58 Co 284/2025 - 125

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudců JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 297 561,49 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2025, č. j. 46 C 18/2025-99 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 297 561,49 Kč spolu se zákonným úrokem s prodlením ve výši 12 % ročně z uvedené částky od 23. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zajistit omluvu ve formě úředního dopisu opatřeného podpisem [funkce] [orgán] s textem specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění majetkové a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Nesprávný úřední postup spatřovala v nepřiměřené délce úschovního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které trvalo 10 měsíců, za nezákonné rozhodnutí považovala opravné usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 1. 2024, č.j. [spisová značka], vydané v tomto úschovním řízení. Finanční prostředky z úschovy jí byly vydány až 21. 3. 2024 ve výši 15 535 206,60 Kč a 3. 4. 2024 ve výši 2 404 713,40 Kč. V důsledku nesprávného úředního postupu byla žalobkyně ve velmi špatné finanční situaci, byly proti ní zahájeny dvě exekuce a byla na ni podána žaloba o zaplacení částky 168 816,65 Kč. Žalobkyně požadovala na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí částku 100 000 Kč a omluvu a náhradu škody představující náklady vynaložené na právní zastoupení v úschovním řízení ve výši 251 825 Kč. Za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce úschovního řízení požadovala částku 85 000 Kč. Vedle toho požadovala náhradu škody v podobě ušlého zisku představující úhradu zákonného úroku (ve výši 14,75 % p. a. z částky 17 939 920 Kč, která jí byla vyplacena z úschovy, od 7. 1. 2024 do 21. 3. 2024, tj. 536 477,33 Kč a zaplacení úroků ve výši 14,75 % p. a. z částky 2 404 713,40 Kč od 22. 3. 2024 do 3. 4. 2024, tj. 11 661,21 Kč) a náhradu škody vzniklé v důsledku exekučních řízení, kdy zaplatila nad vymáhanou pohledávku navíc částku 205 954,10 Kč a 106 643,85 Kč.

3. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobkyně tyto nároky předběžně uplatnila, nesouhlasila však s tím, že by v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a vydání nezákonného rozhodnutí. Ohledně délky řízení konstatovala, že v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně, k prodlevám mezi jednotlivými úkony nedocházelo. Ohledně tvrzeného nezákonného rozhodnutí poukázala na to, že bylo odvolacím soudem změněno, nenabylo tak právní moci, nejednalo se tedy o pravomocné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno.

4. Soud I. stupně ohledně průběhu úschovního řízení vycházel z obsahu spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], jednotlivé úkony a rozhodnutí podrobně popsal v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku, žalobkyni byla z úschovy dne 21. 3. 2024 vyplacena částka 15 535 206,60 Kč a dne 3. 4. 2024 částka 2 404 713,40 Kč. Dále činil zjištění ohledně exekučních řízení a v nich vymožených plnění nad rámec vymáhané jistiny.

5. Po právní stránce posoudil nárok žalobkyně jako nárok z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a v prvé řadě se zabýval naplněním prvého předpokladu odpovědnosti státu, tj. existencí nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí. Ohledně nezákonného rozhodnutí, jímž mělo být opravné usnesení Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], uzavřel, že se nejednalo o nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, neboť nezákonným rozhodnutí dle tohoto zákona je pouze pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. V daném případě bylo předmětné rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] změněno rozhodnutím odvolacího soudu a teprve rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn předpoklad existence nezákonného rozhodnutí, nezabýval se již soud I. stupně dalšími předpoklady, tj. vznikem nemajetkové újmy a škody v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím a žalobu ohledně nároků uplatněných v souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím zamítl (omluvu, odškodnění nemajetkové újmy 100 000 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení 251 825 Kč).

6. Ohledně nesprávného úředního postupu dospěl ke shodnému závěru, že tedy ani tento předpoklad odpovědnosti státu nebyl naplněn. Při posuzování přiměřenosti délky úschovního řízení vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, Evropského soudu pro lidská práva a zejména Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Poukázal na to, že za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Vycházel přitom z toho, že celková délka řízení trvala od 22. 6. 2023 do 3. 4. 2024, tj. 9 a půl měsíce, předmětem řízení bylo vydání složené jistoty, nejednalo se o řízení skutkově, hmotněprávně či procesně složité, ve věci bylo rozhodováno odvolacím soudem, žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Ohledně postupu orgánů veřejné moci žalobkyně žádné konkrétní průtahy netvrdila, pouze při soudním jednání uvedla, že mělo skončit do 3 měsíců, nad tuto dobu považovala délku řízení za nepřiměřenou. Soud I. stupně posoudil jednotlivé úkony soudu, poukázal na to, že průtahy v řízení lze spatřovat zejména v nečinnosti soudce, která spočívá v neodůvodněných prodlevách v projednání a rozhodnutí ve věci samé. Za nedůvodnou prodlevu lze považovat neprovedení úkonů směřujících k rozhodnutí ve věci samé po dobu delší než 3 měsíce. Taková situace však v posuzovaném řízení nenastala. Ohledně významu řízení pro žalobkyni dospěl k závěru, že řízení mělo pro žalobkyni nikoliv zanedbatelný, avšak nikoliv zvýšený význam, poukázal přitom na to, že se jednalo spor o peněžité plnění. V této souvislosti poukázal na rozhodovací praxi odvolacího soudu a konkrétní rozhodnutí, v nichž byl v případech, kdy se jednalo o předmět sporu v řádech milionů Kč, rovněž shledán standardní význam řízení. V této souvislosti poukázal na to, že úschova byla vydána až na základě výsledku řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], u tohoto řízení mohla být žalobkyně v nejistotě ohledně jeho výsledku a mohlo tak mít pro ni zvýšený význam, nikoliv však řízení o úschově, které bylo svou povahou řízením akcesorickým k řízení sp. zn. [spisová značka]. Po zhodnocení těchto kritérií shledal délku úschovního řízení 9,5 měsíců na dvou stupních soudní soustavy za přiměřenou, žalobu na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení ve výši 85 000 Kč tak zamítl.

7. Stejně tak neshledal opodstatněným nárok na náhradu škody spočívající v zákonném úroku z prodlení při vydání úschovy v celkové výši 548 138,54 Kč. Vycházel z toho, že úrok z prodlení je platba, která náleží věřiteli, pokud dlužník nesplnil své povinnosti a včas nesplatil svůj peněžitý závazek, tak jak bylo mezi účastníky dohodnuto, jedná se o institut soukromoprávní, který nelze na vztah mezi žalobkyní a soudem aplikovat. Rovněž v této části tedy žalobu zamítl. Nad rámec výše uvedeného soud I. stupně poukázal na to, že právní předpis nestanoví lhůtu pro vydání úschovy s tím, že běžně se doložka právní moci vyznačuje s několikadenním zpožděním, aby nebylo pochyb o pravomocném skončení řízení. Konečné rozhodnutí nabylo právní moci 7. 3. 2024, soud I. stupně přitom poukázal na lhůtu k vyplacení svědečného a znalečného 30 dnů, kterou by v daném případě mohlo být analogicky použito. Tato lhůta nebyla v daném případě překročena. Opodstatněným neshledal ani požadavek žalobkyně na náhradu škody odvozené z proběhlých exekučních řízení, poukázal přitom na to, že exekuce byly zahájeny dle tvrzení žalobkyně 8. 11. 2023 a 11. 12. 2023, již z toho je zřejmé, že byly zahájeny před vydáním tvrzeného nezákonného rozhodnutí, jejich příčinou byla platební neschopnost žalobkyně hradit své závazky včas. Obě exekuce byly skončeny vymožením dříve, než byla úschova žalobkyni vyplacena, nebyla tak shledána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a řízením o soudní úschově.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“, úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka za 4 úkony dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné blanketové odvolání, které následně doplnila. Uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav s tím, že nebylo přihlédnuto k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, a dále vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila s jeho závěrem, že usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 1. 2024, č. j. [spisová značka], nepředstavovalo nezákonné rozhodnutí. Poukázala na to, že se musela tomuto rozhodnutí bránit a kvůli tomuto rozhodnutí byl oddálen výdej soudní úschovy, přestože v té době již bylo pravomocné rozhodnutí o vydání soudní úschovy. Poukázala na judikaturu Městského soudu v [adresa] (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]) a rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž dovozovala, že pokud není shledán odpovědnostní titul v nezákonném rozhodnutí, došlo v úschovním řízení minimálně k nesprávnému úřednímu postupu, který vyústil v předmětné nezákonné rozhodnutí. K této argumentaci soud I. stupně vůbec nepřihlédl, rozsudek tak považovala za nepřezkoumatelný a přehnaně formalistický. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, jak soud I. stupně posuzoval přiměřenost délky úschovního řízení. Namítala, že při tomto posouzení není podstatné, zda ve věci byly průtahy či nikoliv. S ohledem na předmět řízení považovala za evidentní, že jej nebylo nutno vést po dobu téměř 10 měsíců. V této souvislosti poukázala na to, že nesprávný postup spatřovala nejen v délce řízení, ale i ve vydání opravného usnesení ze dne 16. 1. 2024. Nesouhlasila dále s tím, že soud I. stupně shledal snížený význam tohoto řízení. Poukázala na to, že v řízení tvrdila a prokázala, že měla enormní zájem na vyřízení své žádosti, což osvědčila pozdější exekucí, ale také žádostmi a stížnostmi na postup Obvodního soudu pro [adresa]. Poukázala přitom na to, že význam řízení je jedním z hlavních atributů k určení výše zadostiučinění, to ostatně vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, která hledisko významu řízení hodnotí ryze ve vztahu k poskytnuté výši zadostiučinění. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že není dán zvýšený zájem řízení, měl to promítnout do výše poskytnutého zadostiučinění, nikoliv do posouzení existence odpovědnostního titulu. Žalobkyně dále nesouhlasila s nepřiznáním úroků z prodlení s argumentací o absenci smlouvy mezi ní a soudem, poukázala na rozhodovací praxi ohledně nároků dle OdpŠk, u nichž se běžně přiznává i právo na úhradu úroků z prodlení. Po pravomocném rozhodnutí o vydání úschovy existoval mezi žalobkyní a soudem vztah věřitel – dlužník ve smyslu § 1721 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Namítala, že dle komentářové literatury závazek nevzniká pouze ze smlouvy, ale i rozhodnutím soudu. S ohledem na výše uvedené nesouhlasila ani s náhradou nákladů řízení žalované. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně nepovažovala odvolání za důvodné, napadený rozsudek shledávala správným. Ztotožnila se s jeho závěrem, že v daném řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí ani k nesprávnému úřednímu postupu, správně tak byla žaloba zamítnuta pro absenci odpovědnostního titulu. Ohledně existence nezákonného rozhodnutí poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž soud není oprávněn posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno či změněno příslušným orgánem, splnění podmínky zrušení či změny pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost nelze nahradit posouzením této otázky v odškodňovacím řízení. Poukázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle něhož vyústil-li nesprávný úřední postup ve vydání rozhodnutí, může být důvodem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle OdpŠk pouze toto rozhodnutí. V daném případě bylo namítané opravné usnesení změněno rozhodnutím odvolacího soudu, teprve toto rozhodnutí nabylo právní moci. Nejednalo se tak o nezákonné rozhodnutí. Ohledně přiměřenosti délky posuzovaného řízení poukázala na to, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by obecně bylo možno považovat za přiměřenou. Přiměřenost délky řízení se tak posuzuje ve světle konkrétních okolností dané věci. V daném případě řízení trvalo 9,5 měsíce, v tomto období k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Ztotožnila se tak se závěrem soudu I. stupně ohledně absence nesprávného úředního postupu. Za správný považovala i závěr soudu I. stupně ohledně požadavku na úhradu úroků z prodlení a tvrzené škody vzniklé v souvislosti s exekučními řízeními. Žádala potvrzení napadeného rozsudku.

11. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou, s názory žalované nesouhlasila, setrvala na své argumentaci uplatněné v odvolání, trvala na tom, že vydáním opravného usnesení v posuzovaném řízení došlo k nezákonnému postupu, nepřiznání odškodnění by znamenalo porušení článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, odkázala na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 99/07 ohledně nesprávného úředního postupu. Namítala, že opravné usnesení nemělo být vydáno, neboť pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky. Jeho vydáním došlo minimálně k nesprávnému úřednímu postupu. Obvodní soud pro [adresa] tímto postupem překročil svou pravomoc. Setrvala rovněž na názoru, že úschovní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pro takový závěr není nezbytné, aby v řízení došlo k průtahům, poukázala v této souvislosti na sdělení místopředsedkyně Obvodního soudu pro [adresa] v reakci na její stížnost, dle něhož k průtahům v řízení došlo. Poukázala rovněž na charakter tohoto řízení. Setrvala na svém odvolacím návrhu.

12. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

13. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr, který rovněž v zásadě správně posoudil po stránce právní.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Žalobkyně v daném případě požadovala odškodnění majetkové a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s vydáním opravného usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 1. 2024, č.j. [spisová značka], a v souvislosti s délkou řízení o vydání úschovy vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

19. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě nebyl naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za vzniklou škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk, ani nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, spočívajícího v nepřiměřené délce úschovního řízení. Pokud tento předpoklad nebyl naplněn, nebylo důvodu zabývat se vznikem případné nemajetkové újmy či škody a požadavek na jejich úhradu tak byl správně zamítnut.

20. K otázce nezákonného rozhodnutí – Stát odpovídá za újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí pouze v případě nezákonného rozhodnutí definovaného v odst. 8 odst. 1 OdpŠk, podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019). O takovou situaci se v daném případě nejednalo; rozhodnutí, jehož nezákonnosti se žalobkyně dovolávala, (nikdy) nenabylo právní moci, k jejímu odvolání bylo odvolacím soudem zrušeno. Teprve toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci. Odvolací soud dále odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že v odškodňovacím řízení soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, a to ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, usnesení ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2323/2011). Podmínka nezákonnosti je tedy splněna pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost. Opravné usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 1. 2024, č. j. [spisová značka], tedy nelze kvalifikovat jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

21. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani argumentaci žalobkyně, že měl být postup soudu při vydání tohoto rozhodnutí posouzen jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu zastává názor, že nesprávným úředním postupem mohou být pouze takové úkony a činnosti, které nevedou k vydání rozhodnutí nebo které se přímo neodrazí v obsahu následně vydaného rozhodnutí. Pokud se vady postupu státního orgánu v rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2023/2009, usnesení ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, rozsudek ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 30 Cdo 335/2013). Vydání předmětného opravného usnesení tak mohlo být předpokladem odpovědnosti státu pouze jako nezákonné rozhodnutí, jeho vydání nelze ve smyslu konstantní judikatury hodnotit jako nesprávný úřední postup. Rozhodnutí, na něž žalobkyně při své argumentaci odkazovala, nejsou s těmito závěry v rozporu, žalobkyně tato rozhodnutí pouze nesprávně interpretovala.

22. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud v případě nemajetkové i majetkové újmy, kterou žalobkyně odvozovala od vydání tohoto opravného usnesení, odpovědnost státu neshledal a v této části žalobu správně zamítl.

