6 Cmo 370/2020 - 278

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Stanislava Bernarda a JUDr. Františka Švantnera ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vyloučení společníka ze společnosti, k odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 73 Cm 136/2019-169, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 73 Cm 136/2019-169 se a) ve výrocích I. a III. mění tak, že žaloba na vyloučení žalovaného [Jméno žalovaného], nar. [Datum narození žalovaného] ze společnosti [Jméno žalobce]., IČ [IČO žalobce] se zamítá, b) ve výroku II. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 29 514,22 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce [Jméno advokáta B], advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se svým návrhem doručeným soudu dne 11. 12. 2019 domáhal vyloučení žalovaného jakožto společníka (dále též jen „první řízení“ či „řízení o vyloučení společníka“) z důvodu, že žalovaný porušil zvlášť závažným způsobem svou povinnost loajality vůči žalobci, čímž žalobci způsobil škodu. Porušení povinnosti loajality žalovaným žalobce spatřuje v tom, že žalovaný 1) uzavřel za žalobce ve funkci jednatele dohodu o narovnání se sebou samým datovanou ke dni 30. 4. 2014 (dále jen „dohoda“ či „dohoda o narovnání“), přičemž touto dohodou založil pohledávku žalobce vůči sobě ve výši 5 630 000 Kč, jež měla vzniknout ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 7. 2004 uzavřené mezi společností [právnická osoba] (jejíž jednatelem byl žalovaný) a žalobcem, když dle dohody měla tato pohledávka [právnická osoba] být kde dni 5. 3. 2010 postoupena na žalovaného, a dále dohodou ujednal rozhodčí doložku a smluvní pokutu 0,3 % denně v neprospěch žalobce, a to za situace, kdy - (a) narovnávaná pohledávka patrně neexistovala, když v roce 2004 žádná půjčka ze strany společnosti [právnická osoba] nebyla žalobci poskytnuta, ačkoliv dle dohody měla být poskytnuta do konce roku 2004, byly pouze nalezené nepodepsané příjmové doklady z roku 2006 a uvedená částka nebyla nalezena v majetku žalobce, - (b) případně existující pohledávka byla promlčená, neboť promlčecí lhůta začala běžet od 1. 1. 2005 nebo u každé částky zvlášť v průběhu roku 2006, tudíž se promlčela po 10 letech, tj. k 1. 1. 2015 či v roce 2016, - (c) smlouva o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2010, kterou měl pohledávku od společnosti [právnická osoba] nabýt žalovaný, je neplatná pro nedostatek předepsané formy, a to z důvodu absence úředně ověřených podpisů vyžadované ustanovením § 132 odst. 3, a z důvodu uzavření za nikoliv obvyklých podmínek v obchodním styku vyžadovaných ustanovením § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ObchZ“), - (d) k uzavření dohody a tím založení nové pohledávky nebylo důvodu, když mezi stranami dohody neexistoval (nemohl existovat) spor s ohledem na skutečnost, že vůli obou stran utvářela tatáž osoba (žalovaný); 2) neoznámil valné hromadě žalobce záměr uzavřít dohodu, když v pozici jednatele se tímto jednáním dostal do kolize jeho individuální zájem se zájmem žalobce, čímž porušil pravidla o střetu zájmů dle ustanovení § 54 a násl. z. o. k.; 3) antedatoval dohodu, když ji uzavřel v době, kdy již nebyl oprávněn žalobce zastupovat vzhledem k tomu, že v ověřovací doložce, ve které žalovaný uznává podpis za vlastní, vystupoval v pozici jednatele za žalobce a bylo v ní uvedeno datum z roku 2017, přičemž žalovaný již v této době nebyl jednatelem žalobce, neboť jeho funkce zanikla ke dni 23. 4. 2015. Tento závěr odůvodňuje dále tím, že v účetnictví žalobce byl stále evidován původní věřitel, tj. společnost [právnická osoba], od roku 2004 až do roku 2018, když začal předmětnou pohledávku vymáhat [právnická osoba] (neboť na něj byla postoupena žalovaným). Uvedenému dle žalobce nasvědčuje skutečnost, že ve smlouvě o převodu 75 % podílu ze dne 14. 7. 2010 z žalovaného na společnost [právnická osoba]. žalovaný prohlašuje, že nemá žádné pohledávky vůči žalobci, e-mailem ze dne 5. 11. 2014 zaslal žalovaný jednateli uvedené společnosti rozvahu a výkaz zisku a ztráty, kde v závěru označuje za věřitele závazku ve výši 5 630 000 Kč společnost [právnická osoba], e-mailem ze dne 23. 1. 2015 zaslal žalovaný přehled závazků žalobce, v němž je uvedena stále společnost [právnická osoba] jako věřitel. Žalobce vznik škody spatřoval v tom, že žalobce byl nucen se účastnit rozhodčího řízení, když žalovaný postoupil pohledávku na [adresa], který zahájil žalobou na zaplacení rozhodčí řízení. Dále byl žalobce nucen vynakládat finanční prostředky na právní zastoupení a obstarávání důkazních prostředků a poté, co rozhodce vyhověl rozhodčí žalobě rozhodčím nálezem ze dne 19. 12. 2018, byl nucen pohledávku ve výši přes 6 mil. Kč uhradit. Následně bylo žalobcem iniciováno řízení o zrušení rozhodčího nálezu, Městský soud v Praze tento nález zrušil rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, načež [právnická osoba] podal proti zrušovacímu rozsudku odvolání. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že půjčka ze strany společnosti [právnická osoba] byla žalobci skutečně poskytnuta, a to v hotovosti ve 4 dílčích splátkách v roce 2006. K tomu uvádí, že i žalobce tuto skutečnosti nepopírá, když sděluje, že „v účetnictví žalobce byla evidována půjčka, která měla být dohodou o narovnání narovnána“. Dohoda není antedatována, byla uzavřena dne 30. 4. 2014. Záměr Dohodu uzavřít, žalovaný oznámil druhému společníku společnosti [právnická osoba]. dopisem ze dne 31. 3. 2014. Právo žalobce domáhat se vyloučení žalovaného z důvodu uzavření uvedené Dohody je promlčeno, když tříletá promlčecí lhůta uběhla dne 30. 4. 2017. Promlčecí lhůta počala běžet ode dne 30. 4. 2014, tj. ode dne podpisu Dohody, jelikož od tohoto data byla uložena v kanceláři žalobce na adrese [adresa], a tedy se s ní žalobce mohl a měl seznámit. Dále žalovaný uvedl, že neporušil uzavřením Dohody žádnou povinnost, když pohledávku od společnosti [právnická osoba] řádně nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 3. 2010. Žalovaný rovněž namítal, že uzavření Dohody o narovnání s rozhodčí doložkou a smluvní pokutou nepodléhá notifikační povinnosti. Dohodou měla být postavena najisto celková výše pohledávky a splatnost, rozhodčí řízení je plnohodnotnou variantou soudního řízení a dále sjednaná smluvní pokuta 0,3 % denně je přiměřená dle judikatury Nejvyššího soudu. Dle žalovaného případné porušení notifikační povinnosti nemůže být důvodem pro jeho vyloučení z pozice společníka, když se nejedná o povinnost společníka ale statutárního orgánu. Dále žalovaný poukázal na to, že k vyloučení společníka se vyžaduje kontinuální porušování povinnosti či povinností společníka, nepostačuje porušení jednorázové, to je dáno i s ohledem na to že, že před podáním žaloby má být společník vyzván, aby od porušování povinností upustil. Rozsudkem ze dne 2. září 2020 č. j. 73 Cm 136/2019-169 (v záhlaví označeným) Krajský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) rozhodl o vyloučení žalovaného coby společníka ze společnosti [Jméno žalobce]. tj. žalobce (výrok I.), zástupci žalovaného uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 2 239 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a dále uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 695 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.). Soud prvního stupně učinil závěr o skutkovém stavu věci takový, že společnost [právnická osoba] poskytla žalobci v období března až května 2006 v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 5 630 000 Kč, jež byly užity na výstavbu sportovního areálu, kdy toto plnění nemělo jednoznačně určený právní režim a listina označená jako smlouva o půjčce ze dne 13. 7. 2004 nezakládá právní titul tohoto plnění. Dne 5. 3. 2010 byla uzavřena smlouva, jíž společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku, jež měla vzniknout ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 7. 2004 žalovanému coby postupníkovi, přičemž za [právnická osoba] podepsal smlouvu žalovaný coby její jednatel a současně jako jediný společník, na druhé straně ji rovněž podepsal žalovaný coby fyzická osoba, přičemž tato smlouva nebyla opatřena úředně uvěřenými podpisy. Dne 14. 7. 2010 se stala dalším společníkem žalobce společnost [právnická osoba]., když žalovaný převedl na tuto společnost 75 % svého podílu. Dne 30. 4. 2014 žalovaný uzavřel za žalobce Dohodu o narovnání se sebou samým, kterou měl být narovnán závazek žalobce ve výši 5 630 000 Kč, jež měl původně vzniknout ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 7. 2004. V Dohodě byla ujednána rozhodčí doložka a smluvní pokuta 0,3 % denně. Nebylo prokázáno, že žalovaný druhému společníku žalobce společnosti [právnická osoba]. záměr uzavřít tuto Dohodu oznámil. Nebylo prokázáno, že Dohoda byla uložena v kanceláři žalobce ode dne 30. 4. 2014. Dne 5. 1. 2018 [právnická osoba] vyzval žalobce na zaplacení pohledávky z titulu Dohody, když na něj byla postoupena žalovaným. V roce 2018 bylo žalobou [adresa] zahájeno řízení u rozhodce na zaplacení pohledávky, načež byl vydán rozhodčí nález dne 19. 12. 2018, č. j. 2104/2018-33, jímž bylo žalobci [adresa] vyhověno stran požadavku na zaplacení 5 630 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce zahájil řízení o zrušení tohoto rozhodčího nálezu, přičemž mu bylo pravomocně vyhověno. Rozhodčí nález byl zrušen z toho důvodu, že žalovaný porušil notifikační povinnost ve vztahu k záměru uzavřít Dohodu s rozhodčí doložkou, jejíž znění bylo v rozporu se zájmy žalobce, a tedy žalobce byl oprávněn zakázat její uzavření, pročež byla rozhodčí doložka shledána za neplatnou. Žalobce se neplatnosti Dohody včetně rozhodčí doložky dovolal dopisem ze dne 11. 1. 2018. Jediným jednatelem žalobce je od 14. 4. 2015 [právnická osoba]. Účetní žalobce mu prostřednictvím jeho asistentky poskytovala přehledy, závěrky a účetnictví ke schválení. V současné době je žalovaný společníkem žalobce s podílem 0,61 % na základním kapitálu. Na podkladě výše uvedeného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k následujícím stěžejním právním závěrům: 1) Smlouva o půjčce z 13. 7. 2004 je absolutně neplatným právním úkonem z důvodu absence vážné vůle obou jejích stran, kterou utvářela tatáž osoba, a to žalovaný. 2) Smlouva o postoupení pohledávky z 5. 3. 2010: předmětem postoupení mají být pohledávky ze smlouvy o půjčce z 13. 7. 2004 uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobcem ve výši 5 630 000 Kč. Plnění poskytnuté společností [právnická osoba] žalovanému ve výši 5 630 000 Kč však nemělo jednoznačně určený právní režim a smlouva o půjčce z 13. 7. 2004 nebyla jeho právním důvodem, tímto důvodem s ohledem na svou absolutní neplatnost být ani nemohla. Předmět postoupení vymezený jako pohledávka ve výši 5 630 000 Kč ze smlouvy o půjčce z 13. 7. 2004 tak neexistuje. Jelikož předmětem smlouvy o postoupení pohledávky byla neexistující pohledávka (tj. pohledávka z neplatné smlouvy o půjčce), je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu smlouva o postoupení pohledávky z 5. 3. 2010 absolutně neplatným právním úkonem. Nadto je zde i další důvod neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky z 5. 3. 2010 spočívající v nedostatku zákonem předepsané formy (§ 132 odst. 3 obch.zák. a § 40 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena mezi společností, jejímž jediným společníkem byl žalovaný, jednající žalovaným jako jednatelem a žalovaným, přičemž má formu soukromé listiny bez úředně ověřených podpisů, je absolutně neplatná. 3) Žalovaný se nikdy nestal věřitelem pohledávky za žalobcem ve výši 5 630 000 Kč z titulu smlouvy o půjčce z 13. 7. 2004, když taková pohledávka neexistuje a smlouva, kterou měla být na žalovaného postoupena je, nejen z tohoto důvodu, absolutně neplatná. 4) Žalovaný porušil zvlášť závažným způsobem své povinnosti, a to notifikační povinnost a povinnost loajality tím, že neoznámil záměr uzavřít se žalobcem Dohodu o narovnání. Žalovaný měl povinnost oznámit svůj záměr uzavřít jakoukoli smlouvu se společností, a to bez ohledu na to, zda by tato smlouva fakticky byla či nebyla v rozporu se zájmy společnosti. Posouzení této otázky náleží nejvyššímu orgánu a nikoliv samotnému společníkovi. Jestliže nejvyšší orgán posoudí uzavření smlouvy jako nikoliv výhodné pro společnost, je oprávněn zakázat uzavření takové smlouvy a předejít tak nepříznivým následkům. V tomto případě však žalovaný odebral nejvyššímu orgánu možnost využít tuto svou pravomoc. Závažnost porušení notifikační povinnosti a povinnosti loajality zásadním způsobem zvyšuje obsah Dohody o narovnání, kterou měla být založena pohledávka žalobce vůči žalovanému v řádu milionů Kč utvrzená smluvní pokutou při současném vyloučení základního ústavně garantovaného práva žalobce na soudní ochranu cestou uzavření rozhodčí doložky. Dále žalobce porušil zvlášť závažným způsobem svou povinnost loajality i vlastním uzavřením Dohody o narovnání výše uvedeného obsahu, kdy tak jednal v intenzivním střetu zájmů daném výší plnění, na které mu uzavřením Dohody o narovnání vznikl nárok za situace, kdy za žalobcem neměl pohledávku, jež měla být předmětem narovnání. Porušení povinnosti loajality je pak dáno i poškozením žalobce založením pohledávky vůči žalobci v situaci, kdy žalovaný narovnávanou pohledávku vůči žalobci neměl. Uvedené porušení povinností žalovaného má právní následek, který nelze odstranit v podobě založení pohledávky žalovaného za žalobcem uzavřením Dohody o narovnání, na jejímž základě bylo žalobci uloženo v rozhodčím řízení zaplatit pohledávku 5 630 000 Kč s úrokem 537 649,58 Kč a náhradu nákladů řízení 299 981 Kč, což žalobce také učinil. S ohledem na neodstranitelnost právního následku v podobě uzavření Dohody o narovnání a tím založení pohledávky, není podmínkou vyloučení žalovaného jako společníka písemná výzva ke splnění povinnosti s upozorněním na možnost vyloučení. Ta ostatně nepřipadá v úvahu i s ohledem na to, že zde nejde o trvající porušování povinností, nýbrž velice intenzivní porušení povinností jednorázové. 5) Splněna byla i podmínka předchozího souhlasu valné hromady žalobce s podáním žaloby na vyloučení žalovaného jako společníka, o čemž svědčí zápis z jednání valné hromady ze dne 9. 9. 2019. 6) S ohledem na to, že byly splněny všechny podmínky stanovené po vyloučení žalovaného jako společníka žalobce hypotézou právní normy vyplývající z ustanovení § 204 a § 173 odst. 1 písm. b) z. o. k. soud žalobě jako dané důvodně a po právu vyhověl a rozhodl, že žalovaný se vylučuje jako společník ze žalobce. Současně soud z důvodu právní jistoty deklaroval, že účast žalovaného ve společnosti skončí právní mocí rozsudku. 7) Námitka promlčení práva domáhat se vyloučení žalovaného vznesená žalovaným je nedůvodná. Právo domáhat se vyloučení společníka není omezeno speciální promlčení lhůtou, uplatní se tedy obecná subjektivní lhůta v délce 3 let. Právo domáhat se vyloučení společníka vzniká porušením povinnosti společníka, které je důvodem vyloučení. Promlčecí lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy se společnost, resp. osoba oprávněná jednat za společnost dozvěděla či měla a mohla dozvědět o porušení povinnosti společníkem, tj. o jednání společníka představujícím porušení povinnosti, jež je důvodem vyloučení. V předmětné věci promlčení doba počala běžet tehdy, když se nový jednatel žalobce [právnická osoba] dověděl nebo dovědět měl a mohl o uzavření Dohody o narovnání. Žalobce se o uzavření Dohody o narovnání nemohl dovědět skrze žalovaného jakožto jednatele pro rozpor zájmů žalobce a žalovaného stran této otázky. 8) Nový jednatel se o uzavření Dohody o narovnání dověděl až z přípisu zástupce [adresa] z 5. 1. 2018, před tímto datem se nový jednatel žalobce o existenci Dohody dovědět ani nemohl, a to s ohledem na fakt, že uložení Dohody o narovnání v sídle žalobce od 30. 4. 2014 nebylo prokázáno. Nadto, i kdyby tomu tak bylo, nelze dovodit, že nový jednatel žalobce [právnická osoba] se s Dohodou seznámit měl za situace, kdy měla být pouze uložena v šanonu v archivu společnosti, nevěděla o ní ani účetní společnosti a v účetnictví společnosti nebyla o jejím uzavření ani o postoupení narovnávané pohledávky žalovanému jakákoliv zmínka. Za takové situace nelze po novém jednateli [právnická osoba] spravedlivě požadovat, aby o Dohodě věděl. Nový jednatel [právnická osoba] se přitom zajímal o fungování společnosti, když mu byly předkládány skrze asistentku výstupy z účetnictví ke schválení. Účetnictví má dávat pravdivý obraz o hospodaření společnosti, o to se [právnická osoba] zajímal, nelze však po něm spravedlivě požadovat, aby denně procházel veškeré šanony s veškerými doklady společnosti a zjišťoval, má-li společnost dluh vůči žalovanému, byl-li navíc opakovaně ujištěn, že takový dluh neexistuje. Tím spíše nebyl důvod zkoumat, neleží-li v šanonu dohoda o narovnání stran takového dluhu. 9) Subjektivní promlčecí lhůta v délce 3 let tak začala plynout teprve poté, kdy žalobce byl začátkem roku 2018 vyzván k plnění [adresa]. Žalobce uplatnil své právo žalobou doručenou soudu dne 11. 12. 2019, tedy zjevně před uplynutím promlčecí lhůty, čímž došlo k zastavení jejího běhu. Žalobou uplatněné právo tudíž je vybaveno nárokem, když není promlčeno a námitka jeho promlčení proto nebyla vznesena důvodně. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. Vznesl tyto stěžejní odvolací námitky: 1) Nesprávný je právní názor nalézacího soudu, podle něhož „dle ustanovení § 70 z. o. k. dopadá notifikační povinnost stanovená § 55 odst. 1 z. o. k. i na společníka společnosti s ručením omezeným, když ten i je členem obchodní korporace, a to valné hromady ... Je tedy povinností společníka společnosti s ručením omezeným oznámit záměr uzavřít se společností smlouvu valné hromadě“ (viz bod 60 odůvodnění napadeného rozsudku) a dále, že „žalovaný měl povinnost oznámit záměr uzavřít Dohodu o narovnání valné hromadě žalobce, kdy tato povinnost vyplývala ... z jeho postavení společníka žalobce“ (viz bod 61 odůvodnění odvolání napadeného rozsudku). Dle odvolatele tento právní názor z ustanovení § 70 z. o. k. nevyplývá a odkázal na názor vyslovený v literatuře, a to v Matys, T: Výklad § 70 ZOK ve vztahu k nejvyššímu orgánu obchodních korporací, aneb musí i společník hlásit konflikt zájmů a vnitřní obchodování? 2) Nesprávný je i právní názor nalézacího soudu: „Žalovaný porušil notifikační povinnost i jako jednatel žalobce. Toto porušení povinnosti jednatele zároveň představuje i neloajální jednání vůči společnosti z pohledu postavení žalovaného jako společníka ...“ uvedený pod bodem 63 odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud by totiž žalovaný porušil notifikační povinnost podle § 55 z. o. k. jako jednatel (statutární orgán) žalobce (což žalovaný popírá), nelze z toho dovozovat, že zároveň porušil i povinnost společníka žalobce tak, jak dovozuje nalézací soud. Žalovaný přitom odkazuje na judikaturu k ustanovením o vyloučení společníka ze společníka v obchodním zákoníku, podle níž „pokud je společník společnosti s ručením omezeným současně jednatelem společnosti, je nutno rozlišovat mezi jeho povinnostmi jednatele a povinnostmi společníka. Pro porušování povinnosti jednatele nelze společníka ze společnosti vyloučit, a to ani při splnění všech ostatních podmínek podle § 149 ObchZ“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995 sp. zn. 7 Cmo 89/94). 3) Nesprávný je i právní názor nalézacího soudu, podle něhož tím, že žalovaný uzavřel předmětnou dohodu o narovnání, porušil povinnost loajality, neboť touto dohodou „měla být založena pohledávka žalobce vůči žalovanému v řádu milionů Kč utvrzená smluvní pokutou při současném vyloučení základního ústavně zaručeného práva žalobce na soudní ochranu cestou uzavření rozhodčí doložky ... Porušení povinnosti loajality je pak dáno i poškozením žalobce založením pohledávky vůči žalobci v situaci, kdy žalovaný narovnávanou pohledávku vůči žalobci neměl“ (viz bod 70 odůvodnění napadeného rozsudku). Pokud jde o právní názor nalézacího soudu, že v důsledku uzavření dohody o narovnání, resp. v ní obsažené rozhodčí doložky došlo k „vyloučení základního ústavně zaručeného práva žalobce na soudní ochranu“, tak tento právní názor je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Například v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 2407/13: „ ... smyslem rozhodčího řízení je nastolení právního míru mezi stranami rozhodčí smlouvy, které se ocitly ve sporu. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby jejich vzájemná věc byla projednána rozhodcem (blíže k pojmu tzv. legis arbitri Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 8 n.). Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany v majetkových sporech, nýbrž představuje stranami sporu dohodnuté přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů“. Stejně tak v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 se uvádí, že „rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti civilnímu procesu odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním) spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále též jen "rozhodce"). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na § 106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám určovat kupř. takové otázky, jako jsou osoby rozhodců, procesní pravidla, místo konání rozhodčího řízení, ústní či písemný způsob projednání věci, nebo dokonce hlediska, podle nichž má být posouzena věc sama (§ 25 odst. 3 ZRR). Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčímu nálezu (§ 28 odst. 2 ZRR) rovněž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právní řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví ZRR. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů“. 4) Nesprávný je i právní názor nalézacího soudu, že „porušení povinnosti loajality je pak dáno i poškozením žalobce založením pohledávky vůči žalobci v situaci, kdy žalovaný narovnávanou pohledávku vůči žalobci neměl“. Smlouva (dohoda) o narovnání je právním nástrojem, kterým účastníci občanskoprávních vztahů upravují práva a povinnosti, který mezi nimi byla dosud sporná nebo pochybná (§ 1903 o.z.). Jedná se o právem předvídané a proto dovolené právní jednání, které je platné i v případě, že původní, smlouvou o narovnání upravovaný, právní vztah, neexistoval. Spornost ve smyslu § 1903 o.z., a proto i přípustnost uzavření smlouvy o narovnání je přitom dána i tehdy, pokud se některá ze stran této smlouvy mýlila v tom, zda jsou dány předpoklady pro její uzavření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1720/2019). Žalovaný, jako každý jiný účastník občanskoprávních vztahů, měl tedy právo uzavřít se žalobcem předmětnou dohodu o narovnání, pokud byl subjektivně přesvědčen, že půjčku ve výši 6 630 000 Kč poskytl žalobci on, ačkoliv se tak ve skutečnosti stalo prostřednictvím společnosti [právnická osoba], jejímž však byl žalovaný v době poskytování půjčky jediným společníkem (viz bod 22 a 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Vykládat povinnost loajality žalovaného vůči žalobci takovým způsobem, jak to učinil nalézací soud, ve skutečnosti znamená odepřít žalovanému jeho právo upravit podle něho sporná práva a povinnosti ve vztahu k žalobci, tj. bezdůvodně znevýhodnit žalovaného vůči jiným účastníkům občanskoprávních vztahů. Nalézací soud zaujetím tohoto právního názoru překročil meze povinnosti loajality tak, jak jsou upraveny ustanovením § 212 odst. 1 o.z., podle něhož „korporace nesmí svého člena bezdůvodně ... znevýhodňovat a musí šetřit ... jeho oprávněné zájmy“. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že se žaloba na jeho vyloučení ze společnosti žalobce zamítá. Odvolatel své odvolání doplnil obsáhlým podáním ze dne 19. ledna 2023. Uvedl, že soud spatřoval porušení povinnosti žalovaným, jakožto společníkem společnosti žalobce, zvlášť závažným způsobem ve skutečnostech, že: a) dne 30. 4. 2014 uzavřel v době, kdy byl jediným jednatelem žalobce, se žalobcem dohodu o narovnání, na jejímž základě vznikl žalobci vůči žalovanému nový závazek ve výši 5 630 000 Kč (dále jen „Dohoda“), přičemž tento nový závazek žalobce byl utvrzen smluvní pokutou v sazbě 0,3% denně z dlužné částky, b) žalovaný ve skutečnosti vůči žalobci pohledávku z titulu půjčky ve výši 5 630 000 Kč, která byla narovnána dohodou, neměl, c) dohoda obsahovala rozhodčí doložku, tj. rozhodčí smlouvu, podle níž mají být spory vzniklé na základě Dohody rozhodovány v rozhodčím řízení a že d) žalovaný před uzavřením dohody neoznámil valné hromadě žalobce záměr ji uzavřít podle § 51 odst. 1 z. o. k. Ke skutečnosti ad a) uvedl, že smlouva (dohoda) o narovnání je institutem, kterým účastníci občanskoprávních vztahů upravují práva a povinnosti, který mezi nimi byla dosud sporná nebo pochybná (§ 1903 o.z.) a že se jedná o právem předvídané a dovolené právní jednání s tím, že vykládat povinnost loajality žalovaného vůči žalobci takovým způsobem, jak to učinil nalézací soud, ve skutečnosti znamená odepřít žalovanému jeho právo upravit podle něho sporná práva a povinnosti ve vztahu k žalobci, tj. bezdůvodně zvýhodnit žalobce na úkor žalovaného. Žádný zákon totiž společníkovi korporace nezakazuje uzavřít s korporací smlouvu o narovnání, tj. použít ve vzájemných vztazích tento smluvní typ. To samé pak platí i pro použití institutu smluvní pokuty v dohodě, přičemž její ujednaná sazba 0,3% z dlužné částky denně, je aprobována ustálenou judikaturou a je proto v obchodní praxi běžně používána. Nárok na zaplacení této smluvní pokuty však nebyl vůči žalobci nikdy uplatněn a tato smluvní pokuta tedy nebyla žalobcem nikdy zaplacena. Podle odvolatele nalézací soud zaujetím svého právního názoru překročil meze zájmů společníka a společnosti tak, jak jsou upraveny ustanovením § 212 odst. 1 o.z., podle něhož „korporace nesmí svého člena bezdůvodně ... znevýhodňovat a musí šetřit ...jeho oprávněné zájmy“. Ke skutečnosti ad b) akcentoval, že podle ustálené judikatury je smlouva o narovnání platná i v případě, kdy původní, smlouvou o narovnání upravovaný právní vztah neexistoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. IV. ÚS 13/2000 a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. 32 Odo 1/2002 a ze dne 23. 11. 2014 sp. zn. 32 Odo 976/2003). Spornost nebo pochybnost ohledně narovnávaných práv a povinností ve smyslu § 1903 o.z. jsou subjektivní kategorie. Těmi subjekty, které právo či povinnost jako sporné hodnotí, jsou výlučně strany závazku. Sporným nebo pochybným může proto být i právo, které by u třetí osoby - například u soudu - žádnou pochybnost nevzbudilo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1720/2019). Soud prvního stupně pod bodem 28 odůvodnění napadeného rozsudku dospěl ke skutkovému zjištění, že „okolnost, že žalovaný uváděl i po datu uzavření dohody o narovnání jako věřitele sebe, je ... vysvětlitelná tím, že žalovaný s ohledem na svou účast ve společnosti [právnická osoba] nepřikládal význam rozlišování, zda je věřitelem společnost nebo on ...“. Z tohoto skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný byl v době uzavření dohodě subjektivně přesvědčen, že půjčku ve výši 5 630 000 Kč poskytl žalobci on, ačkoliv ji zřejmě ve skutečnosti žalobci poskytla společnost [právnická osoba], jejímž však byl žalovaný v době jejího poskytnutí jediným společníkem (viz skutkové zjištění uvedené pod bodem 29 odůvodnění napadeného rozsudku: „“ ... společnost [právnická osoba] poskytla žalobci v období března až května 2006 v hotovosti finanční prostředky v celkové výši 5 630 000 Kč, jež byly použity na výstavbu sportovního areálu“). Je proto nepochybné, že žalobce finanční prostředky ve výši 5 630 000 Kč v roce 2006 skutečně obdržel a že tyto finanční prostředky byly žalobcem použity v době, kdy byl žalovaný jediným společníkem a jednatelem žalobce, k podnikatelské činnosti žalobce, tj. v souladu s jeho zájmy. Soud prvního stupně pod bodem 70 odůvodnění napadeného rozsudku hodnotí jednání žalovaného z hlediska právního tak, že „ ... žalobce (soud prvního stupně měl zřejmě na mysli žalovaného) porušil zvlášť závažným způsobem svou povinnosti loajality i vlastním uzavřením dohody o narovnání výše uvedeného obsahu, kdy tak jednal v intenzivním střetu zájmů daném výší plnění, na které mu uzavřením dohody o narovnání vznikl nárok za situace, kdy za žalobcem neměl pohledávku, jež by měla být předmětem narovnání. Porušení povinnosti loajality je pak dáno i poškozením žalobce založením pohledávky vůči žalobci v situaci, kdy žalovaný narovnávanou pohledávku vůči žalobci neměl“. Toto právní hodnocení je však nesrozumitelné potud, pokud zde není uvedeno, zda žalovaný měl takto porušit povinnost loajality jako společník žalobce, anebo jako jeho jednatel (statutární orgán). Toto rozlišování je nezbytné, neboť společník může být ze společnosti vyloučen pouze za porušení povinnosti, která je uložena společníkovi, a nikoliv i povinnosti uložené statutárnímu orgánu (jednateli), pokud je společník současně i jednatelem: „pokud je společník společnosti s ručením omezeným současně jednatelem společnosti, je nutno rozlišovat mezi jeho povinnostmi jednatele a povinnostmi společníka. Pro porušování povinnosti jednatele nelze společníka ze společnosti vyloučit, a to ani při splnění všech ostatních podmínek podle § 149 obch.zák“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 1995 sp. zn. 7 Cmo 89/94). Povinnost nezbytné loajality je ustanovením § 159 odst. 1 o. z. výslovně stanovena pouze členům voleného orgánu společnosti, nikoliv i jejím členům (společníkům společnosti); jedná o povinnost loajality v užším slova smyslu. Společníkům společnosti ustanovení § 212 odst. 1 o. z. ukládá chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád (povinnost loajality v širším slova smyslu). Jedná se tedy o dvě rozdílné povinnosti, které není možné ztotožňovat či zaměňovat. Právní závěr soudu prvního stupně, že žalovaný, jako společník žalobce, „porušil zvlášť závažným způsobem svou povinnosti loajality i vlastním uzavřením dohody o narovnání výše uvedeného obsahu“, je proto právním názorem nesprávným, neboť povinnost loajality ve smyslu § 159 odst. 1 o. z. žalovaný, jako společník, vůči žalobci neměl a právem mu proto nebylo zakázáno, aby při uzavírání dohody vzal v úvahu své vlastní zájmy, byť by to snad i bylo v rozporu se zájmem žalobce. Žalovaný při uzavírání dohody splnil i standard stanovený ustanovením § 212 odst. 1 o. z., tj. povinnost chovat se čestně. Uzavření dohody žalovaným nelze totiž považovat za nečestné či nepoctivé jednání vůči žalobci, a to zejména vzhledem ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně, že „žalovaný s ohledem na svou účast ve společnosti [právnická osoba] nepřikládal význam rozlišování, zda je věřitelem společnost nebo on“; z uvedeného nevyplývá, že žalovaný takto jednal nepoctivě, v úmyslu žalobce poškodit. Podstatná z hlediska věci je pak i okolnost, že žalobce skutečně v roce 2006 předmětnou částku 5 630 000 Kč, byť zřejmě nikoliv od žalovaného, obdržel, že o tuto částku se zvýšila jeho aktiva (majetek) a že tyto finanční prostředky byly žalobcem použity k jeho podnikatelské činnosti (výstavba sportovního areálu). Ke skutečnostem ad c) a d) namítl, že žalovaný notifikační povinnost neporušil, neboť záměr uzavřít dohodu oznámil společnosti [právnická osoba]. dopisem ze dne 31. 3. 2014 dopisem. Tuto skutečnost potvrdil otec žalovaného [Jméno žalovaného] v postavení svědka. Soud prvního stupně tuto skutečnost nevzal za prokázanou, a to z jediného důvodu, a to že u svědka [Jméno žalovaného] je dána zřejmá motivace k nepravdivé výpovědi z důvodu jeho příbuzenského vztahu k žalovanému. Nedůvěryhodnost svědka [Jméno žalovaného] dovozuje dále soud prvního stupně i z toho, že nebyl při svém výslechu schopen vzpomenout si různé na detaily ohledně přípravy dohody, jejíž návrh vypracoval. Příbuzenský vztah k účastníkovi řízení obecně snižuje obecnou věrohodnost svědka, soud se však měl zabývat i tzv. věrohodností specifickou, tj. věrohodností tohoto svědka ve vztahu k předmětu jeho výslechu; to však soud prvního stupně neučinil. Pokud jde o potížích svědka [Jméno žalovaného] vybavit detaily vztahující se k přípravě dohody, soud prvního stupně nevzal vůbec v úvahu, že v době výslechu bylo svědkovi 80 let, takže potíže s pamětí lze u něj vzhledem k tomuto věku předpokládat. Z důkazů provedených před soudem prvního stupně nevyplynulo, že ohledně dohody porušil jako společník žalobce notifikační povinnost. Bez ohledu na výše uvedené i v případě, kdy by notifikační povinnost ohledně dohody byla porušena, nejednalo by se o porušení zaviněné, resp. o takové porušení, jež by bylo možné označit za porušení povinnost zvlášť závažných způsobem tak, jak má na mysli ustanovení § 204 odst. 1 z. o. k. Právní otázka, zda notifikační povinnosti podle § 55 odst. 1 z. o. k. podléhá i rozhodčí smlouva, kterou člen orgánu společnosti hodlá uzavřít s touto společností, byla s konečnou platností vyřešena až téměř po osmi letech po nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích shora rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022 č. j. 31 Cdo 1640/2022-188. Nejvyšší soud rozhodl v tomto dovolacím řízením rozsudkem ze dne 5. 10. 2022 č. j. 31 Cdo 1640/2022-188, přičemž k otázce, kvůli níž odvolací soud přerušil toto řízení, nezaujal žádný právní názor. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí pouze zcela obecně poznamenal, že „rozhodčí smlouva, na jejímž základě má případný spor mezi stranami smlouvy řešit místo obecného soudu soukromá osoba (rozhodce), bez jakýchkoliv pochybností zasahuje zájmy obchodní korporace‘ (bod 43 odůvodnění). Žalovaný proto stále trvá na svém stanovisku, že rozhodčí doložkou, která byla sjednána v dohodě, žalovaný žalobce jeho základního práva na soudní ochranu nezbavil, a to z důvodů, které uvedl v odůvodnění odvolání v podání ze dne 13. 9. 2020. Uzavření dohody žalovaným bylo na základě trestního oznámení žalobce prověřováno orgány činnými v trestním řízení pro podezření, že uzavřením dohody se žalovaný mohl dopustit trestného činu podvodu. Trestní řízení bylo ukončeno usnesením policejního orgánu č. j. KRPS-191121-113/TČ-2019-011681-MCH ze dne 21. 6. 2022 tak, že věc byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Z uvedeného vyplývá, že [tituly před jménem], jednatel žalobce, a statutární orgán společnosti [právnická osoba]., která je většinovým společníkem žalobce, je sám důvodně podezřelý ze spáchání zvláště závažných zločinů na úkor žalobce, spočívajících například ve vyvedení nemovitého majetku žalobce (hotel) v hodnotě desítek milionů korun na s ním spřízněné společnosti či v úhradách fiktivních faktur z finančních prostředků žalobce, které byly vystaveny těmito společnostmi. Posledně zmíněná okolnost (úhrady fiktivních faktur z finančních prostředků žalobce, které byly vystaveny společnostmi spřízněnými s ing. Karlem Vávrou) je také předmětem civilního řízení o náhradu škody ve výši 14 072 760,27 Kč na základě společnické žaloby, kterou žalovaný v zastoupení žalobce podal proti ing. Karlu Vávrovi a společnosti [právnická osoba].; řízení o společnické žalobě je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 100/2019. V případě, že by byl žalovaný ze společnosti žalobce vyloučen, žalovaný by mohl žalobce v řízení o společnické žalobě nadále podle § 160 z. o. k. zastupovat pouze v případě, že by prokázal, že má na vydání rozhodnutí o společnické žalobě právní zájem; pokud se to žalovanému nepodaří, soud řízení o společnické žalobě zastaví, neboť nelze pochopitelně předpokládat, že jediný zbylý společník žalobce, společnost [právnická osoba]., která je sama jedním ze žalovaných ve společnické žalobě, bude žalobce v řízení o společnické žalobě zastupovat. Podání žaloby na vyloučení ze společnosti představuje ze strany žalobce (reprezentované jeho jednatelem Ing. Karlem Vávrou) zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., jemuž nelze poskytnout právní ochranu. Toto jeho tvrzení je v dané věci tvrzením novým, je proto tvrzením, které je podle § 205a písm. f) o. s. ř. v odvolacím řízení přípustné. Navrhl, aby za účelem prokázání pravdivosti tohoto jeho nového tvrzení byly v odvolacím řízení provedeny následující důkazy: a) usnesení policejního orgánu č. j. KRPS-191121-113/TČ-2019-011681-MCH ze dne 21. 6. 2022 (přiloženo k tomuto podání), b) dotazem na policejní orgán (Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov - západ, oddělení hospodářské kriminality) o stavu trestního řízení, které je vedeno proti Ing. Karlu Vávrovi pod č. j. KRPS-295674/TČ-2021-011681-JZ, c) listiny se spisu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 74 Cm 100/2019, jež prokazují, že - žalobce nezaplatil soudní poplatek za podání společnické žaloby a za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně - [tituly před jménem] zmocnil advokáta [Jméno advokáta A], aby žalobce zastupoval v tomto řízení o společnické žalobě, d) rozsudek Krajského soudu v Praze dne 14. 12. 2022 č. j. 21 Co 276/2022-391 (v příloze tohoto podání). Na doplnění odvolání reagoval dne 23. ledna 2023 - tedy těsně před jednáním odvolacího soudu žalobce, který se vyjadřoval k jednotlivým skutečnostem následovně: K dohodě o narovnání Pokud žalovaný odkazuje na judikaturu, dle které je dohoda o narovnání platná i v případě, kdy původní, smlouvou o narovnání upravovaný právní vztah neexistoval, pak opět opomíjí, že v daném případě se žalovaný jakožto jednatel pokusil zavázat žalobce dohodou, kterou nebyl oprávněn uzavřít z důvodu střetu zájmů. Daná judikatura citovaná žalovaným je proto v tomto směru naprosto irelevantní. Jak pak žalobce opakovaně uváděl v řízení i v rozhodčím řízení, v daném případě je sporné, zda se vůbec jednalo o dohodu o narovnání, jejímž předpokladem je spornost nebo pochybnost ohledně narovnávaných práv a povinností. Dle žalobce je nereálné, aby byl dán spor či pochybnost, pokud na obou stranách vystupuje stejná fyzická osoba. Ostatně i ze samotné dohody o narovnání vyplývá, že strany činí nesporným, že věřitel má za dlužníkem z titulu smlouvy o půjčce ze dne 13. 7. 2004 a na základě smlouvy o postoupení ze dne 5. 3. 2010 pohledávku na zaplacení jistiny. Ostatně sám žalovaný, resp. postupník pohledávky, žalobce v rozhodčím řízení p. Vítek uvedl, že „Právě namísto tohoto splátkového kalendáře, jakožto dodatku ke smlouvě o půjčce, byla mezi SAB a Jiřím Šmídem, právním předchůdcem žalobce, uzavřena dohoda (o narovnání).“ Tuto informaci nemohl mít p. Vítek od nikoho jiného než od žalovaného. K osobě, která měla poskytnout prostředky žalobci Žalovaný tvrdí, že „byl v době uzavření dohody subjektivně přesvědčen, že půjčku ve výši 5.630.000,- Kč poskytl žalobci on, ačkoliv ji zřejmě ve skutečnosti žalobci poskytla společnost [právnická osoba] ... “ Pokud tomu tak bylo, pak nedává smysl, proč (i) žalovaný uzavíral dne 5. 3. 2010 smlouvu o postoupení pohledávky ze společnosti [právnická osoba] na svou osobu a (ii) v dohodě o narovnání je výslovně uveden odkaz na smlouvu o postoupení ze dne 5. 3. 2010. Dle žalobce se jedná o účelovou změnu tvrzení žalovaného poté, co soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení - viz body 42. - 45. rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce dále uvedl, že nepovažuje za nepochybné, že žalobce finanční prostředky ve výši 5 630 000 Kč v roce 2006 skutečně obdržel, naopak tuto skutečnost od počátku řízení popírá. Poskytnutí prostředků potvrzují pouze neurčité pokladní doklady, aniž by bylo doloženo, že se skutečně prostředky dostaly do majetku společnosti a odkud. K porušení povinnosti loajality žalovaným Žalovaný tvrdí, že „povinnost loajality ve smyslu § 159 odst. 1 o. z žalovaný, jako společník, vůči žalobci neměl a právem mu proto nebylo zakázáno, aby při uzavírání dohody vzal v úvahu své vlastní zájmy, byť by to snad i bylo v rozporu se zájmem žalobce.“ Žalobce odkazuje v tomto směru na rozsáhlou judikaturu ohledně povinnosti loajality společníka. Povinnost loajality pak rozhodně nelze dle žalobce vykládat tak, že společník může upřednostnit své zájmy v rozporu se zájmem žalobce tím způsobem, že dohodou o narovnání: založí neexistující, případně promlčenou pohledávku, kterou nemá společník uzavírající, nýbrž osoba s ním osobně a majetkově propojená, přičemž nedošlo k platnému postoupení pohledávky (nebyla dodržena forma a podmínky ust. § 196a obchodního zákoníku); sjedná smluvní pokutu 0,3 % denně v neprospěch žalobce; sjedná rozhodčí doložku zbavující žalobce práva na soudní ochranu zaručeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod; to vše takovým způsobem, že dohodu uzavře se společností, která je zastoupena jím samým, jednajícím ve střetu zájmů. Žalobce netvrdí, že žalovaný je povinen upřednostnit zájmy společnosti před svými zájmy, avšak rozhodně není oprávněn jakožto společník jednat takto zásadně v rozporu se zájmy společnosti. Pokud se pak žalovaný brání tím, že se jedná o porušení povinnosti jednatele a nikoli společníka, pak žalobce zdůrazňuje, že žalovaný uzavřel dohodu o narovnání sám za sebe jakožto fyzická osoba [Jméno žalovaného], přičemž druhou smluvní stranou byla společnost, zastoupena opět jím samým, ačkoli nebyl oprávněn společnost zastupovat, neboť byl ve střetu zájmů, čehož si měl být vědom. Žalovaný se tedy dopustil současně porušení povinnosti jednatele jednat s péčí řádného hospodáře, když podepsal dohodu o narovnání jako zástupce společnosti, a současně porušení povinnosti loajality společníka, když podepsal dohodu o narovnání sám za sebe, ačkoli si byl střetu zájmů vědom, resp. si jej měl být vědom. K bezdůvodnému obohacení Žalovaný argumentuje dále tím, že žalobci nelze ponechat dané plnění, neboť by se jím bezdůvodně obohatil. Žalovaný tedy sám tvrdí, že finanční prostředky byly poskytnuty žalobci bez právního důvodu (žalobce poskytnutí prostředků nadále rozporuje). V takovém případě však nic nebránilo poskytovateli prostředků, aby se domáhal jejich vydání z titulu bezdůvodného obohacení. Je pouze a jedině jeho vinou, že se nedomáhal vrácení v zákonné promlčecí lhůtě. K porušení notifikační povinnosti Žalovaný se brání dále tím, že notifikační povinnost neporušil. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 21 Cm 52/201865, rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 290/2019-95 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 31 Cdo 1640/2022-188, dle které je otázka porušení notifikační povinnosti již pravomocně vyřešena. Soud je v takovém případě rozhodnutím vázán, resp. z něj vychází - viz § 135 odst. 2 druhá věta o. s. ř. K probíhajícím trestním řízení Žalovaný sdělil soudu, že jeho prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo ukončeno. Toto má z pohledu žalobce jediný význam, a to, že dle orgánů činných v trestním řízení nedosahovalo porušení práva ze strany žalovaného takové intenzity, aby bylo na místě řešit jej za pomoci trestního práva. Pokud žalovaný uvádí, že „Ing. Karel Vávra, jednatel žalobce, a statutární orgán společnosti [právnická osoba], která je většinovým společníkem žalobce, je sám důvodně podezřelý ze páchání zvláště závažných zločinů na úkor žalobce“, pak nic takového ze skutečností sdělených žalovaným nevyplývá. Vyplývá z nich pouze to, že žalovaný podal trestní oznámení. O důvodnosti nic nevypovídá, neboť trestní stíhání nebylo dosud zahájeno. Navržené důkazní prostředky Žalovaný dále navrhl provedení dalších důkazů. Žalobce považoval tyto za irelevantní, nijak nesouvisející s předmětem řízení a odporující principu neúplné apelace. Dle názoru žalobce se jedná o účelovou snahu žalovaného oddalovat rozhodnutí soudu v dané věci a navrhl, aby bylo jejich provedení zamítnuto. Procesní stanovisko žalobce zůstalo neměnné - navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen jako věcně správný. Odvolacímu soudu bylo z jeho vlastní činnosti známo, že již bylo pravomocně skončeno řízení, vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 21 Cm 52/2018 o zrušení rozhodčího nálezu a následně před Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 290/2019 a poté před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 27 Cdo 3023/2020 (dále též jen „druhé řízení“ či ,,řízení o zrušení rozhodčího nálezu“). Dle sdělení dovolacího soudu ze dne 24. 8. 2021 nebylo ve věci doposud rozhodnuto s tím, že rozhodnutí lze očekávat do konce roku 2021, popř. začátkem roku 2022. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019 č. j. 21 Cm 52/2018-65 v této věci vyplývá, že v rámci tohoto řízení byla žalobcem společnost [Jméno žalobce]. a žalovaným [právnická osoba]. Tímto rozhodnutím byl zrušen rozhodčí nález s odůvodněním, že záměr žalovaného uzavřít smlouvu s žalobcem podléhá notifikační povinnosti ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 z. o. k. Jelikož uzavření rozhodčí smlouvy představuje významné omezení práv, tj. není to v zájmu žalobce, žalobce po zjištění této informace měl možnost uzavření této smlouvy zakázat dle ustanovení § 56 odst. 2 z. o. k. Notifikační povinnost nebyla dle soudu splněna, když žalobce, resp. nový jednatel, nenabyl a ani nemohl nabýt povědomí o této informaci, přičemž svou funkci vykonával s péči řádného hospodáře. Nový jednatel, který začal vykonávat funkci v dubnu 2015 tedy nabyl vědomost o dohodě až z výzvy žalovaného ze dne 5. 1. 2018, načež dne 11. 1. 2018 uplatnil námitku relativní neplatnosti dohody v rámci 6měsíční lhůty dle ustanovení § 48 z. o. k. Z uvedeného důvodu tak rozhodčí doložka byla shledána za neplatnou, následkem čehož byl rozhodčí nález zrušen. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. 6 Cmo 290/2019-95 byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 21 Cm 52/2018-65. Z rozhodčího nálezu ze dne 19. 12. 2018, č. j. 2104/2018-33, vydaného [právnická osoba], vyplývá, že v rámci rozhodčího řízení byl žalobcem [právnická osoba] a žalovanou společností [Jméno žalobce]., tj. žalobce v tomto řízení, když tímto nálezem byla uložena povinnost společnosti [Jméno žalobce]. zaplatit [adresa] částku 5 630 000 Kč s příslušenstvím, přičemž žaloba v rozsahu žalované smluvní pokuty ve výši 2 550 000 Kč byla zamítnuta. Společnosti [Jméno žalobce]. byla uložena tato povinnost z titulu závazku ze smlouvy o půjčce uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalobcem, tato pohledávka byla [právnická osoba] postoupena na žalovaného a žalovaný postoupil uvedenou pohledávku na [adresa], který se zaplacení této pohledávky domáhal v rozhodčím řízení. Odvolací soud aniž by předjímal výsledek druhého řízení, konstatoval, že nelze vyloučit případné zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 č. j. 6 Cmo 290/2019-95) dovolacím soudem, což by znamenalo, že by nebylo pravomocně rozhodnuto o zrušení rozhodčího nálezu. Otázka, zda žalovaný uzavřením předmětné dohody o narovnání, resp. uzavřením rozhodčí doložky v ní obsažené vyloučil „základní ústavně zaručené právo žalobce na soudní ochranu“, v důsledku čehož měl porušit povinnost loajality vůči žalobci, jež bude nepochybně řešena ve druhém řízení, je v tomto, tedy v „prvním řízení“, stěžejním argumentem, na kterém soud prvního stupně postavil své rozhodnutí (odvoláním napadené). Odvolací soud proto s odkazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 211 o. s. ř. dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro fakultativní přerušení prvního řízení do pravomocného skončení řízení před dovolacím soudem, neboť v dovolacím řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Učinil tak usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2021 č. j. 6 Cmo 370/2020-212, jež nabylo právní moci dne 14. 10. 2021 a jímž odvolací řízení až do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu přerušil. Dovolací soud rozhodnutím velkého senátu - usnesením ze dne 5. 10. 2020 č. j. 31 Cdo 1640/2022-188, jež nabylo právní moci dne 16. 11. 2022, uzavřel, že „Vyšel-li odvolací soud v poměrech projednávané věci z toho, že rozhodčí nález je „neplatný“, neboť je neplatná i rozhodčí smlouva, protože bývalý jednatel jednal při uzavírání dohody o narovnání za sebe i za společnost, aniž by o tom informoval valnou hromadu společnosti, přičemž společnost se bez zbytečného odkladu poté, kdy se o rozhodčí smlouvě dozvěděla, dovolala toho, že si rozhodčí smlouvou nepřeje být vázána, je jeho právní posouzení věci v konečném výsledku (ač nesprávně odkazuje na relativní neplatnost) - věcně - správné.“ a dovolání zamítl. Odvolací soud tudíž v řízení o vyloučení společníka Šmída z předmětné společnosti mohl pokračovat a také i pokračoval tím, že ve věci nařídil jednání. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal v rámci jednání u odvolacího soudu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v potřebném rozsahu. Rozsahu daném návrhem žalobce a jím tvrzených skutečností, jakož i návrhy žalovaného. Z důkazů zjistil všechny rozhodné skutečnosti. Nezjišťoval ovšem zásadní skutečnosti týkající se zcela primárního plnění společnosti [právnická osoba] poskytnutého ve prospěch společnosti - žalobce). Věc soud prvního stupně chybně posoudil po stránce právní, což je ovšem vzhledem k nekvalitě právní úpravy a vícečetnosti jejího výkladu pochopitelné. V prvé řadě se odvolací soud domnívá, že nelze směšovat práva a povinnosti jednatele coby statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným a společníka takové společnosti. Jinak řečeno, i když je jedna a tatáž osoba jednatelem a zároveň i společníkem společnosti s ručením omezeným, nejsou její práva a povinnosti plynoucí z jednoho postavení zaměnitelná s právy a povinnostmi plynoucími z druhého postavení. Tento závěr vyplývá nejenom ze zákona (viz dále), kde jsou jednotlivá práva a povinnosti upraveny jak pro jednatele, tak i pro společníka zcela samostatně a odděleně, přičemž zákon nestanoví žádnou výjimku pro osobu jsoucí v obapolném postavení, leč i z ústavního obecného principu, že nikdo nemůže mít více práv či povinností, než stanoví zákon, případně než stanoví dohoda, což pro případ společnosti s ručením omezeným znamená než co stanoví společenská smlouva (v rámci možné zákonné dispozice či možné smluvní volnosti). Je tedy třeba důsledně odlišovat práva a povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným a práva a povinnosti společníka společnosti s ručením omezeným. V daném případě byl žalobkyní podán návrh na vyloučení žalovaného coby společníka z předmětné společnosti s ručením omezeným, tedy návrh dle § 204 z. o. k. Podle toho ustanovení se společnost u soudu může domáhat vyloučení společníka, který porušuje zvlášť závažným způsobem svou povinnost, ačkoliv byl k jejímu plnění vyzván a na možnost vyloučení písemně upozorněn. Povinnost učinit výzvu není dána, jestliže porušení povinnosti mělo právní následky, které nelze odstranit. Za další je nutné vyložit ust. § 55 a § 70 z. o. k. v rozhodném znění, tedy ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020. Toto znění je rozhodné proto, že skutky vytýkané žalobkyní žalovanému se měly udát v daném časovém prostoru (vyjma prvotní půjčky ze strany společnosti [právnická osoba] žalobkyni a následného postoupení pohledávky z ní). Podle § 55 z. o. k. „Hodlá-li člen orgánu obchodní korporace uzavřít s touto korporací smlouvu, informuje o tom bez zbytečného odkladu orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. Zároveň uvede, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena. To platí obdobně pro smlouvy mezi obchodní korporací a osobou členovi jejího orgánu blízkou nebo osobami jím ovlivněnými nebo ovládanými. Člen orgánu splní povinnosti podle odstavce 1 i tím, že informuje nejvyšší orgán, ledaže sám jako jediný společník vykonává jeho působnost. Kontrolní orgán podá nejvyššímu orgánu zprávu o informacích, které obdržel podle odstavce 1, případně o jím vydaném zákazu podle § 56 odst. 2.“ Podle § 70 z. o. k. ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020 „Ustanovení tohoto dílu a dílu 7 s výjimkou § 44 odst. 1, § 45, 48, § 54 až 56 a § 61 odst. 1 se nepoužijí na nejvyšší orgán kapitálové společnosti a družstva“. Z uvedeného by tedy na základě doslovného výkladu plynulo, že se ust. § 54 - 56 z. o. k. použijí též i na společníky společnosti s ručením omezeným (dokonce i na akcionáře akciové společnosti), pročež tito by měli mít tam definovanou notifikační povinnost. Takovýto výklad však odvolací soud z níže uvedených důvodů nesdílí. Ztotožňuje se se závěry J. Lasáka in. Lasák,j., Pokorná J., Čáp Z., Doležil T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díle. Praha : Wolters Kluwer, a.s. 2014 s. 586 - 587. Účelem ustanovení o střetu zájmů a o kontrole nároků na plnění je řešení problémů zmocnění (agency problems), které vznikají v obchodní korporaci v momentě, kdy společníci svěřují obchodní vedení jiným osobám - profesionálním manažerům. U společníka však problémy zmocnění pouze z titulu jeho účasti na valné hromadě nevznikají, případné problémy obdobného typu vznikající u majoritních společníků (zneužití většiny) řeší ustanovení koncernového práva. Za správný je tak nutné považovat výklad, že ust. § 54 až 57 z. o. k. o střetu zájmů se na společníky resp. akcionáře nepoužijí, a to i z důvodu, že zákon (na rozdíl od občanského zákoníku) používá pojmu členství v souvislosti se členy voleného orgánu obchodní korporace, nikoliv v souvislosti s účastí v nejvyšším orgánu obchodního korporace…; například i § 54 odst. 1 z. o. k. předpokládá, že ke střetu zájmů má dojít pro výkon funkce člena orgánu, přičemž však účast v nejvyšším orgánu obchodní korporace resp. společnosti s ručením omezeným výkonem funkce není. Lpění jen na doslovném výkladu a nikoli zohlednění teleologického výkladu by ad absurdum znamenalo, že akciové společnosti s rozsáhlou strukturou akcionářů by musely konat valnou hromadu resp. její zasedání permanentně, což jistě není ani reálné, ani logické, takový závěr je zjevně absurdní. Platí tedy, že ust. § 54 - 56 z. o. k. v rozhodném znění, tedy i tzv. notifikační povinnost dle § 55 odst. 1 z. o. k. v rozhodném znění, se na společníka společnosti s ručením omezeným nevztahuje. V daném případě je zásadní stanovit, jaké povinnosti měl v dané společnosti žalovaný coby společník v konfrontaci s žalobkyní tvrzenými porušeními jeho povinností. Prvním skutkem jsoucím v rozporu s principem loajality resp. majícím být porušením povinnosti loajality žalovaným bylo dle žalobkyně, že žalovaný za žalobkyni ve funkci jednatele uzavřel dohodu o narovnání se sebou samým, datovanou ke dni 30. 4. 2014. Jak ovšem tvrdí sama žalobkyně, učinil tak žalovaný ve funkci jednatele, pročež sice mohl takovým jednáním porušit povinnosti jednatele, nikoli však povinnosti společníka, když společník za společnost jednat nemůže. V působnosti resp. právech a povinnostech společníka společnosti s ručením omezeným nejenom že není jednání za společnost (až na zákonem stanované výjimky viz např. společnická žaloba dle § 157 a násl. z. o. k.), ale ani být nemůže, když toto je potud oprávněním jednatele coby statutárního orgánu (viz § 194 a násl. z. o. k.). Nelze-li žalovanému coby společníkovi přičítat jeho jednání coby jednatele, nelze v takovém jednání spatřovat porušení povinností společníka, když společník žádnou povinnost, ba ani právo jednat za společnost nemá. Jinak řečeno, nemůže být porušením povinnosti společníka to, co nespadá do jeho „působnosti“ resp. k čemuž jej jeho postavení společníka nejenom neopravňuje, ale tím spíše nemá povinnost tak činit, něco, k čemu je oprávněn volený funkcionář - statutární orgán. Zřejmost tohoto závěru je patrná z možné situace, kdy jednatelem s.r.o. je osoba odlišná od společníka, jednání jednatele je normováno zcela jinými zákonnými, případně smluvními ustanoveními (společenské smlouvy), než jednání společníka. Nebylo by tak samozřejmě jakkoli možné, aby společníkovi byla přičítána pochybení jednatele. Jestliže tedy jedna a tatáž osoba jsoucí v postavení společníka a zároveň jednatele činí právní jednání při výkonu své funkce jednatele, nelze toto jednání přičítat této osobě coby společníkovi. Opak by vedl k absurdnímu závěru, že tato osoba je oprávněna činit jednání jednatele i jen coby společník, což samozřejmě neplatí. Práva a povinnosti společníka a práva a povinnosti jednatele jsou zcela odlišná a musí být kategoricky bez významu, zda je společníkem jiná osoba než jednatel, či zda je v obou postaveních jediná osoba. Výjimku by mohl stanovit zákon, ten tak však nečiní. Nicméně, i kdybychom pominuli výše jmenovanou thesi a uvolili smíšení odpovědností z postavení jednatele a společníka (s čímž odvolací soud zásadně nesouhlasí), nebylo v řízení prokázáno, že by „prapůvod“ následných jednání žalovaného coby jednatele neexistoval. Nebylo prokázáno, že narovnávaná pohledávka resp. její základ mající pocházet z roku 2004, kdy měla žalobkyni půjčit předmětnou částku 5 630 000 Kč společnost patřící v té době též žalovanému ([právnická osoba]), nevznikla a netrvala. Tedy nebylo prokázáno, že si žalobkyně tehdy nepůjčila žalovanou částku od společnosti [právnická osoba], patřící též i žalovanému coby společníkovi. Naopak, jeví se z hlediska majetkového resp. finančního logické, že v té době se žalovaný snažil o rozvoj žalobkyně, poskytl jí tímto způsobem půjčku, resp. ji poskytl prostřednictvím jmenované společnosti, přičemž ovšem tato půjčka nebyla řádně zaúčtována resp. zdokladována. To však neznamená, že by půjčka poskytnuta nebyla; ostatně ani žalobkyně v řízení netvrdila, že by jí půjčka tehdy nebyla poskytnuta. Následná právní jednání žalovaného - smlouva o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2010, byla pak jen logickou snahou žalovaného nepřijít o půjčené peníze. To jej ovšem neomlouvá z jednání činěných z pozice jednatele žalobkyně. Tím, že je smlouva o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2010 neplatná, jak správně dovodil soud prvního stupně (s jeho závěry ohledně neplatnosti jak skutkovými, tak i právními se odvolací soud ztotožňuje) ovšem neznamená porušení povinností žalovaného jako společníka. Neznamená ani, jak chybně dovozoval soud prvního stupně, neexistenci výše jmenované - prvotní pohledávky. K otázce postoupení pohledávky společnosti [právnická osoba] na [Anonymizováno] dne 5. 3. 2010 lze ještě poznamenat, že v té době byl [Anonymizováno] jednatelem společnosti [právnická osoba] a potud bylo jeho povinností jednat s péčí řádného hospodáře (i) za tuto společnost. Nelze tudíž obdobné jednání za žalobkyni považovat za porušení jeho povinností společníka. Další žalobkyní tvrzenou skutečností je porušení tzv. notifikační povinnosti dle § 54 a násl. z. o. k. Jak výše vyloženo, tato notifikační povinnost se nevztahovala na společníky, pročež k jejímu porušení žalovaným coby společníkem dojít nemohlo. Není potud podstatné, zda došlo k jejímu porušení žalovaným coby jednatelem žalobkyně. Tím, že žalovaný jako společník neporušil svoji notifikační povinnost, jež na společníka v rozhodné době nedopadala (čemuž kromě výše uvedeného nasvědčuje i vyjasňující novelizace ust. § 55 odst. 1 z. o. k. (viz zák.č. 416/2022 Sb.), jenž záměrně pro vyjasnění situace doplnila u člena orgánu pojem „voleného“), nemohl porušit a ani neporušil ani povinnost loajality dle § 212 odst. 1 o.z. Podle tohoto zákonného ustanovení se člen korporace přijetím členství v této korporaci vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. K dohodě o narovnání mezi žalobkyní a žalovaným uvádí odvolací soud následující. Vzhledem ke svému závěru o střetu zájmů žalobkyně a žalovaného a absenci použití ust. § 54 a násl. z. o. k. ve znění do 31. 12. 2020 na žalovaného coby společníka nelze souhlasit se soudem prvního stupně ani v tom, že by uzavření dohody o narovnání v rozporu se jmenovanými ustanoveními bylo porušením povinnosti loajality žalovaného coby společníka předmětné společnosti s ručením omezeným, tedy coby člena korporace (viz § 212 odst. 1 věta první o.z.). Naopak, vzhledem k tomu, že absolutní neplatnost postoupení pohledávky resp. dohody o tom ze dne 5. 3. 2010 byla dovozena až soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí (2. 9. 2020), byla logickou snaha žalovaného coby věřitele (resp. do rozhodnutí soudu prvního stupně jím domnělého věřitele) o to, aby mu byl dlužnicí - žalobkyní, dluh zaplacen. Tím spíše je to logické a pochopitelné ve světle skutkových zjištění soudu prvního stupně a výše řečeného ohledně absence řádného zaúčtování tzv. primární pohledávky. Žalovaný zřejmě stál před rozhodnutím, zda odpustit žalobkyni coby dlužnici svoji pohledávku či nikoli. Ani ze zákona, ani ze společenské smlouvy předmětné společnosti, tím spíše pak z ust. § 212 odst. 1 o.z. nevyplývá, že společník musí upřednostnit zájmy společnosti, jejímž je společníkem, před svými osobními zájmy. To zajisté nikoli. Opačný názor by vedl k absurdním závěrům o tom, že by společník, jemuž společnost řádně a včas nevyplatila jeho podíl na zisku či podíl na likvidačním zůstatku, poruší povinnost loajality, bude-li po ní svoji pohledávku vymáhat, případně i soudně - v takovém případě by musely být takové žaloby zamítány pro zneužití práva. Tak se však samozřejmě neděje. Není povinností společníka obchodní společnosti upřednostnit zájem společnosti před svým zájmem. Povinnost loajality společníka směřuje především vůči třetím osobám, tedy má se chovat a jednat přinejmenším tak, aby byly zájmy společnosti chráněny, resp. aby jeho jednání neznevýhodnilo společnosti oproti jiným obchodním korporacím. Vedle toho působí povinnost loajality i dovnitř společnosti, nicméně hranicí tohoto působení jsou jeho osobní zájmy, viz výše. Odvolací soud nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právo domáhat se vyloučení žalovaného ze společnosti nebylo promlčeno, když nový jednatel se o uzavření Dohody o narovnání dozvěděl až z přípisu zástupce [adresa] z 5. 1. 2018, přičemž byl dán rozpor zájmů žalobce a žalovaného stran otázky Dohody o narovnání. Ust. § 619 odst. 2 ve spojení s § 629 o.z. normuje, že tříletá promlčecí lhůta počíná běžet od okamžiku, kdy se o okolnostech rozhodných pro běh promlčecí lhůty oprávněná osoba dozvědět měla a mohla. Oprávněnou osobou zde není osoba [právnická osoba], leč osoba žalobkyně (žalobkyně je právnickou osobou), pročež ta se o dohodě mohla a měla dozvědět nejdéle bez zbytečného dokladu poté, co se novým - jediným jednatelem stal [právnická osoba], tedy bez zbytečného odkladu ode dne 14. 4. 2015. Takovým dnem tedy měl být přinejmenším den vyhotovení řádné účetní závěrky za rok 2015, tedy 31. 12. 2015. Promlčecí lhůta tedy marně uplynula dne 31. 12. 2018. Nárok žalobkyně byl tudíž promlčen, nicméně byl by promlčen dokonce i tehdy, bylo-li by počítáno jako s koncem lhůty s datem 30. 6. 2016 coby posledním dnem nutným ke schválení řádné účetní závěrky valnou hromadou. Podle odvolacího soudu byl výše uvedený nárok na vyloučení společníka - žalovaného ze žalované společnosti promlčen. I kdyby nikoli, pak nejsou dány důvody pro jeho vyloučení, když všechny skutky tvrzené žalobkyní, v nichž mělo spočívat jeho jednání dle § 204 z. o. k. porušování své povinnosti zvlášť závažným způsobem, buďto nečinil jako společník, nebo jednáním v nich obsaženým neporušil žádnou svojí povinnost společníka, protože žádná taková povinnost neexistovala. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výrocích I. a III. tak, jak je uvedeno ve výroku odvolacího soudu žalobu zamítl, ve výroku II. jej podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil. Separace nákladů, o níž bylo výrokem II. rozhodnuto byla totiž soudem prvního stupně posouzena zcela správně ve všech rovinách. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalovanému. Žalobce je tudíž povinen nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalovanému. Ty sestávají z odměny advokáta za 6 úkonů právní služby v celkové výši 18 600 Kč (příprava a převzetí zastoupení ze dne 22. 1. 2020, vyjádření ve věci ze dne 13. 2. 2020, účast na jednání před soudem prvního stupně dne 29. 7. 2020 a 26. 8. 2020, odvolání ze dne 15. 10. 2020 a účast na jednání odvolacího soudu dne 24. 1. 2023, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4, písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 3 100 Kč) a náhrady hotových výdajů v celkové výši 1 800 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč), náhrady cestovného v celkové výši 1 139,03 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 200 (12 x 100 Kč dle § 14 vyhlášky) K tomu je třeba přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 4 775,19 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, celkem se jedná o částku ve výši 29 514,22 Kč, jež je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta coby zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě ke splnění povinnosti dle ust. § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř. Odvolací soud v souvislosti s podáním odvolání přiznal odměnu jen za odvolání - coby náklad potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, nepřiznal však požadovanou odměnu za doplnění odvolání coby úkon právní služby, neboť se v tomto případě již nejednalo o náklad potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva, jelikož odůvodnění odvolání mohlo být obsaženo a učiněno již v odvolání ze dne 15. 10. 2020. Dále si zástupce žalovaného vyúčtoval náhradu za promeškaný čas v celkové výši 800 Kč, a to za 8 započatých půlhodin v souvislosti se dvěma cestami k soudu prvního stupně a zpět (32 minut na jednu cestu), avšak k odvolacímu soudu byla uskutečněna jen jedna cesta, uvedl 4 započaté půlhodiny, avšak vyúčtoval nesprávně 800 Kč namísto 400 Kč. Dále nesprávně byla vyúčtována náhrada cestovného a náhrada za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč nebyla vyúčtována vůbec (byla mylně opomenuta).