58 Co 46/2022- 222

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 C 4/2018-166 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaná je povinna písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „ [příjmení] [jméno] [příjmení], narozenému [datum]: Česká republika – Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá za porušení Vašeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů (informační sebeurčení) dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, ke kterému došlo neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o Vaší osobě Policií České republiky, spojujících Vás s trestným činem loupeže, ke kterému mělo dojít v roce 1993“ Ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku I a ve výrocích III a IV se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje; ve výroku II se mění tak, že porušení práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o žalobci Policií České republiky, spojujících jej s trestným činem loupeže, k němuž mělo dojít v roce 1993, se nekonstatuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu, kterou žalobce po žalované požadoval písemnou omluvu za jednání Policie České republiky, k němuž došlo neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o jeho osobě, které ho spojovaly s trestným činem loupeže, k němuž mělo dojít v roce 1993, dále hlasitým sdělováním těchto údajů policistou dne [datum] na veřejném místě v průběhu silniční kontroly před dalšími osobami a donucováním žalobce k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou omezení jeho osobní svobody, jakož i nezdvořilým a nadřazeným chováním policejní hlídky vůči žalobci dne [datum] při kontrole ve Šrobárově ulici v [obec a číslo]; současně byl zamítnut i žalobcův požadavek na zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím (výrok I). Soud I. stupně ale vyhověl eventuálnímu petitu žaloby v části, v níž se žalobce (pro případ zamítnutí žaloby o omluvu a peněžitou náhradu) domáhal konstatování porušení svých práv neoprávněnou evidencí a zpracováním nepravdivých osobních údajů o jeho osobě Policií České republiky ke dni [datum], spojujících ho s trestným činem loupeže, k němuž mělo dojít v roce 1993 s tím, že tak došlo k porušení jeho základního práva na ochranu osobnosti a na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (výrok II). V části, v níž se žalobce domáhal konstatování porušení práva hlasitým sdělováním jeho osobních údajů policistou v průběhu silniční kontroly dne [datum] a donucováním žalobce k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou omezení jeho osobní svobody, jakož i nezdvořilým a nadřazeným chováním policejní hlídky, byla jeho žaloba zamítnuta (výroky III a [příjmení]). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok V).

2. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která měla spočívat v pocitech frustrace, nespravedlnosti a ponížení a kterou utrpěl v souvislosti se silniční kontrolou ze strany Policie České republiky dne [datum].

3. Soud I. stupně při posouzení žalobcova nároku vyšel ze zjištění, která podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména odst. 4 až 7), na něž odvolací soud odkazuje. Ve stručnosti lze shrnout, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 1/98-147, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Co 18/2002-162, (které nabyly právní moci dne [datum]), byla žalované uložena povinnost zlikvidovat informace a zdržet se shromažďování a jakéhokoliv rozšiřování informaci o žalobci, mimo jiné že byl stíhán v roce 1996 OÚV v [obec a číslo] za trestný čin loupeže podle § 234 trestního zákona. V tomto řízení bylo zjištěno, že v informačním systému AVIZO, vedeném Policií České republiky byly uchovávány informace o žalobci, které nesplňovaly podmínky § 16 a § 17 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (účinného do 31. 5. 2000), a s nimiž policie pracovala při ověřování totožnosti žalobce, čímž mohlo docházet k jinému náhledu na jeho osobu. Dle závěru soudu tím Policie České republiky jako správce informačního systému porušila povinnosti stanovené v § 17 písm. a) až e) shora uvedeného zákona O likvidaci těchto údajů byl žalobce následně vyrozuměn policejním prezidiem v roce 2002. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 88/2017 se žalobce domáhal určení nezákonnosti postupu Policie České republiky při silniční kontrole dne [datum], která ho nutila k předložení občanského průkazu pod pohrůžkou jeho zajištění a odvezení na oddělení policie, snižovala jeho důstojnost výroky o tom, že„ má minulost“ a že„ má loupežné přepadení“ a nezákonně evidovala jeho údaje v policejních evidencích. V tomto řízení byla jako předběžná řešena otázka, zda jednání policejní hlídky dne [datum] bylo protiprávní a zda evidence žalobcových údajů v policejních databázích byla nezákonná. Správní soud dospěl k závěru, že byť zákon nevyžaduje, aby řidič při preventivní silniční kontrole předkládal občanský průkaz, nýbrž postačuje řidičský průkaz (§ 6 odst. 7 a 8 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění [účinnost]), situace se mění při podezření na spáchání přestupku, k jehož projednání může dojít v blokovém řízení. V takovém případě je policie oprávněna vyzvat řidiče k prokázání totožnosti, přičemž způsobilým průkazem totožnosti je takový, který obsahuje i místo trvalého pobytu (§ 84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do [datum], § 51 a 36 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). V době žalobcovy kontroly takový údaj obsahoval pouze občanský průkaz. Pokud byl tedy občanský průkaz po žalobci vyžadován v souvislosti s projednáním přestupku v blokovém řízení, měl policista zákonný důvod k jeho předložení. Pochybení policisty bylo shledáno toliko v tom, že žalobci nesdělil podezření ze spáchání přestupku bezprostředně poté, co požadoval předložení příslušných dokladů, avšak ani toto pochybení a ani pohrůžka předvedení nedosáhly míry nezbytné k tomu, aby se jednalo o nezákonný zásah do veřejných subjektivních práv žalobce ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ s . ř. s .“). Správní soud se zabýval rovněž otázkou nezákonnosti zásahu, který měl spočívat ve snižování žalobcovy cti a důstojnosti výroky policisty, které pronesl po nahlédnutí do databází, o tom, že žalobce„ má minulost“ a že„ má loupežné přepadení“ a jejich nezákonnost neshledal, neboť byť sdělování daných údajů by mohlo být způsobilé zasáhnout do žalobcových osobnostních práv, provedeným dokazováním (nahrávkou) bylo zjištěno, že se jednalo pouze o krátké konstatování, z něhož vůči žalobci nebylo dále nic vyvozováno, neboť přestupek nebyl projednán na místě, a v době, kdy policista tyto výroky na místě silniční kontroly pronesl, se tam nacházeli pouze žalobce a policisté, kteří kontrolu prováděli. Policista tak konstatoval údaje, které se nacházely v policejních evidencích a k nimž měli přístup i ostatní přítomní policisté, kteří se s nimi v rámci výkonu své pravomoci mohli seznámit. Žádné jiné osoby, ve vztahu k nimž by mohlo dojít k veřejnému snížení žalobcovy cti a důstojnosti, však na místě přítomny nebyly. Ani v tomto případě tak nebyly naplněny předpoklady pro posouzení zásahu dle § 82 s. ř. s . Konečně pokud jde o evidování údajů o žalobci, správní soud vyšel z toho, že žalované bylo již v roce [rok] rozsudkem soudu uloženo tyto údaje zlikvidovat, přesto k jejich evidenci docházelo ještě v roce [rok]. Žalobce požádal policejní prezídium o jejich výmaz dne [datum] a již dne [datum] podal správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v této evidenci. Tato žaloba je ale pouze subsidiárním prostředkem ochrany, a jelikož žalobce před jejím podáním nevyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád dával (když namísto domáhání se nápravy před správním orgánem rovnou zvolil cestu zásahové žaloby), byla tato žaloba shledána jako nedůvodná. Z výpovědi svědka [příjmení] (který společně se žalobcem vystupoval na straně žalující v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 10 C 1/98; viz shora) bylo zjištěno, že po pravomocném ukončení této věci obdržel on i žalobce od žalované vyrozumění, že povinnost uložená soudním rozhodnutím byla splněna. Dne [datum] žalobce během silniční kontroly i po jejím ukončení svědkovi telefonoval a byl rozrušen a dotčen jejím průběhem. Svědkovi sdělil, že na něj policisté hleděli jako na kriminálníka. Žádostí ze dne [datum] žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované, ta však stanoviskem ze dne [datum] na tento nárok plnit odmítla.

4. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posuzoval dle § 1, § 5 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), dle čl. 2 a 10 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy a § 81 zákona č. 89/2012 Sb. a dospěl k závěru, že pokud jde o požadovanou omluvu a finanční zadostiučinění, žaloba není důvodná. Soud I. stupně se v podstatě ztotožnil se závěry, které vyslovil ve svém rozsudku sp. zn. 10 A 88/2017 Městský soud v Praze ohledně zákonnosti zásahu ze strany Policie České republiky vůči žalobci během silniční kontroly dne [datum]. Požadavek na omluvu byl zamítnut především z toho důvodu, že její formulace neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, přičemž do navrhovaného textu omluvy soud nemůže nijak zasahovat. Současně však soud I. stupně dospěl k závěru, že prokázanou evidencí nepravdivých údajů o žalobci (nesprávným úředním postupem), bylo zasaženo do práv žalobce na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, aby bylo chráněno jeho jméno, čímž mu vznikla nemajetková újma spočívající v pocitech nespravedlnosti a ponížení, neboť každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10 Listiny). Informace, kterou policisté v průběhu silniční kontroly o žalobci zjistili, byla způsobilá vyvolat u nich negativní reakci, a žalobce vnímal, že na něj hledí, jako by byl zločinec, přičemž stejné pocity by byly vlastní zpravidla každé osobě, která by se na místě a v postavení žalobce v takové chvíli nacházela. Přiměřeným zadostiučiněním za újmu, která takto byla žalobci způsobena, bylo shledáno morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, které bylo žalobci přiznáno výrokem II napadeného rozsudku; ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta (viz výroky I, III a [příjmení]).

5. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a vzhledem k částečnému procesnímu úspěchu a neúspěchu obou účastníků nebyla jejich náhradu žádnému z nich přiznána (viz výrok V).

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že soud I. stupně neprovedl jeho účastnický výslech, ačkoliv o míře úkorných pocitů a vzniklé újmě může vypovídat především sama postižená osoba a nikdo jiný. Soud I. stupně dále bagatelizoval policejní šikanu, které byl žalobce dne [datum] vystaven, a nedostatečně reflektoval judikaturu Ústavního soudu, podle které primární funkci zadostiučinění dle § 31a zákona o odpovědnosti za škodu má plnit především omluva. Pokud jde o nárok na peněžitou satisfakci, ten je odůvodněn nejen dlouhým časovým odstupem od vzniku újmy (v r. 2017) a neochotou žalované se žalobci alespoň omluvit, ale i požadavkem na preventivní působení této formy zadostiučinění na chování orgánů veřejné moci v budoucnu. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

7. V doplnění odvolání (ze dne [datum]) žalobce odkázal na svá dřívější podání (žalobu a vyjádření ze dne [datum], [datum] a [datum]) s tím, že v nich je shrnuto vše podstatné. Zdůraznil, že byl při„ silniční kontrole“ dne [datum] policisty neoprávněně donucován k předložení občanského průkazu a že toto jednání představovalo nezákonný zásah (šikanu), za niž je namístě poskytnout mu soudní ochranu (v této souvislosti odkázal na rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 69/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 35/2014). Během kontroly byly proneseny rovněž výroky snižující žalobcovu důstojnost o jeho (údajné) trestní minulosti, které by neměly zaznít ani v případě, že by byly pravdivé. Svým chováním tak policisté porušili zejména povinnosti stanovené v § 9 a § 11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o Policii České republiky“), dle nichž mají při plnění svých úkolů dodržovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i zásady přiměřenosti. Pokud jde o přiměřené zadostiučinění, kterého by se žalobci mělo dostat, na prvním místě by to měla být omluva a současně s ní i peněžitá satisfakce, jejíž poskytnutí odůvodňuje i dlouhý časový odstup od předmětné události (v této souvislosti žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/99 a sp. zn. III. ÚS 281/03).

8. Žalovaná se k žalobcovu odvolání vyjádřila tak, že soud I. stupně provedl důkladné a dostačující dokazování, z něhož vyvodil správné závěry. Účastnický výslech žalobce považovala za nadbytečný a v této souvislosti poukázala na to, že ten se ani jednoho jednání u soudu I. stupně osobně nezúčastnil. Navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné jen zčásti.

10. Soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, který žalobce svým odvoláním v zásadě ani nerozporuje, neboť jeho odvolací námitky směřují především do právního posouzení. Namítal-li přesto, že k prokázání újmy („ míry úkorných pocitů“) bylo nezbytné provést i jeho účastnický výslech, odvolací soud v tomto ohledu pochybení na straně soudu I. stupně neshledává. Je tomu tak i proto, že při hodnocení míry a dopadů předmětného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu a posuzovat, zda zásahem by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti (důstojnosti) každý, kdo by se nacházel na místě postižené osoby (analogicky srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2691/2007 či sp. zn. 30 Cdo 2033/2009). Pokud pak soud I. stupně dovodil, že údaje o žalobci nacházející se ke dni [datum] v policejní databázi, ačkoliv měly být již dříve na základě pravomocného rozhodnutí soudu odstraněny, byly způsobilé zasáhnout do žalobcova práva na ochranu osobnosti garantovaného čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, tedy snížit jeho vážnost v očích policistů, kteří se s nimi v průběhu silniční kontroly seznámili, a byly příčinou újmy na straně žalobce, který prožíval rozhořčení a pociťoval jako nespravedlivé, že je na něj pohlíženo jako na osobu, která se v minulosti dopustila loupežného přepadení, je správný i jeho závěr, že je dána odpovědnost státu za újmu způsobenou tímto zásahem, tedy zpracováním informací o jeho osobě v rozporu s povinnostmi uloženými zákonem (viz § 60 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a § 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, obojí ve znění ke dni [datum]), v němž lze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona o odpovědnosti za škodu.

11. Co se týče posouzení, zda by žalobci mělo být přiznáno zadostiučinění v penězích, či zda postačí morální satisfakce (§ 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu), je relevantní, zda přiznané zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Odvolací soud, ve shodě se soudem I. stupně, nemá za splněné předpoklady pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť intenzita a trvání v řízení prokázaného neoprávněného zásahu nebyla z objektivního pohledu nijak závažná. Žalobce byl nepříznivému následku vystaven jen krátce (v průběhu silniční kontroly), přičemž údaje spojující ho s trestnou činností z minulosti vešly ve známost jen v úzkém okruhu osob (policistů a žalobce), které byly přímo zúčastněny na probíhající silniční kontrole. Požaduje-li žalobce, aby stát byl prostřednictvím peněžité náhrady v podstatě sankcionován za to, že se dosud žalobci neomluvil či aby byl motivován k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu do budoucna, nelze takový účel z § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu dovodit. Nelze na něj usuzovat ani z žalobcem odkazované judikatury Ústavního soudu, z jejíhož pohledu je podstatné právě to, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy, jímž je nikoliv trestat státní moc, nýbrž poskytnout odpovídající kompenzaci nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla (viz nález sp. zn. III. ÚS 899/17 či sp. zn. III. ÚS 197/15). Poukaz žalobce na závěry přijaté v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/99 či sp. zn. III. ÚS 281/03, z nichž vyvozoval, že v případě uplynutí delší doby od neoprávněného zásahu, se (obecně) nelze spokojit již jen s morálním zadostiučiněním, nemá odvolací soud za přiléhavý. Ústavní soud zde totiž reagoval na zcela odlišnou situaci, kdy nejenže od neoprávněného zásahu uplynula podstatně delší doba, ale především újmu (způsobenou článkem v periodiku) již nebylo možno odčinit rovnocenným způsobem (z důvodu zániku periodika) a omluva žalovaných formou osobního dopisu, který však již nemohl v poměru k jiné osobě, než byla samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného článku, se jevila jako nezpůsobilá být přiměřeným zadostiučiněním. V nyní souzené věci však nelze mít účinky morálního zadostiučinění (formou omluvy) za natolik oslabené, aby pozbývalo svou kompenzační funkci.

12. Žalobci je však třeba přisvědčit v tom, že za situace, kdy žaloval primárně na poskytnutí morálního zadostiučinění v podobě omluvy, měla být„ kompenzačním prostředkem první volby“ právě tato omluva jakožto osobní (byť soudním rozhodnutím uložený) projev uznání chyby samotným odpovědným subjektem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4815/2015). Se soudem I. stupně nelze souhlasit v tom, že by do textu navrhované omluvy nemohl žádným způsobem zasáhnout, tedy že by byl vázán zněním navrhovaného výroku co do volby použitých slov či že by z tohoto textu nemohl„ vypustit“ pasáže, které jsou nepřiléhavé, nadbytečné či které neodpovídají jeho zjištěním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4669/2010 či sp. zn. 30 Cdo 4427/2011). Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad I) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že vyhověl žalobcovu požadavku na poskytnutí omluvy za neoprávněnou evidenci a zpracování nepravdivých údajů o jeho osobě, které ho spojovaly s trestným činem loupeže z roku 1993 Odvolací soud přitom v mezích žalobního návrhu text omluvy upravil (zčásti vypustil), což se projevilo částečným potvrzením zamítavého výroku rozsudku soudu I. stupně dle 219 o. s. ř. Vedle omluvy za skutky, ohledně nichž se žaloba ukázala být nedůvodná (viz níže odst. 13), byla jako nadbytečná a nepřiléhavá vypuštěna pasáž obsahující tvrzení o blíže nespecifikovaném„ šikanózním a ponižujícím jednání“, kterému byl žalobce ze strany Policie České republiky vystaven, když z ostatního textu je zřejmé, že tím, proti čemu žalobce (úspěšně) brojil, bylo evidování nepravdivých údajů o jeho osobě, což v textu omluvy zůstalo v této konkrétní podobě vyjádřeno. Podobně došlo k vypuštění nadbytečné pasáže uvozené slovy„ Za toto ponižující jednání a za porušení vašich základních práv a svobod …“ (vyjma převzaté konkretizace porušeného práva dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práva a svobod, které bylo zakomponováno do textu omluvy), včetně závěrečného„ přijměte prosím omluvu, neboť takový výkon veřejné moci ze strany Policie ČR vůči občanovi je v právním státě, za který se Česká republika prohlašuje v čl. 1 odst. 1 Ústavy, nepřípustný a je politováníhodné, že k němu došlo“, neboť to, že se jednalo o neoprávněný (nepřípustný) zásah je dostatečně vyjádřeno již v předchozí části omluvy, a není důvod tuto skutečnost znovu opakovat; užití slovních spojení jako„ přijměte prosím omluvu“ či„ je politováníhodné, že k němu došlo“ v rámci omluvy je nepatřičné. Omluva tak, jak byla v mezích žalobního návrhu žalobci přiznána, stále a dostatečně vystihuje to, zač se žalovaná žalobci omlouvá.

13. Tvrdil-li žalobce, že mu vznikla újma (a požadoval za ni omluvu spolu s peněžitou satisfakcí) i tím, že dne [datum] byly během silniční kontroly hlasitě sdělovány jeho osobní údaje na veřejném místě před dalšími osobami, nebylo vůbec prokázáno, že by tyto údaje byly tímto způsobem šířeny mezi další osoby mimo policisty (kteří k nim měli přístup) a samotného žalobce. Nadto žádný z výroků o žalobcově minulosti a loupežném přepadení (za něž žalobce omluvu výslovně ani nepožadoval), nevyznívá nijak urážlivě; jedná se v podstatě o zkonstatování toho, co policista zjistil nahlédnutím do informačního systému v rámci výkonu své pravomoci. Pokud šlo o donucování žalobce k předložení občanského průkazu, soud I. stupně vyšel z podkladů, které shromáždil, a ze závěrů, které učinil (a s nimiž se soud I. stupně ztotožnil) již Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 10 A 88/2017 při posuzování zákonnosti postupu policejní hlídky během silniční kontroly uskutečněné dne [datum], když zde řešené předběžné otázky měly význam i pro rozhodnutí v této věci (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) Ani odvolací soud nevidí důvod odklonit se od podrobně zdůvodněných závěrů správního soudu, dle nichž zákonný důvod k tomu, aby po žalobci na základě podezření ze spáchání přestupku, k jehož projednání mohlo dojít v blokovém řízení, bylo předložení občanského průkazu vyžadováno, existoval (v podrobnostech viz odst. 3 tohoto rozsudku), přičemž pohrůžku předvedení nelze mít za takovou, která by přesáhla míru nezbytnou k dosažení daného účelu (§ 11 písm. c/ zákona o Policii České republiky). Tím se tato situace liší od žalobcem porovnávaného případu řešeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 35/2014, kdy požadavek na prokázání totožnosti byl posouzen jako nelegitimní. Nelze tak mít za naplněný odpovědnostní předpoklad na straně státu v podobě existence nesprávného úředního postupu, jenž měl spočívat v hlasitém šíření výroků o žalobcově trestní minulosti či v donucování žalobce k předložení občanského průkazu, a proto žalobu, ať již šlo o jakoukoliv formu zadostiučinění, je třeba mít v této části za nedůvodnou.

14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (ad I), tak jak bylo uvedeno již shora (viz odst. 12), podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že přiznal žalobci právo na omluvu za neoprávněné evidování údajů o jeho osobě ve spojitosti s trestným činem loupeže, jinak jej v tomto výroku a rovněž ve výrocích III a IV podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že bylo vyhověno primárnímu žalobnímu petitu na omluvu, v jejímž textu bylo konstatování porušení práva obsaženo, byl změnou rozsudku soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.„ odklizen“ výrok odpovídající eventuálnímu petitu, jímž bylo požadováno samostatné konstatování porušení práva (výrok II), o němž se v takovém případě již nerozhoduje.

15. Odvolací soud pak v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a podle § 224 odst. 1 o. s. ř. i o nákladech odvolacího řízení, a to v obou případech ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy vzhledem k částečnému úspěchu obou procesních stran nebyla žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznána.

Poučení