58 Co 39/2025 - 489

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a Mgr. Magdalény Gargulákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Jméno žalované], [Anonymizováno] [Anonymizováno] 1 o náhradu škody 19.959 Kč, o zadostiučinění 87.721,80 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 7. 2024, č. j. 9 C 302/2023-429, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 4.934 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. v části, v níž bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 15.021 Kč, mění tak, že se žaloba v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 15.021 Kč, zamítá.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že se žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 87.721,80 Kč, zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 5.325 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v [Anonymizováno] [adresa], dále jako „soud I. stupně“, rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], takto: I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě škody spočívající v účelně vynaložených nákladech v rámci daňového řízení vedeného u [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] [jméno FO] pod č. j. [Anonymizováno] částku ve výši 19.955 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.; II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou daňového řízení vedeného u [Anonymizováno] v [Anonymizováno] [jméno FO] pod č. j. [Anonymizováno] částku ve výši 87.721,80 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.; III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 22.570 Kč k rukám zástupce žalobce, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Podle podstatné části odůvodnění soud I. stupně na základě jím provedeného dokazování listinnými důkazy zejména spisem [Anonymizováno] pro [Anonymizováno], pracoviště v [Anonymizováno] [jméno FO], dále jako „správce daně“, a shodných tvrzení účastníků skutkově uzavřel, že správce daně v rámci vlastní vyhledávací činnosti probíhající od [datum] získal důkazní prostředky o tom, že žalobce ve zdaňovacím období [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] dosahoval příjmy, na které se nevztahovalo osvobození podle zákona o daních z příjmů fyzických osob ale daňové přiznání nepodal pročež jej výzvou ze dne [datum], doručenou dne [datum], vyzval k podání daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [Anonymizováno], čímž bylo daňové řízení o dodatečném vyměření daně zahájeno. Další podklady vedoucí k doměření daně si správce daně začal bez rozumného důvodu obstarávat až od 4/2013; obstarávání podstatných podkladů a důkazů probíhalo nekoncentrovaně v průběhu let 2013, 2014 a 2015, ač mu nic nebránilo v tom, aby tak s přihlédnutím k počátku daňového řízení činil daleko dříve; správce daně nereflektoval na návrhy žalobce na doplnění dokazování; s výsledky provedeného dokazování byl žalobce správcem daně seznámen až v 12/2016. Platební výměr na daň z příjmu fyzických osob žalobce za zdaňovací období roku 2011 byl správcem daně vydán až dne [datum]; platební výměr byl [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], dále jako „odvolací finanční ředitelství“, k odvolání žalobce po nedůvodných průtazích potvrzen až dne [datum]. Neodůvodněné průtahy shledal soud I. stupně i v případě žalobcem podané správní žaloby, které Krajský soud v [Anonymizováno] vyhověl až dne [datum], kdy rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství zrušil. Průtahy v řízení byly dle soudu I. stupně způsobeny především v řízení před daňovými orgány, a to z důvodu jejich déletrvající nečinnosti (prodleva od zahájení daňového řízení dne [datum] do výzvy k prokázání skutečností dne [datum], tj. téměř dva roky; další dva roky trvalo řízení do sdělení o výsledku řízení dne [datum]; jeden rok trvalo odvolací řízení; více než jeden a půl roku trvalo vydání nového rozhodnutí o odvolání po zrušení odvolacího rozhodnutí soudem). Odvolací finanční ředitelství vydalo nové rozhodnutí dne [datum] a tím došlo k zásadnímu snížení vyměřené daňové povinnosti, kterou žalobce uhradil. Poté, co Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu dne [datum] zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, shledal krajský soud porušení zákona a dne [datum] rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství opět zrušil. Odvolací finanční ředitelství dne [datum] č platební výměr správce daně zrušilo v celém rozsahu a zastavilo řízení odvolací i vyměřovací. K výzvě žalobce ze dne [datum] správce daně žalobci vrátil dne [datum] uhrazenou daň a dne [datum] mu vyplatil i z nesprávně vyměřené daně. Žalobce vůči žalované dne [datum] uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 21.259 Kč a nárok na nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč; žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum] nárok žalobce uznala pouze z části, a to ve výši 1.300 Kč na náhradě škody a v částce 62.278,20 Kč na nemajetkové újmě (délku řízení stanovila od [datum] do [datum]; základní částku snížila o 20 % na 115.299,20 Kč a tuto pak dle § 251d zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, dále jako „daňový řád“, o dalších 53.021 Kč představující správcem daně zaplacené úroky z nesprávně stanovené daně z příjmu fyzických osob). Žalobce s tímto nesouhlasil a svých práv se domáhal u soudu.

3. Za aplikace § 5 písm. a), § 13, § 31 odst. 1, 2, 3 a 4, § 31a odst. 1, 2 a 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále jako „OdpŠk“, soud I. stupně uzavřel, že všechny prvky odpovědnostního vztahu mezi žalobcem a žalovanou podle OdpŠk, tedy „existence odpovědnostního titulu v podobě objektivní skutečnosti ve vztahu k nepřiměřené délce a rovněž existence nezákonného rozhodnutí správce daně“ jsou dány. Žalovaná existenci nepřiměřené délky řízení a nezákonného rozhodnutí nepopírala a soud I. stupně po posouzení daňového řízení v kontextu daňového řádu (§ 5 odst. 1, 2 a 3, § 6 odst. 1, 2, 3 a 4, § 7 odst. 1 a 2 daňového řádu) měl žalobcem uplatněný nárok co do základu za oprávněný. Za aplikace § 31 odst. 2 OdpŠk měl nárok žalobce na náhradu nákladů vynaložených žalobcem v rámci celého daňového řízení za oprávněný, neboť veškeré úkony zástupce žalobce učiněné v daňovém řízení směřovaly ke „zvrácení negativního rozhodnutí vůči žalobci v rámci daňového řízení, respektive k tomu, aby žalobce splnil svou povinnost poskytnout součinnost správci daně dle § 6 odst. 2 daňového řádu“; soud I. stupně dospěl k přesvědčení, že náklady řízení byly žalobcem „vynaloženy v příčinné souvislosti s daňovým řízením, a to za účelem odvrácení nezákonného rozhodnutí daňového orgánu i k odvrácení negativních dopadů do osobnostní a osobní sféry žalobce v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, neodůvodněnými průtahy v řízení“; žalobce dle soudu I. stupně v daňovém řízení na náklady řízení vynaložil částku 21.259 Kč a jelikož částku 1.300 Kč mu již žalovaná uhradila v rámci předběžného posouzení nároku, přiznal žalobci vůči žalované jím požadovanou částku 19.955 Kč (výrok I. napadeného rozsudku). Při úvahách o výši zadostiučinění za délku daňového řízení, o jejíž nepřiměřenosti mezi účastníky nepanoval spor, soud I. stupně vyšel z toho, že řízení trvalo od [datum] do [datum] (až do tohoto data daňové řízení zasahovalo do sféry žalobce) a že na daňové řízení není možno aplikovat Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp zn. Cpjn 206/2010, když na něj praxe vyvěrající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nemůže dopadat, neboť daňová kontrola nemá civilněprávní povahu. Správce daně postupoval v řízení nekoncentrovaně, jeho nesprávné skutkové i právní závěry vedly žalobce k podávání důvodných opravných prostředků, které sice také řízení prodlužovaly, nicméně se o chybu žalobce, který se ani jinak na délce řízení nepodílel, nejednalo. Žalobcem požadovanou částku 150.000 Kč měl za přiměřenou okolnostem; význam řízení pro žalobce být snížen nemohl, když průtahy v řízení způsobovaly déle trvající dobu nejistoty na straně žalobce, který kromě dopadů na zdraví (viz omluvy z jednání apod.) čelil i důsledkům nezákonných rozhodnutí v podobě úhrady daně (dne [datum] žalobce uhradil částku 303.746 Kč, odpovídající platebním výměrem stanovené dani ve výši 154.920 Kč a úrokům z prodlení ve výši 148.826 Kč; k žádosti žalobce ze dne [datum] mu byl dne [datum] vrácen přeplatek ve výši 303.746 Kč snížené o daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 22.080 Kč a příslušející úrok z prodlení ve výši 9.299 Kč), exekučního vymáhání (daňová povinnost žalobce byla předána k vymáhání výkazem nedoplatků č. j. [Anonymizováno] sestaveným ke dni [datum], který byl k vymáhání převzat dne [datum]) a blokace nemovitosti (dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem žalobce, kterým byla zajištěna mimo jiné i pohledávka na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku [Anonymizováno]); dílčí průtahy mu nadto s ohledem na časový odstup ztěžovaly možnost se účinně bránit. Celkově daňové řízení trvalo 10 let, 8 měsíců a 14 dnů a požadovaná paušální částka ve výši 150.000 Kč za neodůvodněnou délku řízení byla dle soudu I. stupně zcela adekvátní; pro krácení této částky dle hledisek obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk důvod neshledal. Jelikož náhrada škody a nemajetkové újmy byla uplatněna dle OdpŠk, neshledal důvod pro aplikaci § 251d daňového řádu, tedy snížení o částku 53.021 Kč, která odpovídala vyplaceným úrokům z nesprávně vyměřené daně z příjmu fyzických osob; s názorem, že úrok z nesprávně vyměřené daně byl měl sloužit k částečné reparaci vzniklé nemajetkové újmy nesouhlasil. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení uplatněnou žalobcem ve výši 87.721,80 Kč tedy měl za oprávněný a žalované uložil povinnost, aby ji žalobci uhradila s ohledem na postavení žalované v prodloužené pariční lhůtě (výrok II. napadeného rozsudku). Omluvu a konstatování porušení práva neměl soud I. stupně v přezkoumávané věci za dostatečnou formu satisfakce.

4. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšnému žalobci přiznal proti plně neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 22.570 Kč s ohledem na postavení žalované v prodloužené pariční lhůtě s místem plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. napadeného rozsudku).

5. Proti všem výrokům rozsudku podala odvolání žalovaná. Soudu I. stupně vytkla nesprávné posouzení správcem daně učiněných úkonů v daňovém řízení; měla za to, že z napadeného rozsudku není zřejmé konkrétní vymezení průtahů, resp. jejich přímý vliv na celkovou délku řízení; dle ní soud I. stupně přistoupil k vymezení doby nečinnosti zmatečným způsobem, když na několika místech užívá odlišná časová vymezení pro dobu trvání nečinnosti správce daně a to navzdory provedenému dokazování (soud I. stupně konstatoval prodlevu ode dne [datum] do dne [datum] a následně dva roky do sdělení výsledku řízení dne [datum], ačkoliv z jím provedeného dokazování vyplývá, že mezi uvedenými daty správce daně učinil celou řadu úkonů k objasnění daňové povinnosti žalobce a není možné popsat průběh řízení s odkazem na konkrétní úkony a vzápětí je takto zcela popřít); tyto závěry se pak propsaly do hodnocení kritérií pro stanovení přiměřeného zadostiučinění výlučně v neprospěch žalované ačkoliv i v obdobích označených soudem I. stupně jako „nekoncentrovaný postup“ a „déletrvající nečinnost“ byla provedena celá řada konkrétních činností. Připomněla, že i žalovaný žádal o prodloužení lhůt, jimž správce daně vyhověl. Průtahy před odvolacím finančním ředitelstvím popřela a přístup soudu I. stupně shledala ve vztahu k ní nerovnovážným. Namítla rovněž nesprávné právní posouzení věci a porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud I. stupně odmítnutím stanoviska přijatého k výkladu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31 a OdpŠk nerespektoval judikaturu. Dle ní měl být konec řízení určen k právní moci posledního rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno tedy od [datum] do [datum], kdy došlo k objektivnímu ukončení nejistoty žalobce, tj. 10 let, 7 měsíců a 9 dnů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3968/2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1136/24). Za správný neměla ani názor soudu I. stupně o nedůvodnosti krácení základní částky z důvodu významu nepřiměřeně dlouhého řízení pro žalobce; klíčovou roli dle judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1320/10) hraje kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, který byl pro žalobce standardní. Soudu I. stupně vytkla i přiznání náhrady škody v rozporu s § 31 OdpŠk, když škoda žalobci mohla vzniknout pouze na nákladech daňového řízení, které účelně vynaložil na změnu/zrušení platebního výměru na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2011; ostatní náklady, které žalobce vynaložil na zastoupení v daňovém řízení podmínku § 31 odst. 1 OdpŠk nesplňují, neboť spadají pod § 107 odst. 1 daň. řádu a nese je sám účastník. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 432/2023 a Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1356/23 nesouhlasila ani s odmítnutím započtení již vyplaceného úroku na zadostiučinění dle § 251d daňového řádu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, žalobu zamítl a přiznal jí vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Proti výroku III. rozsudku podal odvolání žalobce. Soudu I. stupně vytkl, že mu v rozporu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jako „AT“, za úkon právní služby přiznal pouze částku 3.100 Kč. Předmětem žaloby byla kromě nemajetkové újmy i náhrada škody spočívající ve vynaložených nákladech daňového řízení ve výši 19.955 Kč a dle § 11 odst. 3 AT se při spojení dvou a více věcí se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot, tj. součet částky 3.100 Kč a částky 1.900 Kč, tj. celkem částka 5.000 Kč. Rozporoval i počet úkonů, když jednání soudu trvalo od 10.00 do 14.30 hodin tj. 4,5 hodin, pročež za něj náleží odměna za 3 úkony. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. změnil a přiznal mu vůči žalované na náhradě nákladů řízení částku 40.478 Kč a náklady odvolacího řízení.

7. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované uvedl, že toto je nedůvodné, účelové a v částech vyjadřujících pochybnosti o nezaujatosti soudu I. stupně i nedůstojné státního orgánu. Uvedl, že se skutkovými závěry soudu I. stupně souhlasí, když realizované výzvy mohl správce daně učinit ve výrazně kratším období a jeho žádosti o prodloužení lhůt byly ve vztahu k délce řízení zcela nepodstatné. Měl za to, že i stát by měl přijmout odpovědnost a z ní vyplývající odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. I dle něj bylo řízení ukončeno až dovršením posledního rozhodnutí. Význam řízení pro něj byl soudem I. stupně vyhodnocen správně (musel hradit daň, měl zastavené nemovitosti, byly dotazovány osoby a instituce, což jej mohlo v jejich očích znevěrohodňovat). Souhlasil i s přiznáním škody za jím vynaložené náklady celého daňového řízení, neboť měl za to, že počáteční „legitimnost“ řízení důvodem pro nepřiznání náhrady škody není. S odmítnutím zápočtu dle § 254 daňového řádu souhlasil. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal mu vůči žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byly odvoláním napadené výroky I. a II. rozsudku soudu I. stupně a na nich závislý nákladový výrok III.

9. V rámci projednání odvolání odvolací soud ze spisu soudu I. stupně zjistil, že se žalobce vůči žalované žalobou doručenou soudu I. stupně dne [datum] v režimu OdpŠk domáhal zaplacení částky 19.955 Kč (v rámci předběžného projednání nároku u žalované uplatnil částku 21.259 Kč a žalovaná mu vyplatila částku 1.300 Kč) jako náhrady škody za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení a částky 87.721,80 Kč (v rámci předběžného projednání nároku u žalované uplatnil částku 150.000 Kč a žalovaná mu vyplatila částku 62.278,20 Kč) jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení. V rámci tvrzení uvedených v žalobě a jejím doplnění popsal průběh daňového řízení tak, že toto bylo zahájeno dne [datum], správce daně poté prováděl dokazování za účelem doměření daně za rok [Anonymizováno] a dne [datum] vydal platební výměr, který k jeho odvolání odvolací finanční ředitelství dne [datum] potvrdilo; k jím podané žalobě krajský soud rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství zrušil a věc mu vrátil přičemž toto dne [datum] vydalo nový a zásadně snížený platební výměr, který on s ohledem na délku řízení, náklady s tím spojené a zhoršující se zdravotní stav uhradil ačkoliv s ním nesouhlasil; ke kasační stížnosti odvolacího finančního ředitelství byl následně rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému posouzení, v rámci nějž došlo k opětovnému zrušení rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství a vrácení věci; finanční ředitelství pak dne [datum] platební výměr správce daně zrušilo a zastavilo odvolací i vyměřovací řízení; dne [datum] mu byla vrácena jím uhrazená daň a dne [datum] i úroky z nesprávně vyměřené daně. Uvedl, že v důsledku jím podané žaloby bylo rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] dne [datum], č. j. [Anonymizováno], zrušeno jako nezákonné rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], potvrzující platební výměr správce daně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]; současně však tvrdil i nesprávný úřední postup státních orgánů (správce daně a odvolacího finančního ředitelství) spočívající v jím popsaném průběhu a délce řízení a v tom, že nebyly respektovány jeho návrhy a opravné prostředky pročež došlo k soudnímu přezkumu rozhodnutí konstatujícímu nezákonnost postupu jež nakonec vedla až k jejich zrušení a zastavení řízení. Nárok na náhradu škody za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení odvozoval současně z nesprávného úředního postupu i z nezákonného rozhodnutí; měl za to, že mezi oběma tituly je dána vzájemná souvislost a podmíněnost, neboť výsledkem nesprávného úředního postupu může, stejně jako v tomto případě, být nezákonné rozhodnutí a odpovědnost žalované je tak dána z obou titulů; dle něj je § 107 odst. 1 daňového řádu možno uplatnit pouze na standardní daňové řízení, nikoliv pro účely odpovědnosti dle OdpŠk. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení odvozoval z délky daňového řízení trvajícího dle něj od [datum] (doručení výzvy správce daně k podání daňového přiznání za rok [Anonymizováno]) do [datum] (poukázání úroku z nesprávně vyměřené daně) a určil jej v částce 150.000 Kč, kterou měl za přiměřenou; měl za to, že pro určení výše zadostiučinění nelze s ohledem na délku řízení vycházet z nejnižšího judikaturou vymezeného rozmezí, že význam řízení byl pro něj vysoký (jednalo se o řízení sankční blízké trestnímu řízení, vyvolané šikanózní kontrolou správce daně), že nárok není možné krátit dle § 251d daňového řádu a že bylo namístě základní částku spíše s ohledem na pochybení správce daně navýšit. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení neuznala, když již v rámci předběžného projednání nároku žalobce konstatovala, že délka řízení byla nepřiměřená a že nezákonné rozhodnutí správce daně vydané v daňovém řízení bylo zrušeno, pročež se žalobci omluvila a vyplatila mu na náhradu škody částku 1.300 Kč a na zadostiučinění za dobu řízení od [datum] do [datum] částku 62.278,20 Kč s odůvodněním uvedeným níže v rámci závěru o skutkovém stavu. Soud I. stupně po provedeném dokazování účastníky navrženými listinnými důkazy a výslechy účastníků a svědků rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

10. Žalobce k výzvě odvolacího soudu ze dne [datum], aby ve vztahu k jím žalobou požadované náhradě škody spočívající v nákladech zastoupení ve výši 19.955 Kč v případě, že tyto požaduje z titulu zrušení či změny nezákonného rozhodnutí, označil konkrétní nezákonné rozhodnutí na jehož zrušení nebo změnu byly jím požadované náklady zastoupení vynaloženy nebo v případě, že tyto požaduje z titulu nápravy nesprávného úředního postupu, uvedl, v čem konkrétně měl spočívat nesprávný úřední postup na jehož nápravu byly jím požadované náklady zastoupení vynaloženy a z jakého konkrétního důvodu byl takovýto postup nesprávný uvedl, že nezákonným (nesprávným) úředním postupem bylo celé daňové řízení zahájené podáním neoprávněné výzvy k přiznání daně, v němž postup správce daně vyústil v platební výměr správce daně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], a v další nezákonné rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], která byla zrušena soudem a řízení nakonec i zastaveno; daňové řízení nemělo být vůbec zahajováno (důvody pro zahájení byly vykonstruované po diskutabilním prolomení informací z jeho účtu; trvalo to nepřiměřeně dlouho z důvodů prodlev úkonů správce daně; nebylo mu umožněno prokázat účelovost celého jednání daňových orgánů) a úkony jeho zástupce činil účelně k vyvrácení konstrukce správce daně.

11. Soud I. stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování a odvolací soud má jeho skutková zjištění uvedená v odstavcích 6 až 104 rozsudku za správná a pro stručnost na ně nyní pouze odkazuje. V souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 1546/99, 26 Cdo 938/2005, 26 Cdo 228/2005, 28 Cdo 2401/2008, 30 Cdo 256/2018-157) pak odvolací soud soudem I. stupně již řádně provedené listinné důkazy s ohledem na jejich povahu neopakoval a dokazování doplnil pouze technickým průkazem vozidla zástupce žalobce, protokolem správce daně ze dne [datum] a registrací zástupce žalobce k DPH. Na základě správných skutkových zjištění soudu I. stupně, nesporných tvrzení účastníků a v odvolacím řízení doplněného dokazování odvolací soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu:

12. Dne [datum] byla žalobci doručena výzva správce daně č. j. [Anonymizováno] k podání daňového přiznání za zdaňovací období roku [Anonymizováno] /citovaná výzva správce daně, doručenka, nesporná tvrzení účastníků/. Žalobce daňové přiznání za zdaňovací období roku [Anonymizováno] nepodal /obsah spisu správce daně, nesporná tvrzení účastníků/. Správce daně začal další úkony směřující ke zjištění daně (místní šetření, dožádání, dotazy vůči třetím osobám) činit až dne [datum] /úřední záznam o místním šetření ze dne [datum]/; v této činnosti pokračoval a postupně činil dotazy na třetí osoby, aniž by byla důvodnost jeho postupného a nikoliv více koncentrovaného postupu zřejmá /úřední záznam o místním šetření ze dne [datum], výzvy správce daně za období od [datum] do [datum], dožádání/; k prokázání skutečností správce daně žalobce vyzval až dne [datum] (stanovená lhůta 60 dnů byla k žádosti žalobce odůvodněné zdravotním stavem prodloužena o 26 dnů) a žalobce na výzvu v prodloužené lhůtě dne [datum] reagoval. Poté správce daně opět pokračoval v úkonech směřujících ke zjištění daně až dne [datum] /mezinárodní výměna informací se Slovenskou republikou/ a opět postupně činil další výzvy a rovněž mezinárodní dožádání na slovenskou a rakouskou daňovou správu /výzvy, mezinárodní výměna informací se Slovenskou republikou, mezinárodní dožádání/ a s výsledky provedeného dokazování a hodnocení důkazů žalobce seznámil až sdělením ze dne [datum] přičemž žalobce současně vyzval k vyjádření k němu (stanovená lhůta 15 dnů byla k žádosti žalobce odůvodněné vánočními svátky, čerpáním dovolené, pracovními povinnostmi zástupce žalobce a zdravotním stavem žalobce prodloužena do [datum]), což žalobce učinil dne [datum] /sdělení ze dne [datum], žádost o prodloužení lhůty, úřední záznam, vyjádření k výsledkům dokazování/. Platební výměr č. j. [Anonymizováno], správce daně vydal dne [datum] a žalobci jím doměřil za zdaňovací období roku [Anonymizováno] daň ve výši 154.920 Kč /platební výměr/. Dne [datum] správce daně rozhodl o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem žalovaného, kterým byla zajištěna mimo jiné i pohledávka k dani příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku [Anonymizováno] /úřední záznamy ze dne [datum] a [datum]/. Proti platebnímu výměru se žalobce dne [datum] odvolal a jeho odvolání bylo správcem daně odvolacímu finančnímu ředitelství postoupeno dne [datum] /odvolání, správní spis/. V rámci doplnění spisového materiálu, které odvolací finanční ředitelství v odvolacím řízení výzvou ze dne [datum] /výzva ze dne [datum]/ uložilo správci daně byly činěny opakované pokusy o výslechy svědka [Anonymizováno], který nakonec proběhl dne [datum] za přítomnosti zástupce žalobce v sídle správce daně v Uherském [jméno FO] /doplnění spisového materiálu/, a svědka [Anonymizováno], který se k výpovědi nedostavil a po nehodě byl v pracovní neschopnosti /úřední záznamy správce daně, doplnění spisového materiálu/. Správce daně spisový materiál doplnil dne [datum] /doplnění spisového materiálů ze dne [datum]/, odvolací finanční ředitelství však výzvou ze dne [datum] správce daně k doplnění spisového materiálu vyzvalo opakovaně z důvodu nutnosti provedení výslechu svědka [Anonymizováno]/výzva k doplnění spisového materiálu ze dne [datum]/. Správce daně se poté opakovaně pokoušel svědka [Anonymizováno] vyslechnout; dne [datum] se zástupce žalobce dostavil na [Anonymizováno], Územní pracoviště [adresa], kde měl proběhnout výslech tohoto svědka, který však nebyl předveden a výslech proto nebyl realizován /protokol ze dne [datum]/. Dne [datum] správce daně odvolacímu finančnímu ředitelství doplnil spisový materiál /doplnění spisového materiálu ze dne [datum]/. Odvolací finanční ředitelství žalobce dne [datum] vyzvalo k vyjádření k zjištěným skutečnostem /výzva/, což žalobce učinil podáním ze dne [datum] /vyjádření ze dne [datum]/. [Anonymizováno] rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], zamítlo odvolání žalobce a platební výměr správce daně potvrdilo; rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum] /rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, vyrozumění o nabytí právní moci/; dne [datum] byl sestaven výkaz nedoplatků č. j. [Anonymizováno] který byl převzat k vymáhání dne [datum] /úřední záznamy ze dne [datum] a [datum]/. Dne [datum] podal žalobce u Krajského soudu v [Anonymizováno] žalobu o přezkoumání Rozhodnutí o odvolání Odvolacího finančního ředitelství [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] /žaloba/; Krajský soud v [Anonymizováno] rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a odvolacímu finančnímu ředitelství uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení /citovaný rozsudek/; odvolací finanční ředitelství proti rozsudku podalo kasační stížnost /kasační stížnost/. Dne [datum] žalobce uhradil částku 303.746 Kč odpovídající platebním výměrem stanovené dani ve výši 154.920 Kč a příslušejícím úrokům z prodlení ve výši 148.826 Kč, /úřední záznamy ze dne [datum] a [datum]/. Odvolací finanční ředitelství po zrušení rozhodnutí soudem svým novým rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], změnilo platební výměr správce daně tak, že za zdaňovací období roku 2011 žalobci vyměřilo daň ve výši 22.080 Kč, správcem daně pak žalobci byl vyměřen i úrok z prodlení ve výši 9.299 Kč /platební výměr, úřední záznamy ze dne [datum] a [datum]/. K žádosti žalobce ze dne [datum] mu byl správcem daně dne [datum] vrácen přeplatek 272.367 Kč //úřední záznamy ze dne [datum] a [datum]/. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], rozsudek soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; Krajský soud v Brně poté svým novým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení /rozsudky, nesporné skutečnosti/. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], platební výměr správce daně za zdaňovací období roku [Anonymizováno] zrušilo a odvolací i vyměřovací řízení s odkazem na § 148 odst. 5 daňového řádu zastavilo; rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum] /citované rozhodnutí, nesporné skutečnosti/. Přeplatek na dani ve výši 31. 379 Kč byl žalobci vrácen dne [datum] /nesporná skutečnost/. Správce daně žalobci na úrocích uhradil částku 53.021 Kč, z toho poslední část ve výši 14.827 Kč dne [datum] /úřední záznamy ze dne [datum] a [datum], nesporné skutečnosti/.

13. Usnesením ze dne [datum] policie zahájila vůči žalobci trestní stíhání jako obviněného a dne [datum] státnímu zastupitelství navrhla podání obžaloby na žalobce pro spáchání přečinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku, trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 218 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) trestního zákoníku, a pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a dne [datum] policie navrhla státnímu zastupitelství podání obžaloby /usnesení o zahájení trestního stíhání, návrh na podání obžaloby/.

14. Dopisem ze dne [datum] žalobce u žalované uplatnil částku 21.259 Kč jako náhrady škody za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení a částku 150.000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení /uplatnění nároku, nesporná skutečnost/. Žalovaná v dopise ze dne [datum] konstatovala existenci nezákonného rozhodnutí správce daně (odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]), které bylo zrušeno (rozsudek Krajského soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]) žalobci se omluvila a přiznala mu na náhradě škody částku 1.300 Kč (odměna a paušální náhrada hotových výdajů za úkon právní služby zástupce žalobce - odvolání ze dne [datum]), jež měla ve smyslu § 31 OdpŠk za účelně vynaloženou; dále konstatovala nepřiměřenost délky řízení od [datum] do [datum] (den nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]), omluvila se za ni a za 10 let, 7 měsíců a 9 dnů trvající řízení žalobci na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení přiznala částku 62.278,20 Kč (dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 o výši přiměřeného zadostiučinění základní částku 144.124 Kč dle § 31a odst. 3 OdpŠk modifikovala a po zohlednění právní, procesní a skutkové složitosti řízení, posouzení významu věci pro žadatele a jeho postupu ve věci ji ponížila o 20 % na částku 115.299,20 Kč, kterou dále dle § 251d daňového řádu ponížila ještě o částku 53.021 Kč úroků hrazených správcem daně)/projednání žádosti, nesporná tvrzení/. [adresa].578,20 Kč byla žalobci žalovanou vyplacena /nesporná skutečnost/.

15. Na zástupce žalobce je registrován automobil [Anonymizováno] reg. zn. [SPZ], který má dle technického průkazu kombinovanou spotřebu 6,8 l/100 km motorové nafty /technický průkaz vozidla/. Zástupce žalobce je plátcem DPH od [datum] /údaje o subjektech DPH/.

16. Podle § 1 odst. 1 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odstavce 3 téhož ustanovení, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 14 odst. 1 nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle odstavce 3 téhož ustanovení uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případně uplatnění nároku na škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odstavce 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle odstavce 4 téhož ustanovení nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Žalobce v řízení vůči státu žalobou uplatil dva nároky odškodňované v režimu OdpŠk /§ 5 písm. a), b) OdpŠk/, a to nárok na náhradu škody za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení ve výši 19.955 Kč a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení ve výši 87.721,80 Kč. V rámci předběžného projednání nároku dle § 14 OdpŠk u žalované, která je k tomu příslušným úřadem /§ 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk/, z titulu náhrady škody za náhrady za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení uplatnil částku 21.259 Kč, z níž mu žalovaná vyplatila pouze částku 1.300 Kč a z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení částku 150.000 Kč, z níž mu žalovaná vyplatila pouze částku 62.278,20 Kč. Podmínka předběžného projednání nároku u příslušného úřadu tedy byla splněna (§ 14 odst. 3 OdpŠk), žalovaná je ve věci pasivně legitimována /§ 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk/ a žaloba byla žalobcem podána poté, co žalovanou nebyl ve lhůtě šesti měsíců plně uspokojen (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

18. Odvolací soud se nejprve zabýval nárokem žalobce na náhradu škody za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení ve výši 19.955 Kč. Žalobce s ohledem na svá tvrzení směšoval odpovědností tituly, a to odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí tedy rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno][Anonymizováno], zrušené rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], potvrzující platební výměr správce daně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], a odpovědnost státu za nesprávný úřední postup správce daně a odvolacího finančního ředitelství spočívající dle něj obecně v průběhu, délce a výsledku řízení a v tom, že nebyly respektovány jeho návrhy a opravné prostředky a to v rámci celého daňového řízení, které nemělo být ani zahájeno, pročež měl všechny úkony svého zástupce v daňovém řízení za účelné; na uvedeném setrval i po výzvě odvolacího soudu.

19. Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (například při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 2 Cdon 129/97). Rozhodovací činnost samu o sobě nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 25 Cdo 1018/2007). Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, nevedoucí (zpravidla) k vydání rozhodnutí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje pro něj podklady (důkazy), zjištěné skutečnosti hodnotí a právně je posuzuje, jedná se o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

20. Z výše uvedených judikatorních východisek je zřejmé, že titulem k žalobcem požadované náhradě škody za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení nemůže být jím obecně tvrzený nesprávný úřední postup správce daně a odvolacího finančního ředitelství spočívající v průběhu, délce a výsledku řízení či neakceptaci jeho návrhů, neboť tento vedl a vyústil ve vydání rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], zrušeného rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], potvrzující platební výměr správce daně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], tedy v tzv. nezákonné rozhodnutí (§ 8 odst. 1 OdpŠk). Oním nezákonným rozhodnutím nemůže být oznámení o zahájení daňové kontroly, jehož doručením byla daňová kontrola zahájena (§ 87 odst. 1 daňového řádu); toto oznámení sice má formu rozhodnutí, avšak nelze proti němu uplatnit opravné prostředky (§ 85 odst. 5 daňového řádu) a z důvodu nemožnosti jeho zrušení či změny nenaplňuje podmínky § 8 OdpŠk.

21. Odvolací soud tedy posuzoval, zda je dána odpovědnost žalované za náhradu škody za náklady řízení vynaložené žalobcem na zastoupení advokátem v daňovém řízení ve výši 21.259 Kč, resp. v dosud žalovanou neuhrazené výši 19.955 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí.

22. Pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk musí být splněny tři podmínky, a to existence nezákonného rozhodnutí, škoda a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Náklady řízení, které byly poškozeným vynaloženy na změnu nezákonného rozhodnutí (nebo na nápravu nesprávného úředního postupu), tvoří součást skutečné škody, přičemž rozsah náhrady takto vynaložených nákladů řízení blíže upravuje § 31 OdpŠk. Podmínkami pro použití § 31 OdpŠk je, aby náklady byly vynaloženy na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, aby poškozený neměl možnost jejich náhradu uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů a aby byly vynaloženy účelně. Součástí škody, za kterou stát v režimu OdpŠk odpovídá, jsou náklady řízení, avšak pouze ty, jež musel poškozený vynaložit k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a jejichž náhrada nebyla v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, možná; smyslem této úpravy je umožnit náhradu těchto nákladů, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem; příčinou vynaložení nákladů řízení je totiž vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá. Ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk hovoří pouze o nákladech řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, což je logičtější v tom, že náklady spojené s dosažením kýženého (správného) rozhodnutí jsou řešeny jednotlivými procesními předpisy, zatímco újma odškodnitelná podle OdpŠk vzniká až v souvislosti s tím, že dojde k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, které je třeba odstranit a vynaložit přitom zvýšené náklady (viz Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 274 – 284; rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 594/2013). Za účelně vynaložené náklady lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně (rozhodnutí plána Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06).

23. Jelikož bylo rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], potvrzující platební výměr správce daně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], zrušeno rozsudkem [Anonymizováno] [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], splňuje podmínky § 8 odst. 1 OdpŠk pro nezákonné rozhodnutí.

24. I podmínku § 31 odst. 2 OdpŠk měl odvolací soud za splněnou, neboť pokud dle § 107 odst. 1 daňového řádu nese náklady daňového řízení sám účastník, neměl žalobce možnost náhradu nákladů řízení uplatnit v průběhu daňového řízení na základě procesních předpisů.

25. Z výše uvedených komentářových a judikatorních závěrů je zřejmé, že dle § 31 OdpŠk je možné žalobci nahradit pouze ty z jím v rámci daňového řízení vynaložených nákladů, které byly vynaloženy účelně na změnu či odstranění nezákonného rozhodnutí, neboť pouze u těchto je příčinná souvislost s nezákonným rozhodnutím dána. Za takové náklady pak odvolací soud považuje pouze odměnu, náhradu hotových výdajů, náhradu za promeškaný čas a DPH za úkony, které zástupce žalobce učinil v rámci celého odvolacího řízení o jím podaném odvolání proti platebnímu výměru správce daně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], tedy sepis odvolání ze dne [datum], účast u výslechu svědka [Anonymizováno] v sídle správce daně dne [datum], dostavení se k výslechu svědka [Anonymizováno] na [Anonymizováno] pro [Anonymizováno], Územním pracovišti [adresa], který se nekonal dne [datum] a vyjádření k výsledkům odvolacího řízení ze dne [datum]. Odměna za tyto úkony zástupce žalobce v daňovém řízení činí 3.000 Kč, tj. za 3 úkony právní služby (odvolání, účast u výslechu, vyjádření k výsledkům odvolacího řízení) po 1.000 Kč za úkon z tarifní hodnoty 5.000 Kč (§ 10 odst. 1, § 7 bod 3 AT ve znění do [datum]), paušální náhrada nákladů činí 900 Kč na tři úkony právní služby po 300 Kč na úkon (§ 13 odst. 3 AT ve znění do [datum]), náhrada za promeškaný čas činí 500 Kč za dostavení se k výslechu svědka, který se nekonal (§ 14 odst. 2 AT), cestovné za cestu dne [datum] z [adresa] a zpět na výslech svědka činí 233,80 Kč (tj. 40 km vozidlem zástupce žalobce o průměrné spotřebě 6,8 l/100km, ceně pohonných hmot 28,6 Kč/l, sazbě základní náhrady 3,9 Kč/km), cestovné za cestu dne [datum] z [adresa] a zpět na výslech svědka, který se nekonal činí 518,30 Kč (tj. 86 km vozidlem zástupce žalobce o průměrné spotřebě 6,8 l/100km, ceně pohonných hmot 29,8 Kč/l, sazbě základní náhrady 4,0 Kč/km) a DPH činí 1.081,90 Kč, celkem tedy po zaokrouhlení na celé koruny činí částka žalobcem v daňovém řízení na změnu nezákonného rozhodnutí účelně vynaložených nákladů zastoupení částku 6.234 Kč.

26. Jelikož žalovaná žalobci již částku 1.300 Kč uhradila, měl odvolací soud žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 4.934 Kč za důvodnou a rozsudek soudu I. stupně v této části dle § 219 o. s. ř. z důvodu jeho věcné správnosti potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbytku, tj. co do částky 15.021 Kč žaloba důvodná nebyla a odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 15.021 Kč, zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

27. Odvolací soud se následně zabýval i nárokem žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení ve výši 87.721,80 Kč.

28. Ohledně začátku daňového řízení nebyl mezi účastníky rozpor a i soud I. stupně správně vyšel z toho, že daňové řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy byla žalobci doručena výzva k podání přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [Anonymizováno], neboť tímto okamžikem se žalobce o zahájení daňového řízení dozvěděl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 3787/2023). Ohledně konce lhůty daňového řízení však byl mezi žalovanou (za konec lhůty měla den [datum], kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], jímž byl platební výměr správce daně za zdaňovací období roku [Anonymizováno] zrušen a odvolací i vyměřovací řízení zastaveno) na straně jedné a žalobcem a soudem I. stupně (za konec lhůty měli den [datum], kdy byla žalobci správcem daně vyplacena poslední část úroků) na straně druhé rozpor. Odvolací soud vycházeje z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR, na níž odkazovala i žalovaná, dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci není možno za konec lhůty považovat právní moc „posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno“, ale až den [datum], kdy byla žalobci vrácena jím dříve zaplacená daň, neboť až tímto okamžikem pro žalobce objektivně skončilo ono období nejistoty ohledně daňového řízení, když až do této doby správce daně „zadržoval“ jeho finanční prostředky a žalobce, byť ve vztahu ke státu, dříve jistotu ohledně jejich vrácení, nemohl mít a neměl. Koncem lhůty však nemůže být den [datum], neboť jak bude vysvětleno následně, bylo zaplacení úroků již zákonným paušalizovaným nástrojem k odčinění negativních důsledků jednání správce daně. Odvolací soud tedy ve svých úvahách vycházel z toho, že daňové řízení trvalo od [datum] do [datum], tj. 10 let, 7 měsíců a 24 dny, když v průběhu tohoto období nejistota žalobce (daňového subjektu) o výsledku daňového řízení byla vyvolána způsobem vedení daňového řízení a rozhodováním správce daně, které se do délky řízení promítly.

29. Odškodňují se veškeré nemateriální újmy, které byly způsobeny výkonem veřejné moci, přičemž v souvislosti s délkou řízení jde především o stav nejistoty a nepříznivé působení dlouhotrvajícího sporu do osobnostní sféry účastníka. Protože zákon výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodněné nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení.

30. Dle § 148 odst. 1 daňového řádu, daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. Dle odstavce 5 téhož ustanovení lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku podle odstavce 1.

31. Ustanovení § 148 odst. 5 daňového řádu určuje nejzazší lhůtu pro stanovení daně. Stanovením desetileté promlčecí doby dal zákonodárce najevo v jaké lhůtě je možné daňové řízení vést, přičemž musel počítat i s případy skutkově a právně složitými. Odvolací soud má za to, že pokud byla tato lhůta v přezkoumávané věci překročena, jednalo se o daňové řízení bez dalšího nepřiměřeně dlouhé. Tuto skutečnost pak zjevně akceptovala i žalovaná, která žalobci za délku řízení v rámci předběžného projednání nároku sama částečně odškodnění přiznala. Se soudem I. stupně je možno souhlasit, že správce daně byl poté, co dne [datum] zahájil doručením výzvy k podání přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [Anonymizováno] žalobci vyměřovací řízení, dlouhodobě nečinný, a to až do dne [datum], kdy teprve počal provádět další úkony směřující ke zjištění daně (nečinný byl tedy 249 dní); období, kdy správce daně postupně za účelem zjištění daně činil dotazy na třetí osoby trvalo až do prosince 2017 a byť byl správce daně v tomto období činný a mezi jeho jednotlivými úkony nebylo až na období od [datum] do [datum] (nečinný byl 161 dní) větších prodlev, z pohledu odvolacího soudu byl jeho postup skutečně „nekoncentrovaný“, neboť dotazy a další úkony byly činěny sice bez prodlev, avšak pouze postupně, a to aniž by byla opodstatněnost a účelnost takového postupu zřejmá; na samotného žalobce, který po výzvě daňové přiznání nepodal, se pak správce daně s výzvou k prokázání skutečností obrátil až dne [datum], tedy po cca 1 roce a 9 měsících vedení daňového řízení a s výsledky provedeného dokazování a hodnocení důkazů jej seznámil až dne [datum] avšak v mezidobí nečinný nebyl a úkony ve vztahu k třetím osobám průběžně činil; platební výměr správce daně vydal dne [datum], tj. cca 2 měsíce po vyjádření žalobce, v čemž prodlevu shledal nelze; prodlevu správce daně je však možné shledat při předložení spisu odvolacímu finančnímu ředitelství (odvolání podáno dne [datum], spis byl odvolacímu finančnímu ředitelství postoupen až [datum], tj. po 80 dnech, ačkoliv uvedené bylo možné učinit ve lhůtě maximálně jednoho měsíce, tedy s prodlevou 50 dnů); v průběhu odvolacího řízení odvolací soud průtahy neshledal; [Anonymizováno] [Anonymizováno] rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství zrušil až po 778 dnech, ačkoliv takové rozhodnutí mohlo být vydáno i v kratší době s ohledem na složitosti věci a vytíženost krajského soudu cca 1 roku, tedy s prodlevou 413 dnů; odvolací finanční ředitelství vydalo nové rozhodnutí až [datum], tedy po 561 dnech od vydání zrušujícího rozsudku soudu ačkoliv i toto rozhodnutí mohlo být při nutnosti doplnění dokazování vydáno do cca 1 roku, tedy bez prodlevy 196 dnů; po zrušení rozsudku soudu Nejvyšším správním soudem prodlevy v rozhodování soudu ani odvolacího finančního ředitelství a správce daně již nenastaly, když v této fázi řízení již byly úkony činěny bez prodlev.

32. Odvolací soud při posouzení tohoto nároku za aplikace § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2, 3 OdpŠk uzavřel, že jelikož jsou správci daně v daňovém řízení povinni postupovat bez zbytečných průtahů (§ 7 odst. 1 daňového řádu) avšak při současném správném zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady od daňových subjektů (§ 1 odst. 2 daňového řádu), bylo vzhledem ke potřebě rozsáhlého dokazování včetně mezinárodní spolupráce s daňovými orgány dvou dalších států a problémech s dosažitelností svědků důvodné očekávat konečné rozhodnutí o stanovení daně z příjmů fyzických osob žalobce za zdaňovací období roku [Anonymizováno] do 6 let od zahájení daňového řízení; pokud by správce daně, odvolací finanční ředitelství a soud postupovaly bez výše zjištěných průtahů trvajících celkem 1069 dnů a správce daně činil potřebné úkony účelně a koncentrovaně, bylo možné daňové řízení do 6 let objektivně skončit; posuzované daňové řízení tedy bylo v porovnání s délkou řízení, kterou bylo možné v daném případě očekávat vzhledem ke složitosti věci po právní a skutkové stránce nepřiměřeně dlouhé a to i přesto, že se věcí zabývaly všechny instance (správce daně, odvolací finanční ředitelství, krajský soud i Nejvyšší správní soud) a ve vztahu k žalobci probíhalo souběžně i trestní řízení. Řízení ve skutečnosti trvalo 10 let, 7 měsíců a 24 dnů tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 poslední věty OdpŠk došlo pročež s ohledem na délku řízení pouze satisfakce v podobě konstatování porušení práva nepostačuje.

33. Daňové řízení včetně daňové kontroly ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví; jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž poplatníkovi svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, sp. zn. 30 Cdo 2954/2022). Ve věci tedy lze pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhou délku řízení aplikovat postup popsaný ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Jelikož soud I. stupně dle citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ČR nepostupoval, dal odvolací soud účastníkům možnost vyjádřit se k tomu, jak by měl odvolací soud kritéria § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk hodnotit. Žalobce předně uvedl, že částku mohl stanovit dle vlastní úvahy; ke kritériu složitosti věci uvedl, že daňové řízení nebylo složité, resp. jeho složitost způsobil sám správce daně a odvolací finanční ředitelství svým přístupem a pochybeními; ke kritériu jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení uvedl, že jeho žádosti o prodloužení lhůt byly v řádu desítek dnů, což bylo ve vztahu k celkové délce řízení zanedbatelné, se správcem daně spolupracoval; ke kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení uvedl, že nebyl správný, když správce daně po jeho zahájení 2 roky vyžadoval pouze několik zpráv s cílem jej „nachytat“, nebylo dbáno na jeho důkazní návrhy, rozhodnutí byla pro vady zrušena; ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že řízení pro něj mělo vážné dopady, neboť byl běžným občanem neznalým práva, který se postupu správce daně musel bránit, platit daň i penále, do jeho majetkové sféry zasáhlo i zajištění nemovitostí, jež se týkalo asi 4 daňových kontrol a po uhrazení daně bylo zrušeno, vedení daňového a trestního řízení mělo pro něj mělo i zdravotní důsledky a poškodilo jeho pověst. Žalovaná odkázala na své stanovisko k žádosti žalobce v rámci předběžného projednání nároku a vyjádření k žalobě.

34. Odvolací soud při určení základní částky dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 postupoval tak, že tuto vypočetl za dvě období, neboť měl za to, že v nich bylo třeba určující kritéria hodnotil významně odlišným způsobem zejména co do významu řízení pro žalobce, když tento nebyl neměnný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). První období odvolací soud stanovil od [datum], tj. ode dne zahájení daňového řízení, do [datum], tj. do doby před rozhodnutím odvolacího finančního ředitelství č.j. [Anonymizováno], kterým byla daňová povinnost žalobce za zdaňovací období roku 2011 snížena z částky 154.920 Kč (včetně úroku z prodlení ve výši 148.826 Kč) na částku ve výši 22.080 Kč (včetně úroku z prodlení ve výši 9.299 Kč); druhé období odvolací soud stanovil od [datum], tj. od rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství č. j. [Anonymizováno], kterým byla daňová povinnost žalobce za zdaňovací období roku [Anonymizováno] snížena z částky 154.920 Kč (včetně úroku z prodlení ve výši 148.826 Kč) na částku ve výši 22.080 Kč (včetně úroku z prodlení ve výši 9.299 Kč), do [datum], tj. do skončení daňového řízení.

35. V souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 odvolací soud základní částku určoval v rozmezí 15.000 až 20.000 Kč ročně přičemž určujícím kritériem byla celková doba řízení; řízení v projednávaném řízení neskončilo v přiměřené době, avšak doba jeho trvání nebyla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat a ani samotné kompenzační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé pročež odvolací soud základní částku stanovil na spodní hranici rozpětí, tj. ve výši 15.000 Kč ročně.

36. Při určení základní částky tedy odvolací soud vycházel z Nejvyšším soudem ČR stanovené částky 15.000 Kč ročně a za dobu od [datum] do [datum], tj. 9 let, 6 měsíců a 14 dnů ji stanovil ve výši 128.075,30 Kč (za první dva roky po 7.500 Kč za rok; za dalších sedm let po 15.000 Kč za rok; za 6 měsíců po 1.250 Kč za měsíc /15.000:12/; za 14 dnů po 41,0959 Kč za den /15.000:365/); základní částku za období od [datum] do [datum], tj. 1 rok, 1 měsíc a 9 dnů pak stanovil ve výši 16.619,90 Kč (za rok po 15.000 Kč za rok; za 1 měsíc po 1.250 Kč za měsíc /15.000:12/; za 9 dnů po 41,0959 Kč za den /15.000:365/). Základní částka za celé období od [datum] do [datum] tedy celkem činí 144.695,20 Kč.

37. Při úpravě základní částky dle § 31 odst. 3 písm. b), c), d) a e) OdpŠk se odvolací soud řídil následujícími úvahami. Ve vztahu ke kritériu složitosti řízení /§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/ odvolací soud vyšel z toho, že daňové řízení bylo skutkově a procesně značně složité, když správce daně pro správné zjištění a stanovení daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 potřeboval provést velmi rozsáhlé dokazování v jehož rámci shromáždil značné množství důkazů, musel navázat spolupráci s daňovými orgány dalších dvou států, řešil nespolupráci svědků i procesní situaci spojenou s následným ztížením možností výslechu jednoho z nich. O právní složitosti věci vypovídá rozdílnost názorů ve věci rozhodujících orgánů, včetně Nejvyššího správního soudu. O procesní složitosti věci svědčí i to, že se jí v důsledku využití řádných i mimořádných opravných prostředků účastníků zabývaly dva stupně daňových orgánů (správce daně, který ve věci vydal jedno rozhodnutí a odvolací finanční ředitelství, které ve věci vydalo dokonce tři rozhodnutí), v rámci soudního přezkumu pak i krajský soud, který ve věci vydal dvě rozhodnutí a Nejvyšší správní soud, který ve věci vydal jedno rozhodnutí. Ke složitosti věci přispělo i souběžné vedení a prolínání trestního řízení. S ohledem na uvedené měl za to, že základní částku je nutno ponížit o 30 %.

38. Ve vztahu ke kritériu jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy /§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk/ odvolací soud vyšel z toho, že byť žalobce dvakrát požádal o prodloužení správcem daně stanovené lhůty a jeho žádosti bylo vyhověno, došlo k prodloužení řízení pouze o cca 2 měsíce, tedy ve vztahu k délce řízení pouze nepatrně. Rovněž počáteční nečinnost žalobce, který na výzvu správce daně nereagoval a daňové přiznání nepodal, není možno klást k tíži žalobce, neboť správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení jejich úhrady od daňových subjektů, a to bez zbytečných průtahů bylo úkolem správce daně. Ačkoliv žalobce v době nečinnosti orgánů státu prostředků způsobilých průtahy odstranit nevyužil, nelze mu to klást k tíži. S ohledem na výše uvedené odvolací soud základní částku v rámci tohoto kritéria neupravoval.

39. Ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení /§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/ odvolací soud vyšel z toho, že byť se ve věci objevila i zrušující rozhodnutí, není možno to hodnotit k tíži rozhodujících orgánů, neboť jejich počet a důvody vydání odpovídaly složitosti věci a očekávané snaze orgánu projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě. S ohledem na již výše zmiňovanou nečinnost (zejména na počátku řízení) nekoncentrovanost postupu a zbytečné prodlevy ve vyřizování věci však odvolací soud základní částku s ohledem na toto kritérium navýšil o 10 %.

40. Ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/ odvolací soud předně vyšel z toho, že sám žalobce netvrdil, zda a jak na něj nepřiměřeně dlouhé řízení negativně působilo přičemž tzv. soudní aktivismus (tj. snaha soudu aktivně vyhledávat okolnosti) není přípustný; pokud žalobce v odvolacím řízení uváděl některé skutečnosti nově, nemohl k nim odvolací soud s ohledem na § 205a o. s. ř. přihlížet a ve svých úvahách zohlednil pouze to, co žalobce již před soudem I. stupně do koncentrace řízení tvrdil a co vyplynulo ze soudem I. stupně k těmto tvrzením provedeného dokazování, tj. pouze zajištění majetku žalobce, exekuční řízení a úhradu daně a penále žalobcem; v této souvislosti pak odvolací soud dodává, že pokud žalobce obecně tvrdil, že byť s odvolacím finančním ředitelstvím nově vydaným a zásadně sníženým platebním výměrem nesouhlasil, ale uhradil jej s ohledem na délku řízení, náklady s tím spojené a „zhoršující se zdravotní stav“ a v řízení bylo důkazy prokázáno, že dvakrát žádal o prodloužení lhůty z důvodu zhoršeného zdravotního stavu, není možné jeho zhoršený zdravotní stav dávat do příčinné souvislosti s daňovým řízením, když ani on sám tuto příčinnou souvislost netvrdil (nadto v odvolacím řízení sám připustil, že zhoršení zdravotního stavu bylo i v souvislosti se souběžně probíhajícími dalšími daňovými řízeními a řízením trestním). Daňové řízení není ustálenou judikaturou řazeno mezi typové věci se zvýšeným významem předmětu řízení pro účastníka (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 1445/2016, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017) a odvolací soud z uvedeného vycházel i v přezkoumávané věci, neboť daňové věci i přes svůj již výše zmiňovaný dopad do majetkové sféry daňových poplatníků onen zvýšený zájem nepřináší. Předmětem řízení byl pouze jeden nárok – výše daňové povinnosti žalobce na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011; žalobce byl v produktivním věku, délkou řízení netrpěl, tato neměla dopad na jeho rodinný život a zdraví, věc nebyla nijak medializována a pro žalobce spojena s negativním odsudkem (společenský odsudek žalobce uvedl opožděně až v odvolacím řízení); žalobcem tvrzená skutečnost, že nebyly respektovány jeho návrhy a opravné prostředky, se ani dle jeho tvrzení do významu předmětu řízení pro něj nepromítla. V období od [datum] do [datum] se hrálo celkově o částku 303.746 Kč (platebním výměrem stanovená daň 154.920 Kč, úroky 148.826 Kč), což však pro žalobce s ohledem na ceny vozidel, které dle zjištění správce daně nakupoval a prodával, nebyla částka nijak významná a podstatná, což by svědčilo pro vyšší snížení významu předmětu řízení pro něj avšak jelikož v části tohoto období byl význam předmětu řízení pro žalobce navýšen zajištěním jeho nemovitého majetku a probíhající exekucí (byť nikoli výlučně z důvodu daňového řízení vztahujícího se k daňové povinnosti žalobce na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011) snížil odvolací soud základní částku v tomto období pouze o 10 %. V období od [datum] do [datum] již byla daňová povinnost žalobce snížena a hrálo se pouze o částku 31.379 Kč (novým platebním výměrem stanovená daň 22.080 Kč, úroky 9.299 Kč), což byla pro žalobce částka téměř zanedbatelná nadto již jeho nemovitý majetek nebyl zajištěn a exekuce neprobíhala, pročež odvolací soud základní částku v tomto období snížil o 50 %.

41. Poté, co odvolací soud spočetl výše uvedeným způsobem naznačenou úpravu základní částky, ponížil ji za období od [datum] do [datum] z částky 128.075,30 Kč o 30 % (snížení z důvodu složitosti řízení o 30 %, navýšení z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení o 10 % a snížení z důvodu významu řízení pro žalobce o 10 %) na částku 89.652,70 Kč a v období od [datum] do [datum] z částky 16.619,90 Kč o 50 % z důvodu významu pro účastníka) na částku 8.310 Kč, tedy celkem na částku celkem 97.962,70 Kč.

42. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci vyplatila pouze částku 62.278,20 Kč, když jí určené zadostiučinění ve výši 115.299,20 Kč ponížila dle § 251d daňového řádu o žalobci již v daňovém řízení přiznané a vyplacené úroky ve výši 53.021 Kč.

43. Dle § 251d daňového řádu, přiznat náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správce daně, lze pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně.

44. Důvodová zpráva k zákonu č. 283/2020 Sb., k citovanému ustanovení uvádí, že má za cíl explicitněji formulovat východisko, na němž daňový řád stál od počátku své existence, a sice to, že zákonodárce v explicitně uvedených případech stanovil odčinění negativních důsledků jednání správce daně prostřednictvím paušalizovaného nástroje v podobě úroku (v případech, kdy četnost a typová jednoduchost daných případů takový postup odůvodňuje), zatímco ve všech ostatních (příslušným úrokem nepokrytých) případech ponechal vědomě úmyslně odčinění náhrady škody. Dle komentáře citované ustanovení zakotvuje pravidlo vztahu náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění dle zákona o odpovědnosti státu a úroků hrazených správcem daně dle daňového řádu; základním východiskem je to, že daňový subjekt nemůže být „odškodněn“ dvakrát za shodnou újmu, resp. že náhrada škody pokrývá pouze tu část negativních následků vzniklých ve sféře daňového subjektu, která není „pokryta“ úrokem hrazeným správcem daně dle daňového řádu; je možné, že újma způsobená daňovému subjektu, bude vyšší než náhrada této újmy stanovená v daňovém řádu určitou paušalizovanou částkou (úrokem hrazeným správcem daně) avšak v takovém případě musí daňový subjekt újmu vzniklou mu nad tento rámec v rámci řízení o náhradu škody prokázat (viz Daňový řád, 5. vydání, 2024, s. 1067 - 1067: P. Nováková). Skutečnost, že se jedná o specifickou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení daňového řízení, která se započítává na náhradu majetkové škody i nemajetkové újmy dle OdpŠk vyplývá i z judikatury (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 282/2020 a sp. zn. 10 Afs 78/2022, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 391/2015 a sp. zn. 30 Cdo 432/2023, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1356/23).

45. Žalovaná tedy postupovala zcela správně, když v daňovém řízení žalobci přiznané a vyplacené úroky ve výši 53.021 Kč započetla na nemajetkovou újmu a úvahy soudu I. stupně ve vztahu k jím uvedené nesprávnosti takového postupu byly chybné. Pokud i odvolací soud odečetl od jím stanoveného zadostiučinění ve výši 97.963,70 Kč částku žalobci v daňovém řízení přiznaných a vyplacených úroků z prodlení ve výši 53.021 Kč, dospěl k závěru, že žaloba žalobce není důvodná, když žalobce již částku 62.278,20 Kč, tj. částku přesahující částku po zápočtu ve výši 44.961,71 Kč, od žalované obdržel.

46. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku II. změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 87.721,80 Kč, zamítl (výrok III. tohoto rozsudku).

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Při hodnocení úspěchu a neúspěchu účastníků vyšel z toho, že žalobce v řízení uplatnil dva nároky; ohledně nároku na náhradu škody za náklady řízení vynaložené jím na zastoupení advokátem v daňovém řízení ve výši 19.955 Kč byl přitom úspěšný pouze co do 25 % (žalobkyně byla úspěšná co do 75 % a neúspěšná co do 25%) pročež by po odečtení neúspěchu od úspěchu žalované tato měla nárok na 50% jí účelně vynaložených nákladů řízení); ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou daňového řízení ve výši 87.721,80 Kč byl žalobce zcela neúspěšný pročež by žalovaná měla nárok na 100 % jí účelně vynaložených nákladů řízení; po spojení obou nároků žalované odvolací soud uzavřel, že tato má nárok na 75 % jí účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení žalované představují paušální náhrady za úkony ve výši 2.100 Kč (vyjádření k žalobě, vyjádření k replice, příprava na jednání soudu I. stupně, účast u jednání soudu I. stupně, podání odvolání, příprava na jednání odvolacího soudu, účast u jednání odvolacího soudu) po 300 Kč na úkon dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a cestovné ve výši 5.000 Kč na jednání odvolacího soudu dne [datum] z [adresa] a zpět tj. za 602 km cesty vozidlem s kombinovanou spotřebou 7,0 Kč/100km, při ceně benzínu 35,8 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,8 Kč/km, celkem tedy částku 7.100 Kč, z níž má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu 75 % tj. částky 5.325 Kč a to v prodloužené lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. tohoto rozsudku).

Poučení