59 CO 47/2022 - 957

Rubrum

Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] adresa pro doručování [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů (SJM) o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 12. 2021 č. j. 38 C 272/2019-861 ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 17. 1. 2022 č. j. 38 C 272/2019-889 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II, III, IV potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích V, VI, VII mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit každá z nich ČR - Okresnímu soudu ve [obec] na náhradu nákladů řízení částku 20.929,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit ČR - Okresnímu soudu ve [obec] soudní poplatek ve výši 3.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně v záhlaví označeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění žalované a jejího manžela [jméno] [příjmení], narozeného [datum], ve vztahu k položkám [číslo] řetízek z bílého kovu s kulatým přívěskem s bílou výplní, 25 - náušnice z bílého kovu kulaté s bílou výplní a 103 - ochranná známka " [ulice] [anonymizováno] registrovaná u Úřadu průmyslového vlastnictví pod číslem zápisu [číslo] (výrok I) ze zaniknuvšího společného jmění manželů žalované a jejího manžela [jméno] [příjmení], narozeného [datum], do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal nemovité věci pozemek p. č. st. 861, jehož součástí je stavba č. e. 156, pozemek p. [číslo] pozemek p. [číslo] vše v k. ú. [obec] u [obec] (výrok II) ze zaniknuvšího společného jmění manželů žalované a jejího manžela [jméno] [příjmení], narozeného [datum], do výlučného vlastnictví žalované přikázal (movité) věci specifikované pod položkami [číslo] až 23, 26 až 46, 49 až 50, 52 až 102 (výrok III) žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši 2.474.300 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok [příjmení]) žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V) dále žalované uložil povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu ve [obec] náklady řízení v celém rozsahu s tím, že výše náhrady a lhůta k jejímu zaplacení budou určeny v samostatném usnesení (výrok [příjmení]) a povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve [obec] soudní poplatek ve výši 7.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VII).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, jímž napadla výroky II až VII. Žalovaná namítala, že rozhodnutí je překvapivé, soud I. stupně dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům o rozsahu společného jmění manželů, opomenul provést navržené důkazy, případně provedené důkazy nezohlednil, dospěl k nesprávným skutkovým závěrům o důvodech disparity, dospěl k nesprávnému právnímu posouzení důvodů disparity a způsob vedení řízení a hodnocení důkazů zakládá pochybnosti o nezaujatosti soudu I. stupně. V konkrétnu žalovaná uvedla, že za zásadní považoval soud I. stupně od počátku řízení rozsah společného jmění manželů, otázka disparity jím nebyla řešena, se změnou právního názoru účastníky neseznámil. Existence dluhů nebyla účastníky tvrzena a nebyla ani předmětem dokazování, závěr o existenci daňového dluhu manžela jako důvodu pro disparitu má proto žalovaná za překvapivý a soud I. stupně založil rozhodnutí o disparitě na neprokázaných skutečnostech a na odlišném právním závěru, než jaký byl účastníkům v průběhu řízení prezentován. Nesprávnost skutkových zjištění žalovaná namítala k rozsahu společného jmění manželů, do něhož soud I. stupně zahrnul také movité věci, k nimž žalovaná tvrdila své výlučné vlastnické právo z důvodu darování nebo vlastnické právo třetích osob. Skutkový stav byl dle žalované ovlivněn zaujatým postojem soudu I. stupně. K námitce opomenutých důkazů žalovaná uvedla, že k prokázání půjčky [právnická osoba] s.r.o. a jejího vrácení byly doloženy výpisy z banky za období let 2007 - 2009 a jako svědky manžela žalované a pana [příjmení], kteří půjčku sjednávali. Soud I. stupně výslechy svědků neprovedl a konstatoval tvrzení o vrácení půjčky za neověřené z důvodu absence výpisu z účtu, který však k důkazu provedl. Prostředky z vrácené půjčky se soud I. stupně nezabýval a uzavřel, že všechny prostředky musejí pocházet z nelegálního obchodování s lihem, přestože žalovaná tvrdila poskytnutí půjčky v období let 1998 nebo 1999 před údajnou trestnou činností manžela a žalované není zřejmé, zda soud I. stupně považuje půjčku a její vrácení za prokázanou či nikoliv. Zjištění o vrácení půjčky je dle žalované pro výsledek sporu irelevantní, dokresluje však účelový a procesně nesprávný postup soudu I. stupně. Žalovaná dále namítala neexistenci daňového dluhu manžela, na němž soud I. stupně založil disparitu podílů. Manželovi žalované v souvislosti s trestnou činností daňový dluh vznikl, ale v důsledku jeho nevyměření zanikl - prekludoval, kdy tato skutečnost byla potvrzena rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020 č. j. [číslo jednací], o kasační stížnosti správce daně proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021 č. j. [číslo jednací]. V okamžiku podání žaloby ani později daňový dluh manžela žalované tedy neexistoval a závěr o existenci daňového dluhu a úvaha o nespravedlnosti jako důvodu disparity jsou nesprávné. Závěr o nespravedlnosti dovozené z existence výlučného dluhu, který by musela žalobkyně hradit, je nesprávný již z podstaty, neboť na stát nepřecházejí dluhy manžela, ale jen jeho majetek. K namítané (ne) zaujatosti soudu I. stupně žalovaná uvedla, že soud I. stupně překročil úlohu nestranného arbitra, jeho procesní postup obsahuje prvky inkvizičního řízení, obohacené o prvky trestní s účastí veřejné žaloby. Od počátku řízení panovala mezi žalobkyní a žalovanou shoda na rozsahu společného jmění manželů u nemovitého majetku, přesto soud činil jeho zahrnutí do společného jmění sporným a žalovanou vyzýval k tvrzení a prokázání příjmů, z nichž byly nemovitosti pořízeny. Trestnou činnost manžela žalované soud I. stupně charakterizuje jen jako zdroj finančních příjmů, přesto vytváří konstrukci jeho údajné trestné činnosti nad rámec zjištění učiněných v trestním řízení. Závěry soudu I. stupně má žalovaná pro zjištění rozsahu společného jmění manželů za bezpředmětné a ilustrující snahu usvědčit manžela žalované z další trestné činnosti nad rámec trestního rozsudku a dodatečně ho potrestat zabráním polovičního podílu, který by jinak připadl žalované. Žalovaná se věnovala výchově dětí, péči o domácnost a udržovala společný majetek a takové zásluhy jsou obdobně záslužné jako výdělečná činnost druhého manžela a soudy je vyhodnocují jako důvod pro disparitu ve prospěch manželky, pokud jeden z manželů pobývá ve výkonu trestu a negeneruje příjmy pro rodinné hospodaření ani se nepodílí na péči o rodinnou domácnost a společný majetek. V souvislosti s trestním stíháním manžela žalované byla vynaložena ze společných prostředků na právní zástupce částka cca 250.000 Kč, dále do června 2019 byly vynaloženy prostředky na náklady spojené s jeho výkonem trestu odnětí svobody. Pokud by soud měl zvažovat důvody disparity, pak jen svědčící žalované jako manželce. Žalovaná však disparitu nenavrhovala. Přesto soud I. stupně zvolil opačný přístup ve snaze trestat manžele, přičemž trest postihující majetek jiné osoby než odsouzeného manžela by byl možný jen v rámci trestního řízení a snaha soudu I. stupně jde nad rámec věcné příslušnosti soudu v řízení o vypořádání společného jmění manželů a zakládá pochybnost o nepodjatosti soudce. Žalovaná navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl v napadených výrocích zrušen a věc vrácena v odlišném obsazení k dalšímu řízení.

3. V doplnění odvolání žalovaná měla za nesprávné skutkové závěry soudu I. stupně ohledně movitých věcí, k nimž tvrdila své výlučné vlastnické právo z důvodu darování, nebo movitých věcí, k nimž tvrdila vlastnické právo třetích osob. Uvedla, že soud I. stupně bagatelizuje důkazy k darování poukazem na drobné nesrovnalosti v detailech výpovědí, ačkoliv svědkové vypovídají k událostem starým více než 10 let, mnohdy 40 let, a tendenčnost postupu soudu je zjevná například u obrazů položka [číslo] na jejichž zadní straně byla zjištěna věnování k narozeninám žalované. Obrazy byly žalované darovány od sester vždy po 5 letech a logicky bylo mnoho narozenin, u jejichž příležitosti sestry darovaly žalované jiné dary než obrazy. Přesto soud I. stupně uzavřel, že sestry darovaly k narozeninám převážně obrazy, jejich výpověď posoudil jako nevěrohodnou a opomněl se vypořádat s věnováními na zadní straně obrazů. Přestože důkazy nejsou vyvráceny nebo konfrontovány odlišným skutkovým popisem data nebo způsobu nabytí majetkových hodnot, soud I. stupně odmítá tvrzení žalované jako neprokázané a důkazy jako nevěrohodné s výjimkou svědkyně [příjmení], která dohledala doklad na nákup šperků starý více než 10 let. K soupisu celního úřadu provedeného [datum] žalovaná ve výpovědi uvedla, že jí nebylo známo, co znamená pojem SJM a syn jí význam vysvětlil až po odchodu pracovníků celního úřadu. Žalovaná nebyla v průběhu soupisu poučena, byla přítomna jen jeho části a obratem podala návrhy na vyloučení jednotlivých položek z daňové exekuce. Dle žalované je z postupu soudu I. stupně zřejmý zaujatý postoj, když vyjma paní [příjmení] neuvěřil žádnému svědkovi a zpochybnil všechny listiny předložené žalovanou, a to i v případech, kdy byla na rubu obrazu zjištěna věnování k narozeninám žalované. Žalovaná setrvala na svém procesním návrhu. Pro případ zvažované změny napadeného rozsudku navrhla společné jmění vypořádat tak, že nemovitosti budou přikázány do jejího výlučného vlastnictví, když pro vyplacení vypořádacího podílu při vyloučení disparity vyjednala v mezidobí možnost úvěrového financování. Pariční lhůtu k vyplacení vypořádacího podílu navrhla v délce alespoň tří měsíců, v níž by poskytovatel úvěru při souběžném zřízení zástavního práva k zajištění úvěru vyplatil vypořádací podíl přímo žalobkyni. Z movitého majetku má žalovaná zájem o specifikované položky v hodnotě 150.450 Kč a nemá zájem o specifikované položky v hodnotě 93.350 Kč. U položek 11, 14 - 23, 35, 36, 42, 43, 46, 52 - 60, 74, 76, 81, 82, 84 - 93, 97 - 102 žalovaná tvrdí, že nejsou součástí společného jmění manželů.

4. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že v době nabytí majetku po manželu žalované nevěděla, jaký konkrétní majetek je součástí zaniklého společného jmění manželů a z důvodu jistoty je nezbytné, aby rozsah společného jmění manželů byl stanoven soudem. Postoj žalobkyně byl ovlivněn postojem žalované, která s žalobkyní nespolupracovala, prakticky veškeré movité věci před ní zatajovala a navrhla dohodu o vypořádání pouze nemovitých věcí. K námitce překvapivosti rozhodnutí žalobkyně uvedla, že od počátku soud I. stupně směřoval posouzení k tomu, které věci náleží do společného jmění manželů a jakým způsobem by mělo být provedeno vypořádání, aby bylo spravedlivé a zda je na místě určit disparitu podílů. Závěry soud I. stupně opřel o skutkový stav, který byl k danému právnímu posouzení plně objasněn a nebylo třeba poučení o změně právního názoru. K námitkám vůči rozsahu společného jmění manželů žalobkyně zmínila, že již v žalobě uvedla úvahu o tom, že nemovité věci mohly být financovány z příjmů manžela žalované z nelegální činnosti a trvala z toho důvodu na tom, aby o jejich vlastnickém režimu bylo rozhodnuto soudem. Ani v případě shodnosti tvrzení účastníků není soud tímto vázán a nevylučuje vést k nim dokazování a soud I. stupně v tomto ohledu dle žalobkyně nepochybil. Dokazování bylo podle žalobkyně provedeno vyčerpávajícím způsobem ke všem tvrzením žalované a ke každé jednotlivé movité věci, soud I. stupně se vypořádal se všemi navrženými důkazy. Tvrzení žalované o půjčce [právnická osoba] s.r.o. byla nejednoznačná a vnitřně rozporná a nebylo zřejmé, jaká skutečnost je ve vztahu k nabytí věcí do společného jmění manželů tvrzením prokazována. Polemiku žalované o (ne) zaujatosti soudu lze dle žalobkyně posoudit jako námitku podjatosti, k níž uvedla, že žalovaná v průběhu řízení takovou námitku nevznesla a její postup je snahou ex post o zvrácení vydaného rozhodnutí. Námitka podjatosti neobsahuje jediný důvod, který by podjatost mohl podle § 14 a násl. o. s. ř. zakládat. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen.

5. Odvolací soud konstatuje, že žalovaná podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), je osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, které lze odvoláním napadnout (§ 201, § 202 a contrario, o. s. ř.) a uvádí v něm způsobilé odvolací důvody, podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. a), c), d), e), g) o. s. ř.

6. Po přezkoumání rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném rozsahu včetně řízení jemu předcházejícího (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání nelze vyhovět.

7. Odvoláním nebyl dotčen výrok I. rozsudku soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o vypořádání společného jmění manželů ohledně tří položek a v tomto rozsahu nabyl rozsudek soudu I. stupně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

8. Předně se odvolací soud zabýval námitkou žalované o (ne) zaujatosti soudu, v níž žalovaná namítala, že soud I. stupně překročil úlohu nestranného arbitra ve sporném řízení. Žalovaná zmínila, že mezi ní a žalobkyní byla shoda na rozsahu společného jmění manželů ohledně nemovitého majetku, přesto soud I. stupně zahrnutí nemovitostí činil sporným a žalovanou vyzýval k tvrzení a prokázání příjmů, z nichž měly být nemovitosti pořízeny. Dle žalované soud I. stupně poté vytváří domněnky o údajné trestné činnosti manžela žalované nad rámec zjištění učiněných v trestním řízení, které má žalovaná za bezpředmětné a ukazující snahu soudu I. stupně usvědčit manžela žalované z další trestné činnosti nad rámec trestního rozsudku a dodatečně ho potrestat zabráním polovičního podílu, který by jinak připadl žalované. V soudem I. stupně zvolené disparitě podílů spatřuje žalovaná trest postihující majetek jiné osoby, než odsouzeného manžela, který by byl však možný jen v rámci trestního řízení, což jde nad rámec věcné příslušnosti soudu v řízení o vypořádání společného jmění manželů a zakládá pochybnost o nepodjatosti soudce z důvodu„ trestat“ ve veřejném zájmu žalovanou za trestnou činnost jejího manžela. Žalovaná vytýkala soudu I. stupně zaujatost také s ohledem na jím provedené hodnocení důkazů.

9. Žalovaná námitkou uplatnila odvolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí vydal vyloučený soudce. Odvolací soud uplatněný důvod posoudil z pohledu zákonných důvodů pro vyloučení soudce, upravených v ustanovení § 14 o. s. ř.

10. Podle § 14 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4). Z citovaného ustanovení se podává, že důvod pro vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. může spočívat v poměru soudce k účastníkům řízení, jejich zástupcům nebo v poměru k věci. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, kdy soudce by byl například sám účastníkem řízení nebo by mohl být meritorním či procesním rozhodnutím soudu dotčen ve svých právech. Vyloučen je také soudce, který získal poznatky o věci jiným způsobem než z dokazování při jednání. Poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům může být založen zejména na příbuzenském nebo obdobném vztahu k nim, na přátelském či naopak zjevně nepřátelském vztahu či na vztahu ekonomické závislosti.

11. O žádný z výše uvedených případů zavdávajících pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce soudu I. stupně Mgr. [jméno] [příjmení] se dle žalovanou tvrzených skutečností v posuzované věci nejedná. Žalovanou nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné objektivně dovodit pochybnosti o nepodjatosti soudce ze zákonem přípustných důvodů pro vyloučení ve smyslu ust. § 14 odst. 1 až 3 o. s. ř., tedy pro jeho poměr k účastníkům řízení, jejich zástupcům či pro jeho poměr k věci.

12. Argumentace žalované o podjatosti rozhodujícího soudce je založena výhradně na postupu soudce při projednání věci, kdy žalovaná nesouhlasí se způsobem vedení řízení soudem I. stupně, způsobem a rozsahem dokazování včetně hodnocení provedených důkazů, jakož i na právním hodnocení věci soudem I. stupně, s nímž žalovaná rovněž nesouhlasí. Takové skutečnosti však zákonným důvodem pro vyloučení soudce být nemohou, což je explicitně vyjádřeno v ustanovení § 14 odstavec 4 o. s. ř.

13. Judikatura uvádí, že při rozhodování o vyloučení není rozhodné, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 370/04). Důvodem pochybovat o nepodjatosti soudce nemůže být ani skutečnost, že řízení probíhá způsobem, který neodpovídá představám účastníků (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. 30 Nc 11/2007).

14. Žalovanou uvedené skutečnosti nejsou způsobilé vést k vyloučení soudce, žalovaná netvrdila žádné skutečnosti, které by objektivně zavdávaly pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, a takové skutečnosti se ze spisu ani nepodávají. Odvolací soud proto uzavřel, že odvolací důvod o vydání rozhodnutí vyloučeným soudcem nebyl uplatněn důvodně.

15. Odmítnout je třeba v této souvislosti zejména výhrady žalované o snaze soudu usvědčit manžela žalované z další trestné činnosti nad rámec trestního rozsudku a dodatečném trestání manželů [příjmení] nad rámec věcné příslušnosti soudu.

16. V daném případě nelze pominout, že předmětem řízení je vypořádání společného jmění manželů se zcela specifickými okolnostmi případu, které se vymykají běžným sporům tohoto typu. Namísto jednoho z manželů je účastníkem řízení stát, neboť manželu žalované [jméno] [příjmení] byl odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2016 č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 7. 2016 č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], uložen trest propadnutí majetku. Ve smyslu ustanovení § 66 odst. 4 trestního zákoníku výrokem o propadnutí majetku zaniklo společné jmění manželů [jméno] [příjmení] a žalované a propadlý majetek podle odstavce pátého téhož ustanovení připadá státu. V usnesení ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 11 Tdo 696/2020 Nejvyšší soud uvedl, že trestem propadnutí majetku není postižen veškerý společný majetek manželů, nýbrž pouze ta jeho část, která po vypořádání společného jmění manželů připadne odsouzenému manželovi, takže za tím účelem je třeba zaniklé společné jmění manželů vypořádat. Namísto odsouzeného manžela vypořádání společného jmění realizuje stát jednající organizační složkou Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na rozdíl od sporů o vypořádání společného jmění manželů, v nichž účastníky řízení jsou oba manželé, nemůže žalobkyně disponovat relevantními informacemi o tom, jaký majetek v době nabytí právní moci výroku o trestu propadnutí majetku byl součástí zaniklého společného jmění manželů. Stát, jenž nabyl majetek odsouzeného manžela, nebyl účasten manželského života manželů a nemá proto poznatky o způsobu jejich hospodaření, o zdrojích jejich příjmů, nakládání s finančními prostředky, o okolnostech nabývání či pozbývání věcí a majetkových hodnot do a z majetkového společenství manželů či o dalších okolnostech, které z hlediska právních norem mohly mít vliv na rozsah společného jmění manželů. Takové informace jsou jinak manželům, kteří se obrací na soud s požadavkem na vypořádání jejich zaniklého společného jmění, běžně známy z průběhu manželství.

17. Žalobkyně objektivně bez svého zavinění trpěla informačním deficitem ve vztahu k majetkovým hodnotám, které byly či mohly být společné oběma manželům. Dle žalobkyně tomu napomohl i postoj žalované před zahájením řízení, která s žalobkyní nespolupracovala, zatajovala před ní movité věci (na předem ohlášené šetření ze strany žalobkyně bylo značné množství movitých věcí, sepsaných správcem daně v rámci exekuce, odvezeno a uschováno na neznámém místě) a navrhovala vypořádat pouze nemovité věci, jež jako součást společného jmění manželů byly zapsány v katastru nemovitostí.

18. V žalobě přitom žalobkyně poukázala na charakter trestné činnosti manžela žalované, z níž mu plynul značný majetkový prospěch, jakož i na skutečnosti podávající se z trestního řízení o příjmových poměrech manžela žalované. Trestné činnosti se manžel žalované (za kterou byl odsouzen spolu se synem žalované a manžela žalované) dle trestního rozsudku dopouštěl v přesně nezjištěném období, nejméně však od roku 2004 do roku 2011, přitom od roku 2011 byl starobním důchodcem s důchodem ve výši 7.000 Kč měsíčně, žádné mnohamiliónové částky z legální obchodní činnosti z předchozích let, o nichž hovořil v trestním řízení, nebyly orgány činnými v trestním řízení zjištěny, manžel žalované nepodával přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Žalobkyně měla za to, že za prostředky získané z trestné činnosti manžela žalované byly pořízeny i věci tvořící součást společného jmění manželů, žalovaná se o jejich nabytí nijak nezasloužila a navrhovala k těmto skutečnostem při vypořádání společného jmění manželů přihlédnout formou disparity podílů.

19. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom z účastníků řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Toto obecné pravidlo však nelze aplikovat absolutně. Soudní praxe dovodila, že v některých typech sporů se důkazní břemeno účastníka (zpravidla žalobce) z povahy věci může stát neúnosným bez jeho viny. Typicky se jedná o určení výše náhrady škody, jejíž základ byl prokázán (viz například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1430/13 nebo ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 321/98), nebo o medicínskoprávní spory, které jsou specifické a z hlediska zásady rovnosti účastníků často od počátku nevyvážené.

20. Otázka důkazního břemene byla řešena i ve sporech o vypořádání společného jmění manželů. Situací, kdy jedna ze stran sporu o vypořádání společného jmění manželů byla postižena informačním deficitem, se zabýval Nejvyšší soud například v rozhodnutí ze dne 16. 12. 2011 sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ve kterém uvedl, že v případech, kdy strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň„ opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tím pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jejíž nesplnění bude mít za následek hodnocení důkazu v její neprospěch.

21. V přezkoumávané věci žalobkyně bez svého zavinění nemohla disponovat potřebnými informacemi ohledně zaniklého společného jmění manželů, které naopak musely být či měly být známy žalované, přičemž v řízení žalobkyně tvrdila skutečnosti, jež lze považovat za„ opěrné body“ skutkového stavu týkajícího se rozsahu společného jmění včetně zdrojů majetkových hodnot náležejících do zaniklého majetkového společenství a významné pro způsob jeho vypořádání. Není proto rozhodující, že mezi žalobkyní a žalovanou panovala shoda, že nemovité věci náležejí do společného jmění manželů, jak v odvolání namítala žalovaná. Z průběhu řízení vedeného před soudem I. stupně je evidentní, že soud přistoupil ve vztahu k žalované k uložení vysvětlovací povinnosti za účelem kompenzace informačního deficitu žalobkyně a za účelem respektování zásady rovnosti procesních stran z hlediska jejich přístupu k informacím důležitým pro posouzení věci, což je postup, který je v daném případě zcela akceptovatelný. Vzhledem k okolnostem projednávané věci nelze hovořit o tom, že postup soudu I. stupně naplňoval znaky procesu inkvizičního, jak bylo namítáno žalovanou. Žalovaná nemůže procesně těžit z informačního deficitu žalobkyně a soud I. stupně proto důvodně žalovanou vedl k uvedení tvrzení a označení důkazů o skutečnostech, týkajících se zdrojů, z nichž byly pořizovány nemovité věci manželů, jakož i příjmových poměrů obou manželů a prováděl k nim v řízení dokazování.

22. Podle ustanovení § 708 odst. 1 o. z. je součástí společného jmění manželů to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Předchozí právní úpravou byla koncipována právní domněnka, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.). V řízení nebyla žádným z účastníků tvrzena existence smluveného režimu společného jmění nebo režimu založeného rozhodnutím soudu. Jestliže žalovaná tvrdila, že některé movité věci zákonnému režimu společného jmění nepodléhají, neboť je nabyla darem nebo se jedná o věci vlastnicky náležející třetím osobám, bylo rovněž na ní, aby tato svá tvrzení prokázala, k čemuž ji soud I. stupně v řízení taktéž správně směřoval (výzvy soudu I. stupně k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ze dne [datum], [datum], [datum], [datum]).

23. Nedůvodně žalovaná namítá, že soud I. stupně se snažil usvědčit manžela žalované z další trestné činnosti nad rámec trestního rozsudku. S ohledem na skutečnosti nastíněné žalobkyní o příjmových a majetkových poměrech žalované a jejího manžela a okolnostech trestné činnosti manžela žalované bylo opodstatněným zabývat se v řízení tím, jaké zdroje měli a použili manželé [příjmení] při pořízení nemovitých věcí. Soud I. stupně v napadeném rozsudku nečiní závěr v tom směru, že manžel žalované spáchal trestný čin, kdy takové rozhodnutí náleží jen soudu rozhodujícímu v trestním řízení, ale zabýval se tím, jakými peněžními prostředky byla financována výstavba rekreačního objektu manželů [příjmení]. Jestliže dospívá přitom k závěru, že výstavba musela být financována z výnosů z trestné činnosti manžela, nečiní tím rozhodnutí, jímž by zasahoval do pravomoci soudu rozhodujícího v trestních věcech či do pravomoci jiných orgánů činných v trestním řízení či překračoval svoji věcnou příslušnost, jak namítala žalovaná. Uvedený závěr soudu I. stupně není ani v rozporu a nepopírá trestní rozsudek, jímž byl manžel žalované uznán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, podle kterého skutková podstata zločinu byla naplněna v něm popsaným jednáním manžela žalovaného (a syna žalované a manžela žalované), kterého se dopustili v přesně nezjištěném období, nejméně však od roku 2004 do roku 2011.

24. Napadenému rozsudku žalovaná v odvolání vytýkala překvapivost. Namítala tím existenci vady řízení, kterou spatřuje v tom, že v průběhu řízení soud I. stupně považoval za nevýznamnou otázku disparity vypořádacích podílů, své rozhodnutí však založil na odlišném právním závěru, který pak postavil na daňovém dluhu manžela, který nebyl účastníky tvrzen a nebyl předmětem dokazování.

25. O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru soudu a navrhnout k nim důkazy.

26. Žalobkyně již v žalobě avizovala existenci okolností, které považovala za podstatné pro spravedlivé vypořádání společného jmění manželů. Zmínila přitom okolnosti týkající se trestné činnosti manžela žalované, okolnosti týkající se příjmových poměrů manžela žalované, a měla za to, že žalovaná se o nabytí prostředků, za které byly pořízeny věci tvořící součást společného jmění manželů, nijak nezasloužila. Žalobkyně tvrzené okolnosti žádala zohlednit cestou disparity podílů na vypořádávaném společném jmění. K těmto okolnostem se žalobkyně opětovně vyjadřovala též v doplnění žaloby.

27. Žalované bylo tudíž v řízení před soudem I. stupně známo, že ze strany žalobkyně je vypořádání společného jmění manželů navrhováno tak, aby podíly žalobkyně a žalované nebyly ve stejné výši. Žalovaná měla možnost se k této otázce v řízení před soudem I. stupně vyjádřit, což ostatně učinila, o čemž svědčí například její písemné vyjádření ze dne [datum], učiněné již na počátku řízení, nebo i závěrečný návrh před vyhlášením rozhodnutí. Soud I. stupně se v řízení soustředil na zjišťování rozsahu společného jmění manželů včetně skutečností významných pro způsob vypořádání společného jmění manželů. Skutkové okolnosti případu soud I. stupně však nevyhodnotil podle jiných právních norem, než se kterými mohli účastníci uvažovat. Žalovaná netvrdí, že soud I. stupně účastníkům předestřel, že určení nerovnoměrných vypořádacích podílů je v daném případě vyloučeno, a uvedené nelze dovodit ani z obsahu spisu. Jestliže soud I. stupně v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti věc právně vyhodnotil tak, že spravedlivé uspořádání poměrů mezi účastníky odůvodňuje disparitu vypořádacích podílů, nemohlo se vůči žalované jednat o překvapivé rozhodnutí. Své posouzení soud I. stupně od počátku řízení směřoval k tomu, které věci tvořily zaniklé společné jmění manželů, jak provést jeho vypořádání a zda je odůvodněné stanovit disparitu vypořádacích podílů. K tomuto posouzení soud I. stupně opatřil dostatečný skutkový podklad, účastníci měli možnost se ke skutkové i právní stránce věci vyjádřit a nebylo potřebné, aby ze strany soudu I. stupně jim bylo poskytováno poučení o možném jiném právním posouzení věci, když ani jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Z výše uvedených důvodů nemohlo být pro žalovanou překvapivé, pokud soud I. stupně přistoupil v napadeném rozhodnutí při vypořádání k disparitě podílů.

28. Částečně lze námitku žalované ohledně překvapivosti rozhodnutí mít za důvodnou ve vztahu k daňovému dluhu manžela žalované, neboť soud I. stupně při úvaze o způsobu vypořádání společného jmění akcentoval závazek manžela žalované na spotřební dani. Byť žalobkyně v souvislosti s popisovanou trestnou činností manžela žalované zmínila, že manžel žalované spolu se synem [jméno] zkrátili spotřební daň nejméně o 353.525.370 Kč, otázka výše daňového dluhu se nestala předmětem dokazování a účastníci nebyli vedeni k tvrzením a důkazům k ní. Soud I. stupně se skutkově opřel jen o odsuzující trestní rozsudek, aniž by účastníkům předestřel, že existenci a výši daňového dluhu má za podstatné pro rozhodnutí.

29. Odvolací soud proto doplnil dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021 č. j. [číslo jednací] a rozhodnutím Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne [datum], které má podle ust. § 205a písm. d) o. s. ř. v odvolacím řízení za přípustné. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2021 č. j. [číslo jednací] považuje odvolací soud za prokázané, že ve věci žalobce [jméno] [příjmení] (manžel žalované) proti žalovanému [příjmení] ředitelství cel byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020 č. j. [číslo jednací]. Z odůvodnění rozsudku se podává, že Celní úřad pro Zlínský kraj vyměřil žalobci spotřební daň z lihu za zdaňovací období leden až prosinec 2008 a leden 2009, neboť žalobci vznikla povinnost přiznat a zaplatit daň z lihu, což neučinil. Žalobce byl v této souvislosti rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2016 č. j. [číslo jednací] uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žalovaný porušil aplikací § 148 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zákaz retroaktivity právních norem a žalobci stanovil daň z lihu za zdaňovací období leden 2008 až leden 2009 po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud považoval za nedůvodnou. Z vyrozumění Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne [datum] o zániku zástavního práva považuje odvolací soud za prokázané, že Celní úřad vyrozuměl manžela žalované a žalovanou o tom, že zaniklo zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. k nemovitým věcem v k. ú. [obec] u [obec] (jedná se o nemovitosti, které jsou předmětem vypořádání v tomto řízení), zřízené rozhodnutím správce daně, v důsledku zániku zajištěného dluhu.

30. Z doplněného dokazování považuje odvolací soud za prokázané, že vyměřený daňový dluh manžela žalované na spotřební dani z lihu za zdaňovací období leden až prosinec 2008 a leden 2009 nelze vymáhat z důvodu uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně.

31. Odvolací soud neprovedl důkaz rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020 č. j. [číslo jednací] a rozhodnutím Celního úřadu pro Zlínský kraj o zřízení zástavního práva ze dne [datum], neboť shora provedené důkazy byly postačující k učiněným skutkovým zjištěním ohledně daňového dluhu manžela žalované.

32. Skutkovým závěrům soudu I. stupně žalovaná vytýká nesprávnost na podkladě námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů a opomenutých důkazů. V odvolání vytýkala soudu I. stupně tendenčnost v hodnocení provedených důkazů s tím, že soud I. stupně neuvěřil kromě svědkyně [příjmení] žádnému svědkovi a zpochybnil listiny předložené žalovanou, a to i v případech, kdy na rubu obrazů jsou věnování k narozeninám žalované.

33. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pokud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až 135 o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2022 sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).

34. Žalovaná v řízení tvrdila, že některé movité věci nespadají do společného jmění manželů, protože jí byly darovány k narozeninám, a vlastníkem některých movitých věcí jsou třetí osoby. Odvolací námitky žalovaná soustředila k obrazům, u nichž poukazovala na věnování obsažené na jejich rubu.

35. Odvolací soud přistoupil k zopakování dokazování fotografiemi obrazů s obsaženým věnováním. Z nich považuje shodně se soudem I. stupně za zjištěné, že text věnování k narozeninám od sestry žalované [jméno] nebo [jméno] nebo obou z nich se nachází na rubu obrazů položka [číslo] Odvolací soud zopakoval také svědecké výpovědi sester žalované [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], od nichž měla žalovaná dle svých tvrzení obrazy k narozeninám dostat. Svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že žalované dávala, a to případně se svými dětmi a manželem, ke kulatým narozeninám dary. Jednalo se o peníze, žalovaná si pak za ně koupila obrazy. [příjmení] jí vždy nějakou částku a žalovaná si zbytek doplatila. Na obraz napsala věnování svědkyně nebo věnování napsaly sestry, když jí daly peníze ony. Také svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že žalované dávala (spolu se svojí rodinou) peníze k narozeninám, nejednalo se o tisíce. Svědkyně uvedla, že jich bylo více sester a žalovaná peníze dala dohromady a připlatila si.

36. Ani zopakování dokazování nemohlo odvolací soud vést k jinému skutkovému závěru ohledně shora uvedených položek, než učinil soud I. stupně. Byť se na obrazech nachází text s věnováním, nelze dovodit, že obrazy žalovaná nabyla darem od svých dvou sester [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] či od jedné z nich. Obě svědkyně shodně vypověděly, že žalované k narozeninám nedarovaly obrazy, ale věnovaly jí nějakou peněžitou částku, jejíž výši nebyla žádná ze svědkyň schopna uvést, dle svědkyně [příjmení]. [příjmení] se nejednalo o žádné tisíce. Žalovaná tedy nenabyla předmětné obrazy darem, jak v řízení tvrdila. Nemůže se proto v případě předmětných obrazů jednat o výjimku z rozsahu společného jmění manželů stanovenou ust. § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. či ust. § 709 odst. 1 písm. b) o. z., tj. od věc nabytou darem. V daném případě pak nelze ani dovodit, že obrazy netvoří součást společného jmění manželů z toho důvodu, že je nabyla žalovaná výhradně za darované peněžní prostředky, tzn. za prostředky nepocházející ze společného jmění, neboť obě svědkyně shodně vypověděly, že žalovaná si k darovaným peněžním prostředkům vždy něco připlatila.

37. V dané souvislosti odvolací soud podotýká, že podle svědkyně [příjmení] věnování na obrazy napsala ona nebo ho napsaly sestry, pokud daly peníze žalované ony. [jméno] žalovaná však v řízení tvrdila, že obrazy dostala pouze od svých dvou sester S. [příjmení] a L. [příjmení] a od třetí sestry obrazy nedostávala se zdůvodněním, že sestra byla o 13 let mladší. Uvedený rozpor odůvodňuje pochybnosti o tom, kým a v jaké době bylo věnování na zadní stranu obrazů skutečně připojeno a zda se nejedná pouze o účelovou snahu vyvést takový majetek z možného zabavení souvisejícího s trestním stíháním manžela žalované, jak již dovozoval soud I. stupně s ohledem na neochotu svědkyň vypovídat před soudem I. stupně a jejich neschopnost vzpomenout si nejen na podrobnosti, ale i na podstatné věci ohledně darování.

38. Žalovaná vytýkala soudu I. stupně také opomenuté důkazy. Konkrétně se jednalo o výslech svědků manžela žalované a pana [jméno] [příjmení] k existenci půjčky [právnická osoba] s.r.o. Odvolací soud zopakoval důkaz výpisem z účtu u HVB bank, který žalovaná předložila k tvrzením ohledně vrácení půjčky od [právnická osoba] s.r.o. jako zdroji peněžních prostředků k provedení dostavby rekreačního objektu v [obec]. Z výpisu z účtu u HVB bank je patrno, že je veden na jméno syna žalované a manžela žalované [jméno] [příjmení], je v něm zachyceno založení a ukončení řady termínovaných vkladů v částkách pohybujících se v řádech statisíců či milionů Kč, výběry peněžních prostředků zpravidla v řádech statisíců Kč ze strany [jméno] [příjmení] či žalované. Uvedené vklady a výběry však nevypovídají ničeho o tom, že se jedná o peněžní prostředky náležející manželům [příjmení] a že představují vrácenou půjčku od [právnická osoba] s.r.o. či jak bylo naloženo s vybranými peněžními prostředky. Jestliže žalovaná vytýkala soudu I. stupně, že k okolnostem poskytnutí půjčky neprovedl výslech manžela žalované a výslech svědka [jméno] [příjmení], odvolací soud neshledal uvedený postup za pochybení a dokazování v tomto směru nedoplnil, neboť uvedená skutečnost by ničeho nevypovídala o tom, že manželé [příjmení] financovali výstavbu domu z prostředků vrácených z půjčky [právnická osoba] s.r.o. [jméno] žalovaná v odvolání pak považuje zjištění o vrácení půjčky pro výsledek sporu za irelevantní.

39. Soud I. stupně se otázkou zdrojů finančních prostředků manželů [příjmení] k výstavbě rekreačního objektu dostatečně zabýval a skutková zjištění z provedeného dokazování pečlivě vyhodnotil se zohledněním všeho, co v řízení vyšlo najevo a co bylo uvedeno účastníky. Manžel žalované byl soudem I. stupně opakovaně vyslechnut a ve své svědecké výpovědi se k otázce finančních zdrojů k výstavbě rekreačního objektu vyjadřoval, aniž by jakkoli zmínil žalovanou posléze tvrzenou půjčku [právnická osoba] s.r.o. a její vrácení. Provedení výslechu navržených svědků [jméno] [příjmení] a dalšího výslechu manžela žalované k existenci půjčky [právnická osoba] s.r.o. nelze mít za opodstatněné rovněž z důvodu, že žalovaná v řízení neuvedla ani bližší okolnosti týkající se konkrétní výše zapůjčené částky, jejího vrácení včetně výše částky, která měla být vrácena, přestože se mělo jednat o půjčku v řádech miliónů Kč. Lze poznamenat, že žalovaná se k otázce financování výstavby rekreačního objektu před soudem I. stupně ve své účastnické výpovědi taktéž vyjadřovala a neuvedla ničeho o tom, že by se mělo jednat též o peněžní prostředky z vrácené půjčky od [právnická osoba] s.r.o. Náklady na výstavbu byly podle výpovědi žalované hrazeny z půjčky od pana [příjmení] (kterou dle správných skutkových závěrů soudu I. stupně žalovaná neprokázala) a z úspor, které měli manželé [příjmení] doma„ v šuplíku“, nikoli tedy na bankovním účtu vedeném na jméno jejich syna [jméno], na který měla být podle pozdějšího tvrzení žalované půjčka vrácena. Je evidentní, že žalovaná v průběhu řízení k otázce financování výstavby rekreačního objektu uváděla rozporné skutečnosti. Soud I. stupně se pečlivě zabýval hodnocením příjmových poměrů žalované i jejího manžela a s přihlédnutím k nim, jakož i k časovým souvislostem trestné činnosti manžela žalované, opodstatněně zkoumal, zda manželé [příjmení] mohli disponovat miliónovými úsporami a zda z nich byla výstavba rekreačního objektu financována. Jeho závěr, že žalovaná legálně nabyté prostředky investované do výstavby rekreačního objektu neprokázala, resp. že výstavba rekreačního objektu byla prakticky zcela financována z výnosů trestné činnosti manžela žalované, odvolací soud shledává správným, opírající se o správné hodnocení prokazovaných skutečností vztahujících se k podnikání manžela žalované včetně výše tvrzených investic a jejich časovou souvislostí.

40. Námitky žalované proti skutkovým závěrům soudu I. stupně odvolací soud nepovažuje vzhledem k výše uvedenému za důvodné. Lze uvést, že soud I. stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování v rozsahu potřebném pro právní hodnocení věci, důkazy prováděl procesně řádným způsobem a při jejich hodnocení postupoval v intencích ustanovení § 132 o. s. ř. Při hodnocení provedených důkazů vycházel soud I. stupně nejen z jejich jednotlivosti, ale důkazy hodnotil také ve vzájemné souvislosti a pečlivě přihlížel rovněž k tomu, co bylo v řízení uvedeno samotnými účastníky včetně toho, v jaké fázi řízení byla příslušná tvrzení uplatněna. Právě tento procesně správný postup pak vyústil ve vyhodnocení řady zjištění z důkazních prostředků označených žalovanou jako nevěrohodných, přičemž soud I. stupně se hodnocením provedených důkazů u jednotlivých věcí či skutečností podrobně zabýval a náležitě své hodnotící úvahy v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl.

41. Jak shora uvedeno, ani zopakování dokazování ve vztahu k obrazům, u nichž žalovaná tvrdila darování ze strany svých sester, a zopakování důkazu výpisem z účtu syna manželů [příjmení] nemohlo vést odvolací soud k jiným skutkovým závěrům, než byly učiněny soudem I. stupně. V hodnocení důkazů soudem I. stupně neshledal odvolací soud z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, proto ze skutkových závěrů soudu I. stupně vycházel a může na ně pro stručnost odkázat. Výjimkou je zjištění o daňovém dluhu manžela žalované, které bylo korigováno doplněním dokazování v odvolacím řízení, jak je shora uvedeno.

42. K právnímu hodnocení věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně věc posoudil podle správných právních norem, které správně vyložil a na posuzovanou věc i správně právně aplikoval.

43. Soud I. stupně vyšel z ustanovení § 742 odst. 1 o. z., vzhledem k okolnostem případu dospěl však k závěru, že je na místě rozhodnout o disparitě vypořádacích podílů. Uvedl, že manžel žalované nejméně od roku 2004 do roku 2011 vykonával výdělečnou činnost spočívající v obchodování s lihem, při které se dopouštěl trestné činnosti, neboť společně se synem zkrátil ve velkém rozsahu daňovou povinnost na spotřební dani o 353.525.370 Kč a získal tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch. Soud I. stupně dovodil, že s trestnou činností byl imanentně spojen vznik daňového dluhu manžela žalované ve výši 353.525.370 Kč. Tento závazek se nestal součástí společného jmění manželů, ale byl výlučným závazkem manžela žalované (§ 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.), neboť významně přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů [příjmení] a v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná se vznikem závazku souhlasila, resp. věděla o trestné činnosti manžela dalším důvodem byla skutečnost, že podnik manžela žalované vznikl již k [datum], nestal se součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví a posléze ani společného jmění manželů a ani závazek týkající se majetku náležejícího výhradně manželu žalované se jeho součástí nestal. Za nespravedlivé soud I. stupně pokládal, aby z výnosů činnosti manžela mělo prospěch společné jmění manželů a pouze manžel žalované měl sám uhradit daň z takové činnosti. Uvedl, že mezi započetím trestné činnosti manžela žalované a zahájením výstavby rekreačního domu je zřejmá časová souvislost, neboť podle trestního rozsudku se manžel žalované trestné činnosti dopouštěl nejméně od roku 2004. Pozemky, na nichž je dům postaven, z prostředků získaných trestnou činností manžela pořízeny nebyly, manželé [příjmení] je zakoupili v roce 2001. [příjmení] situaci shledal soud I. stupně u rekreačního objektu, jehož výstavba započala v roce 2006 a probíhala do roku 2010. Žalovaná sama nedisponovala peněžními prostředky, z nichž by byla schopna výstavbu rekreačního objektu financovat, nedosahovala nikdy vysokých výdělků, od roku 2000 nevykonávala výdělečnou činnost vůbec a její tvrzení o půjčce od [jméno] [příjmení] nebylo prokázáno. U manžela žalované soud I. stupně při podrobném hodnocení skutečností týkajících se zjištěných i tvrzených finančních toků souvisejících s jeho podnikáním, v němž odvolací soud, jak bylo již shora uvedeno, neshledává logické pochybení, soud I. stupně dovodil, že peněžní prostředky, které manžel žalované získal z podílu na zisku u společnosti [právnická osoba], musely být použity k rozjezdu nového podnikání (obchodování s lihem) a další peněžní prostředky musely pramenit již z této nelegální činnosti, když manžel žalované byl od roku 1995 v podstatě bez příjmu a jeho jediným významnějším příjmem byl až podíl na zisku ve společnosti [právnická osoba] vyplacený kolem roku 2001. Výstavba rekreačního objektu byla prakticky zcela financována z výnosů činnosti manžela žalované, což soud I. stupně vedlo ke stanovení disparity podílů manželů na vypořádávaném jmění v neprospěch žalované. Za spravedlivé soud I. stupně měl, aby žalovaná neměla prakticky žádný podíl na majetku nabytém trestnou činností manžela, proto do hodnoty majetku, na němž má mít žalovaná stejný podíl jako manžel, zahrnul jen hodnotu pozemků 5.300.000 Kč (bez hodnoty stavby rekreačního objektu 8.900.000 Kč) a hodnotu vypořádávaných movitých věcí 351.400 Kč. Polovina součtu těchto hodnot 2.825.700 Kč představuje vypořádací podíl, kterého se má žalované dostat. Žalobkyni se pak má dostat rovněž poloviny těchto hodnot 2.825.700 Kč a částky 8.900.000 Kč představující hodnotu stavby rekreačního objektu.

44. Žalovaná v odvolání nesouhlasila se stanovením disparity vypořádacích podílů, kdy namítala, že na straně manžela žalované stojí stát, na kterého dluhy manžela nepřecházejí, a pokud by mělo být uvažováno o disparitě, pak jen svědčící žalované s ohledem na její péči o domácnost a výchovu dětí a udržování společného majetku i po dobu, kdy se manžel nacházel ve výkonu trestu.

45. Byť žalované nutno přisvědčit v tom, že dluhy manžela žalované na stát nepřecházejí, a v odvolacím řízení bylo zjištěno, že daňový dluh manžela žalované na spotřební dani nelze vymáhat z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení či doměření daně, určení disparity vypořádacích podílů na zaniklém společném jmění manželů způsobem vyplývajícím z napadeného rozhodnutí, je třeba mít za spravedlivé uspořádání právních poměrů žalobkyně a žalované.

46. Soud I. stupně s ohledem na okolnosti přezkoumávané věci se důvodně opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která připouští, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění nemusí být stejné. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je judikaturou považován za postup, který musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu. Na jejich zohlednění závisí určení výše disparity vypořádacích podílů, jež se může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů nebo jen na některé z nich (k tomu viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2055/2011, ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, ze dne 30. 5. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, ze dne 25. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2914/99).

47. V daném případě představuje rozhodující majetkovou hodnotu zaniklého společného jmění manželů rekreační objekt nacházející se v k. ú. [obec], ohodnocený znaleckým posudkem na částku 8.900.000 Kč. Manželé [příjmení] rekreační objekt nabyli za trvání manželství výstavbou (originární způsob nabytí věci), výstavba však byla prakticky zcela financována z prostředků pocházejících z trestné činnosti manžela žalované, když žalovaná neprokázala tvrzený způsob financování z půjčky a úspor. Jestliže to byl manžel žalované, který se prakticky zcela postaral o získání peněžních prostředků k výstavbě rekreačního objektu, je namístě tuto skutečnost na principu zásluhovosti (ač v daném případě v negativním slova smyslu) zohlednit odklonem od rovnosti vypořádacích podílů. V posuzované věci k uvedené zásluhovosti přistupuje ta okolnost, že k opatření finančních prostředků k výstavbě rekreačního objektu docházelo v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti manžela žalované, při které se jmenovaný dopouštěl trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Manžel žalované tedy opatřil finanční prostředky k výstavbě rekreačního objektu při podstupování rizika trestního stíhání a s ním spojeného rizika uložení vysokého trestu, což se v konečném důsledku v jeho případě naplnilo. Není v těchto poměrech již podstatné, že daňový dluh, který v důsledku spáchání trestné činnosti manželovi žalované vznikl, nemůže být s ohledem na právní úpravu v daňových předpisech z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty nadále vymáhán. Stejně tak není významné, že na stát (případné) dluhy manžela žalované nepřecházejí (§ 41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění).

48. Žalovaná se o nabytí rekreačního objektu do společného jmění manželů nikterak nezasloužila a při shora zmíněných okolnostech by bylo v rozporu s principy spravedlnosti, aby z takto získané majetkové hodnoty při vypořádání společného jmění manželů profitovala. Jeví se proto opodstatněným způsob vypořádání zvolený soudem I. stupně, při kterém hodnota rekreačního objektu v částce 8.900.000 Kč nevstupuje do celkové hodnoty majetku vypořádávaného jmění a je hodnotou, která se má dostat pouze žalobkyni.

49. Odvolací soud musí poznamenat, že přezkoumávanou věc nelze porovnávat s případy, kdy jeden z manželů se po delší dobu nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a po tuto dobu nemůže zajišťovat péči o rodinu a společnou domácnost, u kterých judikatura shledává podmínky pro odklon od rovnosti vypořádacích podílů na společném jmění manželů ve prospěch manželky, která po tuto dobu pečuje o domácnost, výchovu dětí a udržování společného majetku (viz například žalovanou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3976/2011). Soudní praxí zohledněná absence plnění rodinných povinností jednoho z manželů z důvodu jeho výkonu trestu odnětí svobody či z jiných morálně neakceptovatelných důvodů (například bezdůvodné opuštění společné domácnosti manželem při současném nedostatečném plnění vyživovací povinnosti) se týká situací, kdy jeden z manželů své povinnosti řádně neplnil v době do zániku společného jmění manželů. V daném případě byl manželovi žalované uložen trest odnětí svobody trestním rozsudkem, který nabyl právní moci dne [datum], a pokud manžel žalované z tohoto důvodu nemohl objektivně plnit rodinné povinnosti, pak se uvedené vztahuje k době po zániku společného jmění manželů a rovněž i po období, v němž docházelo k opatření peněžních prostředků k výstavbě rekreačního objektu manželem žalované, jež k disparitě podílů v posuzované věci vedlo. Poukazovala-li žalovaná na náklady vynaložené ze společných prostředků na obhajobu manžela žalované a další prostředky spojené s výkonem trestu odnětí svobody manžela žalované, nutno uvést, že se jedná o tvrzení nová, k nimž nelze přihlížet (§ 205a o. s. ř. a contrario).

50. Žalovaná pak sama konstatuje, že ona disparitu vypořádacích podílů svědčící v její prospěch nenavrhovala, takového uspořádání poměrů účastníků se nedomáhala ani v odvolání a ani odvolací soud neshledal skutečnosti, které by k ní měly vést.

51. Nelze mít za to, že se jedná o dodatečné„ potrestání“ manžela žalované z trestné činnosti nad rámec trestního rozsudku, jak namítala žalovaná. V důsledku pravomocně uloženého trestu propadnutí majetku manželovi žalované a absence dohody o vypořádání společného jmění manželů mezi žalobkyní a žalovanou byl soud na základě podané žaloby povinen rozhodnout o vypořádání dříve společných majetkových hodnot manželů. Vzhledem k žalobkyní tvrzeným okolnostem vztahujícím se k trestné činnosti manžela žalované a jejího dosahu do nabývání společného majetku manželů, bylo na soudu, aby tyto okolnosti v řízení zjišťoval a při právním hodnocení věci zvažoval jejich dopad do způsobu vypořádání společného jmění. Pokud by z výnosů z trestné činnosti manžela žalované společné jmění manželů nikterak neprofitovalo, nebyl by jistě dán důvod odchýlit se od ekvity vypořádacích podílů, předpokládané ustanovením § 742 odst. 1 o. z. Manžel žalované však musí snášet důsledky trestu propadnutí majetku uloženého mu v trestním řízení, které se projevují v řízení o vypořádání zaniknuvšího společného jmění manželů.

52. Postup soudu I. stupně, který se při vypořádání společného jmění odklonil od rovnosti vypořádacích podílů účastníků, žalované nepřiznal podíl na hodnotě rekreačního objektu a jeho hodnotu vypořádal pouze ve prospěch žalobkyně, shledává odvolací soud správným a naplňujícím hledisko spravedlivého uspořádání právních poměrů účastníků.

53. Opačný postup by odvolací soud ve specifických poměrech přezkoumávané věci, kdy následkem vyslovení trestu propadnutí majetku manželovi žalované propadlý majetek připadá státu, považoval i v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). Bylo by nemorálním, aby hodnota věci, již mohli manželé [příjmení] nabýt do svého společného jmění v důsledku toho, že manžel žalované záměrně neplnil své daňové povinnosti a tím ochuzoval stát o jeho zákonné příjmy, byla zohledňována při vypořádání zaniklého společného jmění a stát byl povinen za v těchto souvislostech nabytý majetek ještě poskytovat žalované vypořádací podíl.

54. Jelikož odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované proti určení disparity podílů, nebyl dán prostor ani k jinému vypořádání movitých a nemovitých věcí, než zvolil soud I. stupně. Žalovaná v odvolacím řízení předložila Potvrzení o nabídce úvěrového financování ze dne [datum], podle kterého je jí [právnická osoba] stavreal, s.r.o. připravena poskytnout za účelem úhrady vypořádacího podílu peněžní prostředky do výše 7.150.000 Kč za podmínky, že žalovaná získá nemovité věci do svého (výlučného) vlastnictví. Přislíbené úvěrové prostředky by však nepostačovaly k zaplacení vypořádacího podílu, pokud by nemovité věci byly přikázány žalované. Vzhledem k důvodům uvedeným v napadeném rozsudku pro přikázání věcí té které účastnici není proto opodstatněné v odvolacím řízení na rozdělení masy společného jmění mezi účastníky soudem I. stupně něčeho měnit.

55. Odvolací soud, veden výše uvedenými důvody, rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II, III, IV jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

56. Ke změně přistoupil odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam u nákladových výroků V, VI, VII rozsudku soudu I. stupně. Reflektoval změnu v rozhodovací praxi týkající se náhrady nákladů v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, dle níž vyhoví-li soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 262/20, k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, například ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 1664/21 nebo v nálezu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3202/20, v němž uvedl, že v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci. Zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody).

57. Byť se v posuzované věci nejedná o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze pominout, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je rovněž řízením iudicium duplex a dle odvolacího soudu lze proto shora uvedené judikatorní závěry o náhradě nákladů řízení vztáhnout i na toto řízení. Odvolací soud v posuzované věci přitom neshledal zvláštní důvody, které by měly vést k postupu podle § 142 odst. 3 o. s. ř., a to ani s ohledem na skutečnost, že žaloba byla soudem I. stupně částečně zamítnuta, když se jedná o zamítnutí pouze tří položek při celkem vypořádávaných movitých věcí v počtu 102 a dále nemovitých věcí. Procesní úspěch žalobkyně lze označit pouze za nepatrný, nadto determinovaný skutečností, že žalobkyně nebyla účastna manželského života manželů [příjmení] a ohledně masy společného jmění byla v informačním deficitu, k čemuž se odvolací soud již shora vyjadřoval. Odvolací soud proto nákladové výroky změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

58. Stejnými principy se odvolací soud řídil při rozhodnutí o náhradě nákladů státu s tím, že výsledek řízení svědčí ve stejném poměru oběma účastnicím (§ 148 odst. 1 o. s. ř.). Uložil proto každé z nich povinnost zaplatit jednu polovinu nákladů hrazených z rozpočtu soudu, která činí 20.929,40 Kč Náklady státu tvoří znalečné přiznané [právnická osoba] ve výši 3.143,40 Kč a 16.889,40 Kč, znalečné přiznané Ing. [jméno] [příjmení] ve výši 1.410 Kč, znalečné přiznané Ing. [jméno] [příjmení] ve výši 9.670 Kč a 2.817 Kč a svědečné přiznané [jméno] [příjmení] ve výši 3.803 Kč a [jméno] [příjmení] ve výši 4.126 Kč, celkem 41.858,80 Kč.

59. V souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění byla žalované s ohledem na výsledek řízení uložena povinnost zaplatit jednu polovinu soudního poplatku za žalobu, tj. částku 3.500 Kč, neboť žalobkyně byla v řízení od placení soudních poplatků osvobozena.

60. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů státu a přenesené části soudního poplatku byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

61. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení byl odvolací soud veden stejnými úvahami jako u náhrady nákladů prvostupňového řízení, proto jejich náhrada nebyla žádné z účastnic přiznána (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení