3 Ad 17/2015 - 61

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: L. Ch., bytem H., D. 1233, zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.9.2015, č. j. PPR-22058-12/ČJ-2014-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 24.9.2015, č. j. PPR-22058-12/ČJ-2014-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.228 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Václava Strouhala, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhal žalobou zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný změnil rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 10.6.2014, č. 705/2014 tak, že zamítl žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu od 1.1.2007 do 12.9.2013. Současně k nároku týkajícím se období od 1.1.2007 do 11.9.2010 žalovaný uplatnil promlčení. V podané žalobě nejprve žalobce (dříve vrchní asistent Policie České republiky s hodností praporčíka) konstatuje, že byl zařazen u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, u Odboru ochrany sídelních objektů (později s názvem Odbor ochrany objektů zvláštního významu), 2. oddělení, 4. skupiny (dále jen „Útvar“). Žalobce nesouhlasí s napadeným rozhodnutím a namítá zejména nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, protože z něj není patrné, které důkazy žalovaný provedl, jaké závěry z nich vyvodil, jak se vypořádal s důkazy a skutečnostmi, které vyplynuly z dalších důkazů, chybí důvody, proč je nezohlednil k informaci o úsporném opatření a personálnímu podstavu, obecný odkaz na spisový materiál shledává nepřezkoumatelným a upozorňuje na procesní vady. Žalobce uvádí, že veškerá přesčasová služba byla pouze doplněním služby zajišťující zcela běžné úkoly. Až do konce roku 2013 od zaměstnavatele obdržel vždy pouze roční plán služby, v něm měl uvedené dny, ve kterých měl vykonávat svou běžnou 24 hodinovou službu, jiný rozpis služby nedostal, až od ledna 2014 mu byl plán služby sdělován vždy na měsíc dopředu. Do tohoto období mu byla rozvrhována služba na celý kalendářní rok, a tedy tzv. srovnávacím obdobím, v němž mu mohla být služba přesčas vykompenzována, měl být proto celý kalendářní rok. Z tohoto důvodu mohla být případná služba přesčas zohledněna v celém kalendářním roce podle § 53 odst. 1 písm. b) služebního zákona. Pokud by do spisu byly založeny žalovaným roční plány služeb, byl by z nich zřejmý personální podstav Útvaru, který Útvar neřešil výjimečně službou přesčas, nýbrž běžně do ní povolával jiné příslušníky. Veškerou nařízenou službu přesčas sloužil v jiných skupinách než ve své, přitom za celou dobu výkonu přesčasové služby nebyla zaznamenána žádná mimořádná událost, např. ponechání žalobce ve službě z důvodu nenastoupení služby střídajícího příslušníka ani aktuální ohrožení objektu. Žalobce namítá, že z odůvodnění nařízení služby přesčas do limitu 150 hodin v letech 2010 až 2013 nelze dovodit, za kterého konkrétního příslušníka sloužil službu přesčas, o tom žádný doklad nebyl do spisu doložen, ani o tom, se kterými dalšími příslušníky tuto službu přesčas sloužil. Tím, že personální situace Útvaru nebyla dostatečná, za chybějící desítky příslušníků byly nařizovány služby přesčas a ty nebyly proplácené, byly uspořeny finanční prostředky v řádech miliónů korun. Ačkoli žalovaný uvádí, že chybělo 2% příslušníků, tedy cca 10 - 26 lidí, má za to, že i takové množství chybějících příslušníků může značně ovlivnit důvody pro nařizování služby přesčas, byť tím se ani žalovaný, ani prvostupňový orgán, nezabývají. Oporou jeho tvrzení je zápis ze Štábu č. 4/2012 ze dne 6.2.2012, v něm je zmiňován tabulkový podstav příslušníků z r. 2012 a 2014, vždy mínus přes 70 lidí, služba přesčas je u Útvaru úsporným opatřením, na místo toho, aby potřeba služby přesčas byla kompenzována počtem dalších příslušníků a za nařízenou službu přesčas tzv. „neplacenými přesčasy“ bylo ušetřeno např. za rok 2011 cca 20.000.000,- Kč. To vyplývá i z výkazů odpracovaných hodin, dle nichž potřeba služby přesčas se pohybuje v několika stovkách hodin za měsíc. Žalobce konstatuje, že přesčas se stal naprosto běžnou službou postrádající znak výjimečnosti, žalovaný nezjišťoval objektivní stav ohledně nařizování služebních pohotovostí, které úzce souvisí s nařizováním proplácení služby přesčas. Žalobce upozorňuje na možnost obcházení účelu zákona či možnost diskriminace mezi příslušníky, když služba přesčas nařízená v pohotovosti je ze zákona zcela placená. Žalovaný nezaložil do spisu všechny mu známé informace o konkrétních důvodech nařízení služby přesčas, o proplacení. Žalobce namítá, že na něho žalovaný nevztáhl trvalý úkol policejního prezidenta č. 86/K z roku 2007, kterým bylo všem služebním funkcionářům stanoveno, aby zabezpečili cílový stav, podle kterého bude přesčasová práce z 50 % hrazená. Žalobce shledává, že nařízení přesčasové služby z důvodu např. dovolené či ozdravného pobytu jiného příslušníka, jako pro zákonné nároky vyplývající ze zákona, nelze z důvodu jejich předvídatelnosti tzv. vykrýt, to je v rozporu se zákonem. Ani zdravotní neschopnost, darování krve, či další déle trvající překážky příslušníků, neshledává žalobce relevantními důvody pro nařízení služby přesčas. Takové důvody souvisí s běžným chodem Útvaru, ten s nimi musí počítat. U mimořádné dovolené měl bezpečnostní sbor např. změnit příslušníkům službu ve smyslu § 53 odst. 1 služebního zákona, který cituje, tak, aby mohli jiní příslušníci vykonávat svoji běžnou službu, nebo mimořádné dovolené neudělit, poukazuje na § 66 odst. 1 služebního zákona, který tak preferuje důležité zájmy služby. Tyto důvody však nejsou ve spisu doloženy, např. neschopnost ve službě. Pokud existovala překážka na straně příslušníka, pak tato překážka měla přednost před institutem dovolené. Bezpečnostní akce, na které žalovaný poukazuje jako na mimořádné, např. zasedání Vlády ČR, Senátu, Poslanecké sněmovny, Parlamentu ČR, zahraniční návštěvy, povolené demonstrace, to vše spadá do běžné náplně pracovních úkolů Útvaru, současně to byly akce dlouhodobě plánované, žádné mimořádné situace, které by vyžadovaly aktuální vyšší množství příslušníků, žádná mimořádná událost se na nich neudála, ani není tvrzena či dokladována. K takovým důvodům namítaným v napadeném rozhodnutí chybí konkrétní podklady s předpokladem znaku výjimečnosti. Mimořádná událost by i byla zaznamenána v knize služeb, nic takového v ní není. Pokud to měly být jen přesčasy do 150 hodin, pak nebyl žalovaným doložen výkaz odpracovaných hodin běžné služby k porovnání, co je přesčasem a co běžným výkonem služby. Tomuto také odpovídá časové vytvoření dokumentů, nikoli statistik a vytištěných dokumentů ze systému, ale následně dotvořených různých tabulek, které byly vytvořeny ve stejný den ke správnímu řízení. Jejich správnost a úplnost bez původních podkladů nelze posoudit. Systém EKIS také není původním dokladem. Žalobce dovozuje, že veškeré události při rozdělování přesčasových služeb tak byly dopředu známy. Žalobce rovněž poukazuje na skutečnost, že spis neobsahuje žádné prvotní podklady pro vyhotovení tabulky "Analýza", jakými úvahami byl veden správní orgán při hodnocení důkazů, či užití právních předpisů, na základě jakých rozhodl. Pokud takové důkazy nejsou obsaženy ve správním spise, pak skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisovém materiálu; žalobce poukazuje na judikaturu. Upozorňuje, že v kopiích knih služeb jsou napsány záznamy jinou rukou a jinou propiskou, přitom i senát poradní komise zjistil nedostatky v původním odůvodnění služby přesčas. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobce shledává i v nedostatečném zdůvodnění, proč žalovaný pozměnil výrok rozhodnutí. Výrok, jako závazná a vykonatelná část správního aktu, přiznává účastníkům řízení určité právo nebo stanoví určitou povinnost, popř. závazně deklaruje, že zde určité právo nebo povinnost je, či není. Změna správního výroku tak musí být podepřena výkladem důkazního a právního stavu a z nich vyplývajících odlišností mezi důvody rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně. Za situace, kdy prvostupňové rozhodnutí v odvolacím řízení neobstojí, je třeba zvážit, zda povaha věci připouští jen jeho změnu, či zda není na místě jeho zrušení a vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně k nápravě vad; žalobce odkazuje v tomto směru na judikaturu. Má za to, že v dané věci změna výroku žalovaného rozhodnutí nebyla žalovaným podpořena takovým výkladem důkazního ani právního stavu, aby obstála, proto není zřejmé, z jakého důvodu ke změně výroku došlo. Dle žalobce, aby služba přesčas obstála, musí jít o neočekávanou situaci, momentální indispozici apod., tj. náhlou neočekávanou překážku a nikoli překážku známou s několikadenním předstihem; žalobce opět poukazuje na judikaturu. Služba přesčas mu byla nařízena v rozporu s § 54 odst. 1 služebního zákona, protože pro nařízení služby přesčas v souladu se zákonem musí být současně splněny podmínky: 1) důležitý zájem služby, 2) z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 4) maximální rozsah do 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Jednotlivými konkrétními znaky uvedeného ustanovení se žalovaný nezabýval, zejména podmínkou výjimečnosti vyplývající z důležitého zájmu služby, která při nařizování služby přesčas nebyla splněna, nýbrž docházelo k nařizování služby z nedostatečného personálního obsazení, přitom služba přesčas má být v podstatě výjimečnou službou. Takto je chápán přesčas i na úrovni mezinárodních právních předpisů, protože veškeré úkoly, které je policie povinna plnit, má plnit prostřednictvím řádné služby příslušníků. Pouze v mimořádných situacích lze užít službu přesčas. Služba přesčas je dokonce i samotnou policií považována za výjimečný institut, žalobce uvádí stanovisko Policejního prezidia č. j. SP-350/PR-2007. Za důležitý zájem služby podle § 201 odst. 1 služebního zákona považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění svých úkolů bezpečnostního sboru, kdy vedoucí pracovník při nařizování služby přesčas by v mezích daných zákonným ustanovením měl zvážit potřebu, rozsah a přípustnost nařízení výkonu služby přesčas s povinností takový postup náležitě odůvodnit, vše ve smyslu § 54 odst. 1 služebního zákona tak, aby bylo možno jeho rozhodnutí o nařízení přesčasové služby následně přezkoumat, k tomu žalobce cituje pasáž z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.12.2011, sp. zn. 10 A 75/2011, a konstatuje rozkaz č. 45/K ze závěru č. 5 porady policejního prezidenta ze dne 17.5.2007, v němž bylo jako trvalý úkol všem služebním funkcionářům a vedoucím příslušníkům uloženo případné plánování služby přesčas vždy řádně odůvodnit, a to buď důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem ve smyslu § 54 služebního zákona, současně poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. Pokud se žalovaný dovolává námitky promlčení, aniž by byla ze strany bezpečnostního sboru vznesena, je to pro žalobce překvapivé a shledává ji nemravnou, namítá rozpor s dobrými mravy, který spatřuje v dlouhodobé vědomosti služebního funkcionáře a vedoucích příslušníků o personálním podstavu a o úsporných důvodech. Žalobce namítá, že k písemným stanoviskům odpovědných služebních funkcionářů (např. JUDr. K. a dalších) se neměl možnost vyjádřit. Žalovaný od těchto funkcionářů neměl požadovat písemná stanoviska, nýbrž je měl vyslechnout jako svědky tak, aby žalobce se jejich svědeckých výpovědí mohl účastnit a mohl klást svědkům otázky. Bez účasti žalobce žalovaný vědomě nesprávně zjistil skutkový stav. Tímto postupem, i přes argumentaci žalobce s odkazem na plány služeb apod. tak žalovaný vedl řízení a opatřoval důkazy v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Podle žalobce se žalovaný nezabýval promlčením ani námitkami žalobce. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno s odkazem na promlčení, aniž by námitka byla v řízení vznesena. Žalovaný se pouze s námitkami vypořádal tak, že žalobce s promlčením byl seznámen, protože do spisu nahlédl. Žalovaný se nezabývá ani počátkem promlčení. Dle žalobce námitka promlčení je vůči subjektu, který se domáhá určitého plnění, účinná tehdy, pokud se o ní dozví. Žalobce se o tvrzeném promlčení jeho nároku dozvěděl až z rozhodnutí správního orgánu. Takový postup lze považovat za správný, pokud by v případě předmětných nároků šlo o lhůtu prekluzivní, kdy správní orgán by z úřední povinnosti k této skutečnosti byl povinen přihlédnout. Promlčecí lhůtu však byl správní orgán jako námitku povinen uplatnit tak, aby se o ní žalobce řádným způsobem dozvěděl již během správního řízení a mohl na ni adekvátně reagovat. Žalobce má za to, že i v tomto směru se jednalo o vadu řízení, kterou žalovaný nezjišťoval a poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27.5.2015 č. j. 2 As 4/2015- 26, či Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.2015, č. j. 10 A 125/2014- 46, které podrobně i počátek běhu promlčecí lhůty rozvádí. Žalobce poukazuje na zastrašování příslušníků a namítá, že napadené rozhodnutí měl vydat policejní prezident, pokud by byl zastoupen prvním náměstkem, pak napadené rozhodnutí měl vydat první náměstek, ale to bylo vydáno náměstkem pro službu kriminální policie a vyšetřování. Pouze policejní prezident by mohl pověřit rozhodnutím jinou osobu. Žalobce je přesvědčen, že postup náměstka pro službu kriminální policie a vyšetřování je v rozporu se zákonem a vnitřními předpisy, proto rozhodnutí považuje za nezákonné či nicotné. Žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k obsahu žaloby uvedl, že zjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Do spisu zařadil většinu dokladů požadovaných žalobcem, včetně plánů služeb a odůvodnil, proč nezařadil do spisu všechny doklady požadované žalobcem. Žalobce byl s nimi seznámen včetně údajů uložených na nosičích CD, jak vyplývá ze záznamu o jednání senátu poradní komise žalovaného. Žalovaný nesouhlasí s útokem žalobce, že si spolu s prvoinstančním orgánem důvody nařízení služby přesčas vymýšlejí, naopak, s veškerými námitkami se vypořádal, a důvody, pro které nebylo vyhověno, jsou popsány na stranách 24 až 29 napadeného rozhodnutí a 7 až 10 prvoinstančního rozhodnutí. Z nashromážděného spisového materiálu nelze přisvědčit tvrzení, že spis neobsahuje žádné prvotní doklady či že žalovaný obecně odkazuje na spisový materiál. Specifičnost bezpečnostních akcí je popisována jak v prvoinstančním, tak v napadeném rozhodnutí na stranách 19, 20 a 28. S jednotlivými hodinami přesčas v dotčeném období se žalovaný podrobně zabýval a ve světle judikatury správních soudů uvedl v přiměřeném rozsahu konkrétní důvody, pro které byla služba přesčas nařízena na stranách 16 až 24 se závěrem, že veškeré hodiny přesčas byly žalobci nařízeny v důležitém zájmu služby ve smyslu § 201 odst. 1 služebního zákona a judikatury správních soudů. Žalovaný konstatuje, že služba přesčas nebyla nařizována z důvodu personálního podstavu anebo úsporných opatření, i když připustil, že docházelo k úspoře finančních prostředků a při větší naplněnosti útvaru by k nařizování služby přesčas nedocházelo tak často, ale při nemimořádné situaci by noví příslušníci byli nadbyteční. Po posouzení konkrétních důvodů lze pod důvody výkonu služby přesčas v důležitém zájmu služby ve smyslu § 54 odst. 1 a § 201 odst. 1 služebního zákona podřadit žalobci nařízenou službu, důvod nařízení služby přesčas byl zpětně dohledatelný a rozsudky správních soudů byly v předmětné věci reflektovány. Pokud se krátkodobě, neočekávaně a výjimečně změní běžné podmínky výkonu služby, jde o vybočení z normálu, proto nařízení služby přesčas nelze zaměňovat za trvalé nahrazování nedostatku příslušníků ve výkonu služby. Situace při ochraně objektů zvláštního významu či bezpečnostních akcích se může velice rychle měnit a je nutno na ni adekvátně reagovat, když důležitým zájmem je v tomto případě ochrana objektu zvláštního významu před napadením, či ochrana chráněných osob. Pokud dovolenou, služební volno či volno z důvodů důležitých osobních překážek čerpalo více příslušníků, pak hranici, kdy dochází k vybočení z řádného výkonu služby, musel posoudit vedoucí skupiny na základě osobních znalostí a zkušeností a mohl nařídit výkon služby přesčas v důležitém zájmu služby. Na mimořádné bezpečnostní situace je třeba nárazově zajistit větší počet příslušníků, a mít v záloze tzv. „rezervy“ na vykrývání jakýchkoli situací. Dále poukazuje na způsob, jakým má být služba rozvrhována ve smyslu § 53 odst. 3 písm. b) služebního zákona. Plány služeb se vytváří v měsíci, který předchází měsíci, v němž může vyvstat potřeba služby přesčas. Pokud příslušník požádá o dovolenou v měsíci v době od provedení plánu služeb do doby skutečného vykonání služby, je to dovolená dopředu nepředvídatelná, na ni není možné reagovat a nahradit nepřítomného příslušníka jiným příslušníkem, který by konal řádnou službu. Služba přesčas byla nařízena z důvodu mimořádnosti a výjimečnosti ve smyslu § 54 odst. 1 služebního zákona o služebním poměru. Pokud by služební funkcionář musel při každé nemoci, dovolené, darování krve apod., měnit harmonogram služeb podle § 53 odst. 1 služebního zákona vypracovaný na měsíc dopředu, musel by přepracovat rozvržené směny všem, a to několika stovkám příslušníků, i několikrát do měsíce, aby běžné služby navazovaly. Příslušníci by byli v permanentní nejistotě, kdy budou vykonávat službu, změna služby by mohla být nejméně 3 dny před jejím nástupem a mohly by se rozmáhat žaloby na takový postup služebních funkcionářů. Žalovaný dále uvádí, že u Útvaru je zařazeno cca 1 200 příslušníků, proto nařízené hodiny přesčas za kalendářní rok dosahují několikatisícových hodnot. Zápis ze štábu č. 4/2012 je určený pro vnitřní potřebu, týká se vyčíslování pohybu systemizovaných služebních míst. Žalovaný neshledává za ničím podložené, že by žalovaný příslušníky zastrašoval, ani dopisem ředitele Útvaru ze dne 9.12.2013. Žádost o doplacení služebního příjmu za službu přesčas žalobce podal předtím dne 12.9.2013, současně citovaná pasáž volně přístupného dopisu všem příslušníkům Útvaru je vytržena z kontextu, ten se týkal hodnocení služebního funkcionáře za rok 2013. Také stanoviska služebních funkcionářů, která označuje žalobce jako písemná vyjádření svědků, předkládali služební funkcionáři jako správní orgány, nikoli jako konkrétní svědci. Citace trvalého úkolu policejního prezidenta č. 86/K z roku 2007 je vytržena z kontextu, konstatuje povinnost úhrady Útvaru nad odsloužených 150 přesčasových hodin. Do rozsahu 150 hodin podle § 112 odst. 2 služebního zákona v kalendářním roce byl žalobci za vykonanou službu přesčas, nařízenou podle § 54 odst. 1 služebního zákona, služební příjem poskytnut. Pokud žalobce namítá, že záznamy v knize služeb jsou napsány jinou rukou a jinou tužkou a dodatečně přizpůsobovány, upravovány a není možné zjistit, ze kterého důvodu žalobce sloužil službu přesčas, tak údaje do ní psané jsou zapisovány chronologicky, v praxi mohou být dopisovány jinou rukou a tužkou, pokud osoba, která knihu vede, v době zápisu není na služebně, současně žalobce neuvedl konkrétní případy tvrzeného účelového poupravení knihy služeb. Jednotlivé položky tak mají oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný shledává, že námitku promlčení podle § 206 odst. 1 služebního zákona uplatnil v rozhodnutí služební funkcionář, který vydal prvoinstanční rozhodnutí, jeho postup byl schválen napadeným rozhodnutím. Záměr vznést námitku promlčení byl uveden v přípisu č. j. UOC-1144-4/ČJ-2013-10 ze dne 16.9.2013, s nímž byl žalobce prokazatelně seznámen. Žalobce zaslal na útvar žádost o doplatek služebního příjmu dne 12.9.2013, žalovaný následně v souladu s § 207 odst. 1 služebního zákona uplatnil od 1.1.2007 do 11.9.2010 námitku promlčení, to není v rozporu s dobrými mravy. Pokud žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak žalovaný názor tamního soudu nepovažuje za správný, rozsudek nepovažuje za závazný precedens, podle něho není nezbytné postupovat. Poukazuje na zásadu jednotnosti řízení. Co se týká námitky, že o odvolání měl rozhodnout policejní prezident, odkazuje žalovaný na závazný pokyn policejního prezidenta č. 75/2013, který stanoví personální pravomoc ve věcech služebního poměru, tu má první náměstek policejního prezidenta. Námitku, že rozhodnutí vydal náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování, žalovaný shledává za lichou, protože v hlavičce napadeného rozhodnutí je uveden první náměstek policejního prezidenta, rozhodnutí samotné je označeno jako rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta ve věcech služebního poměru, v podpisové doložce je uveden vrchní státní rada plk. Mgr. Martin Vondrášek, první náměstek policejního prezidenta, a rozhodnutí je rovněž plk. Mgr. Vondráškem signováno. Žalovanému tak není zřejmé, jak dospěl žalobce k závěru, že rozhodnutí vydal náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování. Z těchto důvodů žalovaný navrhnul, aby soud žalobu zamítl v celém jejím rozsahu. Městský soud v Praze rozhodl ve věci samé bez nařízení ústního jednání, postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., když napadené rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, a rovněž podle § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., poněvadž skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.) a přihlédl též k vadám, jež je povinen zkoumat z úřední povinnosti (§ 76 odst. 2 s.ř.s.). Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Při posouzení jednotlivých žalobních námitek dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Zajistit činnost bezpečnostních sborů v nezbytném rozsahu by mělo být prioritou státu, tomu by měly odpovídat vyčleněné finanční prostředky. Pokud stát není schopen je ve svém rozpočtu nalézt, pak nemůže, nezmění-li zákony, rezignovat na dodržování v tomto případě služebního zákona, který upravuje výkon služby příslušníků bezpečnostních sborů. I při nedostatku finančních prostředků určených na provoz bezpečnostního sboru musí stát zajistit dodržování zákonnosti služby přesčas, například zvýšením základní doby služby v týdnu či plošným snížením základního tarifu služebního příjmu příslušníků za současného zvýšení jejich počtu tak, aby bylo možné zajistit plnění úkolů bezpečnostního sboru v rámci základní doby služby a zachovat tak výjimečnou povahu přesčasové služby. Jak vyplývá ze spisového materiálu, vedoucí příslušníci jsou za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz příslušných útvarů bezpečnostního sboru pravděpodobně nuceni zajistit plnění svých úkolů za cenu v podstatě trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby v týdnu. Takový postup v důsledku nedostatečného personálního obsazení Útvaru nesplňuje podmínky důležitého zájmu služby s předpokladem výjimečnosti, což je v rozporu s § 54 odst. 1 služebního zákona ve spojení s § 201 služebního zákona. Posouzení, zda služba přesčas byla nařízena v důležitém zájmu služby a zda byly pro její výkon splněny zákonné podmínky, přísluší nejen vedoucím příslušníkům bezpečnostních sborů, nýbrž i služebním funkcionářům při rozhodování o nárocích příslušníků týkajících se z údajně nezákonné služby přesčas. Ačkoli žalovaný poukazuje na právní úpravu týkající se služebního příjmu s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce a na právní úpravu týkající se nároku na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce, jak uvádí na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí, není z jeho rozhodnutí vůbec patrné, které služby žalobce byly v jednotlivých letech 2007 až 09/2013 slouženy v rámci běžného výkonu služby, které jako přesčasové v rozsahu do 150 hodin, a za které po dosažení 150 hodin čerpal náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas. Na straně 16 - 24 napadeného rozhodnutí sice žalovaný popisuje situace k možným důvodům k povolání příslušníka k práci přesčas, které konkretizuje, ale doklady, které mají být podkladem pro jeho rozhodnutí, jsou do roku 2012 skartovány, viz str. 27 napadeného rozhodnutí. Žalovaný poukazuje na tabulku „Analýza služby přesčas“ z prvostupňového rozhodnutí z jeho stran 4 a 5, kterou od strany 16 do strany 24 doplňuje a též i mění důvody nepřítomnosti jiných příslušníků, za které žalobce konal službu přesčas. Pokud specifikuje, že jinému příslušníkovi bylo poskytnuto služební volno z důvodu důležitých osobních překážek, nebo jiný byl vyslán do kursu, jiný byl uznán dočasně práce neschopným a tedy došlo ke kumulaci nepřítomnosti příslušníků, není z popisu konkrétně zřejmé, jak dlouho o takových překážkách žalovaný věděl. Ve spisovém materiálu jsou založeny pouze některé ofocené žádosti o udělení dovolené jiných příslušníků, bez uvedení jména, jen s OEČ. Z nich vyplývá například (strany 41 – 49 spisu), že příslušníci žádají o řádnou dovolenou v kalendářním měsíci, v němž ji chtějí čerpat, či v měsíci předcházejícím než ji chtějí čerpat, viz str. 44 či 45 spisu, popř. zpětně o služební volno poté, co se vrátí do služby, viz str. 44 spisu dole. Je věcí vedoucího služebního funkcionáře v rámci plánu dovolených, aby dovolenou příslušníka povolil či nikoli tak, aby byl schopen dodržet § 54 odst. 1 služebního zákona ve vztahu k příslušníkovi, kterému za něj službu přesčas nařídí. V tabulce ve správním spisu na str. 226, je pouze obecně uveden den, počet hodin a důvod, z jakého konal žalobce službu přesčas za jiné příslušníky s uvedením OEČ, není zde uveden jeho výkon běžné služby tak, aby nebyl zaměnitelný s prací přesčas. Přesčasové hodiny jsou zde uvedeny do limitu 150 hodin od roku 2011 a za kalendářní rok jsou vyčerpány od ledna do dubna 2011, do dubna 2012 a do 4. května 2013, roky 2007 až 2010 zde vůbec uvedeny nejsou, k nim žalovaný namítá promlčení. Je třeba konstatovat, že obsah této tabulky společně s rozhodnutím odvolacího orgánu a jeho doplněným a pozměněným odůvodněním ze strany 16 až 24 a současně roky 2007 až 11/9/2010, nelze přezkoumat, resp. důvody v nich uváděné (nejčastěji kumulace nepřítomnosti příslušníků pro poskytnutí služebního volna, kurzu a výpomoc za pracovní neschopnost), nemají plynulou návaznost na celý obsah správního spisu, jedná se o ad hoc vytvořenou tabulku ke správnímu řízení a současně o její doplnění nedoloženými údaji. Např. pokud odvolací orgán zmiňuje ve svém rozhodnutí na straně 16, že bylo poskytnuto služební volno příslušníkovi OEČ 324 556 ve dnech 11.1.-14.1.2011, pak žádanka v dokladech založených ve spisu na straně 41 až 49 chybí, resp. doklad o tom nebyl založen, nebo např. na straně 17 napadeného rozhodnutí, pokud odvolací orgán zmiňuje, že bylo „určeno“ čerpání dovolené ve dnech 18.2.-20.2.2011 příslušníkům OEČ 260 688, 320 825, 276 380, 254 590, také k tomu žádný doklad žalovaný do spisu nedoložil a nelze tak ověřit, s jakým časovým předstihem správní orgán „určil“ těmto příslušníkům dovolenou tak, aby za ně žalobce musel sloužit přesčasovou službu. Když určil správní orgán čerpání dovolené, pak si musel být vědom, že mu budou v běžných službách tito příslušníci chybět a jejich místa musí obsadit jinými. Žalovaný neodkazuje na žádné původní podklady, z nichž by byly patrny relevantní důvody nařízení služby přesčas žalobci. Ostatně na straně 18 dole napadeného rozhodnutí žalovaný konstatuje evidenci až od roku 2012. Znamená to, že až do roku 2011 jím tvrzené skutečnosti nemůže relevantně doložit. K takovému pojetí a odkazu na spisový materiál, který nelze předložit, nelze učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o zákonnosti výkonu služby přesčas žalobci. Jinak tomu však není ani v roce 2012. Např. na straně 19 napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že policista OEČ 272 850 žádal o určení dovolené dne 4.1.2012 na čerpání ve dnech 8.-15.1.2012, ale ze strany 41 spisu vyplývá, že tento policista sice žádal dne 4.1.2012 o udělení dovolené, ale pro termín od 12.1.2012 do dne 16.1.2012, stejně tak u policisty OEČ 276 049 je v žádosti o udělení dovolené na straně 41 spisu uveden jiný den, a to den pozdější, než uvádí odvolací orgán na straně 19 napadeného rozhodnutí, obdobně tak o dovolenou žádá příslušník OEČ 254 311 na straně 43 spisu, jejíž datum se neshoduje s datem uváděným odvolacím orgánem na straně 20 napadeného rozhodnutí a dále shodně například u OEČ 277 230 na straně 43 spisu či u OEČ 319 104 na straně 42 spisu, či u OEČ 265 459 na straně 44 spisu; u těchto namátkově vybraných odvolací orgán uvádí data nepřesně, ačkoli by se data měla v rozhodnutí zcela shodovat. Žalovaný namítá promlčení, současně připouští, že důvody k nařízení služby do r. 2011 nebyly náležitě doloženy z důvodu skartace písemností. K námitce promlčení je třeba uvést, že na základě § 125 odst. 1 služebního zákona lze konstatovat, že příslušník má nárok na náhradní volno, případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, i za každou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, kterou vykonal v rozporu se zákonem. Lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru na jednotlivá opětující se plnění činí 3 roky ode dne jejich splatnosti, jak vyplývá z § 207 odst. 2 služebního zákona. Jestliže tedy žalobce uplatnil nárok z nezákonně nařízené služby přesčas během promlčecí lhůty, měl by se žalovaný jeho nárokem zabývat. Žalovaný k tomuto datu v tabulce nedokládá, zda za uvedené období pro případ přesáhnutí 150 hodin služby přesčas poskytl žalobci náhradní volno v době tří kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, zda měl nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu konal, anebo zda se jednalo o konkrétní důležitý zájem, a konkretizoval ho, aby žalobci byl oprávněn nařídil výkon služby přesčas. Byly-li již údaje skartovány, a nelze je doložit, měl žalovaný postupovat ve prospěch žalobce. Žalovaný uvádí, že o promlčení byl žalobce informován, což je uvádeno v napadeném rozhodnutí na straně 29 i ve vyjádření k žalobě na 8 straně. Soud ze správního spisu nezjistil, že by žalobce byl prokazatelně informován o námitce promlčení, její uplatnění vyplývá až ze správního rozhodnutí. Zdejší soud proto ve stručnosti odkazuje na judikaturu, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.5.2015, č. j. 2 As 4/2015-26, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.205, č. j. 10A 125/2014-46, s nimiž se ztotožňuje. Žalovaný poukazuje na to, že bylo třeba, aby žalobce byl povolán k zajištění bezpečnosti na akci dne 22.4.2011, 26.4.2011, 10.2.2012, 5.3.2012 či 25.4.2013, neboť se jednalo o bezpečnostní akce, tedy události mimořádné, které nelze zabezpečit vhodným přeplánováním služeb. K odůvodňování služby přesčas lze konstatovat, že takový důvod žalovaného jako relevantní obstát nemůže. Povinnost chránit objekty a další povinnosti plynoucí z Vídeňské úmluvy jsou běžnou součástí úkolů Útvaru a jedná se o zcela standardní činnost tohoto útvaru. Nelze v tomto směru hovořit o důležitém zájmu služby, neboť ve smyslu ustálené judikatury důležitý zájem služby může být dán jen výjimečnými, mimořádnými případy, o této akci se vědělo dopředu, měl být tak zajištěn dostatečný počet příslušníků v rámci běžné služby. Pokud byla žalobci nařízena služba přesčas do 150 hodin z důvodů výpomoci za příslušníka/příslušníky, kterému byla udělena dovolená či uděleno služební volno, nelze takovýto důvod podřadit znakům důležitého zájmu ve smyslu § 54 služebního zákona, nárok na dovolenou čerpají jak služební funkcionáři, tak řadoví příslušníci, což patří k běžným úkonům chodu Útvaru. Obdobné platí pro účast na poradě k bezpečnostní akci. I když se porady musel žalobce zúčastnit, také jeho účast se mohla odrazit kratším výkonem základní doby služby v příštím naplánování směny, nebylo nutno nařídit službu přesčas; ta rozhodně nesplňovala podmínky § 54 odst. 1 služebního zákona. Níže soud shrnuje důvody, za nichž lze podle platné právní úpravy nařídit výkon služby přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. K této otázce již existuje početná konstantní judikatura správních soudů, např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9.2012, č. j. 6 Ads 151/2011-126; ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011-126; ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 Ads 15/2012-34; ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41; ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015-63, rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10A 34/2010-28; ze dne 5. 10. 2011, č. j. 10A 42/2011-34; ze dne 29. 12. 2011, č. j. 10A 75/2011-23; ze dne 27. 11. 2012, č. j. 10A 48/2012-36, rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2016, sp. zn. 3 Ad 12/2013, či ze dne 29.4.2015, č. j. 9 Ad 8/2012 – 37. Služba přesčas je upravena v § 54 služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn, přičemž podle § 52 služebního zákona činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně. Podle § 54 odst. 1 služebního zákona lze službu přesčas nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce, tedy z jiného důvodu a ve větším rozsahu, s výjimkou § 54 odst. 2 služebního zákona, kdy běžnou službu přesčas nařídit nelze. Služební zákon počítá i v souvislosti s tím s úpravou výše služebního příjmu, který je podle § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu do 150 hodin v jednom kalendářním roce. Důležitý zájem služby podle § 201 odst. 1 služebního zákona je zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Zákonodárce při přijímání služebního zákona si byl vědom, že mohou nastat situace, za kterých bude nutno příslušníkovi nařídit výkon služby přesčas a ten bude mít povinnost přesčasovou službu vykonat. Proto v § 54 služebního zákona uvedl zákonné podmínky, za kterých je možné příslušníkovi výkon služby přesčas nařídit. Pouze podle těchto zákonných podmínek se rozsah do 150 přesčasových hodin v kalendářním roce považuje za zohledněný ve služebním příjmu za výkon služby a příslušník za ně v rámci výkonu služby přesčas v uvedeném rozsahu do 150 hodin další příjem neobdrží a nemůže ho ani nárokovat. Taková úprava navazuje na úpravu náhradního volna a služebního příjmu za službu přesčas podle § 125 služebního zákona, podle kterého má příslušník nárok na náhradní volno, popř. poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, za každou odpracovanou přesčasovou hodinu nad 150 hodin v kalendářním roce. Aby služba přesčas byla nařízena v souladu s uvedenou právní úpravou, musí být splněny tyto rigidní podmínky zákona: 1) důležitý zájem služby, 2) z něj vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 4) maximální rozsah do 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Podmínka důležitého zájmu služby ve smyslu § 201 odst. 1 služebního zákona je zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru, proto služební funkcionář musí zvážit, zda potřeba, rozsah a přípustnost služby přesčas nelze nahradit základní dobou služby jiného příslušníka, a musí též náležitě odůvodnit, zda podle objektivních okolností, nastal takový výjimečný stav, kdy je nutno přesčas nařídit. Soud v takovém případě nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda logicky plyne z objektivních okolností a zda k závěru naplnění podmínek § 54 odst. 1 služebního zákona správní orgán dospěl řádným postupem. V daném případě však soud k takovému zhodnocení postupu žalovaného přistoupit nemohl, neboť rozhodnutí žalovaného neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti vážící se k původnímu rozhodnutí, jež by činilo toto rozhodnutí odvolacího orgánu přezkoumatelným v rozsahu, který je vymezen, protože pokud se žalovaný dovolává na str. 17 až 24 napadeného rozhodnutí konkrétních důvodů, pro které byl žalobci nařízen přesčas, pak o tom chybí písemné podklady, z nichž konkrétně vycházel správní orgán. Ve správním spisu totiž jsou uvedeny pouze neúplné podklady, které jsou již výše soudem zmiňovány, a důvody, které žalovaný nyní uvádí, nejčastěji kumulace nepřítomnosti příslušníků či předem známé bezpečnostní akce, nelze subsumovat pod podmínky § 54 odst. 1 služebního zákona. Předpoklad výjimečnosti institutu služby přesčas ostatně potvrzuje i stanovisko Policejního prezidia č. j. SP-350/PR-2007 (srov. „Služba přesčas je právními předpisy považována za službu výjimečnou.“). Pokud by zákonodárce býval předpokládal automatické využívání tohoto fondu v maximálním rozsahu u každého příslušníka, mohl tak učinit mnohem jednodušším způsobem, a to např. zvýšením rozsahu základní doby služby o cca 2,88 hodiny týdně (150 hodin/52 týdnů) na cca 40 hodin týdně, aniž by bylo následně potřeba nařizování výkonu služby přesčas jakkoliv odůvodňovat či vykazovat, pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu v ustanovení § 52 odst. 2 služebního zákona. Určité ratio při přijímání legislativy je třeba předpokládat, a proto aprobace názoru žalovaného o jisté výpomoci za kumulovanou nepřítomnost jiných příslušníků pro výkon služby přesčas nemůže být ze strany soudu přijata. Výjimečnost (a už vůbec ne důležitý zájem služby) soud nespatřuje ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného Útvaru, nadto ještě jako dlouhodobý a vědomý přístup žalovaného k řešení personálních otázek, kdy přesčas u žalobce je mu nařízen vždy v prvních měsících kalendářního roku (od ledna do dubna). Tím rozhodně nelze ospravedlňovat přesčasovou službu žalobce. Ve vztahu k výkonu agendy jednotlivými příslušníky si lze představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. z tehdy aktuálních zdravotních či jiných důvodů, jež by byly oprávněně subsumovatelné pod ustanovení § 54, resp. § 201 služebního zákona. Takovým případem by ale jistě nebylo dlouhodobé (až trvalé) nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky (mj. nařizováním služeb přesčas) na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby v zimních a jarních měsících na počátku kalendářního roku. Je třeba zdůraznit, že žalobce byl pracovně zařazen v Útvaru pro ochranu ústavních činitelů, do jehož působnosti ochrany patří zajišťování ochrany zastupitelských úřadů a dalších důležitých objektů. V tom je spatřován důležitý zájem služby a v případě potřeby může být shledáno důvodné nařízení služby přesčas, nikoli však automaticky. Jako důvod u jednotlivých služeb přesčas nelze akceptovat např. výpomoc za dovolenou nebo účast na předem ohlášeném bezpečnostním opatření ani služební poradu. Řízení ve věcech služebního poměru se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje na nařízení služby přesčas. Při nařízení služby přesčas se tak nevydává žádné písemné rozhodnutí, které by muselo obsahovat náležitosti uvedené v § 181 odst. 5 téhož zákona. Službu přesčas nařizuje vedoucí příslušník rozkazem daným k výkonu služby, který musí podřízený příslušník splnit, i v případě jeho zřejmého rozporu s právním předpisem podle § 5 odst. 1, § 45 odst. 1 písm. a), § 46 odst. 1 a 2 služebního zákona. Aby služba mohla být nařízena jako přesčas, je nutné nejen dodržet uvedené podmínky zákona, nýbrž, je třeba i (zpětně), jako je tomu v daném případě, prokázat dodržení zákonného ustanovení, aby bylo možno ověřit, zda nedocházelo ke svévoli a zneužití tohoto ustanovení v rozporu se zákonem. Vedoucí příslušník by tak měl být schopen i zpětně u každé přesčasové služby žalobce uvést konkrétní důvod, proč ji nařídil ve vztahu k důležitému zájmu služby a její výjimečnosti, vždy do rozsahu 150 hodin ročně, např. stručný konkrétní písemný záznam v knize služeb u konkrétního příslušníka. Povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy služebního orgánu (judikatura Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 95/93-30 ze dne 25.3.1994), ale rovněž z interních předpisů a instrukcí žalovaného, kdy bylo mj. v rámci porady policejního prezidenta s řediteli PČR, řediteli služby cizinecké a pohraniční policie, útvaru rychlého nasazení a úřadu služby kriminální policie a vyšetřování konané dne 17.5.2007 v Praze jako trvalý úkol všem služebním funkcionářům a vedoucím příslušníkům uloženo případné plánování služby přesčas vždy řádně odůvodnit, a to buď důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, jak předpokládá § 54 služebního zákona, přičemž napadené rozhodnutí takové odůvodnění neobsahuje a žalovaný se s námitkami žalobce v tomto základním rozsahu ve vztahu k přesčasové službě žalobce nevypořádal. Soud proto námitky týkající se přezkumu služeb přesčas nemohl přezkoumat a posoudit oprávněnost, resp. přípustnost nařízení služby přesčas jak jednotlivě tak v jejich souhrnu. Soud na základě konkrétního důvodu může posoudit dodržení uvedených podmínek pro nařízení služby přesčas, což však nemůže učinit bez znalosti konkrétního důvodu, který vedoucího příslušníka k takovému opatření přiměl v čase, kdy služba přesčas byla nařízena, nikoli z dokladů částečně pořízených pro přezkumné jednání. Jestliže služební funkcionář konkrétní důvod alespoň v rámcovém rozsahu např. v knize služeb nezaznamenal, popř. ho nelze bez pochybností dovodit ze spisového materiálu, např. z důvodu skartace, nemůže služební funkcionář v řízení ve věcech služebního poměru náležitě v odvolání posoudit, zda služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem, obdobně tak nemůže ani soud provést takový přezkum. Současně ze žádných podkladů z předmětné doby nevyplývá, z jakých důvodů práce přesčas byla žalobci nařizována nikoli v letních či podzimních měsících. Jednoznačné odůvodnění má své opodstatnění i z hlediska požadavku právní jistoty a předvídatelnosti aktů veřejné moci. I kdyby zde byly shledány důvody pro nařízení 150 hodin služby přesčas v kalendářním roce ve smyslu § 54 odst. 1 služebního zákona (což ovšem nelze, jak je uvedeno výše, z jednání žalovaného pro nedostatek podkladů pro odůvodnění dovodit), pak další přesčasové hodiny nad výše uvedený zákonný limit mohly být oprávněně nařizovány pouze na základě § 54 odst. 2 služebního zákona, tj. za vyhlášeného krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu. Z podkladů předložených v rámci soudního řízení však tyto podmínky zřejmé nejsou. Odůvodnění využívání uvedeného (mimořádného) opatření v podobě nařizování služby přesčas chybí. Soud tak nemá možnost posoudit, zda postup žalovaného odpovídal platné právní úpravě a zda jsou nároky žalobce za této situace oprávněné. Závěr o možnosti nařizování služby přesčas jen ve výjimečných případech není v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 15.11.2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09, který dospěl k závěru o ústavnosti § 112 odst. 2 věty první služebního zákona. Ústavní soud se v něm nezabýval podmínkami, za nichž lze nařídit službu přesčas, takže dosavadní judikatura správních soudů o posuzované právní otázce není v rozporu s jeho rozhodnutím. Námitku žalobce spočívající v tvrzení, že odvolací rozhodnutí vydal jiný služební funkcionář než ten, který tak učinil, soud shledal nepřípadnou, neboť napadené rozhodnutí vydal první náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru, nikoli náměstek pro službu kriminální policie a vyšetřování. Služební funkcionáři rozhodující ve věci žalobce vycházeli z personální pravomoci upravené § 2 odstavec 1 zákona o služebním poměru. Služební funkcionář vystupuje v daném typu řízení v pozici správního orgánu ve smyslu § 1 správního řádu. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že mezi podklady pro vydání rozhodnutí nebylo třeba dokládat předpis upravující pravomoc prvního náměstka policejního prezidenta rozhodnout o odvolání namísto policejního prezidenta. Policie České republiky je bezpečnostním sborem, žalobce pak jeho členem, proto oběma stranám musejí být vnitřní předpisy známy. Lze shrnout, že služební funkcionáři, kteří v posuzované věci rozhodovali, činili tak na základě Závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomocí služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky. O žalobcem podaném odvolání rozhodoval podle § 190 odstavec 6 zákona o služebním poměru služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který prvostupňové rozhodnutí vydal, tedy první náměstek policejního prezidenta. Žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí prvého stupně tak byla vydána příslušnými služebními funkcionáři. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu, zejména není podložen původními dokumenty. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v něm žalovaný jednoznačným a průkazným způsobem vymezí konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období. Jestliže takové konkrétní důvody nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas plnění uvedené v § 125 odst. 1 větě druhé služebního zákona. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem za dva úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby – § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]) po 3 100 Kč [§ 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastoupení se zvyšuje o 21% z 6.800 Kč, tedy o 1.428 Kč. Žalobci tak bude na náhradě nákladů zaplacena žalovaným celková částka 11.228 Kč.