58 Co 298/2025 - 299

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudců JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Miloslava Sládka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o pro zaplacení 10 782 097,54 Kč a 3 087 314 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2025, č. j. 46 C 198/2024-276 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavých výrocích o věci samé (výrok III. a IV.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok V.) potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost konstatování, že nezákonným rozhodnutím [orgán] orgánu [orgán], [název], č. j. [spisová značka], ze dne 30. 6. 2021 o zahájení trestního stíhání a dále nezákonným rozhodnutím [orgán] orgánu [orgán] [název], usnesení č. j. [spisová značka] ze dne 2. 5. 2016, jakož i v navazujících soudních řízeních vedených u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a Vrchního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost konstatování porušení práva nezákonným rozhodnutím [orgán] orgánu [orgán], [název], č. j. [spisová značka], ze dne 11. 10. 2018 o zahájení trestního stíhání a dále nezákonným rozhodnutím [orgán] [název], usnesení č. j. [spisová značka] ze dne 31. 8. 2018, jakož i v navazujících soudních řízeních vedených u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a Vrchního soudu v [adresa] pod sp. zn [spisová značka], došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (výrok II.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu ušlého zisku ve výši 10 782 097,54 Kč způsobenou nezákonnými rozhodnutími uvedenými ve výroku I. tohoto rozsudku (výrok III.), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu ušlého zisku ve výši 3 087 314 Kč způsobenou nezákonnými rozhodnutími, uvedenými ve výroku II. tohoto rozsudku (výrok IV.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a dále náhrady ušlého zisku, který žalobkyni ušel v důsledku nezákonného zajištění finančních prostředků. Žalobkyně je procesním nástupcem společnosti [právnická osoba] ve vztahu k části jmění, a to včetně nároků na náhradu škody uplatněných na základě žádosti o předběžné projednání nároku na náhradu škody ze dne 14. 3. 2024 u žalované. Žalobkyně (označení žalobkyně v rozsudku je užívána jak pro [právnická osoba], tak pro [právnická osoba].) byla v letech 2018 až 2023 trestně stíhána jednak v souvislosti s výstavbou fotovoltaické elektrárny [adresa] (dále jen „řízení [adresa]“) a jednak v souvislosti s výstavbou fotovoltaické elektrárny [adresa] (dále jen „řízení [adresa]“), přičemž v obou případech byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen ,,tr. řád“), neboť označený skutek nebyl trestným činem. Žalobkyně v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen ,,OdpŠk“ uplatnila dne 14. 3. 2024 nárok náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím u žalované, požadovala náhradu nákladů vynaložených v trestním řízení za právní zastoupení a dále žádala náhradu ušlého zisku, který jí dle jejího tvrzení vznikl nezákonným zajištěním jejích finančních prostředků. Žalobkyni však byla přiznána pouze náhrada nákladů právního zastoupení. Náhrada ušlého zisku nebyla žalobkyni přiznána pro absenci odpovědnostního titulu. Žalobkyně tvrdí, že jí byla nezákonným zajištěním finančních prostředků způsobena škoda v podobě ušlého zisku ve výši 10 782 097,54 Kč (zajištěné prostředky [adresa]) a ušlého zisku ve výši 3 087 314 Kč (zajištěné prostředky [adresa]), přičemž skutečný zisk, který ušel žalobkyni nezákonným zajištěním jejího majetku, je mnohonásobně vyšší, kdy v horizontu sedmi let je i zcela konzervativním investováním možné dosáhnout vyššího zúročení finančních prostředků, než sazbou 2 % p. a., což je průměr sazeb, se kterými bylo v žalobě kalkulováno.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že žalobkyně dne 14. 3. 2024 předběžně uplatnila nároky u žalované, které jí dle jejího tvrzení měly vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a ve věci vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Ohledně vzniku tvrzeného ušlého zisku žalovaná sporovala existenci odpovědnostního titulu, když z usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 15. 12. 2023, č. j. [spisová značka] a téhož soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. [číslo], se podává, že v obou případech bylo zajištění finančních prostředků zrušeno podle § 79f odst. 1 tr. řádu, tj. z důvodu, že dalšího zajištění již není třeba. Nároky žalobkyně v podobě konstatování porušení práva u ní nebyly před podáním žaloby uplatněny, pročež ve vztahu k nim žalovaná vznesla námitku promlčení.

4. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobkyně uplatnila předběžně nároky na náhradu ušlého zisku u žalované dne 14. 3. 2024. Nesporným byl též průběh trestních řízení vedených proti žalobkyni. Na základě usnesení [funkce] [orgán], [název], ze dne 30. 6. 2021, č. j. [spisová značka] ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu podle ust. § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonaného a z části nedokonaného, ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 1. 7. 2021 stížnost. Stížnost však byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná. Obžaloba byla Krajským státním zastupitelstvím v [adresa] podána dne 16. 3. 2022. Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. [spisová značka] žalobkyni zprostil pro skutky kvalifikované jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, neboť označený skutek nebyl trestným činem. Proti shora uvedenému rozsudku podalo Krajské státní zastupitelství v [adresa] odvolání. Vrchní soud v [adresa] o výše uvedeném odvolání rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2023, č. j. [spisová značka], kterým dle § 256 tr. řádu odvolání státního zástupce zamítl. Toto usnesení Vrchního soudu v [adresa] se stalo pravomocným dne 25. 9. 2023. Dne 2. 5. 2016 rozhodla [orgán], [název] usnesením č. j. [spisová značka] (dále jen „usnesení o zajištění [adresa]“) o zajištění poměrné části finančních prostředků z každé budoucí pohledávky vzniklé žalobkyni u spol. [právnická osoba]., IČO [IČO] na základě smlouvy č. [číslo] – Smlouva o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů uzavřené mezi společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba], jež se vztahuje k licenci č. [číslo] udělené společností [orgán] žalobkyni k výrobě elektřiny na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti na provozovně [adresa] umístěné v katastrálním území [adresa], v obci [adresa] na parcelách č. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] s instalovaným výkonem 1,926 MW, a to ve výši částky odpovídající dodanému množství MWh z předmětné fotovoltaické elektrárny vynásobené výkupní cenou na příslušný rok, garantovanou pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 určenou na základě ustanovení § 4 odst. 7 zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších novel, a na základě cenových rozhodnutí [orgán].

5. Dále bylo proti žalobkyni na základě usnesení [orgán] [název] ze dne 11. 10. 2018, č. j. [spisová značka], ve smyslu ust. § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu podle ust. § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonaného a z části nedokonaného, ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 22. 10. 2018 stížnost. Stížnost byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v [adresa] ze dne 12. 12. 2018, č. j. [spisová značka] zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná. Obžaloba byla Krajským státním zastupitelstvím v [adresa] podána dne 27. 6. 2019. Poprvé rozhodl Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. [spisová značka] po proběhlém hlavním líčení tak, že žalobkyni pro skutky kvalifikované jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, uznal vinnou. Proti rozsudku se žalobkyně odvolala. Vrchní soud v [adresa] o výše uvedeném odvolání rozhodl usnesením ze dne 17. 5. 2022, č. j. [spisová značka], kterým rozsudek zrušil v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Krajský soud v [adresa] podruhé rozhodl odsuzujícím rozsudkem dne 3. 2. 2023, č. j. [spisová značka]. K odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v [adresa] rozsudkem dne 31. 8. 2023, č. j. [spisová značka] tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a o celé věci rozhodl tak, že žalobkyně se zprošťuje obžaloby, jelikož skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem. Dne 31. 8. 2018 rozhodla [orgán], [název] usnesením č. j. [spisová značka] (dále jen „usnesení o zajištění [adresa]“) o zajištění poměrné části finančních prostředků z každé budoucí pohledávky vzniklé žalobkyni jako leasingového nájemce fotovoltaické elektrárny (dále i jen ,,FVE“) [adresa] u spol. [právnická osoba]., IČ [IČO], se sídlem [adresa] jako povinně vykupujícího distributora sítě, na základě uzavřené smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z fotovoltaického zdroje, jenž se vztahuje k rozšíření licence č. [číslo] udělené [orgán] v [adresa] ze dne 8. 12. 2010 žalobkyni k výrobě elektřiny, výkonu licencované činnosti na provozovně fotovoltaické elektrárny [adresa], a to ve výši částky odpovídající dodanému množství MWh z předmětné výrobny od 30kW uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, určenou na základě ustanovení § 4 odst. 7 zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších novel a na základě cenových rozhodnutí [orgán].

6. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 15. 12. 2023 č. j. [spisová značka] bylo zrušeno zajištění finančních prostředků [adresa] podle § 79f odst. 1 tr. řádu s tím, že právnická osoba [právnická osoba] byla pravomocně zproštěna obžaloby k 31. 8. 2023 a je proto zřejmé, že t. č. nic nenasvědčuje tomu, že zajištěné finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti a zajištění prostředků je tak nadále nedůvodné. Citované usnesení nabylo právní moci dne 3. 1. 2024.

7. Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 5. 2023, č. j. [číslo] bylo zrušeno zajištění finančních prostředků [adresa] (ve znění usnesení o změně zajištění) podle § 79f tr. řádu s tím, že rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. [spisová značka] ve znění rozsudku Vrchního soudu v [adresa] ze dne 6. 4. 2023, č. j. [spisová značka] došlo ke zproštění obžalovaných v dané věci, když soudy dospěly k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Zajištěné prostředky nebyly postiženy žádným trestem ani ochranným opatřením, z čehož je zřejmé, že soud tyto prostředky při svém rozhodování nepovažoval za výnosy z trestné činnosti. Jelikož zajištěné prostředky tak nemohou sloužit ani k důkazním účelům, k dalšímu řízení jich není třeba. Pro splnění podmínek § 79f odst. 1 tr. řádu soud rozhodl o zrušení zajištění. Citované usnesení nabylo právní moci dne 25. 9. 2023.

8. Soud I. stupně uzavřel, že v řízení [adresa], Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. [spisová značka] žalobkyni zprostil pro skutky kvalifikované jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Proti uvedenému rozsudku podalo Krajské státní zastupitelství v [adresa] odvolání. Vrchní soud v [adresa] o výše uvedeném odvolání rozhodl usnesením ze dne 25. 9. 2023, č. j. [spisová značka], kterým dle § 256 tr. řádu odvolání státního zástupce zamítl. Toto usnesení Vrchního soudu v [adresa] se stalo pravomocným dne 25. 9. 2023. Žaloba, bez toho, aniž by byl nárok uplatněn též v rámci předběžného projednání u žalované, byla podána dne 7. 11. 2024. Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy je promlčen, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk tak několikanásobně uplynula.

9. Pokud jde o řízení [adresa], pak Krajský soud v [adresa] rozhodl v pořadí druhým odsuzujícím rozsudkem dne 3. 2. 2023, č. j. [spisová značka]. K odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v [adresa] rozsudkem dne 31. 8. 2023, č. j. [spisová značka] tak, že rozsudek soudu I. stupně zrušil a rozhodl, že žalobkyně se zprošťuje obžaloby, jelikož skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem. Toto usnesení Vrchního soudu v [adresa] se stalo pravomocným dne 31. 8. 2023. Žaloba, bez toho, aniž by byl nárok uplatněn též v rámci předběžného projednání u žalované, byla podána dne 7. 11. 2024. Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy je promlčen, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk několikanásobně uplynula.

10. Usnesení o zajištění finančních prostředků [adresa] bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 5. 2023, č. j. [číslo], usnesení nabylo právní moci 25. 9. 2023. Usnesení o zajištění finančních prostředků [adresa] bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 15. 12. 2023, č. j. [spisová značka], usnesení nabylo právní moci 3. 1. 2024. Pokud žaloba byla podána dne 7. 11. 2024, pak tyto nároky jsou také promlčeny, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta marně uplynula (§ 32 odst. 3 OdpŠk). S ohledem na shora uvedené prvostupňový soud žalobu na náhradu nemajetkové újmy v podobě konstatování porušení práva zamítl, neboť došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku (výrok I. a II.).

11. Pokud jde o nároky na náhradu ušlého zisku, pak prvostupňový soud se zabýval existenci tvrzených nezákonných rozhodnutí, kterým mělo být 1) usnesení [orgán], [název] ze dne 2. 5. 2016, č. j. [spisová značka] o zajištění poměrné části finančních prostředků a 2) usnesení [orgán], [název] ze dne 31. 8. 2018, č. j. [spisová značka] o zajištění poměrné části finančních prostředků, jimiž byly zajištěny jako výnos z trestné činnosti dle § 79a trestního řádu finanční prostředky žalobkyně. Nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk je však pouze pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

12. Ke zrušení zajištění finančních prostředků [adresa] došlo usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 5. 2023, č. j. [číslo] podle § 79f tr. řádu s odůvodněním, že rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. [spisová značka] ve znění rozsudku Vrchního soudu v [adresa] ze dne 6. 4. 2023, č. j. [spisová značka] došlo ke zproštění obžalovaných v dané věci, když soudy dospěly k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Zajištěné prostředky nebyly postiženy žádným trestem ani ochranným opatřením, z čehož bylo zřejmé, že soud tyto prostředky při svém rozhodování nepovažoval za výnosy z trestné činnosti. Jelikož zajištěné prostředky nemohly sloužit ani k důkazním účelům, k dalšímu řízení jich nebylo třeba. Soud proto v souladu s § 79f odst. 1 tr. řádu rozhodl o zrušení zajištění se závěrem, že dalšího trvání zajištění není třeba. Ke zrušení zajištění finančních prostředků [adresa] došlo usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 15. 12. 2023, č. j. [spisová značka] podle § 79f odst. 1 tr. ř. s tím, že právnická osoba [právnická osoba] byla rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 2. 2023, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 31. 8. 2023, č. j. [spisová značka] pravomocně zproštěna obžaloby k 31. 8. 2023 a je proto zřejmé, že t. č. nic nenasvědčuje tomu, že zajištěné finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti a zajištění prostředků je tak nadále nedůvodné. Usnesení o zajištění [adresa] ani usnesení o zajištění [adresa] nebylo zrušeno pro nezákonnost. Splnění podmínky ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk by nastalo jedině v případě, že by zajištění bylo zrušeno pro nezákonnost například Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti, což se však nestalo. Z těchto důvodů soud pro nesplnění již prvního předpokladu odpovědnosti za škodu - existenci nezákonného rozhodnutí žalobu zamítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 (výrok III. a IV. rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“.

13. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, brojila proti zamítavému výroku III. a IV. a souvisejícímu nákladovému výroku V. Žalobkyně uplatnila předběžně nárok u žalované v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. dne 14. 3. 2024, žádala náhradu nákladů vynaložených za právní zastoupení a náhradu ušlého zisku způsobeného nezákonným zajištěním jejích finančních prostředků. Žalobkyni však byla přiznána pouze náhrada nákladů právního zastoupení. Žalobkyně trvá na tom, že zajištění peněžních prostředků v rámci trestních stíhání již ze své podstaty musí být nezákonná, pokud samotná trestní stíhání jsou nezákonná, neboť byl vyvrácen základní předpoklad pro zajištění, a to existence trestné činnosti žalobkyně, z níž měly pocházet zajištěné finanční prostředky. Žalobkyně opětovně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, z něhož citovala (zejm. ,,Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny.“). Tyto teze týkající se konkrétně vzetí do vazby zcela přiléhají i na zajištění věci (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12). Nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení nelze v tomto konkrétním případě dovozovat pouze z výsledku trestního stíhání, tzn. z nevydání odsuzujícího rozsudku. Jak prvostupňový soud správně poznamenal, zajištěné prostředky nikdy nebyly považovány za výnos z trestné činnosti, její FVE byly dokončeny a řádně uvedeny do provozu před koncem roku 2010. Její trestní tak stíhání tak bylo od počátku zjevně bezdůvodné, stejně jako zajištění jejích legálních příjmů za vyrobenou elektřinu. Žalobkyně právě uvedené dále dokládá usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. [spisová značka]. Nejvyšší soud usnesením rozhodl o dovolání [jméno FO] a [jméno FO] („pomocníci“) tak, že zrušil rozsudek Vrchního soudu v [adresa] ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. [spisová značka], kterým byli pomocníci uznáni vinnými ze spáchání pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu, kterého se měl dopustit tehdejší jednatel žalobkyně, [jméno FO] k FVE [adresa]. Nejvyšší soud v usnesení uvedl: ,, V tomto ohledu se jedná o specifický případ, který se liší od ostatních, kdy byly elektrárny dokončovány až v průběhu roku 2011. Okolnost faktického dokončení fotovoltaické elektrárny ještě v roce 2010 má pro právní posouzení nyní projednávané věci podstatný význam“. Žalobkyně nikdy nezpůsobila žádnou škodu a při své činnosti postupovala v souladu s právem. Trestní stíhání tak bylo zahájeno zcela neoprávněně a zjevně bez jakýchkoliv relevantních důvodů. Stejně tak bylo neoprávněné i zajištění finančních prostředků, protože žádná škoda nevznikala a zajištění tak nebylo potřebné ani z důvodu jejich možného původu v trestné činnosti ani z důvodu jejich potřeby pro vymáhání náhrady škody. Žalobkyně podrobně popsala průběh trestního řízení, upozornila tak na odlišnost jejího případu od případu řešeného rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, na který poukázal prvostupňový soud. V případě žalobkyně k zajištění došlo 2. 5. 2016. Fyzické osoby, na jejichž trestní stíhání bylo navázáno zajištění, byly nejprve pravomocně odsouzeny v červnu 2021. Nejvyšší soud ve svém usnesení vyložil, že dokazování předcházející vydání odsuzujících rozsudků bylo prvostupňovým i odvolacím soudem špatně vyhodnoceno. I přesto finanční prostředky žalobkyně zůstaly zajištěny, a to až do 29. 5. 2023, kdy bylo usnesením Krajského soudu v [adresa] č. j. [číslo] zajištění zrušeno. Ke zrušení zajištění tak došlo skoro 2 roky poté, co muselo být orgánům činným v trestním řízení zřejmé, že zajištění již není třeba. Ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 je tak zajištění finančních prostředků žalobkyně nezákonné minimálně od června 2021, kdy orgánům činným v trestním řízení mělo být zřejmé, že zajištění není třeba. V případě žalobkyně ale oprávněnost zajištění posuzována nebyla, protože jinak by orgány činné v trestním řízení musely dojít k závěru, že další trvání zajištění není nezbytné. Pro případ, že odvolací soud přistoupí na názor soudu prvostupňového vyjádřený v rozsudku co do existence oprávnění orgánů činných v trestním řízení zajišťovat mj. finanční prostředky obviněných nebo třetích osob až do provedení důkazů a jejich hodnocení meritorním rozhodnutím o vině obviněných, pak při této logice by pak bylo zajištění nepochybně nezákonné nejpozději od právní moci rozsudku Vrchního soudu v [adresa] ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. [spisová značka], kterým ,,měli být obvinění nikoli odsouzeni, ale zproštění viny“. V případě trestního stíhání a zajištění finančních prostředků žalobce v souvislosti s FVE [adresa] je situace obdobná. I v tomto případě mělo dojít k zastavení trestního stíhání a zrušení zajištění nejpozději dne 24. 5. 2018, kdy byla na místo toho podána obžaloba. Nezákonnost trestního stíhání totiž byla v jejím případě od počátku zřejmá. Zajištění finančních prostředků bylo jedním z řady účelových rozhodnutí, která byla výsledkem nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nikomu nezpůsobila žádnou škodu, a že veškeré její jednání bylo zcela v souladu s právem, neexistoval jediný důvod pro zajištění finančních prostředků, které byly výsledkem jejího legálního podnikání. Zajištění tak zcela bezdůvodně žalobkyni způsobilo nemalé finanční ztráty v podobě ušlého zisku. Vyčíslení ušlého zisku žalobkyně blíže popisuje v žalobě ze dne 7. 11. 2024. Zajištěné finanční prostředky žalobkyně tak během času pouze ztrácely svou reálnou hodnotu. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku III., IV. a V. zrušil a věc v rozsahu tomu odpovídajícím vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, dále požadovala náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila.

15. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalovaná sporovala existenci prvního předpokladu odpovědnosti za škodu - existenci nezákonného rozhodnutí, když zajištění finančních prostředků bylo v obou případech zrušeno pro důvody, které odpadly.

16. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), ve věci nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

17. Podle § 79f odst. 1 trestního řádu zajištění věci se zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu. Bylo-li zrušeno zajištění věci, jež byla ponechána na místě, kde se nachází, odvolá se též příkaz k zdržení se nakládání s věcí.

18. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

19. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

20. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 vyložil následující. ,,Odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání“.

21. Napadené rozhodnutí tak záviselo toliko na právním posouzení otázek, zda rozhodnutí soudu o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydané podle § 79a odst. 1 tr. řádu je možno považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk.

22. Žalobkyně totiž v řízení před soudem I. stupně netvrdila, že by ke zrušení zajištění nedošlo v přiměřené zákonné době (§ 13 odst. 1 OdpŠk), toliko tvrdila nezákonnost rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, výslovně v rámci repliky ze dne 9. 6. 2025 zdůraznila odlišnost od řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka], v rámci kterého byl na rozdíl od tohoto řízení namítán právě nesprávný úřední postup spočívající v nevrácení zajištěných finančních prostředků v přiměřené době (odst. III. repliky). Pokud tak v rámci odvolání namítá, že rozhodnutí o zrušení zajištění mělo být ,,vydáno dříve“ - ,,v řízení [adresa] v červnu 2021“, ,,v řízení [adresa] 24. 5. 2018“, kdy nadto ani netvrdí nečinnost, namítá toliko v této souvislosti nesprávnost postupu orgánů v trestním řízení, jedná se tzv. nepřípustnou novotu v systému neúplné apelace. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené nehodnotil, zda rozhodnutí o zrušení zajištění peněžních prostředků bylo vydáno v době, kterou lze považovat za zákonnou ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

23. Konečně k námitce správnosti samotného postupu orgánů činných v trestním řízení je nutno doplnit, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 57/2005 vyložil, že ,,soud v občanském soudním řízení není oprávněn zasahovat do trestního řízení, nařizovat orgánům činným v trestním řízení, jaké úkony a v jaké lhůtě mají provést či naopak, jaké úkony nejsou oprávněny činit apod.“.

24. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně ohledně průběhu obou trestních řízení a shodně se soudem I. stupně uzavřel, že absentuje ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, první předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je existence nezákonného rozhodnutí. Závěr prvostupňového soudu, že 1) usnesení [orgán], [název] ze dne 2. 5. 2016, č. j. [spisová značka] o zajištění poměrné části finančních prostředků a 2) usnesení [orgán], [název] ze dne 31. 8. 2018, č. j. [spisová značka] o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky podle §79a tr. řádu není nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk a nezakládá tak odpovědnost státu za škodu, neboť rozhodnutí nebyla zrušena či změněna pro nezákonnost, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

25. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007).

26. Účelem zajištění finančních prostředků dle § 79a tr. řádu není jen zabránit odčerpání finančních prostředků, ale i umožnit prověření, zda nedošlo k trestné činnosti. Je-li tedy jedním z účelů rozhodnutí umožnit prověření, zda nedošlo k trestné činnosti, nelze z naplnění tohoto účelu, byť s negativním závěrem oproti původnímu předpokladu, učinit závěr o nezákonnosti původního rozhodnutí. K takovému závěru lze dospět pouze v případě, že by původní rozhodnutí, které je vykonatelné bez ohledu na právní moc, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 a 3 OdpŠk zrušeno nebo změněno pro nezákonnost příslušným orgánem, byť na základě řádného opravného prostředku, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo.

27. Žalobkyně namítla, že v případě nedůvodnosti trestního stíhání (tj. zásadně takového, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem), je nutno i rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu podle § 79a odst. 1 tr. řádu považovat za nedůvodné, vadné a tedy ve smyslu § 8 OdpŠk za nezákonné, s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08. S takovým závěrem se nelze ztotožnit. Dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3011/2013 předně vyložil, že ,,při hodnocení, resp. výkladu nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 je totiž nutno na prvním místě připomenout výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s nímž byl Ústavní soud při řešení ústavní stížnosti konfrontován.“ V předmětné věci šlo o odškodnění za vazbu stěžovatele, který byl stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán podle § 154 odst. 2 trestního zákona, kdy stěžovatel byl vzat do vazby na základě vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu za účelem pozorování a vyšetření duševního stavu stěžovatele pro potřeby zpracování znaleckého posudku, neboť bez něj nebylo možno vyloučit, že stěžovatel není vůbec trestně odpovědný. Dovolací soud dále vyložil, že ,,důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08, byť obecně formulované, nelze automaticky vztahovat na jiné případy, zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení“.

28. Musí však existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky (zajištěním finančních prostředků) a sledovanými cíli. Tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi, jak vyložil dovolací soud v citovaném rozhodnutí. Nicméně, jak výše vyloženo, žalobkyně včasnost/nevčasnost vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků v řízení před prvostupňovým soudem netvrdila, tvrdila toliko nezákonnost rozhodnutí o zajištění finančních prostředků.

29. K výše uvedenému je nadto pro úplnost možno doplnit, že v trestním řízení se pak přiměřenost délky řízení poměřuje především ustanovením § 2 odst. 4 věta druhá tr. řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3011/2013 uvedl: „Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Není přitom podstatné, zda průtahy mají původ v činnosti (nečinnosti) jurisdikční či správní složky. Oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení“.

30. Konečně prvostupňový soud správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (odst. 31).

31. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích o věci samé (výrok III. a IV.) jako věcně správný potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř., včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v této fázi řízení úspěšná, náleží jí tak náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, které tvoří hotový výdaj nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu za účast u odvolacího jednání, když přípravu na jednání s ohledem na nezměněnou argumentaci uplatněnou již před prvostupňovým soudem nelze považovat za účelnou.

33. V zamítavém výroku o věci samé (výrok I. a II.) zůstal napadený rozsudek nedotčen (§ 206 odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Poučení