poloviční výši za první dva roky řízení), což odpovídá částce [částka] za jeden měsíc a částce (po zaokrouhlení) [částka] za den řízení. Délka řízení ve vztahu k žalobci byla zcela správně posuzována ode dne [datum] (kdy se žalobce doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dozvěděl o tom, že je proti němu bylo zahájeno posuzované řízení) do dne [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci samé. Řízení tak trvalo 8 roků 8 měsíců a 13 dnů, čemuž odpovídá základní částka odškodnění ve výši [částka].

14. V dalším sledu je třeba přistoupit k modifikaci této základní částky podle jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Pokud jde o složitost řízení odvolací soud přisvědčil argumentaci soudu I. stupně o tom, že pro popsanou skutkovou, procesní i právní složitost je na místě základní částku ponížit o 40 %; o celkové složitosti ostatně svědčí i rozsah spisu, který čítá bezmála [číslo] listů (rozsudek ve věci, jímž bylo posuzování řízení pravomocně skončilo má č. j. [číslo jednací]). Na druhou stranu je třeba zohlednit postup soudu, kdy první rozsudek soudu I. stupně byl částečně zrušen pro nepřezkoumatelnost, a to naopak navýšením základní částky odškodnění o 20 %. Dalším uvažovaným kritériem při modifikaci základní částky odškodnění je chování poškozeného, tj. žalobce, přičemž odvolací soud v tomto směru opět přisvědčil argumentaci soudu I. stupně o tom, že žalobce svým chováním délku řízení (v negativním slova smyslu) významně ovlivnil a je tak namístě základní částku odškodnění upravovat jejím snížením o 20 %. Dále je na místě základní částku ponížit vzhledem ke sdílení újmy a to o 20 %; i v tomto směru odvolací soud sídlí argumentaci soudu I. stupně. Posledním z hledisek, které je třeba v souvislosti s modifikací základní částky zadostiučinění zkoumat, je význam předmětu řízení pro poškozeného. Posuzované řízení je typem řízení, u nichž Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. Stanovisko, část IV, písm. d/) dospěl k závěru, že již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. Nicméně v tomto konkrétním případě žalovaná tvrdila důvody nižšího významu, jímž soud I. stupně přisvědčil se závěrem, že význam řízení pro žalobce lze proto označit za standardní, tj. takový, který se do úpravy základní částky odškodnění nijak nepromítá, přičemž odvolací soud nemá nic, co by tomuto závěru vytknul. Po takto provedené modifikaci základní částky, tj. po jejím snížení o 60 % (- 40 % + 20 % - 20 % - 20 %) činí výsledné zadostiučinění částku [částka]. Byl tak zachován i princip proporcionality, potažmo vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním (srov. Stanovisko). Tuto výši peněžitého plnění lze mít za plně způsobilou naplnit kompenzační funkci ve vztahu k nemajetkové újmě, kterou žalobce v posuzovaném trestním řízení utrpěl. Vedle uvedené částky žalobci náleží i požadovaný zákonný úrok z prodlení (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk) poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem dle § 14 OdpŠk (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2893/2010), tj. ode dne [datum], když za den uplatnění nároku u žalované je třeba považovat [datum], kdy byla do datové schránky Ministerstva spravedlnosti doručena žalobcova výzva k náhradě nemajetkové újmy.

15. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.), kterým byla žalobci přiznána částka [částka] s příslušenstvím, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. V zamítavých výrocích o věci samé (II. a IV.) napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na zadostiučinění ještě částku [částka] ([částka] + [částka] = [částka]) včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení od [datum] do zaplacení. Ve zbývajícím odvolání napadeném rozsahu těchto zamítavých výroků o věci samé (tj. co do rozdílu mezi částkou [částka] s příslušenstvím a částkou [částka] [anonymizováno], [částka s příslušenstvím]) byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

16. V souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím, a to v obou případech dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce je třeba považovat za plně procesně úspěšného.

17. Náklady, které žalobce na uplatnění svého práva v řízení před soudem I. stupně účelně vynaložil, sestávají ze soudního poplatku ve výši [částka] a dále z odměny a náhrad jeho advokáta. Jedná se o odměnu za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) po [částka] (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/ AT), 2 režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 AT) a náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši [částka] Celkem žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně náleží částka [částka].

18. V odvolacím řízení byla žalobci přiznána náhrada v celkové výši [částka]. Jedná se o odměnu žalobcova advokáta za 2 úkony právní služby (odvolán, účast u jednání dne [datum]; § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ AT) po [částka] (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/AT), 2 režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 1 a 3 AT) a náhrad za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši [částka].

19. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., kdy zákonná lhůta ke splnění povinnosti je do tří dnů od právní moci rozsudku.