6 A 165/2017 - 42

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: xxxxx zastoupeného: Mgr. Monika Zatloukalová, advokátka, se sídlem Veleslavínova 133/7, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. května 2017, čj.: MF-13298/2016/1603-3/1967, PID: MFCR6XWMHY, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 12. května 2017, č.j.: MF-13298/2016/1603-3/1967, PID: MFCR6XWMHY (dále také jen „napadené rozhodnutí“), a jemu předcházejícího rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend ze dne 23. února 2016, sp.zn. S-MHMP 1135122/2015 ODA-TAX, č.j. MHMP 311288/2016 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterými byla žalobci uložena pokuta ve výši 80 000 Kč za porušení ust. § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o cenách“), a dále bylo rozhodnuto o úhradě paušální částky podle ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“).

2. Žalobce napadl žalobou výše uvedené rozhodnutí do celého výroku, domáhaje se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, když se dle jeho mínění jedná o rozhodnutí neodůvodněné, učiněné v rozporu se zákonem a nepřiměřeně přísné, čímž byl krácen na svých právech, a to z důvodů, které formuloval do těchto žalobních bodů.

3. Správní orgán I. stupně i žalovaný porušili žalobcovo právo na spravedlivý proces, když v řízení před oběma orgány nebyl dostatečně prokázán tvrzený skutkový stav věci, tj. že žalobce porušil § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách tím, že dne 21. 6. 2015 poskytl jízdu dvěma cestujícím na trase z ulice Pařížská, Praha 1 do ulice Chrudimská, Praha 3, o vzdálenosti 5,5 km, za kterou si měl účtovat částku ve výši 1 100 Kč, a to i přestože dle nařízení Hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby, za tuto jízdu mohl účtovat maximálně částku ve výši 206 Kč. Žalobce v řízení předložil doklad – záznam o přepravě č. 00733, ze kterého jednoznačně vyplývá, že jím požadovaná cena přepravy je zcela v souladu s výše uvedeným ustanovením nařízení Hlavního města Prahy, když žalobcem vystavený doklad zní na částku ve výši 113 Kč. Žalobce považuje záznam o přepravě za významný a objektivní podklad pro posouzení skutkového stavu, zejména když ve vozidle se nacházel pouze žalobce. Tento je dále podpořen výpovědí řidiče vozidla, tj. žalobce, který v řízení uvedl, že od cestujících převzal částku ve výši 150 Kč, tvořenou částkou ve výši 113 Kč představující cenu přepravy a částkou 37 Kč představující spropitné. Tvrzení žalobce jsou však pro žalovaného a priori nedůvěryhodné, když jako účastník řízení může uvádět nepravdu. Žalovaný naproti tomu své tvrzení zakládá pouze na výpovědích svědků, tj. přepravovaných, a těmto přisuzuje vyšší stupeň důvěryhodnosti. Výslech svědků byl správním orgánem I. stupně proveden až po 6 měsících od provedené přepravy a i přes tuto časovou prodlevu svědci vypověděli shodné skutečnosti jako skutečnosti plynoucí z oznámení o poskytnuté přepravě. Žalobci se zdá reálné, že svědci měli před svým výslechem k dispozici právě oznámení o poskytnuté přepravě, které si před svým výslechem přečetli, zejména když svědci kontrolní činnost provádějí nikoliv ojediněle, ale v každém měsíci vykonají několik jízd. Dále svědci ve svých výpovědích neuvádějí žádné skutečnosti nad rámec skutečností uvedených v oznámení o poskytnuté přepravě, např. vzhled řidiče, vybavení vozu atd., a to, ani když správnímu orgánu I. stupně bylo známo, že žalobce popírá, že by takového osoby vezl. Takovýto postup žalobce shledává jako nepřípustný a odporující zásadám provedení důkazu svědeckou výpovědí, kdy svědek má uvádět skutečnosti tak, jak si je pamatuje a jak je přímo vnímal. Ze správního spisu žalovaného též nevyplývá, že by svědci byli zaměstnanci správního orgánu I. stupně, když správní spis absentuje jakékoliv listinné důkazy toto prokazující. I kdyby však bylo prokázáno, že žalobce svědky vezl, nedošlo k dostatečnému posouzení, proč svědci měli hovořit s žalobcem v rámci jízdy anglicky a z čeho správní orgán I. stupně a žalovaný dovozují, že si žalobce a svědci dostatečně rozuměli. Žalobce je názoru, že pokud svědci vykonávali jízdu v rámci své pracovní činnosti, měli používat český jazyk, který je jazykem úředním. Správní orgány se též dostatečně nevypořádaly se skutečností, že předmětné vozidlo bylo vybaveno taxametrem, který byl v rámci přepravy řádně zapnutý, přičemž v průběhu správního řízení nebyl zjištěn žádný zásah či jiné poškození nebo úprava taxametru, tj. nebylo prokázáno, že by taxametr ve vozidle žalobce trpěl závadou spočívající v nesvícení desetinné čárky, jak bylo nepodloženě v řízení tvrzeno.

4. Nezákonnost správního řízení žalobce spatřuje nejen v nedostatečném vypořádání žalovaného s jeho námitkami, tj. tvrzeními v řízení, ale též v neprovedení důkazu výslechem pracovníka Magistrátu hlavního města Prahy, který měl vidět svědky vystupovat z žalobcova vozidla, a to i přestože žalobce ve svém vyjádření uváděl argumenty k tomuto přiléhající – že tento pracovník nemohl výše popsané vidět, neodpovídající časový záznam zahájení kontroly. Správní orgány se s návrhem žalobce v řízení dostatečně nevypořádali, pouze konstatovali, že se jedná o nerelevantní informaci, což žalobce nepovažuje za dostatečné.

5. Správní řízení je dále podle názoru žalobce stiženo procesní vadou, když svědci, o kterých je tvrzeno, že jsou zaměstnanci Magistrátu hlavního města Prahy, neprovedli kontrolu v postavení pověřených osob či osob ke kontrole přizvaných ve smyslu kontrolního řádu. Tito by tedy měli mít v řízení postavení tzv. osob přizvaných, když jízdu vykonávali v rámci své pracovní činnosti a z pověření Magistrátu hlavního města Prahy. Předmětná kontrola tak nemohla proběhnout v souladu se zákonem. Též protokol č. C/20150621/2/Ne není ve správním řízení použitelný, když z tohoto není zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno při jeho sepisování.

6. Správní orgány se taktéž podle názoru žalobce dostatečně nevypořádaly s odůvodněním výše žalobci uložené pokuty, tj. pokuty ve výši 80 000 Kč. Tato výše se žalobci jeví jako nepřiměřená a neodůvodněně přísná. Odůvodnění výše sankce správními orgány je pouze obecným konstatováním, kdy takovýto postup je dle žalobce nezákonným. Správní orgány při určení výše pokuty přihlédly i k zásahu žalobce do taxametru či nezákonné úpravě měřící sestavy taxametru žalobce, ač výše uvedené nebylo v řízení prokázáno. Žalobce v řízení majetkové a osobní poměry nedoložil, když k tomuto nebyl správním orgánem vyzván, ten je tedy měl stanovit odhadem, avšak v případě žalobce správní orgány vycházejí pouze z obecných tvrzení a nikoliv z individuální situace žalobce, a to zvláště, když správní orgány mají možnost ze své úřední činnosti získat informace o majetkových poměrech žalobce a neodkazovat pouze na rozhodnutí soudů, které dle žalobce s jeho případem nesouvisejí. Výši pokuty žalobce považuje za likvidační a neplnící svůj účel, tj. výchovný účinek na žalobce, který je též umocněn délkou správního řízení, trvajícího téměř dva roky.

7. Žalovaný s žalobcem tvrzenými skutečnostmi nesouhlasil, uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákony a jinými právními předpisy, orgánem k tomu příslušným, na základě spolehlivě zjištěného stavu věci a s předepsanými obsahovými náležitosti. V argumentaci se žalovaný plně ztotožňuje s argumentací uvedenou v napadeném rozhodnutí. Nad její rámec uvádí, že délka správního řízení není pro jeho zákonnost určující, když k promlčení odpovědnosti žalobce za porušení cenových předpisů nedošlo, čímž nebyl ani narušen výchovný účinek sankce. Nesouhlasil-li žalobce s délkou řízení, mohl uplatnit opatření proti nečinnosti správního orgánu. K pracovnímu zařazení svědků žalovaný uvedl, že toto nepovažuje za rozhodné, když tito vykonávali přepravu jako běžní cestující, z čehož plyne, že se nejednalo o osoby přizvané, ani o osoby pověřené ke kontrole, a to zejména když kontrola byla zahájena až po ukončení přepravy. Není tedy určující, zda přepravovanými byli externí zaměstnanci správního orgánu I. stupně či nikoliv, jelikož mají vždy za této situace roli běžných cestujících. Vzhledem k faktu, že svědci byli právě v roli běžných cestujících, nikoliv osob pověřených ke kontrole či osob přizvaných a kontrola byla zahájena až po ukončení přepravy, neplynula jim žádná povinnost užívat úřední jazyk, tj. jazyk český. Argument žalobce, že nerozumí jazyku anglickému, dle žalovaného též neobstojí, když tento byl schopen se svědky domluvit na výši cenu za vykonanou přepravu, jak bylo ve správním řízení prokázáno.

8. Ze spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti.

9. Dne 21. 6. 2015 od 2:09 do 2:20 hodin byla dvěma zaměstnancům Magistrátu hlavního města Prahy poskytnuta přeprava formou taxislužby vozidlem Audi A6 registrační značky x, a to z ulice Pařížská, Praha 1, do ulice Chrudimská, Praha 3. Vozidlo řídil v době přepravy žalobce. O uskutečněné přepravě obou zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy byl vypracován kontrolní protokol, a to na základě informací o uskutečněné přepravě, které kontrolnímu pracovníkovi předali tito cestující, kteří tuto přepravu podstoupili a kteří vypracovali oznámení o poskytnuté přepravě, a to dne 21. 6. 2015. Jednalo se o dvě osoby, jejichž konkrétní jména jsou uvedena v protokolu. Z kontrolního protokolu č. C/20150621/2/Ne ze dne 7. 9. 2015 vyplývá, že došlo k porušení cenových předpisů tím, že byla řidičem požadována cena, která není v souladu s cenou úředně stanovenou dle § 5 odst. 2 zákona o cenách. Přeprava uskutečněná na trase z ulice Pařížská, Praha 1, do ulice Chrudimská, Praha 3, je dlouhá 5,5 km, přičemž doba jízdy činí 11 min. a skutečná doba čekání 2 minuty. Žalobce po svědcích požadoval částku ve výši 1 200 Kč, přičemž tito uhradili pouze částku ve výši 1 100 Kč. Celková účtovaná cena přepravného na území hlavního města Prahy při dodržení maximálních cen stanovených nařízením hlavního města Prahy č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy na uvedené trase měla činit maximálně částku ve výši 206 Kč. Kontrolovaný subjekt, tak překročil maximální cenu jízdného o 914 Kč.

10. Kontrolní protokol byl žalobci zaslán spolu s dopisem ze dne 8. 9. 2015, přičemž byl žalobce poučen v souladu s § 13 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád (dále jen „kontrolní řád“), o právu podat námitky proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokole o kontrole kontrolního orgánu.

11. Žalobce se k protokolu č. C/20150621/2/Ne vyjádřil tak, že se skutečnostmi uvedenými v tomto protokolu nesouhlasil. Od cestujících, jež přepravoval, převzal částku 150 Kč, a to i se spropitným, přičemž se jednalo o tři česky hovořící cestující, a to dva muže a jednu ženu. O přepravě byl pořízen záznam č. 00733, který byl vytištěn z tiskárny taxametru v průběhu úhrady přepravného, a údaje požadované zákonem byly žalobcem doplněny po výstupu cestujících, kteří doklad o přepravě nepožadovali.

12. Námitky žalobce byly rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy sp.zn. S-MHMP 1135122/2015 ODA-TAX ze dne 20. 10. 2015 zamítnuty.

13. Oznámením ze dne 12. 11. 2015 správní úřad I. stupně zahájil správní řízení ve věci podezření z porušení cenových předpisů a poučil žalobce o jeho právech podle ustanovení § 36 a 38 správního řádu.

14. Správní úřad I. stupně vyslechl svědky xxxxx, jimž byla přeprava dne 21. 6. 2015 poskytnuta a po ukončení dokazování správní úřad I. stupně rozhodnutím ze dne 20. 2. 2016 uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu uvedeného v § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách a v souladu s § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách uložil žalobci pokutu ve výši 80 000 Kč a též mu také uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, přičemž pokuta byla žalobci stanovena v 8% horní hranice sazby, a to s ohledem na velkou závažnost správního deliktu, přičemž v případě nižší sankce, by tato nesplnila svůj účel, ačkoliv je jistě citelným zásahem do rozpočtu dopravce.

15. Proti uvedenému rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy podal žalobce v zákonné lhůtě včasné odvolání. Odvolací námitky žalobce jsou obsahově shodné s námitkami, které žalobce uplatnil v rámci podané žaloby. O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy potvrdil s odůvodněním, že porušení cenových předpisů bylo ve správním řízení spolehlivě prokázáno, za rozhodující skutečnost pro posouzení věci je třeba považovat fakt, že v průběhu správního řízení byly pořízeny dvě svědecké výpovědi cestujících, které prokazují, že byla požadována po skončení jízdy cena vyšší než maximální a vzhledem k důkazní váze těchto výpovědí odvolací orgán považuje výpovědi svědků pro danou kauzu za důkazy prokazující skutečný stav věci, ze kterého při správním rozhodování správní úřad vychází. Výše pokuty byla odůvodněna správním orgánem zcela dostatečně, v rámci obsáhlého odůvodnění správní úřad přihlížel ke všem zákonem formulovaným skutečnostem a za zcela konkrétních okolností dané věci dovozuje splnění podmínek pro uložení pokuty, která nemůže být považována za nepřiměřeně vysokou či likvidační, když tato je nižší než třiapůlnásobek tohoto měsíčního příjmu, přičemž lze dopad uložené sankce zmírnit žádostí o splátkový kalendář.

16. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní, dále jen „s.ř.s.“).

17. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu, kterým byla žalobci pravomocně uložena pokuta ve výši 80 000 Kč za porušení ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Podle uvedeného právního ustanovení se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle ustanovení § 5 odst. 2 tohoto zákona. Podle ustanovení § 5 zákona o cenách jsou úředně stanovené ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální. Maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit. Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném a platném ke dni provedení sporné kontroly, platí, že povinností kontrolních pracovníků je zjistit při kontrole skutečný stav věci. Kontrolní zjištění jsou kontrolní pracovníci povinni prokázat doklady. Kontrolní pracovníci jsou dále povinni: a) oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly, b) šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob, c) předat neprodleně převzaté doklady kontrolované osobě, pominou-li důvody jejich převzetí, d) zajistit řádnou ochranu odebraných originálních dokladů proti jejich ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití, e) pořizovat o výsledcích kontroly protokol, f) zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly a nezneužít znalosti těchto skutečností.

18. Žalobci byla pokuta uložena na základě ustanovení § 17 zákona o cenách, který stanoví, že: „Pokud cenové kontrolní orgány zjistí, že došlo k porušení cenových předpisů podle § 15, uloží prodávajícímu nebo kupujícímu pokutu“. Ustanovení § 16 téhož zákona říká, že „cenové kontrolní orgány zahajují při porušení cenových předpisů podle § 15 řízení na základě vlastního zjištění nebo na základě oznámení“.

19. Z těchto ustanovení nelze v žádném případě dovodit, že v předmětném případě porušení cenových předpisů by musely provést kontrolní jízdu přímo osoby oprávněné ke kontrole a že se nelze spokojit s jiným dostatečně spolehlivým zjištěním skutkového stavu, když navíc kontrola byla zahájena až po provedení této jízdy. Takový postup je možný a není v rozporu ani se zákonem, ani se základními zásadami správního řízení a trestání.

20. Taxislužba (tj. služba poskytnutá žalobcem, která je dle § 1 odst. 1 zákona o cenách zbožím) je vymezena ustanovením § 2 odst. 8 zákona o silniční dopravě jako veřejná silniční doprava, kterou se zajišťuje přeprava osob a jejich zavazadel osobními vozidly s obsaditelností nejvýše devíti osob včetně řidiče, přepravní služby taxislužbou se nabízejí a objednávky k přepravě se přijímají prostřednictvím řidiče na stanovištích taxislužby, na veřejně přístupných pozemních komunikacích a na jiných veřejných prostranstvích nebo prostřednictvím dispečinku taxislužby. Maximální cena osobní taxislužby stanovená nařízením hl.m. Prahy č. 20/2006 Sb. hl.m. Prahy je stanovena pro takto definovanou službu, služba poskytnutá žalobcem v této posuzované věci se od uvedené definice neliší žádnými určujícími podmínkami, které má na mysli ustanovení § 2 odst. 1 a 3 prováděcí vyhlášky. Ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk, o které uvedené ustanovení umožňuje navýšit stanovenou maximální cenu, se musí vztahovat k odlišným určeným podmínkám (příkladně uvedeným v ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb.). K tomu soud uvádí, že podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb. mohou cenové orgány nebo místní orgány uplatnění maximálních cen omezit dalšími věcnými, případně časovými podmínkami. Podle vyhlášky č. 20/2006 Sb. hlavního města Prahy platí maximální ceny podle této vyhlášky pro jízdy na území hlavního města Prahy veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Maximální ceny taxislužby tak byly stanoveny pro celé území hl.m. Prahy a pro všechna vozidla taxislužby.

21. V daném případě Městský soud v Praze ze správního i soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění postavená zejména na výpovědích externích spolupracovníků Magistrátu hl. m. Prahy, že se žalobce předražení dopustil. Oba vyslechnutí svědci shodně uvedli, že taxametr byl během jízdy zapnutý. Podle obou svědků byla na taxametru po skončení jízdy viditelná částka 1 120 Kč, přičemž řidič po ukončení jízdy opakovaně požadoval tuto částku, a to i přestože se jej jeden ze svědků ptal, zda tato částka není 112 Kč. Z důvodu absence drobných mincí však svědci za přepravu uhradili pouze 1 100 Kč, přičemž i v tomto bodě jsou jejich výpovědi totožné. Žalobcovy námitky ohledně věrohodnosti výpovědí výše uvedených svědků se pohybují pouze v obecné rovině, žalobce ve svých tvrzeních pouze spekuluje, když uvádí, že tito zaměstnanci absolvují několik jízd za měsíc či že si před svým výslechem mohli přečíst oznámení o uskutečněné přepravě. V žalobcových námitkách též není uvedena žádná konkrétní důkazně podložená výtka, na základě níž by bylo lze mít za to, že uvedené výpovědi svědků byly zkreslené, neúplné či přímo nepravdivé. Nad rámec toho žalobce mohl při jednání před správním orgánem I. stupně klást dotazy těmto svědkům z pozice účastníka, avšak tohoto svého práva nevyužil, když se k jednání nedostavil. Naopak, jako účelová se jeví spíše tvrzení uváděná žalobcem, a to zejména s příhledem k procesnímu postavení žalobce a svědků. Zatímco žalobce svou nepravdivou odpovědí nemůže ničehož ztratit, naopak může odvrátit své odsouzení, svědci mají naproti tomu povinnost vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, přičemž porušení této povinnosti se mohou dopustit trestního činu. Vzhledem k výše uvedenému je pak nedůvodná žalobcova námitka, že jediným důkazem o tom, že se údajně dopustil uvedeného jednání, jsou výpovědi zmíněných svědků a že tudíž správní orgán rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. I takovýto důkaz, není-li zpochybněn důkazy jinými, může být dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci; vzhledem k povaze taxislužby totiž často ani jiné důkazy o tom, kolik bylo za určitou jízdu vozem taxi účtováno, nebude možno opatřit, neboť při účtování, které se zpravidla odehrává ve vozidle samotném, není přítomen nikdo jiný než řidič taxi a cestující. Rozhodnutí správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby tedy nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků kontrolujícího orgánu, kteří uskutečnili kontrolovanou jízdu vozidlem taxislužby (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2010, č.j. 7As 64/2010 – 70, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005, č.j. 2 Afs 104/2005-81, www.nssoud.cz).

22. Argumentuje-li žalobce, že oproti tvrzení svědků, požadoval částku ve výši 113 Kč, tedy částku shodnou s částkou uvedenou na záznamu o přepravě č. 00733 vytištěného z taxametru žalobce, nemůže soud k těmto tvrzením přihlédnout, a to zvláště za situace, kdy oba svědci vypovídali totožně a jejich hodnověrnost v řízení nebyla nikterak zpochybněna, naopak žalobcem předložený důkaz, tj. záznam o přepravě č. 00733, není pro řízení nikterak podstatný, když pro právní posouzení věci není otázka, na jakou částku zní záznam o přepravě, rozhodná. Podstatou skutku je kolik bylo po cestujících, tj. svědcích, požadováno k úhradě po uskutečněné přepravě, nikoliv skutečnost, na jakou částku byla vytištěna stvrzenka. Tato skutečnost byla dostatečně prokázána právě svědeckými výpověďmi, a to zejména s přihlédnutím, že průběh přepravy i chování žalobce bylo svědky popsáno totožně. Záznam o přepravě též není dokladem, že taxametr fungoval řádně, neboť dle svědeckých výpovědí částka na taxametru po ukončení přepravy byla 1 120 Kč. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že úkolem správního orgánu není zkoumat technické možnosti taxametru v situaci, kdy částka požadovaná za přepravu byla totožně dosvědčena oběma svědky (viz ustálená rozhodovací praxe Městského soudu v Praze – např. rozhodnutí č.j. 3 Af 46/2014-51, ze dne 15. 6. 2016). Rozhodnutí, na které v žalobě poukazuje žalobce, tj. rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 8 Af 38/2013-38, ze dne 31. 10. 2016, bylo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 305/2016-22, ze dne 14. 6. 2017, zrušeno, a tudíž je argumentace soudu v něm obsažená pro další rozhodovací činnost tohoto irelevantní, a soud se tak v této souzené věci k tomuto právnímu názoru v tomto zrušeném rozsudku neztotožnil.

23. K námitkám žalobce, že výše uvedené svědky nevezl, též nelze přihlédnout, když právě svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že přeprava se uskutečnila dne 21. 6. 2015, a to z ulice Pařížská, Praha 1 do ulice Chrudimská, Praha 3, přičemž oba svědci uvedli shodné průjezdní body i typ vozidla a počet cestujících. K argumentaci žalobce, že nehovoří anglickým jazykem též nelze přihlédnout, když tento cestujícím částku sdělil a na dotaz cestujícího, zda se nejedná o částku nižší, odpověděl záporně. Tudíž nemohlo v případě žalobce dojít k omylu souvisejícím s neznalostí cizího jazyka.

24. Neprovedení důkazů navrhovaných žalobcem též v řízení nepůsobí vady, jak žalobce namítá, když žalobcem navržený výslech pracovníka Magistrátu hlavního města Prahy, který měl vidět vystupovat svědky z vozidla žalobce, není rozhodný, jelikož by tím nikterak nenapomohlo k určení výše ceny požadované za přepravu žalobcem. Taktéž není v řízení nutné provádět důkazy, které by vedli k osvědčení, v jakém pracovním poměru či zda jsou v tomto svědci vůči Magistrátu hlavního města Prahy, když za řízení bylo prokázáno protokolem č. C/20150621/2/Ne, že kontrola započala v 2:27 hod., tj. vzhledem k době přepravy v čase od 2:09 do 2:20 hod., po provedené přepravě cestujících, z čehož plyne, že svědci měli v přepravě postavení běžných cestujících nikoliv osob provádějících kontrolu. Nevystupovali tedy během přepravy jako pověření zaměstnanci kontrolního orgánu, tj. postavení pověřených či ke kontrole přizvaných osob, z čehož vyplývá, že v tomto případě neměli ani povinnost s žalobcem hovořit úředním jazykem, jak také namítá žalobce.

25. K námitce žalobce, že správní řízení by trpělo procesní vadou, jelikož kontrola provedená zaměstnanci správního orgánu I. stupně neproběhla v souladu se zákonem, soud taktéž s ohledem na výše uvedené nemůže přihlédnout. Tato námitka je formulována natolik obecně, že k ní soud nemůže uvést konkrétnější zdůvodnění.

26. K námitce žalobce, dle které protokol č. C/20150621/2/Ne není ve správním řízení použitelný, když není zřejmé, z jakých podkladů bylo vycházeno při jeho sepisu, soud též mohl nepřisvědčit, jelikož ze správního spisu je zřejmé, že pro vypracování byly použity oznámení o poskytnuté přepravě sepsané dne 21. 6. 2015 svědky a ověření vzdálenosti přepravy, které jsou součástí správního spisy a žalobce řádně poučen v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 12. 1. 2015 mohl do správního spisu v průběhu řízení nahlížet a s těmito dokumenty, jež byly podkladem pro sepis kontrolního protokolu, se mohl seznámit.

27. V poslední části žalobních bodů napadá žalobce skutečnost, že nebyla řádně zdůvodněna výše uložené pokuty. Ani námitka žalobce však není důvodná, když z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán přihlédl k relevantním hlediskům, jako je poškození dobrého jména hlavního města Prahy, typová závažnost tohoto deliktního jednání (předražení jízdného u cizinců). Ohledně namítané likvidační výše uložené pokuty je nutné uvést, že žalobce své majetkové poměry v průběhu správního řízení nijak nenamítal a v odvolání k této skutečnosti ničeho neuvedl, pouze se omezil na obecné konstatování, že úhrada pokuty není v jeho reálných možnostech, když je osobou samostatně výdělečně činnou vyživující čtyři nezletilé děti, avšak k těmto tvrzením žalobce nepředložil ani neoznačil žádné důkazy, tuto námitku plnohodnotně, tj. včetně předložených listinných důkazů, poprvé uplatnil až v řízení soudním. Za této situace tak nelze přičítat správním úřadům, že ke konkrétním majetkovým poměrům žalobce nepřihlédly, když ty neměly k dispozici – z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že vycházely ze skutečností jiných, kde tyto poměry hodnotily a které jsou jim k dispozici – zejména z údajů Ministerstva práce a sociálních věcí, dle kterých průměrná mzda řidiče taxislužby v roce 2016, tj. v roce uložení pokuty, činila 24 500 Kč hrubého měsíčně. Uložená pokuta představuje tedy pouze třiapůlnásobek tohoto měsíčního příjmu. Soud s takovým postupem souhlasí – případné nepříznivé majetkové poměry, kdy by uložená pokuta mohla vést k ekonomické likvidaci žalobce, musí prokazovat zejména tento subjekt, pokud se jí dovolává. Uložená pokuta ve výši 80 000 Kč však podle názoru soudu nijak likvidační být nemůže, neboť není natolik vysoká, aby žalobce mohla výrazněji ovlivnit, zvláště za situace, kdy žalobce zde má možnost žádat o úhradu formou splátek. Dále je nutné uvést, že odkaz na tvrzenou likvidační výši pokuty nemůže omlouvat a tolerovat deliktní jednání – smyslem posuzování ekonomické situace delikventa je to, aby uložený trest neznamenal fakticky jeho likvidaci. Toto posuzování však rozhodně neznamená, že jakýkoliv nepříznivý ekonomický následek do majetkové sféry delikventa znamená, že pokutu nelze uložit. Pokuta je trestem a jedním z jejích aspektů je mj. ekonomicky znevýhodnit ty subjekty, které porušují právní povinnosti, čímž mohou získávat na úkor ostatních subjektů na trhu konkurenční výhodu, aby tuto ekonomickou výhodnost jejich jednání nemělo. V daném případě byla výše uložené pokuty přiléhavě zdůvodněna, pokuta byla uložena za správní delikt s velkou závažností, tj. předražení jízdného o 434 %,, a při dolní hranici zákonné sazby, přičemž z dostupných zdrojů byl hodnocen i případný likvidační následek pokuty, který nebyl shledán.

28. Součástí žaloby učinil žalobce též návrh na rozhodnutí soudu o upuštění od uložené pokuty či o jejím snížení. O upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených může soud v souladu s ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. Správní orgány obou stupňů výši pokuty náležitě zdůvodnily a se závěry, k nimž v tomto směru dospěly, se soud ztotožňuje. Vzhledem k okolnostem daného případu a též s přihlédnutím k maximální výši sankce, kterou je možné za tento typ správního deliktu podle § 17 odst. 2 zákona o cenách pachateli uložit, nelze pokutu ve výši 80 000 Kč označit za nepřiměřenou, tím méně za zjevně nepřiměřenou. Návrhu žalobce na moderaci uloženého trestu proto nebylo vyhověno, aniž by tak soud prováděl v žalobě navržené doplňování dokazování k této otázce (daňové přiznání, rodné listy dvou dětí a žádost o splátkový kalendář).

29. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

30. Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení