6 C 58/2004 - 1098

Rubrum

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Potužníkovou ve věci žalobců: a) Ph.D., [Jméno žalobce A], MA, BA., narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozený dne [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozený dne [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] e) [Jméno žalobce E], narozený dne [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti 1. [Jméno advokáta B], IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C]

2. Česká republika - [Jméno advokáta D], IČO [IČO advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] o vydání nemovitostí postupem podle části 5. o. s. ř. takto:

Výrok

I. Určuje se, že spoluvlastníky pozemku parc.č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře [Anonymizováno] m2, jehož součástí je stavba, a to budova s č.p. [Anonymizováno], a pozemku parc.č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře [Anonymizováno] m2, jehož součástí je stavba, a to budova bez čísla popisného nebo evidenčního, v katastrálním území a obci [adresa], zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota], jsou žalobce a) v rozsahu 7/144, žalobkyně b) v rozsahu 7/144, žalobce c) v rozsahu 7/72, žalobce d) v rozsahu 7/144 a žalobce e) v rozsahu 7/144.

II. Žaloba se ohledně zbývajících 17/24 nemovitostí uvedených ve výroku I. zamítá.

III. Tím se mění rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 24. 3. 2003 čj. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] a rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu zn. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] ze dne 16.6.2003.

IV. Žalobci jsou povinni zaplatit [právnická osoba] náhradu nákladů řízení ve výši 55 088,82 Kč, a to žalobci a), b), d), e) po 9 181,47 Kč a žalobce c) ve výši 18 862,94 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

V. Žalobci jsou povinni zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náhradu nákladů řízení ve výši 3 020,15 Kč, a to žalobci a), b), d), e) po 1 080,17 Kč a žalobce c) ve výši 1 006,72 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 4 955 Kč, a to žalobci a), b), d), e) po 584,7 Kč, žalobce c) po 1 169,3 Kč a [Jméno advokáta B] 723,50 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu ve Strakonicích.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 5. března 2004 se původních 12 žalobců ([právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) dožadovalo určení, že jsou spoluvlastníky budovy čp. [Anonymizováno] umístěné na pozemku parcelní číslo [hodnota], pozemku parcelní číslo [hodnota] budovy bez čp. umístěné na pozemku parcelní číslo [hodnota] a pozemku parcelní číslo [hodnota], všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], dále jen „předmětné nemovitosti“, a to první žalobce v rozsahu 7/24, žalobci 2-4 v poměru pro každého 1/24, žalobci 5-6 v poměru 7/48 každý z nich a žalobci 7-12 v poměru 7/144 každý z nich. Ohledně prvého žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] byl navržen eventuální petit v tom, že vlastníkem všech těchto nemovitostí je pouze on. V průběhu řízení pak došlo dne 21. 5. 2005 k úmrtní prvého žalobce, tedy [tituly před jménem] [jméno FO], pročež bylo řízení přerušeno, a následně pak rozhodnuto o pokračování poté, co, jak vyplývá z potvrzení Okresního soudu pro [jméno FO] – západ se dne 6. 12. 2005 ve sp. zn. [spisová značka], byl stanoven okruh dědiců ze zákona, kteří jsou způsobilí dědit po zemřelém a učinili prohlášení, že dědictví neodmítají, a to pozůstalý syn [Jméno žalobce E] [tituly za jménem], pozůstalý syn [Jméno žalobce C], pozůstalý vnuk [Jméno žalobce D] a pozůstalý vnuk [Jméno žalobce E]. Právě tito čtyři jmenovaní vstoupili do práv tohoto původního žalobce č. 1 [tituly před jménem] [jméno FO] ke dni právní moci usnesení o pokračování v řízení, tedy 13. 1. 2006, a to v tom smyslu, že každý z těchto čtyř nových žalobců (označených jako žalobci 1. – 4.) nárokuje 7/96 podílu na předmětných nemovitostech (4 dědici podílu zemř. [tituly před jménem] [adresa]).

2. Tento nárok žalobců byl soudem posuzován podle části 5. o. s. ř. týkající se řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (správním orgánem), neboť žalobci (respektive právní předchůdci) se předtím domáhali u Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno] vydání těchto nemovitostí, přičemž tento orgán vydal dne 24. 3. 2003 rozhodnutí o zamítnutí nároku žalobců na vydání shora uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. 6. 2003, přičemž původní žalobci nejprve tato rozhodnutí napadli v zákonné lhůtě správní žalobou u Městského soudu v [jméno FO], který usnesením z 5. 2. 2004 č.j. [spisová značka] tuto žalobu odmítl a poučil žalobce o možnosti do 1 měsíce od právní moci usnesení podat žalobu k obecnému soudu. Toto usnesení bylo žalobcům doručeno a nabylo právní moci 13. 2. 2004 č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]/Č/[Anonymizováno].

3. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř., rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1) a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

4. Podle § 247 odst. 1 o. s. ř. žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle odst. 2. tohoto ustanovení žaloba je nepřípustná, jestliže žalobce nevyužil v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky, nebo jestliže jím uplatněné řádné prostředky nebyly správním orgánem pro opožděnost projednány.

5. Skutečnost, zda všichni žalobci, resp. jejich právní předchůdci, podali řádný opravný prostředek ve stanovené lhůtě, soud posuzoval z listin z příslušného správního spisu Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno], z nichž vyplynulo, že dotčené rozhodnutí správního orgánu ze dne 24. 3. 2003 bylo doručeno právnímu předchůdci žalobců 1-4 [tituly před jménem] [jméno FO], a posléze žalobcům č. 5, 6, 7, 8 a 11 dne 26. 3. 2003, žalobci č. 14 dne 27. 3. 2003, žalobci č. 10 dne 1. 4. 2003, žalobcům č. 9 a 15 dne 2. 4. 2003 a žalobci č. 12 dne 14. 4. 2003. Obsahem citovaného rozhodnutí Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno] bylo poučení o tom, že proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení. Právní předchůdce žalobců č. 1-4 [právnická osoba] reagoval na toto rozhodnutí odvoláním ze dne 7. 4. 2003, který bylo doručeno 8. 4. 2003. [jméno FO] to žalobci č. 8, 11, 12, 13, 14 a 15 se prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO] v plné moci připojili k odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] svým vyjádřením ze dne 30. 4. 2003, o němž ve spise není doklad, kdy byl odvolacímu orgánu doručen, ale nicméně nejdříve k tomuto doručení mohlo dojít dnem jeho sepisu, tedy 30. 4. 2023. Další žalobci č. 5, 6 a 7 podali odvolání, respektive se připojili k odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] v zastoupení [jméno FO] v plné moci dnem 28. 4. 2003, kdy bylo odesláno a posléze dne 29. 4. 2003 doručeno odvolacímu orgánu. Žalobkyně č. 9 a 10 odvolání nepodaly vůbec.

6. Pokud tedy právnímu předchůdci žalobců č. 1-4 [tituly před jménem] [jméno FO] bylo doručeno rozhodnutí 27. 3. 2003 a on podal odvolání 8. 4. 2003, podal toto odvolání v řádné lhůtě. Žalobkyně č. 9 a 10 pak odvolání vůbec nepodaly, přičemž zbývajícím žalobcům bylo původní rozhodnutí doručeno, jak shora vyplývá, nejpozději 2. 4. 2003, avšak tito se k odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] připojili buď podáním [jméno FO] ze dne 28. 4. 2003, doručeného dne 29. 4. 2003, tak podáním [jméno FO] ze dne 30. 4. 2003, což je u všech těchto zbývajících jednoznačně po uplynutí 15denní odvolací lhůty.

7. Pro úplnost je nutno dodat, že následně rozhodoval odvolací orgán, tedy Ústřední pozemkový úřad dne 16. 6. 2003, který potvrdil předchozí rozhodnutí Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno] a současně rozhodl o odvolání právního předchůdce žalobců č. 1-4 [tituly před jménem] [jméno FO], které odmítl, přičemž o odvolání zbývajících žalobců (kromě žalobkyň č. 9 a 10) nerozhodoval, neboť tato byla podána opožděně.

8. Ze shora uvedených důvodů tedy Okresní soud ve Strakonicích ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2006 č. j. 6 C 58/2004-222 rozhodl o odmítnutí žaloby ve vztahu k 5. až 15. žalobci s tím, že tato žaloba je ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 o. s. ř. ohledně nich nepřípustná s tím, že u žalobců 5. až 8. a 11. až 15. nebyl opravný prostředek pro opožděnost projednán a zbývající žalobkyně 9. a 10. vůbec neužily v řízení přes správním orgánem řádný opravný prostředek. Soudu se za situace, kdy bylo v té době 15 žalobců, z nichž přípustnou žalobu podali pouze první 4 jako právní nástupci původního žalobce, jevilo s ohledem na další postup ve věci (i pro případ mimosoudního řešení sporu) jako efektivnější rozhodnutí ve smyslu § 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř. pouze o části nároku, a proto rozhodl částečným rozsudkem tak, že ohledně žalobců 5. až 15. žalobu odmítl podle § 250g) odst. 1 písm. c) o. s. ř.

9. Toto rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích pak bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2006 pod č. j. 8 Co 1213/2006-244 a obě tato rozhodnutí nabyla právní moci 20. 11. 2006.

10. K dovolání žalobců pak rozhodoval Nejvyšší soud České republiky dne 5. března 2009 pod č. j. 28 Cdo 603/2007-279, který usnesením dovolání v plném rozsahu zamítl a toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 2009.

11. Okresní soud ve Strakonicích pak pokračoval v projednání nároku stávajících čtyř žalobců nyní již označených pod a) – d), a to a) [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], b) [tituly před jménem] [jméno FO], c) [tituly před jménem] [jméno FO], d) [tituly před jménem] [jméno FO], po věcné stránce za situace, kdy tito upřesnili svůj nárok tak, aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí v poměru u žalobců a) a b) po 1/3 a u žalobců c) a d) po 1/6 spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech s tím, aby byla současně stanovena povinnost žalované tyto nemovitosti žalobcům vydat v tomto poměru. Žaloba byla odůvodněna tak, že rozhodnutím ze dne 24.3.2003 č.j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] zamítl Pozemkový úřad ve [Anonymizováno] restituční nárok na vydání těchto nemovitostí, konkrétně se pak jedná o objekt hájovny se sklepem a přilehlou zahradou, který u něho uplatnily oprávněné osoby, respektive dědici po oprávněných osobách, proti čemuž podali odvolání, o kterém rozhodl Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 16.6.2003 tak, že rozhodnutí Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno] potvrdil a odvolání zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali pak původní žalobci správní žalobu u Městského soudu v Praze, která byla usnesením ze dne 5.2.2004 odmítnuta s poučením o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení mohou podat žalobu proti rozhodnutí těchto správních orgánů. Žalobci tvrdí, že předmětné nemovitosti byly v roce 1936 nabyty do spoluvlastnictví právních předchůdců žalobců [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (právního předchůdce současných žalobců) jako součást [Anonymizováno] velkostatku sestávajícího se z nemovitostí zemědělského, lesního a rybního hospodářství. Tyto nemovitosti byly vlastníky [Anonymizováno] velkostatku zapůjčeny [Anonymizováno]. [tituly za jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] a jeho nástupcům, kteří zde prováděli hydrobiologický výzkum sloužící k provozování rybničního hospodářství vlastníků velkostatků, a to na základě vzájemných dobrých vztahů bez jakékoliv písemné smlouvy s tím, že zde bude prováděn především výzkum spojený s rybničním hospodářstvím, spočívající zejména ve studiu kvality vody, v diagnostice chorob ryb, péče o kvalitu plodu a podobně. [jméno FO] základě rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 15.6.1948 č.j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] podle zákona č. 142/1947 Sb. přešly předmětné nemovitosti jako součást zbytkového statku [adresa] bez náhrady na stát s tím, že původním přídělcem předmětných nemovitostí bylo Státní rybářství, n.p. [adresa], a na základě přídělové listiny zemědělského odboru Rady ONV v [Anonymizováno] ze dne 2.6.1959 byly svěřeny [právnická osoba] [adresa], která je podle zákona o půdě osobou povinnou předmětné nemovitosti vydat. Původní navrhovatelé sice nejprve uplatnili návrh na uzavření povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. z procesní opatrnosti s tím, že může být sporné, jaký režim se vztahuje na tyto nemovitosti, na což reagovala [Jméno advokáta B] [adresa] tak, že předmětným rozhodnutím ze dne 15.6.1948 byly nemovitosti uvedeny mezi nemovitým majetkem tvořící zemědělský a lesní podnik vytvořený z majetku velkostatku [adresa] zabraného při první pozemkové reformě, takže tyto nemovitosti mají být považovány za zemědělskou, respektive lesní půdu a související obytné hospodářské budovy, na jejichž vydání se vztahuje zákon o půdě. Proto oprávněné osoby vyzvaly [právnická osoba] [adresa] v důsledku nejistoty o aplikaci správného zákona k vydání majetku i podle zákona č. 229/1991 Sb., (dále jen „zákona o půdě“) s tím, že jelikož nedošlo k dohodě o vydání těchto nemovitostí, požádaly dne 7. 12. 1992 oprávněné osoby Okresní pozemkový úřad, o vydání rozhodnutí o vlastnictví k předmětným nemovitostem. V tomto řízení před správním orgánem [Jméno advokáta B] [adresa] odmítala uzavření dohody o předmětných nemovitostech na základě argumentace, že po převzetí nemovitostí státem došlo k zásadní přestavbě hájovny na hydrobiologickou stanici, což znamenalo překážku vydání podle § 11 odst. 4 citovaného zákona. Mezitím se při jednání před Pozemkovým úřadem ve [Anonymizováno] potvrdilo stanovisko, že případ k vydání těchto nemovitostí podléhá režimu zákona o půdě, na základě čehož oprávněné osoby u Obvodního soudu pro Prahu 1 vzaly zpět návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. a postupovalo se již pouze v řízení před Pozemkovým úřadem ve [Anonymizováno], který původně dne 20. 11. 1995 vydal rozhodnutí o tom, že oprávněné osoby nabývají k předmětným nemovitostem právo podílového spoluvlastnictví s tím, že nebyly shledány žádné překážky, které by ve smyslu zákona o půdě bránily jejich vydání. Proti tomu podala [Jméno advokáta B] [adresa] dne 13. 12. 1995 opravný prostředek s již zmíněnou argumentací ztráty stavebně technického charakteru, na základě čehož Městský soud v Praze přezkoumal tuto otázku s tím, že je nutno prozkoumat konkrétní práce na předmětných nemovitostech a rozsudkem ze dne 28. 2. 1997 vrátil věc opět Okresnímu úřadu [adresa] – pozemkovému úřadu s tím, že současně požádal Ministerstvo zemědělství – ústřední pozemkový úřad o vydání rozhodnutí, zda se na předmětné nemovitosti vztahuje režim zákona o půdě. Ústřední poz. úřad rozhodl, že z. o půdě se na tyto nemovitosti vztahuje, jak vyplývá z rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 25. 4. 2002, avšak [Jméno advokáta B] [adresa] proti němu podala rozklad, o němž rozhodoval ministr zemědělství ČR [tituly před jménem] [jméno FO] dne 16. 10. 2002 tak, že na předmětné nemovitosti se zákon o půdě nevztahuje. Podle tohoto rozhodnutí došlo k vydání konečného rozhodnutí Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno] ze dne 24. 3. 2003 o zamítnutí restitučního nároku oprávněných osob, které následně potvrdil i Ústřední pozemkový úřad. Žalobci se domnívají, že k zamítnutí jejich restitučního nároku došlo na základě nicotného, popřípadě nezákonného a věcně nesprávného rozhodnutí ministra zemědělství o předběžné otázce, které bylo pro Pozemkový úřad ve [Anonymizováno] a Ústřední pozemkový úřad v rozhodování závazné s tím, že předmětné nemovitosti byly vždy využívány k účelům rybničního hospodaření vlastníků velkostatku, neboť hájovna od doby, kdy byla poskytnuta konkrétním vědeckým pracovníkům k provádění jejich vědecké činnosti, byla těmito pracovníky označována hydrobiologickou stanici. Články i projev [Anonymizováno]. [tituly za jménem] [Anonymizováno] i zaměstnance [právnická osoba] [tituly před jménem] [jméno FO] totiž zdůrazňují praktické zaměření výzkumných prací a jejich těsné napojení na problematiku rybníkářství a sloužící rybářskému výzkumu, a to až do doby, kdy byly odňaty vlastníkům jako součást zemědělského velkostatku bez náhrady postupem zákona o revizi pozemkové reformy. Jestliže znalecký posudek [Anonymizováno]. [tituly před jménem] [jméno FO] popřel praktickou využitost těchto výzkumných prací, jde o vadný závěr, který nemůže otázku využitelnosti vědeckých zjištění posuzovat, nýbrž se jen vyjádřit k tomu, zda jsou tyto vědecké závěry správné. Ani svědecká výpověď [tituly před jménem] [jméno FO] pak nic nového nepřinesla. Pokud pak v následujícím období docházelo ke stavebním úpravám v těchto nemovitostech, žalobci zde odkazují na závěry znaleckého posudku ing. [jméno FO] v tom směru, že u žádného z prvků dlouhodobé životnosti nedošlo ke změnám v nadpolovičním objemu podílu s tím, že znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který hovoří opačně, nelze v tomto směru použít, neboť znalec se dopustil právního hodnocení a mezi prvky dlouhodobé životnosti zahrnuje i části, které předtím neexistovaly (jako například septik či vodovodní a elektrická přípojka).

12. Žalovaná [Jméno advokáta B] [adresa] navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že stávající žalobci se teoreticky mohli domáhat pouze 7/24 spoluvlastnického podílu na původních nemovitostech jako právní nástupci jednoho ze žalobců [tituly před jménem] [jméno FO]. Dále odkazuje na závěr Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno], který již 24.3.2003 ve svém rozhodnutí uvedl, že nemovitosti od roku 1923 neslouží zemědělské ani lesní výrobě, neboť nepřetržitě jde o hydrobiologickou stanici s tím, že právě toto rozhodnutí pozemkového úřadu je předmětem přezkumu ze strany soudu, který nepřezkoumává rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Ústředního pozemkového úřadu (resp. Ministerstva zemědělství) o tom, že se jedná o nemovitosti, na které se nevztahuje zákon o půdě. V této souvislosti rovněž zdůraznil skutečnost, že bylo otázkou žalobců jako oprávněných osob, jaký zvolí postup k uplatnění nároku, zda podle zákona č. 87/1991 Sb., či zákona č. 229/1991 Sb. Pokud žalobci zvolili druhou možnost, žalovaná se domnívá, že již od roku 1925 předmětná hájovna sloužila výhradně jako hydrobiologická stanice, kde byly sice prováděny intenzivní badatelské práce, které však neměly praktický dopad, nikdy se zde neprováděl rybářský výzkum s tím, že závěry zde zjištěné přímou aplikovatelnost v praxi nemají, jak bylo potvrzeno v řízení, a to znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] i informacemi prezentovanými svědkem [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná rovněž odkázala na zásadní přestavbu, která zde byla provedena, jak bylo konstatováno znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] u nadpoloviční změny vodorovných nosných konstrukcí a rovněž u stoprocentních vodorovných konstrukcí lesního skladu a konstrukce zastřešení septiku, přípojky a vodovodu, z čehož vyplývají zásadní změny stavebnětechnického charakteru, pročež tyto nemovitosti vydat nelze.

13. Státní pozemkový úřad se ve věci nevyjadřoval.

14. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že právní předchůdce stávajících 4 žalobců [právnická osoba] byl původním vlastníkem co do 4/24 předmětných nemovitostí a ke 3/24 jako syn původního vlastníka poloviny nemovitostí a žalobci jsou co do 7/24 podílu na těchto nemovitostech oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 221, zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákona o půdě). Účastník [Jméno advokáta B] je dle § 5 odst. 2 tohoto zákona osobou povinnou k vydání těchto nemovitostí, které přešly na stát postupem dle § 6 odst. 1 psím. b) citovaného zákona, a to na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. června 1948 č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-I.[Anonymizováno]./[Anonymizováno] bez náhrady na stát podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy jako součást zbytkového statku [adresa]. Původním přídělcem nemovitostí bylo Státní rybářství národní podnik od 2. června 1959 pak byly svěřeny [právnická osoba]. Okresní soud přitom, kdy se zabýval otázkou, zda lze nemovitosti ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě charakterizovat jako obytné či vodohospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě, nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků s použitím smlouvy ze dne 1. července 1924 uzavřenou mezi Masarykovou akademií práce v Praze a Českou akademií věd a umění v Praze na straně jedné a [jméno FO] [Anonymizováno], tehdejším majitelem velkostatku ve [adresa], na straně druhé, který touto smlouvou do roku 1934 pronajal nemovitosti za účelem zřízení „hydrobiologické a rybářské stanice na [Anonymizováno] rybnících“. Při otevření této stanice v roce 1925 měl být deklarován úmysl praktického zaměření výzkumných prací na stanici a jejich těsné napojení na problematiku rybníkářství. Soud dále vyšel ze znaleckého posudku znalce v oboru vodního hospodářství, rybářství a rybníkářství, [tituly před jménem] [jméno FO], který měl posoudit výsledky článků a prací a tím i činností prováděných na hydrobiologické stanici v letech 1925–1948 a který dospěl k závěru, že pouze pět článků z padesáti osmi je možné hodnotit jako omezeně aplikovatelné, avšak nesplňující požadavky na využitelnost pro rybářskou výrobu. Také svědek [tituly před jménem] [jméno FO], který jezdil na stanici jako dítě se svým otcem po roce 1946 a následně od roku 1956 studoval hydrobiologii, potvrdil, že výzkumné práce na stanici žádný přímý praktický dopad neměly a neprováděl se zde žádný rybářský výzkum. Soud tedy dovodil, že byť [tituly před jménem] [Anonymizováno] měl záměr provádět na stanici aplikovaný výzkum sloužící potřebám rybničního hospodářství, k jeho realizaci nedošlo. Proto stanice není stavbou sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství ve smyslu § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle soudu dále došlo ke ztrátě stavebně technického charakteru původní budovy tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a proto ji nelze vydat dle § 11 odst. 4 zákona o půdě. K tomu poukázal na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], podle něhož při srovnání stavu k roku 1993 se stavem v roce 1948 došlo ke vzniku dvou nových místností, čímž se stav vodorovných nosných konstrukcí změnil o 57,69 %. Soud přitom nepřihlížel k dalším stavebním změnám, které se týkaly příslušenství hájenky (např. septik, vodovod). Považoval ale za přiléhavé závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO], kterými vyvracel správnost předchozího znaleckého posudku zpracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] v průběhu správního řízení, podle něhož změny stavby nepřesahovaly nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí.

15. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. prosince 2013 č. j. 8 Co 1447/2013-693 potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž se zabýval tím, zda na nemovitosti dopadá § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, podle něhož se uvedený zákon vztahuje na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků. Dovodil, že velkostatek [adresa] tvořil jeden rozsáhlý hospodářský funkční celek včetně rozsáhlé plochy rybníků zahrnující i celou řadu budov, které netvoří jednu zemědělskou uzavřenou usedlost. Místo toho jde o celou řadu samostatných budov nebo jejich skupin spojených společným účelem, které jsou od sebe značně vzdálené a na sobě stavebnětechnicky i hospodářsky nezávislé. Jednotlivé budovy tak lze od velkostatku [adresa] oddělit, aniž by ten přestal plnit veškeré své funkce. To je podle něj patrné i z toho, že zbylá část velkostatku již byla oprávněným osobám vydána, aniž by velkostatek přestal plnit veškeré své funkce, a že k vydělení hájenky došlo již v roce 1924. Proto dovodil, že velkostatek [adresa] není původní zemědělskou usedlostí ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě a na jednotlivé stavby je třeba pohlížet dle § 1 odst. 1 písm. c) téhož zákona. K tomuto ustanovení pak odkázal na dokazování provedené okresním soudem a na to, že „předmětem činnosti“ [právnická osoba] není provozování zemědělské výroby a vzhledem k těmto závěrům se nezabýval námitkami stěžovatelů vůči znaleckým posudkům.

16. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. června 2015 č. j. 28 Cdo 3355/2014-758 odmítl dovolání žalobců pro nepřípustnost v části, v níž se týkalo nákladů řízení, ve zbývající části dovolání zamítl. Nezabýval se námitkami, na nichž nebyl založen rozsudek krajského soudu, tj. vymezení spoluvlastnického podílu stěžovatelů na nemovitostech, námitkou týkající se § 11 odst. 4 zákona o půdě a výkladu § 21 téhož zákona. Poukázal na to, že pro restituci nemovitosti je podstatné zjištění, zda splňovala kritéria § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě ke dni jeho účinnosti i ke dni odnětí majetku původnímu vlastníkovi. Výklad krajského soudu k § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě považoval za přiléhavý. Uvedl, že určení konkrétní míry funkční provázanosti sporných nemovitostí s komplexem velkostatku představuje skutkové zjištění, jež v dovolacím řízení nelze účinně zpochybnit. Byť připustil, že spjatost se zemědělským hospodářstvím nelze v § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě chápat tak úzce, aby pokrývala pouze nemovitosti, které bezprostředně plní produkční funkci, trval na tom, že musí k naplňování ekonomického cíle zemědělské výroby sloužit alespoň plněním podpůrných funkcí provozu. Proto neměl za to, že by bylo možné sporné nemovitosti považovat za sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, pokud jsou využívané vysokou školou pro účely výzkumu, jehož výstupy jsou (pouze) potenciálně uplatnitelné při provozu rybníkářství.

17. Žalobci následně podali ústavní stížnost, o níž rozhodoval Ústavní soud České republiky svým nálezem ze dne 5. září 2017 sp. zn. IV. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]/[Anonymizováno], kterým všechny rozsudky od Okresního soudu ve Strakonicích přes Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud ČR, jak jsou popsány shora, zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Podrobně se zabýval použitím § 1 odst. 1 zákona o půdě, podle nějž se tento zákon na předmětnou věc vztahuje. Současně zdůraznil, že k aplikaci zákona o půdě postačí naplnění kteréhokoli z těchto písmem, když v této věci přicházela do úvahy pouze aplikace písm. b), podle nějž je rozhodující podmínka „patřící k původní zemědělské usedlosti“ a u písm. c) podmínka „sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství. Ústavní soud se podrobně zabýval možností naplnění obou těchto podmínek. Z důkazů provedených okresním soudem je pak zřejmé, že předmětné nemovitosti byly právním předchůdcům žalobců v roce 1948 odňaty spolu se všemi jejich ostatními nemovitostmi jako součást zbytkového statku [adresa], když tehdejší státní orgány nepochybovaly, že hydrobiologická stanice je součástí rybničního hospodářství a zdůraznil, že již v minulosti Ústavní soud pouze na základě obdobných důkazů zhodnotil, že jednoznačně svědčí ve prospěch oprávněných osoba a vedou k závěru, že na sporné nemovitosti lze aplikovat zákon o půdě. O další provázanosti mezi hospodařením právních předchůdců žalobců a činností hydrobiologické stanice, tedy o tom, že tvořily společný komplex nemovitostí, pak svědčí i články provedené jako důkaz okresním soudem, a to zejména [tituly před jménem] [Anonymizováno], které byly součástí posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], avšak nebyly zahrnuty do skutkových zjištění, stejně jako historický popis [Anonymizováno] hospodářství zmiňující výzkumnou a šlechtitelskou stanici hydrobiologickou, která byla vždy ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, přičemž na této hydrobiologické stanici výzkumná činnost neustala a spolupráci mezi výzkumníky a velkostatkem [adresa] zpřetrhal až zásah státu. Dále je podstatná i skutečnost pomíjená soudy v předchozím řízení, že přídělcem jak sporných, tak okolních nemovitostí, bylo v roce 1948 Státní rybářství národní podnik [adresa] a až v roce 59 byly přiděleny [právnická osoba], která se zaměřila na ryze teoretický výzkum. Proto na základě těchto skutečností vycházejících ze soudního spisu a listinných důkazů, které byly provedeny okresním soudem, má Ústavní soud za to, že předmětné nemovitosti spadají pod pojem původní zemědělské usedlosti, a tím i do rozsahu § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Okresní soud proto učinil skutková zjištění [která přiřadil k § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jak je dále popsáno] v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Postup krajského soudu při aplikaci § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě hraničil s nepřezkoumatelností, neboť jeho závěry nebyly podporovány žádnými konkrétními důkazy. Nejvyšší soud zásadní nedostatky při použití tohoto ustanovení zcela přehlédl, a to jak v tom, že odkázal na chybějící skutková zjištění krajského soudu, tak i v tom, že si nevšiml jím provedeného zavádějícího výkladu. Proto bylo touto částí napadených rozsudků obecných soudů porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Přestože, jak je již shora uvedeno, postačoval závěr o uplatnitelnosti § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, Ústavní soud se zabýval použitím taktéž § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, když okresní soud vyšel ze zmíněného znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který byl zaměřen zásadně na výstupy teoretické, když ohledně zjišťování skutečné spolupráce mezi výzkumníky a velkostatkem se nabízel výslech žalobců [jméno FO], narozeného v roce 1910, který zemřel v roce 2005, tedy více než rok poté, co bylo řízení u okresního soudu zahájeno, nebyly provedeny výslechy pamětní knihou stanice i pracovními knihami a naopak bylo vycházeno z výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který je dle svých slov studoval před 10 lety a jiné důkazy provedeny nebyly. Přesto na výsledky dokazování i vyšší soudy odkázaly a podle Ústavního soudu tedy nebyl respektován princip rovnosti účastníků, pod nějž spadá i princip rovnosti zbraní, čímž obecné soudy porušily nejen ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, ale i právo na rovnost účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny.

18. Poslední zásadní otázkou, kterou se Ústavní soud domáhal, bylo použití § 11 odst. 4 zákona o půdě, podle nějž obytnou budovu hospodářskou budovu a jinou stavbu patřící původně zemědělské usedlosti nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původně stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. K tomu byly zpracovány dva znalecké posudky, a to znalce ustanoveného pozemkovým úřadem [tituly před jménem] [jméno FO] a dále [Jméno advokáta B] předložila ve správním řízení druhý posudek [tituly před jménem] [jméno FO], když přes procesní nedostatky ohledně ustanovení znalce [tituly před jménem] [jméno FO] před soudem prvého stupně Ústavní soud konstatoval, že oba posudky se pohybovaly na hranici 50 % přestavby a přesto se okresní soud nepřiklonil na stranu restituentů v souladu s obecnými východisky výkladu restitučních předpisů a soustředil se výhradně na závěry týkající se stavebnětechnických změn bez posuzování, zda stavba zásadní přestavbou ztratila tento stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Pro toto jsou zásadní skutková zjištění, že budova sloužila jako hydrobiologická stanice již od roku 1924 a měla souvislost se zemědělskou výrobou, přičemž ze stavebnětechnického hlediska sice mohlo dojít k 57,69% změně vodorovných nosních konstrukcí, ale proto, že k původním dvěma místnostem byly přistavěny místnosti další, přičemž není jasné, proč by přistavění dvou místností mělo vést k takové ztrátě stavebnětechnického charakteru, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, nad to, pokud se činnost v ní prováděná od roku 1924 nezměnila. Ústavní soud zde odkázal na své předchozí dva nálezy, a to z 18. září 1996 sp. zn. II. ÚS 186/95 a z 3. května 2001 sp. zn. II. ÚS 719/2000, kde opakovaně vyslovil, že „aplikace § 11 odst. 4 zákona o půdě nestojí a nepadá se stavebně technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost.“ K této souvislosti rovněž zdůraznil, že restriktivní výklad § 11 odst. 4 je zde namístě o to více, že se jedná o výluku z restitucí a jejich účelu, jak zdůraznil i v předchozím svém nálezu ze dne 14. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03. Tuto část pak uzavřel tím, že vyšší soudy se výkladem § 11 odst. 4 zákona o půdě nezabývali, z toho důvodu pouze okresní soud v souvislosti s aplikací ustanovení porušil právo stěžovatelů na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 Listiny.

19. Ústavní soud se samostatně nezabýval dalšími námitkami stěžovatelů ohledně toho, že jim měla být případně vydána věc celá a že měli být osvobozeni od soudních poplatků s tím, že vzhledem k porušení ústavně zaručených práv žalobců budou moci všechny tyto námitky uplatnit znovu v řízení před okresním soudem a ústavní soud se tedy jimi samostatně nezabýval, což platí i v případě restitučních nároků. Pokud se žalobci domáhali i zrušení rozhodnutí správních orgánů, která předcházela rozhodnutím soudu, rozsudek soudu vydaný v řízení podle části 5. o. s. ř. nahrazuje podle § 150j) o. s. ř. rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno, přičemž vzhledem k zrušení rozhodnutí obecných soudů a novému projednání žaloby před okresním soudem přestává být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, a proto ji soud v této části odmítl. Ústavní soud rovněž neopomněl připomenout, že celé restituční řízení v této věci se značně zkomplikovalo i kvůli přístupu [právnická osoba], která zpočátku nenamítala nic proti tomu, aby se na věc aplikoval zákon o půdě a již v roce 1994 přislíbila vyřešení věci dohodou, což zopakovala i v roce 2009, ale posléze z něj odstoupila. Vzhledem k délce řízení pak ústavní soud doporučil, aby se účastníci řízení pokusili znovu uzavřít dohodu, která je vždy nejlepším řešením sporu.

20. V další fázi řízení se sice účastníci v souladu se shora uvedeným doporučením po delší dobu (s ohledem na komplexnost řešení sporných otázek i ve vztahu ke spoluvlastníkům, kteří již nejsou účastníci tohoto řízení, i dalším spoluvlastníkům, jichž se týká nárok na přiléhající pozemky a složité majetkové ocenění nároků) pokoušeli o mimosoudních řešení sporu, avšak nakonec nedošlo k jeho úspěšnému naplnění a další komplikací řízení bylo jejího přerušení z důvodu dodatečného projednání dědictví po původním vlastníku [jméno FO], narozeném [datum], které se týkalo právě tohoto restitučního nároku. Jak vyplývá z usnesení Okresního soudu [adresa] [Anonymizováno] č. j. [spisová značka] ze dne 17. dubna 2023, práva a povinnosti vyplývající z restitučního nároku zůstavitele dle zákona č. 229/1991 Sb. i podle zákona č. 87/1991 Sb. na předmětné nemovitosti náleží synovi zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], narozenému [datum], a synovi zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO], narozenému [Datum narození žalobce C], a to každému co do 1/3 a vnukům zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO], narozenému [datum], a [tituly před jménem] [jméno FO], narozenému [Datum narození žalobce D], jimž náleží každému z nich podíl 1/6. Prvý žalobce, tedy nabyvatel podílu [Jméno žalobce E], narozený [datum], však v mezidobí dne [datum] zemřel a pozůstalostní řízení po něm probíhalo před Obvodním soudem pro [adresa]. Z jeho usnesení č. j. [spisová značka] z 16. 8. 2023 pak bylo zjištěno, že z majetku spadajícího do pozůstalosti, kterým mimo jiné byl i podíl o velikosti 1/3 práv a povinností vyplývajících z restitučního nároku zůstavitele podle zákona č. 229/1991 Sb. i podle zákona č. 87/1991 Sb. na předmětné nemovitosti, který zůstavitel nabyl z dědictví po svém otci [jméno FO], narozeném [datum], nabývají každý rovným dílem, tedy každý co do 1/6 pozůstalý syn [tituly za jménem] [Jméno žalobce A], [jméno FO], BA, narozený [Datum narození žalobce A], a pozůstalá dcera [tituly před jménem] [tituly za jménem] [Jméno žalobce B], narozená [datum]. Z tohoto důvodu tedy podepsaný soud vydal dne 26. září 2023 pod č.j. 6 C 58/2004-1043 usnesení, v němž rozhodl, že na straně žalobce namísto [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], narozeného [datum], bude pokračováno z jeho shora uvedeným synem a shora uvedenou dcerou.

21. Žalobci pak upřesnili svůj nárok tak, aby podíly mezi nimi byly vymezeny tak, že noví dva žalobci [Jméno žalobce A] [tituly za jménem], [jméno FO], BA, nyní žalobce a), a [Jméno žalobce B] [tituly za jménem], nyní žalobkyní pod bodem b), by se měli stát spoluvlastníky předmětných nemovitostí do rozsahu každý v 1/6 s tím, že zbývající žalobci mají požadovaný podíl na nemovitostech zachován. Žalobci současně trvali na tom, aby jim byly vydány nemovitosti celé s odkazem na jejich výklad ustanovení § 21 zákona o půdě, podle nějž, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá. V této souvislosti odkazovali na Nálezy Ústavního soudu, a to konkrétně I. ÚS 2690/15 a I. ÚS 245/95 ze dne 18. 9. 1996 a I. ÚS 340/96, ze kterých vyplývá, že ustanovení § 21 zákona o půdě znamená, že není vhodné vytvářet spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných. Nárok žalobců je navíc v tomto případě podpořen i okolnostmi, za kterých probíhalo předchozí řízení, kdy o vydání věci požádalo více oprávněných osob, ale oprávněný a správně uplatněný nárok některé z nich byl protiprávní a protiústavní činností správních úřadů a soudů, jakož i rozsáhlými obstrukcemi žalované zmařen. Toto tvrzení rozvedli tím, že všechny oprávněné osoby, tedy ty, které podaly 5. 3. 2004 žalobu v tomto řízení, uplatnily nárok na vydání předmětných nemovitostí nejprve podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, na což [Jméno advokáta B] reagovala tvrzením, že předmětné nemovitosti nelze vydat podle tohoto zákona, protože se jedná o zemědělskou půdu a související hospodářské budovy, z čehož vyplývá, že je považuje za nemovitosti, na jejichž vydání se vztahuje zákona o půdě. Poté, co všechny oprávněné osoby tedy uplatnily nárok na vydání těchto nemovitostí podle zákona o půdě, začala [Jméno advokáta B] tvrdit, že nemovitosti nelze vydat z důvodu překážek podle zákona o půdě, ačkoliv správnost postupu podle tohoto zákona potvrdil jak Městský soud v Praze v řízení sp. zn. [spisová značka], tak i všechny příslušné pozemkové úřady, včetně Ústředního pozemkového úřadu dle jeho rozhodnutí z 25. 4. 2002 č.j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Poté [Jméno advokáta B] změnila svoji argumentaci, že zákon o půdě se na vydání těchto nemovitostí nevztahuje, a do věci se vložil tehdejší ministr zemědělství za ČSSD [tituly před jménem] [jméno FO], který rozhodl zcela překvapivě o tom, že na vydání nemovitostí se zákon o půdě nevztahuje - to vše za situace, kdy podle žalobců je zde podezření, že [tituly před jménem] [jméno FO] při svém rozhodnutí stranil žalované na základě známosti s jejím právním zástupcem [Anonymizováno]. [tituly před jménem] [jméno FO], který byl v té době členem Legislativní rady vlády a zároveň zastupoval ČSSD v některých soudních řízení, mimo jiné ve známém řízení se [jméno FO], a pozemkové úřady pak byly povinny podřídit se při dalším rozhodování rozhodnutí ministra a restituční nárok žalobců, jakožto i ostatních oprávněných osob, zamítly. Na základě tohoto nesprávného rozhodnutí ministra zemědělství část oprávněných osob nepodala včas odvolání, a proto byly jejich nároky v následujícím řízení zamítnuty, avšak toto zamítnutí jejich nároků není následkem nesprávně uplatněného nároku, ale nemravného postupu [právnická osoba], která účelově měnila argumenty, až získala podporu ministra zemědělství [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobci proto mají nárok na vydání celých předmětných nemovitostí, neboť vydání pouze jejich menší části a ponechání větší části [právnická osoba] by za těchto okolností bylo příkladem rozporu s principem spravedlnosti a se smyslem zákona o půdě, neboť žalobci by byli v horším postavení, než kdyby oprávněné osoby, které o vydání nemovitostí řádně a správně požádaly, o vydání nemovitostí vůbec nepožádaly, nebo kdyby ani nebyly oprávněny o vydání požádat. Zároveň žalobci shrnuli skutková tvrzení v intencích závěrů Ústavního soudu s tím, že nemovitosti by měly být vydány vzhledem k naplnění ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) i c) zákona o půdě, když tyto nemovitosti neztratily svůj původní stavebnětechnický charakter a předmětné nemovitosti s předmětem zemědělské výroby stále souvisí. 22. [Jméno advokáta B] navrhla zamítnutí žaloby s odkazem na skutečnost, že tyto nemovitosti nespadají pod rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 16. 9. 2002, jímž bylo v pochybnostech o aplikaci zákona o půdě na předmětné nemovitosti ve smyslu § 17 odst. 4 tohoto zákona takto rozhodnuto, když rozhodnutí ministra zde představuje rozhodnutí orgánu ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř., z něhož soud vychází, tedy rozhodnutí příslušného orgánu o otázce, kterou si soud v občanském soudním řízení není oprávněn posoudit sám, pokud o ní již dříve rozhodnul orgán k tomu příslušný. Toto rozhodnutí ministra zemědělství nebylo nálezem Ústavního soudu v této věci zrušeno a jeho právní účinky nadále přetrvávají. Dále pak namítli, že žalobci nemohou být aktivně legitimováni, anebo v menším podílu, neboť svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí odvíjejí od dědictví po svém právním předchůdci [tituly před jménem] [jméno FO], po němž však dědictví v úvahu přicházející dědici výslovně odmítli do protokolu o projednání dědictví dne 16. 11. 1959 č. j. [spisová značka] sepsaném státním notářkou [tituly před jménem] [jméno FO] z důvodu předluženého dědictví. Dále pak namítla, že předmětné nemovitosti nejsou ve výpisu pozemkové knihy č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], který neobsahuje ani jeden z předmětných pozemků, a rovněž z identifikace těchto bývalých pozemkových parcel s parcelami nynějšího katastru nemovitostí nevyplývá, že by alespoň jedna z bývalých pozemkových parcel byla v pozemkové knize zapsána v knihovní vložce č. [hodnota], tedy že k nemovitostem, na něž žalobci si činí nárok, neměli jejich právní předchůdci žádné vlastnické právo. Dále namítali, že v řízení v rozporu s ustanovením § 250c) odst. 1 o. s. ř. nebyl připojen správní spis, což je podle tohoto účastníka řízení zásadní pochybení s tím, že bez této skutečnosti nelze v řízení pokračovat. Zároveň pak sdělil stěžejní skutkové námitky spočívající v podstatné přestavbě budovy hydrologické stanice, která se podle znalce [tituly před jménem] [jméno FO] týkala 57,69% původního stavu budovy, což vytváří překážku jejího vydání ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě a jednak spočívající v druhu činností prováděných nesouvisejících s hospodářskou výrobou, neboť tato slouží jako hydrobiologická stanice, avšak takové označení samo osobě neznamená, že by v ní byla prováděna činnost přímo související s vodním hospodářstvím, ale naopak se jednalo o činnosti, které měly pouze vědecký či pedagogický charakter bez prokazatelných praktických dopadů na vodní hospodářství s tím, že se zde nikdy neprováděl výzkum, respektive, že by závěry zde zjištěné měly přímou aplikovatelnost v praxi, jak vyplynulo ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO].

23. Zbývající účastník [Jméno advokáta D] vystupující za Českou republiku pak zdůrazňoval nedostatek své pasivní legitimace s odkazem zejména na ustanovení § 250a) odst. 1 o. s. ř., podle nějž účastníky tohoto řízení podle části 5. o. s. ř. jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že samotný správní orgán účastníkem řízení být nemůže. Jinak odkázal na předchozí rozhodnutí správních orgánů vycházející zejména z rozhodnutí tehdejšího ministra zemědělství [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 16. 10. 2020 a zdůraznil skutečnost, že žaloba nemůže být v řízení dle části páté o. s. ř. měněna, a odkazoval i na skutečnost, že nárok současných žalobců nemůže narůst o nároky původních žalobců nebo ostatních oprávněných osob, jejichž nároky byly pravomocně zamítnuty či odmítnuty.

24. Podle § 250a) odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Podle odst. 2. tohoto ustanovení, jakmile soud zjistí, že se řízení neúčastní někdo, kdo je podle odst. 1 jeho účastníkem, přibere jej usnesením do řízení. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

25. Podle § 250b) odst. 3 o. s. ř. návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.

26. Podle § 250c) odst. 1 o. s. ř. v rámci přípravy jednání předseda senátu rovněž vyžádá od správního orgánu potřebné spisy. Podle odst. 2. tohoto ustanovení stejnopis žaloby soud doručí též správnímu orgánu, který o sporu nebo o jiné právní věci rozhodl a umožní mu, aby se k žalobě písemně vyjádřil.

27. Podle § 250g) odst. 1 o. s. ř. soud žalobu odmítne a) byla-li podána opožděně, b) byla-li podána někým, kdo k žalobě není oprávněn, c) je-li nepřípustná.

28. Podle § 250i) o. s. ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.

29. Podle § 250j) odst. 1 o. s. ř. dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Podle odst. 2. tohoto ustanovení rozsudek soudu podle odst. 1 nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsahu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku.

30. Předmětem řízení bylo tedy posouzení správnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Okresního pozemkového úřadu ve [Anonymizováno] ze dne 24. 3. 2003 č. j. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno], v němž tento úřad zamítl restituční nárok původních žalobců jako oprávněných osob a jeho rozhodnutí pak 16. června 2003 potvrdil rozhodnutím č.j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] Ústřední pozemkový úřad. Tomuto rozhodnutí předcházel nárok původních žalobců jako oprávněných osob, který uplatnily v roce 1992 na předmětné nemovitosti u [právnická osoba] dle zákona o půdě a vedle toho i zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. [jméno FO] to Okresní úřad [adresa] – Okresní pozemkový úřad původně v roce 1995 vydal rozhodnutí o tom, že oprávněné osoby nabývají k nemovitostem podílové spoluvlastnictví, když [Jméno advokáta B] nerozporovala aplikaci zákona o půdě, a i průběh řízení před pozemkovým úřadem aplikaci tohoto zákona nasvědčoval, tudíž oprávněné osoby vzaly zpět svůj návrh podaný podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, přičemž [Jméno advokáta B] se domnívala, že předmětné nemovitosti nelze vydat dle § 11 odst. 4 zákona o půdě, a proto podala opravný prostředek Městskému soudu v Praze. Ten svým rozhodnutím v roce 1997 rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc vrátil k doplnění o otázce, zda došlo k zásadní přestavbě, kterou by stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby podle § 11 odst. 4 zákona o půdě. Na to [Jméno advokáta B] uplatnila novou argumentaci, že se na nemovitosti zákon o půdě nevztahuje, pozemkový úřad se obrátil s předběžnou otázkou na Ústřední pozemkový úřad, který dne 25. 4. 2002 pod č.j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] rozhodl, že předmětné nemovitosti jsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon o půdě ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a), b) a c). Proti tomuto rozhodnutí podala [Jméno advokáta B] rozklad, k němuž rozhodoval ministr zemědělství [tituly před jménem] [jméno FO] dne 16. 9. 2002 a rozhodl tak, že rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu z 25. 4. 2002 změnil v tom smyslu, že předmětné nemovitosti nejsou nemovitostmi, na něž se vztahu zákon o půdě.

31. V této souvislosti soud odkazuje na již předchozí pravomocná rozhodnutí všech soudů, že nárok byl řádně uplatněn pouze čtyřmi z původních dvanácti žalobců s tím, že tento nárok ve svém souhrnu ohledně jich čtyřech činil 7/24 předmětných nemovitostí, neboť zbývající tehdejší žalobci nevyužili v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 o. s. ř. a jejich nárok ohledně zbývajících 7/24 předmětných nemovitostí byl pravomocně odmítnut dle § 250g) odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zároveň soud vzal na vědomí účelový postup [právnická osoba], která od počátku uplatnění restitučního nároku ze strany tehdejších oprávněných osob měnila argumentaci, zda jde o nárok dle zákona o mimosoudních rehabilitacích či zákona o půdě a zda vůbec jsou naplněny atributy zákona o půdě ve smyslu § 1 odst. 1 tohoto zákona či zda zde není výlukový důvod ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě. Se žalobci lze souhlasit ve skutečnosti, že správní orgány až do rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25. 4. 2002 rozhodovaly o tom, že na předmětné nemovitosti se vztahuje zákon o půdě, což změnilo až rozhodnutí ministra zemědělství [tituly před jménem] [jméno FO], ze dne 16. 9. 2002. V této souvislosti žalobci navrhli provedení důkazů internetovým výpisem seznamu členů Legislativní rady vlády z Úřadu vlády České republiky z 28. 5. 2004, tedy v době zahájení řízení, z něhož bylo zjištěno, že mezi nimiž figuruje jako jeden ze členů Legislativní rady vlády právní zástupce žalobců [Anonymizováno]. [Jméno advokáta C], což potvrzuje i přiložený internetový článek ze dne 18. 6. 2002 [tituly před jménem] [jméno FO], místopředsedy ČSSD, týkající se pohledávky ČSSD za [tituly před jménem] [jméno FO], který ji zastupoval v soudním sporu o lidový dům za situace, kdy advokátní kancelář [Anonymizováno] a [jméno FO] zastupuje ČSSD. Žalobci rovněž navrhovali v této souvislosti svědecké výslechy bývalého předsedy ČSSD [jméno FO], bývalého ministra zemědělství [tituly před jménem] [jméno FO] a dědiců [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], jejichž výslechy soud jako nehospodárné a nedůvodné zamítl i s ohledem na skutečnost, že jsou obecně známy informace o tehdy probíhajícím soudním sporu mezi ČSSD a [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že [Anonymizováno]. [tituly před jménem] [jméno FO] zastupoval ČSSD v některých soudních řízení a [tituly před jménem] [jméno FO] byl členem ČSSD.

32. Podle názoru soudu je v této souvislosti naprosto nadbytečné provádět dokazování k námitce žalující strany týkající se jejího podezření, že [tituly před jménem] [jméno FO] při svém rozhodnutí stranil [právnická osoba] na základě známosti s jejím právním zástupcem dr. [jméno FO], a to již z toho důvodu, že i kdyby takovéto skutečnosti byly prokázány, nemohou mít příčinou souvislost s chováním některých tehdejších oprávněných osob (shora označených pod č. 5-8 a 11-15), které podaly opravný prostředek vůči příslušnému rozhodnutí správního orgánu opožděně, a zbývající pod č. 9 a 10 vůbec v řízení před správním orgánem žádný řádný opravný prostředek nevyužily, neboť jim nic nebránilo opravný prostředek podat a v něm současně tlumočit a zdůvodnit své pochybnosti. Zmíněné rozhodnutí ministra ze 16. 9. 2002 bylo sice pro správní orgány závazné, byly povinny se při dalším rozhodování tomuto rozhodnutí podřídit, nicméně oprávněným osobám ničeho nebránilo řádně uplatnit opravné prostředky v souladu se správním řádem, což u uvedených učiněno nebylo, takže mezi rozhodnutím [tituly před jménem] [jméno FO] z 16. 9. 2002 a nepodáním odvolání, či jeho opožděným podáním některými oprávněnými osobami není příčinná souvislost. Nepodání či opožděné podání odvolání nemůže být bráno k tíži účastníka řízení [právnická osoba] a nemůže mít ani vliv na aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě, podle nějž, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá. Nárok v tomto řízení řádně uplatnil pouze [právnická osoba], narozený [datum], do jehož práv v průběhu řízení vstoupili vzhledem k jeho úmrtí žalobci tehdy označeni pod č. 1 až 4, zbývající žalobci nárok sice uplatnili, avšak nepostupovali ve smyslu možností, které jim nabízely procesní předpisy, konkrétně pak správní řád, což jim ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 o. s. ř. uzavřelo cestu k řádnému projednání jejich návrhu podle části 5. o. s. ř. V tomto řízení tedy zbývající osoby, tehdy označené v žalobě pod č. 5 až 15, nárok uplatnily, a nelze tedy na ně aplikovat citované ustanovení § 21, které vychází ze skutečnosti, jak současným žalobcům může přirůst pouze nárok těch osob, kteří jej neuplatnili vůbec. Z těchto důvodů nemůže být ve prospěch žalobců použit žádný ze závěrů nálezů Ústavního soudu zmíněných žalobci, konkrétně pak ze dne 5. 9. 2017 pod sp. zn. ÚS 2690/15, podle nějž žalobci tvrdí, že předmětné nemovitosti jim mají být vydány celé v poměru jejich podílů či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/95 ze dne 18. 9. 1996 a I. ÚS 340/96 ze dne 6. 10. 1998, podle nichž není vhodné vytvářet spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných. Soud k tomu v souvislosti pouze dodává, že závěry Ústavního soudu v nich vychází z odlišných skutkových okolností, než jsou v této věci, když naopak, jak již bylo shora uvedeno, ostatní žalobci nárok uplatnili a jejich nárok byl pravomocně odmítnut, tudíž jejich podíly nemohou přirůst stávajícím žalobcům. Soud zde v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 1550/2013, v němž zdůrazňuje skutečnost, že byl-li nárok jinými restituenty uplatněn, byť neúspěšně pravomocně, nelze ustanovení § 21 zákona o půdě aplikovat. Stejně soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 130/2015, v němž odkazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v situaci, kdy si žalobci nárokovali i podíly, jež v zákonném stanovené lhůtě neuplatnili a jejichž vydání (byť nikoli úspěšně) požadovali další oprávněné osoby, o jejichž nárocích již bylo taktéž rozhodnuto pravomocným a pro tyto účastnice již konečným a nezměnitelným rozhodnutím pozemkového úřadu. Z uvedeného lze tedy vyvodit jediný závěr, a to, že předmětem řízení se stal nárok týkající se pouze 7/24 předmětných nemovitostí.

33. Pokud se jedná o námitku účastníka [právnická osoba] ohledně nedostatku jejich pasivní legitimace s odkazem na ustanovení § 250a) odst. 1 o. s. ř., podle nějž účastníky tohoto řízení podle páté části o. s. ř. jsou žalobce a ti, kdo byli účastníci v řízení před správním orgánem, soud zde odkazuje na předchozí procesní postup ve věci, kdy původně s tímto orgánem nejednal jako s účastníkem, nicméně tak učinil na základě pokynu odvolacího soudu, jehož názorem je prvostupňový soud vázán a tento subjekt do řízení přibral. Ke zbývající procesní námitce Státního pozemkového úřadu ohledně skutečnosti, že žaloba nemůže být v řízení měněna s odkazem na citované ustanovení § 250b) odst. 3 o. s. ř., soud zde uvádí, že přestože žalobci svá podání v průběhu řízení poté, co docházelo k reakci na procesní nástupnictví účastníků ve smyslu § 107 o. s. ř., nazvali jako změny žaloby, soud tato podání posuzoval jako upřesnění žaloby, které bylo nutné k vymezení aktuální situace ohledně velikosti žalobci požadovaných podílů, avšak v žádném případě se nejednalo o změnu žaloby, jak jí má na mysli ustanovení § 95 o. s. ř.

34. Soud se v této souvislosti ještě zabýval námitkou účastníka [právnická osoba], že rozhodnutí Ministra zemědělství ze 16. 10. 2002 je dosud platné, nebylo zrušeno žádným orgánem ani Nálezem Ústavního soudu v této věci a soud je jím ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán.

35. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestní čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle § 2. tohoto ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něj vychází.

36. V komentáři k tomuto ustanovení je zdůrazněna odlišnost formulace v obou odstavcích s tím, že v prvém odstavci je zvoleno slovní spojení „je vázán“, zatímco v druhém odstavci je zvolen pojem „vychází“. Soud zde v této souvislosti zejména zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 4634/2020 (a rozhodnutí v něm uvedená), z nějž vyplývá, že obratem „vycházet“ z rozhodnutí správního orgánu se rozumí povinnost soudu se s tvrzeným rozhodnutím a jeho významem pro souzenou věc zabývat a v odůvodnění se vypořádat se všemi námitkami významnými pro posouzení správnosti rozhodnutí ve věci, tedy i se souvisejícím rozhodnutím správního orgánu. Soud se s tímto výkladem ztotožňuje a nelze tedy akceptovat stanovisko [právnická osoba], že pokud je zde nezrušené, a tedy dosud platné rozhodnutí ministra zemědělství jako správního orgánu rozhodujícího o rozkladu k předchozímu rozhodnutí pozemkového úřadu, má soud za povinnost jej respektovat a z ně vycházet. Soud proto toto rozhodnutí pojímá jako výsledek správního řízení a jako jeden z důkazů, a nikoli tak, že by z něj vyplývala povinnost jej bezezbytku akceptovat.

37. Žalobci v současném složení a) až e) se domáhají určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí v poměru žalobci a), b) a d), e) 1/6, a žalobce c) v poměru 1/3 podle výzvy, kterou uplatnili u [právnická osoba] podle zákona o půdě.

38. Jak vyplývá ze závěrů nálezů Ústavního soudu v této věci, jak je specifikován shora, na předmětné nemovitosti se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě. Soud rovněž musí vykládat restrikci ustanovení § 11 odst. 4 tohoto zákona vzhledem k výsledkům dokazování, kdy v této souvislosti byly v řízení zpracovány dva znalecké posudky, a to [tituly před jménem] [jméno FO] se závěrem, že stavebnětechnické změny nepřesahují nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného objektu a [tituly před jménem] [jméno FO], kde u jednoho z prvků vodorovných konstrukcí podle něj došlo ke změnění stavu o 57,69 % nových prvků, nicméně pro věc je podstatný závěr Ústavního soudu o tom, že oba znalecké posudky se v průměru pohybují na hranici 50 % přestavby za situace, zda takovouto přestavbou stavba případně ztratila svůj stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, k čemuž směřovala skutková zjištění se závěrem Ústavního soudu o tom, že budova sloužila jako hydrobiologická stanice již od roku 1924 a měla souvislost se zemědělskou výrobou, jak je již shora zdůvodněno. S odkazem na již citované nálezy Ústavního soudu (I. ÚS 186/95 a I. ÚS 719/2000) a zdůrazněnému principu restriktivního výkladu ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě soud tedy za situace dovozené Ústavním soudem, že pokud na daném objektu došlo k přestavbě okolo hranice 50 %, přičemž objekt hydrobiologické stanice měl souvislost se zemědělskou výrobou, uzavírá, že nedošlo k naplnění tohoto ustanovení a že tedy předmětná budova hájenky zásadní přestavbou neztratila svůj stavebnětechnický charakter, když současně měla souvislost se zemědělskou výrobou, tudíž tento výlukový důvod dle § 11 odst. 4 z. o půdě se v předmětné věci neuplatnil.

39. Soud se proto zabýval tím, zda došlo k naplnění zbývajících podstatných ustanovení zákona o půdě dle žalobních tvrzení.

40. Podle § 4 odst. 1 tohoto zákona je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní republiky, jehož půda, budovy a stavby patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst.

1. Podle odst. 2. tohoto ustanovení zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 před uplynutím lhůty uvedené v § 13 nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní republiky fyzické osoby v tomto pořadí za a) dědic ze závěti, která byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, za b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak v míře odpovídající jeho dědického podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, za c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13 jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, za d) rodič osoby uvedené v odst. 1, za e) sourozenci, osoby uvedené v odst. 1 a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a manžel. Podle odst. 4. tohoto ustanovení v případě, že zemřela osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice.

41. Podle § 5 odst. 1 zákona o půdě jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží s výjimkou za a) podniku se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby, tato výjimka neplatní, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, za b) cizích států. Podle odst. 2. tohoto ustanovení osobou, která nemovitost podle odst. 1 drží, se rozumí a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo trvalého užívání, za b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník.

42. Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy nebo podle zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě.

43. Ve věci zpočátku nebylo sporu o tom, že právní předchůdce žalobců [právnická osoba] byl původním vlastníkem co do 4/24 předmětných nemovitostí a ke 3/24 jako syn původního vlastníka nemovitostí, což prokazoval jeho rodný list a výsledky projednání dědictví po původním vlastníku [tituly před jménem] [jméno FO], zemřelém [datum] projednávaném Státním notářstvím v [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka]. V průběhu řízení však [Jméno advokáta B] namítla nedostatek aktivní legitimace žalobců, kteří podle něj nejsou oprávněnými osobami, neboť právě v tomto dědickém řízení došlo ze strany dědiců k odmítnutí dědictví. Navíc podle ní předmětné nemovitosti nejsou ve výpisu pozemkové knihy PK [Anonymizováno] a nebyly ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, když přestože z písemné výzvy žalobců k vydání těchto nemovitostí ze dne 4. 5. 1992 vyplývá, že tyto měly být v době údajného odnětí právním předchůdcům žalobců zapsány v pozemkové knize její knihovní vložce č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] a výpis této knihovní vložky ani jeden z předmětných pozemků neobsahuje a rovněž z identifikace těchto pozemkových parcel s parcelami nynějšího katastru nemovitostí nevyplývá, že kdy byla alespoň jeden z těchto nemovitostí v pozemkové knize zaspána v knihovní vložce č. [hodnota]. Dále tento účastník vytýkal soudu, že v rozporu s ustanovením § 250c) odst. 1 o. s. ř. nebyl k řízení připojen správní spis, ačkoliv se jedná o obligatorní podmínku přípravy jednání o této žalobě, což vytváří objektivní překážku pro úplné a vyčerpávající zjištění skutkového i právního stavu tohoto případu, ačkoliv se jedná o zákonnou podmínku.

44. K těmto sporným okolnostem byl proveden důkaz protokolem o jednání Státního notářství v [adresa] ze dne 16. 11. 1959 pod sp. zn. [spisová značka] ve věci projednání dědictví po [tituly před jménem] [jméno FO], kde jako dědici přicházeli v úvahu [jméno FO] jako pozůstalá manželka a dále pozůstalé děti [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba] a dr. [jméno FO] s tím, že tedy je 5 dědiců, kdy každý přichází v úvahu jako dědic 1/5. Po poučení ze strany notářky však všichni z dědiců toto dědictví odmítli, a to včetně [tituly před jménem] [jméno FO]. Z usnesení Okresního soudu [adresa] [Anonymizováno] ze dne 17. dubna 2003 č. j. [spisová značka] bylo zjištěno, že v řízení o dodatečném projednání dědictví po [jméno FO], narozeném [datum], jsou jeho dědici syn [Jméno žalobce E], [tituly za jménem], narozený [datum], a další syn [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C], a vnuci [Jméno žalobce E], narozený [Datum narození žalobce E] a [Jméno žalobce D], narozený [Datum narození žalobce D], kterým všem se potvrzuje nabytí dodatečně najevo vyšlého dědictví, a to mimo jiné práv a povinností vyplývajících z restitučního nároku zůstavitele dle zákona č. 229/1991 Sb. i podle práv a povinností vyplývajících z restitučního nároku zůstavitele dle zákona č. 229/1991 Sb. i podle zákona č. 87/1991 Sb. na pozemek parc. č. st. 85, jehož součástí je stavba [adresa] parc. č. st. 86, jehož součástí je stavba bez čp./če. včetně všech součástí a příslušenství v katastrálním území [adresa] tak, že oběma synům náleží podíl 1/3 a oběma vnukům náleží podíl 1/6. Z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 8. 2023 č. j. [spisová značka], které již bylo shora zmíněno v souvislost s právním nástupnictvím bylo zjištěno, že [Jméno žalobce A], narozený [datum], zemřel dne [datum] s tím, že jeho podíl o velikosti 1/3 práv a povinností vyplývajících z restitučního nároku zůstavitele dle zákona č. 229/1991 Sb. i podle zákona č. 87/1991 Sb. na pozemek parc. č. st. 85, jehož součástí je stavba [adresa] parc. č. st. 86, jehož součástí je stavba bez čp./če. včetně všech součástí a příslušenství v katastrálním území [adresa] na LV č. [hodnota], které nabyl z dědictví po svém otci [jméno FO], narozeném [datum], nabývají rovným dílem jeho děti, a to syn [tituly před jménem] [Jméno žalobce A] [jméno FO], BA, narozený [Datum narození žalobce A], a dcera [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B].

45. Z úředního záznamu ze dne 13. 4. 2018 bylo zjištěno, že byl kontaktován pozemkový úřad [adresa] za účelem vyžádání příslušného správního spisu, na což bylo pracovníkem tohoto úřadu sděleno, že daný spis obsahuje desetitisíce stran a jedná se o „dva obrovské kopce“ s tím, že orientace pro potřeby soudu by v něm byla téměř nemožná.

46. Soud si vyžádal úplný výpis pozemkové knihy pro katastrální území [adresa], knihovní vložky č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], z něhož bylo zjištěno, že stavební parcela č. [hodnota] včetně hajnice č.p. 71 a stavební parcely č. [hodnota], sklep, když podle zápisu č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno] došlém 23. října 1936, pod čd. [Anonymizováno] byl poznamenám příklep, tedy vklad vlastnického práva k 1/2 [tituly před jménem] [jméno FO] a dále [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], každému k 1/6. Ze zápisu došlém 20. června 1948 pod čd. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že tyto nemovitosti na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. 6. 1948 č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]./[Anonymizováno] podle zákona č. 142/1947 Sb. dle výpovědi Ministerstva zemědělství z hospodaření ze dne 21. 6. 1948 jsou tyto nemovitosti převzaty s tím, že jde o majetek, který je předmětem revize. Z porovnání parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami katastru nemovitostí vyhotoveném dne 27. 6. 2018 katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], bylo zjištěno, že tehdejší nemovitosti zapsané v pozemkové knize, knihovní vložce č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] se nacházejí v katastru nemovitostí rovněž katastrální území [adresa] s tím, že původní parc. číslo st. 85 je nyní rovněž st. parcela č. [hodnota], parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], stavební parcela [Anonymizováno] a stavební parcela [Anonymizováno] je stále stavební parcela č. [hodnota]. Z výpisu katastru nemovitostí LV [Anonymizováno] pro katastrální území a obec [adresa] bylo zjištěno, že vlastníkem st. parcely č. [hodnota] o výměře 439, zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba [adresa], jiná stavba a parc. č. st. [Anonymizováno] o výměře 28 m2 zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba bez čp. /če. jiná stavba se nachází ve vlastnictví [právnická osoba], když k těmto listinám byly doloženy i katastrální mapy, které obsahují charakteristiku umístění těchto pozemků a staveb nad nimi v mapách, a to jak aktuálních, tak z roku 1941.

47. Z uvedených důkazů tedy vyplývá zjištění, že současní žalobci jsou v poměrech [žalobci a), b) a d), e) co do 1/6 a c) co do 1/3] právními nástupci a dědici původního vlastníka [jméno FO], respektive [jméno FO] ve smyslu § 4 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a odst. 4. zákona o půdě, a soud zde v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu III. ÚS 32/94, podle nějž ustanovení § 4 zákona o půdě je speciálním k úpravě dědického řízení dle občanského zákoníku. Pokud tedy účastník [Jméno advokáta B] namítala skutečnost, že po [jméno FO] dědici včetně [jméno FO] dědictví v průběhu jeho pozůstalostního řízení odmítli, tak takovéto odmítnutí dědictví nemá vliv na skutečnost, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona o půdě. Soud ještě poznamenává k námitce nepřipojení správního spisu, že shora citované ustanovení § 250c) odst. 1 o. s. ř. pouze uvádí, že v rámci přípravy soud vyžádá potřebné spisy, aniž by zde byla tato skutečnost stanovena jako obligatorní podmínka pro projednání sporu. Vzhledem k velice nadprůměrné objemnosti správního spisu, když soud všechny potřebné listiny z něj jednotlivě vyžádal a jsou součástí zdejšího spisu (který rovněž není drobných rozměrů), skutečně není hospodárné a účelné, aby takto nadprůměrně rozměrný správní spis byl připojován.

48. Ze shora uvedeného výpisu z pozemkové knihy, rozhodnutí ministerstva zemědělství z 15. 6. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], z výpovědi ministerstva zemědělství v Praze z 21. 6. 1948 a ze zápisu o převzetí Velkostatku [adresa] z 5. 8. 1948 včetně protokolu o jeho převzetí a popisu tohoto hospodářství pak bylo zjištěno, že ministerstvo zemědělství provedlo revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. ve znění zákona č. 44L/1948 Sb. a předmětné nemovitosti tvořící zbytkový statek byly převzaty státem jako jeden celek se všemi budovami s tím, že tvoří zemědělský a lesní podnik. Z výpisu pozemkové knihy, pozemkové vložky č. [hodnota] a přídělové listiny zemědělského odboru Rady ONV ze dne 2. 6. 1959, včetně shora uvedeného výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky č. [hodnota] pro k. ú. [adresa] a výpisu z katastru nemovitostí LV č. [hodnota] pro k. ú. a obec [adresa] bylo zjištěno, že tyto nemovitosti byly původně přiděleny Státnímu rybářství - Národní podnik [adresa] a následně dnem 2. 6. 1959 pak byly přiděleny nynější žalované [právnická osoba], v jejímž vlastnictví se nacházejí.

49. Z těchto zjištění lze tedy vyvodit, že k odnětí majetku právních předchůdců žalobců došlo postupem podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tedy odnětím bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1997 Sb. o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě, přičemž žalovaná je povinnou osobou podle § 5 odst. 2 zákona o půdě. Pokud tedy původní žalobce [právnická osoba] uplatnil v rozsahu 7/4 spolu s ostatními bývalými žalobci nejprve u žalované a následně u Pozemkového úřadu ve [Anonymizováno] nárok na vydání nemovitostí uvedených ve výroku předmětných nemovitostí, jak bylo v řízení nesporné a navíc prokázáno výzvou k vydání z 4. 5. 1992, žádostí o vydání nemovitostí ze 7. 12. 1992 a zejména pak samotným rozhodnutím z 24. 3. 2003, lze tedy vyvodit ten závěr, že žalobci jsou do 7/24 podílu na předmětných nemovitostech oprávněnými osobami jako právní nástupci [tituly před jménem] [jméno FO], jehož nárok na vydání předmětných nemovitostí činil 7/24 podílu na těchto nemovitostech. Pokud tedy Okresní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2003 č. j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno]P/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] v plném rozsahu zamítl nárok oprávněných osob včetně současných žalobců, soud v souladu s citovaným ustanovením § 250j) odst. 1o s. ř., kdy částečně dospěl k jinému závěru, rozhodl o tom, že žalobcům v podílech, jak byly požadovány, avšak nikoli ve vztahu k celým nemovitostem, nýbrž pouze k 7/24 těchto nemovitostí rozhodl tak, že žalobcům a), b), d) a e) náleží 7/144 těchto nemovitostí, zatímco žalobci c) 7/72 těchto nemovitostí, a zároveň rozhodl o tom, že žaloba se ohledně zbývajících 17/24 nemovitostí předmětných nemovitostí zamítá s tím, že v tomto rozsahu, jak bylo rozhodnuto, se mění i předmětné rozhodnutí správního orgánu.

50. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci měli ve věci úspěch jen částečný, a to co do 29,2 % a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil tak, že žalovaná strana měla úspěch v 70,8 % a náleží jí tedy rozdíl mezi jejím úspěchem a neúspěchem, tedy 46,6 % nákladů řízení. 51. [právnická osoba] vznikly náklady řízení v celkové výši 118 216,35 Kč, které jí vznikly zejména v souvislosti s právním zastoupením dle advokátního tarifu, tedy vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 28 úkonů v ní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření ze dne 30. 4. 2004, písemné vyjádření ze dne 25. 6. 2004, písemné vyjádření ze dne 12. 8. 2004, písemné vyjádření ze dne 27 4. 2006, písemné vyjádření ze dne 13. 2. 2007, písemné vyjádření ze dne 4. 8. 2009, písemné vyjádření ze dne 7. 9. 2009, písemné vyjádření ze dne 19. 4. 2010, písemné vyjádření ze dne 3. 2. 2011, písemné vyjádření ze dne 12. 6. 2012, písemné vyjádření ze dne 25. 2. 2013, písemné vyjádření k odvolání žalobců ze dne 3. 9. 2013, písemné vyjádření k dovolání žalobců ze dne 9. 10. 2014, písemné vyjádření k ústavní stížnosti žalobců ze dne 17. 2. 2016, písemné vyjádření ze dne 20. 11. 2017, písemné vyjádření ze dne 21. 3. 2018, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 16. 5. 2005, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 28. 11. 2006, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 26. 5. 2009, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 2. 9. 2009, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 21. 10. 2009, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 30. 1. 2013, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 22. 3. 2013, účast na ústním jednání u KS v Českých Budějovicích dne 10. 12. 2013, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 18. 7. 2018, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 8. 3. 2021, účast na ústním jednání u OS ve Strakonicích dne 10. 4. 2024) po 2 500 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 odst. 5 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu. K tomu náleží 28 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč za tyto úkony dle § 13 odst. 3 a 4 advokátního tarifu. K nim soud připočítal cestovní výdaje spojené s účastí právního zástupce při jednání, zejména u Okresního soudu ve Strakonicích i Krajského soudu v Českých Budějovicích. Konkrétně se jedná o 3 cesty ústního jednání[Anonymizováno]Praha – Strakonice a zpět 3 x 224 km konané 26. 5. 2009, 2. 9. 2009 a 21. 10. 2009 osobním automobilem RZ [SPZ], tovární značky [jméno FO] [jméno FO] při průměrné spotřebě 6,5 l benzínu BA 95B, když při výši nákladů na tuto pohonnou hmotu 26,80 Kč za 1 l dle § 4 písm. b) vyhlášky č. 451/2008 Sb. představuje 3 x 390,21 Kč a při výši základní náhrady za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky 3,90 Kč představuje výměr těchto základních náhrad 3 x 873,60 Kč. Další cestovní náklady byly spojené za použití téhož motorového vozidla ke dvěma cestám ke zdejšímu soudu 2 x Praha – Strakonice a zpět, když průměrná cena předmětné pohonné hmoty dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 471/2012 Sb. představovala 36,10 Kč, tudíž náklady za pohonné hmoty k těmto dvěma cestám představovaly 2 x 525,62 Kč a vzhledem k základní sazbě náhrady za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky 3,60 Kč tvoří tato náhrada 2 x 806,40 Kč. Poslední cesta v roce 2013 se konala k jednání u Krajského soudu v Českých Budějovicích, tedy Praha – Strakonice a zpět, ve vzdálenosti celkových 294 km, což při ceně pohonné hmoty 36,10 Kč za 1 l dle citované vyhlášky představuje náklady za pohonné hmoty 721,71 Kč a s ohledem na základní náhradu za použití motorového vozidla dle této vyhlášky 3,6 Kč na 1 km je výše této náhrady 1 058,40 Kč. Další cesta se uskutečnila k ústnímu jednání 18. 7. 2018 a byla uskutečněna automobilem RZ [SPZ], tovární značky [Anonymizováno] [Anonymizováno], při spotřebě 5,8 l paliva BA na 100 km Praha – Strakonice a zpět, což při ujetí 224 km vzhledem k ceně této pohonné hmoty dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 463/2017 Sb. ve výši 30,50 Kč představuje náhradu za pohonné hmoty 396,26 Kč a vzhledem k výši sazby základní náhrady za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky 4 Kč představuje tato náhrada 896 Kč. Další cesta se uskutečnila k jednání u zdejšího soudu 8. 3. 2021 stejným automobilem, když při výše ceny pohonné hmoty 27,80 Kč dle § 4 písm. b) vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí náhrada za pohonné hmoty 361,18 Kč a s ohledem na sazbu základní náhrady za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky 4,40 Kč na 1 km činí výše této náhrady 799,20 Kč. K poslední cestě k ústnímu jednání 10. 4. 2024 pak byl použitý spoj hromadné dopravy s doloženými náklady jízdného 130 Kč + 10 Kč k jedné cestě a 120 Kč k druhé cestě včetně úhrady za ubytování v Penzionu [jméno FO] ve výši 1 551,24 Kč. Ze všech shora uvedených položek v celkové výši 97 699,46 Kč pak náleží zástupci [právnická osoba] 21% náhrada za DPH, neboť je plátcem DPH, ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. a tato náhrada představuje 20 516,89 Kč, což dohromady představuje již zmíněné náklady řízení 118 216,35 Kč, z nichž, jak bylo v předchozím odstavci zdůvodněno, mu náleží 46,60 % těchto nákladů, což činí částku 55 088,22 Kč, které jsou povinni mu žalobci uhradit v požadovaných poměrech, v nichž se domáhají nároku na vydání nemovitostí, tedy žalobci a), b), d), e) po 1/6 těchto nákladů, což představuje 9 181,47 Kč a žalobce c) 1/3 těchto nákladů, což představuje 18 362,94 Kč.

52. Taktéž Česká republika – Státní pozemkový úřad má nárok na shora uvedených 46,60 % nákladů řízení, které požadoval jednak od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2017 dle obsahu spisu, kdy však žádný úkon neučinili, a následně pak od 1. 1. 2018 požadovali šest úkonů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. po 300 Kč za použití § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Konkrétně se jedná o 3 x přípravu účasti na jednání a 3 x účast při jednání z 18. 7. 2018, 8. 3. 2021 a 10. 4. 2024. K tomu pak cestovné osobním automobilem [jméno FO] [jméno FO] Praha – Strakonice a zpět při ujetí 3 x 237 km a průměrné spotřebě 5,7 l benzínu Natural 95 na 100 km dle technického průkazu vozidla. K prvé cestě soud vycházel z ustanovení vyhlášky č. 333/2018 Sb., kdy dle § 4 písm. a) této vyhlášky představovala cena pohonné hmoty 33,10 Kč a sazba základní náhrady za použití silničního motorového vozidla 972 Kč. Při následující cestě pak soud vycházel z vyhlášky č. 589/2000 Sb., podle jejíhož § 4 písm. a) představovala náhrada za pohonné hmoty částku 27,80 Kč, tudíž náhrada za pohonné hmoty činila 376 Kč a vzhledem k sazbě základní náhrady za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky 4,40 Kč představovala náhrada za tuto amortizaci k druhé jízdě 1 043 Kč. Ohledně poslední jízdy pak je platná vyhláška č. 398/2023 Sb., kdy dle jejího § 4 písm. a) činí průměrná cena pohonné hmoty 38,20 Kč, tedy náhrada za tuto cestu ohledně pohonných hmot představuje 516 Kč, přičemž sazba základní náhrady za použití vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky představuje 5,60 Kč, tedy náhrada za amortizaci činí částku 1 327 Kč, proto celkové náklady řízení tohoto účastníka představují 6 481 Kč, z nichž 46,6 %, na které má, jak je shora zdůvodněno, tento účastník nárok, představují 3 020,15 Kč, které jsou povinni žalobci uhradit v poměru tak, že žalobci a), b), d), e) zaplatí po 1/6 těchto nákladů, tedy 503,36 Kč a žalobce c) 1/3 těchto nákladů, tedy 1 006,72 Kč.

53. V řízení vznikly náklady státu v souvislosti se znaleckými posudky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (včetně svědečného [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že za znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] byla vyplacena částka tak, že řízení vznikly náklady státu v souvislosti zejména se shora uvedenými znaleckými posudky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (včetně svědečného [tituly před jménem] [jméno FO]) s tím, že za znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] byla vyplacena částka 5 642 Kč, [tituly před jménem] Adámka 5 083 Kč a svědečné svědka [jméno FO] 230 Kč, tedy celkových 10 955 Kč, které byly kryty dvěma zálohami žalované strany po 3 000 Kč, tedy celkovými 6 000 Kč, z čehož vyplývá, že tyto náklady představující částku ve výši 4 955 Kč. Soud o nich rozhodoval v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř., podle nějž má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V řízení tedy byly žalobci neúspěšní co do 70,8 %. Žalobci tedy byly neúspěšní co do 70,80 % a v tomto rozsahu tedy jsou povinni hradit tyto náklady každý dle svého podílu, tedy žalobci a), b), d) a e) co do částky 584,70 Kč, a žalobce c) 1 169,3 Kč. Na straně druhé jsou jako účastníci [Jméno advokáta B] a Česká republika – Státní pozemkový úřad, z nichž je každý povinen uhradit 14,6 %, tedy každý po 723,50 Kč, vše na účet Okresního soudu ve Strakonicích. [Jméno advokáta B] a Česká republika – Státní pozemkový úřad, která je však dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozena od soudních poplatků, a soud proto tuto povinnost stanovil pouze [právnická osoba] tak, že je povinna uhradit zbývajících 723,40 Kč na účet Okresního soudu ve Strakonicích.