6 Af 97/2014 - 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, IČ: 62741560, zastoupeného Mgr. T. S., obecnou zmocněnkyní, bytem xxx, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne 15. srpna 2014 č.j. MF-121538/2013/34-20901-RK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí o jeho rozkladu, kterým byly mj. zrušeny výroky rozhodnutí ministerstva financí ze dne 20.11.2013, čj. MF-61841/2/2013/34 (prvostupňové správní rozhodnutí), a dále byl jeho rozklad zamítnut a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Ve správním řízení bylo vydáno rozhodnutí o zrušení povolení k provozování sázkových her na několika adresách na území města Jirkov, neboť ty byly v rozporu s vydanou obecně závaznou vyhláškou tohoto města č. 8/2011, a to podle ust. § 43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „loterní zákon nebo zákon o loteriích“). Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, a vrácení věci zpět žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve zrekapituloval obecně skutkový stav, uvedl, že příslušné sázkové hry byly řádně povoleny, v oznámení o zahájení správního řízení uvedl žalovaný dva důvody pro případné zrušení povolení, žalobce se k oznámení vyjádřil, přičemž žalovaný se nevypořádal s žádnými argumenty, které žalobce uváděl ve svém stanovisku k oznámení o zahájení řízení. Žalobce dále upozornil, že podal dne 10.10.2013 podal stížnost u Evropského soudu pro lidská práva, kterou napadl předchozí nález Ústavního soudu týkající se přijetí novely příslušného zákona. Obecně k podané žalobě je nutné uvést, že je značně nepřehledná a žalobní důvody se navzájem různě kryjí či se argumentace neustále opakuje, případně obecně poukazuje na různou judikaturu, aniž by ji konkrétně aplikovala na příslušný skutkový stav či důvody vydaného rozhodnutí. Žalobce v žalobě dále obecně uvedl, že považuje rozhodnutí o rozkladu za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, když obecně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2005, čj. 1 As 39/2004-75, týkající se náležitosti odůvodnění správního aktu. Uvedl, že ministr se v rozhodnutí nevyjádřil ke všem námitkám a argumentům, které žalobce v rozkladu uvedl, a to konkrétně k námitce principu legitimního očekávání. Poměrně značně nekonkrétně uvádí, že nesouhlasí s odkazem na příslušné rozhodnutí Ústavního soudu a uvádí, že podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Dále opět nekonkrétně uvádí, že ministr svým rozhodnutím potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí, které podle názoru žalobce rovněž bylo nepřezkoumatelné, tuto nepřezkoumatelnost žalobce spatřuje opětovně k principu legitimního očekávání, nesrozumitelnost rozhodnutí, které na jednu stranu poukazuje na obecně závaznou vyhlášku obce, na druhé straně rozpor s nálezem Ústavního soudu, dále nesrozumitelnost v tom směru, že podle názoru žalobce není jasné, jak může obec vydáním vyhlášky uplatnit své právo na samosprávu. V další části žaloby, kterou žalobce nazval jako nesprávné právní posouzení věci, a kdy opětovně uvádí (obecně), že vydané rozhodnutí je v rozporu s legitimním očekáváním, uvedl, že zde nebyly důvody pro zahájení správního řízení, kdy v tomto oznámení nebylo podle názoru žalobce konkrétně vymezeno, v čem konkrétně by měl spočívat rozpor příslušného rozhodnutí s vydanou vyhláškou obce, a kdy nesouhlasí s dvěma důvody pro zahájení řízení. Dále uvedl, že podle jeho názoru zde nebyly dány důvody pro zrušení příslušného správního rozhodnutí podle ust. § 43 odst. 1 loterního zákona, a to v tom směru, že příslušný nález Ústavního soudu byl podle názoru žalobce vydán v rozporu s právem vlastnit majetek, což uplatňuje žalobce u Evropského soudu pro lidská práva, a že byl vydán v rozporu s právem Evropské unie. V další části žaloby žalobce velmi obecně polemizuje s nálezem Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kde znovu uvádí, že právní úprava je v rozporu s principem legitimního očekávání, nález Ústavního soudu považuje za zásah do tohoto očekávání, znovu uvádí, že nález představuje neospravedlnitelný zásah do práva žalobce na pokojné užívání majetku a porušuje podle názoru žalobce princip právního státu. Celá tato část žaloby působí dojmem, že se jedná o zkopírovanou stížnost podanou Evropskému soudu pro lidská práva. Konkrétněji žalobce uvádí, že neměl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, a uvedl, že tuto možnost měl žalobce stanovenou v oznámení o zahájení příslušného správního řízení, když tímto oznámením současně byla vyzvána příslušná dotčená obec, aby poskytla ministerstvu veškeré informace důležité pro správní řízení. Žalobce opětovně poněkud nelogicky uvádí, že v oznámení o zahájení řízení jsou uvedeny dva důvody pro rozhodnutí, konkrétněji lze vysledovat, že nesouhlasí s tím, že by v době, kdy bylo vydáno příslušné oznámení o zahájení řízení mělo ministerstvo všechny podklady pro své rozhodnutí. Proto se žalobce nemohl k nim vyjádřit, když v této době nemohly být tyto podklady úplné. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou, navrhl její zamítnutí s tím, že důvody pro zamítnutí žaloby odpovídají těm, které uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Při ústním jednání dne 15. listopadu 2016 soud jednal v nepřítomnosti zástupce žalobce, který se k němu, ač včas a řádně obeslán, nedostavil. Žalovaný setrval na svém procesním stanovisku. Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti podané žaloby podstatné skutečnosti. Oznámením o zahájení řízení ze dne 25.5.2013, čj. MF-61841/2013/34, ministerstvo financí oznámilo žalobci zahájení řízení z moci úřední podle ust. § 43 odst. 1 loterního zákona ve věci provozování loterie a jiné podobné hry na území města Jirkov zde konkrétně uvedených přístrojů. Současně podle ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), poučilo žalobce, že má právo k učinění návrhů důkazů, vyjádření ve věci nebo jiných návrhů, jako i ke všem podkladům rozhodnutí, a zároveň vyzvalo město Jirkov k poskytnutí všech informací důležitých pro řízení, vše ve lhůtě 21 dnů ode dne doručení oznámení. V odůvodnění zahájení řízení je uvedeno, že důvodem zahájení řízení je skutečnost, že ministerstvo na základě vlastního zjištění dospělo k závěru, že technická zařízení povolená na základě zde specifikovaných rozhodnutí jsou v rozporu s obecně závaznou vyhláškou města Jirkov č. 8/2011, a dále ministerstvo zahájilo řízení s ohledem na to, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2.4.2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13, zrušil bod 4, článek, II. zákona č. 300/2011 Sb. Žalobce se k tomuto řízení vyjádřil svým podáním ze dne 18.6.2013. Rozhodnutím ze dne 20.11.2013 (prvostupňové správní rozhodnutí), čj. MF- 61841/2013/34, byla podle ust. § 43 odst. 1 loterního zákona zrušena rozhodnutí zde konkrétně ve výroku uvedená týkající se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry. V odůvodnění rozhodnutí je mj. uvedeno, že řízení částečně zastavilo v části, která se týkala rozhodnutí, které byly zrušeny již před zahájením tohoto správního řízení. Dále je uvedeno, že město Jirkov s účinností od 1.1.2013 vydalo obecně závaznou vyhlášku č. 8/2011 o stanovení míst a času, ve kterém mohou být provozovány výherní hrací přístroje. Ministerstvo přistoupilo ke zrušení povolení k provozování loterie a jiné podobné hry tam, kde provoz těchto přístrojů není podle této obecně závazné vyhlášky možný, vydáním této vyhlášky dochází k uplatnění práva obcí na samosprávu. Dále je v odůvodnění uvedeno, že u provozovatelů interaktivních videoloterních terminálů nelze hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Ministerstvo neshledalo ani nepřezkoumatelnost oznámení o zahájení řízení pro nedostatek důvodů, neboť v oznámení byla uvedena konkrétní zařízení, jichž se řízení týká a je patrné, že tato zařízení jsou provozována v rozporu s obecně závaznou vyhláškou města Jirkov. Obecně závazné vyhlášky jsou vyhlašovány vyvěšením na úřední desce a adresáti se nemohou dovolávat jejich neznalosti. Ohledně nálezu Ústavního soudu ze dne 2.4.2013, čj. Pl. ÚS 6/13, je uvedeno, že zrušeno bylo přechodné ustanovení, na jehož základě se zmocnění obcí vydávat obecně závazné vyhlášky nevztahovalo na povolení vydaná podle ust. § 2 písm. i), j) a podle ust. § 50 odst. 3 loterního zákona ve znění účinném před 1.1.2012. Ohledně podkladů pro rozhodnutí je uvedeno, že žalobce má právo kdykoliv nahlížet do spisu a činit si výpisy, ust. § 46 odst. 3 správního řádu umožňuje spojit oznámení o zahájení řízení s jiným úkonem. V tomto případě neprobíhá rozsáhlé shromažďování podkladů pro rozhodnutí, neboť již v oznámení je uvedeno, že podkladem je obecně závazná vyhláška města Jirkov, které je oznámených právním předpisem. Jiné argumenty jsou irelevantní. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, o němž rozhodl ministr financí žalobou napadeným rozhodnutím. V odůvodnění je mj. uvedeno, že v dané věci byly dány důvody pro postup podle ust. § 43 odst. 1 loterního zákona, když v oznámení o zahájení řízení byl předmět řízení identifikován dostatečně určitě, jsou zde uvedena konkrétní technická zařízení a konkrétní obecně závazná vyhláška obce, takže je patrné, čeho se oznámení týká, je zde uveden konkrétní nález Ústavního soudu, takže je patrné, o čem se bude rozhodovat. Ohledně argumentace dobrou vírou u již povolených zařízení je odkázáno na nález Ústavního soudu ze dne 14.6.2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, kde tato problematika byla rozebrána. Ohledně možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí je uvedeno, že v daném případě podklady pro rozhodnutí nebyly nijak rozšiřovány oproti stavu, který tu byl v době oznámení o zahájení řízení, proto se s nimi žalobce mohl seznámit po doručení oznámení o zahájení řízení. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. V této věci soud uvádí, že skutkově i právně obdobnou věc již zdejší soud projednával a rozhodl v řízení sp. zn. 11 Af 15/2014, kde soud vydal rozsudek dne 15.9.2016, kdy žalobu zamítl (věc se týkala týchž účastníků, jako v tomto případě). Soud zastává v této souzené věci téže právní názory, jako soud v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Af 15/2014. Podle ustanovení § 43 odstavec 1 zákona o loteriích orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné. K obecné otázce možnosti regulovat příslušná vydaná povolení, která je v žalobě vedena ve velmi obecné rovině, soud odkazuje na odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 15.9.2016, čj. 11 Af 15/2014-99, s nímž se i v tomto rozsudku ztotožňuje. V tomto odůvodnění je mj. uvedeno, že: „Soud považuje za vhodné předeslat, že otázkou možnosti ministerstva financí rozhodnutím ve správním řízení zrušit již udělená a dosud platná povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry, se již podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, kde Ústavní soud dospěl k následujícím, zcela jednoznačným, nesporným a nepochybným závěrům: Otázkou regulace umístění tzv. interaktivních videoloterijních terminálů v obecně závazných vyhláškách obcí se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, uveřejněném pod č. N 110/61 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a dále publikovaného i pod č. 202/2011 ve Sbírce zákonů). V něm dospěl k závěru, že obce jsou povolány k této regulaci na základě ustanovení § 10 písmeno d) obecního zřízení, respektive ustanovení § 50 odstavec 4 ve spojení s ustanovením § 2 písmeno e) loterijního zákona. V daném případě je tak možné odkázat na závěry, k nimž již Ústavní soud dospěl v předchozím nálezu, tedy že regulace videoloterijních terminálů do působností obcí nepochybně spadá. Loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. Ostatně ne nadarmo jsou v obecném jazyce tyto hry označovány jako hazardní. Fenomén tzv. patologického hráčství se v dnešních společenských poměrech vyskytuje stále častěji. Herny, lákající k okamžitým a zdánlivě snadným výhrám, se staly typickým koloritem nejen předměstí českých měst, ale už i jejich center a center menších obcí, a se všemi navazujícími společensky škodlivými aktivitami představují ohrožení veřejného pořádku a pokojného soužití v obci. Záměr obcí tyto činnosti na svém území regulovat se tak z tohoto pohledu jeví jako cíl legitimní. Ústavní soud proto uzavřel, že nelze připustit takový výklad právních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu ustanovení § 10 písmeno d) zákona o obcích či zda se bude opírat o generální klauzuli ustanovení § 10 písmeno a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné. V nálezu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, Ústavní soud dospěl k závěru, že je to obec, která je zmocněna k regulaci míst, na nichž umístění tzv. inominátních loterií zakazuje, avšak rozhodování o jejich povolení je v pravomoci Ministerstva financí, které je povinno k obecní regulaci při svém rozhodování přihlížet. Tento model provozovatele přístrojů nezbavuje soudního přezkumu, neboť mají možnost soudní cestou brojit proti rozhodnutí Ministerstva financí. Správní soud je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Tento postup se nepochybně uplatní i v případě již vydaných povolení. Jak Ústavní soud uvedl ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10, jakmile Ministerstvo financí zjistí kolizi vydaných povolení s obsahem obecně závazných vyhlášek, je povinno ze zákona zahájit řízení o přezkumu těchto povolení a postupovat v intencích ustanovení § 43 odstavec 1 loterijního zákona. Toto ustanovení totiž předpokládá zrušení vydaných povolení nejen v případě, kdy vyjdou dodatečně najevo skutečnosti, pro které by nebylo možno loterii či jinou hru povolit, ale také tehdy, pokud tyto skutečnosti nastanou i po vydání povolení. Pokud tak Ministerstvo financí nepostupuje, je to naopak ono, kdo zasahuje do ústavního práva na územní samosprávu obcí.“. Totéž stanovisko má zdejší soud i ohledně namítaného porušení principu legitimního očekávání, které bylo uvedeno rovněž velmi obecně v žalobě a kdy soud rovněž odkazuje na argumentaci uvedenou v odůvodnění shora uvedeného rozsudku: „Princip legitimního očekávání se ve formě základních zásad řízení promítá i oblasti správního práva, třebaže nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován. Lze jej však dovodit i ze základních zásad správního řízení (v současné době srov. např. § 2 odst. 3 správního řádu z r. 2004 o ochraně dobré víry) a vysoké soudy ostatně v tomto smyslu již stabilně judikují. Není podstatné, že princip ochrany legitimního očekávání, stejně jako množství dalších právních zásad, mnohdy plynoucích už z klasické jurisprudence římské, není součástí psaného práva. Ostatně již Ústavní soud v plenárním nálezu č. Pl. ÚS 33/97, publikovaném pod č. 30/1998 Sb.) připomenul, že i v českém právu platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. Ústavní soud v posledních letech také bez váhání přiznal ústavní ochranu legitimnímu očekávání jako základnímu právu v mnoha případech. Tak např. nález č. 33/2004 ve svazku 32 Sb. ÚS na příkladu závazného příslibu převést náhradní pozemky vyložil, že v právním státě platí princip ochrany důvěry ve vážnost a závaznost aktů veřejné moci; stát se pak svého závazku nemůže zbavit, jestliže nastanou v příslibu vymezené podmínky; jinak by si počínal protiprávně. V nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 Ústavní soud připomenul, že k neoddělitelným znakům právního státu patří také předvídatelnost práva a ochrana oprávněné důvěry v právo, nazývaná také oprávněným legitimním očekáváním. V nálezu č. 120/2004 ve svazku 34 Sb. ÚS shledal Ústavní soud v „povinnosti neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci“ dokonce ústavní princip. Podobně srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 353/04, II. ÚS 37/04, Pl. ÚS 6/05, I. ÚS 437/03, Pl. ÚS 50/04 (který označil princip legitimního očekávání i za obecný princip komunitárního práva), stanovisko Pl. ÚS st. 21/05 a další. Jedním z prvních nálezů, zabývajících se touto otázkou, byl nález č. 131/2003 Sb. ÚS, jímž Ústavní soud vyložil, že „Každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.“ Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že obdobným způsobem nahlíží na princip legitimního očekávání již po několik desítek let také Soudní dvůr ES, zejm. pro obor hospodářských aktivit. Tato judikatura a jí vyslovené právní názory jsou konstantní - srov. k tomu rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 7. 1957, Dineke Algera a společníci proti Shromáždění ESUO (spojené případy 7/56, 3/57-7/57, Rec. 1957, str. 81), z novější doby např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 3. 2005, Španělsko proti Radě EU (C-342/03, Sbírka rozhodnutí 2005, str. I-1975, bod 47), rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 12. 2005, Řecko proti Komisi ES (C-86/03, Sbírka rozhodnutí 2005, bod 71.) a dále rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2000, Mehibas Dordtselaan BV proti Komisi ES (T-290/97, Rec. 2000, str. II-15, bod 59). Se žalobní námitkou zásahu do principu ochrany legitimního očekávání se podrobně vypořádal Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku č. j. 9As 127/2015 – 68, proto městský soud pouze poznamenává, že pod bodem 41 citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že nemá prostor pro to, aby se od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05 k přechodnému ustanovení odchýlil, protože žalobce ve své podstatě požaduje, aby městský soud aplikoval konkrétní právní předpis, který byl Ústavním soudem zrušen, tedy aby znovu posuzoval, zda skutečně protiústavní byl či nebyl, přestože se Ústavní soud v nálezu výslovně zabýval i otázkou existence legitimního očekávání provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů. Z historického přehledu znění loterijního zákona je podle názoru městského soudu zcela zřejmé, že interaktivní videoloterijní terminály byly tímto zákonem upraveny způsobem, který byl (bez jakéhokoliv rozumného důvodu) výjimečný a téměř nedotknutelný, ačkoliv nebyl žádný důvod pro to, aby zrovna tento druh her měl natolik výsadní postavení, aby obec v podstatě nemohla jakýmkoliv způsobem regulovat a zasahovat do těchto terminálů, přestože v podstatě na jejím území mělo dojít k provozování takovýchto her (viz odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/13). Podle uvedeného nálezu nelze u provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů hovořit o existenci legitimního očekávání spočívajícího v naději, že jejich činnost nebude přinejmenším po určitou dobu regulována prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů – stejně jako každý jiný subjekt práva – si totiž mohli a měli být vědomi rizika, že jejich právní sféra může být dotčena v důsledku přijetí, změny či zrušení právních předpisů, a to nejen zákonů, nýbrž i podzákonných právních předpisů (včetně obecně závazných vyhlášek). To ostatně plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (například nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997, v němž Ústavní soud konstatoval, že zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů, že správní praxe ministerstva spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.“. K namítanému rozporu s principy práva Evropské unie pak soud rovněž odkazuje na právní názor uvedený ve shora zmíněném rozsudku: „V nyní projednávaném případě je třeba konstatovat, že vnitrostátní rozhodnutí neobsahuje žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by bylo možné se domnívat, že v případu je uplatňováno právo Evropské Unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/123/ES, o službách na vnitřním trhu, jejímž cílem je usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb (čl. 1 odst. 1), výslovně vylučuje ze své věcné působnosti hazardní hry, které vyžadují peněžité vklady, včetně loterií, hazardních her v kasinech a sázkových her (článek 2 odstavec 2 písmeno h). Předmětné oblasti hazardu tedy nejsou regulovány unijním právem a dotčená ustanovení loterního zákona nemají za cíl provádět ustanovení unijního práva. Žalobce v podané žalobě ostatně žádnou spojitost s unijním právem ani neuvedl a pouze konstatoval, že ochrana legitimního očekávání je obecným principem, z čehož dovodil porušení článků 16 a 17 Listiny EU. Městský soud v Praze neshledal důvody pro to, aby předložil věc Soudnímu dvoru EU se žádostí o zodpovězení předběžných otázek, které žalobce formuloval v podané žalobě. Je tomu tak proto, že soud vycházel ze skutečnosti, že uvedenou právní problematikou se opakovaně zabýval Ústavní soud a městský soud neshledal ani v žalobcem uplatněných žalobních námitkách žádné důvody pro to, aby se od závěrů Ústavního soudu jakkoli odchýlil a sám předběžnou otázku pokládal.“. K námitce žalobce, že nebyl dostatečně seznámen s probíhajícím správním řízení a že se nemohl vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí, soud uvádí, že tyto žalobní body nemá za důvodné. Žalobce v podané žalobě neuvádí, které konkrétní podklady by do spisu měly být doplněny o ty, které by zde nebyly již v době oznámení o zahájení příslušného správního řízení. V daném případě tak podkladem pro vydání rozhodnutí byla příslušná obecně závazná vyhláška obce, která je právním předpisem svého druhu a je tak obecně známá jako právní předpis, a příslušná jednotlivá povolení pro jednotlivá zařízení, která byla dostatečně určitě specifikována v oznámení o zahájení správního řízení. Žalobce tak měl možnost se s těmito podklady seznámit a k žádnému porušení jeho účastenského práva nedošlo. Pokud žalobce uvádí, že příslušné oznámení o zahájení správního řízení není dostatečně srozumitelné, pak soud nic takového nezjistil – v oznámení jsou přesně specifikována příslušná jednotlivá správní rozhodnutí, kterými byla příslušná zařízení povolena, je zde uvedeno, že důvodem pro zahájení řízení je vydaná obecně závazná vyhláška obce a je zde uvedeno, že tato zařízení jsou provozována v rozporu s touto vyhláškou. Je tak jednoznačně patrné, o jaké řízení se jedná a dostatečně určitě je vymezen i předmět příslušného řízení. Pro úplnost pak soud uvádí, že pokud žalobce polemizuje se závěry Ústavního soudu ve vydaném nálezu, pak zdejší soud k takové polemice nemá dostatek pravomoci, aby ji posoudil. Jak žalobce uvádí v podané žalobě, podával proti tomuto nálezu svůj právní prostředek obrany (stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva), takže tyto důvody posoudí tento soud. Zdejší soud se tak k této části žaloby nemá oprávnění vyjadřovat. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení