59 A 1/2022 – 75

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: V. V. Š. bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Zorkou Černohorskou sídlem Balbínova 384, 261 01 Příbram proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. K. bytem X zastoupená advokátkou Mgr. Renatou Strnadovou sídlem Špitálská 11, 261 01 Příbram o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2021, č. j. 093414/2021/KUSK–DOP/Svo, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2021, č. j. 093414/2021/KUSK–DOP/Svo (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Příbram (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 21. 5. 2021, č. j. MeUPB/48687/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně deklaroval, že se na pozemku parc. č. Xa (dále „dotčený pozemek“) v katastrálním území Z. (není–li uvedeno jinak, míní se toto katastrální území) nenachází veřejně přístupná účelová komunikace dle § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 609/2020 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

2. Žalobce, jakožto vlastník stavební parcely č. Xb, na níž stojí rodinný dům č. p. Xc, v žalobě namítá, že žalovaný nesprávně posoudil důkazy předložené ve správním řízení, zvláště ve vztahu k posouzení naplnění znaků veřejného užívání účelové komunikace, konkrétně souhlasu vlastníka pozemku se vznikem komunikace a se zajištěním nutné komunikační potřeby některého z uživatelů této komunikace. Žalobce považuje za nesprávný názor žalovaného, že zánikem řeznictví došlo k zániku veřejného užívání předmětné komunikace, k jejímuž užívání nedali vlastníci dotčeného pozemku souhlas, neboť tento pozemek byl veřejně užíván v době nesvobody. Podle žalobce správní orgány nesprávně posoudily neudělení souhlasu, když dovodily, že právní předchůdci osoby zúčastněné na řízení, jakožto vlastníci dotčeného pozemku, na kterém je sporná cesta, nedali souhlas s veřejným užíváním předmětné komunikace, když souhlas směřoval pouze k tehdejšímu vlastníkovi domu č. p. Xc. Žalobce odkazoval na protokol sepsaný dne 25. 6. 1941 mezi J. Š. (tehdejší vlastník domu č. p. Xc) a F. M. (tehdejší vlastník dotčeného pozemku), ze kterého je zřejmý konkludentní souhlas tehdejšího vlastníka dotčeného pozemku s veřejným užíváním cesty i po roce 1950. V letech 1950 – 1970 pak tehdejší vlastník dotčeného pozemku nijak nebrojil proti veřejnému užívání cesty na tomto pozemku. Manželé M. následně na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 1951 nabyli spoluvlastnické právo k dotčenému pozemku a proti veřejnému užívání komunikace na dotčeném pozemku ničeho nenamítali, čímž souhlasili s jeho veřejným užíváním i po roce 1989. Řeznictví zaniklo dle svědků až v roce 1992. Žalobce nesouhlasí s názorem správních orgánů, že zánikem řeznictví zaniklo i obecné užívání veřejné účelové komunikace samo o sobě, ačkoliv byla tato komunikace užívána nadále nejen vlastníky nemovitostí, které k této komunikaci přiléhají, ale i dalšími občany a vozidly IZS, pošty, hasičské služby nebo zásilkových služeb, a to až do současné doby. Osoba zúčastněná na řízení přitom v minulosti proti veřejnému užívání komunikace ničeho nenamítala. V darovací smlouvě z 9. 5. 2002, na základě které osoba zúčastněná na řízení nabyla vlastnické právo i k dotčenému pozemku, nebylo věcné břemeno spočívající v doživotním právu chůze a jízdy přes dotčený pozemek sjednáno, toto věcné břemeno bylo sjednáno až v době, kdy došlo ke sporu mezi osobou zúčastněnou na řízení a žalobcem a jeho rodiči, tj. v roce 2020. Osoba zúčastněná na řízení tak zcela účelově uzavřela se svými rodiči a babičkou dne 7. 8. 2020 dodatek k darovací smlouvě ze dne 9. 5. 2002, kterým zřídili věcné břemeno mimo jiné i k dotčenému pozemku s cestou.

3. Žalobce dále odkázal na prohlášení manželů M., právních předchůdců osoby zúčastněné na řízení, ze kterého vyplývá, že paní M. (rozená M.) věděla o tom, že její dědeček F. M. udělil v roce 1941 souhlas J. Š. s přístavbou domu č. p. Xc, třebaže touto přístavbou došlo k zamezení přístupu a příjezdu k této nemovitosti z místní komunikace na pozemku p. č. Xe, a souhlasil s vybudováním příjezdu a přístupu J. Š. pouze z dotčeného pozemku. F. M. tak souhlasil s užíváním cesty na předmětném pozemku, která byla následně užívána jako veřejná, a to i v době, kdy dotčený pozemek vlastnila osoba zúčastněná na řízení, tj. od roku 1976 do 9. 5. 2002. Paní M. později také nijak nebrojila proti přístupu a příjezdu vlastníků domu č. p. Xc přes dotčený pozemek. Podle žalobce je z dobových listin i prohlášení paní M. zřejmé, že F. M. nejen že udělil souhlas s užíváním dotčeného pozemku výslovně J. Š., ale po roce 1950 udělil konkludentní souhlas s veřejným užíváním cesty na dotčeném pozemku. Konkludentní souhlas udělili i manželé M. a následně i osoba zúčastněná na řízení. Podle žalobce nemohla veřejně přístupná účelová komunikace na dotčeném pozemku zaniknout zánikem řeznictví v roce 1992 ani z vůle osoby zúčastněné na řízení v roce 2020, jestliže byla jako veřejná užívána po dobu cca 70 let. Tato asfaltová komunikace vede k malé skupině rodinných domů a pozemků, u které vlastník cesty po roce 1950 a jeho právní nástupci ztratili přehled o uživatelích cesty a nepodnikli žádné opatření směřující proti jejímu užívání ani po roce 1989, a proto se jejich souhlas vykládá jako souhlas s obecným užíváním komunikace na tomto pozemku.

4. Správní orgány měly dále nesprávně vyhodnotit důkazy, když uvedly, že žalobcova nutná komunikační potřeba je nahrazena alternativním přístupem z místní komunikace na pozemku p. č. Xe. Žalobce má za to, že jeho komunikační potřeba přes dotčený pozemek trvá, neboť pouze z toho měl žalobce zajištěn příjezd a přístup do dvora u domu č. p. Xc, nikoliv ze sousední místní komunikace na pozemku p. č. Xe, na kterou není možné ze dvora tohoto domu vjet. Skutečnost, že žalobce musel do staré, nezkolaudované garáže vybudovat vstupní dveře poté, co mu byl přístup a příjezd na dvůr a do vstupní části domu č. p. Xc zaplocen z dotčeného pozemku osobou zúčastněnou na řízení, nemůže znamenat, že tím nahradil jeho původní přístup a příjezd do domu č. p. Xc a že tím zanikla jeho nutná komunikační potřeba příjezdu a příchodu po dotčeném pozemku. Podle žalobce nemůže kritérium nutné komunikační potřeby nahradit přístup dveřmi přes nezkolaudovanou stavbu garáže (kolaudační řízení je přerušeno z důvodu sporu o existenci veřejně přístupné účelové komunikace) u domu č. p. Xc ze zatáčky místní komunikace na pozemku p. č. Xe. Žalobce poukázal na to, že obnovení vjezdu a vchodu k domu č. p. Xc není v současné době možné ani z důvodu ohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu na místní komunikaci na pozemku p. č. Xe a nedostatečných výhledových poměrů, ani s ohledem na stavební náročnost, neboť by musel zbourat celé přistavěné části garáže k domu č. p. Xc, přičemž správní orgány se podle žalobce těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly. Aby mohlo být kritérium nutné komunikační potřeby naplněno alternativní cestou, muselo by se jednat o kvalitativně srovnatelnou jinou přístupovou a příjezdovou cestu. Žalobce užíval cestu na dotčeném pozemku z titulu jejího obecného užívání, o čemž byl přesvědčen a v tomto svém přesvědčení byl předchozím vlastníkem domu č. p. Xc ujištěn.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu je patrné, že cesta na dotčeném pozemku byla původně upravena soukromoprávním institutem služebnosti, resp. věcným břemenem, přičemž ze zápisu stavební komise ze dne 25. 6. 1941 je patrné, že se cesta týkala pouze vlastníka schváleného užívání. Ze zápisu ze dne 2. 6. 1951 je pak nesporné poznamenání služebnosti cesty. Ve smlouvě trhové ze dne 29. 8. 1951 je zápis osobního věcného břemene služebnosti cesty na dotčeném pozemku. Dále bylo zjištěno, že cestu využívali zákazníci řezníka, nikoli obecná veřejnost. Navíc byl potvrzen i nesouhlas vlastníka dotčeného pozemku, žalovaný odkázal ohledně této skutečnosti na vyjádření starosty obce Z. ze dne 26. 8. 2020. Žalovaný dále odkázal na strany 6 a 7 prvostupňového rozhodnutí, ve kterém správní orgán I. stupně odůvodnil konec užívání pozemku zákazníky řeznictví a využití dotčeného pozemku pouze vlastníky nemovitosti č. p. Xc, nikoli obecnou veřejností. Podle žalovaného může veřejně přístupná účelová komunikace zaniknout ze stejných důvodů, ze kterých vzniká, resp. ztrátou účelu. Není–li naplněn byť jen jediný znak veřejně přístupné účelové komunikace, nelze vlastnictví pozemku tímto veřejnoprávním institutem omezit. Žalovaný má za to, že správní orgány v dané věci postupovaly v souladu se zákonem.

6. Žalobce v následné replice nesouhlasil se závěry žalovaného, že by zápis stavební komise ze dne 25. 6. 1941 byl soukromoprávním institutem služebnosti, neboť ani žalobci, ani široké veřejnosti nebyl tento soukromoprávní institut znám, protože nebyl zapsán v katastru nemovitostí. Žalobce poukázal také na to, že cestu užívají i obyvatelé dalších tří sousedních nemovitostí, jejich rodinní příslušníci, zákazníci, kteří chodí kupovat zemědělské přebytky, záchranné složky státu, pošta, pojízdné prodejny, technické služby, osobní automobily a ostatní osoby, které se z jakéhokoli důvodu po této nezahrazené, asfaltové komunikaci pohybují, přičemž se jedná o neurčitý okruh osob, které využívají komunikaci bezúplatně, veřejně a nikoliv v souvislosti se smlouvou z věcného břemene. Podle žalobce mohla osoba zúčastněná na řízení, pokud měla jakékoli výhrady s veřejným užíváním komunikace, konat kdykoli od roku 2002, avšak nestalo se tak. Osoba zúčastněná na řízení začala užívání komunikace řešit až v roce 2020 částečným ohrazením dotčeného pozemku, a to pouze v části výjezdu ze dvora objektu č. p. Xc na tuto komunikaci. Dále žalobce rozporoval tvrzení žalovaného, že má alternativní přístup do nemovitosti. Žalobce upozornil na to, že vybudoval přístupové dveře do nezkolaudované přístavby garáže v nedávné době s ohledem na lepší využití garáže. Vybudování dveří do garáže zároveň není rovnocennou alternativou přístupu a příjezdu k nemovitosti žalobce z komunikace na dotčeném pozemku, neboť je zbaven možnosti vjet do svého dvora a nyní nemá možnost přímého vstupu do obytných prostor domu č. p. Xc jiným způsobem než přes stávající garáž, a to úzkými dveřmi.

7. Osoba zúčastněná na řízení jakožto vlastnice dotčeného pozemku (a dalších sousedních pozemků) se ve vyjádření k žalobě ztotožnila s napadeným rozhodnutím a uvedla, že se podle jejího názoru správní orgány správně vypořádaly se všemi argumenty a tvrzeními žalobce. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že není pochyb o tom, že se jedná o účelovou komunikaci, avšak byla vybudována výlučně pro potřeby vlastníka dotčeného pozemku, který je současně vlastníkem navazujících pozemků, a pro jeho rodinné příslušníky. Právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení výslovně nesouhlasil s používáním dotčeného pozemku právními předchůdci žalobce, což je patrné z protokolu ze dne 25. 6. 1941, resp. z tohoto protokolu je patrné, že jakékoli používání dotčeného pozemku podléhalo předchozímu souhlasu tohoto vlastníka. Vlastník pozemku současně upravil právo cesty a jízdy formou věcného břemene pro vybraný okruh osob, což též svědčí o tom, že neměl v úmyslu povolit neomezené užívání dotčeného pozemku neomezeným okruhem osob. Dotčený pozemek vždy sloužil jako přístupová cesta rodině vlastníka dotčeného pozemku k dalším pozemkům v jeho vlastnictví a nikdy nebyl využíván jako veřejná cesta, tato potřeba ani nikdy nevznikla. Právní předchůdci osoby účastněné na řízení a též ona zřizovali k předmětnému pozemku věcné břemeno cesty, a to vždy ve prospěch dalších členů rodiny, aby měli zajištěn přístup ke svým pozemkům a stavbám. Takto bylo zřízeno věcné břemeno např. kupní smlouvou ze dne 29. 8. 1951, rozhodnutím Státního notářství v Příbrami ze dne 13. 10. 1970, č. j. D 1474/69, i darovací smlouvou ze dne 9. 5. 2002. Osoba zúčastněná na řízení dále poukázala na to, že není pravdivé tvrzení žalobce, že věcné břemeno k darovací smlouvě bylo zřízeno až v roce 2020. Toto věcné břemeno bylo zřízeno již v roce 2002, tedy 5 let předtím, než žalobce koupil dům č. p. Xc. Dům č. p. Xc byl přitom po smrti manželů Š. cca od roku 1998 neobydlený, a to až do roku 2007, kdy ho koupil právě žalobce. V daném období dům č. p. Xc nikdo trvale neužíval a nedocházelo tak k situacím, kdy by musela osoba zúčastněná na řízení užívání dotčeného pozemku řešit. Žádné další osoby s výjimkou oprávněných rodinných příslušníků osoby zúčastněné na řízení cestu na dotčeném pozemku neužívaly. Osoba zúčastněná na řízení dále poukázala na to, že u žalobce není dána komunikační potřeba k zajištění spojení s nemovitostí, neboť celá východní hranice jeho pozemku sousedí s veřejnou komunikací, a pokud žalobce, resp. jeho předchůdce svévolně v minulosti toto spojení z veřejné komunikace omezili nepovolenými stavbami, nelze následky tohoto jednání kompenzovat omezením vlastnického práva jiných vlastníků. Osoba zúčastněná na řízení dále upozornila na to, že žalobce v domě č. p. Xc nebydlí, bydlí tam jeho rodiče, kteří od počátku nerespektovali vlastnické právo osoby zúčastněné na řízení, na což byli opakovaně upozorňováni. Žalobce byl informován o charakteru soukromé cesty na dotčeném pozemku, a to zejména v situacích, kdy on nebo jeho rodiče stavěli do cesty překážky, případně zde parkovali vozidla a cesta byla neprůjezdná. Dále poukázala na to, že si žalobce v době, kdy nemovitosti kupoval, mohl při zachování potřebné opatrnosti ověřit vlastnické vztahy a charakter dotčeného pozemku, pak by totiž zjistil skutečný stav věci. K závěru, že se jedná o veřejně přístupnou cestu, neměl žalobce žádné oprávněné důvody.

8. Žalobce v replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení uvedl, že má za to, že veřejně přístupná účelová komunikace může zaniknout pouze na základě rozhodnutí, avšak v posuzované věci nebylo prokázáno, že by někdo takové rozhodnutí vydal nebo o vydání takového rozhodnutí požádal. Žalobce má dále za to, že mu nelze vytýkat, že při koupi domu č. p. Xc v roce 2007 neprojevil dostatek obvyklé opatrnosti a obezřetnosti. Vycházel totiž z tehdejšího faktického stavu, tj. že je na dotčeném pozemku asfaltový povrch, který plynule přechází z místní komunikace na pozemku p. č. Xe (ve vlastnictví obce) a míjí kupované nemovitosti po celé jejich délce až k hranici kupovaných nemovitostí. Dotčený pozemek byl přístupný bez jakéhokoliv omezení, probíhal po něm běžný místní provoz a zároveň byl v době koupě (a i v současné době) zapsán v katastru nemovitostí se způsobem využití ostatní komunikace. Žalobce tak neměl pochybnost o tom, že by cesta na dotčeném pozemku nebyla určena k obecnému užívání. Dále žalobce poukázal na to, že ještě k 27. 7. 2020 nebylo věcné břemeno, které mělo být zřízeno dodatkem ke kupní smlouvě ze dne 7. 8. 2002, zapsáno v katastru nemovitostí, proto nelze klást k tíži žalobce, že o existenci tohoto věcného břemene nevěděl. Žalobce je toho názoru, že pokud vlastník sám zřídí účelovou komunikaci mimo uzavřený areál, pak ji zřídil proto, aby byla užívána jako každá jiná veřejně přístupná účelová komunikace. Veřejnému přístupu na ni se může bránit pouze žádostí o omezení veřejného přístupu adresovanou na silniční správní úřad za účelem ochrany svých oprávněných zájmů, avšak takto osoba zúčastněná na řízení nepostupovala. Teprve v přípisu ze dne 13. 7. 2020 nazvaném Oznámení oplocení pletivem do výšky maximálně 160 cm mezi pozemky p. č. Xa a p. č. Xb v k. ú. Z., který adresovala žalobci, začala účelově tvrdit, že dotčený pozemek není veřejně přístupný a teprve v rámci správních řízení poprvé předložila protokol ze dne 25. 6. 1941. Žalobce přitom poukázal na to, že určení okamžiku souhlasu vlastníka účelové komunikace s tím, aby byl jeho pozemek užíván jako veřejná cesta, je rozhodující pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, pokud se dříve nejednalo o pozemek užívaný jako veřejně přístupný „od nepaměti“. Žalobce má přitom za to, že v řízení bylo prokázáno, že cesta na dotčeném pozemku byla užívána jako veřejně přístupná nejméně od r. 1960, kdy byla v domě č. p. Xc zřízena mimo jiného i prodejna řeznictví, a že byla veřejně užívána od nepaměti. Dále má žalobce za to, že zapsání věcného břemene k dotčenému pozemku až v roce 2020 na základě dodatku ze dne 7. 8. 2002 s účinky vkladu k 10. 6. 2002 je nesprávné a nezákonné, neboť v katastru nemovitostí nelze zapsat právo věcného břemene služebnosti uvedené v dodatku ze dne 7. 8. 2002 až po právních účincích vkladu vlastnického práva z této smlouvy, které nastaly ke dni 10. 6. 2002. Zároveň nelze k cestě, kterou může užívat každý na základě zákonného práva obecného užívání, zřídit věcné břemeno přístupu a příjezdu pouze pro jednu osobu či omezený okruh vlastníků sousedních pozemků. Splnění procesních podmínek 9. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a že splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

10. Ve věci rozhodl soud bez jednání podle § 51 s. ř. s. Žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním žaloby bez nařízení jednání, nevyjádřil, a proto se má za to, že i on souhlasil. Soud neprováděl dokazování listinami označenými v podáních účastníků, neboť tyto listiny byly již součástí správního spisu a správním spisem se dokazování neprovádí, ze správního spisu soud bez dalšího vychází. Jiné důkazní návrhy soudu předloženy nebyly. Obsah správního spisu 11. Podáním žalobce ze dne 12. 8. 2020 bylo zahájeno správní řízení o určení, zda komunikace nacházející se na dotčeném pozemku, je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, či nikoliv. Žalobce podání žádosti odůvodnil tím, že osoba zúčastněná na řízení v červenci 2020 postavila na dotčeném pozemku oplocení, kterým zamezila přístup a příjezd k domu č. p. Xc z cesty na dotčeném pozemku, kterou žalobce užíval od roku 2007, kdy dům č. p. Xc koupil. Žalobce uvedl v žádosti totožné důvody, pro které má za to, že je cesta na dotčeném pozemku veřejně přístupnou účelovou komunikací, jako v podané žalobě, proto soud odkazuje na rekapitulaci žalobních bodů a nebude zde tyto argumenty žalobce znovu uvádět. Žalobce přiložil k žádosti vyjádření manželů Š., přičemž M. Š. ve vyjádření ze dne 11. 8. 2020 uvedl, že v domě č. p. Xc bydlel od roku 1976 do roku 1987, v této době jezdil po cestě na dotčeném pozemku, a to jak osobním automobilem, tak i traktorem, také na dotčeném pozemku parkoval, a to i přes noc, a nikdo mu nikdy neřekl, že na dotčeném pozemku parkovat nemá a že někomu překáží nebo že by tato cesta nebyla veřejnou cestou. Ani později, když do domu již jen dojížděl za rodiči manželky a parkoval na uvedené cestě, mu nikdo neřekl, že tam parkovat nesmí. Cesta byla podle vyjádření M. Š. užívána nejen vlastníky domů č. p. Xc a č. p. Xd, ale i ostatními občany obce a zákazníky řeznictví, které v domě č. p. Xc provozovali rodiče jeho manželky. Pan Š. uvedl, že nikdy od nikoho neslyšel, že by si kdokoli z rodiny M. nebo K. stěžoval na užívání uvedené cesty. Paní D. Š. ve vyjádření ze dne 11. 8. 2020 uvedla, že po celou dobu, kdy v domě č. p. Xc bydlela, nezaznamenala, že by někdo bránil jejím rodičům či prarodičům ve vjezdu do dvora nebo že by je někdo upozornil na to, že je cesta na dotčeném pozemku soukromá. Po rodičích zdědil dům bratr paní Š., který v domě bydlel se svou přítelkyní, a ani oni nikdy paní Š. nesdělili, že by nemohli užívat uvedenou cestu.

12. V doplnění žádosti ze dne 22. 9. 2020 předložil žalobce listiny, ze kterých dovozuje, že uvedená cesta byla užívána nejen vlastníky přilehlých nemovitostí, ale též širokou veřejností. Přiložen byl mj. protokol ze dne 25. 6. 1941, ve kterém stavebník J. Š. předložil stavební plán na přestavbu obytného stavení a ve kterém se uvádí, že„[z]důvodu, že má p. F. M. veřejnou svoji mapovanou cestu pro čp. Xb, tudíž stavebník J. Š. když oplotí a zastaví svůj dvorek nesmí užívati cesty bez schválení majitele čp. Xb a dovolení ty jemu provoz nevázl z jeho dvora stavebník nesmí nic nečistého neb povozy na kolej a překážky stavěti na veřejné mapované cestě usedlosti hospodářského čp. Xb neb škody tím způsobené majitel domu čp. Xc se zavazuje hraditi. (…) Tím stavebníkovi se povoluje stavba a může býti stavební povolení dáno.“ 13. Z výpisu listu vlastnictví č. Xi vyhotoveného dne 21. 1. 2021 vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení vlastní dotčený pozemek. V uvedeném výpise jsou zapsána věcná práva zatěžující konkrétní nemovitosti, avšak žádné věcné právo není zapsáno ve spojení s dotčeným pozemkem.

14. Dne 20. 7. 2020 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno vyjádření starosty obce Z. uvádějící, že dotčený pozemek není veden v pasportu komunikací obce Z. jako veřejně přístupná místní ani účelová komunikace, přičemž takto nebyla ani nikdy v minulosti vedena. Obec dotčený pozemek nespravuje ani jej neudržuje. K užívání cesty má obec k dispozici toliko protokol ze dne 25. 6. 1941 a kopii geometrického plánu ze dne 2. 6. 1951, č. j.32.

15. Dne 11. 2. 2021 byly správnímu orgánu I. stupně doručeny listiny, které navrhoval žalobce jako důkazy. Jedná se zejména o prohlášení manželů Š. (rodičů žalobce) a dále obyvatel obce Z., kteří se vyjadřovali ke způsobu užívání cesty na dotčeném pozemku. Manželé Š. uváděli, že po dobu 13 let, kdy bydlí v domě č. p. Xc, užívali bez omezení cestu na dotčeném pozemku. Tuto cestu využívali i jejich blízcí a návštěvy i veřejné služby (Česká pošta, PPL, hasiči během povodní a sběru šrotu, obec při dodávce recyklačních kontejnerů, prodejci palivového dřeva aj.). Manželé od doby, co se do nemovitosti nastěhovali, až do roku 2020 v dobré víře vynakládali veškeré potřebné úsilí pro udržení co nejlepšího stavu asfaltového úseku cesty na dotčeném pozemku (odklízení sněhu, zametání listí a dalších nečistot, úklidu bahna nejen po povodních v roce 2014). Osoba zúčastněná na řízení zamezila manželům Š. bez jejich souhlasu dne 28. 6. 2020 přístup do garáže tím, že zatloukla do země sloupek a připevnila k němu ceduli s nápisem „soukromý pozemek vstup zakázán“. Dne 13. 7. 2020 pak osoba zúčastněná na řízení započala se stavbou oplocení, kterou dokončila dne 19. 7. 2020. Manželé Š. si proto museli vytvořit nouzový vchod do domu, který vede přes garážovou přístavbu. Občané obce Z. pak ve svých prohlášeních shodně uváděli, že až do roku 1992 chodili přes dotčený pozemek nakupovat do řeznictví v domě č. p. Xc. V kupní smlouvě ze dne 27. 6. 2007, kterou uzavřel žalobce jakožto kupující s J. N., D. Š. a M. Š. coby prodávajícími, je v čl. IV uvedeno, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, věcná břemena, zástavní práva ani jiné právní povinnosti. V kopii knihovní vložky č. Xl pro katastrální území Z. je uveden zápis ze dne 22. 4. 1952, kterým byla na základě trhové smlouvy ze dne 29. 8. 1951 poznamenána služebnost chůze, jízdy, přehonu dobytka a mytí auta ve prospěch pozemků p. č. Xf a Xg (zahrady) a stavební parcely č. Xh jako statku panujícího na dotčeném pozemku a stavební parcely č. Xc zapsané na vložce č. Xb jako statku služebného. V kopii geometrického (polohopisného) plánu na vyznačení změn pozemkové parcely č. Xch ze dne 2. 6. 1951 je uvedeno, že se poznamenává„služebnost používání cesty čís. parc. Xa a dvora stav. parcely čísl. Xc k chůzi a jízdě k obytnému stavení, garážím a zahradám nově označeným čís. parc. Xf a Xg, a to od veř. cesty čís. parc. Xe tam i zpět.“Ve výpisu z katastru nemovitostí k listu vlastnictví č. Xi není k dotčenému pozemku evidováno žádné věcné břemeno. Věcné břemeno bytu je evidováno ke stavební parcele č. Xh a věcné břemeno užívání je evidováno ke stavební parcele č. Xh a parcelám č. Xj, č. Xka Xg. Součástí listin je též fotografie zachycující dům ve vlastnictví žalobce, který je v přední části dvora oplocen drátěným pletivem.

16. V protokolu o úkonu ze dne 15. 2. 2021 je patrné, že se uskutečnila prohlídka komunikace na dotčeném pozemku. Protokol neobsahuje žádný popis z místa, tj. umístění nemovitostí, stav komunikace, přístupy do dotčených nemovitostí apod. Obsahuje toliko obecné informace o tom, kdo se vyjádřil, ale již nezaznamenává obsah těchto vyjádření. V protokolu je toliko uvedena věcná informace, že přístavek ani komunikace nejsou zkolaudovány, komunikace není vedena jako místní komunikace ani v majetku obce a„překážka na pozemku – betonový truhlík – 2010/2011“. K protokolu jsou připojeny další listiny, a to přípis adresovaný zástupkyni žalobce, ve kterém starosta obce uvádí, že mu není známo, že by si zákazníci žalobce jezdili do domu č. p. Xc vyzvednout zboží či že by tam dodavatelé zboží dodávali. Starosta poukázal na to, že žalobce má od roku 2017 přerušeno živnostenské oprávnění. Dům č. p. Xc využívají dlouhodobě rodiče žalobce k trvalému bydlení. Dále starosta poukázal na to, že již před cca 7–8 lety na základě ústní žádosti osoby zúčastněné na řízení a jejího bratra informoval otce žalobce o neoprávněném parkování vozidla na dotčeném pozemku a s tím spojeném neoprávněném užívání soukromého pozemku. Starosta se dále neztotožňoval s tvrzením, že se jedná o veřejné prostranství, neboť dotčený pozemek není veřejně přístupný bez omezení, užívá ho pouze úzký okruh osob. V přípise starosty ze dne 19. 10. 2020 adresovaném zástupkyni žalobce se starosta vyjadřoval k prohlášení pana Š. tak, že v roce 2006–2007 byl pan Š. upozorněn na to, že je dotčený pozemek soukromým pozemkem a není povinností obce ho udržovat. Dále upozornil na to, že Š. nikdy nebyli vlastníky pozemku st. p. č. Xb. Na zasedání zastupitelstva dne 22. 9. 2020 přijali zastupitelé usnesení, ve kterém konstatovali, že dotčený pozemek nepovažují za veřejné prostranství přístupné každému bez omezení.

17. Dne 15. 3. 2021 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření osoby zúčastněné na řízení, která k němu doložila mj. darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 9. 5. 2002, kterou uzavřela Z. M., jakožto darující, a osoba zúčastněná na řízení, jakožto obdarovaná. Na základě této smlouvy se stala osoba zúčastněná na řízení vlastnicí mj. i dotčeného pozemku. V čl. VI smlouvy bylo ujednáno zřízení věcného břemene, které spočívalo v doživotním bezplatném osobním užívání jedné bytové jednotky a společném užívání dvora, zahrady, sklepa a chlívků a v právu přijímat návštěvy a právu volného pobytu a pohybu po dvoře. Dodatkem k této darovací smlouvě byl nahrazen čl. VI tak, že byl doplněn o právo užívání pozemků, a to jmenovitě i dotčeného pozemku. V kupní smlouvě ze dne 29. 8. 1951 uzavřené mezi F. M. jakožto prodávajícím a J. a Z. M. jakožto kupujícími bylo ujednáno zřízení věcného břemene, kterým prodávající jakožto vlastník stavební parcely a cesty na dotčeném pozemku zřídil pro sebe a své právní nástupce ve vlastnictví a držení těchto pozemků na těchto pozemcích jako služebných věcné břemeno s účinkem proti osobám třetím ve prospěch obytného stavení, garáží a zahrad označených p. č. Xf a p. č. Xg jako pozemků panujících právo chůze, jízdy a přehonu dobytka a mytí auta od pozemků panujících k veřejné cestě č. Xe i zpět. V čl. 7 odst. IV je uvedeno:„Obě strany dávají svolení, aby na základě této smlouvy trhové v pozemkové knize obce Z. a podle geom. plánu Ing. J. S. ve vlč. Xb při stav. parc. č. kat. Xc a č. kat. Xb cesta jako pozemcích služebných vložena byla, a v nově zřízené vložce při pozemcích č. kat Xf, Xg a dílů označenému lit a novým číslem jako pozemcích panujících poznamenáno bylo právo chůze, jízdy přehonu dobytka a mytí auta dle odst. 2., této smlouvy, jako věcné břemeno s účinkem proti osobám třetím.“V usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 12. 1952 je v odstavci 3 uvedeno, že„dle cit. trhové smlouvy lit. D: a/ ve vložce číslo Xb na pozemky č. kat. Xc stav. parc. a Xa cesta tamže vkládá se jako na pozemky služebné právo chůze jízdy přehonu a mytí auta dle odst. 2 této smlouvy jako věcné břemeno s účinkem proti osobám třetím ve prospěch pozemků č. kat. Xf, Xg a st, Xh tamže jako pozemků panujících.“ 18. Správní orgán I. stupně prvostupňovým rozhodnutím deklaroval, že se na dotčeném pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Správní orgán I. stupně dospěl v prvostupňovém rozhodnutí k závěru, že dotčený pozemek nebyl obecně užíván, neboť pozemek užívali jako příjezdovou cestu rodinní příslušníci a známí paní M. a paní M., přičemž nesouhlasil s tím, že by k nemovitostem, které tyto osoby vlastnily, dojížděli i nějací zákazníci v obecném smyslu. Správní orgán I. stupně vyhodnotil, žezákazníci, kteří si jezdili pro přebytky ovoce, zeleniny a jiných produktů, byli jasně specifikovanou skupinou, která užívala komunikaci s vědomím vlastníků. Tito zákazníci nebyli neurčeným okruhem osob. Ohledně využívání komunikace širokou veřejností, která docházela do řeznictví v domě č. p. Xc, pak považoval správní orgán I. stupně za podstatné, že řeznictví zaniklo na začátku 90. let minulého století, čímž zanikl i účel užívání dané cesty a potřeba zákazníků k přístupu do prodejny již netrvá. Správní orgán I. stupně též poukázal na protokol z roku 1941, kterým vlastník dotčeného pozemku, na kterém se cesta nachází, vyslovil souhlas s jejím užíváním vlastníky domu č. p. Xc, a to za tam stanovených podmínek. Správní orgán I. stupně má za to, že ani později neudělila osoba zúčastněná na řízení souhlas s obecným užíváním cesty na dotčeném pozemku, neboť z vyjádření starosty vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení se jeho prostřednictvím pokoušela zjednat nápravu ohledně neoprávněného užívání tohoto pozemku (parkování vozidel). Dále měl správní orgán I. stupně za to, že k přístupu žalobce do domu č. p. Xc existuje alternativní přístup po místní komunikaci na parc. č. Xe.

19. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný nejprve uvedl znaky, které musí být prokázány, aby mohlo být deklarováno, že je na pozemku veřejně přístupná účelová komunikace. Žalovaný se přitom ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně, že se na dotčeném pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, přičemž považoval prvostupňové rozhodnutí za dostatečně odůvodněné. Žalovaný uvedl, že bylo prokázáno, že předmětná cesta na dotčeném pozemku existuje, je v terénu viditelná a slouží k užití silničními a jinými vozidly a chodci. Zároveň slouží k napojení jednotlivých nemovitostí na ostatní komunikace a k obhospodařování zemědělských pozemků. Avšak pro závěr, že se na pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace, nebylo splněno kritérium, že by vlastník této cesty udělil souhlas s obecným užíváním této komunikace. Podle žalovaného se případný souhlas s užíváním komunikace týkal toliko vlastníků domu č. p. Xc a zároveň nebylo ani prokázáno, že by cesta byla fakticky v obecném užívání. Dále měl žalovaný za to, že nebyl naplněn ani znak nutné komunikační potřeby, a poukázal na to, že ačkoli si žalobce vybudoval boční vchod přes garáž v důsledku zahrazení do té doby užívaného vstupu, tak s ohledem na to, že je pro správní orgány rozhodný stav v době vydání rozhodnutí, není splněna podmínka nutné komunikační potřeby, neboť je možné nemovitost obsloužit jiným způsobem. Žalovaný v závěru uvedl, že nesouhlasí se zahrazením vstupu a vjezdu na dvorek žalobce do domu č. p. Xc, avšak tímto zahrazením nedošlo k narušení užívání cesty jako takové. Podle žalovaného se jedná o soukromoprávní spor, kterým není veřejnost vůbec ovlivňována. Posouzení návrhu soudem 20. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně posoudil důkazy, zvláště ve vztahu k posouzení naplnění znaků veřejného užívání účelové komunikace v souladu s judikaturou soudů (souhlas vlastníka, nutná komunikační potřeba).

21. Podle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je pozemní komunikace dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jejich bezpečnosti.

22. Podle § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích se pozemní komunikace dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace, d) účelové komunikace.

23. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

24. Aby vznikla veřejně přístupná účelová komunikace, musí se jednat o v terénu patrný koridor, který je jednoznačně identifikovatelný a odlišitelný od okolního prostoru a musí jevit známky toho, že je užíván jako dopravní cesta (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 30 A 69/2013–78), a dále musí sloužit ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských nebo lesních pozemků. Kromě toho musí být splněny znaky dovozené rozhodovací praxí soudů, a to souhlas vlastníka pozemku s tím, aby byla komunikace užívána neomezeným okruhem osob, a tzv. nutná komunikační potřeba (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022–56).

25. Mezi stranami je přitom sporné, jak správní orgán I. stupně a žalovaný vyhodnotili naplnění znaku udělení souhlasu s obecným užíváním pozemku a zhodnocení nezbytné komunikační potřeby. Vzhledem k tomu, že ostatní body nejsou mezi stranami sporné, bude se soud zabývat pouze vyhodnocením splnění těchto sporných znaků veřejně přístupné účelové komunikace.

26. Pro přehlednost soud níže předkládá katastrální mapu zobrazující dotčený pozemek (vyznačen modrou barvou) a stavební parcelu č. Xb, na které se nachází dům č. p. Xc (zvýrazněno červenou šipkou). [OBRÁZEK] [OBRÁZEK]

27. Zdejší soud musí vyhodnotit, zda byl a je dotčený pozemek užíván obecnou veřejností, zda z jednání právních předchůdců osoby zúčastněné na řízení i jí samé lze dovozovat ne/souhlas s obecným užíváním dotčeného pozemku, zda mohl být takový souhlas udělen konkludentně a jaký význam má vybudovaný boční vchod v garáži domu č. p. Xc na vyhodnocení nezbytné komunikační potřeby žalobce přes dotčený pozemek.

28. Jelikož se soudy opakovaně zabývají vymezením podmínek pro deklaraci veřejně přístupných účelových komunikací, považuje zdejší soud za podstatné na některé závěry odkázat. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012–42, vyslovil dva právní závěry:„I. V řízení o určení, zda je určitý pozemek (cesta) veřejně přístupnou účelovou komunikací, či nikoli (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je třeba v prvé řadě zkoumat, existuje–li zde vůbec dopravní cesta ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona, která je užívána v režimu obecného užívání (§ 19 uvedeného zákona). II. Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti blíže neurčeného okruhu osob tuto komunikaci bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena. Nejde–li o cestu obecně užívanou, nemůže jít ani o pozemní komunikaci. Úprava užívání takové cesty proto musí být řešena nikoli prostřednictvím institutů veřejného práva (deklarace veřejně přístupné účelové komunikace), ale práva soukromého.“Nejvyšší správní soud přitom v souvislosti s udělením souhlasu předchozím vlastníkem navazoval na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 1378/11, ze kterého citoval, že souhlas předchozího vlastníka „lze přitom dedukovat z dosavadního užívání cesty […] přičemž toto omezení vlastnického práva by přešlo i na současného vlastníka, […]Pokud komunikace jednou vznikne, nemůže být následně čistě jen na základě vůle současného vlastníka zrušena, ale každý další vlastník je souhlasem předchůdce vázán. Jestliže ovšem veřejná účelová komunikace vznikla, avšak bez toho, aby s tím vlastník pozemku vyslovil souhlas, a to alespoň konkludentní, vyžaduje omezení vlastnického práva náhradu [viz podobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, čj. 2 As 44/2011–107], podle něhož se to ale děje typicky v případech omezení vlastnického práva ve prospěch zájmu na ochraně životního prostředí]“.K tomu Nejvyšší správní soud ještě doplnil, že„[o]bdobně zdejší soud ve výše citovaném rozsudku čj. 5 As 27/2009–66, konstatoval, že‚[p]ro posouzení konkludentního souhlasu je podstatná objektivní skutečnost, tedy již samotná existence užívané cestyod nepamětia nikoliv subjektivní sdělení předchozích vlastníků.‘Je také třeba zdůraznit, že z posledně uvedeného judikátu vyplývá, že obecné užívání cesty od nepaměti bude vždy ústit z naléhavé komunikační potřeby. Jinak řečeno, pokud jde o cestu, jež je obecně užívána (tedy o pozemní komunikaci), a to od nepaměti z důvodu naléhavé komunikační potřeby, je třeba vycházet z toho, že je dán konkludentní souhlas s užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace.“ 29. Nejvyšší správní soud pak také v rozsudku ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009–60, uvedl, že„[k]onkludentní souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace totiž nelze bez dalšího vyvodit z toho, že stěžovatelka nebo její předchůdce účelovou komunikaci fyzicky neoplotili ani neoznačili jako soukromý pozemek se zákazem vstupu. Šlo by totiž o nepřípustně extenzivní výklad § 7 odst. 1 a 2 zákona o pozemních komunikacích. Pokud snad komunikace nebyla třetími osobami užívána (tento ani opačný názor však ze správního spisu nevyplývá), nebyl ani důvod pro oplocování nebo označování pozemku cedulí. Teprve pokud by snad komunikace byla užívána třetími osobami, aniž by vlastník pozemku svůj souhlas s tímto projevil např. označením cedulí se zákazem vstupu, bylo by lze hovořit o jeho konkludentním souhlasu s veřejným užíváním účelové komunikace.“V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud také uvedl, že„nesouhlasí s názorem krajského soudu, že uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene není pro posouzení charakteru pozemní komunikace právně významné (…). Z uzavření této smlouvy totiž lze obvykle vyvozovat chybějící vůli vlastníka předmětné komunikace určit ji veřejnému užívání (…). Právě vůle vlastníka komunikaci určit či věnovat veřejnému užívání je rozhodná pro splnění znaku veřejně přístupné komunikace.“ 30. Nakonec považuje zdejší soud za podstatné citovat ještě z rozsudku ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64, ve kterém Nejvyšší správní soud podrobně rozepsal náležitosti souhlasu s užíváním určitého pozemku jako přístupové cesty a důsledky faktického užívání takové cesty. Nejvyšší správní soud uvedl, že„[a]bychom mohli hovořit o souhlasu vlastníka s obecným užíváním, musí být vlastník srozuměn s tím, že jeho pozemek užívá, resp. bude užívat kdokoliv. Jinak by šlo o pouhou výprosu (srov. § 2189 a násl. občanského zákoníku). Výprosa se veřejnému věnování podobá v tom, že může být udělena i mlčky. Její důsledky jsou však diametrálně odlišné – jedná se o institut soukromého práva, kdy vlastník z dobré vůle a bez nároku na protihodnotu přenechává svůj pozemek k užívání konkrétním osobám. Tento čin má však povahu pouhé laskavosti, která vlastníka do budoucna nijak nezavazuje, a on může výprosu kdykoli odvolat (viz Kindl, Z.: Povinné vymezování veřejných prostranství dle § 7 odst. 2 vyhl. 501/2006 Sb., dostupné online: http://upkindl.cz/cze/prakticke–informace/povinne–vymezovaniverejnych–prostranstvi–dle–7–odst.2–vyhl–501–2006–sb–.htm.). Naproti tomu souhlas s obecným užíváním pozemku jako veřejné cesty je téměř nevratný, a dokud veřejná cesta, která z něj vzešla, sama nezanikne, je vlastník pozemku i jeho právní nástupci povinni strpět užívání svého pozemku kýmkoli. Posuzovat je třeba tuto otázku případ od případu. Rozlišovacím kritériem hlediska uděleného souhlasu je přitom okruh osob, které pozemek užívaly či užívají a míra kontroly vlastníka nad užíváním jeho pozemku (srov. Navrátilová, A., Rozmanová, N. a kol.: Principy a pravidla územního plánování, dostupné online:http://www.uur.cz/default.asp?ID=2571). Lze tedy shrnout, že pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace na soukromých pozemcích platí, že je vlastník buď musí výslovně věnovat veřejnosti k užívání, nebo musí alespoň užívání svého pozemku jako veřejného prostranství kýmkoli po dostatečně dlouhou dobu trpět, čímž dojde k věnování učiněnému mlčky, nebo konkludentně. Nelze však souhlas vlastníka s veřejným užíváním dovozovat tam, kde jeho pozemek užívala pouze omezená skupina osob, ať už šlo o oprávnění ze smlouvy nebo o mlčky trpěnou skupinu vlastníků malého počtu přilehlých nemovitostí. Zejména v případě konkludentního souhlasu je třeba případ od případu vážit, zda již okruh tiše trpěných uživatelů byl dostatečně široký na to, abychom mohli hovořit o veřejnosti.“ 31. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace je třeba mj. zjistit, zda cestu užívá dostatečně široký okruh osob na to, aby bylo možné hovořit o veřejnosti. Nepostačuje, pokud cestu užívají toliko vlastníci přilehlých nemovitostí. Zároveň musí i široké veřejnosti svědčit nezbytná komunikační potřeba k užití této cesty. Nepostačuje, že může na cestu kdokoli (avšak bez relevantní potřeby) vstoupit, jelikož není zahrazena nebo označena jako soukromý pozemek. Nezbytná komunikační potřeba pak musí svědčit i vlastníku nemovitosti, který se domáhá přístupu ke své nemovitosti po této cestě. A v neposlední řadě je třeba se zabývat tím, zda vlastník pozemku s cestou výslovně udělil souhlas s obecným užíváním cesty, anebo po dostatečně dlouhou dobu takové užívání trpěl, čímž lze mít za to, že s tímto veřejným užíváním cesty vyslovil konkludentní souhlas. Zároveň je ale třeba zohlednit i jiná jednání vlastníka pozemku s cestou, ze kterých lze naopak dovozovat, že s takovýmto jednáním veřejnosti nesouhlasil a že se snažil mít vliv na to, kdo a jakým způsobem cestu užívá, byť nemusel nutně vyslovit kvalifikovaný nesouhlas s veřejným užíváním cesty.

32. Ze zjištěného skutkového stavu je pak zjevné, že původní vlastník dotčeného pozemku (právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení) upravoval prostřednictvím věcného břemene právo chůze, jízdy aj. po cestě na dotčeném pozemku, a to ve vztahu ke svým rodinným příslušníkům a jinak blízkým osobám, nikoli ovšem ve vztahu k právním předchůdcům žalobce. Právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení udělil právnímu předchůdci žalobce toliko souhlas s užíváním cesty na dotčeném pozemku, ale tento souhlas nebyl promítnut například do zřízení věcného břemene. Z protokolu ze dne 25. 6. 1941 je zřejmé, že právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení souhlasil s tím, že právní předchůdce žalobce bude cestu používat, a to za tam stanovených podmínek. Z tohoto souhlasu ovšem nelze dovodit, že by právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení vyslovil i souhlas s obecným užíváním uvedené cesty. Vyjádření souhlasu s užíváním cesty konkrétním osobám svědčí spíše o tom, že má vlastník dotčeného pozemku jeho užívánípod kontroloua nechce, aby dotčený pozemek užíval kdokoli. Souhlas pro omezený okruh osob neznamená, že byl udělen konkludentně pro kohokoli. O tomto závěru svědčí i obsah pozdějších listin (např. kupní smlouva trhová z roku 1951), ve kterých je upraveno věcné břemeno vztahující se k užívání cesty na dotčeném pozemku. Pokud by již v roce 1941 vyslovil právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení souhlas s veřejným užíváním cesty pro kohokoli, bylo by nadbytečné upravovat později ve prospěch příbuzných věcné břemeno užívání této cesty jakožto spojnice k místní komunikaci na pozemku p. č. Xe, jelikož by cestu na dotčeném pozemku mohl užívat z titulu její veřejnosti kdokoli (tedy i příbuzní a blízcí vlastníka dotčeného pozemku). Soud tak nemá za to, že by právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení udělil souhlas s užíváním cesty široké veřejnosti, naopak je zřejmé, že chtěl kontrolovat, kdo a jak cestu užívá.

33. Nicméně ze správního spisu také vyplývá, že v minulosti, nejpozději do začátku 90. let minulého století, využívala veřejnost část cesty za účelem nakupování v řeznictví provozovaném v domě č. p. Xc. Z dochovaných listin není patrné, že by právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení vyslovil kvalifikovaný nesouhlas s tímto užíváním cesty (řeznictví bylo provozováno převážně v době nesvobody, což jistě ovlivňuje význam případného ne/souhlasu s takovým užitím pozemku –pozn. soudu). Zároveň je patrné, že zákazníci řeznictví museli do řeznictví chodit přes dotčený pozemek, protože, byla–li realizována přístavba popsaná v protokolu z 25. 6. 1941, pak nebyl do domu č. p. Xc jiný přístup, než přes dotčený pozemek. V době, kdy bylo provozováno v domě č. p. Xc řeznictví, svědčila široké veřejnosti nutná komunikační potřeba po cestě na dotčeném pozemku, neboť neexistovala alternativní cesta, kterou by se mohli zákazníci do řeznictví dostat. Ačkoli bylo prokázáno, že obecná veřejnost užívala část cesty na dotčeném pozemku pro přístup do řeznictví, které bylo provozováno v domě č. p. Xc a není zaznamenán žádný výslovný nesouhlas vlastníka dotčeného pozemku s užíváním této cesty pro přístup do řeznictví širokou veřejností, činnost toho řeznictví byla ukončena v 90. letech minulého století a nejpozději v tuto dobu zanikl účel, se kterým by mohla být spojena existence veřejně přístupné účelové komunikace na části dotčeného pozemku.

34. Soud se tedy ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že existence řeznictví, které bylo provozováno v domě č. p. Xc v letech 1970 – 1992 nemůže v současnosti již odůvodňovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku. Zároveň nebylo prokázáno, že by nyní dotčený pozemek užívala obecná veřejnost i za jiným aktuálním účelem. Soud se přitom opět ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že v případě prodeje přebytků paní M. nebo paní M. nejde o zpřístupnění dotčeného pozemku obecné veřejnosti, ale pouze omezenému okruhu osob. Široké veřejnosti tak nesvědčí nezbytná komunikační potřeba po dotčeném pozemku, neboť cesta na dotčeném pozemku nepropojuje místní komunikaci s žádným veřejně přístupným objektem (např. kostelem nebo obchodem) ani nevede k jinému veřejnosti přístupnému místu (např. lesu, louce, poli či parku). Odpadne–li důvod užívání cesty obecnou veřejností, pak nemůže uvedená cesta splňovat kritéria veřejně přístupné účelové komunikace. Je třeba odlišovat užívání cesty pouze vlastníky přilehlých nemovitostí a jejich nutnou komunikační potřebu, a užívání této cesty i obecnou veřejností v důsledku jejich nutné komunikační potřeby. Nutná komunikační potřeba obecné veřejnosti byla zjevně spojena s provozem řeznictví, do kterého chodili občané obce nakupovat, ovšem tento důvod již odpadl a jiný důvod prokázán nebyl. Ze všech deseti předložených prohlášení občanů obce Z. přitom shodně vyplývá, že občané využívali cestu na dotčeném pozemku pouze k tomu, že chodili nakupovat do řeznictví, a to v době, kdy bylo provozováno v domě č. p. Xc. K užívání této cesty po ukončení provozu řeznictví (na začátku 90. let) již nic netvrdí.

35. Dále soud pouze ve stručnosti uvádí, že přístup zaměstnanců doručovatelských společností nebo záchranných složek na dotčený pozemek je podmíněnad hocsituací vyvolanou typicky z podnětu vlastníků nemovitostí přiléhajících k dotčenému pozemku (učinění objednávky) anebo v důsledku mimořádné události v tomto místě (náhlá zdravotní indispozice vlastníka nemovitosti nebo jiných osob, které v daných nemovitostech bydlí/požár/povodeň aj.). Ovšem tytoad hocsituace nepředstavují obecné užívání pozemku, a to ani tehdy, docházelo–li by k nim častěji nebo dokonce pravidelně (např. pravidelná donáška novin), neboť jsou vyvolány konkrétními potřebami vlastníků nemovitostí, a nikoli potřebami obecné veřejnosti.

36. Zároveň soud nedává žalobci za pravdu, že by bylo nutné pro zánik veřejně přístupné účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí. Jelikož ani k jejímu vzniku není třeba vydávat správní rozhodnutí a postačuje, jsou–li naplněny znaky definující veřejně přístupnou účelovou komunikaci, tak i pro její zánik stačí, zanikne–li alespoň jeden z jejích definičních znaků (nikoli ovšem v důsledku protiprávního jednání, k takovému protiprávnímu jednání by se nepřihlíželo, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016–64, bod 89). Již zjištění, že cesta na dotčeném pozemku není v současné době obecně užívána veřejností z důvodu nezbytné komunikační potřeby, přičemž to není důsledek svévolného jednání vlastníka dotčeného pozemku či jiných osob, vede k závěru, že se na dotčeném pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace.

37. Pakliže soud výše konstatoval, že nebylo prokázáno, že by cestu na dotčeném pozemku užívala z důvodu nezbytné komunikační potřeby široká veřejnost, pak ani nemohla nastat situace, že by osoba zúčastněná na řízení udělila konkludentně souhlas s obecným užíváním tohoto pozemku (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009–60). Zároveň soud poukazuje na to, že je z jednání osoby zúčastněné na řízení patrné spíše to, že měla zájem na kontrole užívání dotčeného pozemku. Z vyjádření starosty totiž vyplynulo, že se osoba zúčastněná na řízení domáhala ochrany svých vlastnických práv k dotčenému pozemku, když prostřednictvím starosty upozorňovala žalobce a další obyvatele domu č. p. Xc na to, že neoprávněně parkují právě na dotčeném (soukromém) pozemku. Tímto jednáním vyjadřovala osoba zúčastněná na řízení kontrolu nad tím, kdo a jakým způsobem dotčený pozemek užívá, a lze z tohoto usuzovat, že nesouhlasila s tím, aby pozemek užíval kdokoli a jakýmkoli způsobem. Osoba zúčastněná na řízení se přitom této ochrany vlastnických práv nezačala domáhat až v roce 2020, jak tvrdí žalobce, ale dle vyjádření starosty již přibližně v letech 2012/2013. Již mezi roky 2010/2011 je pak datován i spor o umístění květinových truhlíků na dotčeném pozemku, v rámci nějž se osoba zúčastněná na řízení domáhala odstranění těchto truhlíků (tato skutečnost jako jedna z mála vyplývá z protokolu o prohlídce komunikace). Byť umisťování truhlíků nijak nesouvisí s účelem užívání cesty vlastníky domu č. p. Xc, zjevně toto jednání vedlo k tomu, že osoba zúčastněná na řízení informovala žalobce nebo jiné obyvatele domu č. p. Xc o vlastnických poměrech a poměrech užívání dotčeného pozemku. Současně je třeba přihlédnout i k tomu, že dle tvrzení osoby zúčastněné na řízení (a žalobce toto tvrzení nevyvrátil), nebyl dům č. p. Xc delší dobu před tím, než ho koupil žalobce, pravidelně užíván. Proto nebylo ani třeba přijímat konkrétní opatření k úpravě užívání dotčeného pozemku. Osoba zúčastněná na řízení tak neudělila ani výslovný souhlas s obecným užíváním dotčeného pozemku, ani s takovým jednáním konkludentně nesouhlasila (ani nemohla, když nebylo prokázáno, že by obecná veřejnost dotčený pozemek v dané době užívala), a naopak dala najevo, že dbá na ochranu svých práv a má zájem na tom kontrolovat, kdo a jakým způsobem dotčený pozemek užívá.

38. V projednávaném případě má tedy soud za to, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdci osoby zúčastněné na řízení nebo osoba zúčastněná na řízení jakožto vlastníci dotčeného pozemku udělili souhlas s obecným užíváním dotčeného pozemku, a taktéž nebylo prokázáno, že by v době od ukončení provozu řeznictví v domě č. p. Xc široká veřejnost nadále užívala uvedený pozemek z důvodu nezbytné komunikační potřeby. Nejsou tak naplněny podstatné znaky definující veřejně přístupnou účelovou komunikaci.

39. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, ve které tvrdí, že správní orgány nesprávně vyhodnotily jeho nutnou komunikační potřebu přes dotčený pozemek, a byť v této části dává soud žalobci za pravdu, tedy že správní orgány nesprávně vyhodnotily, co znamená alternativní cesta ve vztahu k přístupu do domu č. p. Xc, nemá toto pochybení vliv na závěr, že se na dotčeném pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, protože nejsou splněny výše popsané znaky veřejně přístupné účelové komunikace.

40. Mezi stranami není sporné, že žalobce můževstoupitdo domu č. p. Xc z místní komunikace na pozemku p. č. Xe, a to dveřmi vybudovanými v nezkolaudované garáži. Žalobce zároveň považuje takový vstup spíše za nouzový, protože nemůže využít dvůr, který slouží jako hlavní vstup do nemovitosti a pro zaparkování automobilu. Žalobce by tak musel zbourat část garáže, aby měl zajištěn plnohodnotný přístup do dvora z místní komunikace na pozemku p. č. Xe.

41. Soud upozorňuje na žalobcova vzájemně rozporná tvrzení, když v žalobě nejprve tvrdil, že boční vchod do garáže vybudoval z důvodu lepší využitelnosti garáže, zároveň ale tvrdil, že vchod vybudoval až v důsledku zahrazení dvora domu č. p. Xc. Pro posouzení žaloby ovšem není důležité, kdy byl daný vchod vybudován, protože je nesporné, že tento vchod existuje. Důležité je, jak kvalitativně konkuruje dříve užívanému přístupu do domu a dvoru a jaký význam má přístup do dvora pro konstatování nezbytné komunikační potřeby žalobce po cestě na dotčeném pozemku.

42. V prvé řadě je třeba uvést, že je ze správního spisu obtížné učinit si skutkové závěry o tom, jak je zajištěn příjezd a případně vstup do domu č. p. Xc, protože protokol o místní prohlídce (o prohlídce komunikace) je informačně velmi strohý. V protokolu není vůbec zaznamenán popis místa (což by mělo být hlavní náplní takového protokolu) a omezuje se toliko na obecné konstatování, že některá ze zúčastněných osobněcořekla, avšak ani obsah a význam takového sdělení není věcně zaznamenán. K protokolu pak nejsou přiloženy ani žádné přílohy, například fotografie z místa. Soud tak nemůže ze správního spisu ověřit, jak vypadá vchod do nemovitosti nezkolaudovanou garáží, a omezuje se proto toliko na nesporná tvrzení účastníků, že do nemovitosti lze tímto vchodemvstoupit. Dále soud vychází z fotografie založené ve správním spise, na které je zobrazeno provedení oplocení, které zjevně zamezuje vstupu a i vjezdu automobilem na dvorek domu. Z náhledu v katastru nemovitostí je pak patrné a mezi stranami opět nesporné, že podél pravé části domu č. p. Xc vede místní komunikace. Ovšem dům č. p. Xc je situován tak, že má dvůr, hlavní vchod do domu a vjezd do garáže situovány k hranici s dotčeným pozemkem. Z protokolu ze dne 25. 6. 1941 vyplývá, že další přístavbou domu č. p. Xc ztratí vlastník této nemovitosti přímé spojení na místní komunikaci na pozemku p. č. Xe, a proto bylo povolení přístavby podmíněno souhlasem právního předchůdce osoby zúčastněné na řízení s užíváním cesty na dotčeném pozemku, přičemž ten s tím souhlasil.

43. Ačkoli je možnévstoupitdo domu jakýmsi alternativním vchodem z nezkolaudované garáže, je třeba vyhodnotit, jestli lze tento vstup dostupný z místní komunikace považovat zaalternativní cestu. Podle názoru soudu je třeba považovat za alternativní cestu takovou cestu, která umožní vlastníku nemovitosti přístup k dané nemovitosti takovým způsobem, aby byl schopen danou nemovitost spravovat a užívat obvyklým způsobem. V domě č. p. Xc, který žalobce vlastní, bydlí rodiče žalobce, a proto dům, který se nachází v obci, užívají ke zcela běžnému účelu, tj. k bydlení. Součástí domu je i garáž, která v důsledku zahrazení dvora nemůže být využita k parkování vozidla, neboť tímto vozidlem nelze do garáže vjet/vyjet. Do dvora, resp. do garáže nelze vjet, aniž by byl využit i dotčený pozemek. K domu č. p. Xc (ke stavební parcele č. Xb) nepatří žádná zahrada ani jiný pozemek, který by umožňoval žalobci (uživatelům domu) alternativní příjezd. Osoba zúčastněná na řízení sice namítá, že vjezdu do dvora brání i nezkolaudovaná přístavba (garáž) a že by tedy měl žalobce tuto černou stavbu zbourat, ovšem, jak je patrné i z protokolu ze dne 25. 6. 1941, přístavba domu č. p. Xc, kterou došlo k uzavření přímého přístupu na místní komunikaci na pozemku p. č. Xe, byla vybudována po předchozím souhlasu právního předchůdce osoby zúčastněné na řízení a s vědomím, že vlastník domu č. p. Xc bude využívat k příjezdu do nemovitosti právě dotčený pozemek, protože již nebude možné vjet k nemovitosti z místní komunikace na pozemku p. č. Xe. Zjevně tak došlo k soukromoprávnímu ujednání mezi původním vlastníkem dotčené nemovitosti a původním vlastníkem domu č. p. Xc. Nelze pak v tuto chvíli považovat za přiměřené a spravedlivé řešení, aby žalobce zboural část přístavby, byť se jedná o stavbu nezkolaudovanou, a zajistil si tak příjezd k domu. V projednávaném případě se přitom nejedná o zajištění pouze pohodlnějšího přístupu k nemovitosti, ale o zajištění přístupu, který umožňuje běžné užívání nemovitosti v daném prostředí (rodinný dům s garáží a dvorkem, který je situován v zastavěné části obce). Nelze sice říci, že by bylo obecným právem každého vlastníka domu, aby měl vždy právo na přístup se svým vozidlem bezprostředně ke své nemovitosti, avšak za situace, kdy jde o rodinný dům s dvorkem a garáží, která je přístupná právě přes dotčený pozemek a žádným jiným způsobem, a jde o dům v zastavěné části obce, lze mít za to, že je běžným užitím této nemovitosti i zajištění vjezdu automobilu do garáže. Soud tak nemá za dostatečné, že žalobce, resp. jeho rodiče mohouvstoupitdo nemovitosti bočním vchodem v garáži. Nezbytná komunikační potřeba zahrnuje i to, zda je vlastníku nemovitosti umožněno užívat nemovitost obvyklým způsobem, tj. v tomto případě i dvorek a garáž (k parkování automobilu).

44. Ačkoli správní orgány nesprávně vyhodnotily nezbytnou komunikační potřebu žalobce ve vztahu k dotčenému pozemku, přesto nebyly splněny podmínky pro deklaraci existence veřejně přístupné komunikace, neboť nebylo prokázáno, že by dotčený pozemek sloužil z nezbytné komunikační potřeby obecné veřejnosti ani že by vlastník dotčeného pozemku dal s takovým užitím (po zániku veřejně přístupné účelové komunikace patrně zde existující v době provozu řeznictví) nový souhlas. Zdejší soud tak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

45. V závěru soud ještě znovu připomíná, že veřejnoprávním institutem, kterým dochází k omezení vlastnického práva bez náhrady, nelze nahrazovat prostředky soukromého práva. Pro vznik veřejně přístupné komunikace musí být naplněny všechny výše popsané znaky kumulativně. Nestačí tak, aby byla prokázána toliko nezbytná komunikační potřeba vlastníka sousední nemovitosti; nezbytná komunikační potřeba (byť logicky z jiného důvodu) musí svědčit širšímu okruhu osob, jinak by veřejně přístupná komunikace vznikla všude tam, kde vlastník nemovitosti nemá zajištěn přístup k nemovitosti z veřejné komunikace. Ovšem na takové případy zjevně pamatoval zákonodárce v ustanovení § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 192/2021 Sb. (dále jen „občanský zákoník“), podle kterého vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odst. 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má–li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Občanský zákoník tedy nabízí preferované soukromoprávní řešení, které kompenzuje vlastníku dotčené nemovitosti užívání této nemovitosti další osobou za náhradu.

46. Ačkoli zdejší soud souhlasí se správními orgány v závěru, že se na dotčeném pozemku nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, a proto žalobu zamítl, neznamená to, že tím aprobuje postup osoby zúčastněné na řízení, která přistoupila k řešení sousedského sporu, podle názoru soudu, nepřiměřeným způsobem, když oplocením části dotčeného pozemku fakticky zamezila žalobci užívat nemovitost č. p. Xc obvyklým způsobem. Ačkoli je ze správního spisu zřejmé, že mezi žalobcem (a obyvateli domu č. p. Xc) a osobou zúčastněnou na řízení nastaly spory ohledně užívání dotčeného pozemku, které se osoba zúčastněná na řízení snažila řešit i prostřednictvím starosty obce tak, aby domluvil žalobci a jeho rodinným příslušníkům, aby neparkovali na dotčeném pozemku, zjevně se spor vyřešit nepodařilo. Ovšem řešení, které osoba zúčastněná na řízení zvolila, se jeví zdejšímu soudu jako nepřiměřené a ve svém důsledku hrozí, že nastalé spory ještě eskaluje. Osoba zúčastněná na řízení sice aktuálně dosáhla cíle, tedy toho, že žalobce a další obyvatelé domu č. p. Xc nemohou na dotčený pozemek vstupovat (vjíždět) ze dvora domu č. p. Xc, ovšem zvolený postup zcela jistě nepřispěje ke zlepšení sousedských vztahů. Naopak by bylo vhodné, kdyby se zúčastněné strany dokázaly mezi sebou domluvit (a to i případně prostřednictvím mediátora) a upravily své vztahy tak, aby ani jedné ze stran nebylo nepřiměřeným způsobem zasahováno do jejích práv, a zároveň, aby následně ohleduplně dbaly na dodržování přijaté dohody. Soud si je vědom toho, že sousedské vztahy mohou být složité a mnohdy se vyostří v důsledku i banálního nedorozumění, přesto je ale v zájmu všech zúčastněných osob, aby se pokusily udržovat vzájemné vztahy dobré, neboť sousedské vztahy ovlivňují každodenní život, a mohou ho tak i značně znepříjemnit. Soud zároveň doplňuje, že není v rámci tohoto řízení jakkoli oprávněn posuzovat vzájemné sousedské neshody účastníků. Předmětem tohoto soudního řízení bylo posouzení užívání cesty na dotčeném pozemku v délce několika metrů přiléhající k domu č. p. Xc a napojující se na místní komunikaci na pozemku p. č. Xe, a nikoli rozhodování o soukromoprávních nárocích účastníků. To je úkolem příslušných soudů v občanském soudním řízení. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 47. Vzhledem k tomu, že uplatněné žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

49. Jelikož osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádné povinnosti, v souvislosti s nimiž by jí vznikly náklady, a jelikož soud neshledal ani existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení Splnění procesních podmínek Obsah správního spisu Posouzení návrhu soudem Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení