6 C 59/2018-543

Rubrum

Okresní soud v Domažlicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o vydání náhradního pozemku takto:

Výrok

I. Soud nahrazuje projev vůle žalovaného, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků se žalobkyní, v tomto znění: Převodce: Česká republika – [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], se sídlem [adresa žalované], PSČ: [PSČ] a Nabyvatelka: [celé jméno žalobkyně], [datum narození], [rodné číslo], bytem [adresa žalobkyně] uzavírají tuto Smlouvu o převodu pozemku I. [právnická osoba] [právnická osoba] [právnická osoba], jednající jménem České republiky jako převodce, spravuje ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako„ zákon o půdě“), mimo jiné též tento pozemek ve vlastnictví státu: -) parc. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], zapsaný na [list vlastnictví], [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen jako„ pozemek“).

II. Nabyvatelce vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě. Pozemek uvedený v článku I. této smlouvy byl oceněn na částku 2 552,81 Kč. Nárok nabyvatelky vůči převodci na převod jiného pozemku dle zákona o půdě činí ke dni uzavření této smlouvy částku 295 310,40 Kč (slovy: dvě sta devadesát pět tisíc tři sta deset korun čtyřicet haléřů). Tento nárok nabyvatelka uplatňuje na základě pravomocného rozhodnutí: -) Okresního úřadu v [obec], okresního pozemkového úřadu [číslo jednací] (UZ [číslo]) ze dne [datum].

III. Převodce převádí na nabyvatelku nemovitost – pozemek specifikovaný v článku I. této smlouvy, včetně součástí a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi, a nabyvatelka jej do svého vlastnictví přijímá. Vlastnické právo k pozemku přechází na nabyvatelku vkladem do katastru nemovitostí na základě této smlouvy.

IV. Smluvní strany shodně prohlašují, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily. Nabyvatelka dále prohlašuje, že jí je znám stav převáděného pozemku a tento pozemek do svého výlučného vlastnictví přijímá tak, jak je uvedeno v článku III. této smlouvy. V. 1) Smluvní strany se dohodly, že jakékoliv změny a doplňky této smlouvy jsou možné pouze písemnou formou na základě dohody účastníků smlouvy. 2) Tato smlouva nabývá účinnosti dnem podpisu této smlouvy smluvními stranami.

VI. Smluvní strany po přečtení smlouvy prohlašují, že s jejím obsahem souhlasí a že tato smlouva je shodným projevem jejich vážné a svobodné vůle a na důkaz toho připojují své podpisy.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 25 846 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení

1. Žalobkyně se původně žalobou domáhala nahrazení projevu vůle, na jehož základě by na ni žalovaný převedl pozemky nejen v okrese [okres], ale rovněž v okresech [obec], [obec], [obec], [obec], [obec] a [obec]. Zdejší soud nicméně usnesením ze dne 7. 9. 2018 č. j. 6 C 59/2018-50 ve vztahu k pozemkům v okresech [obec], [obec], [obec], [obec], [obec] a [obec] vyslovil místní nepříslušnost. Po právní moci označeného usnesení tak zůstalo předmětem daného řízení nahrazení projevu vůle ve vztahu k jedinému pozemku – pozemku v [katastrální uzemí].

2. Důvodem žaloby bylo tvrzení žalobkyně, že žalovaný odmítá správně ocenit její restituční nárok (neboť nesprávně považuje nevydaný pozemek za pozemek, který nebyl určen k zástavbě), v důsledku čehož se žalobkyně nemůže účastnit veřejných nabídek (náhradních) pozemků.

3. Je vhodné uvést, že dříve než podepsaný soud dospěl k meritornímu rozhodnutí, byla ostatní řízení, odvíjející se od původní žaloby, pravomocně zastavena (k zpětvzetí žalobkyně) nebo došlo k pravomocnému zamítnutí žaloby. Současně je namístě zdůraznit (což bude dále rozebráno), že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci soud první instance dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, přičemž k obdobnému závěru (jakkoli byla žaloba zamítnuta) dospěl i Okresní soud v Semilech v rozsudku ze dne 14. 5. 2021 sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ rozsudek Okresního soudu v Semilech“).

4. V průběhu řízení obě procesní strany adresovaly soudu množství vyjádření a na ně navazujících replik (res. duplik či triplik), jejichž obsah není třeba na tomto místě jakkoli rekapitulovat, neboť je účastníkům znám; postačí tak toliko stručně zaznamenat obsah písemných závěrečných návrhů, ve kterých obě strany shrnuly své dosavadní procesní postoje a námitky.

5. Žalobkyně v závěrečném návrhu nejprve zdůraznila, že jí žalovaný odmítá přiznat její restituční nárok (na poskytnutí náhradních pozemků) ve správné výši, neboť setrvává na nesprávném ocenění právnímu předchůdci žalobkyně odňatých pozemků. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že z provedených důkazů nepochybně vyplývá, že jí nevydané pozemky byly určeny k zastavění. V této souvislosti žalobkyně mj. připomněla, že k závěru o nesprávném ocenění nevydaných pozemků dospěl i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2022 č. j. [číslo jednací], žalovaný však ani tento závěr Nejvyššího soudu nerespektuje, neboť i nadále„ iracionálně“ odmítá ocenit nevydaný pozemek jako pozemek stavební. V návaznosti na to žalobkyně s odkazem na celou řadu rozhodnutí dovolacího soudu připomněla judikatorní závěr, podle kterého je třeba v obdobných věcech aplikovat„ flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků“. Jelikož žalovaný odmítá uvedené skutečnosti i nadále akceptovat, jedná podle žalobkyně liknavě a svévolně, zvláště když k přecenění předmětného restitučního nároku nepřistoupil ani v průběhu řízení. Zvolený náhradní pozemek v okrese [okres] pak považuje žalobkyně za vhodný a převoditelný náhradní pozemek.

6. Žalovaný v závěrečném návrhu odkázal na konkrétní pasáže svého vyjádření ze dne [datum], ve kterých se vyjadřoval k směrnému územnímu plánu aglomerace [název ] vypracovaného v březnu 1957 (v tomto vyjádření žalovaný mj. poukázal na argumentaci Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsudku, kterým změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, přičemž zdůraznil, že poznámka ve směrném územním plánu o zahrnutí předmětného pozemku do„ rezervy individuální zástavby pro zaměstnance a průmysl“ není dostatečně určitá, přičemž se z ní v žádném případě nedá dovodit, že na části daného pozemku mělo dojít výstavbě garáží). Poté žalovaný zdůraznil, že k přecenění pozemku z pozemku zemědělského na stavební musí mít řádné doklady o jeho stavebním charakteru, a to platnou, resp. schválenou dostatečně podrobnou územně plánovací dokumentaci, ze které jednoznačně vyplývá stavební charakter ke dni jeho odnětí. Předmětný spisový materiál přitom podle mínění žalovaného žádný takový doklad neobsahuje, zvláště když se nedochoval žádný doklad o schválení daného směrného územního polánu, nehledě na skutečnost, že šlo o směrný územní plán celé aglomerace [název ], takový plán tak není dostatečně podrobný (v této souvislosti žalovaný odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 392/17). Podle mínění žalovaného je přitom velmi pravděpodobné, že tento směrný územní plán vůbec nebyl schválen, pročež není možno z tohoto ani z dalších nepřímých důkazů dovodit stavební charakter inkriminovaného pozemku. Jde-li o žalobkyní předložený znalecký posudek, má žalovaný za to, že tento znalecký posudek – nesprávně – vychází ze současného stavu zastavěnosti pozemku (garážemi, ke kterému došlo po roce 1970), nikoliv z rozhodného stavu v roce 1965. Nadto podle žalovaného nelze dovozovat stavební charakter pozemku ke dni jeho převedení na stát ani z geometrického plánu zpracovaného v roce 1952, zvláště když je zjevné, že k jeho realizaci – ani v minimální podobě – nedošlo po dobu třinácti let.

7. V doplnění závěrečného návrhu, ve kterém žalovaný reagoval na závěrečný návrh žalobkyně, žalobce nejprve připomněl, že nevydaný pozemek se nacházel v katastrálním území Kolín, nemůže tak být oceněn jako stavební pozemek na území Hlavního města Prahy (jak požaduje žalobkyně). Jde-li o žalobkyní dovolávaný směrný územní plán, žalovaný opětovně zdůraznil, že nebyl nalezen žádný doklad o jeho schválení ani jeho textová část. Dále žalovaný opětovně vyjádřil pochybnosti o objektivitě znalce a jím vypracovaného znaleckého posudku, polemizuje se závěrem žalobkyně, že by z důvodové zprávy k územnímu plánu z roku 1976 mělo vyplývat, že předchozí územní plán platil od roku 1958 až do roku 1976 (přičemž připomíná, že není správná ani úvaha žalobkyně, že v roce 1970 musel tento územní plán platit, pakliže se od roku 1970 na předmětném pozemku začaly stavět garáže, jelikož ještě v sedmdesátých letech bylo běžnou praxí, že obdobná výstavba probíhala bez platného územního plánu), polemizuje s významem žalobkyní citované poznámky Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. [spisová značka] s poukazem na závaznost skutkových zjištění soudů nižších instancí, a dále polemizuje s přiléhavostí některých žalobkyní odkazovaných judikátů. Z uvedených důvodů se žalovaný domnívá, že restituční nárok žalobkyně ocenil správně, a proto v jeho postupu nelze spatřovat liknavost ani svévoli, zvláště když podle jeho názoru nelze stavební charakter nevydaného pozemku dovodit ani z řady nepřímých důkazů.

II. Dokazování

8. Jde-li o dokazování, považuje podepsaný soud za vhodné v prvé řadě zdůraznit, že se dané řízení vyznačuje jistou specifičností, definovanou shora uvedenou procesní situací, kdy byla ve vztahu k převážné části původního předmětu řízení vyslovena místní nepříslušnost, v důsledku čehož bylo prováděno povýtce (přinejmenším z drtivé většiny zcela) totožné dokazování u vícero okresních (a posléze případně i krajských) soudů.

9. Jakkoli považuje podepsaný soud takový procesní postup za nehospodárný, neztrácí ze zřetele, že vychází z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Přestože tedy soud musí takový přístup akceptovat, nemůže zcela přehlížet, že – via facti – ve stejném řízení (jakkoli vedeném u jiných nalézacích soudů) již obdobné dokazování mezi týmiž účastníky proběhlo.

10. Obdobně jako již v minulosti (mj.) Okresní soud v Semilech provedl podepsaný soud následující listinné důkazy: Nabídka bezplatného odevzdání do vlastnictví československého státu ze dne [datum] (č. l. 214-216), geometrický plán ze dne [datum] (č. l. 178-179), rozhodnutí Městského národního výboru v [obec], Odbor výstavby ze dne [datum] (přílohová obálka na č. l. 23 a č. l. 150-152), znalecký posudek ústavu [právnická osoba] (přílohová obálka na č. l. 23), zápis o 41. schůzi rady KNV [obec] z [datum] (č. l. 425-426), Návrh usnesení Rady [název úřadu] krajského národního výboru – záznam o 43. schůzi ze dne [datum] (v přílohové obálce na č. l. 419), Zápis o 124. schůzi rady [název úřadu] krajského národního výboru ze dne [datum] (v přílohové obálce na č. l. 419), Technicko-hospodářská a architektonická směrnice z roku 1955 (č. l. 180) a torzo směrného územního plánu z roku 1958 a jeho různé grafické podoby včetně zvětšeniny obsahující přesné vyměření předmětného nevydaného pozemku (č. l. 182, [číslo] a 502).

11. Pro níže přijaté skutkové a právní závěry považuje podepsaný soud za podstatná skutková zjištění podávající se z následujících důkazů.

12. Z geometrického plánu ze dne [datum] vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně nechal pozemek PK [číslo] rozdělit na dvanáct menších pozemků parcelní [číslo] až [číslo].

13. V rozhodnutí Městského národního výboru v [obec], Odbor výstavby ze dne [datum], kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti stavby garáží na pozemcích parcelní [číslo] je výslovně uvedeno, že„ navržené garáže jsou situovány na stávající kanalizaci, která v tomto prostoru byla vybudována pro dříve plánovanou výstavbu rodinných domků“.

14. Z důvodové zprávy k návrhu směrného územního plánu kolínské sídelní aglomerace, obsaženého jako příloha Zápisu o 124. schůzi rady Středočeského krajského národního výboru ze dne [datum], se podává, že původní směrný územní plán [územní celek] byl zpracován v roce 1958, a to před přijetím zákona o územním plánováním a zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, s tím, že v roce 1965 byly vypracovány technicko-hospodářské zásady pro revizi směrného územního plánu, jenž byl schválen dne [datum].

15. Na žalobkyní předložené zvětšenině předmětné části grafického torza směrného územního plánu z let 1957 1958, doplněné o zpřesňující zanesení předmětného nevydaného pozemku je možno názorně (a nezaměnitelně) pozorovat, že podstatná část tohoto pozemku byla vyznačena jako RIZPZ (tedy jako rezerva individuální zástavby pro zaměstnance průmyslu a že pouze část tohoto pozemku spadá pod„ ochranné pásmo elektrárny“.

16. Jakkoli obsahem spisu není hospodářská smlouva [sp.zn.] [spisová značka] ze dne 23. 3. 1966, je vhodné na tomto místě zaznamenat, že podle odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech došlo touto hospodářskou smlouvou k převodu pozemků parcelní [číslo] – označených jako stavební parcely, a to proto, že převádějící organizace neměla využití pro převáděné pozemky určené pro výstavbu rodinných podnikových domů.

17. Pro nadbytečnost soud zamítl důkazní návrh žalobkyně sdělením znalce ze dne [datum], neboť jej soud považoval za nadbytečný za situace, kdy z níže pojednaných důvodů vyšel z toho, že ke stanovení správné výše dosud neuspokojené části restitučního nároku žalobkyně došlo již v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech.

III. Skutkové hodnocení věci – otázka charakteru nevydaného pozemku

18. Na základě provedených důkazů, hodnocených nejen jednotlivě, ale primárně v jejich (logickém) souhrnu dospěl soud – v přiměřené návaznosti na podrobnější dokazování provedené Okresním soudem v Semilech – k následujícímu závěru o rozhodném skutkovém stavu.

19. Obdobně jako Okresní soud v Semilech podepsaný soud považuje za nutné maximálním možným způsobem respektovat imperativy obsažené v ustanovení § 13 občanského zákoníku. Zatímco Okresní soud v Semilech podrobně odůvodňoval zásadní„ odklon“ od závěrů vyslovených v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově, podepsaný soud považuje za nutné stručně uvést, proč považuje za klíčové skutkové a právní závěry vyslovené v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech (a to včetně závěrů přijatých v rámci navazujícího dovolacího řízení), a to přes existenci (ve svém důsledku) oponentních skutkových a právních závěrů, ke kterým dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 19. 2. 2021 sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích“), kterým krajský soud změnil odvoláním napadený žalobě vyhovující rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci.

20. Okresní soud v Semilech považoval za klíčový„ nový“ důkaz, jenž v souhrnu s dalšími důkazy svědčí o stavebním charakteru nevydaného pozemku, právě grafickou část směrného územního plánu (viz bod 22. odůvodnění jeho rozsudku). Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž měl patrně k dispozici totožný listinný důkaz, však ve výše označeném rozsudku k obdobnému závěru nedospěl. V bodu 25. odůvodnění sice krajský soud akceptoval, že„ zásah žalobkyně do původní grafické částky územního plánu přiložením a přefocením současné katastrální mapy identifikuje přiléhavým a dostatečným způsobem situaci pozemku grafické části původního územního plánu“, podle názoru krajského soudu však„ nepochybné umístění pozemku v ochranném pásmu elektrárny a v pásmu rezervy individuální zástavby pro zam. prům. vylučuje, že by sporný pozemek v době přechodu na stát byl jednoznačně určen pro výstavbu“, neboť„ jakákoliv výstavba v oblasti ochranného pásma elektrárny je principiálně vyloučena“ a„ pojem ´rezerva individuální zástavby pro zam. prům.´ evokuje pouze možnou nejistou zástavbu v budoucnosti, nikoliv určení konkrétního pozemku konkrétním územním plánem k zástavbě“. Závěr o stavebním charakteru nevydaného pozemku proto krajský soud označil za ryze spekulativní.

21. Toliko pro účely řádné aplikace ustanovení § 13 občanského zákoníku podepsaný soud uvádí následující skutečnosti. S krajským soudem je dozajista možno souhlasit potud, že přes předmětný pozemek skutečně vedlo„ ochranné pásmo elektrárny“, podle grafické části daného směrného územního plánu však toto ochranné pásmo vedlo toliko po části tohoto pozemku, přičemž pozemek parcelní [číslo] byl z větší části tímto ochranným pásmem nedotčen. Oproti názoru krajského soudu se proto podepsaný soud domnívá, že existence tohoto ochranného pásma sama o sobě nezpochybňuje závěr o stavebním charakteru předmětného pozemku. Nadto není z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, proč pro určení charakteru nevydaného pozemku není vůbec relevantní poznámka v rozhodnutí Městského národního výboru v [obec], Odbor výstavby ze dne [datum], že„ navržené garáže jsou situovány na stávající kanalizaci, která v tomto prostoru byla vybudována pro dříve plánovanou výstavbu rodinných domků“. Pakliže totiž byl předmětný pozemek zjevně již několik let před rokem 1970 částečně„ zasíťovaný“, je podle mínění podepsaného soudu poměrně obtížné apriorně vyloučit jeho stavební charakter ke dni přechodu na stát.

22. V návaznosti na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci považuje soud za vhodné – opět toliko pro účely řádné aplikace ustanovení § 13 občanského zákoníku – uvést, že citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích se odvíjí od východiska, že v daném typu řízení musí být spolehlivě zjištěno, že nevydaný pozemek byl pozemkem stavebním. Podepsaný soud se naproti tomu domnívá, že – má-li dostát Ústavním soudem konstantně akcentovanému výkladovému imperativu in favorem restitutionis (srov. mutatis mutandis např. nález ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1404/13 (N 96/73 SbNU 581)) – je v dané kontextu nutno nejen přikročit k Nejvyšším soudem aprobovanému (a žalobkyní dovolávanému) flexibilnějšímu přístupu k posouzení povahy odňatých pozemků, nýbrž v jeho rámci řádně zohlednit, že skutečnost, že se řada potenciálně relevantních listinných důkazů pro spolehlivé zjištění charakteru odňatého pozemku (patrně) nedochovala, nemůže jít k tíži žalobkyně. Jinak řečeno, oproti závěrům přijatým v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích má podepsaný soud za to, že v daném řízení musí pro určení stavebního charakteru odňatého pozemku postačovat, že v řízení bylo provedeno několik listinných důkazů, které ve svém souhrnu mohou vést k závěru o stavebním charakteru takového pozemku. Lpění na určité vysoké míře jistoty o stavebním charakteru odňatého pozemku by totiž ve svém důsledku – nedůvodně – přenášelo důkazní břemeno o stavební povaze odňatého pozemku na žalobkyni; přitom platí, že přikročil-li stát k přijetí restitučního zákonodárství (tedy ke zmírnění v zákoně specifikovaných křivd), musí být s to akceptovat i jisté s tím spojené důsledky, neboť zcela abstraktně vzato by stěží bylo možno považovat za souladné s právem na spravedlivý proces, jestliže by neschopnost (či byť i objektivní nemožnost) povinné strany – tedy státu jako celku – dohledat určité listinné důkazy v její dispozici měla mít za následek ztrátu sporu strany oprávněné.

23. Podepsaný soud proto ve shodě s Okresním soudem v Semilech, jehož veškeré závěry aproboval Krajské soud v Hradci Králové, došel k závěru, že na základě grafické části směrného územního plánu z roku 1958 ve spojení s obsahem důvodové zprávy k návrhu směrného územního plánu kolínské sídelní aglomerace, obsaženého jako příloha Zápisu o 124. schůzi rady [název úřadu] krajského národního výboru ze dne [datum] a ve spojení s poznámkou v rozhodnutí Městského národního výboru v [obec], Odbor výstavby ze dne [datum] může vést k závěru, že žalobkyni nevydaný pozemek, který právní předchůdce žalobkyně, pan [jméno] [příjmení]„ odevzdal“ státu dne [datum] (tedy pozemek PK [číslo], respektive parcely [číslo] až [číslo] v [katastrální uzemí]), byl pozemkem, jenž byl v době jeho přechodu na stát určen k zastavění. V podrobnostech soud pro stručnost odkazuje na bod 22. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech, s jehož závěry se podepsaný soud v plném rozsahu ztotožňuje.

24. V návaznosti na námitky vznesené žalovaným v tomto řízení je ovšem namístě doplnit argumentaci Okresního soudu v Semilech v tom smyslu, že žalovaný opakovaně poukazuje na skutečnost, že předmětný směrný územní plán nikdy nebyl schválen, nicméně i Krajský soud v Českých Budějovicích v žalovaným dovolávaném rozsudku konstatoval, že tento směrný územní plán byl schválen v březnu 1957 (viz bod 18. odůvodnění). Nadto si soud dovolí upozornit na určitou logickou inkonzistenci v argumentaci žalovaného, jenž na straně jedné trvá na existenci určitého (dostatečně podrobného) územně plánovacího dokumentu prokazatelně platného ke dni přechodu předmětného pozemku na stát (tedy ke dni [datum]), na straně druhé sám zdůrazňuje, že ještě v sedmdesátých letech bylo běžnou praxí, že obdobná výstavba (garáží) probíhala bez platného územního plánu. I tato žalovaným předložená argumentace tak podle názoru soudu podporuje závěr, že v daném případě je možno považovat žalobkyni nevydaný pozemek za pozemek stavební.

25. Pro úplnost je vhodné uvést, že shora zaznamenané závěry nekolidují s žalovaným odkazovaným usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 392/17; Ústavní soud totiž v tomto usnesení tamnímu stěžovateli de facto neposkytl plný kvazimeritorní přezkum jím napadených soudních rozhodnutí, neboť toliko konstatoval, že„ obecné soudy se otázkou charakteru předmětných pozemků pečlivě zabývaly a náležitě zdůvodnily, proč se s názorem stěžovatele neztotožnily“. V žádné případě tak z odůvodnění tohoto usnesení nelze dovozovat, že by Ústavní soud považoval obdobné směrné územní plány (navíc ve spojení s dalšími důkazy) za důkaz a priori nezpůsobilý prokázat stavební charakter odňatého pozemku. Nikoliv nepodstatnou skutečností pak je, že tamní stěžovatel nabyl příslušný restituční nárok postoupení, což ovšem není případ žalobkyně.

26. Současně je třeba zdůraznit, že z uvedených důvodů má žalobkyně vůči žalovanému dosud neuspokojený restituční nárok, jenž zjevně významně přesahuje žalovaným evidovaný restituční nárok ve výši 1 Kč (v podrobnostech viz bod 20. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Semilech sp. zn. [spisová značka]).

27. Případně na vysvětlenou je třeba uvést, že se soud z důvodu hospodárnosti řízení pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda je namístě závěr o dosud neuspokojeném restitučním nároku – přesně – ve výši 295 311,40 Kč, neboť vzhledem k ocenění předmětného pozemku v katastrálním území Medná je zjevné, že dosud neuspokojený restituční nárok žalobkyně hodnotu tohoto pozemku (násobně) přesahuje.

IV. Právní hodnocení věci

28. Z hlediska právního hodnocení věci je – za situace, kdy soud dospěl k závěru o stavebním charakteru odňatého pozemku a tudíž i ke konsekventnímu závěru o nesprávné výši neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně – namístě pouze zodpovědět otázku, zda je v postupu žalovaného možno (resp. nutno) spatřovat liknavost a svévoli.

29. V souladu se závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz žalobkyní dovolávaná rozhodnutí, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. [spisová značka]) soud přihlédl ke skutečnosti, že závěr o stavebním charakteru odňatého pozemku vyslovil v odkazovaném rozsudku již Okresní soud v Semilech, přičemž Krajský soud v Hradci Králové následně tento závěr nalézacího soudu aproboval; nadto Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. [spisová značka], kterým sice odmítl dovolání žalobkyně, zdůraznil, že úvaha žalobkyně o nemožnosti uplatnit svůj nárok prostřednictvím veřejné nabídky pozemků je neodůvodněná„ v situaci, kdy osoba oprávněná i povinná mohou již nyní vycházet z poznatku o výši neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, jak byla v závislosti na směrném územním plánu aglomerace [obec] z března 1957 zjištěna v přítomném soudním řízení“. Jakkoli tedy Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, učinil tak mimo jiné na základě úsudku, že žalovaný bude respektovat Okresním soudem v Semilech přijatý závěr, že odňatý pozemek byl pozemkem stavebním, a v důsledku tohoto žalovaný nesprávně ohodnotil restituční nárok žalobkyně.

30. Jelikož však žalovaný setrval i poté v přesvědčení, že závěr o stavebním charakteru odňatého a nevydaného pozemku je závěrem nesprávným, nezbylo podepsanému soudu než hodnotit jeho přístup jako liknavý a svévolný, neboť tento postup ve svém důsledku znemožňuje žalobkyni domoci se uspokojení svého restitučního nároku v plném rozsahu jinak než soudní cestou. Jinými slovy řečeno, podle mínění soudu je v daném stadiu již neudržitelným závěr, že – s přihlédnutím k předchozí pasivitě žalobkyně – nelze na straně žalovaného spatřovat liknavý či svévolný postup, zvláště když Okresní soud v Semilech v bodu 26. odůvodnění rozsudku uvedl, že by žaloba mohla být důvodná až tehdy, jestliže žalovaný„ ani po vydání tohoto rozsudku, ve kterém soud dovodil stavební charakter odňatého pozemku, k přecenění nároku nepřistoupí“. Pakliže by tedy podepsaný soud za dané procesní situaci žalobě nevyhověl, via facti by zcela znevážil průběh a závěry řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech.

31. Postačí tak již pouze konstatovat, že v řízení (a žalovaný v tomto ohledu ani nic nenamítal) nevyšla najevo žádná skutečnost, jež by bránila vydání zvoleného náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, či ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

32. Za této situace soud žalobě vyhověl, a proto a na základě přiměřeného použití ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. nahradil vůli žalovaného převést na žalobkyni tzv. náhradní pozemek, tedy v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaný pozemek v [katastrální uzemí].

V. Stručná sumarizace

33. Jelikož soud v průběhu řízení z přístupu žalovaného vyrozuměl, že pro žalovanou stranu je v zásadě stěží akceptovatelné, aby došlo k přecenění restitučního nároku žalobkyně, pakliže není k dispozici spolehlivý důkaz, ze kterého nade vši pochybnost (bez dalšího) vyplývá stavební charakter odňatého pozemku, považuje za vhodné zdůraznit následující skutečnosti.

34. Neměl-li soud v posuzované věci porušit základní práva žalobkyně tím, že se dopustí tzv. odepření spravedlnosti, musel přihlédnout ke skutečnosti, že je v daném případě prováděno dokazování o právních skutečnostech, ke kterým došlo před více než padesáti lety. Soud proto považoval za nutné přistoupit k hodnocení důkazů výše uvedeným prizmatem, tedy optikou snížených nároků na míru spolehlivosti či jistoty prokázání rozhodné skutečnosti o stavebním charakteru nevydaného pozemku.

35. Podepsaný soud přitom vyšel z premisy, že určitá důkazní nouze, jež zásadním způsobem predeterminuje dané soudní řízení, je skutečnost, kterou nelze klást k tíži žalobkyně, pročež postačí, že listinné důkazy, jež k dispozici jsou, při zohlednění specifik daného dokazování představují relativně ucelený řetězec nepřímých důkazů o stavebním charakteru odňatého pozemku, neboť obdobně jako ve známém anglickém rčení (If it looks like a duck, swims like a duck, and quacks like a duck, then it probably is a duck – srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 4072/17 (N 178/91 SbNU 217)) bylo v posuzované věci nutno uzavřít, že pokud byl předmětný pozemek již třináct měsíců po přechodu na stát označován jako pozemek stavební a v následujících letech se na tomto pozemku (s poznámkou, že jsou zde již vybudované kanalizace pro dříve plánovanou stavbu rodinných domků) začalo skutečně stavět, pak je možno s potřebnou mírou jistoty konstatovat, že to velmi pravděpodobně již v rozhodné době byl pozemek určený k zastavění.

VI. Náklady řízení

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu veškerých jí účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměny ve výši 1 000 Kč za každý z celkem jedenácti úkonů (z tohoto šesti půl úkonů) právní služby, celkem čtrnácti režijních paušálů v celkové výši 4 200 Kč, náhrady prokázaných cestovních výdajů v celkové výši 4 560 Kč (za dvě cesty v délce 608 km automobilem Mercedes Benz, při deklarované spotřeba 6,2 litrů benzínu na 100 kilometrů), náhrady za promeškaný čas v celkové výši 1 600 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 21 360 Kč, tedy náhrady ve výši 4 486 Kč. Oproti žalobkyní předloženému vyúčtování tedy soud snížil právním zástupcem žalobkyně vyúčtovanou odměnu advokáta, neboť dospěl k závěru, že v případě šesti„ vyjádření“ a„ sdělení“ (ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]) je namístě klasifikovat tyto úkony právní služby toliko v poloviční výši. Celkem tak účelně vynaložené náklady žalobkyně představuje částka 25 846 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně – advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Poučení