6 Ad 6/2014 - 97

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové ve věci žalobce: K. K., zastoupen JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: První náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 10. 2. 2014, č.j. PPR-31386-10/ČJ-2013-990131, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 10. 2. 2014, č.j. PPR-31386-10/ČJ-2013-990131, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 10. 2. 2014, č.j. PPR-31386-10/ČJ-2013-990131 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 30. 10. 2013, č.j. CPR-569-12/ČJ-2013-930103, jímž nebyla žalobci přiznána částka 82.342 Kč, jelikož nedošlo ke škodě ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“). Napadeným rozhodnutím byla žalobci za období od 21. 5. 2010 do 30. 6. 2011 přiznána částka 16.598 Kč jako doplatek výsluhového příspěvku, jelikož došlo ke škodě ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., a zároveň žalobci nebyl přiznán doplatek výsluhového příspěvku od 1. 1. 2008 do 20. 5. 2010 z důvodu promlčení. Zároveň byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 3.146 Kč. S ohledem na změnu organizačního řádu Policejního prezidenta České republiky č. 24/2014 je žalovaný označen tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku.

2. Žalobce v podané žalobě zopakoval průběh řízení ve věcech služebního poměru, jehož výsledkem bylo jeho zařazení do 5. tarifní třídy a 12. tarifního stupně k 1. 1. 2007. V souvislosti se skončením služebního poměru žalobce mu byl ke dni 1. 1. 2008 přiznán výsluhový příspěvek ve výši 17.105 Kč měsíčně. Uvedl, že v důsledku změny rozhodnutí o ustanovení na služební místo byl nově stanoven jeho průměrný hrubý měsíční služební příjem pro účely výsluhových nároků ve výši 36.671 Kč, výše výsluhového příspěvku tak měla činit nově částku 18.336 Kč měsíčně. Uvedl, že z toho důvodu požádal dne 11. 5. 2002 ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, aby vydal nové rozhodnutí a stanovil výsluhový příspěvek ve správné výši. Dopisem ze dne 31. 5. 2012 bylo žalobci sděleno, že marně uplynula čtyřletá propadná subjektivní lhůta pro zahájení přezkumného řízení uvedená v ustanovení § 193 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb. Uvedl, že v důsledku nemožnosti změnit nezákonné rozhodnutí o stanovení výše výsluhového příspěvku mu vznikla škoda ve výši rozdílu mezi přiznaným výsluhovým příspěvkem a výsluhovým příspěvkem, kterého by ke dni 1. 1. 2008 dosáhl. Z toho důvodu dne 21. 5. 2013 požádal o náhradu škody v celkové výši 82.342 Kč. Namítl, že v důsledku liknavého postupu odvolacího orgánu mu bylo konečné rozhodnutí doručeno až dne 3. 5. 2012, došlo tedy k porušení lhůty uvedené v ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. Z toho je zřejmé, že prvním dnem, kdy mohl uplatnit podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí o výsluhovém příspěvku, byl den 3. 5. 2012. K marnému uplynutí čtyřleté lhůty ovšem došlo ke dni 15. 3. 2012.

3. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je právně vadné, jelikož nežádal doplatek ani nedoplatek výsluhového příspěvku. Doplatek výsluhového příspěvku není možné žalobci ani poskytnout, protože výše výsluhového příspěvku byla stanovena pravomocným a již nezrušitelným rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Dále namítl, že žalovaný není oprávněn rozhodovat o výsluhovém příspěvku, včetně jeho „doplatku“, když pravomoc v této věci náleží řediteli odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra.

4. Dále žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný sice dospěl k závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním bezpečnostního sboru a nemožností uplatnit mimořádný opravný prostředek, avšak uplatnil vůči žalobci námitku promlčení podle ustanovení § 207 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a považoval tak nárok na náhradu škody za období před 21. 5. 2010 za promlčený. Žalobce namítl, že tento závěr žalovaného je v rozporu se zákonem. Ustanovení § 207 odst. 1 předmětného zákona stanovení obecnou lhůtu pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru, speciálním ustanovením pro uplatnění nároku na náhradu škody je však ustanovení § 207 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., které stanoví dvě propadné lhůty. Subjektivní lhůta činí 2 roky a začne běžet dnem, kdy se poškozený dozví, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Objektivní lhůta činí 3 roky a počíná běžet ode dne, kdy došlo k události, ze které škoda vznikla. Žalobce namítl, že obě lhůty byly při jeho žádosti o náhradu škody jednoznačně dodrženy. Uvedl, že o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se dozvěděl dnem doručení dopisu ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2012, č.j. OSZ-135911-16/M-Pa-2012, tj. dne 15. 3. 2012. K události, ze které škoda vznikla, došlo doručením opožděného rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2012, č.j. 502/2012, tj. dne 3. 5. 2012.

5. Dále žalobce označil jako chybnou úvahu vyjádřenou odborem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, že je relevantní brát v úvahu jen částky, o které mohl být žalobce zkrácen, pouze za období do 16. 7. 2011, protože od této doby pobírá výsluhový příspěvek v souběhu se starobním důchodem ve výši 6.005 Kč. Namítl, že skutečnost, že již nepobírá plný výsluhový příspěvek, nemá na náhradu škody žádný vliv, jelikož výše rozdílu by byla v případě, že by žalobci nebyla způsobena škoda, vyšší o stejnou částku, o jakou by byla vyšší plná výměra výsluhového příspěvku.

6. Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že ve shodě s žalobcem dovodil, že mezi jednáním bezpečnostního sboru a nemožností uplatnit ze strany žalobce mimořádný opravný prostředek a dosáhnout změny rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku existuje příčinná souvislost. Uvedl, že pokud by služební funkcionář respektoval při řízení ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., nemusela marně uplynout lhůta pro uplatnění mimořádného opravného prostředku. Z toho důvodu byla žalobci za období od 21. 5. 2010 do 31. 6. 2011 přiznána částka ve výši 16.598 Kč jako doplatek výsluhového příspěvku, jelikož došlo ke škodě ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 citovaného zákona.

7. Žalovaný uvedl, že z formulace výroku napadeného rozhodnutí a také z jeho odůvodnění je zřejmé, že žalovaný nerozhodoval o výsluhovém příspěvku jako takovém, ale o škodě, přičemž je nepochybné, že o výsluhovém příspěvku příslušníka rozhoduje ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Dále uvedl, že v případě žalobce nastal souběh výsluhového příspěvku se starobním důchodem v červenci roku 2011, o výši výsluhového příspěvku bylo nově rozhodnuto a ten byl přiznán ve výši 6.005 Kč měsíčně. Dále žalovaný uvedl, že jestliže služební funkcionář znemožnil žalobci uplatnit mimořádný opravný prostředek, vztahuje se tato příčina pouze k rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ze dne 19. 2. 2008, nikoliv k rozhodnutí o výsluhovém příspěvku po souběhu se starobním důchodem z července 2011. Z toho důvodu napadené rozhodnutí dle názoru žalovaného správně uvádí, že v případě žalobcovy škody je relevantní brát v úvahu částky, o které mohl být žalobce zkrácen pouze za období do 16. 7. 2011.

8. K uplatněné námitce promlčení žalovaný uvedl, že i když označil nedoplatek výsluhového příspěvku za škodu, podkladem pro tuto škodu byl nepochybně peněžitý nárok ze služebního poměru. Z toho důvodu při svém posouzení vycházel ze lhůty pro uplatnění peněžitých nároků upravené v ustanovení § 207 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a řádně tak uplatnil námitku promlčení, když vycházel ze skutečnosti, že žalobce uplatnil svůj nárok dne 21. 5. 2013.

9. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které uvedl, že mu byla náhrada škody přiznána napadeným rozhodnutí za dobu od 21. 5. 2010 do 30. 6. 2011, a to podle konstrukce žalovaného, že měl o škodu způsobenou opožděným rozhodnutím odvolacího orgánu, které nabylo právní moci dne 3. 5. 2012, mohl požádat již před datem jeho vydání. Žalobce uvedl, že tento přístup je stěží uvěřitelný, když v době před vydáním rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2012, č.j. 502/2012, se o žádnou škodu nejednalo, jelikož rozhodnutí o výsluhovém příspěvku nebylo až do doby tohoto rozhodnutí v rozporu s právními předpisy. Tím se stalo až poté, kdy byl žalobce úspěšný ve sporu o zařazení jeho služebního místa do vyššího základního tarifu. Uvedl, že bylo-li by předmětné rozhodnutí služebního funkcionáře vydáno včas, nedošlo by ke škodě a žalobce se mohl podnětem k přezkoumání pravomocného rozhodnutí o výsluhovém příspěvku podle ustanovení § 193 zákona č. 361/2003 Sb. domoci nápravy rozhodnutí o výši výsluhového příspěvku.

10. Žalobce dále v replice uvedl, že žalovaný považuje za vznik škody nedoplatek na výsluhovém příspěvku v každém měsíci jeho poskytování od 1. 1. 2008. Uvedl, že škoda však nevznikla k 11. 1. 2008 a k dalšímu 11. dni v dalších měsících, na něž připadá výplata výsluhového příspěvku, ale vznikla v roce 2012 z důvodu opožděně vydaného rozhodnutí, které žalobci, ale i bezpečnostnímu sboru zamezilo napravit původně správně vydané rozhodnutí ve čtyřleté lhůtě. Uvedl, že skutečnost, že výše škody je dána součtem „nedoplatků“ na výsluhovém příspěvku, neznamená, že došlo k promlčení nároku na náhradu škody.

11. Dále uvedl, že ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra musí vědět, že i po vydání rozhodnutí, jímž byla stanovena výše výsluhového příspěvku nově poskytovaného v souběhu se starobním důchodem, je žalobci výsluhový příspěvek poskytován nadále v nižší výměře, než by mu náležel. K datu 16. 7. 2011 mu byl výsluhový příspěvek určen ve výši rozdílu mezi „plným“ výsluhovým příspěvkem a důchodem. Při stanovení tohoto rozdílu sám ředitel odboru sociálního zabezpečení jako služební funkcionář vycházel z nižšího výsluhového příspěvku, než by žalobci náležel, kdyby nedošlo k opožděnému rozhodnutí o vyšším služebním příjmu. Rozhodnutím o výsluhovém příspěvku tak dle názoru žalobce nemohla být zhojena příčina poskytování náhrady škody, když mu je i nadále poskytován výsluhový příspěvek v nižší výměře, než by mu podle právních předpisů měl náležet.

12. Soud v průběhu řízení zjistil, že u Nejvyššího správního soudu probíhalo pod spisovou značkou Konf 24/2017 řízení, ve kterém byl řešen záporný kompetenční spor mezi správním orgánem – ředitelem Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, a Obvodním soudem pro Prahu 7, jehož základem byla otázka, kdo je příslušný rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup služebního funkcionáře jednajícího ve věcech služebního poměru. Vzhledem k tomu, že výsledek tohoto řízení mohl mít vliv na rozhodování soudu v nyní projednávané věci, soud řízení usnesením ze dne 27. 2. 2018, č.j. 6Ad 6/2014-73 přerušil. Konfliktní senát v dané věci rozhodl usnesením ze dne 24. 4. 2018, č.j. Konf 24/2017-20, kterým návrh odmítl, a proto soud usnesením ze dne 22. 6. 2018, č.j. 6Ad 6/2014-75, rozhodl o pokračování v řízení.

