59 Co 184/2021-320

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 318.963 Kč se smluvní pokutou a příslušenstvím, o vzájemné žalobě o zaplacení částky 263.000 Kč o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 5. 2021, č. j. 20 C 287/2017-277 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně se ve vztahu k výroku III. rozsudku soudu I. stupně odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I., II., IV., V. a VI. potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení o návrhu a o vzájemném návrhu ve výši 47.239 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozhodl, že žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 306.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11.000 Kč od 13. 6. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od 11. 7. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od 11. 8. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od 12. 9. 2017 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 236.500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), vzájemný návrh se v části, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 26.500 Kč, zamítá (výrok III.), žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 152.472,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok IV.), v souvislosti se vzájemným návrhem je žalobkyně povinna nahradit žalované 79,8 % nákladů řízení, tedy částku ve výši 127.184,05 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok V.) a žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně náklady řízení ve výši 6.902,92 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

2. Podle podstatného odůvodnění rozhodnutí se žalobkyně domáhala žalobou vůči žalované zaplacení částky 318.963 Kč se smluvní pokutou a s příslušenstvím z nájemního vztahu movitých věcí za období od června 2017 do listopadu 2018 včetně. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla a domáhala se vzájemným návrhem na žalobkyni zaplacení částky 263.000 Kč jako nároku v nájemní smlouvě sjednaného skladného 500 Kč/den za každý den od 16. 6. 2017 do 23. 11. 2018. Soud prvního stupně prvně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 2. 2019, č. j. 20 C 287/2017-138, jímž zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 491.701,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13.700 Kč od 13. 6. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení a ve výši 8,05 % ročně z částky 15.0000 Kč od 11. 7. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od 11. 8. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od 12. 9. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 10.475 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 13.700 Kč od 13. 4. 2009 do zaplacení, se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 15.000 Kč od 13. 4. 2019 do zaplacení, se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 15.000 Kč od 13. 4. 2009 do zaplacení, se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z částky 15.000 Kč od 13. 4. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 |% ročně z částky 13.700 Kč od 11. 6. 2017 do 13. 6. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč za 11. 9. 2017 (výrok II.), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 263.000 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků za žalobu, vzájemný návrh i státu (výrok IV. až VI.). Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 9. 2019, č. j. 59 Co 171/2019-193, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 10. 2019, č. j. 59 Co 171/2019-201, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 2.700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.700 Kč za dobu od 13. 6. 2017 do zaplacení a ohledně částky 67,50 Kč, která je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni, potvrzen, co do částky 182.934 Kč změněn tak, že se v tomto rozsudku žaloba zamítá, a ve zbylé části byl zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po provedeném dokazování soud prvního stupně s ohledem na závěry pravomocného kasačního rozhodnutí odvolacího soudu uzavřel, že žalovaná řádně ke dni 8. 6. 2017 odstoupila od nájemní smlouvy ze dne 30. 11. 2016 uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), jejímž předmětem byl nájem 14 pásů s obchodním označením [anonymizováno], mikroport, zesilovač, přehrávač, zesilovač [anonymizováno], reprobedny RH (2 ks), stojany na reprobedny (2 ks), stolek pod audio, ventilátor [anonymizováno], velký plakát, dále 9 ks kol specifikovaných číslem, přehrávač, zesilovač [anonymizováno], reprobedny (2 ks), bosu (14 ks), malé balony, činky švihadla, gumičky velké balony (2 ks), TRX – nosná konstrukce, TRX – lana (6 ks), zrcadlo (3 ks), zabezpečovací systém, popelnice, 5x9 skříněk v šatnách, 4 lavice, rezervační systém včetně klientely a botník, za což se žalovaná zavázala platit žalobkyni nájemné ve výši 20.000 Kč měsíčně (říjen až březen) a 15.000 Kč měsíčně (duben až září). Nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanou byl ukončen odstoupením od smlouvy s účinky ke dni 8. 6. 2017 v souladu se smluvními jednáními. Žalobkyně si tyto věci nevyzvedla ani po výzvě žalované ze dne 17. 7. 2017. Žalovaná přípisem ze dne 1. 10. 2018 uplatnila vůči věcem zadržovací právo. Za dobu do ukončení nájemní smlouvy náleželo žalobkyni právo na nájemné (od 1. 6. 2017 do 8. 6. 2017) ve výši 2.700 Kč s příslušenstvím, k jejímuž zaplacení byla žalovaná (pravomocně) zavázána rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 59 Co 171/2019-193. Předmětem řízení, když též o nároku žalobkyně na zaplacení uplatněné smluvní pokuty již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 4. 2019, č. j. 20 C 287/2017-138, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 25. 9. 2019, č. j. 59 Co 171/2019-193, ve znění opravného usnesení, zůstala částka 306.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. napadeného rozsudku, kterou se žalobkyně po žalované domáhala z titulu užívání předmětu nájmu za období od 9. 6. 2017 do 23. 11. 2018 vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně u jednání soudu dne 8. 12. 2020 žalobkyni poučil podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), aby tvrdila a prokázala, kdy jí byly stroje žalovanou předány, kdo stroje držel a drží, příp. užíval či užívá po zániku nájemní smlouvy, které konkrétní stroje, v jakém rozsahu, kým a kdy konkrétně byly užívány a jaká byla obvyklá výše úplaty za užívání těchto konkrétních strojů a současně žalobkyni poučil o následcích, nebude-li výzvě vyhověno. Žalobkyně k výzvě soudu neuvedla konkrétně, co a kdy jí bylo vráceno, neuvedla, kdo věc držel a drží, příp. užíval či užívá po zániku smlouvy, které konkrétní věci, v jakém rozsahu, kým a kdy měly být užívány ani jaká byla obvyklá výše úplaty za jejich užívání, pročež soud prvního stupně zopakoval žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. u jednání soudu dne 21. 5. 2021, na které žalobkyně reagovala odkazem na písemná podání a již navržené důkazy. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení (i důkazní) a dodal, že provedení důkazů navržených žalobkyní k prokázání bezdůvodného obohacení je pak nadbytečné, zejména měl za to, že znalecký posudek o stavu tělocvičného nářadí by nemohl prokázat, že toto bylo užíváno i po skončení nájmu. Zdůraznil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017, že pokud chybí skutková tvrzení, nelze k nim provádět ani důkazy, neboť důkazními prostředky nelze nahradit chybějící skutková tvrzení. Pro neunesení procesních břemen pak žalobu žalobkyně včetně jejího příslušenství s poukazem na to, že příslušenství sdílí podle § 510 odst. 2 občanského zákoníku osud věci hlavní, zamítl. Ke vzájemnému návrhu žalované soud prvního stupně uvedl, že byl uplatněn žalovanou u jednání soudu dne 23. 11. 2018 ve výši 263.000 Kč a přestavuje nárok dle nájemní smlouvy (jejího bodu 4.9.), podle nějž byla žalobkyně povinna do sedmi dnů od ukončení nájmu předmět nájmu převzít a pokud tak neučiní, byla žalovaná oprávněna účtovat žalobkyni skladné ve výši 500 Kč denně; žalovaná se domáhá úhrady sjednané částky (skladného) za období od 16. 6. 2017 do 23. 11. 2018. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že žalované náleží právo na sjednané skladné jen za dobu od 16. 6. 2017 do 1. 10. 2018 (473 dnů x 500 Kč), neboť přípisem ze dne 1. 10. 2018 uplatnila žalovaná vůči předmětu nájmu zadržovací právo (§ 1395 občanského zákoníku). Soud prvního stupně proto vzájemnou žalobu ve zbylé části za období od 2. 10. 2018 do 23. 11. 2018 ve výši 26.500 Kč (53 dnů x 500 Kč) zamítl. O povinnosti účastníků řízení k náhradě nákladů řízení za žalobu a vzájemnou žalobu soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikatorními závěry, a to konkrétně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017 v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) a při zohlednění tzv. časového hlediska (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), a to konkrétně právu účastníků na náhradu nákladů řízení za žalobu podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci (§ 142 odst. 3 o. s. ř.) a za vzájemnou žalobu podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) O náhradě nákladů řízení státu, který proplatil svědečné svědkům [příjmení]. [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova]. [příjmení] celkem ve výši 6.902,92 Kč rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala do všech jeho výroků odvolání žalobkyně. V podstatném v odvolání namítala, že již dne 10. 9. 2018 zaslala žalované výpověď z nájemní smlouvy, jejíž součástí byla i výzva žalobkyně žalované k vydání strojů do 14. 9. 2018, pročež má žalobkyně za to (byť nesouhlasí s nárokem žalované na skladné jako celkem), že žalované náleží nárok na skladné pouze za dobu od 16. 6. 2017 do 14. 9. 2018 ve výši 227.500 Kč (455 dnů x 500 Kč). Uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že ke dni tvrzeného odstoupení 12 ze 14 strojů [anonymizováno] nevykazovalo opotřebení ani vady, ale z protokolů o prohlídce strojů ze dne 30. 1. 2020 vyplývá, že všech 14 strojů vykazuje opotřebení jejich používáním (vadné běhouny). Namítala také, že soud prvního stupně důkazy – sdělení žalobkyně o stavu věci ze dne 25. 2. 2020, protokol o prohlídce strojů uskutečněné dne 30. 1. 2020, protokol o prohlídce strojů uskutečněné dne 30. 1. 2020 ze dne 13. 2. 2020, výslech svědka [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] opomněl a založil tak protiústavnost rozsudku. Namítala, že opomenuté důkazy mohly mí vliv na konečné rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť měla-li žalovaná od zániku smlouvy předmět nájmu v držbě a užívala-li předmět nájmu (stroje), vyloučilo by to nárok žalované na skladné. Soudem nepřipuštěný důkaz – znalecký posudek o stavu [anonymizováno] strojů by byl s to prokázat, že stroje byly užívány po skončení nájmu. Žalobkyně uvedla, že rozporuje závěry soudu prvního stupně ohledně oprávněnosti odstoupení žalované od nájemní smlouvy, oprávněnosti držby, existence řádného zadržení, vzniku veškerých uplatněných nároků žalovanou, a to na základě nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu a nesprávně provedeného právního hodnocení. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání namítala, že žalobkyně sice podala odvolání v zákonné lhůtě, nicméně v něm absentoval odvolací důvod a návrh; tyto náležitosti odvolání žalobkyně neodstranila v soudem prvního stupně stanovené lhůtě. Žalovaná má proto za to, že by odvolání žalobkyně mělo být podle § 43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. odmítnuto. K odvolacím námitkám žalovaná uvedla, že žalobkyně opakovaně setrvala na svém neoprávněném požadavku na zaplacení nájemného a odmítla nárok žalované podle čl. 4 nájemní smlouvy na úhradu skladného. K opomenutým důkazům a závěru žalobkyně, že prohlídka ze dne 30. 1. 2020 označuje 14 ks strojů jako poškozené uvedla, že prohlídka strojů dne 30. 1. 2020 (dle protokolu o prohlídce strojů) byla„ naceněním pro odkup strojů“ a oproti prohlídce dne 6. 3. 2017, která pojednává o 2 ks strojů, prohlídka ze dne 30. 1. 2020 označuje 2 ks strojů jako„ nepojízdné“ a 12 ks strojů jako„ provozuschopné“. Žalovaná dodala, že proto nerozumí, jak žalobkyně dospěla k závěru, že prohlídka ze dne 6. 3. 2017 označuje stroje (až na zmíněné 2 ks) za„ zcela v pořádku“ a naopak prohlídka ze dne 30. 1. 2020 označuje 14 ks strojů za„ poškozené“. Nesouhlasí s tím, že by zde byly důkazy opominuté; má za to důkazy označené žalobkyní za„ opominuté“ jsou pouze nedostatečné pro závěry, které z nich vyvozuje žalobkyně. K žalobkyní navrhovanému znaleckému posudku žalovaná rovněž uvedla, že nemá za to, že by tento mohl prokázat používání strojů po skončení nájmu; ze servisní prohlídky ze dne 6. 3. 2017 (potvrzení o provedení servisní prohlídky ze dne 6. 3. 2017) se podává jen, že jsou poškozeny stroje č. A03/250, A03/249 a ostatní stroje hodnoceny nejsou; v průběhu užívání strojů se vyskytuje různá míra jejich opotřebení, která se v běžných prohlídkách nehodnotí a v protokolech neuvádí. Dodala v závěrečném návrhu, že stroje jsou starší a není zřejmé jejich předchozí opotřebení.

5. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), a to v intencích institutu neúplné apelace z uplatněných důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e), g) o. s. ř., přičemž odvolání neshledal důvodným z níže vysvětlených důvodů.

6. V rámci přezkumné činnosti odvolací soud zjistil, že odvolání žalobkyní bylo podáno mimo jiné také proti výroku III. napadeného rozsudku, kterým soud prvního stupně rozhodl, že vzájemný návrh se v části, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 26.500 Kč, zamítá.

7. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

8. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

9. Subjektivní legitimaci k podání odvolání přiznává zákon účastníkům řízení, avšak nikoli v každém případě. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten z účastníků, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné pod č. 62/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopisu Soudní judikatura). Rozhodujícím je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože případnou újmu lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní.

10. V § 218 písm. b) o. s. ř. je upraven postup odvolacího soudu při odmítnutí odvolání podaného někým, kdy k odvolání není oprávněn. Jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 218 písm. b) o. s. ř., odvolací soud musí rozhodnout o odmítnutí odvolání, aniž by mohl posuzovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí a bezvadnost postupu soudu prvního stupně rozhodnutí předcházejícího. Rozhodující je tu skutečnost (nedostatek subjektivní legitimace odvolatele), která odvolacímu soudu zabraňuje zabývat se odvoláním meritorně a pro kterou je rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotknutelné, i kdyby bylo jakkoliv chybné.

11. V posuzované věci žalobkyně svým odvoláním napadla zmiňovaný rozsudek soudu prvního stupně také v části (jeho výroku III.), jímž byla zamítnuta částečně vzájemná žaloba žalované proti žalobkyni. Tímto výrokem však nemohla být žalobkyni způsobena újma na jejích právech, neboť (vzájemné žalobě o zaplacení podané žalovanou proti žalobkyni) nebylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno – zamítnutím této vzájemné žaloby co do částky 26.500 Kč. Z tohoto pohledu (poměřováno z procesního hlediska vztahem žalobního návrhu žalované a výroku III. napadeného rozsudku soudu prvního stupně) tedy žalobkyně nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem na tom, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v jeho výroku III. zrušen, neboť, jak je uvedeno shora, odstraněním napadeného výroku by se její procesní pozice nezlepšila, ale zhoršila (nebyl by s konečnou platností zamítnut proti žalobkyni vznesený nárok žalované na zaplacení částky 26.500 Kč). K podání odvolání proti tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně proto žalobkyně není subjektivně legitimována.

12. Vzhledem k tomu, že k podání odvolání proti výroku III. napadeného rozsudku nebyla žalobkyně oprávněna (subjektivně legitimována), odvolací soud její odvolání v této části, aniž by se mohl v této části věcí meritorně dále zabývat, odmítl v souladu s § 218 písm. b) o. s. ř.

13. Podle § 209 o. s. ř. předseda senátu soudu prvního stupně dbá o odstranění vad odvolání. Nezdaří-li se mu vadu odstranit, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.

14. Postupem směřujícím k odstranění vad odvolání je přitom typicky postup podle § 43 o. s. ř., jež v intencích § 211 o. s. ř. přiměřeně platí i pro řízení u odvolacího soudu. Neodstraní-li odvolatel (přes poučení o následcích své nečinnosti) v soudem stanovené lhůtě vady odvolání, které brání pokračování odvolacího řízení, odvolací soud podle § 43 odst. 2 a § 211 o. s. ř. zastaví odvolací řízení.

15. Ze spisu se podává, že uvedeným způsobem bylo postupováno i v této věci, když soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 7. 2021, č. j. 20 C 287/2017-287, vyzval žalobkyni ve lhůtě 5 dnů k doplnění jejího tzv. blanketního odvolání proti shora označenému rozsudku (č. l. 285). Na tuto výzvu, doručenou zástupci žalobkyně dne 7. 7. 2021 (doručenka u č. l. 287 verte), reagovala žalobkyně doplněním odvolání ze dne 21. 7. 2021 (č. l. 290), podaným u soudu prvního stupně dne 21. 7. 2021 (č. l. 294). Z usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 C 287/2017-295, se podává, že soud prvního stupně vyzval žalovanou k vyjádření se k odvolání žalobkyně v doplněném znění a věc poté předložil odvolacímu soudu dne 24. 8. 2021 (č. l. 312).

16. Lhůta, kterou určí soud v usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění neúplnosti nebo nesprávnosti podání, je lhůtou soudcovskou (§ 55 o. s. ř.). Prominutí zmeškání vzhledem ke zmíněnému charakteru této lhůty podle § 58 o. s. ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Závěr, že pro vadu podání nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z povahy věci pojí ke stavu řízení, jenž existuje v době, kdy jej soud vyslovuje.

17. Vzhledem k tomu, že stav tohoto odvolacího řízení v době vydání rozhodnutí odvolacím soudem umožňoval odvolacímu soudu odvolání žalobkyně (vyjma shora uvedené části – odvolání žalobkyně do výroku III. napadeného rozsudku) meritorně projednat, nebylo namístě odepřít žalobkyni spravedlnost a její odvolání (i ve zbylé části) odmítnout. Nelze totiž přehlížet, že smysl odvolání tkví v jeho věcném projednání, takže překážky, jež tomu brání (vady odvolání), je namístě pojímat restriktivně a nedovolit tak, aby docházelo zbytečně k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) účastníkům řízení.

18. Předmětem věcného přezkumu odvolacího soudu tak byly z důvodů výše uvedených odvoláním napadené výroky I., II., IV., V. a VI. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 5. 2021, č. j. 20 C 287/2017-277.

19. V projednávaném případě, který byl (resp. zůstal) předmětem řízení po té, co byly soudem prvního stupně připuštěny u jeho jednání dne 23. 11. 2018 (č. l. 69 pv. a 70 pv.) změny žaloby, se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 306.000 Kč (11.000 Kč za měsíc červen 2017, á 15.000 Kč měsíčně za červenec až září 2017, á 20.000 Kč měsíčně za říjen 2017 až březen 2018, á 15.000 Kč měsíčně za duben až září 2018, á 20.000 Kč za říjen a listopad 2018) se zákonným úrokem z prodlení správně specifikovaným ve výroku I. napadeného rozsudku, a žalovaná se domáhala na žalobkyni vzájemným návrhem vzneseným u jednání soudu prvního stupně dne 23. 11. 2018 (č. l. 70) zaplacení částky 263.000 Kč (500 Kč denně za období od 16. 6. 2017 do 23. 11. 2018, tj. 526 dnů).

20. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že je namístě žalobu žalobkyně pro neunesení procesních břemen po daném poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. zamítnout a vzájemné žalobě žalované, tj. nároku žalované z nájemní smlouvy ze dne 30. 11. 2016 dle jeho čl. 4 na zaplacení částky 500 Kč/den za období od 16. 6. 2017 do 1. 10. 2018 včetně vyhovět.

21. Předně je třeba připomenout, že v řízení bylo prokázáno a z těchto přijatých skutkových závěrů byl již učiněn odvolacím soudem právně kvalifikační závěr v jeho rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 59 Cdo 171/2019-193 (bod 20 a násl.), ve spojení s opravným usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2019, č. j. 59 Cdo 171/2019-201, na který soud prvního stupně zcela správně poukázal v napadeném rozsudku a od něhož odvolací soud nemá důvod se odchýlit, že důvody pro odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 30. 11. 2016 a odstupující projev žalované ze dne 23. 5. 2017 od této smlouvy byl dán (§ 2001 občanského zákoníku), přičemž tento nájemní vztah účastnic trval do doručení odstupujícího projevu žalované žalobkyni, tj. do 8. 6. 2017 (§ 2004 odst. 3 občanského zákoníku).

22. Konečně žalobkyně uvedené ve svém (doplněném) odvolání proti napadenému rozsudku nerozporovala a výslovně uvedla (č. l. 291), byť v závěru odvolání nekonzistentně bez bližšího zdůvodnění uvedla, že rozporuje i závěry soudu prvního stupně o oprávněnosti odstoupení od smlouvy, že„ dokazováním je jednoznačně potvrzeno, že důvodem pro odstoupení od nájemní smlouvy bylo neodstranění poškození dvou strojů H.E.A.T.“ 23. Skončení nájmu je spojeno se zánikem oprávnění nájemce užívat pronajatou věc a zánikem povinnosti pronajímatele takové užívání trpět. Skončení nájmu neznamená ale zánik veškerých práv a povinností z nájemního vztahu. I po skončení nájmu je nájemce povinen odevzdat předmět nájmu (§ 2225 občanského zákoníku) a nájemce je povinen uhradit dlužné nájemné (§ 2217 občanského zákoníku).

24. Podle § 2225 odst. 1 občanského zákoníku při skončení nájmu odevzdá nájemce pronajímateli věc v místě, kde ji převzal, a v takovém stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání, ledaže věc zanikla nebo se znehodnotila; odevzdáním se rozumí i předání vyklizené nemovité věci. Byl-li při odevzdání věci nájemci pořízen zápis obsahující popis věci, přihlédne se při odevzdání věci pronajímateli také k němu.

25. Nájemce není oprávněn po skončení nájmu pronajatou věc již dále užívat. Jestliže je nezbytné odevzdání pronajaté věci nájemci, musí nájemce odevzdat pronajatou věc zpět pronajímateli do jeho moci. Užíváním věci bez právního důvodu dochází k obohacení nájemce.

26. Podle již ustálených judikatorních závěrů vyjadřujících se k protiprávnímu užívání cizí nemovité věci (přičemž tyto judikatorní závěry jsou dle komentářové literatury zobecnitelné taktéž na věci movité), zde je klíčovou otázkou plošný a časový rozsah užívání. Je přitom vycházeno z teze, že není podstatné, nakolik obohacený věc fakticky užíval, nýbrž rozhoduje, nakolik obohacený věc na úkor vlastníka užívat mohl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4608/2009 per analogiam), resp. nakolik je vlastník z užívání své věci vyloučen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013 per analogiam). Pokud detentor věc uzamkne (oplotí, jinak učiní reálně obtížně přístupnou) nahrazuje obohacení vzhledem k celému jejím rozsahu, i když věc fakticky neužívá. Obdobně po skončení nájmu nastupuje náhrada bezdůvodného obohacení až do okamžiku, kdy detentor umožní vlastníku (pronajímateli) volný přístup či nakládání, resp. mu věc vydá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013).

27. Dále platí, že, pokud se žalobce domáhá plnění ze smlouvy (např. zaplacení nájmu), avšak soud dojde k závěru o neplatnosti nebo neexistenci smlouvy, může soud žalobou uplatněný nárok přiznat podle bezdůvodného obohacení, jelikož je věcí stran sporu uvést, čeho se domáhají, a tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti, věcí soudu pak je rozhodnout, zda požadovaný nárok lze přiznat dle kteréhokoliv v úvahu připadajícího hmotněprávního ustanovení. Přitom není-li co do výsledku rozdíl mezi posouzením dle smluvního práva podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a není třeba tvrdit další skutečnosti, nevyžaduje se, aby soud poskytl poučení (§ 118a odst. 1, 2 o. s. ř.).

28. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

29. Ustanovení § 2991 občanského zákoníku vyjadřuje obecnou zásadu soukromého práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Podle účinné právní úpravy (od 1. 1. 2014) je základní rozhodující skutečnost pro vznik (quasi) závazku k vydání bezdůvodného obohacení zákonem vymezena obecně jako plnění„ bez spravedlivého důvodu“. Oproti předchozí zákonné úpravě (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) tudíž nelze bezdůvodné obohacení posuzovat pouze na základě existence nebo neexistence právního důvodu, ale i podle zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života. Z uvedeného vyplývá, že vymezení podmínek závazku z bezdůvodného obohacení (resp. závazku k jeho vydání či nahrazení) v § 2991 odst. 1 občanského zákoníku představuje generální klauzuli tohoto institutu a ta je pak v § 2991 odst. 2 občanského zákoníku demonstrativně doplněna o nejčastější skutkové podstaty, při kterých zásadně dochází k majetkovému prospěchu na straně obohaceného bez spravedlivého (právem akceptovaného) důvodu.

30. Podle § 1975 občanského zákoníku věřitel je v prodlení, nepřijal-li řádně nabídnuté plnění nebo neposkytl-li dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu.

31. Za situace, kdy pronajímatel neposkytne součinnost ke splnění povinnosti nájemce při skončení nájmu věc odevzdat pronajímateli, dostává se pronajímatel jako věřitel do prodlení se splněním své povinnosti (§ 1975, § 2225 odst. 1 občanského zákoníku).

32. Ocitne-li se pronajímatel jako věřitel v prodlení (s převzetím věci nájmu, resp. poskytnutím součinnosti nájemci s odevzdáním věci nájmu podle § 2225 odst. 1 občanského zákoníku, čl. 4 předmětné nájemní smlouvy) nelze pak dovodit, že by nájemce porušil svůj závazek předmět nájmu odevzdat pronajímateli, pročež nelze taktéž dovodit, že by na straně nájemce měla nastoupit náhrada bezdůvodného obohacení do okamžiku, kdy pronajímatel poskytne součinnost ke splnění povinnosti nájemce věc nájmu mu odevzdat. Jiný závěr by odporoval zásadě slušnosti a zvyklostí soukromého života, jež je rozhodující skutečností pro závazek k vydání bezdůvodného obohacení, jak bylo vysvětleno výše.

33. V poměrech posuzované věci žalovaná opakovaně vyzvala žalobkyni k převzetí předmětu nájmu, a to v odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 23. 5. 2017, doručené žalobkyni dne 8. 6. 2017 (č. l. 17) a také ve výzvě ze dne 17. 7. 2017 (č. l. 250), doručené žalobkyni dne 21. 7. 2017 (č. l. 248 pv.). I opakovanou výzvu žalované k poskytnutí takové součinnosti označila žalobkyně za bezpředmětnou (č. l. 24 pv.). Lze tedy uzavřít, že žalobkyně po skončení nájemního vztahu neposkytla žalované součinnost k odevzdání předmětu nájmu, jak předpokládá zákon (§ 2225 odst. 1 občanského zákoníku a contrario) a jak bylo utvrzeno účastnicemi v nájemní smlouvě čl. 4 a 4.9. (č. l. 26). Pročež nelze než uzavřít, že se žalobkyně ocitla v prodlení se splněním své povinnosti poskytnout žalované ke splnění její povinnosti k odevzdání předmětu nájmu součinnost (§ 1975 občanského zákoníku). Straně žalované pak z důvodu (v řízení nezpochybněné) detence předmětu nájmu po skončení nájemního vztahu nemohl pro prodlení žalobkyně s převzetím věci vzniknout závazek vůči žalobkyni k vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku). Jinými slovy k tíži žalované nemůže jít skutečnost, že žalobkyně nesplnila svou povinnost žalované poskytnout součinnost k odevzdání předmětu nájmu po skončení nájemního vztahu.

34. Poukazovala-li žalobkyně v odvolání na svou výzvu žalované k poskytnutí součinnosti s odevzdáním předmětu nájmu jako součásti výpovědi z nájemní smlouvy, která měla být zaslána žalované dne 10. 9. 2018, jde v řízení o nepřípustná nova. Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny účastníkem před soudem prvního stupně, nelze přihlížet, a nedává soudci prostor k uvážení (diskreci), když žalobkyně k tvrzení a jeho prokázání, nadto zastoupená advokátem, měla prostor v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Zásada neúplné apelace pak připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení, a to pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v § 205a o. s. ř., pod něž ale důkazy navržené a předložené žalobkyní v odvolacím řízení - výpověď z nájemní smlouvy ze dne 31. 11. 2016 s dodejkou, e-mail ze dne 1. 9. 2018 i sdělení žalobkyně o stavu věci ze dne 25. 2. 2020 a ze dne 3. 3. 2021 – podřadit nelze. Postupoval-li by odvolací soud jinak, porušil-li by ústavně zaručené právo žalované na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Je třeba dodat, že nelze taktéž směšovat podání (sdělení) žalobkyně obsahující tvrzení žalobkyně adresovaná a podaná soudu v tomto řízení s důkazy, resp. je vydávat za důkazy, neboť se jedná o rozdílné procesní instituty.

35. Podle § 1395 občanského zákoníku, kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat (odstavec 1). Zajistit zadržovacím právem lze i nesplatný dluh, a) nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl, b) prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo c) stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu.

36. Podle § 1397 občanského zákoníku, kdo zadržel cizí věc, vyrozumí dlužníka o jejím zadržení a jeho důvodu. Má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy uzavřené v písemné formě, vyžaduje i vyrozumění písemnou formu (odstavec 1). Věřitel je povinen pečovat o zadrženou věc jako řádný hospodář a má proti dlužníku právo na náhradu nákladů jako řádný držitel. Užívat zadrženou věc může věřitel jen se souhlasem dlužníka a způsobem pro dlužníka neškodným. Není-li jiného ujednání, započte se prospěch z věci na náhradu nákladů podle odstavce 1 (odstavec 2).

37. Zadržovací právo je věcněprávním zajištěním splatného dluhu, příp. za stanovených podmínek rovněž dluhu dosud nesplatného. Vzniká nekonsensuálně, jednostranným jednáním věřitele a jeho účinky se připínají ke splnění oznamovací povinnosti; tedy – stejně jako v případě jiných jednostranných jednání – se jedná o adresované právní jednání (věřitele), jehož účinky se pojí s jeho dojitím do dispoziční sféry adresáta (dlužníka). Dlužníkovo právo na kompenzaci v souvislosti s prospěchem věřitele vzniklým ze zadržené věci je pak právem sui generis vznikajícím ze zákona (§ 1397 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku). Lze přitom vyloučit – v poměrech dané věci, že by prospěch vznikal„ jen“ z detence zadržené věci, neboť by tak byl popřen princip samotné existence zadržovacího práva (jejího smyslu a účelu).

38. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní morny, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

39. Ve věci nelze přisvědčit právnímu závěru soudu prvního stupně, že by žalovaná neuplatnila zadržovací právo ve vztahu k předmětu nájmu platně. V poměrech dané věci, jak správně uzavřel soud prvního stupně, žalovaná projevila vůli zadržet předmět nájmu z nájemní smlouvy ze dne 30. 11. 2016 - movité věci, které měla u sebe, a oznámila tuto vůli vůči žalobkyni dopisem ze dne 1. 10. 2018 (č. l. 251), který se dostal do dispozice žalobkyně nejpozději dne 24. 10. 20218 (srov. č. l. 248). Uplatnění tohoto práva žalovaná vázala bezpochyb (a mimo jiné) na dluh žalobkyně spočívající ve skladném ve výši 500 Kč/den za dobu od 9. 6. 2017 (ukončení nájemní smlouvy) do převzetí předmětu nájmu žalobkyní. Již dne 5. 10. 2017 ve výzvě k úhradě dlužného nájemného – předžalobní výzvě dle § 142a o. s. ř. žalobkyně žalované sdělila, že výzvu žalované k převzetí movitých věcí ze dne 17. 7. 2017 považuje„ za bezpředmětnou“ a že žalované nevzniká nárok na úhradu skladného dle čl. 4 nájemní smlouvy (čl. 24 pv.). Uvedenému je imanentní prohlášení (projev vůle) žalobkyně, že žalobkyně - dosud nesplatný - dluh na„ skladném“ za uvedené období žalované nesplní (§ 1395 odst. 2 písm. b/ občanského zákoníku). Pročež nelze uzavřít, jak nesprávně učinil soud prvního stupně, že by žalovaná předmět nájmu (movité věci, které tvořily předmět nájmu) zadržela neplatně, resp. nezákonně. Zadržela-li pak žalovaná předmět nájmu dne 1. 10. 2018, a to nejpozději s účinky ke dni 24. 10. 2018, tato skutečnost představuje s účinky od dojití do dispoziční sféry adresáta (spravedlivý) důvod, pro který nemohl žalované vzniknout závazek k vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s detencí předmětu nájmu (§ 2991 občanského zákoníku), neboť zadržovací právo žalované představuje právem akceptovatelný (aprobovaný) důvod, pro který má být (může být) věc nájmu v její detenci. Lze pak pouze podotknout, že odvolací soud rozhodoval v této otázce na základě skutkových i právních otázek, k nimž se účastníci řízení v průběhu řízení před soudy obou stupňů mohli vyjadřovat a opakovaně k nim také předkládali v průběhu řízení svůj náhled.

40. V otázce užívání předmětu nájmu žalovanou, a to zejména v souvislosti s eventuálním vydáním prospěchu ze zadržené věci (§ 1397 odst. 2 občanského zákoníku) lze pak zcela přisvědčit a odkázat na správnou argumentaci soudu prvního stupně o neunesení břemene tvrzení a důkazního v řízení žalobkyní (§ 101 odst. a/, b/ o. s. ř.), neboť byť byla žalobkyně zcela v souladu s procesními zásadami a ustálenými judikatorními závěry opakovaně soudem prvního stupně poučena u jeho jednání dne 8. 12. 2020 a dne 21. 5. 2021 podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., že žalobkyní navržené důkazy k této skutečnosti (č. l. 246 pv.), nejsou s to prokázat, zda žalovaná předmět nájmu v rozhodné době užívala, netvrdila-li (a neprokázala-li současně), jaký byl technický stav předmětu nájmu v době jeho převzetí žalovanou; provedení takového dokazování v řízení je tedy možno považovat, jak správně dovodil soud prvního stupně, za nadbytečné. Lze poukázat rovněž na to, že opakovaný výslech [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení] žalobkyně navrhla k prokázání skutečnosti, že žalovaná o předmět nájmu náležitě nepečovala, tedy skutečnosti, jež je pro nárok k vydání prospěchu z věci za užívání věci (§ 1397 odst. 2 občanského zákoníku), příp. i bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku), zásadně nevýznamná. K odvolací námitce žalobkyně, týkající se soudem prvního stupně opomenutých či nepřipuštěných důkazů, a to při zohlednění principu hmotněprávní relevance procesních vad na výsledek řízení, je proto nutno uvést, i s ohledem na již výše přijaté závěry, že zůstaly bez vlivu na správnost napadeného rozsudku.

41. Z důvodů v předchozím odstavci uvedených a tedy pro jejich nadbytečnost, odvolací soud nepřistoupil k opakování dokazování v odvolání žalobkyní navržených listinných důkazů - potvrzením o provedení servisní prohlídky ze dne 6. 3. 2017, protokolem o prohlídce strojů, uskutečněné dne 30. 1. 2020 a protokolem o prohlídce strojů uskutečněné dne 30. 1. 2020 ze dne 13. 2. 2020.

42. Ve vztahu ke smluvně sjednané povinnosti žalobkyně k převzetí předmětu nájmu po ukončení nájmu oproti vymezenému právu žalované na„ skladné“ ve výši 500 Kč/den za toto období, nedojde-li ke splnění vymezené povinnosti žalobkyní (čl. 4 nájemní smlouvy ze dne 30. 11. 2016), tedy k žalovanému vzájemnému nároku žalované vůči žalobkyni v přiznané výši 236.500 Kč (500 Kč denně za období od 16. 6. 2017 do 1. 10. 2018, tj. 473 dnů) pak je možno odkázat – s odkazem rovněž na již odvolacím soudem výše uvedené – na správné závěry soudu prvního stupně (zejména bod 74. napadeného rozsudku).

43. Je třeba v tomto kontextu poukázat rovněž na vyjádření žalobkyně v odvolání proti napadenému rozsudku (č. l. 291) - ve vztahu k výkladu čl. 4 předmětné nájemní smlouvy (§ 555 a násl. občanského zákoníku), která, byť zpochybňuje nárok žalované na„ skladné“ jako celek, má za to, že pro případ, že by tento nárok byl soudem žalované přisouzen, mělo by žalované přinálež„ skladné“ za dobu od 16. 6. 2017 (tj. ve shodě s návrhem žalované).

44. Na tomto místě je třeba pouze doplnit, že podle § 2005 odst. 2 občanského zákoníku odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, zejména ujednání o způsobu řešení sporů. Byl-li dluh zajištěn, nedotýká se odstoupení od smlouvy ani zajištění.

45. Vzhledem k textaci smluvního ujednání účastnic v bodu 4.9. předmětné nájemní smlouvy – vymezení jejich práv a povinností, a to konkrétně povinnosti žalobkyně v souvislosti s ukončením nájemního vztahu předmět nájmu převzít a práva žalované při nesplnění této povinnosti na„ skladné“ ve výši 500 Kč/den, nedojde-li ke splnění uvedené povinnosti žalobkyní ve sjednané lhůtě, je bez pochyb, že účastnice projevily vůli být vázány tímto ujednáním vzhledem k jeho časové povaze po skončení nájemního vztahu (nevyjímaje jeho skončení z důvodu odstoupení). Odstoupení žalované od předmětné smlouvy se tak nedotýká, tj. zůstalo bez (zrušujících) účinků na sjednané právo žalované (i povinnost žalobkyně) dle uvedeného bodu nájemní smlouvy (§ 2005 odst. 2 občanského zákoníku).

46. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. včetně jeho nákladových výroků, když o nákladech řízení účastníků soud prvního stupně rozhodl při respektování ustálených judikatorních závěrů v souladu s § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. a o nákladech státu v souladu s § 148 o. s. ř.

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na judikatorní závěry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017) ve vztahu mezi účastníky řízení podle § 211 a § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované odvolací soud dle zásady odpovědnosti za výsledek řízení přiznal vůči žalobkyni, která vedla odvolací řízení nedůvodně, právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, vycházeje v případě žaloby z tarifní hodnoty sporu představované částkou 306.000 Kč a v případě vzájemné žaloby z tarifní hodnoty sporu představované částku 263.000 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 advokátního tarifu Tyto účelně vynaložené náklady žalované v odvolacím řízení sestávají v případě žaloby z nákladů za zastoupení žalované advokátem, kterému náleží podle § 7 bodu 6., § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu odměna advokáta za tyto úkony právní služby po 9.540 Kč – vyjádření k odvolání ze dne 10. 8. 2021 a účast u jednání odvolacího soudu dne 1. 6. 2022 a dále náhrada hotových výdajů za tyto úkony právní služby v souhrnné výši 600 Kč (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu spolu s DPH 21 % z odměny a hotových výdajů advokáta ve výši 4.133 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Účelně vynaložené náklady žalované v odvolacím řízení v případě vzájemné žaloby sestávají z nákladů za zastoupení žalované advokátem, kterému náleží podle § 7 bodu 6., § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu odměna advokáta za tyto úkony právní služby po 9.380 Kč – vyjádření k odvolání ze dne 10. 8. 2021 a účast u jednání odvolacího soudu dne 1. 6. 2022 a dále náhrada hotových výdajů za tyto úkony právní služby v souhrnné výši 600 Kč (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu spolu s DPH 21 % z uvedené odměny a hotových výdajů advokáta ve výši 4.066 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně je tak povinna nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení o návrhu a o vzájemném návrhu celkem částku 47.239 Kč (23.813 Kč + 23.426 Kč). Žalovanou účtovaný náklad řízení – další porada s klientem přesahující jednu hodinu (§ 11 odst. 1 písm. c/ advokátního tarifu), nebyla žalovanou doložena, pročež nebylo možno tento náklad v odvolacím řízení žalovanou uplatněný přiznat.

48. Lhůta splatnosti v rozsudku uložených povinností byla stanovena odvolacím soudem obecná pariční podle § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř. a § 211 o. s. ř., neboť v řízení nevyšly najevo žádné důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř. je uložená povinnost náhrady nákladů řízení splatná k rukám advokáta.