59 Co 169/2021-203

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 64.913,50 Kč o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 5. 2021, č. j. 5 C 104/2020-153 takto:

Výrok

I. Odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ohledně částky 41.097,10 Kč potvrzuje.

III. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. mění tak, že žaloba se pro částku 20.344,90 Kč zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22.756,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

V. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů České republice - Okresnímu soudu v Kroměříži částku 121 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů České republice - Okresnímu soudu v Kroměříži částku 209 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 61.442 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl pro částku 3.471,50 Kč (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 63.929 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení ve výši 330 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Žalobce v řízení uplatnil nárok na zaplacení jím uhrazených nákladů na dodávky zemního plynu, elektřiny, vodného a černého uhlí do nemovitostí. Soud I. stupně po skutkové stránce považoval za zjištěné, že výlučným vlastníkem nemovitostí, sestávajících z pozemku p. č. st. 297, jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům) a pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], vše v k. ú. a obci [obec], je žalovaný. Žalovaný nabyl 1/3 nemovitostí děděním po své matce, 2/3 darem od žalobce, který je jeho otcem. Žalobce má zřízené věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání nemovitostí. Nemovitosti užívá žalovaný společně s žalobcem. Účastníci vedli od roku 2015, kdy se žalovaný vrátil z Německa, společnou domácnost. Žalobce uhradil za dodávky služeb a uhlí celkem 129.831,74 Kč, žalovaný se na těchto nákladech nepodílel.

3. Po právní stránce soud I. stupně dovodil, že žalovaný se měl na úhradě služeb spojených s užíváním nemovitostí podílet nejen z titulu, že je vlastníkem nemovitostí, ale především z důvodu, že nemovitosti společně s žalobcem užíval a dodávky služeb spotřebovával. Protože tyto dodávky hradil jen žalobce, žalovaný se podle § 2991 o. z. na jeho úkor bezdůvodně obohatil a musí obohacení vydat. Na nákladech v rodinném domě [adresa], který užívali oba účastníci, by se žalovaný měl podílet rovným dílem, neboť nelze určit přesnou část, kterou každý z účastníků zkonzumoval. Žalobce uplatnil zde vynaložené náklady ve výši 108.998 Kč, proto mu soud I. stupně přiznal polovinu z této částky, tj. 54.499 Kč [adresa] užívali žalobce, žalovaný a také třetí osoby. Svědek [příjmení] [příjmení] zaplatil žalobci jako příspěvek na energie a za použití vybavení dílny částku nepřesahující 10.000 Kč. Z toho důvodu soud I. stupně měl za spravedlivé, aby žalovaný nesl náklady na dodávku elektřiny a vody do dílny jen ve výši jedné třetiny a žalobce ve výši dvou třetin. Protože žalobce uhradil za tyto dodávky celkem 20.869 Kč, k úhradě žalovanému připadá částka 6.943 Kč a pro částku 3.471,50 Kč soud I. stupně žalobu zamítl. Soud I. stupně dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2466/2018 a při zohlednění skutečnosti, že žalovaný je výlučným vlastníkem nemovitostí a žalobce je ze služebnosti tyto nemovitosti oprávněn bezplatně a doživotně užívat, uvedl, že vztah účastníků se blíží vztahu spoluvlastnickému a analogicky podle § 1136 o. z. by se žalovaný měl podílet na úhradě nákladů na vytápění, i kdyby dům neužíval a tím spíše se na nich musí podílet, jestliže dům užíval. [příjmení] služeb žalovaný konzumoval společně s žalobcem a proto je povinen hradit spolu s žalobcem i tyto náklady. Námitku žalovaného, že dodal v letech 2016 až 2018 dříví pro otop, měl soud I. stupně bez významu, neboť veškeré uhlí uhrazené žalobcem bylo spotřebováno, a žalovaný nevznesl námitku započtení nákladů na dodávku dřeva vůči žalobci. Pokud žalobce topil moc (na 25 °C), mohl žalovaný jako vlastník a uživatel nemovitostí zasáhnout. Nárok žalobce nepovažoval soud I. stupně ani zčásti za promlčený, kdy aplikoval ust. § 646 o. z. s tím, že účastníci vedli od roku 2015 nejméně do zahájení řízení společnou domácnost. Za neprokázanou považoval soud I. stupně žalovaným tvrzenou dohodu o tom, že žalobce přenechá k užívání dílnu třetím osobám a bude brát za toto užívání nájemné. Dílnu dle soudu I. stupně užívaly třetí osoby nikoli na základě nájemního vztahu, ale se souhlasem žalobce i žalovaného, za užívání nic neplatily, jen svědek [příjmení] platil symbolické částky za energie a za vybavení dílny (nikoliv jako nájemné), které soud I. stupně zohlednil při určení 1/3 podílu žalovaného na úhradě dodávek elektřiny a vody do dílny. Výkon práva žalobce neshledal soud I. stupně v rozporu s dobrými mravy. Žalobce opakovaně žádal žalovaného o přispívání na dodávky energií a aby si je přepsal na sebe, žalovanému byla zaslána také písemná předžalobní výzva k vydání bezdůvodného obohacení, na kterou žalovaný nereagoval. Žalovaný nezačal přispívat na dodávky, přestože dosud s žalobcem bydlí. Soud I. stupně naopak považoval za rozporné s dobrými mravy chování žalovaného, neboť nemovitosti dlouhodobě užívá, aniž by se na úhradě služeb podílel, navíc za situace, kdy nemovitosti z větší části získal darem od žalobce.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, jímž napadl všechny jeho výroky. Namítal, že rozsudek soudu I. stupně vychází z nesprávných skutkových zjištění, nedostatečného rozsahu dokazování a nesprávného právního posouzení a je nepřezkoumatelný, neboť soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s obranou žalovaného. V konkrétnu uvedl, že není zřejmé, zda vzal soud I. stupně za prokázané, že žalovaný dodal topné dříví v sezónách 2016 - 2018. Jestliže žalovaný dodal dostatečné množství palivového dříví, splnil povinnost podílet se na péči o chod rodinné domácnosti, kterou nelze interpretovat tak, že je povinen podílet se na výdajích jednou polovinou. Pokud žalobce chtěl topit na vyšší teplotu, musí nést zvýšené náklady sám a je v rozporu s dobrými mravy, aby se žalovaný podílel jednou polovinou na nákladech, jestliže výši spotřeby nepředcházela dohoda nebo stanovení pravidel. Je třeba rozdělovat náklady, jejichž vynaložení je nutné k tomu, aby nemovitost mohla být užívána a náklady komfortu užívání, které by měl nést ten, kdo je zapříčinil. Za nesprávný považoval žalovaný závěr soudu I. stupně, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Svědci [jméno] [jméno] a [příjmení] neuvedli ničeho k tomu, zda žalobce žalovaného vyzval k podílu na nákladech provozu domácnosti. Soud I. stupně dle žalovaného nesprávně uvěřil výpovědi žalobce, že žalovaného vyzval ústně. Vzhledem k okolnostem soužití účastníků neměl žalovaný důvod se domnívat, že by musel žalobci přispívat penězi na domácnost. Žalovaný poukazoval na zdravotní problémy žalobce pramenící v nemírné konzumaci alkoholu s tím, že žalobce nepopřel, že by jej žalovaný během zdravotních obtíží opatroval a obstarával chod jeho firmy. Žalobce byl od března 2000 v plném invalidním důchodu a sám nezvládal péči o domácnost a firmu. Žalovaný po návratu z Německa neměl příjem, ale staral se o domácnost, pečoval o žalobce a jeho podnikání. Nelze proto situaci hodnotit tak, že se žalovaný obohatil na žalobci, kdy se jednalo o soužití ve společné domácnosti, kde mezi účastníky existuje konsensus, že nebudou provádět zúčtování peněžitých a nepeněžitých plnění, ale vzájemně si nezištně pomáhat. Pokud by ze strany žalobce předcházel požadavek vůči žalovanému, nárok na kompenzaci nákladů by byl dán. Žalovaný dále rozporoval závěry soudu I. stupně ohledně přenechání obou dílen k užívání. Žalovaný tvrdil existenci dohody mezi žalobcem a žalovaným o tom, že žalobce je oprávněn přenechat obě dílny do užívání třetím osobám a brát si z toho náhradu za užívání. Svědek [příjmení] vypověděl, že žalobci platil asi 3.000 Kč měsíčně, přičemž se v dílně zdržel hodinu, max. dvě. Je proto dle žalovaného vyloučeno, aby vytvořil odběr elektrické energie v hodnotě 3.000 Kč měsíčně. To dle žalovaného vede k závěru o existenci dohody mezi účastníky a přiznání nároku by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný přenechal žalobci své nemovitosti, aby z nich bral užitek. Ve velké dílně probíhal prodej aditiv do nafty Ad blue a náklady za spotřebovanou elektrickou energii si žalobce uplatňoval jako podnikatelský náklad. Žalobce elektrickou energii ve velké dílně spotřeboval sám a v této části nemůže být žaloba důvodná. Žalovaný dále namítal, že žalobci vypomáhal s podnikáním, za což mu žalobce vyplatil postupně 100.000 Kč a pokud by mezi nimi byla neshoda ohledně přispívání na náklady domácnosti, žalobci nebránilo ničeho si své nároky srážet oproti vyplaceným částkám. Žalovaný také poukázal na šikanózní charakter žaloby, kdy žalobce uvedl, že mu nejde o peníze, ale o princip, na druhou stranu odmítl návrh na uzavření smíru na zaplacení jedné poloviny žalované částky. Jako nesprávnou považoval žalovaný aplikaci ust. § 886 odst. 2 o. z. soudem I. stupně s tím, že soud měl vyhodnotit schopnosti a možnosti žalovaného jako zletilého dítěte a odůvodněné potřeby žalobce, kdy soud I. stupně se nezabýval tím, zda žalovaný má vlastní příjmy a v jaké výši. Dle žalovaného je soudkyně soudu I. stupně podjatá, neboť neprovedla ztotožnění svědka [jméno] [jméno] (syna žalobce) při jednání dne [datum] podle občanského průkazu a jeho adresu uvedla jen na základě sdělení svědka, tato adresa je přitom nesprávná. Podjatost soudkyně žalovaný spatřoval také v tom, že byl zamítnut důkaz audionahrávkou. Podle žalovaného je důvodem podjatosti skutečnost, že si na postup soudkyně v řízení žalovaný stěžoval předsedovi soudu. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku I., II. tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá, ve výroku III. tak, že žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení, a ve výroku IV. tak, že žalobci bude uložena povinnost uhradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

5. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání uvedl, že soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy ke zjištění skutkových tvrzení, dospěl z nich ke správným skutkovým zjištěním a věc po právní stránce správně posoudil. S odvoláním žalovaného nesouhlasil a navrhl, aby napadený rozsudek byl potvrzen.

6. Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř., odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. a), c), d), e), g) o. s. ř.

7. Ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu I. stupně, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, není odvolání žalovaného subjektivně přípustné (§ 201 o. s. ř.), neboť žalovaný v odvolacím řízení nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku, než jak bylo ve výroku II. rozhodnuto soudem I. stupně. Odvolací soud proto odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu I. stupně podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

8. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) přezkoumal a po zopakování dokazování dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro jeho částečnou změnu.

9. Předně se odvolací soud zabýval námitkou žalovaného, že soudkyně soudu I. stupně je podjatá, tedy že napadené rozhodnutí bylo vydáno vyloučeným soudcem. Uvedenou námitku odvolací soud posoudil z pohledu ustanovení § 14 odst. 1 až 4 o. s. ř., které upravuje důvody, pro které je soudce z projednání a rozhodnutí věci vyloučen. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný spojuje podjatost soudkyně s jejím postupem v řízení, není námitka žalovaného důvodná, neboť podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

10. Žalovaný také nedůvodně namítá, že rozsudek soudu I. stupně je nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele; je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1343/2014).

11. Napadené rozhodnutí zákonným požadavkům na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, upraveným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., vyhovuje. Soud I. stupně v něm zcela dostatečným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti významné pro rozhodnutí považuje v řízení za prokázané a na základě kterých důkazů a které nikoliv, přičemž provedené důkazy hodnotil jak v jejich jednotlivosti, tak v jejich souhrnu i s přihlédnutím k tomu, co bylo v řízení uvedeno účastníky, a uvedl své úvahy, jimiž byl při hodnocení důkazů veden. Ke skutkové stránce věci učinil skutkový závěr a neopomenul se vypořádat s důkazy, které jím nebyly provedeny. Za nepřezkoumatelné nelze mít ani právní posouzení věci soudem I. stupně, neboť soud I. stupně uvedl, podle kterých právních norem věc hodnotil a jak je na posuzovaný případ aplikoval. Nelze přitom přisvědčit žalovanému, že soud I. stupně se náležitě nevypořádal s jeho procesní obranou. Soud I. stupně se skutečnostmi, kterými žalovaný brojil proti uplatněnému nároku, pečlivě zabýval a vysvětlil, zda jim při posouzení oprávněnosti nároku přikládá význam či nikoliv. Důvody, pro které soud I. stupně žalobě vyhověl a zčásti ji zamítl, jsou z napadeného rozhodnutí zřejmé. Okolnost, že posouzení procesní argumentace žalovaného soudem I. stupně nevyznělo plně v souladu s jeho stanoviskem, nečiní rozhodnutí soudu I. stupně nepřezkoumatelným; nepřezkoumatelnost rozhodnutí nelze zaměňovat s jeho případnou nesprávností. Nadto lze poznamenat, že žalovaný byl schopen formulovat své odvolací námitky jak ve vztahu ke skutkovým zjištěním, tak vůči právním závěrům soudu I. stupně, o čemž svědčí samotný obsah jeho odvolání, a formulace odůvodnění napadeného rozhodnutí mu nebyla na újmu. I tato skutečnost svědčí o tom, že nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jak je pojímána soudní praxí (viz shora zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu), a nejsou proto dány důvody pro jeho zrušení podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (čehož se žalovaný ostatně ani svým odvolacím návrhem nedomáhal).

12. Proti skutkovým zjištěním soudu I. stupně žalovaný v konkrétnu namítal, že z rozhodnutí není zřejmé, zda soud I. stupně vzal za prokázané tvrzení žalovaného o dodaném topném dříví. K této skutečnosti soud I. stupně ve svých skutkových závěrech sice ničeho blíže neuvedl, avšak v rámci právního hodnocení věci vysvětlil, že tuto skutečnost nepovažuje pro posouzení věci za významnou a na základě jakých důvodů.

13. Žalovaný v odvolání rozporoval také skutková zjištění učiněná soudem I. stupně z účastnické výpovědi žalobce a svědka [jméno] [příjmení]. Měl za to, že dokazování nemělo vést k závěru, že žalobce v průběhu rozhodného období vyzýval žalovaného, aby se na nákladech spojených s dodávkou služeb podílel, poukazoval na to, že mezi účastníky byl konsensus o tom, že nebudou provádět zúčtování vzájemných peněžitých a nepeněžitých plnění, že mezi nimi byla ústní dohoda, na základě níž byl žalobce oprávněn přenechávat obě dílny do užívání třetím osobám a částka 3.000 Kč placená svědkem [příjmení] byla náhradou za užívání dílny (nájemným). Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně. S ohledem na odvolací výhrady žalovaného odvolací soud zopakoval dokazování účastnickými výpověďmi žalobce a žalovaného a výpovědí svědka [jméno] [příjmení].

14. Z účastnické výpovědi žalobce odvolací soud zjistil, že žalobce žalovaného nežádal o to, aby si po darování nemovitostí na sebe dodávky energií a služeb převedl nebo aby na ně žalobci přispíval, žalobce předpokládal, že to žalovaný automaticky učiní. Účastníci se v souvislosti s přestěhováním žalovaného z Německa nebavili o úhradě nákladů v domácnosti. Žalobce platil svoji stravu, jezdil na obědy do restaurace, prováděl úklid, který přestal dělat, když se na něm žalovaný nepodílel, místnosti obývané žalovaným neuklízel. Žalovaný pro žalobce a pro domácnost ze svého ničeho neplatil, společně účastníci nenakupovali, žalobce nevěděl, jaký má žalovaný příjem. Žalovaný prováděl sečení zahrady. Žalovaný užíval dům každý den, společnou kuchyň užívali oba účastníci. Nemovitosti žalobce daroval žalovanému po svém propuštění z nemocnice, tehdy mu žalovaný v podnikání pomáhal (slovy žalobce„ začal se plantat“), vaření, praní, žehlení si žalobce zařizoval sám. Od svědka [příjmení] žalobce dostával 3.000 Kč měsíčně, nakládal a skládal mu zboží svým vysokozdvižným vozíkem z kamionu. Svědek užíval dílnu asi 1 rok v roce 2019, žalobce od něj dostal celkem asi 30.000 Kč.

15. Z účastnické výpovědi žalovaného odvolací soud zjistil, že s žalobcem se nebavili o podmínkách, za kterých se žalovaný nastěhuje po návratu z Německa v r. 2015 zpátky do nemovitostí. Žalovaný nechtěl v nemovitostech žít napořád, měl úmysl spravit si jiný svůj dům. Žalovaný nakupoval potraviny, drogerii pro sebe. Žalobce potraviny konzumoval, protože byly v lednici, konzumoval také žalovaným navařené jídlo. O příspěvek na energie žalobce žalovaného nežádal. V letech 2016 - 2019 měl žalovaný nahodilý příjem. Žalobci pomáhal žalovaný po celou dobu v podnikání. Každý rok žalovaný řezal dříví na zimní období. Žalobce byl propuštěn v roce 2014 z nemocnice, tehdy mu žalovaný asi roku pomáhal s praním, vařením, úklidem. Žalobce měl od svědka [příjmení] dostávat 3.000 Kč za pronájem, nikoli za práci vysokozdvižným vozíkem, což se svědkem dohodl žalovaný. V malé dílně užívané svědkem [příjmení] byla na elektřinu jen vrata a zářivka, svědek tam byl od roku 2016 do června 2019.

16. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že užíval v nemovitostech prostory garáže po dobu 1,5 až 2 let na základě ústní domluvy s žalovaným. S ním dohodl, že bude přispívat na energie a provoz vysokozdvižného vozíku přímo žalobci, vozík využíval 1x - 2x týdně. Žalobci svědek platil v hotovosti 3.000 Kč měsíčně, spotřebovával tam elektřinu (světla a otevírání vrat) a v té částce byl i vysokozdvižný vozík. Nájemné neplatil, užívání prostor bylo zdarma.

17. V návaznosti na zopakování dokazování výslechem obou účastníků a svědka [jméno] [příjmení] odvolací soud musí korigovat některé ze skutkových zjištění soudu I. stupně.

18. Jestliže soud I. stupně měl z výpovědi žalobce s přihlédnutím ke svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] za prokázané, že žalobce v průběhu rozhodného období žádal žalovaného, aby se podílel na nákladech spojených s dodávkou energií, odvolací soud tento skutkový závěr nesdílí. Sám žalobce (oproti své výpovědi před soudem I. stupně) jako účastník řízení v odvolacím řízení vypověděl, že žalovaného nevyzýval, aby si dodávku služeb přepsal na sebe nebo aby žalobci na energie přispíval. Žalobcova výpověď koresponduje s účastnickou výpovědí žalovaného, který uvedl, že žalobce ho o příspěvek na energie nežádal, a odpovídá i další části výpovědi žalobce, že považoval za samozřejmé (slovy žalobce automatické), že žalovaný tak po darování nemovitostí bude činit.

19. Za správný nepovažuje odvolací soud ani závěr soudu I. stupně, že účastníci vedli od roku 2015 nejméně do zahájení řízení společnou domácnost. V posuzované věci vyšlo najevo, že žalovaný se do předmětných nemovitostí nastěhoval po svém návratu z Německa v roce 2015. Zákon [číslo] Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále též„ o. z.“) institut společné domácnosti, typické zejména pro soužití manželů, nahradil institutem rodinné domácnosti, s pojmem společné domácnosti však i nový občanský zákoník dále pracuje, konkrétně například v ustanovení § 646 upravujícího počátek běhu promlčecí lhůty mezi manžely a dalšími skupinami osob. V rozhodnutí ze dne 24. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 3382/2017 Nejvyšší soud uvedl, že definici /vymezení/ rodinné domácnosti o. z. neobsahuje, lze však vyjít z definice formulované v souvislosti s výkladem § 743 o. z. komentářovou literaturou, podle níž je rodinnou domácností (manželů) společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími (srov. [příjmení], [jméno]; [příjmení], [jméno] a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IV, § [číslo] a související společná a přechodná ustanovení. [obec]: Leges, 2016, str. 649).

20. Tvoří-li znaky rodinné domácnosti trvalé spolužití osob ve společném obydlí a jejich společné hospodaření, je dle odvolacího soudu aplikovatelná ustálená judikatura vztahující se ke společné domácnosti. [ulice] domácnost byla vymezena v ust. § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též„ obč. zák.“) jako domácnost tvořená fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. V rozhodnutí ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 683/2006 Nejvyšší soud uvedl, že jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. V rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 292/2013 Nejvyšší soud uvedl, že o společnou domácnost dvou nebo více fyzických osob jde jen tehdy, jestliže spolu skutečně a trvale žijí na jednom nebo více místech a jestliže opravdu společně uhrazují náklady na své potřeby. Žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli; dvě nebo více fyzických osob tvoří společnou domácnost, jen jestliže všechny spolu opravdu chtějí trvale žít a společně uhrazovat náklady na své potřeby. I když je společná domácnost založena na skutečném (faktickém) soužití dvou nebo více fyzických osob a skutečném (faktickém) společném uhrazování nákladů na jejich potřeby, její vznik a další trvání nutně přepokládá, že každá z fyzických osob, které tvoří společnou domácnost, projevila vůli být členem takovéhoto spotřebního společenství a že v takovém spotřebním společenství vskutku i nadále setrvává. Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2026/2011).

21. Všechny znaky vedení rodinné domácnosti, resp. společné domácnosti ve smyslu výše uvedeného, soužití účastníků dle jejich účastnických výpovědí nevykazovalo. Účastníci spolu fakticky žili a dosud žijí v jednom domě, avšak jejich vůle k vytvoření společné domácnosti nesměřovala. O podmínkách, za nichž budou po návratu žalovaného z Německa žít v jednom domě, spolu účastníci nehovořili a nevyjasnili si je. Žádný z nich neprojevil vůli utvořit trvalé spotřební společenství, v němž budou společně uhrazovat náklady na své potřeby. Nelze mít ani za to, že společnou domácnost utvořili na základě konkludentního souhlasu, neboť přinejmenším u žalovaného scházel úmysl žít s žalobcem v trvalém společenství, když měl v úmyslu v předmětných nemovitostech bydlet jen do doby, než si opraví jiný svůj dům. Okolnost, že k tomu dosud nedošlo, není rozhodná. Ze strany žalobce ani ze strany žalovaného nelze spolehlivě dovodit ani vůli společně hospodařit, tedy společně uhrazovat náklady na své potřeby bez rozlišování příjmů. O tom svědčí skutečnost, že žalobce měl za to, že žalovaný se bude podílet na úhradě nákladů na dodávku energií, žádný z účastníků neměl v úmyslu hradit náklady na potřeby druhého z nich či domácnosti. Také nákupy účastníci nedělali společně, jak vypověděl žalobce, a ani je za společné nepovažovali, jak vyplynulo z výpovědi žalovaného, který hovořil o tom, že nakupoval potraviny a drogerii pro sebe. Okolnost, že žalobce konzumoval jídlo zakoupené žalovaným, příp. jím uvařené, pro vedení společné domácnosti nepostačuje, neboť žalobce pouze využil toho, že měl k jídlu žalovaného přístup (společná kuchyň, jídlo v lednici). [příjmení] žalovaného o zahradu nelze při shora uvedených skutečnostech považovat jako náhradu finančního podílu žalovaného na vedení společné domácnosti. Účastníci ani společně neobstarávali své potřeby, když žalovaný zajišťoval pro žalobce praní, vaření a úklid jen v souvislosti s jeho špatným zdravotním stavem po dobu cca půl roku po propuštění žalobce z nemocnice v roce 2014 (soud v tomto směru uvěřil výpovědi žalovaného s ohledem na zdravotní stav žalobce, kdy i on sám uvedl, že chodil o švédských berlích). Následně si žalobce péči o svoji osobu a úklid obstarával a dosud obstarává sám (výpověď žalobce).

22. Odvolací soud proto oproti soudu I. stupně uzavírá, že i když účastníci v rozhodném období spolu bydleli, společně nehospodařili a společnou domácnost nevedli. V dané souvislosti odvolací soud poznamenává, že soud I. stupně ve svém závěru o existenci společné domácnosti vycházel v podstatě jen z tvrzení účastníků, že fakticky žili v jednom domě, nakupovali do domácnosti, občas si navzájem vařili a žalovaný udržoval zahradu. K tomu je však potřebné uvést, že uvedené neodpovídá skutkovým zjištěním, jež vyplynula z dokazování. Shodná tvrzení účastníků mohou být podkladem pro skutkové závěry jen tehdy, nejsou-li v rozporu s provedenými důkazy.

23. Dále odvolací soud považuje za prokázané, že tzv. malou dílnu (garáž) užíval svědek [příjmení] [příjmení], a to na základě ústní dohody mezi ním a žalovaným. Za užívání těchto prostor neplatil nájemné, ale poskytoval žalobci měsíčně částku 3.000 Kč na spotřebu elektrické energie a za použití vysokozdvižného vozíku ve vlastnictví žalobce, žalobce tyto částky od něj přijímal. Odvolací soud uvěřil svědkovi, že se jednalo o příspěvek na elektrickou energii a na vysokozdvižný vozík, kdy svědek vypovídal pod hrozbou trestního stíhání v případě nepravdivé výpovědi a odvolací soud přihlédl k tomu, že svědek nemá žádný právní zájem na výsledku řízení a též k tomu, že svědek vypovídal shodně i v řízení před soudem I. stupně. Dobu, po kterou svědek tzv. malou dílu užíval a žalobci platil částku 3.000 Kč měsíčně, nebyl svědek schopen uvést přesně. Žalobce hovořil o době cca jednoho roku, dle žalovaného šlo o dobu od roku 2016 do června 2019. Jelikož svědek připustil jako maximální dobu užívání dílny dobu dvou let, odvolací soud uzavřel, že svědek tzv. malou dílu užíval po tuto dobu.

24. V ostatním, kromě shora uvedeného, odvolací soud vyšel při posouzení věci ze skutkových zjištění soudu I. stupně, neboť tato v provedeném dokazování mají spolehlivý podklad, a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

25. Je tedy správným i závěr soudu I. stupně, že mezi žalobcem a žalovaným nebyla uzavřena ústní dohoda o tom, že žalobce je oprávněn přenechat dílnu [adresa] (resp. obě dílny) k užívání třetím osobám a brát za jejich užívání nájemné. Oba účastníci potvrdili, že ohledně užívání nemovitostí po přestěhování žalovaného zpět z Německa se spolu vůbec nebavili. Nedohodli tedy žádné podmínky pro užívání rodinného domu či dílen. Skutečnost, že za užívání dílny třetí osoby nehradily nájemné, vyplynula i z výpovědi svědka [jméno] [příjmení]. K uzavření předmětné dohody mezi účastníky nedošlo ani konkludentně. Žalovaný tvrdil, že za užívání dílen měly třetí osoby platit nájemné, zatímco bylo prokázáno výpovědí svědka [příjmení], že za užívání prostor ničeho neplatil, jím poskytované platby byly platbami za elektrickou energii a za výpomoc vysokozdvižným vozíkem, takto to bylo vnímáno i žalobcem dle jeho výpovědi. S uvedeným závěrem jsou v souladu i zjištění učiněná soudem I. stupně, kdy existence tvrzené dohody z žádného důkazu nevyplynula.

26. Odvolací soud neprovedl důkaz zvukovou stopou ve videozáznamu ze stejných důvodů, pro které byl tento důkazní návrh zamítnut soudem I. stupně, k čemuž ještě doplňuje, že posouzení (ne) přípustnosti provedení předmětného důkazu je v posuzované věci v souladu s judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 26 Cdo 4007/2008 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 2299/17), když nelze mít za to, že žalobce ve vztahu k svědkovi [příjmení] vystupoval ohledně užívání dílny v rámci výkonu svého povolání.

27. Vycházeje ze skutkových okolností dané věci lze uvést, že po právní stránce soud I. stupně posoudil uplatněný nárok správně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Podle ust. § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

28. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvádí, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4514/2007 nebo ze dne 25. 11.2010 sp. zn. 30 Cdo 2262/2009). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1321/2011 se podává, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl).

29. V daném případě nutno vyjít ze skutečnosti, že předmětné nemovitosti užívají oba účastníci, kdy žalovaný nemovitosti užívá z titulu svého vlastnického práva a žalobce na základě služebnosti doživotního a bezplatného užívání. Náklady na dodávky elektrické energie, plynu, černého uhlí a vodné (dále též souhrnně„ dodávky služeb“) zaplatil ze svého pouze žalobce, žalovaný se na jejich úhradě nepodílel. Žalovaný v souvislosti s užíváním nemovitostí dodávky služeb spolu s žalobcem konzumoval. Tím se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, neboť žalobce plnil dodavatelům služeb i za to, co spotřeboval žalovaný. Ze strany žalovaného se jedná o majetkový prospěch získaný na úkor žalobce plněním bez právního důvodu.

30. Přiléhavě soud I. stupně vztahy mezi účastníky s ohledem na právní důvody, jimiž je založeno u žalobce a žalovaného užívání předmětných nemovitostí, porovnal se vztahem mezi podílovými spoluvlastníky s tím, že má-li se spoluvlastník podílet na (nutných) nákladech na vytápění jako nákladech na zachování věci i v případě, že věc neužívá, tím spíše musí žalovaný nést náklady na vytápění domu, jestliže dům spolu s žalobcem užívá.

31. Žalovaný sice důvodně poukazuje na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo 1209/2004, na které soud I. stupně ve svém rozhodnutí poukázal, vycházelo z jiných skutkových okolností (jednalo se o úhradu nákladů spojených s bydlením mezi bývalými manžely žijícími v bytě ve společném nájmu), na správnosti právního posouzení uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení to však ničeho nemění. I když se Nejvyšší soud ve své judikatuře otázkou úhrady nákladů vynakládaných na bydlení zabýval ve vztahu mezi bývalými manžely jako osobami žijícími ve společném bytě (např. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3999/2008 nebo ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 528/2018), lze jeho závěry ohledně povinnosti bývalého manžela podílet se na úhradě nákladů na bydlení hrazených po zániku práva společného nájmu jen druhým bývalým manželem bytu přiměřeně použít i na vztah mezi jinými osobami než bývalými manžely, a to i za účinnosti nové právní úpravy (o. z.).

32. Odvolací soud však nesdílí právní názor soudu I. stupně, že povinnost žalovaného podílet se na chodu domácnosti vyplývala žalovanému z ustanovení § 886 odst. 2 o. z., dle jehož první věty se dítě podílí na péči a chod rodinné domácnosti vlastní prací, popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma způsoby. Odvolací soud revidoval skutkové zjištění soudu I. stupně ohledně vedení rodinné (společné) domácnosti účastníky a již z toho důvodu nelze povinnost žalovaného podílet se na úhradě nákladů na dodávky služeb spojených s bydlením jako součásti nákladů rodinné domácnosti dovodit. Nadto je potřebné uvést, že předmětné ustanovení upravuje vztahy mezi rodiči a dětmi v rámci rodičovské odpovědnosti, tedy péče rodiče o nezletilé dítě.

33. Odlišné zjištění odvolacího soudu ohledně existence vedení společné domácnosti mezi účastníky nutně vedlo i k odchylnému posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným, neboť ustanovení § 646 o. z., aplikované soudem I. stupně, použít v daném případě nelze. Nelze se proto ztotožnit se závěrem soudu I. stupně, že promlčecí lhůta nezačala běžet.

34. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Podle § 611 o. z. promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví. Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2). Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 638 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec 1). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (odstavec 2).

35. Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení zákon stanoví subjektivní promlčecí lhůtu (§ 629 odst. 1 o. z.) a objektivní promlčecí lhůtu (§ 638 o. z.).

36. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se ochuzený dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání konkrétního bezdůvodného obohacení a kdo je získal.

37. Ke vzniku bezdůvodného obohacení, jež bylo získáno plněním bez právního důvodu, dochází již samotným přijetím tohoto plnění. V případě konzumace služeb spojených s bydlením se rozhodný okamžik pro posouzení počátku subjektivní promlčecí lhůty proto pojí s obdobím, ve kterém byly služby dodány a účastníky tedy spotřebovány. V daném případě žalobce měl od počátku vědomost o tom, že do nemovitostí jsou dodávány služby, jejichž náklady hradí sám a že tyto služby spotřebovává společně s žalovaným. Měl tedy vědomost o tom, že na jeho úkor dochází k bezdůvodnému obohacení ze strany žalovaného.

38. Žalobce podal žalobu u soudu dne [datum] a s ohledem na tříletou subjektivní lhůtu dle ust. § 629 odst. 1 o. z. je jeho nárok promlčen u služeb spotřebovaných za období přede dnem [datum]. Objektivní desetiletá promlčecí lhůta byla zachována, neboť předmětem sporu nebylo bezdůvodné obohacení za spotřebované služby za období předcházející deset let od podání žaloby.

39. K promlčení nedošlo v následujícím rozsahu: a) náklady na dodávku zemního plynu v místě spotřeby [adresa] -) částka 752,60 Kč za období od [datum] do [datum] - žalobce žádal zaplacení částky 4.703 Kč za období od [datum] do [datum], což je 350 dnů; na 1 den připadá částka 13,44 Kč a za 56 dnů od [datum] do [datum] se jedná o částku 752,60 Kč. -) částka 5.022 Kč za období od [datum] do [datum] -) částka 5.060 Kč za období od [datum] do [datum] b) náklady na dodávku elektrické energie v místě spotřeby [adresa] -) částka 3.103,70 Kč za období od [datum] do [datum] - žalobce žádal zaplacení částky 7.751 Kč za období od [datum] do [datum], což je 372 dnů; na 1 den připadá částka 20,83 Kč a za 149 dnů za období od [datum] do [datum] se jedná o částku 3.103,70 Kč. -) částka 7.372 Kč za období od [datum] do [datum] -) částka 8.419 Kč za období od [datum] do [datum] c) náklady na dodávku elektrické energie v místě spotřeby [adresa] -) částka 2.372 Kč za období od [datum] do [datum] - žalobce žádal zaplacení částky 5.922 Kč za období od [datum] do [datum], což je 372 dnů; na 1 den připadá částka 15,92 Kč za 149 dnů za období od [datum] do [datum] se jedná o částku 2.372 Kč -) částka 6.912 Kč za období od [datum] do [datum] -) částka 7.368 Kč za období od [datum] do [datum] d) náklady na dodávku vody v místě spotřeby [adresa] -) částka 516,90 Kč za období od [datum] do [datum] - žalobce žádal zaplacení částky 1.038 Kč za období 2016 2017 uhrazené dne [datum], dle účastníků se jednalo o roční zúčtování, což je 365 dnů; na 1 den připadá částka 2,84 Kč a za období od [datum] do [datum] se jedná o částku 516,90 Kč -) částka 753 Kč za období 2017 2018 (jedná se období po předchozím zúčtování ze dne [datum]) -) částka 867 Kč za období 2018 2019 e) náklady na dodávku vody v místě spotřeby [adresa] -) částka 627 Kč za období 2018 2019 f) náklady na dodávku černého uhlí -) částka 20.339 Kč za dodávku ze dne [datum] -) částka 29.989 Kč za dodávku ze dne [datum] (náklady na dodávku černého uhlí ze dne [datum] ve výši 17.685 Kč jsou promlčeny, neboť s ohledem na další dodávku uhlí dne [datum] lze logicky předpokládat, že uhlí bylo v zimním období roku 2016 2017 spotřebováno).

40. Žalobce v řízení žádal zaplacení jedné poloviny z celkové částky 129.827 Kč jím uhrazené za dodávky služeb. Ze shora uvedeného vyplývá, že nepromlčená výše dodávek služeb, od nichž žalobce odvíjí svůj nárok, činí celkem částku 99.473,20 Kč.

41. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu však nelze žalobci přiznat nárok na zaplacení jedné poloviny z částky 99.473,20 Kč. Nelze přehlédnout, že se jednalo o služby dodávané jednak do rodinného domu (místo spotřeby [adresa]) užívaného pouze účastníky a jednak do dílen (místo spotřeby [adresa]) užívaných též třetími osobami, v souvislosti s čímž žalobce inkasoval od třetích osob peněžní prostředky na úhradu těchto služeb.

42. V řízení bylo zjištěno, že žalobce inkasoval od svědka [příjmení] částku 3.000 Kč měsíčně na úhradu elektrické energie a za výpomoc s vysokozdvižným vozíkem, a to po dobu dvou let, kdy uvedená doba spadá do období, v němž není nárok žalobce promlčen. Dále žalobce obdržel od svědka [příjmení] částku max. 10.000 Kč, kdy se jednalo o kompenzaci nákladů na energie a vybavení dílny. Žalovaný vypověděl, že náklady na spotřebu elektrické energie v dílně svědkem [příjmení] byly minimální, což lze akceptovat i s ohledem na výpověď svědka [příjmení]. Vzhledem k této skutečnosti odvolací soud úvahou (§ 136 o. s. ř.) dovodil, že žalobce inkasoval na úhradu dodávek služeb od svědka [příjmení] jednu třetinu, tj. částku 1.000 Kč měsíčně a za období dvou let celkem částku 24.000 Kč, když zbylá výše svědkem placené částky byla nákladem na vysokozdvižný vozík. Také u svědka [příjmení] lze vyjít z toho, že žalobce inkasoval na úhradu dodávek služeb jednu třetinu, tj. celkem 3.333 Kč, a zbylá výše byla náhradou za použití vybavení dílny. Za situace, kdy žalobce obdržel na úhradu energií v dílnách částku 27.333 Kč a žalobcem uhrazené nepromlčené náklady na dodávku služeb činily celkem 17.279 Kč (2.372 Kč + 6.912 Kč + 7.368 Kč + 327 Kč), dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nelze nárok na zaplacení jedné poloviny z částky 17.279 Kč přiznat, neboť náklady na dodávku služeb do dílen (spotřebované energie v dílnách) byly žalobci v celé výši uhrazeny.

43. Z toho důvodu není tudíž významné, zda ve velké dílně realizoval žalobce prodej aditiv do nafty ani zda si náklady na spotřebovanou elektrickou energii uplatňoval jako podnikatelský náklad (posledně uvedená skutečnost je ostatně v odvolacím řízení i nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř.). 44. [příjmení] rámec shora uvedeného odvolací soud ještě poznamenává, že pokud by částky hrazené svědkem [příjmení] a svědkem [příjmení] byly nájemným, tzn. úhradou za užívání dílny, jak namítal žalovaný, pak by je do výše bezdůvodného obohacení žalovaného nebylo možné promítnout. Předmětem sporu není nárok z bezdůvodného obohacení za užívání dílny, ale z bezdůvodného obohacení za spotřebu dodávek služeb.

45. Od celkové nepromlčené výše nákladů na dodávku služeb 99.473,20 Kč proto odvolací soud odečetl částku 17.279 Kč, která představuje nepromlčené náklady za dodávky služeb do dílen. Hodnota spotřebovaných služeb v rodinném domě v nepromlčené výši činí celkem 82.194,20 Kč (rozdíl mezi částkou 99.473,20 Kč a částkou 17.279 Kč), na jejichž úhradě by se účastníci měli podílet rovným dílem, když nemovitosti v místě spotřeby [adresa] užívali oba účastníci (což nebylo žalovaným v řízení zpochybňováno) a nelze určit přesnou výši spotřeby ze strany žalovaného a ze strany žalobce. Výše bezdůvodného obohacení žalovaného tak odpovídá částce 41.097,10 Kč, když vydání spotřebovaných služeb není dobře možné (§ 2999 odst. 1 o. z.).

46. Jedná-li se o bezdůvodné obohacení vzniklé v souvislosti s vytápěním, soud I. stupně správně vyhodnotil, že dodání palivového dříví žalovaným v rozhodném období nemůže být důvodem pro nepřiznání nároku žalobci, neboť účastníci shodně potvrdili, že uhlí, které bylo žalobcem uhrazeno, bylo při vytápění domu spotřebováno. Důvodně také poznamenal, že žalovaný nevznesl námitku započtení, kterou by náklady na dodávku dřeva vůči žalobci uplatnil.

47. Žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v částce 27.946 Kč předžalobní výzvou ze dne [datum]. Za výzvu k zaplacení považuje soudní praxe také podání žaloby. V ní žalobce žádal žalovaného o zaplacení částky 64.913,50 Kč. Lze proto uzavřít, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve shora uvedené částce 41.097,10 Kč se stal splatným (§ 1958 odst. 2 o. z.), neboť žalovaný byl o toto plnění žalobcem požádán.

48. Shodně se soudem I. stupně má odvolací soud za to, že přiznání nároku žalobci není v rozporu s dobrými mravy. Jednání odporující dobrým mravům lze v intencích nového občanského zákoníku považovat za zjevné zneužití práva, které ve smyslu ust. § 8 o. z. nepožívá právní ochrany.

49. Skutečnost, že žalobce nepřistoupil na smírné řešení věci, není možné vyhodnotit bez dalšího tak, že podání žaloby má šikanózní charakter, a to i za situace, kdy žalobce uvedl, mu nejde o peníze. Akceptace smírného návrhu protistrany je výhradně věcí vyhodnocení konkrétního účastníka, zda se spokojí s nabízeným kompromisním řešením nebo zda setrvá na svém návrhu v celé uplatněné výši. Žalobce považoval vyřešení sporu za otázku principu, tedy žalobou sleduje ze svého pohledu potvrzení oprávněnosti svého požadavku, aby se žalovaný podílel na úhradě nákladů za spotřebované služby, nikoliv ublížení žalobci či jeho poškození.

50. Žalovaný poukazoval na to, že žalobce topil na vysokou teplotu a žalovaný by neměl být povinován podílet se na nákladech, jejichž míru spotřeby nemohl ovlivnit. K danému je třeba připomenout, že žalobce užíval nemovitosti původně jako jejich vlastník, následně celý svůj spoluvlastnický podíl o velikosti 2/3 daroval žalovanému a užívání nemovitostí žalobcem do budoucna účastníci zajistili zřízením služebnosti, na základě které je žalobce nemovitosti oprávněn doživotně a bezplatně užívat. Z hlediska faktického užívání nemovitostí se u žalobce tudíž ničeho nezměnilo. Žalovaný se rozhodl s žalobcem nemovitosti spoluužívat, přestěhoval se do nich v roce 2015 z Německa, aniž by si účastníci vyjasnili podmínky spoluužívání. Při neexistenci dohodnutých pravidel spoluužívání společného obydlí bylo na žalovaném, aby respektoval způsob žití žalobce (za předpokladu, že jím nedochází k poškozování majetku žalovaného, což nebylo zjištěno ani tvrzeno). Vytápí-li žalobce dům na vyšší teplotu, než kterou považuje za optimální žalovaný, není to dle odvolacího soudu důvodem, který by měl vést k zamítnutí nároku žalobce pro rozpor s dobrými mravy, neboť bylo a je na rozhodnutí žalovaného, zda za situace, kdy účastníci nedošli ke kompromisu ohledně teplotního komfortu, bude s žalobcem v nemovitostech, které je žalobce oprávněn doživotně bezplatně užívat, stále setrvávat. V dané souvislosti je možné podotknout, že žalovaný není vlastníkem jen předmětných nemovitostí, ale dle svého vyjádření též domu, který zdědil po své babičce. Protože žalovaný po celou dobu rozhodného období nemovitosti společně s žalobcem užíval a požíval tak i plnění do nich dodávané a žalobcem hrazené, není opodstatněné, aby se na jejich úhradě nepodílel.

51. Rozpor s dobrými mravy nezakládají ani další skutečnosti namítané žalovaným. Žalovaný vypověděl, že po dobu cca půl roku zabezpečoval pro žalobce s ohledem na jeho velmi špatný zdravotní stav praní, vaření, úklid, pomáhal mu po celou dobu s podnikáním. Jednalo se ovšem o období po propuštění žalobce z nemocnice, což bylo dle výpovědi žalovaného v roce 2014, tedy v období, které předcházelo vzniku bezdůvodného obohacení (žalobcem uplatněn nárok za období od roku 2016, přiznán mu byl nárok až od [datum]). Pomoc žalobci s podnikáním pak žalobce nevykonával bezúplatně, když dle svého vyjádření k žalobě obdržel za ni celkem 100.000 Kč a měl k dispozici taktéž firemní osobní vozidlo. V rozhodném období žalobce své potřeby již zajišťoval sám. Existence dohody účastníků o tom, že žalobce je oprávněn přenechat dílnu [adresa] (resp. obě dílny) k užívání třetím osobám a brát za jejich užívání nájemné ani existence případně jiné dohody účastníků, podle které by se žalovaný nemusel podílet na nákladech bydlení, nebyla v řízení prokázána. Účastnické výpovědi žalobce a žalovaného, jakož i celý obsah spisu svědčí o tom, že vztahy mezi účastníky nejsou dobré, oba mají řadu výhrad vůči chování druhého z nich. Žalovaný se nemohl s ohledem na vyostřené vztahy mezi účastníky, jakož i s ohledem na skutečnost, že o podmínkách, za nichž budou obou účastníci užívat nemovitosti, oprávněně domnívat, že se nebude muset podílet na nákladech spojených s dodávkami služeb do nemovitostí a že tyto i v rozsahu jeho podílu ponese za něj ze svého žalobce, a to bez ohledu na to, zda jej žalobce o přispívání na tyto náklady žádal či nikoliv. Lze souhlasit se soudem I. stupně, že jako rozporné s dobrými mravy lze vnímat naopak chování žalovaného, který nemovitosti nabyl z větší části darem od žalobce, jako výlučný vlastník nepřistoupil k přehlášení služeb na svoji osobu a přestože nemovitosti po dlouhou dobu spolu s žalobcem užívá, na nákladech spojených s dodávkou služeb se odmítá podílet.

52. Výše uvedené skutečnosti vedou odvolací soud rovněž k závěru, že v posuzované věci není dán prostor pro aplikaci ust. § 3001 odst. 2 o. z., neboť neumožňují dovodit, že by vydáním bezdůvodného obohacení žalovaným vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům. Lze dále poznamenat, že předmět bezdůvodného obohacení nebyl žalovaným získán bez jeho svolení, když žalovaný si musel být vědom, že požívá plnění, za které ničeho nehradí, a setrváním ve společném bydlišti přijímání plnění akceptoval či byl s tím přinejmenším srozuměn. Výše odvolací soud již uvedl, že žalovaný nemohl oprávněně očekávat, že se na výdajích spojených s dodávkami služeb nebude muset podílet, nelze proto hovořit ani o získání předmětu bezdůvodného obohacení v dobré víře.

53. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ohledně částky 41.097,10 Kč jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., tj. ohledně částky 20.344,90 Kč podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

54. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl v řízení procesně úspěšný v rozsahu 63,3 % (pro částku 41.097,10 Kč), jeho procesní neúspěch činil 36,7 % (20.344,90 Kč + 3.471,50 Kč) a má proto právo na zaplacení náhrady nákladů řízení v rozsahu 26,6 % jako rozdílu mezi procesním úspěchem a neúspěchem.

55. Náklady žalobce v řízení před soudem I. stupně byly ve výši 71.032 Kč (v jejich vyčíslení odvolací soud odkazuje pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně). V odvolacím řízení tvoří náklady žalobce náklady právního zastoupení, a to odměna advokáta po 3.700 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále též„ AT“) za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), l) AT, a to účast u jednání přesahujícím 2 hodiny a písemné vyjádření k odvolání. Dále náklady žalobce tvoří náhrada hotových výdajů po 300 Kč ke 3 úkonům právní služby podle § 13 odst. 1, 4 AT a náhrada 21 % DPH ve výši 2.520 Kč z nákladů právního zastoupení podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem náklady žalobce v odvolacím řízení činí 14.520 Kč, což spolu s náklady před soudem I. stupně činí dohromady 85.552 Kč.

56. Žalobce má nárok na náhradu 26,6 % svých nákladů, tj. částky 22.756,80 Kč. Skutečnosti pro moderaci náhrady nákladů řízení nebyly odvolacím soudem zjištěny a ani žádným z účastníků tvrzeny.

57. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku; platebním místem byl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. určen advokát žalobce.

58. O náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku řízení. Ten je dán procesní neúspěšností účastníků (viz shora) a proto žalobci byla uložena povinnost nahradit státu náklady v rozsahu 36,7 % a žalovanému v rozsahu 63,3 % Náklady vznikly státu pouze v řízení před soudem I. stupně, a to na svědečné ve výši 330 Kč, v odvolacím řízení slyšený svědek svědečné nevyúčtoval a náklady státu proto nevznikly. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kroměříži částku 121 Kč a žalovanému částku 209 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení