59 CO 17/2022 - 382

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobce: ; Dr. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] ; zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; Lesy České republiky, s. p., [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení částky 768.751 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2021, č. j. 36 C 273/2020-306, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I a II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se v jeho výroku III mění tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně na nákladech řízení částku 24.045 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 28.566 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 768.751 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I), uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 127.630 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu ve [obec] náklady řízení ve výši 14.906 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. V podstatných částech odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se s tvrzením, že je univerzální závětní dědic po své matce [jméno] [příjmení], které byl v restitučním řízení mimo jiné vydán pozemek p. č. st. [anonymizováno] v k. ú. [obec], jehož součástí je budova [adresa], domáhal náhrady škody ve výši žalované částky, protože žalovaný porušil svou povinnost nakládat s předmětnou nemovitostí s péčí řádného hospodáře; porušení této povinnosti spatřoval žalobce v tom, že žalovaný nechal vzlínat zemní vlhkost do zdí předmětné budovy až do stavu, kdy není bez rozsáhlé rekonstrukce způsobilá dalšího užívání. Kromě zanedbání péče měl žalovaný provést stavební úpravy budovy a jejího okolí, které vlhnutí zdí umocnily (neprodyšné cementové vnitřní omítky, neprodyšná vnější fasáda, vyspárování okapového chodníku směrem k budově, nedostatečné vyspádování parkovací plochy od budov, neudržovaný anglický dvorek, ubourání komínových průchodů). Žalovaný odmítl, že by vlhkost zdiva zhoršily jím provedené opravy, poukázal na to, že řadou investic budovu zhodnotil (zajistil statiku budovy, provedl její plynofikaci, upravil okolní plochy a zrekonstruoval vnitřní prostory budovy); poukázal na to, že budova má více než 100 let, před účinností zákona o půdě byly na budově provedeny opravy, které mohly mít vliv na vlhkost zdí (např. výměna podlah) a žalobce o budovy po jejím vydání řádně nepečuje. Po provedeném dokazování listinami a znaleckým posudkem Doc. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný budovu v rozhodném období od [datum] do [datum] (do dne jejího vydání žalobci) neznehodnotil, naopak ji řadou jiných oprav v rozhodném období zhodnotil (např. zajištěním statiky budovy v letech 2011 [číslo], rekonstrukcí služebního bytu v roce 2008). Soudem prvního stupně ustanovený znalec konstatoval, že vyjma zničených omítek vzlínající vlhkost budovu samotnou nikterak nepoškodila. Vlhkostí zničené omítky lze vyměnit za nové stejným způsobem jako v letech 1998 1999 učinil žalovaný. Uvedené znamená, že oproti stavu ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (ke dni [datum]) nedošlo kvůli vzlínající vlhkosti k nárůstu znehodnocení budovy. Žalovaný, co se vzlínající vlhkosti týče, předal žalobci dne [datum] budovu ve stejném stavu, v jakém byla ke dni [datum], tj. se vzlínající vlhkostí ničící vnitřní omítky a bez jakékoliv zábrany bránící vzlínání vlhkosti z podloží. Znehodnocené omítky nejsou znehodnocením oproti stavu ke dni [datum], protože byly zhotoveny až v letech 1998 1999 a v době předání budovy dne [datum] byly vlhkostí zcela zničeny a odsouzeny k výměně (stejně jako původní omítky). Soud prvního stupně také uvedl, že posouzení otázek, zda stavební úpravy provedené žalovaným zapříčinily nebo významným způsobem zhoršily vlhkost zdí budovy, zda a jakým způsobem vlhkost poškozuje budovu, vyžaduje odborné znalosti z oboru stavebnictví; odborná vyjádření předložená účastníky neměla náležitosti znaleckého posudku a nebyla zpracována soudními znalci, přičemž tento nedostatek by nevyřešil ani výslech těchto odborníků, proto soud ustanovil soudního znalce z oboru stavebnictví, a dotazy, jaký dopad na stav budovy měla žalobcem vytýkaná nečinnost žalovaného a jím provedené stavební opravy, směřoval na tohoto znalce. Soud prvního stupně neshledal ani důvody pro revizi znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce [příjmení]. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D., protože znalec své odborné závěry přesvědčivě vysvětlil a logicky zdůvodnil. Soud prvního stupně dodal, že odborný závěr Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení], že za současný stav nadměrné vlhkosti zdí může zanedbaný anglický dvorek, odbourané komínové průduchy, stavební úpravy provedené žalovaným (výměna vnitřních omítek v letech 1998 1999, nová fasáda zhotovená v letech 2011 [číslo], oprava parkoviště v roce 2014) vyvrátil přesvědčivě nejen znalec ale i dokazováním zjištěná skutečnost, že zdi byly mokré a omítky vlhkostí zničené již před provedením uvedených oprav a úprav. Rovněž soud prvního stupně uvedl, že nebylo významné, zda stavební úpravy prošly správním schvalovacím procesem, pročež důkazní návrhy týkající se povolení a kolaudace stavebních úprav považoval za nadbytečné. Dále uvedl, že velmi vysoká vlhkost zdí nebyla důsledkem porušení povinnosti žalovaného pečovat v rozhodném období o nemovitost jako řádný hospodář, ať již v důsledku nesprávné péče (stavební úpravy) nebo v jejím zanedbání (nezhotovení vodorovné hydroizolace). Kvůli absenci vodorovné hydroizolace, kterou budova nemá od počátku, voda vzlínala do zdí již ke dni [datum] a škoda v podobě zničené omítky zde byla v té době stejně jako při předání budovy žalobci dne [datum]. Jinými slovy opravu vlhkých zdí za současného zhotovení vodorovné hydroizolace by žalobce musel stejně provést jako v roce 1991 tak v roce 2018. S odkazem na § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. soud prvního stupně poté uzavřel, že žalovaný před odizolováním zdí budovy upřednostnil jiné opravy, což budovu dále nepoškodilo a nezpůsobilo nárůst škod, tj. neznamenalo porušení povinnosti žalovaného pečovat o nemovitost jako řádný hospodář, pročež žalobu zamítl a současně žalovanému jako plně úspěšnému ve věci přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Dle § 148 o. s. ř. přiznal soud prvního stupně státu také právo na náhradu nákladů řízení vůči v řízení neúspěšnému žalobci ve výši 14.906 Kč, jež byly z rozpočtových prostředků (po započtení zálohy 5.000 Kč žalobce) vyplaceny znalci [příjmení]. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. Soud prvního stupně v závěru odůvodnění svého rozhodnutí k návrhu žalobce na přerušení řízení uvedl, že žalobu podal žalobce a nikoliv jeho matka; pokud nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za žalovanou škodu, nebylo nutné na výsledek pozůstalostního řízení čekat, protože na zamítnutí žaloby výsledek pozůstalostního řízení nemohl ničeho změnit.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce do všech jeho výroků odvolání. V podstatném namítal, že pro vydání rozhodnutí nebyly splněny podmínky. Uvedl, že rozsudek nemůže obstát z procesních důvodů (pro absenci podmínky řízení), neboť soud měl řízení přerušit, a to do skončení pozůstalostního řízení po jeho zemřelé matce, neboť v pozůstalostním řízení je řešena otázka, která má zcela nepochybně význam pro řízení v této věci; poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2021, č. j. 17 Co 57/2021-7, v obdobné věci. Dále namítal, že nebyl předvolán k jednání soudu dne [datum]; předvolání žalobce k jednání soudu nebylo (spolu se znaleckým posudkem, usnesením o znalečném a výzvou soudu k vyjádření se) v zásilce soudu obsaženo. Namítal rovněž, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl dokazování jím navrženými důkazy - výslechy Ing. [jméno] [příjmení], a Ing. [jméno] [příjmení], stavebními deníky a protokoly o předání a převzetí díla, podklady svědčícími o tom, byly stavební úpravy v r. 1999 včetně instalace neprodyšné fasády žalovaným provedeny dle schválené dokumentace. Žalobce má za to, že závěry soudu prvního stupně (že žalovaný neporušil povinnost péče řádného hospodáře) nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, nebo se opírají pouze o spekulace soudního znalce [příjmení]. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. Nepovažuje za prokázáno, že žalovaný neporušil povinnost pečovat o nemovitost s péčí řádného hospodáře, protože není vůbec zjištěno, co je skutečnou příčinou v současné době velmi vlhkostně nepříznivého stavu objektu. Má dále za to, že je nezbytné provést průkazné sondy, jak doporučil Kloknerův ústav, ze kterých teprve bude možné učinit závěr o absenci vodorovné hydroizolace budovy a objasnit otázky kolem charakteru stávající rubové izolace a vodních poměrů pod úrovní přilehlého terénu. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že činí závěr, že stav budovy byl ke dni [datum] a [datum] stejný, aniž k tomu provedl jakýkoliv důkaz. Žalobce má rovněž za to, že pojem péče řádného hospodáře je třeba vykládat tak, jak uvedl soud prvního stupně v bodě 18 odůvodnění svého rozhodnutí, že jde o péči, která má zabránit tomu, aby nedošlo ke znehodnocení věci, která má být vydána, tj. pečovat o věc tak, aby její hodnota ke dni [datum] a ke dni jejího vydání byla stejná. Soud prvního stupně měl proto žalobce poučit dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., měl-li za to, že pro posouzení absence péče řádného hospodáře je podstatné tvrdit a prokázat, jaký byl stav budovy ke dni [datum] (ve srovnání se stavem ke dni [datum]). Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správné. Zejména uvedl, že postup žalobce, který na jedné straně tvrdí (a dokládá) svou aktivní legitimaci ve sporu, a za situace, kdy z dokazování je zřejmé, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu nejsou naplněny, navrhuje přerušení řízení, považuje za zneužití práva; poukázal v souvislosti s tím rovněž na fakultativnost postupu soudu dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Žalovaný dodal, že mělo-li by dojít k přistoupení dalších účastníků na straně žalující, soud je povinen zkoumat, zda přistoupení dalšího účastníka nevyvolá potřebu dalšího dokazování, a pokud by mělo dojít k oddálení meritorního rozhodnutí, nejsou zpravidla dány důvody k tomu, aby bylo přistoupení připuštěno. Žalovaný rovněž uvedl, že on předvolání k jednání, konanému soudem prvního stupně dne [datum] obdržel, rovněž tak výzvu, aby se písemně vyjádřil ke znaleckému posudku do dne [datum], aby mohly být znalci včas připomínky ke znaleckému posudku zaslány a u nařízeného jednání projednány; poukázal na to, že podal-li žalobce písemné připomínky ke znaleckému posudku, obdržel nepochybně totožný text výzvy a i samotné předvolání k jednání. Dále žalovaný uvedl, že závěry soudu prvního stupně (ve vztahu k nadměrné vlhkosti zdí, resp. absenci vodorovné hydroizolace) jsou správné a objektivní; žalobce obdržel znalecký posudek v červenci 2021 a měl dostatek času na to, aby závěry znalce relevantním a průkazným způsobem ověřil, což neučinil. Žalovaný má za to, že soud prvního stupně provedl pro rozhodnutí všechny relevantní důkazy a vypořádal se se všemi tvrzeními i navrhovanými důkazy obou stran. Žalovaný dále uvedl k výkladu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., že soud prvního stupně v bodu 18 odůvodnění svého rozhodnutí pojem vysvětlil; současně neříká, že by hodnota budovy musela být ke dni [datum] a ke dni jejího vydání stejná; logicky však nesmí být nižší, než před účinností zákona č. 229/1991 Sb. Pročež i námitka žalobce týkající se absence poučení dle § 118a o. s. ř. je lichá. Žalovaný připomněl, že již v roce 1999 prováděl kompletní opravu vlhkého zdiva budovy, poukázal na stáří budovy i limity, na které stavitelé při realizaci stavby naráží. Zdůraznil, že v rozhodném období jednal ve všech ohledech s péčí řádného hospodáře, když budovu řádně udržoval a nad rámec běžné péče a údržby do ní investoval nemalé finanční prostředky, pročež došlo k jejímu zhodnocení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

5. Z obsahu spisu lze doplnit, že u jednání soudu prvního stupně dne [datum] účastníci řízení souhlasili s tím, že ještě před zahájením jednání v projednávané věci doplní obě strany svá tvrzení dle výzvy soudu a následně bude provedeno dokazování včetně dokazování znaleckým posudkem k otázce vzniku (i výše) újmy v souvislosti s porušením povinnosti pečovat o nemovitost jako řádný hospodář (č. l. 128). Usnesením ze dne 9. 12. 2021, č. j. 36 C 273/2020-289, soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na přerušení řízení.

6. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející v intencích institutu neúplné apelace z uplatněných důvodů dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), c), d), e), g) o. s. ř., přičemž odvolání neshledal důvodným z níže vysvětlených důvodů.

7. V projednávaném případě se žalobce domáhal náhrady škody (majetkové újmy) v intencích § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“).

8. Obecnými předpoklady vzniku povinnosti nahradit škodu jsou protiprávní jednání (může spočívat v porušení dobrých mravů, smluvní povinnosti či zákona), vznik újmy, příčinná souvislost, zavinění (úmyslné či nedbalostní).

9. Dle § 5 odst. 3 zákona o půdě povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením § 28 nedotčeno.

10. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do původního stavu. I nadále pak platí obecné závěry přijaté ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSSR Cpj [číslo], publikovaném pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, ze kterého se podává, že vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřených v penězích) nutný k obnovení původního majetkového stavu. U škody vzniklé na věci starší, použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k obvyklé (tržní) ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu (v opačném případě by poškozenému vzniklo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými). 11. [příjmení] řádného hospodáře je institut vztahující se k oblasti (obchodního) práva správy majetku. Jedná se o abstraktní míru očekávaného jednání, nebo také o požadovanou míru péče, k níž je vázána osoba spravující majetek jiné fyzické nebo právnické osoby. [příjmení] řádného hospodáře se vyznačuje nezbytnou loajalitou, potřebnými znalostmi a pečlivostí, přičemž řádný hospodář má jednat jako jiná rozumně pečlivá osoba. Nejvyšší soud pojem řádného hospodáře vyložil tak, že řádný hospodář činí právní úkony ve vztahu k jím obhospodařované věci odpovědně a svědomitě a stejným způsobem, jako by šlo o jeho vlastní majetek. Taková péče zahrnuje péči o obhospodařovanou záležitost v tom smyslu, aby nevznikla škoda na majetku jeho úbytkem či znehodnocením, ale také aby byla obhospodařovaná věc zhodnocována a rozmnožována v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1412/2007).

12. Nejvyšším soudem bylo vyloženo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 853/2003), že smyslem a účelem § 5 odst. 3 zákona o půdě, pokud povinné osobě ukládá povinnost nakládat s nemovitostí s péčí řádného hospodáře, je zabránit poškození a znehodnocení nemovitosti až do jejího vydání oprávněné osobě. Jestliže by povinná osoba této povinnosti (v rozhodném období) nedostála, odpovídala by za takový rozsah škody, která na předmětné nemovitosti vznikla v důsledku takového porušení v uvedeném období; neodpovídala by však za náklady na všechny potřebné opravy nemovitosti, nýbrž jen za to, oč se rozsah škody zvýšil, a to nikoliv stářím věci či povětrnostními vlivy, ale jen tím, co měla jako řádný hospodář učinit k zamezení vzniku dalších či rozrůstajících se škod, a co neučinila, ačkoliv to bylo jeho povinností dle § 5 odst. 3 zákona o půdě (např. zakrýt střechu, nikoliv však vybudovat novou, zabednit okna, nikoliv je vyměnit apod.).

13. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a podřazení skutku pod příslušné ustanovení zákona o půdě k závěru, že žalovaný povinnost pečovat o předmětnou nemovitou věc jako řádný hospodář žalobkyní vytýkaným jednáním neporušil, tj. neshledal, že by byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za tvrzenou újmu. Na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně lze jako na správné v podrobnostech odkázat.

14. Z výše uvedeného se podává, že péčí řádného hospodáře se rozumí taková správa (svěřeného) majetku, která není„ lajdácká“ nebo laická. Z provedeného dokazování soudem prvního stupně přitom vyplývá, že žalovaný o předmětné nemovité věci v rozhodném období pečoval, přičemž jeho přístup byl svědomitý a pečlivý (s využitím odborných osob), resp. nelze uzavřít, že by byl laický nebo že by spočíval ze strany žalovaného v přijetí„ lajdáckého“ řešení ve vztahu k žalovaným učiněným opatřením (rozuměno opravám či úpravám předmětné budovy v rozhodném období); naopak, jak vyplynulo z dokazování (zejména znaleckým posudkem) některými z řady přijatých řešení správy předmětného majetku žalovaným v rozhodné době došlo ke zhodnocení předmětné nemovité věci žalobce, žádným z těchto opatření pak nedošlo k jejímu znehodnocení či poškození.

15. Nebylo přitom povinností žalovaného (v intencích shora uvedených judikatorních závěrů) přijmout takové stavebně technické řešení v rozhodném období spočívající ve vybudování vodorovné hydroizolace budovy, nebyla-li tu taková (zejména dle závěrů znalce), neboť účelem ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě není zhodnocení vydávané věci povinným nebo odstranění, byť i prohlubujícího (zhoršujícího) se stavu věci majícího původ ve stáří předmětné věci či v povětrnostních vlivech, ale jen zabránění nadměrného poškození vydávané věci povinným jejím (ne) užíváním.

16. Je možno dodat k odvolacím námitce žalobce neprokázání příčiny vlhkosti budovy („ velmi vlhkostně nepříznivého stavu předmětné objektu“), že se soud prvního stupně podrobně a jasně vyjádřil ke skutečnostem, na základě kterých usuzoval na absenci vodorovné hydroizolace v předmětné budově, tj. proč přisvědčil právě závěrům znalce.

17. Je možno tedy odkázat pro stručnost na správné závěry soudu prvního stupně a uzavřít, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky pro náhradu žalobcem uplatněné majetkové újmy, pročež nebylo možno jeho nároku vyhovět.

18. Nepřiléhavou je pak námitka, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, nevyslechl-li žalobcem navržené svědky [příjmení] [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení].

19. Ústavní soud konstantně ve svých nálezech vyjadřuje názor, že ze zásad spravedlivého procesu nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný jako nález [číslo] svazek [číslo] Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

20. Z práva na projednání věci veřejně a v nepřítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tedy nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení účastníkem navrženého důkazu.

21. Soud prvního stupně provedl dokazování odbornými vyjádřeními Ing. [jméno] [příjmení] i Ing. [jméno] [příjmení] a tyto důkazy hodnotil v intencích ustanovení § 132 o. s. ř., tj. hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vysvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k dalšímu navrženému dokazování výslechem Ing. [jméno] [příjmení] i Ing. [jméno] [příjmení] (příp. jinými odbornými osobami), tj. proč považoval toto dokazování za nadbytečné, a to i v návaznosti na ustanovení znalce ve věci i jeho závěry (srov. zejména bod 37 a 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dospěl v rozhodnutí k syntetickým závěrům, jeho odůvodnění je přesvědčivé a srozumitelné, a to i co do důvodů, proč nepřistoupil k dokazování dalšímu.

22. Nelze přitom přisvědčit námitce žalobce, že by soud prvního stupně hodnotil důkazy (výslech Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]) dříve, než by k němu přistoupil, vysvětlil-li pouze, z jakých důvodů považuje závěry těchto osob, podávající se z listinných důkazů, za vyvrácené a dokazování výslechy těchto osob za nadbytečné.

23. Výše uvedené se rovněž týká důvodů, pro něž soud prvního stupně nepřistoupil k revizi znaleckého posudku Doc. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. (srov. zejména bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a dokazování listinami, které se týkaly povolení a kolaudace stavebních úprav na předmětných nemovitostech (srov. bod 52 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

24. Je tedy možno uzavřít, že soud prvního stupně s ohledem na charakter řízení, na již ve věci provedené dokazování a konečně s ohledem na obsah všech včas uplatněných námitek, správně dospěl k závěru, že provedení dalších důkazů není pro další objasnění věci třeba.

25. Namítal-li žalobce nutnost provedení průkazných sond, které by jednoznačně prokázaly absenci vodorovné izolace a objasnily otázku charakteru stávající rubové izolace a vodních poměrů pod úrovní přilehlého terénu, jedná se o důkaz, který žalobce navrhl u jednání soudu prvního stupně dne [datum], tj. po tzv. koncentračním bodu (§ 118b o. s. ř.), jenž nastal skončením prvního jednání ve věci soudem prvního stupně dne [datum]; k takto navrženému důkazu soud dle § 118b odst. 1 o. s. ř. nepřihlédne (rozuměno nesmí přihlédnout).

26. Neopodstatněnou se rovněž jeví odvolací námitka absence poučení dle § 118a o. s. ř.

27. Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že dle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu dle § 118a o. s. ř.

28. Postup dle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011).

29. Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádný důvod pro postup soudu dle § 118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019).

30. V poměrech projednávané věci se však z rozhodnutí soudu prvního stupně podává, že tento na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby, neboť bylo v řízení prokázáno, že nebyly naplněny (specifické) podmínky ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě pro přiznání uplatněného nároku. Postup soudu prvního stupně dle § 118a o. s. ř. by tedy, z výše vysvětlených důvodů, nebyl opodstatněný.

31. Namítal-li žalobce, že nebyl předvolán k jednání soudu prvního stupně, jež se konalo dne [datum], je třeba uvést, že doručenka je listinou mající povahu listiny veřejné (§ 50f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a od listin soukromých se liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o. s. ř.). Dlužno dodat, že uvedený důsledek lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti.

32. Dle § 567 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“) veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla.

33. Dle § 568 odst. 1 občanského zákoníku je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak.

34. Doručenka (připojená k č. l. 248 pv.), jíž je prokazováno předvolání žalobce a jeho zástupce k jednání soudu prvního stupně na den [datum] (vzorem 31 o. s. ř.), náležitosti, jež jsou na ni kladeny, splňuje (§ 50g o. s. ř.); proti uvedenému v řízení nebylo ani brojeno.

35. Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal; na tomto účastníku tedy spočívá tzv. důkazní břemeno (§ 568 odst. 1 občanského zákoníku, § 101 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

36. Bylo tedy na žalobci, který rozporoval obsah doručenky, aby nabídl důkazy a jejich prostřednictvím svá opačná tvrzení (nedoručení předvolání k nařízenému jednání soudu prvního stupně na den [datum]) prokázal. Je třeba přitom soudu prvního stupně vytknout, že nenabídl-li žalobce důkazy ke svým tvrzením, vztahujícím se k obsahu zásilky (resp. doručenky), soud prvního stupně nepřistoupil k poučení žalobce dle § 5 o. s. ř, § 118a odst. 3 o. s. ř. Přitom platí, že na poučení má právo i zastoupený účastník (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 151/94). Pročež soud odvolací vyzval žalobce (č. l. 348), aby označil a předložil ve stanovené lhůtě důkazy na podporu jeho tvrzení, že nebyl řádně předvolán k jednání soudu prvního stupně nařízeného na den [datum] s tím, že zůstane-li žalobce procesně nečinný, mohlo by to pro něj mít negativní důsledek spočívající v tom, že nadále bude vycházeno z obsahu předmětné doručenky. Žalobce pak k této výzvě odvolacího soudu písemně v podání ze dne [datum] uvedl, že nemůže této výzvě vyhovět, když není v silách žalobce (přímý) důkaz prokazující jeho tvrzení soudu doložit.

37. Vzhledem k neprokázání žalobcem, že by zástupci žalobce (a jeho prostřednictvím žalobci) nebylo doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně dne [datum], bylo třeba vycházet z obsahu doručenky, tj. ze skutečnosti, kterou předmětná doručenka osvědčuje (§ 134 o. s. ř.), že zástupce žalobce (a jeho prostřednictvím žalobce) byli k jednání soudu prvního stupně nařízeného na dne [datum] řádně předvoláni.

38. K námitce žalobce týkající se formy doručení předmětného předvolání k jednání soudu prvního stupně konaného dne [datum] je možno doplnit, že rozhodující v daném případě je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta.

39. Odlišný přístup soudu by mohl vést k tzv. přepjatému formalismu. Jak se podává např. z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 281/04, účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.

40. Judikatorně bylo dovozeno, že řádné doručení písemností v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je doručena, a že existuje důkaz o tom, že daná osoba písemnost převzala. Důvodem existence právní úpravy doručení je jistě mimo jiné i potřeba zabezpečit, aby si doručující správní orgány či soudy mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta. Je-li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3807/11, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010-95).

41. V posuzovaném případě se listiny doručované žalobci inkriminovanou soudní zásilkou dostaly prokazatelně do dispozice zástupce žalobce, který si je osobně dne [datum] převzal; nerozhodným přitom je, jak je vysvětleno výše, že se tak nestalo prostřednictvím datové schránky advokáta.

42. Namítal-li konečně odvolatel, že pro rozhodnutí ve věci absentovaly podmínky řízení, neboť bylo namístě řízení přerušit a vyčkat skončení pozůstalostního řízení ve věci zůstavitelky [jméno] [příjmení] (matky žalobce), zemřelé dne [datum], vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019, rovněž této námitce odvolatele nelze přisvědčit. V řízení nebyl prokázán základ nároku na náhradu žalobcem uplatněné škody a žalobu ve věci nepodala zemřelá matka žalobce, ale žalobce sám. Za dané procesní situace, nebylo třeba vyčkat skončení pozůstalostního řízení po zemřelé matce žalobce, neboť výsledek pozůstalostního řízení by ničeho na výsledku tohoto řízení nezměnil, když nebyl v řízení prokázán základ nároku dle § 5 odst. 3 zákona o půdě, tj. že by žalovaná porušila povinnost péče řádného hospodáře ve smyslu citovaného ustanovení.

43. Je možno dodat, že ke dni vydání rozhodnutí ve věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) se rovněž z obsahu spisu nepodává, že by závěť, z níž žalobce odvozuje svou (výlučnou) aktivní legitimaci ve věci (č. l. 20), byla neplatnou, příp. i jen že by bylo zahájeno řízení o její neplatnosti (přičemž takové řízení je třeba odlišit od samotného řízení pozůstalostního).

44. Dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

45. Z dikce citovaného se podává, že postup soudu v daném případě fakultativní, tzn. že řízení soud přerušit může, ale nemusí.

46. Nepřiléhavou je rovněž námitka žalobce, že v obdobné věci Krajský soud v Brně dne 29. 7. 2021, č. j. 17 Co 57/2021-7 (č. l. 359), judikoval jinak, když předmětné řízení přerušil do skončení pozůstalostního řízení po zemřelé matce žalobce, když žalobce zcela odhlíží od skutečnosti, že v tomto řízení (s jeho souhlasem) již bylo provedeno dokazování ve věci, a proto procesní východiska obou řízení jsou odlišná. Tedy bylo možno v posuzované věci postupovat za jiných (procesních) východisek odlišně, aniž by došlo k porušení zásady legitimního očekávání žalobce.

47. Pokud odvolací soud nepřistoupil k doplnění dokazování v odvolacím řízení žalobcem předloženou listinou (e-mailem ze dne [datum]), neprovedení takového dokazování předloženou listinou (§ 125, § 129 o. s. ř.) je odůvodněno nepřipuštěním tzv. novot v odvolacím řízení (§ 205a o. s. ř. a contrario), když odvolatel se tímto důkazem zjevně nedomáhá toho, aby jím prokázal, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo aby jím zpochybnil věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž toho, aby pomocí něho byl skutkový stav věci zjištěn jinak.

48. Konečně je třeba uvést, že soud prvního stupně se s důvody, pro něž nepřistoupil k revizi znaleckého posudku (včetně provedení destrukčních sond), sám dostatečně vypořádal a pro stručnost odvolací soud na tyto důvody uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odkazuje.

49. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil ve výrocích I a II, tj. včetně rozhodnutí o právu účastníků na náhradu nákladů řízení, když o nákladech řízení bylo mezi účastníky rozhodnuto soudem prvního stupně v souladu se zásadou úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

50. O náhradě nákladů státu rozhodl soud prvního stupně postupem dle § 148 odst. 1 o. s. ř., dle něhož má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v jeho závěrech o povinnosti nést náklady státu v řízení žalobcem. Kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je výsledek řízení. Skončilo-li tedy řízení úplným vyhověním žalobě (či naopak jejím úplným zamítnutím); pak náklady státu (v celém jejich rozsahu) hradí ten, kdo ve věci zcela neuspěl, tj. v poměrech dané věci žalobce. Soud přiznává státu jen náklady, jež nebyly kryty zálohami na důkazy (§ 141 odst. 1 o. s. ř.); tj. státu se přiznají pouze tzv. nezálohované náklady. I potud soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, postupoval-li tak, že o výši nákladů státu odečetl zálohu žalobce ve výši 5.000 Kč (č. l. 164), jež byla použita na úhradu znalečného. Soud prvního stupně však pochybil, přiznal-li státu vůči žalobci právo na náhradu nákladů (znalečného) pouze ve výši 14.906 Kč (19.906 Kč mínus záloha žalobce 5.000 Kč, platební poukaz č. l. 283 a č. l. 284), neboť znalečné (náklady státu) bylo přiznáno ustanovenému znalci [příjmení]. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D. nikoliv pouze ve výši 19.906 Kč (usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 12. 7. 2021, č. j. 36 C 273/2020-248) ale také ve výši 9.139 Kč (usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 16. 9. 2021, č. j. 36 C 273/2020-268, platební poukaz č. l. 275). Náklady státu (nezálohované) proto v řízení činí 24.045 Kč (14.906 Kč a 9.139 Kč), jež je žalobce povinen zaplatit státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř., když z řízení se nepodává, že by u žalobce byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Pročež odvolací soud přistoupil ke změně výroku III napadeného rozsudku dle § 220 o. s. ř. per analogiam, § 211 o. s. ř.

51. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve vztahu mezi účastníky řízení dle § 211 a § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému odvolací soud dle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči žalobci, který vedl odvolací řízení nedůvodně, právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, vycházeje z tarifní hodnoty sporu 768.751 Kč dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“). Tyto účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z nákladů na zastoupení žalovaného advokátem, kterému náleží dle § 11 odst. 1 písm. g) odměna advokáta za tyto úkony právní služby po 11.380 Kč – vyjádření k odvolání ze dne [datum] a ze dne [datum] a také náhrada hotových výdajů za uvedené úkony právní služby v souhrnné výši 600 Kč (2 x 300 Kč) dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu spolu s DPH 21 % z těchto částek ve výši 4.906 Kč. Dále je žalobce povinen nahradit (již nezastoupenému) žalovanému náklady za účast na jednání odvolacího soudu ve výši 300 Kč dle § 1 odst. 1, 2, 3 písm. c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem je žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28.566 Kč.

52. Odvolací soud pro úplnost dodává, že v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Úkolem (obecných) soudů proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady vynaložených nákladů, a to včetně zvážení jejich účelnosti. Své rozhodnutí o přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení pak musí soudy též řádně a přesvědčivě odůvodnit (§ 157 o. s. ř.); v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti.

53. V nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2929/07, se podává, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny, k výkonu právních agend, příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Podle náhledu Ústavního soudu, vyjádřeného v citovaném nálezu, není proto důvod, aby za těchto okolností žalovanou (ústřední orgán státní správy) zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

54. Z ustálených judikatorních závěrů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1877/10) se dále podává, že na druhou stranu nelze a priori vyloučit výjimky z výše uvedeného pravidla. Je tedy třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem, případně právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup účastníka, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní.

55. V poměrech posuzované věci je třeba vyjít z východiska ve vztahu k otázce účelnosti nákladů řízení žalovaného (v souvislosti s jeho zastoupením advokátem v řízení), že byť žalovaný není ústředním orgánem státní správy, je státním podnikem, tj. podnikem, který je založen Českou republikou a hospodaří s majetkem státu; současně disponuje personálním zázemím (odborným personálem) v oblasti právní agendy (srov. č. l. 341). Proto z důvodu analogické teleologie (obdobně jako u citované nálezové judikatury vztahující se explicitně ke státu) je nutno i zde dovozovat pravidlo, že tam, kde k hájení svých zájmů je účastník vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně de facto zajištěnými z majetku státu), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát. Na druhou stranu nelze v dané věci odhlédnout od faktu, že předmětem sporu je právní problematika velmi specializovaná, specifická a obtížná, v níž dosud nedošlo k ustálení judikatorních závěrů. Pročež lze uzavřít, že v projednávané věci, s přihlédnutím ke zmíněným specifickým okolnostem tohoto případu, je možno považovat postup žalovaného, který si zvolil pro své zastupování v řízení (pro jeho část) advokáta, za účelný ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. V souvislosti s uvedeným je však třeba soudu prvního stupně vytknout, že nevysvětlil, jakými úvahami se řídil při posouzení účelnosti nákladů řízení žalované.

56. Lhůta splatnosti v rozsudku stanovených povinností byla stanovena obecná pariční dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když v řízení nevyšly najevo žádné důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).