8 CO 727/2022 - 1212

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobců: a) [jméno] [příjmení] [příjmení], [datum narození] bytem [ulice a číslo] [PSČ] [obec a číslo] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] c) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] d) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] [ulice a číslo], [PSČ] [obec] všichni zastoupeni [titul] [jméno] [příjmení], advokátem a společníkem [právnická osoba], advokátní kancelář s. r. o. sídlem [adresa] proti žalované: [země] - [státní instituce] [anonymizována dvě slova], [IČO] sídlem [adresa] právně zastoupena [titul] [jméno] [příjmení], advokátem a společníkem společnosti [právnická osoba], sídlem [adresa] žaloba o nahrazení nedostatku projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 4. 2022, č. j. 6 C 33/2020-1088, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9.2022, č. j. 6 C 33/2020-1176, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované k uspokojení nároku žalobců na náhradu za pozemky v restituci nevydané bezúplatně převést pozemky v k. ú. [obec] parc. [číslo], parc. [číslo] zrušuje a řízení se v této části zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., ve znění opravného usnesení vydaného Okresním soudem v Českém Krumlově dne 30. září 2022 pod č. j. 6 C 33/2020-1176, potvrzuje, pokud jím žalované bylo uloženo k uspokojení nároku žalobců na náhradu za pozemky v restituci nevydané bezúplatně převést pozemek v k. ú. Velký [obec], parc. § 11a odst. 14 zákona o půdě ve spojení s vyhláškou č. 182/1988 Sb. [číslo] pozemky v k. ú. [obec] parc. [číslo] pozemek v k. ú. [obec] [číslo] po oddělení geometrickým plánem zpracovaným [titul] [jméno] [příjmení] [číslo] 2021 se souhlasem [katastrální úřad], [katastrální pracoviště], dne 5. 2. 2021, č. K 15/2021 s tím, že tímto geometrickým plánem nově vytvořený pozemek [číslo] o výměře 588 m2 v k. ú. [obec], [územní celek], zůstává ve vlastnictví žalované, dále pozemek v k. ú. [obec] parc. [číslo] pozemek v k. ú. [obec] – [část obce] [číslo] po oddělení geometrickým plánem [číslo] 2021 zpracovaným [titul] [jméno] [příjmení], se souhlasem [katastrální úřad], [katastrální pracoviště] dne 4. 3. 2021, č. K 39/2021, když tímto územním plánem nově vytvořený pozemek [číslo] o výměře 28 m2 v k. ú. [obec] – [část obce], [obec], zůstává ve vlastnictví žalované. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované k uspokojení nároku žalobců na náhradu za pozemky v restituci nevydané bezúplatně převést pozemky v k. ú. [katastrální území] [obec], [obec], parc. [číslo] parc. [číslo] dále pozemky v k. ú. [obec] parc. [číslo] pozemek v k. ú. [obec] parc. [číslo] dále ve výroku III. zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl zčásti návrh žalobců, aby uložil žalované povinnost uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, a to pozemku parc. [číslo] oba v k. ú. [obec], pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno], pozemků parc. [číslo] v k. ú. [obec] a dále pozemku [číslo] v k. ú. [obec]. V odůvodnění pak podrobně vysvětlil, z jakého důvodu považuje tyto pozemky k převodu za nevhodné. V této části nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním a je proto pravomocný.

2. Ve výroku II. pak soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku tak, že žalované uložil k uspokojení nároku žalobců na náhradu za pozemky v restituci nevydané bezúplatně převést pozemky a jejich části: v k. ú. [katastrální území] [obec], [obec] pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] oddělený geometrickým plánem [číslo], pozemky v k. ú. [obec] parc. [číslo] část pozemku parc. [číslo] oddělenou geometrickým plánem [číslo] [rok], pozemek v k. ú. [obec] parc. [číslo] pozemek v k. ú. [obec] – [část obce] parc. [číslo] oddělený geometrickým plánem [číslo] [rok], pozemek v k. ú. [obec] parc. [číslo] pozemky v k. ú. [obec] parc. [číslo]. V této části byl pak rozsudek soudu prvního stupně korigován opravným usnesením č. j. 6 C 33/2020-1176 ze dne 30. září 2022, kterým byla, pokud jde parcelu [číslo] v k. ú. [katastrální území] [obec], [obec], vypuštěna slova„ oddělený geometrickým plánem [číslo]“. O náhradě nákladů rozhodl tak, že je žalované straně s odkazem na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal. Vyšel z rozhodnutí Ústavního soudu ČR z [datum], sp. zn. II. ÚS 3790/19. Považoval tedy za neúčelně vynaložené náklady za právní zastoupení, pokud vznikly právně zastoupenému státnímu orgánu.

3. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, v níž žalobci tvrdili, že jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., právními nástupci paní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jejichž nemovitosti v katastrálním území Smíchov a [část obce] přešly na stát zákonem předpokládaným způsobem a ve správním řízení nebyly určeny spoluvlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků. Žalobci odkázali na celkem 10 rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu a 11 rozhodnutí Ministerstva zemědělství, která byla vydána v letech 1997 až 2009. Tvrdili, že žalovaná k jejich nároku přistupovala liknavě, svévolně a diskriminačně, což vedlo k marné snaze žalobců domoci se uspokojení restitučního nároku a tím alespoň částečné nápravy křivd, které byly na právních předchůdcích žalobců spáchány minulým režimem. Žalobci upozornili, že žalovaná nesprávně ocenila restituční nárok, správný způsob ocenění nároku tajila a odmítla přecenit nárok i po té, co si žalobci na vlastní náklady nechali ocenit odňaté pozemky na základě dohledané dokumentace. Tím způsobila nemožnost žalobců uspokojit svůj nárok ve veřejných nabídkách, když jejich účast odmítala právě pro špatné ocenění restitučního nároku. Žalované předložili znalecký posudek zpracovaný [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], pod [číslo] o ceně nemovitostí – nevydaných pozemků vedených v pozemkových knihách v k. ú. [část obce] a [část obce], jehož správnost žalovaná rozporovala.

4. Žalovaná se žalobě bránila, rozporovala jednak závěry znaleckého posudku ohledně určení hodnoty restitučního nároku, jednak charakter odňatých pozemků, které neměly být pozemky stavebními. V řízení prezentovala vypracování oponentního znaleckého posudku k postupu znalkyně, ale po celé řízení před soudem prvního stupně (ani v odvolacím řízení) jej nepředložila. Žalobci se od roku 2006 hlásili do veřejných nabídek žalované a až v roce 2019 začali uplatňovat nárok na jeho přecenění. Žalovaná tedy argumentovala tím, že jí správně vypočtený nárok byl ze strany žalobců uspokojen. Z„ opatrnosti“ žalovaná namítla promlčení nároku žalobců s poukazem na datum vydání rozhodnutí ve správním řízení a uplatnění žádosti o přecenění nevydaných pozemků v roce 2019. Současně pak u konkrétních pozemků namítla důvody, které brání jejich převodu (viz dále).

5. Soud prvního stupně nejprve dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobců k podání žaloby, kterou ostatně žalovaná, která jejich nároky (v jí uznané výši) v minulosti uhradila, nerozporovala. Soud prvního stupně proto odkázal na konkrétní rozhodnutí vydaná ve správním řízení označená žalobci, když řešené nemovitosti přešly na stát darovacím prohlášením ze dne [datum] a [datum], které bylo přijato rozhodnutím FO ONV [obec a číslo] ze dne 1. 12. 1965 pod č. j. F 3 DAR 837/63. Soud prvního stupně dále odmítl vznesenou námitku promlčení nároku odkázaje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4137/2017 (C 17098). Vysvětlil, že požadavek na tzv. přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné vydán za účelem určení výše restitučního nároku, nepředstavuje samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení (NS sp. zn. 28 Cdo 2285/2019).

6. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou ocenění nevydané části pozemků v k. ú. [část obce] a [část obce]. Za tímto účelem pak provedl důkaz znaleckým posudkem znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul]. včetně výslechu této. Žalovaná přitom brojila proti znaleckému posudku poukazem na stavební povolení a kolaudační rozhodnutí na výstavbu rodinných domů v této oblasti v 70. letech minulého stolení. Těmito doklady chtěla prokazovat, že výstavba na odňatých pozemcích probíhala až o několik let po jejich odnětí. Tvrdila také, že pozemky žalobců se nacházejí v jiných plochách, než vyplývá ze znaleckého posudku, k čemuž ovšem nedoložila žádnou konkrétní argumentaci, ani důkazy. Žalovaná taktéž nepředložila žádné důkazy svědčící pro aplikaci srážek. Současně upozorňovala, že znalecký posudek vychází pouze ze směrného územního plánu, že chybí objektivně způsobilá dokumentace k určení definice stavebního pozemku. Přes opakovaná avíza nepředložila žalovaná strana oponentní znalecký posudek. V posledním vyjádření určenému soudu prvního stupně pak žalovaná připustila přecenění restitučního nároku, když uznala ve vztahu k části pozemku [číslo] v k. ú. [část obce] ocenění tohoto pozemku jako stavebního na základě územního rozhodnutí vydaného 15. 11. 1960, které bylo k dispozici již po podání žaloby, neboť je s tímto rozhodnutím pracováno ve znaleckém posudku znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul]. Na základě tohoto uznání žalovaná soudu sdělila, že přecenila restituční nárok u žalobců tak, že u každého eviduje nárok ve výši 73 755,12 Kč, celkově tedy 295 020,38 Kč. Žalobci soudu doložili dvě výzvy k řádnému ocenění restitučního nároku podávané prostřednictvím advokátní kanceláře, jedna z 27. 6. 2019, druhá ze 4. 9. 2019 a negativní odpovědi žalované na tyto žádosti. Z předložených přihlášek do veřejných nabídek považoval soud prvního stupně za prokázané, že žalobci měli zájem uspokojit restituční nárok prostřednictvím veřejných nabídek a byli žalovanou odmítnuti s odůvodněním, že výše restitučních nároků nebyla potvrzena (zpráva z 30. 7. 2019) a že evidovaný nárok je již vypořádán.

7. Soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 11, § 14 odst. 1 věta druhá a § 17 odst. 3 písm. b) zákona o půdě. Dovodil, že žalobci mají právo na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům, a to náhradou za pozemky nevydané v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Pokud jde o ocenění odňatých pozemků, odkázal soud prvního stupně na § 11a odst. 14 zákona o půdě ve spojení s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Ocenění mělo být provedeno podle vyhlášky tak, že 1 m2 pozemku určení k zastavení měl být oceněn částkou 250 Kč a pozemky, které nebyly podle směrného plánu určený k zastavění, měly být oceněny jako zemědělská půda částkou 3 Kč za 1 m2 při využití průměrné ceny pozemku orné půdy podle přílohy k vyhlášce ministerstva zemědělství č. 613/1992 Sb. Podíl jednotlivého žalobce tedy činí z celkové částky 2 669 444 Kč. Žalovaná takto pozemky neocenila, neboť odmítala jejich stavební charakter (respektive připustila jej v průběhu řízení jen částečně – viz výše). Soud prvního stupně odkázal na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 a III. ÚS 495/05 ze dne 30. 10. 2007 stejně jako na judikáty Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, resp. 28 Cdo 1082/2008), z nichž vyplývá, že osoby, kterým podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se mohou žalobou domáhat, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků. Přestože ve smyslu zákona nemají právo na výběr pozemků, které mají být poskytnuty jako náhrady, tak v případě, že žalovaná neplní své povinnosti udržovat nabídku náhradních pozemků majících takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a její počínání lze označit za liknavé či dokonce svévolné, je žaloba namístě. Soud prvního stupně se v daném případě ztotožnil se závěrem žalobců o tom, že žalovaná postupovala svévolně a liknavě, když o liknavosti svědčí i přístup v řízení před soudem prvního stupně, kdy, ač měla již jednoznačně napevno postavené informace o zastavění konkrétních pozemků stavbou v době přechodu na stát, restituční nárok přecenila až v podstatě v posledním podání určeném soudu v roce 2022. Svévoli a liknavý přístup dovodil soud prvního stupně i z přenášení povinnosti žalované na žalobce ve vztahu k obstarání podkladů pro ocenění restitučního nároku (nepředložení oponentního znaleckého posudku k posudku znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul]). Jeho špatné ocenění restitučního nároku (viz výše) představuje další důvod pro stěžování uspokojení nároku žalobců (NS sp. zn. 29 Cdo 282/2020, 28 Cdo 155/2016 a další). Ze závěrů znaleckého posudku znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], je prokázáno, že část pozemků, které přešly na stát, byly podle schváleného směrného plánu určeny k zastavění. Dodatek ke znaleckému posudku prokazuje, že původní stavební dokumentace, jíž byly plány regulační a zastavovací pro RP [část obce] a [část obce] schválené v roce 1933 a v roce 1939 ve většině již předpokládaly zastavění těchto pozemků a navíc předložené listiny svědčí o tom, že již v době přechodu na stát pozemky byly částečně zastavěné ať už hřištěm, komunikací, stavbou trafostanice, stavbou provizorní budovy. V zásadě listiny předložené žalovanou stranou o výstavbě v 70. a 80. letech minulého století jen podporují závěry znaleckého posudku znalkyně o tom, že v době přechodu na stát tyto nemovitosti byly určeny v rozsahu vytýčeném regulačním plánu pro zastavění. Ostatně z potvrzení institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (příloha [číslo] ZP) je zřejmé, že směrný územní plán hlavního města Prahy byl dokončen v prosinci 1961 a schválen 22. 4. 1964, tudíž ještě před tím, než došlo k přechodu nemovitostí na stát. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že znalkyně postupovala správně při ocenění pozemků ke dni přechodu na stát dle směrného územního plánu, jak s nimi bylo podle schválené dokumentace uvažováno, nikoliv ve vztahu k dalšímu zjišťování, v jakém konkrétním rozsahu ta která stavba na tom kterém pozemku již byla vystavěna. Znalecký posudek vyhodnotil soud prvního stupně jako logický, ucelený a přesvědčivý a na základě shora uvedeného dokazování uzavřel, že nevydané pozemky v rozsahu určeném posudkem, který navazuje na správní rozhodnutí, byly odnímány se stavebním závěrem a bezprostředně po odnětí byly zastavovány. O tom nesvědčí pouze směrný územní plán pro hlavní město Prahu z roku 1964, ale i zastavovací plány z 30. let z 20. století a další dohledané dokumenty. Pokud znalkyně neaplikovala srážky při ocenění pozemků, ani soud prvního stupně nezjistil důvod pro takový postup. K případným námitkách žalované odkázal na skutečnost, že při přecenění nároku ani žalovaná žádné srážky neaplikovala. Žalovaná soudu nepřednesla žádné relevantní argumenty ani důkazy svědčící o tom, že by byl důvod pro aplikaci takových srážek. Z hlediska historického lze jen poznamenat, že předmětné území je součástí širšího centra města Prahy a již v předválečné době byla realizována v tomto území městská zástavba. V době odnímání pozemků bylo jednoznačné, že dojde k dalšímu rozšíření zástavby, dle detailní dokumentace se pak uvažovalo i o jiném způsobu využití části ploch jako veřejná zeleň, park, hřiště apod. V daném případě odkázal soud prvního stupně na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, která již uzavřela, že při hodnocení charakteru pozemku v rámci vedeného restitučního sporu je třeba aplikovat flexibilnější přístup posouzení původní povahy odňatých pozemků při snaze o alespoň částečné odčinění bezpráví napáchané nedemokratickým režimem.

8. Proti rozsudku se odvolala žalovaná (proti výroku II.). Odvolání bylo podáno z důvodu vymezených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), d) e) a g) o. s. ř. Navrhla změnu (zamítnutí žaloby i v dané části), popř. zrušení rozsudku. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, podle kterého může k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku soud přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalovaného (resp. [státní instituce] [anonymizováno] [země]) kvalifikovat jako liknavý, svévolný a diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Takové podmínky podle odvolatelky splněny nebyly. Žalobci se domáhají jejich restitučního nároku s odkazem na znalecké závěry [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], která v souvislosti s oceněním žalobcům odňatých a nevydaných pozemků vycházela toliko ze směrného územního plánu pro hlavní město Prahu z roku 1964. Z judikatury Nejvyššího soudu, která byla v rámci řízení před soudem prvního stupně ze strany žalované citována, přitom vyplývá, že existence směrného územního plánu zásadně objektivně není způsobilá pro svoji obecnost a i z hlediska jeho účelu (směřujícího toliko k určení základní – hrubé – skladby určitého útvaru) definovat určení příslušného pozemku. Nedošlo-li tedy k přecenění restitučního nároku žalobců v návaznosti na předložení znaleckého posudku, který vychází toliko z existence směrného územního plánu, nelze tento postup klást k tíži žalované, když tato postupovala v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovaná poskytovala žalobcům potřebnou součinnost, zabývala se i otázkou posouzení charakteru nevydaných pozemků, nicméně došla k závěru a v řízení byla prokázána správnost závěru žalované s výjimkou pozemku PK [číslo] v k. ú. [část obce], tedy že odňaté pozemky neměly stavební charakter. Tudíž i oceněné provedené žalovanou bylo řádné. Rámci citované judikatury nevyhovuje ani přístup žalobců k uspokojení jejich restitučního nároku. Žalovaná opakovaně před soudem prvního stupně poukazovala na skutečnosti, že žalobci se sice v minulosti účastnili veřejných nabídek, avšak v rozmezí let 2012 až 2019 se neúčastnili žádné veřejné nabídky, resp. nečinili ani jiné kroky ve vztahu k jejich restitučnímu nároku. Veřejné nabídky se pak žalobci měli dle názoru žalované účastnit toliko účelově těsně před podáním žaloby v situaci, kdy nebyly ze strany žalobců předloženy listiny prokazující nesprávnost ocenění provedeného žalovanou. Žalobci zjevně usilují o převod konkrétních vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované, což je dle judikatury Nejvyššího soudu důvodem pro zamítnutí předmětné žaloby o nahrazení projevu vůle. Platí, že u nároků neuspokojených po řadu let, které byly uplatněny z důvodu špatného ocenění, je liknavost ve shodě s ostatní konstantní judikaturou Nejvyššího soudu dána pro případ, že nároky špatně oceněny skutečně byly. To ovšem v tomto případě neplatí. Odvolatelka dále setrvala na vznesené námitce promlčení požadavku žalobců na přecenění restitučního nároku s ohledem na jejich pasivitu ve vztahu k restitučnímu nároku v rozmezí let 2012 až 2019. Soud prvního stupně tuto otázku posoudil nesprávně. V tom směru bylo odkázáno na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02. Pokud jde o otázku charakteru žalobcům odňatých a nevydaných pozemků, soud prvního stupně vyšel ze znaleckých závěrů [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], obsažených ve znaleckém posudku [číslo] uzavřel, že veškeré pozemky byly směrným územním plánem pro hlavní město Prahu z roku 1964 v určených plochách určené k zastavění a byly tedy svým charakterem pozemky stavebními. Soud prvního stupně přitom odkazuje na další dohledané dokumenty. Ty se však týkaly pouze pozemku PK [číslo] v k. ú. [část obce]. Jednalo se o územní rozhodnutí týkající se stavby trafostanice, které bylo zohledněno v evidenci restitučních nároků žalobců, dále pozemku PK [číslo] v k. ú. [část obce], které se týkalo použití pozemku pro účely hřiště a pozemku PK [číslo] v k. ú. [část obce], kdy bylo předložené oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že ke dni odnětí pozemku státem byla na pozemku umístěna toliko provizorní stavba kancelářského pavilonu. Žalovaná namítla a namítá, že s ohledem na provizornost stavby nelze pozemek ocenit jako stavební, když se nejednalo o stavbu trvalého charakteru, resp. o stavbu v občanskoprávním smyslu. Žalovaná především zdůrazňuje k posudku [titul] [příjmení] [příjmení], že směrný plán z roku 1964 nemůže být jediným podkladem pro určení stavebního charakteru pozemku. Soud prvního stupně se současně nikterak nevypořádal s argumentací žalované ohledně charakteru pozemků určených k realizaci hřišť, v jejímž rámci žalovaná upozornila na skutečnost, že hřiště, ať už fotbalové, rugbyové či dětské, nelze považovat za stavbu v občanskoprávním smyslu. V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je proto posuzovat každou právní věc individuálně. Pozemky určené k realizaci hřišť byly přitom znalkyní oceněny částkou 7 928 040 Kč a jejich výměra činila 31 596 m2 Tyto pozemky tvořily převážnou část restitučního nároku žalobců. Přesto soud prvního stupně se k argumentaci žalované nevyjádřil. Ze znaleckého posudku ani z jeho dodatku současně nikterak nevyplývá, že by se znalkyně zabývala tím, zda a kdy na pozemcích proběhla faktická výstavba, respektive ani tím, jaký charakter výstavby byl na pozemcích realizován. To nepovažoval za podstatné ani soud prvního stupně, který sice na jednu stranu uvádí, že pozemky byly odnímány se stavebním záměrem a bezprostředně po odnětí byly zastavovány, na druhou stranu však uvádí, že úkolem znalce nebylo detailně zjišťovat, v jakém konkrétním rozsahu, ta která stavba, na to kterém pozemku, byla vystavěna. Soud prvního stupně nesprávně vyvodil, že pozemky byly bezprostředně po jejich odnětí zastavovány, aniž by ovšem proto byl v řízení předložen jakýkoliv důkaz. Z ničeho nevyplynulo, že by nevydané pozemky měly být odňaty se stavebním záměrem. S ohledem na to vytýkal odvolatel soudu prvního stupně i nedostatky odůvodnění rozsudku okresního soudu. S otázkou ocenění žalobcům odňatých a nevydaných pozemků souvisí podstatně i otázka aplikovatelnosti srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky. V této otázce soud prvního stupně shrnul postup znalkyně [příjmení] [příjmení], která ve svém posudku toliko uvedla, že z dostupných podkladů nebyly shledány důvody pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. K tomu žalovaná poukazovala na nekompletnost znaleckého posudku, ve kterém není uveden kompletní seznam podkladů a je tedy nepřezkoumatelný. Znalkyně dále uvádí, že bylo obecně známo, že již v roce 1965 byla Praha elektrifikována, že napojení na vodohospodářské sítě bylo zřejmé s ohledem na určení zástavby pro průmysl a individuální bydlení a z tohoto důvodu i dovozovala napojení na veřejnou kanalizaci, která musela existovat, neboť v okolí již zástavba existovala. Nepředložila ovšem k těmto svým tvrzením jediný relevantní podklad. Naopak znalkyně sama přiznala, že faktický stav pozemků ke dni jejich odnětí nebylo možné (s ohledem na datum odnětí) zjistit. Je tedy podivuhodné, že ačkoliv znalkyni nebyl znám faktický stav pozemků, i přesto bez jakýchkoliv pochybností učinila závěr, že veškeré pozemky, které byly z její strany oceňovány jako pozemky stavební i pozemky určené pro volný čas, sport a rekreaci, byly ke dni jejich odnětí napojeny na vodovod a kanalizaci. Žalovaná v dané souvislosti poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 a zřetelné napětí závěrů soudu prvního stupně (sídliště ostatně nakonec srostlo s městem) s judikaturním závěrem respektujícím princip ekvivalence, jenž se uplatní i při stanovení výše finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tj. že pro ocenění nevydaných pozemků je rozhodující stav v době jejich odnětí státem. Odvolatelka tedy považuje za nesprávnou úvahu znalkyně v tom směru, že pokud byly rodinné domy určeny k zastavění rodinnými domy v zahradách, muselo být předpokládáno, že budou napojeny na vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny a bude zde vybudována občanská vybavenost, když pouze z tohoto důvodu žádné srážky za inženýrské sítě neaplikovala, což je v rozporu se skutečným stavem nevydaných pozemků v době odnětí a principem ekvivalence. Soud prvního stupně přitom nesprávně poukazuje ve vztahu k PK [číslo] v k. ú. [část obce], že ani žalovanou nebyly aplikovány žádné srážky. Z evidence žalované je však patrné, že při oceňování daného pozemku byly srážky aplikovány, a sice srážka za přístup po nezpevněné komunikaci nemožnost napojení na veřejné vodovod a nemožnost napojení na veřejnou komunikaci. Nemůže obstát ani závěr soudu prvního stupně o tom, že z hlediska historického lze jen poznamenat, že předmětná lokalita je součástí širšího centra [obec] a již v předválečné době byla realizována v tomto území městská zástavba. V době odnímání pozemku bylo jednoznačné, že dojde k dalšímu rozšíření zástavby, byť dle detailní dokumentace bylo uvažováno o jiném způsobu využití těchto pozemků. I pokud by tato hypotéza byla přijata (odvolatelka s tím však nesouhlasí), z provedeného dokazování nevyplývá, že pozemky měly být bezprostředně zastavovány. Žalovaná zdůrazňuje, že klíčovým pro posouzení aplikovatelnosti jednotlivých srážek je faktický stav pozemků ke dni jejich odnětí státem. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2048/2012, v jehož rámci Nejvyšší soud vyslovil, že při stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek se vychází ze stavu ke dni jeho přechodu na stát. Ve shora uvedeném rozhodnutí dále zaujal názor, že oprávněná osoba z hlediska ocenění pozemku může dostat zpět jen to, co pozbyla, zatím co skutkové změny na nemovitostech, ke kterým došlo po jejich odnětí, nemají význam, byly-li způsobeny subjektem, který s nemovitostmi nakládal jako s vlastními. Stejně tak nepovažuje žalovaná za správné řešit aplikovatelnost srážek dle přílohy [číslo] odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně flexibilnějšího přístupu k posouzení povahy odňatých pozemků, když k otázce aplikovatelnosti srážek existuje judikatura Nejvyššího soudu, která výslovně připouští aplikovatelnost srážek při oceňování žalobcům odňatých a nevydaných pozemků právě s ohledem na žalovanou akcentovanou ekvivalentnost poskytovaných náhrad. Závěry soudu prvního stupně pokud jde o neaplikovatelnost srážek dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, pak nemohou být správné za situace, kdy soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku, který je minimálně v této části neúplný a nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně se nikterak nevypořádal při posuzování této otázky s listinami, které byly předloženy ze strany žalované a z nichž vyplývalo naplnění podmínek pro aplikaci jednotlivých srážek ve vztahu k odňatým a nevydaným pozemkům za situace, kdy by tyto měly být posouzeny jako pozemky stavební, s čímž však žalovaná pro výše uvedené důvody především nesouhlasí. Odvolatelka dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 v souvislosti s neekvivalentností žalobci požadované náhrady, pokud jde výměru jim odňatých a nevydaných pozemků a výměru požadovaných náhradních pozemků, když již z porovnání výměry původních pozemků a vybraných pozemků je tato neekvivalentnost zřejmá. Dle § 11 odst. 2 zákona o půdě mají být jako náhradní vybrány pozemky v přiměřené výměře a kvalitě jako byly původní pozemky. Žalovaná poukázala, že žalobci v řízení požadují pozemky o celkové výměře 342 429 m2 a soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k převodu pozemků o celkové výměře 107 029 m2, tedy každému ze žalobců přitom při zohlednění podílu na jednotlivých odňatých a nevydaných pozemcích byla odňata výměra 3 678,055 m2, celková výměra všem žalobcům nevydaných pozemků činila 14 712,22 m2. Poskytnuté pozemky tak více než sedminásobně převyšují svou výměrou pozemky žalobcům nevydané.

9. K odvolání se vyjádřili žalobci. S odvoláním věcně nesouhlasili a s odkazem na jeho věcnou správnost navrhovali potvrzení výroku II. napadeného rozsudku v plném rozsahu. Pokud jde o otázku svévolného a liknavého postupu žalované, platí, že žalovaná je povinna evidovat restituční nároky ve správné výši. Žalovaná však v daném případě nesprávně stanovila charakter pozemků a tudíž je i nesprávně ocenila. Částečné přecenění restitučního nároku až při posledním jednání v rámci řízení před soudem prvního stupně svévolnost postupu žalované potvrzuje. Žalovaná zjevně přenášela nesnáze při vyřizování restitučních nároků na žalobce, kteří si museli veškeré podklady obstarávat sami. To se týká i posudku znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul] oceňující všechny odňaté a nevydané pozemky jejich rodině. Žalovaná následně v průběhu řízení u soudu prvního stupně tvrdila, že ve věci nechá zpracovat další znalecký posudek oponentní znaleckému posudku [titul] [příjmení] [příjmení], což však nikdy neučinila. Žalobci přitom zdůrazňují, že Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 upozornil, že nesnáze při vyřizování restitučních nároků nesmí žalovaná přesouvat na oprávněné osoby. Žalobci dále poukázali i na to, že odvolatelka i přes aktivní přístup žalobců (žádost žalobců od přecenění restitučního nároku podanou v roce 2013, snahu o účast na veřejných nabídkách žalované) bez ospravedlnitelného důvodu stěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, nesprávným oceněním restitučního nároku. Žalovaná odmítala řádně ocenit restituční nárok žalobců i přes jejich opakované výzvy a přenášela nesnáze při vyřizování restitučních nároků na žalobce tak, jak je popsáno výše. Lze jednoznačně dovodit svévolnost a liknavost jednání žalované, a to i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobci přitom byli dostatečně aktivní. Aktivně se účastnili veřejných nabídek a to již od roku 2006, v letech 2006 až 2012 se zúčastnili celkem 74 veřejných nabídek, opětovně se přihlásili do veřejné nabídky poté, co doručili žalované výzvy ke správnému ocenění jejich restitučního nároku, a to ve výši, která jim skutečně náleží. Žalobci nebyli v nabídkách úspěšní výlučně z důvodu žalovanou konstatovaného nedostatečného nároku, který žalovaná eviduje až do dnešního dne v nesprávné výši. V daném případě se tedy jednalo o aktivní marnou snahu žalobců uspokojit svůj restituční nárok, když dle judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 5487/2017) je dostatečnou aktivitou již samotná výzva k přecenění restitučního nároku a dvojnásobná účast restituenta ve veřejné nabídce. Skutečnou výši restitučního nároku totiž nebylo možné ve veřejných nabídkách objektivně uspokojit, když samotný zákon o půdě v § 11 odst. 7 stanoví, že přihláška do veřejné nabídky je neplatná, pokud nárok restituenta je nižší, než součet žádaných náhradních pozemků.

10. Pokud jde o námitku promlčení je nutno považovat ji za nepřípadnou. Promlčení práva na vydání náhradního pozemku je výslovně upraveno ustanovením § 13 odst. 6 až 8 zákona o půdě tak, že nárok na vydání náhradních pozemků oprávněných osob a jejich dědiců se nepromlčuje. Nepromlčuje se tedy ani samotný restituční nárok, stejně tak jako se obecně nepromlčuje vlastnické právo. Nárok na řádné ocenění restitučního nároku není ani není samostatným majetkovým právem, které by podléhalo promlčení (sp. zn. 28 Cdo 4173/2017). Požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněně osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům nepředstavuje samostatné právo, které by podléhalo promlčení (srovnej rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 595/2019).

11. Pokud jde o charakter žalobcům odňatých pozemků pro určení výše restitučního nároku lze vycházet ze směrného územního plánu. Argumentace žalované je v přímém rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně připustil užití směrného územního plánu jako relevantní územně plánovací dokumentace. Např. ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 1227/2015 Nejvyšší soud uznal pro určení stavebního charakteru odňatých pozemků užití směrného plánu, když uvedl, že mezi fakty podstatnými pro úsudek o tom, zda-li se v určité situaci jednalo o stavební pozemky, má zpravidla značný význam existence územně plánovací dokumentace, jež dané pozemky předurčuje ke stavebnímu využití a jejich hodnotu ke dni přechodu na stát do značné míry determinuje. Pokud tedy má poskytnutí náhrad podle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve shora nastíněném smyslu zachovávat ekvivalenci mezi majetkovou křivdou spočívající v odnětí nemovitostí a náhradou tohoto příkoří v podobě výplaty peněžního plnění v hodnotě pozbytých věcí, nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, naznal-li primárně na základě směrného územního plánu hlavního města Prahy platného mezi lety 1964 a 1969, že žalované příslušela náhrada za pozemky určené pro stavbu. Současně platí, že v případě odňatých pozemků byla výstavba dle směrného plánu na prakticky všech pozemcích následně i realizována, a to dokonce ve větším rozsahu, než tento plán předpokládal. Pozemky byly určeny k zastavění již od 30. let minulého stolení a žalobcům se podařilo dohledat územní rozhodnutí a jiné správní akty svědčící o plánované konkrétní výstavbě, která byla následně realizována (územní rozhodnutí odboru výstavby města a Národního výboru hl. m. Prahy č. j. [anonymizováno] [číslo] ze dne 15. 11. 1960 a další). Žalobci trvají na tom, že stavební povaha odňatých pozemků byla v řízení před soudem prvního stupně dostatečně prokázána a konstatují, že celkový restituční nárok všech žalobců činí celkem 2 669 444 Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku, přičemž každému z žalobců náleží čtvrtina, tedy 667 361 Kč. V rámci veřejných nabídek bylo uspokojeno celkem 174 291,24 Kč (žalobkyně a) a žalobce d) každý 43 541,34 Kč a žalobkyně b) a c) každá 43 604,28 Kč a zbývá tedy k uspokojení 2 495 152,76 Kč, tedy v případě žalobkyně a) a žalobce d) 623 819,66 Kč každý a v případě žalobkyň b) a c) 623 756,72 Kč každá. Pokud jde o otázku nevydaných pozemků určených k realizaci hřišť, tato skutečnost nic nemění na faktu, že pozemky byly již 30 let před odnětím určeny k výstavbě. Navíc se tato výstavba dle směrného územního plánu na pozemcích i realizovala. První ortomapa dostupná za účinnosti směrného územního plánu je z roku 1966 a je z ní už patrné dokončené hřiště rugby. Dodnes se na těchto pozemcích nacházejí dvě hřiště rugby, několik tenisových kurtů a doprovodné stavby, tribuny, šatny atd. Toto území tedy bylo zastavěno přesně podle plánované výstavby uvedené ve směrném územním plánu. Současně platí, že již 30 let před jejich odnětím byly určeny k výstavbě. Je správný závěr o tom, že tyto pozemky měly stavební charakter a je nutné je oceňovat částkou 250 Kč/m2. Rozdíl u těchto pozemků tkví pouze v tom, že dle RP [část obce] byly určeny k výstavbě rodinných domů a zahrad, případně komunikace, zatímco v rámci směrného územního plánu jsou pak určeny k výstavbě v ploše sport a rekreace, zároveň však již v PK [číslo] k. ú. [část obce] byl již za účinnosti RP [část obce] začleněn v části plochy hřiště sportovní, kdy evidentně v rámci směrného územního plánu došlo pouze k rozšíření této plochy.

12. Pokud jde o uplatnění srážek dle přílohy [číslo] oceňovací vyhlášky, podle ustálené judikatury je namístě přistupovat k jejich aplikaci zdrženlivě, a to ve prospěch restituenta, a to za situace, kdy bude nade vši pochybnost prokázáno, že jsou naplněny podmínky pro jejich aplikaci, přičemž, pokud to prokázáno nebude, je namístě srážky neaplikovat (srovnej NS sp. zn. 28 Cdo 535/2017 nebo 28 Cdo 1024/2018). Žalobci upozorňují na skutečnost, že v případech, kdy se zkoumají srážky i více jak 60 let do minulosti, tak často nelze s určitostí stanovit, zda je důvod pro jejich uplatnění či nikoliv ke konkrétnímu datu odnětí. Ústavní soud (např. nález ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13) uvedl, že k restitučním věcem je potřeba přistupovat ex favore restitutionis, tedy s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd včetně těch majetkových. Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, maje na paměti uvedené principy, konstatoval, že odvolací soud se nikterak nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího soudu, přihlížel-li při řešení otázky aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky 182/1988 Sb. ke skutkovým zjištěním o tom, že odňaté pozemky byly jako celek určeny k pozdější výstavbě sídlišť v [obec], jež byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské sítě, pročež zde pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 uvedené vyhlášky zjevně nebylo místa. Z tohoto rozhodnutí tedy vyplývá, že odňaté pozemky byly určeny k výstavbě, není proto prostor pro uplatnění srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky. Předmětné odňaté pozemky žalobců byly určeny k zastavění mimo jiné rodinnými domy, u kterých je dána nutnost jejich napojení na veřejný vodovod a veřejnou komunikaci, a to obdobně jako sídlišť podle výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zároveň je nutno podotknout, že vyhláška se primárně zabývá oceněním pozemků určených k výstavbě rodinných domů a je tedy do určité míry méně využitelná pro pozemky určené k průmyslové výstavbě, jako tomu bylo v řadě pozemků žalobců. Ve stejném duchu pak uvažuje i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1969/2020.

13. Pokud jde o otázku ekvivalence poskytnuté náhrady je nutno považovat námitku žalované za značně nelogickou. Pokud totiž mají žalobci restituční nárok v určité výši, mají právo získat náhradní pozemky. Je zřejmé, že v případě, že jim byly odňaty pozemky stavebního charakteru, jejichž hodnota je osmdesátkrát vyšší než hodnota zemědělských pozemků, je nevyhnutelné, aby v případě volby zemědělských pozemků došlo k vydání větší výměry, než která byla oprávněným osobám odňata.

14. Odvolací soud vyhodnotil podané odvolání žalované jako podané oprávněnou osobou v režimu § 201 o. s. ř., přípustné ve smyslu § 202 o. s. ř., včasné ve smyslu § 204 odst. 1 o. s. ř. Přezkoumal proto napadený rozsudek v intencích ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a to při jednání odvolacího soudu a dospěl k závěru o částečné důvodnosti odvolání.

15. Dle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Podle § 14 odst. 1 zákona o půdě oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.

16. Odvolací soud vychází z nesporného faktu, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“) a vystupují jako právní nástupci paní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jejichž nemovitosti v [katastrální uzemí] v [katastrální uzemí] přešly na stát zákonem předpokládaným způsobem a ve správním řízení nebyly určeny spoluvlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků. Tvrdí, že celkový neuspokojený nárok žalobců činil 2 669 444 Kč (667 361 Kč každý z žalobců) a v současné chvíli pak činí neuspokojené nároky žalobce a) a d) u každého 623 819,66 Kč a u žalobkyň b) a c) u každé 623 756,72 Kč, dohromady tedy 2 495 152,76 Kč. Nárok přitom vyplývá (opět nesporně) ze správních rozhodnutí blíže popsaných žalobou a soudem prvního stupně. Žalovaná však hodnotu odňatých pozemků zpochybňuje a to zejména, pokud jde o stavební charakter odňatých pozemků, v důsledku čehož evidovala (a uspokojila) nárok žalobců v nižší částce (celkem 174 291,24 Kč). V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak došlo k dalšímu dílčímu přecenění ve vztahu k části pozemku [číslo] v k. ú. [část obce], a proto u každého z žalovaných eviduje restituční nárok ve výši 73 755,12 Kč, celkově tedy 295 020,33 Kč.

17. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 publikovaný pod [číslo] Sb.), je ustálená v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (která je nástupkyní [státní instituce] [anonymizována dvě slova] a jejíž práva a povinnosti vykonává [státní instituce] [anonymizována dvě slova]) může oprávněná osoba uplatnit nárok na vydání náhradních pozemků podle výše citovaných ustanovení zákona o půdě u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup, jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároku vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi - ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek Velkého senátu Občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3736/2009, uveřejnění pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Judikatura Nejvyššího soudu přitom je rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017 a další).

18. Soud prvního stupně postavil svůj závěr o naplnění liknavého a svévolného postupu žalované, a tedy věcné důvodnosti žaloby na několika základních hlediscích, mimo jiné mimořádné době, která uplynula od přiznání restitučních nároků žalobcům či jejich předchůdcům (od jednotlivých rozhodnutí [magistrát], Pozemkového úřadu a [správní orgán] [pozemkový úřad], která byla vydána mezi lety 1997 až 2006) do současnosti, v konkrétních aspektech postupu žalované před zahájením daného soudního řízení, ale i v jeho průběhu (avizování, avšak nedodání oponentního znaleckého posudku), přecenění nároku až při posledním jednání několik let trvajícího sporu), zejména pak na nesprávném věcném ocenění restitučního nároku žalobců v situaci, když v té míře, ve které byl ze strany žalované jejich nárok uznán, dosáhli žalobci jeho uspokojení v rámci veřejných nabídek. Nelze tedy pochybovat o tom, že nesprávné ocenění restitučního nároku zásadním způsobem ztěžuje jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejní nabídky pozemků dle ustanovení § 11 zákona o půdě (k důsledku lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku je možno poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu především usnesení NS ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Jakkoliv odvolatelka vytýká soudu prvního stupně nedůvodnost jeho závěrů o hodnocení jeho postupu před soudem prvního stupně právě v otázce závěrů o liknavosti a svévolnosti jejího postupu, nelze považovat tyto úvahy soudu prvního stupně za nepřiměřené. Je totiž nutno akcentovat, že je to právě žalovaná, která má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť náhrady musí odpovídat původním a nevydaným pozemkům. Žalobci přitom postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť v rozsahu žalovanou evidované výše restitučního nároku se až do roku 2012 účastnili veřejných nabídek náhradních pozemků a později pak aktivně usilovali o přecenění svého restitučního nároku (k otázce námitky promlčení – viz 21. odstavec), k čemuž opatřili i potřebné podklady včetně znaleckého posudku. Skutečnost, že v rámci posouzení liknavosti či svévolnosti postupu žalované lze zohlednit i její postup v rámci konkrétního soudního řízení (např. částečná změna postoje žalované k ocenění restitučního nároku žalobců až v závěru soudního řízení) odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej opět již odkazované usnesení NS ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. 28 Cdo 2524/2022). Stejný charakter pak má procesní návrh žalované na to, aby soud provedl jí avizovaný oponentní posudek k zpochybňovanému posudku předloženého stranou žalující, který nakonec nebyl vypracován, ani tudíž ani předložen k důkazu.

19. Za nepřípadnou pak považuje odvolací soud žalovanou stranou vznesenou námitku promlčení nároku na přecení restitučního nároku, kterou žalovaná strana vznáší v řadě řízení, jakkoliv už byla judikaturou Nejvyššího soudu dostatečně seznámena s nepřípadností takové námitky v situaci, kdy Nejvyšší soud opakovaně dovodil (např. usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 595/2019 nebo usnesení ze dne 24. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4173/2017), že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení ve smyslu § 100 odst. 2 obč. zák. nebo § 611 o. z. Odvolací soud proto považuje do určité míry za svévolný postup i to, že žalovaná, tedy Česká republika (veřejný subjekt vytvářející právní systém státu), ač, opakovaně konfrontována s rozhodnutími Nejvyššího soudu o této právní otázce, tuto námitku (promlčení) i v tomto řízení, jaksi pro formu zmiňuje. To se do určité míry týká i její námitky neekvivalence poskytnuté náhrady, ve které mechanicky srovnává výměru nevydaných pozemků s pozemky náhradními a dovozuje tedy neekvivalenci v násobcích metrické výměry, aniž by zohlednila skutečnost, že soud prvního stupně (narozdíl od jejího názoru) dospěl k závěru o stavebním charakteru vydávaných pozemků, za které ovšem je poskytován náhradní pozemek zemědělského charakteru.

20. Pokud jde o ocenění odňatých a nevydaných pozemků odvolací soud vychází z podrobně odůvodněných skutkových závěrů soudu prvního stupně. Především tedy ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], když znalecký posudek soud prvního stupně provedl k důkazu, řádně jej hodnotil, a to i po osobním výslechu znalkyně. Ta vyšla nejen ze směrného regulačního plánu, jak uvádí žalovaná, ale také z regulačního plánu [část obce] a regulačního plánu [část obce] či řady blíže citovaných podkladů (které se týkají výstavby hřišť v oblasti [část obce] atp.). V daném směru lze blíže odkázat na podrobné skutkové závěry soudu prvního stupně. Podle plánů, ze kterých znalkyně vyšla, bylo předmětné území, tedy i konkrétní odňaté pozemky, určeno k zastavění, když žádná jiná územně plánovací dokumentace v rozhodné době neexistovala a jediným skutečným účelem odnětí daných pozemků byla výstavba domů, popř. průmyslové zástavby nebo sportovního zázemí, hřišť a s tím spojené infrastruktury. Plánovací dokumentace pak byla následně s účinností zákona č. 84/1958 Sbírky, o územním plánování, nahrazována územně plánovací dokumentací. Z provedeného dokazování je také jisté, že k odnětí předmětných pozemků nedošlo za účelem jejich zemědělského využití, když to vylučuje i právě odnětí velkých celků za účelem budoucí rozsáhlé výstavby na velkém území. Odvolací soud proto má za to, že skutkové závěry soudu prvního stupně týkající se ocenění odňatých pozemků odpovídají jím provedenému dokazování, řádnému hodnocení důkazů a jsou přesvědčivé. Nepřesvědčivost procesní obrany žalované v daném směru je podtržena i soudem prvního stupně zmiňovaným nepředložením v řízení opakovaně ohlašovaného oponentního znaleckého posudku stranou žalovanou. Námitky žalované proti znaleckému posudku považuje odvolací soud za obecné, často odkazující na judikaturu vycházející z jiné skutkové situace, která tedy není případná pro řešený předmět řízení. To se pak týká i otázky aplikace snížení (srážek) ceny dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, pro které soud prvního stupně nenašel žádné argumenty, a proto k této redukci ani on ani znalkyně nepřistoupily. V daném směru je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovozuje, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek. Má tedy být zachována i identita charakteru pozemku v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byli sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny popř. dále využity jako pozemky stavebního charakteru, je namístě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016). Současně je nutné upozornit, že judikatura Nejvyššího soudu (poukazy na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby) neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavebním charakteru pozemku vést (např. usnesení NS ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017). Pokud okresní soud dospěl na základě jím řádně provedeného dokazování (a jím zmíněných rozhodných specifikovaných skutečností, jež jsou relevantními okolnostmi pro určení charakteru daných pozemku) ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro výstavbu, čemuž následně přizpůsobil i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení charakteru nevydaných pozemků jako stavebních cokoliv vytknout. Současně lze souhlasit se závěry soudu prvního stupně o tom, že nebylo namístě aplikovat cenové srážky dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v situaci, kdy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k realizaci zahradní městské výstavby, která byla následně napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost atp.) nebyly dány podmínky užití ustanovení cenového předpisu založené na uplatňovaných srážkách ceny (obdobnou úvahu např. lze dohledat usnesení NS ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 124/2018). Za přiměřenou považuje proto odvolací soud úvahu soudu prvního stupně, byť existuje jen předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu (nevydané pozemky ke dni jejich přechodu na stát za účelem výstavby ještě nebyly napojené na příslušnou infrastrukturu), že nejsou dány podmínky pro užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky 182/1988 Sb. (srovnej např. usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 4148/2019) nebo ze dne 2. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 Odvolací soud tedy uzavírá, že cena náhradního pozemku je ekvivalentní ceně pozemky odňatého, poněvadž v posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky již v době svého určení k městské výstavbě, včetně související infrastruktury (hřiště atp.), byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dole přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Krom výše uvedeného je nutno zdůraznit s odkazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 5345/2017 nebo sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, že srážky dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky lze aplikovat pouze za situace, kdy bude nade vši pochybnost prokázáno, že jsou naplněny podmínky pro jejich aplikaci, přičemž, pokud tak prokázáno nebude, je namístě předmětné srážky neaplikovat. Předmětné nevydané pozemky, které byly ze strany státu odňaty právním předchůdcům žalobců, se nacházejí v zastavitelném území hlavního města Prahy, ve kterém jsou rozvedeny ve všech jeho částech inženýrské sítě, na které byly následně zastavěné pozemky napojeny, a proto pro využití aplikace srážek ve smyslu přílohy [číslo] uvedené vyhlášky není podle závěrů znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul], místo. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně (potažmo žalobců) o tom, že celkový nárok žalobců vyplývající z blíže žalobou vymezených rozhodnutí pozemkového úřadu, resp. ministerstva zemědělství, činil 2 669 444 Kč, z nichž prozatím uspokojeno bylo toliko 174 291,24 Kč, zbývající neuspokojený nárok pak odpovídá částce 2 495 152,76 Kč, na které se žalobkyně a) a žalobce d) podílí částkou 623 819,66 Kč a žalobkyně b) a c) částkou 623 756,72 Kč. Tento nárok byl oprávněně uplatněn soudně v situaci zjištěného liknavého, ba až svévolného postupu žalované při jeho uspokojování.

21. K otázce vhodnosti jednotlivých náhradních pozemků:

22. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly v zásadě – nebýt liknavého postupu [správní orgán] [anonymizována dvě slova], respektive žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Při posuzování„ vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále„ zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

23. Pozemky v k. ú. [obec] [obec], [územní celek], parc. [číslo] parc. [číslo] parcela [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova]:

24. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě těchto dvou pozemků nejsou dány důvody, pro které by bylo lze považovat tyto pozemky za nevhodné převodu. Poukázal na konečné tvrzení žalované o existenci výlukového důvodu daného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, zdůraznil však také, že předtím tvrdila jiný výlukový důvod spočívající v žádosti obce o bezúplatný převod pozemku s tím, že až podle argumentace žalobců o předložení listin uznala, že tato žádost překážku netvoří, neboť nešlo o aktuální a úplné žádosti. Žalovaná tedy předložila nájemní smlouvy, a to z 28. 4. 2006 a pachtovní smlouvu z 29. 8. 2017, svědčící o tom, že pozemek byl smlouvami poskytnut k užívání třetím osobám a bránil se tím, že tvoří funkční souvislost se stavbami ve vlastnictví třetích osob umístěných na sousedních pozemcích. Soud prvního stupně zjistil, že část pozemku byla pronajata za účelem přídomní zahrady k pěstování zeleniny, sečení a sušení trávy a část pozemku za účelem drobné zemědělské výroby. Tyto skutečnosti však vydání pozemku nebrání. Žalovaná jen obecně poukázala na nájemní smlouvy, ale funkční souvislost jako takovou, naopak nájemní smlouva a pachtovní smlouva potvrzují, že pozemky jsou určeny k zemědělskému obhospodařování. Nájemce si přitom musel být vědom, že předmět nájmu může být převeden třetím osobám. Ostatně sama žalovaná běžně zařazuje do veřejných nabídek pozemky, které jsou zatíženy nájemním právem či věcným břemenem. Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí NS 28 Cdo 3808/2020, podle kterého posouzení otázky, zda se jedná o vhodné náhradní pozemky, není bez dalšího rozhodující, že oprávněné osoby v případě některých pozemků vstoupí do práv a povinností z nájemních smluv místo dosavadního pronajímatele, tedy povinné osoby. Dále soud prvního stupně cituje rozhodnutí NS 28 Cdo 1758/2013 (posouzení existence funkční souvislosti stavby a pozemku je nutné činit s přihlédnutím k náležitě objasněným konkrétním okolnostem případu). O funkční souvislosti dané hospodářským využitím určité stavby bude namístě uvažovat tehdy, pokud by hospodářský provoz stavby byl bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen. Nic takového ovšem žalovaná neprokázala. Podobně argumentoval soud prvního stupně i k parcele [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova]. Zdůraznil, že nájemní ani pachtovní smlouva nevylučuje převod pozemků. Z fotografií pozemku a pachtovní smlouvy je zřejmé, že účelem pro pachtování je přídomní zahrada a údržba pozemku. Vlastník pozemku využívá parcel k uskladnění dřeva a zpevnění plocha parkování vozidla. Pachtovní smlouva byla uzavřena až po té, co byla podána žaloba.

25. Žalovaná v rámci odvolání namítala, že u obou pozemků je dána zákonná překážka převoditelnosti. Pozemky tvoří funkční souvislost se stavbou ve vlastnictví třetí osoby. V daném směru odkázala na rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 67/2021, zejména tedy na nutnost postupovat obezřetně k situacím, kdy oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům toho domu a s ním tvoří jeden funkční celek. To se pak týká zejména zahrad souvisejících s užíváním domů určených k individuálnímu bydlení. Soud prvního stupně ke svému závěru o převoditelnosti daných pozemků dospěl, aniž by provedl veškeré navržené důkazy a provedené důkazy také vyhodnotil. Žalovaná k prokázání svého tvrzení nabídla jednak ortofoto snímky pozemků, fotografie dokládající faktické využití pozemků, kdy je pozemek aktuálně využíván vlastníky sousední nemovitosti umístěné na parcele [číslo] to k zajištění jediného přístupu na jejich nemovitost, když původní přístup k domu ze silnice v [část obce] se stal v důsledku navýšení terénu před domem nepoužitelným, dále pak k parkování vozidla a skladování dřeva. Vlastník sousedního pozemku [titul] [příjmení] předmětný pozemek nezbytně potřebuje k zajištění odvozu septiku umístněného na jeho pozemku. V této souvislosti pak bylo ze strany žalované rovněž navrhnuto provedení místního šetření, resp. výslechu [titul] [příjmení], který by se k využívání sousedního pozemku, který má v pachtu vyjádřil. Tyto důkazní návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty pro nadbytečnost.

26. Žalující strana vyjádřila v daném směru souhlas se závěry soudu prvního stupně, poukázala na to, že z nájemní smlouvy vyplývá, že pozemek byl přenechán nájemci za účelem drobné zemědělské výroby. Je tedy zjevně hospodářsky využivatelný. Nájemce si je vědom a byl srozuměn s tím, že pozemek, který je předmětem nájmu, tedy nájemní smlouvy, může být pronajímatelem převeden na třetí osobu v souladu s jeho dispozičními oprávněními, to samé pak platí pro pachtovní smlouvu. Zde byl také pozemek přenechán pachtýři do užívání za účelem přídomní zahrady, pěstování zeleniny, sečení a sušení trávy (pozemek parc. [číslo]). Převod vlastnictví pozemku nemá žádný vliv na změnu případného nájemního práva nebo pachtu. Ustanovení § 2221 o. z. upravuje změnu vlastníka v době trvání nájmu, sama žalovaná zcela běžně zařazuje do veřejných nabídek nabídky, které jsou zatíženy nájemním právem či dokonce i věcným břemenem. Je nepochybné, že pozemek zatížení pachtem lze restituentům vydat obdobně jako pozemek zatížený nájemním právem. Funkční souvislost jako překážku vydatelnosti pozemků je nutno vnímat jako výjimečnou v situacích, při které nelze bez pozemku stavbu užívat. Žalobci poukázali přitom v daném směru na judikaturu Nejvyššího soudu v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 a 28 Cdo 2505/2021.

27. Podle ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) platí, že pozemek nelze vydat (mimo jiné) v případě, že pozemek byl zastavěn nebo jde o pozemek se stavbou bezprostředně související, který je nezbytně nutný k provozu stavby (tzv. funkční souvislost) v situaci, kdy pozemky se stavbou tvoří jeden funkční celek. Takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popř. též pozemek zastavěný stavbou a dále přilehlé pozemky, které tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor. Z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 vyplývá, že posouzení existence funkční souvislosti stavby a pozemku je třeba činit s přihlédnutím k náležitě objasněným konkrétním okolnostem případu, nicméně by neměl překročit předestřená koncepční východiska. Vlastník stavby by totiž v takovém případě volbou intenzity či extenzity způsobu, jímž se rozhodne stavbu využívat, mohl ovlivňovat rozsah pozemku, k jejichž nabytí mu bude svědčit přednostní právo. O funkční souvislost daného hospodářským využitím určité stavby tedy bude namístě uvažovat především tehdy, pokud by hospodářský provoz stavby byl bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3808/2020 pak vyplývá (mimo jiné) závěr o tom, pro posouzení otázky, zda se jedná o vhodné náhradní pozemky (zda je dána funkční souvislost se stavbou) není bez dalšího rozhodující, že žalobci v případě vydání některých pozemků vstoupí do práv a povinností z nájemních smluv místo dosavadního pronajímatele. S ohledem na to, že odvolací soud opírá svůj právní náhled na spor mezi účastníky v daném směru (mimo jiné) o výše uvedená rozhodnutí, když poslední dvě z nich citoval i soud prvního stupně, je zřejmé, že v právních východiscích posouzení problematiky funkční souvislosti pozemků s přilehlými stavbami se okresní soud a krajský soud (a s ohledem svou sdělenou právní argumentaci ani účastníci řízení) neliší. Odvolací soud však souhlasí s odvolatelkou, že závěry soudu prvního stupně, pokud jde o uvedené pozemky a posouzení jejich funkční souvislosti, neobstojí.

28. V první řadě jde o problematiku uchopení faktu existence nájemní a pachtovní smlouvy k náhradním pozemkům. Z uvedené judikatury, jak zdůrazněno výše, citované i soudem prvního stupně, vyplývá, že sama existence nájemní či pachtovní smlouvy není důvodem k závěru o funkční souvislosti takového pozemku se stavbou na přilehlém pozemku, jejímž je nájemce takového pozemku vlastníkem. Nelze ovšem ani přijmout výklad, že nájemní smlouva pro vlastníka stavby bez dalšího znamená, že pozemek mít funkční souvislost se stavbou nemůže. Je nutné tvrdit (a prokazovat) další okolnosti, z nichž bude učiněn komplexní závěr o tom, zda funkční souvislost dána je, zda lze bez uvedených pozemků stavbu užívat či nikoliv. Pokud však žalovaná strana (zjevně si vědoma své povinnosti důkazní a tvrzení, pokud jde o prokázání okolností splňujících znaky funkční souvislosti) další okolnosti tvrdila a hodlala prokazovat, soud prvního stupně důkazní návrhy v daném směru zamítl (navržení svědci, vlastníci [jméno] [příjmení], [titul] [příjmení], [jméno] [příjmení]), a to přesto, že žalované straně současně vytýká, že neprokázala, že hospodářský provoz stavby by byl bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen. Zamítl přitom důkazy, které se z hlediska pochopení obvyklého hospodářského provozu a užívání dané stavby se jeví jako relevantní (místní šetření, výslech vlastníků či uživatelů stavby). Tento procesní postup jednak není soudem prvního stupně uspokojivě vysvětlen, jednak je ze své podstaty rozporný. Pokud soud dojde k závěru o neprokázání určitého tvrzení a souběžně zamítne důkazy navržené tím, u něhož soud uzavírá neunesení důkazního břemene, je nutné, aby v rámci rozsudku bylo jednoznačně vysvětleno, proč navržené důkazy za žádných okolností k prokázání relevantního tvrzení vést nemohly. Krom toho je nutné připomenout, že soud prvního stupně ve vztahu k tomu účastníku, vůči kterému dovozuje neunesení důkazního břemene, má poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 1, 3. Odvolací soud má tedy za to, že procesním postupem soud prvního stupně založil vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně je jeho rozhodnutí (zčásti) nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Odvolací soud má tedy za to, že pokud jde o uvedené pozemky, musí soud prvního stupně buď provést řádné dokazování navrženými důkazy a učinit z nich skutkový závěr a teprve poté právně uzavřít, zda jsou či nikoliv naplněny parametry funkční souvislosti uvažovaných náhradních pozemků s označenými stavbami, nebo žalovanou stranu poučit v režimu § 118a odst. 3 o. s. ř., že důkazní břemeno neunáší a teprve poté (případně) rozhodnout tak, že funkční souvislost tvrzená žalovanou stranou u daných pozemků není dána, popř. pokud některé z důkazů budou zamítány pro nadbytečnost, je nutno princip uvažování soudu prvního stupně o této nadbytečnosti srozumitelně vysvětlit.

29. K pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec]:

30. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaná tvrdila vyloučení pozemku z převodu podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, když vydání měla bránit zahrádková nebo chatová osada zřízená na základě územního rozhodnutí před 1. 10. 1976. Původně však tvrdila funkční souvislost pozemku s jinými stavbami. Soud prvního stupně uzavřel, že pozemek je veden jako orná půda, je součástí zemědělského půdního fondu. Charakterem jde o pole, tudíž zmiňovaný vylučovací důvod není dán a případné spekulace o funkční souvislosti s jinými stavbami nevyplývají z předložených snímků. Pokud se na pozemku nachází drobná stavba, která není evidována v katastru nemovitostí, či vyjeté koleje případné přístupové cesty tyto skutečnosti nebrání vydání pozemků. Ostatně takové pozemky jsou žalovanou zařazovány do veřejných nabídek běžně. Pokud bylo namítáno, že sdělení obce v přiložené tabulce u všech parametrů uvádí neexistující důvod pro vyloučení a nakonec vyloučení z převodu dovozuje, tak soudu prvního stupně nebylo předloženo žádné rozhodnutí [státní instituce] [anonymizována dvě slova], které by tuto záležitost řešilo v rámci územního plánování.

31. Žalovaná v rámci odvolání navrhla zamítnutí žaloby, pokud jde o vydání předmětného pozemku, poukázala na přístup k nemovitostem nacházejících se ve vlastnictví třetích osob, na kterých jsou zřízeny zahrádky, současně se na pozemku nachází stavby ve vlastnictví třetích osob. K prokázání těchto tvrzení navrhla provedení místního šetření, což ovšem soud prvního stupně zamítl. Shledávala dále nepřevoditelnost pozemku s odkazem na sdělení obce, které v přiložené tabulce všech parametrů uvádělo, že neexistuje důvod pro vyloučení a nakonec u celkového hodnocení bylo uvedeno„ ano“. K dotazu odvolacího soudu, zda bylo, a pokud nikoliv, proč, v případě výkladových pochybností o vyjádření obce, ze strany žalované postupováno podle § 6 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o Státním pozemkovém úřadu (žádost o vyjádření příslušného úřadu územního plánování), sdělila žalovaná v průběhu odvolacího řízení, že od dané námitky ustupuje, neboť situace s obecním úřadem Holubov byla vyjasněna. Setrvala však na argumentaci shora (přístupová cesta a chaty ve vlastnictví třetích osob). Souhlasila však s případným vydáním části pozemku v hranicích, které tvoří půdní blok v databázi veřejného registru půdy LPIS, tedy po oddělení přístupové cesty a stavby chaty (včetně zahrádek) a ponechání alespoň základního prostoru, který by měl bránit půdní erozi.

32. Žalující strana odkázala jako na věcně správné na rozhodnutí soudu prvního stupně, zdůraznila, že na pozemku se nachází pouze drobná stavba, která ani není evidována v katastru nemovitostí. Vydání nemovitostí tedy ničemu nebrání.

33. Jakkoliv odvolací soud nezpochybňuje obecný odkaz soudu prvního stupně (i žalující strany) na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle kterého nebrání vydání pozemků jeho zastavění drobnou stavbou, navíc neevidovanou v katastru nemovitostí, upozorňuje, a to i s ohledem na argumentaci strany žalované a dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně o vedení (přes pozemek)„ případné přístupové cesty k chatám umístěným dílem na předmětném pozemku, dílem na jiných pozemcích“ na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3595/2018 ze dne 29. 1. 2019 Nejvyšší soud v posuzované věci řešil žalující stranou nárokovaný náhradní pozemek obklopující pozemek, na kterém se nacházela stavba bez č. p./č. ev. určená pro rodinou rekreaci. Zjistil, že jediný možný přístup k objektu bez č. p./č. ev., určenému pro rodinnou rekreaci, je veden právě a jen přes pozemek, který je uvažován jako náhradní. Ač převodu tohoto pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., nepovažoval Nejvyšší soud v řízení před soudy obou stupňů za nikterak objasněné, o jakou stavbu se vlastně jedná, zda vlastník takové stavby má k objektu zajištěnou přístupovou cestu tak, aby stavbu a nezbytně nutnou část pozemku k její údržbě mohl užívat. Považoval proto za předčasný názor odvolacího soudu a existenci funkční souvislosti daného pozemku s pozemkem, na kterém se nachází stavba. Uložil soudu prvního stupně, aby zjistil, jaká stavba se na dotčených pozemcích nachází, zda má vlastník objektu pro rodinnou rekreaci k této stavbě zajištěnu přístupovou cestu a jakým způsobem. V záporném případě, tedy pokud by vlastník tohoto objektu k němu neměl nikterak zajištěnu přístupovou cestu a neměl by k dispozici část sporného pozemku nezbytně nutnou k údržbě objektu, nebylo by možné dospět k závěru o možnosti tohoto pozemku jako náhradního, neboť by jej nebylo možno zařadit do veřejné nabídky žalované (§ 11a zákona o půdě) a mohly by vznikat i problémy při jeho obhospodařování a to vzhledem ke skutečnosti, že vlastníkem nárokovaného náhradního pozemku je stát. S ohledem na tyto právní názory Nejvyššího soudu vztažené k poměrům dané věci, má odvolací soud za to, že skutkový závěr soudu prvního stupně ve vztahu k danému pozemku není dostatečný. Z prostého nahlédnutí do zobrazení daného pozemku v ortofotomapě je jasné, že při jeho okraji vedou vyjeté koleje přístupové cesty k vícero stavbám, z nichž minimálně dvě se alespoň zčásti nacházejí na předmětném pozemku. Navíc, jak argumentuje žalovaná strana je zřejmé, že problematická část daného pozemku je situována při jeho okraji a lze proto uvažovat o možném technickém řešení, oddělení sporné části pozemku, v případě, že by byl při následně provedeném dokazování shledán v této části nevhodným.

34. K pozemkům v k. ú. [obec], zejména parc. [číslo]:

35. Soud prvního stupně k vydané parcele stejně jako k parcele [číslo] v k. ú. [obec] uzavřel, že obecné tvrzení o údajné funkční souvislosti žalovaná nikterak neprokázala. Tvrzení o tom, že přes pozemek vede komunikace, bylo rozptýleno stanoviskem Městského úřadu v Českém Krumlově, Odborem územního plánování. Soud prvního stupně však konstatuje, že pokud jde o pozemek [číslo] byl již vydán v rámci jiného řízení (vedeného pod sp. zn. 7 C 392/2019 u podepsaného soudu), což (a to zamítnutím nároku v daném směru) musel soud prvního stupně zohlednit. Poukázal na rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, tedy otázku tzv. lepšího práva restituenta na náhradní pozemek, pokud zahájili řízení ve vztahu k tomuto pozemku dříve. To však neplatí pro pozemek [číslo] který tedy byl vydán.

36. Žalovaná strana setrvala na argumentaci ohledně nevhodnosti pozemku k vydání, protože se na něm nachází přístupové cesty k nemovitosti umístěné na pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec], dále také protože se na něm nachází drobné stavby. Žalující strana odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 47/98, který naopak dovodil, že jednoduché stavby nepředstavují překážky pro vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

37. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně přehlédl, že nikoliv pouze parcela [číslo] v k. ú. [obec], ale také právě jím žalující straně vydaná parcela [číslo] v k. ú. [obec] byla předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 392/2019, a tedy z logiky jeho uvažování by ani tato parcela neměla být vydána jako náhradní pozemek žalobcům.

38. Z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí zjistil odvolací soud, že ve vztahu k parcele [číslo] v k. ú. [obec] bylo nařízeno předběžné opatření. Z usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 7. 2022, které nabylo právní moci dne 23. 7. 2022, vydaného v řízení u Okresního soudu v Českém Krumlově pod č. j. 7 C 392/2019-1036 vyplývá, že byl žalované (totožné jako v daném řízení) k žalobě jiné fyzické osoby, která se domáhá taktéž nároku na vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě, zakázán prodej, zatížení a bezúplatný převod (a také zařazení do veřejné nabídky podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo č. 503/ 2012 Sb.) mimo jiné i pozemku [číslo] v k. ú. [obec]. V předmětné věci (sp. zn. 6 C 33/2020), ve které je vedeno toto odvolací řízení, byla žaloba podána dne 25. 2. 2020 v souběžně vedené věci, ve které bylo vydáno předběžné opatření, je ze spisové značky patrno, že byla řízení zahájena v roce 2019.

39. Pokud jde o judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se otázkou zákazu dispozic žalované ve vztahu k náhradním pozemkům, je možné jako na shrnující odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, který cituje sám soud prvního stupně. Vyplývá z něho mimo jiné, že při posuzovaní vhodnosti pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a zákona o půdě), je nutno zejména hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výroky uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu. Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně byť s přihlédnutím k širším souvislostem věci. Ve vztahu k pozemkům dotčeným předběžným opatřením zakazujícím České republice - [státní instituce] [anonymizována dvě slova] k návrhu další osoby jejich převod pak soudní praxe (se zřetelem k individuálním a skutkovým poměrům projednávaných věcí) zaujala stanovisko, že vydání náhradního pozemku nebrání nařízení předběžného opatření zakazujícího dispozici s ním oběma konkurujícím si oprávněným osobám. Nevhodným k převodu byl náhradní pozemek shledán naopak v situaci, kdy zákaz dispozic byl předběžným opatřením vysloven dříve, než došlo k uplatnění nároku na vydání totožného pozemku v jiném soudním řízení (srov. usnesení NS ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Z výše uvedeného je zřejmé, že zákaz dispozic s požadovaným náhradním pozemkem vyslovený vykonatelným předběžným opatřením v jiném soudním řízení nevylučuje vydání konstitutivního soudního rozhodnutí o vlastnickém právu v řízení, jehož se navrhovatel předběžným opatřením neúčastní, nýbrž sám o sobě takový pozemek k převodu na jinou konkurující oprávněnou osobu nečiní ani nevhodným. Z hlediska konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku se tedy nejeví být rozhodující izolovaně okolnost, že k návrhu jedné nebo několika z nich bylo předběžným opatřením České republice – [státní instituce] [anonymizována dvě slova] uložen zákaz dispozic s ním, nýbrž jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí„ lepší právo“. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po níž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod. Nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty. Dovodil-li tedy odvolací soud (v případě řešeném předmětným rozhodnutím Nejvyššího soudu – poznámka odvolacího soudu), že vykonatelné předběžné opatření zakazující žalované k návrhu další oprávněné osoby nakládaní s pozemkovou parcelou nebrání jejímu vydání coby náhradního pozemku v jiném soudním řízení žalobci, aniž se zabýval výše naznačenými kritérii, jejichž prostřednictvím jest vyřešit otázku konkurence práv více oprávněných osob na převod téhož jimi zvoleného náhradního pozemku, jsou jeho závěry zjevně předčasné (neúplné) a proto nesprávné.

40. V poměrech dané věci to znamená, že předběžné opatření vydané v souběžně vedeném řízení v červenci roku 2022 nemá samo o sobě zásadní vliv na oprávněnost soudu v této věci vydat konstitutivní rozhodnutí o vydání takového pozemku jako náhradního žalobcům. Současně je však zřejmé, že soud prvního stupně konkurenci onoho lepšího práva ve vztahu k nároku žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 7 C 392/2019 na rozdíl od pozemku [číslo] v k. ú. [obec] neřešil, ač mají tyto pozemky zřejmě stejný režim. Při jednání odvolacího soudu dne 1. 12. 2022 vzali žalobci (bez udání důvodů) zpět žalobu, pokud se jí domáhali nahrazení projevu vůle žalované ke všem pozemkům v k. ú. [obec] a dále (na základě poukazu odvolacího soudu, že daný pozemek je ve vlastnictví jiné osoby než žalované, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. 12. 2021, č. j. 7 C 392/2019-1009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2022, č. j. 19 Co 403/2022-1075), také ve vztahu k pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizována dvě slova]. Žalovaná strana se zpětvzetím žaloby souhlasila. Odvolací soud proto postupoval ve smyslu § 222a odst. 1 o. s. ř. a v rozsahu zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I.).

41. K pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [obec], parc. [číslo] v k. ú. [obec] – [část obce]:

42. U vyjmenovaných pozemků v řízení před soudem prvního stupně dovozovala žalovaná nevhodnost (vyloučení) uvedených pozemků z důvodů daných v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/2012 Sb. o SPÚ), neboť tyto pozemky, resp. jejich části, měly být určené územním nebo regulačním plánem či rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejnými stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné byly. Soud prvního stupně k dané otázce provedl podrobné dokazování a zjistil výpisy z katastru nemovitostí, ortofotomap a územními plány, že se nejedná o veřejně prospěšné stavby, nýbrž stavby technické infrastruktury. Pokud žalovaná dovozuje, že na některých z pozemků v budoucnu mohou být zřizována věcná břemena, tato okolnost je pro vydání těchto pozemků nerozhodná, když ustálená judikatura uzavřela, že případné věcné břemeno nebo dokonce možnost jeho zřízení v budoucnu není překážkou pro vydání pozemků. Soud prvního stupně odmítl odkaz žalované na rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 1497/2020, když poukázal na to, že v citovaném rozsudku byla řešena veřejně prospěšná stavba, nikoliv stavba technické infrastruktury. Pokud jde o parcelu [číslo] v k. ú. [obec], žalovaná dovozovala z dokumentace zastavění parcely podle plánovací dokumentace cyklotrasou, která však z územní dokumentace nevyplývá. Soud prvního stupně uzavřel, že se žádná cyklotrasa na pozemku nenachází, navíc žalovaná předložila pouze sdělení [městský úřad] ze srpna 2021. Toto sdělení však není v souladu s územní dokumentací a její změnou č. 6 z roku 2021, výkres z územní dokumentace potvrzuje vedení cyklotrasy po stávající komunikaci. Stejné potom potvrzuje územně plánovací dokumentaci informace [městský úřad], [odbor] [anonymizována dvě slova] z 15. 12. 2021, výřez z koordinačního výkresu s legendou k parcele [číslo] Ani na jednom pozemku (parcela [číslo]) nejde o dopravní infrastrukturu charakteru veřejně prospěšné stavby. Pozemky nejsou rozhodnutím o umístění stavby určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury ani cyklotrasy. Pokud jde o parcely [číslo] žalovaná dovozovala, že jde o pozemek určený pro veřejně prospěšnou stavbu a VPS V7 (vodovod – štola [obec]) a VPS E20 (plocha trafostanice), tak v daném případě se jedná o stavby technické infrastruktury, nikoliv veřejně prospěšné stavby. V případě parcely [číslo] v katastrálním území Přísečná – [část obce], bylo prokázáno, že pozemek je zemědělsky obhospodařován, což vyplývá z ortomapy a částečně by měl zasažen veřejně prospěšnou stavbou, a to v západní části pozemku – dopravní komunikaci. Na základě toho došlo k vytýčení (oddělení geometrickým plánem) té části pozemku, kde překážka zákonného charakteru bránila převodu (geometrický plán [číslo] [rok] schválený stavebním úřadem 8. 9. 2021).

43. Žalovaná v odvolání do určité míry zúžila rozsah výhrad (vymezila se toliko vůči některým z uvedených parcel). Pokud jde o parcely [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] v k. ú. [obec], trvala na tom, že překážka vydání existuje. Soud prvního stupně nedostatečně prověřil informaci o existenci cyklostezky na pozemku parcelní [číslo]. Pokud jde o parcelu [číslo] v k. ú. [obec] – [část obce] oddělené geometrickém plánem nedošlo k oddělení již existující stavby ani stavby, ke které bylo vydáno územní rozhodnutí s přesným zákresem hranic, nelze tedy jednoznačně stanovit, jaká část pozemku bude plánováno veřejně prospěšnou stavbou dotčena. S touto argumentací se však soud prvního stupně nikterak nevypořádal.

44. Žalující strana považovala v této části argumentaci soudu prvního stupně za věcně správnou a navrhla i ve vztahu k uvedeným parcelám rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Zdůraznila, že kanalizace a čistírna odpadních vod, popř. vodovod a trafostanice s elektrickým vedením, jakožto stavby technické infrastruktury (§ 2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona) nepředstavují překážku vydání předmětných pozemků. Pozemek je přitom stavbou technické infrastruktury zasažen zcela nepatrně, což samo o sobě má dokládat účelovost tvrzení žalované. Současně bylo prokázáno, že pozemek je zemědělsky obhospodařován. Pokud jde o námitky žalované k parcele [číslo] považuje je žalující strana za irelevantní v situaci, kdy geometrický plán byl schválený dne 8. 9. 2021 příslušným katastrálním úřadem, a to právě na základě žádosti žalované. Současně bylo dostatečně prověřeno, že na pozemku [číslo] se cyklostezka nenachází.

45. Odvolací soud má za to, že ve vztahu k citovaným náhradním pozemkům je rozhodnutí soudu prvního stupně správné, když žalovanou stranou zpochybňované skutkové závěry byly přijaty na základě dostatečného dokazování. Soud prvního stupně vysvětlil, z kterých důkazů vyšel a proč jiné důkazy (např. sdělení [obec] z roku 2021 o vedení cyklostezky na parcele [číslo]) považuje za obsahově nesprávné a nepoužitelné pro zjištění skutkového stavu ve věci. Jeho závěry jsou přitom logické a přesvědčivé. Pokud jde o právní stránku věci, je nutno odkázat, tak jak ostatně učinil i soud prvního stupně, na ustálenou judikaturu a samu formální právní úpravu týkající se existujících staveb technické infrastruktury, mezi které jsou podřaditelné vodovody a kanalizace, čističky odpadních vod, trafostanice s elektrickým vedením atd. Pokud žalovaná strana argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, ve kterém tento uvádí:„ K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury lze odkázat na rozhodovací praxi odvolacího soudu (NS sp. zn. 28 Cdo 5368/2015) akcentující smysl a účel interpretovaného ustanovení (§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.), jímž je zamezit takovým převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb, k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak je nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení § 1 zákona o půdě, majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené„ zemědělské pozemky“ (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky dosud zemědělsky obhospodařované, a to za jediné podmínky, že jde o pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem nebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavení veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou mimo jiné pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury).“ Pokud na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě uvedených pozemků jsou tyto vhodné jako pozemky náhradní (viz výše), nelze jeho závěrům ničeho vytknout ani z hlediska správnosti skutkových zjištění, ani z hlediska právní interpretace.

46. K pozemku parcelní [číslo] v k. ú. [obec]:

47. Žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně poukazovala na skutečnost, že ve vztahu k danému pozemku bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla žalovaná omezena v nakládání s předmětnými pozemky (Okresní soud v Domažlicích sp. zn. 6 C 59/2018), které doposud nebylo pravomocně skončeno. K tomu soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 158/2012, 28 Cdo 170/2019 a 28 Cdo 41621/2017), když podle této judikatury konkurenční soudní řízení, resp. vydání předběžného opatření v něm nepředstavuje překážku převodu náhradního pozemku, tou by byl až pravomocný rozsudek. Dále odkázal na rozhodnutí 28 Cdo 2416/2020. Soud prvního stupně ze serveru [webová adresa] zjistil, že řízení, pro které bylo vydáno předběžné opatření, již bylo pravomocně skončeno, jen nedošlo k aktuálnímu záznamu do katastru nemovitostí (u pozemku [číslo] v k. ú. [obec] předběžné opatření bylo vydáno OS Domažlice pod sp. zn. 4 C 18/2018, věc je podle databáze„ Infosoud“ pravomocně skončena. U pozemku [číslo] v k. ú. [obec] předběžné opatření vydané OS Domažlice pod sp. zn. 6 C 59/2018 bylo pravomocně skončeno).

48. Ve vztahu k parcele [číslo] žalovaná strana zpochybnila skutkový závěr soudu prvního stupně o skončení konkurenčního řízení, poukázala na nařízení jednání, jak vyplývá ze záznamu databáze„ Infosoud“.

49. Žalující strana odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a zdůraznila, že i s ohledem na znění ust. § 76e odst. 1, 3 o. s. ř. neodporuje závěr odvolacího soudu ustálené judikatuře.

50. Odvolací soud s ohledem na tvrzení žalované o tom, že věc vedená u Okresního soudu v Domažlicích pod 6 C 59/2018 doposud nebyla skončena a v situaci, kdy Okresní soud v Českém Krumlově dospěl k závěru, že věc skončena byla, a to pod novou sp. zn. 2 C 96/2019 u Okresního soudu v Českém Krumlově nejprve zjistil z databáze Infosoud, že věc 6 C 59/2018 je skutečně doposud neskončena, a to ani nepravomocně (nařízeno jednání na 8. 12. 2022). Ze stejného systému současně zjistil, že věc vedená u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 96/2019 byla pravomocně ukončena k 10. 8. 2020. Samo o sobě skončení věci (byť pravomocné) by ovšem nebyl argument pro posouzení vydatelnosti předmětného pozemku, pokud soud prvního stupně nezahrnul do skutkového závěru informaci o tom, jakým způsobem byla věc skončena ve vztahu k předmětnému pozemku [číslo] v k. ú. [obec].

51. Odvolací soud tedy zjistil (postupem dle § 213 odst. 4 o. s. ř.) ze zprávy podané okresním soudem v Domažlicích, že tento usnesením ze dne 22. 3. 2018 (tedy před zahájením řízení ve věci předmětné) vydal předběžné opatření, kterým zakázal žalované nakládat mimo jiné s pozemkem parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. Ze zprávy [katastrální úřad], [katastrální pracoviště] ze dne 23. 11. 2022 zjistil, že předběžné opatření vyznačené na [list vlastnictví] pro daný pozemek bylo zapsáno práva na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 3. 2018, č. j. 6 C 59/2018-24 Z návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývalo, že žalobkyně [příjmení] se domáhala vydání mimo jiné náhradního pozemku v [katastrální uzemí] [číslo] to z titulu restitučního nároku Okresního úřadu v [obec], kdy původního vlastníka parcely č. PK 198 a PK [číslo]. Z databáze rozhodnutí krajského soudu pak odvolací soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, sp. zn. 7 Co 589/2020, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, kterým mimo jiné uzavření smlouvy o bezúplatném převodu daného pozemku zamítl, když o věci rozhodoval i Nejvyšší soud, který odvolání žalobkyně odmítl rozhodnutím ve věci sp. zn. 28 Cdo 3400/2020 ze dne 9. 12. 2020. Toto současně odvolací soud ověřil připojeným spisem Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 2 C 96/2019 52. Z aktuálního výpisu katastru nemovitostí u parcely [číslo] vyplývá, že je jejím vlastníkem i nadále žalovaná a že ve věci ochrany této parcely bylo nařízeno předběžné opatření v řízení, které bylo pravomocně skončeno. Předběžné opatření tedy zaniklo dle § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Argumentace žalované v rámci odvolacího řízení je tedy nedůvodná.

53. K pozemkům umístěných v územním plánu obce v ploše určené k bydlení (pozemky parc. [číslo] oba v k ú. [obec] a pozemek parc. [číslo] v k. ú. Velký [obec]):

54. Žalovaná poukázala na to, že jde o pozemky aktuálně platnou územně plánovací dokumentací zahrnuté do plochy k bydlení. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že sama žalovaná pozemky takového typy zařazuje do výběrových řízení, ve vztahu k pozemku [číslo] v k. ú. Velký [obec] soud prvního stupně zdůraznil, že jde o pozemek, který byl se souhlasem žalované oddělen geometrickým plánem právě z toho důvodu, aby nenastaly překážky převoditelnosti. Skutečnost, že pozemek se nachází v zastavitelném území obce a je určený podle územní dokumentace k zastavění stavbou nepředstavuje vylučovací důvod. Pozemek [číslo] v k. ú. [obec] je přitom určen nikoliv k zástavbě, ale k realizaci zeleně a veřejně prospěšných opatření, což nepředstavuje důvod jeho vydání jako náhradního pozemku.

55. Žalovaná strana vysvětlila, že takto formulované odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nepovažuje za dostatečné. Odkázala na rozsudek ze dne 19. 2. 2020, č. j. 15 Co 180/2019, v jehož rámci Krajský soud v Plzni uvedl, že vydání jím řešeného pozemku je v rozporu s veřejným zájmem a vlastnictví fyzické osoby mohlo přinést vážné problémy při stavbě komunikace či městské zástavby (pozemek měl být zasažen stavbou silnice, neboť probíhá jednání o změně územního plánu). Zdůraznil, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, což by převodem pozemku na žalobkyni (ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni) zřetelně nebylo naplněno. Dané rozhodnutí pak bylo podrobeno přezkumu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1838/2020, který jej označil za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu. Strana žalovaná naopak podpořila závěry soudu prvního stupně a doplnila je výčtem řady pozemků, které sama žalovaná opakovaně zařadila do nabídek mezi 7. 9. 2020 a 28. 5. 2021, šlo o pozemky, které měly charakter zahrad, orné půdy či ostatní plochy, v územním plánu byly zahrnuty do plochy bydlení příměstské, plochy výroby a skladování, bydlení hromadné, plochy bydlení, bytové domy atp.

56. Odvolací soud v daném směru souhlasí se závěry soudu prvního stupně. Příklad citovaný žalovanou není příhodný pro poměry dané věci, neboť v jím citovaném případě rozhodoval Krajský soud v Plzni v situaci, kdy oblast pozemku měla být zasažena v budoucnu stavbou silnice, tedy stavbou dopravní infrastruktury, která je v zákoně č. 503/ 2012 v § 6 výslovně definována jako výlukový důvod, zatímco v obecné rovině sama zastavitelnost pozemku, resp. jeho umístění v zastavitelné zóně, definované územním plánem, vyloučeno není. Výklad, který nabízí žalovaná strana by tak byl ve zřetelném rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které mají obecné soudy interpretovat restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji a tedy restriktivně z hlediska případných omezení a překážek (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, rozsudky Nejvyššího soudu ze ne 6. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 264/2014 a ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2281/2012). Stejně tak není, jak už judikatura dlouhodobě dovozuje, důvodem vyloučení z nabídkového řízení pozemek určený k realizaci zeleně a veřejně prospěšných opatření. Sama žalovaná strana se pak současně vyhýbá, v podstatě ji nepřímo kritizuje, argumentaci soudu prvního stupně, který stejně jako žalobci dokládá četné zařazování obdobných pozemků samotnou žalovanou do nabídkových řízení a nepovažuje tento důvod za relevantní. S tím ovšem odvolací soud nesouhlasí, neboť postavení žalobců (při naplnění jiných předpokladů k podání tohoto typu žaloby) musí být totožné jako běžných účastníků nabídkových řízení. Proto je (doložená) argumentace soudu prvního stupně zcela legitimní.

57. S ohledem na výše uvedené potvrdil (s upřesněními - viz dále) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalované uloženo s žalobci uzavřít smlouvu o vydání náhradních pozemků, tedy pozemek v k. ú. [obec] [obec] parc. [číslo] v hodnotě 75 255 Kč, pozemek v k. ú. [obec] [číslo] v hodnotě 12 744 Kč, pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] v hodnotě 31 820 Kč, pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] v hodnotě 55 735 Kč, pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] v hodnotě 11 036 Kč, parc. [číslo] v k. ú. [obec] v hodnotě 3 018 Kč, pozemek parc. [číslo] (po oddělení geometrickým plánem [číslo] 2021) v hodnotě 68 309 Kč, pozemek v k. ú. [obec] parc. [číslo] v hodnotě 13 076 Kč, pozemek v k. ú. [obec] – [část obce] parc. [číslo] (po oddělení geometrickým plánem [číslo] 2021) v hodnotě 64 540 Kč. Součet hodnot těchto pozemků (335 533 Kč) tedy nepřesahuje dosud nevypořádanou část nároku 2 495 152,76 Kč, neboť ve vztahu k těmto pozemkům považoval rozsudek soud prvního stupně za správný ve všech výše popsaných směrech (postupováno proto bylo ve smyslu § 219 o. s. ř. – výrok II.). Pokud jde o ostatní pozemky vymezené napadenou částí rozhodnutí shledal odvolací soud výše rozvedené důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně dané ustanovením § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., když zjistil takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava a dovodil, že rozhodnutí z části není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů (výrok III.). S ohledem na ustanovení § 224 odst. 3 o. s. ř. rozhodne v následujícím konečném rozhodnutí ve věci soud prvního stupně také o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory odvolacího soudu vyslovenými v tomto rozsudku.

58. Pokud jde o pozemek parcelní [číslo] v k. ú. [obec] [obec] je potvrzován rozsudek ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2022, č. j. 6 Co 33/2020-1176, tedy vydávána je celá parcela [číslo] v [katastrální uzemí] v rozsahu, ve kterém je evidována v katastru nemovitostí ke dni rozhodnutí soudů obou stupňů (§ 154 o. s. ř.).

59. Pokud jde o parcely [číslo] v k. ú. [obec] a [číslo] v k. ú. [obec] – [část obce], strana žalující k výzvě odvolacího soudu částečně upřesnila žalobní petit, aniž by došlo k faktické změně žalobního návrhu tak, že součástí žalobního petitu učinila i nově vzniklé parcely předmětnými geometrickými plány vytvořené (parcela [číslo] v k. ú. [obec] – [část obce] a parcela [číslo] v k. ú. [obec]). Parcely pod původními parcelními čísly (ovšem v užším rozsahu) jsou předmětem nároku a tedy předmětem uložené povinnosti k převodu, a to s ohledem na zájem na vykonatelnosti rozsudku, tedy zápis nově vznikajících parcel do katastru nemovitostí ve prospěch žalované. Ve zbytku odkazuje odvolací soud na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.

Poučení