9 Ad 15/2015 - 97

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: A. R., bytem [adresa], zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, 397 01 Písek, proti žalovanému: první náměstek policejního prezidia ve věcech služebního poměru se sídlem Policejní prezidium Policie ČR, Strojnická 27, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2015, č. j.: PPR-23721-18/ČJ-2014-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidia ze dne 24. 3. 2015, č. j.: PPR- 23721-18/ČJ-2014-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13 200 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Strouhala, advokáta.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci a dosavadního průběhu řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým první náměstek policejního prezidia (dále jen „žalovaný“) změnil k jeho odvolání rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby ve věcech služebního poměru (dále „správní orgán I. stupně“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 25. 6. 2014, č. 774/2014, tak, že podle § 125 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) a s odkazem na § 54 a § 207 odst. 1 téhož zákona zamítl žalobcovu žádost o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas v důležitém zájmu služby konanou podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru od 1. 1. 2007 do 22. 10. 2013 nejvýše v rozsahu 150 hodin v každém uvedeném kalendářním roce. Ve vztahu k nařízené službě přesčas konané podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru v každém kalendářním roce od 1. 1. 2007 do 21. 10. 2010 se žalovaný dovolal podle § 206 odst. 1 zákona o služebním poměru práva promlčení, protože lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí podle § 207 odst. 1 téhož zákona 3 roky a tato lhůta marně uplynula. Původní první větou výroku totiž správní orgán I. stupně zamítl žádost o doplatek služebního příjmu pouze za období od 22. 10. 2010 do 22. 10. 2013. Výrokem č. II žalovaný žalobci nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.

2. O žalobě žalobce soud nejdříve rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, čj. 9 A 15/2015-51 (dále též „první“ nebo „původní rozsudek“), kterým napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného však byl tento rozsudek soudu zrušen a věc vrácena k novému rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 28. 11. 2018, čj. 8 As 47/2018-31. NSS shledal původní rozsudek nepřezkoumatelným, neboť původní rozsudek městského soudu neobsahoval klíčové posouzení jednotlivých důvodů nařízení služby přesčas. Proto NSS uložil soudu povinnost provést rozbor toho, zda jednotlivé dílčí důvody nepřítomnosti příslušníků uvedené správními orgány bylo možné akceptovat jako důležitý zájem služby, a po takovém rozboru provést u každého dne, kdy byla žalobci nařízena služba přesčas, hodnocení, zda obstojí odůvodnění správních orgánů poukazujících na kumulaci nepřítomností celé řady chybějících příslušníků ve smyslu rozsudků NSS ze dne 25. 1. 2018, čj. 9 As 258/2017-32, a ze dne 25. 7. 2018, čj. 9 As 133/2017-35.

3. K tomu soud doplňuje, že uvedené rozsudky NSS na danou věc ani aplikovat nemohl, neboť přestože první z odkazovaných rozsudků NSS časově velmi krátce předcházel vydání zrušeného prvního rozsudku v této věci, samotné jeho odůvodnění v době svého rozhodování neměl soud objektivně k dispozici. Druhý z odkazovaných rozsudků NSS byl pak vydán více než čtyři měsíce po podání kasační stížnosti (9. 3. 2018) proti původnímu rozsudku v této věci.

II. Argumentace žalobce

4. Žalobce, který byl příslušníkem policie České republiky ustanovený na služební místo vrchní asistent s hodností podpraporčík u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, odbor ochrany objektů zvláštního významu, 1. oddělení, 4. skupina (dále jen „útvar“), považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a tvrdí, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav (zejména nezjistil podklady, které zná z úřední činnosti a k nimž má na rozdíl od žalobce přístup), dále rozhodl na základě nesprávného právního názoru, porušoval procesní předpisy a nerespektoval judikaturu soudů.

5. V prvním žalobním bodě žalobce namítl, že mu byla nařízení služba přesčas v rozporu se zákonem, neboť nebyly splněny zákonné limity dle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Tento názor žalobce opřel o odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010-28, či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 151/2011 a 4 Ads 11/2013. Judikatura se dále shoduje, že za splnění podmínky výjimečnosti nelze považovat řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, tím méně pokud se jedná o dlouhodobý a vědomý přístup žalovaného k řešení personálních otázek. Žalobce k tomu popsal praxi nařizování služeb přesčas na jeho útvaru: uvedl, že mu byl předáván vždy roční plán služby s vyznačenými pracovními dny, kdy tzv. srovnávacím obdobím, kdy mohla být vykompenzována služba přesčas, byl celý kalendářní rok. Jedna služba vždy činila 24 hodin, pokud nešlo o výcvik. Veškerá služba přesčas, která příslušníkům vznikala, byla sloužena v jiných skupinách. Za celou dobu služby nenastala žádná mimořádná událost (např. nenastoupení střídajícího příslušníka či ohrožení objektu), která by odůvodňovala prodloužení služby. Přesčasová služba sloužila k zajištění zcela běžných úkolů, neboť na výše specifikovaném útvaru existuje dlouhodobý personální podstav, příslušný služební funkcionář vzniklou situaci řešil nařizováním a plánováním služby přesčas. Řádné zdůvodnění plánované služby přesčas nadto služebním funkcionářům ukládá rozkaz č. 45/K uvedený v závěru č. 5 porady policejního prezidia s řediteli Policie ČR ze dne 17. 5. 2007. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu má žalovaný povinnost vymezit konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas a pokud takové konkrétní důvody nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené v § 125 odst. 1 větě druhé zákona o služebním poměru.

6. Správní orgán I. stupně žalobcovu žádost o doplacení služebního příjmu za službu přesčas nařízenou v rozporu se zákonem zamítl s odůvodněním, že žalobci náleží náhrada za službu přesčas pouze v případě, že by počet jím odpracovaných hodin přesčas přesahoval 150 hodin.

7. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal s žalobcovými tvrzeními (zejména ohledně podstavu a dobrých mravů) a důkazními návrhy. Jedná se především o doložení plánů služeb, výkazů odpracovaných hodin, údaje o obsazenosti útvaru, dopis ředitele ze dne 9. 12. 2013, zápis ze štábu č. 4 z roku 2012 apod. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dále spočívá v tom, že se žalovaný nevypořádal se všemi skutečnostmi, a to zejména s personálním podstavem útvaru. Ačkoliv ustálená judikatura považuje personální podstav za důležitou okolnost pro hodnocení zákonnosti nařízení služby přesčas, žalovaný tuto okolnost zcela přehlíží. Žalovaný se tedy z rozhodnutí soudů zaměřuje pouze na část, která mu určuje odůvodnit nařízení služby přesčas a nezabývá se soudními závěry ohledně personálního podstavu. Ve spisu tak nejsou doloženy informace (i přes důkazní návrhy žalobce) o tom, že personální situace u útvaru byla zcela nedostatečná. K tomu žalobce přiložil naskenované podklady, které obsahovaly údaje o stavech OOSO, početní obsazení systemizovaných služebních míst podle vedených záznamů počítačového systému EKIS II v období 1. 1. 2007 – 1. 12. 2011 po jednotlivých měsících, dále tabulku ze dne 16. 1. 2012 vývoje naplněnosti systemizovaných míst útvaru v letech 2007 – 2001, statistiky vzniku služebních poměrů, skončení služebních poměrů či úbytků ze služebního poměru zpracované tabulkově i v podílových grafech, a dále prezentaci zpracovanou v programu PowerPoint označenou logem Policie ČR na téma Úbytky početních stavů policistů v útvarech Policie ČR za roky 2005 – 2012.

8. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí dále v tom, že se žalovaný dovolával námitky promlčení. Žalovaný na str. 26 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobce nekonkretizuje, v čem přesně spatřuje porušení dobrých mravů, ovšem žalobce se nemravnosti námitky promlčení věnoval ve svém odvolání pod bodem 5 na str. 11 a 12 podání ze dne 1. 9. 2014. Žalovaný měl v případě pochybností vyzvat žalobce k upřesnění a nadto se zabývat námitkou z úřední povinnosti v souladu s § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru.

9. Ve třetím žalobním bodě žalobce tvrdil, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to především ohledně otázky personálního podstavu. Žalobce uvádí, že podle dostupných údajů zpracovaných Policií České republiky měl útvar k 1. 1. 2012 personální podstav oproti plánu mínus 73 příslušníků a k 1. 1. 2014 mínus 78 příslušníků. Žalobce rovněž zmiňuje zápis ze Štábu č. 4/2012 ze dne 6. 2. 2012, dle něhož „v roce 2011 bylo policisty a zaměstnanci ÚOÚČ OS odslouženo a odpracováno 134 451 hodin přesčas neplacených a 252 908 hodin placených, tj. průměr na jednoho pracovníka činí 285 hodin ročně. Pokud převedeme uvedený počet přesčasových hodin na potřebný počet pracovníků, dospějeme k číslu 198, o které je poddimenzován náš útvar. Za nařízené přesčasy bylo uhrazeno cca 40 300 000 Kč. U útvaru již v průběhu roku 2008 a 2011 byla realizována nařízená úsporná opatření (…) současně útvaru bylo v roce 2010 systemizačním opatřením odebráno 51 SSM policistů (…)“. Z uvedeného prohlášení samotného útvaru přitom vyplývá, že skutečný personální podstav je mnohem vyšší než plánovaný podstav a služba přesčas slouží u útvaru jako úsporné opatření. Žalobce dále dokládá tabulky týkající se personálního podstavu a výkazy odpracovaných hodin, z nichž je patrné, že potřeba služby přesčas se pohybuje v řádu několika stovek hodin za měsíc, takže služba přesčas postrádá jakýkoliv prvek výjimečnosti. Tyto dokumenty žalovaný do spisu zcela záměrně nezaložil. Žalobce zopakoval, že personální podstav a úsporné opatření není ve smyslu shora citované judikatury zákonným důvodem pro nařízení služby přesčas.

10. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce dodává, že žalovaný si při zjišťování skutkového stavu opatřoval písemná stanoviska od odpovědných služebních funkcionářů a vedoucích (viz písemné vyjádření JUDr. K., Z. a P.), aniž žalobci umožnil položit jim otázky a ovlivnit rozsah zjišťovaných skutečností. Dle názoru žalobce měl žalovaný tyto osoby vyslechnout jako svědky a v opačném případě zkrátil žalobce na jeho právech a porušil § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že analýza služby přesčas obsahuje nepodložené a tedy nepřezkoumatelné údaje (zejména výkazy nemocí v roce 2013). Žalobce se domnívá, že tyto údaje byly dodatečně zpracovány a pravděpodobně i upraveny, neboť v kopiích knih služeb jsou napsány záznamy jinou rukou a jinou propiskou a sám senát poradní komise zjistil nedostatky v původním odůvodnění služby přesčas.

11. Dle § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru je žalovaný ze zákona povinen zjišťovat všechny skutečnosti rozhodné pro vydání rozhodnutí a zabývat se jimi. Žalovaný měl proto povinnost zabývat se způsobem a důvody nařízení služby přesčas, i přesto však nevypořádal návrhy žalobce, které měly prokázat rozpor nařízené služby přesčas se zákonem. Nadto požaduje po žalobci předložit dokumenty, které má žalovaný k dispozici, a opatřit informace, které zná z úřední činnosti. V možnostech žalobce však není tyto skutečnosti prokázat. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný nařizoval nezákonně rovněž služební pohotovost.

12. Žalovaný dále nepřihlíží k trvalému úkolu policejního prezidenta č. 86/K z roku 2007, kterým bylo všem služebním funkcionářům stanoveno, aby zabezpečili cílový stav, dle něhož bude přesčasová práce z 50 % hrazená. Žalovaný takto postupoval jen u některých příslušníků útvaru, nikoliv však u žalobce, kterému nebyla proplacena služba za období 2008-2010, a to ani v 50 % rozsahu. Žalovaný tak vůči některým příslušníkům postupoval diskriminačně. Žalobce dodává, že žalovaný službu přesčas proplácel pouze u nečekaných akcí (např. státního pohřbu prezidenta Havla) a u dlouhodobě plánovaných událostí nikoliv.

13. Žalobce podotkl, že žalovaný neprojevil zájem ani snahu seznámit se se záznamem z porady se svědkem B., byť jej žalobce označil jako důkaz. Obsah porady se svědkem B. je nadto žalovanému znám z jiných obdobných řízení, porada se týkala pouze systému plánování a nařizování služby přesčas a nebyly na ní projednány žádné bezpečnostní akce. K pořizování záznamu z porady žalobce se žalobce dovolává § 88 občanského zákoníku, neboť žalobce pro obranu svých práv nemá jinou možnost, než si tyto porady nahrávat. Žalovaný rovněž nepřihlédl k tomu, že veškerá přesčasová služba v roce 2007 byla proplácena a v roce 2008 byla tato služba u některých příslušníků útvaru proplácena v poměru 50:50.

14. V pátém žalobním bodě žalobce uvedl, že výjimečnost nařizování služby přesčas vyplývá i ze Stanoviska Policejního prezidia č. j. S-350/PR-2007. Z něj je patrné, že služba přesčas nesmí být plánována předem tak, aby se stala pravidelnou součástí doby služby, musí k ní docházet sporadicky, jinak je nařizována v rozporu se zásadami stanovenými zákonem a obdobnou praxi nelze v rámci útvarů Policie ČR nadále uplatňovat. Ke konkrétním důvodům nařízení služby přesčas žalobce dodává, že žalovaný neposuzuje předpoklady důležitého zájmu služby a výjimečnosti. U odůvodnění nařízení služby přesčas do limitu 150 hodin v roce 2011 a 2012 nelze seznat, za jakého konkrétního příslušníka žalobce sloužil službu přesčas. Pokud jde o údajnou kumulaci důvodů, tato kumulace je způsobena personálním podstavem, kdy za příslušníky čerpající dovolenou pracují jiní příslušníci přesčas. Tento postup je však nepřijatelný a v rozporu se zákonem. Dle žalobce není relevantním důvodem nařízení služby přesčas ani zdravotní neschopnost či jiné déle trvající překážky jiných příslušníků, k čemuž znovu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010-28. Do spisu je přitom založeno několik dokumentů, ze kterých vyplývá, že překážka v práci byla vedoucímu příslušníku či služebnímu funkcionáři známa s několikadenním předstihem (např. darování krve) a v takovém případě bylo možné tomuto příslušníku změnit službu v souladu s § 53 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalobce opakuje, že i při čerpání „mimořádné“ dovolené musí mít útvar rezervního příslušníka a vedoucí příslušník má možnost tuto dovolenou neudělit. Ohledně bezpečnostních akcí vykonávaných kvůli zasedání Senátu, Poslanecké sněmovny žalobce zdůrazňuje, že se jedná o standardní činnost útvaru a nikoliv o mimořádnou situaci. To samé platí i u dalších tvrzených akcí, tj. zahraniční návštěvy či oslavy Dne památky obětí holokaustu, neboť se jedná o předem známé skutečnosti, které mají být zajištěny v rámci běžného výkonu služby. K údajným důvodům v roce 2013 žalobce uvedl, že se jednalo o dlouhodobou pracovní neschopnost a rekonstrukci chráněného objektu, ačkoliv tato skutečnost je dopředu známa a plánována. K údajné službě přesčas dne 25. 9. 2013 žalobce poznamenal, že tento zápis nemá oporu ve spise. Z knihy služby vyplývá, že žalobce sloužil tento den celou směnu v rozsahu 24 hodin a nikoliv pouze 11 hodin. Dále se jeví jako nepravděpodobné, aby překážka na straně příslušníka z důvodu dárcovství krve trvala tři dny (od 25. 9. do 27. 9. 2013). Žalobce dodal, že dokumenty obsahující důvody nařízení služby přesčas byly vytvořeny ve stejný den (18. 9. 2014) a nejednalo se o statistiky či vytištěné dokumenty ze systému; správnost a úplnost takto vytvořených dokumentů proto nelze posoudit. Žalobce na závěr dodal, že příslušníci byli zastrašováni ze strany ředitele útvaru, aby nepodávali žádosti o proplácení služby přesčas.

15. Žalobce navrhl, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Argumentace žalovaného

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že v dané věci zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Do spisového materiálu byly doplněny podklady prokazující konkrétní důvody nařizování výkonu služby přesčas a v ostatních případech bylo náležitě zdůvodněno, proč spis podklady neobsahuje. Žalobcův zmocněnec se účastnil jednání senátu poradní komise a měl možnost uplatňovat svá procesní práva. K námitce žalobce, že neměl možnost položit dotazovaným služebním funkcionářům otázky, žalovaný uvádí, že v souladu se zákonem o služebním poměru je důkazem vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Nadto nejsou v daném případě písemná stanoviska jediným podkladem pro napadené rozhodnutí, k výslechu příslušných osob proto nebylo třeba přistoupit.

17. Žalobce byl zařazen k odboru ochrany objektů zvláštního významu, přičemž zajištění ochrany těchto objektů proti napadení nebo odvrácení útoku je prioritou, a je proto nutné, aby do výkonu služby nastupoval požadovaný počet příslušníků. Každá náhlá nepřítomnost příslušníka ve výkonu služby musí být nahrazena jiným příslušníkem v rámci nařízené služby přesčas. Žalovaný rovněž poznamenává, že správní soudy se ve své judikatuře vyjadřovaly ke službě přesčas nařizované v rámci modelu činnosti operačního střediska, které se podstatně liší od modelu služebních míst v žalobcově útvaru. Operační střediska pracují se stabilním počtem příslušníků, zatímco v žalobcově útvaru jsou některé události nahodilé a útvar nemůže mít v záloze desítky příslušníků pro případné nasazení, pro které by neměl při běžném stavu využití. Žalobci byla nařízena služba přesčas převážně z důvodu kumulace nepřítomnosti několika příslušníků v jeden den nebo mimořádného požadavku jiného příslušníka na udělení dovolené.

18. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl přezkoumatelný závěr, které hodiny přesčas byly žalobci nařízeny v důležitém zájmu služby ve smyslu § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru. Je tedy zřejmé, že služba přesčas nebyla nařizována z důvodu personálního podstavu nebo úsporných opatření. Vzhledem k tomu, že se na nařízení služby přesčas v souladu s § 171 písm. h) zákona o služebním poměru nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, je možné podle judikatury správních soudů akceptovat alespoň rámcové uvedení důvodů pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, např. v knize služeb. Nadto je do útvaru zařazeno cca 1 200 příslušníku, stačí tedy nařízení jedné hodiny přesčas, aby v souhrnu útvar vykazoval více než tisíc přesčasových hodin.

19. Žalobce v žalobě dezinterpretuje § 53 odst. 3 písm. b) zákona o služebním poměru, neboť uvádí, že příslušníkovi musí být dáno na vědomí s ročním předstihem, v které dny v kalendářním roce bude v ideálním případě vykonávat službu. Uvedené ustanovení se však ani okrajově netýká služby přesčas, neboť upravuje toliko způsob, jakým má být služba rozvrhována. Není zřejmé, jak žalobce dospěl k závěru, že pouze zpracování ročního plánu služby je v souladu s § 53 odst. 3 písm. b) zákona o služebním poměru.

20. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že v útvaru existuje dlouhodobý personální podstav. Žalobcova skupina byla v období let 2011-2013 obsazena z 98 %. Při tak velkém útvaru není možné dosáhnout 100 % obsazenosti, přijímací řízení na obsazení volných míst trvá několik měsíců a na pokles příslušníků nelze reagovat ze dne na den. Počty systematizovaných služebních míst jsou nastaveny tak, aby v běžném výkonu služby nemusela být nařizována služba přesčas za nepřítomné příslušníky. Služba přesčas proto nebyla nařizována jako úsporné opatření, ale byl jí řešen krátkodobý, neočekávaný pracovní výpadek příslušníka. Nadto v útvaru žalobce nastávají bezpečnostní akce ad hoc, např. zajištění nečekané návštěvy, jednání ústavních činitelů apod. Žalovaný tvrdí, že pokud je nepřítomno několik příslušníků, nemusí jít ještě o vybočení z běžného výkonu služby a naopak v některých případech může i nepřítomnost jednoho příslušníka být mimořádnou a nenadálou situací, pro kterou je nutno nařídit výkon služby přesčas. Vždy závisí na konkrétní okolnosti, kterou musí vyhodnotit a posoudit vedoucí skupiny nebo vyšší služební funkcionář. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou dostatečně zřejmé důvody, pro které byla služba přesčas nařizována.

21. K žalobcově námitce stran trvalého úkolu č. 45/K z porady policejního prezidenta konané dne 17. 5. 2007 žalovaný uvádí, že jeho smyslem bylo prokázat oprávněnost nařizování služby přesčas a konkretizovat zákonné důvody pro její nařizování. Stejně tak trvalý úkol prezidenta č. 86/K z roku 2007 zavazoval proplatit 50 % služby přesčas, ovšem jednalo se pouze o hodiny odsloužené nad rámec 150 hodin. Proplácení služby přesčas před dosažením limitu 150 hodin bylo možné pouze za situace, že policista měl nařízenou služební pohotovost.

22. K námitce promlčení žalovaný uvádí, že postupoval v souladu s § 206 odst. 1 zákona o služebním poměru. Žalovaný neměl svým postupem v úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce, uplatnění námitky promlčení tak nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný odmítá tvrzení, že nesprávně a vědomě nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a odkazuje na nespočet podání, úkonů, vyjádření a provedení důkazů, které jsou založeny ve spisovém materiálu.

23. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

23. Ve věci samé rozhodl Městský soud v Praze bez nařízení jednání, neboť oba účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žalobcem navržené důkazy (rozhodnutí žalovaného, rozhodnutí správního orgánu I. stupně) soud neprovedl, neboť jsou součástí správního spisu, z něhož soud vyšel při přezkumu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí.

24. Soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 věta první s. ř. s.), a dále ze závěrů v rozsudku NSS, č. j. 8 As 47/2018-31, kterými je v této věci vázán. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná.

25. Těžištěm podané žaloby je nesouhlas žalobce se závěrem žalovaného, že žalobce nemá nárok na proplacení přesčasových služeb odsloužených u ÚOÚČ v letech 2011 až 2013, neboť služba přesčas mu byla v uvedeném období nařizována v souladu se zákonem a rozsah přesčasových hodin je zohledněn ve služebním příjmu za výkon služby. Ve věci tak má stěžejní význam, zda služby přesčas byly nařízeny v souladu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru.

26. Soud vyšel z následující právní úpravy.

27. Podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, tj. účinném do 18. 9. 2016, příslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.

28. Podle § 54 odst. 2 téhož zákona, jestliže bude vyhlášen krizový stav podle zvláštního právního předpisu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, lze příslušníkovi nařídit po dobu krizového stavu, anebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu službu přesčas i nad rozsah stanovený v odstavci 1.

29. Podle § 52 odst. 3, věty prvé zákona o služebním poměru se za službu přesčas podle odst. 1 a 2 považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn.

30. Podle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníkovi je stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce.

31. Ustanovení § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na náhradní volno za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Neposkytne-li bezpečnostní sbor příslušníkovi náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu služby přesčas nebo v jinak dohodnuté době, má nárok na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas v kalendářním měsíci, v němž službu koná.

32. Judikatura NSS dovodila, že na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na náhradní volno, nebo na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41, č. 2900/2013 Sb. NSS). Pro účely nynější věci tak lze konstatovat, že došlo-li k nařízení služby přesčas v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce v souladu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, není dán nárok na proplacení takové služby přesčas. A naopak, nebyly-li dodrženy podmínky daného ustanovení, jsou dány výše uvedené peněžní nároky spojené se službou přesčas.

33. K otázce nároku na proplacení služebního příjmu za službu přesčas, kterého se žalobce domáhal, existuje již početná judikatura správních soudů, zejména rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 6 Ads 151/2011-126, č. 2823/2013 Sb. NSS, ze dne 23. 5. 2013 čj. 4 Ads 11/2013-41, č. 2900/2013 Sb. NSS, ze dne 15. 10. 2015, čj. 1 As 183/2015-63, č. 3341/2016 Sb. NSS, ze dne 25. 1. 2018, čj. 9 As 258/2017-32, ze dne 18. 1. 2018, čj. 9 As 27/2017-31, a z navazujícího rozsudku ze dne 25. 7. 2018, čj. 9 As 133/2017-35. V těchto rozsudcích bylo podle názoru zdejšího soudu dostatečně osvětleno vše, co souvisí s tímto konkrétním případem, s čímž zdejší soud i v této věci souhlasí a nemá důvod se od této judikatury odchylovat.

34. Z výše citované ustálené judikatury NSS k § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru lze dovodit, že má-li být služba přesčas využívána v souladu s platnou právní úpravou, musí být přitom současně dodrženy následující podmínky: 1) důležitý zájem služby a 2) z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas; 3) odůvodnění přijetí tohoto opatření; 4) maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu.

35. Soud proto zkoumal, zda byly tyto podmínky splněny současně, přičemž hned na úvod konstatuje, že mezi účastníky v daném případě není sporu o splnění podmínky 4), tj. že žalobce sloužil službu přesčas v každém z příslušných roků v maximálním rozsahu, tj. právě 150 hodin.

36. Pokud jde o podmínku 3), tj. odůvodňování přijetí opatření, kterým se nařizuje služba přesčas, k této otázce se vyjádřil NSS zejména v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41, č. 2900/2013 Sb. NSS, kde konstatoval, že „řízení ve věcech služebního poměru se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje na nařízení služby přesčas, z čehož je zřejmé, že se při nařizování přesčasové služby nevydává rozhodnutí v písemné formě, které by muselo obsahovat náležitosti uvedené v § 181 odst. 5 téhož zákona. […] S ohledem na zmíněnou neformálnost rozhodování o službě přesčas a její četnost nelze zajisté vyžadovat, aby odůvodnění jednotlivé služby přesčas mělo parametry, které služební zákon stanovuje pro odůvodnění rozhodnutí vydaného v řízení ve věcech služebního poměru. Nicméně po vedoucím příslušníkovi je možné žádat alespoň rámcové vymezení určitého důvodu pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, například v knize služeb.“ 37. Soud s odkazem na uvedený přehled přesčasových služeb žalobce v letech 2011 až 2013 konstatuje, že v posuzovaném případě byla splněna i podmínka 3), neboť důvody pro nařízení služby přesčas byly v posuzované věci vymezeny alespoň v takové míře obecnosti, aby bylo přezkoumatelné, proč byla žalobci v konkrétní dny nařízena služba přesčas. Jak však bude uvedeno dále, v některých případech dnů nařízené služby přesčas nebylo takové vymezení dostatečné k tomu, aby soud mohl aplikovat kritéria přezkumu těchto otázek vymezených v judikatuře NSS. Proto lze sice připustit, že napadené rozhodnutí obsahuje typové důvody, ze kterých byl žalobce velen do služby přesčas (např. čerpání dovolené či služebního volna jinými příslušníky, nebo jejich pracovní neschopnost, bezpečnostní akce, atd.), takto formulované důvody však ve světle aktuální judikatury NSS, se kterou se soud podrobněji vypořádá níže, neobstojí. Jinou otázkou ovšem je, zda takto vymezené jednotlivé důvody lze především považovat za důležitý zájem služby, pro který bylo možno žalobci nařídit tzv. neplacenou službu přesčas ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru), tj. splnění podmínek 1) a 2).

38. Pokud jde o podmínky 1) a 2), soud považuje za nutné nejprve obecně uvést, že „důležitým zájmem služby“ se dle § 201 zákona o služebním poměru rozumí „zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru“. V rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011- 126, č. 2823/2013 Sb. NSS, NSS uvedl, že ustanovení § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru „předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby nelze pak shledat v tom, jak na to poukázal již krajský soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby.“ Dále připustil, že si lze „představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozici či absenci některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumována pod § 54, resp. § 201 [zákona o služebním poměru].“ Žalovaný však vždy musí „jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není z jejich strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava; v opačném případě to má dopad na případy, kdy jsou uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1“ cit. zákona.

39. NSS v dalším rozsudku ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015-63, č. 3341/2016 Sb. NSS, konstatoval, že služba přesčas „podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru může být služba přesčas v maximálním rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (mimo případy krizového stavu nebo výjimečné případy ve veřejném zájmu dle § 54 odst. 2, kdy lze nařídit službu přesčas i nad rámec tohoto limitu) nařízena pouze v důležitém zájmu služby. V takovém případě nedochází k navýšení služebního příjmu, neboť při jeho stanovení je již s případnými přesčasovými hodinami počítáno (§ 112 odst. 2 zákona o služebním poměru). Pokud však přesčasové hodiny uvedený limit přesáhnou, má příslušník nárok buď na náhradní volno, nebo na poměrnou část příslušného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku. Na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na náhradní volno, nebo na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku i za každou vykonanou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, která byla nařízena v rozporu se zákonem.“ (bod 36 citovaného rozsudku, podtržení doplnil městský soud; obdobně viz též rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013-41).

40. Pokud tedy prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že služební příjem za službu přesčas do limitu 150 hodin ročně nelze poskytnout, protože podle § 125 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na služební příjem pouze za službu přesčas nad 150 hodin, jde o interpretaci, která nerespektuje, ba je přímo v rozporu s právě předestřeným výkladem NSS v rozsudku č. j. 1 As 183/2015-63. Z tohoto pohledu soud v obecné míře přisvědčil hlavní námitce žalobce, že žalovaný vycházel z nesprávného výkladu § 112 odst. 2 citovaného zákona. Lze tak zopakovat, že pokud není služba přesčas nařízena způsobem, z důvodu a v rozsahu stanoveném zákonem, není ve služebním příjmu zohledněna a příslušníkovi za takto vykonanou službu náleží další příjem.

41. Z citované judikatury NSS dále vyplývá, že služba přesčas dle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru představuje výjimečné opatření, které umožňuje, aby byl nařízen výkon služby nad rámec základní doby služby (která je dle § 52 odst. 1 zákona o služebním poměru 37,5 hodin týdně). Typicky jde o situace, kdy by ani za plného stavu příslušníků přiřazených k výkonu služby nebylo lze zajistit včasné a kvalitní plnění úkolů bezpečnostního sboru, a proto vyvstala potřeba službu „posílit“ i z řad příslušníků, který v dané době službu nekonají. Zákon o služebním poměru tedy nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby, z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. V opačném případě by se vytratil rozdíl mezi základní dobou služby v týdnu a službou přesčas. Využíváním takového fondu by mohlo být u každého příslušníka dosaženo poměrným zvýšením základní doby služby, aniž by muselo být nařizování služby přesčas jakkoliv vykazováno a odůvodňováno. Pokud by však zákonodárce zamýšlel umožnit automatické nařizování služby přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, nepodmiňoval by využití tohoto institutu důležitým zájmem služby.

42. V nyní projednávané věci je ze správního spisu patrné, že žalovaný vykládá „důležitý zájem služby“ tak, že jde především o řádné zajištění běžného výkonu služby bezpečnostního sboru, přesněji Útvaru pro ochranu ústavních činitelů, odboru ochrany objektu zvláštního významu. Žalovaný pak v této souvislosti poukazoval na to, že náplní práce žalobce je zajištění bezpečnosti chráněných objektů (např. Parlamentu České republiky) a určených ústavních činitelů, z čehož dovozuje, že zajištění bezpečnosti výše uvedených objektů a osob je možno podřadit pod pojem „důležitý zájem služby“. Tak například v prvostupňovém rozhodnutí (na str. 10, třetí odstavec)), jehož závěry žalovaný potvrdil, služební funkcionář uvedl, že „důležitým zájmem služby a prioritou v tomto případě je, že nedojde k ohrožení chráněného objektu, jehož ochrana je zajišťována vstupním režimem a vnější ochranou chráněných objektů, čehož lze dosáhnout pouze při plném obsazení všech stanovišť nebo posílením dalšími příslušníky za zhoršené bezpečnostní situace nebo při BA, byť i za cenu nařízené služby přesčas. V tomto případě škodlivý následek (materiální škody, ztráty na životech), který by mohl vzniknout nezajištěním ochrany chráněného objektu, je takového rozsahu, že nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby je jediným reálným a zákonným řešením vzniklé situace“. Obdobnou argumentaci uvedl žalovaný ve vyjádření k žalobě na str. 2 a 3.

43. Prvek výjimečnosti pak žalovaný spatřuje v tom, že k nařízení služby přesčas došlo vždy operativně, v případě krátkodobého a neočekávaného výpadku nějakého příslušníka, (který nelze zaměňovat za trvalé nahrazování nedostatku příslušníků ve výkonu služby) či z důvodu bezpečnostní akce. Žalovaný zdůrazňuje, že služební funkcionář přistupuje k nařízení služby přesčas v případě kumulace nepřítomností jiných příslušníků, ať už se jedná o nepřítomnost z důvodu čerpání dovolené, služebního volna (např. pro důležité osobní překážky či z obecného zájmu) nebo nemoci. Ohledně bezpečnostních akcí žalovaný zdůraznil jejich nepravidelnost co do místa a času konání, přičemž každá z nich má odlišnou bezpečnostní situaci (v závislosti na programu, počtu osob atd.). Žalovaný tedy v průběhu řízení popíral tvrzení žalobce, že by služby přesčas byly nařizovány z důvodu nedostatečného personálního obsazení nebo nedostatku finančních prostředků a trval na tom, že je služební funkcionář nařizoval pouze v nezbytných případech a toliko výjimečně.

44. Žalovaný důvody nařízení služby přesčas žalobci popsal na str. 17 až 22 napadeného rozhodnutí, kde u každé jednotlivé služby uvedl, jaké příčiny vedly vedoucího služebního funkcionáře k jejímu nařízení. Žalovaný při zpracování jednotlivých důvodů pro nařízení služby přesčas vycházel z tabulky označené „Analýza služby přesčas“, kterou zpracoval na základě knihy služeb. Kopie jejích příslušných částí (které se vztahují ke konkrétním dnům nařízené služby přesčas) jsou založeny ve správním spise, stejně jako žalobcovy plány služeb a plány služeb nepřítomných příslušníků za měsíce, kdy za ně žalobce vykonal službu přesčas.

45. Tyto dokumenty přitom dle soudu nelze činit nevěrohodným pouze z toho důvodu, že dle rukopisu nebyly sepsány jednou osobou, případně byla použita jiná propiska; je totiž zcela myslitelné, že jednotliví funkcionáři nebyli nepřetržitě ve službě a mohli být během krátkého časového úseku zastoupeni zástupcem (viz zápis o svědecké výpovědi se svědkem B. ze dne 12. 3. 2014, č. j. UOC-1376-12/ČI-2013-10). Stejně tak nelze souhlasit s žalobní námitkou, že materiály uložené na CD nosiči nejsou věrohodné, neboť byly vytvořeny ve stejný den, tj. 18. 9. 2014. Soud ověřil, že příslušné dokumenty (jednotlivé plány služeb), byly vytvořeny dne 4. 7., 18. 9., 19. 9. a 22. 9. 2014, ovšem na základě těchto dat nelze dospět k závěru, že obsah uvedených dokumentů není autentický. Naopak soud dává zapravdu žalovanému, že tato data odpovídají okamžiku vytvoření příslušných dokumentů pro potřeby správního řízení a byly pořízeny z archivu plánu služeb systému EKIS WEB.

46. Soud nejdříve poznamenává, že analýza služby přesčas žalovaného zpracovaná správním orgánem I. stupně se v některých částech liší od analýzy provedené žalovaným v napadeném rozhodnutí, a to buď počtem nepřítomných příslušníků v daný konkrétní den, anebo důvody, pro které byly nepřítomni v práci, a dále mírou podrobnosti analýz. Žalovaný na několika místech svého rozhodnutí přitom uvádí, že analýza přesčasů správního orgánu I. stupně vykazovala administrativní nedostatky způsobené nesprávným přepisem průběhu služeb (namátkou viz např. nařízenou službu přesčas ve dnech 20. 1. – 21. 1. 2011, kdy tabulka prvostupňového orgánu neuvádí stejné počty u jednotlivých druhů absencí, jako analýza žalovaného, nebo dále např. pracovní neschopnost dne 13. 6. 2013, která byla ve skutečnosti řádnou dovolenou, nepřesnosti ve vymezení jednotlivých bezpečnostních akcí, apod.). Proto žalovaný spisový materiál doplnil a při posuzování žádosti žalobce vycházel z takto doplněných materiálů. Z tohoto důvodu soud považoval za relevantní analýzu přesčasů provedenou žalovaným. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ověřil, že ve dnech služby přesčas nařízené žalobci žalovaný, jakož i správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí, uvedli tyto důvody:

47. ROK 2011 – 150 hodin přesčas: - v tomto roce správní orgány vycházely z plánů služeb, přičemž z nich nebylo možno seznat, kdy konkrétně jednotlivý příslušníci požádali o určení nástupu dovolené či o poskytnutí služebního volna. Správní orgány neměly k dispozici ani žádosti o dovolenou, ani žádosti o služební volno, neboť byly skartovány v souladu s tehdy platnými skartovacími lhůtami (do 14. 4. 2013 lhůta jednoho roku, od 15. 4. 2013 je stanovena skartační lhůta 3 roky). a) doplnění služby za nepřítomné policisty z důvodu kumulace nepřítomností ve dnech: 1. – 2. 1. (24 hodin) - celkový počet nepřítomných 11, z nich 10 čerpalo řádnou dovolenou, 1 z nich byl v pracovní neschopnosti; 10. 2. – 11. 2. (24 hodin) - celkový počet nepřítomných 5, všichni čerpali služební volno, z toho 3 čerpalo služební volno z důvodu přípravy a vykonání zkoušky na VŠ a 2 čerpali služební volno z důvodu překážek ve službě v obecném zájmu; 25. 2. – 26. 2. (24 hodin) - celkový počet nepřítomných 7, z nich 4 mělo služební volno (1 z důvodu účasti na soustředění na VŠ, 1 z důvodu překážek ve službě v obecném zájmu a 2 z důvodu důležitých osobních překážek) a 3 čerpalo řádnou dovolenou; 2. 3. (17 hodin) - celkový počet nepřítomných 7, z nich 4 mělo služební volno (1 z důvodu účasti na soustředění na VŠ, 2 z důvodu překážek ve službě v obecném zájmu a 1 z důvodu důležitých osobních překážek) a 3 čerpalo řádnou dovolenou; 22. 3 – 23. 3. (24 hodin) - celkový počet nepřítomných 7, z nich 3 mělo služební volno (1 z důvodu studia v akademickém roce, 1 z důvodu důležitých osobních překážek, 1 z důvodu poskytnutí ozdravného pobytu), příp. navazující dovolenou nebo opačně, a 4 čerpalo řádnou dovolenou; 21. 4. – 22. 4. (24 hodin) - celkový počet nepřítomných 8, z nich 5 mělo služební volno (2 čerpali služební volno z důvodu překážek ve službě v obecném zájmu, 1 z důvodu důležitých osobních překážek, 1 z důvodu studia v akademickém roce, 1 z důvodu přípravy a vykonání zkoušky na VŠ) a 3 čerpalo řádnou dovolenou; b) bezpečnostní akce HILTON 15. 4. – 16. 4. (13 hodin); 48. ROK 2012 – 150 hodin přesčas: - v tomto roce správní orgány vycházely z plánů služeb, knihy služeb, žádostí o dovolenou nebo o služební volno a z doplněného spisového materiálu. a) doplnění služby za nepřítomné policisty z důvodu kumulace nepřítomností ve dnech: 1. 1. (7 hodin) - celkový počet nepřítomných 7, z nich 5 čerpalo řádnou dovolenou, 1 měl služební volno v akademickém roce a 1 byl v pracovní neschopnosti; 20. 1. – 21. 1. (24 hodin) - celkový počet nepřítomných 10, z nich 3 mělo služební volno (1 z důvodu důležitých osobních překážek – ošetřování člena rodiny, 1 z důvodu překážek ve službě v obecném zájmu, 1 z důvodu studia v akademickém roce), 2 bylo v pracovní neschopnosti a 5 čerpalo řádnou dovolenou; 9. 2. – 10. 2. (24 hodin) - z důvodu čerpání mimořádně schválené řádné dovolené konkrétního policisty; 24. 2. – 25. 2.(24 hodin) - celkový počet nepřítomných 9, z nich 4 čerpalo řádnou dovolenou, 4 mělo služební volno (3 důvodu překážek ve službě v obecném zájmu – dárcovství krve, 1 z důvodu důležitých osobních překážek – ošetřování člena rodiny) a 1 byl v pracovní neschopnosti; 10. 3. – 11. 3. (20 hodin)- celkový počet nepřítomných 7, z nich 3 čerpalo řádnou dovolenou, 1 měl služební volno z důvodu důležitých osobních překážek – ošetřování člena rodiny, a 3 bylo v pracovní neschopnosti; b) bezpečnostní akce zasedání Senátu – 11. 1. (9 hodin), Den památky obětí holocaustu - 27. 1. (11 hodin), 31. 1. (9 hodin) – v tento den byl jeden příslušník v pracovní neschopnosti, Den památky obětí holocaustu (sic!) - 15. 3. (11 hodin), zasedání Parlamentu ČR, resp. Poslanecké sněmovny – 16. 3. (6 hodin) a 21. 3. (5 hodin); 49. ROK 2013 – 150 hodin přesčas: - v tomto roce správní orgány vycházely z plánů služeb, knihy služeb a z doplněného spisového materiálu. a) doplnění služby za nepřítomné policisty ve dnech: 29. 3. (6 hodin), 29. 5. – 30. 5 (24 hodin)., 13. 6. – 14. 6. (24 hodin), 29. 6. – 30. 6. (24 hodin), 2. 8. – 3. 8. (24 hodin) a 16. 8. – 17. 8. (24 hodin) - z důvodu pracovní neschopnosti vždy konkrétního policisty, (pozn. soudu: s výjimkou 13. 6. – 14. 6., kdy dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného šlo ve skutečnosti o důvod čerpání řádné dovolené konkrétním příslušníkem); 25. 9. (11 hodin) - z důvodu čerpání služebního volna konkrétním policistou, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vyplynulo, že šlo o důvod ošetřování člena rodiny; b) bezpečnostní akce Senát – bezpečnostní opatření lešení dne 11. 8. (13 hodin); 50. Žalovaný ve vztahu k rokům 2011 a 2012 uvedl, že žalobce byl velen do služby přesčas zejména z důvodu kumulace nepřítomností příslušníků u 1. oddělení, 4. skupiny Odboru ochrany objektů zvláštního významu v rámci Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. Z uvedeného přehledu přesčasových služeb žalobce je dále patrné, že ve stejném období byl žalobce velen do služby přesčas též z důvodu bezpečnostní akce. Pokud jde o kumulaci nepřítomností, na rozdíl od roku 2013, se tedy nejednalo o nutnost zastoupit konkrétního jednotlivého příslušníka, jenž nemohl nastoupit daný den do služby, ale o stav, kdy do služby v tentýž den nenastoupilo z různých důvodů více příslušníků najednou. Obdobnou situací se zabýval NSS v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, čj. 9 As 258/2017-32, v němž v bodě [25] uvedl: „Řádné posouzení žaloby v nynějším případě vyžadovalo nejprve provést rozbor toho, zda jednotlivé dílčí důvody nepřítomnosti příslušníků uvedené správními orgány (dovolená, pracovní neschopnost, služební volno, jazykový kurz atd.) by bylo možno samostatně akceptovat jako důležitý zájem služby ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru pro nařízení služby přesčas u příslušníka, který má absentující příslušníky zastoupit […]. A po takto provedeném rozboru jednotlivých dílčích důvodů provést u každého dne, kdy žalobci byla nařízena služba přesčas, hodnocení, zda obstojí odůvodnění správních orgánů poukazující na kumulaci absencí celé řady příslušníků chybějících ze široké palety důvodů […].“ (obdobně viz též rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2018, čj. 9 As 133/2017-35).

51. Ve shodě s tímto názorem a vázán závěry zrušujícího rozsudku NSS ze dne 28. 11. 2018, čj. 8 As 47/2018-31, soud proto nejprve přistoupil k posouzení, zda by bylo možné připustit jako důležitý zájem služby dle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru pro nařízení služby přesčas samostatně jednotlivé dílčí důvody absence jiných příslušníků, které správní orgány vymezily. Kumulace nepřítomností příslušníků, za které žalobce sloužil nařízenou službu přesčas v letech 2011 a 2012, nastala z důvodů čerpání dovolené, pracovní neschopnosti a čerpání služebního volna nepřítomnými příslušníky. 1) Dovolená 52. Pokud se jedná o dovolenou, NSS ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2018, čj. 9 As 258/2017-32 (bod [48]), uvedl, že „nařizování a čerpání dovolené je zcela běžnou záležitostí, není tedy naplněn požadavek výjimečnosti, který je spojený s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Kdy bude dovolená čerpána, si neurčuje příslušník sám. Čerpání dovolené je natolik běžnou součástí služby u policejního sboru, že je věcí státní správy policie, aby vyřešila personální otázky fungování policie tak, aby jen z důvodu čerpání dovolené u jednoho příslušníka nebyla jinému příslušníkovi nařizována služba přesčas, která není dle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru proplacena.“ (k témuž závěru srov. též rozsudek NSS č. j. 9 As 27/2017-31). Požadavek důležitého veřejného zájmu, resp. výjimečnosti tak v těchto případech dán není.

53. Ve všech dnech v letech 2011 a 2012, ve kterých jako důvod nařízení služby přesčas žalovaný uváděl kumulaci nepřítomností příslušníků, byl žalobce velen do služby mimo jiné proto, že mnoho dalších příslušníků policie čerpalo řádnou dovolenou, s výjimkou 10. 2. – 11. 2. 2011, kdy mezi důvody absence příslušníků důvod čerpání dovolené nefiguroval. Vzhledem k tomu je nutné uzavřít, že nařízení služby přesčas žalobci ve všech dnech, kdy část příslušníků čerpala řádnou dovolenou, právě z tohoto důvodu bylo provedeno v rozporu se zákonem. Tento závěr proto odůvodňuje zrušení rozhodnutí žalovaného. Pokud jde o nařízení služby přesčas ve dnech 9. 2. – 10. 2. 2012, žalovaný sice uvedl, že důvodem byla mimořádně schválená řádná dovolená, avšak konkrétní důvod, proč byla dovolená čerpána mimořádně, resp. za jakých okolností služební orgán k takovému opatření přistoupil, žalovaný neuvedl a takový důvod ani nijak nevyplývá z předložených podkladů. Proto je napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné.

54. Dále, v roce 2013 sice dle analýzy přesčasů uvedené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyla žalobci nařízena služba přesčas z důvodu čerpání dovolené jiným příslušníkem, z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného založeného na doplněném spisovém materiálu však vyplývá, že služba přesčas dne 13. 6. – 14. 6. 2013 byla žalobci nařízená z důvodu, že příslušník OEČ 273 650 dne 13.

6. čerpal dovolenou. Ani v tomto případě tak nelze akceptovat důvod nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Navíc, důvod, proč žalobce sloužil službu přesčas i následující den, tj. 14. 6. 2013, nevyplývá z rozhodnutí správních orgánů vůbec, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné i v této části.

55. Přes konstatovanou nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí se soud dále zabýval i ostatními důvody nařízené služby přesčas. 2) Pracovní neschopnost 56. Jako důležitý důvod pro nařízení služby přesčas lze naopak v souladu s judikaturou NSS akceptovat pracovní neschopnost jednoho příslušníka a nutnost jeho zastoupení po dobu nepřítomnosti příslušníkem jiným (k tomu viz rozsudek NSS, čj. 1 As 183/2015-63). „Pracovní neschopnost způsobená zdravotními problémy je nahodilá událost. K pracovní neschopnosti totiž u jednotlivého příslušníka nemusí vůbec dojít a i v případě, že k ní dojde, nelze ji dopředu předvídat.“ S ohledem na nahodilost a s tím související nepředvídatelnost pracovní neschopnosti proto při stanovování počtu systematizovaných míst nelze předem počítat ani s běžnou nemocností (viz rozsudek NSS čj. 9As 258/2017-32). Jak však uvedl NSS v rozsudku ze dne 27. 9. 2018, čj. 9 As 207/2018-20, podstatné je, zda služební funkcionář o pracovní neschopnosti jiných příslušníků věděl při zpracování rozvrhu základní doby služby na příští měsíc. Z uvedeného vyplývá, že nastala-li pracovní neschopnost příslušníků až po rozvržení doby služby na jednotlivé směny v dalším měsíci, jedná se o nepředvídatelnou situaci, kterou je možné řešit v souladu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru nařízením služby přesčas.

57. NSS však v citovaném rozsudku dále v souvislosti s dlouhodobou pracovní neschopností uvedl, že „nemůže bez dalšího sama o sobě znamenat, že by byl v případě zástupu za daného příslušníka vždy automaticky naplněn důležitý důvod pro nařízení služby přesčas. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech dané pracovní neschopnosti, jejím průběhu a rozsahu informací, které má služební funkcionář při zpracování rozvrhu základní doby služby na příští měsíc.“ K tomu NSS blíže dodal, že pokud je služebnímu funkcionáři při zpracování rozvrhu základní doby služby na příští měsíc (tj. k 25. daného měsíce) známo, že některý z příslušníků je v pracovní neschopnosti, je na něm, aby tuto skutečnost promítl do rozvrhu služeb v tom smyslu, že jednotlivé služby rozdělí mezi příslušníky, jež má k dispozici. Takovou pracovní neschopnost totiž nelze ve smyslu výše uvedeného považovat za nepředvídatelnou právě proto, že je při rozvržení doby služby na jednotlivé směny služebnímu funkcionáři známa. Obdobně tomu tak bude i ve vztahu k informaci o předpokládané době trvání pracovní neschopnosti. Bude-li však pracovní neschopnost ukončena k pozdějšímu než předpokládanému datu, půjde zpravidla o další okolnost, kterou nebylo možné při rozvržení doby služby na jednotlivé směny předvídat.

58. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný důvody pro nařízení služby sice odůvodnil podrobněji, než bylo uvedeno v prvostupňovém rozhodnutí, avšak ve světle výše citovaného rozsudku NSS ani takto uvedené odůvodnění neobstojí. Žalovaný se totiž nezabýval okolnostmi jednotlivých pracovních neschopností, aby bylo možné jednoznačně určit, že se v tom daném konkrétním případě jednalo o nepředvídatelný důvod pro nařízení služby přesčas, a že bylo v daném případě možno žalobci nařídit službu přesčas v důležitém zájmu služby. Například u služby přesčas nařízené žalobci dne 1. 1. 2011 byl příslušník OEČ 281 174 dočasně práce neschopným ve dnech 1. 1. – 19. 1. 2011, jeho celková neschopnost ke službě však dle tvrzení žalovaného počala již od 21. 12. 2011 a trvala do 7. 2. 2012. Z předloženého spisu však zřejmě z důvodu avizované neexistence podkladů ke dni 14. 4. 2013 nevyplývá, jaká byla původní předpokládaná doba trvání pracovní neschopnosti uvedeného příslušníka, ani zda, kdy, resp. kolikrát byla prodloužena. Soud pro názornost dále vybírá např. nařízení služby přesčas dne 1. 1. 2012 a dne 31. 1. 2012, kdy OEČ 265 423 byl práce neschopný již od 6. 10. 2011, dále nařízení služby přesčas dne 10. 3. – 11. 3. 2012, kdy OEČ 284 139 byl práce neschopný již od 16. 2. 2012, nebo nařízení služby přesčas dne 2. 8. – 3. 8. 2013, kdy OEČ 321 127 byl práce neschopný již od 19. 7. 2013. U těchto případů o pracovní neschopnosti příslušníků služební funkcionář k 25. předchozího měsíce věděl, a proto se nejednalo o nepředvídatelnou událost. I kdyby však soud připustil, že služební funkcionář o této skutečnosti nevěděl (třebas z důvodu, že pracovní neschopnost toho-kterého příslušníka byla postupně prodlužována nepředvídatelným způsobem), tuto skutečnost v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedl. Soud přitom uvedl pouze několik z mnoha obdobných příkladů z posuzovaného období. Pokud jde o rok 2013, analýza přesčasů odsloužených žalobcem v tomto roce je již pečlivější a plyne z ní, i za kterého konkrétního příslušníka žalobce službu přesčas sloužil. V pěti z osmi případů služby přesčas šlo o důvod pracovní neschopnosti jiného příslušníka, přitom se jednalo vždy o příslušníka, který byl dle tvrzení samotného žalovaného dlouhodobě pracovně neschopný (OEČ 319 039 od 7. 8. 2012 do 18. 10. 2013, OEČ 284 139 od 7. 4. – 15. 6. 2013, OEČ 321 127 od 19. 7. – 21. 8. 2013, za kterého žalobce sloužil službu přesčas v tomto roce dvakrát) a v jednom případě dokonce svou pracovní neschopnost střídal se dny, kdy čerpal dovolenou (OEČ 273 650 byl nejdříve uznán práce neschopným od 10. 4. – 9. 5. 2013, poté čerpal dovolenou dne 12. a 13. 5. 2013, pracovně neschopný opět od 13. 5. do 12. 6. 2013, opět dovolená 13. 6. 2013, a znovu pracovní neschopnost od 17. 6. do 22. 9. 2013). Avšak ani zde nelze z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného zjistit okolnosti těchto dlouhodobých pracovních neschopností, které by umožňovaly posouzení, zda šlo o nepředvídatelné a nahodilé okolnosti, které služební orgán v době plánování služeb na následující měsíc nevěděl. Vzhledem k tomu, že se žalovaný z tohoto hlediska okolnostmi pracovních neschopností pro nařízení služby vůbec nezabýval, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné. 3) Služební volno 59. Pokud jde o další situace, kdy byla žalobci nařízena služba přesčas, žalovaný uváděl též důvod, že jinému příslušníkovi bylo uděleno služební volno, např. z důvodu dárcovství krve, či ošetřování člena rodiny. Soud zde odkazuje znovu na již citovaný rozsudek NSS čj. 9 As 207/2018-23, ve kterém NSS v bodě [31] uvedl, že „ustanovení § 68 a § 70 zákona o služebním poměru spojují nárok na poskytnutí služebního volna s velkou skupinou různorodých případů. Jedná se jak o situace, které není možné dopředu předvídat (ošetřování nemocného člena rodiny, jestliže jeho zdravotní stav vyžaduje nezbytné ošetření jinou osobou, nepředvídané přerušení provozu nebo zpoždění hromadného dopravního prostředku, účast na zásahu jednotky Sboru dobrovolných hasičů, záchranné akci Horské služby, Vodní záchranné služby), tak o situace, které lze dopředu předvídat velmi dobře (účast ve státní sportovní reprezentaci, činnost vedoucího tábora pro děti a mládež, vlastní svatba, svatba dětí nebo rodičů, apod.).“ Pro projednávanou věc je však zejména podstatný závěr, že „některé situace mohou být za určitých okolností předvídatelné, jindy náhlé (např. dárcovství krve, výkon povinnosti svědka, doprovod člena rodiny do zdravotnického zařízení k vyšetření nebo ošetření, jestliže to nezbytně vyžaduje jeho věk nebo zdravotní stav). Není proto dost dobře možné poskytnout ve vztahu k jednotlivým důvodům obecně platný závěr, zda se jedná o předvídatelný a plánovaný důvod absence. Hodnocení u služebního volna musí brát vždy v potaz konkrétní důvod a okolnosti jeho poskytnutí.“ 60. NSS pak v následujícím bodu [32] zdůraznil, že „dle rozsudku č. j. 9 As 27/2017 - 31 lze na hodnocení nařízení přesčasu z důvodu zástupu příslušníka, který čerpá služební volno, použít shodné kritérium jako v případě pracovní neschopnosti. Jde-li tedy o důvod čerpání služebního volna, který byl při rozvržení doby služby na jednotlivé směny nepředvídatelný a náhlý, lze hovořit o naplnění důležitého zájmu služby zahrnujícího znak jisté výjimečnosti. Opačně tomu bude v případě důvodu, o kterém se příslušný služební funkcionář dozvěděl s dostatečným předstihem, tj. o němž věděl při rozvržení doby služby na jednotlivé směny. Rozhodné je, zda o této žádosti služební funkcionář věděl při zpracování rozvrhu základní doby služby na příští měsíc.“ V tomto rozsudku NSS dále poukázal na to, že skutečnost, že poskytnutí služebního volna je v určitých případech nárokové a služební funkcionář nemůže jeho udělení nijak ovlivnit, nehraje z hlediska posouzení, zda poskytnutí služebního volna představuje způsobilý důvod pro nařízení služby přesčas, žádnou roli. I v případě služebního volna, na jehož poskytnutí má příslušník nárok, se totiž může jednat (a v řadě případů se bude jednat) o situaci, která je předem známá a předvídatelná, a kterou tedy může služební funkcionář při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle § 53 služebního zákona zohlednit.

61. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí i s ohledem na výše uvedené závěry NSS a dospěl k závěru, že z prvostupňového ani z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda se ve všech případech poskytnutí služebního volna jiným příslušníkům jednalo o nepředvídatelné a náhlé důvody, či nikoli. Jak uvedl NSS, nelze učinit obecně platný závěr o tom, zda se jedná o předvídatelný a plánovaný důvod absence. Podstatné pro posouzení charakteru jednotlivých důvodů je zjištění konkrétního důvodu a okolnosti poskytnutí daného služebního volna.

62. Žalovaný v napadeném rozhodnutí, pokud jde o poskytnutí služebního volna v roce 2011, ve většině případů pouze uvádí, jaké volno bylo poskytnuto a v jakém termínu. Na základě této informace ale nelze učinit požadovaný závěr o tom, zda situace, pro kterou bylo služební volno nařízeno, byla předvídatelná či nikoli, a zda tedy bylo možné tuto situaci řešit v souladu s ustanovením § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru nařízením služby přesčas. Nelze navíc přehlédnout, že žalovaný formuloval některé druhy zcela obecně, tj. „služební volno z důvodu důležitých osobních překážek“ (22. 3. – 23. 3.), a „z důvodu důležitých osobních překážek a z důvodu překážek ve službě v obecném zájmu“ (25. 2. – 26. 2., 2. 3., a 21. 4. – 22. 4.). Takto formulované důvody nelze podřadit pod žádný z výše uvedených důvodů, když se k němu žalovaný ani v jiné části rozhodnutí blíže nevyjádřil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále neuvedl ani, zda bylo v jednotlivých případech služební volno jiným příslušníkům poskytnuto náhle a nepředvídatelně. Z rozhodnutí proto nelze zjistit, zda služební funkcionář při zpracování návrhu základní doby služby na příští měsíc o jednotlivých důvodech poskytnutí služebního volna věděl, a zda tedy byly důvody pro nařízení služby přesčas služebnímu funkcionáři známy s dostatečným předstihem. Proto soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí i z tohoto důvodu.

63. Pokud jde o nařízení služby přesčas ve dnech, ve kterých jeden z důvodů kumulace nepřítomností bylo čerpání služebního volna jiným příslušníkem v letech 2012 a 2013, žalovaný již u jednotlivých druhů služebního volna v napadeném rozhodnutí většinou uvedl taktéž údaj o tom, kdy o služební volno příslušník požádal, i dobu jeho trvání.

64. V případě služebního volna je zapotřebí rozlišovat jednotlivé konkrétní důvody, pro které bylo v posuzovaném případě nařízeno. Zákon o služebním poměru zakotvuje služební volno ve své hlavě čtvrté a páté – služební volno s poskytnutím služebního příjmu a služební volno bez poskytnutí služebního příjmu. V případě některých důvodů zákon o služebním poměru upravuje služební volno jako nárokové, konkrétně se jedná o služební volno při překážkách ve službě z důvodu obecného zájmu dle § 68 zákona o služebním poměru, služební volno při důležitých osobních překážkách ve službě dle § 70 téhož zákona a služební volno k účasti na výběrovém řízení nebo k získání dalšího odborného požadavku dle § 72 téhož zákona. V jiných případech je poskytnutí služebního volna závislé na rozhodnutí služebního funkcionáře, a to konkrétně v případě služebního volna při studiu dle § 73 zákona o služebním poměru, které lze příslušníkovi na jeho žádost udělit, a dále v případě služebního volna bez poskytnutí služebního příjmu podle § 76 zákona o služebním poměru, které lze příslušníkovi poskytnout jen tehdy, nebrání-li tomu vážný zájem služby. Podle § 75 odst. 2 zákona o služebním poměru je příslušník povinen o poskytnutí služebního volna požádat, to neplatí v případě, jestliže mu překážka ve službě podle § 68 odst. 5 písm. c) nebo § 70 odst. 2 písm. a) až f) citovaného zákona nebyla předem známa. Z uvedeného ustanovení je patrné, že již zákon o služebním poměru vychází z předpokladu o nenadálosti a nepředvídatelnosti v případě některých důvodů pro nařízení služebního volna. Nemůže-li je předem předvídat příslušník, jehož se týkají, tím spíše je nemůže předvídat a ovlivnit správní orgán, resp. příslušný služební funkcionář při nařizování služby přesčas.

65. Soud opakuje, že při hodnocení nařízení služby přesčas z důvodu nutnosti zástupu příslušníka, který čerpá služební volno, je třeba vycházet z kritéria, zda je důvod čerpání služebního volna nepředvídatelný a náhlý. V takovém případě lze o naplnění důležitého zájmu služby zahrnujícího znak jisté výjimečnosti hovořit. Opačně je tomu v případě důvodu, o kterém se příslušný služební funkcionář dozvěděl s dostatečným předstihem. V případě čerpání služebního volna z předvídatelného důvodu tudíž nařízení služby přesčas jinému příslušníkovi nebude v souladu s ustanovením § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru (viz rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 As 27/2017-31).

66. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ve dnech 20. 1. – 21. 1. 2012, 24. 2. – 25. 2. 2012, 10. 3. – 11. 3. 2012 a 25. 9. 2013 byla žalobci nařízena služba přesčas (kromě jiného i) za policisty, kteří v té době čerpali služební volno z důvodu ošetřování člena rodiny [§ 70 odst. 2 písm. f) zákona o služebním poměru]. Soud dospěl k závěru, že služební volno z důvodu ošetřování člena rodiny lze akceptovat jako důležitý důvod služby přesčas. Ve všech těchto případech se jedná o události, které nelze předem předvídat a počítat s nimi. Správní orgán, respektive příslušný služební orgán nemá možnost nikterak ovlivnit, zda uvedené okolnosti, pro něž je služební volno čerpáno, nastanou. Shodně tak správní orgán není schopen ovlivnit čerpání služebního volna příslušníky z uvedených důvodů, neboť se jedná, jak již soud uvedl výše, o služební volno, na něž má příslušník nárok. V případě služebního volna z důvodu ošetřování člena rodiny zákon o služebním poměru vychází z předpokladu, že se jedná o okolnosti, které ani samotnému příslušníkovi zpravidla nebudou známy předem a nebude je moci předvídat, jelikož v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o služebním poměru stanovuje, že v takových případech příslušník není povinen o poskytnutí služebního volna požádat.

67. Dále žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve dnech 24. 2. – 25. 2. 2012 a 25. 9. 2013 byla žalobci nařízena služba přesčas za policisty, kteří v té době čerpali služební volno z důvodu dárcovství krve, tj. z důvodu tzv. výkonu jiného úkonu v obecném zájmu ve smyslu § 68 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru. Ve dnech 24. 2. – 25. 2. 2012 čerpalo služební volno z tohoto důvodu celkem 3 příslušníků, v odůvodnění napadeného rozhodnutí však žalovaný uvedl údaj o dni, kdy o něj požádali, pouze u dvou z nich, a to 4.

2. Je pravda, že z těchto okolností vyplývá, že služební orgán se o této skutečnosti dozvěděl až poté, co zpracoval rozvrh služeb na únor 2012, což je zpravidla rozhodný okamžik pro posouzení toho, zda bylo možno po služebním orgánu požadovat, aby tuto skutečnost v plánu služeb zohlednil, nikoliv to, kolik dnů předem před konkrétní nepřítomností se o ní služební orgán dozvěděl, jak tvrdil žalobce. Nicméně z napadeného rozhodnutí již nevyplývá, proč se rozhodl těmto příslušníkům toto volno poskytnout s vědomím, že bude za ně jiným příslušníkům nařizovat neplacenou službu přesčas, když měl pravomoc tyto žádosti zamítnout a vyhovět jim a je zohlednit až v rozvrhu služeb na příští měsíc (březen). V tomto ohledu tedy soud i přes skutečnost, že jde o nárokové služební volno, nemohl akceptovat splnění podmínky nenadálosti nebo náhlosti, která by odůvodňovala nařízení služby přesčas žalobci ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Soud dále ve shodě s žalobcem konstatuje, že poněkud zvláštně pak u služby přesčas nařízené dne 25. 9. 2013 působí údaj o dni požádání a trvání služebního volna ze stejného důvodu (dárcovství krve) příslušníkem OEČ 280 825. Uvedený příslušník jednak služební volno čerpal od 25. – 27. 9. 2013, což není v uvedených případech obvyklé, jednak o toto volno zažádal až dne 30. 9. 2013. Soud rovněž přisvědčil žalobci, že v případě služby přesčas ze dne 25. 9. 2013 odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá oporu ve správním spise. Dle kopie knihy služeb žalobce sloužil celou směnu v rozsahu 24 hodin (7,00 až 7,00 hod) nikoliv pouze v rozsahu 11 hodin. Tato informace vyplývá rovněž z plánu služeb, podle něhož žalobce vykonal službu přesčas dne 25. 9. 2013 od 7,00 do 24,00 hod a dne 26. 9. 2013 od 0,00 do 7,00 hod.

68. Žalovaný v napadeném rozhodnutí také uvedl, že žalobce ve dnech 20. 1. – 21. 1. 2012 sloužil službu přesčas i za souběžně absentujícího policistu, který čerpal služební volno z důvodu obecného zájmu, avšak již neuvedl, kdy o něj zažádal, anebo o který z důvodů obecného zájmu ve smyslu § 68 zákona o služebním poměru se jednalo. V této části je proto napadené rozhodnutí taktéž nepřezkoumatelné.

69. Soud dále posuzoval služební volno z důvodu studia [§ 73 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru], které bylo poskytnuto příslušníkům ve dnech, v nichž žalobce sloužil službu přesčas 10. 2. – 11. 2. 2011, 25. 2. – 26. 2. 2011, 2. 3. 2011, 22. 3 – 23. 3. 2011, 21. 4. – 22. 4. 2011, 1. 1. 2012 a 20. 1. – 21. 1. 2012. Dospěl přitom k závěru, že tento důvod nepřítomnosti nelze považovat za nepředvídatelný či náhlý, a tudíž umožňující nařídit službu přesčas jinému příslušníkovi. Jedná se o důvod absence, který je služební funkcionář schopen předem předvídat, neboť se jedná o služební volno, o jehož poskytnutí musí příslušník předem požádat a služební funkcionář teprve po posouzení takové žádosti rozhodne, zda služební volno příslušníkovi udělí či nikoliv. Jak je již uvedeno výše (viz bod 62.), služební volno při studiu nepředstavuje volno, na které by vznikal při splnění určitých podmínek nárok, nýbrž jedná se o volno, které pouze „příslušníkovi lze na jeho žádost udělit.“ Je proto na služebním funkcionáři, aby mj. po zohlednění personální situace, případně rozhodl, že žádosti nevyhoví. Předvídatelnost absence z posuzovaného důvodu plyne také z toho, že služební volno při studiu dle § 73 zákona o služebním poměru není příslušníkům poskytováno z důvodu libovolného studia, nýbrž pouze pro vykonání studia „které je nezbytné pro výkon služby.“ Služební funkcionář proto nepochybně musí být schopen mít přehled o tom, kolik příslušníků útvaru takové studium právě absolvuje a lze tudíž očekávat, že budou o dotčené služební volno žádat. Je záležitostí příslušného služebního funkcionáře, aby přijal taková opatření, aby žádosti o studijní volno byly příslušníky podávány s dostatečným časovým předstihem, a služebním funkcionář je tak byl schopen zohlednit při plánování směn. 4) Ozdravný pobyt 70. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že dne 22. 3 – 23. 3. 2011 byla žalobci nařízena služba přesčas z důvodu poskytnutí ozdravného pobytu jinému příslušníku. Soud uvádí, že i v případě poskytování ozdravného pobytu platí shodný závěr o předvídatelnosti absence jiného příslušníka. NSS se v rozsudku čj. 9 As 258/2017-32, vyjádřil i k této otázce. Odkázal na § 80 odst. 1 zákona o služebním poměru, dle kterého platí, že příslušník, jehož služební poměr trval alespoň 15 let, má nárok na ozdravný pobyt k upevnění tělesného a duševního zdraví v trvání 14 dnů nepřetržitě v kalendářním roce. Přitom NSS konstatoval, že „na ozdravný pobyt má příslušník za splnění zákonných podmínek nárok. Skutečnost, že bude třeba ozdravný pobyt poskytnout, není pro policejní sbor žádnou nečekanou událostí. Dobu čerpání ozdravného pobytu určuje služební funkcionář. Nelze proto souhlasit s tím, že by zde byl naplněn znak výjimečnosti nezbytný pro to, aby jen z důvodu zástupu příslušníka na ozdravném pobytu bylo možno nařídit jinému příslušníku službu přesčas, která není dle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru proplacena. Nejvyšší správní soud uvádí, že poskytnutí ozdravného pobytu dle § 80 odst. 1 zákona o služebním poměru je natolik běžnou součástí služby u policejního sboru, že je věcí státní správy policie, aby vyřešila personální otázky fungování policie tak, aby jen z důvodu poskytnutí ozdravného pobytu jednomu příslušníkovi nebyla jinému příslušníku nařizována služba přesčas, která není dle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru proplacena.“ Tento důvod nepřítomnosti jiného příslušníka proto za daných okolností nelze akceptovat jako důvod pro nařízení služby přesčas ve smyslu § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. 5) Kumulace nepřítomností 71. Ve světle závěrů NSS v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 1. 2018, čj. 9 As 258/2017-32, soud tedy dále přistoupil k hodnocení, zda byl v jednotlivých dnech dán důvod pro nařízení služby přesčas z důvodu kumulace nepřítomnosti více příslušníků z důvodů, které soud hodnotil výše. Aby tak mohl vyhodnotit, je nutné najisto postavit, zda jednotlivé důvody, pro které byla služba přesčas nařízena, byly nenadálou okolností, která by odůvodňovala žalobci zákonně nařídit službu přesčas. Jak soud však již výše uvedl, některé absence jednotlivých příslušníků důvodem pro nařízení služby přesčas v důležitém zájmu nemohly být nikdy (např. dovolená, o kterou příslušník požádal před zpracováním rozvrhu služeb, ozdravný pobyt, nenároková služební volna známá předem, atd.), a u některých zatím nelze na základě skutečností uvedených v obou napadených rozhodnutích, ani ve správním spisu, tento závěr učinit (okolnosti dlouhodobých pracovních neschopností, služební volna s obecně uvedeným důvodem jejich udělení). Pokud totiž neobstojí tyto důvody jednotlivě, neobstojí ani při kumulaci u více absentujících příslušníků (viz také rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2018, čj. 1 As 153/2018-46).

72. Proto se soud již nezabýval hodnocením dalších kritérií posuzování kumulace nepřítomností (zejména viz bod [52]), která NSS vyjádřil v citovaném rozsudku, a na který navázal rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, čj. 9 As 133/2017-35, podle kterých je nutno porovnat počet příslušníků, kteří nemohli daný den nastoupit do služby z důvodu, pro který je možno nařídit službu přesčas v důležitém zájmu služby, a která není dle § 112 odst. 2 zákona o služebním poměru proplacena, a počet příslušníků, kterým byla nařízena služba přesčas.

73. Navíc, soud neměl k přezkumu tak, jak jej vymezila aktuální judikatura NSS, ani dostatek informací v předloženém správním spisu. Z podkladů, které jsou obsahem správního spisu, totiž nelze jednoznačně zjistit, kolik policistů bylo ve který den veleno do služby přesčas za nepřítomné příslušníky z důvodu, pro který bylo možno nařídit neplacenou službu přesčas, ani kolik jich bylo veleno do služby přesčas celkově. Správní spis sice obsahuje kopie listů z knih služeb, avšak tyto listy v převážné většině případů obsahují pouze seznam hodností a jmen příslušníků nepřítomných se zkratkou označující důvod nepřítomnosti, a seznam hodností a jmen příslušníků velených do služby na různé konkrétní objekty, poznámku, pokud byli z jiné organizačně vymezené skupiny, případně údaj o datu pohotovosti či výpomoci. Z takto poskytnutých údajů ale soud nebyl schopen zjistit, kteří konkrétní příslušníci, nejen ti, kteří nepatřili do skupiny žalobce, vykonávali službu přesčas, a jaký byl tedy poměr počtu chybějících příslušníků, jejichž zástup byl odůvodněn nařízením služby přesčas „bezplatně“, a počtu celkově povolaných příslušníků do služby přesčas. 6) Nedostatek personálního zajištění útvaru 74. Žalobce soudu společně se žalobou předložil naskenované podklady, které obsahovaly údaje o stavech OOSO, početní obsazení systemizovaných služebních míst podle vedených záznamů počítačového systému EKIS II v období 1. 1. 2007 – 1. 12. 2011 po jednotlivých měsících, dále tabulku ze dne 16. 1. 2012 vývoje naplněnosti systemizovaných míst útvaru v letech 2007 – 2001, z níž vyplývaly v každém roce záporné hodnoty (podstav), a další statistiky vzniku služebních poměrů, skončení služebních poměrů či úbytků ze služebního poměru zpracované tabulkově i v podílových grafech, dále prezentaci zpracovanou v programu PowerPoint označenou logem Policie ČR na téma Úbytky početních stavů policistů v útvarech Policie ČR za roky 2005 – 2012, ze které vyplývá celkový klesající trend v obsazenosti jednotlivých policejních útvarů.

75. Judikatura NSS (viz zejména rozsudky čj. 4 Ads 11/2013-41, a čj. 6 Ads 151/2011-126) obecně nepřipouští jako důležitý zájem služby v dlouhodobém až trvalém nedostatku příslušníků. Přestože z uvedených listin vyplývá, že počty reálné naplněnosti stavů byly mnohem nižší než počty systemizovaných míst, tato skutečnost sama o sobě není rozhodná pro závěr o dlouhodobém podstavu, který měl vliv na nezákonné nařizování přesčasových služeb v útvaru. Ke stejnému závěru dospěl ve své judikatuře i NSS. V rozsudku ze dne 76. NSS se k této otázce vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 5. 2018, čj. 4 As 84/2018-75, v bodech [19] a [20], kde uvedl, že „pro posouzení dostatečnosti personálního zajištění útvaru nebylo rozhodné, kolik systemizovaných míst nebylo obsazených, avšak jestli počet sloužících příslušníků odpovídal skutečné potřebě a umožňoval plnění běžných úkolů útvaru jen s výjimečným využitím služby přesčas. Městský soud v Praze sice v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce naplňoval nejvyšší zákonem dovolený počet přesčasových hodin několik let za sebou, to by však mohlo prokazovat personální nedostatečnost žalobcova útvaru jen v řetězci dalších skutečností. Bez dalšího dokazování, toliko z okolností, které Městský soud v Praze uvedl v odůvodnění rozsudku, proto nelze učinit závěr, že žalobcův útvar byl nedostatečně personálně obsazen.“ Jinak řečeno, závěr o dlouhodobém nedostatku personálního zajištění nelze učinit pouze s ohledem na počet neobsazených systemizovaných míst. Proto podklady předložené žalobcem týkající se počtu a vývoje obsazování systemizovaných služebních míst ještě sami o sobě neprokazují, zda v důsledku nenaplnění 100 % obsazenosti útvaru nebylo možno běžné úkoly útvaru zajistit i s nižším počtem příslušníků tak, aby nemuselo pravidelně docházet k nařízení služby přesčas z důvodu důležitého zájmu služby. Žalovaný soudu nepředložil podklady, z nichž by vyplývalo, kolik policistů je skutečně potřeba k zajištění běžného výkonu služby v daném útvaru. Tuto skutečnost nelze ani jinak zjistit ze shromážděných podkladů ve správním spisu a současně soudu nepřísluší, aby tento počet odhadl sám. Vzhledem k tomu nelze jednoznačně uzavřít, že útvar žalobce trpěl dlouhodobým personálním nedostatkem, v jehož důsledku byla žalobci nezákonně nařízena služba přesčas, a to zejména v situaci, kdy existovaly další relevantní důvody, pro které mu služba byla nařízena (nemoc jiného příslušníka, čerpání služebního volna). 7) Bezpečnostní akce 77. Soud dále zkoumal případy, kdy byla žalobci nařízena služba přesčas z důvodu bezpečnostní akce. V souvislosti s tímto přezkumem NSS v rozsudku čj. 4 As 84/2018-27, uvedl, že je především nutné zabývat se charakterem jednotlivé bezpečnostní akce.

78. Pokud jde o charakter bezpečnostních akcí ve dnech, v nichž byla žalobci nařízena služba přesčas, z odůvodnění rozhodnutí žalovaného založeného na plánu služeb a doplněného spisového materiálu podkladů ve správním spisu, vyplynulo, že v roce 2011 byl žalobce velen do služby přesčas pouze v souvislosti s jednou bezpečností akcí, a to ve dnech 15. 4. – 16. 4. 2011. Probíhala akce HILTON podle rozkazu služebního funkcionáře ze dne 13. 4. 2011, č. 66/2011, kdy se jednalo o ochranu místa ubytování chráněné osoby. Lze sice souhlasit se žalovaným, že v takovém případě představovala tato akce mimořádnou událost, avšak z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, zda tato akce byla plánována nějakou dobu předem, ani o jakou chráněnou osobu šlo (její funkci či postavení), proto nelze též určit, zda tato akce byla předvídatelná, a zda tedy splňovala kritérium nahodilosti.

79. Ve zbylých letech posuzovaného období byl žalobce velen do služby přesčas z důvodu bezpečnostní akce v roce 2012 celkem pětkrát, a to ve dnech 11. 1. a 31. 1. – zasedání Senátu, 27. 1. – Den památky obětí holocaustu, 15. 3. – Den památky obětí holocaustu (pozn. soudu: tento den se připomíná 27. 1., zřejmě byl míněn Den okupace nacisty), a ve dnech 16. 3. a 21. 3. – zasedání Parlamentu ČR, resp. Poslanecké sněmovny, a dále, v roce 2013 pouze jednou z důvodu bezpečnostního opatření při probíhající rekonstrukci střeženého objektu Senátu Parlamentu ČR, které bylo krátkodobého charakteru. Akce tohoto typu byly zdejším soudem v minulosti (viz např. rozsudky ze dne 14. 12. 2016, čj. 3 Ad 17/2015-61, nebo ze dne 20. 3. 2018, čj. 11 Ad 8/2015-110) již shodně shledány jako činnosti, které spadají do běžné náplně pracovních úkolů Útvaru, přičemž se jednalo o akce dlouhodobě plánované nebo dlouhodobě předem známé, nikoliv o mimořádné situace, které by vyžadovaly aktuální vyšší množství příslušníků, žádná mimořádná událost se na nich neudála, ba co víc, není ani tvrzena či dokladována. K takovým důvodům namítaným v napadeném rozhodnutí chybí konkrétní podklady s předpokladem znaku výjimečnosti. Závěry z předchozích rozsudků zdejšího soudu ostatně potvrdil také NSS např. v rozsudku ze dne 17. 10. 2018, čj. 1 As 153/2018-46. K tomu NSS dodal, že „nařízení přesčasů je k tomu, aby mohl sbor reagovat pružně a účinně na aktuálně nastalé situace, nepředvídatelné svým načasováním nebo rozměrem; naopak neslouží k zajištění předvídatelných a pravidelných událostí. Při tomto odůvodnění je jedním z klíčových okolností chronologie událostí, tedy kdy se o parametrech bezpečnostní akce nebo o absenci jiného příslušníka sbor dozvěděl a zda tedy mohl na věc reagovat při tvoření rozpisu běžných služeb, anebo zda již bylo nutné reagovat operativně nařízením služby přesčas. Takové okolnosti ovšem ze správního spisu neplynou.“ Z předložených podkladů ani z odůvodnění rozhodnutí žalovaného skutečně žádný prvek výjimečnosti dané konkrétní bezpečnostní akce nevyplynul, a to ani ve vztahu k probíhající rekonstrukci budovy Senátu, která měla být důvodem nařízení služby přesčas žalobci dne 11. 8. 2013. Záměr zrekonstruovat budovu, a to bez ohledu na to, zda v ní sídlí jeden ze základních ústavních orgánů ČR, není nahodilá či nepředvídatelná skutečnost, ale naopak, taková akce se vždy musí plánovat s časovým předstihem dopředu, aby mohl být zajištěn materiál a lidské zdroje. Proto soud dovozuje, že o takto plánované akci musel mít služební orgán vědomost s dostatečnou časovou rezervou, aby byl schopen tuto skutečnost dostatečně zohlednit v rozvrhu služeb na období, v němž rekonstrukce měla probíhat.

80. Soud tedy uzavírá, že důvody nařízení služby přesčas žalobci v letech 2011 až 2013 buď vůbec nedosahovaly kritéria důležitého zájmu služby ve smyslu tehdy platného § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, anebo nebylo možno tuto skutečnost z předložených podkladů ani ověřit, či přezkoumat.

81. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že si žalovaný opatřil písemná stanoviska od odpovědných funkcionářů služebních (písemné vyjádření JUDr. K., Z. a P.), aniž by umožňoval žalobci položit těmto dotazovaným funkcionářům otázky. Žalobce se domnívá, že měl být proveden výslech, nikoliv pouze vyžádáno písemné stanovisko. Při vypořádání této námitky soud vycházel z rozsudku NSS ze dne ze dne 27. 7. 2017, čj. 1 As 95/2017-25, ve kterém řešil shodné námitky a dal za pravdu žalovanému, že vyžádáním těchto stanovisek nebyla porušena procesní práva žalobce. Shodně jako v projednávané věci všechny osoby, které se písemně vyjádřily, příp. se na zpracování takových odpovědí podílely, vystupovaly v roli správních orgánů. Jednalo se tedy o zpracování stanoviska těchto orgánů, resp. vysvětlení či doplnění některých podkladů, nikoli o prezentaci vlastních vjemů jednotlivých osob k věci, kterou by bylo nutno provést formou svědeckého výslechu. Vyžádání písemných vyjádření správních orgánů lze označit za zcela standardní postup. Tato vyjádření byla založena ve spise, a žalobce se s nimi mohl seznámit, příp. se k nim vyjadřovat. Ani v nyní projednávané věci navíc žalobce nespecifikoval, co měly jím navrhované výslechy osob jako svědků přinést nového. Soud proto dospěl k závěru, že postupem žalovaného při dokazování nebyla porušena procesní práva žalobce ani § 180 odst. 2 zákona o služebním poměru a žalobní námitku hodnotí jako důvodnou.

82. Soud nevešel žalobci ani na námitku, že námitka promlčení ve vztahu k nárokům za období od 1. 1. 2007 do 21. 10. 2010 nebyla vznesena řádně, neboť nebyla uplatněna před vydáním rozhodnutí a tím byl žalobce zkrácen na svém právu se k ní odpovídajícím způsobem vyjádřit.

83. Podle § 206 odst. 1 služebního zákona se právo promlčí, pokud nebude uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení se přihlédne jen, pokud se účastník nebo bezpečnostní sbor, vůči němuž se právo uplatňuje, práva na promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat.

84. Námitkou promlčení a jejím soukromoprávním původem se zabýval NSS např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2015 čj. 2 As 4/2015-26, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ač žalovaný ve správním řízení sám rozhodoval o nároku vůči němu uplatněnému, jedná se o nárok, u něhož je jednou z možných zábran prosazení nároku uplatnění námitky promlčení. Promlčení je institut původu soukromoprávního, byť se uplatňuje někdy i v právu veřejném (viz např. § 70 dřívějšího zákona o správě daní a poplatků). Znakem promlčení je, že nárok se stane nevymahatelným, pokud příslušná osoba (ten, kdo má na základě nároku plnit věřiteli) promlčení namítne, tj. učiní příslušný projev vůle vůči věřiteli. Ostatně zákon č. 221/1999 Sb., podle něhož žalovaný rozhodoval, v § 159 odst. 1 předpokládá, že je třeba se promlčení dovolat, a pokud se tak stane, nelze nárok přiznat.“ 85. Aby bylo vznesení námitky promlčení účinné vůči žalobci, musí se o tomto úkonu dozvědět. [Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v soukromém právu. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2015, 53 s.] Z výše uvedeného vyplývá, že námitka promlčení je vůči subjektu, který se domáhá určitého plnění, účinná tehdy, pokud se o ní dozví. Tedy v okamžiku, kdy příslušná osoba učiní příslušný projev vůle vůči tomuto nárokujícímu subjektu. Přestože institut promlčení má povahu soukromoprávní, má městský soud za to, že shora uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávaný nárok žalobce, ačkoli má povahu veřejnoprávní.

86. Podstatné pro posouzení této námitky je, že v projednávané věci námitku promlčení uplatnil prvostupňový služební funkcionář ve svém rozhodnutí, ve kterém výslovně uvedl, že se za nařízenou službu přesčas konanou dle § 54 odst. 1 zákona v kalendářních rocích 2007, 2008, 2009, 2010 dovolává podle § 206 odst. 1 zákona o služebním poměru práva promlčení, protože lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí dle § 207 odst. 1 zákona 3 roky, není-li stanoveno jinak, a ta marně uplynula dne 21. 10. 2010 (přičemž v období od 22. 10. do 31. 12. 2010 nebyla žalobci nařizována služba přesčas), což je uvedeno rovněž na str. 4 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Hmotněprávní námitka promlčení tedy byla účinně uplatněna, byť se tak stalo (ne zcela vhodně) prostřednictvím procesního prvostupňového rozhodnutí (uvedené ovšem judikatura toleruje; viz rozsudek NSS ze dne 14. 6. 2018, čj. 7 As 148/2017-22). Námitka promlčení se tedy nepochybně dostala nejpozději doručením prvostupňového rozhodnutí do procesní sféry žalobce, který na ni reagoval v odvolání. V návaznosti na uvedené se pak žalovaný zabýval otázkou promlčení zejména na str. 26 napadeného rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že žalobci bylo umožněno reagovat na námitku promlčení, což také učinil. Tuto námitku proto soud nepovažuje za důvodnou. (ke shodnému závěru dospěl NSS i v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, čj. 5 As 216/2017-19). Proto správní orgány postupovaly správně, pokud se nároky žalobce na službu přesčas v období od 1. 1. 2007 do 21. 10. 2010 věcně nezabývaly.

87. Žalobce v souvislosti s námitkou promlčení vytýkal žalovanému, že se nezabýval tím, kdy došlo k počátku promlčení. Žalobce sám ale neuvádí žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo patrné, v čem spatřuje nesprávnost závěru žalovaného, který uzavřel, že lhůta pro podání žádosti marně uplynula dne 21. 10. 2010. Pouhý odkaz na rozhodnutí Krajského soudu dle městského soudu nelze považovat za řádné odůvodnění námitky. Proto ani tuto námitku soud důvodnou neshledal.

88. Soud také neshledal, že by námitka promlčení ze strany žalovaného byla nemravná, když v rámci této úvahy vycházel z konstantní judikatury civilních soudů. Nejvyšší soud k námitce uplatněné v rozporu s dobrými mravy ve svém rozhodnutí ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 23 Cdo 123/2011, uvedl, že „ […] dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ 89. Z citovaného rozhodnutí je zřejmé, že námitku promlčení lze označit za rozpornou s dobrými mravy, pokud je jejím hlavním cílem poškodit či znevýhodnit povinnou osobu. V nyní projednávané věci nelze dospět k závěru, že by jediným účelem uplatněné promlčecí námitky bylo poškození žalobce. Žalovaný je v případě všech projednávaných nároků policejních příslušníků na služební příjem zjevně veden snahou o dosažení cíle hospodářského a směřuje vůči všem příslušníkům Útvaru. Z obsahu správního spisu jakož z přístupu žalovaného není zřejmé, že by se konkrétně žalobce snažil úmyslně poškodit či znevýhodnit. Rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení lze konstatovat pouze v případech výjimečných a za okolností, kdy by rozpor s dobrými mravy byl ve výjimečné intenzitě, což v dané věci konstatovat nelze. Žalobci nelze rovněž přisvědčit v tom, že se žalovaný vůbec nezabýval otázkou nemravnosti vznesené námitky promlčení, neboť je z napadeného rozhodnutí patrné, že se jí zabýval na straně 26.

V. Závěr a náklady řízení

90. Na základě shora uvedeného soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost podle § 78 odst. 1 a 4, a § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm na žalovaném bude, aby vázán právním názorem soudu ve věci znovu rozhodl (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

91. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu (3 000 Kč) a odměny advokáta za tři úkony právní služby v řízení o žalobě (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a jednoho úkonu právní služby v řízení o kasační stížnosti (vyjádření ke kasační stížnosti) po 3 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy žalobci náleží (3 000 + 9 300 + 900 =) 13 200 Kč.

Poučení