59 Co 7/2026 - 175

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení 73 810 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího ve výši 26 979 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen „soud I. stupně“) byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemků p. č. [Anonymizováno], p. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], a p. č. [Anonymizováno], všechny zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa] (výrok I.) a žalobci bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení ve výši 115 615,50 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Podle podstatné části odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva jednak z důvodu vrácení daru a jednak z důvodu neplatnosti darovací smlouvy. Soud I. stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Soud I. stupně učinil skutkový závěr, že účastníci řízení na popud žalobce sjednali dne [datum] darovací smlouvu k nemovitostem vlastněným a obývaným (užívaným) žalobcem, jejíž součástí bylo zřízení věcného břemene „v rozsahu, v jakém žalobce užíval předmět daru doposud“. Smlouvu pro žalobce sepsal dnes již zesnulý advokát [tituly před jménem] [jméno FO], u něhož účastníci řízení smlouvu (každý zvlášť) podepsali. Faktické výlučné užívání nemovitostí žalobcem se v době darování ani po něm nezměnilo až do roku 2016, kdy se žalovaná přistěhovala po rozchodu s partnerem. Vzájemné neshody datují účastníci od roku 2020. Poprvé vyzval žalobce k vrácení daru dopisem z [datum], v němž jako důvod uvedl nesnesitelnost společného soužití trvající už 4 roky. Dále s možností odvolání daru pro nevděk operoval žalobce prostřednictvím svého zástupce v dopisech adresovaných zástupci žalované ze dne [datum], [datum] a [datum] pro případ, že žalovaná nebude respektovat sjednaný rozsah věcného břemene (výlučné užívání žalobcem) a obývané prostory k jeho výzvě neopustí. Dne [datum] podal žalobce žalobu o určení rozsahu věcného břemene (správně o ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni, pozn. odvolacího soudu), řízení bylo vedeno u OS v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]). Řízení skončilo závěrem odvolacího soudu ze dne [datum] (v právní moci [datum]), že věcné břemeno nebylo pro neurčitost vůbec platně sjednáno, neboť nestačí, že si smluvní strany v době sjednávání smlouvy mezi sebou rozuměly; obsah věcného práva zapisovaného do katastru nemovitostí musí být zřetelně seznatelný i třetím osobám. Dne [datum] odeslal žalobce žalované prostřednictvím svého zástupce další odvolání daru pro nevděk, v němž popsal dva incidenty a dále své subjektivní pocity ponížení před cizími osobami, nevděku a nezájmu ze strany žalované (v podrobnostech viz bod 4 odůvodnění rozsudku). Následně podal dne [datum] projednávanou žalobu. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s ohledem na přechodní ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“). Po citaci ustanovení § 40a, § 41, § 49a a § 628 odst. 1, 2 obč. zák. dospěl soud I. stupně k právním závěrům, že darovací smlouva není neplatná a že nebyly splněny podmínky pro vrácení daru. Věcné břemeno, které bylo sjednáno současně s darováním (v roce 2013), shledal odvolací soud v předchozí věci sp. zn. [Anonymizováno] absolutně neplatným pro neurčitost (§ 37 ve spojení s § 151c odst. 1 obč. zák.). Neurčitost se však netýká samotného darování a vznikla otázka vzájemné provázanosti/dělitelnosti těchto dvou právních jednání a komu má jít případě neplatnost věcného břemene k tíži, neboť darovací smlouva by byla neplatná pouze relativně ve smyslu § 40a ve spojení s § 49a obč. zák. Soud I. stupně dospěl k závěru, že jde o právní jednání sice vzájemně provázaná, neplatnost věcného břemene nicméně sama o sobě neplatnost darovací smlouvy nutně způsobit nemusí (ve smyslu § 41 obč. zák.); ostatně podle § 49a obč. zák. omyl v pohnutce (žalobce, že spolu s darováním sjednává i platné věcné břemeno) právní jednání neplatným nečiní. V řízení se zjistilo, že iniciátorem obsahu právního jednání byl žalobce, který vyhledal advokáta [tituly před jménem] [jméno FO], nechal jej naformulovat znění smlouvy a takto ji účastníci podepsali. Bylo tedy na žalobci – zvlášť při vědomí neshod s druhou dcerou a skutečnosti, že další nemovitosti již nemá, aby byl při sjednávání věcného břemene zvlášť obezřetný (pochybnosti mohla vyloučit např. formulace užívání předmětu daru „v celém rozsahu“). Soud si je vědom toho, že co je zjevné nyní, tehdy být nemuselo. Vzniklá situace je nešťastná a je lidsky pochopitelné, že se žalobce spolehl na (dnes již zesnulého) [tituly před jménem] [jméno FO] jako na odborníka. Zároveň