6 A 161/2013 - 44

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Kaufland Česká republika v. o. s., IČ: 25110161, se sídlem Pod Višňovkou 25, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, se sídlem Květná 504/15, 603 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2013, č. j. BN925- 2/200/9/2012-SŘ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2013, č. j. BN925-2/200/9/2012-SŘ, jímž bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Praze) ze dne 6. 11. 2012, č. j. FS146-2/D/198/1/2012-SŘ, ve výroku I. tak, že se podle žalobci ukládá podle § 17 odst. 3 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a o změněn a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o potravinách“), pokuta ve výši 120 000 Kč. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce shledán vinným ze spáchání dvou správních deliktů podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, a to jednak porušení povinnosti stanovené v čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 543/2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny tím, že uváděl do oběhu nebalené čerstvé ovoce, které nevyhovělo požadavkům na jeho označování, neboť na informační tabuli bylo uvedeno „Hrušky zelené, jakost I, země původu Česká republika, cena 29,90 Kč/kg“; na kartonu, ve kterém byly uloženy, bylo uvedeno „Holland, class I, baleno by Fruitmasters, Holland, cena 29,90 Kč/kg“; jednak porušení povinnosti dle čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin, tím, že v zázemí prodejny byly poškozeny zábrany u vstupu mezi skladovou částí provozovny a nákladovou rampou. Za tato jednání byla žalobci původně uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v odvolání namítal, že je věcně a právně nesprávné, neobsahuje všechny předepsané náležitosti a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Věcnou a právní nesprávnost spatřoval v porušení zásady ne bis in idem a zásady materiální pravdy. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 17 odst. 2) písm. b) zákona o potravinách ve spojení s čl. 6 Nařízení č. 543/2011. Žalobce připustil, že neinformoval spotřebitele jednoznačně o zemi původu ovoce, ve svém odvolání se ovšem ohradil proti závěru prvoinstančního rozhodnutí o tom, že jednání účastníka řízení bylo vyhodnoceno za zvlášť nepoctivé a neetické, navíc záměrně klamající spotřebitele, což prvoinstanční orgán vyhodnotil jako vážnou a zásadně přitěžující okolnost pro vyměření výše pokuty. Žalobce současně ve svém odvolání poukázal na to, že prvoinstanční kontrolní orgán vyhodnotil pouze na základě hypotézy možný následek protiprávního jednání, pokud jde o množství chybně označeného ovoce, přičemž dle názoru žalobce se mělo jednat nikoliv o následek, ale o způsob spáchání správního deliktu. Ve svém odvolání žalobce dále poukázal na to, že byla ve vztahu k druhému vytýkanému deliktu porušena zásada ne bis in idem, neboť prvoinstanční orgán hodnotil nedodržení hygienických požadavků a možný následek kontaminace a mikrobiologického narušení potravin v rámci hodnocení závažnosti správního deliktu. Žalovaný v reakci na tyto odvolací námitky snížil uloženou pokutu z částky 150 000 Kč na částku 120 000 Kč s tím, že se ztotožnil s námitkou žalobce, že ze spisového materiálu nelze dovodit, že by vytýkané jednání žalobce jako účastníka řízení bylo záměrné a úmyslné. Žalovaný nahradil ovšem úvahu prvoinstančního orgánu tak, že z hlediska způsobu protiprávního jednání lze přičíst zásadně k tíži skutečnost, že spotřebitel byl na informační tabuli umístěné nad nabízeným produktem informován o původu zboží z České republiky, ve svém následku byli spotřebitelé pří výběru potraviny uvedeni proto ve větší omyl, než kdyby na informační tabuli byla uvedena jako země původu např. Německo. Proti tomuto závěru se žalobce ohrazuje, neboť jde podle něj o čistě hypotetický závěr. Žalovaný nadále podsouvá žalobci úmysl klamat spotřebitele tak, že záměrně uvádí zemi původu Česká republika s odkazem na tvrzený trend upřednostňování výrobků z tuzemska. Tento závěr však podle žalobce nemá oporu v provedeném dokazování a ve správním spise. Na straně žalobce se jednalo čistě o administrativní pochybení, kdy nová dodávky ovoce byla z jiné země původu, než dodávky předchozí, a zaměstnanci žalobce nezměnili informační tabuli. Na kartonu byla navíc země původu uvedena. Dle názoru žalobce se i žalovaný proto dopustil při své úvaze a hodnocení následku vytýkaného správního deliktu porušení zásady materiální pravdy. Pokud jde o námitku žalobce týkající se hodnocení množství ovoce, u kterého byla chybně označena země původu, tuto námitku žalovaný odmítl s odůvodněním, že závěr, že spotřebitel průměrně zakoupí 1-2 kg ovoce je úvahou, která nevybočuje z mezí běžné logiky. Podle žalobce však kontrolní orgány v rámci správního řízení nemohou svá rozhodnutí odůvodňovat tím, že jde o názor odpovídající běžné logice, ale vycházet pouze ze skutkových zjištění. V daném případě nebyly provedeny žádné důkazy o tom, jaké množství ovoce si zakoupí průměrný spotřebitel. Dále žalobce poukázal na to, že žalovaný se ve svém rozhodnutí ztotožnil s odvolací námitkou, že se prvoinstanční orgán dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání při úvaze o možném následku kontaminace či mikrobiologického narušení potravin. Proto tuto úvahu, která byla vyhodnocena k tíži žalobce řízení, ve svém rozhodnutí vypustil. Žalovaný v důsledku toho vyhodnotil celkovou závažnost na rozdíl od prvoinstančního orgánu jako střední s ohledem na množství spotřebitelů, kteří mohli být ekonomicky poškozeni. K odvolání žalobce vypustil dvě skutečnosti hodnocené k tíži žalobce, přesto přistoupil ke snížení pokuty pouze o 30 000 Kč. Pokud žalovaný vyjádřil souhlas s tím, že není možné hodnotit způsob spáchání vytýkaného správního deliktu jako záměrný a úmyslný, a pokud vyhověl námitce proti porušení zákazu dvojího přičítání, v obou případech se jednalo o poměrně zásadní kritéria v neprospěch žalobce. Pak bylo zapotřebí snížit uloženou pokutu zcela zásadně. Navíc hodnocení žalovaného nahrazující úvahu správního orgánu prvního stupně bylo rovněž nesprávné (jak bylo shora uvedeno). Za těchto okolností má žalobce za to, že vyměřená pokuta je zcela nepřiměřená, nadto se opírá o úvahu, jež je v rozporu se zásadou materiální pravdy. Z těchto důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje nároky na něj kladené správním řádem, a že se s námitkami žalobce uvedenými v odvolání dostatečně vypořádal. Pokud má žalobce za to, že žalovaný rozhodl v rozporu se základními pravidly správního trestání a že zkrátil žalobce na jeho právech účastníka správního řízení tím, že nahradil úvahu správního orgánu prvního stupně o tom, že žalobce záměrně klamal spotřebitele uvedením země původu „Česká republika“ u hrušek svou vlastní úvahou ve svém důsledku opět podsouvající úmysl klamat spotřebitele, žalovaný má za to, že z úvahy je zcela zřejmé, že spotřebitelé, kteří více preferují české potraviny (dle průzkumu dostupného na webových stránkách eAgri Tiskové zprávy 2012 str. 18 článek "Češi postupně mění své návyky. Více věří českým potravinám“) byli uvedením původu zboží „Česká republika“ uvedeni v omyl více, než kdyby u zboží byla uvedena cizí země. Nejde o žádné podsouvání úmyslu klamat spotřebitele, jak žalobce dovozuje. Žalovaný dále v rozhodnutí uvedl, že úvaha inspektorátu o tom, že spotřebitel průměrně zakoupí 1-2 kg hrušek, a proto mohly být poškozeny desítky spotřebitelů, nevybočuje z mezí běžné logiky. Vyhodnocení množství klamavě označeného ovoce a přibližného počtu spotřebitelů, kteří si toto ovoce mohli zakoupit, je toliko jedním z prvků správního uvážení o výši uložené pokuty. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 – 36, a má za to, že jeho úvaha o množství hrušek, které si spotřebitelé průměrně zakoupí, splňuje v rozsudku uvedené požadavky a nevybočuje z mezí správního uvážení. Pokud žalobce dovozuje nepřiměřenost pokuty s poukazem na to, že žalovaný vypustil z rozhodnutí inspektorátu dvě přitěžující úvahy, žalovaný uvádí, že v rozhodnutí řádně odůvodnil výši pokuty a uvedl úvahy, které jej ke snížení pokuty vedly. Uložená pokuta představuje toliko 4 % z výše pokuty, kterou lze za předmětný delikt uložit a dle názoru žalovaného je přiměřená a plní dostatečně preventivní účel a také nezbytnou represivní funkci. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc rozhodné skutečnosti: Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí o uložení pokuty konstatoval, že při rozhodování o výměře pokuty byla zohledněna kritéria podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách, tedy závažnost správních deliktů vyplývající ze způsobu jejich spáchání, jejich následků a okolností, za nichž byly spáchány. Uvedl též, ž pokuta je ukládána v souladu s absorpční zásadou jako pokuta za závažnější z deliktů, tedy delikt klamavého označení zboží. Konkrétně uvedl, že údaj o zemi původu hrušek uvedený na informační tabuli umístěné nad nabízeným produktem se neshodoval s údaji o zemi původu uvedené na kartonu, v němž byly hrušky dodány. Jako zvlášť závažné jednání správní orgán shledal klamavý způsob označování ovoce „českým“ původem v rozporu se skutečností. Podle správního orgánu jde o jednání zvlášť nepoctivé a neetické, navíc záměrně klamající spotřebitele. Ten je nabádán ke koupi „českého“ produktu, byť se jedná o produkt zahraniční provenience. Žalobce podle správního orgánu prvního stupně ve svůj prospěch zneužil obecně známý trend upřednostňování českých potravin před zahraničními. Tuto skutečnost vyhodnotil jako zásadně přitěžující. Jako zásadně přitěžující též vyhodnotil množství klamavě označeného ovoce – šlo o celkem 32 kg ovoce, klamavé označení mohlo tedy zasáhnout značný počet spotřebitelů, neboť lze vycházet z toho, že průměrný spotřebitel zakoupí 1 – 2 kg těchto potravin. Správní delikt spáchaný nedodržením hygienických požadavků mohl mít za následek kontaminaci či mikrobiologické narušení potravin. Riziko kontaminace představuje pro spotřebitele významné nebezpečí z pohledu šíření nemocí z potravin, a proto tato skutečnost byla jako možný následek hodnocena k tíži žalobce. Způsob spáchání byl hodnocen jako nedbalost či opomenutí, jako polehčující okolnost byla hodnocena skutečnost, že nevznikl škodlivý následek na zdraví spotřebitelů. V neprospěch žalobce naopak u obou deliktů bylo hodnoceno, že způsob, jímž k protiprávnímu jednání došlo, svědčí o podcenění nebezpečí nežádoucích následků protiprávního jednání, neboť se jednalo o vady, které nebyly skrytého charakteru a které mohl žalobce odstranit v rámci vlastní kontroly. Jednání žalobce tak svědčí o selhání kontrolních mechanismů. Žalovaný k odvolacím námitkám žalobce, jež se shodovaly s námitkami rekapitulovanými v žalobě, uvedl v napadeném rozhodnutí následující: Žalovaný připustil, že z podkladů řízení nelze dovodit, že by deliktní jednání žalobce bylo záměrné či úmyslné. Naopak se ztotožnil s úvahou správního orgánu prvního stupně operující s množstvím vadně označeného zboží, neboť nevybočuje z mezí běžné logiky. Tím, že správní orgán prvního stupně vztáhl množství klamavě označených potravin k množství potenciálně poškozených spotřebitelů, je logické, že tuto úvahu měl podřadit pod hodnocení následku, nikoliv způsobu spáchání. Dále žalovaný shledal, že úvaha o závažnosti deliktu nedodržení hygienických požadavků je zatížena vadou dvojího přičítaní, proto část úvahy o možném následku kontaminace či mikrobiologického narušení potravin vypustil. Ponechal tu část úvahy, v níž jako polehčující okolnost bylo zohledněno, že nedošlo ke škodlivému následku deliktního jednání. S ohledem na tyto korekce úvah správního orgánu prvního stupně žalovaný provedl novou úvahu o výši uložené pokuty, zdůraznil, že bylo na místě použití absorpční zásady a že jako závažnější skutek hodnotí uvádění spotřebitele v omyl, protože nabízení klamavě označených potravin mělo ve svém důsledku zásadnější vliv na spotřebitele ve srovnání s potenciální hrozbou rizika kontaminace, která spočívala pouze v poškození zábrany ve skladu. Žalobce s ohledem na nemožnost dovodit úmysl žalobce klamat spotřebitele odpovídající část úvahy správního orgánu prvního stupně nahradil následující úvahou: „Z hlediska způsobu protiprávního jednání účastníka řízení lze přičíst zásadně k tíži účastníka řízení skutečnost, že spotřebitel byl informační cedulí umístěnou nad nabízeným produktem informován o původu zboží z České republiky, ač hrušky byly dovezeny z Holandska. Správnímu orgánu je známo, že čeští spotřebitele často upřednostňují výrobky z tuzemska, viz http://eagri.cz/public/web/mze/tiskovy-servis/tiskove-zpravy/x2012_cesi-postupne-meni-sve- navyky-viceveri.html, a i když nebyl prokázán úmysl klamat spotřebitele, ve svém následku byli spotřebitelé při výběru potraviny uvedeni ve větší omyl, než kdyby na informační ceduli byla uvedena země původu např. Německo“. Dále žalovaný obdobně jako správní orgán prvního stupně z hlediska následku protiprávního jednání hodnotil jako přitěžující okolnost skutečnost, že vadně označeno bylo 32 kg hrušek, tedy při průměrném nákupu 1 – 2 kg tohoto zboží množství, jež bylo schopné poškodit desítky spotřebitelů. Při hodnocení závažnosti deliktu nedodržení hygienických požadavků žalovaný ponechal pouze úvahu o existenci polehčující okolnosti. Ztotožnil se s úvahou přičítající k tíži žalobce, že obě vady byly zjevné a mohly být odstraněny v rámci běžné kontroly. Nad rámec odůvodnění správního orgánu prvního stupně žalovaný zhodnotil celkovou závažnost správního deliktu jako střední s ohledem na množství spotřebitelů, kteří mohli být ekonomicky poškozeni. Pokud jde o konkrétní úvahu o výši pokuty, žalovaný uvedl, že pro stanovení pokuty je rozhodující množství na trh uváděné potraviny a skutečnost, že spotřebitelé vyhledávající tuzemské potraviny byli uvedeni v omyl nabídkou hrušek z Holandska. Vypuštění dvou hodnocení správního orgánu prvního stupně k tíži žalobce odůvodňuje podle žalovaného snížení pokuty o 1/5 původně uložené částky. Pokuta ve výši 120 000 Kč podle žalovaného odpovídá celkové střední závažnosti protiprávního jednání a je přiměřená i s ohledem na to, že za nejzávažnější ze správních deliktů bylo možno uložit pokutu až do výše 3 000 000 Kč. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst.1, 2 s.ř.s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem nevyjádřili ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Soud přitom dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách se provozovatel potravinářského podniku dopustí správního deliktu tím, že jiným jednáním, než je uvedeno v písmenu a) téhož ustanovení (porušení povinnosti dodržet požadavky na bezpečnost potravin), poruší povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství upravujícím požadavky na potraviny. Podle čl. 6 odst. 1 věty druhé prováděcího nařízení Komise (EU) č. 543/2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny, platí, že produkty smějí být nabízeny k prodeji, pokud maloobchodní prodejce vystaví v těsné blízkosti zboží zřetelné a čitelné údaje uvádějící zemi původu a případně jakost a odrůdu či tržní druh takovým způsobem, který neuvádí spotřebitele v omyl. Podle § 17 odst. 3 písm. b) zákona o potravinách se za správní delikt se uloží pokuta do 3 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. b), d), e), g), l) nebo m) nebo odstavce 2 písm. b). Podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách se při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Žalobní námitky směřují výhradně proti úvaze správního orgánu prvního stupně, resp. žalovaného, o výši pokuty. Podstatná část námitek ve své podstatě směřuje k údajné nepřezkoumatelnosti úvahy žalovaného, neboť žalobce vytýká žalovanému absenci skutkových podkladů pro závěry, z nichž vyvodil konkrétní závažnost správního deliktu spáchaného žalobcem. Předně žalobce brojí proti úvaze žalovaného, který jako přitěžující okolnost ve vztahu ke správnímu deliktu spočívajícímu v porušení povinnosti podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 543/2011 posoudil to, že pokud byl spotřebitel na informační tabuli umístěné nad nabízeným produktem mylně informován o původu zboží z České republiky, ve svém následku byl při výběru potraviny uveden ve větší omyl, než kdyby na informační tabuli byla uvedena jako země původu např. Německo, a to z důvodu, že je standardním spotřebitelským chováním upřednostňování domácích produktů. Žalobce této úvaze vytýká jednak to, že podsouvá žalobci úmysl klamat, tedy skutečnost, kterou žalovaný oproti úvaze správního orgánu prvního stupně výslovně vyloučil, jednak že jde o úvahu hypotetickou, která nemá oporu ve spisu ani v provedeném dokazování. Ani s jednou z těchto námitek se nelze ztotožnit. Předně z úvahy žalovaného, jíž nahradil odmítnutou úvahu správního orgánu prvního stupně o záměrném klamání spotřebitele uvedením země původu s cílem vyhovět spotřebitelským preferencím, nijak nevyplývá, že by přesto žalobci jakýkoliv úmysl přece jen podsouval. Úvaha žalovaného zjevně směřuje k zohlednění následků klamavého označení z hlediska spotřebitelského chování, nikoliv z hlediska možného prospěchu žalobce apod. Pokud jde o námitku žalobce, že se úvaha žalovaného pohybuje v rovině pouhé hypotézy bez jakýchkoliv skutkových zjištění, je třeba uvést následující: Argumentace žalovaného je vystavěna v tomto bodě na zohlednění určitých spotřebitelských zvyklostí, jež lze vyvodit z obecné zkušenosti. Jde tu o případ aplikace (byť implicitní) hlediska, jež je ve spotřebitelském právu připisováno tzv. „průměrnému spotřebiteli“. Městský soud v Praze souhlasí s tím, že v úzkém slova smyslu nejde v případě aplikace hlediska „průměrného spotřebitele“ o případ skutkové notoriety. Nicméně veškeré závěry týkající se chování „běžného“ či „průměrného“ spotřebitele při aplikaci spotřebitelského práva jsou extrapolací běžných zkušeností a zvyklostí v reálném obchodě, které nemají jednoznačný skutkový substrát zjištěný dokazováním. K takové aplikaci pojmů „průměrný či běžný spotřebitel“ přistupuje zcela pravidelně i judikatura ve věcech spotřebitelského práva, případně práva duševního vlastnictví (zejména v oblasti známkové ochrany při posuzování zaměnitelnosti). Pojem „průměrný spotřebitel“ přitom směřuje spíše k nižší míře předpokládané orientace, ostražitosti, schopnosti rozlišování apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, čj. 1 As 46/2010-79, týkající se cestovních smluv, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, čj. 7 As 12/2011 – 65, týkající se čitelnosti povinných obsahů reklamního sdělení, v oblasti známkové judikatury lze poukázat např. i na judikaturu evropskou, zejména na rozsudek Soudu prvního stupně z 16. dubna 2006, ve věci T-322/03, Telefon & Buch Verlagsgesellschaft mbH, v němž bylo konstatováno, že co se týče cílové veřejnosti, je třeba konstatovat, že obvyklost označení se posuzuje s ohledem na předpokládané očekávání průměrného spotřebitele dotčeného druhu výrobku, o kterém se má za to, že je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný). V případě pojmu „průměrný spotřebitel“ jde tedy o neurčitý právní pojem, jehož obsah je naplňován na základě úvahy aplikujícího orgánu, která se opírá o obecnou zkušenost, nikoliv o skutkový stav zjištěný dokazováním. Schopnosti „průměrného spotřebitele“ totiž prokazovat formálním způsobem dokazování prakticky nelze. Pokud by měl být správní orgán na úseku spotřebitelského práva v souladu s názorem žalobce povinován prokazovat standardy jednání průměrného spotřebitele, byl by prakticky znehybněn ve svých funkcích. Z hlediska uplatněné žalobní námitky je tedy podstatné, zda závěr žalovaného o obecné vlastnosti průměrného spotřebitele spočívající v upřednostňování potravin s původem v České republice, je důvodnou a o nějaký obecně sdílený zkušenostní nebo o jiný obecně známý skutkový podklad opřenou extrapolací. V posuzované věci žalovaný odkázal na výsledky průzkumu veřejného mínění provedeného Centrem pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR v roce 2011 a zveřejněného na webových stránkách Ministerstva zemědělství. Jak již uvedl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 4. 11. 2015, č. j. 3A 107/2013-41, předmětný výzkum byl proveden v období, kdy se žalobce dopustil ve správních rozhodnutích popsaných správních deliktů, závěry učiněné v tomto výzkumu tak jsou relevantní pro posouzení dané věci, výzkum byl proveden nezávislou vědeckou institucí a byl proveden na dostatečném vzorku populace. Žalovaný tedy svá tvrzení o preferencích spotřebitelů týkajících se českých výrobků opírá o dostatečný podklad. Námitka žalobce tak není důvodná. Obdobným způsobem je třeba odmítnout námitku žalobce, že nebyly provedeny žádné důkazy o tom, jaké množství ovoce si zakoupí průměrný spotřebitel, a proto je úvaha o počtu potenciálně zasažených spotřebitelů zcela lichá. I v případě této úvahy správního orgánu platí, že jde o aplikaci hlediska „průměrného spotřebitele“, jež vychází ze zkušenosti spotřebitelského chování, jež je všeobecně sdílena. Závěr vycházející z toho, že při běžném nákupu ovoce či zeleniny nepřesáhne běžné spotřebitelské kvantum cca 1 – 2 kg, není závěrem nijak excesivním, opírá se o akceptovatelnou extrapolaci vlastní zkušenosti správního orgánu, a je tedy způsobilý jako východisko pro závěr o možném počtu klamavým údajem ohrožených spotřebitelů. Zmiňuje-li žalobce, že záměna označení původu zboží byla „administrativním pochybením“, resp. individuálním selháním, jde o skutečnost z hlediska kritérií výše pokuty zcela nerozhodnou. Tato okolnost, již by bylo možné podřadit pod kritérium způsobu spáchání, je totiž zcela pravidelnou příčinou deliktního jednání, jde tedy z hlediska závažnosti o skutečnost zcela indiferentní. Z hlediska závažnosti deliktu by mohlo hrát roli případné prokázané úmyslné klamavé označení zboží nabízeného k prodeji, a to jako okolnost přitěžující. Nelze však naproti tomu jako okolnost polehčující vnímat takový způsob spáchání správního deliktu, který je zcela typický. Pokud jde o námitku týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty s ohledem na to, že žalovaný oproti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vypustil z hodnocení závažnosti dvě kritéria původně přičítaná žalobci k tíži, ani tuto námitku soud neshledal důvodnou. Jak setrvale judikatura dovozuje, „ukládání pokut za správní delikty, tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení a nebo - v tomto směru došlo soudním řádem správním k rozšíření soudního přezkoumání - zda správní orgán volné uvážení nezneužil“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 4 Ads 123/2009- 99). Soud tedy v řízení o přezkum rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta za správní delikt, přezkoumává pouze, zda rozhodnutí nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem, a zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění (nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04), zda správní orgán výši pokuty náležitě a srozumitelně odůvodnil a zda při jejím ukládání nedošlo k překročení obecných mezí daných základními principy platného právního řádu, resp. zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 As 47/2004-87, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 5 A 149/2002-24, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993, sp. zn. 6 A 82/93). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 4 As 22/2008-121, je správní orgán povinen se zabývat při ukládání sankce podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá, a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Tyto judikaturou vymezené náležitosti rozhodnutí žalovaného splňuje. Nelze přehlédnout, že žalovaný v důsledku odvolacích námitek žalobce, jež byly shledány v nikoliv nevýznamné části důvodnými, přikročil ve své podstatě k novému komplexnímu hodnocení kritérií podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách a odůvodnění napadeného rozhodnutí tak v zásadě nahradilo odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Takový postup byl shledán v minulosti opakovaně přípustným, neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, č. j. 7A 124/2000-39, správní řízení tvoří jeden celek do pravomocného rozhodnutí; vady řízení nebo rozhodnutí v I. stupni lze tedy odstranit v řízení odvolacím. Takový postup není na újmu dvojinstančnosti řízení, neboť dvojinstančnost řízení neznamená, že každý právní názor vyslovený jednou instancí musí být nutně podroben přezkoumání instancí vyšší, ale že po vydání rozhodnutí v prvé instanci je postup a rozhodnutí přezkoumáno v odvolacím řízení správním orgánem vyššího stupně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 As 24/2009 – 93; z téhož rozsudku ostatně vyplývá, že zásada dvojinstančnosti se vztahuje nadto primárně k otázkám skutkovým, nikoliv k právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu). Vzhledem k tomu, že žalovaný v reakci na odvolací námitky žalobce přistoupil k vlastnímu komplexnímu hodnocení kritérií podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách, soud se zaměřil na to, zda toto hodnocení samo o sobě vyhovuje výše uvedeným kritériím judikatury, tedy zda byla zohledněna všechna zákonná kritéria, zda jsou úvahy racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního orgánu nebo jej nezneužil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012- 36). Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný hodnotil výslovně veškerá kritéria uvedená příkladmo v ustanovení § 17i odst. 2 zákona o potravinách (způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán), u každé hodnocené okolnosti uvedl přezkoumatelnou, logickou a konsekventní úvahu o váze, již té které okolnosti přisuzuje, zhodnotil celkovou závažnost deliktu vyplývající z těchto dílčích kritérií a přiřadil takto zvážené závažnosti deliktu korelát v podobě sankce v rámci zákonného rozpětí. Pokud na rozdíl od správního orgánu prvního stupně žalovaný vyzdvihl množství klamavě označeného zboží a potenciální dopad na spotřebitele, jde nepochybně o kritérium (i s ohledem na výše uvedené) možné, racionální a akceptovatelné, přičemž úvaha o míře závažnosti tohoto kritéria není nijak nelogickou. Hodnotil-li žalovaný na základě tohoto kritéria celkovou závažnost spáchaného správního deliktu jako střední, přitom však zvolil výši sankce při spodní hranici zákonného rozpětí (cca 4 % maximální výměry), nelze považovat pokutu za nijak excesivní. Při zohlednění tohoto faktu, tedy že jak pokuta uložená původně správním orgánem prvního stupně, tak pokuta po snížení provedeném žalovaným, se pohybuje zcela při spodní hranici zákonného rozpětí, nelze považovat za excesivní ani úvahu žalovaného, že přiměřenou reakcí na vypuštění přitěžující okolnosti vztahující se ke správnímu deliktu, který však byl výslovně vnímán jako delikt marginální povahy ve srovnání s deliktem spočívajícím v klamavém označení (nedodržení hygienických předpisů), je snížení pokuty o 1/5. Soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal žalobu důvodnou, a podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení