10 A 125/2014 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Z.S. , bytem v X, zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem v Písku, Přátelství 1960, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 26, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3912/2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3912/2014 a rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ze dne 5. 3. 2014 č.j. NŘVS-466/2014 se zrušují a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povi n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.800 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 26. 9. 2014 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3912/2014, kterým bylo změněno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ze dne 5. 3. 2014 č. NŘVS-466/2014, kterým byla zamítnuta část žádosti žalobce o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu s tím, že část nároků vyplývající ze služebního poměru za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2010, je již promlčena, když lhůta pro uplatnění těchto nároků uplynula dne 31. 10. 2010. Žalovaný toto rozhodnutí změnil následovně: „Podle ust. § 181 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), zamítám s odkazem na ust. § 211 odst. 2 služebního zákona, podle kterého připadá polední den lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná běžet, a při uplatnění námitky promlčení ve vztahu k peněžitým nárokům ze služebního poměru ve smyslu ust. § 207 odst. 1 služebního zákona promlčené peněžité nároky žalobce za období od 1. ledna 2007 do 26. prosince 2010, o které požádal svým podáním ze dne 19. prosince 2013 (doručeným dne 27. prosince 2013) nazvaným žádost o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu a v dalším napadené rozhodnutí potvrzuji.“ (2) V žalobě je nejprve shrnut skutkový stav věci, žalobce konstatoval, že nařizování a následné neproplácení služeb přesčas nebylo žalovanou řádně odůvodněno. Tyto služby byly nařizovány v rozporu se zákonem, neboť jediným důvodem pro jejich nařizování byl nedostatečný personální stav na Operačním středisku v Táboře. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, které se nevypořádaly s námitkami žalobce obsaženými v jeho vyjádřeních a v odvolání. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou dále nesprávná z důvodů vad řízení. Správní orgán prvního stupně na základě vadného procesního postupu a v rozporu se zákonem rozhodl pouze o části nároku žalobce. Žalobou napadené rozhodnutí je vadné především proto, že žalovaná bez jakéhokoliv důvodu rozhodla o změně prvostupňového správního rozhodnutí, aniž by z odvolacího rozhodnutí bylo zřejmé, v čem změna spočívá. Další vada řízení dle žalobce spočívá v tom, že správní orgány učinily závěr o promlčení části nároku žalobce, aniž by byla řádně vznesena námitka promlčení. Pokud námitka promlčení byla uplatněna až v samotném správním rozhodnutí, pak došlo k poškození práv žalobce a rozhodnutí bylo vydáno na základě skutečnosti, která nemá oporu ve spisovém materiálu, neboť jeho obsahem námitka promlčení není. Vadu řízení žalobce spatřuje rovněž v tom, že žalovaná namísto výslechu svědků za přítomnosti žalobce, vyžaduje od těchto svědků písemná vyjádření, a to i přes to, že v jiných případech žalovaná ke klasickému výslechu svědků za přítomnosti žalobce přistupovala. Žalobce se tak z důvodu nesprávně provedeného dokazování nemůže podílet na zjištění skutečného stavu věci. Nesprávnost v postupu správních orgánů je žalobcem spatřována rovněž v tom, že svůj právní názor staví na odborných stanoviscích jiných subjektů (viz. stanovisko JUDr. T.), namísto aby si učinila právní názor sama. Stanovisko JUDr. T. je svým charakterem právním posouzením a jako takové je nepřípustným podkladem rozhodnutí. Správním řízením v dané věci byl rovněž nedostatečně zjištěn skutkový stav, správní orgány se dostatečně nezabývaly zjištěním podstatných skutečností, když žádným způsobem blíže nezjišťovaly personální stav na Operačním středisku v Písku. Konečně žalobce namítá nesprávné právní posouzení dané věci. Žalovaná nesprávně posoudila počátek běhu promlčecí lhůty, který nesprávně vztáhla k okamžiku, kdy byla služba žalobce jako přesčasová označena. Počátek promlčecí lhůty je třeba vztáhnout ke konci kalendářního roku, kdy docházelo k vyrovnávání služeb přesčas. Správní orgány dále nesprávně posoudily námitku nemravnosti vznesené námitky promlčení. (3) Závěrem žalobce navrhuje rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu (4) Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. K námitce nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí bylo konstatováno, že institut nepřezkoumatelnosti nelze vykládat formalisticky. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, jaké skutečnosti vedly k vydání tohoto rozhodnutí, z jakých předpisů bylo vycházeno a jakými úvahami se správní orgán řídil. Správní orgány neměly v úmyslu krátit procesní práva žalobce. K jeho námitce týkající se nesprávně provedeného dokazování prostřednictvím výslechu svědků žalovaná odkázala na ust. § 180 odst. 2 služebního zákona, který uvádí demonstrativní výčet důkazů. Se všemi písemnostmi žalobce měl možnost se seznámit před vydáním rozhodnutí v souladu s ust. § 174 služebního zákona. Žalobce se na zjišťování skutkového stavu věci nepodílel vůbec a pouze odkázal na ust. § 180 odst. 1 služebního zákona. K námitce nemravnosti žalovanou vznesené námitky promlčení a k žalobcem poukazovanému zastrašování příslušníků policie žalovaná uvedla, že toto nikdy nebylo zjištěno ani prokázáno. III. Replika žalobce (5) Na vyjádření žalované k žalobě bylo žalobcem reagováno replikou doručenou krajskému soudu dne 23. 11. 2014. Žalobce setrval na svých tvrzeních obsažených v žalobě. K nezákonně nařízené službě přesčas žalobce dále uvedl, že tato byla nařizována, aniž by byly dodržovány přestávky ve službě. Na každé službě přesčas tak žalovaná ušetřila 1,5 hodiny, čímž se služba přesčas vykazovaná do 150 hodin snížila. K námitce promlčení, která byla žalovanou realizována až prostřednictvím rozhodnutí, bylo žalobcem uvedeno, že takový postup považuje za nesprávný, když neměl možnost na tuto námitku jakkoliv reagovat, a to například námitkou rozporu s dobrými mravy, kterou se žalovaná nezabývala, přestože ji žalobce uplatnil v odvolání. K otázce procesního postupu při provádění dokazování svědeckými výpověďmi žalobce dále poukázal na nesprávný výklad ust. § 180 odst. 2 služebního zákona ze strany žalované. K tomuto žalobce dále poukázal na judikaturu českých soudů zabývající se otázkou dokazováním ve správním řízení. Podklady, o které žalovaná své rozhodnutí opírá, jsou s ohledem na tuto judikaturu pořízeny nezákonně a napadené rozhodnutí tak nemá oporu ve spise. IV. Rozhodnutí krajského soudu (6) Danou problematikou se krajský soud zabýval např. v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2015 č.j. 10A 142/2014 – 41, kterým zrušil rozhodnutí žalované, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla částečně zamítnuta žádost žalobce o doplacení nezákonně nařízené služby přesčas s tím, že tato část nároku byla promlčena. Rozhodnutí žalované bylo krajským soudem zrušeno, a to mimo jiné z důvodu nezákonnosti uplatněné námitky promlčení nároků žalobce. Rozhodnutí žalované bylo v této části shledáno nezákonným, neboť z rozhodnutí není zřejmé, od kterého okamžiku stanovila běh promlčecí lhůty. Tento okamžik nelze stanovit od doby, kdy služba žalobce byla za přesčasovou označena rozhodnutím žalované vydaným až na základě judikatury správních soudů. Ke stanovení přesčasových služeb příslušníků policie mohlo fakticky dojít až na konci kalendářního roku, kdy byly jednotlivé služby vyrovnávány. Naproti tomu krajský soud neshledal námitku promlčení žalované nemravnou, neboť nebylo prokázáno, že by jejím hlavním cílem bylo poškodit či znevýhodnit žalobce. V. Obsah správních spisů (7) Žalobce ukončil pracovní poměr u Policie ČR na svou žádost dne 30. 11. 2013. Dne 19. 12. 2013 podal žádost o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od tohoto příjmu. Z obsahu této žádosti vyplývá, že se jedná o náhradu služebního příjmu za nezákonně nařízenou službu přesčas do limitu 150 hodin nařízených přesčasových hodin v letech 2007 až 2012, které nebyly proplaceny, dále náhradu příjmů za nenařizované přestávky ve službě a náhradu příjmů spojenou s dárcovstvím krve a spolu s tím též doplacení rozdílu nároků spojených se služebním příjmem (např. doplacení náhrady mzdy za čerpanou dovolenou včetně zákonného úroku z prodlení). Veškeré uvedené nároky žalobce vyčíslil v částce 204.897 Kč s úrokem z prodlení. Dne 13. 1. 2014 byl žalobce žalovanou vyzván k upřesnění způsobu výpočtu požadovaných částek spolu s doložením dalších dokladů spojených s žalobcem deklarovaným dárcovstvím krve. Dne 10. 2. 2014 obdržela žalovaná sdělení žalobce, kterým odkázal na ust. § 180 odst. 1 služebního zákona, dle něhož je zákonnou povinností služebního funkcionáře zjistit stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný, a za tímto účelem opatřit potřebné doklady. Současně žalobce požádal o sdělení, z jakých důvodů považuje služební funkcionář výpočet žalobce za nesprávný. (8) Součástí spisového materiálu je rovněž dokument nazvaný „Stanovisko k promlčení“ vydaný JUDr. P.T., představitelem Katedry soukromoprávních disciplín, Policejní akademie ČR v Praze. Z obsahu tohoto stanoviska vyplývá, že jím bylo doporučeno uplatnit námitku promlčení, v důsledku které žalobci nebude možné vyplatit služební příjem za službu přesčas za období od 1. 1. 2007 do 27. 12. 2010, nárok žalobce proto nebude možné zohlednit ani ve vztahu k nárokům závislým na poskytnutém služebním příjmu. Do 27. 12. 2010 vznikl žalobci nárok pouze na služební příjem za službu přesčas konanou do konce srpna 2010. Obsahem správního spisu k dané věci je rovněž Doporučení senátu poradní komise ředitele Krajského ředitelství Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 16. 6. 2014, kterým bylo žalované doporučeno, aby žádost žalobce o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od tohoto příjmu zamítla. (9) Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 5. 3. 2014 č.j. NŘVS-466/2014 byla částečně zamítnuta žádost žalobce o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od tohoto příjmu. K částečnému zamítnutí žalobcem uplatněného nároku došlo z důvodu promlčení části nároků žalobce, a to za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2010. Nároky uplatněné za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2013 byly promlčeny, když lhůta pro uplatnění těchto nároků ze služebního poměru uplynula dle ust. § 107 odst. 1 služebního zákona dne 31. 10. 2010. (10) Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem dne 19. 3. 2014 podáno odvolání, kterým žalobce namítl, že napadené rozhodnutí nemá formální náležitosti rozhodnutí v elektronické podobě. Rozhodnutím rovněž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, zejména bylo žalobci upřeno právo vyjádřit své stanovisko, právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění a popřípadě navrhnout jejich doplnění. Správní orgán prvního stupně se navíc žádným způsobem nevypořádal s argumentací žalobce obsaženou v jeho sdělení ze dne 9. 2. 2014, když na toto sdělení žádným způsobem nereagoval. Prvostupňový orgán navíc rozhodl pouze o části žalobcova nároku, když o zbývající části i nadále vede řízení. Tento postup služebního funkcionáře však zákon neumožňuje. Odvoláním napadené rozhodnutí navíc bylo vydáno, bez toho aniž by byl zjišťován skutkový stav. Ustanovení § 207 odst. 1 služebního zákona neumožňuje služebnímu funkcionáři nárok bývalého příslušníka bez dalšího odmítnout. Dané ustanovení se týká promlčení a nikoliv prekluze. K tomu, aby právo nemohlo být z důvodu promlčení přiznáno, musí přistoupit další skutečnosti, které v daném případě neexistovaly. S těmito skutečnostmi by měl být žalobce seznámen a měl by mít možnost se k nim vyjádřit. (11) O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutí ze dne 22. 7. 2014 č.j. ŘKŘ-3912/2014 tak, že prvostupňové rozhodnutí bylo změněno následujícím způsobem: „Podle ust. § 181 služebního zákona zamítám s odkazem na ust. § 211 odst. 2 služebního zákona, podle kterého připadá poslední den lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná běžet, a při uplatnění námitky promlčení ve vztahu k peněžitým nárokům ze služebního poměru ve smyslu ust. § 207 odst. 1 služebního zákona promlčené peněžité nároky žalobce za období od 1. ledna 2007 do 26. prosince 2010, o které požádal svým podáním ze dne 19. prosince 2013 (doručeným dne 27. prosince 2013) nazvaným žádost o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu a v dalším napadené rozhodnutí potvrzuji.“ (12) Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná ve vztahu k doručování napadeného rozhodnutí konstatoval, že toto proběhlo v souladu se zákonem, když bylo zasláno ve formě datové zprávy a jako takové bylo označeno elektronickou značkou. Z vyjádření zástupce žalobce vyplývá, že se žalobce s obsahem rozhodnutí řádně seznámil a bylo na něj adekvátně reagováno. Žalobce nebyl postupem žalovaného, který rozhodl pouze o části nároků žalobce, zkrácen na svých právech. Prvoinstančním rozhodnutím bylo rozhodnuto zatím pouze o části nároků žalobce, který nereagoval na výzvu žalované, aby upřesnil požadované nároky, z nichž by bylo následně možné dovodit, které z nich jsou promlčené a které nikoliv. Vzhledem k tomu, že žalobce nedostatky neodstranil a podklady nedodal, bude o zbývající části jím uplatněných nároků žalovanou rozhodnuto v dalším navazujícím řízení. Žalovaná tak žalobce žádným způsobem na jeho právech nezkrátila, neboť žalobce nereagoval na její výzvy, a požadované nároky tak, aby z nich bylo patrné, zda-li jsou promlčeny či nikoliv a ověřena správnost jejich výpočtu, nedoplnila. Žalovaná rozhodla tedy pouze o části žalobcova nároku, a to z vlastní iniciativy, neboť o promlčení předmětných nároků nemá správní orgán žádných pochyb. K oddělení těchto nároků došlo rovněž z důvodu, aby v dalším řízení, nedocházelo vzhledem k nárokované částce k nejasnostem. Žalobci nic nebránilo v tom, aby své nároky uplatnil kdykoliv během trvání svého služebního poměru. Pokud takto žalobce učinil až nyní, musí počítat s následky této časové prodlevy. K námitce žalobce, dle které nedošlo k řádnému uplatnění promlčení, žalovaná uvedla, že tato námitka byla služebním funkcionářem použita, když žádal žalobce o doplnění jeho žádosti. Žalovaná nikdy netvrdila, že by došlo k prekluzi žalobcových nároků, nýbrž pouze konstatovala, že se jich vzhledem k uplynulé době již nemůže domáhat. K žalobcem navrhovaným svědkům, kteří nebyli žalovanou vyslechnuti, bylo uvedeno, že tito nemohou být žalovanou považováni za svědky nezaujaté, neboť jsou oba zastupování zástupcem žalobce. Žalovaná v závěru rozhodnutí popřela rovněž to, že by ze strany služebního funkcionáře docházelo k úmyslnému bránění práv příslušníků, jak tvrdí žalobce. VI. Právní názor soudu (13) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. (14) Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, které se nevypořádaly jednak s jeho námitkami obsaženými ve vyjádření ze dne 9. 2. 2014 a jednak s námitkami žalobce obsaženými v jeho odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. (15) Rozhodnutí správního orgánu lze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny. (16) Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu by mělo být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, z jakého důvodu považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. [Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní, Komentář: Praha: Leges, 2014, 696 s.] (17) Z uvedeného je zřejmé, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů lze dovodit ve vztahu k rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o opravném prostředku účastníka. V nyní projednávané věci se tak krajský soud bude zabývat námitkou žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. (18) Žalobce v odvolání rozporoval nedostatek formálních náležitostí prvoinstančního rozhodnutí, dále bylo namítáno porušení práva žalobce na spravedlivý proces, kdy mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, dále žalobce rozporoval postup prvoinstančního orgánu, který se nezabýval jeho námitkami obsaženými ve vyjádření ze dne 9. 2. 2014, dále rozporoval postup správního orgánu, který rozhodl toliko o části nároků žalobce a v poslední řadě žalobce rozporoval způsob, kterým byla uplatněna námitka promlčení ze strany správního orgánu. (19) Z žalobou napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že se žalovaná na straně 2 nejprve zabývala námitkou žalobce týkající se formálních náležitostí prvostupňového rozhodnutí, kdy konstatovala, že toto bylo řádně žalobci zasláno prostřednictvím datové schránky a bylo opatřeno elektronickou značkou, z dalšího postupu žalobce se pak jasně podává, že se s obsahem prvostupňového rozhodnutí řádně seznámil a na toto adekvátně reagoval. K žalobcem namítanému porušení jeho práva na seznámení se s podklady pro rozhodnutí a k vyjádření se k těmto podkladům, žalovaná na straně 3 napadeného rozhodnutí uvedla, že se žalobce s podkladovými materiály k dané věci seznámil dne 28. 2. 2014 a dne 18. 3. 2014 se k podkladům rozhodnutí rovněž vyjádřil. K částečnému rozhodnutí prvostupňového orgánu se žalovaná vyjádřila rovněž, a to na straně 3 napadeného rozhodnutí, kde uvedla, že o této části nároků bylo služebním funkcionářem rozhodnuto, neboť o promlčení této části není pochyb. K oddělení těchto nároků dle žalované došlo rovněž z důvodu, aby v dalším řízení nedocházelo k nejasnostem. K uplatněné námitce promlčení se žalovaná vyjádřila na straně 4 rozhodnutí, kde uvedla, že námitka byla uplatněna v rámci žádosti prvostupňového orgánu o doplnění žádosti žalobce. Rovněž k reakci na vyjádření žalobce ze dne 9. 2. 2014 se žalovaná vyjádřila, když uvedla, že v tomto vyjádření žalobce žádal o informace potřebné k hájení jeho práv, aniž by reagoval na žádost správního orgánu o upřesnění jeho žádosti. (20) Na základě shora uvedených obsahových náležitostí odůvodnění napadeného rozhodnutí, neshledal krajský soud žalované rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí zabývala veškerými odvolacími námitkami žalobce. Nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí z důvodu nevypořádání skutečností uvedených žalobcem v jeho vyjádření ze dne 9. 2. 2014 konstatovat nelze, neboť o nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze uvažovat pouze ve vztahu k rozhodnutí o opravných prostředcích účastníka, nikoliv ve vztahu ke skutečnostem uplatněným v prostém vyjádření, jak namítá žalobce. Takový závěr by byl zjevně neudržitelný, neboť po správních orgánech nelze požadovat, aby reagovaly na jakékoliv vyjádření či tvrzení žalobce. (21) Zásadní procesní pochybení ze strany správního orgánu prvního stupně je žalobcem spatřováno v tom, že bylo rozhodnuto pouze o části jeho nároku, bez toho aniž by v průběhu správního řízení došlo k vydání rozhodnutí o vyloučení části nároku žalobce. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak bylo vydáno na základě vadného procesního postupu a bez opory v zákoně. (22) Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 5. 3. 2014 bylo rozhodnuto o části nároku žalobce týkajícího se období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2010 tak, že tato část nároku žalobce byla z důvodu jejího promlčení zamítnuta. (23) Dle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup. (24) Dle ust. § 148 odst. 1 písm. b) správního řádu může správní orgán, pokud to umožňuje povaha věci a je to účelné, vydat rozhodnutí v části věci, jímž zpravidla rozhodne o právních poměrech jen některých účastníků nebo rozhodne jen o některých právech anebo povinnostech, o kterých se v řízení rozhoduje. (25) Správní řád nestanoví konkrétní podmínky, které musí být pro vydání těchto zvláštních typů rozhodnutí splněny. Je proto na uvážení správního orgánu (zejména z hlediska procesní ekonomie a rychlosti řízení), zda v případě, kdy je to fakticky možné, takové rozhodnutí vydá, nebo nikoli. [Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 610.] (26) Ze shora citovaných ustanovení správního řádu, která lze aplikovat i ve věci služebního poměru žalobce a nároků z něj plynoucích, vyplývá, že správní orgán na základě vlastního uvážení může vydat rozhodnutí pouze o části věci. V nyní projednávaném případě správní orgán rozhodl pouze o části žalobcem uplatněných nároků, protože tuto část nároků označil za promlčenou. Takový postup správnímu orgánu umožňuje zákon, který nestanovuje konkrétní podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně nebyl povinen nejprve vydávat rozhodnutí o vyloučení této části nároku, neboť toto mu zákon neukládá. Námitka žalobce týkající se vadného procesního postupu správního orgánu prvního stupně, který dle žalobce v rozporu se zákonem rozhodl pouze o části jeho nároku, aniž by tento nárok dříve vyloučil k samostatnému projednání, nebyla, proto krajským soudem shledána důvodnou. (27) Žalobce dále označil žalobou napadené rozhodnutí za vadné, neboť z něj není patrné, z jakých důvodů bylo tímto rozhodnutím prvoinstanční rozhodnutí změněno, když jeho žádost byla opět zamítnuta. Z žalovaného rozhodnutí není změna prvostupňového rozhodnutí žádným způsobem patrná. (28) Z obsahu žalovaného rozhodnutí vyplývá, že jím byl částečně změněn výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které bylo ve zbytku potvrzeno. Změna výroku prvostupňového rozhodnutí spočívá v následujícím textovém znění: „Podle ust. § 181 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), zamítám s odkazem na ust. § 211 odst. 2 zákona, podle kterého připadá polední den lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná běžet, a při uplatnění námitky promlčení ve vztahu k peněžitým nárokům ze služebního poměru ve smyslu ust. § 207 odst. 1 služebního zákona promlčené peněžité nároky žalobce za období od 1. ledna 2007 do 26. prosince 2010, o které požádal svým podáním ze dne 19. prosince 2013 (doručeným dne 27. prosince 2013) nazvaným žádost o doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu a v dalším napadené rozhodnutí potvrzuji.“ (29) Z porovnání se zněním výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že ze strany žalované došlo k úpravě výroku rozhodnutí, kdy žalovaná nejprve poukázala na znění ust. § 211 odst. 2 služebního zákona, které upravuje běh promlčecí lhůty a až následně zmínila ust. § 207 odst. 1 služebního zákona upravující samotné promlčení. Od těchto zákonných ustanovení potom žalovaná dovodila promlčení části žalobcových nároků na doplacení služebního příjmu, a to za období od 1. ledna 2007 do 26. prosince 2010. Oproti prvostupňovému rozhodnutí, kde byly promlčené nároky určeny obdobím od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2010, tak byla část promlčených nároků vymezena od 1. 1. 2007 do 26. 12. 2010. (30) Z ust. § 190 odst. 8 služebního zákona se podává, že odvolací orgán může napadené rozhodnutí změnit, pokud pro to shledá důvody. (31) Ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu k rozhodnutí odvolacího orgánu vádí, že tento orgán může odvoláním napadené rozhodnutí změnit, pokud shledá, že je v rozporu s právními předpisy či že je nesprávné. (32) Žalovaná tak podstatným způsobem změnila výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kdy oproti rozhodnutí prvostupňovému stanovila promlčenou část nároku žalobce v období od 1. 1. 2007 do 26. 12. 2010. Správní orgán prvního stupně jako promlčenou část nároků žalobce vymezil období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2010 (33) Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu žalovaná postupovala dle ust. § 180 odst. 8 služebního zákona a odvoláním napadené rozhodnutí změnila. Žalovaná tento svůj postup žádným způsobem nezdůvodnila a z rozhodnutí tak není zřejmé, z jakého důvodu ke změně došlo. (34) Krajský soud k tomuto poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008 č.j. 2As 20/2008 – 73, v němž tento soud uvedl: „Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda změnou rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu je možné doplnit absentující výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Zde je nutno především zdůraznit, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí, a že tedy v zásadě není vyloučeno, aby odvolací správní orgán (zde stěžovatel) napravil vady řízení před správním orgánem prvého stupně, stejně jako rozhodnutí v něm vydaného. Při změně rozhodnutí pak platí obě rozhodnutí společně (tvoří fakticky jeden celek), a to v mezích provedených změn. Změna rozhodnutí ale spočívá výhradně ve změně výroku, protože pouze výrok je závaznou a vykonatelnou částí správního aktu, kterou se přiznává účastníkům řízení určité právo nebo se mu stanoví určitá povinnost, popř. se závazně deklaruje, že zde určité právo nebo povinnost je, či není. Změna výroku navíc musí být podepřena vyložením důkazního a právního stavu a z nich vyplývajících odlišností mezi důvody rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně. Za situace, kdy prvostupňové rozhodnutí v odvolacím řízení neobstojí, je třeba zvážit, zda povaha věci připouští jeho změnu, či zda není na místě jeho zrušení a vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně k nápravě vad.” (35) Změna výroku žalovaného rozhodnutí nebyla žalovanou podpořena výkladem důkazního ani právního stavu a není z něj zřejmé, z jakého důvodu k této změně došlo. (36) Námitka žalobce, dle níž je napadené rozhodnutí vadné pro nedostatek zdůvodnění změny prvoinstančního rozhodnutí, byla krajským soudem shledána důvodnou. (37) Další vada řízení je žalobcem spatřována ve způsobu provádění důkazů žalovanou, která namísto výslechu svědků žádá jejich písemná vyjádření, kterými tak nahrazuje jejich ústní výpovědi a znemožňuje žalobci klást otázky svědkům. Podklady, o které žalovaná opírá svoje rozhodnutí (vyjádření vedoucího Odboru personálního, vyjádření nprap. J.K.) je nutné považovat za nezákonně pořízené. Naproti tomu žalobcem navrhované výslechy svědků jsou zamítány bez náležitého odůvodnění. (38) Dle ust. § 180 odst. 2 služebního zákona je důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci, zejména výpovědi a vyjádření účastníka, svědků a jiných osob, doklady a jiné písemnosti nebo záznamy, odborná vyjádření, znalecké posudky, potvrzení, listiny, protokoly o ohledání a pořízená dokumentace skutkového děje. (39) Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná vycházela ze spisového materiálu správního orgánu prvního stupně, ze stanoviska JUDr. P.T. k nepromlčeným nárokům žalobce, z doporučení senátu poradní komise a rovněž z vyjádření R.V. aj.K., kteří ve správním řízení podávali písemná vyjádření k tvrzení žalobce, dle něhož docházelo ze strany služebních funkcionářů k zastrašování jednotlivých příslušníků bezpečnostních sborů, kterým mělo být zabráněno v uplatňování nároků těchto příslušníků. (40) Krajský soud z obsahu spisového materiálu (č.l. 429 a 430 spisu) zjistil, že jeho součástí je též úřední záznam ze dne 2. 6. 2014, v němž nprap. IOS Tábor J.K. podává stanovisko k žalobcem tvrzenému zastrašování příslušníků bezpečnostních sborů, které mělo zabránit těmto příslušníkům v uplatňování jejich nároků. Součástí spisu je dále písemné vyjádření plk. R.V., náměstka ředitele pro vnější službu, v němž k žádosti žalované uváděl, že k žádnému zastrašování příslušníků policie z jeho strany nedocházelo a on nikomu v uplatňování práv nebránil. (41) Krajský soud k otázce dokazování prováděnému správními orgány poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006 č.j. 7Ca 104/2005 - 26, v němž tento soud uvedl: „V řízení o služebním poměru podle zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, je třeba při zjišťování skutečného stavu věci vycházet zejména z původních důkazů. Je – li možné v dané věci vyslechnout svědky, nemůže podstata dokazování spočívat pouze v provedených úředních záznamech, ale je nutné svědky vyslechnout, a to i za přítomnosti policisty, s nímž je vedeno příslušné řízení ve věci služebního poměru, aby mohly být svědkům kladeny otázky a policista tak měl i reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které tito svědci uvádějí.“ (42) Krajský soud se se závěry uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ztotožňuje. Žalovaná nemůže rezignovat na své procesní povinnosti tím, že jednotlivé skutečnosti dokládá prostřednictvím úředních záznamů či písemných vyjádření, které mají nahrazovat svědecké výslechy. Žalobce musí mít možnost být tomuto výslechu přítomen a musí mít možnost klást svědkům otázky. Žalovaná tímto způsobem nemůže krátit procesní práva žalobce ve stádiu dokazování ve správním řízení. (43) Námitka žalobce týkající se vad řízení před správním orgánem ve vztahu prováděnému dokazování byla s ohledem na výše uvedené skutečnosti shledána důvodnou. (44) Z obsahu správního spisu se dále podává, že žalovaná neprovedla žalobcem navrhované výslechy svědků. Tento svůj závěr zdůvodnila poukazem na skutečnost, že oba navrhovaní svědci jsou zastupováni zástupcem žalobce a z tohoto důvodu je žalovaná vyhodnotila jako zaujaté. (45) K tomuto krajský soud uvádí, že je pouze na uvážení správního orgánu, zda přistoupí k provedení účastníkem navrhovaných důkazů či nikoliv. Svůj závěr však musí řádně odůvodnit. V daném případě žalovaná k výslechu žalobcem navrhovaných svědků nepřistoupila, neboť dospěla k závěru, že by v dané věci mohli být zaujatí. Tato část námitky žalobce nebyla shledána důvodnou. (46) Jako další procesní pochybení správních orgánů v nyní projednávané věci žalobce označil postup žalované, která si účelově nechává zpracovávat právní stanoviska, z nichž pak vychází. Stanovisko JUDr. P.T. je svým charakterem právním posouzením a je nepřípustným podkladem pro vydání rozhodnutí. (47) Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že správní orgán prvního stupně dne 24. 3. 2014 požádal JUDr. P.T. z Policejní akademie ČR o vyjádření, zda lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru byla určena v souladu se zákonem. Dne 20. 5. 2014 bylo správnímu orgánu prvního stupně zasláno stanovisko JUDr. P.T. k promlčení. V tomto stanovisku dospěl JUDr. T. k závěru, že v případě žalobce jsou promlčeny všechny nároky, které vznikly do 27. 12. 2010. (48) Správní orgán prvního stupně si tedy během správního řízení vyžádal vyjádření JUDr. T., který působí na Katedře soukromoprávních disciplín na Policejní akademii v Praze. Ke stejným závěrům učiněným JUDr. T. dospěla rovněž poradní komise žalované ve svém doporučení ze dne 30. 6. 2014. (49) Krajský soud neshledal důvodnou ani tuto námitku žalobce, neboť má za to, že se nejedná o nepřípustné podklady rozhodnutí správního orgánu. Vyjádření představitele Policejní akademie a rovněž i stanovisko poradní komise mají v daném případě doporučující charakter a nelze dospět k závěru, že by z nich správní orgány vycházely beze zbytku. Tomuto závěru svědčí i skutečnost, že JUDr. T.ve svém vyjádření označil za promlčené všechny nároky žalobce, které vznikly do 27. prosince 2010, správní orgán prvního stupně však jako promlčené označil nároky žalobce v období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2010. Obě stanoviska byla pořízena za účelem zjištění názorů odborných subjektů působících v dané oblasti a jednalo se toliko o vyjádření těchto orgánů k dané problematice. Konečně ani služební zákon a správní řád nezakazují správním orgánům vyžadovat si právní názory k problematickým právním otázkám. Žalobce navíc byl s oběma vyjádřeními seznámen a na obě adekvátně reagoval, jak je zřejmé ze správního spisu. (50) Nedůvodnou byla shledána rovněž námitka žalobce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu, kterou žalobce zpochybňuje postup žalované, která se nezabývala personálním obsazením operačního střediska, výkonem služby, rozvržením služby či výkonem přestávek ve službě. (51) V nyní projednávané věci bylo žalobou napadeným rozhodnutím rozhodováno o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byla zamítnuta část nároků žalobce z důvodu jejich promlčení. Z povahy věci je zřejmé, že se žalovaná napadeným rozhodnutím zabývala toliko skutečnostmi, jež k promlčení části nároků žalobce vedly a neměla tudíž důvod zabývat se personálním obsazením daného operačního střediska či rozvržením služeb jednotlivých příslušníků. Obsah odůvodnění žalovaného rozhodnutí potom koresponduje s obsahem odvolání žalobce, které i s ohledem na charakter prvostupňového rozhodnutí, nerozporuje nedostatečně zjišťovaný skutkový stav, neboť otázka promlčení části nároků představuje především právní rovinu dané problematiky. V případě rozhodnutí o promlčení části nároků žalobce nebyl správní orgán prvního stupně a stejně tak ani žalovaná povinni zabývat se skutkovým stavem věci s ohledem na personální obsazení či výkon služby. Podstatou věci je posouzení, zda-li jsou naplněny zákonné podmínky promlčení části nároků žalobce. Skutkovými okolnostmi věci by se správní orgány měly zabývat v případě zbývající části uplatněných nároků žalobce, které nebyly správními orgány shledány jako promlčené. (52) Konečně se krajský soud zabýval samotnou otázkou promlčení žalobcových nároků na doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu. (53) Žalobce předně namítl žalovanou nesprávně uplatněnou námitku promlčení. Námitka promlčení nebyla žalovaným uplatněna v souladu s ust. § 206 odst. 1 služebního zákona, když nebyla uplatněna před vydáním rozhodnutí a žalobce tak byl zkrácen na svých právech, neboť se k ní nemohl odpovídajícím způsobem vyjádřit. (54) Dle ust. § 206 odst. 1 služebního zákona se právo promlčí, pokud nebude uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení se přihlédne jen, pokud se účastník nebo bezpečnostní sbor, vůči němuž se právo uplatňuje, práva na promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat. (55) Námitkou promlčení a jejím soukromoprávním původem se zabýval Nejvyšší správní soud například ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2015 č.j. 2As 4/2015 – 26, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ač žalovaný ve správním řízení sám rozhodoval o nároku vůči němu uplatněnému, jedná se o nárok, u něhož je jednou z možných zábran prosazení nároku uplatnění námitky promlčení. Promlčení je institut původu soukromoprávního, byť se uplatňuje někdy i v právu veřejném (viz např. § 70 dřívějšího zákona o správě daní a poplatků). Znakem promlčení je, že nárok se stane nevymahatelným, pokud příslušná osoba (ten, kdo má na základě nároku plnit věřiteli) promlčení namítne, tj. učiní příslušný projev vůle vůči věřiteli. Ostatně zákon č. 221/1999 Sb., podle něhož žalovaný rozhodoval, v § 159 odst. 1 předpokládá, že je třeba se promlčení dovolat, a pokud se tak stane, nelze nárok přiznat. Na tom také stála správní rozhodnutí v dané věci.“ (56) Odborná literatura k námitce promlčení uvádí, že musí být vznesena při nalézacím řízení., aby k ní soud mohl a musel přihlédnout. Pokud však námitka nebyla včas vznesena a příslušné rozhodnutí nabylo právní moci, promlčení není možné namítat dodatečně. Námitka promlčení je úkonem adresovaným soudu. Nicméně na druhou stranu, aby vznesení námitky promlčení bylo účinné vůči žalobci, musí se o tomto úkonu dozvědět. [Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v soukromém právu. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2015, 53 s.] (57) Z výše uvedeného vyplývá, že námitka promlčení je vůči subjektu, který se domáhá určitého plnění, účinná tehdy, pokud se o ní dozví. Tedy v okamžiku, kdy příslušná osoba učiní příslušný projev vůle vůči tomuto nárokujícímu subjektu. (58) Přestože institut promlčení má povahu soukromoprávní, má krajský soud za to, že shora uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávaný nárok žalobce, i když má povahu veřejnoprávní. (59) Žalovaná ve svém rozhodnutí (str. 4) uvedla, že námitka promlčení byla vůči žalobci “použita”, když byl žádán o doplnění jeho žádosti. (60) S obsahu spisového materiálu (č.l. 6) bylo krajským soudem zjištěno, že žalobce byl náměstkem ředitele Krajského ředitelství pro vnější službu dne 13. 1. 2014 vyzýván k doplnění žádosti. Z obsahu této výzvy konkrétně vyplývá, že žalobce byl vyzván k tomu, “[...] aby ve smyslu § 207 zákona uvedl počet a konkrétní dny, ve kterých dle jeho názoru došlo k neoprávněnému nařízení a odsloužení přesčasových hodin do limitu 150 hodin v jednotlivých kalendářních letech, neboť jím uváděný nárok za roky 2007, 2008, 2009, 2010, 2011 a 2012, který vyčíslil částkou 273.375 Kč, po odečtení všech odvodů 204.897 Kč, je tak nesprávný.” (61) Krajský soud shora uvedenou výzvu na rozdíl od žalované nepovažuje za řádně uplatněnou námitku promlčení vůči žalobci. Takto učiněná námitka promlčení nemůže být vůči žalobci účinná, neboť ji nelze považovat za dostatečně určitý projev vůle učiněný bezpečnostním sborem vůči žalobci. Žalobce z pouhého odkazu na ust. § 207 služebního zákona nemohl seznat, že se jedná o námitku promlčení a nemohl se k ní odpovídajícím způsobem vyjádřit či na ni jakkoliv reagovat. (62) Správní orgán prvního stupně tedy bez toho aniž by vůči žalobci řádně uplatnil námitku promlčení, a to například v rámci ústního jednání či samostatným písemným úkonem učiněným vůči žalobci, vydal částečné rozhodnutí, kterým část nároků žalobce zamítl z důvodu jejich promlčení. Žalobce se tak o tvrzeném promlčení jeho nároku dozvěděl až prostřednictvím prvoinstančního rozhodnutí, aniž by měl možnost se k této skutečnosti před vydáním rozhodnutí jakkoliv vyjádřit či na ni jinak adekvátně reagovat. Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán prvního stupně měl možnost kdykoliv během správního řízení námitku promlčení vůči žalobci uplatnit, a to například bezprostředně poté, co byl srozuměn se stanoviskem JUDr. T. k dané problematice. Správní orgán však námitku promlčení uplatnil až v rámci svého rozhodnutí. Takový postup by bylo lze považovat za správný, pokud by v případě předmětných nároků šlo o lhůtu prekluzivní, kdy by správní orgán byl z úřední povinnosti povinen k této skutečnosti přihlédnout. V případě promlčecí lhůty však byl správní orgán tuto námitku povinen uplatnit tak, aby se o ní žalobce řádným způsobem dozvěděl a byla tak vůči němu účinná a současně na ni mohl adekvátně reagovat, a to například námitkou rozporu s dobrými mravy. (63) Na druhé straně krajský soud z obsahu správního spisu (č.l. 410) zjistil, že dne 7. 5. 2014, tedy až v rámci řízení o odvolání žalobce, vydala žalovaná Vyrozumění o možnosti seznámit se s podkladovými materiály před vydáním rozhodnutí. Obsahem tohoto vyrozumění je pod bodem a) sdělení, že v části, ve které bývalý příslušník žádá o realizaci práva za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2010 se bývalý příslušník domáhá peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru, které již jsou promlčeny. Lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru vyplývající z ust. § 207 odst. 1 zákona tak marně uplynula dne 31. 10. 2010. Žalovaná tak umožnila žalobci vyjádřit se k tvrzenému promlčení části jeho nároku, avšak stalo se tak až v rámci řízení o odvolání žalobce, nikoliv v řízení před správním orgánem prvního stupně, který s uplatňovaným promlčením části nároku žalobce seznámil až prostřednictvím svého rozhodnutí. (64) Žalobcem namítaná vada řízení, dle níž námitka promlčení nebyla v řízení před správním orgánem řádně vznesena, byla krajským soudem shledána důvodnou. Nicméně tato vada byla I. stupně napravena v řízení odvolacím, kdy se žalobce měl možnost vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí. (65) Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce týkající se nesprávně stanoveného počátku běhu promlčecí lhůty. (66) Žalovaná dovozuje promlčení části nároku žalobce na doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu z jeho žádosti ze dne 19. 12. 2013, která byla žalované doručena dne 27. 12. 2013. Nárok na výplatu přesčasových služeb za období od 1. 1. 2007 do 26. 12. 2012 je s ohledem na tříletou propadnou lhůtu promlčen. (67) Žalobce poukázal na skutečnost, že k vyrovnávání přesčasových služeb docházelo na konci kalendářního roku a k tomuto časovému okamžiku je tedy nutné vztáhnout i počátek promlčecí doby. Počátek promlčecí lhůty nelze vztahovat k okamžiku, kdy tato služba byla jako přesčasová označena, neboť v následujícím měsíci takováto služba přesčas mohla být použita k vyrovnání základní doby služby v týdnu či měsíci. (68) Dle ust. § 206 odst. 1 služebního zákona se právo promlčí, jestliže nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení práva se přihlédne jen v případě, že bezpečnostní sbor nebo účastník, vůči němuž se právo uplatňuje, se práva promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat. (69) Dle ust. § 207 odst. 1 služebního zákona lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí 3 roky, není-li stanoveno jinak. Dle odst. 2 tohoto ustanovení činí lhůta pro uplatnění nároku na jednotlivá opětující se plnění 3 roky ode dne jejich splatnosti. (70) V nyní projednávané věci bylo z obsahu správního spisu, jakož i z předchozí činnosti soudu v obdobných věcech týkajících se neproplacených nezákonně nařízených přesčasových služeb, zjištěno, že žalovaná příslušníkům neproplácela služby přesčas, neboť tyto služby v rozporu se zákonem jako přesčasové označeny nebyly, když se takto stalo až na základě judikatury správních soudů. (71) Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná poukázala na stanovisko JUDr. T., který vyslovil názor, dle něhož jsou veškeré nároky žalobce, které vznikly do 27. 12. 2010 promlčené. Dle tohoto stanoviska žalobci do tohoto data vznikl nárok pouze za službu přesčas konanou do konce srpna roku 2010. (72) Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, od jaké doby žalovaná stanovila počátek běhu tříleté promlčecí lhůty za jednotlivé dílčí nároky na služební příjem za službu přesčas. Žalovaná ve vztahu k běhu této lhůty jako rozhodné stanovila datum žádosti žalobce s tím, že tři roky nazpět od data doručení žalobcovy žádosti jsou veškeré jeho nároky promlčené. Počátek běhu promlčecí lhůty za dílčí nároky žalobce žalovanou uvedeny nebyly. (73) Dle shora citovaného ust. § 207 odst. 1 služebního zákona činí lhůta pro uplatnění nároku na jednotlivá opětující se plnění 3 roky ode dne jejich splatnosti. V nyní projednávané věci žalovaná stanovila promlčené nároky pouze podle data doručení žádosti žalobce, aniž by zkoumala, od kdy vlastně promlčecí lhůty u jednotlivých dílčích nároků počaly běžet a zda tedy žádost žalobce byla podána po uplynutí promlčecí lhůty či nikoliv. (74) Žalovaná v napadeném rozhodnutí žádným způsobem neuvedla skutečnost rozhodnou pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty. (75) Dle ust. § 112 odst. 2 služebního zákona je příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Ve služebním příjmu ředitele bezpečnostního sboru a jeho zástupce je přihlédnuto k veškeré službě přesčas. (76) Dle ust. § 128 odst. 1 služebního zákona je služební příjem splatný zpětně za měsíční období, a to ve výplatním termínu, který stanoví vedoucí bezpečnostního sboru, nejpozději však do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém příslušníkovi nárok na služební příjem nebo na některou jeho složku vznikl. Připadne- li výplatní termín na sobotu, neděli nebo svátek, je služební příjem splatný v den výkonu služby, který předchází výplatnímu termínu. (77) Dle ust. § 132 služebního zákona při poskytování služebního příjmu za službu přesčas a odměny za služební pohotovost sčítá bezpečnostní sbor celkovou dobu výkonu služby a dobu služební pohotovosti, kterou příslušník konal v kalendářním měsíci, a po sečtení poskytne služební příjem nebo odměnu pouze za celé hodiny. (78) Z citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že přesčasové služby jsou policejním příslušníkům vypláceny zpětně za měsíční období, a to ve stanoveném výplatním termínu, nejpozději však do konce kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém příslušníkovi nárok na služební příjem nebo jeho složku vznikl. (79) V nyní projednávané věci však žalovaná v průběhu let 2007 až 2010 předmětné odpracované služby žalobce a ostatních policejních příslušníků jako přesčasově nevedla, když tyto označila pouze jako službu konanou v důležitém zájmu spočívajícím v nezbytném trvalém a dlouhodobém požadavku na zajištění nepřetržité činnosti operačního střediska. Z tohoto důvodu žalobci ani dalším příslušníkům takto odpracovanou službu jako přesčasovou nevyplácela. (80) Krajskému soudu je z vlastní činnosti (viz rozhodnutí sp. zn. 10A 141/2014 nebo 10A 142/2014) známo, že elektronický systém EKIS WEB nedovoloval zadat služby přesčas, z tohoto důvodu docházelo k rozdílům mezi plánovacími plachtami a údaji v tomto systému. Služby tudíž předem nebyly jako přesčasové plánovány, to se dělo až následně jejich dodatečným zadáním do systému EKIS WEB. Služba vykonávaná nad základní plánovanou službu nebyla v systému EKIS WEB označena jako přesčas v době, kdy vznikla, ale až s určitým časovým odstupem. Skutečné přesčasové hodiny vykazovány nebyly, neboť bylo nutné pokrýt reálnou potřebu operačního střediska a tímto způsobem byl vyrovnáván fond pracovní doby. Přesčasy nikdo neplatil. Základní plánovaná služba a služba přesčasová byly vyrovnávány v rámci vyrovnávacího období v rozsahu jednoho roku. Toto vyrovnávací období sloužilo k vyrovnání fondu pracovní doby. (81) Služba vykonaná žalobcem i jinými příslušníky nebyla v letech 2007 až 2010 jako přesčasová vedena, ačkoliv jako přesčasová služba vykonaná do rozsahu 150 hodin být vedena měla. Jako přesčasová tudíž tato služba ani nebyla proplácena, ačkoliv pokud by tomuto tak bylo, mělo by k jejímu vyplacení dojít vždy do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž byla vykonána. Žalovaná tak fakticky nemůže stanovit běh promlčecí lhůty od každého měsíce, v němž měla být přesčasová služba žalobci vyplacena. K označení těchto služeb jako přesčasových vykonaných v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce došlo až dodatečně na základě judikatury správních soudů. Do této doby byla tato služba žalobce označena za základní službu, která byla v rámci jednotlivých měsíců v kalendářním roce dorovnávána tak, aby byl naplněn fond pracovní doby. K tomuto dorovnávání docházelo vždy do konce kalendářního roku. I pokud by tedy žalovaná službu žalobce označila za přesčasovou, stalo by se tak až na základě výsledků tohoto dorovnání, k němuž docházelo vždy na konci roku. K výplatě takto stanovené přesčasové služby by tudíž došlo až na konci roku. Ani takto však přesčasová služba žalobce ze strany žalované připuštěna nebyla, neboť žalovaná ji jako přesčasovou uznala až na základě rozhodnutí správních soudů. (82) Ze shora uvedeného je zřejmé, že nárok žalobce na služební příjem za přesčasovou službu vykonanou do rozsahu 150 hodin v kalendářním roce žalobci vznikl výkonem této služby. Fakticky však jako přesčasová tato služba označená žalovanou v případě žalobce dosud nebyla, když žalovaná dosud rozhodla pouze o části nároků žalobce z této služby, které označila jako promlčené. Výplatní termín takto vykonaných přesčasových služeb za jednotlivé měsíce v roce 2007 až 2010 stanoven nebyl a žalovaná tak nemůže počátek běhu promlčecí lhůty stanovit dodatečně vždy k měsíci následujícímu po vykonání této přesčasové služby. Z praxe policejních příslušníků vyplývá, že služby těchto příslušníků by fakticky mohly být jako přesčasové označeny až na základě vyrovnávacího období, kterým byly základní plánovaná služba a služba přesčasová vyrovnávány, a to v rozsahu jednoho roku. Promlčecí lhůta by tak fakticky počala běžet až na konci tohoto vyrovnávacího období, tedy vždy na konci příslušného kalendářního roku. Z tohoto vyplývá, že nárok žalobce na služební příjem za službu přesčas do rozsahu 150 hodin uplatněný dne 27. 12. 2013, nemohl být za období roku 2010 promlčen, když k jeho promlčení by došlo až na konci roku 2010 (případně začátkem roku 2011, a to podle data výplatního termínu a tedy splatnosti tohoto nároku), pokud by žalobce žádost do této doby neuplatnil. (83) Žalovaná se s počátkem běhu promlčecí lhůty žádným způsobem nevypořádala, z obsahu odůvodnění jejího rozhodnutí lze toliko konstatovat, že počátek běhu této lhůty zřejmě stanovila k jednotlivým měsícům následujícím po měsících, kdy k přesčasové službě mělo docházet. Tento postup však není v souladu se skutkovým stavem tak, jak je krajskému soudu z jeho dosavadní činnosti znám, neboť k eventuelnímu stanovení přesčasových služeb fakticky mohlo dojít až na konci roku, kdy docházelo k dorovnání jednotlivých základních plánovaných služeb a služeb přesčas. (84) Naproti tomu námitka promlčení ze strany žalované nebyla krajským soudem shledána nemravnou. Soud v rámci této úvahy vycházel z konstantní judikatury civilních soudů. Nejvyšší soud k námitce uplatněné v rozporu s dobrými mravy ve svém rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 23Cdo 123/2011 uvedl, že „ […] dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.” (85) Z citovaného rozhodnutí je zřejmé, že námitku promlčení lze označit za rozpornou s dobrými mravy, pokud je jejím hlavním cílem poškodit či znevýhodnit povinnou osobu. V nyní projednávané věci nelze dospět k závěru, že by jediným účelem uplatněné promlčecí námitky bylo poškození žalobce. Žalovaná je v případě všech projednávaných nároků policejních příslušníků na služební příjem zjevně vedena snahou o dosažení cíle hospodářského. Z obsahu správního spisu jakož i z přístupu žalované není zřejmé, že by se žalobce snažila úmyslně poškodit či znevýhodnit. Rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení lze konstatovat pouze v případech výjimečných a za okolností, kdy by rozpor s dobrými mravy byl ve výjimečné intenzitě. Toto v dané věci konstatovat nelze. Žalovanou uplatněná námitka promlčení nebyla soudem shledána nemravnou. Žalované rovněž nelze klást k tíži, že se s otázkou rozporu této námitky s dobrými mravy nevypořádala, neboť žalobce tuto námitku ve svém odvolání řádně neuplatnil, když rozpor s dobrými mravy zmínil pouze v kontextu odvolací námitky uplatněné pod bodem 3. odvolání, aniž by tento rozpor blíže zdůvodnil. VII. Závěr a náklady řízení (86) Žaloba tudíž byla shledána důvodnou co do námitky týkající se vady žalovaného rozhodnutí, ze kterého není patrné, z jakého důvodu bylo změněno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Krajský soud žalobci rovněž přisvědčil v případě námitky nesprávného provádění dokazování ze strany žalované, která namísto výslechu svědků od těchto vyžádala pouze písemné vyjádření nebo učinila pouze úřední záznam. Důvodnou byla žaloba shledána rovněž s ohledem na nezákonnost námitky promlčení, která byla žalovanou vznesena způsobem, který je v rozporu se zákonem, a rovněž z důvodu nesprávného stanovení běhu promlčecí lhůty u jednotlivých nároků žalobce. (87) S ohledem na skutečnost, že řízení bylo zatíženo vadou již ve fázi před správním orgánem prvního stupně, který ve svém rozhodnutí konstatoval promlčení, bez toho aniž by řádně vznesl námitku promlčení a stejně tak se řádně nevypořádal s počátkem běhu promlčecí lhůty, postupoval krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. a spolu s žalovaným rozhodnutím zrušil též rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. krajský soud vrátil projednávanou věc žalované k dalšímu řízení. (88) Krajský soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 76 odst. 1 s.ř.s. (89) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 9.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, náklady celkem 9.800 Kč.

Poučení