6 C 101/2023 - 90

Rubrum

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl soudkyní Mgr. Eliškou Zapletalovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [právnická osoba], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zadostiučinění 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 160 500 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 39 500 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je dále povinen nahradit žalobci náklady řízení v částce 50 296,20 Kč. Tuto částku je rovněž povinen zaplatit do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 247 524 Kč s odůvodněním, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro zločiny zpronevěry podle § 206 odst. 1,4 písm. d) a další trestního zákoníku a dne 15.8.2013 rozšířeno o trestný čin zpronevěry podle § 148 odst. 1, 2 tr. zákona. Usnesením [soud] ze dne 6.10.2022 č.j. [spisová značka] bylo trestní stíhání podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu zastaveno, když předtím jsem již byl pro některé trestné činy obžaloby podle § 226 písm. a) resp. b) tr. řádu zproštěn. Rozhodnutí nabylo právní moci dnem 18.10.2022. V řízení tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu státních orgánů. V důsledku výše uvedeného nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí o mu vznikla škoda spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu. Celkem za ni uhradil 39 276 Kč plus DPH z uvedené částky 8 247 Kč, tj. celkem 47 524 Kč. Dále uplatňuje z důvodů délky trestního řízení rovněž i zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 27.2.2013, kdy usnesení o jeho zahájení mu bylo doručeno dne 6.3.2013. Obžaloba byla podána dne 20.7.2015 a trestní stíhání bylo ukončeno soudem pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání dne 18.10.2022. Trestní stíhání tak trvalo 9 let a 9 měsíců, z toho řízení před soudem 7 let a 3 měsíce. V trestním řízení včetně řízení před soudem, došlo jeho délkou k porušení povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby projednání bylo urychlené bez zbytečných průtahů. Za přiměřené peněžité odškodnění považuje poskytnutí satisfakce ve výši 200 000 Kč. Podáním ze dne 24.1.2023 žalobce své nároky uplatil u žalované. Nároky nebyly uznány za důvodné, a to jak pokud jde o náhradu škody, tak pokud jde o zadostiučinění.

2. Žalovaná žalobou uplatněné nároky neuznává, a to ani částečně. Žalovaná požadavek žalobce na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení zamítla jako nedůvodný a pokud jde o požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, poskytla žalovaná žalobci náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a ve formě omluvy. V případě žalobce tedy není naplněna výše uvedená podmínka poskytnutí náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím (tj. že celé trestní stíhání bylo vedeno pro jednání, které se následně ukázalo být jednáním dovoleným), a proto nebylo nároku žalobce na náhradu nákladů obhajoby z titulu nezákonného trestního stíhání vyhověno, a to ani částečně. Vzhledem k celkové délce předmětného trestního řízení žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u [soud] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. V posuzovaném případě bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu nepřiměřeně dlouho trvajícího trestního řízení, kdy jako kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy soud zastavil trestní stíhání žalobce. Lze tak uzavřít, že nemajetková újma vzniklá žalobci nepřiměřenou délkou řízení byla odškodněna jinak v rámci samotného trestního řízení, a to formou zastavení trestního stíhání žalobce.

3. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 208 024 Kč a nahradit náklady řízení. K odvolání žalované byl rozsudek odvolacím soudem v části výroku I., kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci 160 500 Kč, zrušen pro nepřezkoumatelnost. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v této věci není dle odvolacího soudu zřejmé, jak se jednotlivé důvody složitosti měly podílet na snížení náhrady provedené soudem I. stupně. Dále z rozsudku nelze určit, o jaká konkrétní období průtahů se mělo jednat. Soud I. stupně dále nespecifikoval, v jakém konkrétním jednání spatřuje takové chování, které negativně působilo na délku řízení.

4. Soud učinil následující skutková zjištění:

5. Ze spisu [soud] sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, usnesením Policie ČR, [instituce] ze dne 20. 11. 2012, č.j. [spisová značka], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Policie ČR, [instituce] ze dne 27. 2. 2013, č.j. [spisová značka], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), písm. d) trestního zákoníku a pokračujícího zločinu zpronevěra podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Usnesením Policie ČR, [instituce], ze dne 15.8.2013, č.j. [spisová značka], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěra podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 27.8.2013 stížnost, která byla usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 17.9.2013, č.j.[Anonymizováno][spisová značka], zamítnuta jako nedůvodná. Ze znaleckého posudku ze dne 31.1.2014 bylo zjištěno, že žalobce je schopen účasti na úkonech trestního řízení. Dne 1.7.2015 podal žalobce návrh na zastavení trestního stíhání, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání. Dne 20.7.2015 byla u [soud] podána na žalobce obžaloba. Dne 5.11.2015 bylo nařízeno první hlavní líčení na den 11.1.2016, které bylo odročeno k žádosti žalobce. Dne 8.1.2016 soud nařídil hlavní líčení na den 10.3.2016, které bylo dne 9.3.2016 odročeno k žádosti žalobce z důvodu pokračující pracovní neschopnosti. Dne 9.3.2016 soud jednání přeložil na den 5.5.2016, přičemž jednání bylo dne 3.5.2016 odročeno na den 29.6.2016 z důvodu žádosti žalobce, kdy tento soudu předložil svou lékařskou zprávu, v níž je uvedeno, že se má vyhýbat stresovým situacím. Dne 20.6.2016 soud zrušil nařízené hlavní líčení z důvodu omluvy žalobce. Opatřením [soud] ze dne 20.7.2016 soud přibral znalce z oboru zdravotnictví – psychiatrie k posouzení celkového duševního stavu žalobce a dále k posouzení, zda jeho aktuální zdravotní stav dovoluje zúčastnit se hlavního líčení před soudem. Přípisem ustanovené znalkyně ze dne 2.8.2016 bylo soudu sděleno, že pro pracovní vytíženost nemůže požadovaný posudek vypracovat. Dne 11.8.2016 soud oslovil další znalce k případnému vypracování znaleckého posudku s tím, že následovaly negativní odpovědi na žádost soudu. Dne 10.2.2017 následoval dotaz soudu na žalobce, zda je již schopen se účastnit hlavního líčení. Dne 9.3.2017 předložil žalobce zprávu lékaře, v níž bylo uvedeno, že žalobce není schopen se účastnit hlavního líčení. Dne 5.6.2017 následoval dotaz soudu na ošetřujícího lékaře žalobce. Dne 17.7.2017 došlo soudu sdělení ošetřujícího lékaře, že zdravotní stav účast u hlavního líčení neumožňuje. Opatřením [soud] ze dne 10.7.2017 soud přibral znalce z oboru zdravotnictví – psychiatrie k posouzení celkového duševního stavu žalobce a dále k posouzení, zda jeho aktuální zdravotní stav dovoluje zúčastnit se hlavního líčení před soudem. Dne 7.12.2017 došlo soudu sdělení ustanovené znalkyně, že žalobce se k ní nedostavil na vyšetření, proto nemohl být prozatím vypracován znalecký posudek. Dne 9.2.2018 znalkyně předložila vypracovaný znalecký posudek, v němž bylo uvedeno, že žalobce je schopen účasti u hlavního líčení před soudem. Dne 16.2.2018 soud nařídil hlavní líčení na den 19.4.2018. Dne 19.4.2018 se konalo hlavní líčení, na němž žalobce odmítl vypovídat, že se na to necítí. Ve dnech 7.6.2018, 11.10.2018, 11.3.2019, 30.5.2019, 19.9.2019 a 5.12.2019 se konala hlavní líčení, na nichž byly provedeny výslechy svědků a další listinné důkazy. Rozsudkem [soud] ze dne 6.1.2020, č.j. [spisová značka], byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) trestního zákoníku a zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a za toto mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let. Zároveň byl zproštěn obžaloby pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán. Dne 10.1.2020 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Dne 9.3.2020 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 17.12.2020 odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 19.1.2021. Rozsudkem [soud] ze dne 19.1.2021, č.j. [spisová značka], byl napadený rozsudek v odsuzující části zrušen a věc týkající se jednání žalobce specifikovaného pod body 1) až 3) napadeného rozsudku, v němž bylo spatřováno spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, ohledně věci týkající se jednání specifikovaného pod body 4) a 5) napadeného rozsudku, v němž byl spatřován zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Dne 24.5.2021 následovala výzva soudu žalobci. Dne 12.7.2021 soud nařídil hlavní líčení na den 4.10.2021. Dne 4.10.2021 se konalo hlavní líčení. Rozsudkem [soud] ze dne 18.10.2021, č.j. [spisová značka], byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, a pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku za tato jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 16 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Dne 18.11.2021 podal žalobce proti tomuto rozsudku odvolání. Usnesením [soud], ze dne 22.2.2022, č.j. [spisová značka], byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 15.7.2022 soud nařídil hlavní líčení na den 6.10.2022. Dne 4.10.2022 bylo nařízené hlavní líčení zrušeno, přičemž na tento termín se nařídilo neveřejné zasedání. Usnesením [soud] ze dne 6.10.2022, č.j. [spisová značka], bylo trestní stíhání žalobce pro skutky, v nichž bylo obžalobou spatřováno spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku zastaveno, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Toto usnesení nabylo právní moci dne 18.10.2022. V usnesení [soud] ze dne 6.10.2022, č.j. [spisová značka], kterým bylo zastaveno trestní stíhání žalobce, soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání žalobce pro jeho nepřiměřenou délku (trestní stíhání trvá téměř 10 let) – jako kompenzace nepřiměřeně trvajícího trestního řízení – zastavení trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu per analogiím s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces (práva na projednání věci v přiměřené lhůtě) zaručený článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

6. V celém řízení byl žalobce zastoupen právním zástupce, který vykonal následující úkony právní služby: první porada s klientem a převzetí obhajoby dne 15.3.2013, výslech obviněného dne 8.4.2013, sepis stížnosti proti rozhodnutí o rozšíření trestního stíhání dne 26.8.2013, prostudování spisu při skončení vyšetřování přes 2 hod. dne 19.6.2015, sepis návrhu na zastavení trestního stíhání dne 26.6.2015, další porada s klientem přes 1 hodinu dne 16.4.2018, účast u hlavního líčení dne 19.4.2018, dne 7.6.2018, dne 11.3.2019, dne 5.12.2019, dne 6.1.2020, kdy došlo k vyhlášení rozsudku, sepis odvolání včetně jeho odůvodnění dne 10.1.2020, účast u veřejného zasedání o odvolání dne 19.1.2021, účast u hlavního líčení dne 4.10.2021 a dne, 18.10.2021, kdy došlo k vyhlášení druhého rozsudku, sepis odvolání dne 18.11.2021.

7. Z příjmových dokladů ze dne 15.3.2013, ze dne 27.6.2013, ze dne 15.8.2014, ze dne 3.11.2014, ze dne 24.6.2015, ze dne 10.10.2018, ze dne 8.12.2020 byla prokázána úhrada žalobce svému právnímu zástupci ve výši 12 100 Kč, 6 050 Kč, 2 420 Kč, 10 050 Kč, 4 000 Kč, 2 904 Kč a 10 000 Kč.

8. Podáním ze dne 24.1.2023 bylo prokázáno, že žalobce u žalované uplatil žalované nároky.

9. Stanoviskem ze dne 2.8.2023 bylo prokázáno, že žalovaná vydala Stanovisko Ministerstva spravedlnosti ze dne 2.8.2023 č. j. [spisová značka], kterým nebyly nároky žalobce uznány za důvodné a za nepřiměřenou délku řízení se žalobci omluvila.

10. Protože si skutková zjištění, která učinil soud z důkazů uvedených shora, neodporují, odkazuje soud na tato zjištění jako na skutkový závěr ve věci samé. Jelikož rozsudek byl potvrzen co do nároku na náhradu nákladů právního zastoupení, více se soud tímto nárokem nezabýval, když předmětem řízení zůstal pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení.

11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Dle odst. 3 téhož zákonného ustanovení stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Podle § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podle § 8 odst. 3 zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

17. Podle § 31 odstavec 1 zákona č. 82/1998 Sb., náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

18. Jelikož již odvolacím soudem byl nárok žalobce na náhradu nákladů zastoupení vypořádán, soud se nadále zabýval pouze uplatněným nárokem na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.

19. V řízení byly zjištěny všechny prvky odpovědnostního vztahu mezi žalobcem a žalovanou dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., tedy existence odpovědnostního titulu v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15.11.2012, existence újmy vzniklá žalobci v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním a příčinná souvislost mezi předmětným nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou.

20. Podle ustanovení § 31a OdpŠk odst. 3 se při stanovení přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení b) složitosti řízení c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení d) postupu orgánů veřejné moci během řízení e) významu předmětu řízení pro poškozeného 21. Při stanovení formy kompenzace pro konkrétní případ je podstatné, aby poskytnuté zadostiučinění bylo vzhledem k okolnostem věci způsobilé plnit svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice dotčené osoby (osobních a majetkových poměrů), tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Okolnosti, které je zejména třeba při rozhodování o poskytnuté formě zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (celková délka řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má pouze podpůrnou funkci a lze jej přiznat jen ve zcela výjimečných případech, především tehdy, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel, popřípadě, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a nemohl tak vůbec negativně zasáhnout do jeho osobní sféry [nálezy ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551), bod 39; ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15 (N 84/77 SbNU 237), body 20, 23 a 26]. Z tohoto předpokladu vychází i citované stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

22. Ad a) pokud se týká posouzení celkové délky řízení, pak řízení trvalo od 20.11.2012 (resp. od 28.11.2012, kdy se žalobce o řízení dozvěděl) do 18.10.2022, tj. 9 let a 11 měsíců. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Trestná činnost, která byla žalobci kladena za vinu, měla být spáchána v letech 2009-2011, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno až v roce 2013. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Pokud však trestní řízení trvalo bezmála 10 let, je možné objektivně uzavřít, že taková délka řízení, nadto trestního, je zcela zjevně nepřijatelná. I soud prvního stupně trestní řízení pro jeho nepřiměřenou délku zastavil. Sama žalovaná v replice k žalobě i samotném stanovisku dovodila, že délka tohoto řízení byla nepřiměřeně dlouhá, když se za délku řízení žalobci omluvila. Lze uzavřít, že k neodůvodněné nepřiměřené délce řízení došlo, vybočuje svou délkou výrazně z běžně akceptovatelné délky řízení, a soud je toho názoru, že je namístě zvýšit částku za vzniklou nemajetkovou újmu o 10 %.

23. Ad b) pokud se týká posouzení složitosti řízení, složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. Lze vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou, složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační a složitost procesní. Pokud se týká složitosti skutkové, nelze přehlédnout, že spis měl k okamžiku skončení řízení 1400 listů, bylo prováděno rozsáhlé dokazování výslechy svědků i listin. Složitost věci byla umocněna i počtem skutků, které byly žalobci kladeny za vinu. Pokud jde o složitost procesní, orgány činné v trestním řízení se musely potýkat jednak s neochotou některých svědků dostavit se a vypovídat. Tato složitost procesní se projevila zejména v řízení ve fázi před podáním obžaloby. Pro složitost věci hovoří i počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Konkrétně dvakrát bylo rozhodováno odvolacím soudem ve věci samé, což se na délce řízení nepochybně podepsalo a nelze soudu klást za vinu. Jelikož by měl soud v obdobných věcech rozhodovat obdobně, soud odkazuje např. na odůvodnění rozhodnutí [soud] ze dne 9.9.2021 č.j. [spisová značka], kde bylo přiměřené zadostiučinění pro složitost věci sníženo o 15 %. Soud je toho názoru, že v e zmíněném případě se jednalo o věc složitější jak z hlediska procesního, tak z hlediska skutkového, přesto odvolací soud přistoupil ke snížení částky o 15 %. V tomto daném případě proto soud přistoupil k modifikaci o 10 %, neboť v porovnání těchto případů by se vyšší snížení jevilo jako nepřiměřené.

24. Ad c) pokud se týká jednání poškozeného, chování poškozeného lze při stanovení (snížení) odškodnění za nepřiměřenou délku řízení „sankcionovat“ pouze v případě, mělo-li vliv na jeho délku, zejména tedy, šlo-li o procesní nečinnost nebo naopak obstrukční chování. Poškozený může svým počínáním přispět k prodloužení doby řízení, buď procesním postupem, kdy například činí opakovaně nejasná podání, žádosti či námitky, nereaguje odpovídajícím způsobem či vůbec na výzvy soudu, anebo jinou obstrukcí, například nedostavuje se k soudu, maří vyšetřování apod. To je třeba zohlednit jak při posuzovaní přiměřenosti celkové délky řízení, neboť takové chování poškozeného prodlužuje řízení (zejména pokud maří jednání soudu či je nutno v řízení na něj jinak reagovat, například opakovaně rozhodovat o zřejmě bezúspěšných návrzích či námitkách), tak při vyčíslení rozsahu zadostiučinění. Je přitom nerozhodné, zda uvedené účastník činí úmyslným či nedbalostním jednáním (či se mu tak dokonce přihodí náhodou), neboť tak jako tak způsobuje průtahy vedoucí k prodloužení celkové doby řízení. Účastníku ovšem nelze upírat možnost využití procesních prostředků k uplatnění jeho práv a vytýkat mu aktivitu v řízení, byť může přispět k prodloužení doby řízení, nejde-li o zjevně účelové či obstrukční jednání. Je-li tady snaha obviněného o oddálení konečného rozhodnutí ve věci, stát za takto vzniklé průtahy být odpovědný nemůže, proto je v případě poskytování náhrady tuto okolnost třeba zohlednit k tíži poškozeného. Soud shledal, že chování žalobce vedlo k tomu, že hlavní líčení byla odročována právě k žádosti žalobce, který o odročení líčení žádal z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Následně bylo až znaleckým zkoumáním zjištěno, že žalobce je zdravotně způsobilý se řízení zúčastnit, jeho jednání je tedy možné vyhodnotit jako jednání, které směřovalo úmyslně k prodloužení řízení a oddálení rozhodnutí ve věci. Jelikož žalobce následně poté, co bylo prokázáno, že jeho osobní účasti na hlavním líčení ničeho nebrání, soudu sdělil, že souhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti, nelze si jeho opakované žádosti o odročení hlavního líčení vyložit jako uplatňování práva být osobně přítomen u hlavního líčení, ale pouze jako pokus o oddálení rozhodnutí ve věci. Jednalo se tak konkrétně o období ledna 2016 (kdy se mělo konat první hlavní líčení) až července 2016 (kdy soud ustanovil znalce), což bylo období, kdy soud pro opakované žádosti žalobce nejednal (a jak se následně ze znaleckého posudku ukázalo, jednat mohl). Žalobci nelze klást za vinu, že soud musel znalce ustanovit opakovaně pro zaneprázdnění prvního znalce a že ke zpracování znaleckého posudku došlo výrazně později. Závěr o oddálení rozhodnutí ve věci je však patrný i z toho, že se žalobce dobrovolně poprvé nedostavil ke znalci ke zhodnocení svého zdravotního stavu (což znalkyně soudu sdělila dne 7.12.2017). Došlo tedy opět chováním žalobce k prodloužení doby, po kterou byl znalecký posudek znalkyní zpracováván, a to minimálně o dva měsíce. Nebylo naproti tomu zjištěno, že by se žalobce snažil svým aktivním jednáním řešit nečinnost soudu v posuzovaném řízení, což mu sice nelze klást k tíži, neboť to není jeho povinností, nicméně pokud by tak býval učinil, bylo by možno tuto skutečnost zohlednit v jeho prospěch. Za jednání poškozeného je dle názoru soudu namístě snížit částku za vzniklou nemajetkovou újmu o 10 %.

25. Ad d) největší prodlevu před soudem prvního stupně shledává v období od podání obžaloby dne 20.7.2015 do doby faktického konání prvního hlavního líčení dne 19.4.2018. Byť jak je uvedeno výše, za prodlevu mohl částečně žalobce svým chováním, nelze přehlédnout, že soud mohl v řízení postupovat pružněji (první hlavní řízení, které se však nekonalo, bylo nařízeno na leden 2016, tedy půl roku po podání obžaloby). Zejména období od 20.7.2016, kdy byl přibrán znalec k vypracování znaleckého posudku do období faktického zpracování posudku dne 9.2.2018 je možné hodnotit jako nepřiměřený průtah, byť byl objektivně způsobený nedostatkem znalců schopných zpracovat znalecký posudek. Nelze klást za vinu účastníkovi, že stát neumí zajistit dostatečný počet znalců a dochází tak k prodlužování délky řízení. Jako neodůvodněnou nečinnost je pak dále možné označit i období od 9.3.2020, kdy byl spis s rozsudkem předložen odvolacímu soudu, načež odvolací soud nařídil první veřejné zasedání ve věci až na den 19.1.2021. Po zrušení prvního rozhodnutí bylo opět soudem I, stupně první hlavní líčení nařízeno až na říjen 2022, kdy opět s ohledem na charakter projednávané věci není takový postup možné hodnotit jako snahu soudu vést řízení s největším urychlením. Lze tak shrnout, že postup orgánů veřejné moci s ohledem na prodlevu při vyřizovaní věci nelze hodnotit jako snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, ale jako průtah v řízení způsobený pochybením ze strany orgánů veřejné moci, které bez ohledu na chování účastníků přispělo k celkové délce řízení (srovnej přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud má proto za to, že v tomto souzeném případě je namístě taktéž částku za vzniklou nemajetkovou újmu zvýšit o 10 %.

26. Ad e) význam předmětu pro poškozeného byl již s ohledem na to, že se jedná o trestní řízení, vysoký. Trestní řízení je řízením, které již povahou svého předmětu má pro účastníka zvýšený význam – to ani nemusí žalobce prokazovat. Nadto Nejvyšší soud ČR dovodil v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, že při stanovení náhrady za nepřiměřenou délku řízení je třeba zhodnotit i to, že pokud byl obžalovaný obžaloby zproštěn, bylo pro něj řízení náročnější, než pokud by byl odsouzen, protože v řízení trpěl obavou z případného pro něj negativního a nespravedlivého výsledku řízení. Při zohlednění povahy trestní věci je třeba vycházet z toho, že stíhání pro závažnější trestní čin bude mít větší dopad než u méně závažné věci. Bez významu není ani skutečnost, že trestní řízení bylo zastaveno bez toho, aby bylo rozhodnuto o vině žalobce. Proti tomuto rozhodnutí nebylo možné, aby si žalobce podal stížnost a bylo mu umožněno dosáhnout tak případného zprošťujícího rozsudku. Tato skutečnost vede soud k úvaze, že je namístě částku za vzniklou nemajetkovou újmu zvýšit o 10 %.

27. Samotná metodika výpočtu nemajetkové újmy vzniklé průtahy v řízení je vysvětlena v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010; z něj vyplývá, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení, přičemž byla-li jeho délka násobně delší, než bylo možno vzhledem k okolnosti případu očekávat, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalů stanovených v tomto rozhodnutí (tedy intervalu v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok, resp. 1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc řízení).

28. S ohledem na délku řízení a skutečnost, že ukončení řízení nebýt uvedených průtahů bylo možno očekávat v době více než o polovinu kratší, není namístě vycházet z částky nejnižší (tj. 15 000 Kč za 1 rok), neboť ta je na místě spíše u kratších průtahů, avšak ani z částky nejvyšší (tj. 20 000 Kč za 1 rok), která je naopak na místě u průtahů a okolností věci zvláštně extrémních; s ohledem na okolnosti posuzované věci považuje soud za přiměřené vycházet z částky mírně nad polovinou uvedeného rozpětí, tj. 18 000 Kč za 1 rok (1 500 Kč za 1 měsíc).

29. S ohledem na skutečnost, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, bylo by nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši, jako doba ji přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud ve stanovisku Cpjn 206/2010 pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší.

30. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za 1 rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona podle kritérií, které jsou však neuzavřeny výčtem okolností, k nímž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit, či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovně dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním.

31. Pokud soud vycházel ze základní částky 18 000 Kč za 1 rok řízení a řízení trvalo 9 let a 11 měsíců, náležela by za toto období částka 178 500 Kč (1 500 Kč x 119 měsíců); při korekci za prvé dva roky je nutno odpočíst za každý rok 1/2, tj. celkem 18 000 Kč (2 x 9 000 Kč), celkem tak činí vypočtená částka za 9 let a 11 měsíců roku podle výše nastíněné metodiky 160 500 Kč (178 500 Kč – 18 000 Kč).

32. S přihlédnutím k jednotlivým faktorům uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. se tato částka zvyšuje 20 % (10 % za celkovou délku řízení a 10 % za význam), snižuje o 20 % (10 % za složitost věci a 10 % za jednání poškozeného); celkem tak částka za vzniklou nemajetkovou újmu činí 160 500 Kč.

33. Žalobce tak byl v řízení úspěšný co do částky 160 500 Kč. Ve zbytku byla proto žaloba jako nedůvodná výrokem II. zamítnuta.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení částečně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 50 296,20 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 000 Kč (2x 4 000 Kč) a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), přičemž tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu činí podle § 9 odst. 4 písm. a) a.t. 50 000 Kč, tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází v zásadě přímo z výše uplatněného plnění, tedy 47 524 Kč. Náklady řízení byly přiznány za každý ze šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. ve výši 30 120 Kč (čtyři úkony před soudem I. stupně, dva v souvislosti s odvolacím řízením, tedy 6 úkon x 5 020 Kč) a jednoho úkonu uvedeného v § 11 odst. 1 a.t. ve výši 3 100 Kč včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 33 220 Kč ve výši 6 976,20 Kč 35. Lhůta k plnění byla určena v délce trvání 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k žádosti žalované, když soud má za to, že takto prodloužená lhůta nikterak zásadně nezasáhne do práv žalobce na včasnou úhradu jeho oprávněných nároků.