6 C 169/2024 - 159

Rubrum

Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pekařovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků takto:

Výrok

I. Nahrazuje se projev vůle žalované uzavřít se žalobci tuto smlouvu o převodu pozemků: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Jméno žalované] IČO: [IČO žalované] se sídlem [Adresa žalované] (dále jen „převodce“) a 1) [Jméno žalobce A], r.č. [RČ] bytem [Adresa žalobce A] 2) [Jméno žalobce B], r.č. [RČ] bytem [adresa] [jméno FO] (dále jen „nabyvatelé“) uzavírají podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tuto Smlouvu o převodu pozemků:

I. Česká republika – [Jméno žalované] jako převodce spravuje mimo jiné nemovitosti (dále jen „pozemky“): - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa].

II. Nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě plynoucí z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu [adresa] ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno].

III. Na uspokojení nároku nabyvatelů dle čl. II. této smlouvy převodce převádí do vlastnictví nabyvatelů pozemky uvedené v čl. I. této smlouvy, včetně součástí, a nabyvatelé je přijímají do svého podílového spoluvlastnictví, a to nabyvatel 1) v podílu ve výši a nabyvatel 2) v podílu ve výši k celku. Převodce: Nabyvatelé: _________________________ _______________ _______________ [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Jméno žalované] [Jméno žalobce A] [Jméno žalobce B].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám zástupce žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se proti žalované domáhali nahrazení projevu vůle uzavřít s nimi dohodu o převodu náhradních pozemků k uspokojení jejich restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vycházejících z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu [adresa] č. j. PÚ [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne [datum] (v právní moci [datum]) ve vztahu k odňatému pozemku [Anonymizováno] [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa], o celkové výměře [Anonymizováno] [Anonymizováno] m2, který nebylo pro jeho zastavěnost možno vydat. Žalobcům proto náleží nárok na vydání náhradních pozemků, popř. na finanční vyrovnání (z toho pro každého ze žalobců v rozsahu nároku z tohoto pozemku).

2. Žalovaná základ restitučního nároku žalobců uznává, spor mezi účastníky běží o jeho výši. Zatímco žalovaná ocenila pozemek (podle stavu v době odnětí v roce 1982) jako zemědělský, tj. částkou [částka] ([částka]/m2), tedy z částkou [částka] pro každého ze žalobců, žalobci poukazovali na důvod odnětí pozemku, kterým byla výstavba sídliště [adresa] (vzápětí také realizovaná). Požadovali proto ocenění pozemku jako stavebního ([částka]/m2); z celkových [částka] jim tak každému připadá [částka], což ovšem žalovaná opakovaně odmítla přecenit. Žalobci proto také neměli reálnou možnost účastnit se veřejné nabídky náhradních pozemků a nezbylo jim než obrátit se se svým nárokem na soud.

3. V rámci obrany žalovaná poukazuje na pasivitu žalobců, kteří způsob ocenění 20 let nezpochybňovali ani se neúčastnili veřejných nabídek náhradních pozemků. Učinili tak v krátkém sledu teprve v roce 2024 před podáním žaloby. Přímý převod pozemků soudem je výjimečný postup a měl by být využíván s rozvahou. Pro právní jistotu není podle žalované dobré, aby restituenti uplatňovali svá práva donekonečna a opakovaně navyšovali své nároky. Uspokojením žalovaného nároku již aplikovaná právní úprava nesleduje svůj původní cíl, kterým bylo zmírnění některých majetkových křivd a zlepšení hospodaření se zemědělskou půdou. Podle žalované „v tomto státě stále platí zásada, že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán“. Nemožnost vznést námitku promlčení vůči požadavku na přecenění restitučního nároku považuje žalovaná za stav neudržitelný. Skutkový stav rozhodný pro posouzení věci (vyjma hodnoty odňatého pozemku) je mezi účastníky nesporný:

4. Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad [adresa] rozhodl dne [datum] (v právní moci [datum]) podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že žalobci jako oprávněné osoby ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) téhož zákona nejsou vlastníky (každý id. ) pozemku dle [Anonymizováno] p. č. [hodnota] (role) v k. ú. [adresa] o výměře [Anonymizováno] [Anonymizováno] m2, neboť vlastnictví id. jejich právního předchůdce (otce žalobců, kteří jsou sourozenci) přešlo na stát na základě výměru odboru výstavby Obvodního národního výboru v [adresa] ze dne [datum] zn. [Anonymizováno]. [Anonymizováno].[Anonymizováno].-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno]., kterým bylo vlastnické právo k dané nemovitosti odňato (čl. 35-36). Předmětný pozemek nelze vydat pro jeho zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (Obytný soubor [adresa]), oprávněným osobám proto přísluší náhrada podle § 11 odst. 2 a § 17, popř. § 16 zákona o půdě. Tentýž státní orgán provedl ke dni [datum] ocenění odňatého pozemku jako zemědělského podle koeficientu [Anonymizováno] [Anonymizováno] částkou [částka]/m2 (čl. [Anonymizováno]), z něhož žalovaná vychází dodnes.

5. Rozhodnutí, kterým byl předmětný původní pozemek vyvlastněn (čl. 40), nese označení „[Anonymizováno]. [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno].“ a uvádí se v něm, že se tak děje k žádosti [Anonymizováno]-Výstavby sídlišť pro uskutečnění stavby [Anonymizováno] – [adresa] za náhradu [Anonymizováno] [Anonymizováno],[Anonymizováno] Kčs. Z odůvodnění se podává, že podle územního rozhodnutí č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne [datum] vydaného [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] má být na tomto pozemku umístěna stavba [Anonymizováno] – [adresa], vyvlastnění je tedy v souladu s cíli a záměry územního plánování. Dále jsou zaprotokolovány námitky spoluvlastníků ústy [jméno FO] (matky žalobců), podle kterých je pozemek vyňat ze zemědělského půdního fondu a byly na něm již zahájeny stavební práce, aniž bylo provedeno majetkoprávní vypořádání; pozemky proto považuje za stavební a žádá vyšší než přiznanou náhradu. Správní orgán námitky vypořádal odkazem na vyhlášku č. 43/1969 Sb., podle které byla jediným oceňovacím kritériem poloha pozemku, který se nachází v extra- (nikoli intra-) vilánu.

6. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] z [datum] (čl. 13-26), vypracovaného k zadání žalobců, soud zjistil, že administrativní cenu původního pozemku [Anonymizováno] [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] za použití vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., určila podle stavu ke dni jeho vyvlastnění [datum] částkou [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] Kčs. Pozemek ocenila jako stavební (tj. [Anonymizováno] Kčs/m2) na základě vyhledaných dobových podkladů, zejména územně plánovací dokumentace (Směrný územní plán [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [adresa]), podle které spadal do funkčních ploch určených pro zástavbu; důvod k aplikaci srážek administrativní ceny podle přílohy č. [hodnota] vyhlášky znalkyně pro nedostatek dobových informací (ke stavu před 40 lety) neshledala. Rozdělení jednotlivých ploch na stavební a nestavební provedla podle používaných regulativů funkčního a prostorového uspořádání [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] a podle legendy ke Směrnému územnímu plánu.

7. Restituční nárok žalobců nebyl ke dni rozhodnutí soudu vypořádán ani zčásti. Veřejné nabídky náhradních pozemků se žalobci účastnili celkem čtyřikrát v období říjen 2023 až duben 2024, s žádostmi neuspěli pro spornou výši restitučního nároku (žádali vydání pozemků vyšší hodnoty, přesahující podle žalované jejich restituční nárok). V únoru 2024 adresovali žalované opětovnou žádost o přecenění výše restitučního nároku (s přiložením právě popsaného znaleckého posudku), koncipovanou současně jako předžalobní výzvu.

8. Na tuto žádost žalovaná reagovala odkazem na svá dřívější vyjádření, podle kterých předmětný pozemek nenaplňoval definici stavebního ve smyslu tehdy platné úpravy, tj. § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., podle kterého se stavebním pozemkem rozuměla část území určená územním plánem zóny nebo územním projektem zóny, územním plánem sídelního útvaru zpracovaným v měřítku 1:5 000 nebo měřítku větším nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Směrný územní plán nebyl podle odborného názoru žalované nikdy podle platných stavebně-právních předpisů územně plánovací dokumentací; podle § 3 zákona č. 280/1949 Sb. stanovoval (pouze) zásadní směrnice pro uspořádání celého území jedné nebo více obcí a povšechně rozvrhoval potřebné plochy pro jednotlivé účely.

9. Hodnota pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] činí [částka]; hodnota pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] činí [částka]; hodnota pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] činí [částka]; hodnota pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] činí [částka] (celkem [částka]). Žalovaná jako dosavadní vlastník prohlásila, že jí nejsou známy právní či faktické vady, které by převoditelnosti pozemků bránily (některé i v minulosti byly do veřejné nabídky zařazeny).

10. Důkazní návrhy žalované na vypracování nového znaleckého posudku (k ocenění původního pozemku) a přehled veřejné nabídky pozemků v posledních 5 letech (k vyvrácení tvrzení o její liknavosti) soud jako opožděné zamítl, neboť byly podány po koncentrační lhůtě. Pro posouzení věci je aplikována tato právní úprava:

11. Podle § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od [datum] do [datum] způsobem uvedeným v § 6 odst. 1.

12. Podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.

13. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn.

14. Podle § 11 odst. 2 věty první zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., v takovém případě pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.

15. Podle § 11a odst. 1 věty první zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak.

16. Podle § 13 odst. 6, odst. 7 a odst. 8 písm. a) zákona o půdě oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu do 2 let ode dne právní moci rozhodnutí Pozemkového úřadu, po uplynutí této doby právo na převod pozemku ve vlastnictví státu zaniká. Toto pravidlo se nevztahuje na oprávněnou osobu, které vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 tohoto zákona, ve znění zákona č. 183/1993 Sb. Ustanovení § 11a se pro postup při převodu jiného pozemku použije obdobně.

17. Podle § 28a zákona o půdě poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni [datum], a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

18. Podle § 14 odst. 1, odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., cena za 1 m2 pozemku určeného pro stavbu (podle § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb.) anebo evidovaného jako zastavěná plocha a nádvoří činí v hlavním městě [adresa] Kčs. Cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda, ovocný sad, vinice nebo chmelnice se určí podle sazeb uvedených v příloze č. [hodnota] (cena [částka]/m2 odpovídá hodnotě BPEJ 20100).

19. Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 85/1976 Sb. stavebním pozemkem se rozumí část území určená územním plánem zóny nebo územním projektem zóny, seznamem pozemků pro výstavbu rodinných domků nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Po právní stránce posoudil soud věc takto:

20. Základ restitučního nároku žalobců je dán rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu [adresa] z roku 2004. V odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí sice zaznívá, že oprávněná osoba má právo na převod pozemku ve vlastnictví státu ve dvouleté prekluzivní lhůtě podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, podle odst. 8 téhož ustanovení se však ona prekluzivní lhůta na případ žalobců jako přímých restituentů nepoužije.

21. Výše restitučního nároku žalobců se odvíjí od ocenění původního pozemku podle stavu v době jeho odnětí (k [datum]) ke dni [datum] v souladu s § 28a zákona o půdě a vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (tzv. „oceňovací vyhláška“). Podle soudu je důvodná argumentace žalobců požadující ocenění pozemku jako stavebního charakteru, neboť byl vyvlastněn za přímým účelem výstavby sídliště. To je mezi účastníky nesporné, každý z nich však s touto skutečností spojuje jiné právní následky. Jak soud naznačil, přiklání se k výkladu žalobců, kromě jiného s odkazem na novější judikaturu Nejvyššího soudu, zabývající se skutkově velmi obdobnou problematikou.

22. K otázce právního charakteru směrného územního plánu, který podle žalované není (a nikdy nebyl) platnou územně plánovací dokumentací, existuje četná judikatura. Žalovanou odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 392/17 (a jemu předcházející usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]) zaprvé nemá – na rozdíl od nálezů – závaznou sílu, zadruhé jde o ojedinělý přístup, překonaný řadou jiných rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] aj.). V řízení je prokázáno, že původní pozemek byl z vlastnictví žalobců odňat v roce 1982 za účelem výstavby sídliště na základě žádosti příslušného odboru výstavby sídlišť podle územního rozhodnutí z roku 1981 (skutková odlišnost oproti věci sp. zn. [spisová značka]), přičemž již tehdy rozporovala matka žalobců jako další spoluvlastnice ocenění pozemku (pro účely náhrady za vyvlastnění) jako zemědělského, neboť v době vyvlastnění výstavba již fakticky probíhala. Svým přístupem tak dnes žalovaná (bohužel) fakticky navazuje na postoje státní moci z dob totalitních, což zákonodárce přijetím restitučního zákonodárství nepochybně nesledoval.

23. Nejvyšší soud přitom ve zmiňovaném usnesení sp. zn. [spisová značka] konkrétně ke skutkově totožné problematice uvádí, že „[c]ena náhradního pozemku má být ekvivalentní k ceně odebraných pozemků – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Účelem je zachování identity v charakteru pozemků, přičemž rozhodnými jsou jejich vlastnosti, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, v níž pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (zejména podle v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení např. za účelem realizace sídliště, bezprostřední uskutečnění takového záměru), je však třeba je ocenit jako pozemky stavební ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.“ Jinými slovy, není podstatná evidenční povaha pozemku, nýbrž úmysl a účel jeho odnětí, který je ve zdejší věci bezesporný – výstavba sídliště [adresa], která navíc podle vyvlastňovacího rozhodnutí v době jeho vydání již fakticky i probíhala. Nese-li vyvlastňovací rozhodnutí označení „[Anonymizováno]. [Anonymizováno].[Anonymizováno].-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] [Anonymizováno].“ a je-li vydáno k žádosti VHMPVýstavby sídlišť explicitně pro uskutečnění stavby [Anonymizováno] – [adresa], není podle soudu rozhodné, zda Směrný plán [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] z roku 1976 nesl charakter územně plánovací dokumentace či nikoli; takové zkoumání je bez dalšího nadbytečné. Na uvedeném závěru nic nemění ani poukaz žalované na vyhlášku č. 85/1976 Sb., neboť jde zaprvé o podzákonný předpis, nadto vydaný pro jiné účely v době totalitní; její znění není pro posouzení nynější věci směrodatné. Zadruhé, i kdyby bylo, její § 6 uvádí jako jednu z možností vnímat pozemek jako stavební existenci územního rozhodnutí k jeho zastavění, které v době odnětí předmětného pozemku existovalo (viz odůvodnění vyvlastňovacího rozhodnutí popsané v bodě 5 rozsudku).

24. Současně platí, že restituční nárok je nepromlčitelný. Pokusy zákonodárce o tzv. restituční tečky vždy zrušil Ústavní soud (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne [datum] a sp. zn. Pl. ÚS 35/17 ze dne [datum]). Restituční zákonodárství nebylo dobrovolným „dobrodiním“, které je dnes zneužíváno, jak se domnívá žalovaná, nýbrž nezbytnou součástí vyrovnání se s totalitní minulostí a desetiletí trvajícím bezprávím. Kontext zůstává tentýž. Z právního hlediska je lhostejno, zda se restituční nárok odvíjí od odnětí pozemku v 50. či 80. letech. Základ nároku žalobců je dán rozhodnutím příslušného státního orgánu od roku 2004 (na základě jeho uplatnění z roku 1992, jak je patrno i z čísla jednacího tohoto rozhodnutí) a dodnes zůstává neuspokojen. Ze stejného důvodu je nerozhodné, zda žalobci obdrželi za vyvlastnění jejich podílů na pozemku v roce 1982 náhradu či nikoli. Pokud by šlo o skutečnost mající vliv na posouzení restitučního nároku, zabýval by se jí nepochybně příslušný státní orgán předtím, než své rozhodnutí vydal; namísto toho dospěl k závěru, že v daném případě šlo o přechod na stát bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a soud nemá důvod z tohoto pravomocného rozhodnutí nevyjít (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

25. Součástí ústavního pořádku je princip in favorem restitutionis (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne [datum]). Vede-li interpretace restitučního předpisu k pochybnostem, zda na jeho základě má být minulá křivda napravena, či nikoli, je namístě křivdu napravit, zvláště za situace, kdy náklady této nápravy nese pouze stát či jeho organizační složka, nikoli jednotlivec jako nositel základních práv. Stát je zde povinnou osobou, jejíž smluvní autonomie je silně limitována; dbát musí především o to, aby plnil oprávněným osobám řádně a včas (z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne [datum]). Dokonce ani neúplným (částečným) uspokojením restitučního nároku (např. v důsledku nesprávného ocenění) zbývající část restitučního nároku nezaniká (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2763/23 ze dne [datum]). Jak zde Ústavní soud vyložil, „smyslem restitučního zákonodárství není napravení veškerých újem a nekonečné uplatňování a přeceňování restitučních nároků. Na druhou stranu od účinnosti zákona o půdě uplynulo více než třicet let a v této situaci je nepřijatelné, aby stát, který se zavázal způsobené křivdy zmírnit, vadným postupem ocenil restituční nároky oprávněných osob v nižší výši, než jim podle zákona náleží, a následně jim odmítal poskytnout odpovídající náhradu.“ 26. Jinými slovy, k hojně namítané neaktivitě žalobců mezi lety 2004 a říjnem 2023 soud připomíná, že jejich restituční nárok tím nezanikl. Jediná penalizace žalobců by mohla spočívat v neúspěchu žaloby pro její předčasnost, kdyby se ukázalo, že se neúčastnili veřejné nabídky náhradních pozemků v souladu s § 11a zákona o půdě, ač měli a mohli. V projednávaném kontextu ovšem takový požadavek nedává smysl vzhledem k té skutečnosti, že žalovaná výši restitučního nároku neuznává a bez soudního rozhodnutí ji neuzná, což vede (dosud ve čtyřech případech vedlo) k zamítání žádostí žalobců pro překročení limitu jejich restitučního nároku.

27. Odňatý pozemek žalobců měl být s ohledem na zjištěné skutečnosti i citovanou judikaturu Nejvyššího soudu oceněn jako stavební, což žalovaná bez autoritativního rozhodnutí soudu odmítá uznat; za daných okolností soud žalobu za předčasnou nepovažuje (podobně i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], či již citovaný rozsudek sp. zn. [spisová značka], bod 22). Svévoli a liknavost žalované jako předpoklad úspěšnosti žaloby soud spatřuje ve skutečnosti, že žalovaná eviduje restituční nárok v nesprávné výši a tím blokuje jeho uspokojení. Restituent se může domáhat přímého převodu konkrétního pozemku právní cestou, jestliže se mu nedaří uspět ve veřejné nabídce například proto, že [Jméno žalované] odmítá jeho restituční nárok přecenit (z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] aj., shrnutých přehledně v bodě 11 usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], či z poslední doby rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], body 17–21).

28. Vzhledem ke kategorickému postoji žalované, že odňatý pozemek je třeba ocenit jako zemědělský, nikoli stavební, je zjevné, že jiná cesta než „výjimečný postup“ přímého převodu náhradních pozemků na základě soudního rozhodnutí žalobcům nezbyla. I kdyby přistoupili na návrh žalované a účastnili se veřejné nabídky alespoň co do nesporné výše [částka], po jejím uspokojení by jim znovu jiná než soudní cesta nezbyla. Proto také nepovažuje soud za účelný a hospodárný žalovanou navrhovaný postup, aby byli žalobci nuceni žalovat o určení výše restitučního nároku a teprve pak se účastnili veřejných nabídek. Žaloba na plnění, je-li k dispozici, má před žalobou na určení vždy přednost a soud je v tomto řízení schopen si otázku výše restitučního nároku posoudit jako předběžnou. Žalobci tedy podanou žalobou podstupují jediné soudní řízení, které jejich záležitost vyřeší jednou pro vždy, což je cíl, ke kterému všichni účastníci (i soud) směřují (nebo by alespoň směřovat měli). Nejvyšší soud sice ve věci sp. zn. [spisová značka], na kterou poukazovala žalovaná, rozhodoval na podkladě určovací žaloby, k této otázce se však nijak nevyjadřoval. Naopak ve věci sp. zn. [spisová značka] se k této otázce Nejvyšší soud explicitně vyjádřil (bod 14 usnesení) a dospěl (s odkazem na další judikaturu) k závěru, že tyto žaloby obstojí (výjimečně) jako další prostředky ochrany práv restituentů vedle sebe.

29. Názor žalované, podle které nemohou restituenti navyšovat své nároky donekonečna, soud (v souladu s veškerou zde citovanou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu) nesdílí. Stejně tak není důvodný požadavek, aby soud k dnešnímu dni rozhodoval podle judikatury dostupné v roce 2004, kdy bylo vydáno rozhodnutí o základu restitučního nároku. Soud rozhoduje podle stavu ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Úprava hmotného práva se sice použije ve znění rozhodném ke dni vzniku nároku, při dnešním rozhodování však nelze nezohlednit dosavadní vývoj společnosti i skutečnost, že ani po 35 letech demokratické historie České republiky nejsou všechny restituční nároky uspokojeny (viz znovu nález sp. zn. I. ÚS 2763/23). O to naléhavěji by se – v souladu s principem in favorem restitutionis – měly všechny organizační složky státu (včetně soudu i žalované) snažit, aby byly co nejdříve uspokojeny a tato kapitola českých dějin se konečně uzavřela. Domnívá-li se žalovaná, že svým restriktivním přístupem chrání „kapsy“ daňových poplatníků, pak nezbývá než poukázat na nehospodárnost jejího přístupu vzhledem k nemalým částkám nákladů řízení, k jejichž náhradě bývá v obdobných případech zavázána; tím spíše, uplatňuje-li v řízení argumentaci, s níž opakovaně neuspěla ani před Nejvyšším soudem (viz výše).

30. Soud v řízení nezjistil právní ani faktickou překážku, která by převodu žalobci vybraných pozemků bránila (některé byly i v minulosti předmětem veřejné nabídky). Hodnota těchto pozemků byla mezi účastníky nesporná. Soud proto žalobě vyhověl, čímž bude restituční nárok žalobců po právní moci rozsudku uspokojen v rozsahu [částka] z celkových [částka] pro každého; každému ze žalobců tak po právní moci tohoto rozsudku zbývá neuspokojený restituční nárok v hodnotě [částka].

31. Ve sporu úspěšní žalobci zaslali žalované předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., mají proto nárok na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., které tvoří odměna společně zastupujícího advokáta vycházející z tarifní hodnoty [částka] ve smyslu § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), tj. při společném zastoupení žalobců [částka] za jeden úkon právní služby ([částka] ponížené o 20 % podle § 12 odst. 4 a. t.). Účelně vynaloženými shledal soud pro každého ze žalobců čtyři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika k vyjádření žalované s návrhem na změnu žaloby, účast na jednání dne [datum]) a čtyři půlúkony ve smyslu § 11 odst. 2 písm. g), h) a. t. (předžalobní výzva, účast při přípravě jednání dne [datum], vyjádření z [datum] a [datum], která nebyla podána k výzvě soudu). Ke každému z úkonů náleží paušální náhrada hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. K odměně advokáta patří rovněž náhrada cestovného [částka] za cestu k přípravnému jednání [datum] a k jednání [datum] [adresa] a zpět (vzdálenost 2x 540 km při průměrné spotřebě vozidla 4 l/100 km podle předloženého technického průkazu vozidla, ceně nafty [částka]/1 l a sazbě základní náhrady za používání silničního motorového vozidla ve výši [částka]/km pro rok 2024 podle vyhlášky č. 398/2023 Sb.), náhrada za promeškaný čas [částka] (dvacet půlhodin po [částka] na cestě 2x [adresa] a zpět podle § 14 advokátního tarifu), a konečně 21 % DPH ve výši [částka]. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. se náhrada nákladů řízení hradí k rukám advokáta.

Poučení