58 Co 345/2024 - 157

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [kraj], [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [právnická osoba] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. dubna 2024, č. j. 30 C 334/2023-120, ve spojení s opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. srpna 2024, č. j. 30 C 334/2023-140 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (II.) mění tak, že žaloba se žádostí o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,25 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení se zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně [částka] a na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] ve spojení s jeho opravným usnesením ze dne [datum] (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně zastavil řízení do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 15% ročně (výrok II.), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok IV.).

2. Soud I. stupně tak v projednávané věci rozhodl o žalobě (doručené mu dne [datum]), kterou se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako smluvní pokuty dle smlouvy o dílo ze dne [datum] [číslo] (ve znění jejích dodatků ze dne [datum] a ze dne [datum]) na zhotovení díla „[název] [adresa] – hranice kraje (dále jen „dílo“) v rámci veřejné zakázky č. [číslo]. Žalovaná stavební část díla řádně splnila a stavbu předala dne [datum], dostala se však do prodlení s předložením návrhu oddělovacího geometrického plánu (dále jen „GP“). Lhůta 90 dnů pro předložení GP uplynula dne [datum], žalovaná jej však předložila až dne [datum], tedy s prodlením o délce 101 dní. Žalobce vystavil žalované fakturu [číslo] ze dne [datum] znějící na částku [částka] představující smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně za 101 dní z částky [částka] (původní cena díla bez DPH), následně vyzval žalovanou k zaplacení této částky, avšak neúspěšně.

3. Žalovaná nesporovala uzavření smlouvy o dílo na základě veřejné zakázky, ani jejích dodatků, stejně jako nesporovala ujednání o smluvní pokutě obsažené v obchodních podmínkách, které byly součástí smlouvy o dílo, datum předání stavby nebo datum předání GP. Ke své obraně argumentovala k tomu, že ujednání o smluvní pokutě se vztahovalo jen na stavební část díla, nikoli již na GP. Pro případ závěru soudu o oprávněnosti požadavku na smluvní pokutu sporovala její výši s poukazem na (sníženou) cenu díla dle dodatku č. [hodnota], a argumentovala k důvodu její moderace, kterou navrhla, zejména poukazem na význam (hodnotu) zajišťované povinnosti vypracovat GP v porovnání s významem provést stavební část díla a paušalizační (kompenzační) funkci smluvní pokuty.

4. Ohledně částky [částka] s příslušenstvím vzal žalobce žalobu zpět, pročež soud I. stupně řízení v tomto rozsahu zastavil dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“).

5. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění (jak popsal pod bodem 9. až 22. odůvodnění napadeného rozhodnutí), na něž odvolací soud v tomto směru odkazuje. Dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. S ohledem na obsah smlouvy o dílo v čl. I. a III. ve spojení s obsahem obchodních podmínek shledal nedůvodnou námitku žalované, že smluvní pokuta se nevztahuje na povinnost předat GP; uzavřel, že čl. VIII. odst. 11 obchodních podmínek se vztahuje i na povinnost předat GP, neboť stanoví právo žalobce na smluvní pokutu za každý den prodlení s předáním řádně dokončeného díla, čímž se dle čl. III odst. 3 smlouvy rozumí dílo po předání všech dokladů dle čl. I smlouvy, tedy i návrhu GP.

6. Na návrh žalované se zabýval možností moderace smluvní pokuty ve smyslu § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Neshledal důvodnou námitku žalobce, že v prostředí veřejných zakázek je moderace smluvní pokuty nepřípustná. Uvedl že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] sice moderaci smluvní pokuty v závazku založeném v rámci zadávacího řízení nepřipustil, nicméně se jednal o specifickou situaci, kdy smluvní pokutu ve svůj neprospěch nabídl sám zhotovitel, což bylo patrně jedním z důvodů, proč ve veřejné soutěži uspěl. V projednávané věci však smluvní pokuta byla již v zadávací dokumentaci, tedy byla stanovena žalobcem, pročež se podle soudu I. stupně uplatní závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], které moderaci smluvní pokuty v prostředí veřejných zakázek připouští s tím, že k okolnosti, že se jedná o veřejnou zakázku, lze potenciálně přihlédnout.

7. Dospěl k závěru, že moderace smluvní pokuty v projednávané věci je tedy na místě. V souvislosti s moderací smluvní pokuty odkázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. V prvé řadě se tak zabýval funkcí smluvní pokuty, přičemž dospěl k závěru, že plnila funkci preventivní a sankční a měla za cíl vytvořit na žalovanou tlak, aby smluvním povinnostem dostála řádně a včas, naopak neměla funkci paušalizační, kdy nebylo funkcí smluvní pokuty saturovat případný nárok žalobce na náhradu škody. Jak soud I. stupně vysvětlil, žalobce si přímo v obchodních podmínkách (čl. VIII odst. 15) stanovil, že zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok objednatele na náhradu plné výše případných škod vzniklých porušením smluvních povinností zhotovitelem, objednatel je oprávněn požadovat na zhotoviteli a zhotovitel je povinen poskytnout objednateli náhradu škody, která byla způsobena objednateli porušením povinností daných smlouvou nebo v souvislosti s plněním ze smlouvy, včetně případu, kdy se na takové porušení povinnosti dané smlouvou vztahuje smluvní pokuta; tím byla výslovně vyloučena aplikace § 2050 o. z. Soud I. stupně při moderaci smluvní pokuty přihlédl k významu zajišťované povinnosti s tím, že část předmětu díla spočívající v povinnosti předat GP je méně významná než samotné stavební práce, které byly provedeny včas. Jak dále uvedl, tomu nasvědčuje i obsah zadávací dokumentace, kdy je zřejmé (a logické), že žalobce stanovil kvalifikační požadavky pro uchazeče tak, aby reflektovaly stavební část díla, která byla stěžejní; je sice obvyklé, že užívání stavby je povoleno až kolaudačním rozhodnutím na podkladě GP, v posuzovaném případě však bylo předčasné užívání stavby povoleno rozhodnutím [právnická osoba] [adresa] s právní mocí ke dni [datum], tedy cca 1 měsíc po dokončení stavby (dokončena [datum]); nepředání GP včas tak nemělo v daném případě na užívání stavby silnice žádný vliv, což podtrhuje závěr o nižším významu této části díla oproti části stavební. Předčasné užívání stavby bylo povoleno do [datum] a žalobce netvrdil, že by se do té doby kolaudace stavby z důvodu opožděného předání GP žalovanou nestihla. Význam (hodnotu) GP ve vztahu k celkové ceně díla dokládá i soupis prací objektu, podle něhož cena odpovídající zpracování GP činila [částka], tedy oproti celkové ceně díla představovala marginální položku. Soud I. stupně tak považoval za zcela nepřiměřené počítat smluvní pokutu za porušení povinnosti v hodnotě [částka] z částky [částka], pročež vypočetl smluvní pokutu z částky odpovídající hodnotě GP, tedy z částky [částka], což při sazbě 0,2 % denně činí [částka] denně, tj. za 101 dní prodlení odpovídá částce [částka]. Takto vypočtenou smluvní pokutu však označil a nepřiměřeně nízkou s ohledem na skutečnost, že se jednalo o vztah založený veřejnou zakázkou v rámci zadávacího řízení. Jak uvedl: „Součástí zadávací dokumentace byl návrh smlouvy o dílo a obchodní podmínky, které jsou v částech týkajících se předmětu díla a smluvní pokuty totožné se smlouvou, jaká byla mezi účastníky posléze uzavřena. Návrh smlouvy uveřejněný v rámci zadávací dokumentace tedy obsahuje návrh oddělovacího GP jakožto součást díla, lhůtu pro jeho předložení 90 dnů po předání dokončené stavby a odkaz na obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě. Žalovaná tedy byla s těmito okolnostmi předem srozuměna a mohla, resp. měla si zvážit, zda je schopna je splnit. To platí zejména za situace, kdy je všeobecně známo, že žalovaná je v oblasti stavebnictví významným „hráčem“ na trhu, který se veřejných zakázek tohoto (i rozsáhlejšího) typu zúčastňuje pravidelně. Neobstojí tak argumentace žalované, že 90denní lhůta pro zpracování návrhu GP je příliš krátká, resp. nereálná. Byť tomu tak může být (uvedli to ostatně i oba svědci), bylo na žalované, aby jako profesionálka v oboru mající s realizacemi obdobných staveb značné zkušenosti posoudila smluvní podmínky a své kapacity pro jejich splnění. Za irelevantní soud považuje, že žalovaná o zpoždění se zpracováním GP žalobce informovala, stejně jako skutečnost, že klíčový pracovník zpracovávající GP byl v rozhodném období téměř měsíc v pracovní neschopnosti. Povinnost k zaplacení smluvní pokuty je objektivní, tedy není vázána na zavinění. Z povinnosti zaplatit smluvní pokutu se tak nelze liberovat, např. právě s poukazem na vyšší moc.“ S přihlédnutím k těmto okolnostem soud I. stupně „shledal jako přiměřené navýšit vypočtenou částku smluvní pokuty [částka] na 20násobek“, tedy na částku [částka], kterou soud žalobci přiznal spolu s úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. V závěru odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně konstatoval, že při přípravě rozhodnutí pochybil a přehlédl, že správná výše zákonného úroku z prodlení je s ohledem na počátek prodlení 11,75 % ročně a do výroku rozhodnutí přejal žalobcem nesprávně požadovaných 15 % ročně, nicméně toto pochybení již nebylo možno soudem I. stupně napravit, neboť se nejedná o chybu v psaní či počtech (§ 164 o.s.ř.), přičemž vyhlášeným rozsudkem je soud vázán. Ohledně zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že za situace, kdy co do základu shledal žalobu důvodnou a výše plnění závisela na jeho úvaze, přiznal žalobci, který měl ve věci pouze částečný úspěch, náklady řízení sestávají ze soudního poplatku [částka] a z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (zkráceně jen „AT“), jak specifikoval pod bodem 29. odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání proti vyhovujícímu výroku (II.) a nákladovému výroku (IV.), uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Namítla stanovení nesprávné výše zákonného úroku z prodlení, jak ostatně soud I. stupně přiznal pod bodem 28. odůvodnění napadeného rozsudku. Navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobu zcela zamítl a uložil žalobci uhradit žalované náhradu nákladů řízení. V doplnění odvolání namítala nesprávné posouzení týkající se moderace smluvní pokuty. Namítla, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil, jakou funkci smluvní pokuta v posuzovaném případě měla plnit. Vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, že smluvní pokuta plnila funkci preventivní a sankční. Argumentovala k tomu, že předmětná smluvní pokuta měla plnit zejména funkci paušalizační. Soud I. stupně měl vzít v potaz význam smluvní pokuty ve smyslu toho, co strany hodlaly ujednáním o smluvní pokutě docílit, a v jaké míře se porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou dotklo zájmů věřitele; v souvislosti s tím se měl zabývat tím, jaká škoda žalobci vznikla a zda je tedy požadovaná smluvní pokuta přiměřená s ohledem na vzniklou škodu. Správně přihlédl k tomu, že význam povinnosti předložit GP byl zcela marginální ve vztahu k samotnému provedení stavebních prací, nedostatečně ovšem posoudil, v jaké míře se porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou dotklo zájmů žalobce. Co bylo cílem sjednané smluvní pokuty (resp. úmyslem žalobce, který smluvní podmínky definoval v zadávací dokumentaci k předmětné veřejné zakázce) v řízení konkretizoval sám žalobce, když uvedl, že smluvní pokuta, jejíhož přiznání se domáhá, zajišťovala řádné a včasné dokončení díla včetně nutnosti zajištění GP, a to s ohledem na kolaudaci, tedy možnost užívání díla, a plynulé financování dotačních prostředků, které bylo vázáno na předání díla včetně dokumentace. Podle žalované význam předmětné smluvní pokuty tedy spočíval v zajištění toho, aby stavba (silnice II/360 [adresa]) mohla být užívána včas a aby tak nebylo ohroženo plynulé financování stavebních nákladů z dotačních prostředků. Pokud prvostupňový soud (v napadeném rozsudku v bodě 27.) uzavřel, že smluvní pokuta neměla funkci paušalizační, kdy nebylo funkcí smluvní pokuty saturovat případný nárok žalobce na náhradu škody, přičemž tuto úvahu založil pouze na tom, že v obchodních podmínkách žalobce stanovil, že zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok objednatele na náhradu plné výše případných škod vzniklých porušením, pouze mechanicky vyložil, že je-li výslovně vyloučena aplikace § 2050 o. z., je současně vyloučeno, aby smluvní pokuta plnila funkci paušalizační náhrady škody. Uvádí-li však žalobce, že cílem smluvní pokuty bylo mj. zajistit plynulé financování dotačních prostředků (tj. zamezit vzniku škody z důvodu případného krácení dotací), je zjevné, že smluvní pokuta dle úmyslu jednajících osob měla plnit i paušalizační funkci. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že u paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokuty musí mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty patřit výše vzniklé škody; má-li smluvní pokuta plnit funkcí dílem paušalizační, dílem sankční, je namístě přiznat vyšší váhu těm okolnostem, které jsou rozhodující pro funkci, která převažuje. Soud I. stupně sice správně uzavřel, že dokončená stavba byla žalobci předána včas, a že žalobce tak nebyl nijak omezen v možnosti včasného užívání této stavby, nevzal však již v potaz, že předání GP dne [datum] nemělo žádný vliv na žalobcovo čerpání finančních prostředků z dotačních prostředků, resp. že žalobci nevznikla „v souvislosti/v důsledku“ takového předání GP žádná újma, tj. nedostatečně zhodnotil, že žalobcův zájem, jenž byl chráněn předmětnou smluvní pokutou, nebyl vůbec nijak narušen. Nevzal-li prvostupňový soud dostatečně v potaz, jaký přesně zájem žalobce byl smluvní pokutou chráněn a jak, resp. zda vůbec byl narušen, dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Tento nesprávný právní závěr podle žalované souvisí s tím, že soud I. stupně, přestože provedl důkaz předmětnou smlouvou o dílo, neučil z ní skutkové zjištění, že v čl. III. odst. 3 bylo ujednáno, že pozdější předání a převzetí díla může mít ve vztahu k poskytnuté dotaci vliv na způsobilost výdajů spojených s prováděním stavby a tím i vznikem škody objednateli, tj. na základě provedených důkazů dospěl k neúplným skutkovým zjištěním. Žalovaná dále spatřovala pochybení soudu I. stupně v tom, že v odůvodnění napadeného rozsudku pouze konstatoval, že smluvní pokutu ve výši [částka] vypočtenou z hodnoty porušené povinnosti ve výši [částka] shledal (z důvodu v napadeném rozsudku uvedených) nepřiměřeně nízkou, pročež ji navýšil na 20násobek, aniž by vysvětlil, jaké úvahy ho vedly k navýšení právě na uvedený 20násobek; nedostál tak požadavkům na odůvodnění rozsudku dle § 136 o. s. ř. Žalovaná dále argumentovala k nesprávnému posouzení náhrady nákladů řízení, pokud bylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním opírajícím se o § 142 odst. 3 o. s. ř. Uvedla, že „přiznání plné náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu, postupem toliko možným a soudu je tak dána, diskrece, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí“, přičemž příkladem odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2904/12. I za splnění předpokladů v uvedeném ustanovení uvedených, tedy může (má) být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci jako základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, jsou-li pro to dány důvody. Napadený rozsudek neodpovídá požadavku spravedlivé uspořádání vztahů účastníků. V této souvislosti poukázala na minimální úspěch žalobce v porovnání s původně žalovanou částkou a na to, že výsledek sporu v podstatě odpovídá její argumentaci a procesnímu stanovisku, jež zastávala od samého začátku. Na nepřiměřenost smluvní pokuty byl žalobce žalovanou upozorňován opakovaně a na základě její argumentace si musel být (i s ohledem na své právní zastoupení) vědom zřejmé nadsazenosti svého nároku. Uvedla rovněž, že žalobce jako zadavatel řady dalších srovnatelných veřejných zakázek na stavební práce, již před podáním žaloby v této věci upravil své smluvní podmínky (na tento typ stavebních prací) tak, že pro stavební díla se v případě prodlení s předáním „zaměření stavby v [název], výškovém systému Balt po vyrovnání a návrhu oddělovacího geometrického plánu ověřeného katastrálním úřadem“ sjednává smluvní pokutu ve výši [částka] za každý i započatý den prodlení. Při této sazbě by smluvní pokuta v projednávaném případě dosáhla výše [částka] (101 dní x [částka]). Žalobce ani po předestření náhledu prvostupňového soudu na věc (při jednání konaném dne [datum]), že je na místě nárok na smluvní pokutu moderovat a přitom vyjít z hodnoty smluvní pokutou utvrzené povinnosti ve výši [částka], žalobu neomezil. Přestože si žalobce byl (nebo si musel být) vědom, že jím žalovaná částka nemůže být soudem v celém rozsahu přisouzena, zjevně nadsazenou žalobu podal a vyvolal tak bezdůvodně vznik vysokých nákladů řízení. „Nezohledněním všech skutečností, které vyšly v řízení najevo a přiznáním jejich plné kompenzace“ soud I. stupně „toto jednání žalobce v zásadě posvětil a tomuto jednání přiznal (nesprávně) právní ochranu (minimálně v podobě přiznané plné náhrady nákladů řízení)“.

10. Žalobce se k odvolání vyjádřil. Napadený rozsudek označil za věcně správný a odvolání žalované za nedůvodné, pročež navrhl jeho potvrzení. Uvedl, že smluvní pokuta s ohledem na znění smlouvy o dílo a všeobecných smluvních podmínek skutečně plnila funkci preventivní a sankční; mimo smluvní pokuty má totiž žalobce podle výslovného ujednání ve všeobecných smluvních podmínkách nárok na náhradu škody; žalobce tuto skutečnost ohledně funkce smluvní pokuty tvrdí od samého počátku, naopak netvrdí ani neprokazuje vznik majetkové újmy; pokud tedy soud I. stupně nezjišťoval výši způsobené škody, tak rozhodně nepochybil. Ohledně zájmů, jež byly chráněny předmětnou smluvní pokutou, v prvé řadě poukázal na skutečnost, že smlouva o dílo včetně ujednání o smluvní pokutě byla uzavřena na základě veřejné soutěže na základě zákona o zadávání veřejných zakázek; žalovaná je stavební společností, která se často zúčastňuje podobných veřejných zakázek, musí si být vědoma následků porušení smluvní povinnosti, a to nejen pro žalovanou, ale i pro žalobce z hlediska např. kontrolních či dotačních orgánů. Je v zájmu žalobce, aby veřejné zakázky byly řádně plněny, aby nebyl zvýhodňován žádný z uchazečů o veřejnou zakázku, a aby veřejná zakázka proběhla v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek, obecně platnými právními předpisy a v souladu s konkrétní smlouvou a smluvními podmínkami - žalovaná tím, že porušila smlouvu, tento zájem žalobce porušila. Dále je zájmem žalobce, aby předmětná konkrétní stavba, která je předmětem smlouvy o dílo, byla řádně zkolaudována, tak aby mohla být užívána bez jakýchkoliv omezení nebo provizorií, např. předčasné užívání stavby. Žádným právním předpisem ani závazným postupem není jednoznačně dáno, že předmětná stavba musí být schválena příslušným stavebním úřadem pro předčasné užívání, přičemž GP potvrzený katastrálním úřadem je nutný pro řádnou kolaudaci. Z toho důvodu je také sjednána přiměřená lhůta k jeho vypracování a splnění této povinnosti je zajištěno poměrně vysokou smluvní pokutou. Pokud by nedošlo k povolení předčasného užívání stavby, bylo by nutné stavbu rychle zkolaudovat, a to právní předpisy podmiňují právě předložením předmětných GP – žalovaná pozdním předáním GP narušila zájem žalobce na rychlém a řádném zkolaudování stavby, tak aby mohla být užívána bez jakýchkoliv provizorií; v daném případě se jednalo o veřejnou komunikaci, tedy veřejně prospěšný zájem na tom, aby doprava nebyla komplikovaná dopravním omezením, objížďkami apod. V neposlední řadě je v případě, že by stavba nebyla zkolaudována, znemožněno či podstatně ztíženo čerpání dotací na stavbu. V konkrétním případě sice nedošlo ke krácení či odepření poskytnutí dotace ze strany dotačního orgánu, nicméně jedná se o zásadní a podstatnou část ceny díla a je proto zcela logické, že se žalobce snaží zajistit si postup zhotovitele, tj. žalované, aby kolaudace proběhla co nejrychleji a bezproblémově. Z toho důvodu byla také sjednána smluvní pokuta tak, aby zajišťovala právě splnění výše uvedených povinností. Z výše uvedeného je zřejmé, že byl narušen zájem žalobce, jenž byl chráněn předmětnou smluvní pokutou, a žalovaná si takového porušení chráněných zájmů žalobce byla vědoma a byla srozuměna s tím, že při porušení smluvních podmínek jí hrozí poměrně vysoká smluvní pokuta. Soud I. stupně vysvětlil, jakým způsobem dospěl k závěru o přiměřenosti smluvní pokuty v části, ve které žalobě vyhověl. Žalobce v této souvislosti poukázal na skutečnost, že soud I. stupně přiznal žalobci částku menší než 10 % z požadované smluvní pokuty ve výši cca [částka], která byla vypočtena v souladu se smlouvou o dílo a všeobecnými podmínkami, které žalovaná akceptovala a podepsala. Soudem I. stupně stanovená smluvní pokuta odpovídá všem zákonným kritériím a zejména té skutečnosti, že smluvní pokuta zajišťovala nejen splnění povinností konkrétního dodavatele, ale zajišťovala férovost a rovné podmínky veřejné soutěže dle zákona o zadávání veřejných zakázek. Přiznaná výše smluvní pokuty se jeví jako dostatečná s ohledem na zájmy, které byly smluvní pokutou chráněny. Při rozhodování o moderaci byly vzaty v úvahu všechny okolnosti případu a citlivě vyhodnocena přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na chráněné zájmy. Ohledně náhrady nákladů řízení prvostupňový soud postupoval ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy rozhodnutí soudu záviselo na úvaze soudu. Ve smyslu smluvních podmínek měl žalobce nárok na smluvní pokutu ve výši cca [částka], pouze na základě aplikace moderačního práva soudem, a tedy úvahy soudu, došlo ke snížení smluvní pokuty na částku [částka]. Je tedy o „ukázkový případ“, kdy soud může a má aplikovat citované zákonné ustanovení.

11. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce jen v souvislosti s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/2023 s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně je i v tomto směru správné.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), při nařízeném jednání, a to v rozsahu napadeném odvoláním, přičemž odvolání žalované shledal částečně důvodným.

13. Soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy, zjistil řádně pro rozhodnutí věci relevantní skutečnosti. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu I. stupně dospěl k závěru, že o odvolání žalované může rozhodnout, přičemž shledal odvolací námitky žalovanými jen částečně důvodnými.

14. Soud I. stupně v projednávané věci dospěl ke zcela správnému závěru o tom, že mezi účastníky sjednanou smluvní pokutou byla utvrzena povinnost k řádnému splnění celého předmětu díla, tj. včetně předání návrhu oddělovacího geometrického plánu (GP). Ostatně v tomto směru žalovaná závěry soudu I. stupně ve svém odvolání nenapadala.

15. Soud I. stupně se správně zabýval tím, jaké funkce měla sjednaná smluvní pokuta a zda jsou naplněny podmínky pro její moderaci. V této souvislosti postupoval v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž bylo definováno nové pojetí moderace smluvní pokuty a s tím spojený postup soudu při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty. Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně o tom, že smluvní pokuta v projednávaném případě měla jako funkci preventivní a sankční, a zcela přisvědčuje jeho závěru, že neměla funkci paušalizační (jak prosazuje žalovaná). Pokud prvostupňový soud vysvětlil, že smluvní pokuta neměla funkci paušalizační, kdy nebylo její funkcí saturovat případný nárok žalobce na náhradu škody, neboť žalobce si přímo v obchodních podmínkách (čl. VIII odst. 15) stanovil, že zaplacením smluvní pokuty není dotčen nárok objednatele na náhradu plné výše případných škod vzniklých porušením, čímž je výslovně vyloučena aplikace § 2050 o. z. (podle něhož je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje), odvolací soud tento jeho závěr má za správný. Lze odkázat na bod 59. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž se uvádí“ „Z dispozitivního ustanovení § 2050 o. z. se podává, že věřitel nemá právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke které se smluvní pokuta vztahuje. V pochybnostech je tedy možné vycházet z toho, že smluvní pokuta slouží k paušalizaci náhrady škody. Tento závěr se však nemůže prosadit tehdy, je-li utvrzená smluvní povinnost takové povahy, že škoda, kterou mohly strany v době ujednání smluvní pokuty předvídat (posuzováno optikou poměrů v době ujednání, neboť jde o výklad právního jednání), se v podstatné míře odchyluje od sjednané (částkou či sazbou) smluvní pokuty. Bude-li sjednaná výše smluvní pokuty významně nižší než škoda, kterou strany mohly očekávat, pak měla smluvní pokuta spíše funkci sankční. Naproti tomu přesahuje-li sjednaná výše smluvní pokuty významně očekávanou výši škody, pak smluvní pokuta měla jak funkci paušalizační, tak funkci sankční. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z.“. V projednávané věci právě skutečnost, že účastníci ve smluvních ujednáních (čl. VIII odst. 15 obchodních podmínek) výslovně vyloučili aplikaci § 2050 o. z., svědčí o tom, že sjednaná smluvní pokuta neměla plnit funkci paušalizační (kompenzační), ale funkci sankční. Žalobcem v odvolání poukazované ujednání v čl. III. odst. 3 smlouvy bylo ujednání „že pozdější předání a převzetí díla může mít ve vztahu k poskytnuté dotaci vliv na způsobilost výdajů spojených s prováděním stavby a tím i vznikem škody objednateli“ není s tímto závěrem v rozporu. Soud I. stupně proto nepochybil, nezabýval-li se tím, jaká škoda žalobci porušením smluvní pokutou utvrzené povinnosti vznikla. Soud I. stupně nepochybil ani v tom, že vzal v potaz význam zajišťované povinnosti z hlediska význam (ceny) GP ([částka]) ve vztahu k celkové ceně díla ([částka]), přičemž v této souvislosti zvažoval i význam smluvní pokuty ve smyslu toho, co bylo cílem sjednané pokuty (tím byla kolaudace stavby, k níž je předložení GP nezbytně třeba) a v jaké míře se porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou dotklo zájmů věřitele (bylo povoleno pouze dočasné užívání stavby, šlo o veřejnou zakázku v rámci zadávacího řízení). Potud je odvolací argumentace žalované ohledně věci samé nedůvodná.

16. Žalované lze přisvědčit jen v tom, že postup prvostupňového soudu při stanovení konečné výše smluvní pokuty není správný. Moderaci smluvní pokuty svým účelem slouží k jejímu snížení za splnění konkrétních okolností případu, což soud I. stupně učinil, v rozporu s logikou věci však přikročil opět k jejímu navýšení, kdy takový postup nemůže obstát. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta žalobcem požadovaná po částečném zpětvzetí žaloby (do částky [částka]) ve výši [částka], [částka], tj. ve sjednané výši (0,2 % denně) z celkové ceny díla ([částka]) v projednávané věci za 101 dnů prodlení s předáním GP), je vskutku nepřiměřeně vysoká a bylo proto namístě tuto výši smluvní pokuty (k návrhu žalované) moderovat. Odvolací soud oproti soudu I. stupně dospěl k závěru, že požadovanou smluvní pokutu je namístě moderovat na částku dopovídající (ze smlouvy o dílo vyplývající) ceně návrhu oddělovacího geometrického plátu GP, tj částce [částka]. Vyšel při tom z důvodů soudem I. stupně uvedených (hodnota smluvní pokutou utvrzované povinnosti ve vztahu k celkové ceně díla; funkce smluvní pokuty vyplývající ze zájmu žalobce smluvní pokutou sledovaného, a v této souvislosti zejména skutečnost, že šlo o veřejnou zakázku a s tím žalobcem v řízení přes soudem I. stupně akcentované a ve vyjádření k odvolání – viz bod 10. odůvodnění shora - zopakované souvislosti).

17. Odvolání žalované bylo také důvodné ohledně soudem I. stupně přiznané výše úroku z prodlení, jehož správná výše ke dni prodlení žalované činila 11,75 % ročně oproti soudem I. stupně přiznaných 15 % ročně).

18. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (II.), změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žaloba se žádostí o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,25 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá, jinak jej v tomto výroku jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. K argumentaci žalované ohledně nákladového výroku napadeného rozsudku lze sice přisvědčit žalované v tom, že i za splnění předpokladů stanovených v hypotéze normy obsažené v § 142 odst. 3 o. s. ř. může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, nicméně takou možnost soud má, shledá-li pro to přesvědčivé a srozumitelné důvody (viz např. usnesení Ústavního soudu [spisová značka], [spisová značka], nebo [spisová značka]). Uvedené se podává např. i z usensení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž bylo konstatováno, že „ačkoli však rozhodnutí o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (k jehož použití lze přikročit, měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a jeho neúspěch se projevil jen ve výši plnění, kterou na počátku sporu přesně neznal, respektive nemohl znát, srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]) není obligatorní, musí být v procesní situaci, v níž jsou předpoklady předjímané citovanou normou zjevně dány, jeho nevyužití soudem náležitě odůvodněno (neopodstatněné upozaďování předmětného pravidla je setrvale vytýkáno zejména v judikatuře Ústavního soudu, viz jeho nálezy ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 793/12, ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 157/13, či ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2365/11). Odvolací soud přisvědčuje prvostupňovému soudu v tom, že v projednávané věci jsou předpoklady § 142 odst. 3 o. s. ř. naplněny. Žalobce byl do základu nároku úspěšný, rozsah moderace přitom závisel na úvaze soudu, pročež bylo namístě žalobci, který měl ve věci pouze částečný úspěch, přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Nebyly shledány důvody pro rozhodnutí o nákladech řízení dle zásady úspěchu ve věci. Žalobce při uplatnění nároku na smluvní pokutu v žalované výši vycházel ze smluvních ujednání účastníků o výši smluvní pokuty v případě porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti, pročež nemohla být žalobci neadekvátnost výše žalované částky od počátku zřejmá, závisela-li moderace požadované smluvní pokuty pouze na uvahách soudu. Poukaz žalované na předžalobní okolnosti projednávané věci není zcela případný, když i z jejích obranných tvrzení v projednávané věci je zcela zřejmé, že žalovaná sporovala žalovaný nárok nejen do jeho výše, ale i do jeho základu. Lze jen dodat, že základem pro určení výše odměny advokáta pro účely náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. pak není částka požadovaná žalobou, nýbrž až částka přisouzená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

20. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., jak bylo odůvodněno již v předchozím odstavci. Náklady žalobce v řízení před soudem I. stupně sestávají ze soudního poplatku ve výši [částka] a z nákladů právního zastoupení dle AT. Náklady právního zastoupení tvoří odměna po [částka] (vypočtená z tarifní hodnoty odpovídající přiznané částce [částka]; § 8 odst. 1, § 7 bod 6. AT) za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne [datum] a dne [datum], písemný závěrečný návrh k výzvě soudu I. stupně), 5 paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a 21 % DPH, které je advokát žalobce plátcem, ve výši [částka]. Celkem tedy náklady řízení před soudem I. stupně činí [částka]. V řízení před odvolacím soudem náklady řízení žalobce sestávají z nákladů právního zastoupení, které tvoří odměna po [částka] za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), 2 paušální náhrady hotových výdajů po [částka], cestovné za jízdu vlakem z [adresa] a zpět ve výši [částka], náhrada za promeškaný čas za 3 hodiny trvání jedné cesty, tj. za 12 půlhodin po [částka] (§ 14 odst. 3 AT), a 21 % DPH ze všech uvedených položek ve výši [částka]. Celkem tedy náklady řízení před soudem I. stupně činí [částka].

21. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.