skutkově nebylo sporu, že od darování v roce 2013 do roku 2016, kdy se žalovaná přistěhovala, užíval nemovitosti celé, tedy že mezi stranami tehdy nebylo sporu o to, co sjednanou formulací „v rozsahu jako dosud“ myslely. Rozhodnutí krajského soudu je však závazné, a přestože smluvní strany mezi sebou znaly rozsah ujednaného, k platnosti věcného břemene jako věcného práva podléhajícího zápisu v katastru nemovitostí to nestačilo. Darovací smlouva nicméně podle soudu i tak zůstává v platnosti, neboť neplatné věcné břemeno nejde k tíži žalované, která neiniciovala darování, nepodílela se na tvorbě smlouvy ani nevyvolala předchozí soudní spor. Podle § 40a obč. zák. přitom platí, že „neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil.“ V dalším kroku bylo tedy nutné zabývat se uplatněním práva žalobce na odvolání daru pro nevděk. Odvolání daru pro nevděk bylo podle „staré“ právní úpravy možné pro „hrubé porušení dobrých mravů“ (§ 630 obč. zák.). Nevděčné chování obdarovaného nemusí přímo dosahovat intenzity trestné činnosti, vyžaduje se však zavrženíhodné, soustavné jednání značné intenzity (fyzické násilí, hrubé urážky, neposkytnutí potřebné pomoci apod.). Zároveň je jednání obdarovaného třeba hodnotit objektivním hlediskem, nikoli podle subjektivních pocitů dárce. [adresa] je třeba poměřovat podle všech okolností konkrétního případu, roli hrají i historické rodinné vztahy a jednání dárce. Platí také, že samotný nevděk k vrácení daru nestačí, stejně jako nespokojenost dárce se způsobem, jakým obdarovaný s darovanou věcí hospodaří. Takové důvody však soud v projednávané věci neshledal. I kdyby měl prokázáno, že se všechna střetnutí mezi účastníky odehrála tak, jak žalobce líčí, soud v nich postrádá potřebnou intenzitu, a současně nemůže odhlédnout od skutečnosti, že narušování vztahů je minimálně vzájemné, že chybí jednoznačný původce jejich radikálního zhoršení. Je totiž prokázáno, že vztahy účastníků jsou dlouhodobě (nejméně od roku 2020) konfliktní a že zdrojem jejich konfliktů je společné soužití v rodinném domě, který je předmětem tohoto řízení. Není však prokázáno, že by původcem sporů byla výhradně žalovaná, a není pravdou, že by na chování dárce nezáleželo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 903/2011 ze dne [datum], či sp. zn. 33 Cdo 942/2012 ze dne [datum]). V jednom z popisovaných incidentů není ani tvrzeno násilí, v druhém (pokud by se odehrál, jak tvrdí žalobce) by šlo o jakési „pošťouchnutí“, těžko by šlo naznačený pohyb nazvat napadením. Vyjma těchto dvou střetnutí žalobce v dopise ze dne [datum], kterým dar odvolával naposledy, používal v zásadě jen obecné formulace bez popisu konkrétních skutků, z nichž ono „zavrženíhodné“ chování žalované dovozuje; což pro závěr o důvodnosti odvolání daru nestačí. K tvrzenému psychickému teroru nejsou popisovány žádné konkrétní incidenty, které by o něm jednoznačně svědčily. Nebylo prokázáno, že by pozice účastníků byly jasně rozděleny na útočníka a oběť (různé odpojování zdrojů elektřiny a vody a jejich vyúčtovávání znějí spíše jako vzájemné naschvály – viz e-maily žalobce popsané v bodech 13 a 18 odůvodnění rozsudku). Ani sám žalobce zjevně nepovažoval projevy žalované za natolik neúnosné, jak líčí v nynější žalobě, vydal-li se nejprve cestou vysouzení rozsahu věcného břemene a teprve po tomto neúspěchu žádal vrácení daru (kterým do té doby jen hrozil), přestože skutky, které tvrdí, z velké části předcházejí podání první žaloby ve věci [Anonymizováno] z dubna 2023 (neshody od 2020, přepis energií na žalovanou v dubnu 2022, dopis z května 2022, „břišní“ incident z ledna 2023, dopisy zástupců před podáním první žaloby). Bez významu nezůstala při úvahách soudu ani skutečnost, že žalovaná žalobci po rozhodnutí krajského soudu opakovaně nabízela možnost zřízení nového věcného břemene (dnes služebnosti), kterou žalobce nepřijal. Spíše, než pro záměr odvolat dar pro nevděk tak počínání žalobce svědčí pro domněnku, že si své dřívější rozhodnutí darovat předmětné nemovitosti žalované rozmyslel a lituje jej. Darování je však dvoustranným právním jednáním a právě proto – nedojdou-li smluvní strany shodné vůle – lze jeho právní účinky jednostranně zvrátit/změnit pouze obtížným a omezeným, zákonem (či samotnou smlouvou) předvídaným způsobem. Což se zde nestalo. Nastalou situaci jistě nemohl žalobce v roce 2013 předvídat, soud je nicméně nadále přesvědčen, že tato okolnost nemá jít k tíži žalované. Jinými slovy, žalovaná nežádoucí právní stav nevyvolala ani nijak nezapříčinila. Žaloba tedy není důvodná; proto ji soud zamítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení.

3. Citovaný rozsudek soudu I. stupně, a to v celém rozsahu, napadl žalobce odvoláním z důvodů vymezených v ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Žalobce je přesvědčen, že se soud I. stupně nesprávně vypořádal s posouzením platnosti darovací smlouvy, když uzavřel, že je tato i přes neplatnost věcného břemene nadále platná. Soud I. stupně sice správně vyslovil, že jsou věcné břemeno a darovací smlouva vzájemně provázanými právními jednáními, nicméně chybně dospěl k závěru, že tato provázanost nezpůsobuje neplatnost darovací smlouvy. Žalobce má zato, že věcné břemeno a darovací smlouva jsou právní jednání neoddělitelná. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 771/2005, bylo nutno hodnotit především vůli jednajících osob. Vůle jednajících osob, především pak žalobce coby iniciátora smlouvy, byla přitom nade vší pochybnost v řízení před soudem I. stupně několikrát ze strany žalobce tvrzena, soud I. stupně nicméně pochybil, když na vůli odvolatele nekladl takový důraz, jaký v souladu s nadepsanou judikaturu mohl a nepochybně měl. Žalobce uzavření smlouvy inicioval právě za účelem komplexního vypořádání svých majetkových záležitostí inter vivos, aby měl jistotu, že jeho nejcennější majetek skutečně nabude žalovaná (nikoliv jiný případný dědic). To vše se nicméně rozhodl učinit tak, aby měl jistotu, že bude mít trvale zajištěno místo bydlení, resp. přímo místo k dožití. Právě z toho důvodu přistoupil ke spojení obou právních jednání a považoval je zcela legitimně za vzájemně závislá – bez zřízení věcného břemene by žalobce nemovitosti nikdy nedaroval a bez darování nemovitostí by věcné břemeno nebylo nikdy zřízeno. [adresa] typově se podobnou věcí zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 436/05, a tyto závěry zopakoval dále v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 636/16. V prvně zmíněném případě obecné soudy rovněž pro neurčitost vyslovily neplatnost věcného břemene užívání celého objektu v rozsahu, v jakém ho oprávnění dosud užívali s tím, že ponechaly v platnosti jen tu část smlouvy, která nemovitosti převáděla ve prospěch obdarovaných – vyslovily tak pouze neplatnost věcného břemene zřízeného ve prospěch dárců. Ústavní soud rozhodnutí obecný soudů zkritizoval s tím, že „výsledek je poněkud absurdní v tom, že tu část smlouvy, která byla ve prospěch stěžovatele (čl. IV), považovaly (soudy) za neplatnou, zatímco tu její část, kterou se stěžovatel zbavoval svého majetku, považovaly za platnou. Došlo tak k situaci, kdy stěžovatel byl připraven o své právo „dožít“ v uvedeném domě, což mu smluvně zajišťoval čl. IV zmíněné smlouvy uzavřené mezi příbuznými, tedy v rodině.“ Ústavní soud tedy považoval výslovně za absurdní důsledek, že by dárce sice platně daroval, ale zároveň by se pro neplatnost věcného břemene připravil o střechu nad hlavou. K takovému absurdnímu závěru však dospěl i soud I. stupně. Ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu je tedy žalobce přesvědčen, že je darovací smlouva neplatná, a to z důvodu její neoddělitelnosti od věcného břemene ve smyslu § 41 obč. zák. Navíc se jedná o neplatnost absolutní (nikoliv relativní, jak uvádí soud I. stupně). Na věc nedopadá ustanovení § 49a obč. zák. pojednávající o omylech, jak se mylně domnívá soud I. stupně. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že by snad neplatnost smlouvy způsobil on sám a že by se tudíž neplatnosti nemohl dovolat. K tíži žalobce nemůže jít skutečnost, že advokát, kterého žalobce za účelem sepisu smlouvy vyhledal, patrně zvolil ne zcela správnou formulaci věcného břemene a že se toto věcné břemeno v řízení zahájeném po více než 10 letech ukázalo být absolutně neplatné. Takový závěr by bylo nutné považovat za absurdní a příčící se dobrým mravům. Žalobce je dále toho názoru, že žalovaná nemohla vlastnické právo ani vydržet, neboť začala předmětné nemovitosti užívat až v květnu 2016, do té doby nemovitosti užíval výlučně žalobce a žalovaná měla toliko knihovní držbu, která však není držbou skutečnou, tudíž nepožívá ochrany, ani nemůže vést k vydržení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3462/2012). Do zahájení tohoto řízení tak neuplynula vydržecí doba.

4. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že s napadeným rozsudkem zcela souhlasí. Darování a zřízení věcného břemene byla dvě textově i funkčně oddělitelná právní jednání, která na sobě nezávisela, resp. darování nebylo podmíněno zřízením věcného břemene, to bylo zřízeno navíc na popud žalobce a se žalovanou ho žalobce neprojednával. Žalovaná se o něm dozvěděla až při podpisu smlouvy, vnímala ho jako sekundární ujednání „navíc“, a proto jí jeho zřízení nevadilo, smlouvu v takovém znění podepsala. Pokud je neplatným toto zřízení věcného břemene, nevylučuje to tak platnost darovací smlouvy. Žalobce argumentuje svou údajnou vůlí uzavřít darovací smlouvu výhradně se současným zřízením věcného břemene, zcela ale pomíjí vůli žalované, která smlouvu hodlala uzavřít i bez jeho zřízení, i fakt, že jí takovou svou vůli neprojevil. Darovací smlouva proto zůstává v platnosti. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 962/2024, kdy nižší soudy dovodily neplatnost ujednání o věcném břemeni, nikoliv celé darovací smlouvy, což potvrdil i Nejvyšší soud. Pouze pokud by strana obdarovaná znala a akceptovala vůli podmínit darování zřízením věcného břemene, nebo by neplatnost ujednání o věcném břemeni zasahovala podstatné náležitosti darovací smlouvy, např. darování bylo výslovně podmíněno zřízením břemene, mohla by být neplatná celá smlouva. Žádné takové ujednání však předmětná darovací smlouva neobsahuje. Byl to navíc žalobce, kdo vyhotovení smlouvy zajistil. Je stejně jako žalovaná právní laik, ale byl to on, kdo kontaktoval odborníka k sepisu smlouvy, kdo s ním projednával podmínky a kdo měl možnost se ujistit, že smlouva obsahuje přesně jeho vůli nebo že s ní žalovaná bude seznámena. Žalovaná do tohoto procesu nijak nezasahovala. Jak už uvedla, jen souhlasila s darem a následně přišla smlouvu podepsat. Pokud by tedy měl soud dojít k závěru o neplatnosti celého jednání včetně darovací smlouvy, podle názoru žalované může jít pouze o relativní neplatnost, které se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil. Zároveň bylo promlčeno právo dovolat se této relativní neplatnosti. Je také nezbytné poukázat na skutečnost, že žalovaná se opakovaně snažila situaci zhojit a uzavřít se žalobcem novou smlouvu o zřízení věcného břemene. Žalobce však tyto opakované návrhy odmítl. Žalovaná má za to, že se žalobce snaží nastalou situaci využít ve svůj prospěch a dosáhnout větších výhod a více zasahovat do majetkových práv žalobkyně, než by mu umožnila práva z věcného břemene. Žalovaná dále nesouhlasí s tvrzením žalobce, že nemohlo dojít k vydržení nemovitostí, protože nebyla dodržena zákonná desetiletá lhůta. Dále žalovaná zdůraznila, že nebyl naplněn žádný důvod pro odvolání daru. Žalovaná se vůči žalobci nikdy nedopustila popisovaného chování, jejich konflikty nikdy nevyústily ve fyzické střety, ani mu nebránila užívat přízemí nemovitosti. Navíc žalobcem uváděné údajné incidenty se měly udát před více než rokem do podání žaloby na vrácení daru pro nevděk a určení vlastnického práva. I kdyby se udály tak, jak je žalobce popisuje, nelze pro ně již dar odvolat s ohledem na ust. § 2075 o. z. Účastníci mají mezi sebou konflikty, ovšem jejich intenzita, která zdaleka neodpovídá žalobcově popisu, rozhodně nedosahuje na naplnění zákonných důvodů pro vrácení daru.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve [adresa], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání co do merita věci důvodné není.

6. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, vycházel přitom jak ze shodných skutkových tvrzení účastníků, tak důkazů, které byly řádně provedeny a následně hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Na skutkový stav zjištěný soudem I. stupně lze v celém rozsahu odkázat.

7. Odvolací soud se převážně ztotožňuje i s právními závěry soudu I. stupně, zejména ohledně posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (bod 34 napadeného rozsudku) i ohledně toho, že platnost smlouvy, jakož i podmínky pro vrácení daru je třeba posuzovat dle zákona č. 40/4964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum], dále jen „obč. zák.“ (viz body 36 a 39 napadeného rozsudku).

8. K námitce neplatnosti předmětné smlouvy ze dne [datum] uvádí odvolací soud následující:

9. Listina ze dne [datum] nazvaná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí obsahovala dva právní úkony, a to smlouvu darovací, na základě které převedl žalobce předmětné nemovitosti na žalovanou darem (tedy bezúplatně), a smlouvu o zřízení věcného břemene – práva doživotního bezplatného bydlení v objektu občanské vybavenosti č. p. [Anonymizováno] na pozemku p. č. [Anonymizováno] a užívání pozemků p. č. [Anonymizováno], p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] tak, že oprávněný bude tyto nemovitosti užívat bez omezení v tom rozsahu, jak je doposud užíval. Smlouvu o zřízení věcného břemene shledal odvolací soud v řízení vedeném u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno] jako absolutně neplatnou pro neurčitost dle § 37 ve spojení s § 151c odst. 1 obč. zák. Výrok rozsudku, kterým soud zamítl žalobu na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni, je závazný pro účastníky řízení, a tudíž i pro soud (srov. § 159 odst. 1, 3 o. s. ř.). Odvolací soud v předmětném řízení posuzoval jako předběžnou otázku platnost smlouvy o zřízení věcného břemene a dospěl k závěru, že pokud je v článku III předmětné smlouvy vymezeno věcné břemeno tak, že žalobce bude předmětné nemovitosti užívat bez omezení v tom rozsahu, jak je doposud užíval, aniž by z obsahu smlouvy bylo zřejmé, jak nemovitosti užívá, pak je takové vymezení rozsahu věcného břemene neurčité. Smlouvu o zřízení věcného břemene proto shledal pro neurčitost absolutně neplatnou ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Na uvedených závěrech nemá odvolací soud důvod čehokoliv měnit.

10. Podle § 41 obč. zák., vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

11. Vzhledem k tomu, že smlouva o zřízení věcného břemene byla shledána absolutně neplatnou (pro neurčitost), je třeba se zabývat tím, zda ji lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu (§ 41 obč. zák.), přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, se přitom uplatní interpretační zásady, jež vyplývají z § 35 odst. 2 obč. zák.

12. Nelze souhlasit se soudem I. stupně, že by bylo možné danou věc posoudit dle ustanovení § 49a obč. zák. o omylu, tudíž že by se na posuzovanou věc vztahovalo ustanovení § 40a obč. zák. upravující relativní neplatnost. V dané právní věci nejde o to, že by žalobce (či žalovaná) jednali v omylu, který by činil tento právní úkon neplatným, ale o situaci, kdy neplatná byla shledána část právního úkonu (konkrétně smlouva o zřízení věcného břemene), tudíž je třeba posoudit, zda lze tuto neplatnou část oddělit od ostatního obsahu (jinými slovy, zda je smlouva o zřízení věcného břemene oddělitelná od smlouvy darovací) či zda neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene způsobí ve smyslu § 41 obč. zák. i neplatnost smlouvy darovací.

13. Odvolací soud dospěl při výkladu vůle účastníků k závěru, že část smlouvy ze dne [datum] obsahující darovací smlouvu je oddělitelná od její zbývající části, kterou mělo být zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu. Hlavním účelem darovací smlouvy (jak vyplývá z výpovědi obou účastníků) bylo především to, aby se žalovaná stala ještě za života žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí, které užíval žalobce, a aby tak předmětné nemovitosti nemohly být předmětem dědického řízení (a nemohly přejít na druhou dceru žalobce, kterou žalobce vydědil). Darování inicioval žalobce, který obstaral sepis smlouvy prostřednictvím advokáta, přičemž advokát použil takovou formulaci, která způsobila neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene. Z obsahu smlouvy se nepodává, že by dárce daroval jen pod podmínkou platného zřízení věcného břemene a že by bez zřízení věcného břemene tuto smlouvu neuzavřel.

14. Žalobce ve svém podání ze dne [datum] doplnil svá skutková tvrzení (na základě poučení, kterého se mu od soudu I. stupně dostalo), že „předsmluvní jednání probíhala přibližně tři měsíce před uzavřením smlouvy“, přičemž žalované opakovaně zdůrazňoval, že „podmínkou darování nemovitosti bylo zachování jeho dosavadního způsobu užívání nemovitosti a žalovaná s touto podmínkou bez výhrad souhlasila a ujišťovala žalobce, že se o něj na stáří postará“. Dále žalobce doplnil, že „opakovaně zdůrazňoval, že chce zachovat dosavadní způsob užívání nemovitostí včetně možnosti pronajímat části nemovitosti a čerpat z toho finanční prostředky“. K prokázání svého tvrzení navrhl žalobce svou účastnickou výpověď.

15. Žalobce slyšený jako účastník řízení uvedl, že domlouvání na darování začalo v roce 2012 a trvalo půl roku až rok, není pravdou, že dal smlouvu žalované jen podepsat (rozsah i formulaci věcného břemene probírali všichni tři společně). Na dotaz, kdo přišel s myšlenkou zřízení věcného břemene, žalobce uvedl, že to bylo automatické, že to tak dělá přece každý, poté upřesnil, že to byl jeho nápad, šlo o jeho zájem motivovaný mimo jiné předpokládanou pomocí ve stáří, určitě nebylo zvažováno ani diskutováno samotné darování bez břemene.

16. Již ze skutkových tvrzení žalobce je zřejmé, že žalobce chtěl na žalovanou převést vlastnické právo tak, aby nemovitosti nemohly být předmětem dědění, ale současně si chtěl zachovat vliv na nemovitosti téměř totožný jako vlastník, to znamená, že chtěl nemovitosti užívat nejen k bezplatnému doživotnímu bydlení, ale chtěl pronajímat část nemovitostí třetím osobám a inkasovat nájemné. Takovou vůli však žalobce do předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene nevtělil. Ze smlouvy vůbec nevyplývá, že by žalobce jako oprávněný z věcného břemene měl mít právo nemovitosti (či jejich části) pronajímat třetím osobám a inkasovat nájemné (ve smlouvě nebylo ani ujednání o tom, že by žalovaná měla žalobci poskytovat pomoc ve stáří). Navíc formulace, kterou jím zvolený advokát použil, způsobila neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť ze smlouvy nevyplýval rozsah tohoto věcného břemene. Ostatně rozsah věcného břemene se stal předmětem sporu mezi účastníky. Žalovaná se na formulaci smlouvy nepodílela (viz výpověď žalované), smlouvu pouze akceptovala, mohla tak být srozuměna jen s žalobcem výslovně projevenou vůlí v předmětné smlouvě, tedy že žalobce chce předmětné nemovitosti doživotně bezplatně užívat k bydlení, neboť nic dalšího nebylo ve smlouvě ujednáno.

17. Pro posouzení věci je tedy dle názoru odvolacího soudu podstatné to, že žalovaná právo žalobce dožít v předmětné nemovitosti (i když toto právo nebylo platně sjednáno jako právo odpovídající věcnému břemeni) nijak nezpochybňuje, naopak přání žalobce respektuje (nedomáhá se vyklizení žalobce), dokonce v průběhu řízení nabídla žalobci možnost sjednání nové smlouvy o zřízení věcného břemene doživotního bezplatného bydlení, což však žalobce odmítl. To rovněž svědčí o oddělitelnosti obou částí smlouvy (žalobci nic nebránilo smlouvu o zřízení věcného břemene znovu uzavřít). Ačkoliv tedy věcné břemeno nebylo platně sjednáno, žalovaná žalobci v užívání předmětných nemovitostí nijak nebrání a akceptuje tak vůli žalobce v předmětných nemovitostech dožít. Naopak je to žalobce, kdo chce žalovanou zcela vyloučit z užívání předmětných nemovitostí. V tomto se tedy tato věc skutkově odlišuje od věci posuzované Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 436/05, na který se odvolává žalobce. Z toho důvodu také odvolací soud nepostupoval v této věci dle shora citovaného nálezu, popř. nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 636/16.

18. Odvolací soud tedy uzavírá, že předmětná darovací smlouva obstojí samostatně (bez ohledu na neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene), jinými slovy řečeno, neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene nezpůsobila dle § 41 obč. zák. neplatnost smlouvy darovací.

19. K požadavku na vrácení daru uvádí odvolací soud následující:

20. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že nebyly splněny podmínky pro odvolání daru ve smyslu § 630 obč. zák. a pro stručnost odkazuje na odůvodnění soudu I. stupně v bodech 39 až 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

21. Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

22. Z citovaného zákonného ustanovení plyne, že domáhá-li se dárce vrácení daru, musí uvést, jaké chování obdarovaného shledává vůči němu či členům jeho rodiny hrubě porušující dobré mravy. Nejvyšší soud ve svých početných rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „hrubý rozpor s dobrými mravy“. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení mravů značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 538/2003).

23. K zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností: a) hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a b) jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Naplnění předpokladů pro vrácení daru je proto nutné zkoumat pouze ve vztahu k těm konkrétním skutečnostem, které dárce ve výzvě k vrácení daru obdarovanému vytkl a v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů, tedy důvod pro vrácení daru (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 1499/2005), jestliže byly v řízení prokázány.

24. V posuzovaném případě se soud I. stupně v souladu se shora citovanou právní úpravou a judikaturou zabýval tím, zda se žalovaná chovala způsobem vymezeným v dopise žalobce adresovaném žalované ze dne [datum] (č.l. 8 až 9 spisu) a zda takto specifikované chování hrubě porušuje dobré mravy. Soud I. stupně dospěl k závěru, že „i kdyby měl prokázáno, že se všechna střetnutí mezi účastníky odehrála tak, jak žalobce líčí, soud v nich postrádá potřebnou intenzitu, a současně nemůže odhlédnout od skutečnosti, že narušování vztahů je vzájemné a že nebylo prokázáno, že by původcem sporů byla výhradně žalovaná“.

25. Žalobce v dopise ze dne [datum] obecně uvádí, že soužití žalobce se žalovanou se změnilo v „psychický teror“, kdy „častá slovní napadání a urážky, spojená s vyhrožováním jsou často doprovázeny i fyzickými útoky“. Konkrétně však žalobce popisuje pouze dva incidenty: Jeden se odehrál v přesně neurčeném čase, kdy jej žalovaná v obchodě nacházejícím se v předmětných nemovitostech před cizími lidmi měla slovně napadnout, aby „vypadnul, že tam nemá co dělat“ a následně jej „vyšťouchala břichem“ z prostoru ven. Druhý incident se měl odehrát v prosinci 2023 při nacvičování představení s hasiči, přičemž když žalovaná žalobce (v obchodě) zahlédla, běžela za ním a řvala a nadávala mu do „šmíráků“. Žalobce se agresivního výpadu polekal, utíkal se schovat za dveře a přitom upadnul. [adresa] aby mu žalovaná pomohla, tak po něm jen řvala. Lze souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že popsaná jednání jednotlivě ani v jejich souhrnu nedosahují potřebné intenzity tak, aby je objektivně bylo možno posoudit jako zavrženíhodné jednání žalované hrubě porušující dobrými mravy. Z provedeného dokazování (zejména z výslechu účastníků) je zřejmé, že vztahy mezi účastníky jsou konfliktní již od roku 2021, přičemž konflikty pramení především z jejich sporu o to, v jakém rozsahu je který z účastníků oprávněn předmětné nemovitosti užívat (viz spor vedený mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]). Z výpovědi účastníků i z provedených listinných důkazů (viz emailová komunikace č.l. 24, výzva k vrácení daru č.l. 83, dopis č.l. 94) vyplývá, že oba účastníci si navzájem činí drobné naschvály, nedokáží se dohodnout na rozsahu užívání předmětných nemovitostí, na tom, kdo ponese jaké náklady. Pokud za tohoto stavu žalovaná ve dvou případech vykázala žalobce z obchodu shora popsaným způsobem, jedná se z její strany sice o chování ne zcela vhodné, nikoliv však natolik intenzivní či soustavné, aby mohlo být posouzeno jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.

26. Pokud žalobce v odvolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, pak není zřejmé, v čem je právní posouzení soudu I. stupně rozporné se shora citovaným rozhodnutím.

27. Kromě shora popsaných incidentů žalobce žalované v dopise vytknul, že mu zamezila v přístupu k jeho osobním věcem (aniž blíže konkretizoval, o jaké věci se jedná a kdy a jakým způsobem k údajnému omezení došlo), že mu zamezila v přístupu k jističům, uzávěrům vody, k hydrantu a zamezila puštění vody do zahrady, v důsledku čehož nemohl zahradu plně užívat, odmítla mu „uvolnit“ obývací pokoj, ignorovala jeho životní jubileum, nezajímala se o jeho zdravotní stav. Lze souhlasit se soudem I. stupně, že se jedná pouze o velmi obecné formulace bez náležitého konkrétního popisu jednotlivých skutků. Takto nedostatečně vymezená údajná jednání žalobkyně by nemohla být (bez bližší konkretizace) pro svou bezbřehost ani předmětem dokazování (k tomu srov. žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3012/2009). Takové obecné formulace pak spíše svědčí o vzájemně narušených vztazích mezi účastníky, které však neumožňují přijmout závěr o zavrženíhodném jednání žalované, které by bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy.

28. Sám žalobce v odvolání uvádí, že je především toho názoru, že jednání žalované vůči němu není adekvátní a neodpovídá velkorysosti, kterou odvolatel žalované projevil, když v její prospěch převedl (již po několikáté) majetkový prospěch nezanedbatelné hodnoty. Odvolací soud rozumí shora popsaným pocitům žalobce, nicméně to, že žalovaná dostatečně neoceňuje dary, kterých se jí od žalobce dostalo, nemůže být důvodem toho, aby požadoval vrácení daru.

29. Odvolací soud se shora uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

30. S ohledem na shora přijaté právní závěry (platnost darovací smlouvy, nesplnění podmínek pro vrácení daru) se již odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami týkajícími se nemožnosti vydržení vlastnického práva žalovanou.

31. Žalobce se domáhal (pro případ, že nebude úspěšný se svým odvoláním ve věci samé) snížení či nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované s odkazem na § 150 o. s. ř, přičemž velmi obecně uvedl, že by soud měl přihlédnout k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení (aniž je blíže konkretizoval). Pro případ, že nebude ve sporu úspěšný, se ocitne v situaci, kdy nebude disponovat žádným právním titulem k obývání nemovitostí, které z dobré vůle daroval své dceři, přitom by byl ještě nad rámec toho všeho povinen, coby starobní důchodce, hradit žalované nepřiměřeně vysoké náklady řízení. Takové uspořádání nelze dle něj považovat za spravedlivé.

32. Žalobce tak směšuje více důvodů, pro které žádá, aby odvolací soud postupoval dle § 150 o. s. ř. Na jednu stranu jsou to důvody na straně účastníků, které však nijak blíže nespecifikuje s výjimkou toho, že žalobce je starobní důchodce. Tato skutečnost sama o sobě k moderaci nákladů řízení nestačí (ostatně žalobce nebyl ani v průběhu řízení osvobozen od soudních poplatků).

33. Dále žalobce zmiňuje okolnosti tohoto případu, pro které považuje přiznání nákladů řízení úspěšné žalované za nespravedlivé. Ani skutečnost, že žalobce nebyl úspěšný se svou žalobou na určení vlastnictví (neboť darovací smlouva nebyla shledána neplatnou a nebyly ani splněny podmínky pro vrácení daru) a že z toho důvodu nedisponuje platným titulem k obývání předmětných nemovitostí, nemůže být důvodem pro moderaci nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. Pokud by soud nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení, které ona sama nezahájila a ve kterém byla úspěšná, jevilo by se takové řešení sice spravedlivé pro žalobce, nikoliv však pro žalovanou. Důvodem pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení není ani to, že se v průběhu řízení zvýšila odměna za právní zastoupení advokátem. Odvolací soud tedy neshledává takové důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by mohl přistoupit k moderaci (či nepřiznání) práva na náhradu nákladů řízení úspěšné žalované ve smyslu § 150 o. s. ř.

34. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud úspěšné žalované přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Správně určil výši odměny za jeden úkon právní služby za úkony učiněné do [datum] a za úkony učiněné po tomto datu (v tomto ohledu lze na rozhodnutí soudu I. stupně odkázat). Soud I. stupně však pochybil, pokud přiznal odměnu za všechna vyjádření žalované, aniž se zabýval tím, zda se jedná o úkony účelně učiněné.

35. Před soudem I. stupně učinil zástupce žalované do [datum] dva úkony (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum]) za něž mu náleží odměna ve výši 2 x 3 100 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč. Po tomto datu se zástupce žalobce účastnil dvou přípravných jednání, za něž mu náleží odměna ve výši jedné poloviny (tj. 2 x 5 150 Kč) dle § 11 odst. 2 písm. g) advokátního tarifu, dále na výzvu soudu doplnil skutková tvrzení (podání ze dne [datum]) a reagoval na doplnění skutkových tvrzení žalobcem (podání ze dne [datum]), za což mu náleží odměna ve výši 2 x 10 300 Kč. Pokud zástupce žalované podal další tři vyjádření ze dne [datum], [datum] a [datum], nejedná se o úkony účelné (žalovaná pouze opakuje a rozvíjí svá předchozí skutková tvrzení). Dále náleží zástupci žalované odměna za účast u jednání dne [datum], které trvalo déle než dvě hodiny (tj. 2 x 10 300 Kč). Odměna za účast na vyhlášení rozsudku zástupci žalované nenáleží, neboť se tohoto vyhlášení neúčastnil. Za úkony učiněné od [datum] pak náleží zástupci žalované náhrada hotových výdajů ve výši 6 x 450 Kč. Náklady řízení před soudem I. stupně spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů tak činí celkem 61 000 Kč, k tomu byla připočtena 21 % DPH ve výši 12 810 Kč, neboť právní zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty.

36. V odvolacím řízení byla žalovaná zcela úspěšná, proto má dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které účelně vynaložila. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za vyjádření se k odvolání žalobce a za účast u jednání odvolacího soudu ve výši 2 x 10 300 Kč dle § 9a odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 advokátního tarifu a v náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Další úkon (vyjádření k replice) učiněný zástupcem žalované nelze považovat za účelný (je v něm pouze opakována dosavadní argumentace přednesená v předchozích podáních). K nákladům řízení náleží i cestovné zástupce žalované z Kroměříže do [adresa] a zpět, které při celkové vzdálenosti 60 km, kombinované spotřebě 7 l na 100 km, vyhláškové ceně nafty 34,10 Kč za litr a paušální sazbě 5,90 Kč za kilometr činí 497 Kč, jakož i náhrada za ztrátu času stráveného cestou z Kroměříže do [adresa] a zpět za 2 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 4 advokátního tarifu. K nákladům řízení byla připočtena 21 % DPH ve výši 4 682 Kč, neboť zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty.

37. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku; platebním místem byl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. určen advokát žalované.