59 A 29/2022– 46

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyň: a) V. T. státní příslušnice Ukrajiny bytem X b) nezl. K. T. státní příslušnice Ukrajiny bytem X c) nezl. Y. T. státní příslušnice Ukrajiny bytem X všechny zastoupeny advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1643/3, 140 00 Praha 4 o žalobách proti rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2022, č. j. MV–117269–4/SO–2022, č. j. MV–117326–4/SO–2022 a č. j. MV–117284–4/SO–2022, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení 1. Žalobkyně a) – c) se žalobami podanými podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhají zrušení rozhodnutí žalované uvedených v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými byla zamítnuta jejich odvolání a potvrzena rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 26. 4. 2022, č. j. OAM–6188–4/DP–2022 [žalobkyně a)], č. j. OAM–6189–3/DP–2022 [žalobkyně b)] a č. j. OAM–6191–3/DP–2022 [žalobkyně c)], jimiž byla podle § 6 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, (dále jen „lex Ukrajina“) zastavena řízení o žádostech žalobkyň a) – c) o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny na území.

2. Žalobkyně nejprve obecně namítaly, že jsou napadená rozhodnutí nezákonná, a tedy nesouladná s § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaná nesprávně posoudila, zda je třeba při zastavení řízení podle § 6 odst. 7 lex Ukrajina posuzovat přiměřenost a zda lze považovat dopad napadených rozhodnutí za přiměřený z hlediska zásahu do práv žalobkyň zaručených Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a směrnicí Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2023 o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice o právu na sloučení rodiny“). Řízení bylo dále stiženo vadami při zjišťování skutkového stavu. Žalobkyně dále poukázaly na to, že správní orgány při absenci vymezení dvou protichůdných zájmů, které v dané věci vstupují do kolize, nemohly řádně provést test proporcionality a poměřit právo na respektování soukromého a rodinného života žalobkyň s protichůdným veřejným zájmem. Žalovaná porušila Úmluvu o právech dítěte a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a svým postupem v konečném důsledku upřela žalobkyním realizaci jejich práva na sloučení rodiny a všech výhod z toho vyplývajících, ačkoli žalobkyním vznikl právní nárok na vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, vyplývající nejen z vnitrostátní právní úpravy, ale též z unijního práva. Žalobkyně považují napadená rozhodnutí též za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

3. Žalobkyně uvedly, že dne 11. 2. 2022 podaly na zastupitelském úřadu v zemi původu žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Nositelem oprávnění je manžel a otec žalobkyň, jakožto držitel zaměstnanecké karty. V důsledku invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 byly žalobkyně vlivem okolností na jejich vůli nezávislých vysídleny ze země původu, a jelikož nemají na území členských států Evropské unie alternativní zázemí kromě zázemí vybudovaného manželem a otcem žalobkyň na území České republiky, rozhodly se pro dočasné přestěhování právě za svým manželem a otcem. Žalobkyně disponovaly v době příjezdu do České republiky pouze biometrickým pasem a na území schengenského prostoru tak byly oprávněny pobývat po dobu nejdéle 90 dnů v rámci posledního 180denního období, jak jim umožňuje čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. listopadu 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (dále jen „nařízení č. 2018/1806“). S ohledem na absolvované krátkodobé návštěvy v předchozím 180denním období čelily žalobkyně důvodně obavě, že budou muset vycestovat z území České republiky před skončením rozpoutané válečné agrese v zemi původu, a vystavit se tak bezprostřednímu ohrožení na životě a zdraví. Podaná žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny žalobkyň v době vysídlení ze země původu k pobytu na území České republiky neopravňovala. Uvedené okolnosti vedly žalobkyně k tomu, že dne 9. 3. 2022 podaly žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 261/2021 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Podání této žádosti nebylo překážkou vydání jakéhokoli jiného povolení podle zákona o pobytu cizinců. V době podání žádosti o udělení dlouhodobého víza tak žalobkyně nemohly jakkoli předvídat a následně ani ovlivnit postup ministerstva v řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny.

4. Dne 21. 3. 2022 nabyl účinnosti lex Ukrajina, který podřídil všechny osoby, jimž bylo v období od 24. 2. 2022 do nabytí jeho účinnosti uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, normě, která umožňuje zastavit řízení o žádosti o jakékoliv jiné pobytové oprávnění cizinci, kterému bylo před nabytím účinnosti zákona lex Ukrajina uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území, které se na podkladě přechodného ustanovení lex Ukrajina transformovalo do institutu dočasné ochrany. Ačkoli podle žalobkyň institut dočasné ochrany poskytuje cizincům množství výhod, je nastaven tak, aby umožnil cizincům přečkat na území České republiky nepříznivý vývoj událostí v zemi původu, a vychází tedy striktně z principu dočasnosti, a to na úkor jakýmkoliv snahám cizinců o získání stabilního pobytového oprávnění na území České republiky. Přechod z institutu dočasné ochrany do jiného pobytového oprávnění je značně omezený, čímž dochází ke zřetelnému ohraničení trvání možnosti pobývat na území České republiky a jejímu vázání na existenci překážky znemožňující vycestování. Žalobkyně přitom nemohly následky spojené s udělením dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území v době, kdy jim bylo vízum uděleno, předvídat ani ovlivnit, a to s ohledem na mimořádnost a nekonvenčnost přijatého lex Ukrajina. Žalobkyně přitom před nuceným vysídlením ze země původu usilovaly o sloučení s rodinou, manželem a otcem, a o získání stabilního pobytového oprávnění na území České republiky. Povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny by pak žalobkyním umožnilo přechod do jiných pobytových kategorií v režimu zákona o pobytu cizinců a trvale se usídlit na území České republiky. Ministerstvo ani žalovaná ovšem individuální okolnosti případu žalobkyň nezohlednily a nahlížely na ně výlučně jako na osoby, které byly vysídleny ze země původu, tedy nevěnovaly patřičnou pozornost jejich předchozím snahám o sloučení s rodinou. Již samotný vývoj událostí v zemi původu způsobuje žalobkyním nemalé duševní útrapy, přičemž zastavení řízení o jejich žádostech a znemožnění brzkého sloučení rodiny je ještě prohlubuje. Žalobkyně přitom nemohly nepříznivý právní následek svého jednání učiněného dne 9. 3. 2022 rozumně očekávat a předpokládat a tento následek rozhodně neodpovídal záměrům žalobkyň. Pokud by byly žalobkyně s tímto následkem svého jednání srozuměny v době jeho učinění, pečlivě by zvažovaly jakékoliv jiné alternativní možnosti řešení jejich situace a k tomuto kroku by patrně nepřistoupily.

5. Žalobkyně dále namítaly, že v odvolání tvrdily nepřiměřenost dopadu rozhodnutí ministerstva do jejich soukromého a rodinného života a poukazovaly na nedostatečné zhodnocení v odůvodnění rozhodnutí ministerstva, zejména opomenutí relevantních skutkových okolností jejich případu. Žalobkyně si jsou vědomy judikatury Nejvyššího správního soudu, která se dlouhodobě v otázce, zda je v případě vydání procesního rozhodnutí, jímž je i usnesení o zastavení řízení, třeba posuzovat přiměřenost dopadu z hlediska zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, přiklání k tomu, že v těchto případech se přiměřenost neposuzuje. Poukazují však na to, že se Nejvyšší správní soud od své dříve převažující judikatury odchyluje. A i v případech, kdy zákon o pobytu cizinců nestanovuje správním orgánům výslovně povinnost posuzovat přiměřenost dopadu svého rozhodnutí ve světle jednotlivých hledisek demonstrativně vyjmenovaných v § 174a zákona o pobytu cizinců, vyplývá správním orgánům povinnost se zabývat přiměřeností z hlediska zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života přímo aplikovatelného článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Postačí, vnese–li cizinec námitku nepřiměřenosti a tato není nemyslitelná či zdánlivá (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019–39, a ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012–39).

6. Žalobkyně poukázaly na to, že v posuzovaném případě nelze opomenout hledisko nejlepšího zájmu nezletilého dítěte, které by s ohledem na znění čl. 3 Úmluvy o právech dítěte mělo být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Hledisko nejlepšího zájmu dítěte tedy měly ministerstvo a žalovaná dostatečně zvážit a poměřovat s protichůdným veřejným zájmem (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019–40, a ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019–28). Význam nejlepšího zájmu dítěte přitom vedl Nejvyšší správní soud k překonání ustáleného právního názoru, že v případě vydání procesního rozhodnutí v řízení o žádosti o pobytové oprávnění cizince se přiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do práva zaručeného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod neposuzuje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, č. j. 1 Azs 268/2021–56, a ze dne 16. 3. 2021, č. j. 3 Azs 4/2020–41).

7. Žalobkyně mají za to, že byly–li jejich žádosti v době podání kompletní a způsobilé k meritornímu projednání a rozhodnutí, bylo vzhledem k přítomnosti a plnění povinné školní docházky nezletilých [žalobkyň b) a c)] na území České republiky, zájmu na sloučení nejbližší rodiny, mimořádnosti aplikované právní úpravy (lex Ukrajina) a trvání a nepředvídatelnému vývoji ozbrojeného konfliktu v zemi původu zcela zřejmě v rozporu s požadavkem přiměřenosti a racionality nutit žalobkyně k podání nové žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, vycestování po skončení válečného konfliktu do země původu a setrvání zde do vyřízení jejich žádostí. Žalobkyně připomněly, že lhůta pro vydání rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného sloučení rodiny dle § 169t odst. 6 písm. a) bodu 6 zákona o pobytu cizinců činí 270 dnů. Žalobkyně tak mají za to, že byly v projednávané věci splněny podmínky pro aktivaci posouzení přiměřenosti napadených rozhodnutí z hlediska zásahu do práv žalobkyň na respektování soukromého a rodinného života, a to zejména v zájmu ochrany práv nezletilých dcer.

8. Dále žalobkyně namítaly, že správní orgány toliko mechanicky aplikovaly ustanovení lex Ukrajina, aniž by vymezily protichůdné zájmy a následně je poměřily, čímž fakticky neprovedly test proporcionality.

9. Žalobkyně se mohly poprvé k postupu ministerstva vyjádřit až v odvolání. V něm námitku nepřiměřenosti dostatečně jasně a určitě formulovaly, jakkoliv bylo možné na nepřiměřenost dopadu rozhodnutí usuzovat již z obsahu správního spisu. Žalobkyně poukázaly na to, že v době vydání napadeného rozhodnutí byla žalobkyně a) matkou dvou nezletilých dcer [žalobkyň b) a c)] nízkého věku (13 a 8 let) a její manžel a otec žalobkyň b) a c) pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobkyně jakožto příslušnice Ukrajiny byly proti své vůli před rozhodnutím o jejich žádostech o pobytové oprávnění vysídleny ze země původu, v níž jim v současné době hrozí nebezpečí předvídané čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobkyně poukazovaly též na to, že jejich žádosti obsahovaly veškeré náležitosti a byly způsobilé k projednání a vyhovění. Již z obsahu správního spisu tak bylo možné definovat újmu, která žalobkyním v důsledku napadených rozhodnutí hrozila, jíž je nejistota ohledně jejich další pobytové situace v České republice a s tím související omezení práva na sloučení rodiny, tedy možnosti společného soužití rodiny a ohrožení řádného vývoje, výchovy, výživy i povinné školní docházky nezletilých dcer žalobkyně a) v souvislosti s nutností podání nové žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny po skončení válečného konfliktu a návratu do země původu na dobu řízení o jejich nových žádostech.

10. Žalobkyním není zřejmé, jaký protichůdný veřejný zájem by mohl převážit nad právem žalobkyň na respektování jejich soukromého a rodinného života a právem na sloučení rodiny. Dopad napadených rozhodnutí totiž dosahuje intenzity ohrožení řádného vývoje, výchovy, výživy i povinné školní docházky žalobkyň b) a c) a nuceného rozdělení rodiny po odpadnutí důvodu znemožňujícího jejich vycestování ve spojení se zvýšenými náklady a souvisejícími administrativními obtížemi s podáním nové žádosti o pobytové oprávnění. Důvody, pro které mohou smluvní státy omezit práva žalobkyň vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či směrnice o právu na sloučení rodiny jsou taxativně stanoveny v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 směrnice o právu na sloučení rodiny. S ohledem na nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí se jeví žalobkyním napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.

11. Žalobkyně dále namítaly protiústavnost aplikovaného ustanovení § 6 odst. 7 lex Ukrajina a navrhovaly, aby soud předložil věc Ústavnímu soudu, neboť v době podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (dne 9. 3. 2022) byl postup správního orgánu upraven výlučně zákonem o pobytu cizinců a nepodléhal režimu zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“). Dne 21. 3. 2022 nabyl účinnosti lex Ukrajina, který zpětně cizince, jimž bylo uděleno dlouhodobé vízum podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, zahrnul do ochranného rámce dočasné ochrany a současně zavedl právní pravidlo týkající se zastavení jakéhokoliv jiného řízení o žádosti o pobytové oprávnění cizince, jemuž bylo uděleno vízum podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců později transformované do režimu dočasné ochrany. Osoba podávající v období od 24. 2. 2022 do 21. 3. 2022 žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území tak všechny následky svého jednání, včetně těch nepříznivých, nemohla rozumně předvídat.

12. Žalovaná ve vyjádření k žalobám odkázala na napadená rozhodnutí s tím, že se v nich vypořádala již s některými námitkami žalobkyň, které byly vzneseny v odvoláních. Dále uvedla k námitce nepřiměřenosti, že je nutné, aby žalobkyně uvedly konkrétní skutečnosti, které vybočují z běžného obecného rámce a standardní situace a ty následně doložily; k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 30 A 185/2018–44 (správně se jedná o rozsudek Krajského soudu v Plzni – pozn. soudu). Žalovaná zopakovala, že jsou žalobkyně držitelkami dočasné ochrany na území České republiky, a pobyt jim tak není nijak znemožněn, proto není napadenými rozhodnutími ani nijak porušen závazek České republiky, který pro ni vyplývá z mezinárodních závazků. Žalovaná dále uvedla, že na žalobkyně bylo nutné aplikovat ustanovení § 8 odst. 1 a 2 lex Ukrajina a řízení o jejich žádostech o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny zastavit. Žalovaná neshledala retroaktivní působení lex Ukrajina. Zastavení řízení o žádostech žalobkyň o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny nezasahuje do jejich práv, naopak dočasná ochrana jim zajišťuje širší okruh práv než dlouhodobý pobyt. Dále žalovaná uvedla, že má za to, že ustanovení v lex Ukrajina je příkladem nepravé retroaktivity, která je přípustná, přičemž k přípustnosti nepravé retroaktivity odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014.

13. Žalobkyně b) v replice k vyjádření žalované vyjádřila nesouhlas s její argumentací a zdůraznila, že trvá na argumentaci uvedené v žalobě. Žalobkyně dále citovala z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, který se věnoval rozlišení mezi pravou a nepravou retroaktivitou: „právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z toho vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu.“, přičemž zdůraznila část, ze které dovozuje, že se v jejich případě jedná o retroaktivitu pravou.

14. Žalovaná v duplice znovu poukázala na kvalitativní rozměr práv, které žalobkyním svědčí v souvislosti s udělenou dočasnou ochranou v režimu lex Ukrajina. Dále poukázala na bezprecedentní situaci, která po 24. 2. 2022 nastala v důsledku vypuknutí ozbrojeného konfliktu, přičemž k tomu doplnila i citaci z důvodové zprávy k návrhu lex Ukrajina. Žalovaná uvedla, že žalobkyně b) nebyla nucena bezprostředně dne 9. 3. 2022 podat žádost o vízum za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ale byla oprávněna pobývat na území států EU po dobu 90 dnů pouze na základě biometrického cestovního dokladu, jehož je držitelkou. Ohledně zřejmosti legitimního cíle sledovaného právní úpravou pak žalovaná uvedla, že s ohledem na mimořádně vysoký počet cizinců, kteří na území České republiky v dané souvislosti přicestovali, bylo nezbytné řešit jejich pobytový status a lze mít za to, že záměrem dotčené právní úpravy bylo eliminovat počty vedených řízení o pobytová oprávnění v případech, kdy danému cizinci již pobytové oprávnění na území České republiky bylo uděleno, a tím umožnit zvládnout zpracování žádostí o pobytová oprávnění cizinců, kteří dosud žádným pobytovým oprávněním nedisponují. Žalovaná má dále za to, že bylo veřejným zájmem řešit primárně pobytová oprávnění osob, které dosud žádným pobytovým oprávněním na území České republiky nedisponují, a udělení pobytového oprávnění bylo nezbytné též k zajištění jejich dalších souvisejících potřeb. Žalovaná nakonec uvedla, že je třeba vzít v úvahu stávající postavení žalobkyň, resp. rozsah práv, které jim stávající pobytové oprávnění zajišťuje, které je daleko širší, než by žalobkyním náleželo na základě jimi podaných žádostí ze dne 11. 2. 2022, a to včetně možnosti podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny přímo na území České republiky, a řešit tak své setrvání i do budoucna.

15. V průběhu jednání konaného dne 26. 4. 2023 zástupkyně žalobkyň shrnula podstatný obsah žaloby a zdůraznila zásah do soukromého a rodinného života žalobkyň v důsledku retroaktivity ustanovení lex Ukrajina, kterým byla zastavena řízení o žádostech žalobkyň. Žalovaná pak poukázala na to, že víza za účelem strpění měla specifickou povahu. Vláda v souvislosti s válkou na Ukrajině vyhlásila usnesením č. 43/2022 Sb. nouzový stav a usnesením č. 44/2022 Sb. přijala krizová opatření, kterým uložila mj. i Policii České republiky vyznačovat cizincům zvláštní víza nad 90 dnů za účelem strpění (štítek s označením D/VC/U). S ohledem na situaci, která na Ukrajině nastala, bylo nutné jednat rychle. Nelze proto na víza udělovaná na základě přijatého krizového opatření hledět bez dalšího jako na víza udělovaná podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V závěru žalovaná dodala, že nejsou porušeny mezinárodní úmluvy, neboť nepředpokládají vydání konkrétního oprávnění, ale zakazují členským státům zasahovat do rodinného a soukromého života cizinců. Žalobkyně se podle žalované nenacházejí v situaci, kdy by byl způsoben v důsledku napadených rozhodnutí zásah do jejich rodinného a soukromého života. Žalobkyně pobývají na území České republiky, jsou oprávněny tu nadále pobývat a stávající pobytové oprávnění jim umožňuje řešit z území České republiky setrvání, prodloužení nebo změnu jejich pobytových oprávnění..

16. Účastníci nenavrhli žádné důkazy, proto soud dokazování při jednání neprováděl a vycházel toliko ze spisového materiálu, přičemž správním spisem se dokazování neprovádí. Z obsahu správního spisu soud bez dalšího vychází. Splnění procesních podmínek 17. Soud ověřil, že žaloby byly podány včas, osobami k tomu oprávněnými a že splňují všechny formální náležitosti na ně kladené. Jde tedy o žaloby věcně projednatelné. Soud vycházel při přezkumu napadených rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Obsah správního spisu 18. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně a) – c) podaly shodně dne 11. 2. 2022 žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. K žádostem doložily kopie svých cestovních pasů, rodných listů a kopii povolení k pobytu otce, resp. manžela S. T., který disponoval zaměstnaneckou kartou s platností od 22. 7. 2021 do 21. 7. 2022. Dále doložily potvrzení o výši příjmů ze závislé činnosti jejich otce, resp. manžela, ve kterém bylo uvedeno, že má pracovní poměr sjednán na dobu určitou od 18. 6. 2021 do 17. 6. 2022 a jeho průměrný měsíční příjem činí 32 119 Kč. Nakonec připojily k žádostem i smlouvu o nájmu bytu uzavřenou na dobu určitou od 1. 12. 2021 do 30. 11. 2022.

19. Usneseními ze dne 26. 4. 2022, č. j. OAM–6188–4/DP–2022 [ve vztahu k žalobkyni a)], č. j. OAM–6189–3/DP–2022 [ve vztahu k žalobkyni b)] a č. j. OAM–6191–3/DP–2022 [ve vztahu k žalobkyni c)], ministerstvo podle ustanovení § 6 odst. 7 lex Ukrajina zastavilo řízení o žádostech žalobkyň o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. V odůvodněních totožně zrekapitulovalo, že žalobkyně a) – c) podaly dne 11. 2. 2022 žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, přičemž ministerstvu bylo z úřední činnosti známo, že dne 9. 3. 2022 byla žalobkyním a) – c) udělena dlouhodobá víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo s ohledem na to, že do dne rozhodnutí ministerstva nebyl vydán pokyn k udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem sloučení rodiny, uzavřelo, že byl naplněn důvod pro zastavení řízení o žádostech žalobkyň a) – c) podle § 6 odst. 7 lex Ukrajina, a proto řízení o žádostech žalobkyň a) – c) zastavilo.

20. Žalobkyně a) – c) podaly proti rozhodnutím ministerstva dne 11. 5. 2022 blanketní odvolání, která dne 15. 6. 2022 doplnily. Odvolací důvody jsou obsahově téměř totožné s žalobními body, proto soud odkazuje toliko na rekapitulaci žalobních bodů v úvodu tohoto rozsudku.

21. Žalovaná napadenými rozhodnutími zamítla odvolání žalobkyň a) – c) a potvrdila rozhodnutí ministerstva, přičemž v odůvodnění uvedla, že ministerstvo mělo při zastavení řízení o žádostech žalobkyň postupovat podle § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu, avšak postup ministerstva nezpůsobuje nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť postupovalo v souladu s lex Ukrajina, jeho usnesení obsahují výroky, které splňují požadavky uvedené v § 68 odst. 2 správního řádu, a rovněž z odůvodnění je zřejmé, jaké důvody vedly ministerstvo k zastavení řízení o žádostech žalobkyň a) – c). Žalovaná dále poukázala na to, že při rozhodování správních orgánů je podstatný skutkový a právní stav ke dni vydání jejich rozhodnutí a i ke dni rozhodování žalované platil skutkový stav, který odůvodňoval zastavení řízení o žádostech žalobkyň (žalobkyně disponovaly dočasnou ochranou na území). Námitku nepřiměřenosti považovala žalovaná za nedůvodnou, neboť žalobkyně neuvedly konkrétní skutečnosti, které by vybočovaly z běžného obecného rámce a standardní situace, přičemž tyto skutečnosti by byly žalobkyně povinny též doložit. Žalovaná zdůraznila, že k zastavení řízení došlo ze zákona, přičemž neshledala porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani Úmluvy o právech dítěte. Žalovaná zopakovala, že jsou žalobkyně držitelkami dočasné ochrany na území České republiky, a to s platností do 8. 3. 2023, pobyt na území jim tak není nijak znemožněn, a proto nebude napadenými rozhodnutími ani porušen závazek, jenž pro Českou republiku vyplývá z mezinárodních smluv. Žalovaná nesouhlasila ani s námitkou, že ministerstvo postupovalo přepjatě formalisticky, neboť postupovalo v souladu se smyslem a účelem lex Ukrajina. Podle žalované nedošlo rozhodnutími ministerstva ani k porušení zásady legitimního očekávání, jak předpokládá § 2 odst. 4 správního řádu, neboť ministerstvo postupovalo při rozhodování předmětných žádostí obdobně jako při rozhodování skutkově obdobných případů. Skutkový stav byl zjištěn v souladu s § 3 správního řádu. Žalovaná ani neshledala, že by rozhodnutí ministerstva opírající se o ustanovení § 6 odst. 7 lex Ukrajina působila retroaktivně. Zastavením řízení o žádostech žalobkyň a) – c) nebylo zasaženo do práv žalobkyň a) – c), naopak dočasná ochrana zajišťuje žalobkyním širší okruh práv než dlouhodobý pobyt. Ministerstvo aplikovalo účinnou právní úpravu, proto nelze jeho postup označit za nezákonný. Posouzení návrhu soudem 22. Žalobkyně v podaných žalobách shodně namítaly, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva na rodinný a soukromý život, konkrétně mělo zastavením řízení o podaných žádostech žalobkyň dojít ke znemožnění brzkého sloučení rodiny žalobkyň.

23. Podle § 42a odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců je oprávněn podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území (dále jen „společné soužití rodiny“) cizinec, který je manželem cizince s povoleným pobytem na území, nezletilým nebo zletilým nezaopatřeným dítětem cizince s povoleným pobytem na území nebo takovým dítětem manžela cizince s povoleným pobytem na území.

24. Podle § 2 lex Ukrajina se dočasnou ochranou rozumí oprávnění k pobytu na území České republiky podle zákona o dočasné ochraně cizinců za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky v návaznosti na rozhodnutí Rady.

25. Podle § 6 odst. 7 lex Ukrajina, jestliže bylo cizinci uvedenému v § 3 v období od 24. února 2022 do dne nabytí účinnosti tohoto zákona uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky, správní orgán řízení o jeho žádosti o vydání nebo prodloužení platnosti pobytového oprávnění podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky zastaví. To neplatí, jestliže byl před udělením víza vydán zastupitelskému úřadu pokyn k udělení dlouhodobého víza nebo dlouhodobého víza podle § 30 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky a cizinec ve lhůtě dvou měsíců od udělení víza povolení k pobytu nebo vízum převezme. O zastavení řízení o udělení dlouhodobého víza se učiní záznam do spisu.

26. Podle § 8 odst. 1 lex Ukrajina se ustanovení tohoto zákona vztahují i na cizince, kterému bylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky, které je vydáváno od 24. února 2022 v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Tento cizinec se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona považuje za cizince, kterému byla udělena dočasná ochrana podle tohoto zákona.

27. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že po podání žádostí žalobkyň o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny nastala v domovském státě žalobkyň zcela mimořádná situace, a to ozbrojený konflikt vyvolaný invazí vojsk Ruské federace, přičemž tento mimořádný stav trvá do současnosti. Uvedeným aktem Ruské federace došlo k porušení mezinárodního práva a zásad Charty Organizace spojených národů (dále jen „OSN“), což vyvolalo značný migrační tlak na státy Evropské unie (dále jen „EU“), přičemž hrozilo, že v důsledku vysokého množství vysídlených osob (podle odhadů Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky až 4 miliony lidí) nebudou azylové systémy členských států schopny množství těchto příchozích osob zvládnout, což by se nepříznivě promítlo i do práv těchto vysídlených osob. Proto vydala OSN naléhavou žádost týkající se potřeb v oblasti ochrany a pomoci Ukrajině a regionální plán reakce na uprchlickou vlnu pro Ukrajinu. V reakci na nastalou situaci tak bylo stanoveno, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob ve smyslu směrnice 2001/55/ES, s cílem zavést pro ně dočasnou ochranu. Rada Evropské unie proto vydala prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), přičemž v odstavci 11 odůvodnění tohoto prováděcího rozhodnutí uvedla, že účelem tohoto rozhodnutí je zavést dočasnou ochranu ukrajinských státních příslušníků, kteří pobývali na Ukrajině a kteří byli počínaje dnem 24. 2. 2022 vysídleni v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala. Rada EU zdůraznila, že je důležité zachovat celistvost rodin a zabránit rozdílnému postavení členů téže rodiny, a je tak nezbytné zavést dočasnou ochranu pro rodinné příslušníky těchto osob. V odstavci 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí pak Rada EU zdůraznila, že je dočasná ochrana v současné situaci nejvhodnějším nástrojem a vzhledem k mimořádné a výjimečné povaze situace, včetně vojenské invaze Ruské federace na Ukrajinu a rozsahu hromadného přílivu vysídlených osob, by jim dočasná ochrana měla umožnit požívat v celé EU harmonizovaných práv, která poskytují přiměřenou úroveň ochrany. Zároveň doplnila, že se očekává, že zavedení dočasné ochrany bude prospěšné i pro členské státy, protože práva spojená s dočasnou ochranou omezí potřebu vysídlených osob okamžitě žádat o mezinárodní ochranu, a tím pádem i riziko přetížení jejich azylových systémů, protože se díky tomu formality z důvodu naléhavosti situace sníží na minimum. Rada EU zdůraznila, že státní příslušníci Ukrajiny mají jakožto cestující bez vízové povinnosti právo volně se pohybovat v rámci EU poté, co jim byl na její území umožněn vstup na dobu 90 dnů, a na tomto základě si mohou vybrat členský stát, v němž chtějí požívat práv spojených s dočasnou ochranou, a připojit se ke své rodině a přátelům v rámci sítí početných diaspor, které v současnosti existují v celé EU. To by mělo v praxi usnadnit, aby bylo úsilí členských států rovnoměrně rozloženo, a snížil se tím tak tlak na vnitrostátní přijímací systémy. Jakmile pak členský stát vydá v souladu se směrnicí 2001/55/ES povolení k pobytu, má osoba požívající dočasné ochrany sice právo pohybovat se po dobu 90 dnů během období 180 dnů v rámci celé EU, ale využití práv vyplývajících z dočasné ochrany by pro ni mělo být možné pouze v členském státě, který povolení k pobytu vydal. Rada EU uvedla, že by tím neměla být dotčena možnost členského státu kdykoli se rozhodnout vydat povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany podle tohoto prováděcího rozhodnutí. Rada EU také v odstavci 21 odůvodnění uvedla, že by v souladu se směrnicí 2001/55/ES měla dočasná ochrana trvat nejprve rok, a pokud nebude ukončena podle čl. 6 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice, mělo by být její trvání automaticky prodlouženo o období v délce šesti měsíců, avšak nejdéle o jeden rok. V článku 27 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rada EU uvedla, že by mělo rozhodnutí s ohledem na naléhavost situace vstoupit v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku EU.

28. Nejen z médií, tj. z veřejně přístupných zpravodajských kanálů, bylo zřejmé, že nastala zcela mimořádná situace, ale navíc z odůvodnění prováděcího rozhodnutí je zřejmé, že na tuto zcela mimořádnou situaci musely dotčené státy reagovat prostřednictvím zcela mimořádných opatření a mechanizmů tak, aby zajistily maximální možnou stabilitu příslušných úřadů, které rozhodují o ochraně osob, které se staly obětí ruské agrese. Rada EU jednoznačně pojmenovala, že v důsledku příchodu až několika milionů vysídlených osob z Ukrajiny hrozí, že budou příslušné přijímací systémy jednotlivých členských států kolabovat, což by jednoznačně znemožňovalo poskytnutí účinné pomoci maximálnímu množství osob. Rada EU usilovala o zajištění maximální možné pomoci všem vysídleným osobám, čehož mělo být dosaženo mj. i snížením formalit při vyřizování jejich pobytových oprávnění.

29. Na uvedené závěry pak navazoval český zákon lex Ukrajina, k jehož návrhu se v důvodové zprávě uvádí, že stávající právní úprava [především zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“)] na současnou situaci, kdy probíhá ozbrojený konflikt na Ukrajině, v jehož důsledku se dala do pohybu migrační vlna nebývalého rozsahu, není dimenzována, proto je žádoucí stanovit zvláštní proces legalizace pobytu těchto osob na území České republiky, čímž bude sekundárně zajištěno, že dotčeným osobám bude možné zajistit jejich základní životní potřeby. Lex Ukrajina byl schvalován ve stavu legislativní nouze. Vyhlášení stavu legislativní nouze bylo přitom odůvodněno právě s ohledem na mimořádné okolnosti, jejichž důsledkem byla migrační vlna, jejíž případné nezvládnutí by mělo podle zákonodárce potenciál zásadním způsobem ohrozit vnitřní bezpečnost státu. Stávající azylový a migrační systém nebyl v době schvalování lex Ukrajina kapacitně schopen očekávanou migrační vlnu zvládnout. Podle zákonodárce tak reálně hrozilo, že kdyby nebyl lex Ukrajina přijat (tj. opatření v něm stanovená – pozn. soudu), pohybovaly by se na území České republiky vysídlené osoby bez pobytového oprávnění, které je přitom podmínkou pro jejich další začlenění nejen do systému dávek, ale je na něj též navázán i přístup na trh práce, poskytování zdravotních služeb či poskytování vzdělávání apod. Ke stavu zatížení úředníků azylové a migrační politiky a k potřebě jejich reorganizace pak v rámci projednávání návrhu lex Ukrajina ještě ministr vnitra Vít Rakušan doplnil (viz stenozáznam z obecné rozpravy k návrhu zákona ze dne 11. 3. 2022 dostupný na www.psp.cz – pozn. soudu), že „na území České republiky pobývají zcela legálně i jiní cizinci, jsou tady třeba za prací nebo britským občanům teď ve velkém počtu končí oprávnění pobývat v zemích Evropské unie. Prostě musíme vyřizovat i jinou agendu. Proto je dobře, že nejenom úředníci, ale i policisté mohou udělovat ten institut dočasné ochrany.“ Ministr vnitra také zdůraznil, že cílem navrhované právní úpravy je „především zjednodušit proces získávání pobytového oprávnění v České republice, neboť na udělení pobytového oprávnění jsou navázána další práva, která umožní adaptaci osob přicházejících z Ukrajiny na život v České republice. V praxi by pobytové oprávnění uprchlíkům mělo být přiznáváno obratem, a to formou víza s dobou platnosti na jeden rok.“ 30. Na základě výše uvedeného tak lze konstatovat, že úprava stanovená v lex Ukrajina reagovala na bezprecedentní porušování základních lidských práv na Ukrajině vlivem agrese Ruské federace, přičemž měla přinést efektivní pomoc osobám, které byly ohroženy na zcela základních lidských právech, jakými jsou právo na život a zdraví, přičemž jak Rada EU, tak český zákonodárce srozumitelně a jasně formulovali, že azylovému a migračnímu systému jednotlivých členských států hrozí přehlcení, v jehož důsledku by nemohla být účinně poskytována pomoc dotčeným osobám. Zároveň musely být příslušné úřady schopny vyřizovat i agendu cizinců nedotčených válečným konfliktem na Ukrajině. Bylo proto třeba přijmout taková opatření, která pomohou zajistit, aby se účinné pomoci dostalo maximálnímu možnému počtu osob. Jedním z dílčích opatření přitom bylo navýšení kapacit rozhodujících osob; konkrétně byla k udělování dočasné ochrany stanovena působnost nejen Ministerstvu vnitra, ale též Policii České republiky (srov. § 3 odst. 1 lex Ukrajina), a zároveň Ministerstvo vnitra a Policie České republiky získaly oprávnění stanovit cizinci místo podání žádosti (srov. § 4 odst. 5 lex Ukrajina), čímž opět mělo dojít k rovnoměrnějšímu rozdělení zátěže jednotlivých úřadů. Zákonodárce ale zároveň stanovil, že se za určitých podmínek přerušují řízení ve věcech mezinárodní ochrany a zastavují řízení o žádostech o vydání nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k pobytu podle zákona o pobytu cizinců, pokud je cizinci přiznáno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Je tedy zřejmé, že primárním cílem bylo zajistit, aby příslušní cizinci disponovali řádným pobytovým oprávněním, přičemž z důvodu enormní zátěže systému bylo nežádoucí, aby se paralelně vedlo více řízení o pobytových oprávněních konkrétního cizince, neboť by toto vytížení mohlo znemožňovat (výrazně ztěžovat) vyřizování žádostí těch cizinců, jejichž pobytové oprávnění nebylo vyřízeno ještě žádným způsobem. Zákonodárce zároveň zohlednil ty žádosti, které již byly věcně posouzeny, a bylo ověřeno, že jim může být vyhověno, tj. zastavení řízení se nevztahovalo na ta řízení, ve kterých již ministerstvo vydalo pokyn k udělení dlouhodobého víza nebo dlouhodobého víza podle § 30 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jak již soud uvedl výše, přijatou právní úpravou se zákonodárce zjevně snažil poskytnout účinnou ochranu všem osobám, jejichž základní právo na život, které je vnímáno také jako nejzákladnější nebo nejvyšší právo [srov. komentářovou literaturu k čl. 6 Listiny základních práv a svobod: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021], bylo přímo ohrožováno. Zákonodárce přitom jednal ve značné časové tísni. K invazi vojsk na Ukrajinu došlo náhle a migrace osob byla velkého rozsahu, z toho důvodu bylo důvodné a racionální přijímat plošná opatření, která vedla k naplnění základního cíle zákona, kterým je efektivní pomoc, resp. ochrana základních lidských práv osob přímo dotčených ruskou agresí na Ukrajině.

31. Žalobkyně sice usilovaly o přiznání jiného pobytového oprávnění (podaly žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny), ovšem nakonec právě v důsledku invaze ruských vojsk nemohly vyčkat na vyřízení podaných žádostí a byly nuceny vysídlit ze své vlasti, aby chránily svůj život a zdraví, přičemž nelze pominout, že účinné ochrany se jim právě i v České republice dostalo, neboť byly kladně vyřízeny jejich žádosti o udělení dočasné ochrany, resp. nejprve žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, které se následně transformovalo do režimu dočasné ochrany.

32. Soud se přitom zabýval tím, zda by nebylo pro žalobkyně vstřícnější, pokud by byla řízení o jejich žádostech toliko přerušena a nikoli zastavena, avšak dospěl k názoru, že v konečném důsledku by to pro žalobkyně nepředstavovalo žádný rozdíl, neboť i kdyby byla řízení pouze přerušena, tak by pořád musely (stejně jako v případě nové žádosti) dodat aktualizované (nové) podklady pro vydání rozhodnutí (tj. nájemní smlouvu, nové doklady o zaměstnání otce/manžela žalobkyň, aj.). Zacházení s žalobkyněmi by tak bylo v podstatě totožné. Je třeba připustit, že zákonodárce přijal paušální opatření, ovšem podle názoru zdejšího soudu bylo jeho přijetí dostatečně odůvodněno mimořádností situace a dílčí ústupek, který musí žalobkyně podstoupit (podat nové žádosti) je akceptovatelný a přiměřený.

33. Zároveň má zdejší soud za to, že nebylo nijak narušeno právo žalobkyň na soukromý a rodinný život, neboť právě v důsledku poskytnutí dočasné ochrany jsou oprávněny pobývat na území České republiky, přičemž tohoto práva i nadále legitimně požívají. Dočasná ochrana byla žalobkyním poskytnuta nejprve do března 2023, ovšem s ohledem na to, že válka na Ukrajině stále trvá, prodloužil zákonodárce poskytnutí této ochrany až do března 2024. Nelze přehlédnout ani to, že lex Ukrajina byl přijat v návaznosti na prováděcí rozhodnutí, které explicitně zdůraznilo, že je potřeba v rámci poskytované ochrany zachovat celistvost rodin. V důsledku poskytnuté dočasné ochrany sice byla zastavena řízení o žádostech žalobkyň na vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, ovšem nebylo negativně zasaženo do jejich práva na soukromý a rodinný život, protože jsou oprávněny pobývat na území České republiky, kde se měl zdržovat i člen rodiny (manžel a otec), s nímž své sloučení požadovaly. Rodina tak nebyla v důsledku zastavení řízení o jejich žádostech rozdělena. Navíc byla žalobkyním dočasná ochrana poskytnuta s ohledem na okolnosti jejich situace zcela bezodkladně, neplynula tedy ani lhůta pro vyřízení jejich žádostí, po kterou by se musely zdržovat mimo území České republiky (jako by tomu bylo v případě žádostí podle § 42a zákona o pobytu cizinců).

34. Žalobkyně sice vnímají, že do jejich práva na soukromý a rodinný život je, resp. bude zasaženo v okamžiku, kdy již nebudou oprávněny pobývat na území České republiky na základě poskytnuté dočasné ochrany a budou nuceny vycestovat zpět na Ukrajinu, aby znovu podaly žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, přičemž mají za to, že jejich žádosti byly bezvadné, a vznikl jim tak nárok na vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, ovšem tyto závěry žalobkyň jsou předčasné a nepřesné.

35. Žalobkyně se s odkazem na směrnici o právu na sloučení rodiny dovolávají toho, že jim vznikl nárok na vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem sloučení rodiny, tj. na vydání konkrétního typu pobytového oprávnění, ovšem v odstavci 16 odůvodnění směrnice o právu na sloučení rodiny je jasně deklarován cíl, kterým je zavedení práva na sloučení rodiny. Uvedená směrnice tak nezakládá právo cizinců na vydání konkrétního typu povolení k pobytu, (např. vydání konkrétního povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny podle § 42a zákona o pobytu cizinců), ale obecně jim přiznává právo na sloučení rodiny, a je tak v dispozici příslušných států, jaké prostředky pro zajištění tohoto práva zvolí. Byť lze mít za to, že uvedená směrnice (a tedy i cíl zavedení práva na sloučení rodiny) je v českém právním řádu zakotven prostřednictvím ustanovení § 42a zákona o pobytu cizinců, tak stále nelze pomíjet, že se státy EU potýkají se zcela mimořádnou situací, na kterou je nutné reagovat mimořádnými prostředky, které ve svém důsledku ovlivňují (s ohledem na požadavek zajištění efektivní pomoci vysídleným osobám) proces získávání konkrétních pobytových oprávnění. Ovšem v důsledku tohoto procesu nebylo narušeno právo žalobkyň na sloučení rodiny, neboť žalobkyním byl povolen pobyt na území, a to dokonce na dobu přesahující deklarovaný povolený pobyt osoby, s níž se požadovaly sloučit.

36. Je tedy třeba znovu zdůraznit, že válka na Ukrajině trvá, čímž trvají i důvody pro mimořádná opatření, která jsou spojena s vysokým počtem vysídlených osob, kterým je třeba zajistit ochranu, ale navíc je zřejmé, že zákonodárce opakovaně vyhodnocuje situaci na Ukrajině, reaguje na ni (viz prodloužení oprávnění k pobytu do března 2024), a lze tedy důvodně očekávat, že s ohledem na délku trvání válečného konfliktu, resp. přítomnost vysídlených osob na území České republiky (EU), budou přijímána taková právní opatření, která budou přiměřená daným okolnostem a přispějí k zachování a ochraně základních práv těchto vysídlených osob. V tuto chvíli nelze spolehlivě (s definitivní jistotou) upravit podmínky pro podávání žádostí o konkrétní pobytová povolení po skončení války, aby náležitě reflektovaly dobu, kterou vysídlené osoby strávily na území České republiky (např. to, že zde žáci mohou dlouhou dobu navštěvovat školu a plně se integrovat), když ani není zřejmé, kdy bude možné znovu považovat Ukrajinu za bezpečnou zemi.

37. Zároveň nelze žalobkyním přisvědčit, že by již nyní bylo zřejmé, že by byly v důsledku zastavení řízení o žádostech o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny nuceny v budoucnu vycestovat zpět na Ukrajinu a tam podat novou žádost o vydání tohoto povolení. Podle § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců platí, že v průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podat na území ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území po dobu kratší než 6 měsíců nebo na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání [podle § 4 odst. 4 lex Ukrajina se pro účely zákona o pobytu cizinců na území České republiky osoba s udělenou dočasnou ochranou podle tohoto zákona považuje za držitele víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území České republiky podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců – pozn. soudu]. Žalobkyním byl přiznáním dočasné ochrany umožněn nejprve pobyt na území České republiky až do 8. 3. 2023, přičemž je tedy zřejmé, že na území České republiky nepobývaly na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu po dobu kratší než 6 měsíců; i podle § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců by tak byly oprávněny podat novou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny na území České republiky na ministerstvu, aniž by byly nuceny vycestovat zpět na Ukrajinu, což považovaly za faktický důsledek zastavení řízení o jejich žádostech ze dne 11. 2. 2022 a za zásah do rodinného a soukromého života. Teprve pokud by v důsledku pozdější změny právní úpravy o možnost podat žádost na území České republiky přišly, bylo by možné uvažovat o negativním zásahu do jejich právní sféry.

38. K výše uvedenému je pak nezbytné zohlednit i konkrétní skutkové okolnosti případu. Žalobkyně podaly žádosti dne 11. 2. 2022, přičemž vyřízení žádostí mohlo trvat až 270 dní, a s ohledem na události po 24. 2. 2022 nebylo možné důvodně předpokládat, že by byly žádosti vyřizovány v řádech několika dnů až týdnů (zákonodárce nepřijal žádné opatření, kterým by uspíšil vyřizování žádostí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny), naopak bylo legitimní očekávat, že by byly žádosti s ohledem na vytížené personální kapacity ministerstva vyřizovány na samém konci lhůty (srov. výše deklarovanou prioritizaci vyřizování žádostí o poskytnutí dočasné ochrany). Pokud by tedy ministerstvo využilo maximální možnou lhůtu pro vyřízení žádostí žalobkyň, mohlo by rozhodnout i až začátkem listopadu roku 2022, přičemž ze správního spisu je zřejmé, že osoba, s níž se chtěly žalobkyně sloučit, měla povolený pobyt (platnou zaměstnaneckou kartu) do 21. 7. 2022 (povolení k pobytu by tedy vypršelo ještě před vydáním napadených rozhodnutí žalovanou – pozn. soudu). Zásadně přitom platí, že doba povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny odpovídá době, po kterou je člen rodiny, s nímž je zbývající část rodiny slučována, oprávněn pobývat na území České republiky [k tomu srov. čl. 13 odst. 3 směrnice o právu na sloučení rodiny, podle kterého doba platnosti povolení k pobytu uděleného rodinným příslušníkům nemůže být v zásadě delší než doba platnosti povolení k pobytu osoby usilující o sloučení rodiny, nebo § 46a odst. 2 písm. j) zákona o pobytu cizinců, podle kterého platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jestliže nositeli oprávnění ke sloučení rodiny skončila nebo nebyla prodloužena nebo byla zrušena platnost tohoto povolení].

39. Je třeba připomenout, že správní orgány rozhodují podle skutkového a právního stavu ke dni vydání jejich rozhodnutí. Žalobkyně přitom ani v průběhu správního řízení ani v soudním řízení nedoplnily žádné informace o případném prodloužení pobytu manžela, resp. otce, se kterým se chtěly sloučit. Namítaly–li tak žalobkyně, že bylo v důsledku zastavení řízení o jejich žádostech o vydání povolení k dlouhodobému pobytu zasaženo do jejich práva na sloučení rodiny, pak tomuto argumentu nemůže soud přisvědčit, neboť k zastavení řízení došlo až poté, co žalobkyně disponovaly dočasnou ochranou, která je minimálně do 8. 3. 2023 opravňovala k pobytu na území České republiky. Tato doba tedy objektivně přesahovala i dobu, po kterou dokládaly žalobkyně povolení k pobytu osoby, s níž se chtěly sloučit.

40. Dále soud doplňuje, že lex Ukrajina nebrání žalobkyním podat žádosti o vydání dlouhodobého povolení za účelem sloučení rodiny ani nyní. Ustanovení § 6 odst. 7 lex Ukrajina stanovilo jednorázový důsledek, a to že okamžikem přiznání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany je zastaveno řízení o žádosti o vydání nebo o prodloužení doby platnosti oprávnění k pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, ovšem nestanovuje, že po dobu, kdy je cizinci poskytována dočasná ochrana podle lex Ukrajina, není oprávněn podávat žádné žádosti podle zákona o pobytu cizinců. Tento právní názor soudu je přitom ve shodě i s přístupem žalované, která při jednání u soudu též zdůraznila, že zastavení řízení o žádostech žalobkyň bylo jednorázovým úkonem a žalobkyním nic nebrání, aby své pobytové oprávnění řešily z území České republiky například i podáním žádosti o jiný typ oprávnění, než je dočasná ochrana, pokud by jej chtěly upřednostnit před dočasnou ochranou. Získání jiného pobytového titulu podle zákona o pobytu cizinců by ovšem mělo v návaznosti na ustanovení § 5 odst. 8 písm. d) lex Ukrajina ty důsledky, že by dočasná ochrana poskytnutá podle lex Ukrajina zanikla, a to v okamžiku udělení víza k pobytu nad 90 dnů, povolení k pobytu nebo mezinárodní ochrany na území České republiky nebo v jiném státě. Jednorázové zastavení všech řízení v režimu zákona o pobytu cizinců u osob, jimž byla poskytnuta dočasná ochrana podle lex Ukrajina, lze odůvodnit tak, že si byl zákonodárce vědom toho, že v České republice v minulosti (před 24. 2. 2022) pobývala nebo o tento pobyt usilovala řada státních příslušníků Ukrajiny (zejména za účelem zaměstnání nebo za účelem sloučení rodiny), proto by se duplicita řízení týkala vysokého počtu osob, přičemž míra práv a oprávnění, která je dočasnou ochranou podle lex Ukrajina těmto osobám zajištěna, zahrnuje práva, kterými by disponovali tito cizinci i na základě pobytových oprávněních, o kterých mělo být teprve rozhodováno. Nebylo tak důvodné, aby byly duplicitně řešeny pobytové tituly těchto osob, naopak by to bylo pro systém nepřiměřeně a nedůvodně zatěžující, aniž by to přispělo k vyšší míře ochrany práv dotčených osob. Jednorázovým zastavením těchto řízení tak zákonodárce odbřemenil příslušné úřady, poskytl dotčeným cizincům okamžitě dočasnou ochranu jakožto pobytový titul s obzvláště širokým rozsahem práv garantující jim po dobu jeho trvání bezproblémové vedení rodinného a soukromého života v tuzemsku, ale zároveň cizincům nespokojeným s přirozeně dočasným trváním tohoto nového pobytového titulu, dosud neprovázaným s jinými pobytovými tituly (zejména pokud jde o možnost zápočtu pobytu pro účel trvalého pobytu), zachoval možnost usilovat o jiný typ pobytového oprávnění, pokud by nechtěli být omezeni v délce setrvání na území České republiky dobou trvání válečného konfliktu na území Ukrajiny.

41. Jinými slovy, právní úprava v § 8 odst. 1 zákona lex Ukrajina vytvořila pro držitele víz za účelem strpění vydaných po 24. 2. 2022 cizincům s původem na Ukrajině dočasnou ochranu v režimu opt–out (na rozdíl od nových žadatelů, pro něž jde o princip opt–in). Podáním žádosti o jiný pobytový titul se v případě úspěchu takové žádosti z tohoto režimu vyváží a v případě žadatelů dotčených ustanovením § 6 odst. 7 lex Ukrajina, jako jsou žalobkyně, se podáním nové žádosti o tentýž pobytový titul dostanou do situace obdobné jako před zásahem zákonodárce. Získání práva pobývat na území České republiky a širokých sociálních a pracovních oprávnění po dobu projednání (nové) žádosti je vykoupeno zdržením vyvolaným nutností podat novou žádost. Takové zdržení spolu s nutností dokládat aktualizované podklady k žádosti by ovšem s vysokou pravděpodobností v důsledku přetížení správních orgánů nastalo, i kdyby řízení o původních žádostech nebyla zastavena, ale byla jen přerušena, nebo dokonce ponechána v běhu bez dalších opatření (pak lze očekávat, že v řadě případů by stejně nebylo objektivně možné dodržet lhůtu pro vydání rozhodnutí).

42. Žalobkyně dále namítaly, že ačkoli jim institut dočasné ochrany v režimu lex Ukrajina poskytuje množství výhod, tak oproti osobám s uděleným klasickým dlouhodobým vízem za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců vychází striktně z principu dočasnosti, a to na úkor jakýmkoli snahám cizinců o získání stabilního pobytového oprávnění na území České republiky. Projevem právě uvedeného dle žalobkyň je, že přechod z institutu dočasné ochrany do jiného pobytového oprávnění je značně omezen, čímž dochází ke zřetelnému ohraničení trvání možnosti pobývat na území České republiky a jejímu vázání na existenci překážky znemožňující vycestování. Žalobkyně namítaly, že usilovaly o stabilní pobytové oprávnění na území České republiky, a bylo–li by jim známo, že poskytnutí dočasné ochrany bude mít za následek zastavení řízení o jejich žádostech, pravděpodobně by žádosti o vízum nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území (které se následně přetransformovalo do dočasné ochrany podle lex Ukrajina) nepodaly.

43. K uvedené argumentaci soud konstatuje, že žalobkyně blíže neuvedly, v čem konkrétně je pro ně přechod z institutu dočasné ochrany do jiného pobytového oprávnění v jejich situaci omezený. Jak soud uvedl výše, žalobkyně jsou nyní oprávněny podat žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení rodiny. Poskytnutá dočasná ochrana podle lex Ukrajina jim v tomto nebrání. Zároveň podmínky pro vydání žalobkyněmi požadovaného povolení k dlouhodobému pobytu je navázáno nikoli na délku jejich pobytu na území České republiky z titulu konkrétního pobytového oprávnění, ale na povolení k pobytu osoby, se kterou se chtějí sloučit. Ani v tomto ohledu netvoří dočasná ochrana žalobkyním překážku pro podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. V rámci žalobkyněmi požadovaného pobytového oprávnění tak nemusejí prokazovat, že na území České republiky pobývaly stanovenou dobu, tuto dobu pobytu na území České republiky musí splnit případně pouze pro to, aby mohly podat žádost na ministerstvu. Zároveň soud poukazuje i na to, že v případě, podávaly–li by žalobkyně žádost na zastupitelském úřadě, lze důvodně předpokládat, že by podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců byly splněny důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, tj. žalobkyně by mohly své žádosti na zastupitelský úřad doručit i jinak, než osobně.

44. V projednávané věci pak není ani zcela přiléhavé tvrzení žalobkyň, že usilovaly o stabilnější pobytové oprávnění, než je dočasná ochrana, když usilovaly o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Jak soud popsal již výše, v případě sloučení rodiny zásadně platí, že délka povoleného pobytu členů rodiny, kteří jsou slučováni s osobou pobývající na území České republiky, nemůže přesáhnout dobu, po kterou měla tato osoba povolený pobyt na území České republiky. Mají–li žalobkyně za to, že dočasná ochrana vychází z principu dočasnosti (z doby trvání válečného konfliktu na Ukrajině), tak ani dlouhodobý pobyt na území České republiky za účelem sloučení rodiny by jim neposkytoval stabilní (trvalý) pobyt, neboť by byl podmíněn délkou povoleného pobytu slučované osoby (a žalobkyně ani netvrdily, že by tato osoba disponovala trvalým pobytem na území). Ze správního spisu ani z podané žaloby pak nevyplývá ani to, že by byl manželovi žalobkyně a) a otci žalobkyň b) a c) prodloužen pobyt na území České republiky či by o takové prodloužení požádal za podmínek, jež by mu založily fikci oprávnění k pobytu. Přitom žalobkyním byl povolen pobyt až do 8. 3. 2023 (a posléze prodloužen), a to nezávisle na tom, zda byla slučované osobě prodloužena platnost zaměstnanecké karty. Nelze tak jednoznačně konstatovat, že by žalobkyně usilovaly o stabilnější pobytové oprávnění, než to, které jim bylo poskytnuto. Žalobkyně udělením dočasné ochrany nebyly závislé na pobytovém oprávnění manžela a otce, které zároveň mohlo být nepříznivě ovlivněno právě i válečným konfliktem, neboť s ohledem na všeobecnou mobilizaci, kterou prezident Ukrajiny k 24. 2. 2022 vyhlásil, je pravděpodobné, že se na manžela žalobkyně a) a otce žalobkyň b) a c) vztahuje branná povinnost, resp. může mu být doručen povolávací rozkaz (soudu nejsou známy žádné podrobnosti o případných výjimkách, které by se vztahovaly na manžela, resp. otce žalobkyň, ani nemá informaci o tom, že by mu byl případně povolávací rozkaz doručen. Tyto informace nejsou zároveň pro posouzení věci rozhodné – pozn. soudu).

45. Žalobkyně zároveň neuvedly, jaké alternativní možnosti řešení své situace by zvážily a jaké by vůbec byly pravděpodobně možné a proveditelné, aniž by se vystavily riziku neoprávněného pobytu na území České republiky, anebo aniž by byly ochotné setrvat na území Ukrajiny, a vystavit se tak vážnému nebezpečí újmy na životě či zdraví. S ohledem na skutkový stav tak, jak se podává ze správního spisu, se nejeví jako pravděpodobné, že by žalobkyně mohly postupovat ve své situaci jinak, než že by mohly (dříve či později, v závislosti na vyčerpání 90denní doby pobytu na území České republiky) podat žádost o dočasnou ochranu podle lex Ukrajina, což by pro ně mělo stejný následek, jako dodatečná transformace uděleného víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, tj. zastavení řízení o žádostech o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny.

46. Žalobkyně dále namítaly, že již v průběhu správního řízení tvrdily nepřiměřenost dopadu rozhodnutí ministerstva do soukromého a rodinného života žalobkyň a poukazovaly na nedostatečné zhodnocení v odůvodnění rozhodnutí ministerstva, zejména opomenutí relevantních skutkových okolností jejich případu. Ačkoli žalobkyně samy uznávaly, že v případě procesních rozhodnutí se zásadně přiměřenost dopadu neposuzuje, tak poukázaly na vývoj rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, který se postupně odchyluje od dříve převažujícího judikatorního proudu. Žalobkyně se dovolávaly zejména závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019–39, podle kterých k založení povinnosti správních orgánů zabývat se přiměřeností zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života postačí, vznese–li cizinec námitku nepřiměřenosti a ta není nemyslitelná či zdánlivá. K tomu soud uvádí, že Nejvyšší správní soud v odkazovaném rozsudku výslovně uvedl, že „si je vědom toho, že článek 8 Úmluvy je samozřejmě přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem, avšak k jeho potenciální aktivaci musí cizinec v řízení, jako je to nynější, vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat (srov. nedávno též rozsudek ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019–31, bod 15). V tomto případě je navíc třeba konstatovat, že čl. 8 Úmluvy může být použit jen za předpokladu, že konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince není na prvý pohled nemyslitelná, tzn. že cizincem tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí není jen zdánlivá či zjevně nespadá pod ochranu čl. 8 Úmluvy. Proto ministerstvo ani žalovaná nemusejí nutně vypořádávat výtky nepřiměřenosti, rozhodně ne ty, které ani při vší představivosti nemohou aktivovat ochranu dle č. 8 Úmluvy.“ (důraz přidán – pozn. soudu).

47. Předně je třeba poukázat na to, že žalobkyně v podaných odvoláních neuváděly konkrétní námitky nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života; odvolání neobsahují konkrétně vyargumentovanou nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, jak ji definoval Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku. Žalobkyně uvedly, že považují rozhodnutí ministerstva za zcela zjevně nepřiměřená, avšak neuvedly žádné konkrétní důvody nebo skutkové okolnosti, se kterými by tuto nepřiměřenost spojovaly. Tím nepředestřely argumenty, se kterými by se musela žalovaná v souvislosti s nepřiměřeností zásahu vypořádat. Žalovaná přitom v napadených rozhodnutích na absenci těchto konkrétních argumentů poukázala.

48. V posuzované věci tak nebyla založena povinnost žalované zabývat se danou otázkou, a dokonce ani nedošlo k zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyň, jelikož tento zásah je jen hypotetickou budoucí situací, jejímuž vzniku však žalobkyně mohou předejít prostým podáním nových žádostí o dlouhodobý pobyt. Žalobkyním byla poskytnuta dočasná ochrana, na základě které pobývají na území České republiky. Žalobkyně netvrdí konkrétní zásah do rodinného života, který by nastal (mohl nastat) bezprostředně v důsledku napadených rozhodnutí. Řízení o žádostech žalobkyň byla zastavena v důsledku poskytnuté ochrany na základě lex Ukrajina, nenastala tak situace, že by v okamžiku zastavení řízení o jejich žádostech musely opustit území České republiky (navíc na základě podaných žádostí o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ani nebyly k pobytu na území České republiky oprávněny). Tato situace ani nastat nemohla, neboť k zastavení řízení o žádostech podle zákona o pobytu cizinců došlo vždy až okamžikem přiznání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, resp. v okamžiku účinnosti tohoto zákona, na základě kterého se žalobkyním přeměnilo pobytové oprávnění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na dočasnou ochranu v režimu lex Ukrajina, resp. zákona o dočasné ochraně.

49. Žalobkyně pak sice poukazovaly i na nutnost zohlednit nejlepší zájem dítěte, ovšem nepředestřely argumenty, které by svědčily o tom, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s nejlepšími zájmy dítěte. Zároveň není přiléhavé, pokud žalobkyně v žalobě tvrdí, že nepřiměřenost zásahu bylo možné dovozovat již z obsahu správního spisu, jelikož ve skutečnosti takové okolnosti ze správního spisu prima facie neplynou, a žalobkyně tak musely případnou konkrétní (nikoli pouze obecnou) námitku nepřiměřenosti tvrdit. Dočasná ochrana opravňuje žalobkyně k pobytu na území České republiky, čímž je chrání před ohrožením, kterému by čelily v důsledku válečného konfliktu na Ukrajině. A je bezesporu v nejlepším zájmu dítěte, aby mohlo pobývat v zemi, ve které neprobíhá válečný konflikt. Přitom po dobu řízení o žádostech žalobkyň o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny by byl jejich pobyt závislý na pobytovém oprávnění otce, resp. manžela ve vztahu k žalobkyni a). Pokud by otci nezletilých žalobkyň b) a c) nebyla prodloužena platnost zaměstnanecké karty anebo pokud by se musel v důsledku případného doručení povolávacího rozkazu vrátit zpět na Ukrajinu, ztratily by žalobkyně v této souvislosti povolení k pobytu na území České republiky. V tomto kontextu pak netvrdí žalobkyně skutečnosti, které by svědčily o tom, že by bylo napadenými rozhodnutími nepřiměřeně zasaženo do jejich rodinného života, a ani z obsahu správního spisu nevyplývá, resp. není zjevné, že by k nepřiměřenému zásahu do práv žalobkyň mělo v důsledku napadených rozhodnutí dojít. Nadto, jak uvedl i Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku, je na cizinci, aby vnesl konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. K zastavení řízení o žádostech žalobkyň navíc nedošlo bez dalšího, ale bylo vyvoláno udělením dočasné ochrany. Žalobkyně tak disponovaly v okamžiku zastavení řízení jiným pobytovým oprávněním, které bylo navíc koncipováno tak, aby poskytovalo ochranu rodinnému životu, tj. aby umožňovalo sloučení rodiny, což je bezesporu také v nejlepším zájmu dítěte.

50. Zároveň je třeba upozornit i na to, že v důsledku dočasné ochrany poskytnuté podle lex Ukrajina je držitelům tohoto pobytového oprávnění poskytována i lékařská péče, a to dostupnějším způsobem, než je tomu v případě osob disponujících jiným pobytovým oprávněním podle zákona o pobytu cizinců, a dále jsou cizincům s dočasnou ochranou podle lex Ukrajina zajišťovány služby v oblasti sociálního zabezpečení [srov. zákon č. 66/2022 Sb., o opatřeních v oblasti zaměstnanosti a oblasti sociálního zabezpečení v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 66/2022 Sb.“)]. Po 24. 2. 2022, kdy došlo k invazi ruských vojsk na Ukrajinu, bylo zřejmé, že evropské státy včetně České republiky budou čelit výrazné migrační vlně, přičemž bylo zřejmé, že bude třeba zajistit ochranu a pomoc velkému množství vysídlených občanů. Zákonodárce tak musel nastolit jednotný systém, který mu pomůže efektivně zajistit pomoc maximálnímu množství osob, aniž by tím byla zcela paralyzována i jiná nezbytná činnost státu. Zákonodárce k tomu přistoupil tak, že v maximální míře podřídil osoby vysídlené z Ukrajiny pod jednotný systém ochrany (dočasná ochrana podle lex Ukrajina), v rámci kterého definoval i odůvodněné úlevy pro tyto osoby (typicky rozvolnění postupu v případě, že tyto osoby nemají k dispozici všechny potřebné doklady či listiny), neboť bylo zřejmé, že vysídlené osoby často nemohou dostát všem formálním požadavkům, které by na ně zákon v běžné situaci kladl, zároveň ale zákonodárce nechtěl nastavit uvedené úlevy pro všechny cizince plošně, neboť pro jiné osoby než osoby vysídlené z Ukrajiny nebyl pro takový mimořádný přístup důvod.

51. Jednorázovým zastavením všech řízení o žádostech o vydání nebo prodloužení doby platnosti oprávnění k pobytu podle zákona o pobytu cizinců v okamžiku přiznání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany eliminoval zákonodárce duplicitu řízení, která se mohla týkat velkého množství osob, kterým byla udělena dočasná ochrana podle lex Ukrajina a jejichž životní situace se prokazatelně po 24. 2. 2022 významně změnila. Je pravděpodobné, že významná část žadatelů pocházejících z Ukrajiny usilovala před 24. 2. 2022 o běžné pobytové oprávnění, neboť často jezdí do států EU (včetně České republiky) za účelem zaměstnání, ovšem v důsledku válečného konfliktu musely vycestovat, aniž by mohly vyčkat na vyřízení svých žádostí, a bez přijetí výše popsaných opatření by musely žádat o jiné pobytové oprávnění (typicky podle § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a následně podle lex Ukrajina o dočasnou ochranu). Zároveň zákonodárce nevyloučil, aby tyto osoby v budoucnu usilovaly o udělení jiného pobytového oprávnění, než je dočasná ochrana podle lex Ukrajina. Nicméně pro získání takového jiného pobytového oprávnění by musely příslušné osoby znovu aktivně o takový pobytový titul požádat. Řada osob se přitom mohla rozhodnout setrvat na území České republiky toliko v režimu dočasné ochrany podle lex Ukrajina, který umožňuje integraci těchto vysídlených osob, aniž by disponovaly dalším pobytovým oprávněním. Takový postup prokazatelně vedl k šetření kapacit příslušných správních orgánů, čímž mohla být zajištěna pomoc a ochrana většímu počtu vysídlených osob. I v důvodové zprávě k návrhu zákonu č. 66/2022 Sb. je zdůrazněna výjimečnost situace tak, že „[d]očasná ochrana je výjimečným institutem, jehož primárním smyslem je umožnit vypořádat se s důsledky hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země svého původu, zejména v případě, že by azylový systém nebyl schopen se s tímto přílivem vypořádat bez negativních dopadů na svou činnost.“ Mají–li tak žalobkyně za to, že není zřejmé, jaký protichůdný veřejný zájem mohl převážit nad právem žalobkyň na respektování jejich soukromého a rodinného života, pak soud uvádí, že je jednak z důvodových zpráv k návrhům lex Ukrajina a zákonu č. 66/2022 Sb. a jednak z prováděcího rozhodnutí Rady EU zřejmé, že zde byl v souvislosti s invazí vojsk Ruské federace na území Ukrajiny dán veřejný zájem na ochraně vysídlených osob, zejména jejich života a zdraví, kterou mohly příslušné státy efektivně poskytnut toliko tehdy, nebyla–li by zahlcena kapacita azylového systému. Zároveň ale soud doplňuje, že ani v důsledku aplikace těchto mimořádných opatření a postupů nebylo zasaženo do rodinného a soukromého života žalobkyň, neboť přiznáním jiného pobytového titulu (dočasné ochrany v režimu lex Ukrajina namísto povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny) nedošlo k narušení rodinného a soukromého života; rodina žalobkyň nebyla rozdělena. Zájem na poskytnutí ochrany vysídleným osobám z Ukrajiny dostatečně odůvodňuje aplikaci mimořádných opatření, zároveň je ale třeba zdůraznit, že tato mimořádná opatření byla aplikována s respektem k soukromému a rodinnému životu dotčených osob. Nedocházelo k nedůvodnému rozdělování rodin, naopak byl v rámci EU zaveden systém umožňující, aby při těchto mimořádných opatřeních mohly být rodiny sloučeny.

52. Žalobkyně nakonec namítají protiústavnost aplikovaného zákonného ustanovení § 6 odst. 7 lex Ukrajina a navrhují, aby zdejší soud předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu z důvodu nepřípustné pravé retroaktivity uvedeného ustanovení. Žalobkyně znovu zopakovaly, že dne 9. 3. 2022 podaly žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž v době podání žádosti o udělení tohoto typu víza byl postup správního orgánu upraven výlučně zákonem o pobytu cizinců a nepodléhal režimu zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně cizinců“). Až dne 21. 3. 2022 nabyl účinnosti lex Ukrajina, který zpětně cizince, jimž bylo uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, zahrnul pod institut dočasné ochrany a současně zavedl právní pravidlo ukládající zastavení jakéhokoliv jiného řízení o žádosti o pobytové oprávnění cizince, jemuž bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu na území později transformované do režimu dočasné ochrany. Osoby podávající v období od 24. 2. 2022 do 21. 3. 2022 žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území tak nemohly rozumně předvídat všechny následky svého jednání, včetně těch nepříznivých, když nová právní úprava spojila s právním jednáním učiněným v minulosti nepříznivý právní následek, jejž však osoba v době učinění právního jednání nemohla rozumně předpokládat ani předvídat. Žalobkyně následně citovaly závěry Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, uvedl, že „[p]rávní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případech, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu.“ 53. V prvé řadě soud poukazuje na to, že žalobkyně nesprávně aplikují výše citované závěry Ústavního soudu, neboť v případě žalobkyň se nejedná o pravou retroaktivitu. Nedošlo k situaci, že by se vznik právního vztahu nebo nároků z něj vzniklých před účinností nového právního předpisu řídil novým právním předpisem. O takovou situaci by šlo tehdy, pokud by bylo před účinností lex Ukrajina vyhověno žádostem žalobkyň o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny nebo žádostem o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, a po nabytí účinnosti lex Ukrajina by se znovu posuzovalo, jestli mohla být taková povolení žalobkyním vydána, či by se na ně dokonce hledělo, jako by jim taková povolení vůbec nebyla vydána. O žádostech žalobkyň na vydání povolení k dlouhodobému pobytu ovšem nebylo před nabytím účinnosti lex Ukrajina rozhodnuto, v průběhu řízení jen došlo ke změně podmínek, za kterých mohlo být takové řízení dokončeno, přičemž nově bylo překážkou dokončení tohoto řízení udělení dočasné ochrany podle lex Ukrajina s tím, že na víza podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizincům, která byla cizincům udělena v období od 24. 2. 2022 do 21. 3. 2022, se po nabytí účinnosti lex Ukrajina hledělo jako na udělení dočasné ochrany podle lex Ukrajina. Nebyla tak nově znovu přehodnocována udělená víza podle § 33 odst. 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, veškerá takto udělená víza zůstala platná, avšak pro účely lex Ukrajina se stanovila fikce, podle které se všichni cizinci, kterým bylo toto vízum uděleno, počínaje datem účinnosti lex Ukrajina považují za osoby, na něž se vztahují ustanovení lex Ukrajina, tj. jako kdyby jim byla udělena dočasná ochrana podle lex Ukrajina. K citaci závěrů Ústavního soudu pak zdejší soud ještě doplňuje citaci z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, ve kterém se uvádí, že „[v] případě nepravé retroaktivity sice nový zákon nezakládá právní následky pro minulost, v minulosti nastalé skutečnosti však (a) právně kvalifikuje jako podmínku budoucího právního následku nebo (b) pro budoucnost modifikuje právní následky založené podle dřívějších předpisů (srov. Procházka, A. Retroaktivita zákonů. in Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno, 1934, s. 800, Tilsch, E. Občanské právo. Obecná část, Praha, 1925, s. 78).“ Tedy v případě nepravé retroaktivity dochází právě k tomu, že v minulosti nastalá situace představuje podmínku budoucího následku [situace (a)]. Nebo může nastat situace, že nová právní úprava modifikuje právní následky již nastalé situace založené podle dřívějších předpisů [situace (b)]. Právě tak tomu je v nynějším případě. V minulosti nastalé skutečnosti – udělení víza podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců – se za stanovených podmínek nově od data účinnosti lex Ukrajina přiznávají jiné právní účinky, a to stejné jako udělení dočasné ochrany podle lex Ukrajina [situace (b)], a v souvislosti s tím navíc tato minulá právní skutečnost je nově právně kvalifikována jako podmínka budoucího právního následku v podobě povinnosti zastavit jiná řízení vedená podle zákona o pobytu cizinců [situace (a)]. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, dále uvedl, že „Ústava neobsahuje explicitní zákaz retroaktivity právních norem pro všechny oblasti práva, ten však vyplývá ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, k jehož znakům patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo (…). Tento zákaz se zásadně vztahuje pouze na případy pravé retroaktivity, nikoliv retroaktivity nepravé. Posléze uvedený typ retroaktivity je naopak obecně přípustný. Obsahem tohoto zákazu jako ústavního principu zároveň není vyloučení jakéhokoliv zpětného působení právní normy, nýbrž pouze takového, jež současně představuje zásah do principů ochrany důvěry v právo, právní jistoty, resp. nabytých práv (…). Jen v takovém případě je právní norma v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Na úrovni ústavního pořádku lze toto východisko zároveň znázornit i na znění čl. 40 odst. 6 Listiny, jenž pravou retroaktivitu ve prospěch jednotlivce dokonce výslovně připouští. Podle tohoto ustanovení se za předpokladu rozdílných trestněprávních úprav v době spáchání skutku a v době rozhodování o něm posuzuje tento skutek podle právní úpravy, jež je pro pachatele výhodnější.“ 54. Žalobkyně sice namítaly, že nová právní úprava spojila s jednáním učiněným v minulosti nepříznivý právní následek, jenž osoba v době učinění právního jednání nemohla rozumně předpokládat a předvídat, ovšem zastavení řízení, ke kterému došlo v důsledku aplikace § 6 odst. 7 lex Ukrajina nelze považovat za negativní právní následek ve vztahu k žalobkyním. Právní následek (zastavení řízení) nespojují žalobkyně s argumentací, která by svědčila o zásahu do principů důvěry v právo, právní jistoty, resp. ochrany nabytých práv. V rámci řízení o žádostech o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebylo o žádostech žalobkyň ještě rozhodnuto (nenabyly konkrétním rozhodnutím konkrétních práv) a nebyl ani vydán pokyn k udělení povolení, žalobkyním tak obecně svědčilo právo na sloučení rodiny, které ale bylo respektováno, byť z titulu jiného pobytového oprávnění. Je navíc třeba zdůraznit, že zastavení řízení nebylo jediným následkem udělení víza podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Neoddělitelným dalším účinkem bylo i podřízení těchto cizinců pod působnost lex Ukrajina, aniž by s nimi muselo být vedeno řízení ve smyslu § 4 a násl. lex Ukrajina. K zastavení řízení tak došlo za okolností, kdy bylo příslušným cizincům poskytnuto jiné pobytové oprávnění. Žalobkyně přitom ani nebyly připraveny o právo na udělení pobytového oprávnění, jež jim garantuje směrnice o právu na sloučení rodiny, ale s ohledem na mimořádnou situaci, jež nastala, a s tím spojený zásadní veřejný zájem na zachování administrativní kapacity veřejné správy na úseku cizineckého práva, jim byla odpovídající práva poskytnuta jinou formou, přičemž jim zůstala zachována možnost, pokud by o to přesto stály, i přesto na přiznání dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny trvat tím, že si na území České republiky a bez nutnosti její území opustit po dobu řízení (vzhledem k trvající dočasné ochraně podle lex Ukrajina) žádost o takový pobyt podají znovu. Zdejší soud tak nemá za to, že by ustanovení § 6 odst. 7 lex Ukrajina bylo v rozporu s ústavním pořádkem a neshledal tak důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Stejně tak nemá za to, že by vzhledem k výjimečnosti řešené situace byl v této otázce v rozporu se směrnicí o právu na sloučení rodiny. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 55. Vzhledem k tomu, že uplatněné žalobní body jsou nedůvodné a soud nezjistil žádné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl žalobu jako nedůvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

56. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyly v řízení úspěšné, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.

Poučení

Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení Splnění procesních podmínek Obsah správního spisu Posouzení návrhu soudem Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení