59 Co 10/2025 - 191

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši [Anonymizováno] Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Okresní soud v [Anonymizováno] (dále jen „soud I. stupně“) shora citovaným rozsudkem nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci (blíže přesně specifikovanou) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa], p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území a obci [adresa] a p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a to za účelem uspokojení nároku žalobců na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu [adresa] ze dne [datum], č. j. PÚ [Anonymizováno], s tím že žalobci nabývají pozemky do svého podílového spoluvlastnictví každý v rozsahu jedné poloviny (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 130 592,69 Kč (výrok II).

2. Podle podstatné části odůvodnění napadeného rozsudku soud I. stupně zjistil následující skutkový stav (nesporný mezi účastníky řízení): Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad [adresa] rozhodl dne [datum] podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že žalobci jako oprávněné osoby ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) téhož zákona nejsou vlastníky (každý id. ) pozemku dle PK p. č[Anonymizováno] [Anonymizováno] (role) v k. ú. [adresa] o výměře [Anonymizováno] m2, neboť vlastnictví id. jejich právního předchůdce (otce žalobců, kteří jsou sourozenci) přešlo na stát na základě výměru odboru výstavby Obvodního národního výboru v [adresa] ze dne [datum] zn. Výs. N.But.-1960/82 Er., kterým bylo vlastnické právo k dané nemovitosti odňato. Předmětný pozemek nelze vydat pro jeho zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (Obytný soubor [adresa]), oprávněným osobám proto přísluší náhrada podle § 11 odst. 2 a § 17, popř. § 16 zákona o půdě. Tentýž státní orgán provedl ke dni [datum] ocenění odňatého pozemku jako zemědělského podle koeficientu BPEJ 20200 částkou 10,75 Kč/m2, z něhož žalovaná vychází dodnes. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] z [datum] vypracovaného k zadání žalobců soud zjistil, že administrativní cenu původního pozemku PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] za použití vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., určila podle stavu ke dni jeho vyvlastnění [datum] částkou [Anonymizováno] Kčs. Pozemek ocenila jako stavební (tj. 250 Kčs/m2) na základě vyhledaných dobových podkladů, zejména územně plánovací dokumentace (Směrný územní plán hl. m. [adresa]), podle které spadal do funkčních ploch určených pro zástavbu; důvod k aplikaci srážek administrativní ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky znalkyně pro nedostatek dobových informací (ke stavu před 40 lety) neshledala. Restituční nárok žalobců nebyl ke dni rozhodnutí soudu vypořádán ani zčásti. Veřejné nabídky náhradních pozemků se žalobci účastnili celkem čtyřikrát v období říjen 2023 až duben 2024, s žádostmi neuspěli pro spornou výši restitučního nároku (žádali vydání pozemků vyšší hodnoty, přesahující podle žalované jejich restituční nárok). V únoru 2024 adresovali žalované opětovnou žádost o přecenění výše restitučního nároku (s přiložením právě popsaného znaleckého posudku), koncipovanou současně jako předžalobní výzvu. Na tuto žádost žalovaná reagovala odkazem na svá dřívější vyjádření, podle kterých předmětný pozemek nenaplňoval definici stavebního ve smyslu tehdy platné úpravy, tj. § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. Hodnota pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] činí [Anonymizováno] Kč; hodnota pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] činí [Anonymizováno] Kč; hodnota pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] činí [Anonymizováno] Kč; hodnota pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] činí [Anonymizováno] Kč (celkem [Anonymizováno] Kč). Žalovaná jako dosavadní vlastník prohlásila, že jí nejsou známy právní či faktické vady, které by bránily převoditelnosti pozemků.

3. Po citaci použité právní úpravy dospěl soud I. stupně k následujícím právní závěrům: Základ restitučního nároku žalobců je dán rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu [adresa] z roku 2004. Výše restitučního nároku žalobců se odvíjí od ocenění původního pozemku podle stavu v době jeho odnětí (k [datum]) ke dni [datum] v souladu s § 28a zákona o půdě a vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (tzv. „oceňovací vyhláška“). Podle soudu je důvodná argumentace žalobců požadující ocenění pozemku jako stavebního, neboť byl vyvlastněn za přímým účelem výstavby sídliště. To je mezi účastníky nesporné, každý z nich však s touto skutečností spojuje jiné právní následky. Jak soud naznačil, přiklání se k výkladu žalobců, kromě jiného s odkazem na novější judikaturu Nejvyššího soudu, zabývající se skutkově velmi obdobnou problematikou. V řízení je prokázáno, že původní pozemek byl z vlastnictví žalobců odňat v roce 1982 za účelem výstavby sídliště na základě žádosti příslušného odboru výstavby sídlišť podle územního rozhodnutí z roku 1981, přičemž již tehdy rozporovala matka žalobců jako další spoluvlastnice ocenění pozemku (pro účely náhrady za vyvlastnění) jako zemědělského, neboť v době vyvlastnění výstavba již fakticky probíhala. Svým přístupem tak dnes žalovaná (bohužel) fakticky navazuje na postoje státní moci z dob totalitních, což zákonodárce přijetím restitučního zákonodárství nepochybně nesledoval. Soud I. stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 427/2018 uzavřel, že není podstatná evidenční povaha pozemku, nýbrž úmysl a účel jeho odnětí, který je ve zdejší věci bezesporný – výstavba sídliště [adresa], která navíc podle vyvlastňovacího rozhodnutí v době jeho vydání již fakticky i probíhala. Nese-li vyvlastňovací rozhodnutí označení „[Anonymizováno]“ a je-li vydáno k žádosti [Anonymizováno] [Anonymizováno] explicitně pro uskutečnění stavby [Anonymizováno] – [adresa], není podle soudu rozhodné, zda Směrný plán hlavního města Prahy z roku 1976 nesl charakter územně plánovací dokumentace či nikoli; takové zkoumání je bez dalšího nadbytečné. Na uvedeném závěru nic nemění ani poukaz žalované na vyhlášku č. 85/1976 Sb., neboť jde zaprvé o podzákonný předpis, nadto vydaný pro jiné účely v době totalitní; její znění není pro posouzení nynější věci směrodatné. Zadruhé, i kdyby bylo, její § 6 uvádí jako jednu z možností vnímat pozemek jako stavební existenci územního rozhodnutí k jeho zastavění, které v době odnětí předmětného pozemku existovalo (viz odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí popsané v bodě 5 rozsudku). Současně platí, že restituční nárok je nepromlčitelný (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne [datum] a sp. zn. Pl. ÚS 35/17 ze dne [datum]). Restituční zákonodárství nebylo dobrovolným „dobrodiním“, které je dnes zneužíváno, jak se domnívá žalovaná, nýbrž nezbytnou součástí vyrovnání se s totalitní minulostí a desetiletí trvajícím bezprávím. Kontext zůstává tentýž. Z právního hlediska je lhostejno, zda se restituční nárok odvíjí od odnětí pozemku v 50. či 80. letech. Základ nároku žalobců je dán rozhodnutím příslušného státního orgánu od roku 2004 (na základě jeho uplatnění z roku 1992) a dodnes zůstává neuspokojen. Ze stejného důvodu je nerozhodné, zda žalobci obdrželi za vyvlastnění jejich podílů na pozemku v roce 1982 náhradu či nikoli. Pokud by šlo o skutečnost mající vliv na posouzení restitučního nároku, zabýval by se jí nepochybně příslušný státní orgán předtím, než své rozhodnutí vydal; namísto toho dospěl k závěru, že v daném případě šlo o přechod na stát bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a soud nemá důvod z tohoto pravomocného rozhodnutí nevyjít (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4120/2016 ze dne [datum]). K namítané neaktivitě žalobců mezi lety 2004 a říjnem 2023 soud připomíná, že jejich restituční nárok tím nezanikl. Jediná penalizace žalobců by mohla spočívat v neúspěchu žaloby pro její předčasnost, kdyby se ukázalo, že se neúčastnili veřejné nabídky náhradních pozemků v souladu s § 11a zákona o půdě, ač měli a mohli. V projednávaném kontextu ovšem takový požadavek nedává smysl vzhledem k té skutečnosti, že žalovaná výši restitučního nároku neuznává a bez soudního rozhodnutí ji neuzná, což vede (dosud ve čtyřech případech vedlo) k zamítání žádostí žalobců pro překročení limitu jejich restitučního nároku. Svévoli a liknavost žalované jako předpoklad úspěšnosti žaloby soud spatřuje ve skutečnosti, že žalovaná eviduje restituční nárok v nesprávné výši a tím blokuje jeho uspokojení. Restituent se může domáhat přímého převodu konkrétního pozemku právní cestou, jestliže se mu nedaří uspět ve veřejné nabídce například proto, že [Jméno žalované] odmítá jeho restituční nárok přecenit (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, sp. zn. 28 Cdo 3976/2017, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017 aj., shrnutých přehledně v bodě 11 usnesení sp. zn. 28 Cdo 1634/2023 ze dne [datum], či z poslední doby rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1905/2024 ze dne [datum]). Vzhledem ke kategorickému postoji žalované, že odňatý pozemek je třeba ocenit jako zemědělský, nikoli stavební, je zjevné, že jiná cesta než „výjimečný postup“ přímého převodu náhradních pozemků na základě soudního rozhodnutí žalobcům nezbyla. I kdyby přistoupili na návrh žalované a účastnili se veřejné nabídky alespoň co do nesporné výše 14 681,81 Kč, po jejím uspokojení by jim znovu jiná, než soudní cesta nezbyla. Proto také nepovažuje soud za účelný a hospodárný žalovanou navrhovaný postup, aby byli žalobci nuceni žalovat o určení výše restitučního nároku a teprve pak se účastnili veřejných nabídek. Žaloba na plnění, je-li k dispozici, má před žalobou na určení vždy přednost a soud je v tomto řízení schopen si otázku výše restitučního nároku posoudit jako předběžnou. Žalobci tedy podanou žalobou podstupují jediné soudní řízení, které jejich záležitost vyřeší jednou pro vždy, což je cíl, ke kterému všichni účastníci (i soud) směřují (nebo by alespoň směřovat měli). Nejvyšší soud sice ve věci sp. zn. 28 Cdo 2623/2023, na kterou poukazovala žalovaná, rozhodoval na podkladě určovací žaloby, k této otázce se však nijak nevyjadřoval. Naopak ve věci sp. zn. 28 Cdo 1634/2023 se k této otázce Nejvyšší soud explicitně vyjádřil (bod 14 usnesení) a dospěl (s odkazem na další judikaturu) k závěru, že tyto žaloby obstojí (výjimečně) jako další prostředky ochrany práv restituentů vedle sebe. Soud v řízení nezjistil právní ani faktickou překážku, která by převodu žalobci vybraných pozemků bránila (některé byly i v minulosti předmětem veřejné nabídky). Hodnota těchto pozemků byla mezi účastníky nesporná. Soud proto žalobě vyhověl, čímž bude restituční nárok žalobců po právní moci rozsudku uspokojen v rozsahu [Anonymizováno] Kč z celkových [Anonymizováno] Kč pro každého; každému ze žalobců tak po právní moci tohoto rozsudku zbývá neuspokojený restituční nárok v hodnotě [Anonymizováno] Kč.

4. Ve sporu úspěšní žalobci zaslali žalované předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., mají proto nárok na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které tvoří odměna společně zastupujícího advokáta vycházející z tarifní hodnoty [Anonymizováno] Kč ve smyslu § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), tj. při společném zastoupení žalobců [Anonymizováno] Kč za jeden úkon právní služby (9 980 Kč ponížené o 20 % podle § 12 odst. 4 a. t.). Účelně vynaloženými shledal soud pro každého ze žalobců čtyři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika k vyjádření žalované s návrhem na změnu žaloby, účast na jednání dne [datum]) a čtyři půl úkony ve smyslu § 11 odst. 2 písm. g), h) a. t. (předžalobní výzva, účast při přípravě jednání dne [datum], vyjádření z [datum] a [datum], která nebyla podána k výzvě soudu). Ke každému z úkonů náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. K odměně advokáta patří rovněž náhrada cestovného [Anonymizováno] Kč za cestu k přípravnému jednání [datum] a k jednání [datum] [adresa] a zpět (vzdálenost 2x 540 km při průměrné spotřebě vozidla 4 l/100 km podle předloženého technického průkazu vozidla, ceně nafty 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady za používání silničního motorového vozidla ve výši 5,60 Kč/km pro rok 2024 podle vyhlášky č. 398/2023 Sb.), náhrada za promeškaný čas 2 000 Kč (dvacet půlhodin po 100 Kč na cestě 2x [adresa] a zpět podle § 14 advokátního tarifu), a konečně 21 % DPH ve výši 22 664,85 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. se náhrada nákladů řízení hradí k rukám advokáta.

5. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, protože má za to, že soud I. stupně chybně vyhodnotil nárok žalobců na přímý převod náhradních pozemků bez účasti ve veřejných nabídkách a žádosti o přecenění nároku podané po 20 letech od ocenění nároku, dále chybně rozhodl o „stavebním charakteru“ nevydaného pozemku. Žalovaná má pochybnosti o tom, že soud vyhodnotil důkazy předložené žalovanou jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, správně. Nesprávným vyhodnocením důkazů a zamítnutím důkazů navrhovaných žalovanou dospěl k nesprávným závěrům o liknavosti a svévoli žalované vůči žalobcům, a k závěru o nároku na přímý převod pozemků a současně nesprávnému závěru o výši restitučního nároku jednotlivých žalobců. Rovněž tak nebylo přihlédnuto k tomu, kdy bylo o nároku a jeho ocenění rozhodnuto, a k tomu, že v době rozhodnutí o nároku žádná judikatura ohledně přeceňování zemědělských pozemků cenou pozemků stavebních neexistovala a nároky tak byly oceňovány v souladu se zákonem o půdě. Rovněž nebyl přihlédnuto k námitce žalované, že použití judikatury k oceňování nevydaných pozemků z let cca 2015 a pozdější na nároky oceněné v roce 2004 je zpětnou retroaktivitou, která by neměla být přípustná a žalobcům by neměla být ku prospěchu jejich pasivita. Dále žalovaná upozorňuje na cíle, pro které byl zákon o půdě přijat. Judikatura k přeceňování zemědělských pozemků cenou stavebních pozemků vznikala postupně, ustálenější se vztahuje až k období let cca 2013 až 2015. Podstatné je, že nemá oporu v zákoně o půdě. Stát se mohl v roce 1991 zavázat jen ke zmírnění některých majetkových křivd, protože musel počítat s tím, že nelze vydat veškerou zemědělskou půdu nebo i jinou jen restituentům. Zmíněná judikatura odsuzuje stát nad rámec zákona o půdě k plněním, která značně přesahují pojem „zmírnění některých majetkových křivd“. Navíc jestliže stát rozhodl, že zmírní některé majetkové křivdy, měl by to být zase stát, který stanoví výši náhrady. Judikatura, která se k přeceňování pozemků vztahuje, je založena na tom, že někdy byly odňaté pozemky v krátké době po odnětí zastavěné, že jejich zastavění bylo plánováno ještě před odnětím, a proto by měly být ohodnoceny cenou pozemků stavebních. Tato judikatura však vůbec nebere v potaz, jak se s tímto pojmem vypořádávaly stavební předpisy, nebere v úvahu, do jaké podrobnosti šla územně plánovací dokumentace apod. a nebere v potaz zejména to, že i když byla řada pozemků vyvlastněna za účelem následné výstavby a tato byla skutečně vybudována, jednalo se o výstavu na „zelené louce“ a veškeré investice, které z pozemku zemědělského udělaly pozemek stavební, zainvestoval stát. Toto je případ nevydaného pozemku v tomto sporu. Pozemek byl odňat s tím, že na něm bude nová výstavba, výstavba vyla zahájena i dokončena, ale jednalo se právě o výstavbu na zelené louce, kde veškeré investice proto, aby se pozemek stal fakticky stavebním, zainvestoval stát. Jiná situace by zde byla, kdyby pozemek byl v době odnětí dostatečně zasíťován pro výstavbu a náklady na zasíťování nesl restituent nebo jeho právní předchůdce. Tak tomu však v daném případě nebylo. Uvedené je důvodem toho, proč žalovaná odmítla přecenit pozemek cenou pozemku stavebního. Dále žalovaná zdůrazňuje, že žalobci byli po dobu 20 let nečinní. Nelze se ztotožnit ani s tím, že je správné, že restituční nároky nebudou vypořádány podle současných pravidel, které prosazují soudy všech stupňů, prakticky nikdy, když dle názoru soudu se restituční nároky, a to ani nárok na přecenění, nepromlčují. Není tak možné odhlédnout od toho, že se dokola budou otevírat již nároky dávno vypořádané nebo téměř vypořádané a že na jejich vypořádání se budou muset podílet další generace, které žádným způsobem nemohou a nemohly ovlivnit dění v letec 1948 až 1989. Žalovaná proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

6. Žalobci k odvolání žalované uvedli, že považují rozsudek soudu I. stupně za správný. Soud I. stupně se vypořádal se všemi námitkami žalované. Žalobci předně podotýkají, že žalovaná v řízení před soudem I. stupně nevznesla, ani ve svém odvolání nevznáší tvrzení či důkazy, nebo alespoň nepoukazuje na skutečnosti, z nichž by bylo možné zpochybnit věcný závěr osudu I. stupně o tom, že žalobcům nevydaný pozemek měl být správně oceněn jako pozemek stavební, nikoli jako pozemek zemědělský. Žalobci naproti tomu předložili soudu I. stupně několik důkazů, z nichž stavební charakter nevydaného pozemku vyplývá, zejména samotný vyvlastňovací titul (tj. rozhodnutí Obvodního národního výboru v [adresa], odbor výstavby, ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno].-[Anonymizováno], z nějž se explicitně podává, že pozemek v k. ú. [adresa] byl původním vlastníkům odňat za účelem výstavby sídliště. Tvrzení žalobců o stavebním charakteru nevydaného pozemku přitom potvrzuje i samotné rozhodnutí právního předchůdce žalovaného, dle kterého se odňatý pozemek nevydává z důvodu jeho zastavění stavbou – Obytný soubor [adresa]. V neposlední řadě pak žalobci předložili znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], č. [Anonymizováno] ze dne [datum], který oceňuje žalobcům nevydaný pozemek dle jeho skutečného charakteru v době odnětí, tj. jako pozemek stavební. Vyjma již výše uvedených podkladů vychází tento posudek ze Směrného územního plánu z roku 1976, který je v souladu s judikaturou možné považovat za relevantní podklad pro učinění závěru o stavebním charakteru pozemku. Závěry soudu I. stupně jsou tak zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (kterou žalobci obsáhle vypočítávají). Pokud žalovaná navrhovala zpracování oponentního znaleckého posudku, učinila tak po koncentrační lhůtě, a proto byl její důkazní návrh správně zamítnut Žalobci dále nesouhlasí s názorem žalované, že žalobci měli být po dobu 20 let nečinní, když proti nesprávnému ocenění restitučního nároku dle rozhodnutí z roku 2004 nebrojili. Z uvedeného by pak měly být podle žalované pro žalobce vyvozeny patřičné negativní důsledky spočívající v tom, že jim nemá být přiznána právní ochrana. Je nepřípustné, aby břemeno vypořádání, jakož i zjištění restitučního nároku žalovaná svévolně přesouvala na oprávněné osoby. Žalovaná měla postupovat tak, že bude aktivně přispívat ke stanovení správné výše restitučního nároku oprávněné osoby, a to z vlastní iniciativy. Tak tomu ale v případě žalobců nebylo. Žalovaná nejen, že sám nárok ocenila nesprávně, ale na tomto nesprávném ocenění dlouhodobě trvá. Žalobci odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. 28 Cdo 1905/2024-806, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2763/23, popř. ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1186/24. Nedůvodná je námitka žalované, že žalobci se měli před podáním žaloby účastnit veřejných nabídek, v opačném případě nesplňují podmínky nutné aktivity, a že judikaturu, která se vytvořila v letech 2015, nelze na případ žalobců aplikovat z důvodu retroaktivity. Žalobci poukázali na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2863/14, v němž se uzavírá, že použití „nového“ právního názoru v judikatuře je nezbytné. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

7. Krajský soud v Brně - pobočka ve [adresa], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a odvolání obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, skutková zjištění podřadil pod odpovídající právní normy a rovněž proti jeho právnímu hodnocení nelze ničeho namítat. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně ztotožňuje. Na výstižné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně lze pro stručnost odkázat.

9. Odvolací námitka žalované směřuje především proti závěru soudu I. stupně, že odňatý pozemek [Anonymizováno] [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] je třeba ocenit jako pozemek stavební nikoliv zemědělský (což je zásadní předmět sporu mezi účastníky tohoto řízení). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek, pokud jí byl odňat pozemek stavební, má nárok a náhradu za pozemek stavební. Rozhodující je přitom nikoliv stav formální (evidenční), ale stav skutečný. Pokud byly sice odnímané pozemky formálně vedené jako pozemky zemědělské, nicméně byly fakticky určeny, popřípadě dále využity jako pozemky stavebního charakteru, je namístě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).

10. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či usnesení ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 Nejvyšší soud uvedl, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Pakliže však pozemky měly již v okamžiku odnětí povahu pozemků stavebních, popřípadě byly za naznačeným účelem vykupovány či odebírány, je za ně nutno podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., byť by byly v době přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 444/2014).

11. V předmětné věci dospěl soud I. stupně ke skutkovému závěru (který vyplývá z obsahu spisu a proti kterému žádný z účastníků nevznesl žádných námitek), že pozemek [Anonymizováno] p. č. [Anonymizováno] (role) v k. ú. [adresa] byl právním předchůdcům žalobců odňat rozhodnutím o vyvlastnění, které vydal odbor výstavby Obvodního národního výboru v [adresa] dne [datum] pod zn. [Anonymizováno], a to „za účelem výstavby [Anonymizováno] [adresa]“. Navíc v době výstavby byly již stavební práce na předmětném pozemku zahájeny. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí dále vyplývá, že na základě územního rozhodnutí č. [Anonymizováno] z [datum] vydaného [Anonymizováno] má být na předmětném pozemku umístěna stavba [Anonymizováno] – [adresa]. Mezi účastníky je nesporné rovněž to, že pozemek byl následně zastavěn [Anonymizováno] [adresa]. Je proto třeba považovat za správný závěr soudu I. stupně, že předmětný pozemek byl v době odnětí určen k výstavbě, byl stavebního charakteru, a je proto třeba jej ocenit jako pozemek určený pro výstavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

12. Argumentace žalované, že žalobci se žádným způsobem nezasloužili o to, že odňatý pozemek se stal stavebním, neboť se jednalo o výstavbu na „zelené louce“ a „veškeré investice, které z pozemku zemědělského udělaly pozemek stavební, investoval stát“, ve světle shora popsané judikatury neobstojí. Pro posouzení charakteru pozemku totiž není rozhodné, že to byl stát, který svou činností změnil pozemek zemědělský na pozemek stavební, nýbrž je rozhodné pouze to, že předmětný pozemek měl již v okamžiku odnětí (v roce 1982) povahu pozemku stavebního, neboť byl jak směrným územním plánem, tak územním rozhodnutím z roku 1981 určen k zastavění, za tím účelem byl původnímu vlastníku odňat, přičemž v době odnětí již stavba fakticky probíhala.

13. Pokud žalovaná v odvolání pouze obecně namítá, že soud I. stupně nevyhodnotil důkazy správně, neshledává odvolací soud tuto námitku relevantní. Předně je třeba podotknout, že k většině skutkových závěrů dospěl soud I. stupně na základě shodných tvrzení účastníků. Z těchto shodných skutkových tvrzení účastníků, jakož i z provedených důkazů (rozhodnutí o vyvlastnění, rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu o tom, že žalobci jsou oprávněnými osobami, znaleckého posudku, jakož i stanoviska žalované k ocenění restitučního nároku) vyvodil soud I. stupně správné skutkové závěry. Postup soudu I. stupně byl zcela v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., a byl řádně odůvodněn.

14. Důvodné pak nejsou ani námitky žalované, že soud I. stupně pochybil, pokud zamítl návrh žalované na provedení důkazu oponentním znaleckým posudkem. Soud I. stupně u jednání návrh na provedení dokazování oponentním znaleckým posudkem zamítl, neboť byl učiněn po koncentrační lhůtě. Odvolací soud doplňuje, že za situace, kdy v řízení byl proveden znalecký posudek předložený žalobci, který obsahoval znaleckou doložku ve smyslu § 127a o. s. ř., a proti němuž žádný z účastníků nevznesl relevantní námitky (dokonce ani žádný z účastníků nenavrhl výslech znalce), přičemž ani soud I. stupně neměl o správnosti závěrů znaleckého posudku žádné pochybnosti, považuje odvolací soud zpracování dalšího (dle žalované „oponentního“) znaleckého posudku za zcela nadbytečné. Žalovaná ostatně žádný jiný znalecký posudek či odborné vyjádření, kterými by správnost provedeného znaleckého posudku zpochybnila, sama nepředložila, a proto bylo zamítnutí návrhu na zpracování oponentního znaleckého posudku naprosto důvodné. Nadto odvolací soud podotýká, že úkolem znalkyně bylo stanovit administrativní cenu odňatého pozemku podle § 28a zákona o půdě, to znamená dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Cena za 1 m2 pozemku je dána touto vyhláškou. Hlavním úkolem znalkyně tedy bylo posoudit charakter odňatého pozemku (tj. zda se jedná o pozemek stavební či zemědělský). Soud dospěl k závěru, že se jedná o pozemek stavební, nejen na podkladě provedeného znaleckého posudku, ale též na podkladě dalších důkazů (zejm. citovaného rozhodnutí o vyvlastnění, citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu, jakož i na základě shodných tvrzení účastníků). I z tohoto důvodu je třeba považovat návrh žalované na zpracování „oponentního“ znaleckého posudku za nadbytečný.

15. Pokud žalovaná argumentuje tím, soud I. stupně nepřihlédl k tomu, kdy bylo o nároku a jeho ocenění rozhodnuto, a k tomu, že v době rozhodnutí o nároku žádná judikatura ohledně přeceňování zemědělských pozemků cenou pozemků stavebních neexistovala, přičemž použití judikatury z let 2015 a následujících na nároky oceněné v roce 2004 je zpětnou retroaktivitou, která by neměla být přípustná, pak jeho argumentaci nelze přisvědčit. Předně judikatura se ke každé problematice upravené zákonem vytváří až následně (tedy později, než je vydána předmětná právní úprava, a především až v návaznosti na rozhodovací praxi jak správních orgánů, tak nižších soudů podle takové právní úpravy) a reaguje na problematiku řešenou právě správními orgány či soudy nižších instancí, již jen z toho důvodu je shora uvedená argumentace žalované nedůvodná. K problematice „zpětného“ použití aktuální judikatury se ostatně vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. 23 Cdo 1130/2019, ve kterém uvedl, že „při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu“.

16. Z uvedeného tedy vyplývá, že i v této věci je třeba vycházet z judikatury z let 2015 a následujících, naopak nerespektování dané judikatury by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem. To platí tím spíše, že se jedná o vztah mezi oprávněnými osobou a státem, a je proto třeba vycházet z ústavně zakotveného principu in favorem restitutionis.

17. V odvolání žalovaná dále opakuje svou argumentaci uplatněnou již před soudem I. stupně, že žalobcům neměl být nárok na přímý převod náhradních pozemků přiznán z důvodu, že žádost o přecenění nároku podali až po 20 letech od ocenění nároku (po dvacetileté nečinnosti). S touto argumentací se však dostatečně vypořádal již soud I. stupně (viz bod 26 odůvodnění). Nárok na vydání náhradních pozemků nezaniká plynutím času (původní prekluzivní lhůta byla zrušena nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 531/2005 Sb. s účinností ode dne [datum]) a je nepromlčitelný (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 643/0429, či ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1688/09). Jak správně poznamenal soud I. stupně, jediná penalizace žalobců by mohla spočívat v neúspěchu žaloby pro její předčasnost, pokud by se ukázalo, že se žalobci dosud neúčastnili veřejné nabídky náhradních pozemků dle § 11a zákona o půdě. Žalobci se však v roce 2023 i v roce 2024 hodlali účastnit veřejné nabídky, jejich žádost však byla zamítnuta z důvodu nepotvrzení výše restitučního nároku (viz listiny na č. l. 27 až 29 spisu, popř. 34 spisu), přičemž jejich žádosti k řádnému ocenění restitučního nároku (viz č. l. 37 spisu) vyhověno nebylo (viz č. l. 39 spisu). Pokud tedy žalovaná dlouhodobě výši nároku žalobců neuznávala (a doposud ji neuznává), nedává smysl žádat po žalobcích, aby se účastnili dalších veřejných nabídkových řízeních, ve kterých by nemohli být (s ohledem na nesoulad ohledně výše restitučního nároku) plně úspěšní. Navíc z rozhodnutí o vyvlastnění je patrné, že již právní předchůdkyně žalobců v průběhu vyvlastňovacího řízení žádala, aby odňatý pozemek byl oceněn jako pozemek stavební, nikoliv zemědělský. Není tedy pravdou tvrzení žalované, že žalobci žádají o přecenění pozemků až po dvaceti letech (nehledě na to, že ani nárok na přecenění pozemků promlčení nepodléhá – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 595/2019.).

18. Závěr soudu I. stupně o tom, že postup žalované (popř. jejího předchůdce [právnická osoba] ČR) byl liknavý ba svévolný, odpovídá provedenému dokazování. Žalovaná eviduje restituční nárok žalobců v nesprávné výši, neboť trvá na ocenění odňatého pozemku jako zemědělského, ačkoliv žalobci prokázali, že se jednalo o pozemek stavební, tím žalovaná blokuje uspokojení nároků žalobců zákonem jinak zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, a proto je žaloba na přímý převod konkrétních pozemků důvodná (dále viz odůvodnění soudu I. stupně v bodu 27).

19. Není pravdivá argumentace žalované, že restituenti mohou uplatňovat svá práva donekonečna a bez časového omezení navyšovat své nároky. Výše nároku restituentů je dána zákonem ve spojení s vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Nárok žalobců byl zjištěn již v roce 2004, nicméně až doposud stát trval a stále trvá na nesprávném ocenění nároku žalobců, a to v rozporu jak se zákonem o půdě a citovanou prováděcí vyhláškou, tak v rozporu s ustálenou soudní judikaturou. Vzhledem k tomu, že cena stavebních pozemků je pevně dána citovanou vyhláškou, není odvolacímu soudu zřejmé, z čeho žalovaná vyvozuje, že žalobci mohou nároky navyšovat donekonečna. Pokud bude nárok žalobců uspokojen ve správné výši dané zákonem, nebudou žalobci moci svůj nárok dále navyšovat.

20. Další námitky žalované spočívají v polemice se správností judikatury Nejvyššího soudu, vůči které se žalovaná vymezuje. K takovým námitkám odvolací soud pouze uvádí, že se jedná o judikaturu stabilní, potvrzenou i Ústavním soudem (nově zejm. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1186/24), a odvolací soud nemá žádný důvod (prostor) se od této ustálené judikatury odchýlit. Stejně tak odvolacímu soudu nepřísluší, aby se vyjadřoval ke správnosti restitučního zákonodárství.

21. Úspěšným žalobcům přiznal soud I. stupně nárok na náhradu nákladů řízení. Proti výroku o nákladech řízení žádný z účastníků výslovně nebrojil a ani odvolací soud neshledal v postupu soudu I. stupně žádné pochybení, a proto lze na odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 31 zcela odkázat.

22. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

23. I v odvolacím řízení byli žalobci zcela úspěšní, a proto mají dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tarifní hodnotou je dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) hodnota náhradních pozemků ve výši [Anonymizováno] Kč, z toho odměna za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 6 AT 9 980 Kč, odměna snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 AT činí 7 984 Kč. V odvolacím řízení učinil právní zástupce žalobců dva úkony, a to vyjádření k odvolání, za které mu náleží odměna ve výši 15 968 Kč (za každého zastoupeného 7 984 Kč dle § 12 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum]), a účast u jednání, za což mu náleží odměna za prvního žalobce 9 980 Kč a odměna za druhého žalobce ve výši 7 984 Kč (dle § 12 odst. 4 AT ve znění účinném od [datum]), náhrada hotových výdajů, která činí dle AT účinného do [datum] (za vyjádření k odvolání) 300 Kč a dle AT účinného od [datum] (za účast u jednání) 450 Kč. K účelně vynaloženým nákladům žalobců náleží též náklady spojené s cestou k jednání zástupce žalobců k odvolacímu soudu, a to cestovné z [adresa] a zpět osobním automobilem [Anonymizováno], reg. zn. [SPZ], které při celkové vzdálenosti 600 km, vyhláškové ceně nafty 34,70 Kč za litr, průměrné spotřebě 4 l na 100 km a paušální sazbě 5,80 Kč za kilometr činí 4 313 Kč, a náhrada za ztrátu času za 12 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 4 AT ve výši 1 800 Kč.

24. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř., povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobcům vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení