59 Co 116/2024 - 548

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o vypořádání SJM o odvolání žalobkyně a odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 2. 2024 č. j. 28 C 15/2021-465 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

III. Žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit ČR – Okresnímu soudu ve Zlíně na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů každý z nich částku 2.726 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu ohledně vypořádání nemovitosti budovy č. p. [Anonymizováno], způsob využití rodinný dům, stojící na pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaný na listu vlastnictví [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I); žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání společného jmění manželů vypořádací podíl ve výši [Anonymizováno] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně ke skutkové stránce v podstatném uvedl, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství dne [datum], manželství bylo pravomocně rozvedeno dne [datum], z manželství se narodil dne [datum] syn [Anonymizováno] a dne [datum] dcera [Anonymizováno]. Žalobkyně žádala vypořádat rodinný dům č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. a obci [adresa] (dále též „rodinný dům“), kupní cenu vozidla [jméno FO], které žalovaný prodal dne [datum], a společný závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne [datum] uzavřené s [právnická osoba]. Rodinný dům se žalovaný rozhodl postavit na pozemku, který zdědil, za vypracování projektové dokumentace, kterou zadal [jméno FO], zaplatil dne [datum] zálohové stavební práce a dne [datum] částku [Anonymizováno] za projekční práce. Dne [datum] žalovaný podepsal smlouvu o dílo na zhotovení rodinného domu s [jméno FO], dne [datum] uhradil zálohové práce ve výši [Anonymizováno], předtím uhradil přeložky elektrického vedení, plyn, vodovod a posudek [jméno FO]. Dne [datum] žalovaný podepsal smlouvu o převodu práv k družstevnímu bytu, za což získal dne [datum] částku [Anonymizováno] Dne [datum] uzavřel žalovaný smlouvu o hypotečním úvěru s [právnická osoba]. a disponoval od [datum] částkou [Anonymizováno] [jméno FO] vyúčtoval dne [datum] částku [Anonymizováno] za zednické práce, základovou desku a podlahové izolace, dne [datum] částku [Anonymizováno] za svislé a stavební konstrukce prvního nadzemního podlaží. Podle fotografií vyhotovených dne [datum] byly v tu dobu částečně postaveny některé obvodové zdi s náznaky oken a dveří, nebyly postaveny všechny obvodové zdi a příčky. Soud I. stupně uzavřel, že nemovitost jako věc v právním smyslu vznikla po uzavření manželství účastníků. K právnímu hodnocení uvedl, že vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že žalovaný měl před uzavřením manželství prostředky z úvěru sjednaného s [právnická osoba]., z prodeje bytu ve svém výlučném vlastnictví, jednalo se o jeho výlučné prostředky a povaha výlučných finančních prostředků získaných z úvěru se následným splácením úvěru ze společných prostředků účastníků či refinancováním sjednaného úvěru nemění. Prokázané měl soud I. stupně, že žalovaný hradil náklady s demolicí domu získaného dědictvím a náklady s překlady elektrického, telekomunikačního vedení z výlučných prostředků. Z úvěru sjednaného žalovaným dne [datum] byla financována hrubá stavba od [datum] do [datum] ve výši [Anonymizováno]. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný měl výlučné prostředky, které použil na výstavbu rodinného domu do doby vzniku stavby v právním slova smyslu. Za výlučné prostředky žalovaného považoval proto též úvěr získaný na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] u [právnická osoba]., přestože úvěrové prostředky byly vyplaceny v celé výši po vzniku společného jmění manželů a dle judikatury finanční prostředky získané na základě výlučného závazku jednoho z manželů a vyplacené po vzniku společného jmění manželů spadají do společného jmění a společné jsou i věci za ně pořízené. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný prokázal dle § 3028 o. z. ve spojení s § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., že rodinný dům nepatří do společného jmění manželů, neboť se jedná o transformaci prostředků za majetek náležející do výlučného vlastnictví žalovaného a je v jeho výlučném vlastnictví. Dále se soud I. stupně vzhledem k předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu zabýval vůlí žalobkyně a žalovaného ohledně nabytí rodinného domu do společného majetku. Uvedl, že projevená vůle nemůže změnit vlastnictví věci vzniklé na základě smlouvy o dílo, kde je rozhodující osoba objednatele jako budoucího vlastníka, který by následně mohl projevit vůli převést vlastnictví zákonným způsobem pro převod nemovité věci. Pokud by rodinný dům byl stavěn svépomocí, náležel by do společného jmění manželů, byť by výstavba byla financována z výlučných prostředků jednoho z manželů. Žalovaný jako objednatel ze smlouvy o dílo je výlučným vlastníkem věci vzniklé na základě této smlouvy, pokud bylo prokázáno, že veškeré finanční prostředky byly jeho výlučnými. Za prokázané soud I. stupně měl, že žalovaný měl záměr postavit si vlastní dům již v době, kdy žalobkyni neznal, již v roce [Anonymizováno] byla projektová dokumentace společné stavby domu se sestrou žalovaného. Úmysl žalovaný nezměnil ani poté, kdy žalobkyni požádal o ruku, došlo ke svatbě a založení rodiny. Vůle účastníků nesměřovala k budování rodinného domu jako společného majetku a rodinný dům do společného jmění manželů nenáleží. Vypořádání provedl soud I. stupně ohledně refinancovaného úvěru u [právnická osoba]. dle smlouvy o hypotečním úvěru ze dne [datum], který žalovaný uhradil po zániku společného jmění manželů ve výši [Anonymizováno] ze svých prostředků, a žalobkyně je proto povinna podílet se polovinou, tj. částkou [Anonymizováno] na úhradě společné pohledávky (správně společného závazku). Žalovaný převedl dne [Anonymizováno] na třetí osobu osobní automobil [jméno FO], který náležel do společného jmění manželů, za kupní cenu [Anonymizováno] a je povinen žalobkyni zaplatit polovinu kupní ceny ve výši [Anonymizováno]. Při rovném podílu účastníků vypořádací podíl činí [Anonymizováno]. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud I. stupně ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 a neshledal žádné zvláštní důvody pro přiznání náhrady.

3. Proti rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný.

4. Žalobkyně odvoláním napadla všechny výroky rozsudku soudu I. stupně. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že projevená vůle nemůže změnit vlastnictví věci vzniklé na základě smlouvy o dílo, kde rozhodující je osoba objednatele jako budoucího vlastníka. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalobkyně namítala, že dovolací soud považuje za důležité, zda výstavba byla provedena v úmyslu užívat budovu společně či nikoliv, zda se na výstavbě manželé podíleli, byť svépomocí, zda k výstavbě došlo za normálního průběhu manželství, a judikatura se nevztahuje pouze na nabytí věcí koupí nebo do podílového spoluvlastnictví, jak uvedl soud I. stupně. V případě smluv o dílo nepostačí dle žalobkyně vycházet jen z označení smluvních stran ve smlouvě, kdy smlouvy bývají často dílčí, stavba je prováděna částečně svépomocí a částečně třetím subjektem a jako objednatel je často uveden jen stavebník a zároveň vlastník pozemku, což by nemělo nic měnit na názoru dovolacího soudu, že právě vůle účastníků k nabytí věci do společného jmění rozhoduje o právním režimu vlastnictví stavby. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že nebylo prokázáno, že vůle žalovaného byla postavit rodinný dům ve společném jmění manželů. Skutečnost, že žalovaný začal plánovat stavbu domu před seznámením s žalobkyní, neznamená, že by následně nemohla společná vůle účastníků směřovat k nabytí nemovitosti do společného jmění. Z výpovědi žalobkyně, její matky, sestry a otce dle žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně a její rodina se na plánování, organizaci a přípravě pro stavební práce podíleli, žalobkyně s žalovaným diskutovali o umístění pokojů, otec žalobkyně pomohl při přípravě pozemku na zahájení stavby, poté svépomocí vyrobil vybavení a příslušenství domu (plot, dveře, nábytek) a je nepravděpodobné, že by se tolik angažoval, kdyby se jednalo o cizí dům. Úmysl účastníků nabýt rodinný dům společně, vytvořit v něm domácnost a vychovávat děti vyplývá i z reálných skutečností, kdy žalobkyně v létě 2005 otěhotněla, po narození syna a kolaudaci domu se rodina do domu nastěhovala a užívala ho do rozluky účastníků, úvěr na stavbu rodinného domu byl splácen až za trvání manželství z prostředků společného jmění, podle fotografií žalobkyně s žalovaným místo stavby navštěvovali a představovali si, jak bude jejich dům vypadat. Finanční prostředky na výstavbu domu byly jen dílčími prostředky k jeho vybudování, když žalobkyně a její rodina se svépomocně podíleli na přípravných pracích pro stavbu rodinného domu, v průběhu výstavby žalobkyně přispěla dle svých schopností a možností zejména péčí o dítě. Žalobkyně nezpochybňuje investice žalovaného do domu před vznikem stavby v právním slova smyslu, nejednalo se však o veškeré provedené investice. O finance se staral žalovaný a žalobkyně nemá možnost prokázat, že svatební dary byly do stavby rodinného domu investovány a že byly provedeny i další práce, které mohly být uhrazeny např. v hotovosti. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a odvolací soud sám rozhodl, že rodinný dům se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného a žalovaný je povinen uhradit žalobkyni vypořádací podíl ve výši [Anonymizováno] a nahradit jí náklady řízení.

5. Žalovaný odvoláním napadl nákladový výrok III rozsudku soudu I. stupně. Namítal, že soud I. stupně opomenul, že dle jím citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu se náklady zásadně nepřiznávají, není-li žaloba zamítnuta. V dané věci byla žaloba zamítnuta v podstatné části, která navíc byla jedinou spornou a kvůli které byla vedena většina dokazování. Hodnota nemovitosti byla znalcem zjištěna ve výši [Anonymizováno], ve zbytku se jednalo v porovnání s rozsahem, ve kterém byla žaloba zamítnuta, o marginální rozsah ([Anonymizováno] polovina hodnoty automobilu, [Anonymizováno] polovina refinancovaného úvěru). Žalovaný byl v podstatné části úspěšný, neboť se nejednalo o součást společného jmění manželů a o iudicium duplex nešlo. Žalovaný navrhl, aby napadený výrok byl změněn tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. V písemném vyjádření k odvolání žalobkyně žalovaný ohledně námitky, že nebylo možné uzavřít, že všechny investice byly financovány z prostředků žalovaného, poukázal na nekonzistentnost tvrzení žalobkyně, která ve výpovědi uvedla, že neví, co se stalo s penězi ze svatby, ale v odvolání tvrdí, že neví, jak s nimi žalovaný naložil. Žalovaný předložil doklady o investicích před vznikem domu v právním slova smyslu a doklady o tom, z jakých prostředků byly investice hrazeny, dům financoval výhradně on. Žalobkyně netvrdí nic konkrétního, z čeho by vyplývalo, že investice proběhly mimo výlučné prostředky žalovaného. K námitkám ohledně vůle účastníků žalovaný uvedl, že účastníci měli společnou vůli v nemovitosti bydlet, ale společná vůle nabýt nemovitost do společného jmění manželů prokázána nebyla. Předpoklady příbuzných, že nemovitost bude společná, nemají s vůlí účastníků žádnou souvislost. Nebylo prokázáno, že stavba domu byla prováděna svépomocí, pomoc žalobkyně měla spočívat v péči o narozeného syna, který se však narodil až poté, co dům v právním slova smyslu vznikl. Pomoc rodičů žalobkyně s plotem nebo nábytkem nebyla prokázána, ale bylo prokázáno, že demolici původní nemovitosti objednal žalovaný na zakázku a hradil ji ze svých výlučných prostředků, a i kdyby nějaká pomoc rodiny žalobkyně byla, došlo k ní dlouho poté, co stavba již existovala. Dle žalovaného je běžné, že manželé žijí v nemovitosti patřící jednomu z nich a na péči o takovou nemovitost se podílejí oba a často i jejich příbuzní. K judikatuře zmíněné žalobkyní žalovaný uvedl, že účastníci nevedli normální manželství, ale do manželství teprve vstupovali, poté se nejednalo o bezproblémový vztah a nejednalo se ani o stavbu svépomocí, ale stavěnou dodavatelsky na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel výlučně žalovaný. Žalobkyně neprokázala, že v době vzniku stavby projevila společně s žalovaným vůli stát se vlastnicí nemovitostí, ve svém výslechu to sama vyvrátila, když uvedla, že o tom nepřemýšlela ani se s žalovaným nebavila. Žalovaný navrhl, aby odvolání žalobkyně bylo zamítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů řízení.

7. Odvolání žalobkyně a žalovaného je včasné, subjektivně i objektivně přípustné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 a contrario, o. s. ř.), žalobkyně v odvolání, které směřuje do věci samé, uvádí způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházející za podmínek vyplývajících z ust. § 212a o. s. ř.

8. O odvolání účastníků rozhodl odvolací soud již rozsudkem ze dne 5. 9. 2024 č. j. 59 Co 116/2024-498, jímž napadený rozsudek změnil tak, že rodinný dům přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku [Anonymizováno] a rozhodl o nákladech řízení účastníků a nákladech státu před soudy obou stupňů. Odvolací soud přijal závěr, že peněžní prostředky získané dle smlouvy o úvěru uzavřené žalovaným s [právnická osoba]. před uzavřením manželství nebyly výlučnými prostředky žalovaného, ale prostředky patřícími do společného jmění manželů, neboť byly vypláceny postupně až po uzavření manželství v období od [datum] do [datum].

9. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2025 č. j. 22 Cdo 146/2025-831 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť právní posouzení vlastnictví peněžních prostředků, získaných na základě úvěrové smlouvy uzavřené žalovaným s [právnická osoba]., nebylo správné. S poukazem na judikaturu Nejvyšší soud uvedl, že právo dlužníka ze smlouvy o úvěru na poskytnutí úvěru je peněžitou pohledávkou, jemuž odpovídá závazek banky místo smlouvou sjednané peněžní prostředky k dispozici po dohodnutou dobu. Vznikla-li pohledávka jednoho z manželů na poskytnutí úvěru před uzavřením manželství, dochází rovněž poskytnutím peněžních prostředků z úvěru k tomu, že za svoji výlučnou pohledávku – za svůj před manželstvím nabytý výlučný majetek – manžel nabývá do výlučného vlastnictví peněžní prostředky, a to v rozsahu splněné pohledávky. V takovém případě je proto nerozhodné, zda k výplatě došlo před nebo po uzavření manželství, neboť při výplatě po uzavření manželství se uplatní výluka podle § 143a odst. 1 písm. a) obč. zák. Z toho plyne, že vnikla-li pohledávka jednoho z manželů na poskytnutí úvěru před uzavřením manželství, tvoří peněžní prostředky poskytnuté z úvěru jeho výlučný majetek, i když k jejich vyplacení došlo až po uzavření manželství.

10. Při novém projednání odvolání setrvali účastníci na svých opravných prostředcích a procesních postojích.

11. Mezi účastníky bylo sporné, zda rodinný dům patří do zaniklého společného jmění manželů. Jako vlastník rodinného domu je v katastru nemovitostí zapsán pouze žalovaný, což však soudu nebrání úsudek o vlastnictví učinit. Žalobkyně tvrdila, že rodinný dům byl postaven za trvání manželství, účastníci ho stavěli jako společný dům a je proto součástí společného jmění manželů. Žalovaný považuje rodinný dům za své výlučné vlastnictví, neboť jako věc v právním smyslu vznikl před uzavřením manželství a pro případ, že vznikl za trvání manželství, byl postaven za jeho výlučné finanční prostředky, a to nejen do okamžiku svého vzniku jako věc v právním smyslu.

12. Ohledně výstavby rodinného domu a jeho financování bylo možné vyjít ze skutkových zjištění soudu I. stupně, neboť soud I. stupně se náležitě zabýval všemi skutečnostmi, které z řádně procesně provedeného dokazování zjistil a posuzoval je i s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno samotnými účastníky. Na správná skutková zjištění soudu I. stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje.

13. S výstavbou rodinného domu bylo dle zjištění soudu I. stupně započato před uzavřením manželství účastníků, s jeho budováním bylo pokračováno i po uzavření sňatku účastníků a rodinný dům byl zkolaudován kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum].

14. S ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále též „o. z.“), jsou pro vznik vlastnictví k rodinnému domu rozhodné předchozí právní předpisy, tzn. zákon č. 40/1964 Sb, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť rodinný dům byl postaven přede dnem [datum], kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník. Vypořádání společného jmění manželů se však provede podle ustanovení § 736 a násl. o. z., neboť k zániku společného jmění manželů došlo po [datum]. Dle těchto právních předpisů soud I. stupně věc posuzoval, na skutkovou stránku věci je správně aplikoval a vyvodil správné právní závěry.

15. Předchozí právní úprava stanovila, že majetek náležející do společného jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§ 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák.).

16. Vzhledem k zákonné úpravě aktiv společného jmění manželů dle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a procesní obraně žalovaného bylo významné, zda rodinný dům jako věc v právním smyslu vznikl před uzavřením manželství nebo za jeho trvání. Správně soud I. stupně dovodil, že rodinný dům vznikl jako nemovitost (věc v právním smyslu) po uzavření manželství účastníků, neboť před uzavřením manželství nebylo jednoznačným a nezaměnitelným způsobem patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží domu, když teprve bezprostředně přede dnem [datum] byly dokončeny základy rodinného domu a mohlo být přistoupeno k provádění svislých stavebních konstrukcí prvního nadzemního podlaží. Podrobněji se odvolací soud k okamžiku vzniku rodinného domu jako věci v právním smyslu vyjadřoval ve svém rozhodnutí ze dne 5. 9. 203 č. j. 59 Co 153/2023-404, na které tímto odkazuje.

17. Žalovaný vylučoval rodinný dům ze společného majetku manželů z důvodu, že nejméně do jeho vzniku jako věci v právním smyslu byl pořízen za jeho výlučné prostředky, čímž uplatňoval výjimku vymezenou v ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.

18. K financování rodinného domu učinil soud I. stupně na základě provedených důkazů správná zjištění, že žalovaný zdědil v roce [Anonymizováno] dům s pozemkem a na místě starého domu se spolu se svou sestrou rozhodli postavit dva nové domy. Na výstavbu nového domu si žalovaný spořil, před prodejem svého bytu měl na účtu zůstatek [Anonymizováno], peněžní prostředky opatřil dále ve výši [Anonymizováno] převodem svého družstevního bytu na základě smlouvy ze dne [datum] a ve výši [Anonymizováno] z úvěru dle úvěrové smlouvy, kterou uzavřel dne [datum] s [právnická osoba]. Z listinných důkazů předložených žalovaným soud I. stupně správně uzavřel, že žalovaný uhradil před uzavřením sňatku ze svých prostředků dne [datum] demolici starého domu v částce [Anonymizováno], přeložky venkovního vedení dne [datum] ve výši [Anonymizováno] a zálohu stavebních prací dne [datum] zhotoviteli [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši [Anonymizováno] a dne [datum] projekční práce ve výši [Anonymizováno], zálohu dle smlouvy o dílo se zhotovitelem [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] ve výši [Anonymizováno] Úvěrové prostředky dle úvěrové smlouvy ze dne [datum] byly poukázány přímo zhotoviteli [jméno FO] v celkové výši [Anonymizováno] v období od [datum] do [datum], konkrétně za zemní práce, základovou desku, podlahovou izolaci, svislé a stavební konstrukce 1. nadzemního podlaží, obvodové stěny a příčky, vodorovné konstrukce (strop), tesařské konstrukce (krov) a záloha.

19. Vzhledem k právnímu názoru vyslovenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo třeba revidovat dřívější závěr, že rodinný dům byl pořízen za společné prostředky účastníků jako manželů a patřil z toho důvodu do jejich společného jmění. Vycházeje z výše uvedených skutečností, soud I. stupně správně dovodil, že přípravné stavební práce, jakož i stavební práce do stadia vzniku stavby jako věci v právním smyslu (svislé stavební konstrukce prvního nadzemního podlaží), ale i celá hrubá stavba byly financovány z výlučných prostředků žalovaného. Nutno uvést, že v řízení nebylo prokázáno, že na výstavbu rodinného domu do okamžiku jeho vzniku jako věci v právním smyslu byly použity i jiné finanční prostředky, než které byly ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobkyně byla ostatně studentkou a neměla dle účastnické výpovědi žalovaného žádný příjem, dle výpovědi svědkyně [jméno FO] (matky žalobkyně) žalobkyně neobdržela věno a nebylo ani zjištěno či tvrzeno, že by žalobkyně disponovala nějakými úsporami. Žalobkyně v řízení sice zmiňovala, že účastníci obdrželi peněžní svatební dary, avšak sama vypověděla, že si není jistá, zda se do stavby tyto peníze investovaly a jejich vynaložení na výstavbu rodinného domu v rozhodném období do jeho vzniku z provedeného dokazování nevyplynulo. Naopak v řízení bylo žalovaným prokázáno, že před uzavřením manželství měl dostatek finančních prostředků k úhradě přípravných stavebních prací, neboť měl příjmy ze zaměstnání i z podnikání ve výši, která mu dovolovala tvořit úspory, vedle úspor opatřil peněžní prostředky k provedení výstavby rodinného domu z převodu svého družstevního bytu a z úvěru u [právnická osoba]. Výše výlučných prostředků žalovaného byla dostačující k zaplacení výstavby rodinného domu (nejen) do okamžiku jeho vzniku jako věci a výstavba z nich byla také financována. I žalobkyně v řízení vypověděla, že hrubá stavba „šla“ (tzn. byla hrazena) z hypotéky.

20. Jelikož na výstavbu rodinného domu do jeho vzniku jako věci v právním smyslu nebyly použity peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů, ale rodinný dům byl vybudován za výlučné prostředky žalovaného, uplatní se výjimka z režimu společného jmění manželů dle ust. § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., neboť jde o nabytí majetku jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, tedy transformaci výlučných peněžních prostředků žalovaného do nově vzniklého rodinného domu.

21. K otázce nabytí rodinného domu do společného jmění manželů na základě jiných právně významných skutečností je možné uvést, že soud I. stupně správně dovodil, že v daném případě nejsou dány. Soud I. stupně se pečlivě zabýval tím, jak se účastníci podíleli na výstavbě rodinného domu, čím konkrétně k jeho vzniku přispěli a pečlivě posuzoval jejich chování a jeho projevy navenek. Provedené důkazy ve vztahu k podílu žalobkyně a žalovaného na výstavbě rodinného domu správně vyhodnotil a odvolací soud může jeho závěru, že vůle účastníků nesměřovala k nabytí rodinného domu do jejich vlastnictví jako společné věci, přisvědčit. Námitky žalobkyně proti skutkovým a právním závěrům soudu I. stupně neshledává odvolací soud za opodstatněné a z toho důvodu nebylo potřebné provádět opakování důkazů svědeckými výpověďmi otce, matky a sestry žalobkyně a účastnickou výpovědí žalobkyně.

22. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda ohledně vlastnictví rodinného domu, a to ani konkludentním způsobem. Nebylo ani prokázáno, že stavba byla budována společným úsilím účastníků. Z chování účastníků v průběhu výstavby rodinného domu nebylo zřejmé, že chtějí, aby rodinný dům společně vlastnili a byl v jejich společném jmění manželů.

23. Žalovaný měl v úmyslu rodinný dům postavit jako dům ve svém vlastnictví, čemuž odpovídá jeho chování před seznámením účastníků, ale i po jejich seznámení i po uzavření manželství. Ze zjištění soudu I. stupně se podává, že účastníci spolu začali chodit v létě [Anonymizováno]. Již před tím žalovaný zdědil v roce [Anonymizováno] dům s pozemkem po své tetě a spolu se svou sestrou se rozhodli na místě zděděného domu postavit dva domy. S vlastní přípravou výstavby započal žalovaný před navázáním vztahu s žalobkyní již v roce [Anonymizováno], kdy podal žádost o přeložku elektrického vedení. I po seznámení s žalobkyní prováděl žalovaný sám, bez přispění či účasti žalobkyně, kroky k zabezpečení realizace výstavby rodinného domu včetně jeho financování. V konkrétnu zajišťoval demolici zděděného domu, v [Anonymizováno] požádal stavební úřad o rozhodnutí o odstranění stavby a poté uzavřel smlouvu o dílo na provedení odstranění stavby. Do uzavření manželství žalovaný také zadal zpracování všech potřebných projektových dokumentací, vyřídil stavební povolení na stavbu rodinného domu včetně přípojek inženýrských sítí, za účelem financování výstavby spořil své prostředky, převedl svůj družstevní byt a uzavřel smlouvu o úvěru. Před uzavřením manželství žalovaný také vybral zhotovitele, jednal s ním a uzavřel smlouvu o dílo, na základě níž byla provedena výstavba rodinného domu v rozsahu větším, než do stadia vzniku stavby jako věci v právním smyslu. Ke vzniku stavby došlo ve velmi krátkém časovém období po uzavření manželství (v [Anonymizováno]), bezprostředně po vzniku stavby žalovaný učinil kroky k zápisu svého vlastnického práva k rozestavěnému rodinnému domu do katastru nemovitostí. Soud I. stupně poukázal na to, že žalovaný pojal úmysl postavit pro sebe rodinný dům již před seznámením s žalobkyní. K námitce žalobkyně, že úmysl se může v důsledku navázání partnerského a posléze manželského svazku změnit, nutno uvést, že v daném případě nebylo nic takového prokázáno, o trvalém úmyslu žalovaného postavit rodinný dům jako výlučný majetek svědčí shora popsané jednání.

24. Naproti tomu žalobkyně nedala nikterak najevo, že provádění výstavby rodinného domu vnímá jako budování věci ve společném vlastnictví. Takovým projevem vůle není bez dalšího skutečnost, že se žalobkyně podílela na vyklizení starého domu, který žalovaný zdědil a na jehož místě byl nový rodinný dům postaven, neboť svým charakterem se jednalo o ojedinělou pomoc žalobkyně svému v té době partnerovi. Žalobkyně se fakticky svou prací, svými prostředky či jiným právně významným způsobem na provádění stavby rodinného domu nepodílela, návštěvy rozestavěného rodinného domu nelze mít za realizaci takové činnosti a pokud žalobkyně posléze prováděla úpravy okolí rodinného domu (budování zahrady), tyto spadají do období po vzniku rodinného domu jako věci v právním smyslu. Žalobkyně poukazovala na to, že o záležitosti stavby se staral žalovaný a ona pečovala o společné dítě. K uvedené námitce nutno však poznamenat, že vzhledem k datu narození syna účastníků nelze o péči v době vzniku rodinného domu jako věci v právním smyslu hovořit.

25. Ani z výslechu svědků, kteří jsou rodinnými příslušníky žalobkyně, se nepodávají skutečnosti, které by bylo možné vyhodnotit jako navenek projevenou vůli účastníků ohledně společného vlastnictví rodinného domu. Svědkové na společný rodinný dům jen usuzovali z toho, že účastníci chtěli společně bydlet, příp. že se hovořilo o dispozičním uspořádání rodinného domu. V tomto směru vypovídala svědkyně [jméno FO], svědek [jméno FO] i svědkyně [jméno FO]. Úmysl společně bydlet a diskuze o dispozicích budoucího domu však není v přezkoumávané věci dostačující pro závěr, že zahrnuje též vůli objekt bydlení společně vlastnit, neboť partneři mohou bydlet společně v domě vlastnicky náležejícímu i jen jednomu z manželů a dispozičně odpovídajícímu i představám druhého manžela. Projektovou dokumentaci rodinného domu s projektantem a zhotovitelem [tituly před jménem] [jméno FO] v daném případě řešil žalovaný, s ním také jmenovaný řešil i vlastní realizaci rodinného domu, jak vyplynulo z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobkyně se do jednání s třetími osobami provádějícími výstavbu rodinného domu nezapojovala, nedávala ani ve vztahu k nim najevo, že se cítí být stavebníkem a rodinný dům bude vlastnicky společným domem jejím a žalovaného. Žalobkyně přitom sama vypověděla, že jí bylo jedno, jestli bude zapsána v katastru nemovitostí, že o tom nepřemýšlela. I toto svědčí o absenci vůle žalobkyně vlastnit rodinný dům jako společný majetek. Lze dodat, že žalobkyně ani v době po uzavření manželství nedala nikterak najevo, že i ona se cítí být spolu s žalovaným vlastníkem rodinného domu. Žalobkyně byla sice později srozuměna se společným bydlením v rodinném domě, nebylo však zjištěno ani tvrzeno, že by namítala něčeho proti tomu, že jako vlastník je v katastru nemovitostí zapsán jen žalovaný. Žalovaného nežádala, aby vlastnické právo bylo zapsáno i v její prospěch a v průběhu manželství k řešení otázku vlastnictví nenadnesla. S myšlenkou společného vlastnictví rodinného domu žalobkyně přichází v podstatě až po dvou letech od zániku manželství.

26. Významné v posuzované věci je, že rodinný dům jako věc v právním smyslu byl postaven dodavatelsky na základě smlouvy o dílo, jak soud I. stupně správně poznamenal. Objednatelem díla nebyli oba účastníci, ale pouze žalovaný. Účastníci spolu bydleli před uzavřením sňatku a žalobkyně měla vědomost, že žalovaný zajišťuje přípravu výstavby rodinného domu, přesto však neprojevila zájem smlouvu o dílo uzavřít spolu s žalovaným. Dle výpovědi žalovaného si žalobkyně dokonce přála zůstat bydlet v bytě a nechtěla, aby žalovaný převedl svůj družstevní byt. V případě, kdy je stavba postavena na základě smlouvy o dílo, soudní praxe dovodila, že vlastníkem zhotovované stavby je od počátku výstavby objednatel. Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky stavby, nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na zakázku více objednateli totiž v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004 nebo ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1266/2016). Žalobkyní zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu se netýkala případů, kdy stavba jako věc vznikla jen dodavatelsky, jako je v posuzované věci. Výstavba rodinného domu jako věci v právním smyslu byla prováděna na základě smlouvy o dílo, kterou uzavřel žalovaný jako objednatel se zhotovitelem [tituly před jménem] [jméno FO], zhotovitel realizoval stavební činnost od počátku, a to včetně svislých konstrukcí prvního nadzemního podlaží až po zastřešení hrubé stavby. Vlastníkem stavby se na základě smlouvy o dílo stal žalovaný jako objednatel díla. Shora zmíněný podíl žalobkyně či pomoc jejího otce, která se týkala vyklizení zahrady před demolicí starého domu a poté byla soustředěna do období po vzniku stavby (výroba vnitřního zařízení domu, např. regály, dveře, stůl) nelze vnímat jako svépomocné práce, na základě nichž došlo ke vzniku stavby jako věci v právním smyslu. Žalobkyně nebyla ani nevystupovala navenek jako společný objednatel díla a ani následně nedošlo k žádnému právnímu jednání, kterým by účastníci projevili vůli upravit majetkové vztahy k rodinnému domu jinak, např. uzavřením dohody o rozšíření společného jmění, darování spoluvlastnického podílu apod.

27. Na základě všech shora uvedených skutečností lze přisvědčit závěru soudu I. stupně, že rodinný dům se nestal součástí společného jmění manželů a vlastnické právo k němu náleží pouze žalovanému. Soud I. stupně proto žalobu o vypořádání rodinného domu důvodně zamítl.

28. Předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manželů zůstaly zbylé dvě položky. Žalobkyně žádala vypořádat ještě částku [Anonymizováno], kterou žalovaný obdržel za prodej společného vozidla [jméno FO] po zániku manželství, a dále závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru.

29. Mezi účastníky nebylo sporné, že vozidlo [jméno FO] patřilo do společného jmění manželů a bylo žalovaným po zániku manželství prodáno třetí osobě za kupní cenu [Anonymizováno]. Žalovaný je povinen žalobkyni vydat polovinu kupní ceny, tj. částku [Anonymizováno], jak soud I. stupně správně uvedl.

30. K hypotečnímu úvěru bylo v řízení zjištěno, že byl oběma účastníky sjednán smlouvou uzavřenou s [právnická osoba]. dne [datum] za účelem refinancování hypotečního úvěru, který žalovaný sjednal před uzavřením manželství k financování výstavby rodinného domu. Jednalo se tudíž o společný závazek účastníků, který byl součástí zaniklého společného jmění manželů. V době rozhodování soudu I. stupně byl úvěr zcela splacen, zůstatek dluhu v částce [Anonymizováno] byl po zániku manželství zaplacen žalovaným z jeho výlučných prostředků. Žalovaný v řízení žádal, aby mu žalobkyně nahradila polovinu této částky, tzn. [Anonymizováno], čemuž soud I. stupně s ohledem na ust. § 742 odst. 1 písm. c) o. s. ř. důvodně vyhověl. Odvolací soud v dané souvislosti poznamenává, že vypořádání tohoto vnosu nebrání, že žalovaný jej uplatnil po uplynutí lhůty tří let stanovené v ust. § 741 o. z., neboť k úhradě zůstatku hypotečního úvěru došlo po zániku manželství. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1912/2019, v němž judikoval, že nároky vzniklé investicí (vnosem) z výlučného majetku jednoho z účastníků, vynaložené na společný majetek v době od zániku společného jmění manželů do jeho vypořádání. lze úspěšně uplatnit v soudním řízení bez ohledu na uplynutí tří let od zániku společného jmění ustanovení § 150 odst. 4 (obč. zák., nyní se jedná o § 741 o. z.) nelze v takovém případě použít.

31. Odvolací soud neshledal přes počáteční úvahy podmínky pro uplatnění disparity při vypořádání zaniklého společného jmění účastníků. Dle ustanovení § 742 odst. 1 platí, že při vypořádání jsou podíly obou manželů na vypořádávaném jmění stejné (písmeno a/). Jedná se o základní pravidlo, které zakotvuje zásadu stejné velikosti podílů obou manželů na vypořádávaném majetku i společných závazcích. Okolnosti pro odklon od zmíněné základní zásady nejsou dle odvolacího soudu dány, takový postup není opodstatněn jen skutečností týkající se účelu použití prostředků ze společného hypotečního úvěru během trvání manželství, zvláště s přihlédnutím k tomu, že rodina účastníků nemovitosti žalovaného užívala, a v dané věci nevyšly najevo a účastníky nebyly tvrzeny ani žádné další okolnosti, ke kterým by bylo nutno při úvaze ohledně podílů účastníků přihlédnout z hlediska dalších pravidel stanovených pro vypořádání ve smyslu ust. § 742 odst. 1 o. z. Podstatné v dané věci je, že výlučnými prostředky žalovaného byl po zániku společného jmění umořen závazek, který byl společným oběma účastníkům. Vypořádání společného závazku žádala v řízení žalobkyně, přičemž již před podáním žaloby byla žalovaným seznámena s tím, že na společný závazek po rozvodu manželství plnil. Ani ze strany žalovaného nebylo sporu o tom, že se jedná o závazek, který byl společným závazkem účastníků a měl by být vypořádán. Použití výlučných prostředků jednoho z manželů na úhradu společného závazku zakládá zákonný nárok pro jejich vypořádání a nelze je zohlednit v rámci úvahy o disparitě podílů.

32. Lze konstatovat, že při vypořádání společného jmění účastníků se soud I. stupně správně řídil pravidly vyplývajícími z ustanovení § 742 odst. 1 o. z. a správně uzavřel, že při stejném podílu účastníků je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vypořádání společného jmění manželů částku [Anonymizováno], představující rozdíl mezi částkami [Anonymizováno] a [Anonymizováno].

33. Pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladovém výroku napadeného rozsudku. Žalovaný v odvolání poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu k problematice náhrady nákladů v řízení o vypořádání společného jmění manželů a namítá, že rodinný dům nebyl aktivem společného jmění a nemohl být předmětem vypořádání.

34. V nálezu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2148/23 Ústavní soud vyslovil, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze zpravidla určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23 za obecné východisko pro rozhodování o nákladech řízení, souladné s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod, považoval, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány důvody zvláštního zřetele hodné. K nim řadil například obstrukční chování, nezájem o konstruktivní řešení věci, šikanózní výkon práva nebo jiné zvláštní okolnosti, jejichž nezohlednění by vedlo ke zjevné nespravedlnosti.

35. Odvolací soud má za to, že ani přes skutečnosti, na něž poukazuje žalovaný, nejsou v přezkoumávané věci dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by se soud měl odchýlit od základního pravidla nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Žalobkyně v řízení žádala vypořádat rodinný dům jako společný majetek, přičemž se ukázalo, že rodinný dům netvořil součást společného jmění účastníků. Jednalo se však jen o jednu ze tří položek, která byla nastolena k vypořádání a byť byla hodnotově největší, vypořádávány byly i zbylé položky a nelze tudíž dospět k závěru, že žalovaný měl plný či převážný úspěch. Úspěch účastníků nelze přitom posuzovat mechanicky podle počtu jednotlivých položek či jejich hodnoty. Přiznání náhrady nákladů řízení by dle odvolacího soudu právě k mechanickému zdůraznění jedné dílčí komponenty sporu vedlo.

36. Otázka, zda rodinný dům náležel do zaniklého společného jmění účastníků, byla mezi nimi sporná. Žalobkyně vycházela z přesvědčení, že se jedná o společný majetek a má být vypořádán, uváděla v řízení argumenty, které měly relevanci a bylo třeba je zhodnotit a vést k nim dokazování. Její procesní postup nelze hodnotit jako zjevně svévolný nebo šikanózní, ale jako uplatnění sporného nároku v dobré víře. Ač právní hodnocení vlastnictví rodinného domu vyznělo odchylně od přesvědčení žalobkyně, nelze ji za mylné přesvědčení „trestat“ v podobě uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Takový postup by měl ryze sankční charakter, ačkoliv neúspěch žalobkyně ohledně předmětné položky vyplýval ze složitosti právního posouzení. Žalobkyně sledovala legitimní cíl vypořádání majetku, o němž byla přesvědčena, že do společného jmění manželů náležel.

37. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé, jakož i v nákladovém výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

38. Stejnými úvahami, jak uvedeny shora se odvolací soud řídil i při vypořádání náhrady nákladů odvolacího a dovolacího řízení, jakož i při rozhodování o nákladech státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Řízení o vypořádání společného jmění manželů slouží oběma účastníkům a není důvodu, aby znalečné hrazené státem bylo uloženo k zaplacení pouze žalobkyni, jestliže až na základě dokazování bylo možné uzavřít, že rodinný dům není aktivem tohoto jmění. Státem byly z rozpočtu soudu I. stupně hrazeny náklady na znalečné v celkové částce 5.452 Kč a každému z účastníků byla proto uložena povinnost uhradit polovinu těchto nákladů, tj. částku 2.726 Kč. K zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. lhůta do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení