58 Co 395/2024 - 157

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [název], [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem JUDr. Janem Olejníčkem sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení [částka] Kč k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. srpna 2024, č. j. 14 C 92/2024-108 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.) se mění tak, že jejich výše činí [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje, ve vyhovujícím výroku o vzájemném návrhu (výrok II.) se mění tak, že žaloba se žádostí o zaplacení [částka] se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně o vzájemném návrhu [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení o návrhu [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu se žádostí o zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Žalobce zavázal zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení výše uvedení částky s tvrzením, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota], na němž se nachází stavba [číslo] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaných na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem [město], Katastrální pracoviště [adresa], neboť je právním nástupcem Země České a pozemky na něj přešly dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále i jen „zákon o [název] vlastnictví“). Žalovaný předmětné pozemky užíval na základě práva stavby, zřízeného dle Smlouvy o stavebním právu ze dne [datum], kterou uzavřel Zemský výbor pro [adresa] s [Anonymizováno] pro postavení úřednických a dělnických domků (dále jen ,,Smlouva“). Předmětem Smlouvy bylo zřízení práva stavby na části pozemku tehdejšího zemského statku [číslo] v [adresa], a to za účelem stavby budov a bytů pro bytové potřeby členů družstva, právo stavby bylo zřízeno na 80 let s tím, že dne [datum] tato lhůta uplynula, a tedy došlo k zániku práva stavby. Žalovaný i po uplynutí uvedené lhůty pozemky nadále užívá v rozsahu práva stavby, přesto že právo stavby již zaniklo, pozemky tak užívá bez právního důvodu a žalobci za jejich užívání ničeho nehradí. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, odpovídající výši obvyklého nájemného v místě a čase za dobu od [datum] do [datum]. Žalobce splnil všechny podmínky přechodu vlastnického práva dané zák. č. 172/1991 Sb. Předmětné pozemky byly v rozhodném období ve vlastnictví České republiky a k datu [datum] k nim příslušelo právo hospodaření Národnímu výboru [město], tj. první dvě podmínky přechodu vlastnického práva byly splněny. Splněna byla i třetí podmínka faktického hospodaření, kdy žalobce s pozemky hospodařil, a to prostřednictvím oprávněných z práva stavby, tj. žalovaného, resp. jeho právních předchůdců.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítl, že žalobce není věcně aktivně legitimován, neboť mu nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, žalobce nesplnil zákonné podmínky pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce podle zák. č. 172/1991 Sb., žalobce ani netvrdil ani neprokázal, že s předmětnými pozemky reálně (fakticky) hospodařil, pozemky tak zůstaly ve vlastnictví České republiky. Dále namítl neoprávněnou výši uplatněného nároku, když žalobce neprokázal výši obvyklého nájemného v daném čase a místě, předložený posudek je vadný, nezohledňuje jednotlivé druhy pozemků. Z procesní opatrnosti se dovolal vydržení pozemků.

4. Rovněž žalovaný vůči žalobci uplatnil nárok na náhradu škody v částce [částka], spočívající v zaplacených nákladech za právní zastoupení, kdy náklady tvoří odměna za 2 úkony právní služby vynaložené žalovaným před zahájení soudního řízení v rámci obrany.

5. Soud I. stupně zjistil následující skutkový stav věci, za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že ve dnech [datum] byla mezi [název] správním výborem v Čechách jménem [název] zemských statků jako majitelem zemského statku v [adresa] a [název] pro postavení úřednických a dělnických domků (dále jen „[název]“) uzavřena Smlouva o stavebním právu, na základě které bylo družstvu zřízeno právo stavby na části pozemku zemského statku [číslo] v [adresa], zapsaného ve vložce číslo [hodnota] desek zemských za účelem zastavění pozemku domky s malými byty dle podmínek Smlouvy. Stavební právo bylo zřízeno na dobu 80 let. [název] se zavázalo platit počínaje dnem [datum] pachtovné (činži stavební) v částce [částka], a to čtvrtletně. Dále bylo ujednáno, že po ukončení stavebního práva uplynutím doby spadají veškeré stavby na něm do vlastnictví zemského fondu, který měl zaplatit odškodné.

6. Předmětné pozemky byly původně vedeny pod č. katastru [číslo], následně byly přečíslovány a jsou dnes vedeny jako pozemek parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Dne [datum] uzavřelo [název] jako prodávající s [adresa] a [jméno FO] jako kupujícími trhovou smlouvu, dle níž bylo na kupující převedeno vlastnické právo k domu [číslo] na pozemku parc. č. [hodnota], resp. bylo převedeno právo stavební a povinnost hradit pachtovné, převod stavebního práva byl zapsán do knihovní vložky č. [hodnota]. Následně bylo právo stavby jakož i stavba č. p. [číslo] skrze dědění či darování postoupeny na žalovaného. Žalovaný je v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] zapsán jako vlastník domu [číslo], stojícím na pozemku p. č. [hodnota] k. ú. [adresa]. Je zde rovněž vedeno právo stavby na dobu od [datum] do [datum] k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] k. ú. [adresa]. K datu [datum] byl jako vlastník pozemků parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] zapsán [název], když rozhodnutím Obvodního národního výboru z [datum], č. j. [číslo] byly pozemky parc. [číslo], parc. [číslo] svěřeny do správy [název]. Na základě oznámení ze dne [datum] a oznámení ze dne [datum] dle zák. č. 172/1991 Sb. byl žalobce nejprve zapsán jako vlastník pozemku parc. č. [hodnota] (podání [datum]) a následně pozemku parc. č. [hodnota] (podání [datum]) na LV č. [hodnota]. Žalobce ani jeho právní předchůdce za užívání pozemků nevybírali žádné pachtovné a o pozemky nijak nepečovali.

7. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě bezdůvodného obohacení za faktické užívání pozemků za období od [datum] do [datum] v částce celkem [částka]. Žalovaný tuto částku neuhradil a namítl, že žalobce není ve sporu věcně aktivně legitimován, neboť na něj vlastnické právo k předmětným pozemkům nikdy nepřešlo. K prokázání výše obvyklého nájemného žalobce předložil znalecký posudek ze dne [datum], na jehož základě bylo obvyklé nájemné za užívání pozemků parc. [číslo] a parc. [číslo] bez stavby oceněno částkou [částka] za období od [datum] do [datum], částkou [částka] za období od [datum] do [datum] a částkou [částka] za období od [datum] do [datum]. Žalovaný na výzvy žalobce reagoval podáním ze dne [datum] a ze dne [datum] a to prostřednictvím svého právního zástupce, v této souvislosti pak svému právnímu zástupci uhradil za 2 úkony právní služby celkem částku [částka].

8. Rozsudkem tamního soudu sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto ve věci identických účastníků o žalobě na určení vlastnického práva ke stavbě [číslo] pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] tak, že žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že žalobce není v řízení aktivně legitimován, když není vlastníkem předmětných pozemků, neboť nebyla splněna třetí podmínka přechodu vlastnického práva – faktické hospodaření s tímto majetkem ke dni účinností zák. č. 172/1991 Sb. Dovolání bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] odmítnuto, rovněž tak Ústavní soud odmítl usnesením [spisová značka] ústavní stížnost.

9. U tamního o soudu dále bylo rozhodnuto o dvou žalobách žalobce vůči žalovanému, uplatněných na stejném právním základě, v nichž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků za období od [datum] do [datum] v řízení pod sp. zn. [spisová značka] a za období od [datum] do [datum] pod sp. zn. [spisová značka], obě řízení byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka] a žaloba byla zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, kdy soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalobce nepřešlo, neboť nebyla naplněna podmínka faktického hospodaření s předmětnými pozemky žalobcem. Proti rozsudku prvostupňového soudu žalobce podal odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

10. Soud I. stupně po citaci ust. § 1 odst. 1, § 8 zák. č. 172/1991 Sb. a § 2894, § 2909 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen ,,o. z.“ neshledal žalobu důvodnou. Nejprve se zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce, zda na žalobce přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům dle zákona o přechodu majetku, kdy pro přechod vlastnictví musely být dle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. splněny kumulativně tři podmínky: 1) muselo jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, 2) ke dni [datum] měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce a 3) s tímto majetkem obce ke dni [datum] hospodařily. Pokud jde o třetí podmínku, fakticitu hospodaření, tato splněna nebyla. K výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu § 1 cit. zákona prvostupňový soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu, která vyložila, že „požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Shodně je ustanovení § 1 odst. 1 zákona o přechodu majetku interpretováno též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který dovodil, že „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 109/1964 Sb.“), a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek č. 139/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb.), použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pojem „hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. nález Ústavního soudu [spisová značka], [spisová značka], usnesení sp. zn. [spisová značka]

11. Předmětné pozemky byly v rozhodné době fakticky užívány žalovaným a jeho právními předchůdci v rámci práva stavby, žalovaný pozemky užíval a jejich správu vykonával pro sebe na základě Smlouvy o stavebním právu a následně i bez existence této Smlouvy. Žalobce tedy nemohl s pozemky fakticky hospodařit, a to ani prostřednictvím žalovaného, žalobce ani netvrdil, ani neprokázal, že by pozemků využíval k plnění svých úkolů. Pokud jde o reálné hospodaření, pak nebylo prokázáno, že by žalobce s pozemky aktivně a s péčí řádného hospodáře hospodařil. Smlouva o stavebním právu byla sjednána jako úplatná, žalobce byl oprávněn vybírat stavební činži (pachtovné) a tuto každých 10 let o 10 % zvyšovat. Povinnost hradit stavební činži lze považovat za významnou, když nesplněním této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Žalobce však stavební činži nevybíral, nezvyšoval, neprojevil ani vůli nabýt následně vlastnické právo ke stavbě umístěné na pozemku v souladu se Smlouvou. Ponechání věci do nájmu pak nemůže být chápáno jako faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění. Pro závěr o hospodaření pak není ani dostačující to, že byl žalobce zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na uvedené prvostupňový soud uzavřel, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, když na něj vlastnické právo k předmětným pozemků dle příslušného zákona nepřešlo, žalobu tak jako nedůvodnou zamítl.

12. S odkazem na zásadu legitimního očekávaní (§ 13 o. z.) prvostupňový soud odkázal na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Naopak se nepřiklonil k závěrům obsaženým v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], neboť se jedná o závěry ojedinělé.

13. Pokud jde o nárok žalovaného na zaplacení částky [částka], pak bylo prokázáno, že žalovaný reagoval na výzvu žalobce k zaplacení bezdůvodného obohacení ze dne [datum] dopisem ze dne [datum] a ze dne [datum], přičemž v souvislosti s těmito úkony vynaložil uvedenou částku na právní zastoupení před podáním žaloby, tedy se o tuto částku snížil jeho majetek a vznikla mu škoda. Obrana žalovaného je přitom legitimní obranou hrozící újmě na majetkových právech žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či nález Ústavního soudu III. ÚS 1017/15). Žalobce si s ohledem na v tomto rozsudku citovanou rozsáhlou a již konstantní judikaturu musel být vědom neoprávněnosti svého nároku, a tedy je povinen žalovanému vzniklou škodu nahradit (§ 2894 a § 2909 o. z.).

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“ a o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek dle ust. dle § 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

15. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání s odkazem na § 205 odst. 2 písm. c), d), e), f) a g) o. s. ř. (podle obsahu vyjma výroku IV.). Pokud jde o otázku věcné aktivní legitimace, pak zda mohl žalobce fakticky hospodařit s výše označenými pozemky k rozhodnému dni [datum] prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva (žalovaného, resp. jeho právních předchůdců), nelze považovat za otázku skutkovou, nýbrž za otázku právní. Městský soud v Praze v rámci své rozhodovací praxe dospěl k rozdílným závěrům stran posouzení věcné aktivní legitimace žalobce v obdobných sporech, týkajících se určení vlastnictví k sousedním pozemkům. V této souvislosti poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], kdy odvolací soud dospěl k opačnému vyřešení právních otázek, zda se v daných věcech jednalo o hospodaření obce (předchůdce žalobce) prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva (zejm. právních předchůdců žalovaných) podle zák. č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu a zda tím byla splněna podmínka přechodu vlastnického práva k příslušným pozemkům dle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., i když nebylo ze strany obce (žalobce) k rozhodnému datu [datum] vymáháno pachtovné. K pozemkům bylo zřízeno k rozhodnému dni přechodu vlastnického práva na žalobce stavební právo, dle kterého byli oprávněni pozemky dočasně užívat právní předchůdci žalobce. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. [spisová značka] konstatoval, že za hospodaření s nemovitostí se dá považovat i její přenecháni do nájmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Touto otázkou se soud I. stupně dostatečně nezabýval, soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat (viz nález Ústavního soudu [spisová značka]). Nelze pouze konstatovat, že „pozemky byly v rozhodné době fakticky užívány žalovaným a jeho právními předchůdci v rámci práva stavby, žalovaný pozemky užíval a jejich správu vykonával pro sebe na základě Smlouvy o stavebním právu a následně i bez existence této Smlouvy a žalobce tedy nemohl s pozemky fakticky hospodařit, a to ani prostřednictvím žalovaného“. Žalobce s pozemky ke dni [datum] hospodařil prostřednictvím žalovaného, byly tak splněny všechny tři zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobce dle zák. č. 172/1991 Sb. Žalobci nezbývalo, než s pozemky hospodařit prostřednictvím žalovaného v kontextu zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby, který je dosud součástí právního řádu ČR. Akcesorické vybírání pachtovného v symbolické výši přitom nepředstavovalo k datu [datum] jakoukoliv adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k pozemkům ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců. Otázka fakticity hospodaření s předmětnými pozemky tak byla nesprávně posouzena. Městský soud v Praze v citovaných rozhodnutích dospěl k závěru, že podmínky pro přechod vlastnického práva dle ust. § 1 zák. č. 172/1991 Sb. byly splněny, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud v rozhodnutí [spisová značka] ve věci s obdobným skutkovým základem (o určení vlastnického práva ke stavbě [číslo] situované na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]), konstatoval (ačkoliv zde byla ústavní stížnost odmítnuta, když směřovala pouze proti závěru o vydržení vlastnického práva žalované k uvedené stavbě [číslo]), že byl Městským soudem v Praze shledán v obdobném sporu přechod vlastnictví na žalobce dle zák. č. 172/1991 Sb. S ohledem na výše uvedené žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, ve výroku II. jej změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaný se vyjádřil k podanému odvolání. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] ve věci vedené mezi týmiž účastníky o určení vlastnického práva ke stavbě [číslo], zapsané na LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], byla pravomocně vyřešena otázka věcné aktivní legitimace. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] bylo odmítnuto dovolání a usnesením Ústavního soudu [spisová značka] byla odmítnuta ústavní stížnost. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] ve znění opravného usnesení byla zamítnuta žaloba žalobce proti žalovanému o vydání bezdůvodného obohacení za jiné rozhodné období. S odkazem na ust. § 135 o. s. ř. a § 13 o. z. je najisto postaveno, že žalobce není vlastníkem nemovitostí - stavby [číslo], zapsané na [číslo] v obci [adresa], k. ú. [adresa] a pozemku parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na [číslo] v obci [adresa], k. ú. [adresa] a pozemku parc. č. [hodnota] - zahrada, zapsán na [číslo] v obci [adresa], k. ú. [adresa]. Pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky, k existenci vlastnického práva státu – žalobce ničeho netvrdil a ani neprokázal, že by k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa] svědčilo České republice ke dni [datum] vlastnické právo. Z LV č. [hodnota] vyplývá, že vlastníkem byl v rozhodném období Československý stát, a nikoliv Česká republika. V roce 1974 koupili manželé [jméno FO] od Československé republiky pozemky č. [číslo], nyní zapsané na [číslo] v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště [adresa]. Milan a [jméno FO] jsou spoluvlastníky nemovitostí stavby č. p. 348, zapsané na [číslo] v obci [adresa], k. ú. [adresa], pozemku parc. č. [číslo] a pozemku parc. č. [hodnota], vše zapsáno na [číslo] v obci [adresa], k. ú. [adresa]. I tyto nemovitosti byly postaveny [název] podle Smlouvy o stavebním právu podle zák. č. [hodnota] ř. z. Pozemky parc. č. [číslo] a 1274 nejsou na LV č. [hodnota] předloženého žalobcem vůbec uvedeny. Pokud by LV č. [hodnota] byl z roku 1964, tak by tam pozemky parc. č. [číslo] a č. [hodnota] uvedeny. V roce 1984 koupili manželé Vladimír a [jméno FO] od Československé republiky pozemky č. [hodnota] a č. [hodnota], nyní zapsané na [číslo] v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro [město], Katastrální pracoviště [adresa]. Manželé [jméno FO] jsou spoluvlastníky nemovitostí stavby [číslo] pozemku parc. č. [hodnota] a pozemku parc. č. [hodnota], vše zapsáno na [číslo] v obci [adresa], k. ú. [adresa]. I tyto nemovitosti byly postaveny Družstvem podle Smlouvy o stavebním právu podle zák. č. [hodnota] ř. z. Pozemky parc. č. [hodnota] a 1268 jsou na [číslo] předloženého žalobkyní uvedeny a jsou vyškrtnuty. Je tak najisto postaveno, že LV č. [hodnota] vznikl až po roce 1974, ke dni [datum] nebyly pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] zapsány ve vlastnictví České republiky. Na majetek, který byl ve vlastnictví Československého státu se zák. č. 172/1991 Sb. nevztahoval (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). České republice nesvědčilo ke dni [datum] vlastnické právo k předmětným nemovitostem, existenci práva hospodaření svědčící žalobci ke dni [datum] – žalobce netvrdil a ani neprokázal, rovněž neprokázal třetí podmínku fakticitu hospodaření. Žalobce s pozemky žalovaného nikdy nehospodařil, natož s péčí řádného hospodáře, nepožadoval roční pachtovné, nevyužil práva stavební činži navýšit každých 10 let o 10 %, neprohlásil, že stavební právo zaniklo, kdy toto právo mu příslušelo, pokud by [název], resp. žalovaný, nezaplatil dva po sobě jdoucí roky pachtovné. Dočasné užívání či ponechání věci do nájmu není faktické hospodaření, když proti němu nestojí odpovídající protiplnění ani jiná aktivita směřující k vymožení tohoto protiplnění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Žalovaný a jeho právní předchůdci užívali pozemky na základě vlastního užívacího práva. Výzva ze dne [datum] byla prvním úkonem žalobce vůči žalovanému. Pokud se žalobce dovolával rozsudků Městského soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], pak se z nich též podává skutkové zjištění, že žalobce s pozemky nehospodařil. Žalovaný se dovolává vydržení pozemků k [datum], event. k [datum], mimořádného vydržení pozemků k [datum], event. vydržení pozemků k [datum], event. mimořádného vydržení pozemků k [datum], event. mimořádného vydržení práva věci užívat tak, jak je užívá od [datum] a to ke dni [datum]. Pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky, a to z toho důvodu, že dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zák. č. 172/1991 Sb., nepřecházely do vlastnictví obcí pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2040/22). Zápis v katastru nemovitostí není relevantní. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany, není totiž naplněna podmínka skutečného, faktického ovládání věci (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). V řízení bylo prokázáno, že žalobce katastrálnímu úřadu ohlásil až dne [datum], že dle zák. č. 172/1991 Sb. se stal vlastníkem předmětných nemovitostí, zneužil důvěry dané mu zákonodárcem, neboť litera zákona nebyla naplněna. Odkaz žalobce na výše uvedená rozhodnutí Městského soudu nemůže obstát s ohledem judikaturu Nejvyššího soudu, která byla aprobována i soudem Ústavním. Žalovaným uplatněný nárok na náhradu vzniklé škody ve výši [částka] je co do důvodu i výše oprávněný. Bránění se důsledkům výzev žalobce je zcela legitimní obranou proti hrozící újmě na jeho majetkových právech a žalobce je povinen žalovanému nahradit škodu, která mu vznikla – náklady vynaložené na právní služby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Zastoupení žalobce v řízení advokátem je neúčelné, jelikož má dostatečné materiální i personální vybavení, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a nároky před soudem. Žalovaný odkázal na konstantní rozhodovací praxi v obdobných věcech a navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

17. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

18. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), v rozsahu podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a odvolání žalobce shledal toliko zčásti důvodným ohledně uplatněného vzájemného návrhu.

19. Pokud jde o žalobou uplatněný nárok na zaplacení [částka] s přísl., pak soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc správně právně posoudil. Předně se správně zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce.

20. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále opět jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni [datum] příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

21. Soud I. stupně v souladu s konstantní judikaturou vyložil, že pro přechod některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí musely být splněny kumulativně všechny 3 podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona, tj. muselo jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke dni [datum] měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce obce – národní výbor, a s tímto majetkem obce ke dni [datum] hospodařily. Následně vyložil pojem „hospodaření“ v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Správně při řešení otázky aktivní legitimace žalobce odkázal na závěry rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], kterým bylo pravomocně rozhodnuto mezi týmiž účastníky, že žalobce není vlastníkem stavby [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [hodnota], v k. ú. [adresa], obec [adresa] s odůvodněním, že nebyla splněna jedna z podmínek ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., a to faktické hospodaření obce s předmětným pozemkem; dovolání žalobce v této věci bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a rovněž tak ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu [spisová značka]. Závěry uvedeného rozhodnutí lze v plné míře vztáhnout i na tam neřešený pozemek parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. V odkazovaném řízení soudy dospěly k závěru, že nedošlo k přechodu vlastnického práva žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb., nedošlo ani k vydržení ani mimořádnému vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. [hodnota], aktivní legitimace žalobce tak nebyla dána a její nedostatek vedl k zamítnutí žaloby.

22. Nejvyšší soud ve výše uvedeném usnesení sp. zn. [spisová značka] k otázce výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení § 1 tohoto zákona setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne [datum], [spisová značka], publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu z [datum], [spisová značka], ze dne [datum], [spisová značka], nebo ze dne [datum], [spisová značka]).

23. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že lze akcentovat zjištění odvolacího soudu, že v rozhodné době (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – [datum]) dovolatel (žalující obec) s předmětným zastavěným pozemkem ve vlastnictví státu (k němuž byl ke dni [datum] formálně nadán právem hospodaření Národní výbor hlavního města Prahy) fakticky nikterak nehospodařil – nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu Smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne [datum] (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo). Zároveň v posuzovaném případě nebyly tvrzeny (natož prokázány) okolnosti rozhodné pro závěr, že příslušný národní výbor nebo (po obnovení obecní samosprávy) žalobce činil ke dni účinnosti zákona přechodu do vlastnictví obcí (ke dni [datum]) jakékoli právní kroky, jež by mohly svědčit o hospodaření s předmětným pozemkem ze strany žalující. Poukázal na to, že zápis vlastnického práva obce k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí byl realizován na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle zákona o přechodu do vlastnictví obcí podaného katastrálnímu úřadu až dne [datum]. Dále poukázal na to, že „polemikou o nemožnosti jakkoli fakticky hospodařit s předmětným pozemkem ze strany žalobce, jestliže sporný pozemek byl smlouvou o zřízení práva stavby ze dne [datum] přenechán do užívání osobám oprávněným z práva stavby, jakož i o možnostech a významu výběru stavební činže ke dni [datum]“, pak žalobce dle dovolacího soudu „nepřípadně marginalizuje význam faktické podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně“. Ve vztahu k předmětnému pozemku však splnění faktické podmínky absentuje. Dále konstatoval, že „nepřešlo-li vlastnické právo k předmětnému zastavěnému pozemku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na žalobce, neprotiví se závěry odvolacího soudu – že se uplynutím doby trvání práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. k tomuto pozemku (k [datum]) žalobce nestal vlastníkem zde vybudované stavby – nikterak ani konkluzím plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dle nichž po zániku práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. stavba vybudovaná na zatíženém pozemku připadá pozemkovému vlastníkovi“. Ohledně vydržení vlastnického právo k předmětným nemovitým věcem (zastavěnému pozemku a stavbě) žalobcem dodal, že „ani v uvedeném směru se odvolací soud právní úpravě ani ustálené judikatuře nezpronevěřil, dovodil-li, že vydržení vlastnického práva žalobcem vylučuje okolnost, že se neujal držby (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do [datum], § 987 a násl. a § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od [datum])“.

24. Soud I. stupně reflektoval judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a vycházel z téhož skutkového stavu o hospodaření obce se spornými pozemky a nebylo důvodu splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb. posoudit odlišně. Žalobce namítl, že s předmětnými pozemky ke dni [datum] hospodařil de facto prostřednictvím žalovaných. Podle skutkových zjištění však předmětné pozemky jak k [datum], tak i k [datum], kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., reálně užívali žalovaní (resp. jejich právní předchůdci), a to nikoli na podkladě svěření pozemků do dočasného užívání ze strany národního výboru vykonávajícího právo hospodaření, nýbrž na základě práva stavby, vzniklého podle zákona č. 86/1912 ř. z., které jak ke dni [datum], tak i k [datum], trvalo. Nenastala tedy situace, kdy by [název], resp. obec, s předmětným pozemkem hospodařil prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž na základě svého (hlavního) práva hospodaření zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku, resp. nájmu. Existence žalobcem namítaného hospodaření obce formou dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby, tedy institutu, jehož znakem je užívání za úplatu, je vyloučena též tím, že ze strany obce bylo sice respektováno právo stavby, avšak nebylo požadováno, natož vymáháno, tomu odpovídající protiplnění (pachtovné). Jak správně zdůraznil prvostupňový soud toto pachtovné nebylo ani v průběhu let zvyšováno.

25. Pokud žalobce poukazoval na odlišnou rozhodovací činnost odvolacího soudu - Městského soudu v Praze v obdobných věcech (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]), pak těmito rozhodnutími není odvolací soud vázán, naopak se přiklonil k většinovému závěru odvolacího soudu obsaženému v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] či sp. [spisová značka] a předně vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu aprobující řešení shodné s nyní přezkoumávaným závěrem soudu I. stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce pro nesplnění podmínky faktického hospodaření, přičemž toto řešení obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]).

26. Odvolací soud tak dospěl shodně se soudem I. stupně k závěru, že Národní výbor hl. m. Prahy ani žalobce třetí podmínku – fakticitu hospodaření dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. nesplnil, neboť s pozemky fakticky nehospodařil, a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr „pachtovného“, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či do nájmu. Lze tak uzavřít, že vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ze státu nepřešlo, tudíž žalobce není ve sporu věcně aktivně legitimován. Vyloučeno je tak i vydržení vlastnického práva žalobcem, neboť se držby neujal (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1089 a násl. o. z. účinného od [datum]).

27. Není-li žalobce vlastníkem pozemků, které užívá žalovaný, nemohlo dojít k obohacení žalovaného na úkor žalobce (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a žalobce nemohl být se svou žalobou na vydání bezdůvodného obohacení úspěšný.

28. Žalovaný uplatnil v řízení vzájemný návrh, kdy se domáhal náhrady škody ve výši [částka], kdy tuto částku musel vynaložit za právní zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření ze dne [datum] a ze dne [datum]) před podáním žaloby v reakci na výzvu žalobce o vydání bezdůvodného obohacená, kdy žalobce si musel být vědom neoprávněnosti svého nároku s ohledem na konstantní judikaturu, žalovanému tak vznikla škoda s odkazem na ust. § 2894 a § 2919 o. z. Takto uplatněný nárok neshledal odvolací soud opodstatněným, neboť nebyl naplněn první předpoklad odpovědnosti za škodu, jímž je porušení zákonné či smluvní povinnosti. Za protiprávní jednání nelze považovat uplatnění nároku žalobcem na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku jiného právního posouzení věci, byť k dané problematice je známa judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Pokud žalovaný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka], pak tato rozhodnutí na projednávanou věc pro skutkovou odlišnost nedopadají, neboť v nich dovolací soud řešil vynaložené náklady za právní zastoupení v souvislosti s obranou proti neoprávněně vznesenému nároku ze směnky, kdy však došlo k porušení smluvní povinnosti (dohody o narovnání) dle ust. § 2913 odst. 1 o. z. Rovněž tak nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15 na projednávanou věc nedopadá pro skutkovou odlišnost (zneužití zákonem uložené oznamovací povinnosti - porušení právní povinnosti).

29. Pokud se jednalo o výrok o nákladech řízení, bylo na místě zohlednit, že kromě žalobního nároku byl projednáván i vzájemný návrh žalovaného, mělo tak být rozhodnuto samostatně o náhradě nákladů řízení o žalobním návrhu a samostatně o náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

30. Vzhledem k tomu, že ohledně žalobního návrhu byl žalovaný plně úspěšný, má tak právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., nesprávně byla stanovena jejich výše. Náklady řízení tvoří odměna za 4 úkony právní služby po [částka] z tarifní hodnoty 580 330 (příprava a převzetí zastoupení, odpor, vyjádření ze dne [datum], účast u soudního jednání dne [datum]) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), 1 úkon za poloviční odměnu za vyjádření ze dne [datum] procesní povahy dle § 11 odst. 2 písm. c) AT, 5 náhrad hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka], celkem [částka].

31. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) jako věcně správný dle ust. 219 o. s. ř. potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.) jej změnil dle ust. 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že jejich výše činí [částka], jinak jej v tomto výroku jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, ve vyhovujícím výroku o vzájemném návrhu (výrok II.) jej dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žaloba se žádostí o zaplacení [částka] se zamítá a opětovně rozhodl o náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu.

32. Ohledně vzájemného návrhu byl žalovaný neúspěšný, žalobce tak má právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení tvoří hotový výdaj ve výši [částka] dle § 1 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 245/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu toliko za účast u jednání dne [datum], neboť nutno zdůraznit, že v žádném vyjádření ve věci samé, se žalobce k uplatněnému vzájemnému návrhu nevyjadřoval. Odvolací soud poukazuje na nález Ústavního soudu [spisová značka] (obdobně nález Ústavního soudu [spisová značka], v němž Ústavní soud vyložil, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V posuzovaném případě nebyla dána jedinečnost, unikátnost, složitost případu, proč by žalobce nebyl schopen výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2434/19), naopak se již jednalo o problematiku, která byla opakovaně judikatorně řešena, což vyplývá již z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Náklady vynaložené žalobcem na zastoupení advokátem tak nelze považovat za náklady účelně vynaložené.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení o návrhu žalobce bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl v této fázi řízení plně úspěšný. Náklady odvolacího řízení tvoří odměna za 2 úkony právní služby po [částka] z tarifní hodnoty [částka] (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, 2 náhrady hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 AT a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka], celkem [částka].

34. Ohledně vzájemného návrhu byl žalovaný v této fázi řízení neúspěšný, žalobce tak má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., náklady řízení tvoří 2 hotové výdaje po [částka] dle vyhl. č. 245/2015 Sb. (odvolání, účast u odvolacího jednání) se shodnou argumentací jako ohledně nákladů řízení vynaložených před soudem I. stupně.

Poučení