13. Soud dále zjistil, že u Nejvyššího správního soudu probíhalo pod spisovou značkou Konf 13/2018 řízení, ve kterém byl řešen záporný kompetenční spor mezi správním orgánem – Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, a Obvodním soudem pro Prahu 7, jehož základem byla otázka, kdo je příslušný rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru a průtahy v řízení. A dále zjistil, že u Nejvyššího správního soudu dále probíhalo pod spisovou značkou Konf 11/2018 řízení, ve kterém byl řešen záporný kompetenční spor mezi správním orgánem – ředitel Ochranné služby Policie České republiky, a Obvodním soudem pro Prahu 7, jehož základem byla otázka, kdo je příslušný rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup a průtahy v řízení o kázeňském přestupku. Vzhledem k tomu, že výsledek těchto řízení mohl mít vliv na rozhodování soudu v nyní projednávané věci, soud řízení usnesením ze dne 3. 7. 2018, č.j. 6Ad 6/2014-79. Konfliktní senát v dané věci rozhodl usnesením ze dne 15. 1. 2019, č.j. Konf 11/2018-16, kterým vyslovil, že příslušný vydat rozhodnutí o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy je správní orgán. Usnesením ze dne 26. 4. 2019, č.j. 6Ad 6/2014-87, rozhodl zdejší soud o pokračování v řízení.

14. Při ústním jednání konaném před soudem dne 16. 5. 2019 účastníci řízení odkázali na svá dřívější podání ve věci.

15. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

16. Rozhodnutím ředitele Policie České republiky Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie České Budějovice ve věcech služebního poměru ze dne 31. 12. 2006, č.j. 1781/2006, byl žalobce ke dni 1. 1. 2007 ustanoven na služební místo vrchní asistent referátu cizinecké a pohraniční policie Nové Hrady, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie České Budějovice, a byl zařazen do 4. tarifní třídy a 12. tarifního stupně se služebním příjmem ve výši 33.720 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutí ředitele Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie ve věcech služebního poměru ze dne 13. 4. 2007, č.j. 239/2007 zamítnuto. Rozsudkem Městského soudu v Praze dne 3. 4. 2008, č.j. 11 Ca 159/2007-45 bylo toto rozhodnutí zrušeno.

17. Následně ředitel Policie České republiky, služby cizinecké a pohraniční policie rozhodnutím ve věcech služebního poměru ze dne 27. 8. 2008, č.j. 1620/2008, odvolání žalobce opětovně zamítl. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, č.j. 5 Ca 346/2008-42.

18. Rozhodnutím ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2012, č.j. 502/2012 bylo odvolání žalobce vyhověno a odvoláním napadené rozhodnutí ředitele policie České republiky Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie České Budějovice ve věcech služebního poměru ze dne 31. 12. 2006, č.j. 1782/2006, bylo změněno tak, že byl žalobce ustanoven na služební místo inspektor referátu cizinecké a pohraniční policie Nové Hrady a byl zařazen do 5. tarifní třídy a 12. tarifního stupně se služebním příjmem ve výši 36.170 Kč měsíčně. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 5. 2012. Rozdíl ve výši služebního příjmu za rok 2007 v částce 20.352 Kč byl žalobci doplacen dne 11. 6. 2012.

19. V souvislosti se skončením žalobcova služebního poměru ke dni 31. 12. 2007 mu byl rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2008, č.j. OSZ-135911/VOOn-2008, z průměrného hrubého měsíčního služebního příjmu ve výši 34.209 Kč přiznán ke dni 1. 1. 2008 výsluhový příspěvek ve výši 17.105 Kč měsíčně.

20. Dne 11. 5. 2012 žalobce požádal ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, aby vydal nové rozhodnutí a stanovil výsluhový příspěvek ve správné výši. Dopisem ze dne 31. 5. 2012, č.j. OSZ-135911-16/M-Pa-2012, bylo žalobci sděleno, že marně uplynula čtyřletá propadná subjektivní lhůta uvedená v ustanovení § 193 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb.

21. Dne 21. 5. 2013 žalobce podal žádost o náhradu škody podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. v celkové výši 82.342 Kč, která mu vznikla porušením právní povinnosti při výkonu služby. V žádosti uvedl, že postup služebního funkcionáře, který vydal rozhodnutí ve věcech služebního poměru, jímž byl žalobce ustanoven na služební místo, byl postupem rozporným s právními předpisy. Dále v žádosti uvedl, že přestože druhý rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno odvolací rozhodnutí, nabyl právní moci dne 19. 1. 2012, v důsledku liknavého postupu odvolacího orgánu mu bylo konečné rozhodnutí doručeno až dne 3. 5. 2012, čímž bylo porušeno ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. V žádosti dále uvedl, že mu škoda vznikla znemožněním uplatnění mimořádného opravného prostředku proti nesprávné výši výsluhového příspěvku.

22. Rozhodnutím ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 31. 10. 2013, č.j. CPR-569-12/ČJ-2013-930103, byla žádost žalobce o náhradu škody zamítnuta.

23. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvedl, že ke škodě nedošlo, když průběh řízení před služebním funkcionářem o výši služebního příjmu ani průběh přezkumného řízení soudního nebránil žalobci v tom, aby ve smyslu ustanovení § 192 zákona č. 361/2003 Sb. podal včas u odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra žádost o obnovu řízení ve věcech služebního poměru o přiznání výsluhového příspěvku i za situace, kdy nebylo vydáno konečné rozhodnutí. Uvedl, že důsledky zániku práva na zahájení obnovy řízení z moci úřední podle ustanovení § 209 zákona č. 361/2003 Sb., protože včas nebyl uplatněn u příslušného funkcionáře podán podnět k obnově řízení, nelze zhojit v rámci řízení o náhradě škody. Bezpečnostní sbor nemůže být odpovědný ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 citovaného zákona za následek, který vznikl v důsledku nekonání žalobce ve smyslu ustanovení § 98 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., a tím i marného uplynutí lhůty podle ustanovení § 209 tohoto zákona.

24. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 11. 11. 2013 odvolání, v němž uvedl, proč nemohl podat podnět k obnově řízení podle ustanovení § 192 zákona č. 361/2003 Sb. Uvedl mimo jiné to, že nepožadoval náhradu škody z důvodu zániku práva na obnovu řízení, ale zániku práva na podání podnětu podle ustanovení § 193 odst. 1 téhož zákona. V odvolání žalobce dále namítal, že prvostupňové rozhodnutí je věcně i právně vadné a nesplňuje podmínky dané ustanovením § 181 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb.

25. Žalobou napadeným rozhodnutím náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 10. 2. 2014, č.j. PPR-31386-10/ČJ-2013-990131, bylo odvoláním napadené rozhodnutí změněno tak, že žalovaný zrušil výrok prvostupňového rozhodnutí, jímž se nepřiznává náhrada škody ve výši 82.342 Kč a nahradil jej výrokem o přiznání doplatku výsluhového příspěvku za dobu od 21. 5. 2010 do 30. 6. 2011 ve výši 16.598 Kč a nepřiznáním nedoplatku výsluhového příspěvku za dobu od 1. 1. 2008 do 20. 5. 2010 z důvodu promlčení nároku podle ustanovení § 207 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.

26. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán mimo jiné uvedl, že jestliže došlo rozhodnutím ředitele Služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru č. 1680/2008 k zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí č. 1781/2006 ze dne 31. 12. 2006, pak toto svědčí o tom, že služební funkcionář, který rozhodoval o odvolání žalobce, jednal v rozporu s povinností, která vyplývá pro správní orgán z ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.

27. Dále odvolací správní orgán shledal pochybení v tom, že ode dne nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 5 Ca 346/2008-42 (dne 19. 1. 2012) nebyla ze strany služebního funkcionáře vyvinuta odpovídající aktivita korespondující s podstatou ustanovení § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. Ze spisu totiž vyplynulo, že k určení senátu poradní komise služebního funkcionáře došlo dne 16. 2. 2012, lhůta pro vyřízení byla stanovena na 30. 3. 2012. Senát poradní komise věc projednal dne 16. 3. 2012, rozhodnutí služebního funkcionáře č.j. 502/2012 pak bylo vydáno dne 12. 4. 2012 a právní moci nabylo dne 4. 5. 2012.

28. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dále žalovaný uvedl, že mezi jednáním bezpečnostního sboru a nemožností uplatnit mimořádný opravný prostředek a dosáhnout změny předmětného rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku existuje příčinná souvislost. V případě respektování právního názoru soudu při rozhodování služebním funkcionářem o odvolání žalobce v roce 2008 či alespoň při vydání rozhodnutí ve věcech služebního poměru č.j. 502/2012 v souladu s ustanovením § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. nemusela marně uplynout lhůta pro uplatnění mimořádného opravného prostředku, neboť by žalobce mohl s relevantním podkladem iniciovat příslušné řízení za účelem přiznání změny výše výsluhového příspěvku.

29. Dále žalovaný v rozhodnutí uvedl, že podle vyjádření odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2014 činí od 17. 7. 2011 výše výsluhového příspěvku v souběhu s výplatou vyššího starobního důchodu částku 6.005 Kč měsíčně a tato částka nemůže být pro uvedené účely ani teoreticky změněna. Z toho důvodu žalovaný bral v úvahu částky, o které mohl být žalobce zkrácen pouze za období do 16. 7. 2011. Žalovaný dále uvedl, že nárok na náhradu škody za období před 21. 5. 2010 je promlčený, a to proto, že rozhodným datem je den 21. 5. 2013, kdy žalobce uplatnil nárok na náhradu škody. Škodu pak žalovaný spočítal za období od 21. 5. 2010 do 30. 6. 2011, kdy konkrétně od května do prosince roku 2010 činí rozdíl částku 10.064 Kč (tj. za 8 měsíců částka 1.258 Kč), od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 se pak jedná o částku 6.534 Kč (tj. za 6 měsíců po 1.089 Kč). Vyčíslení škody tedy dosáhlo na částku 16.598 Kč.

30. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

31. Podle ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby.

32. Podle ustanovení § 207 odst. 1 téhož zákona lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí 3 roky, není-li stanovena jinak.

33. Podle ustanovení § 207 odst. 3 téhož zákona lhůta pro uplatnění náhrady škody činí 2 roky; začne běžet dnem, kdy se poškozený dozví, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, ve lhůtě 10 let ode dne, kdy došlo k události, ze které škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

34. Soud úvodem považuje za vhodné vyjádřit se k tomu, zda byli služební funkcionáři vůbec k vydání prvostupňového a žalobou napadeného rozhodnutí věcně příslušní, což byl důvod, pro který soud opakovaně řízení v této věci přerušil z důvodu projednávání kompetenčního sporu u Nejvyššího správního soudu.

35. Ve věci sp.zn. Konf 11/2018, dospěl Nejvyšší správní soud k právnímu názoru, že příslušný vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy je správní orgán. V podrobnostech soud odkazuje na usnesení ze dne 15. 1. 2019, č.j. Konf 11/2018-22, se závěrem, že v nyní projednávaném případě shledal, že o nároku žalobce na náhradu škody rozhodoval věcně příslušné správní orgány, tj. v prvním stupni ředitel Ředitelství služby cizinecké policie, ve druhém stupni náměstek policejního prezidenta pro vnější službu.

36. Žalobce předně namítal, že napadené rozhodnutí je právně vadné, jelikož nežádal o doplatek ani nedoplatek výsluhového příspěvku, přičemž žalovaný dále není oprávněn o výsluhovém příspěvku vůbec rozhodovat, neboť tato pravomoc náleží řediteli odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra.

37. Prvostupňovým rozhodnutím nebyla žalobci přiznána částka 82.342 Kč, jelikož nedošlo ke škodě ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Žalobou napadeným rozhodnutím pak bylo toto rozhodnutí změněno v tom smyslu, že žalobci byla za období od 21. 5. 2010 do 30. 6. 2011 přiznána částka 16.598 Kč jako doplatek výsluhového příspěvku, jelikož došlo ke škodě dle ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., ale zároveň mu nebyl přiznán doplatek výsluhového příspěvku od 1. 1. 2008 do 20. 5. 2010 z důvodu promlčení.

38. Soud se ztotožnil s názorem žalobce, že žalovaný nemá pravomoc rozhodovat o přiznání výsluhového příspěvku. Ta náleží řediteli odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (viz rozhodnutí ze dne 19. 2. 2008, č.j. OSZ-135911-VOOn-2008, resp. dopis ze dne 31. 5. 2012, č.j. OSZ-135911-16/M-Pa-2012, kterým bylo žalobci sděleno, že uplynuly lhůty pro přezkum rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku dle § 193 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb.). Žalovaný, resp. správní orgán I. stupně však měly, jak již soud konstatoval výše, pravomoc rozhodovat o nároku žalobce na náhradu škody.

39. V daném případu je z kontextu celého řízení zřejmé, že jeho předmětem byl žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 82.342 Kč ze dne 21. 5. 2013. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žádost o náhradu škody zamítnuta jako celek, až žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ve výrocích přiznal žalobci částku 16.598 Kč za období od 21. 5. 2010 do 30. 6. 2011 jako doplatek výsluhového příspěvku, ve zbytku pak shledal nárok žalobce promlčeným.

40. Soud dospěl k závěru, že byť by mohl být výrok napadeného rozhodnutí formulován lépe a precizněji, tak je z něj ve spojení s odůvodněním napadeného rozhodnutí, kde se výslovně hovoří o náhradě škody, zřejmé, o jakém nároku žalobce (tj. nároku na náhradu škody) bylo napadeným rozhodnutím rozhodováno. Jelikož nárok na náhradu škody měl svůj původ v nedoplaceném výsluhovém příspěvku, tak je z výroku napadeného rozhodnutí zřejmé, v jakém časovém úseku byl formou náhrady škody žalobci výsluhový příspěvek „doplacen“, v jakém časovém úseku naopak z důvodu promlčení nikoliv. Tuto námitku tak soud neshledal důvodnou.

41. Žalobce dále namítal, že uplatněný nárok nebyl promlčen, neboť dle jeho názoru žalovaný aplikoval nesprávné ustanovení zákona č. 361/2003 Sb.

42. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce na případ žalobce aplikoval ustanovení § 207 odst. 1 předmětného zákona, avšak dle názoru soudu měl správně aplikovat ustanovení § 207 odst. 3 téhož zákona, neboť toto ustanovení je speciální vůči ustanovení § 207 odst. 1 citovaného zákona. Z ustanovení § 207 odst. 1 vyplývá obecná lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru, zatímco ustanovení § 207 odst. 3 stanoví speciální lhůty pro případ uplatnění náhrady škody. O tom, že se v daném případě jednalo v řízení o náhradu škody, nemůže být pochyb, neboť sám žalovaný dospěl k závěru, že žalobce má nárok na náhradu škody, avšak část mu z důvodu promlčení neuznal.

43. Soud pak při aplikaci ustanovení § 207 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. na nyní projednávaný případ dospěl k závěru, že žalobce dodržel obě dvě lhůty vyplývající z ustanovení § 207 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. O škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl dnem doručení dopisu ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2012, č.j. OSZ-135911-16/M-Pa-2012, ve kterém mu bylo sděleno, že rozhodnutí o výsluhovém příspěvku již nelze změnit kvůli marnému uplynutí propadné čtyřleté lhůty dne 15. 3. 2012.

44. K události, ze které škoda vznikla, došlo doručením opožděného rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2012, č.j. 502/2012, tj. dne 3. 5. 2012. Kdyby totiž ředitel Ředitelství služby cizinecké policie rozhodl v souladu se zákonem v zákonné lhůtě, tak by se žalobce mohl nápravy domáhat u odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra v řízení o přezkumu rozhodnutí o výsluhovém příspěvku, což konstatoval i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

45. Soud zároveň konstatuje, že v době před vydáním rozhodnutí ze dne 12. 4. 2012, č.j. 502/2012 se o žádnou škodu nejednalo, jelikož do té doby nebylo rozhodnutí o výsluhovém příspěvku v rozporu s právními předpisy. Tím se stalo až poté, kdy byl žalobce úspěšný ve sporu o zařazení svého služebního místa do vyššího tarifu. Proto žalobce mohl svůj nárok na náhradu škody jen stěží uplatnit dříve, než bylo vydáno rozhodnutí ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ve věcech služebního poměru ze dne 12. 4. 2012, č.j. 502/2012. Škoda totiž vznikla právě až v roce 2012, a to z důvodu tohoto opožděně vydaného rozhodnutí, které žalobci zabránilo domoci se v přezkumném řízení původně správně vydaného rozhodnutí ve stanovené čtyřleté lhůtě.

46. Ke skutečnosti, že výše škody je de facto součtem jednotlivých „nedoplatků“, soud uvádí, že toto ještě samo o sobě neznamená, že by pro každý měsíční nedoplatek plynula samostatná lhůta pro jeho uplatnění. Jak již soud uvedl výše, škoda jako celek vznikla v roce 2012 z důvodu opožděně vydaného rozhodnutí, které žalobci, ale rovněž i bezpečnostnímu sboru zabránilo napravit vady dříve správně vydaného rozhodnutí ve čtyřleté přezkumné lhůtě.

47. Z uvedených důvodů tak soud tuto námitku shledal důvodnou, neboť dospěl k závěru, žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením § 207 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., když žalobci část nároku na náhradu škody (od 1. 1. 2008 do 20. 5. 2010) nepřiznal z důvodu promlčení.

48. V poslední žalobní námitce žalobce namítal, že úvaha odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra v tom smyslu, že je relevantní brát v úvahu jen částky, o které mohl být žalobce zkrácen, pouze za období do 16. 7. 2011, protože od této doby pobírá výsluhový příspěvek v souběhu se starobním důchodem ve výši 6.005 Kč, je chybná.

49. K této námitce soud uvádí, že tato úvaha, kterou přijal žalovaný do svého rozhodnutí, postrádá logiku, neboť výše rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem v souběhu se starobním důchodem by byla v případě, že by žalobci nebyla způsobena škoda, vyšší o stejnou částku, o jakou by byla vyšší plná výměra výsluhového příspěvku. Proto soud i tuto žalobní námitku shledal důvodnou.

50. Ze shora uvedených důvodů proto soud shledal žalobu důvodnou a žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.).

51. Žalovaný je právním názorem vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s.). V novém řízení a rozhodnutí tak bude na žalovaném, aby nárok žalobce na náhradu škody opětovně posoudil, a to ve světle soudem předestřených výtek, tj. zejména nesprávně uplatněné námitky promlčení.

52. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce, který měl ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a dále odměnu zástupce žalobce JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta. Mimosmluvní odměna činí 9.300 Kč za 3 úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne 16. 5. 2019) po 3.100 Kč podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění. Dále žalobci přísluší náhrada hotových výdajů jeho právního zástupce ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je tento povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ustanovení § 57 odst. 2 s.ř.s.), ve výši 21 %. Celková výše nákladů tedy činí 15.342 Kč.

Poučení