58 Co 86/2025 - 100

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 1 824 053 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. prosince 2024, č. j. 30 C 137/2024-52 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení (II.) se mění tak, že žalobkyně je povinna plnit k rukám žalované, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 824 053 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 9. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení této částky coby náhrady škody vzniklé v důsledku pandemických opatření vydaných v roce 2021. Žalobkyně tehdy musela vynaložit při své podnikatelské činnosti (provozu [nazev]) náklady, které nebyly pokryty příjmy z této podnikatelské činnosti v důsledku výpadku příjmů v rozhodném období (od 26. 4. do 2. 5. 2021 a od 10. 5. do 7. 6. 2021), dále jen „rozhodné období“, který byl zapříčiněn pandemickými opatřeními.

3. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby s tím, že absentují předpoklady pro odškodnění, žalobkyně požaduje náhradu marně vynaložených nákladů, přičemž absentuje příčinná souvislost mezi údajným vznikem škody a mimořádnými opatřeními. Dle tvrzení žalobkyně se jednalo o fixní, resp. obvyklé náklady žalobkyně spojené s údržbou a správou Hotelu k udržení v provozuschopném stavu, nejednalo se o náklady marné, tyto náklady by žalobkyni vznikly i v případě, že by mimořádná opatření nebyla vydána.

4. Soud I. stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování učinil závěr o nedůvodnosti žaloby. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně se domáhá marně vynaložených nákladů, jejichž marnost spatřuje ve skutečnosti, že negenerovala v rozhodném období zisk, který by tyto náklady uhradil a tuto skutečnost dokládala pouze a výhradně porovnáním příjmů a výdajů v rozhodném období. Poukázal přitom na to, že z obsahu samotné žaloby je zřejmé, že se jednalo o fixní, resp. obvyklé náklady žalobkyně ve spojitosti s údržbou a správou Hotelu za účelem jeho udržení v provozuschopném stavu v rozhodném období, a tedy tyto náklady ani dle tvrzení žalobkyně nebyly vynaloženy marně. Žalobkyně čerpala v roce 2021 z dotačních programů a dalších podpor v souvislosti s Covid pandemií desítky milionů Kč a vykázala zisk ve výši 26 820 000 Kč.

5. Po právní stránce nárok žalobkyně posoudil dle § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), který je zákonem speciálním vůči zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo tak na žalobkyni, aby prokázala, že jí v příčinné souvislosti s pandemickými opatřeními vznikla škoda. Soud I. stupně vycházel z toho, že předmětem podnikání žalobkyně jsou ubytovací služby. Pandemickými opatřeními v rozhodném období byl nejprve zakázán, posléze omezen provoz umělých koupališť a saun, fitness a wellness zařízení, což souviselo s provozem Hotelu, který je spjat s [nazev] v [adresa], a dále bylo výrazně omezeno poskytování krátkodobých ubytovacích služeb. Soud I. stupně přisvědčil žalobkyni v tom, že marně vynaložené náklady lze za určitých podmínek považovat za skutečnou škodu, musí se však jednat o náklady skutečně marně (zbytečně) vynaložené (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). O takové náklady se však v daném případě nejednalo. Soud I. stupně zdůraznil, že § 9 odst. 1 pandemického zákona zakotvuje právo na náhradu skutečné škody, nikoliv však ušlého zisku. Poukázal přitom na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. [spisová značka], dle nichž pandemický zákon neslouží k sanování ekonomické nečinnosti v době trvání mimořádných opatření. Skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví širší odpovědnost státu za způsobené následky, považoval v dané věci za nerozhodnou, neboť požadavek žalobkyně je třeba posoudit dle speciální právní úpravy – pandemického zákona. Soud I. stupně vyložil, že náklady, jejichž náhradu žalobkyně požaduje, nepředstavují skutečnou škodu, neboť se jedná o náklady, které by žalobkyně tak jako tak vynaložila, neboť jsou nezbytné k zajištění její podnikatelské činnosti do budoucna. Poukázal přitom rovněž na to, že v roce 2021 žalobkyně pobírala nevratné dotační prostředky a další podpory poskytnuté ke zmírnění dopadů epidemie COVID-19 a mimořádných opatření. Žalobu tak shledal do základu nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 3 úkony po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Nesouhlasila se skutkovými ani právními závěry soudu I. stupně. Vytýkala soudu I. stupně, že se vůbec nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu k problematice škody v podobě marně vynaložených nákladů, na niž poukazovala, zdůraznila v této souvislosti zejména závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1233/2006 a sp. zn. 30 Cdo 1300/2016. Poukázala na to, že mezi tyto výdaje patří i) Výdaje na nájemné spojené s užíváním prostor, v nichž provozuje Hotel ii) Výdaje na mzdy zaměstnanců iii) Výdaje na provoz a nutnou údržbu Hotelu Výdaje, které žalobkyně podrobně specifikovala pro rozhodné období a které dokládala jednotlivými fakturami, spadají právě do množiny těchto výdajů. Soud I. stupně se těmito fakturami vůbec nezabýval, když v rozporu s citovanou judikaturou tyto náklady označil za fixní, na jejichž úhradu nemá žalobkyně nárok. Nesouhlasila ani s tím, jakým způsobem soud I. stupně hodnotil poskytnuté dotační prostředky. Poukázala přitom na to, že uplatňuje škodu vzniklou výlučně v rozhodném období. Dotační prostředky z dotačního programu COVID pod názvem „Výzva 2 programu COVID – Nepokryté náklady“ byly poskytnuty pro konkrétní časové období, které se od rozhodného období liší, žalobkyně uplatňuje škodu pouze za část tohoto období, ve kterém nepostačovaly poskytnuté dotační prostředky k pokrytí nákladů vynaložených v tomto období na provoz Hotelu. Poskytnuté dotační prostředky tak nemohou být započítávány v celé výši, je zapotřebí je poměrně krátit. Stejně tak je třeba postupovat k poskytnutým dotačním prostředkům z programu „Antivirus č. [nazev]“. Závěry soudu I. stupně k otázce dotačních prostředků považovala za nepřezkoumatelné, když bez dalšího vycházely pouze z blíže neodůvodněné námitky žalované. Poukázala na to, že z pandemického zákona vyplývá objektivní odpovědnost žalované, pokud tedy soud I. stupně vycházel z pandemického situace coby vis maior, byl jeho názor nesprávný. Nesouhlasila ani s tím, jak soud I. stupně posoudil její žalobní požadavek s tím, že se nejedná o ušlý zisk, zdůraznila, že vyčíslila svou škodu jako veškeré náklady, které v rozhodném období hradila za účelem udržení Hotelu v provozuschopném stavu, přičemž jejich výši snížila o poměrnou část čerpaných dotací. Žalobkyně se tak domáhá náhrady ztráty, která jí vznikla propadem tržeb v rozhodném období, z nichž nebyla schopna pokrýt náklady na provoz Hotelu. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně setrvala na svém stanovisku o neodůvodněnosti žalobního požadavku. Poukázala na to, že náklady žalobkyní požadované jsou zejména nájemné provozních prostor Hotelu, výdaje na mzdy zaměstnanců a výdaje na provoz a nutnou údržbu Hotelu. Žalobkyně by musela prokázat, že příslušné pandemické opatření ve svém důsledku zapříčinilo přímý vznik těchto nákladů, nebo že šlo o marné vynaložení těchto nákladů. To se však nestalo. V této souvislosti poukázala zejména na Výroční zprávu za rok 2021. K otázce marného vynaložení nákladů poukázala na to, že se jedná o dlouhodobé náklady, které s protipandemickými opatřeními nesouvisí, vynaložené na udržení ekonomické činnosti žalobkyně do budoucna, na zajištění provozuschopnosti Hotelu, za účelem zvýšení budoucího zisku. Poukázala na výroční zprávu žalobkyně, dle níž využila situace ke stavebním úpravám, vedoucím ke zvýšení zisku, a k provedení obnovy technologií, jejichž opravy by za běžného provozu negativně ovlivnily hotelový provoz, i závěr o skvělých výsledcích za letní sezónu 2021. Zdůraznila, že žalobkyní citovaná judikatura Nejvyššího soudu není v dané věci aplikovatelná, neboť se jedná o odlišné skutkové okolnosti. Jí vynaložené náklady bezpochyby sloužily k dosažení, a dokonce zvýšení budoucího příjmu. Namítla, že na rozdíl od věci projednané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, kdy v důsledku zpožděné kolaudace nemohl poškozený v místě podnikat a prostory užívat, žalobkyně prostory Hotelu užívat mohla, měla zde uloženy své věci a provedla úpravy za účelem navýšení zisku. Poukázala naopak na přiléhavé závěry rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], dle nichž nelze odškodnit náklady vynaložené na vlastní chod, které by vznikly i bez mimořádných opatření, případně provozní náklady vynaložené na zachování možnosti budoucích podnikatelských aktivit. Žalobkyně neprokázala, že by jakýkoliv tvrzený výdaj byl zmařen, že by v rozhodném období došlo k odvolání již provedených rezervací či jiných akcí. Namítala dále, že žalobkyně zcela účelově nezapočítává dotační prostředky v celé výši a účelově srovnává hospodářský výsledek za období pandemie nikoliv s obdobím těsně předcházejícím vydání omezujících opatření, nýbrž se stejným obdobím let nezasažených pandemií. Dle žalované je třeba vycházet z období těsně před vydáním protipandemických opatření, neboť již v tomto období docházelo ke snížení poptávky po službách žalobkyně, což však bylo způsobeno pandemií, nikoli protipandemickými opatřeními. Bylo přitom na rozhodnutí žalobkyně, zda v období platnosti opatření bude tuto činnost vykonávat v omezené míře či ji přeruší. Hospodářský výsledek žalobkyně je třeba posuzovat za celý rok 2021, nikoliv za jeho účelově zvolené úseky. Při zohlednění celé výše přijatých dotací by bylo zřejmé, že tvrzenou škodu převyšují. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, dle níž podpora státu nemůže podnikatelským subjektům zaručit, že nedojde k žádnému snížení jejich majetku oproti stavu před covidem. Způsob rozúčtování dotací dle žalobkyně vede k tomu, že podpora ze strany státu je rozpočítána i na období, kdy žalobkyně nebyla protipandemickými opatřeními omezena. Výklad žalobkyně se tak jeví rozporný s dobrými mravy. Žalovaná se tak ztotožnila se závěry soudu I. stupně. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

9. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované setrvala na své argumentaci ohledně vzniku škody spočívající v marně vynaložených nezbytných provozních nákladech, odkázala opětovně na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, 30 Cdo 1300/2016). Nesouhlasila s tvrzením žalované, že se jednalo o dlouhodobé náklady, které s pandemickou situací nesouvisely. Namítala, že tyto náklady musela uhradit v daném čase. Poukázala na ust. § 9 pandemického zákona, dle něhož jí svědčí právo na náhradu škody, která jí vznikla v souvislosti s pandemickými opatřeními. Škoda jí vznikla tím, že takto uhrazené nezbytné provozní náklady nepokryla z obvyklých tržeb, předpoklady pro náhradu škody dle § 9 pandemického zákona tak byly naplněny. Provedené stavební úpravy představují jednání s péčí řádného hospodáře a není důvodu, aby byly žalobkyni přičteny k tíži. Obnova některých technologií, k níž v té době přistoupila, nemusela mít žádný dopad na zvýšení budoucích tržeb. Poukázala na to, že po skončení pandemických opatření vzrostla masivně návštěvnost obdobných míst, jaké provozuje žalobkyně, navýšení tržeb tedy s těmito aktivitami žalobkyně nesouviselo. Nesouhlasila s tím, že by jí citovaná judikatura nebyla na danou věc přiléhavá s tím, že oba rozsudky jasně vykládají pojem skutečné škody, který odpovídá jejímu nároku. Nepovažovala naopak za přiléhavou argumentaci rozhodnutím Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] s tím, že na rozdíl od tehdy projednávané věci přesně označila mimořádná opatření, jimiž byla ve svém podnikání omezena, přičemž právě v důsledku těchto opatření nemohla generovat příjmy na pokrytí daných nákladů. Dále se vyjádřila k započítávání dotací s tím, že s ohledem na to, že uplatnila nárok za dobu kratší, než po kterou trvala mimořádná opatření, bylo na místě zohlednit pouze poměrnou část těchto dotací. Ohradila se rovněž proti tvrzení žalované, že účelově srovnává hospodářský výsledek s obdobím předcházejícím pandemické situaci, když neshledala důvod pro srovnání s jiným obdobím, např. těsně před vydáním předmětných mimořádných opatření, nebo naopak těsně po nich. Trvala na oprávněnosti svého požadavku. K otázce příčinné souvislosti odkázala na svá předchozí vyjádření, namítla, že k otázce výše škody nebylo provedeno žádné dokazování. Setrvala na svém odvolacím návrhu.

10. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích.

11. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobkyně důvodným neshledal.

12. Soud I. stupně správně posoudil nárok žalobkyně dle pandemického zákona, tj. zákona č. 94/2021 Sb., který je zákonem speciálním vůči zákonu č. 82/1998 Sb. Skutkový stav byl mezi účastníky v zásadě nesporný, sporným bylo, zda žalobkyni vůči žalované svědčí nárok na náhradu tvrzené škody.

13. Podle § 9 odst. 1 pandemického zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám (dále jen „poškozený“) během stavu pandemické pohotovosti v příčinné souvislosti s a) mimořádnými opatřeními podle § 2 odst. 2, nebo b) mimořádnými opatřeními podle zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je zvládání epidemie COVID-19.

14. Podle § 9 odst. 2 pandemického zákona se podle odstavce 1 hradí skutečná škoda. Za škodu se nepovažují náklady vzniklé v souvislosti s pořízením nebo používáním ochranných, mycích, čisticích nebo dezinfekčních prostředků. Škodu stát nehradí, prokáže-li, že si ji poškozený způsobil sám.

15. Podle § 9 odst. 4 pandemického zákona se škoda hradí v rozsahu, v němž poškozený prokáže, že jejímu vzniku nebylo možné předejít nebo zabránit. Výše náhrady škody se dále snižuje o výši dotací a jiných podpor, poskytnutých ke zmírnění dopadů epidemie COVID-19, nebo dopadů mimořádných opatření uvedených v odstavci 1.

16. Z výše uvedeného vyplývá, že pro úspěšnost nároku na náhradu škody dle tohoto zákona musí být naplněny tyto předpoklady – škoda vznikla v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními, jedná se o skutečnou škodu, jejímuž vzniku poškozený nemohl předejít či zabránit, a náhrada se hradí po odpočtu dotací a podpor vyplacených státem ke zmírnění dopadů epidemie či mimořádných opatření. Důkazní břemeno ohledně naplnění těchto předpokladů leží na poškozeném.

17. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že tyto předpoklady v daném případě naplněny nebyly.

18. Žalobkyně škodu vyčíslila jako náklady na provoz Hotelu v rozhodném období, které nebyly kryty příjmy z podnikání ani žádnou podporou poskytnutou ze strany státu. Jednalo se o výdaje vynaložené na nájemné Hotelu, výdaje na mzdy zaměstnanců a výdaje na provoz a nutnou údržbu Hotelu.

19. Odvolací soud shledal správným závěr soudu I. stupně, že takto specifikovaný nárok žalobkyni nepřísluší, a to jednak z důvodu, že se nejedná o skutečnou škodu ve smyslu § 9 odst. 2 pandemického zákona, jednak z důvodu, že výše státních podpor a dotací, které byly žalobkyni poskytnuty, tvrzenou škodu převyšují.

20. Pokud žalobkyně poukazovala na judikaturu, v níž Nejvyšší soud dovodil, že (skutečnou) škodu mohou představovat i náklady marně vynaložené, zastává odvolací soud shodně se soudem I. stupně názor, že na daný případ není plně aplikovatelná s ohledem na odlišné skutkové okolnosti, Nejvyšší soud tyto závěry učinil za skutkových okolností s pandemickou situací nikterak nesouvisející. Dle názoru odvolacího soudu je třeba otázku skutečné škody dle pandemického zákona vykládat restriktivně s přihlédnutím ke specifikům pandemické situace.

21. Nejvyšší soud v rozhodnutích žalobkyní namítaných (v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016) učinil závěr, že „při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí“.

22. Žalobkyně v daném případě požadovala náhradu za výdaje, které v rozhodném období nebyly kryty příjmy. Jednalo se přitom o výdaje vynaložené na nájemné Hotelu, výdaje na mzdy zaměstnanců a výdaje na provoz a nutnou údržbu Hotelu, tedy výdaje, které s pandemickou situací ani s mimořádnými opatřeními nesouvisely, jednalo se o běžné výdaje na podnikatelskou činnost žalobkyně – provoz Hotelu. Je přitom nepochybné, že úbytek příjmů žalobkyně v rozhodném období významným způsobem souvisel s mimořádnými opatřeními, která podstatným způsobem omezila poskytování ubytovacích služeb. Skutečnost, že tyto náklady nebyly v rozhodném období kryty příjmy, z nich však nečiní výdaje zcela marně vynaložené, když jak správně uzavřel soud I. stupně, sloužily k zachování provozuschopnosti Hotelu, tedy zachování budoucích příjmů z tohoto podnikání. Nelze pominout ani skutečnost, že žalobkyně nebyla v tomto podnikání omezena zcela, ubytovací služby mohla poskytovat, nikoliv však pro širokou veřejnost, ale pouze za zcela specifických podmínek. Odvolací soud přitom považoval za podstatné, že rozhodné období bylo vymezeno v řádu dnů (prvé rozhodné období 7 dnů, druhé rozhodné období 28 dnů), zatímco v případech řešených Nejvyšším soudem se jednalo o omezení podnikatelských aktivit po dobu 6 měsíců (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1233/2006), resp. 3,5 roku (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1300/2016), tedy dobu podstatně delší. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že při podnikání nelze předpokládat, že veškeré výdaje jsou kryty příjmy ve stejném okamžiku, ale v rámci určitého časového období. Žalovaná v této souvislosti důvodně poukazovala na to, že dle Výroční zprávy za rok 2021 se v období letních měsíců 2021, tedy krátce po rozhodném období, příjmy žalobkyně významně zvýšily („skvělé výsledky letní sezóny 2021“) a za celý rok 2021 žalobkyně dosáhla zisku téměř 27 mil. Kč. Náklady vynaložené žalobkyní na provoz Hotelu v rozhodném období tak byly zjevně pokryty příjmy za období bezprostředně následující. Je přitom zřejmé, že zvýšení zájmu o ubytovací služby bezprostředně po skončení pandemické situace souviselo s předchozím omezením mimořádnými opatřeními, kdy si spousta lidí chtěla vynahradit předchozí omezení. Sama žalobkyně zmínila, že po skončení mimořádných opatření došlo k masivnímu nárůstu návštěvnosti. Žalovaná rovněž důvodně poukazovala na to, že žalobkyně využila omezení provozu Hotelu k opravám technologií a stavebním úpravám, které by jinak vyžadovaly omezení provozu Hotelu, k určitému výpadku příjmů žalobkyně by tedy došlo i bez mimořádných opatření. Podnikání žalobkyně navíc nebylo zcela zmařeno, byť bylo výrazně omezeno. I z tohoto důvodu nelze na žalobkyní vynaložené výdaje pohlížet jako na výdaje zcela marně vynaložené.

23. Soud I. stupně dále správně poukázal na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. [spisová značka], v němž Ústavní soud při posuzování ústavnosti pandemického zákona výslovně poukázal na zcela bezprecedentní specifickou povahu dané pandemické situace, „jíž je třeba přiznat značnou váhu při posouzení ústavněprávních mezí pro koncepci veřejné moci při zvládání této krize a odstraňování jejích následků…. Ani na stát však nelze klást vyšší nároky, než jaké je vůbec schopen plnit…“ současně zde Ústavní soud uvedl, že ust. § 9 pandemického zákona neslouží k sanování ekonomické neaktivity v době trvání mimořádných opatření s tím, že k tomu stát zavedl řadu veřejných podpor právě za účelem zmírnění ekonomických dopadů pandemie. Tato podpora však nemůže podnikatelským subjektům zaručit, že nedojde k žádnému snížení jejich majetku oproti stavu před covidem, účelem zákona je zajistit možnost kontinuity ekonomické činnosti.

24. Avšak i v případě, že by náklady žalobkyní vymezené bylo možno považovat za skutečnou škodu vzniklou v souvislosti s mimořádnými opatřeními, nemohl by být požadavek shledán opodstatněným s ohledem na podpory, jíž se žalobkyni ze strany státu dostalo právě za účelem úhrady těchto nákladů. Žalobkyně tvrdila v rozhodném období vznik škody v celkové výši 9 896 865 Kč, v uvedeném období přitom dostala, jak sama uvedla, v rámci dotace „COVID Nepokryté náklady“ částku 10 670 400 Kč, tedy částku převyšující vyčíslené „marně vynaložené náklady“. Již z tohoto důvodu žalobkyni žádná škoda ve smyslu § 9 odst. 4 pandemického zákona nevznikla. Odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci žalobkyně, že tuto dotaci je možno zohlednit pouze v poměrné výši, takový závěr z ust. § 9 odst. 4 pandemického zákona dovodit nelze. Je totiž nelogické, aby stát poskytoval žalobkyni podporu i za období, kdy jí žádná škoda nevznikla, a následně hradil škodu za další období, kdy již podpora vyplacena nebyla. Od vzniklé škody je tak třeba odečíst veškerou podporu, které se poškozenému v době pandemických opatření ze strany státu dostalo.

25. Již z těchto důvodů odvolací soud neshledal požadavek žalobkyně důvodným, proto se již nezabýval otázkou, do jaké míry byla příčinou výpadku příjmů žalobkyně pandemická situace jako taková a do jaké míry souvisela přímo s pandemickými opatřeními. Žalovaná v této souvislosti důvodně poukazovala na to, že z těchto důvodů nelze srovnávat období pandemických opatření s obdobím, které předcházelo epidemii COVID-19, jak činila žalobkyně (roky 2017–2019), ale s obdobím pandemie předcházející pandemickým opatřením, neboť jen při takovém porovnání lze zhodnotit podíl pandemických opatření a podíl pandemické situace jako takové na úbytku příjmů žalobkyně. Stát totiž odpovídá pouze za škodu vzniklou v důsledku mimořádných opatření, nikoliv za škodu vzniklou v důsledku pandemické situace. Odvolací soud se dále nezabýval ani naplněním předpokladu dle § 9 odst. 4 věty prvé pandemického zákona, tedy zda mohla žalobkyně vzniku tvrzené škody předejít nebo zabránit. Posuzování těchto předpokladů považoval s ohledem na výše uvedené závěry za nadbytečné.

26. Odvolací soud tedy napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., částečně změnil dle § 221a o. s. ř. pouze výrok o nákladech řízení, kdy napravil zjevné pochybení soudu I. stupně, který správně uložil žalobkyni povinnost nahradit úspěšné žalované náklady řízení, avšak k rukám právního zástupce žalobkyně. Odvolací soud tedy změnil nákladový výrok pouze ohledně platebního místa, jinak jej jako správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 300 Kč[Anonymizováno]dle § 1 odst. 3 písm. a) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení