6 Ad 13/2016 - 48

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: L. H., bytem R. S. 131, PSČ ..., zastoupen Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta, se sídlem Policejní prezidium České republiky, Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 6. 4. 2016, č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 6. 4. 2016, č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.200 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Václava Strouhala, advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2016, č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta ČR ochranné služby ve věcech služebního poměru ze dne 11. 9. 2014, č.j. UOP-22- 36/ČJ-2014-970010 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že zamítl žádost o doplatek služebního příjmu za službu přesčas konanou podle ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 nejvýše v rozsahu 150 hodin v každém uvedeném kalendářním roce, a současně za nařízenou službu přesčas konanou od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 vznesl námitku promlčení, protože lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí podle ustanovení § 207 odst. 1 služebního zákona 3 roky, a zároveň mu ve výroku II. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že byl příslušníkem Policie České republiky u Útvaru pro ochranu prezidenta ČR, odboru ochrany prezidenta ČR, oddělení ochrany bydliště. Žalobce uvedl, že služba přesčas byla nařizována pouze jako pokrytí personálního nedostatku příslušníků. Podle žalobce tak byly přesčasy nařizovány v rozporu se zákonem s tím, že rozpor nařízené služby přesčas spatřoval v tom, že pro nařízení této služby nebyly splněny zákonné limity uvedené v ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona. Tento svůj názor žalobce opřel o odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č.j. 10 A 34/2010-28, dále rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č.j. 4 Ads 11/2013-41, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č.j. 6 Ads 9/2013- 31.

3. Žalobce předně namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno nepříslušnou osobou, neboť první náměstek policejního prezidenta nemá pravomoc rozhodovat o odvolání příslušníků, když odvolacím orgánem dle ustanovení § 194 služebního zákona je pouze policejní prezident. S odkazem na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“), a na ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona žalobce dovodil, že ředitel Útvaru pro ochranu prezidenta je vedoucím organizační části bezpečnostního sboru a podřízeným policejního prezidenta, co by ředitele bezpečnostního sboru. Žalobce následně na podporu svých argumentů odkázal na vnitřní předpisy Policie ČR, kde je první náměstek uveden pouze jako zástupce policejního prezidenta, nikoliv jako samostatný odvolací orgán. Žalobce dále odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, č.j. 9 A 161/2015-72, a uzavřel, že z důvodu této vady je napadené rozhodnutí přinejmenším nezákonné.

4. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v tom, že se žalovaný nedostatečně odůvodnil výrok rozhodnutí, tzn. změnu prvostupňového rozhodnutí, a že se žalovaný nevypořádal s důkazními návrhy a tvrzeními žalobce. Nepřezkoumatelnost dále spatřoval v tom, že závěry a konstatování žalovaného nemají oporu ve spisu ani v pořízených důkazních materiálech, přičemž nikde není uvedeno, jak žalovaný hodnotil všechny důkazy. Z odůvodnění dle žalobce není zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s předloženými dokumenty, jak je posuzuje a jaké závěry z nich vyvozuje.

5. Dále žalobce namítal, že nepřezkoumatelnost spočívá rovněž v tom, že se žalovaný nevypořádal se všemi skutečnostmi, zejména s personálním podstavem Útvaru pro ochranu prezidenta republiky ochranné služby (dále jen „Útvar“). Žalovaný tyto důležité informace vůbec nehodnotí, přestože soudní judikatura považuje personální podstav za důležitou okolnost pro hodnocení zákonnosti nařízení služby přesčas, žalovaný tuto okolnost zcela přehlíží a snaží se jí nahradit jiným odůvodněním. Žalovaný se tedy z rozhodnutí soudu zaměřuje pouze na tu část, kdy je žalované určeno, aby zdůvodnila nařízení služby přesčas. Toto činí žalovaný bez ohledu na předchozí soudní závěry týkající se personálního podstavu a dlouhodobé pracovní neschopnosti. Pokud tedy žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí připouští, že služba přesčas byla nařizována z důvodu personálního podstavu, zatímco na str. 6 až 9 rozhodnutí o tomto není nic zmíněno, pak dle žalobce trpí napadené rozhodnutí vnitřní rozporností.

6. Ke zjišťování stavu věci žalobce namítal, že si žalovaný nevyžádal přímé podklady ke službě a službě přesčas (výpisy ze systému EKIS) a měsíční výkazy odpracovaných hodin, doklady o dovolených (např. žádanky), plány dovolených, výcviků apod., ale vycházel pouze z odvozených dokladů. Dále uvedl, že ve spisu nejsou např. založeny školící a výcvikové plány, ačkoliv tyto jsou předem plánované. Dle žalobce tak žalovaný porušil ustanovení § 180 odst. 1 služebního zákona, dle kterého je ze zákona povinností žalovaného se zabývat všemi skutečnostmi rozhodnými pro vydání rozhodnutí, zjišťovat je apod., tj. i způsobem a důvody nařízení služby přesčas. Aby žalovaný dostál této povinnosti, měl sám z úřední povinnosti zjistit důvody nařízení služby přesčas. V tomto případě je však žalovaný, a to i přes argumentaci žalobce (s odkazem na plány služeb apod.), nezjistil a ani patrně díky negativním následkům pro žalovaného zjistit nechtěl.

7. Žalobce dále uvedl, že je z uvedených důvodů přesvědčen, že nařízená a odsloužená služba přesčas do limitu 150 hodin mu byla stanovena v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 služebního zákona. Jednotlivými konkrétními znaky se žalovaný nezabýval, a to zejména výjimečností vyplývající z důležitého zájmu služby. K posuzování důvodů nařízení služby přesčas žalovaným žalobce dodal, že žalovaný vůbec neposuzuje předpoklady důležitého zájmu služby a z něho vyplývajícího předpokladu výjimečnosti. K údajným důvodům, kterými žalovaný odůvodnil nařízení služby přesčas do limitu 150 hodin v roce 2011, 2012 a 2013 žalobce uvedl následující: Předně z těchto důvodů není možné dovodit, zda a vůbec za jakého konkrétního příslušníka žalobce sloužil službu přesčas (žádný takový doklad nebyl do spisu doložen – veškerá služba přesčas je tak opřena o domněnku, že žalobce vykonával službu přesčas za uvedené příslušníky). Pokud je o dovolenou, ozdravné pobyt atd. pak jsou tyto nároky zákonným nárokem příslušníků a žalovaná tak musí mír rezervy na vykrývání čerpání těchto nároků jinými příslušníky, kteří tuto službu musí dle žalobce sloužit v rámci řádné služby a nikoliv jako službu přesčas. Použití dovolené, ozdravného pobytu a dalších předem předvídatelných nároků příslušníků (např. studijní pobyty, výcviky) je dle žalobce nepřijatelné a v rozporu se zákonem. V této souvislosti žalobce poukázal na ustálený právní názor soudů vyjádřený mimo jiné v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č.j. 10 A 34/2010-28 (z něhož vyplývá, že musí jít o neočekávanou situaci, momentální indispozici apod., tj. náhlou překážku a nikoliv překážku, která je známa vedoucímu pracovníkovi či služebnímu funkcionáři s několikadenním předstihem). Dále žalobce poukázal na ustanovení § 53 odst. 1 služebního zákona, podle něhož vedoucí příslušník může změnit službu příslušníkům v jednotlivém měsíci, pokud takovou službu příslušníkovi oznámí. Pokud jde o udělování „mimořádných“ dovolených, tak žalobce uvedl, že i za tuto „mimořádnou“ dovolenou je nutné mít rezervního příslušníka, navíc o udělení dovolené rozhoduje vedoucí příslušník, který má možnost tuto dovolenou neudělit, neboť důležitý zájem služby má přednost před dovolenou příslušníka dle ustanovení § 66 odst. 1 služebního zákona. Dále uvedl, že o mimořádnosti předmětných dovolených nic nesvědčí. K výcviku a studijnímu pobytu žalobce uvedl, že tento není ničím výjimečným a nahodilým, jelikož existuje plán na výcvikový rok, přičemž služební funkcionář musí dopředu vědět, kteří příslušníci se musí zúčastnit výcviku a kdy tento výcvik připadá v úvahu. Za nepřípustnou pak označil situaci, kdy mu služba přesčas byla nařízena na jeho vlastní výcvik (např. 12. 6. 2013, 13. 6. 2013 a 14. 6. 2013). Ke službě přesčas dne 26. až 27. 2. 2012 žalobce uvedl, že v rozhodnutí není uvedeno, z jakých důvodů nemohl příslušník nastoupit službu v těchto dnech, pravděpodobně tomu tak dle žalobce bylo z toho důvodu, že nikdo nemůže sloužit po sobě dvě 24 hodinové směny, v tomto případě tak došlo k pochybení vedoucího příslušníka, což nemůže být důvodem nařízení služby přesčas. Pokud jde o bezpečnostní akci, pak není uvedeno, o jakou akci se jednalo, přičemž může jít i o dopředu plánovaný program.

8. Žalobce dále v žalobě poukázal na to, že žalovaný úmysl nevzal v úvahu nařízení policejního prezidenta, trvalý úkol, č. 86/K z roku 2007, dle kterého bylo všem služebním funkcionářům nařízeno zabezpečit dosažení cílového stavu, kdy nařízená přesčasová práce bude z 50 % placená.

9. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nedostatečně zabýval námitkou promlčení a dobrými mravy. V tomto případě bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno s odkazem na promlčení, a to aniž by tato námitka byla v řízení vznesena. Žalovaný se touto vadou nezabýval, pouze se s námitkami vypořádal tak, že žalobce s tím byl seznámen, když do spisu nahlédl, a ze samotné koncepce promlčení, aniž by taková námitka byla ve spise obsažena. Navíc námitka promlčení nebyla vznesena ani správně. Správností, resp. nesprávností, se také nezabývá. Žalovaný se rovněž nezabýval tím, kdy došlo k počátku promlčení. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2015, č.j. 10 A 125/2014-46. Ve světle uvedených závěrů tohoto soudu, pak žalobce uvedl, že má za to, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, přičemž tímto se žalovaný také nezabýval.

10. Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí, přičemž zejména odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uváděl tytéž věcné závěry, jako v tomto rozhodnutí. Uvedl, že nařizování služby přesčas bylo v žalobcově útvaru ovlivněno jednak personálním podstavem, jednak konkrétními nepřítomnostmi příslušníků, konkrétní důvody jsou uvedeny na str. 6 až 9 napadeného rozhodnutí. Prvostupňový služební funkcionář pak podrobně rozebral obsazenost žalobcova útvaru v letech 2007 až 2014, přičemž na str. 170 spisu je přehled naplněnosti systematizovaných služebních míst v Útvaru, ze kterého je zřejmé, že v těchto letech byl personální podstav a doplnění početního stavu nebylo možné zejména z důvodu nezájmu služby u útvaru. Ve vyjádření dále zdůraznil, že výkon služby v Útvaru je od výkonu služby v operačních střediscích, jež dosud řešily správní soudy, odlišný, neboť je služba vykonávaná přímo ve vile v bezprostřední blízkosti chráněné osoby a její rodiny. Uvedl, že plnění úkolů Útvaru je nutné zabezpečit i v případě personálního podstavu, přestat plnit úkoly např. při ochraně Pražského hradu nebo bydliště prezidenta republiky by bylo vyhodnoceno jako porušení zákona.

11. K námitce, že rozhodoval nepříslušný služební funkcionář, žalovaný odkázal na ustanovení § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru a závazné pokyny policejního prezidenta č. 75/2013 a č. 137/2009, ze kterých dovodil, že první náměstek policejního prezidenta byl příslušný k vydání rozhodnutí o odvolání žalobce. V této souvislosti pak žalovaný doplnil odkaz na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016, č.j. 10 A 138/2015-115. K námitce nepřezkoumatelnosti spočívající v neodůvodnění důvodu změny prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že změnou výroku byla upřesněna doba, za kterou je zamítnuta žádost o doplatek služebního příjmu, a současně bylo upřesněno uplatnění námitky promlčení. K citaci žalobce trvalého úkolu policejního prezidenta č. 86/K z roku 2007 žalovaný uvedl, že uvedený postup je myslitelný pouze v případě odsloužených přesčasů nad hranici 150 hodin.

12. Při ústním jednání konaném před soudem dne 11. 4. 2019 účastníci řízení setrvali na svých argumentech a návrzích.

13. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

14. Dne 31. 12. 2013 podal žalobce žádost o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu, ve které požadoval, aby mu byla uhrazena náhrada služebního příjmu za nezákonně nařízenou službu přesčas do limitu 150 hodin za rok 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012 a 2013, které nebyly proplaceny, a spolu s tím požadoval i doplacení rozdílů nároků souvisejících s tímto služebním příjmem, např. doplacení náhrady na mzdy za čerpanou dovolenou včetně zákonného úroku z prodlení. Tyto nároky žalobce vyčíslil částkou 371.385 Kč, po odečtení odvodů ve výši 273.382 Kč.

15. Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta ČR ochranné služby ve věcech služebního poměru ze dne 11. 9. 2014, č.j. UOP-22-36/ČJ-2014-970010, byla žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas v důležitém zájmu služby konanou podle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 nejvýše v rozsahu 150 hodin v každém uvedeném kalendářním roce, a současně byla za nařízenou službu přesčas konanou podle téhož ustanovení od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 namítnuto promlčení dle ustanovení § 207 odst. 1 služebního zákona.

16. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 29. 9. 2014 odvolání, ve kterém uplatňoval obdobné námitky jako v podané žalobě.

17. Rozhodnutím prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 6. 4. 2016, č.j. PPR-29630-19/ČJ-2014-990131, bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že podle ustanovení § 181 služebního zákona ve spojení s ustanovením § 125 odst. 1, § 54 a § 207 odst. 1 téhož zákona byla žádost o doplatek služebního příjmu zamítnuta, a to za nařízenou službu přesčas v důležitém zájmu služby konanou podle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2013 nejvýše v rozsahu 150 hodin v každém uvedeném kalendářním roce, a současně ve vztahu k nařízené službě přesčas od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 se žalovaný dovolával podle ustanovení § 206 odst. 1 služebního zákona práva promlčení, protože lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí podle ustanovení § 207 odst. 1 téhož zákona 3 roky, a marně uplynula.

18. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný nejprve uvedl přehled spisového materiálu, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č.j. 4 Ads 11/2013-41, a dále uváděl důvody pro nařízení přesčasu, jež dle jeho závěrů vyplývají ze spisového materiálu, zejména pak za analýzy přesčasových hodin, plánů služeb, WEB – evidence přítomností a nepřítomností, dokladů o nařízení služby přesčas, žádostí o poskytnutí dovolené/služebního volna a z vyjádření služebního funkcionáře. Žalovaný tak na str. 6 až 9 napadeného rozhodnutí sumarizoval, za jaký rok a v jakém konkrétním termínu byla žalobci nařízena práce přesčas, včetně vysvětlení, z jakého důvodu a za jakého konkrétního příslušníka žalobce nařízený přesčas odsloužil (jednalo se s výjimkou dní 12. 6. 2013, 13. 6. 2013 a 14. 6. 2013, vždy o zástup za jednoho příslušníka, a to z různých důvodů – čerpání dovolené, mimořádné určení dovolené, studijní pobyt, bezpečnostní akce apod.). K případům, kdy bylo určeno čerpání dovolené, žalovaný uvedl, že plány služeb vedoucí pracovník vytváří do 25. dne předchozího měsíce, takže pokud příslušník požádal o určení dovolené po datu 25. předchozího měsíce či v měsíci, kdy dovolenou čerpal, tak se jedná o dovolenou nepředvídatelnou, na což pamatuje i výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu.

19. Dále se žalovaný v odůvodnění zabýval jednotlivými odvolacími námitkami žalobce. K námitce, že bylo porušeno jeho právo dle ustanovení § 174 odst. 1 služebního zákona tím, že před vydáním rozhodnutí nebyl upozorněn na uplatnění námitky promlčení, žalovaný uvedl, že ze strany služebního funkcionáře nebyl shledán důvod k upozorňování žalobce na uplatnění námitky promlčení, neboť služební zákon výslovně podmínku pro uplatnění nároku stanoví. Uvedl, že má za to, že námitka promlčení vyplývající ze služebního zákona je uplatnitelná kdykoliv v průběhu řízení, aniž by na to musel být účastník řízení speciálně upozorňován. K námitce, že služební funkcionář nesplnil povinnost dle ustanovení § 180 odst. 1 služebního zákona, žalovaný uvedl, že hodnocení důkazů je pouze na služebním funkcionáři, přičemž je také na něm, aby posoudil, zda je stav věci náležitě zjištěn tak, že o něm nejsou pochybnosti. K námitce, že důvody uvedené v „analýze přesčasové práce“ vycházejí z ničím nepodložené evidence, žalovaný uvedl, že důvody zde uvedené vycházejí z evidence pracovní doby a výkonu služby, což je ze založených dokumentů patrné. K argumentu žalobce, že mu byla služba přesčas nařizována z důvodu podstavů, žalovaný uvedl, že služební funkcionář mu toto tvrzení nevyvrací, spis obsahuje i údaje k početním stavům, plány služeb požadované žalobcem a i další jím požadované dokumenty.

20. K námitce žalobce, že pokud služební funkcionář zjistí, že služba přesčas byla nařízena v rozporu se služebním zákonem, je nezbytné tuto službu proplatit, žalovaný uvedl, že protiplnění bylo ze strany vedení útvaru vůči žalobci realizováno formou osobního ohodnocení a odměn. Služební funkcionář neměl a dosud nemá možnost postupovat způsobem podle ustanovení § 125 odst. 1 služebního zákona. K námitce žalobce, že případné promlčení je nutné posuzovat od konce tzv. srovnávacího období, kterým byl v tomto případě jeden kalendářní rok, přičemž teprve uplynutí kalendářního roku vzniká příslušníkovi nárok na zaplacení nařízené služby přesčas v rozporu se služebním zákonem, a proto je za této situace nutné do požadavku zahrnout celý rok 2010, žalovaný uvedl, že se žalobce mýlí v tvrzení, že pro nařízenou službu přesčas platí „vyrovnávací období“. Stejně tak se dle žalovaného žalobce mýlí i v tom, že služba je rozvrhována nerovnoměrně (24hodinové směny s pravidelným začátkem a koncem). Rozhodne-li tedy příslušný vedoucí pracovník o nařízení služby přesčas, takto ji v daném měsíci zafixuje jako skutečnost a v dalších měsících již nemůže tyto hodiny pro případné vyrovnávání rozdílů v odsloužené době služby použít.

21. K námitce nemravnosti uplatněné námitky promlčení žalovaný uvedl, že ze strany služebního funkcionáře byla pouze realizována zákonná povinnost vyplývající z ustanovení § 207 služebního zákona. Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 123/2011, na jehož základě dovodil, že žalobce mohl svůj požadavek vznést již dříve, např. v závěru roku 2010, neboť kauza zákonnosti či nezákonnosti nařizování služby přesčas na operačním středisku v Písku a rozhodnutí soudu v této kauze již bylo obecně v policii známo. Dle žalovaného se tak nejedná o zneužití práva na úkor žalobce a nejedná se ani o nepřiměřeně tvrdý postih. Závěrem odůvodnění pak žalovaný uvedl, že žalobce odmítá akceptovat povinnost služebního funkcionáře zajistit plnění služebních úkolů, kterou má rovněž uloženou služebním zákonem, na rozdíl od Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku sp.zn. 4 Ads 11/2013-48 tuto povinnost akceptuje tím, že konstatuje fakt, že je vedoucí příslušník nucen zajistit plnění úkolů i za cenu trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby v týdnu, za což nemůže nést odpovědnost sankční povahy. Stejný soud v tomtéž rozsudku dále konstatoval i nutnost náležitého protiplnění, což bylo v případě žalobce realizováno formou osobního ohodnocení, odměn a peněžitých darů, tj. jediným možným legálním způsobem.

22. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

23. Nejprve se soud zabýval žalobní námitkou, ve které žalobce namítal, že napadené rozhodnutí bylo vydáno nepříslušnou osobou, neboť první náměstek policejního prezidenta nemá pravomoc rozhodovat o odvolání příslušníků, když odvolacím orgánem dle ustanovení § 194 služebního zákona je pouze policejní prezident.

24. Soud tuto námitku neshledal důvodnou, neboť dospěl k závěru, že žalobcem odkazované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, č.j. 9 A 161/2015-72, jež podporovalo závěry žalobce, bylo překonáno usnesením téhož soudu ze dne 20. 6. 2016, č.j. 10 A 138/2015- 115, jehož závěry soud uvádí dále.

25. Podle ustanovení § 190 odst. 6 služebního zákona „je odvolacím orgánem služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal.“ Ustanovení § 190 odst. 6 je speciálním ustanovením k ustanovení § 2 odst. 1 zákona, dle kterého „ve věcech služebního poměru příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru.“

26. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2013, č.j. 4 Ads 118/2012-38 „stěžejním pramenem právních pravidel pro zodpovězení otázky pravomoci a věcné příslušnosti orgánu veřejné moci k rozhodnutí určité věci jsou tedy zákonné právní předpisy, nikoliv však pramenem jediným ani sémanticky všeobsažným. Na základě zákonných kompetenčních norem mohou být mocenská oprávnění k rozhodování dále konkretizována prostřednictvím norem podzákonných, ale také interních norem, služebních pokynů a předpisů (tzv. aktů řízení) v rámci organizační struktury instituce pověřené výkonem veřejné moci prostřednictvím výkonu rozhodovací pravomoci ve veřejné správě. Podmínky ústavnosti a zákonnosti takových zmocnění jsou zachovány pouze tehdy, pokud existuje zákonná právní norma, která k delegaci rozhodovacích oprávnění prostřednictvím podzákonného či služebního předpisu poskytuje zákonné zmocnění. Zákonná právní úprava bezpečnostních sborů České republiky a rovněž jejich pravomocí vést určité typy řízení jako správní orgány je poměrně komplikovaná. Jakýmsi lex generalis pro otázky služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů ČR je zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). V ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona jsou stanoveny vrcholné orgány těchto bezpečnostních sborů (tzv. ředitelé bezpečnostních sborů... Podle ustanovení § 2 tohoto zákona, které upravuje pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, jsou pak rozděleny tyto pravomoci mezi tzv. služební funkcionáře (nadřízeného ředitele bezpečnostního sboru, ředitele bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru). Za služebního funkcionáře se považuje i ministr příslušného resortu, jemuž je ředitel bezpečnostního sboru odpovědný (tj. nadřízený ředitele bezpečnostního sboru). Pravomoci jsou rozděleny mezi služební funkcionáře podle postavení a služebního zařazení příslušníků bezpečnostních sborů, jichž se jednání či rozhodování ve věci služebního poměru týká. Služební zákon zde tedy svěřuje originálně pravomoc k rozhodování věcí služebních poměrů „řadových“ příslušníků bezpečnostních sborů řediteli toho kterého bezpečnostního sboru, a derivativně na základě zmocnění ředitele bezpečnostního sboru také vedoucímu organizační části bezpečnostního sboru.

27. Z důvodové zprávy ke služebnímu zákonu vyplývá, že hlavním záměrem zákonodárce bylo, aby ve věcech služebního poměru nerozhodoval funkcionář, který je obsazován na základě politického klíče (tj. ministr). V důvodové zprávě je dále výslovně uvedeno, že „ustanovení § 2 určuje funkcionáře, který je oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech příslušníků ve věcech služebního poměru jménem státu, a označuje jej pro účely služebního poměru jako služebního funkcionáře. Primární personální pravomoc má ředitel bezpečnostního sboru, ale je vytvořen prostor pro decentralizaci rozhodování ve věcech služebního poměru.“ (viz k tomu Důvodová zpráva k zákonu č. 361/2003 Sb., ze dne 20. 3. 2003, ev. č. ASPI LIT26874CZ). Dále Nejvyšší správní soud využil i komparativní pohled na danou problematiku. Pojem „organizační část bezpečnostního sboru“ není blíže definován v žádném jiném zákoně upravujícím činnost bezpečnostních sborů, tj. v zákonech č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, platném a účinném do 31. 12. 2008, č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, účinném od 1. 1. 2009, zákoně č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, zákoně č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a konečně ani zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky. Tyto zákony používají k vyjádření téhož významu různých termínů. Např. „nový“ i starý zákon o Policii České republiky používají pro tento význam pojem „útvar“ (§ 3 zákona č. 283/1991 Sb., § 6 zákona č. 278/2008 Sb.) a svěřují ministrovi vnitra pravomoc na návrh policejního prezidenta zřizovat útvary policie a stanovit bližší úpravu její organizace pomocí aktů řízení. Nový zákon o Policii České republiky počítá i s obdobnou pravomocí policejního prezidenta na úrovni útvarů zřizovaných v rámci krajských ředitelství. Organizace bezpečnostních sborů je na zákonné úrovni upravena pouze v základním rozsahu, a především z toho pohledu, kdo je nositelem originální rozhodovací pravomoci. Ohledně delegace těchto pravomocí zákon upravuje samotné oprávnění nositele originální pravomoci delegovat aktem řízení toto oprávnění na jiného služebního funkcionáře, kterým je ve věcech služebního poměru příslušníků dle citovaného ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona „vedoucí organizační části bezpečnostního sboru.“ Z výše uvedených důvodů však nelze ze zákonných předpisů jednoznačně určit, které součásti bezpečnostního sboru jsou jeho organizační částí, a které nikoliv. Z toho dále vyplývá, že nelze pouhou aplikací zákonných norem naplnit rozsah pojmu „vedoucí organizační části bezpečnostního sboru“, aniž by byly aplikovány akty řízení, které organizační strukturu bezpečnostních sborů upravují konkrétněji a dotvářejí tak organizační rámec bezpečnostních sborů upravený zákonnými normami. Na základě tohoto pohledu dospěl Nejvyšší správní soud v posuzované věci k závěru, že HZS ČR má tři základní organizační části vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona, avšak to nevylučuje, že se za jeho organizační části mohou považovat i další vymezené strukturní úseky těchto organizačních částí stanovené na základě aktů řízení vydávaných generálním ředitelem HZS ČR (např. územní odbory HZS, jednotky HZS, či úseky krajských ředitelství HZS). Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že tento způsob organizace a fungování bezpečnostních sborů je pro ně typickým charakteristickým rysem a odpovídá rovněž racionalitě a účelnosti fungování těchto bezpečnostních složek státu. Zvláště pak rozhodování ve věcech služebního poměru je řízením úzce spjatým s výkonem služby jako takovým.

28. Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o služebním poměru Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že zákon o služebním poměru předpokládá delegaci rozhodovací pravomoci na vedoucího organizační části bezpečnostního sboru, a to i prostřednictvím interních normativních instrukce.“

29. Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 118/2012-38 plyne, že na základě zákonného zmocnění ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona je policejní prezident oprávněn delegovat pravomoc „na vedoucího organizační části bezpečnostního sboru“, kdy za organizační části lze „považovat i další vymezené strukturní úseky těchto organizačních částí stanovené na základě aktů řízení vydávaných“ policejním prezidentem. Soud proto posoudil, zda je rozhodnutí o odvolání žalobce v pravomoci policejního prezidenta, v kterémžto případě by ji první náměstek mohl vykonávat nanejvýš v zastoupení policejního prezidenta, nebo zda se jedná o vlastní pravomoc prvního náměstka policejního prezidenta, která mu byla svěřena jako samostatnému služebnímu funkcionáři.

30. Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o Policii „policii tvoří útvary, jimiž jsou a) Policejní prezidium České republiky v čele s policejním prezidentem, b) útvary policie s celostátní působností, c) krajská ředitelství policie, d) útvary zřízené v rámci krajského ředitelství.“

31. Podle odst. 2 téhož ustanovení „útvary policie uvedené v odstavci 1 písm. b) zřizuje na návrh policejního prezidenta ministr. Útvary policie uvedené v odstavci 1 písm. d) zřizuje na návrh ředitele krajského ředitelství policejní prezident.“

32. Podle odst. 3 téhož ustanovení „policejní prezidium řídí činnost policie.“

33. Podle ustanovení § 7 zákona o Policii „se policejní prezidium a útvary policie s celostátní působností při nakládání s majetkem České republiky a v právních vztazích považují za součást organizační složky státu a účetní jednotky ministerstva.“

34. Podle čl. 1 odst. 1 Přílohy č. 1 rozkazu policejního prezidenta č. 40/2014, kterým se vydává organizace Policejního prezidia České republiky, „policejní prezident řídí a) prvního náměstka policejního prezidenta, b) náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, c) náměstka policejního prezidenta pro ekonomiku, d) ředitele kanceláře policejního prezidenta, e) vedoucího odboru vnitřní kontroly, f) vedoucího odboru personálního, g) ředitele pro podporu výkonu služby.“

35. Podle čl. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky (personální pravomoc), „tímto závazným pokynem svěřuje policejní prezident jako ředitel bezpečnostního sboru pravomoc jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru (dále jen „personální pravomoc“) příslušníků Policie České republiky (dále jen „policista“) ostatním služebním funkcionářům, nevyhradil-li si v konkrétním případě jinak.“

36. Podle čl. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013 „policejní prezident a) ustanovuje policistu na služební místo 1. v Policejním prezidiu České republiky, s výjimkou policistů uvedených v čl. 3 odst. 1 písm. a), čl. 4 písm. a) a čl. 6 písm. a), 2. ředitele krajského ředitelství Policie České republiky, b) rozhoduje 1. o dalších věcech služebního poměru policistů uvedených v písmenu a), pokud není v tomto závazném pokynu uvedeno jinak, (…)“

37. Podle čl. 3 odst. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013 „první náměstek policejního prezidenta a náměstek policejního prezidenta a) ustanovuje policistu na služební místo 1. ředitele útvaru policie s celostátní působností, kterého přímo řídí, 2. ve své působnosti, s výjimkou policistů uvedených v čl. 4 písm. a), čl. 6 písm. a) a čl. 7 písm. a), b) rozhoduje 1. o dalších věcech služebního poměru policisty uvedeného v písmenu a), s výjimkou věcí uvedených v čl. 2 písm. b) bodu 2, odstavci 2, 2. o přijetí občana do služebního poměru1) a jeho ustanovení na služební místo ve své působnosti, s výjimkou uvedenou v čl. 4 písm. b) bodu 2, čl. 6 písm. b) bodu 2 a čl. 7 písm. b) bodu 2.“

38. Podle čl. 14 odst. 1 písm. a) závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013 „personální pravomoc stanovenou tímto závazným pokynem vykonává v době nepřítomnosti v zastoupení policejního prezidenta první náměstek policejního prezidenta, s výjimkou věcí, které si policejní prezident písemně vyhradí, a v době nepřítomnosti prvního náměstka policejního prezidenta stanovený náměstek policejního prezidenta.“

39. Podle čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 137/2009, o organizaci Policie České republiky, „první náměstek policejního prezidenta řídí ředitele a) Letecké služby, b) Ředitelství služby cizinecké policie, c) Pyrotechnické služby, d) Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, e) Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby, f) Útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy.

40. Mezi účastníky není sporu o tom, že o žádosti žalobce o doplatek služebního příjmu bylo rozhodnuto příslušným funkcionářem – ředitelem Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby Policie ČR, tedy vedoucím služebním funkcionářem útvaru policie s celostátní působností.

41. Kromě ustanovení o zastupování jednotlivých služebních funkcionářů v době jejich nepřítomnosti (čl. 14 závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013) obsahuje tento vnitřní předpis (závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013) rovněž úpravu personální pravomoci, kterou policejní prezident delegoval na příslušné služební funkcionáře, tedy i prvního náměstka policejního prezidenta. Personální pravomoc prvního náměstka policejního prezidenta determinuje jeho postavení služebního funkcionáře, neboť jakkoli není v čele odboru či úseku policejního prezidia, jeho začlenění ve struktuře vedení policejního prezidia plyne z interních předpisů policie (rozkaz policejního prezidenta č. 40/2014). Přitom v souladu s čl. 1 odst. 2 písm. d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 137/2009 první náměstek policejního prezidenta řídí ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby. Ze skutečnosti, že první náměstek policejního prezidenta řídí ředitele daného útvaru, který sám vystupuje jako služební funkcionář (správní orgán), vyplývá, že ředitel Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby je služební funkcionář (správní orgán) nejblíže podřízený prvnímu náměstkovi policejního prezidenta. Nadřízeným služebním funkcionářem ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby ve smyslu ustanovení § 190 odst. 6 zákona o služebním poměru je tedy první náměstek policejního prezidenta, nikoli policejní prezident, neboť ten svou personální pravomoc v tomto případě (ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby) delegoval na prvního náměstka policejního prezidenta (čl. 3 odst. 1 písm. a) bod 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013, čl. 1 odst. 2 písm. e) závazného pokynu policejního prezidenta č. 137/2009). Jelikož je první náměstek policejního prezidenta nadřízeným služebním funkcionářem ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby, je podle ustanovení § 190 odst. 6 služebního zákona odvolacím orgánem proti rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby. Jakkoli vnitřní předpisy policie nestanoví výslovně pravomoc služebních funkcionářů jako odvolacích orgánů, stanoví rozsah jejich personální a řídící pravomoci, ze kterých vyplývá jejich pravomoc rozhodovat jako odvolací orgán na základě zákonného ustanovení § 190 odst. 6 služebního zákona. Ustanovení § 190 odst. 6 služebního zákona stanoví zásadu, že odvolacím orgánem je ten, kdo řídí služebního funkcionáře, který vydal napadené rozhodnutí. Struktura řízení policie, tedy vztahy nadřízenosti a podřízenosti, je však určena zejména vnitřními předpisy policie (srovnej ustanovení § 2 odst. 1 služebního zákona). Ve věcech služebního poměru příslušníků v působnosti prvního náměstka policejního prezidenta nebo jím ustanovených příslušníků na služební místo rozhoduje první náměstek policejního prezidenta jako služební funkcionář v prvním stupni, a zároveň rozhoduje jako odvolací orgán v rozsahu rozhodnutí služebních funkcionářů mu bezprostředně podřízených, není-li stanoveno interním předpisem jinak.

42. Pokyn policejního prezidenta č. 75/2013 rozlišuje delegaci vlastní pravomoci na jiného, samostatného služebního funkcionáře (mimo jiné i na prvního náměstka policejního prezidenta) na straně jedné, a pouhé zastupování služebního funkcionáře (mimo jiné zastupování policejního prezidenta jeho prvním náměstkem) na straně druhé. Z výše uvedených vnitřních předpisů policie plyne, že o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby byl příslušný rozhodnout první náměstek policejního prezidenta v rámci své vlastní pravomoci, která na něj byla delegována policejním prezidentem, nikoli v jeho zastoupení. Soud tak tuto žalobní námitku neshledal důvodnou.

43. Podle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, v rozhodném znění „lze příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.“.

44. Podle ustanovení § 54 odst. 2 téhož zákona: „Jestliže bude vyhlášen krizový stav podle zvláštního právního předpisu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, lze příslušníkovi nařídit po dobu krizového stavu, a nebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu službu přesčas i nad rozsah stanovený v odstavci 1.“

45. Podle ustanovení § 54 odst. 3 téhož zákona: „Za službu přesčas se podle odstavců 1 a 2 považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. U příslušníka s kratší dobou služby v týdnu se za službu přesčas nepovažuje služba, která nepřesahuje základní dobu služby v týdnu.“.

46. Podle ustanovení § 125 odst. 1 téhož zákona: „Příslušník má nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.“.

47. Podle ustanovení § 206 odst. 1 téhož zákona: „Právo se promlčí, jestliže nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení práva se přihlédne jen v případě, že bezpečnostní sbor nebo účastník, vůči němuž se právo uplatňuje, se práva promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat.“.

48. Podle ustanovení § 207 odst. 1 téhož zákona: „Lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí 3 roky, není-li stanoveno jinak.“.

49. Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že podle § 54 odst. 1 služebního zákona může být služba přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (mimo případy krizového stavu nebo výjimečné případy ve veřejném zájmu dle ustanovení § 54 odst. 2, kdy lze nařídit službu přesčas i nad rámec tohoto limitu) nařízena pouze v důležitém zájmu služby. V takovém případě nedochází k navýšení služebního příjmu, neboť při jeho stanovení je již s případnými přesčasovými hodinami počítáno (ustanovení § 112 odst. 2 téhož zákona). Pokud však přesčasové hodiny uvedený limit přesáhnou, má příslušník nárok buď na náhradní volno, nebo na poměrnou část příslušného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku. Na základě analogické aplikace ustanovení § 125 odst. 1 služebního zákona má příslušník nárok na náhradní volno, nebo na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem (tento závěr dovodil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č.j. 4 Ads 11/2013-41).

50. Zásadní žalobní námitkou žalobce bylo, že mu přesčasy byly nařizovány v rozporu s ustanovením § 54 odst. 1 služebního zákona, od čehož se následně odvíjí otázka nároku žalobce na proplacení poměrné části služebního příjmu. Soud při svém přezkumu pak nemůže nahrazovat rozhodnutí příslušného služebního funkcionáře, aby o uplatněném tvrzeném hmotném právu žalobce sám mohl rozhodnout, ale musí vycházet z toho, jak rozhodoval služební funkcionář. Podle názoru soudu dosavadní stav řízení a odůvodnění příslušného správního rozhodnutí, byť bylo dokazování před správním orgánem doplněno, prozatím o tvrzeném uplatněném nároku věcný přezkum každého tohoto nároku neumožňuje. Soud sám, i pokud by doplnil dokazování, o nároku rozhodovat nemůže, a i po doplněném dokazování by rozhodnutí musel zrušit, neboť rozhodnutí (jeho výrok) se vztahuje na celý uplatněný nárok (nijak jej nečlení, výrok prvostupňového správního rozhodnutí zamítá celou žádost, tedy všechny uplatněné nároky, obsahově týmž způsobem tak činí i napadené správní rozhodnutí, které výrok prvostupňového rozhodnutí měnilo).

51. K problematice nařizování služeb přesčas příslušníkům bezpečnostních sborů existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č.j. 6 Ads 151/2011-126, ze dne 23. 5. 2013, č.j. 4 Ads 11/2013 - 41, publ. pod č. 2900/2013 Sb. NSS, ze dne 15. 10. 2015, č.j. 1 As 183/2015 - 63, publ. pod č. 3341/2016 Sb. NSS, ze dne 18. 1. 2018, č.j. 9 As 27/2017 - 31, ze dne 14. 6. 2018, č.j. 7 As 148/2017 - 22, ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 As 334/2016 - 22). V těchto rozsudcích bylo podle názoru zdejšího soudu dostatečně osvětleno vše, co souvisí s tímto konkrétním případem, s čímž zdejší soud i v této věci souhlasí a nemá důvod se od této judikatury odchylovat.

52. Například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č.j. 6 Ads 151/2011 - 126 (publ. pod č. 2823/2013 Sb. NSS), se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem o výjimečnosti nařízení služby přesčas, která vyplývá ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. V bodu [38] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 - 63 (publ. pod č. 3341/2016 Sb. NSS), pak shrnul podmínky vyplývající z ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, za jejichž splnění lze nařídit službu přesčas: 1) důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 2) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 3) maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Jde o závěry přejaté z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č.j. 10 A 34/2010 - 28, dostupného na: www.nssoud.cz.

53. Služba přesčas dle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona představuje výjimečné opatření, které umožňuje nařídit výkon služby nad rámec základní doby služby. Služební zákon tedy nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby, z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Službu přesčas lze nařídit pouze v „důležitém zájmu služby“, který je dán jen ve výjimečných případech, a každou takovou službu přesčas je nutné odůvodnit tím, že se tak stalo v důležitém zájmu služby. Důležitý zájem služby nemůže spočívat v dlouhodobém až trvalém nedostatku příslušníků, případně plněním běžných úkolů příslušného policejního útvaru, které nemají charakter náhlé výjimečnosti. Není tak možné připustit, aby tento personální nedostatek byl nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby (viz. bod [39] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č.j. 1 As 183/2015).

54. V nyní projednávané věci je ze správního spisu patrné, že žalovaný si vyložil „důležitý zájem služby“ tak, že jde o bezproblémové zajištění běžného výkonu služby bezpečnostního sboru, přesněji Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ochranné služby, a to ve velice širokém významu. Prvek výjimečnosti pak žalovaný spatřuje v tom, že k nařízení služby přesčas došlo vždy operativně, v případě krátkodobého a neočekávaného výpadku nějakého příslušníka, který nelze zaměňovat za trvalé nahrazování nedostatku příslušníků ve výkonu služby. Žalovaný v průběhu řízení popíral tvrzení žalobce, že by služby přesčas byly nařizovány z důvodu nedostatečného personálního obsazení a nedostatku finančních prostředků. Naopak uváděl, že služby přesčas byly nařizovány ve zcela odlišných případech, popsaných v napadeném rozhodnutí.

55. Soud musí přisvědčit žalovanému v tom, že důležitým zájmem služby, který musí být dán, aby mohl být přesčas v režimu ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona nařízen, může být v nepředvídatelných situacích i zájem na zajištění bezproblémového chodu služby. Zejména v prostředí útvaru, který při své činnosti musí reagovat na aktuální vývoj situace, je třeba tento zájem jako důležitý zájem služby smyslu ustanovení § 54 odst. 1služebního zákona připustit, aby mohl být útvar schopný pružně a účinně plnit své úkoly. Na druhou stranu pro vyhodnocení, zda bylo kritérium mimořádnosti v daném případě naplněno, je však třeba zkoumat okolnosti nařízení služby jednotlivě, a u každého případu zvlášť (viz bod [27] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017 č.j. 1 As 95/2017-25).

56. Z výše citované judikatury dále plyne, že o žádosti příslušníka o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas služební orgán rozhoduje v řízení ve věcech služebního poměru (ustanovení § 170 služebního zákona), v němž je povinen prokázat, že služba přesčas není z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek než připouští právní úprava.

57. V souladu s touto judikaturou se proto soud zaměřil na přezkoumání konkrétních důvodů a okolností u jednotlivě nařízených přesčasů, a dospěl k tomu, že důvod nařízené služby přesčas je pouze rámcově zanesen v dokumentu nazvaném „Analýza přesčasové práce – pan L. H. – OEČ X“ (dále jen „Přehled přesčasů“), jenž je vlastně výpisem z interního systému EKIS II WEB (viz str. 126 správního spisu). Z tohoto přehledu následně vyplývá, že žalobci bylo za rok 2010 nařízeno 16 přesčasových hodin, za rok 2011 celkem 93 přesčasových hodin, za roky 2012 a 2013 pak za každý tento rok 150 přesčasových hodin. Z přehledu přesčasů je pak k jednotlivým dnům jako důvod nařízeného přesčasu uvedeno paušálně (s výjimkou přesčasů dne 13. 4. 2011 a 12. až 14. 6. 2013, o nichž více dále) „doplnění služby skupiny ochrany bydliště“ za některého z jiných příslušníků specifikovaného číslem, kteří čerpají například služební volno, nebo řádnou dovolenou, anebo jsou v pracovní neschopnosti (to je uvedeno v závorkách pod zkratkami – SV, ŘD, PN).

58. Soud se dále zabýval jednotlivými důvody nařízené práce přesčas, zda na podkladě rozsáhlé judikatury správních soudů obstojí jako zákonný důvod pro nařízení práce přesčas.

59. Celkem v 10 případech – 15. 7. 2011 za OEČ X; 25. – 26. 8. 2011 za OEČ X; 13. – 14. 8. 2012 za OEČ X; 18. – 19. 8. 2012 za OEČ X; 2. – 3. 9. 2012 za OEČ X; 25. – 26. 1. 2013 za OEČ X; 8. – 9. 6. 2013 za OEČ X; 28. – 29. 6. 2013 za OEČ X; 2. – 3. 8. 2013 za OEČ X; 11. – 12. 8. 2013 za OEČ X – byla žalobci nařízena služba přesčas z důvodu „mimořádného určení dovolené“.

60. Soud k tomuto důvodu nejprve uvádí, že tento termín právo nezná, neboť je to vždy zaměstnavatel, který určuje dovolenou. V klasických pracovněprávních vztazích by tím mohla být myšlena situace, kdy si zaměstnanec po 30. 6. kalendářního roku vybírá dovolenou, kterou si nevyčerpal v předcházejícím roce (viz ustanovení § 218 odst. 3 zákoníku práce), což je jediný případ, kdy si zaměstnanec určuje dovolenou sám. Toto ustanovení se však na příslušníky bezpečnostních sborů nevztahuje, jelikož má služební zákon samostatnou úpravu dovolené (ustanovení § 65 až 67 tohoto zákona).

61. Dle ustanovení § 65 odst. 1 služebního zákona však platí, že „nástup dovolené určuje služební funkcionář s přihlédnutím k důležitým zájmům služby a k oprávněným požadavkům příslušníka tak, aby ji mohl vyčerpat do konce kalendářního roku. Jestliže příslušník nemohl dovolenou v kalendářním roce vyčerpat pro důležitý zájem služby, určí její nástup služební funkcionář tak, aby ji mohl příslušník vyčerpat do konce následujícího kalendářního roku.“

62. Soud tak dospěl k závěru, že v případě příslušníků bezpečnostních sborů nedochází k analogické situaci, viz ustanovení § 218 odst. 3 zákoníku práce, neboť dovolenou příslušníkovi vždy určuje služební funkcionář, který při tom dle zákona musí zohlednit důležitý zájem služby a oprávněné požadavky příslušníka. Za určitou mimořádnou situaci tak sice lze označit situaci, kdy příslušník, který již má naplánovanou směnu požádá služebního funkcionáře o dovolenou nečekaně (mimořádně), avšak služební funkcionář není povinen této žádosti s ohledem na důležitý zájem služby vyhovět. Nadto z napadeného rozhodnutí ani ze správního spisu není patrné, kdy byla zmiňovanými příslušníky žádost o dovolenou podána a o jakou dovolenou se jednalo (jaký byl její účel), když navíc v Přehledu přesčasů je ve všech případech „mimořádně určených dovolených“ napsáno v poznámce „ŘD“ s poznámkou, že se jedná o „čerpání řádné dovolené“, a pojem „mimořádně určená dovolená“ se pak bez obsáhlejšího odůvodnění objevuje až v napadeném rozhodnutí. Na podkladě spisu tak nelze v současné době rozhodnout o tom, že se v těchto případech jednalo o mimořádnou a nepředvídatelnou situaci, o níž by se nejspíše v určitých odůvodněných případech teoreticky jednat mohlo.

63. Dalším důvodem byla „bezpečnostní akce“, a to dne 13. 4. 2011. V Přehledu přesčasů je uvedeno, že se jednalo o bezpečnostní akci na Pražském hradě s tím, že v poznámce je uveden odkaz na pokyn k zabezpečení operačního dne č.j. UOP-6-72/ČJ-2011POP. Judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2018, č.j. 4 As 84/2018-27) ve vztahu k bezpečnostní akci ukládá zkoumat, zda šlo o akci časově rozsáhlou, mimořádnou (výjimečnou), neplánovanou a přesahující běžný rámec výkonu služby. Na podkladě napadeného rozhodnutí ani na podkladě odkazovaného pokynu k zabezpečení operačního dne (v něm uvedeno jen místo, datum, čas a zapojení příslušníci), však nelze výše uvedené podstatné okolnosti zjistit. Podle přesvědčení soudu tak nelze hovořit o důležitém zájmu služby, neboť důležitý zájem služby může být dán jen výjimečnými, mimořádnými případy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani ze spisu nelze zjistit, zda byla tato bezpečnostní akce běžnou událostí v rámci výkonu služby Útvaru, v němž byl žalobce zařazen, stejně jako jiné akce, které jsou Útvaru předem známy (např. plánované zahraniční návštěvy). Ačkoliv se tyto akce mohou lišit svým charakterem a kolísat v počtu příslušníků nezbytných pro zajištění jejich bezpečnosti, nelze ještě hovořit o výjimečné či mimořádné situaci, jež by odůvodňovala nařízení služby přesčas ve smyslu ustanovení § 54 služebního zákona.

64. Dalším důvodem pro nařízení služby přesčas, a to celkem ve dvou případech, byl „nástup řádné dovolené“ – 2. – 3. 2012 za OEČ X, 13. – 14. 3. za OEČ X. K tomuto důvodu je k dispozici judikatura, která jej za takový důležitý zájem služby nepovažuje (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018 č.j. 9 As 258/2017-32 v bodu [48]: „nařizování a čerpání dovolené je zcela běžnou záležitostí, není tedy naplněn požadavek výjimečnosti, který je spojený s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Kdy bude dovolená čerpána, si neurčuje příslušník sám. Čerpání dovolené je natolik běžnou součástí služby u policejního sboru, že je věcí státní správy policie, aby vyřešila personální otázky fungování policie tak, aby jen z důvodu čerpání dovolené u jednoho příslušníka nebyla jinému příslušníku nařizována služba přesčas, která není dle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru proplacena“).

65. Celkem třikrát byla nařízená služba přesčas odůvodněna služebním/studijním pobytem/výcvikem – 12. – 13. 1. 2011 za OEČ X, 4. – 5. 10. 2011 za OEČ X, 23. – 24. 5. 2013 za OEČ X. Ve vztahu k tomuto důvodu také existuje bohatá judikatura, jež dospěla k závěru, že studijní i služební pobyty jsou předem plánovány, přičemž je možné je zohlednit v plánování směn a nelze tak tímto odůvodnit nařízení práce přesčas. Soud vycházel zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č.j. 9 As 258/2017-32, ve kterém tento soud uvedl, že pojmem vyslání na jazykový kurz či kurz odborné přípravy užitým ve správních rozhodnutích správní orgány mínily studijní pobyt. „Podle § 38 odst. 1 zákona o služebním poměru lze příslušníka za účelem získání znalostí, dovedností a zkušeností potřebných k výkonu služby vyslat na studijní pobyt. Ze zákonné úpravy je patrné, že správní orgán má možnost uvážení v tom, zda příslušníka na studijní pobyt vyšle či nikoli. Vyslání na studijní pobyt má správní orgán možnost ovlivnit, nejde pro něj tedy o nepředvídatelnou a neovlivnitelnou okolnost. Zvyšování odborné úrovně příslušníků nepovažuje Nejvyšší správní soud za nijak nestandardní situaci. Vyslání příslušníka na studijní pobyt tak nenaplňuje znak výjimečnosti, jehož naplnění je třeba pro to, aby šlo o způsobilý důvod pro nařízení služby přesčas jinému příslušníkovi zajišťujícímu zástup za příslušníka na studijním pobytu.“ Uvedl také, že „obecně však lze vysílání příslušníků na studijní pobyt řadit mezi organizační otázky, jejichž vyřešení lze po bezpečnostním sboru jako celku vyžadovat takovým způsobem, aby pouze z důvodu studijního pobytu jednoho příslušníka nemusela být nařízena služba přesčas jinému příslušníkovi.“

66. Dalším důvodem byl ve dnech 12. až 14. 6. 2013 vlastní studijní pobyt žalobce, který byl vyslán na specializovaný kurz do Jihlavy. V takovém případě soud dospěl k závěru, že se zcela jednoznačně nejedná o důležitý zájem služby, když zároveň vyvstávají pochybnosti o mimořádnosti (neplánovanosti) kurzu, a jednak je nepochybné, že žalobce měl být na tento kurz vyslán v rámci řádné směny.

67. Poměrně specifickým důvodem je důvod ze dne 26. – 27. 2. 2012, kdy byla žalobci nařízena služba přesčas za příslušníka OEČ X, jemuž byla plánovaná služba vypuštěna, neboť tento vykonával službu ve dnech 25. – 26. 2. 2012, a proto nemohl následující dny nastoupit do služby. V daném případě soud shledal, že se jedná o určitou mimořádnou událost, které však dle názoru šlo předejít v plánování směn. Zároveň není v napadeném rozhodnutí uveden důvod, proč příslušník, za kterého měl žalobce službu (přesčas), konal službu v předcházející den, a proto nemohl nastoupit následující den do služby. Z podkladů na č.l. 151 správního spisu vyplynulo, že tento příslušník byl velen do služby mimořádně ve dnech 25. – 26. 2. místo plánované služby ve dnech 26. – 27. 2. 2012, ovšem ani zde není uveden důvod oné mimořádnosti, který by bylo lze odvozeně vztáhnout na nařízení služby přesčas žalobci.

68. Posledním důvodem, jímž bylo odůvodněno nařízení služby přesčas, bylo mimořádné plnění úkolů mimo bydliště příslušníkem OEČ X, který ve dnech 23. – 27. 1. 2012 mimořádně plnil úkoly mimo bydliště chráněné osoby. S ohledem na judikatorní závěry vůči obdobným důvodům dospěl soud k závěru, že toto nařízení služby přesčas naplňuje podmínku mimořádnosti a nepředvídatelnosti. S ohledem na charakter činnosti Útvaru je služba závislá na chráněné osobě, jejíž jednání může být do jisté míry neplánované a nepředvídatelné. Pouze v případě tohoto důvodu se tak dle názoru soudu jedná o důvod, který podle judikatury může naplnit zákonný pojem důležitý zájem služby za splnění dalších podmínek.

69. Soud dále považuje za vhodné konstatovat, že konkretizace většiny důvodů neodpovídá obsahovým požadavkům, jaké musí obsahovat odůvodnění rozhodnutí služebních orgánů a jejich podkladových materiálů, proto je velmi složité hodnotit judikaturou vymezené důvody, zda takto nařízená služba splňuje podmínky důležitého zájmu služby a tedy tohoto právního režimu (toto platí zejména ve vztahu k bezpečnostní akci a tzv. mimořádně určené dovolené). V daném případě služební funkcionář rozhodoval o jednotlivých nárocích žalobce, jak je u něj uplatnil, které se skládají z jednotlivých částek za jednotlivé služby přesčas. Proto je nutné, aby o takové žádosti mohlo být rozhodnuto, bylo patrné, jak je konkrétní nárok (část nároku) za službu přesčas ve vztahu k žalobci hodnocen, jinak právní závěr ohledně důležitého zájmu služby nelze za každý takto jednotlivý tvrzený nárok posoudit.

70. Proto pokud soud musí vycházet z takového podkladu a na jeho základě hodnotit, zda došlo k naplnění zákonných podmínek nařízení služby přesčas z důvodu důležitého zájmu služby v každém konkrétním případě, musí se omezit na to, že zde jsou v některých případech obecně uvedeny skutečnosti, které mohou tento zákonný požadavek naplnit, spolu s dalšími skutečnostmi, které jej vylučují. Konkrétnější zhodnocení není možné, neboť není nikde ve správním spise ani v rozhodnutích uvedeno, o jaký konkrétní důvod se takový závěr opírá. Právě toto konkrétní hodnocení u každého nařízeného případu služby přesčas však je naprosto esenciálním důvodem pro příslušné rozhodnutí o hmotném právu, který činí žalovaný a prvostupňový správní orgán. Pokud k těmto skutečnostem a zjištěním nesměřovalo shromáždění podkladů ve správním řízení (na jejichž základě bylo rozhodnuto), stěží lze hovořit o rozhodnutí, které by mohlo v soudním přezkumu obstát, neboť pokud by tyto podklady dokazováním shromáždil soud, vykonával by tak podstatnou část dokazování za správní orgán, přičemž výsledkem takto doplněného dokazování by stejně muselo být kasační rozhodnutí soudu (soud ve správním soudnictví nerozhoduje o konkrétním hmotném právu žalobce, na to nemá dostatek pravomoci). Proto takové rozsáhlé dokazování, které by tyto podklady doplnilo o naprosto základní skutečnosti, které nejsou ze správního spisu patrné, soud neprováděl, neboť i po doplnění těchto skutečností je zcela zjevně patrné, že důvod pro napadené rozhodnutí by zhusta nemohl obstát (napadené rozhodnutí směšuje různé důvody pro nařízení služby přesčas a z toho vychází, bylo rozhodováno jedním souhrnným výrokem, z něhož není patrné, které tvrzené nároky byly posuzovány, proto částečné rušení takového výroku u jednotlivých tvrzených nároků nepřichází pro velkou obecnost výroku v úvahu).

71. Obecně lze tedy shrnout, že žalovaný v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí sice uvádí, za jakého příslušníka byla žalobci nařízení služba přesčas, avšak zároveň jsou uvedeny důvody nařízené služby přesčas, jež shledala judikatura správních soudů v rozporu se zákonem, či u některých přesčasů nejsou uvedeny přezkoumatelné důvody absence (např. rozpor mezi Přehled přesčasů, kde je uvedeno, že šlo o čerpání řádné dovolené, zatímco v napadeném rozhodnutí je operováno s pojmem „mimořádné určení dovolené“), od čehož se následně odvíjí posouzení toho, zda se jednalo o mimořádnou, či nepředvídatelnou okolnost, s níž ustanovení § 54 odst. 1 služebního poměru spojuje důvodnost a oprávněnost nařízeného přesčasu žalobci. Napadené rozhodnutí je proto v části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což zakládá důvod pro jeho zrušení a vrácení žalovanému věci k dalšímu řízení, v části je pak nezákonné, neboť v případě některých důvodů nařízené služby přesčas judikaturu jasně říká, že uplatnění takového důvodu není v souladu se zákonem, jak bylo konstatováno konkrétně výše.

72. Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí služebních funkcionářů ve věcech služebního poměru se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č.j. 4 Ads 11/2013 – 41, publ. pod č. 2900/2013 Sb. NSS, ve kterém mj. uvedl: „Proto je nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas uvedl konkrétní důvod, proč ji nařídil. S ohledem na zmíněnou neformálnost rozhodování o službě přesčas a její četnost nelze zajisté vyžadovat, aby odůvodnění jednotlivé služby přesčas mělo parametry, které služební zákon stanovuje pro odůvodnění rozhodnutí vydaného v řízení ve věcech služebního poměru. Nicméně po vedoucím příslušníkovi je možné žádat alespoň rámcové vymezení určitého důvodu pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, například v knize služeb. Takový požadavek umožňuje posouzení zákonnosti nařízení služby přesčas v řízení ve věcech služebního poměru a v soudním řízení správním a zároveň nepřináší výraznější administrativní zátěž, která by ohrožovala plnění jiných úkolů vedoucích příslušníků bezpečnostních sborů. (…) Posuzování podmínek pro nařízení služby přesčas a z toho vyplývající požadavek na přiměřené odůvodnění takového opatření dále není výrazem nepřípustného rozšíření pravomoci soudního přezkumu i na úkony, jimiž vedoucí příslušníci ukládají podřízeným příslušníkům úkoly směřující ke způsobu, době a rozsahu výkonu služby podřízených příslušníků. Především je nutné zdůraznit, že dosavadní judikatura neučinila závěr o možnosti soudního přezkumu samotného úkonu, jímž vedoucí příslušník v rámci svého oprávnění dávat rozkazy k výkonu služby nařizuje podřízenému příslušníku službu přesčas. Správní soudy vymezily podmínky pro nařízení služby přesčas spočívající v důležitém zájmu služby a z toho vyplývajícího předpokladu výjimečnosti služby přesčas v rámci soudního přezkumu rozhodnutí služebních funkcionářů vydaných v řízení o služebním poměru, která se týkala nároků příslušníků vyplývajících z údajně nezákonné služby přesčas. Taková rozhodnutí správního orgánu nepochybně představují úkony správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které podléhají soudnímu přezkumu. V jeho rámci pak musí soud posoudit dodržení uvedených podmínek pro nařízení služby přesčas, což však nemůže učinit bez znalosti konkrétního důvodu, který vedoucího příslušníka k takovému opatření přiměl. Jestliže vedoucí příslušník takový konkrétní důvod alespoň v rámcovém rozsahu nevymezí a nezaznamená ho v písemné formě, ani ho nelze spolehlivě dovodit ze spisového materiálu, nemůže služební funkcionář v řízení ve věcech služebního poměru náležitě posoudit, jestli služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem, či nikoliv. V důsledku toho si takový úsudek nemůže učinit ani soud, který tak je nucen žalobou napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci.“

73. Vzhledem ke stáří věci i pravděpodobné důkazní nouzi soud uvádí, že ze shora uvedené judikatury nelze učinit jiný závěr, než ten, že v případě, kdy služební funkcionář ve vztahu ke konkrétnímu policistovi nemůže prokázat naplnění „důležitého zájmu služby“, v jehož rámci byla služba přesčas nařízena, a to konkrétním způsobem (např. v určitý den musela být nařízena služba přesčas konkrétnímu policistovi z toho důvodu, že jiný policista náhle onemocněl a nenastoupil do služby, proto za něj musel nastoupit do služby tento konkrétní policista), pak nelze při hodnocení uplatněného nároku vycházet z ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona. Zároveň pak soud na druhou stranu musí uvést, že pokud je z přehledu čerpání služeb a nepřítomnosti jiných policistů zjevné, že se jednalo o běžnou praxi téměř každý měsíc, pak to podporuje spíš závěr, že prvek nepředvídatelnosti či nahodilosti zde přítomen nebyl a jednalo se o běžné řešení personálního stavu útvaru.

74. Dále se soud zabýval námitkou promlčení a jejího tvrzeného rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti zdejší soud vychází z toho, že ze správního spisu vyplývá, že námitka promlčení za období byla vznesena vůči nároku žalobce již ve výroku prvostupňového rozhodnutí, kde je výslovně uvedeno, že správní orgán I. stupně ve vztahu ke službě přesčas konané od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010 namítá promlčení, neboť marně uplynula tříletá lhůta stanovená v ustanovení § 207 odst. 1 služebního zákona.

75. Skutkově obdobnou námitku již Nejvyšší správní soud řešil, a to v rozsudku ze dne 14. 6. 2018, č.j. 7 As 148/2017 v odstavci 34, kde k tomuto postupu vyjádřil následující právní názor: „Stěžovatel odůvodňoval přípustnost uplatnění námitky promlčení až v prvostupňovém rozhodnutí tím, že řízení v prvním stupni tvoří s odvolacím řízením jeden celek, a žalobce tak mohl námitky proti promlčení části požadovaného nároku uplatnit tam. Tato námitka je důvodná. Nejvyšší správní soud považuje za správný názor městského soudu, původně vyslovený Krajským soudem v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 23. 9. 2015, č. j. 10 A 125/2014 – 46, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 2As 4/2015 – 26, poukazuje na soukromoprávní charakter námitky promlčení, byť upravené ve veřejném právu, na nezbytnost uplatnit námitku promlčení, oprávnění druhé strany se k uplatněné námitce vyjádřit a na nepřípustnost postupu, pokud je taková námitka uplatněna správním orgánem až v meritorním rozhodnutí. Na druhou stranu, reflektujíce další úvahy krajského soudu v označené věci, ověřil Nejvyšší správní soud i nyní, že žalobce namítal nesprávnost takového postupu v odvolacím řízení (strana 12 doplnění odvolání na č. l. 295 správního spisu) a žalovaný se k tomu vyjádřil pod bodem 23 na straně 18 žalobou napadeného rozhodnutí. Veřejná subjektivní práva žalobce tak uvedeným nesprávným postupem dotčena v konečném důsledku nebyla. Městský soud nepovažoval námitku promlčení ze strany žalovaného dosud za řádně vznesenou, s čímž však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Hmotněprávní námitka promlčení byla uplatněna, byť se tak stalo prostřednictvím procesního rozhodnutí. Přestože byla tato námitka nesprávně vtělena až do rozhodnutí ve věci samé, je nepochybné, že do sféry žalobce se jeho doručením nepochybně dostala a on na ni adekvátně reagoval“.

76. V nyní projednávané věci se žalobce též k námitce promlčení ve svém odvolání vyjádřil, když namítal, že služebním funkcionářem uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť služební funkcionář věděl o personálním podstavu; že služba přesčas byla a je běžnou službou a že služba přesčas byla používána z úsporných důvodů. Příslušníkům bylo nadto bráněno v uplatňování jejich nároků, byli též zastrašováni, a bylo jim vyhrožováno. Námitku promlčení z těchto důvodů proto činí nemravnou a nelze k ní přihlížet. Dále namítal, že námitka promlčení byla uplatněna nesprávně, když je třeba zohlednit nikoliv datum podání žádosti, nýbrž okamžik vzniku nároku na zaplacení nezákonně nařízené služby přesčas.

77. Dále je třeba poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2017, č.j. 22 Ad 1/2017-273: „Pouze, pokud by se jednalo o rovnoměrné rozvržení doby služby, bylo by možno aprobovat (nevyřčený – zde soud o takovém závěru toliko spekuluje) závěr žalovaného, že promlčecí doba může u peněžitých nároků za práci přesčas začít běžet uplynutím třetího měsíce po konci měsíce, v němž byla vykonána práce přesčas. U rovnoměrného rozvržení doby služby totiž je vskutku příslušníkovi ozbrojeného sboru již na konci příslušného měsíce známo, zda v tomto konkrétním měsíci vykonal práci přesčas či nikoli. V případě měsíce srpna 2012 (poslední, který žalovaný pokládá za promlčený), by tedy příslušníkovi bylo již ke konci listopadu 2012 známo, zda mu bylo za práci přesčas poskytnuto náhradní volno či nikoli a zda mu tedy vznikl či nevznikl peněžitý nárok ve smyslu § 125 zákona o služebním poměru.“

78. S tímto názorem se soud ztotožňuje a konstatuje, že v projednávané věci lze z odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu seznat, že se žalovaný zabýval žalobcovou odvolací námitkou („promlčení je nutné posuzovat od konce tzv. srovnávacího období, který v tomto případě byl jeden kalendářní rok. Teprve uplynutím kalendářního roku vzniká příslušníkovi nárok na zaplacení nařízené služby přesčas v rozporu se zákonem o služebním poměru. Za této situace je třeba do požadavku zahrnout celý rok 2010.“), tak, že žalobce upozornil na to, že služba na oddělení je rozvrhována rovnoměrně (24hodinové směny s pravidelným začátkem a koncem), přičemž rozhodne-li příslušný vedoucí pracovník o nařízení služby přesčas, takto ji i v daném měsíci zafixuje jako skutečnost a v dalších měsících již nemůže tyto hodiny pro případné vyrovnávání rozdílů v odsloužené době služby použít. Soud tak dospěl k závěru, že námitka promlčení byla uplatněna v souladu se zákonem.

79. Stejně tak nebyla námitka promlčení ze strany žalovaného soudem shledána nemravnou, když v rámci této úvahy vycházel z konstantní judikatury civilních soudů. Nejvyšší soud k námitce uplatněné v rozporu s dobrými mravy ve svém rozhodnutí ze dne 29.2.2012 sp.zn. 23 Cdo 123/2011 uvedl, že „ […] dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.”

80. Z citovaného rozhodnutí je zřejmé, že námitku promlčení lze označit za rozpornou s dobrými mravy, pokud je jejím hlavním cílem poškodit či znevýhodnit povinnou osobu. V nyní projednávané věci nelze dospět k závěru, že by jediným účelem uplatněné promlčecí námitky bylo poškození žalobce. Žalovaný je v případě všech projednávaných nároků policejních příslušníků na služební příjem zjevně veden snahou o dosažení cíle hospodářského a směřuje vůči všem příslušníkům Útvaru. Z obsahu správního spisu jakož z přístupu žalovaného není zřejmé, že by se konkrétně žalobce snažil úmyslně poškodit či znevýhodnit. Rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení lze konstatovat pouze v případech výjimečných a za okolností, kdy by rozpor s dobrými mravy byl ve výjimečné intenzitě. Toto v dané věci konstatovat nelze.

81. Ze shora uvedených důvodů proto soud shledal žalobu důvodnou a žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.).

82. Žalovaný je právním názorem vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.). V novém řízení a rozhodnutí tak je nutné vycházet z toho, že pokud služební funkcionář dospěje k závěru, že byly splněny zákonné podmínky pro postup podle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, aby byly doplněny podklady do spisu, z nichž bude patrné, z jakého důvodu byla nařízena služba přesčas, a to způsobem, který u každého konkrétního nařízení služby přesčas umožní posoudit, zda se tak stalo z důvodu důležitého zájmu služby. Vzhledem k tomu, že soud nemá možnost sám o těchto nárocích rozhodovat, nemůže za žalovaného takový závěr v každém jednotlivém případu učinit, a rozhodnutí musí zrušit jako celek, neboť výrok jak napadeného, tak prvostupňového správního rozhodnutí, je společný pro všechny uplatněné nároky, nijak je nerozděluje, proto těžko je možné o nich jednotlivě rozhodovat v soudním rozhodnutí. I z tohoto důvodu by možná bylo praktičtější, aby přímo ve výroku bylo rozhodováno o jednotlivých uplatněných nárocích.

83. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce, který měl ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a dále odměnu zástupce žalobce Mgr. Václava Strouhala, advokáta. Mimosmluvní odměna činí 9.300 Kč za 3 úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne 11. 4. 2019) po 3.100 Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění. Dále žalobci přísluší náhrada hotových výdajů jeho právního zástupce ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce není plátcem daně z přidané hodnoty, nezvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je tento povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ustanovení § 57 odst. 2 s.ř.s.), ve výši 21 %. Celková výše nákladů tedy činí 13.200 Kč.