59 Co 303/2024 - 456

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 8. 2024 č. j. 6 C 3/2011-417 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že do likvidační podstaty pozůstalosti zůstavitelky [jméno FO], posledně bytem [adresa], náleží pozemek p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je budova č. p. [Anonymizováno], pozemek p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je budova č. p. [Anonymizováno], vše v obci [adresa], katastrální území [adresa] (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně v podstatném uvedl, že původní žalobkyně [jméno FO] se domáhala určení, že je vlastníkem budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. st. [Anonymizováno], pozemku p. č. st. [Anonymizováno], budovy č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. st. [Anonymizováno] a pozemku p. č. st. [Anonymizováno] v obci [adresa], k. ú. [adresa]. Nemovitosti byly dle původní žalobkyně nezákonně prodány správcem konkursní podstaty úpadce [jméno FO], [Anonymizováno] původní žalobkyně, neboť kupní smlouvy byly uzavřeny po zániku oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit podstatu po úmrtí úpadce. Původní žalobkyně považovala kupní smlouvy za neplatné právní úkony i z dalších důvodů týkajících se převodu nemovitostí na žalované v konkursním řízení.

3. Ve věci bylo rozhodnuto opakovaně. Rozsudek soudu I. stupně, jímž byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovanému určení, byl potvrzen odvolacím soudem. Rozhodnutí obou soudů byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno] se závazným právním názorem, že není-li zpochybňována pouze oprávněnost správce konkursní podstaty zpeněžit v rámci konkursního řízení majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce, lze zpochybnit kupní smlouvu, jí byla daná věc v rámci zpeněžování konkursní podstaty prodána, žalobou o určení vlastnického práva vůči tomu, kdo věc nabyl. Napadnout kupní smlouvu bude zpravidla možné z důvodů spočívajících na straně kupujícího nebo pro porušení norem konkursního práva, což je i případ uplatňovaný žalobkyní.

4. V průběhu řízení původní žalobkyně dne [datum] zemřela, usnesením ze dne [datum] byla nařízena likvidace její pozůstalosti a likvidační správkyní pozůstalosti byla jmenována nynější žalobkyně, s níž soud I. stupně pokračoval v řízení na základě usnesení ze dne [datum].

5. Soud I. stupně připustil změnu žaloby, jíž se žalobkyně domáhala určení, že nemovitosti náležejí do likvidační podstaty po zůstavitelce (původní žalobkyni) [jméno FO]. Nemovité věci byly v pozůstalostním řízení dne [datum] sepsány do likvidační podstaty pozůstalosti, soupis nebyl proveden na pokyn pozůstalostního soudu, nedošlo k oznámení jejich soupisu podle § 222 z. ř. s.

6. Soud I. stupně dovodil, že původní žalobkyně byla ve věci aktivně legitimována z titulu tvrzeného vlastnictví k nemovitým věcem, když byla dříve zapsána v katastru nemovitostí jako jejich výlučný vlastník (nabývacím titulem byly darovací smlouvy a kolaudační rozhodnutí pro zápis novostavby); žalovaní byli pasivně věcně legitimováni, neboť jsou jako vlastníci nemovitých věcí zapsáni v katastru nemovitostí. Mezi těmito účastníky byl dán podle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Namísto původní žalobkyně vstoupila do řízení podle § 229 odst. 1 z. ř. s. likvidační správkyně pozůstalosti, která sepsala nemovitosti do likvidační podstaty a tím se stala aktivně věcně legitimovanou, neboť se jí týká sporné vlastnické právo k nemovitostem. Právní zájem na požadovaném určení, že nemovitosti náležejí do likvidační podstaty, shledal soud I. stupně ve vyjasnění rozsahu majetku likvidační podstaty s tím, že vyplývá přímo ze zákona dle ust. § 198 odst. 2 písm. c) z. ř. s., a tento trvá i nadále, neboť správkyně likvidační podstaty pozůstalosti dosud nepřistoupila k postupu podle § 222 z. ř. s. a neoznámila žalovaným soupis. Pokud by tak učinila, naléhavý právní zájem na požadovaném určení by díky ustanovení § 225 z. ř. s. zanikl.

7. K meritu věci soud I. stupně při aplikaci ust. § 44 odst. 2, § 45 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného v době konkursního řízení úpadce [jméno FO] (dále též „ZKV“) uvedl, že nemovité věci byly sepsány do konkursní podstaty úpadce [jméno FO] z titulu zástavního práva. Námitku původní žalobkyně o neplatnosti prohlášení konkursu na majetek úpadce [jméno FO] měl soud I. stupně za nedůvodnou, neboť mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí vydaná v konkursním řízení, ale podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z nich vychází. Účinky prohlášení konkursu dle § 14 odst. 1 písm. a) ZKV přechází na správce oprávnění nakládat s majetkem podstaty, tyto účinky zanikají až zrušením konkursu dle § 45 odst. ZKV, není-li stanoveno jinak (což prokázáno nebylo), k právní moci usnesení o zrušení konkursu (§ 44 odst. 5 ZKV). Oprávněnost soupisu nemovitostí do konkursní podstaty dovodil I. stupně ze skutečnosti, že byly zamítnuty dvě žaloby o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty podané původní žalobkyní, čímž bylo prokázáno také dispoziční oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s nemovitostmi, toto bylo ve vztahu k prodeji mimo dražbu omezeno podmínkami stanovenými konkursním soudem, spočívající v tom, že nejsou důvody zpochybňující zařazení majetku do podstaty, nemovitosti budou prodány nejvyšší nabídce, kupní cena bude uhrazena nejpozději při podpisu smlouvy, případně její úhrada bude zajištěna jiným vhodným způsobem a správce bude respektovat podmínky věřitelského výboru. Nedůvodnou shledal soud I. stupně též námitku původní žalobkyně, že kupní smlouvy nebyly uzavřeny s účastníky výběrového řízení a kupní cena nebyla uhrazena při podpisu smlouvy, neboť správce nebyl omezen tak, že by majetek musel prodat jen účastníkovi výběrového řízení a kupní cena nemusela být nutně uhrazena před podpisem smlouvy. Kupní cena dle nejvyšších nabídek byla zaplacena nejpozději ke dni podpisu smluv správcem konkursní podstaty dne [datum] a jelikož byla skutečně uhrazena, porušení povinností správce konkursní podstaty při zpeněžování podstaty soud I. stupně neshledal. Správce konkursní podstaty dodržel též podmínku nespornosti zařazení majetku do podstaty, neboť vylučovací žaloby původní žalobkyně byly pravomocně zamítnuty. K převodu vlastnického práva na žalované došlo po smrti úpadce [jméno FO], avšak před zrušením konkursu, neboť teprve po převodu byla vydána rozhodnutí o procesním nástupnictví úpadce a o schválení konečné zprávy. Usnesení o schválení konečné zprávy neměl soud I. stupně za překážku pravomocně rozhodnuté věci podle § 159a o. s. ř., neboť výrok usnesení na posouzení otázky vlastnického práva původní žalobkyně nestojí. Soud I. stupně uzavřel, že správce konkursní podstaty byl oprávněn nemovitosti zpeněžit, normy konkursního práva neporušil. Nemovitosti prodal po smrti úpadce, avšak před právní mocí usnesení o zrušení konkursu, a i po smrti úpadce mohl s majetkem podstaty nakládat, z ustanovení § 44 odst. 2 ZKV zákaz zpeněžování podstaty dovodit nelze. Při zpeněžování byly dodrženy povinnosti stanovené konkursním soudem, proto soud I. stupně shledal kupní smlouvy za platně uzavřené a vlastnické právo na základě prodeje mimo dražbu žalovaní platně nabyté.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovala do výroku I. Po rekapitulaci procesního a skutkového děje uvedla, že ZKV byl nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též „IZ“), který obsahuje v § 310 takřka totožné ustanovení s § 44 odst. 2 ZKV. Zmínila judikaturu Vrchního soudu v Praze k ustanovení § 310 IZ, z níž zvýraznila, že v případě úmrtí insolvenčního dlužníka nastupují do insolvenčního řízení sice jeho dědicové, avšak činnost insolvenčního správce je omezena pouze na to, že insolvenčnímu soudu předloží zprávu o dosavadních výsledcích projednání konkursu s vyúčtováním svých nároků, přičemž insolvenční soud předloženou zprávu přezkoumá a schválí-li ji, zruší konkurs, zprostí insolvenčního správce funkce a věc postoupí soudu, který projednává dědictví. Pohledávky věřitelů ani pohledávky za podstatou včetně nároků insolvenčního správce po úmrtí dlužníka tedy nejsou uspokojovány v insolvenčním řízení, ale v řízení o dědictví podle § 175a a násl. o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. v řízení o pozůstalosti podle části druhé hlavy III zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Poukázala také na komentářovou literaturu k předmětnému ustanovení, dle které insolvenční správce poté, co zjistí, že dlužník zemřel, nebude provádět další běžné úkony v konkursním řízení, zejména nebude dále zpeněžovat majetkovou podstatu. K zachování hodnoty majetkové podstaty provede pouze nezbytné úkony s ohledem na stav či její možné ohrožení nebo znehodnocení a připraví předání majetkové podstaty soudnímu komisaři nebo správci dědictví, pakliže bude ustanoven. Žalobkyně z toho důvodu namítala, že správce konkursní podstaty úpadce [jméno FO] měl po úmrtí úpadce činit jen nezbytné úkony a připravit předání majetkové podstaty soudnímu komisaři nebo správci dědictví, nadto za situace, kdy zpeněžoval majetek, který nebyl ve vlastnictví úpadce. Soudu I. stupně žalobkyně také vytýkala, že nesprávně posoudil uzavření kupních smluv, kdy tyto jsou sice datovány [datum] a [datum], avšak k jejich uzavření došlo až [datum], neboť toho dne podle ověřovacích doložek kupující uznali své podpisy za vlastní a prodávající správce konkursní podstaty kupní smlouvy před notářkou podepsal. Soud I. stupně pomíjí, že původní žalobkyně dle žaloby o úmrtí úpadce informovala správce konkursní podstaty i konkursní soud přípisem ze dne [datum] konkursní soud ve svém rozhodnutí ze dne [datum] uvedl, že o úmrtí byl informován [datum]. Zprávy o vyhodnocení výběrového řízení ze dne [datum], které obsahují text „S tímto účastníkem výběrového řízení bude uzavřena kupní smlouva o koupi nemovitostí“ nelze dle žalobkyně hodnotit jako závazek správce předmětné kupní smlouvy uzavřít a závazek nemohl vůbec vzniknout vůči 1. žalované, neboť nebyla výběrového řízení účastna. Datování kupních smluv a uznání podpisů kupujícími za vlastní má žalobkyně za podivné, zvláště když se všichni na smlouvách podepisovali ve stejný den u jedné notářky a dle čísel ověřovací knihy jejich podpisy za sebou krátce následovaly. Podle žalobkyně je možné, že svým jednáním se snažili vyvolat dojem, že k datům [datum] a [datum] neměli povědomí o úmrtí úpadce a že prodej je řádný. Správce konkursní podstaty kupní smlouvy podepsal jeden měsíc poté, co byl informován o úmrtí úpadce, ačkoli nebyl vázán výběrovými řízeními a měl zájemcům vrátit zálohy na kupní ceny a činit již pouze nezbytné úkony. Žalobkyně má za to, že došlo k porušení norem konkursního práva a navrhla proto, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se určuje, že do likvidační podstaty pozůstalosti zůstavitelky [jméno FO] předmětné nemovitosti náležejí.

9. Žalovaní v písemném vyjádření k odvolání navrhli rozsudek soudu I. stupně potvrdit. Ztotožnili se se závěrem soudu I. stupně, že z ust. § 44 odst. 2 ZKV nelze dovodit zákaz zpeněžování podstaty, insolvenční zákon se pro řízení zahájená před 1. 1. 2008 nepoužije. Později zavedená odlišná rozhodovací praxe soudů a závěry v komentářové literatuře, které zákaz zpeněžování podstaty neuvedený v liteře zákona dovozují, se vztahují výhradně k pozdější právní úpravě, nemohou se aplikovat zpětně na tento případ, neboť by se jednalo o nepřiměřený zásah do dobré víry, právní jistoty a ochrany nabytých práv žalovaných. Správností postupu správce konkursní podstaty se zabýval i konkursní soud na základě opožděně uplatněných námitek v usnesení ze dne [datum] č. j. [právnická osoba] s tím, že do projednání závěrečné zprávy byly správcem konkursní podstaty činěny úkony, které právní úprava předpokládá, takovým úkonem je také zpeněžování majetku, správce konkursní podstaty se proto pochybení nedopustil, pokud po smrti úpadce zpeněžil další nemovitosti zařazené do soupisu konkursní podstaty. Žalovaní uvedli, že k nabytí jejich vlastnického práva došlo v souladu s tehdejší právní úpravou, tento soulad byl přezkoumán soudem a nic nedokládá, že vlastnické právo nebylo jimi nabyto v dobré víře. Dobrá víra i právo žalovaných by mělo být dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod chráněno, údajná pochybení jsou přičitatelná pouze správci konkursní podstaty, nikoli žalovaným. Žádná tvrzená údajná nesrovnalost nemohla z pohledu žalovaných jako kupujících zpochybnit oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s podstatou a zpeněžovat ji.

10. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.

11. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení jemu předcházejícího za podmínek vyplývajících z ustanovení § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění odvolání nejsou dány.

12. Byť odvolání směřovalo výslovně vůči výroku o věci samé, napaden byl i závislý nákladový výrok (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

13. U odvolacího jednání setrvali účastníci na svých procesních postojích.

14. Předmětem řízení je určovací žaloba. Z ustanovení § 80 o. s. ř. plyne, že určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

15. Pro posuzovanou věc Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno] vyslovil závazný právní názor, že není-li zpochybňována pouze oprávněnost správce konkursní podstaty zpeněžit v rámci konkursního řízení majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce, lze žalobou o určení vlastnického práva zpochybnit kupní smlouvu, kterou byla prodána věc v rámci zpeněžování konkursní podstaty, zpravidla z důvodů spočívajících na straně kupujícího nebo pro porušení norem konkursního práva.

16. Původní žalobkyně [jméno FO] se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Původní žalobkyně [jméno FO] zemřela, byla nařízena likvidace její pozůstalosti a likvidační správkyní byla jmenována nynější žalobkyně, která podle § 229 odst. 1 z. ř. s. vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně.

17. Po skončení dovolacího řízení soud I. stupně připustil změnu žalobního návrhu ve znění, že se určuje, že [tituly před jménem] [jméno FO], narozená [datum], posledně bytem [adresa], zemřelá dne [datum], je výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je budova č. p. [Anonymizováno] rodinný dům, a pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je budova č. p. [Anonymizováno], obchod, vše v obci [adresa], k. ú. [adresa], kdy uvedl, že žalobkyně změnila žalobní petit tak, aby byla respektována superficiální zásada.

18. Následně žalobkyně navrhla změnu žalobního petitu tak, že se určuje, že předmětné nemovité věci náležejí do likvidační podstaty pozůstalosti zůstavitelky [jméno FO]. Soud I. stupně změnu žaloby v tomto znění připustil.

19. Závěr soudu I. stupně, že právní zájem na požadovaném určení vyplývá z ustanovení § 198 odst. 2 písm. c) z. ř. s. a nadále trvá, neboť žalobkyně jako likvidační správkyně nepřistoupila k postupu dle § 222 z. ř. s. a neoznámila žalovaným soupis nemovitostí do likvidační podstaty, odvolací soud nesdílí.

20. Odvolací soud vycházel z následující právní úpravy. Podle § 216 z. ř. s. má-li likvidační správce za to, že do likvidační podstaty patří majetek, který by podle informací vyplývajících se seznamů nebo systémů uvedených v § 215 odst. 2 neměl do likvidační podstaty náležet, oznámí to soudu. Stejně postupuje, uplatňuje-li u likvidačního správce nebo u soudu někdo právo k majetku, o němž tvrdí, že nepřipouští, aby patřil do likvidační podstaty (odstavec 1). Soud prověří oznámení likvidačního správce a na základě posouzení všech známých rozhodných skutečností udělí likvidačnímu správci pokyn, zda má nebo nemá tento majetek nadále pokládat za majetek, který patří do likvidační podstaty (odstavec 2). Podle § 222 z. ř. s. pokládá-li se majetek za součást likvidační podstaty na základě pokynu soudu uděleného podle § 216 odst. 2, likvidační správce bezodkladně oznámí soupis tohoto majetku tomu, komu podle informací vyplývajících se seznamů nebo systémů uvedených v § 215 odst. 2 má náležet, nebo tomu, kdo uplatnil právo k majetku, které podle jeho názoru nepřipouští, aby patřil do majetku likvidační podstaty; současně ho vyzve, aby své právo uplatnil žalobou, a poučí, v jaké lhůtě a proti komu má žalobu podat. Podle § 224 z. ř. s. ten, kdo tvrdí, že určitý majetek nepatří do likvidační podstaty, neboť to nepřipouští jeho právo k majetku, se může žalobou domáhat vyloučení označeného majetku z likvidační podstaty (odstavec 1). Žaloba se podává proti likvidačnímu správci ve lhůtě 1 měsíce ode dne, kdy žalobci bylo doručeno oznámení soupisu podle § 222. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba příslušnému soudu nejpozději v poslední den lhůty; zmeškání lhůty nelze prominout (odstavec 2).

21. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že nemovité věci byly likvidační správkyní v pozůstalostním řízení po zůstavitelce [jméno FO] sepsány do likvidační podstaty, soupis nebyl proveden na pokyn pozůstalostního soudu a žalovaným nebyl soupis nemovitých věcí do likvidační podstaty podle § 222 z. ř. s. dosud oznámen.

22. Z ustanovení § 222 z. ř. s. ve spojení s § 224 z. ř. s. nutno dovodit, že pokud k oznámení soupisu majetku do likvidační podstaty došlo, je na třetích osobách, které tvrdí existenci svého práva k majetku nepřipouštějícího zahrnutí do likvidační podstaty, aby se případně domáhaly žalobou podanou proti likvidačnímu správci vyloučení takového majetku z likvidační podstaty. Uvedený postup, spočívající v podání žaloby třetí osobou na vyloučení majetku z likvidační podstaty, se v daném případě nemůže uplatnit, neboť k oznámení soupisu nemovitých věcí do likvidační podstaty žalovaným jako osobám, které jsou vedeny v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, nedošlo.

23. Existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení však absence oznámení soupisu nemovitých věcí do likvidační podstaty žalovaným ve smyslu ust. § 222 z. ř. s. dle odvolacího soudu neodůvodňuje.

24. Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým.

25. Určením, že nemovité věci náležejí do likvidační podstaty zůstavitelky, však nemůže dojít k vyjasnění právních vztahů účastníků ohledně vlastnického práva zůstavitelky k nemovitým věcem, neboť nemovitosti byly do likvidační podstaty již sepsány a jsou v likvidační podstatě zahrnuty, jak bylo v řízení sděleno žalobkyní a jak o tom svědčí též jí předložený výpis ze soupisu likvidační podstaty. Zákon přitom předpokládá, že při soupisu sporného majetku do likvidační podstaty bude postupováno tak, že likvidační správce oznámí spornost majetku (pozůstalostnímu) soudu, který po prověření známých rozhodných skutečností udělí likvidačnímu správci pokyn, zda má být tento majetek nadále pokládán za patřící do likvidační podstaty či nikoli (§ 216 z. ř. s.). Jestliže správce likvidační podstaty zákonem předvídaným způsobem nepostupuje, nemůže tato okolnost zakládat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť by tím došlo k obcházení zákonem určeného postupu při zjišťování majetku likvidační podstaty dle ust. § 213 a násl. z. ř. s.

26. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení nevyplývá ani z ust. § 198 z. ř. s. Předmětné ustanovení upravuje účinky, které má nařízení likvidace pozůstalosti na jiná řízení. Podle odstavce druhého, litera c) tohoto ustanovení jiné řízení, které se týká majetku patřícího do likvidační podstaty nebo pasiv likvidační podstaty a jehož účastníkem byl zůstavitel nebo ten, kdo spravoval pozůstalost, bude po právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zastaveno to neplatí, jde-li o spor nebo jinou právní věc, jejíž rozhodnutí může vést k vyjasnění rozsahu majetku likvidační podstaty.

27. Řízení, v němž se původní žalobkyně domáhala vůči žalovaným určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, je svou povahou řízením, které se týká majetku patřícího do likvidační podstaty. Výsledek řízení - určení vlastnického práva k nemovitostem či zamítnutí žaloby – může vést k vyjasnění rozsahu majetku likvidační podstaty, neboť vlastnické právo k nemovitým věcem bylo mezi původní žalobkyní a žalovanými sporné. Platí proto pro něho výjimka z povinnosti řízení po právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zastavit (§ 198 odst.2 písm. c/ z. ř. s.).

28. V posuzované věci nelze však přehlédnout, že předmětem sporu se v návaznosti na změnu žaloby stalo určení, že nemovité věci náležejí do likvidační podstaty zůstavitelky [jméno FO]. Z ust. § 198 odst. 2 písm. c) z. ř. s. vyplývá, že lze pokračovat ve sporu vedeném původní žalobkyní. Jednalo se o spor o určení vlastnického práva původní žalobkyně k nemovitým věcem, kdy jako jejich vlastník byla původní žalobkyně v minulosti zapsána v katastru nemovitostí, nemovité věci byly následně zpeněženy v konkursním řízení úpadce [jméno FO] a na základě zpeněžení je vlastnické právo k nim v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalovaných. Soudní praxe dovodila, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti je dán, není-li žalobce, který o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci evidované v katastru nemovitostí, v katastru jako její vlastník zapsán (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]).

29. Žaloba o určení, že nemovité věci náležejí do likvidační podstaty pozůstalosti zůstavitelky [jméno FO] však nepředstavuje pokračování původního sporu, nýbrž se jedná o uplatnění jiného než původního nároku. Nelze proto dovodit, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán s ohledem na ustanovení § 198 odst. 2 písm. c) z. ř. s.

30. Zcela zjevně naléhavý právní zájem nemůže být dán ani na základě jiných skutečností, neboť soud v tomto řízení není oprávněn řešit, která aktiva náležejí do likvidační podstaty pozůstalosti, tedy zda nemovité věci do likvidační podstaty pozůstalosti patří či nikoli. Rozhodnutí o zařazení aktiv do likvidační podstaty je věcí správce likvidační podstaty nebo notáře (soudního komisaře), případně u sporného majetku soudu v pozůstalostním řízení (§ 214 a násl. z. ř. s.). Zákonem daný postup v pozůstalostním řízení nelze obcházet tím, že soud určí, který majetek náleží do likvidační podstaty pozůstalosti. V případě spornosti vlastnického práva k majetku zůstavitele může soud v občanskoprávním sporném řízení rozhodnout o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí, takového určení se však žalobkyně nedomáhala.

31. Odvolací soud sdělil účastníkům v rámci předvídatelnosti rozhodnutí, že naplnění naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nemůže být zjevně dán a umožnil jim se k této otázce vyjádřit. Pokud žalobkyně poukázala na to, že existenci naléhavého právního zájmu dovodil již dovolací soud v rozhodnutí ze dne [datum], nutno poznamenat, že předmět určení doznal po rozhodnutí dovolacího soudu změny. Změna žalobního návrhu pak představuje též průlom z vázanosti právním názorem dovolacího soudu.

32. Odvolací soud je si vědom, že žalobkyně žalobní návrh změnila v návaznosti na poskytnutí poučení soudu I. stupně k doplnění skutečností ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Nicméně poučení soudu I. stupně mířilo na skutečnost, že žalobkyně se domáhala určení, že [jméno FO] je stále vlastníkem nemovitých věcí, přestože již zemřela. Judikatura dovodila, že požadavek na určení vlastnického práva zůstavitele se musí vztahovat ke dni jeho smrti. Musí být totiž soudním rozhodnutím postaveno zcela najisto, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem dané věci a nenastaly tak žádné právní skutečnosti, které by měly za následek zánik vlastnického práva zůstavitele (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 22 [Anonymizováno]. V tomto ohledu žalobkyně úmrtí původní žalobkyně do žalobního návrhu nepromítla, a to ani v návrhu na změnu žalobního petitu v podání ze dne [datum], ani po poučení soudu. Naléhavý právní zájem by bylo možné shledat pouze na určení, že zůstavitelka [jméno FO] byla ke dni smrti vlastníkem nemovitých věcí, čehož se však žalobkyně po smrti původní žalobkyně nedomáhala. Poučení o tom, jak má žalobkyně formulovat žalobní petit, pak již nespadá pod poučovací povinnost soudu dle ust. § 5 o. s. ř. (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [Anonymizováno]).

33. Byť odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení posoudil oproti soudu I. stupně odlišně, je napadený rozsudek věcně správný, neboť nedostatek naléhavého právního zájmu je důvodem pro zamítnutí žaloby.

34. Odvolací soud z toho důvodu již považoval za nadbytečné zabývat se podrobně posouzením námitek žalobkyně uplatněných v odvolání. Přesto považuje za vhodné poznamenat, že i v případě, že postup správce konkursní podstaty spočívající ve zpeněžení majetku zahrnutého do konkursní podstaty po úmrtí úpadce [jméno FO] nebyl v souladu s ust. § 44 odst. 2 ZKV, nelze přehlédnout, že žalovaní poukazovali na skutečnost, že nemovitosti nabyli v dobré víře.

35. Soud I. stupně vyvodil správné závěry, že podmínky stanovené konkursním soudem pro zpeněžení předmětných nemovitých věcí nebyly porušeny. Žalovaní nabyli nemovitosti, které byly pojaty do konkursní podstaty, přičemž žaloby o vyloučení nemovitých věcí byly v době zpeněžení tohoto majetku pravomocně zamítnuty. Žalovaní nabyli nemovité věci kupními smlouvami, v nichž jako prodávající vystupoval správce konkursní podstaty, tedy osoba, která byla konkursním soudem pověřena k provádění úkonů při realizaci konkursu. Správce konkursní podstaty byl subjektem, jemuž nastoupením účinků prohlášení konkursu vyplývalo z ust. § 14 odst. 1 ZKV dispoziční oprávnění k nakládání s majetkem konkursní podstaty, přičemž účinky prohlášení konkursu podle § 45 odst. 1 ZKV zanikly až zrušením konkursu, v daném případě až po uzavření předmětných kupních smluv. Žalovaní jednali v důvěře v dispoziční oprávnění správce konkursní podstaty nakládat s majetkem zahrnutým do konkursní podstaty, přičemž z řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, z nichž by bylo zjevné, že žalovaní si byli vědomi, že správce konkursní podstaty po úmrtí úpadce nebyl s majetkem zahrnutým v konkursní podstatě již oprávněn nakládat. Ze skutečnosti, že kupní smlouvy jsou datovány dnem [datum] a dnem [datum] a k jejich uzavření vzhledem k ověřovacím doložkám došlo až dne [datum], na což žalobkyně poukazovala, nelze bez dalšího vyvodit jejich neplatnost či nedostatek dobré víry na straně žalovaných při nabytí nemovitostí. Ani skutečnost, že žalovaní na kupních smlouvách uznali podpisy za vlastní, k takovému závěru nemůže vést. Žalobkyně spekulativně uvažuje o možnosti, že žalovaní se snažili vyvolat dojem, že neměli o úmrtí úpadce povědomí. Avšak podstatné je, že nebylo možné po žalovaných jako právních laicích spravedlivě požadovat, aby učinili výklad ustanovení § 44 odst. 2 ZKV, na který poukazuje v odvolání žalobkyně, když v předmětném ustanovení nebylo explicitně vyjádřeno, že správce konkursní podstaty nemůže po úmrtí úpadce pokračovat ve zpeněžení majetku z podstaty, na uvedený výklad přímo k zákonu o konkursu a vyrovnání neodkazuje ve svém odvolání ani žalobkyně a stěží lze jej proto požadovat po právních laicích. Proto ani případná vědomost žalovaných o úmrtí úpadce by neznamenala ztrátu dobré víry žalovaných.

36. V podmínkách úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2024, vyslovil Ústavní soud, že je třeba poskytnout ochranu nabyvateli, který nabyl vlastnické právo od nevlastníka, jestliže jednal v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů v katastru nemovitostí. Dobrá víra nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí má požívat stejné právní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 8. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 402/15). Ochranu srovnatelnou s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu Ústavní soud shledal potřebnou také v případě povinné osoby při uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, kdy uvedl, že oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19).

37. Ústavním soudem vyslovené závěry ohledně ochrany dobrověrného nabyvatele lze přiměřeně vztáhnout též na nabytí nemovitostí žalovanými, neboť jak shora uvedeno, žalovaní jednali v důvěře v dispoziční oprávnění správce konkursní podstaty nemovité věci zpeněžit, který byl do své funkce ustanoven konkursním soudem jako orgánem státní moci a jemuž stát zákonem o konkursu a vyrovnání svěřil výkon řady práv za účelem realizace konkursu. Dobrou víru žalovaných podporovala následně i ta skutečnost, že jejich vlastnické právo na základě předmětných kupních smluv bylo zapsáno do katastru nemovitostí a konkursní soud námitky původní žalobkyně ohledně nemožnosti zpeněžení majetku po úmrtí úpadce v usnesení o schválení konečné zprávy nepovažoval za důvodné. Uvedené skutečnosti svědčí pro to, aby vlastnické právo žalovaných bylo pro případ jeho nabytí toliko na základě dobré víry zachováno.

38. Veden výše uvedenými důvody, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný ve výroku o věci samé, jakož i ve správném nákladovém výroku, opírajícím se o ust. § 230 odst. 1 z. ř. s., podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

39. Stejnou právní normou (§ 230 odst. 1 z. ř. s.) ohledně náhrady nákladů řízení se odvolací soud řídil i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení, proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.

Poučení