58 Co 291/2024 - 82

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a Mgr. Magdalény Gargulákové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČ [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČ 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 jednající [Jméno žalované], IČ [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované] adresa pro doručování: [adresa žalované] Brno o zaplacení 84.562 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne [datum], č. j. [č. j.] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadených výrocích I a III potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4.295,50 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 49.991 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I) a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 20.058 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III), vše ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku; v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 34.571 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II).

2. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 84.562 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z titulu odškodnění nemateriální újmy vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. [sp. zn.].

3. Soud prvního stupně provedl dokazování spisem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. [sp. zn.] a na základě z něj zjištěných skutečností učinil závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu řízení.

4. Věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, odst. 2, § 15 odst. 2, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), přičemž shledal všechny prvky pro založení odpovědnostního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou: (i) existenci odpovědnostního titulu v podobě objektivní skutečnosti ve vztahu k nepřiměřené délce řízení ve věci vedené pod sp. zn. [sp. zn.], jehož předmětem bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru bývalé ředitelky žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] přičemž žalobkyně byla v tomto řízení v postavení žalovaného zaměstnavatele, s čímž přímo souviselo též další soudní řízení mezi týmiž účastníky vedené pod sp. zn. [sp. zn.], jehož předmětem byla náhradu platu v částce 1.415.032 Kč s přísl., (ii) újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení, a (iii) příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem újmy žalobkyně. Tuto skutečnost (založení odpovědnostního vztahu) nezpochybňovala ani sama žalovaná; měla však za to, že nemajetková újma vzniklá žalobkyni byla již dostatečně kompenzována úhradou částky 109.125 Kč, kterou žalovaná žalobkyni zaplatila v rámci předběžného projednání nároku ve smyslu § 14 OdpŠk.

5. V rámci kritéria celkové délky řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo od [datum], kdy si žalobkyně prostudovala spis, do [datum], kdy nastala právní moc konečného rozhodnutí, tedy 9 let, 1 měsíc a 20 dní, soud prvního stupně vyhodnotil, že předmětné řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, jeho délka výrazně vybočuje z běžně akceptovatelné délky civilního soudního řízení, pročež shledal důvodným stanovit základní částku pro kompenzaci nemajetkové újmy ve výši 17 000 Kč za 1 rok. Přitom zdůraznil, že celkovou délku řízení již (duplicitně) nezohledňoval při další procentuální modifikaci částky připadající na náhradu nemajetkové újmy.

6. Základní částku následně snížil o 5 % pro vlastní složitost věci a o dalších 5 % pro víceinstančnost. Věc hodnotil jako skutkově složitou, když bylo provedeno rozsáhlé dokazování výslechy 4 svědků, účastnickými výslechy a množstvím listin, k čemuž bylo po prvním zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu zapotřebí konání dalších 6 jednání. Po právní stránce bylo zapotřebí vyřešit zejména otázku platnosti pracovní smlouvy, řádnosti přijetí organizační změny zaměstnavatele, jež předcházela samotné výpovědi pro nadbytečnost, potažmo námitku tvrzeného diskriminačního přístupu zaměstnavatele vůči zaměstnanci, právě na což bylo primárně zaměřeno rozsáhlé dokazování. Pro složitost věci hovoří také počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována; řízení probíhalo dvakrát na dvou stupních soudní soustavy.

7. Základní částka naproti tomu nebyla modifikována s ohledem na jednání poškozeného (žalobkyně), která se svým chováním či procesním postupem nikterak nepodílela na prodloužení řízení.

8. Výsledkem vyhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci bylo zvýšení základní částky o 15 %, neboť na délce řízení se významným způsobem podílel procesní soud déletrvajícími obdobími zásadní nečinnosti a nedůvodných průtahů, které soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku blíže konkretizoval.

9. Konečně byla základní částka navýšena o 10 %, neboť se jednalo o pracovněprávní spor, který s sebou zpravidla vždy nese zvýšený význam pro účastníka, nerozhodno, zdali je tento v postavení zaměstnance či zaměstnavatele. Žalobkyně byla po celou nemalou dobu předmětného řízení v nejistotě stran jeho výsledku ve smyslu (ne)platnosti zrušení pracovní pozice, potažmo navazujících nemalých peněžitých nároků protistrany, když propuštěná zaměstnankyně uplatnila v řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. [sp. zn.] vůči žalobkyni nárok na zaplacení částky 1.415.032 Kč s přísl. jako náhradu platu odvíjející se od tvrzeného neplatného rozvázání pracovního poměru.

10. Základní částka za 9 let, 1 měsíc a 20 dní při snížení na polovinu pro první dva roky činí 138.362 Kč; po jejím snížení o 10 % pro složitost věci [5 %] a vícero instancí [5 %], zvýšení o 15 % pro postup soudu a jím vyvolané průtahy, zvýšení o 10 % pro význam řízení pro poškozeného výše odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně činí 159.116 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni zaplatila částku 109.125 Kč, přiznal soud žalobkyni částku 49.991 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 15 odst. 1 OdpŠk, když žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila u žalované dne [datum]. Lhůtu ke splnění stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř. v délce 15 dní od právní moci rozsudku, když zohlednil postavení žalované jakožto orgánu státní moci s tím, že jakákoliv uložená povinnost a její splnění podléhají konkrétním procesům jejich realizace a pariční lhůta stanovená v obvyklé délce tří dnů by byla pro žalovanou lhůtou nesplnitelnou; současně takto stanovená lhůta nikterak zásadně nezasáhne do práv žalobkyně. Ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jež byla co do základu nároku úspěšná, přiznal náhradu veškerých nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva.

12. Proti výrokům I a III podala žalovaná včasné a přípustné odvolání.

13. Namítla nesprávné určení základní částky zadostiučinění. Samotné průtahy v řízení neodůvodňují zvýšení výchozí částky, neboť tyto okolnosti zohledňuje soud v rámci samostatného kritéria. Soud tutéž okolnost zohlednil dvakrát, když průtahy v řízení zohlednil jednak v odůvodnění základní částky, jednak v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci. Není zjevné, z jakých důvodů se soud domnívá, že celková délka vzhledem k okolnostem případu byla zjevně nepřiměřená. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 nelze obecně stanovit běžně akceptovatelnou délku soudního řízení, proto ani nelze stanovit, že délka konkrétního řízení se zcela zjevně vymykala obecně akceptovatelné délce civilního řízení. Po celkovém zhodnocení všech kritérií (složitost věci, postup rozhodujícího orgánu, jednání poškozeného a význam řízení pro poškozeného) lze usuzovat na to, jak dlouho řízení mohlo trvat a určit poměr této délky vůči skutečné délce řízení. Pouze v případě zvlášť výrazného nepoměru lze vyjít z vyšší základní částky, pro což dle žalované v daném případě nejsou dány podmínky. I když se v řízení projevovaly průtahy, bylo nutné vzít v potaz, že řízení bylo po skutkové a procesní stránce složitější a rovněž se do rozhodování opakovaně zapojily dvě soudní instance. Žalovaná nikdy netvrdila, že by řízení bylo zcela zjevně nepřiměřeně dlouhé; toliko dospěla k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pročež vyplatila určité zadostiučinění; tímto však současně nemohla i uznat, že celková délka řízení byla zcela zjevně nepřiměřená.

14. Úvaha soudu prvního stupně, že pracovněprávní spor má vždy zvýšený význam pro jeho účastníky, je mylná. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2286/2020 okolnosti, pro které lze dovozovat, že spor týkající se výpovědi z pracovního poměru má zvýšený význam, lze vztahovat pouze k zaměstnancům, kterým přetrvávající spor může způsobit problémy při hledání nového zaměstnání, příp. je od jeho výsledku odvislý i nárok na náhradu mzdy, na níž zpravidla zaměstnanci bývají existenčně závislí. Judikatura Nejvyššího soudu zvýšený význam řízení nedovozuje pro všechny pracovněprávní spory, ale pouze pro ty spory, které se mohou dotknout hmotného zabezpečení zaměstnanců (viz rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1916/2023). Řízení pro žalobkyni mělo standartní význam, ledaže by se jí podařilo prokázat, že význam řízení byl pro ni vyšší. Okolností, pro kterou by bylo možné dovozovat zvýšený význam řízení, nemůže přitom být sama nejistota ohledně výsledku řízení, neboť tato okolnost představuje důvod pro existenci nemajetkové újmy.

15. Průtahy v řízení žalovaná již zohlednila v rámci předběžného projednání žaloby, když základní částku zadostiučinění navýšila o 5 %. Průtahy nastávaly pouze v řízení před soudem prvního stupně; jednání bylo nutné odročovat s ohledem na omluvy účastníků a též s ohledem na probíhající pandemii, s níž byla spojena omezující opatření vlády; situace byla značně nepřehledná, omezující nařízení vlády přetrvávala po delší dobu. Ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění; důvod pro navýšení základního odškodnění zakládají pouze taková procesní pochybení, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srovnej rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 679/2017, 30 Cdo 2182/2020, 30 Cdo 3411/2011). Zvýšení zadostiučinění z důvodu průtahů v řízení mohou odůvodňovat pouze delší období nečinnosti, neboť právě díky těmto delším obdobím, kdy se řízení nikam neposouvá, mohou jeho účastníci intenzivněji vnímat nejistotu ohledně výsledku řízení; méně závažné průtahy, např. prodlení s vypracováním rozsudku, mezi takové průtahy nemohou spadat; tato méně závažná pochybení jistě prodloužila délku řízení, nicméně již byla v zásadě zohledněna v závěru o tom, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé.

16. Soud nedostatečně zohlednil skutkovou, právní a procesní složitost posuzovaného řízení, když z tohoto důvodu snížil zadostiučinění pouze o 5 %; dle žalované by měl z tohoto důvodu snížit zadostiučinění alespoň o 10 %. Soudy se totiž mimo otázku platnosti pracovní smlouvy musely vyrovnat především s tvrzením tehdejší žalobkyně, že byla při rozvázání pracovního poměru diskriminována. Prokazování tohoto aspektu věci si vyžádalo rozsáhlejší dokazovaní. Soudy se musely vyrovnat s řadou listinných důkazů týkajících se potřebnosti tehdejší žalobkyně na škole (např. důkazy týkající se vývoje ekonomické situace školy a počtu žáků na škole) a též musely posuzovat vzájemné vztahy na pracovišti a okolnosti, které vedly k podání výpovědi. V řízení před soudem prvního stupně proto proběhlo 7 soudních jednání. Posuzované řízení bylo složitější i po procesní stránce, když na počátku řízení soud vyčkával, zda nedojde mezi stranami ke smírnému vyřešení věci a též v rámci řízení byla nařízena mediace.

17. Žalovaná nesouhlasila také s výrokem o nákladech řízení. Ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. by bylo ve prospěch žalobkyně aplikovatelné pouze v případě, když by spor mezi stranami probíhal i co do základu požadovaného nároku. Žalovaná ještě před zahájením řízení nárok žalobkyně co do základu uznala, spor mezi stranami v soudním řízení probíhá pouze co do určení, jaká výše zadostiučinění je v dané věci přiměřená, nikoliv co do základu nároku. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 5483/2015. Rozhodnutí soudu o výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení není zcela na volné úvaze soudu. Řada otázek je již dlouhodobě ustáleně prejudikována; zejména co se týče otázky zohlednění významu řízení pro poškozeného je zřejmé, že poškozený může jasně předvídat, za jakých okolností může zvýšený význam řízení tvrdit a jestli je namístě z tohoto důvodu zvýšit přiměřené zadostiučinění.

18. Podaným odvoláním se žalovaná domáhala změny výroku I tak, že žaloba bude ohledně částky 49.991 Kč s příslušenstvím zamítnuta a žalované bude přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pokud by soud dospěl k závěru o oprávněnosti žaloby, nechť z organizačně-technických důvodů na straně žalované lhůtu k plnění stanoví v délce 15 dnů od právní moci rozsudku.

19. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované poukázala na bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je výslovně uvedeno, že k celkové délce řízení nepřihlíží soud duplicitně; pro celkovou délku řízení nedošlo ke zvýšení odškodnění z důvodu postupu orgánu veřejné moci. Závěr soudu prvního stupně, že celková délka řízení byla naprosto nepřiměřená, považuje žalobkyně za správný. Průměrná délka civilního řízení vedeného před okresními soudy činí okolo 250 dní, odvolací řízení obvykle netrvá déle než 130 dní, řízení nebylo nijak právně, procesně ani důkazně složité, pročež bylo v silách soudů obou stupňů ukončit jej během jednoho roku; celková délka řízení bezdůvodně devětkrát přesáhla obvyklou běžně akceptovanou délku civilního řízení.

20. Žalobkyně se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, pokud základní částku odškodnění snížil z důvodu složitosti věci. Soud prvního stupně nevzal v potaz, že první rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro závažné procesní vady, když okresní soud při jednání dne [datum] neprovedl žádné dokazování a vyhlásil rozsudek, že “žaloba se zamítá“, aniž by uvedl, o jakém předmětu řízení rozhodl. Četnost meritorních rozhodnutí, resp. opakované rozhodování soudů dvou instancí bylo zapříčiněno vadami způsobenými okresním soudem, a nikoliv složitostí věci. Pokud by okresní soud provedl řádnou přípravu jednání, nebylo nutné konat 6 jednání. Výslech dvou účastníků a čtyř svědků a provedení listinných důkazů nelze hodnotit jako náročné dokazování. Aplikace zákoníku práce a antidiskriminačního zákona nečiní věc právně složitou, jedná se o v soudní praxi běžně aplikované zákony.

21. Naproti tomu postup soudu hodnotí žalobkyně jako katastrofální. Považuje za netolerovatelné, aby žalovaná byla vyzvána k vyjádření se k žalobě až po 17 měsících od jejího podání, aby první jednání bylo nařízeno po dalších 17 měsících, aby rozsudek byl vypraven po 4 měsících od jeho vyhlášení, aby po zrušení rozsudku byl soud nečinný po dobu 11 měsíců, aby po skončení mediace bylo druhé jednání nařízeno až po 11 měsících, aby třetí jednání bylo nařízeno po dalších 19 měsících. Protože takto častá a dlouhá období nečinnosti byla způsobena chybami okresního soudu, přičemž tyto průtahy prodloužily délku řízení devítinásobně, k nápravě nevedlo ani kárné řízení vedené proti předsedkyni senátu či prověrky spisu ze strany předsedy soudu, měla být základní částka z těchto důvodů navýšena nikoliv pouze o 15 %, jak učinil soud prvního stupně, nýbrž o 30 %, jak požadovala žalobkyně v žalobě.

22. Žalobkyně se nedomáhala zvýšení základní částky o 10 % z důvodu, že jde o pracovněprávní spor, jehož se žalobkyně účastnila v postavení zaměstnavatele, nýbrž z důvodu, že se sporem o neplatnost výpovědi přímo souviselo řízení, v němž se bývalá zaměstnankyně žalobkyně domáhala vůči žalobkyni zaplacení náhrady platu nejprve ve výši 697.824 Kč, posléze ve výši 1.415.032 Kč. Žalobkyně se domáhala zohlednění skutečnosti, že je příspěvkovou organizací, jejímž hlavním předmětem činnosti je základní vzdělávání dětí, že nemá téměř žádný příjem z podnikatelské činnosti, veškeré náklady na činnost jsou financovány ze státního rozpočtu či rozpočtu zřizovatele. Případný úspěch bývalé zaměstnankyně už v řízení o určení neplatnosti výpovědi by pro žalobkyni nakonec znamenal jistou insolvenci a likvidaci.

23. Ačkoliv se žalobkyně domnívá, že by jí na zadostiučinění měla být přiznána částka vyšší, rozsudek soudu prvního stupně akceptuje a navrhuje jeho potvrzení. Za souladný s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2707/2013) považuje také nákladový výrok, který správně vychází z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalovanou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 5483/2015) se týká skutkově zcela odlišné věci, ve které žalobkyni nebylo přiznáno žádné odškodnění.

24. Žalovaná v reakci na vyjádření žalobkyně hodnotí představu žalobkyně o tom, že řízení by mělo být ukončeno během jednoho roku, jako nesprávnou, opírající se v zásadě o statistiky, do nichž se zahrnují i procesně jednoduchá řízení ukončená např. vydáním platebního rozkazu. Tato úvaha žalobkyně nezohledňuje konkrétní okolnosti jednotlivých řízení. Soud v napadeném rozsudku neučinil úvahu, do jaké míry se dané řízení vymykalo délce, kterou by bylo možné od něj očekávat; zda tento nepoměr byl zjevný a natolik podstatný, že bylo nutné navyšovat částku přiměřeného zadostiučinění. Zvýšený význam řízení pro účastníka je třeba prokazovat, ledaže by se jednalo o řízení, u nějž lze typově předpokládat zvýšený význam řízení; o takové řízení se však nejednalo. Opačný závěr soudu prvního stupně je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zvýšený význam řízení pro žalobkyni nemůže být dovozována z jeho souvislosti s dalším řízením, v němž se měla projednávat případná náhrada mzdy protistrany žalobkyně, neboť se jednalo o spor o peněžité plnění, který nepředstavuje typově významnější řízení. Nelze v tomto ohledu zohledňovat povahu žalobkyně jako příspěvkové organizace; tato skutečnost žalobkyni neprivileguje oproti jiným účastníkům řízení. Tvrzení o případné nutnosti její likvidace žalobkyně neprokázala.

25. Odvolací soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř., když účastníci s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasili.

26. Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, k výkladu § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk uzavřel, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení, přičemž byla-li jeho délka násobně delší, než bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici stanovených intervalů.

27. Dle názoru odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí schází úvaha, jakou délku řízení bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. Je nepochybné, že celkovou délku řízení významně ovlivnily průtahy, k nimž docházelo výhradně v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud se ztotožňuje s úvahou soudu prvního stupně, že obecně lze za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považovat 3 měsíce. Pokud by tuto premisu soud prvního stupně respektoval a pokud by si obecně počínal hospodárně a postupoval s cílem věc ukončit, pokud možno co nejdříve, mohlo být řízení – i při existenci nesprávného právního posouzení věci při vydání prvního rozsudku – skončeno nejpozději do 5 let.

28. K obdobné délce řízení, jež by bylo možné považovat ještě za přiměřenou, lze dospět také úvahou, kdy od skutečné délky řízení je odečtena délka neodůvodněných průtahů, za které pro tyto účely odvolací soud považuje dobu přesahující 3 měsíce mezi jednotlivými úkony. Za neodůvodněné průtahy lze tedy považovat dobu 7 měsíců mezi podáním žaloby a vyhotovením výzvy k zaplacení soudního poplatku, která mohla být učiněna do 14 dnů od podání žaloby a nikoliv po 7,5 měsíci. Za průtah trvající 6 měsíců lze považovat zaslání výzvy žalované k podání vyjádření k žalobě po 9 měsících od zaplacení soudního poplatku. Za 9 měsíců trvající průtah lze považovat 12měsíční prodlevu mezi vyjádřením žalované a nařízením prvního jednání. Jako 3měsíční průtah hodnotí odvolací soud vypravení rozsudku ze dne [datum] teprve dne [datum]. Po vrácení spisu odvolacím soudem po zrušení rozsudku ze dne [datum] vyzval soud prvního stupně účastníky k označení osoby mediátora až po 11 měsících nečinnosti, čímž se dopustil 7 měsíců trvajícího průtahu v řízení. Ačkoliv již [datum] žalovaná sdělila soudu, že k uzavření mediační dohody nedošlo, soud přistoupil k nařízení (teprve druhého, resp. po zrušení rozsudku prvního) jednání ve věci až dne [datum], tj. po téměř 8 měsících, resp. po 6 měsících od uplynutí doby, po kterou bylo řízení přerušeno s ohledem na nařízenou mediaci. Odvolací soud má za to, že vzhledem k tomu, že v tu dobu již řízení probíhalo více než 5 let, bylo na místě reagovat již na sdělení žalované, že k uzavření dohody mezi účastníky nedošlo. Naopak vyčkávání uplynutí doby, po kterou bylo řízení přerušeno s ohledem na nařízenou mediaci, bylo zjevně nehospodárné. Proto v tomto úseku řízení odvolací soud shledává průtah v trvání 5 měsíců. První jednání po zrušení rozsudku ze dne [datum] bylo dne [datum] vedeno zastupujícím soudcem, který provedl listinné důkazy, dal účastníkům poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. a jednání odročil na [datum]; toto však bylo odročeno z důvodu opatření souvisejících s pandemií onemocnění Covid-19. Druhé (po zrušení rozsudku ze dne [datum]) jednání se konalo až dne [datum], když předsedkyně senátu si počínala extrémně nehospodárně, když jednání opakovaně rušila, namísto jeho odročení na konkrétní termín. V této souvislosti lze shledat průtah trvající 12 měsíců, když jednání, které bylo původně nařízeno/odročeno na [datum], proběhlo až dne [datum]. Další jednání nařízené na [datum] bylo z důvodu onemocnění svědků zrušeno, nikoliv odročeno na jiný termín, pročež se konalo až po dalších 5 měsících, v čemž odvolací soud spatřuje průtah trvající 2 měsíce. Dvouměsíční průtah shledává odvolací soud ve skutečnosti, že rozsudek vyhlášený dne [datum] byl vypraven teprve dne [datum]. Tímto způsobem odvolací soud shledal průtahy v celkové délce 53 měsíců, o které minimálně mohlo být celé řízení kratší a mohlo trvat (počínaje nahlížením žalovanou do spisu v srpnu 2014) necelých 5 let.

29. Skutečná délka řízení však byla téměř dvojnásobná. Tato skutečnost dle názoru odvolacího soudu odůvodňuje stanovení základní částky ve výši 17.000 Kč za 1 rok trvání řízení. Průtahy, k nimž v průběhu řízení docházelo, jsou zde vyjmenovány a konkretizovány proto, že k závěru o tom, jakou délku odškodňovaného řízení by bylo možné považovat za přiměřenou, dospěl soud mimo jiné také tím způsobem, že hodnotil, jakou délku by řízení mělo, pokud by v jeho průběhu nedocházelo k naprosto nedůvodným a zavrženíhodným průtahům.

30. Odvolací námitky ve vztahu ke stanovení základní částky ve výši 17.000 Kč / 1 rok neshledává odvolací soud důvodnými. Soud prvního stupně v této souvislosti hodnotil pouze celkovou délku řízení; průtahy zde zmiňuje v tom smyslu, že právě v jejich důsledku byla celková délka řízení nepřiměřená. Celková délka řízení může být nepřiměřená z různých důvodů; v tomto konkrétním řízení byla způsobena především průtahy ze strany soudu, pouze z nepatrné části složitostí věci. I řízení, v němž nedošlo k žádným průtahům, může být ve výsledku nepřiměřeně dlouhé.

31. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro snížení základní částky o 5 % z důvodu složitosti věci projevující se faktem, že řízení probíhalo dvakrát na dvou stupních soudní soustavy.

32. V rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, Nejvyšší soud uvedl, že v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] lze zohlednit i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, pakliže počet stupňů soudní soustavy svědčí o složitosti věci. Uvedené hledisko však lze vzít v potaz zpravidla tehdy, byla-li věc rozhodována na třech a více stupních soudní soustavy, tj. v řízení dovolacím a případně v řízení o ústavní stížnosti, neboť s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení. Uvedené kritérium nelze automaticky aplikovat již na řízení odvolací, neboť to je běžnou součástí většiny soudních řízení.

33. V odškodňovaném řízení byl první rozsudek soudu prvního stupně (ze dne [datum]) odvolacím soudem zrušen (usnesením ze dne [datum]), druhý rozsudek soudu prvního stupně (ze dne [datum]) byl odvolacím soudem potvrzen (rozsudkem ze dne [datum]) a nabyl právní moci dne [datum]; dovolací řízení ani řízení o ústavní stížnosti nebylo vedeno.

34. Odvolací řízení je běžnou součástí soudního řízení. Skutečnost, že první ve věci vydaný rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, sama o sobě nesvědčí o složitosti věci. Ve zrušovacím usnesení odvolací soud soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci a uvedl, čím je potřeba se zabývat v dalším řízení. Druhý ve věci vydaný rozsudek již byl odvolacím soudem potvrzen. S ohledem na tento průběh řízení odvolací soud neshledává důvod pro snížení základní částky z důvodu složitosti věci spočívající ve víceinstančnosti řízení.

35. Odvolací soud se neztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně, že věc byla složitá jednak skutkově, když bylo potřeba provádět rozsáhlé dokazování, jednak právně, když bylo potřeba vyřešit zejména otázku platnosti pracovní smlouvy, řádnosti přijetí organizační změny zaměstnavatele, jež předcházela samotné výpovědi pro nadbytečnost, potažmo námitku tvrzeného diskriminačního přístupu zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Otázku platnosti pracovní smlouvy vyřešil odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne [datum]. Jediné, co lze dle názoru odvolacího soudu hodnotit jako složité, je vypořádání námitky tvrzeného diskriminačního přístupu zaměstnavatele vůči zaměstnanci, neboť se jedná o skutečnost, která se obecně složitě prokazuje. Prokazování skutečností rozhodných pro vyhodnocení této námitky zabralo v rámci veškerého provedeného dokazování největší časový úsek. Z tohoto důvodu shledává odvolací soud důvodným snížení základní částky o 5 %, jak to ostatně učinil i soud prvního stupně. Naproti tomu nesdílí názor žalované, že řízení bylo po procesní stránce složitější, když na počátku řízení soud vyčkával, zda nedojde mezi stranami ke smírnému vyřešení věci a též v rámci řízení byla nařízena mediace.

36. Důvodné nejsou odvolací námitky stran zvýšení základní částky o 15 % pro postup orgánu veřejné moci. Při stanovení základní částky byla hodnocena přiměřenost celkové délky řízení bez ohledu na to, co nepřiměřenou délku řízení způsobilo. Řízení totiž může být nepřiměřené dlouhé, aniž v jeho průběhu docházelo k průtahům. Byť v odškodňovaném řízení průtahy soudu prvního stupně měly zásadní vliv na nepřiměřenou délku řízení, výše základní částky byla stanovena bez ohledu na to, co nepřiměřenou délku řízení způsobilo; neboli bez ohledu na to, že nepřiměřenou délku řízení v tomto konkrétním případě způsobily právě dlouhodobé, opakované a neodůvodněné průtahy.

37. Teprve v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci je na místě hodnotit, do jaké míry se v délce řízení promítl postup soudu. V tomto směru v odškodňovaném řízení postup soudu zásadně ovlivnil délku řízení. Dané řízení trvalo nepřiměřeně dlouho právě a jen z důvodu opakujících se neodůvodněných průtahů v průběhu řízení před soudem prvního stupně zaviněných výhradně soudem, nikoliv účastníky řízení. Pokud soud prvního stupně z tohoto důvodu zvýšil základní částku o 15 %, považuje odvolací soud tento postup za správný.

38. Je přitom nerozhodné, že průtahy nastávaly pouze před soudem prvního stupně, nikoli před soudem odvolacím. Průtahy zaviněné soudem prvního stupně byly natolik dlouhodobé a závažné, že se zásadně podílely na délce řízení, jež ve svém důsledku byla zcela nepřiměřená.

39. Je pravdou, že jednání bylo nutné odročovat s ohledem na omluvy účastníků a též s ohledem na probíhající pandemii, s níž byla spojena omezující opatření vlády, nicméně hospodárnému postupu by odpovídalo odročení jednání na konkrétní termín, nikoliv zrušení jednání bez dalšího.

40. Lze přisvědčit odvolací argumentaci, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění; důvod pro navýšení základního odškodnění zakládají pouze taková procesní pochybení, která lze hodnotit jako zvlášť závažná. V této věci však průtahy způsobené soudem prvního stupně byly zcela neodůvodněné a opakované, pročež je lze hodnotit jako natolik závažné, že ospravedlňují navýšení základní částky o 15 %. Odvolací soud se rozhodně neztotožňuje s názorem žalované, že prodlení s vypracováním rozsudku je méně závažným průtahem. Soud prvního stupně při vyhotovení rozsudku ze dne [datum] nedodržel ani předsedou soudu prodlouženou lhůtu o 2 měsíce; tedy celkovou lhůtu 3 měsíců k vypravení rozsudku překročil ještě o další jeden měsíc, ačkoliv se jednalo o rozsudek vyhlášený po téměř třech letech trvání řízení. Rozsudek ze dne [datum], tj. vyhlášený po téměř 9 letech trvání řízení, byl soudem prvního stupně vypraven rovněž po uplynutí stanovené lhůty, ačkoli tato byla předsedou soudu prodloužena o další 2 měsíce. S ohledem na to, že nebyla dodržena ani opakovaně prodloužená lhůta k vyhotovení rozsudku, přičemž se jednalo o tříletý, resp. devítiletý spor, považuje odvolací soud takový průtah za zvlášť závažný.

41. Důvodná je odvolací námitka, že zvýšený význam odškodňovaného řízení pro žalobkyni (v postavení zaměstnavatele) nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že se jednalo o pracovněprávní spor. Nicméně žalobkyně si je této skutečnosti vědoma. Zvýšený význam řízení dovozuje nikoliv z pouhého faktu, že se jednalo o pracovněprávní spor, nýbrž tvrdí důvody, pro které v tomto konkrétním případě dané řízení pro žalobkyni, byť v postavení zaměstnavatele, zvýšený význam mělo. Těmi je skutečnost, že byla příliš dlouho v nejistotě ohledně toho, zda bude muset platit zaměstnankyni náhradu platu; čím déle spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru trval, tím více se zvyšovala částka náhrady platu. Spor o neplatnost výpovědi byl zahájen [datum], spor o náhradu platu byl zahájen [datum]. Lze tedy důvodně předpokládat, že v případě běžné délky řízení o neplatnost výpovědi (3 let), by spor o náhradu platu nemusel být vůbec zahájen. Čím déle spor o neplatnost výpovědi trval, tím více se zvyšoval jeho význam pro žalobkyni, neboť tím více narůstala částka, kterou by žalobkyně v případě neúspěchu musela zaměstnankyni na náhradě platu zaplatit. V rámci posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného má odvolací soud za důvodné zvýšení základní částky o 5 %.

42. Odvolací soud shledal důvodným jednak snížení základní částky o 5 % pro složitost věci, jednak zvýšení základní částky o 15 % pro postup soudu a o 5 % pro význam řízení pro poškozeného, tedy celkově zvýšení o 15 %, tj. shodně, jak učinil soud prvního stupně. Celková částka zadostiučinění za nemateriální újmu žalobkyně vzniklou v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení činí 159.116 Kč. Z této žalovaná žalobkyni již uhradila 109.125 Kč; proto soud prvního stupně správně zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni zbývající částku 49.991 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení od [datum], viz odst. 30 odůvodnění napadeného rozsudku.

43. Správné je také rozhodnutí o nákladech řízení. Aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. je zcela namístě, neboť právě stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu je výsledkem volné úvahy soudu. Přiléhavý je v tomto směru odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Naproti tomu z žalovanou odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5483/2015 závěr pro neaplikaci ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. neplyne. Lze přisvědčit žalované, že je judikováno, jaké skutečnosti má soud zohlednit, nicméně stanovení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění je vždy výsledkem úvahy soudu.

44. Protože odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jak ve věci samé, tak v nákladovém výroku, je věcně správné, odvolací soud jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

45. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. přísluší v odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni vůči žalované nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto jsou tvořeny odměnou a paušální náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne [datum]) ve výši 3.100 Kč (odměna) dle § 9a odst. 2 písm. a), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od [datum], dále jen „a. t.“, z tarifní hodnoty 49.991 Kč, a 450 Kč (paušální náhrada hotových výdajů) dle § 13 odst. 1, 4 a. t., zvýšeno o náhradu za DPH ve výši 21 %, celkem 4.295,50 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě 15 dnů (z organizačně-technických důvodů na straně žalované jako organizační složky státu) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení