8 Co 1297/2024 - 1160

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Zuzany Vöflové ve věci žalobců: a) Ph.D., [Jméno žalobce A], MA, BA., narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozený dne [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozený dne [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] e) [Jméno žalobce E], narozený dne [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti 1. [Jméno advokáta B], IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C]

2. Česká republika - [Jméno advokáta D], IČO [IČO advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, o odvolání žalobců a o odvolání druhého účastníka řízení proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19.4.2024, č.j. 6 C 58/2004-1098, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., II. a III. potvrzuje. Ve výrocích IV. – VI. se rozsudek soudu prvního stupně mění takto:

II. První ani druhé účastnici ani státu se právo na náhradu nákladů dosavadního řízení nepřiznává.

III. Prvnímu ani druhému účastníku řízení se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem určil, že spoluvlastníky pozemku parc.č. st. [parcelní číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 439 m2, jehož součástí je stavba, a to budova s č.p. [parcelní číslo], a pozemku parc.č. st. [parcelní číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 28 m2, jehož součástí je stavba, a to budova bez čísla popisného nebo evidenčního, v k. ú. a obci [adresa], zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [číslo], jsou žalobce a) v rozsahu 7/144, žalobkyně b) v rozsahu 7/144, žalobce c) v rozsahu 7/72, žalobce d) v rozsahu 7/144 a žalobce e) v rozsahu 7/144 (výrok I.), žaloba na určení vlastnictví ohledně zbývajících 17/24 nemovitostí uvedených ve výroku I. zamítl (výrok II.), takto změnil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 24. 3. 2003 čj. [spisová značka] a rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu zn. [spisová značka] ze dne 16.6.2003. (výrok III.). Dále soud stanovil, že žalobci jsou povinni zaplatit [právnická osoba] náhradu nákladů řízení ve výši 55 088,82 Kč, a to žalobci a), b), d), e) po 9 181,47 Kč a žalobce c) ve výši 18 862,94 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok IV.), uložil žalobcům povinnost zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náhradu nákladů řízení ve výši 3 020,15 Kč, a to žalobci a), b), d), e) po 1 080,17 Kč a žalobce c) ve výši 1 006,72 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 4 955 Kč, a to žalobci a), b), d), e) po 584,7 Kč, žalobce c) po 1 169,3 Kč a [právnická osoba] 723,50 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu ve Strakonicích (výrok VI.)

2. Podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (reflektující dosavadní průběh řízení) je účastníkům dobře znám a není proto důvod na tomto místě podrobně opakovat jeho závěry. Odvolací soud proto mimo několika nejpodstatnějších bodů v podrobnostech na odůvodnění rozsudku odkazuje a ze závěrů (skutkových i právních) jež odůvodnil soud prvního stupně bez dalšího vychází při zdůraznění toho, že v průběhu odvolacího řízení nebylo třeba doplňovat dokazování, jež považuje za úplné a jednotlivé důkazy i shrnující skutkové závěry za odpovídající požadavkům ustanovení § 132 o.s.ř.

3. Soud prvního stupně předně rekapituloval, že žalobou ze dne [datum] se původních 12 žalobců ([právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], MUDr. [jméno FO], Ing. [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) dožadovalo určení, že jsou spoluvlastníky budovy čp. 71 umístěné na pozemku parcelní číslo [parcelní číslo], pozemku parcelní číslo [parcelní číslo] budovy bez čp. umístěné na pozemku parcelní číslo [parcelní číslo] a pozemku parcelní číslo [parcelní číslo], všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj na LV č. [parcelní číslo] pro k. ú. [adresa] („předmětné nemovitosti“), a to první žalobce v rozsahu 7/24, žalobci 2-4 v poměru pro každého 1/24, žalobci 5-6 v poměru 7/48 každý z nich a žalobci 7-12 v poměru 7/144 každý z nich. V průběhu řízení dne 21. 5. 2005 zemřel první žalobce Ing. [jméno FO] a následně byl stanoven okruh dědiců ze zákona, kteří jsou způsobilí dědit po zemřelém a učinili prohlášení, že dědictví neodmítají, a to pozůstalý syn [Jméno žalobce E] [tituly za jménem], pozůstalý syn [Jméno žalobce C], pozůstalý vnuk [Jméno žalobce D] a pozůstalý vnuk [Jméno žalobce E] Jmenovaní vstoupili do práv původního žalobce č. 1 [tituly před jménem] [jméno FO]. Již v první fázi řízení Okresní soud ve Strakonicích v rozsudku ze dne 8. 2. 2006 č. j. 6 C 58/2004-222 rozhodl o odmítnutí žaloby ve vztahu k 5. až 15. žalobci pro její nepřípustnost podle ustanovení § 247 odst. 2 o. s. ř., neboť v případě žalobců 5. až 8. a 11. až 15. nebyl opravný prostředek pro opožděnost projednán a žalobkyně 9. a 10. vůbec neužily v řízení přes správním orgánem řádný opravný prostředek. Soud pak pokračoval v projednání nároku stávajících čtyř žalobců nyní již označených pod a) – d), a to a) [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], b) [tituly před jménem] [jméno FO], c) [tituly před jménem] [jméno FO], d) [tituly před jménem] [jméno FO], po věcné stránce za situace, kdy tito upřesnili svůj nárok tak, aby bylo určeno, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí v poměru u žalobců a) a b) po 1/3 a u žalobců c) a d) po 1/6 spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech s tím, aby byla současně stanovena povinnost žalované tyto nemovitosti žalobcům vydat v tomto poměru.

4. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce stávajících 4 žalobců [právnická osoba] byl původním vlastníkem co do 4/24 předmětných nemovitostí a ke 3/24 jako syn původního vlastníka poloviny nemovitostí a žalobci jsou co do 7/24 podílu na těchto nemovitostech oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 221, zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákona o půdě). Účastník [Jméno advokáta B] je dle § 5 odst. 2 tohoto zákona osobou povinnou k vydání těchto nemovitostí, které přešly na stát postupem dle § 6 odst. 1 psím. b) citovaného zákona, a to na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 15. června 1948 č. j. [spisová značka] bez náhrady na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy jako součást zbytkového statku [adresa]. Původním přídělcem nemovitostí bylo [státní podnik] od 2. června 1959 pak byly svěřeny [právnická osoba].

5. Soud vzal na vědomí účelový postup [právnická osoba], která od počátku uplatnění restitučního nároku ze strany tehdejších oprávněných osob měnila argumentaci, zda jde o nárok dle zákona o mimosoudních rehabilitacích či zákona o půdě a zda vůbec jsou naplněny atributy zákona o půdě ve smyslu § 1 odst. 1 tohoto zákona či zda zde není výlukový důvod ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě. Se žalobci lze souhlasit ve skutečnosti, že správní orgány až do rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25. 4. 2002 rozhodovaly o tom, že na předmětné nemovitosti se vztahuje zákon o půdě, což změnilo až rozhodnutí ministra zemědělství [tituly před jménem] [jméno FO], ze dne 16. 9. 2002. Zmíněné rozhodnutí ministra ze 16. 9. 2002 bylo sice pro správní orgány závazné, byly povinny se při dalším rozhodování tomuto rozhodnutí podřídit, nicméně oprávněným osobám ničeho nebránilo řádně uplatnit opravné prostředky v souladu se správním řádem. Nepodání či opožděné podání odvolání nemůže být bráno k tíži účastníka řízení [právnická osoba] a nemůže mít ani vliv na aplikaci ustanovení § 21 zákona o půdě, podle nějž, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá.

6. Soud dále odkázal na rozhodnutí, jež byla zrušena nálezem Ústavního soudu, z jehož obsahu podrobně rekapituluje (body 17. až 20.). Jak vyplývá ze závěrů nálezů Ústavního soudu v této věci, na předmětné nemovitosti se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě. Soud rovněž musí vykládat restrikci ustanovení § 11 odst. 4 tohoto zákona vzhledem k výsledkům dokazování, kdy v této souvislosti byly v řízení zpracovány dva znalecké posudky, a to [tituly před jménem] [jméno FO] se závěrem, že stavebnětechnické změny nepřesahují nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného objektu a [tituly před jménem] [jméno FO], kde u jednoho z prvků vodorovných konstrukcí podle něj došlo ke změnění stavu o 57,69 % nových prvků, nicméně pro věc je podstatný závěr Ústavního soudu o tom, že oba znalecké posudky se v průměru pohybují na hranici 50 % přestavby za situace, zda takovouto přestavbou stavba případně ztratila svůj stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, k čemuž směřovala skutková zjištění se závěrem Ústavního soudu o tom, že budova sloužila jako hydrobiologická stanice již od roku 1924 a měla souvislost se zemědělskou výrobou, jak je již shora zdůvodněno. S odkazem na již citované nálezy Ústavního soudu (I. ÚS 186/95 a I. ÚS 719/2000) a zdůrazněnému principu restriktivního výkladu ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě soud tedy za situace dovozené Ústavním soudem, že pokud na daném objektu došlo k přestavbě okolo hranice 50 %, přičemž objekt hydrobiologické stanice měl souvislost se zemědělskou výrobou, uzavírá, že nedošlo k naplnění tohoto ustanovení a že tedy předmětná budova hájenky zásadní přestavbou neztratila svůj stavebnětechnický charakter, když současně měla souvislost se zemědělskou výrobou, tudíž tento výlukový důvod dle § 11 odst. 4 z. o půdě se v předmětné věci neuplatnil.

7. Soud prvního stupně dále učinil podrobně odůvodněný závěr, že současní žalobci jsou v poměrech [žalobci a), b) a d), e) co do 1/6 a c) co do 1/3] právními nástupci a dědici původního vlastníka [jméno FO], respektive Josefa Vaníčka ve smyslu § 4 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a odst. 4. zákona o půdě. Pokud tedy účastník [Jméno advokáta B] namítala skutečnost, že po [jméno FO] dědici včetně [jméno FO] dědictví v průběhu jeho pozůstalostního řízení odmítli, tak takovéto odmítnutí dědictví nemá vliv na skutečnost, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona o půdě. Dále (ve vztahu k restituovanému majetku) soud zjistil z výpisu z pozemkové knihy, rozhodnutí ministerstva zemědělství z 15. 6. [spisová značka], výpovědi ministerstva zemědělství v Praze z 21. 6. 1948 a ze zápisu o převzetí Velkostatku [adresa] z 5. 8. 1948 včetně protokolu o jeho převzetí a popisu tohoto hospodářství, že ministerstvo zemědělství provedlo revizi první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. ve znění zákona č. 44L/1948 Sb. a předmětné nemovitosti tvořící zbytkový statek byly převzaty státem jako jeden celek se všemi budovami s tím, že tvoří zemědělský a lesní podnik. Z výpisu pozemkové knihy, pozemkové vložky č. [číslo] a přídělové listiny zemědělského odboru Rady ONV ze dne 2. 6. 1959, včetně shora uvedeného výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky č. [číslo] pro k. ú. [adresa] a výpisu z katastru nemovitostí LV č. [číslo] pro k. ú. a obec [adresa] bylo zjištěno, že tyto nemovitosti byly původně přiděleny Státnímu rybářství - Národní podnik Blatná a následně dnem 2. 6. 1959 pak byly přiděleny nynější žalované [právnická osoba], v jejímž vlastnictví se nacházejí.

8. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že k odnětí majetku právních předchůdců žalobců došlo postupem podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tedy odnětím bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1997 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž žalovaná je povinnou osobou podle § 5 odst. 2 zákona o půdě. Pokud tedy původní žalobce [právnická osoba] uplatnil v rozsahu 7/4 spolu s ostatními bývalými žalobci nejprve u žalované a následně u Pozemkového úřadu ve Strakonicích nárok na vydání předmětných nemovitostí, jak bylo v řízení nesporné a navíc prokázáno výzvou k vydání z 4. 5. 1992, žádostí o vydání nemovitostí ze 7. 12. 1992 a zejména pak samotným rozhodnutím z 24. 3. 2003, lze uzavřít, že žalobci jsou do 7/24 podílu na předmětných nemovitostech oprávněnými osobami jako právní nástupci [tituly před jménem] [jméno FO], jehož nárok na vydání předmětných nemovitostí činil 7/24 podílu na těchto nemovitostech. Pokud tedy Okresní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2003 č. j. [spisová značka] v plném rozsahu zamítl nárok oprávněných osob včetně současných žalobců, soud v souladu s citovaným ustanovením § 250j) odst. 1o s. ř., kdy částečně dospěl k jinému závěru, rozhodl o tom, že žalobcům v podílech, jak byly požadovány, avšak nikoli ve vztahu k celým nemovitostem, nýbrž pouze k 7/24 těchto nemovitostí rozhodl tak, že žalobcům a), b), d) a e) náleží 7/144 těchto nemovitostí, zatímco žalobci c) 7/72 těchto nemovitostí, a zároveň rozhodl o tom, že žaloba se ohledně zbývajících 17/24 nemovitostí předmětných nemovitostí zamítá s tím, že v tomto rozsahu, jak bylo rozhodnuto, se mění i předmětné rozhodnutí správního orgánu.

9. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci měli ve věci úspěch jen částečný, a to co do 29,2 % a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil tak, že žalovaná strana měla úspěch v 70,8 % a náleží jí tedy rozdíl mezi jejím úspěchem a neúspěchem, tedy 46,6 % nákladů řízení. což činí částku 55 088,22 Kč, které jsou povinni mu žalobci uhradit v požadovaných poměrech, v nichž se domáhají nároku na vydání nemovitostí, tedy žalobci a), b), d), e) po 1/6 těchto nákladů, což představuje [částka] a žalobce c) 1/3 těchto nákladů, což představuje 18 362,94 Kč. Taktéž Česká republika – [státní instituce] má nárok na shora uvedených 46,60 % nákladů řízení. Celkové náklady řízení tohoto účastníka představují 6 481 Kč, z nichž 46,6 %, na které má nárok, představuje 3 020,15 Kč, které jsou povinni žalobci uhradit v poměru tak, že žalobci a), b), d), e) zaplatí po 1/6 těchto nákladů, tedy 503,36 Kč a žalobce c) 1/3 těchto nákladů, tedy 1 006,72 Kč. V řízení nakonec vznikly náklady i státu v souvislosti se znaleckými posudky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Za znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] byla vyplacena částka 5 642 Kč, [jméno FO] 083 Kč a svědečné svědka [jméno FO] 230 Kč, tedy celkových 10 955 Kč, jež kryty dvěma zálohami žalované strany po 3 000 Kč, tedy celkovými 6 000 Kč. Tyto náklady představující částku ve výši 4 955 Kč. Soud o nich rozhodoval podle § 148 odst. 1 o.s.ř. V řízení byly žalobci neúspěšní co do 70,8 % a v tomto rozsahu jsou povinni hradit tyto náklady každý dle svého podílu, tedy žalobci a), b), d) a e) co do částky 584,70 Kč, a žalobce c) 1 169,3 Kč. Na straně druhé jsou jako účastníci [právnická osoba] a Česká republika – [státní instituce], z nichž je každý povinen uhradit 14,6 %, tedy každý po 723,50 Kč, vše na účet Okresního soudu ve Strakonicích. [Jméno advokáta B] a Česká republika – [státní instituce], která je však dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozena od soudních poplatků, a soud proto tuto povinnost stanovil pouze [právnická osoba] tak, že je povinna uhradit zbývajících 723,40 Kč na účet Okresního soudu ve Strakonicích.

10. Rozsudek soudu prvního stupně napadli včasným a přípustným odvoláním jednak žalobci, jednak ČR – [státní instituce], v obou případech jde o podání včasné, přípustné a učiněné osobami k tomu legitimovanými (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

11. Žalobci napadají rozsudek jde-li o meritorní část ve výroku II. a dále napadají závislé výroky nákladové IV., V. a VI.

12. Žalobci namítají, že ve věci lze analogicky aplikovat § 21 zákona o půdě, kdy je třeba mít na mysli neférové jednání žalované a smysl restitučních předpisů. Již v žalobě z 5.3.2004 je uvedeno, že všechny oprávněné osoby uplatnily nárok nejprve podle z.č. § 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, následně s ohledem na postoj žalované (první účastnice řízení) podle zákona o půdě. Tehdy začala první účastnice řízení namítat, že vydání nemovitostí brání zákonné překážky. Za přispění první účastnice řízení tehdejší ministr zemědělství rozhodl o tom, že na vydání předmětných nemovitostí se zákon o půdě nevztahuje, načež pozemkové úřady byly povinny se tímto právním názorem řídit. V následujícím řízení na základě nesprávného rozhodnutí ministra zemědělství se část oprávněných osob neodvolala, a proto byly jejich nároky v následujícím soudním řízení zamítnuty, ovšem toto zamítnutí není následkem nesprávně uplatněného nároku, nýbrž nemravného postupu první účastnice řízení. Žalobci mají za to, že na základě uvedených argumentů lze dospět ke spravedlivému rozhodnutí, jež respektuje smysl restitučních předpisů a dobré mravy tak, že předmětné nemovitosti lze žalobcům vydat jako celek v požadovaných podílech. Jde-li o náklady řízení, poukázali odvolatelé na to, že v původním zamítavém rozsudku ze dne 22.3.2013 soud prvního stupně vyslovil s poukazem na § 150 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, s ohledem na předmět řízení a vysokou skutkovou i právní složitost celé věci, v čemž shledal mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné. V nyní napadeném rozsudku, když musel alespoň částečně rozhodnout ve prospěch žalobců, svévolně změnil rozhodnutí o nákladech řízení v jejich neprospěch. Žalobci rozhodně neprotahovali řízení v souvislosti s jednáním o mimosoudní dohodě, jež trvalo cca 2,5 roku, naopak je nutné vidět, že žalovaná protahovala řízení již od jeho zahájení v roce 1992, přičemž žalovaná užívá předmětné nemovitostí dosud nerušeně a bez omezení užívá. Podle odvolatelů v důsledku jednání, jež je v rozporu s dobrými mravy, nemůže mít první účastnice řízení právo na náhradu nákladů řízení a totéž platí o Státním pozemkovém úřadu a nakonec i o České republice, které by neměly být náklady přiznány, jestliže posudky a výpovědi znalců byly podrobeny kritice Ústavního soudu a nemá se k nim přihlížet.

13. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určí žalobce spoluvlastníky celých nemovitostí, a to pozemku parc. č. st. 85, jehož součástí je stavba, a to budova čp. 71 a pozemku parc. č. st. 86, jehož součástí je stavba, a to budova bez čp./eč. v k.ú. [adresa] zapsaných na LV č. [číslo], a to žalobce a) v rozsahu 1/6, žalobkyni b) v rozsahu 1/6, žalobce c) v rozsahu 1/3, žalobce d) v rozsahu 1/6 a žalobce e) v rozsahu 1/6 a přizná žalobcům právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

14. Druhá účastnice řízení (ČR – [státní instituce]) odvoláním napadla rozsudek ve výroku I. a III. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně věc posoudil, jestliže určil, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce c) v rozsahu 7/72 a ostatní žalobci v rozsahu 7/144. Nesouhlasí se závěry nálezu Ústavního soudu vydaném v této věci, neboť předmětná budova sice již od roku 1924 sloužila jako hydrobiologická stanice a měla souvislost se zemědělskou výrobou, ovšem ze stavebnětechnického hlediska je významné, že došlo ke změně vodorovných nosných konstrukcí přistavěním dalších dvou místností k původním dvěma v rozsahu 57,69 %. Nesprávně podle odvolatelky Ústavní soud vycházel z toho, že o zásadní přestavbu jde pouze tam, kde tato popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Druhá účastnice řízení je přesvědčena, že Ústavní soud učinil nesprávný právní závěr, když fakticky nepoměřoval vzniklé křivd a zajištění zemědělské výroby s tím, že závěry Ústavního soudu vyslovené v této věci jsou v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] (z nějž odvolatelka cituje). Je podle odvolatelky nutné zohlednit, že první účastnice řízení v době užívání hydrobiologickou stanice provedla zásadní změny ze stavebnětechnického hlediska, jež byly vyjádřeny znaleckým posudkem v rozsahu 57,69 % (změny vodorovných nosných konstrukcí), pak nebylo správně poměřeno kritérium zmírnění majetkových křivd a odvolatelka navrhuje, změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá a ve výroku III. tak, že se odvolatelce přiznává právo na náhradu nákladů řízení.

15. První účastník řízení ve vyjádření k odvolání žalobců s poukazem na ust. § 21 zákona o půdě uvádějí, že z hlediska skutkových zjištění rozhodných pro posouzení závěru o aplikaci ust. § 21 je stěžejní, že žalobci jsou právními nástupci [tituly před jménem] [jméno FO], který ve správním řízení uplatnil nárok na vydání nemovitostí v rozsahu 7/24, zbývající oprávněné osoby svůj nárok ve správním řízení uplatnili, avšak bez právního řízení pak podali opožděně opravný prostředek, resp. v případě dvou oprávněných osob jej nepodali vůbec. Odvolatelé zdůrazňují, že nelze aplikovat ust. § 21 zákona o půdě proto, že nejde o situaci, kdy by zbývající oprávněné osoby restituční nárok neuplatnili, nýbrž o situaci, kdy byl tento nárok uplatněn, avšak část oprávněných osob nevyužila opravné prostředky ve správním řízení, což vede k nepřípustnosti žaloby podle § 247 odst. 2 o.s.ř. V dané věci byla tato otázka pravomocně posouzena v situaci, kdy žaloba všech žalobců s výjimkou právních nástupců [tituly před jménem] [jméno FO] byla pro nepřípustnost odmítnuta a nárok na vydání zbylých podílů nad rámec 7/24 není předmětem tohoto řízení. Zároveň o nepřirůstání podílu zbývajících restituentů je v daném případě potvrzen judikaturou (na niž první účastník řízení rozsáhle odkazuje a z ní cituje) a zdůrazňuje, že žalobcům může být vydán maximálně podíl o velikosti ideálních 7/24 na předmětných nemovitostech vyplývá také z ust. § 250b odst. 3, kdy v situaci, kdy právní předchůdce žalobců [právnická osoba] uplatnil nárok na vydání podílu na nemovitostech v rozsahu 7/24 zákon vylučuje, aby byl tento návrh před soudem rozšiřován. Jde o rozhodování o náhradě nákladů řízení, postupoval podle prvního účastníka řízení soud prvního stupně správně, jestliže aplikoval ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když zohlednil, že žalobci měli ve věci úspěch pouze částečný, a proto první účastník řízení navrhuje, aby byl rozsudek ve výrocích II., IV., V. a VI. potvrzen.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a shledal odvolání žalobců i druhé účastnice řízení nedůvodné ve vztahu k meritu nároku, a naopak odvolání žalobců shledal důvodným ve vztahu k rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení.

17. V rámci odvolacího řízení posuzoval odvolací soud (kromě výroků nákladových) správnost rozsudku soudu prvního stupně, který ve výroku I. vyhověl žalobě potud, že určil žalobce coby oprávněné osoby podle zákona o půdě spoluvlastníky nárokovaných nemovitostí, neboť dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro aplikaci ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě; nedovodil existenci překážky pro jejich vydání ve smyslu uvedeného ustanovení. Naopak ve výroku II. žalobu zamítl, neboť zjednodušeně řečeno dospěl k závěru, že k restitučnímu nároku žalobců v rozsahu 7/24 na předmětných nepřirůstají podle smyslu § 21 zákona o půdě podíly ostatních oprávněných osob.

18. Podle § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě) obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.

19. Podle § 21 zákona o půdě je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá.

20. Soud prvního stupně v řízení podle části páté (§ 244 až § 250l o.s.ř.) přezkoumával správnost rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích ze dne 24. 3. 2003 č. j. [spisová značka], v němž tento úřad zamítl restituční nárok původních žalobců jako oprávněných osob. Toto rozhodnutí následně k odvolání Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 16. 6. 2003, č.j. 17734/03/7170, potvrdil (ve vztahu k části oprávněných osob, ve vztahu k části řízení skončil procesním způsobem; k tomu viz dále) a žalobci se domáhají nahrazení těchto správních rozhodnutí rozsudkem, když požadují vydání v žalobě označených nemovitostí podle zákona o půdě. Žalobu podávají v situaci, kdy Městský soud v Praze usnesením z [datum] č.j. 11 Ca 218/2003-31, odmítl správní žalobu a poučil žalobce o možnosti do 1 měsíce od právní moci usnesení podat žalobu k obecnému soudu. Toto usnesení bylo žalobcům doručeno a nabylo právní moci [datum] č. j. PÚ/1050/91/P/Č/41.

21. Odvolací soud považuje za vhodné rekapitulovat, že restituční nárok všechny původní oprávněné osoby uplatnily nejprve u povinné osoby v roce 1992 (2. účastnice řízení) a následně v řízení před pozemkovým úřadem, a to podle zákona o půdě a také podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Následně Okresní úřad [adresa] – Okresní pozemkový úřad nejprve rozhodnutím ze dne [datum], č.j. PÚ/1050/91/P/Vch/28, rozhodl, že oprávněné osoby ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba], [právnická osoba], [jméno FO] a [jméno FO] – poslední dvě jako dědičky po [tituly před jménem] [jméno FO]) nabývají k předmětným nemovitostem podílové spoluvlastnictví. [Jméno advokáta B] tehdy nerozporovala aplikaci zákona o půdě, a i průběh řízení před pozemkovým úřadem nasvědčoval aplikaci tohoto zákona. Oprávněné osoby proto vzaly zpět svůj návrh podaný podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. [Jméno advokáta B] pak namítala, že předmětné nemovitosti nelze vydat s ohledem na zákonné překážky ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě, a proto podala opravný prostředek Městskému soudu v Praze, který (v r. 1997) rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k doplnění k řešení otázky, zda došlo k zásadní přestavbě nárokované budovy, kterou by tato stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby podle § 11 odst. 4 zákona o půdě. Dále [Jméno advokáta B] uplatnila novou argumentaci, že se na nemovitosti zákon o půdě nevztahuje. Pozemkový úřad se proto obrátil s předběžnou otázkou na Ústřední pozemkový úřad, který dne [datum] pod č.j. 5159/2002-5010 rozhodl, že předmětné nemovitosti jsou nemovitostmi, na které se vztahuje zákon o půdě ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a), b) a c). Proti tomuto rozhodnutí podala [Jméno advokáta B] rozklad, o němž rozhodoval ministr zemědělství [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum], který změnil rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu z [datum] tak, že na předmětné nemovitosti se zákon o půdě nevztahuje. Tímto právním názorem byl pozemkový úřad vázán a stejně tak i odvolací orgán.

22. Odvolací soud považuje za vhodné rekapitulovat ze zjištění učiněná soudem prvního stupně ze správního spisu a týkající doručování dotčeného správního rozhodnutí, respektive opravných prostředků. Z předmětného správního spisu Pozemkového úřadu ve Strakonicích, vyplynulo, že dotčené rozhodnutí správního orgánu ze dne 24. 3. 2003 bylo doručeno právnímu předchůdci žalobců 1-4 [tituly před jménem] [jméno FO], a posléze žalobcům č. 5, 6, 7, 8 a 11 dne 26. 3. 2003, žalobci č. 14 dne 27. 3. 2003, žalobci č. 10 dne 1. 4. 2003, žalobcům č. 9 a 15 dne 2. 4. 2003 a žalobci č. 12 dne 14. 4. 2003., s poučením že proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení. Právní předchůdce žalobců č. 1-4 [právnická osoba] reagoval na toto rozhodnutí odvoláním ze dne 7. 4. 2003, které bylo doručeno 8. 4. 2003. Na to žalobci č. 8, 11, 12, 13, 14 a 15 se prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO] v plné moci připojili k odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] svým vyjádřením ze dne 30. 4. 2003, o němž ve spise není doklad, kdy byl odvolacímu orgánu doručen, ale nicméně nejdříve k tomuto doručení mohlo dojít dnem jeho sepisu, tedy 30. 4. 2023. Další žalobci č. 5, 6 a 7 podali odvolání, respektive se připojili k odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] v zastoupení [jméno FO] v plné moci dnem 28. 4. 2003, kdy bylo odesláno a posléze dne 29. 4. 2003 doručeno odvolacímu orgánu. Žalobkyně č. 9 a 10 odvolání nepodaly vůbec. Pokud tedy právnímu předchůdci žalobců č. 1-4 [tituly před jménem] [jméno FO] bylo doručeno rozhodnutí 27. 3. 2003 a on podal odvolání 8. 4. 2003, podal toto odvolání v řádné lhůtě. Žalobkyně č. 9 a 10 pak odvolání vůbec nepodaly, přičemž zbývajícím žalobcům bylo původní rozhodnutí doručeno, jak shora vyplývá, nejpozději 2. 4. 2003, avšak tito se k odvolání [tituly před jménem] [jméno FO] připojili buď podáním [jméno FO] ze dne [datum], doručeného dne 29. 4. 2003, tak podáním [jméno FO] ze dne 30. 4. 2003, což je u všech těchto zbývajících jednoznačně po uplynutí 15denní odvolací lhůty. Ze shora uvedených důvodů tedy Okresní soud ve Strakonicích ve svém rozsudku ze dne 8. 2. 2006 č. j. 6 C 58/2004-222 rozhodl o odmítnutí žaloby ve vztahu k 5. až 15. žalobci s tím, že tato žaloba je ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 o. s. ř. ohledně nich nepřípustná s tím, že u žalobců 5. až 8. a 11. až 15. nebyl opravný prostředek pro opožděnost projednán a zbývající žalobkyně 9. a 10. vůbec nevyužily v řízení přes správním orgánem řádný opravný prostředek. Soud prvního stupně proto rozhodl nejprve tak, že ohledně žalobců 5. až 15. žalobu odmítl podle § 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 2. 2006 č. j. 6 C 58/2004-222, pak bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2006 pod č. j. 8 Co 1213/2006-244 a obě tato rozhodnutí nabyla právní moci 20. 11. 2006. K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 5. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 603/2007-279, dovolání v plném rozsahu zamítl a toto usnesení nabylo právní moci dne 30. 4. 2009. Účast původních žalobců 5. až 15. byla tímto rozhodnutím v tomto řízení ukončena.

23. V dalším řízení Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č.j.[Anonymizováno][spisová značka] žalobu zamítl a Krajský soud v Českých Budějovicích tento rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 144/2013-693, a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3355/2014 dovolání žalobců dílem zamítl a dílem odmítl. Posléze k ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud nálezem ze dne 5.9.2014, sp. zn. IV. ÚS 2090/15, vyslovil, že označenými rozsudky obecných soudu byl porušena základní práva stěžovatelů na soudní ochranu a všechny rozsudky zrušil. Závěry vyslovenými v tomto nálezu se zcela správně soud prvního stupně cítil vázán a totéž platí bez výhrad i pro soud odvolací (viz ještě dále).

24. V době, kdy po vrácení věci ji začal znovu projednávat soud prvního stupně, vystupovali na straně žalobců [Jméno žalobce E], [tituly za jménem] (žalobce a/), [Jméno žalobce C] (žalobce b/), [Jméno žalobce D] (žalobce c/) a [Jméno žalobce E] (žalobce d/). Následně došlo k dodatečnému projednání dědictví po původním vlastníku [jméno FO], narozeném [datum]. Jak vyplývá z usnesení Okresního soudu Praha západ č. j. 20 D 1021/2007-734 ze dne 17. dubna 2023, práva a povinnosti vyplývající z restitučního nároku zůstavitele dle zákona č. 229/1991 Sb. i podle zákona č. 87/1991 Sb. na předmětné nemovitosti náleží synovi zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], narozenému [datum], a synovi zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO], narozenému [Datum narození žalobce C], a to každému co do 1/3 a vnukům zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO], narozenému [datum], a [tituly před jménem] [jméno FO], narozenému [Datum narození žalobce D]. 9. 2022 zemřel první žalobce [Jméno žalobce E]. V pozůstalostním řízení po něm Obvodní soud pro [adresa] vydal usnesení č. j. 20 D 1024/2022-571 ze dne 16. 8. 2022. Z majetku spadajícího do pozůstalosti, kterým mimo jiné byl i podíl o velikosti 1/3 práv a povinností vyplývajících z restitučního nároku zůstavitele podle zákona č. 229/1991 Sb. i podle zákona č. 87/1991 Sb. na předmětné nemovitosti, nabývají pozůstalý syn [tituly za jménem] Jiří Vaníček, MA, BA, díl 1/6, a pozůstalá dcera [tituly před jménem] [tituly za jménem] [Jméno žalobce B] také díl 1/6. Z tohoto důvodu soud prvního stupně usnesením ze dne [datum] pod č.j. 6 C 58/2004-1043, rozhodl, že na straně žalobce namísto [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], narozeného [datum], bude pokračováno s jeho synem a dcerou. Na straně žalobců tak ke dni vydání napadeného rozsudku vystupovali (zcela správně) [tituly za jménem] [Jméno žalobce A], MA, BA (žalobce a/), [tituly před jménem] [tituly za jménem] [Jméno žalobce B] (žalobkyně b/), [Jméno žalobce C] (žalobce c/), [Jméno žalobce D] (žalobce d/) a [Jméno žalobce E] (žalobce e/). Jmenovaným jako právním nástupcům [tituly před jménem] [jméno FO] (původní oprávněné osoby) svědčí část restitučního nároku v rozsahu 7/24. Označení žalobci však namítali, že je možné na věc aplikovat ustanovení § 21 zákona o půdě a přiznat jim i zbylou část restitučního nároku, neboť podle jejich výkladu ustanovení § 21 zákona o půdě na ně přešla i ta část restitučního nároku, jež svědčila zbylým oprávněným osobám, které se řízení již neúčastní.

25. Podle odvolacího soud na posuzovaný případ aplikace ustanovení § 21 zákona o půdě nedopadá a výklad nabízený žalobci neodpovídá dikci tohoto ustanovení. V dané věci restituční nárok uplatnily původně všechny oprávněné osoby, které také nejprve všechny vedly řízení před pozemkovým úřadem a teprve zde jej některé přestaly uplatňovat. Některé osoby nepodaly odvolání, některé je podaly opožděně. V případě oprávněných osob má každá z nich relativně samostatné postavení a každá vede řízení (pokud jej zahájí) sama za sebe. Nejde zde o nerozlučné společenství oprávněných osob, což ostatně je vyjádřené i tím, že každá nárokovala svůj samostatný ideální spoluvlastnický podíl, ke kterému již v průběhu uplatňování předmětného nároku nemůže bez dalšího (vyjma nástupnictví) přirůst další podíl tím, že jej některá z osob přestane uplatňovat. Opačný výklad podávaný žalobci z ustanovení § 21 zákona o půdě nelze dovodit. Z tohoto ustanovení vyplývá pouze tolik, že pouze v případě, že některá z oprávněných osob, jež odvozují svůj nárok od stejné původní oprávněné osoby, na začátku neuplatní svůj nárok (uplatní ho jen některé z nich), pak se zbývajícím osobám, jež jej řádně uplatnily, vydá věc celá. Zde uplatnily nárok všechny oprávněné osoby, avšak z různých procesních důvodů nakonec 4 žalobci, kterým po původní oprávněné osobě [tituly před jménem] [jméno FO] (jako jejím nástupcům) svědčil restituční nárok v podílu 7/24 k celku a po smrti [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] Stejný podíl (7/24) svědčí současným pěti žalobcům.

26. Ostatně v tomto rozsahu také 1. až 4. žalobce (respektive dnes 1. až 5. žalobce) svůj nárok žalobou uplatnili zcela v souladu s tím, jaký nárok uplatňovali v řízení před pozemkovým úřadem a takto vymezený předmět řízení byl (ve vztahu k 1. – 4. žalobci) vyjádřen v dotčeném správním rozhodnutí. V řízení podle části páté také nemůže účastník (žalobce) požadovat více ani něco jiného, než co uplatnil a o čem ve vztahu k němu rozhodoval správní orgán. Uvedený názor o nepřirůstání podílů v průběhu řízení (příslušný podíl přiroste jen tehdy, pokud některá oprávněná osoba svůj restituční nárok vůbec neuplatní) je i v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 13.5.2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2018, sp. zn. 28 Cdo 2394/2016). Nelze také podle odvolacího soudu s poukazem na rozpor jednání s dobrými mravy, který tvrdí žalobci s ohledem na jednání povinné osoby, právo založit, nýbrž je leda odepřít. Soud prvního stupně tedy uvedenou otázku posoudil správně.

27. Zbývalo se zabývat odvoláním druhé účastnice řízení, jež namítala, že na projednávanou věc dopadá ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, a proto podle odvolatelky nelze předmětné nemovitosti žalobcům vydat.

28. Především je třeba bez výhrad (s ohledem na nezměněnou skutkovou situaci) respektovat závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, vydaného v této věci, který jasně nastavil mantinely pro rozhodnutí o daném restitučním nároku. Především stanovil, že na věc dopadá ustanovení § 1 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě, a tedy předmětné nemovitosti spadají pod pojem původní zemědělské usedlosti; nemovitosti byly součástí původního zbytkového statku [adresa] a tehdejší hydrobiologická stanice byla a je součástí rybničního hospodářství (viz body 54. až 57. nálezu).

29. Podle odvolacího soudu (ve shodě se soudem prvního stupně), nelze v dané věci aplikovat ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě (na danou věc tato výluka vydání nedopadá), neboť byly sice k dispozici dva znalecké posudky zabývající se rozsahem změn stavebně technického charakteru budovy hydrobiologické stanice, ovšem závěry plynoucí z těchto posudků soudy v předchozím řízení a rozhodnutí nesprávně vyhodnotily. Podstatné je, že oba posudky sice dovodily, že se změna stavebně technického charakteru nemovitosti nastala a pohybovala se okolo hranice 50 %, ovšem je nutné hodnotit nejen to, zda k přestavbě (a v jakém rozsahu) došlo, nýbrž také to, zda díky tvrzené přestavbě nemovitost ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že by již nesouvisela se zemědělskou výrobou, tedy s tím, k čemu byla určena a jak byla po celou dobu využívána. V tomto případě od roku 1924 (respektive následně od převzetí státem v rozhodné době) až do současné doby je využívána ke stejnému účelu, tedy jako hydrobiologická stanice. Na tomto využití souvisejícím se zemědělskou výrobou (rybničním hospodářstvím) přestavba nic nezměnila, nehledě na to, že se zněny týkaly 57,69 % vodorovných konstrukcí. Pouze tím, že byly k původním dvěma místnostem přistavěny dvě další místnosti nedošlo ke takové změně stavebně technického charakteru budovy, jež by vylučovala souvislost se zemědělskou činností. O zásadní přestavbu ve smyslu uvedeného ustanovení půjde pouze tehdy, jestliže přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu a k tomu zde nedošlo. I otázku možné aplikace ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě posoudil tedy soud prvního stupně správně a podmínky pro odchýlení se od závazných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, ani odvolací soud neshledal.

30. Ze všech shora podrobně rozvedených důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdil věcně správný rozsudek soudu prvního stupně ve všech meritorních výrocích I., II. a III.

31. Nakonec odvolací soud přezkoumal rozhodnutí o nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.) a dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti tohoto řízení a jeho restituční charakter nemohou obstát. Odvolací soud zde dospěl k závěru, že je nutné aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř. ve prospěch žalobců, neboť aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. (prosté poměřovaní úspěchu a neúspěchu ve věci) zde nemůže obstát.

32. Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.

33. Obecně lze uvést, že ustanovení § 150 o.s.ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, kdy je na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě vymezil s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Odepření práva na náhradu nákladů řízení s poukazem na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, představuje výjimku ze základní zásady ovládající sporné řízení, jíž je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 a 2 o.s.ř.); tato zásada vychází z teze, že má mít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ten účastník, který byl ve sporu zcela nebo v převažujícím rozsahu úspěšný. Ustanovení § 150 o.s.ř. naopak soudu umožňuje, aby tento postup korigoval, jestliže by se mechanické přiznání nákladů řízení jevilo s ohledem na konkrétní okolnosti případu nespravedlivým. Uvedená diskreční pravomoc soudu, která znamená odepření procesního práva na plnění náhrady nákladů řízení, musí najít svůj odraz vždy v pečlivém odůvodnění takového postupu, aby aplikace tohoto ustanovení nepředstavovala projev libovůle. Soud proto musí vždy zvažovat širší okolnosti případu, například i takové, jež vedly k uplatnění nároku u soudu, postoje účastníků před zahájením řízení a v jeho průběhu a další okolnosti, které vyšly v řízení najevo a mohou mít vliv na vnímání (oběma stranami) rozhodnutí jako spravedlivého. Teprve naznačeným způsobem odůvodněné rozhodnutí o nákladech řízení může znamenat naplnění požadavku logického ukončení a vyústění celého řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 5.8.2009, sp. I. ÚS 1310/09).

34. V dané věci především jde o spor skutkově a především právně složitý a také i díky tomu, nikoliv díky chování žalobců, řízení trvalo nezanedbatelnou dobu. Byla to přitom povinná osoba, která přinejmenším v počáteční fázi ještě před zahájením řízení před správním orgánem a dále i v průběhu správního řízení jednala nekorektně, míněny jsou zejména změny jejich postojů při řešení otázky, který právní předpis se na daný restituční nárok vztahuje (zda zákon č. 87/1991 Sb. nebo zákon č. 229/1991 Sb.), což i podle přesvědčení odvolacího soudu ve svém důsledku vedlo k tomu, že některé oprávněné osoby v uplatňování svého restitučního nároku nepokračovaly. Ostatně uvedené chování nepřehlédl ani Ústavní soud (viz bod 76. nálezu). Odvolací soud zde také odkazuje na podrobnou argumentaci žalobců k otázce nákladů řízení v odvolání a také v předcházejících podáních. Ostatně soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. zcela správně také shledal. Z tohoto pohledu přiznat v současné chvíli náhradu nákladů řízení první, respektive druhé účastnici považuje odvolací soud za neodůvodnitelné, v žádném případě by nešlo o logické vyústění a ukončení celého řízení. Za zjevnou nespravedlnost by pak odvolací soud považoval i přiznání nákladů státu, jež je vynaložil na znalečné [tituly před jménem] [jméno FO]. Zde nelze odhlédnout od toho, že ani znalecké závěry nepopřely verzi žalobců, že nemovitosti i nadále slouží totožnému účelu jako v době jejich převzetí státem. Znalecké závěry tak z hlediska výsledku řízení je nutné považovat za nepoužitelné.

35. Ze všech uvedených důvodů odvolací osud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV., V. a VI. tak, že první ani druhé účastnici a ani státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

36. V případě nákladů odvolací fáze řízení odvolací soud dospěl opět k závěru o nutné aplikaci § 150 o.s.ř. (ve spojení s 224 odst. 1 o.s.ř.) a na základě totožné argumentace jako v případě dosavadních nákladů řízení (do vydání napadeného rozsudku) právo na ně první i druhé účastnici řízení odepřel.

Poučení