23. K otázce nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o vydání úschovy – Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu I. stupně, že délku posuzovaného řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, soud I. stupně se v této souvislosti správně zabýval jednotlivými kritérii dle Stanoviska Cpjn 206/2010, i s těmito závěry se odvolací soud ztotožnil. Řízení probíhalo plynule, jednotlivé úkony na sebe navazovaly v přiměřených lhůtách. Pokud žalobkyně poukazovala na vyjádření místopředsedkyně soudu, dle něhož v řízení došlo k průtahům v délce dvou týdnů a poté ještě tří týdnů, nepovažoval odvolací soud takovouto prodlevu za natolik podstatnou, aby ji bylo možno hodnotit jako nečinnost soudu takového významu, že by vyžadovala zohlednění v rámci hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Odvolací soud poukazuje v této souvislosti rovněž na specifický charakter tohoto řízení, odlišný od řízení nalézacího, kdy je účastník v nejistotě ohledně výsledku řízení, a právě tento stav nejistoty je kompenzován odškodněním v případě nepřiměřené délky tohoto řízení. V řízení o vydání předmětu soudní úschovy žalobkyně v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení nebyla, v řízení se pouze kontrolovalo splnění podmínek pro vydání úschovy a realizoval se samotný proces vydání. Rovněž odvolací soud neshledal zvýšený význam tohoto řízení pro žalobkyni, byť se jednalo o poměrně značnou částku, tu je však třeba reflektovat v souvislosti s majetkovými poměry žalobkyně tak, jak vyplývají ze souvisejícího řízení o vypořádání společného jmění vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], na něž poukazoval soud I. stupně. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že závěr o standardním významu řízení se měl promítnout až do úvahy o výši odškodnění. Soud I. stupně postupoval správně v souladu s konstantní judikaturou, pokud jednotlivá kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk rozhodná pro posouzení formy a rozsahu odškodnění použil i při hodnocení přiměřenosti délky řízení (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Pokud žalobkyně poukázala na současně probíhající exekuce, soud I. stupně správně vyhodnotil, že k vymožení došlo ještě před vydáním předmětu úschovy, je tak zjevné, že žalobkyně disponovala jiným majetkem, z něhož mohla vymáhané závazky uhradit. Státu tak nevznikla odpovědnost k náhradě škody za náklady vzniklé v souvislosti s těmito exekucemi nejen pro nedostatek nesprávného úředního postupu, ale rovněž pro nedostatek příčinné souvislosti mezi těmito náklady a řízením o vydání úschovy, neboť tyto náklady vznikly v důsledku neplnění splatných závazků žalobkyně, za což nelze stát činit odpovědným. Soud I. stupně tak správně neshledal odpovědnost státu za újmu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení a rovněž v této části správně žalobu zamítl.

24. K otázce úroků z prodlení – Soud I. stupně nepochybil ani při posouzení nároku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení. Rovněž odvolací soud shledal tento nárok nedůvodným. Žalobkyně požadovala úhradu úroků z prodlení z částky, která jí byla vyplacena ze soudní úschovy, tedy dovolávala se úhrady úroků z prodlení ve smyslu § 1970 o. z., současně svůj nárok označila jako náhradu škody z titulu ušlého zisku. Nárok žalobkyně tak nebyl dostatečně určitě vymezen, nicméně odvolací soud neshledal důvod k odstranění tohoto nedostatku, když žalobkyně nemohla být úspěšná ani s úhradou úroků z prodlení, ani s náhradou škody v rozsahu úroků z prodlení. Žalobkyně správně uvedla, že se v řízení o vydání úschovy stát dostává do pozice dlužníka, a to okamžikem rozhodnutí o vydání úschovy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2533/2016) a že např. u nároků dle zákona OdpŠk se poškozeným standardně úroky z prodlení vůči státu přiznávají. V daném případě se však nejednalo o zaplacení nároku z titulu náhrady škody dle OdpŠk, ale o vydání úschovy řešené veřejnoprávními předpisy, tedy vztah veřejnoprávní, v němž ustanovení občanského zákoníku upravujícího soukromoprávní vztahy nelze použít. V řízení o náhradu škody dle Odpšk se jedná o soukromoprávní nárok (náhradu škody), tento zákon navíc v ust. § 26 výslovně odkazuje na občanský zákoník ohledně řešení otázek neupravených tímto zákonem. Žalobkyni tedy nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 o. z. nesvědčí. To však neznamená, že by žalobkyni vůči státu při prodlení s vydáním úschovy (poté, co již bylo o vydání úschovy rozhodnuto) nesvědčil žádný nárok. Jak již bylo výše uvedeno, stát je v takovém případě v postavení dlužníka a pokud svou povinnost neplní, může se žalobkyně domáhat náhrady škody v souvislosti s tím vzniklé (ušlého zisku). Soud I. stupně se v této souvislosti správně zabýval tím, v jaké lhůtě (po pravomocném rozhodnutí) by mělo k vydání úschovy dojít, správně poukázal na to, že právní předpis pro tuto povinnost žádnou lhůtu nestanoví. To však neznamená, že by k výplatě peněz z úschovy mohlo dojít s jakýmkoliv časovým odstupem. Je tak třeba se zabývat otázkou přiměřené lhůty k tomuto plnění. Soud I. stupně správně poukázal na to, že nelze očekávat plnění ihned po právní moci rozhodnutí o vydání, neboť doložka právní moci je vyznačována zpětně s odstupem minimálně několika dnů. Následuje další proces vyžadující zapojení více pracovníků z různých oddělení, vyhotovení platebního poukazu, předání do účtárny, vyhotovení pokynu bance. Jedná se přitom o pracovníky, kteří vykonávají ještě další činnost, dokončení tohoto procesu tak vyžaduje rovněž delší čas. Soud I. stupně v této souvislosti přiléhavě poukázal na podobný proces při výplatě znalečného a tlumočného ze strany soudů, kdy je zákonem lhůta upravena (odst. 34 zákona o znalcích, § 32 zákona o tlumočnících). Odvolací soud tak shodně s ním považoval za přiměřenou lhůtu 30 dnů. Odvolací soud si je sice vědom toho, že lhůta 30 dnů k výplatě znalečného a tlumočného byla stanovena až novelou provedenou zákonem č. 285/2025 Sb. s účinností od 1. 1. 2026, dosud činí tato lhůta 15 dnů. Odvolací soud nicméně odkazuje na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, dle níž k prodloužení lhůty dochází poté, co bylo zjištěno, že 15denní lhůta není z hlediska organizačně-technických důvodů na straně soudu dostatečná. Je tak zjevné, že 15denní lhůtu nelze ani v tomto případě považovat za dostatečnou, za přiměřenou lhůtu pro vydání předmětu úschovy tak odvolací soud shodně se soudem I. stupně shledal lhůtu 30 dnů. Tato lhůta však v daném případě marně neuplynula, neboť v jejím průběhu od právní moci rozhodnutí o vydání finančních prostředků z úschovy 6. 1. 2024 bylo vydáno opravné usnesení, jímž bylo vydání finančních prostředků vázáno na předložení dluhopisů, v této době tak soud nepochybil, pokud k vydání úschovy nepřistoupil. Po právní moci usnesení odvolacího soudu, kterým bylo opravné rozhodnutí odklizeno (4. 3. 2024), byla žalobkyni část úschovy v této lhůtě 21. 3. 2024 vydána, konkrétně částka 15 535 206,60 Kč, státu tak nelze vytknout prodlevu s výplatou této částky. K prodlevě nedošlo ani přivydání zbývající částky, neboť tato částka byla zaslána soudnímu exekutorovi na základě jím vydaného exekučního příkazu. Tím stát svůj závazek vůči žalobkyni splnil. Skutečnost, že exekuce již dříve skončila vymožením, tudíž zanikla účinnost exekučního příkazu, žalobkyně ani soudní exekutor soudu nesdělili, tento postup tak nelze soudu vytýkat. Tuto informaci soudu sdělil soudní exekutor až následně a tuto částku soudu vrátil dne 28. 3. 2024. Pokud byla tato částka žalobkyni vyplacena 3. 4. 2024, stalo se tak rovněž v přiměřené lhůtě. Nárok žalobkyně v této části by tak nemohl být důvodný ani jako nárok na náhradu škody. Soud I. stupně tak nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyni ani tento nárok na úhradu úroků z prodlení nepřísluší.

25. Odvolací soud tedy napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 S.

Poučení