58 Co 534/2024 - 103

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 31 503 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. srpna 2024, č. j. 64 C 257/2023-62, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 485,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 8. 8. 2024 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 31 503 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 10. 2023 do zaplacení (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované na náhradu nákladů řízení 14 774,10 Kč (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě (datované dnem 31. 10 2023, doručené soudu I. stupně dne 1. 11. 2023), v níž se žalobce domáhá vůči žalované zaplacení částky 31 503 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 25. 10. 2004 uzavřena smlouva o investičním životním pojištění [název] (tarif [číslo]) č. [číslo], kdy si smluvní strany sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití s pojistným ve výši 2 000 Kč měsíčně (dále také jen „pojistná smlouva“). Součástí pojistné smlouvy se staly Všeobecné pojistné podmínky pro investiční životní pojištění VPP IŽP 2001/03 (zkráceně jen „VPP“). Žalobce ukončil smlouvu výpovědí ke dne 1. 7. 2023. Za dobu trvání smluvního vztahu na pojistném uhradil částku 154 500 Kč a učinil mimořádné výběry ve výši 75 543 Kč, žalovaná žalobci vyplatila odkupné ve výši 47 454 Kč. Pojistnou smlouvu považuje žalobce za neplatnou pro rozpor se zákonem a evropským právem. Obsahuje zneužívající ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), když neobsahuje (ani ve Všeobecných pojistných podmínkách – zkráceně jen „VPP“) údaje o výši rizikového pojistného, výši poplatků se správou smlouvy, dalších technických poplatků a nákladů s ní souvisejících, respektive obsahuje neurčitá a skrytá ujednání o poplatcích, která jsou nezbytná pro výpočet odměny, kterou má spotřebitel zaplatit, tedy pro pojistné. Žalobce se tak domáhá vrácení zbývající části uhrazeného pojistného, tj. částky odpovídající žalobcem uhrazenému pojistnému sníženému o plnění žalované, z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobce žalovanou marně vyzval předžalobní výzvou ze dne 25. 9. 2023, doručenou žalované dne 2. 10. 2023, k vydání bezdůvodného obohacení ve stanovené lhůtě, žalovaná je proto od 18. 10. 2023 s úhradou požadované částky v prodlení.

3. Žalovaná navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout. Potvrdila uzavření pojistné smlouvy, na rozdíl od žalobce ji považovala za platnou. Vznesla námitku promlčení uplatněného nároku s tím, že žalobce se na žalovanou opakovaně obracel se žádostmi o prověření smlouvy či se stížnostmi, kterými se domáhal zneplatnění smlouvy a vrácení veškerého plnění (např. ze dne 7. 8. 2014, která byla vyřešena uzavřením dodatku); následně požádal žalovanou o částečný odkup pojištění, čemuž žalovaná vyhověla a dne 6. 12. 2014 vyplatila žalobci částečný odkup, žalobce však nesouhlasil s výší odkupu a obrátil se na žalovanou s další stížností dne 14. 1. 2015. Subjektivní promlčecí lhůta tak již v případě většiny plateb pojistného uplynula, plnění učiněná přede dnem 31. 10. 2021 jsou tak promlčená. Žalovaná dále uplatnila námitku započtení na pohledávku ve výši 47 454 Kč, kterou žalobci poskytla jako odkud při předčasném ukončení životního pojištění.

4. Soud I. stupně na základě skutkových zjištění uvedených pod bodem 4. a shrnutí skutkového stavu pod bodem 5. odůvodnění napadeného rozsudku (kdy odvolací soud v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje) shledal žalobu nedůvodnou. Po právní stránce posoudil věc ve smyslu § 3028 odst. 1 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (zkráceně jen „o. z.“) podle § 788 odst. 1, § 37 odst. 1 a § 41, dále § 451 odst. 1, § 457, a § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (zkráceně jen „obč. zák.“).

5. Soud I. stupně shledal předmětnou pojistnou smlouvu absolutně neplatnou dle § 37 odst. 1 obč. zák. s ohledem na neurčitost ujednání o rizikovém pojistném, neboť jde o podstatnou náležitost smlouvy, přičemž uvedené ujednání je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy; nezabýval se proto již dalšími důvody neplatnosti (viz bod 7. odůvodnění napadeného rozsudku).

6. S ohledem na závěr o neplatnosti pojistné smlouvy posuzoval (ve smyslu § 457 obč. zák.) vypořádání plnění, které si žalobce a žalovaná z předmětné smlouvy poskytli. Na základě vznesené námitky promlčení aplikoval tříletou objektivní promlčecí lhůtu (§ 107 odst. 2 obč. zák.) a s ohledem na datum podání žaloby (dne 1. 11. 2023) dospěl k závěru, že jsou promlčeny platby uskutečněné žalobcem přede dnem 1. 11. 2020, platby žalobce na pojistném uskutečněné od 1. 11. 2020 ve výši 15 500 Kč promlčeny nejsou (viz bod 8. a 9. odůvodnění napadeného rozsudku).

7. Nepřisvědčil námitce žalobce o nemožnosti aplikace objektivní promlčecí doby s odkazem na rozsudky Soudního dvora Evropské unie – dále též jen „SDEU“ (ve věcech C 485/19, C 80/21, C 81/21, C-82/21) s odůvodněním, že je třeba nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru (který byl v předmětných rozsudcích Soudního dvora EU řešen) a uzavřením životního pojištění jakožto investicí svého druhu. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 2438/23, sp. zn. IV ÚS 1984/22, sp. zn. IV ÚS 2429/23 (viz bod 10. odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Nepřisvědčil ani námitce žalobce o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům ve výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči kterému by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). V projednávané věci z ničeho neplyne, že by uplatnění námitky mělo být zneužitím práva na úkor žalobce. Žalobce netvrdil, že by mu žalovaná v uplatnění práv jakkoli bránila nebo znemožňovala uplatnění jeho práva. Bylo na žalobci, kdy práva bude uplatňovat, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Žalovaná považovala smlouvu za platnou, byla připravena plnit pojistné plnění v případě pojistné události. Nelze žádným způsobem dovodit, že by bylo úmyslem žalované uzavřít neplatnou smlouvu (ani že by byla s takovým následkem srozuměna) a inkasovat na jejím základě neoprávněný prospěch od žalobce (viz bod 11. odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Při vypořádání vzájemného plnění účastníků provedl vypořádání nepromlčených částek. S ohledem na skutečnost, že plnění žalované, které poskytla žalobci na odkupném v roce 2023 ve výši 47 454 Kč, převyšuje nepromlčené plnění poskytnuté žalobcem, „nezbývá ničeho, čeho by byla žalovaná povinna žalobci plnit“. Se závěrem, že žalobce nemá pohledávku na vrácení bezdůvodného obohacení, která by nebyla postižena promlčením, žalobu v celém rozsahu zamítl (viz bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku).

10. Závěrem přisvědčil žalobci v jeho argumentaci, že nelze na počátek plynutí subjektivní promlčecí lhůty usoudit z toho, že žalobce podával stížnosti či jinak službu reklamoval, když žalobci bylo vyhověno, „což v něm nevyvolávalo přesvědčení, že na jeho úkor se žalovaná obohatila“. Na neplatnost pojistné smlouvy a vzniklé z bezdůvodného obohacení nebylo možné usoudit ani z doručovaných oznámení – výročních dopisů, které rekapitulují průběh pojištění. Posuzování subjektivní lhůty by však s ohledem na výši částky poskytnuté žalovanou žalobci na závěru soudu I. stupně ničeho nezměnilo (viz bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku).

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (zkráceně „o. s. ř.“) úspěšné žalované přiznal plnou nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (zkráceně jen „AT“), jak je specifikoval pod bodem 14. odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítl, že napadený rozsudek jen zatížen závažnými pochybeními, za které označil nesprávné právní posouzení věci a nepřezkoumatelnost rozsudku. Jak žalobce shrnul v úvodu svého odvolání, soud I. stupně zcela opomenul zásadní námitky žalobce, včetně problematiky zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě ze dne 25. 10. 2004 uzavřené mezi žalobcem a žalovanou a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Soud I. stupně pochybil, když ignoroval aplikaci směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Směrnice), která chrání spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními. Přestože je tato Směrnice součástí unijního práva, soud I. stupně ji nijak nezkoumal, ani neaplikoval, a tím jednal v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU. Tento nedostatek zásadně ovlivňuje posouzení platnosti předmětné pojistné smlouvy i otázku promlčení nároků. Dále pochybil při posouzení námitky promlčení. Žalovaná, která vědomě využívala neplatnou smlouvu, vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Tento rozpor však soud I. stupně přehlédl a nesprávně formálně přijal námitku promlčení, aniž by se vypořádal s argumenty žalobce o zneužití práva ze strany žalované. S ohledem na tato zásadní pochybení žalobce žádal o zrušení napadeného rozsudku a nové posouzení věci, s důrazem na ochranu práv spotřebitelů dle unijního práva a spravedlivé vypořádání vzájemných plnění. V dalších pasážích odvolání své námitky (shora) podrobněji rozvedl. Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku konkrétně uvedl, že soud I. stupně se v napadeném rozsudku nevypořádal s částí argumentace uplatněnou žalobcem, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces, přičemž konkrétně poukázal na svoji argumentaci o posouzení předmětné pojistné smlouvy dle úpravy Směrnice. Ve vztahu k nesprávnému právnímu věci soudu I. stupně vytýkal, že explicitně neposuzoval neplatná ujednání optikou zneužívajících klauzulí ve smyslu Směrnice, ačkoliv je k tomuto povinen z úřední povinnosti. Odkázal na řadu rozhodnutí zabývajících se potřebou eurokonformního výkladu, z nichž dovozuje, že pokud se jedná o spotřebitelskou smlouvu, pak je v případě zjištění jakékoliv vady smlouvy tuto posoudit jako zneužívající ujednání ve smyslu Směrnice. Dále vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu I. stupně o aplikaci objektivní promlčecí lhůty s tím, že její aplikace je v rozporu se zásadou efektivity uplatnění ochrany stanové unijní právní úpravou; v této souvislosti uvedl (ve vztahu k poukazu soudu I. stupně na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu), že usnesení není meritorním rozhodnutím, pročež není pro soudy závazné; odkázal rovněž na rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. [spisová značka] s tím, že v něm soud potvrdil závěr, že rozlišování mezi spotřebitelskými úvěry a pojištěním nemůže spotřebitele zbavit práv dle Směrnice, a že ujednání mohou být současně neurčitá a zneužívající. Soud I. stupně se podle žalobce nevypořádal se všemi argumenty žalobcem vznesenými k tomu, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázal na to, že se soud I. stupně vůbec zabýval vědomostí žalované o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy, přičemž akcentoval, že žalovaná, která je finanční institucí se značnými odbornými a finančními možnostmi, musela být schopna odhalit, že koncipovala neplatnou pojistnou smlouvu, jako největší pojišťovna v České republice, „měla ze zákona zřízeno oddělení compliance, které se touto problematikou mělo zabývat a na případná porušení zákona upozorňovat“. Poukázal na nutnost posouzení uvedené námitky dle samotné Směrnice i závěrů SDEU, s tím, že stojí zcela zjevně na principu mravnosti, poctivosti a zákazu zneužití práva, pročež v situaci, kdy je na jedné straně poctivý spotřebitel, tedy subjekt slabší (jak z pohledu informovanosti, odbornosti či hmotného zajištění) a na druhé straně nepoctivá instituce, odvíjí SDEU své právní závěry právě z mravních hodnot, na kterých je Směrnice postavena. Podle přesvědčení žalobce argumenty SDEU je možné zahrnout do úvahy a závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (dle § 3 obč. zák.) a její vznesení je zjevným zneužitím práva ze strany žalované (dle § 8 o. z.). Dále žalobce argumentoval k tomu, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku vypořádání vzájemných peněžitých plnění, pokud uzavřel, že vypořádání vzájemných plnění je třeba provést pouze v rámci nepromlčených plnění. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 s tím, že podle jeho závěrů pro účely vypořádání vzájemných plnění ve smyslu § 457 obč. zák. není podstatné, zda je některá pohledávka ke dni rozhodnutí promlčena, neboť pohledávky se vypořádávají k okamžiku, kdy vznikly (k okamžiku přijetí plnění tím, na jehož straně vzniká bezdůvodné obohacení), tedy k okamžiku, kdy nebyly promlčeny. S ohledem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu se tedy plnění z neplatné pojistné smlouvy ze strany žalobce a žalované zúčtuje, přičemž povinnost plnit vznikne pouze žalované a nikoli žalobci, který plnil ve větším rozsahu. Uvedený postup vypořádání bezdůvodného obohacení potvrdil i odvolací soud v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem bylo vypořádání vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy životního pojištění. Žalobce zaplatil na pojistném 154 500 Kč a od žalované obdržel 122 997 Kč, pročež je nutné rozhodovat pouze o nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalobce ve výši 31 503 Kč. Žalovaná po tomto zúčtování žádnou pohledávku za žalobcem nemá. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobě zcela vyhověl a přiznal žalobci náklady řízení. V případě, že neshledá podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, nechť je zruší a věc vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k odvolání vyjádřila. Napadený rozsudek označila za zcela přezkoumatelný, je zcela zřejmé, na základě jakých skutečností a právního posouzení o věci soud I. stupně rozhodl, nebyl povinen vypořádat se všemi námitkami žalobce, které nemohly mít na jeho rozhodnutí žádný vliv. Postup soudu I. stupně označila za zcela v souladu se standardy eurokonformního výkladu, který neznamená, že je třeba zneužívající povahu dovodit za každou cenu a za všech okolností, jak se snaží vyložit žalobce. Uvedené potvrdil i Ústavního soudu v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23 (ze dne 10. 1. 2024), kterým odmítl ústavní stížnost proti soudem I. stupně odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023 (ze dne 31. 5. 2023), ve kterém dovolací soud dovodil, že posouzení dle § 37 obč. zák. vylučuje jejich přezkum dle § 56 obč. zák. Ústavní soud tedy potvrdil, že i výklad provedený dle evropské právní úpravy ale současně nedovozující aplikaci evropské právní úpravy je v souladu se standardy eurokonformního výkladu. Pokud tedy soud I. stupně v napadeném rozsudku posoudil ujednání předmětné pojistné smlouvy stanovující povinnost žalobce hradit rizikové pojistné jako neurčité ve smyslu § 37 obč. zák., neboť v tomto nebyla uvedena konkrétní částka tohoto pojistného, nikoliv zneužívající, postupoval zcela v správně a v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který v rozsudku Nejvyššího sp. zn. 33 Cdo 499/2023 dovodil, že nelze směšovat vadu neurčitosti a vadu nepřiměřenosti ujednání, přičemž v případě absence nějaké náležitosti se jedná o vadu neurčitosti dle § 37 odst. 1 obč. zák. Žalovaná v této souvislosti odkázala na aktuální rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023 (ze dne 29. 10. 2024), kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, ve kterém nadepsaný senát odmítl objektivní promlčecí lhůtu aplikovat, a ve kterém Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není, pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.“ Závěry soudu I. stupně jsou tak plně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu potvrzeného i ze strany soudu Ústavního. Není důvodná odvolací argumentace žalobce, že aplikace objektivní promlčecí lhůty je v rozporu se zásadou efektivity uplatnění ochrany stanové unijní právní úpravou. Soud I. stupně se s touto otázkou řádně vypořádal pod bodem 10. napadeného rozsudku. Žalovaná v této souvislosti doplnila, že k otázce vyloučení aplikace objektivní promlčecí lhůty v obdobných sporech se opětovně vyjádřil také Ústavní soud v rámci shora uvedeného usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23. Odkaz žalobce na rozsudek odvolacího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka] není případný, když toto rozhodnutí bylo zjevně překonáno citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalobkyně pro úplnost uvedla, že v daném případě bylo namístě aplikovat promlčecí lhůtu subjektivní, když v řízení před soudem I. stupně totiž bylo prokázáno, že žalobce byl po celou dobu trvání pojištění pravidelně informován o stavu pojištění a o stržených částkách účtovaných v průběhu trvání pojištění. Uvedené však ničeho nemění na věcné správnosti napadeného rozsudku, neboť jak při aplikaci objektivní, tak i při aplikaci subjektivní promlčecí lhůty nemohl být žalobce se svou žalobou úspěšný. Ve vztahu k odvolací argumentaci o tom, že námitka promlčení je v rozporu dobrými mravy, žalovaná akcentovala, že podle ustálené judikatury může soud dojít k závěru o nemravnosti námitky promlčení jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se účastník vznesením námitky promlčení brání. V předmětném případě nelze ze žádných skutečností dovodit, že by k marnému uplynutí promlčecí doby po vzniku nároku přispěla žalovaná (např. tak, že by bránila žalobci v uplatnění nároku) či že by žalobci bránila ve včasném uplatnění nároku jakýkoli závažný důvod. Námitku promlčení vznesenou žalovanou proto nelze považovat za nemravnou. Ústavní soud se vyjádřil k otázce nemravnosti námitky promlčení i v aktuálním usnesení sp. zn. IV. ÚS 2429/23, v němž opětovně v obdobné věci potvrdil, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je možné dovodit pouze v krajních situacích a výhradně ve vztahu k okolnostem uplatnění nároku, nikoliv jeho vzniku. Soud I. stupně zcela správně posoudil i otázku vypořádání vzájemných peněžitých plnění. Nároky smluvních stran, které si navzájem plnily, se posuzují každý samostatně, tedy první vrací druhému a druhý vrací prvnímu; i otázka promlčení se tudíž musí posuzovat individuálně ve vztahu k nárokům jednotlivých stran. Žádné ustanovení zákona nestanoví, že by se v situaci dvou proti sobě stojících peněžitých plnění mělo nejprve provést zúčtování a až poté uplatnit námitku promlčení vázanou k okamžiku, kdy se setkaly poslední zúčtovatelné vzájemné pohledávky, a ani žalobce na žádné takové zákonné ustanovení neodkazuje. Naopak, ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. jasně stanoví, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčuje za dva roky, resp. tři roky u objektivní promlčecí doby. Postup zúčtování navrhovaný žalobcem jde proti dikci zákona. Žalobcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 dopad námitky promlčení při vypořádání vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy neřeší. Skutečnost, že tento způsob zúčtování vzájemných plnění je správný, pak potvrdil odvolací soud v obdobné věci, žalovaná při tom odkázala na rozsudek ve věci sp. zn. 36 Co 164/2022, sp. zn. 72 Co 174/2023 nebo sp. zn. 70 Co 254/2024. Pokud by se aplikoval způsob zúčtování uvedený žalobcem, pak by došlo k popření účelu námitky promlčení a takový postup by vedl k závěru, že nároky jsou nepromlčitelné i na vždy do budoucna. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

14. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na své argumentaci a na svých stanoviscích.

15. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), při nařízeném jednání, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Odvolací soud v prvé řadě nepovažuje za důvodnou odvolací námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv žalobce nevykazuje, což ostatně vyplývá mimo jiné ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat dovolací důvody. Soud I. stupně v napadeném rozhodnutí nepominul ani zásadní (v odvolání akcentované) námitky žalobce (námitku problematiky zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě, resp. námitku neplatnosti pojistné smlouvy dle Směrnice a námitku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy), když pod bodem 7. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost ujednání o výši rizikového pojistného se již nezabýval dalšími důvody neplatnosti smlouvy, a pod bodem 11. odůvodnění napadeného rozsudku se zabýval právě námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

17. Soud I. stupně provedl zcela dostatečné dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v dané věci, pročež na základě soudem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu bylo možné o odvolání žalobce rozhodnout. Soud I. stupně věc zcela správně posoudil i po stránce právní. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně své rozhodnutí náležitě a zcela dostatečně odůvodnil a odvolací soud zcela souhlasí s jeho skutkovými i právními závěry, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, jak bylo zrekapitulováno od body 5. a 10. odůvodnění shora (k možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím jako vypořádání bezdůvodného obohacení. Žalobce plnil uvedenou částku žalované jako pojistné na základě „smlouvy o investičním pojištění“ uzavřené mezi žalobcem jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem; uvedená smlouva však podle žalobce byla absolutně neplatná, neboť nenaplňovala materiální znaky pojistné smlouvy podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná považovala žalobcův nárok za promlčený vzhledem k tomu, že okolnosti, z nichž bylo možné dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák., byly seznatelné po celou dobu trvání pojištění na základě toho, že žalobce byl po celou tuto dobu informován o stavu pojištění a stržených částkách vyúčtovaných v průběhu trvání pojištění.

19. Odvolací soud zcela sdílí závěr soudu I. stupně, podle kterého předmětná pojistná smlouva - uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 25. 10. 2004 - byla neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., kterým se posuzovaný právní vztah řídí (ve smyslu § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z.). Odvolací soud pak má za správný závěr soudu I. stupně o aplikaci objektivní promlčení doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.) na projednávanou věc. Z posouzení předmětné pojistné smlouvy jako neplatné vyplývá, že ponecháním si plnění z neplatné smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení, což platí bez ohledu na to, že žalovaná považuje stále pojistnou smlouvu za platnou. Dle § 457 obč. zák. je pak každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle smlouvy obdržel.

20. Jako základní otázku soud I. stupně posuzoval, zda došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Dle § 107 odst. 1 obč, zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dle § 107 odst. 2 téhož zákona se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Dle citovaného ustanovení subjektivní promlčecí doba nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila dva roky, objektivní promlčecí doba nároku na vydání bezdůvodného obohacení činila tři roky (nešlo-li úmyslné bezdůvodné obohacení).

21. Žalobce namítal s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu, že objektivní promlčecí dobu nelze na tento případ aplikovat. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22 (ze dne 6. 9. 2022), jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Největší pozornost Ústavní soud věnoval námitce promlčení a jejímu souladu s dobrými mravy a aplikovatelnosti judikatury SDEU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (na který žalobce opakovaně odkazoval) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Tento závěr odůvodnil odlišnými skutkovými a právními okolnostmi. Na rozdíl od případu posuzovaném SDEU (posuzované smlouvě o spotřebitelském úvěru od nebankovní společnosti) se totiž v případě smluv o investičním životním pojištění nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud poukázal mj. i na úřední sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012, ve kterém tento regulátor také k závěrům o existenci zneužívajících ustanovení nedospěl. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci České národní banky. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního osudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc.

22. Je namístě poukaz žalované v jejím vyjádření shora na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23 (ze dne 10. 1. 2024), kterým odmítl ústavní stížnost proti soudem I. stupně odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 499/2023 (ze dne 31. 5. 2023) – předchozí odstavec, ve kterém dovolací soud dovodil, že posouzení dle § 37 obč. zák. vylučuje jejich přezkum dle § 56 obč. zák. (viz shora). A dále rovněž poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023 (ze dne 29. 10. 2024) - kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, ve kterém nadepsaný senát odmítl objektivní promlčecí lhůtu aplikovat – v němž dovolací soud pod bodem 22. odůvodnění uvedl: „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Pod bodem 23. odůvodnění pak výslovně uvedl „Odvolací soud v projednávané věci aproboval závěr soudu prvního stupně, že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání spočívající v tom, že smlouva neobsahuje určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů, a zároveň toto „ujednání“ shledal nepřiměřeným. Oba tyto závěry však logicky vzato nemohou obstát vedle sebe“.

23. Ve vztahu k odvolací argumentaci o nesprávném posouzení námitky žalobce o rozporu žalovanou vznesení námitky promlčení s dobrými mravy lze doplnit jen následující. Podle ustálení judikatury dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1897/2022, či jeho usnesení ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Žalobce v projednávané věci přitom žádné okolnosti, jež by mu bránily ve včasném uplatnění nároku vůči žalované, a které by tak mohly opodstatňovat kvalifikaci uplatnění námitky promlčení žalovanou jako rozporného s dobrými mravy (§ 3 obč. zák, § 2 odst. 3 o. z.), principem poctivosti (§ 6 o. z.) či zákazem zneužití práva (§ 8 o. z.) netvrdil.

24. S ohledem na uvedené závěry lze přisvědčit soudu I. stupně v tom, že za situace, kdy žaloba byla podána dne 1. 11. 2023, s ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu tak byly promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 1. 11. 2020. Podle zjištění soudu I. stupně nepromlčeno tak bylo 15 000 Kč. V řízení bylo prokázáno a nebylo ani sporu, že žalovaná žalobci vyplatila jako „odkupné“ dne 10. 7. 2023 částku 47 454 Kč. Žalovaná tedy žalobci vyplatila více, než činil nepromlčený nárok. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobce nárok nemá. Odvolací soud neshledal, že by tento závěr soudu I. stupně byl v rozporu s § 457 obč. zák., který ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nehovoří však o tom, jak přitom postupovat. Lze tak přisvědčit žalované, že postup zúčtování navrhovaný žalobcem jde proti dikci zákona a že aplikace způsobu zúčtování prosazovaného žalobcem by znamenala popření účelu námitky promlčení a takový postup by vedl k závěru, že nároky jsou nepromlčitelné i na vždy do budoucna. Žalobcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 dopad námitky promlčení při vypořádání vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy neřeší. Způsob zúčtování vzájemných plnění pak výslovně neřeší ani žalobcem poukazovaný rozsudek odvolacího soudu vydaný ve věci sp. zn. 14 Co 195/2020.

25. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek v zamítavém výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení, který odpovídal výsledku sporu, potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla procesně úspěšná v daném odvolacím řízení, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Tyto sestávají z nákladů právního zastoupení, které tvoří odměna advokáta po 2 380 Kč (dle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 AT) za 2 úkony právní služby (dle § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ - písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (dle § 13 odst. 1 a 4 AT), a 21 % DPH z odměny advokáta a z náhrad jeho hotových výdajů ve výši 1 125,60 Kč (dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem činí částku 6 485,60 Kč. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení