6 A 1/2015 - 48

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: M. Ž., zastoupen Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti žalovanému: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal určení toho, že zásah spočívající v jeho předvedení na služebnu Policie České republiky, uskutečněný dne 31. 10. 2014 kolem 20.30 hod. strážníky Městské policie Hlavního města Prahy se služebními čísly X. a X., byl nezákonný. V podané žalobě žalobce uvedl, že dne 31. 10. 2014 kolem 20.30 hod. byl upozorněn, že se u vozidla tov.zn. Porsche Cayenne, reg.zn. X., zaparkovaného v blízkosti domu č. 922/7 v D. ul. v P. 1, nachází hlídka Městské policie hlavního města Prahy. Vlastníkem tohoto vozidla je společnost WARNER & Company s.r.o., se sídlem Dlouhá 730/25, Praha 1, IČ: 241 72 464 a žalobce, který je osobou s těžkým zdravotním postižením a držitelem průkazu ZTP/P, toto vozidlo využívá ke své přepravě. Žalobce hlídku kontaktoval. Uvedl, že poté, co nebyl ochoten zaplatit na místě blokovou pokutu a trval na projednání přestupku ve správním řízení, jej strážníci vyzvali, aby vozidlo přeparkoval, což odmítl učinit s vysvětlením, že se nachází pod vlivem alkoholu a není proto způsobilý řídit motorové vozidlo na pozemní komunikaci. Následně byl žalobce dle jeho tvrzení násilím předveden na služebnu Policie České republiky v B. ul. v P. 1, kde s ním byl jako s osobou podezřelou ze spáchání přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci sepsán úřední záznam, č.j. KRPA-421437-1/PŘ-2014-001111. Žalobce uvedl, že při předvedení si strážníci počínali značně hrubým a povaze věci i zdravotnímu handicapu žalobce nepřiměřeným způsobem. Žalobce dále uvedl, že jednání strážníků představuje primárně „odvetu“ za jiný incident mezi žalobcem a strážníky městské policie, k němuž došlo 29. 11. 2002 v P. 7 a v důsledku něhož byl bývalý strážník městské policie M. Š. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2006, sp.zn. 24 T 71/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp.zn. 5 To 204/2006, uznán vinným z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněné odložený na zkušební dobu dvou let, a zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u obecní policie a u Policie České republiky v trvání tří let. Žalobce uvedl, že tato věc je mezi strážníky městské policie stále v živé paměti, když řízení o žalobě na ochranu osobnosti, vedené Městským soudem v Praze pod sp.zn. 37 C 156/2003, nebylo do dne podání žaloby skončeno, přičemž žalovanému bylo zatím pravomocně uloženo zaplatit žalobci relutární satisfakci ve výši 50.000 Kč a o zbytku nároku se jedná. Žalobce uvedl, že jednání strážníků představuje zřejmý exces z výkonu jejich pravomocí, když k předvedení žalobce došlo pro neuposlechnutí výzvy, jež byla nezákonná a nedůvodná. Strážníci si dle názoru žalobce počínali vůči těžce postiženému žalobci lidsky degradujícím způsobem. Žalobce svoji žalobu doplnil podáním doručeným Městskému soudu v Praze dne 6. 2. 2015, kde uvedl, že podezření ze spáchání dopravního přestupku, na jehož základě k předmětnému incidentu došlo, nebylo dáno. Strážníci městské policie měli za to, že se žalobce dopustil dopravního přestupku tím, že zaparkoval motorové vozidlo v místě označeném svislou dopravní značkou „Vyhrazené parkoviště“ (č. IP 12+O1). Žalobce však na místě samém zjistil, že tato dopravní značka není doprovázena vodorovnou dopravní značkou „Vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou“ (č. V 10f), a tudíž se dle jeho názoru v souladu s ustanovením § 12 odst. 1 písm. m) a § 21 odst. 4 vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 30/2001 Sb.“, o přestupek nejedná. Dále v tomto sdělení uvedl, že z trestního spisu Policie České republiky, sp.zn. KRPA- 448021/TČ-2014-001179-1, kde má žalobce postavení poškozeného, zjistil, že strážníci svůj postup odůvodňovali tím, že žalobce neuposlechl jejich výzvu své vozidlo přeparkovat, a byl proto předveden jako osoba podezřelá ze spáchání přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Uvedl, že oprávnění strážníků městské policie jsou taxativně vypočtena v ustanovení § 11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“). Oprávnění vyzvat řidiče k přeparkování motorového vozidla se mezi těmito oprávněními nevyskytuje, jedná se tak dle názoru žalobce pouze o neformální, nezávaznou výzvu, s jejímž nesplněním nemohou být spojeny žádné právní důsledky, resp. její neuposlechnutí není přestupkem. Strážníci tak dle žalobce nejenže řešili dopravní přestupek, ke kterému nedošlo, ale dali žalobci výzvu, k jejímuž vydání nebyli oprávněni. K pravomoci předvést osobu žalobce uvedl, že vychází z ustanovení § 13 zákona o obecní policii, když podle odst. 3 tohoto ustanovení je strážník oprávněn předvést na policii osobu, která přes opětovnou výzvu strážníka pokračuje v jednání narušujícím veřejný pořádek nebo ohrožujícím život nebo zdraví jiných osob anebo své vlastní nebo majetek a nelze jí jiným způsobem v takovém jednání zabránit. Žalobce uvedl, že fakt „nepřeparkování“ není pokračujícím jednáním narušujícím veřejný pořádek ve smyslu tohoto ustanovení. Strážníci tak zjevně překročili svou pravomoc, přičemž je dle žalobce nutno věnovat pozornost také tomu, zda byla splněna podmínka subsidiarity předvedení, tj. zda strážníci nemohli odstranění protiprávního stavu dosáhnout jinými prostředky, např. odtažením vozidla. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Ke skutkovým okolnostem případu žalovaný uvedl, že vozidlo tov. zn. Porsche šedé barvy RZ X. bylo dne 31. 10. 2014 ve 20.23 hod. zaparkováno na parkovacím místě v ulici D., P. 1, a to před domem č.

7. Jednalo se o parkovací místo označené dopravní značkou IP 12, která podle vyhlášky č. 30/2001 Sb. označuje vyhrazené parkoviště. Dopravní značka obsahovala i údaj o tom, pro koho je parkoviště vyhrazeno (symbol zařízení nebo prostoru pro osoby na vozíku). Oprávněné užívání vyhrazeného parkoviště tak je třeba prokazovat parkovacím průkazem označujícím vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou (§ 27 vyhlášky č. 30/2001 Sb.), neboť podle ustanovení § 67 odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), je na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání. Skutečnost, že parkovací místo bylo řádně označeno předmětnou dopravní značkou, a skutečnost, že na parkovacím místě bylo zaparkováno výše označené vozidlo, které nebylo označeno příslušnou parkovací kartou, žalovaný doložil fotodokumentací přestupku pořízenou dne 31. 10. 2014. K postupu strážníků při řešení dopravního přestupku žalovaný uvedl, že strážníci žalovaného na základě zjištění skutkových okolností uvedených výše konstatovali, že na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením parkuje vozidlo bez tohoto označení, čímž se dopouští porušení zákazu zastavení a stání uvedeného v ustanovení § 67 odst. 8 zákona o silničním provozu, čímž byl zjištěn přestupek podle § 125c tohoto zákona. Následně strážníci provedli fotodokumentaci přestupku. Žalovaný uvedl, že faktická skutečnost, zda ve vozidle je (byla) přepravována osoba se zdravotním postižením, není určující, neboť oprávnění užívat předmětné vyhrazené parkoviště náleží vozidlům prokazujícím toto oprávnění stanoveným způsobem, tedy příslušným parkovacím průkazem. Podle úředního záznamu strážníků se dne 31. 10. 2014 v 20.30 hod. jako řidič vozidla přihlásil žalobce, který ani dodatečně neprokázal oprávnění parkovat vozidlo na uvedeném parkovacím místě příslušnou parkovací kartou, ani jinak neprokázal své tvrzení, že je osobou se zdravotním postižením. Z důvodu nesouhlasu žalobce s blokovým řízením, bylo podezření ze spáchání přestupku v souladu s § 10 odst. 2 zákona o obecní policii oznámeno správnímu orgánu. K postupu strážníků při řešení přestupku proti veřejnému pořádku žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že ve výše popsané situaci bylo nutné zajistit parkování vozidla v souladu s příslušnými právními předpisy, byl žalobce v souladu s ustanovením § 7 odst. 4 zákona o obecní policii strážníky vyzván k přemístění vozidla na jiné parkovací místo. Z pořízeného videozáznamu je zřejmé, že žalobce si je vědom skutečnosti, že své oprávnění k parkování na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou, náležitě neprokazuje, ale trvá na svém přesvědčení, že pokud příslušnou parkovací kartu „má doma“, je oprávněn vozidlo parkovat na vyhrazeném parkovišti. Ke své nezpůsobilosti vozidlo přemístit dále žalobce dle žalovaného uvedl nikoliv skutečnost, že je pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, jak uvedl v podané žalobě, ale skutečnost, že se nemůže pohybovat, neboť mu byla provedena operace páteře. Jak k místu spáchání přestupku přišel, žalobce neuvedl a následně strážníkům tvrdil, že je schopen ujít maximálně 10 metrů. Z dikce mluvy a pohybů žalobce je dle názoru žalovaného zřejmé, že žalobce nebyl pod vlivem alkoholu ani jiných návykových látek. Žalobce přeparkování vozidla odmítl, čímž se stal důvodně podezřelým ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku, a to neuposlechnutí výzvy úřední osoby podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Následně byl k přeparkování vozidla vyzván opakovaně, a to i s upozorněním na možnost předvedení na Policii ČR v případě, že výzvu úřední osoby neuposlechne. Vzhledem k tomu, že žalobce přes opakovanou výzvu strážníka pokračoval v jednání narušujícím veřejný pořádek, byl v souladu s ustanovením § 13 odst. 3 zákona o obecní policii předveden na místní oddělení Policie ČR na adrese Benediktská, Praha 1. Při předvedení žalobce strážníci nepoužili donucovací prostředky, z čehož je dle žalovaného zřejmé, že žalobce při předvedení se strážníky dobrovolně spolupracoval a nekladl odpor. Žalobce nebyl nijak zraněn, ani nepožadoval lékařské ošetření. Z uvedeného má žalovaný za to, že ze strany strážníků nedošlo k nepřiměřenému zákroku. K oprávněnosti výše popsaných jednání strážníků žalovaný dále odkázal na příslušná ustanovení zákona o obecní policii a zákona o přestupcích. Uvedl, že ze strany strážníků nedošlo k nepřiměřenému jednání, kterým by byla porušena povinnost jim uložená ustanovením § 6 zákona o obecní policii. Dále uvedl, že výzva strážníků adresovaná žalobci, aby uvedl parkování vozidla do souladu s právními předpisy, byla oprávněná, neboť byla učiněna v souladu s úkoly obecní policie vymezenými v ustanovení § 2 zákona o obecní policii a její opakované neuposlechnutí naplnilo znaky přestupku proti veřejnému pořádku a opravňovalo strážníky přistoupit k předvedení žalobce v souladu s ustanovením § 13 odst. 3 zákona o obecní policii. K trestnímu oznámení žalobce a tvrzení o účelovém konání strážníků vůči osobě žalobce žalovaný uvedl, že trestní oznámení podané žalobcem na strážníky bylo Policií ČR řešeno pod č.j. KRPA-448021/TČ-2014-001179-1 a podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla věc odložena. Proti usnesení o odložení věci si žalobce podal stížnost. Dále uvedl, že Městská policie hl. m. Prahy je složena z přibližně 2300 strážníků a je tedy vyloučeno, aby žalobce byl mezi strážníky osobou známou v souvislosti se zákrokem strážníků v roce 2002 či dokonce v souvislosti s aktuálně vedeným soudním sporem. Žalovaný uvedl, že považuje za vyloučené, aby na jednání strážníků ze dne 31. 10. 2014 bylo nahlíženo jako na opakující se porušování žalobcových práv. Žalovaný dále ve svém vyjádření k zásahu strážníků odkázal na odbornou literaturu, konkrétně na komentář k soudnímu řádu správnímu od autorů J., P., V., Z., B., Š. V kontextu definice zásahu, jak jej definovala tato literatura, tak strážníci vůči žalobci učinili hned několik faktických úkonů, a to: a) výzvu k prokázání totožnosti žalobce, b) výzvu k předložení příslušného parkovacího průkazu žalobce, c) odhalení přestupku podle § 125c zákona o silničním provozu spáchaného žalobcem a snaha o jeho projednání v blokovém řízení, d) oznámení přestupku podle § 125c zákona o silničním provozu spáchaného žalobcem správnímu orgánu, e) výzvu k přeparkování vozidla tak, aby bylo zaparkováno v souladu s právními předpisy, f) předvedení žalobce na Policii ČR. Žalovaný rovněž uvedl, že strážníci nevybočili z rámce zákonnosti, v němž je možné uplatňovat státní moc (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 Listiny základních práv a svobod). Jednotlivé úkony strážníků byly dle názoru žalovaného oprávněné a přiměřené a svým jednáním je vyvolal žalobce. Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že dle jeho názoru žaloba nesplňuje náležitosti žaloby uvedené v ustanovení § 84 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Z žaloby totiž není zřejmé označení zásahu, proti němuž se žalobce domáhá ochrany, neboť žalobce výslovně neuvedl, kterým zásahem byl přímo zkrácen na svých právech a jak, přičemž pravomoc soudu ve správním soudnictví v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu je založena pouze tehdy, pokud mezi žalovaným zásahem a tvrzeným porušením veřejných subjektivních práv existuje bezprostřední vztah. Dále namítl, že žaloba neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, jehož součástí by měla být tvrzení vztahující se k okolnostem, z nichž žalobce dovozuje nezákonnost zásahu. K vyjádření žalovaného podal žalobce repliku, ve které uváděl totožná tvrzení jako v doplnění žaloby. Nadto uvedl, že argumentace žalovaného ohledně toho, zda žalobce neoznačil dostatečně přesně nezákonný zásah do svých práv, je lichá, neboť zde stačí odkázat na formulaci žalobního petitu, kde je tento zásah specifikován dostatečně určitým způsobem. Dále uvedl, že se domáhá pouze konstatace nezákonnosti zásahu. Dne 18. 3. 2015 bylo soudu doručeno sdělení žalobce, ve kterém uvedl, že žalovaným byl soudu poskytnut videozáznam o délce pouze 3:56 min., který nezachycuje ani začátek, ani konec zákroku, když zároveň žalobce vyjádřil pochybnost nad tím, zda se jedná o celou verzi toho, co bylo na místě samém mobilní kamerou strážníka skutečně zachyceno. Při ústním jednání před soudem konaném dne 3. 1. 2017 zástupce žalobce odkázal na podanou žalobu a repliku k vyjádření žalovaného, přičemž dále zopakoval tvrzení, že nebyl vzhledem k požití alkoholu a svému zdravotnímu postižení schopen předmětné vozidlo přeparkovat. Dále uvedl, že je otázkou, zda vůbec má strážník městské policie právo požadovat po osobě, aby přeparkovala vozidlo, a dále, zda v případě, že tato osoba vozidlo nepřeparkuje, je oprávněn předvést tuto osobu násilím na policejní služebnu. K samotnému předvedení zástupce žalobce uvedl, že se žalobce nedopouštěl žádného jednání, které by porušovalo veřejný pořádek. Žalovaný odkázal na písemné vyjádření k žalobě. Uvedl, že zákrok vůči žalobci byl zákonný, jelikož žalobce na předmětném parkovacím místě parkoval neoprávněně. K tvrzení žalobce, že se v případě předloženého videozáznamu nejedná o kompletní videozáznam, žalovaný uvedl, že se jedná o jediný videozáznam, když strážník není povinen žádný videozáznam pořizovat. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Ve spise je založena fotodokumentace, ze které vyplývá, že dne 31. 10. 2014 ve večerních hodinách bylo na parkovacím místě označeném svislou dopravní značkou označující vyhrazené parkoviště zaparkováno vozidlo tov. zn. Porsche, reg.zn. X., které nebylo označeno příslušnou parkovací kartou. V úředním záznamu ze dne 31. 10. 2014, č.j. MPPH 124641/2014 OŘ1 (dále jen „úřední záznam“) je zaznamenám průběh předmětného jednání strážníků vůči žalobci tak, jak byl taktéž zachycen v pořízeném videozáznamu. Z videozáznamu je patrné, že hlídka žalobce vyzvala, aby si předmětné vozidlo přeparkoval v souladu s dopravním značením. Žalobce na to hlídce odpověděl, že je majitelem parkovacího průkazu pro osoby se zdravotním postižením a že jej nechal doma. Hlídka žalobci sdělila, že na parkovacím místě pro osoby se zdravotním postižením bez parkovacího průkazu nemůže stát a požádala jej, aby si vozidlo přeparkoval přes silnici do „modré zóny“, jelikož má na vozidle parkovací kartu opravňující ho zde parkovat. Na to žalobce uvedl, že na předmětném parkovacím místě stát smí a že hlídka zneužívá svou pravomoc. Hlídka se dále žalobce dotázala, zda má u sebe průkaz ZTP. Žalobce uvedl, že nemá. Hlídka dále žalobce vyzvala slovy „Jménem zákona“ k přeparkování vozidla v souladu s dopravním značením. Žalobce reagoval tak, že uvedl, že nic přeparkovávat nebude. Strážník proto opakovaně vyzval žalobce slovy „Jménem zákona“ k přeparkování vozidla, jinak bude žalobce předveden na Policii. Na toto žalobce uvedl, že klidně s hlídkou půjde na místní oddělení, ale že si jej hlídka musí odnést, jelikož on neujde ani krok, přičemž uvedl, že je po autonehodě a operaci páteře a ujde jen 10 metrů a pak padá na zem. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je upraveno v ustanovení § 82 - 87 s.ř.s. Podle § 82 s.ř.s. se každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Z ustanovení § 82 s.ř.s. vyplývá, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem může být důvodná tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: žalobce musí být přímo (první podmínka) zkrácen na svých právech (druhá podmínka) nezákonným (třetí podmínka) zásahem správního orgánu, které není rozhodnutím (čtvrtá podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (pátá podmínka). Není-li splněna jedna z uvedených podmínek, nelze ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. poskytnout. Soud se zabýval otázkou, zda předvedení žalobce na služebnu Policie České republiky, uskutečněné dne 31. 10. 2014 kolem 20.30 hod. strážníky Městské policie Hlavního města Prahy se služebními čísly X. a X., bylo nezákonným zásahem. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v žalobě namítal, že se v době předmětného zásahu nacházel pod vlivem alkoholu a nebyl proto způsobilý řídit motorové vozidlo. Za takové situace by pak výzva ze strany strážníků k přeparkování vozidla byla v rozporu se zákonem. Z pořízeného videozáznamu, ani z úředního záznamu však žalobcem tvrzená skutečnost, tj. že byl pod vlivem alkoholu, nevyplývá. Jak vyplývá z videozáznamu, žalobce opakovaně tvrdil, že je po operaci páteře a z toho důvodu ujde jen omezený počet kroků. O tom, že se nachází pod vlivem alkoholu, však žalobce nijak nehovořil a ani to není z videozáznamu nijak patrné. Soud proto toto tvrzení žalobce neshledal důvodným. K tvrzení žalobce, že si strážníci při předvedení počínali značně hrubým a vzhledem ke zdravotnímu handicapu žalobce nepřiměřeným způsobem, soud uvádí, že na videozáznamu žádné hrubé a nepřiměřené jednání ze strany strážníků vůči žalobci zachyceno není, když strážníci se žalobcem pouze komunikovali a následně mu vzhledem k charakteru jeho handicapu pomohli do auta, aby mohlo být realizováno předvedení. Žalobce dále tvrdil, že předvedení bylo realizováno násilně. Tuto skutečnost však žalobce namítal pouze obecně, přičemž nijak nespecifikoval, jak vůči němu bylo násilně zasaženo. Nelze se ztotožnit za dané situace s tím, že násilně znamená nedobrovolně. O tom, že předvedení bylo realizováno bez použití donucovacích prostředků, svědčí i úřední záznam, kde je uvedeno, že při předvedení nebylo použito žádných donucovacích prostředků a nedošlo k žádnému zranění zúčastněných osob. Žalobce byl i přes tuto skutečnost strážníky dotázán, zda se cítí zraněn a zda žádá lékařské ošetření. Odpověděl, že zraněný není a lékaře nepotřebuje. V řízení pak dále násilí žalobce nijak nekonkretizuje, přičemž ani neuvádí, jaká újma mu byla fyzicky způsobena. Z toho důvodu soud neprováděl dokazování výslechem žalobcem navržených svědků, když žalobce pouze obecně namítal násilnost předvedení, ovšem nijak způsobenou újmu nekonkretizoval. Nebylo by tak dle názoru soudu co dokazovat. Žalobce dále s odkazem na příslušná ustanovení namítal, že podezření ze spáchání přestupku nebylo v daném případě dáno. K tomu soud uvádí, že v daném případě bylo předmětné parkovací místo označeno svislou dopravní značkou „Vyhrazené parkoviště“ (č. IP 12), která byla doplněna vodorovnou dopravní značkou „Vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou“ (č. V 10f), která však je na vozovce hůře rozpoznatelná. S ohledem na to, že bylo místo označeno svislou dopravní značkou, ze které jednoznačně vyplývá, že na tomto vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání (ustanovení § 67 odst. 8 zákona o silničním provozu), tak žalobce nebyl oprávněn na tomto vyhrazeném místě parkovat, pokud nesplnil povinnost označení vozidla parkovacím průkazem osoby se zdravotním postižením. V dané věci je totiž nesporné, že žalobce neměl vozidlo tímto parkovacím průkazem označeno. Podezření ze spáchání přestupku tak bylo dle názoru soudu jednoznačně dáno. Z ustanovení § 67 odst. 8 zákona o silničním provozu vyplývá, že vozidla neoznačená tímto průkazem mají na vyhrazeném parkovišti zakázáno zastavení a stání a podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 11. zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemní komunikaci na tomto vyhrazené parkovišti neoprávněně stojí, popř. neoprávněně použije parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením při stání nebo při jízdě. Z toho důvodu tak byl žalobce strážníky vyzván, aby předložil průkaz ZTP nebo ZTP/P, kteří tak realizovali oprávnění upravené v ustanovení § 67 odst. 4 věta druhá zákona o silničním provozu. V daném případě je dle názoru soudu pro posouzení věci nerozhodné, že žalobce měl dle svého tvrzení parkovací průkaz a průkaz ZTP doma, když tato skutková okolnost mohla být zohledněna až v následném správním řízení o uložení pokuty za předmětný přestupek. Pro posouzení, zda byl zásah strážníků nezákonný, je rozhodné pouze to, že žalobce neměl své vozidlo parkovacím průkazem označeno (což ani sám nerozporuje), a z toho důvodu strážníci oprávněně postupovali v následných krocích. K námitkám týkajícím se výzvy k přeparkování, jejíž neuposlechnutí následně vedlo k předvedení žalobce na místní oddělení policie, soud uvádí, že žalobce v daném případě na místě odmítl zaplatit blokovou pokutu, a proto jej strážníci vyzvali, aby vozidlo přeparkoval v souladu s dopravním značením, resp. zákony, tak, aby bylo uvolněno parkovací místo, na kterém, jak bylo uvedeno výše, žalobce nemohl zaparkovat své vozidlo, jelikož jej neměl opatřeno parkovacím průkazem osoby se zdravotním postižením. Jelikož žalobce výzvy neuposlechl, přičemž byl poučen o následcích tohoto neuposlechnutí, byl, dokonce se svým souhlasem, předveden na služebnu. Tvrzení žalobce, že se v případě výzvy k přeparkování jedná pouze o neformální, nezávaznou výzvu, s jejímž nesplněním nemohou být spojeny žádné právní důsledky, resp. její neuposlechnutí není přestupkem, soud odmítl jako nedůvodné. Úkoly obecní policie jsou upraveny v ustanovení § 2 zákona o obecní policii. Jedním z úkolů je také odhalování přestupků a jiných správních deliktů, jejichž projednávání je v působnosti obce (písm. h)). Jelikož strážníci odhalili přestupek žalobce, a proto, že žalobce odmítl zaplatit blokovou pokutu, a z toho důvodu byl přestupek předán k projednání příslušnému správnímu orgánu, nezbývalo strážníkům než vyzvat žalobce k přeparkování vozidla tak, aby bylo zaparkováno v souladu s příslušnými předpisy. Žalobce tak byl vyzván k tomu, aby parkoval v souladu se zákonem, a z tohoto pohledu tak nelze výzvu strážníků hodnotit jako nezákonnou. Strážníci při výzvě postupovali zcela v souladu s ustanovením § 7 odst. 4 zákona o obecní policii a žalobce tak byl povinen podle odst. 5 téhož ustanovení jejich výzvy uposlechnout. V daném případě se tak nestalo, a proto se stal žalobce důvodně podezřelým ze spáchání přestupku podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Oprávnění předvést osobu vyplývá z ustanovení § 13 zákona o obecní policii, když strážníci dle názoru soudu postupovali zcela v souladu s tímto ustanovením, když žalobce i přes výzvu strážníků pokračoval v jednání narušujícím veřejný pořádek – parkoval na vyhrazeném parkovišti pro vozidla přepravující osoby se zdravotním postižením, aniž by měl své vozidlo opatřeno příslušným parkovacím průkazem. K podmínce subsidiarity, které nebyla dle žalobce splněna, když mohlo být vozidlo odtaženo na místo toho, aby byl žalobce vyzýván k jeho přeparkování, soud uvádí, že v daném případě by odtažení vozidla mohlo být jedním z možných řešení, ovšem za situace, kdy se žalobce osobně na místo zásahu hlídky a se zasahujícími strážníky osobně řešil celou situaci, byla výzva k přeparkování vozidla ze strany strážníků zcela legitimním úkonem. Ze shora uvedených důvodů proto soud žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.

Poučení