59 Co 116/2024 - 498

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vypořádání SJM o odvolání žalobkyně a odvolání žalovaného proti rozsudku usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 2. 2024 č. j. 28 C 15/2021-465 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že ze zaniklého společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného budova č. p. [Anonymizováno], způsob využití rodinný dům, stojící na pozemku [Anonymizováno] [adresa], obec [adresa], zapsaný na listu vlastnictví [Anonymizováno] u [Anonymizováno], [Anonymizováno] pracoviště [adresa]. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku [Anonymizováno] do 6 měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit ČR – Okresnímu soudu ve Zlíně na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů každý z nich částku [Anonymizováno] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu ohledně vypořádání nemovitosti budovy č. p. [Anonymizováno], způsob využití rodinný dům, stojící na pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaný na listu vlastnictví [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I); žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání společného jmění manželů vypořádací podíl ve výši [Anonymizováno] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně v podstatném uvedl ke skutkové stránce, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] manželství. Žalovaný se rozhodl postavit na pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který zdědil, rodinný dům, zadal [tituly před jménem] [jméno FO] vypracování projektové dokumentace, za což zaplatil [datum] zálohové stavební práce a dne [datum] částku [Anonymizováno] za projekční práce. Dne [datum] žalovaný podepsal smlouvu o dílo na zhotovení rodinného domu s [tituly před jménem] [jméno FO], dne [datum] uhradil zálohové práce ve výši [Anonymizováno], předtím uhradil přeložky elektrického vedení, plyn, vodovod a posudek [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Dne [datum] žalovaný podepsal smlouvu o převodu práv k družstevnímu bytu, za což získal dne [datum] částku [Anonymizováno]. Dne [datum] uzavřel žalovaný smlouvu o hypotečním úvěru s [právnická osoba]. a disponoval od [datum] částkou [Anonymizováno]. [tituly před jménem] [jméno FO] vyúčtoval dne [datum] částku [Anonymizováno] za zednické práce, základovou desku a podlahové izolace, dne [datum] částku [Anonymizováno] za svislé a stavební konstrukce prvního nadzemního podlaží. Podle fotografií vyhotovených dne [datum] byly v tu dobu částečně postaveny některé obvodové zdi s náznaky oken a dveří, nebyly postaveny všechny obvodové zdi a příčky. Soud I. stupně dovodil, že nemovitost jako věc v právním smyslu vznikla po uzavření manželství účastníků, a k právnímu posouzení věci uvedl, že vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že žalovaný měl před uzavřením manželství prostředky z úvěru, z prodeje bytu ve svém výlučném vlastnictví, jednalo se o jeho výlučné prostředky a povaha výlučných finančních prostředků získaných z úvěru se následným splácením úvěru ze společných prostředků účastníků či refinancováním sjednaného úvěru nemění. Prokázané měl soud I. stupně, že náklady s demolicí domu získaného dědictvím, náklady s překlady elektrického, telekomunikačního vedení hradil žalovaný z výlučných prostředků. Hrubá stavba byla financována z úvěru, sjednaného dne [datum], od [datum] do [datum] ve výši [Anonymizováno]. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný měl výlučné prostředky, které použil na výstavbu rodinného domu do doby vzniku stavby v právním slova smyslu. Za výlučné prostředky žalovaného považoval též úvěr získaný na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] u [právnická osoba]., přestože úvěrové prostředky byly vyplaceny v celé výši po vzniku společného jmění manželů. Uzavřel, že žalovaný prokázal dle § 3028 o. z. ve spojení s § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., že rodinný dům nepatří do společného jmění manželů, neboť se jedná o transformaci prostředků za majetek náležející do výlučného vlastnictví žalovaného a je v jeho výlučném vlastnictví. Dále se soud I. stupně vzhledem k předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu zabýval vůlí žalobkyně a žalovaného ohledně nabytí rodinného domu do společného majetku. Uvedl, že projevená vůle nemůže změnit vlastnictví věci vzniklé na základě smlouvy o dílo, kde je rozhodující osoba objednatele jako budoucího vlastníka, který by následně mohl projevit vůli převést vlastnictví zákonným způsobem pro převod nemovité věci. Pokud by rodinný dům byl stavěn svépomocí, náležel by do společného jmění manželů, byť by výstavba byla financována z výlučných prostředků jednoho z manželů. Žalovaný jako objednatel ze smlouvy o dílo je výlučným vlastníkem věci vzniklé na základě této smlouvy, pokud bylo prokázáno, že veškeré finanční prostředky byly jeho výlučnými. Za prokázané však soud I. stupně měl, že žalovaný měl záměr postavit si vlastní dům již v době, kdy žalobkyni neznal, již v [Anonymizováno] byla projektová dokumentace společné stavby domu se sestrou žalovaného. Úmysl žalovaný nezměnil ani poté, kdy žalobkyni požádal o ruku, došlo ke svatbě a založení rodiny. Vůli postavit rodinný dům ve společném jmění manželů žalovaný vyloučil, nebyla prokázána a soud I. stupně uzavřel, že vůle účastníků nesměřovala k budování rodinného domu jako společného majetku a rodinný dům do společného jmění manželů nenáleží. Vypořádání provedl soud I. stupně ohledně refinancovaného úvěru u [právnická osoba]. dle smlouvy o hypotečním úvěru ze dne [datum], který žalovaný uhradil po zániku společného jmění manželů ve výši [Anonymizováno] ze svých prostředků, a částky [Anonymizováno], představující kupní cenu za osobní automobil Ford Focus, který žalovaný dne [datum] převedl na třetí osobu, s rovným podílem účastníků. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud I. stupně ze Stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ohledně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a neshledal žádné zvláštní důvody pro přiznání náhrady.

3. Jedná se o druhé rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé, jeho předchozí rozsudek ze dne 4. 4. 2023 byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 5. 9. 203 č. j. 59 Co 153/2023-404 zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení (dále též „předchozí rozhodnutí“ nebo „předchozí rozsudek“).

4. Proti rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný.

5. Žalobkyně odvoláním napadla všechny výroky rozsudku soudu I. stupně. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že projevená vůle nemůže změnit vlastnictví věci vzniklé na základě smlouvy o dílo, kde rozhodující je osoba objednatele jako budoucího vlastníka. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalobkyně namítala, že dovolací soud považuje za důležité, zda výstavba byla provedena v úmyslu užívat budovu společně či nikoliv, zda se na výstavbě manželé podíleli, byť svépomocí, zda k výstavbě došlo za normálního průběhu manželství, a judikatura se nevztahuje pouze na nabytí věcí koupí nebo do podílového spoluvlastnictví, jak uvedl soud I. stupně. V případě smluv o dílo nepostačí dle žalobkyně vycházet jen z označení smluvních stran ve smlouvě, kdy smlouvy bývají často dílčí, stavba je prováděna částečně svépomocí a částečně třetím subjektem a jako objednatel je často uveden jen stavebník a zároveň vlastník pozemku, což by nemělo nic měnit na názoru dovolacího soudu, že právě vůle účastníků k nabytí věci do společného jmění rozhoduje o právním režimu vlastnictví stavby. Žalobkyně nesouhlasila se soudem I. stupně, že nebylo důkazy prokázáno, že vůle žalovaného byla postavit rodinný dům ve společném jmění manželů. Skutečnost, že žalovaný začal plánovat stavbu domu před seznámením se s žalobkyní, neznamená, že by následně nemohla společná vůle účastníků směřovat k nabytí nemovitosti do společného jmění. Z výpovědi žalobkyně, její matky, sestry a otce dle žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně a její rodina se na plánování, organizaci a přípravě pro stavební práce podíleli, žalobkyně s žalovaným diskutovali o umístění pokojů, otec žalobkyně pomohl při přípravě pozemku na zahájení stavby, poté svépomocí vyrobil vybavení a příslušenství domu (plot, dveře, nábytek) a je nepravděpodobné, že by se tolik angažoval, kdyby se jednalo o cizí dům. Úmysl účastníků nabýt rodinný dům společně, vytvořit v něm domácnost a vychovávat děti vyplývá i z reálných skutečností, kdy žalobkyně v [Anonymizováno] otěhotněla, po narození syna a kolaudaci domu se rodina do domu nastěhovala a užívala ho do rozluky účastníků, úvěr na stavbu rodinného domu byl splácen až za trvání manželství z prostředků společného jmění, podle fotografií žalobkyně s žalovaným místo stavby navštěvovali a představovali si, jak bude jejich dům vypadat. Finanční prostředky na výstavbu domu byly jen dílčími prostředky k jeho vybudování, když žalobkyně a její rodina se svépomocně podíleli na přípravných pracích pro stavbu rodinného domu, v průběhu výstavby žalobkyně přispěla dle svých schopností a možností zejména péčí o dítě. Žalobkyně nezpochybňuje investice žalovaného do domu před vznikem stavby v právním slova smyslu, nejednalo se však o veškeré provedené investice. O finance se staral jen žalovaný a žalobkyně nemá možnost prokázat, že svatební dary byly do stavby rodinného domu investovány a že byly provedeny i další práce, které mohly být uhrazeny např. v hotovosti. I kdyby žalovaný prokázal, že investoval do stavby rodinného domu jen výlučné prostředky, nestačí to pro podporu závěru o jeho výlučném vlastnictví, rozhodující je vůle manželů. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a odvolací soud sám rozhodl, že rodinný dům se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného a žalovaný je povinen uhradit žalobkyni vypořádací podíl ve výši [Anonymizováno] a nahradit jí náklady řízení.

6. Žalovaný odvoláním napadl jen nákladový výrok III rozsudku soudu I. stupně. Namítal, že soud I. stupně opomenul, že dle jím citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu se náklady zásadně nepřiznávají, není-li žaloba zamítnuta. V dané věci byla žaloba v podstatné části, která navíc byla jedinou spornou, a kvůli které byla vedena většina dokazování, zamítnuta. Hodnota nemovitosti byla znalcem zjištěna ve výši [Anonymizováno], ve zbytku se jednalo v porovnání s rozsahem, ve kterém byla žaloba zamítnuta, o marginální rozsah ([Anonymizováno] polovina hodnoty automobilu, [Anonymizováno] polovina refinancovaného úvěru). Žalovaný byl v podstatné části úspěšný, neboť se nejednalo o součást společného jmění manželů a o iudicium duplex nešlo. Žalovaný navrhl, aby napadený výrok III byl změně tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

7. V písemném vyjádření k odvolání žalobkyně žalovaný ohledně námitky, že nebylo možné uzavřít, že všechny investice byly financovány z prostředků žalovaného, poukázal na nekonzistentnost tvrzení žalobkyně, která ve výpovědi uvedla, že neví, co se stalo s penězi ze svatby, ale v odvolání tvrdí, že neví, jak s nimi žalovaný naložil. Dle žalovaného nepřináší žalobkyně žádný nový argument nebo důkaz ke zpochybnění závěru soudu I. stupně. Žalovaný předložil doklady o investicích před vznikem domu v právním slova smyslu a doklady o tom, z jakých prostředků byly investice hrazeny a je dle něj na místě uzavřít, že dům financoval výhradně žalovaný. Žalobkyně netvrdí nic konkrétního, z čeho by vyplývalo, že investice proběhly mimo výlučné prostředky žalovaného. K námitkám ohledně vůle účastníků žalovaný uvedl, že účastníci měli společnou vůli v nemovitosti bydlet, ale společná vůle nabýt nemovitost do společného jmění manželů prokázána nebyla. Předpoklady příbuzných, že nemovitost bude společná, nemají s vůlí účastníků žádnou souvislost. Nebylo prokázáno, že stavba domu byla prováděna svépomocí, pomoc žalobkyně měla spočívat v péči o narozeného syna, který se však narodil až poté, co dům v právním slova smyslu vznikl. Pomoc rodičů žalobkyně s plotem nebo nábytkem nebyla prokázána, ale bylo prokázáno, že demolici původní nemovitosti objednal žalovaný na zakázku a hradil ze svých výlučných prostředků, a i kdyby nějaká pomoc rodiny žalobkyně byla, došlo k ní dlouho poté, co stavba již existovala. Dle žalovaného je běžné, že manželé žijí v nemovitosti patřící jednomu z nich a na péči o takovou nemovitost se podílejí oba a často i jejich příbuzní. K judikatuře zmíněné žalobkyní žalovaný uvedl, že účastníci nevedli normální manželství, ale do manželství teprve vstupovali, poté se nejednalo o bezproblémový vztah a nejednalo se ani o stavbu svépomocí, ale stavěnou dodavatelsky na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel výlučně žalovaný. Žalobkyně neprokázala, že v době vzniku stavby projevila společně s žalovaným vůli státu se vlastnicí nemovitostí, ve svém výslechu to sama vyvrátila, když uvedla, že o tom nepřemýšlela ani se s žalovaným nebavila. Žalovaný navrhl, aby odvolání žalobkyně bylo zamítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyně i žalovaný podali odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k jeho podání jsou subjektivně oprávněni (§ 201 o. s. ř.) a odvolání směřují proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.). Žalobkyně v odvolání, jež směřuje do věci samé, uvádí způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.

9. Po přezkoumání napadeného rozsudku včetně řízení jemu předcházejícího (§ 212a o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro jeho změnu.

10. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu I. stupně, k nimž lze uvést, že byla opatřena procesně řádným způsobem a v rozsahu potřebném pro právní zhodnocení věci.

11. Žalobkyně žádala vypořádat ze společného jmění manželů stavbu rodinného domu č. p. [Anonymizováno], stojící na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] (dále též „rodinný dům“), částku [Anonymizováno] kterou žalovaný obdržel za prodej společného vozidla [jméno FO] po zániku manželství, a závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené účastníky s [právnická osoba]. dne [datum].

12. Mezi účastníky bylo sporné, zda rodinný dům náleží do zaniklého společného jmění manželů. Jako vlastník rodinného domu je v katastru nemovitostí zapsán pouze žalovaný, což však soudu nebrání úsudek o vlastnictví učinit.

13. Žalovaný považuje rodinný dům za své výlučné vlastnictví, svou procesní obranu založil na tom, že rodinný dům vznikl jako věc v právním smyslu před uzavřením manželství a pro případ, že vznikl za trvání manželství, byl postaven nejen do okamžiku svého vzniku jako věc v právním smyslu pouze za jeho výlučné finanční prostředky.

14. Dle zjištění soudu I. stupně výstavba rodinného domu započala před uzavřením manželství účastníků, byla prováděna i za trvání manželství a rodinný dům byl zkolaudován kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum].

15. S ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále též „o. z.“), jsou pro vznik vlastnictví k rodinnému domu rozhodné předchozí právní předpisy, tzn. zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“), neboť rodinný dům byl postaven přede dnem [datum], kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník. Vypořádání společného jmění manželů se však provede podle ustanovení § 736 a násl. o. z., neboť k zániku společného jmění manželů došlo po [datum].

16. Předchozí právní úprava stanovila, že majetek náležející do společného jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§ 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák.).

17. Vzhledem k úpravě aktiv společného jmění manželů dle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a procesní obraně žalovaného bylo významné, zda rodinný dům jako věc v právním smyslu vznikl před uzavřením manželství nebo za jeho trvání. Soud I. stupně dovodil, že rodinný dům vznikl jako nemovitost (věc v právním smyslu) po uzavření manželství účastníků. K této otázce se odvolací soud vyjadřoval ve svém předchozím rozhodnutí, v němž shledal uvedený závěr soudu I. stupně správným a může na rozhodnutí odkázat. Ve stručnosti lze konstatovat, že před uzavřením manželství nebylo jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží domu, když teprve po datu [datum] mohlo být přistoupeno k provádění svislých stavebních konstrukcí prvního nadzemního podlaží.

18. Žalovaný dále vylučoval zařazení rodinného domu do společného majetku manželů z důvodu, že nejméně do jeho vzniku jako věci v právním smyslu byl pořízen pouze za jeho výlučné prostředky, čímž uplatňoval výjimku vymezenou v ust. § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.

19. Zamítnutí žaloby o vypořádání rodinného domu neshledává odvolací soud za správné, neboť rodinný dům nepředstavuje majetek získaný výlučně transformací za výlučný majetek žalovaného. Rodinný dům tvořil proto součást zaniklého společného jmění manželů. Předchozí rozhodnutí odvolacího soudu bylo postaveno na zjištění, že žalovaný před uzavřením manželství uzavřel dne [datum] smlouvu o hypotečním úvěru a disponoval od [datum] z úvěru částkou [Anonymizováno]. Odvolací soud nevycházel z předpokladu, že žalovaný měl před uzavřením manželství finanční prostředky z úvěru, ale jen z předpokladu, že žalovaný měl mít takové prostředky a k tomu se váže jeho posouzení, že povaha výlučných prostředků získaných z úvěru se následným splácením úvěru společnými prostředky či refinancováním úvěru nemění, když tímto odvolací soud reagoval na argumentaci soudu I. stupně, že tvrzení žalovaného o financování rodinného domu z výlučných prostředků nemůže obstát, když úvěr poskytnutý žalovanému před uzavřením manželství byl hrazen po uzavření manželství a poté refinancován z úvěru poskytnutého oběma manželům. Odvolací soud zavázal soud I. stupně zabývat se tím, zda výstavba rodinného domu do jeho vzniku v právním smyslu byla financována jen z výlučných prostředků žalovaného, neučinil tedy závěr o tom, že prostředky z úvěru byly výlučnými prostředky žalovaného.

20. Soudem I. stupně bylo však zjištěno, že finanční prostředky z úvěru dle smlouvy o úvěru uzavřené žalovaným před uzavřením manželství žalovaný fakticky ve své dispozici před uzavřením manželství neměl, neboť byly vypláceny postupně až po uzavření manželství v období od [datum] do [datum]. Podle zjištění soudu I. stupně byly peněžní prostředky z úvěru vypláceny zhotoviteli stavby [tituly před jménem] [jméno FO] a byla z nich také uhrazena dne [datum] faktura za svislé a stavební konstrukce prvního nadzemního podlaží domu.

21. V rozhodnutí ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2044/2010 Nejvyšší soud uzavřel, že součástí společného jmění manželů jsou prostředky získané některým z manželů půjčkou nebo úvěrem a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky získané. Soud I. stupně zmínil ve svém rozhodnutí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 č. j. 31 Cdo 2008/2020. V něm Nejvyšší soud řešil otázku, zda jsou součástí společného jmění manželů peněžní prostředky nabyté smlouvou o půjčce (§ 657 obč. zák.), kterou uzavřel jeden z manželů bez souhlasu druhého a jejíž rozsah přesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Nejvyšší soud dovodil, že věci (včetně pohledávek), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění; součástí společného jmění nejsou jen dluhy (závazky v užším slova smyslu), které pro něj z převzatého závazku (závazkového právního vztahu) vyplývají. Jinak řečeno, právní režim závazku, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, se štěpí tak, že dluh z tohoto závazku do SJM nepatří, avšak to, co z něj dlužník získal, je součástí SJM. Věci (včetně finančních prostředků), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění, stejně jako věci, které byly za tyto hodnoty (zpravidla finanční prostředky) nabyté.

22. Odvolací soud má za to, že závěry vyplývající z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu lze vztáhnout i na posouzení vlastnictví prostředků získaných žalovaným na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum], byť v daném případě je situace modifikována tím, že závazek z úvěrové smlouvy vznikl žalovanému před uzavřením manželství.

23. Žalovaný uzavřel s bankovním ústavem smlouvu o úvěru před uzavřením manželství. Ve smyslu ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do [datum], bylo povinností banky jako věřitel poskytnout žalovanému jako dlužníkovi v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinností žalovaného jako dlužníka bylo peněžní prostředky bance vrátit a zaplatit úroky. Závazek žalovaného podle úvěrové smlouvy byl jeho výlučným závazkem, neboť ke sjednání úvěrové smlouvy došlo před uzavřením manželství (§ 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. a contrario). Povinnost vrátit bance úvěrové prostředky včetně úroků stíhala tudíž pouze žalovaného. Žalovaný měl podle smlouvy právo uplatnit vůči bance nárok na poskytnutí peněžních prostředků (§ 497, § 500 odst. 1 obchodního zákoníku. V důsledku uplatnění tohoto oprávnění byly žalovanému peněžní prostředky z úvěru bankou poskytnuty až po uzavření manželství, neboť jejich část byla vyplacena nejprve dne [datum]. Skutečnost, že na úvěrovém účtu žalovaného byly vedeny ke dni [datum] peněžní prostředky v částce [Anonymizováno] však v daném případě neznamenala, že žalovanému byly předmětné finanční prostředky před uzavřením manželství bankou vyplaceny, žalovaný s nimi mohl nakládat a staly se jeho vlastnictvím. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo smlouvy o vkladovém účtu nejsou dle ustálené soudní judikatury v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, ale v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. 35 Odo 801/2002). Dle odvolacího soudu není důvod, aby tyto závěry nebyly platné též ohledně peněžních prostředků vedených na úvěrovém účtu. Žalovaný před uzavřením manželství měl pohledávku vůči bance na vyplacení úvěrových prostředků z úvěrového účtu, peněžní prostředky vedené na úvěrovém účtu však nebyly jeho majetkem. V posuzované věci se nejedná o případ, kdy by na bankovním účtu jednoho z manželů byly, v tomto případě před uzavřením manželství, vloženy výlučné peněžní prostředky náležející tomuto manželovi. Úvěrové prostředky byly ve prospěch žalovaného vyplaceny (poskytnuty) v průběhu manželství. Jedná se o peněžní prostředky získané jako plnění ze závazkového vztahu, který nebyl součástí společného jmění manželů, avšak nabyté po uzavření manželství a spadající tudíž do společného jmění manželů.

24. Lze tedy uzavřít, že na výstavbu rodinného domu do jeho vzniku jako věci v právním smyslu byly použity také peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů. Neuplatní se proto výluka, že se jedná o majetek nabytý transformací za výlučný majetek jednoho z manželů, a rodinný dům se stal podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. součástí společného jmění manželů.

25. Vzhledem k tomuto závěru se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval již námitkami vůči skutkovým zjištěním soudu I. stupně ohledně podílu žalobkyně při výstavbě rodinného domu a vůle účastníků a neprovedl zopakování důkazu navrhovanými svědeckými výpověďmi a účastnickou výpovědí žalobkyně.

26. Obvyklá cena rodinného domu byla soudem I. stupně zjištěna již v předchozím rozhodnutí ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] a výslechu tohoto znalce provedeného dne [datum]. Námitkami žalobkyně proti znaleckému posudku se odvolací soud zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí, neshledal je důvodnými a může na své předchozí rozhodnutí odkázat. Odvolací soud při zjištění hodnoty rodinného domu pro účely vypořádání společného jmění manželů z tohoto ocenění provedeného znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] vycházel, když doba od vypracování znaleckého posudku a výslechu znalce nepřekročila dva roky (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. 22 Cdo 176/2024) a proti tomuto postupu žalobkyně ani žalovaný nevznesli v odvolacím řízení žádné výhrady.

27. Znalcem byla obvyklá cena rodinného domu v písemném znaleckém posudku stanovena částkou [Anonymizováno], znalec obvyklou cenu aktualizoval při svém výslechu tak, že cena rodinných domů [Anonymizováno] kraji klesla asi o 5 % a měla by dále také zohlednit rozdílný vlastnický režim stavby a pozemku, na němž dům stojí, srážkou ve výši 1/3 z ceny nemovitosti, která by takovou tržní vadou netrpěla. Výpočtem činí tedy hodnota rodinného domu [Anonymizováno] mínus 5 %, tj. [Anonymizováno] = [Anonymizováno] mínus 1/3, tj. [Anonymizováno].[Anonymizováno] = [Anonymizováno].

28. Dalším aktivem masy zaniklého společného jmění je částka [Anonymizováno], představující hodnotu společného automobilu zcizeného žalovaným po zániku manželství. Pasivem je pak společný dluh účastníků z hypotečního úvěru u [právnická osoba]. ve výši [Anonymizováno], který byl po zániku manželství zaplacen v celém rozsahu žalovaným.

29. Při vypořádání se odvolací soud řídil ustanovením § 742 odst. 1 o. z., podle kterého nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

30. Žalobkyně o rodinný dům neměla zájem, navrhovala ho přikázat do výlučného vlastnictví žalovaného. Rodinný dům stojí na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného, žalovaný rodinný dům užívá a chce ho mít ve svém vlastnictví (v řízení ho po celou dobu považoval za své výlučné vlastnictví). Odvolací soud proto rodinný dům přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného.

31. Investice, které žalovaný vynaložil v souvislosti s výstavbou rodinného domu ze svých výlučných prostředků (tzv. vnos), nemohl odvolací soud zohlednit. Vypořádání tzv. vnosů (z výlučného majetku na majetek společný nebo ze společného majetku na majetek výlučný) je založeno na principu návrhovosti, přičemž předmětem vypořádání majetkového společenství manželů mohou být jen ty pohledávky každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006). Princip návrhovosti byl zachován i v novém občanském zákoníku, jak je zřejmé z ust. § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Současně platí, že předmětem vypořádání mohou být pouze ty hodnoty a investice, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, nebo ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2881/2008).

32. Podle zjištění soudu I. stupně měl žalovaný před uzavřením manželství peněžní prostředky ve výši [Anonymizováno] z převodu svého družstevního bytu, které zčásti investoval do výstavby rodinného domu (část prostředků žalovaný dle své výpovědi zapůjčil své sestře), za účelem budoucí výstavby domu měl také úspory z příjmů z pracovní činnosti. Nárok na vypořádání peněžních prostředků získaných z převodu družstevního bytu a z úspor, investovaných do rodinného domu, žalovaný v řízení v době do tří let od zániku společného jmění manželů neuplatnil. Pokud jde o peněžní prostředky získané z úvěru podle úvěrové smlouvy uzavřené žalovaným dne [datum], tyto nemohou být vnosem, neboť se jednalo o prostředky náležející do společného jmění manželů.

33. Odvolací soud neshledal opodstatněné tříletou lhůtu pro uplatnění nároku na vypořádání investic do společného majetku odvíjet od okamžiku, kdy žalovaný po zániku manželství doplatil společný úvěr, jak se toho domáhal žalovaný. Zůstatek hypotečního úvěru u [právnická osoba]., který byl společným závazkem žalobkyně a žalovaného, žalobkyně žádala vypořádat v žalobě a je předmětem vypořádání. V případě prostředků ze společného hypotečního úvěru se jedná o jiné prostředky, než o investované výlučné prostředky získané z převodu družstevního bytu či z úspor a není proto důvod odvíjet tříletou lhůtu, rozhodnou pro určení předmětu vypořádání, od doplacení společného hypotečního úvěru. Nutno také uvést, že žalovaný byl ze strany žalobkyně před podáním žaloby opakovaně vyzván k jednání o vypořádání společného jmění manželů (přípis ze dne [datum] a ze dne [datum]) a bylo mu známo, že žalobkyně žádá vypořádat také rodinný dům. Jestliže žalovaný spoléhal na to, že žalobkyně se vypořádání rodinného domu u soudu domáhat nebude, musí nést i důsledky toho, že žaloba byla podána na konci tříleté lhůty (žaloba byla podána [datum], konec lhůty připadl na [datum]).

34. Výši vložených výlučných finančních prostředků na výstavbu rodinného domu nelze zohlednit ani na základě disparity podílů, neboť disparitou nelze obcházet zmeškání lhůty pro vypořádání vnosů.

35. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu je však dle odvolacího soudu potřebné zohlednit míru zásluhovosti manželů na nabytí majetkových hodnot tvořících společné jmění manželů (§ 742 odst. 1 písm. f/ o. z.), neboť na nabytí rodinného domu do společného majetku manželů má žalovaný významný podíl. Soudní judikatura připouští, že odklon od pravidla rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita) se může vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2914/99).

36. V daném případě nelze dle názoru odvolacího soudu přehlédnout skutková zjištění soudu I. stupně, dle kterých pozemek, na němž byl rodinný dům postaven, získal žalovaný již v [Anonymizováno] dědictvím spolu s původním domem, který byl na pozemku postaven, a pouze on má proto zásluhy na obstarání stavebního místa pro výstavbu rodinného domu. Výlučně svou aktivitou žalovaný zabezpečil také počáteční financování přípravných a stavebních prací (tvořil úspory pro budoucí výstavbu ze svých prostředků již před uzavřením manželství, převedl družstevní podíl k družstevnímu bytu, uzavřel smlouvu o úvěru). V [Anonymizováno] žalovaný zajistil přeložku elektrického vedení, v [Anonymizováno] zabezpečil demolici zděděného původního domu, na jehož místě byl rodinný dům následně postaven. V [Anonymizováno] zabezpečil projektovou dokumentaci stavby (žalobkyně tvrdila svoji účast jen u jedné schůzky s projektantem), zajistil také posudky na posouzení plynu, vodovodu a zjištění radonu a vybral zhotovitele, s nímž uzavřel smlouvu na zhotovení stavby. Uvedené aktivity žalovaný vykonal před uzavřením manželství s žalobkyní a jeho zásluhou byly do uzavření manželství postaveny základy rodinného domu. Přestože žalovaný obstarával záležitosti ohledně výstavby rodinného domu také po uzavření manželství, odvolací soud k těmto zásluhám již nepřihlížel, neboť žalobkyně pečovala o společnou domácnost účastníků (v řízení nebylo zjištěno, že by účastníci společně nehospodařili či že by žalobkyně péči o domácnost nevykonávala řádně) a posléze o nezletilého syna účastníků, taková péče vyvážila obstarávání záležitostí žalovaným při výstavbě rodinného domu a nutno ji vzít podle ust. § 742 odst. 1 písm. e) o. z. rovněž v úvahu. Není také opodstatněné přihlédnout k tomu, že závazek z úvěrové smlouvy uzavřené žalovaným dne [datum] byl jeho výlučným závazkem, neboť úvěr byl splácen za trvání manželství a následně byl refinancován ze společného úvěru obou účastníků.

37. Vlastní příprava výstavby rodinného domu byla žalovaným organizována od podzimu [Anonymizováno], manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] a rodinný dům byl kolaudován v listopadu 2006. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, z nichž vyplývá, že žalovaný se před uzavřením manželství výlučně svou měrou zasloužil o to, že následně mohla být do společného jmění manželů nabyta významná hodnota rodinného domu, jeví se zjevně nespravedlivým k těmto okolnostem nepřihlédnout a zahrnout hodnotu rodinného domu do vypořádání v celé výši. Odvolací soud proto pro účely vypořádání společného jmění manželů ponížil hodnotu rodinného domu o jednu třetinu (tj. [Anonymizováno]) a do vypořádání zahrnul dvě třetiny jeho hodnoty, tj částku [Anonymizováno]. Uplatnění disparity ohledně položky rodinného domu považuje odvolací soud za spravedlivé uspořádání poměrů účastníků při vypořádání jejich zaniklého majetkového společenství, když opačný přístup by vzhledem ke shora uvedené zásluhovosti žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy.

38. K vypořádávané hodnotě rodinného domu [Anonymizováno] je třeba připočítat částku [Anonymizováno] jako další aktivum společného jmění manželů (hodnota prodaného vozidla), což činí celkem [Anonymizováno]. Od souhrnu aktiv je nutné odečíst společné pasivum [Anonymizováno] (zůstatek společného dluhu z hypotečního úvěru) a výsledek [Anonymizováno] podělit 2 (rovnost podílů účastníků), čímž vychází částka [Anonymizováno] jako vypořádací podíl každého z bývalých manželů.

39. Žalovaný obdržel ze zaniklého společného jmění manželů rodinný dům (hodnota [Anonymizováno]) a kupní cenu za prodaný automobil ([Anonymizováno]), celkem [Anonymizováno] Žalovaný uhradil ze svého společný dluh ve výši [Anonymizováno], při jeho odečtení od jím nabývaných aktiv nabývá tedy ze zaniklého společného jmění částku [Anonymizováno]. Jelikož vypořádací podíl každého z manželů činí [Anonymizováno], je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění částku [Anonymizováno] [Anonymizováno] mínus [Anonymizováno]).

40. Veden výše uvedenými důvody, odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že rodinný dům přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění částku [Anonymizováno], k čemuž stanovil s ohledem na její výši podle § 160 odst. 1 o. s. ř. delší lhůtu splatnosti, a to šest měsíců od právní moci rozsudku.

41. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 142 odst. 2 o. s. ř. Reflektoval změnu v rozhodovací praxi týkající se náhrady nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, dle níž vyhoví-li soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, například ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1664/21 nebo v nálezu ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3202/20, v němž uvedl, že v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci. Zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody). I když se v posuzované věci nejedná o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze pominout, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je rovněž řízením iudicium duplex a dle odvolacího soudu lze proto shora uvedené judikatorní závěry o náhradě nákladů řízení vztáhnout i na toto řízení. Odvolací soud v posuzované věci neshledal zvláštní důvody, které by měly vést k přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků, když za takovou skutečnost bez dalšího nepovažuje, že žalobkyně byla procesně úspěšná ve vztahu k vypořádání rodinného domu a dokazování se vedlo převážně s ohledem na tuto položku. Náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů proto žádnému z účastníků nepřiznal.

42. Stejnými principy se odvolací soud řídil při rozhodnutí o náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů s tím, že výsledek řízení svědčí ve stejném poměru oběma účastníkům (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Uložil proto žalobkyni a žalovanému, aby každý z nich zaplatil jednu polovinu nákladů hrazených z rozpočtu soudu. Náklady státu tvoří znalečné ve výši [Anonymizováno], z čehož jedna polovina činí částku [Anonymizováno]. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů státu byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení