58 Co 78/2025 - 325

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 194 136 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. října 2024, č. j. 17 C 46/2022-290, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II.) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 840,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 280,10 Kč od 15. 4. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 7 280,10 Kč od 15. 5. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 7 280,10 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení, to vše to 3 dnů od právní moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně 175 232,80 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 14 820,70 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 15. 10. 2024 (dále též jen „napadený rozsudek“) soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 172 295,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 41 253,90 Kč od 15. 4. 2019 do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 41 253,90 Kč od 15. 5. 2019 do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 41 253,90 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení a 10 % ročně z částky 48 534 Kč od 15. 7. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu do částky 21 840,30 Kč spolu s úrokem z prodlení 0,4 % denně a dále do rozdílu smluvního úroku z prodlení 0,4 % denně a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 41 253,90 Kč od 15. 4. 2019 do zaplacení, z částky 41 253,90 Kč od 15. 5. 2019 do zaplacení, z částky 41 253,90 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení a 10 % ročně z částky 48 534 Kč od 15. 7. 2019 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů řízení 189 465,47 Kč (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl (v pořadí již druhým) rozsudkem o nároku žalobkyně na zaplacení částky 194 136 Kč s příslušenstvím (smluvním úrokem z prodlení v žalobě specifikovaným), který žalobkyně vznesla (v žalobě došlé soudu I. stupně dne 10. 2. 2022 ve znění jejích následných doplnění) vůči žalovanému s odkazem na smlouvu číslo [číslo] o správě nemovitosti (dále jen „smlouva o správě“ nebo „smlouva“), která byla žalovaným (dále případně též jen „SVJ“) s žalobkyní uzavřena prostřednictvím statutárního orgánu (výboru) žalovaného s účinností od 1. 7. 2017. Žalovanou částku žalobkyně požadovala z titulu smluvené paušální měsíční odměny ve výši 44 380 Kč bez DPH za měsíce březen až červen 2019 (dále případně jen „rozhodné období“), kterou žalovaný žalobkyni neuhradil na základě jednotlivých vystavených faktur ve lhůtách jejich splatnosti, ani následně na základě předžalobní výzvy. Smluvní úrok z prodlení požadovala z částek uvedených v jednotlivých fakturách od data následujícího po dni jejich splatnosti do zaplacení.

3. V řízení vydaný první (zamítavý) rozsudek soudu I. stupně ze dne 8. 11. 2022, č. j. [spisová značka], byl (k odvolání žalobce) usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 2. 2023, č. j. [spisová značka] (dále též jen „kasační rozhodnutí“) zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud I. stupně tehdy žalobu zamítl s ohledem na svůj skutkový a právní závěr, že od smlouvy, která byla mezi účastníky platně uzavřena, žalovaný odstoupil pro podstatné porušení z důvodu, že v objektu pod správou žalobkyně a s jejím svolením probíhaly nepovolené stavby (druhý žalovaným uváděný důvod odstoupení, že pro opakované výzvy nebyla žalobkyně schopna doložit požadované dokumenty, neshledal jako podstatné porušení smlouvy), na základě uvedeného uzavřel, že smlouva byla ukončena dne 28. 2. 2019 a k tomuto datu zaniklo právo žalobkyně na odměnu dle smlouvy (a to navzdory případné činnosti, kterou žalobkyně nadále vykonávala). Odvolací soud se v kasačním rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu I. stupně stran platnosti smlouvy o správě a důvodu odstoupení spočívajícím v tom, že v objektu pod správou žalobkyně s jejím svolením probíhaly nepovolené stavby, oproti soudu I. stupně však dospěl k závěru, že pokud žalovaný odstoupil od smlouvy až dne 28. 2. 2019, nestalo se tak bez zbytečného odkladu a nebyla tak splněna podmínka pro odstoupení od smlouvy dle § 2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odvolací soud učinil závěr, že smluvní vztah nebyl ukončen předmětným odstoupením od smlouvy ke dni 28. 2. 2019, pročež bylo namístě zabývat se důvodností předmětného nároku na odměnu žalobkyně včetně smluvního úroku z prodlení. Konstatoval, že toto s ohledem na uvedené dílčí nesprávné právní posouzení soud I. stupně neučinil a zavázal jej, aby se v dalším řízení zabýval důvodností žalovaného nároku na odměnu (s příslušenstvím) jako takového.

4. Soud I. stupně (veden závazným právním názorem vyjádřeným odvolacím soudem) vycházel z toho, že předmětná smlouva o správě nebyla k datu 28. 2. 2019 řádně ukončena, pročež v dalším řízení vyzval účastníky k vyjádření a doplnil dokazování stran důvodnosti nároku na odměnu v uplatněné výši, přičemž se zabýval též otázkou, zda žalobkyně řádně plnila své povinnosti dle smlouvy po dobu, za kterou odměnu nárokuje. Na základě skutkových zjištění (kdy vyšel ze shodných tvrzení účastníků o skutkových okolnostech sporu a z provedených důkazů řadou listinných důkazů, výpověďmi svědků a jednatele žalobkyně) popsaných pod body 8. až 70. odůvodnění napadeného rozhodnutí (na které odvolací soud v tomto směru pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje) shledal žalobu částečně důvodnou.

5. Po skutkové stránce pod body 72. až 75. odůvodnění napadeného rozsudku shrnul: Žalobkyně je společnost s ručením omezením, která vznikla dne 30. 6. 2017 a jejímž jednatelem je [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný je společenství vlastníků jednotek, předsedkyní výboru byla v rozhodném období paní [jméno FO] a členem výboru [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Za společenství navenek jedná jeho předseda, písemné právní úkony musejí být podepsány předsedou a jedním dalším členem výboru. Mezi práva shromáždění patří určení správce budovy a schválení smlouvy s ním. Shromáždění určilo technickým správcem [tituly před jménem] arch [jméno FO] jako fyzickou osobu podnikající s měsíční odměnou ve výši 44 380 Kč bez DPH. Žalovaný následně uzavřel smlouvu o technické správě s žalobkyní, nikoliv s [tituly před jménem] [jméno FO]. Smlouvu za žalovaného podepsala předsedkyně [jméno FO] a člen výboru [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve smlouvě byl v závěrečných ustanoveních sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,4 % denně, dále strany sjednaly odměnu za výjezd mimo pracovní dobu, inflační doložku a navýšení za opotřebení technických přístrojů. Účastníci se ve smlouvě zavázali poskytovat si navzájem maximální součinnost po celou dobu trvání smlouvy. Společenství je zejména povinno umožnit správci přístup do všech částí nemovitosti tak, aby mohl vykonávat veškeré povinnosti. Ve smlouvě správce převzal mimo jiné povinnost provádět pravidelnou kontrolu stavebního stavu nemovitosti a dohled nad stálým souladem stavu nemovitosti s platnou legislativou, vést technickou dokumentaci objektu, archivy, záznamy, doklady, knihu pošty, objednávky a jejich evidenci, evidenci vydaných klíčů a čipů a dohlížet nad zákonem předepsanými revizemi technických zařízení. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s tím, že může být kteroukoli ze stran vypovězena na základě relevantních důvodů s tříměsíční výpovědní lhůtou počítanou vždy ke konci kalendářního čtvrtletí. Smlouvu lze vypovědět pouze písemně s tím, že dojde-li k ukončení smlouvy, je správce povinen vydat veškeré písemnosti vztahující se k nemovitosti (domovní spisy, doklady atd.). Seznam těchto písemností povede správce a bude aktualizován vždy k 1. lednu každého roku a autorizován podpisem společenství. Shromáždění dne 22. 1. 2019 schválilo vypovězení smlouvy, dne 8. 2. 2019 výbor vyzval žalobkyni, aby do pěti dnů předložila smluvní, stavební, projektovou a technickou dokumentaci a dále klíče a kontakty na vlastníky a nájemce. Dne 11. 2. 2019 žalobkyně zaslala žalovanému písemnou výpověď smlouvy, dle které měla výpovědní doba uplynout 30. 6. 2019. Dne 28. 2. 2019[Anonymizováno]žalovaný předal žalobkyni odstoupení od smlouvy, neboť mimo jiné pod její správou v budově probíhala nepovolená stavba, a dále mu včas nebyly předány vyžádané dokumenty. Žalobkyně vystavila žalovanému faktury za měsíce březen až červen 2019, neboť považovala smluvní vztah za ukončený až uplynutím výpovědní doby. V průběhu této doby byla žalobkyně připravena vykonávat činnost v souladu se smlouvou, výbor žalovaného (zejména paní [jméno FO]) toto odmítal, žalobkyně proto vykonávala činnost dle smlouvy pouze v rozsahu, v jakém jí toto bylo umožněno předsedou. Výbor zaslal žalobkyni několik e-mailů s dotazy ohledně správy domu a opakovaně vyzýval a upomínal o předání agendy, která byla následně konečně předána až 13. 5. 2019. Od 1. 2. 2019 technickou správu domu vykonávala společnost [právnická osoba]. Ve vztahu k posouzení platnosti smlouvy o správě považoval za zásadní zjištění, že [tituly před jménem] [jméno FO] byl zvolen technickým správcem na základě výběrového řízení, s ohledem na snížení nákladů výbor uzavřel smlouvu s žalobkyní, která na rozdíl od [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyně nebyla plátkyní DPH. S žalobkyní byla následně uzavřena smlouva o zpracování osobních údajů a byla projednána účetní závěrka za rok 2017. Žalovaný uzavřel smlouvy s dalšími dodavateli, v nichž byla rovněž běžně sjednávána inflační doložka, v některých případech byla sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně (pro obě strany), ale nikoli smluvní úrok v neprospěch žalovaného. Někteří vlastníci vyjádřili spokojenost s prací žalobkyně a sdělili, že při volbě technického správce vlastníci věděli o příbuzenském vztahu jednatele žalobkyně s tehdejší předsedkyní výboru. Ohledně realizace nepovolené stavby považoval za zásadní zjištění, že v roce 2017 bylo v rámci stavebních prací odstraněno obezdění nosné ocelové konstrukce, [orgán] při kontrolní prohlídce dne 21. 12. 2017 konstatoval, že nedošlo k porušení stavebního zákona, upozornil žalobkyni, že jakékoliv zásahy do nosné konstrukce vyžadují stavební povolení. V únoru a březnu 2018 byla odstraněna spodní část (1 prvek) zavětrování, žalobkyně následně nechala vypracovat statické posouzení u [tituly před jménem] [právnická osoba], dle něhož kovová konstrukce nemá žádný statický význam. [orgán] uložil žalovanému dne 27. 6. 2018 pokutu ve výši 10 000 Kč za realizaci nepovolené stavby spočívajících mj. v odstranění jedné části kovového zavětrování. Žalovaný zásah do nosných konstrukcí nepopíral a souhlasil s pokutou. Dne 1. 9. 2018 žalovaný udělil [tituly před jménem] [jméno FO] plnou moc k zastupování na [orgán], dne 12. 9. 2018 [orgán] sdělil s ohledem na statické posouzení [tituly před jménem] [jméno FO], že stavební úprava týkající se kovové konstrukce nepodléhá rozhodnutí [orgán] a stavba je bezpečná. Nové vedení žalovaného nechalo v lednu 2019 vypracovat nové statické posouzení u [tituly před jménem] [adresa], dle něhož kovové zavětrování je součástí nosné konstrukce domu. [orgán] v důsledku toho vydal výzvu ke zjednání nápravy, žalovaný proto nechal u [tituly před jménem] [jméno FO] vypracovat statické posouzení z dubna 2019 s návrhem řešení daného stavu. [tituly před jménem] [jméno FO] dne 13. 11. 2019 doložil [orgán] statické posouzení [tituly před jménem] [jméno FO], dle něhož je stavba bezpečná, neboť její aktuální stav odpovídá variantě č. 1[Anonymizováno]vypracované [tituly před jménem] [adresa]. [orgán] toto neakceptoval, následně byla kovová konstrukce upravena do původního stavu a po jejím novém statickém posouzení [orgán] považoval výzvu za splněnou dne 11. 5. 2021.

6. Soud I. stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vyšel především z § 162, § 1998 odst. 2, § 2002 odst. 1 o. z., předmětnou smlouvu hodnotil jako smlouvu nepojmenovanou dle § § 1746 o. z. s prvky smlouvy příkazní (§ 2430 a násl o. z.). Vyšel z toho, že podstata sporu v projednávané věci spočívala v posouzení, zda žalobkyni vznikl nárok na úhradu odměny dle uzavřené smlouvy za období březen až červen 2019 s tím, že odpověď na tuto otázku je závislá na zhodnocení, zda byla smlouva platně uzavřena, případně zda smlouva zanikla odstoupením ze strany žalovaného s okamžitou platností (dne 28. 2. 2019), tedy bez ohledu na výpověď učiněnou žalobkyní (zaslanou žalovanému dne 11. 2. 2019).

7. Při posuzování dílčí otázky, zda předmětná smlouva o správě byla platně uzavřena, vyšel především z toho, že určení osoby technického správce, jakož i schválení smlouvy uzavřené s touto osobou patří podle § 1208 písm. h) o. z. a čl. 5 odst. 8 stanov žalovaného do působnosti shromáždění žalovaného. S ohledem na skutečnost, že shromáždění žalovaného schválilo dne 7. 4. 2017 technickým správcem [tituly před jménem] [jméno FO] jako fyzickou osobu podnikající, ačkoliv výbor žalovaného následně smlouvu uzavřel s žalobkyní, tedy s odlišným subjektem, konstatoval, že výbor žalovaného nerespektoval usnesení shromáždění. Neshledal však důvodnou námitku žalovaného o překročení zástupčího oprávnění jeho výboru. Dospěl k závěru, že za žalovaného při podpisu předmětné smlouvy jednal jeho statutární orgán (§ 1205 odst. 1 o. z.), který jako takový může zastupovat žalovaného ve všech záležitostech (§ 164 odst. 1 o. z.), a to v souladu se zapsaným způsobem jednání za žalovaného ve veřejném rejstříku (§ 162 odst. 1 o. z.). Osoby oprávněné zastupovat žalovaného jako jeho statutární orgán jsou zapsány v rejstříku SVJ a v případě, že jednají za společenství zapsaným způsobem, není možné, aby překročily své zástupčí oprávnění. Je totiž pojmově vyloučena možnost společenství vlastníků stejně jako každé jiné právnické osoby odmítnout účinky jednání svého statutárního orgánu. Jakmile se právní jednání stane perfektním, je jím společenství vlastníků vázáno (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). V projednávané věci podle čl. 7 písm. d) a e) stanov žalovaného za žalovaného jedná navenek jeho předseda a písemné právní úkony podepisuje předseda a jeden další člen výboru; stejným způsobem byl způsob jednání statutárního orgánu žalovaného zapsán rovněž v rejstříku SVJ, přičemž předmětnou smlouvu se žalobkyní podepsala [jméno FO] jako předsedkyně výboru a [tituly před jménem] [jméno FO] jako člen výboru v rozhodné době. Z uvedeného důvodu je vyloučeno, že by při podpisu předmětné smlouvy došlo k namítanému překročení zástupčího oprávnění. Ohledně skutečnosti, že statutární orgán při podpisu smlouvy nerespektoval usnesení shromáždění, odkázal na § 162 o. z., podle něhož zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že člen orgánu porušil přijaté usnesení (v tomto případě usnesení shromáždění). Dále s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že tato usnesení (obdobně jako jiná vnitřní omezení zástupčího oprávnění) mají pouze interní dosah a nedotýkají se třetích osob, a to i když jim byla známa (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Právnická osoba je tedy vázána jednáním svého statutárního orgánu, ačkoliv třetí osoba věděla, nebo vědět mohla a měla, že při něm není respektováno usnesení příslušného orgánu právnické osoby. Povědomost třetí osoby o tom, že člen orgánu jedná za právnickou osobu v rozporu s rozhodnutím jejího příslušného orgánu, v souladu s vadným rozhodnutím nebo při jeho absenci, však může mít v závažných případech za následek absolutní neplatnost právního jednání učiněného v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.); k tomu soud přihlíží ex officio (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl uzavřenou smlouvou zavázán, kdy tento závěr potvrdil i odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí, kde doplnil, že „s účinností od 1. 1. 2014 soukromé právo nerozlišuje přímé jednání obchodní společnosti a jednání jejího zástupce; členové statutárního orgánu obchodní společnosti jsou jejími zástupci (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 880/2015, uveřejněné pod číslem 20/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 20/2016“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí). Účelem a smyslem právní úpravy způsobu právního jednání obchodní společnosti je umožnit jí právně jednat [realizovat své subjektivní právo autonomie vůle] (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04), a to způsobem stanoveným v zakladatelském právním jednání (společenské smlouvě, stanovách), tzn. v souladu s projevenou vůlí společníků, a zároveň chránit dobrou víru třetích osob, které jsou adresáty právního jednání obchodní společnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 1530/18). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že: 1) Je-li způsob jednání jménem akciové společnosti členy jejího představenstva určený stanovami zapsán v obchodním rejstříku, mohou členové představenstva jménem obchodní společnosti jednat zásadně pouze v souladu s tímto způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, uveřejněný pod číslem 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015, či obdobně pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 důvody R 20/2016). 2) Důsledkem nedodržení zapsaného způsobu jednání akciové společnosti není neplatnost právního úkonu učiněného v rozporu se stanovami určeným a v obchodním rejstříku zapsaným způsobem jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015, nebo ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2200/2018). Pro aplikaci shora uvedené judikatury do poměrů projednávané věci lze dodat, že společenství vlastníků jednotky (SVJ) je právnickou osobou korporačního typu, stejně jako obchodní korporace (mezi které se řadí společnost s ručením omezeným, akciová společnost, komanditní společnost, veřejná obchodní společnost a družstvo) a spolek. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že v projednávané věci není namístě aplikovat § 440 o. z., pročež odvolací soud nemá za správné závěry přijaté v rozhodnutí odvolacího soudu vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], na něž v průběhu odvolacího řízení odkazoval žalovaný.“ 8. K námitce žalované, že odchýlením se od závěrů ohledně závaznosti smlouvy pro žalovanou učiněných v související věci projednávané u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], dochází k porušení právního principu rovnosti, právní jistoty a předvídatelnosti práva, soud I. stupně poukázal na to, že je vázán (shora vysloveným) názorem odvolacího soudu v projednávané věci s tím, že zde (na rozdíl od paralelního řízení) je závěr soudu odůvodněn s odkazy na relevantní judikaturu a sám žalovaný, byť proti závěru soudu brojil, neuvedl žádnou relevantní právní argumentaci, která by svědčila pro výklad opačný.

9. Odstoupení žalovaného od smlouvy 28. 2. 2019 pro podstatné porušení smlouvy shledal soud I. stupně (v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu v kasačním rozhodnutí) neplatným (v tomto směru lze v podrobnostech odkázat na bod 85. napadeného rozhodnutí).

10. Uzavřel, že k ukončení smlouvy došlo na základě výpovědi žalobkyně zaslané žalovanému dne 11. 2. 2019, kdy v souladu se smluvním ujednáním tedy výpovědní doba uplynula koncem června 2019.

11. V souvislosti s posouzením důvodnosti žalovaného nároku se zabýval otázkou, zda je možné předmětnou smlouvu označit za neplatnou s ohledem na její rozpor s dobrými mravy. Vyšel z toho, že v této souvislosti žalovaný zejména uváděl, že shromáždění žalovaného určilo jako správce [tituly před jménem] [jméno FO], nikoliv žalobkyni, a dále namítl zakotvení vysokých smluvních úroků z prodlení a dalších nestandardních ujednání (inflační doložky vedle navýšení ceny za opotřebení vybavení a rovněž ceny za výjezdy mimo pracovní dobu). Dospěl k závěru, že byť smlouvu podepsala za žalovaného [jméno FO], tedy matka jednatele žalobkyně, tato skutečnost sama o sobě není rozporná s dobrými mravy, ale může být pouze indicií umožňující sjednání smlouvy v neprospěch zastoupené osoby. Uzavření smlouvy s žalobkyní nelze považovat samo o sobě za rozporné s dobrými mravy; shromáždění zvolilo jako technického správce [tituly před jménem] [jméno FO], který byl jediným jednatelem žalobkyně, a vlastníci věděli o jeho příbuzenském vztahu s předsedkyní výboru; shromáždění taktéž vyjádřilo souhlas s výší odměny správce a žalovaný připustil, že uzavření smlouvy s žalobkyní mělo pro žalovaného benefit v podobě nižších nákladů na odměnu správce (žalobkyně nebyla plátkyní DPH). Byť je pravdou, že uzavření smlouvy se společností s ručením omezeným má dopad na případné vymáhání dluhů, žalobkyně (jak uvedla) na výkon své činnosti měla sjednanou pojistnou smlouvu, a tedy případné škody by mohly být hrazeny právě prostřednictví pojistného plnění. Za rozhodující soud I. stupně považoval skutečnost, že podle předmětné smlouvy bylo dlouhodobě postupováno, žalobkyně svou činnost vykonávala a žalovaný jí hradil sjednanou odměnu. Za této situace sjednání smlouvy s žalobkyní bylo žalovanou dodatečně konkludentně schváleno. Sjednání valorizace hodnotou 4,5 % za opotřebení technických přístrojů a nástrojů, vlastněných správcem, pro výkon předmětu této smlouvy shledal „poněkud“ nestandardním, nicméně se jednalo spíš o marginální záležitost v kontextu celé smlouvy, žalobkyně tuto doložku ani plně neuplatňovala a ani v tomto směru nelze smlouvu shledat neplatnou.

12. Soud I. stupně shledal neplatným ujednání předmětné smlouvy o smluvním úroku z prodlení ve výši 0,4 % denně s tím, že s ohledem na všechny okolnosti případu dosahuje nemravné výše; toto ujednání je však co do své povahy oddělitelné od zbytku smlouvy (§ 576 o. z.), pročež nemůže způsobit neplatnost smlouvy jako celku. Při tomto svém hodnocení vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], podle nichž i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 však platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. … Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (stejně jako dříve § 3 odst. 1 obč. zák.). V případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je tedy třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení. V projednávané věci tedy soud I. stupně hodnotil rizikovost, kdy shledal, že nebylo možno očekávat větší škodu či rizikovost obchodu (smluvní plnění v základu činilo cca 48 534 Kč/měsíčně) a jednalo se o průběžně poskytované vzájemné plnění. Argument, že žalobkyně poskytovala VIP nadstandardní služby a její jednatel obživou závisel na poskytovaném plnění ze strany žalované, prvostupňový soud neshledal relevantní. Jednatel žalobkyně měl navíc zjevně v dané době i jiné příjmy, byť řádově nižší. Žalobkyně byla nově vzniklou právnickou osobou a z hlediska osoby žalovaného nebyl dán důvod předpokládat vyšší rizikovost transakce. Z povahy věci nebyl důvod očekávat ani případný rozsah vyšších škod na straně věřitele v případě, že dlužník řádně a včas nesplní. Žalovaný nesjednával ve smlouvách běžně úrok z prodlení (byť v některých jiných případech sjednal smluvní pokutu). Soud I. stupně přihlédl i ke způsobu sjednání smlouvy, kdy tato byla uzavřena formálně vzato s jinou osobou, než bylo schváleno shromážděním žalované, a k tomu, že v odměně, kterou shromáždění schvalovalo nebyla řešena valorizace ani úrok z prodlení. Jednatel žalobkyně byl přitom ve výboru žalované a tohoto si musel být vědom. Zatímco žalobkyně je podnikatelským subjektem, žalovaný je specifickou právnickou osobou. Zákonná úprava společenství vlastníků je založena na principu omezené právní subjektivity. Zákon normuje způsobilost k právnímu jednání speciálně (v § 1194 odst. 1 o. z.) a váže ji k naplňování účelu společenství. Dle důvodové zprávy k o. z., je společenství vlastníků pojato jako právnická osoba, jejíž účel je vymezen správou domu a pozemku; to vyjadřuje i zákonná restrikce vylučující výslovně způsobilost společenství podnikat nebo podílet se na podnikání jiných osob; to má své odůvodnění mj. i zákonným ručením vlastníků jednotek za dluhy společenství. I z tohoto hlediska se jeví neadekvátním, aby byla strana, která vystupuje jako podnikatel ve smlouvě privilegována na úkor žalovaného, resp. potažmo vlastníků jednotek, kteří se k otázce výše úroku nemohli sami vyjádřit. Úrok byl navíc sjednán zjevně jednostranně ve prospěch žalobkyně, když sice po formální stránce smlouva uváděla obecně, že pro případ prodlení se splácením peněžitého dluhu si strany sjednávají denní úrok z prodlení ve výši 0,4 %, ale fakticky se žádné peněžité plnění, se kterým by mohla být v prodlení žalobkyně, ve smlouvě nepředpokládalo. Paušální měsíční odměna sice mohla představovat pro žalobkyni jediný její příjem, za stávajících okolností však tato skutečnost dostatečné neodůvodňuje sjednanou výši úroku. S ohledem na uvedené i s přihlédnutím ke způsobu sjednání předmětné smlouvy soud I. stupně shledal, že sjednaná výše úroku z prodlení není v souladu s dobrými mravy, žalobu tak shledal nedůvodnou v rozdílu této výše a zákonné výše úroku z prodlení.

13. Požadovanou výši měsíční paušální odměny ve vyúčtovaných částkách v roce 2019 ve výši 48 534 Kč měsíčně shledal souladnou s ujednáním v předmětné smlouvě (viz bod 92. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dospěl však k závěru, že paušální odměna byla sjednána za předpokladu řádně poskytovaného plnění, což se však v projednávané věci nestalo, když v plnění ze strany žalobkyně byly shledány nedostatky (žalobkyně neposkytla žalovanému dostatečnou spolupráci v situaci, kdy nastoupil nový výbor, který opakovaně žádal spolupráci a předložení podkladů i přístup do prostor, který pro výkon své činnosti nezbytně potřeboval z důvodu přístupu ke smluvní dokumentaci, seznamu členů a podobně). Ve vztahu k „jiné činnosti žalobkyni nemůže být kladeno k tíži, pokud jí žalovaný výkon činnosti znemožnil, nebo omezil“. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni náleží odměna za měsíce březen až květen „ve výši 41 253,9 Kč (85 % paušálu) a za měsíc květen v plné výši 48 534 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení“, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

14. Neztotožnil se s námitkou žalovaného, že by žalobkyně měla předložit vyúčtování stran veškeré činnosti, neboť odměna byla smluvena paušálně, vyúčtování nebylo v minulosti vyžadováno a v obdobných případech není ani požadavek na předkládání konkrétního vyúčtování obvyklý.

15. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl s odkazem na § 142 „odst. 3“ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu vycházel (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) z toho, že je třeba zvážit míru úspěchu v celém sporu, tedy nejen ohledně pohledávky, ale též jejího příslušenství. Úspěšnějšímu žalovanému tak přiznal poměrnou část nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (zkráceně jen „AT“).

16. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné tzv. blanketové odvolání. V jeho doplnění označila napadený rozsudek za nesprávný, v rozporu s právními předpisy a relevantní judikaturou. V souvislosti s tím, že žalobkyni nebyla přiznána jistina v plné výši, žalobkyně zdůraznila, že uzavřela s žalovaným platnou smlouvu o technické správě nemovitosti, kterou vždy řádně plnila a že byla mezi smluvními stranami ujednána měsíční paušální odměna. Uvedla, že činnost pro žalovaného byla vykonávána v rozsahu činnosti, sjednané v čl. III. smlouvy o správě nemovitosti, kdy se jednalo se zejména o ústní a písemný styk s nájemci, vedení dokumentace, objednávek a pošty, a dále kontrola a dohled; mezi smluvními stranami nebyla sjednaná povinnost evidence denního rozpisu činnosti a služeb; výčet činností ve smlouvě navíc nebyl každodenní, některá činnost byla prováděna pravidelně, některá byla prováděná kvartálně nebo ročně, a některá byla prováděna až poté, co vyvstala potřeba jejich provedení. Žalobkyně tedy nebyla smluvně povinna, ani z podstaty smluvního vztahu by to nebylo možné, aby pro vyplacení paušální odměny předložila žalovanému jednotlivý položkový přehled provedených úkonů za měsíc. Žalobkyně dala 11. 2. 2019 výpověď žalovanému s tříměsíční výpovědní dobou, která v souladu s článkem VII. předmětné smlouvy skončila ke dni 30. 6. 2019, přičemž žalobkyně doložila, že i během plynutí výpovědní doby byla k dispozici v úředních hodinách v objektu a nadále plnila svoje povinnosti stanovené předmětnou smlouvou. Ohledně nároku na zaplacení paušální odměny odkázala na závěry rozsudku Nejvyšší soudu sp. zn. 23 Cdo 2654/2013, z nějž citovala. Nárok žalobkyně na zaplacení paušální odměny ve výpovědní době je tak zcela oprávněný, neboť žalobkyně poskytla plnění smlouvy o technické správě nemovitosti v minulosti a zároveň byla připravena jej poskytovat za celou dobu výpovědní doby. Dále žalobkyně podrobně argumentovala k plnění svých povinností coby správce od února 2019 až do června 2019 s tím, že poskytovala součinnost žalovanému i novému správci, připravila veškeré materiály a věci na plynulé předání technické správy novému správci, k čemuž také došlo, když po uplynutí výpovědní doby nebyla žalobkyně ze strany žalovaného ani ze strany správce dodatečně vyzvána k předání dalších materiálů. Jednání žalovaného spočívající ve výzvě z 8. 2. 2019 v tom, aby v krátké lhůtě 5ti dnů předložil listiny, dokumenty a klíče, které žalobkyně potřebovala k výkonu svých povinností dle předmětné smlouvy, označila za šikanózní; splněním požadovaného by žalobkyně dále nemohla plnit své povinnosti. Žalobkyně dále argumentovala k nesprávnosti výroku soudu I. stupně ve vztahu zamítnutí smluvního úroku z prodlení ve výši 0,4 % denně s tím, že smluvní úrok z prodlení, jakož i jeho výše byla sjednána v souladu s právními předpisy a judikaturou, z níž citovala. Zdůraznila, že pro ni paušální měsíční odměna představovala jediný příjem, a že jí v případě nezaplacení ze strany žalovaného hrozila druhotná platební neschopnost. V předmětné smlouvě nebylo ujednáno žádné jiné zajištění splnění závazku ze strany žalovaného. Nezaplacením 4 měsíců výkonu činnosti žalobkyně dostal žalovaný žalobkyni do tíživé ekonomické a finanční situace. Žalovaný tak podstatným způsobem porušil předmětnou smlouvu, v důsledku čehož mohla žalobkyně sama odstoupit od smlouvy, což byl možná i záměr žalovaného. Po citaci další judikatury namítla, že pokud soud I. stupně shledal výši smluvního úroku z prodlení nepřiměřenou, měl ji moderovat, nikoliv bez dalšího zamítnout a přiznat pouze zákonný úrok z prodlení. Sjednaná výše smluvního úroku z prodlení je tak zcela v souladu jednak s relevantní judikaturou, jednak i v souladu s ostatními smlouvami, uzavřenými s jinými subjekty, ve kterých žalovaný dokonce měl sjednáno k jeho tíži smluvní úrok z prodlení až ve výši 0,5 % denně. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení namítla, že jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. Soud I. stupně v řízení jednak posuzoval důvodnost žalované jistiny, a dále důvodnost žalovaného příslušenství jistiny; ačkoliv žalobkyni převážně vyhověl co do žalované jistiny (z žalovaného nároku ve výši 194 136 Kč přiznal částku ve výši 172 295,70 Kč), nevyhověl žalobkyni ohledně žalovaného smluvního úroku z prodlení (přiznal žalobkyni pouze zákonný úrok z prodlení). Žalobkyně žalovala smluvní úrok z prodlení, jejíž výše závisí na úvaze soudu. Přestože žalobkyni nebylo vyhověno v části příslušenství, nárok v části jistiny byl shledán jako důvodný a oprávněný, a proto měla být žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení. Soud I. stupně se při rozhodování o nákladech soudního řízení řádně nezabýval tím, že žalobkyně měla úspěch co do základního nároku, přičemž v otázce vedlejšího nároku vycházel (soud) ze své úvahy. V otázce přiznání nákladů soudního řízení tak soud následně postupoval poměřením jednotlivých částek, tj. zvážení míry úspěchu v celém sporu, tedy nejen ohledně pohledávky, ale též jejího příslušenství (jejího vypočtení ke dni rozhodování soudu). Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobě zcela vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

17. Žalovaný se k odvolání vyjádřil. Apeloval na žalobkyni ohledně zvážení zpětvzetí odvolání. Postup žalobkyně označil za zjevné prodlužování řízení. Zopakoval svoji argumentaci ohledně okolností uzavření předmětné smlouvy spočívajících v nerespektování vůle shromáždění vlastníků. Namítl, že s žádným ze svých smluvních partnerů nikdy neuzavřel smlouvu se smluvním úrokem z prodlení. Shrnul svoji argumentaci ohledně neplatnosti sankčního úroku z prodlení, přičemž ohledně platnosti ujednání o smluvím úroku z prodlení odkázal na argumentaci soudu I. stupně. Odvolání označil za nedůvodné, navrhl, aby jej odvolací soud „zamítl“ a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.

18. Při jednání odvolacího soudu účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobkyně zdůraznila, že bylo rozhodnutím žalovaného neplatit, žalobkyně tak není odpovědná za vznik celkové výše požadovaných úroků z prodlení; žalovaný měl faktury zaplatit a následně se hojit na tom, kdo o nezaplacení faktur rozhodl; nelze jednostranně, ba dokonce zpětně zasahovat do fungující smlouvy; odměna byla ujednána paušální platbou, tedy platba ve stejné výši by měla být placena měsíčně.

19. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), při nařízeném jednání, a to v rozsahu napadeném odvoláním (tj. ohledně zamítavého výroku o věci samé II. a souvisejícího nákladového výroku III.), přičemž odvolání žalobkyně shledal částečně důvodným.

20. Soud I. stupně provedl zcela dostatečné dokazování pro zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí v dané věci, pročež na základě soudem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu bylo možné o odvolání žalobkyně rozhodnout.

21. Jak již odvolací soud konstatoval v kasačním rozhodnutí ze dne 16. 2. 2023, č. j. [spisová značka], předmětem řízení v projednávané věci je nárok žalobkyně z titulu smluvené paušální odměny ze smlouvy o správě nemovitosti v žalobě specifikované ve výši 44 380 Kč bez DPH za období březen až červen 2019, jehož úhradě se žalovaný bránil předně argumentací, z níž dovozoval neplatnost předmětné smlouvy, a pro případ, že by smlouva byla shledána platnou, vznesl zásadní námitku, že smluvní vztah mezi účastníky byl ukončen dne 28. 2. 2019 okamžitým odstoupením od smlouvy z důvodu jejího podstatného porušení.

22. Odvolací soud již tehdy shledal dostatečným provedené dokazování a jemu odpovídající skutková zjištění pro posouzení dílčích otázek spočívající v tom, zda byla předmětná smlouva platně uzavřena, zda při jejím uzavření došlo k překročení zástupčího oprávnění ze strany výboru žalovaného a zda byly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného dle § 2002 odst. 1 o. z. Přisvědčil závěrům soudu I. stupně, že předmětná smlouva není neplatná, že nedošlo k překročení zástupčího oprávnění ze strany statutárního orgánu žalovaného, přičemž odvolací soud nemá důvod odchylovat se od svých závěrů stran správnosti soudem I. stupně přijaté argumentace, jak byla zopakována i v napadeném rozhodnutí (včetně odvolacím soudem v kasačním rozhodnutí doplněné argumentace) a shrnuta pod bodem 7. odůvodnění shora, na něž odvolací soud tímto odkazuje.

23. Odvolací soud rovněž nemá důvod se odchylovat od svých závěrů (v uvedeném kasačním rozhodnutí přijatých) stran neplatnosti odstoupení žalovaného od smlouvy dne 28. 2. 2019. Odvolací soud tehdy přisvědčil soudu I. stupně v jako závěru o tom, že byl naplněn (pouze) druhý důvod odstoupení od smlouvy pro její podstatné porušení uplatněný ze strany žalovaného, který spočíval v tom, že v objektu pod správou žalobkyně s jejím svolením probíhaly nepovolené stavby, a to s ohledem na povinnost žalobkyně uvedenou v čl. 3 písm. j) provádět pravidelnou kontrolu stavebního stavu nemovitosti a dohled nad stálým souladem stavu nemovitosti s platnou legislativou. Nicméně oproti závěru soudu I. stupně tehdy uzavřel, že se tak nestalo bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2002 o. z., pokud žalovaný již na základě rozhodnutí [orgán] ze dne 27. 6. 2018, kdy mu byla udělena pokuta, věděl o tom, že žalobkyně podstatným způsobem porušila předmětnou smlouvu, avšak od předmětné smlouvy odstoupil až 28. 2. 2019. Soud I. stupně v napadeném rozhodnutí tento závazný závěr odvolacího soudu (podpořený odkazem na příslušnou judikaturu) zcela správně respektoval. V souladu s uvedeným závěrem lze přisvědčit soudu I. stupně v tom, že smluvní vztah mezi účastníky, založený předmětnou smlouvou o správě, skončil na základě výpovědi žalobkyně zaslané žalovanému dne 11. 2. 2019 uplynutím sjednané výpovědní doby koncem června 2019.

24. Ve vztahu k důvodnosti žalovaného nároku na odměnu (s příslušenstvím) jako takového (kterou se měl soud I. stupně po kasaci jeho předchozího rozhodnutí zabývat) nepochybil prvostupňový soud ve svém závěru, že předmětná smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (jak byla argumentace soudu I. stupně shrnuta pod bodem 11. odůvodnění shora). Odvolací soud nemá, co by k této argumentaci dodal.

25. Má rovněž za zcela správné závěry soudu I. stupně o neplatnosti sjednaného smluvního úroku z prodlení pro rozpor ujednání s dobrými mravy. Dle § 1 odst. 2 o. z., nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Dle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Soud I. stupně postupoval v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], podle nichž ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. Soud I. stupně ujednání o smluvním úroku z prodlení obsažené v předmětné smlouvě zcela správně posuzoval s ohledem na okolnosti daného případu ke dni uzavření předmětné smlouvy, tedy nevycházel pouze ze sjednané výše smluvního úroku z prodlení, odvolací soud se s argumentací soudu I. stupně zrekapitulovanou pod bodem 12. odůvodnění shora zcela ztotožnil, pročež na ni odkazuje. Námitky žalobkyně, v tomto směru v odvolaní uplatněné, se týkají okolností nastalých až v průběhu smluvního vztahu, dlouho po uzavření předmětné smlouvy, která ujednání o smluvním úroku obsahuje, tedy pro posouzení uvedeného ujednání z hlediska rozporu s dobrými mravy, jsou tedy irelevantní. Soud I. stupně nepochybil, pokud přiznal žalobkyni úrok z prodlení pouze v zákonné výši.

26. K možnosti odvolacího soudu omezit se v odůvodnění svého rozhodnutí na pouhé přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně, jak odvolací soud učinil shora (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, včetně poukazu na usnesení sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Odvolací soud však nesdílí závěry soud I. stupně o modifikaci žalobkyní požadované paušální odměny. Právním důvodem tohoto nároku je předmětná smlouva o technické správě nemovitosti, na jejímž základě měla žalobkyně mít právo na paušálně sjednanou odměnu za výkon ve smlouvě uvedených činností, aniž by bylo ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2654/2013) významné, zda vůbec a jaké činnosti žalovanému v tom kterém měsíci žalobkyně fakticky poskytla. Podle závěrů uvedeného rozhodnutí je přípustné sjednání „paušální“ odměny za služby. Podle názoru Nejvyššího soudu platí, že „provádění díla, za které náležela žalobkyni úplata, nemuselo být koncentrováno do určitého časového období, aby za toto období vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Povinnost zaplatit cenu za příslušný měsíc tak vznikala každý měsíc za předpokladu, že dovolatelka poskytla plnění v minulosti a zároveň byla připravena je poskytovat nadále (bez ohledu na to, zda toto plnění je poskytováno každý měsíc po dobu trvání závazkového vztahu vzniklého ze Smlouvy). Úplata tedy náleží i za „hluchá“ období za trvání závazkového vztahu, tedy za interval mezi obdobími, kdy k poskytování služeb bezprostředně dochází. Pokud tedy dovolatelka již určitá plnění v minulosti poskytla, nárok na zaplacení ceny díla ji vznikl i v žalovaném rozsahu. Žalobkyně v projednávané věci v období měsíců březen až červen 2019 sjednanou činnost nejen vykonávala (v rozsahu, v jakém jí to situace vzniklá tím, že žalovaný měl již v té době uzavřenou smlouvu o správě nemovitosti s jiným subjektem, kterému žalobkyně postupně v průběhu výpovědní doby předávala potřebné doklady a informace), ale i byla dle svých tvrzení připravena sjednanou činnost vykonávat – žalovaný tato tvrzení nevyvracel, opak netvrdil, tím spíš ani neprokazoval. Nárok žalobkyně na zaplacení paušální odměny v požadované výši po 48 534 Kč za žalované měsíce (k správnosti této výše paušální odměny viz závěry soudu I. stupně uvedené pod bodem 13. odůvodnění shora - vyjma jejího následného krácení) je důvodný. Žalobkyně tak zcela po právu požadovala jistinu v celkové výši 194 136 Kč (4x paušální měsíční odměna po 48 534 Kč). Byla-li jí napadeným rozsudkem ve výroku I. přiznána jistina pouze ve výši 172 295,70 Kč, náleží žalobkyni ještě částka 21 840 Kč, ohledně níž byla žalobkyni požadovaná úhrada paušální odměny ve výroku II. napadeného rozsudku zamítnuta.

28. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v napadeném zamítavém výroku o věci samé II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 840,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 280,10 Kč od 15. 4. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 7 280,10 Kč od 15. 5. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 7 280,10 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení, to vše to 3 dnů od právní moci rozsudku, jinak napadený rozsudek v tomto výroku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

29. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to podle poměru úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Není přiléhavá odvolací argumentace žalobkyně, že mělo být postupováno, dle § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že důvodnost požadovaného příslušenství záviselo na úvaze soudu. Dle žalobkyní akcentovaného ustanovení je namístě postupovat v případě, když na úvaze soudu závisí výše žalovaného nároku, což není ani ohledně poukazovaného příslušenství projednávaný případ.

30. Odvolací soud má za správnou argumentaci soudu I. stupně, že při rozhodování o nákladech řízení ovládané zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) je nezbytné zohlednit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran příslušenství, když to v daném sporu tvořilo nezanedbatelnou částku již s ohledem na výši žalobkyní požadovaného smluvního úroku z prodlení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08).

31. Odvolací soud v daném případě vzal v úvahu, že žalobkyně požadovala vedle žalované jistiny ve výši 194 136 Kč (4x paušální měsíční odměna po 48 534 Kč) i příslušenství spočívající ve smluvním úrok z prodlení (0,4 % denně z jednotlivých měsíčních odměn, tj. z částky 48 534 od 15. 4. 2019, 15. 5. 2019, 15. 6. 2019 a od 15. 7. 2019 vždy do zaplacení), který (počítáno ke dni napadeného prvostupňového rozsudku 15. 10. 2024) činil 1 526 297,20 Kč (390 407,49 + 384 583,41 + 378 565,20 + 372 741,12), tj. celkem částku 1 720 433,22 Kč. Žalobkyně byla úspěšná celkem ohledně částky 296 701,62 Kč, sestávající z jistiny ve výši 194 136 Kč a přiznaného příslušenství odpovídajícího zákonnému úroku z prodlení (z jednotlivých měsíčních odměn, tj. z částky 48 534 od 15. 4. 2019, 15. 5. 2019, 15. 6. 2019 a od 15. 7. 2019 vždy počítáno ke dni rozsudku soudu I. stupně 15. 10. 2024) v celkové výši 102 565,62 Kč (26 071,73 + 25 682,79 + 25 280,89 + 25 530,21). Úspěch žalobkyně ve výši 296 701,62 Kč z celkové částky 1 720 433,22 Kč činí 17,25 %, čemuž odpovídá úspěch žalovaného 82,75 %. Žalovaný tak má podle výsledku řízení nárok na 65,5 % nákladů řízení (82,75 % - 17,25 %) před soudy obou stupňů. Náklady řízení žalovaného sestávají z nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“).

32. V řízení před soudem I. stupně náklady právního zastoupení žalovaného tvoří odměna advokáta po 8 900 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 194 134 Kč – dle § 8 odst. 1 a § 7 AT) za 23 úkonů právní služby (dle § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ a k/ AT - převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě z 23. 3. 2022, vyjádření ze dne 19. 10. 2022, účast na jednání účast na jednání dne 20. 9. 2022 a dne 8. 11. 2022 – vždy v rozsahu 2 úkonů, neboť jednání přesáhla dvě hodiny, vyjádření k odvolání z 18. 2. 2023, vyjádření k replice žalobkyně z 27. 3. 2023, účast na jednání odvolacího soudu dne 6. 4. 2023, vyjádření z 18. 12. 2023, účast na jednání dne 14. 3. 2024 v rozsahu 2 úkonů, neboť jednání přesáhlo dvě hodiny, vyjádření z 2. 4. 2024, účast na jednání dne 2. 5. 2024 a dne 20. 6. 2024 – vždy v rozsahu 3 úkonů, neboť tato jednání přesáhla dvakrát dvě hodiny, účast na jednání dne 27. 8. 2024 v rozsahu 2 úkonů, neboť jednání přesáhlo dvě hodiny, účast na jednání dne 1. 10. 2024) a 2x odměna po 4 450 Kč (dle § 11 odst.2, AT – sdělení na výzvu soudu z 2. 5. 2022 a účast na vyhlášení rozhodnutí dne 15. 10. 2024), 25x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (dle § 13 odst. 1 a 4 AT), 21% DPH z odměny advokáta a z náhrad jeho hotových výdajů ve výši 46 431 Kč (dle § 137 odst. 3 o. s .ř.), tedy celkem částka 267 531 Kč. Žalovaný má nárok na 65,5 % těchto nákladů, tj. na částku 175 531 Kč.

33. V odvolacím řízení náklady právního zastoupení žalovaného tvoří odměna advokáta po 1 980 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 21 840 Kč, odpovídající jistině, která byla předmětem odvolacího řízení – dle § 8 odst. 1 a § 7 AT) za 2 úkony právní služby (dle § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ - písemné vyjádření k odvolání z 5. 2. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 13. 3. 2025), 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025), a 21 % DPH z odměny advokáta a z náhrad jeho hotových výdajů ve výši 1 020,60 Kč (dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem částka 5 880,60 Kč. Žalovanému z této částky náležejících 65,5 % nákladů odvolacího řízení představuje částka 3 851,80 Kč.

34. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

35. V odvoláním nedotčeném vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) nabyl napadený rozsudek samostatně právní moci.