6 To 95/2011

Rubrum

Provádění odorologické expertízy Vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř., o němž je třeba obhájce vyrozumět ve smyslu § 165 odst. 3 tr.ř., nejsou úkony spojené s využitím operativně pátracích prostředků ani úkony znalce spojené s přípravou a vypracováním znaleckého posudku. Odorologická expertíza a veškeré úkony s ní související se svým charakterem blíží znaleckému posudku, a proto není potřeba obhájce o takovémto úkonu vyrozumívat. Neúčast obhájce na tomto úkonu tak nemá žádný vliv na procesní účinnost tohoto důkazu v soudním řízení.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 25. října 2011 odvolání státního zástupce a obžalovaných Z. D., R. Ž., J. K., L. K. a L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1.8.2011, č.j. 50 T 4/2011-2972, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

Podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. se z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu.

Poučení

O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.8.2011, č.j. 50 T 4/2011–2972, byli obžalovaní Z. D., R. Ž., J. K., L. K. a L. S. uznáni vinnými trestnou činností, která byla v případě obžalovaného Z. D. právně kvalifikována jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku (v bodech 1-4), přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku (v bodech 1-4), přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku (v bodě 4), zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku (v bodech 6, 12, 14) a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku (v bodech 6, 12, 14). Trestná činnost obžalovaného J. K. byla nalézacím soudem právně kvalifikována jako dvojnásobný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku (v bodech 1-3, 6-14 a 16), dvojnásobný přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku (v bodech 1-3, 6-14 a 16) a přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku (v bodě 16). V případě obžalovaného L. K. byla trestná činnost jmenovaného právně kvalifikována jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku (v bodě 15) a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr.zákoníku (v bodě 15). Pokud jde o obžalovaného L. S., jeho trestná činnost byla soudem prvního stupně právně kvalifikována jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku (v bodech 1, 3) a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku (v bodech 1, 3). Konečně trestná činnost obžalovaného R. Ž. byla právně kvalifikována jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr.zákoníku (v bodech 2, 4, 5, 10, 14, 15, 16), přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku (v bodech 2, 4, 5, 10, 14, 15, 16) a přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku (v bodě 16). Za výše uvedenou trestnou činnost byli obžalovaní odsouzeni k následujícím trestům. Obžalovaný Z. D. podle § 173 odst. 2 tr.zákoníku za použití‚ § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný J. K. podle § 173 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obžalovaný L. K. byl odsouzen za výše uvedené trestné činy a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25.1.2011, č.j. 1 T 223/2010-77 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23.3.2011, sp. zn. 5 To 52/2011, podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obžalovaný L. K. podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tomuto obžalovanému byl dále podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. Ohledně tohoto obžalovaného bylo také rozhodnuto tak, že podle § 43 odst. 2 tr.zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 25.1.2011, č.j. 1 T 223/2010-77 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23.3.2011, sp. zn. 5 To 52/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obžalovaný L. S. byl podle § 173 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Konečně obžalovaný R. Ž. byl podle § 173 odst. 2 tr.zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dalším výrokem zmíněného rozsudku bylo ve smyslu § 101 odst. 1 písm. c) tr.zákoníku uloženo ochranné opatření – zabrání věci, a to vysílačky MOTOROLA, která je přílohou spisu. Soud prvního stupně také rozhodl v rámci adhezního řízení, a to jednak ve smyslu § 228 odst. 1 tr.ř., když zavázal jednotlivé obžalované k náhradě způsobené škody a dále pak ve smyslu § 229 odst. 2 tr.ř., když odkázal ve výroku naznačené poškozené se zbytkem jejich nároků na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně obsahuje též zprošťující výroky, když ve smyslu § 226 písm. c) tr.ř. byli Z. D., R. Ž., J. K., L. K. a L. S. zproštěni obžaloby pro skutky, které jsou uvedeny pod body 1) - 12) na straně 16 - 20 výroku napadeného rozsudku, v nichž byly obžalobou spatřovány v případě obžalovaného Z. D. trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr.zákona, dále pak zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr.zákoníku a konečně přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. V případě obžalovaného J. K. obžaloba v těchto skutcích spatřovala naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr.zákona, trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr.zákona, zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku. U obžalovaného L. K. byl ve výše uvedeném jednání obžalobou spatřováno naplnění zákonných znaků trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr.zákona, a dále zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. U obžalovaného L. S. spatřovala obžaloba ve výše uvedených jednáních naplnění zákonných znaků trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr.zákona a dále zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku. Konečně v případě obžalovaného R. Ž. bylo ve výše uvedených jednáních spatřováno obžalobou naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr.zákona, zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr.zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr.zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr.zákoníku. V rámci zprošťujícího výroku rozhodl také nalézací soud ve smyslu § 229 odst. 3 tr.ř. a odkázal příslušné poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Shora naznačený rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními státního zástupce a všech obžalovaných. Pokud jde o opravný prostředek státního zástupce, pak z jeho úvodu se podává, že je zaměřen do výroku o vině a trestu a je podán v neprospěch všech obžalovaných. Státní zástupce konstatuje, že především nesouhlasí s názorem nalézacího soudu v tom směru, že výpověď obžalovaného J. K. ze dne 3.5.2010 je výpovědí procesně nezpůsobilou, když navíc v této souvislosti poukázal na to, že soudem nebylo podrobně rozvedeno, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl. Státní zástupce má naopak za to, že výslech obviněného ve vztahu k dalším spolupachatelům je nutno považovat za neodkladný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr.ř. Odvolatel poukázal na definici neodkladného úkonu, kterým je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán s ohledem na okolnosti věci nemůže vyčkávat, zda bude zjištěn ještě další pachatel nebo zda bude takový známý spolupachatel zadržen, či bude jinak zajištěna jeho účast na úkonech trestního řízení. Z těchto důvodů je výslech obviněného považován, dle soudní praxe v trestním řízení, za úkon neodkladný ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jimž do té doby nebylo sděleno obvinění, respektive vůči nimž nebylo zahájeno trestní stíhání, pro objektivní překážky, za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídá ke společné trestné činnosti, spáchané s dalšími takovými pozdějšími spoluobviněnými. Podle názoru státního zástupce všechny výše naznačené podmínky byly v této konkrétní věci splněny. Protokol o výpovědi obviněného J. K., který státní zástupce pokládá za neodkladný úkon podle § 160 odst. 4 věta první tr.ř., lze pak podle jeho názoru přečíst podle § 207 odst. 2 tr.ř. a použít jej ve vztahu k ostatním spoluobžalovaným. Údaje v něm uvedené lze pak užít jako podklad sloužící pro rozhodnutí o vině dalších spolupachatelů. V souvislosti s tímto názorem pak státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 2 Tzn 9/96, nebo 5 Tdo 1392/2007. Odvolatel tedy konstatuje, že podle jeho názoru výpověď obžalovaného J. K. ze dne 3.5.2010 je procesně způsobilá a je nutno k ní při rozhodování o vině všech obžalovaných přihlížet jako k relevantnímu důkazu. Podle odvolatele výpovědi obžalovaného J. K., společně s výpověďmi obžalovaných D. a Ž., ve spojení s dalšími důkazy, tedy pachovými stopami, výpověďmi poškozených a svědků a znaleckými posudky, ale i dalšími důkazy, vytváří ucelený řetězec důkazů, na jejichž základě je možné rozhodnout o vině i trestu všech obžalovaných v intencích podaných obžalob, a to i v případech, kdy byla na místě činu nalezena pouze jedna pachová stopa. Při úvahách o vině je třeba dle státního zástupce přihlédnout k tomu, že důkaz pachovou stopou nestojí osamoceně, ale je podporován i dalšími skutečnostmi, především stejným způsobem páchání trestné činnosti. Tento stejný způsob provedení trestné činnosti se dle odvolatele projevuje nejen výběrem zejména samostatně žijících osob velmi vysokého věku, ale i charakterem napadení obětí, jejich znehybněním pomocí lepících pásek, kabelů, provazů, ale i způsobem a organizací prohledávání jednotlivých domů. Podle názoru státního zástupce tedy soud prvního stupně pochybil, neboť při hodnocení věci nepřihlédl ke všem důkazům, které byly v řízení provedeny, důsledně se nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí, a vyvodil tak nesprávné závěry o vině obžalovaných. Právě na základě těchto nesprávných závěrů pak bylo u obžalovaných D., Ž., J. K., L. K. a S. v části žalovaného jednání rozhodnuto o zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. c) tr.ř. V další části opravného prostředku brojí pak státní zástupce proti trestům, které byly jednotlivým obžalovaným uloženy. Nejprve rekapituluje úvahy nalézacího soudu, jimiž tento odůvodnil své rozhodnutí o jednotlivých uložených trestech. Státní zástupce pak v reakci na tyto úvahy konstatuje, že uložené tresty se jeví nepřiměřeně mírné. Odvolatel poukázal na to, že nalézací soud uložil obžalovaným tresty odnětí svobody v rozmezí od 3,5 do 8,5 roku, když uvedl, že při stanovení výše trestu přihlédl mimo jiné k přitěžujícím okolnostem, jakým je počet trestných činů a počet útoků. Podle názoru odvolatele lze mít za to, že nalézací soud nesprávně hodnotil polehčující, ale zejména přitěžující okolnosti, když okolnosti polehčující nepřiměřeně vyzdvihl a naopak okolnostem přitěžujícím nedal dostatečný význam. Odvolatel má zejména za to, že nalézací soud nepřihlédl k tomu, že obžalovaní se trestné činnosti dopouštěli po delší dobu, opakovanými útoky, za použití hrubého násilí, které směřovalo vůči starým, nemohoucím lidem, když nejstarší z nich v době činu měl 90 let. Při svých úvahách dále nezohlednil všechny přitěžující okolnosti, především to, že trestné činnosti se obžalovaní dopouštěli s rozmyslem, ze ziskuchtivosti, že trestné činy spáchali lstí, využili bezbrannosti poškozených, činy spáchali na osobách vysokého věku a nemohoucích a také v některých případech spáchali trestné činy na více osobách. Koneckonců spáchali také více trestných činů. Podle mínění státního zástupce tedy není pochyb o tom, že na straně obžalovaných stojí řada přitěžujících okolností, uvedených v ustanovení § 42 písm. a), b), c), d), h), m), n) a e) tr.zákoníku. Odvolatel také vytýká nalézacímu soudu, že se tento nevypořádal s následky, které trestná činnost obžalovaných zanechala na zdraví poškozených. Pět poškozených utrpělo v důsledku jednání obžalovaných těžkou újmu na zdraví, někteří poškození se potýkají s těžkými následky doposud a nelze vyloučit, že si těžké následky ponesou celý život. Také je třeba přihlédnout k tomu, že i bez vzniku následků ve formě těžké újmy na zdraví, např. posttraumatické stresové poruchy nebo jiné duševní choroby, se poškození dosud obávají o svůj život, byli nuceni ve svých domácnostech přijmout bezpečnostní opatření, někteří z poškozených mají strach ve svých domech vůbec nocovat a došlo tak k výrazné změně kvality jejich života. Státní zástupce poukázal na to, že všichni obžalovaní byli, pokud jde o rozsah trestné činnosti tak, jak je vymezen obžalobami, ohroženi trestem odnětí svobody v rozpětí od 5 do 12 roků. Vzhledem k rozhodnutí soudu o vině, pak byla jiná situace pouze u obžalovaného L. K., který jako jediný byl ohrožen trestní sazbou v rozpětí 2 - 10 roků. Tomuto obžalovanému byl pak uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. V případě všech obžalovaných byly tresty ukládány v první polovině zákonné trestní sazby. Takto uložené tresty se dle státního zástupce jeví ve vztahu ke všem okolnostem případu jako nepřiměřeně nízké, nezohledňující přitěžující okolnosti, stojící na straně všech obžalovaných. Státní zástupce konstatuje, že v případě obžalovaných D., J. K. a Ž. bylo možno považovat za polehčující okolnost i jejich částečné doznání, avšak s ohledem na jeho minimální rozsah nelze tuto polehčující okolnost jakkoliv přeceňovat. Podle státního zástupce je třeba zejména přihlédnout k výše naznačeným okolnostem přitěžujícím, které jsou natolik zásadní, že měly najít odezvu v uložených trestech, což se ovšem nestalo. V rámci petitu opravného prostředku pak státní zástupce navrhl, aby odvolací soud na základě výše naznačeného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), e) tr.ř. zrušil, a to ve výroku o vině i trestu a aby podle § 259 odst. 5 tr.ř. (zřejmě má být uveden § 259 odst.1 tr. ř.), věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Opravný prostředek obžalovaného Z. D. byl v písemné podobě zpracován a odůvodněn jeho obhájcem JUDr. P. K. V úvodu tohoto opravného prostředku konstatuje obžalovaný, že své odvolání podává do výroků o vině u skutků, popsaných ve výroku rozsudku pod body 4, 6 a 12, tedy do výroků, jimiž byl uznán vinným, že dne 15.4.2009 kolem 08:30 hod. ve V. M., dne 8.1.2010 kolem 13:00 hod. v B. a dne 5.3.2010 kolem 22:00 hod. v K., spáchal trestnou činnost. Stejně tak podává obžalovaný odvolání do výroku o trestu, který se mu jeví nepřiměřený, a rovněž se odvolává do výroku o náhradě škody. Na druhé straně obžalovaný D. výslovně uvedl, že odvolání není podáváno do výroku o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř. pod body 6) a 9) výroku o zproštění obžaloby. Odvolatel konstatuje, že nalézací soud provedl neúplné dokazování, z provedených důkazů vyvodil nesprávné skutkové i právní závěry a nerespektoval ve svém rozhodnutí judikáty vyšších soudů a nálezy Ústavního soudu. Obžalovaný připouští, že se podílel na spáchání skutků, popsaných ve výroku rozsudku pod body 1, 2, 3 a 14. Ke spáchání těchto skutků se od počátku trestního řízení doznal, popsal shodně s později provedenými důkazy svoji účast na těchto skutcích a projevil nad spácháním těchto skutků lítost, a to nejen tím, že zaslal poškozeným omluvné dopisy a nadále pravidelně poskytuje ve splátkách dle svých možností peněžní náhradu škody, ale i svým postojem k trestnímu řízení. Obžalovaný konstatuje, že pokud byl nalézacím soudem uznán vinným ze skutků, popsaných ve výroku o vině pod body 4, 6 a 12, pak on spáchání těchto skutků od samého počátku popírá. Poukazuje na to, že se takto hájí přesto, že žádný důvod k popírání nemá, neboť se v podstatě k protiprávnímu jednání shodné právní kvalifikace u výše naznačených skutků doznal. Obžalovaný akcentuje, že v celém řízení se za rozhodující důkaz označují pachové stopy. Podle jeho názoru je ovšem pachová stopa pouze operativně pátracím prostředkem, sloužícímu k objasnění trestné činnosti, která měla být v podstatě indicií pro orientaci dalšího zaměření práce operativně pátracích orgánů. Vzhledem k povaze pachové stopy nelze jednotlivou pachovou stopu objektivně popsat, její obsah graficky či jinak zachytit a výsledky porovnání pachových stop psem nemůže orgán činný v trestním řízení jiným způsobem přezkoumat a tedy nemůže je proto ani náležitě zhodnotit. Judikatura k problému pachových stop uvádí, že pachová stopa obžalovaného nalezená na místě činu, je pouze podpůrným důkazem, který může přispět k usvědčení obžalovaného, pokud existují jiné přímé důkazy, které jeho vinu dokazují, eventuelně když existují jiné nepřímé důkazy, které tvoří řetězec důkazů, který nevykazuje žádné mezery a nevyvolává důvodné pochybnosti. Obžalovaný s odkazem na nálezy Ústavního soudu konstatuje, že na základě pachové stopy jako nepřímého a podpůrného důkazu je možno učinit závěr, že určitá osoba se v blíže neurčené době pravděpodobně na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. Obžalovaný je toho názoru, že pokud v konkrétní věci existují jako důkaz pouze pachové stopy, nebo kromě nich pouze další podpůrné důkazy, nikoli však důkazy přímé, nemůže soud rozhodnout o vině obžalovaného, aniž by měl důvodné pochybnosti. Podle názoru obžalovaného D. nalézací soud vzhledem k neexistenci přímých důkazů nedokázal zjistit skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí a neměl tak odvolatele uznat vinným z označených skutků. Obžalovaný poukazuje na to, že výsledek srovnání pachových konzerv je výsledkem, na němž se podílí senzibilita psa, kontaminace pachových konzerv, nevhodně postavená řada pachových konzerv, nervozita psa, existence jiného pachu, nebo špatně zjištěná pachová stopa, jejíž kontrolu nelze provést. Obžalovaný zvláště poukazuje na ověřenou a prokázanou skutečnost přenosu pachových stop, kterou na jedné straně nalézací soud sám jako přípustnou uvádí, ale vzápětí tyto stopy hodnotí jakou souhrn nepřímých důkazů. V dané konkrétní věci poukazuje obžalovaný na to, že bylo nadevší pochybnost prokázáno, že spoluobžalovaný L. K., který prokazatelně dne 22.8.2009, kdy měl spáchat skutek, spočívající v napadení poškozené M. S. v T. (bod 9 rozsudku), byl omezen na svobodě pobytem ve vazební věznici, a přesto jeho pachová stopa byla zjištěna na místě trestného činu a orgány činnými v trestním řízení byla vyhodnocena se záměrem prokázat L. K. vinu. V této souvislosti si obžalovaný D. klade otázku, jak lépe je možno poukázat na nedostatečnost pachových stop coby důkazu. Obžalovaný dále vytýká nalézacímu soudu, že jej uznal vinným ze spáchání dalších tří trestných činů, které nespáchal, a to na základě pouze nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu netvoří ucelený řetězec. Nalézací soud byl veden úvahou, že skutky se vyznačují obdobným, či naprosto shodným způsobem provedení. Tomuto závěru však odporuje samotné odůvodnění napadeného rozsudku, kdy ve skutku označeném v odůvodnění jako bod 9), byl ztotožněn jako pachatel M. Ž., přičemž se jedná rovněž o skutek, provedený shodným způsobem. Obžalovaný také poukazuje na to, že způsob provedení jednotlivých skutků nikterak nevybočuje z běžného provádění obdobných skutků jinými pachateli na různých místech planety. Obžalovaný také nesouhlasí s názorem nalézacího soudu v tom smyslu, že nález pachové shody v takovém velkém počtu případů s pachem jednotlivých obžalovaných nemůže být pouhou náhodou a tudíž že je možno vyvodit závěr, že mnohost pachových stop prokazuje to, že se skutků dopustil i odvolatel. Podle názoru obžalovaného je ovšem takovéto hodnocení důkazů v rozporu s formální logikou i současnou judikaturou. Provedené dokazování totiž neumožňuje nalézacímu soudu učinit závěr o vině odvolatele, pokud se týká skutků, jejichž spáchání popírá, a žádný ze spoluobžalovaných ho za pachatele neoznačuje. Podle odvolatele totiž skutkový děj nebyl prokázán v rovině vyžadované zákonem, tedy tak, že by bylo bezpečně a spolehlivě prokázáno takové trestné jednání odvolatele, které by vykazovalo znaky žalovaného trestného činu. Obžalovaný znovu opakuje, že jediným, a to nepřímým důkazem, který prokazuje jistý jeho kontakt v místech, kde byli poškození, jsou pachové stopy, zajištěné na místě činu. Obžalovaný v této souvislosti odkázal na výše uvedenou argumentaci stran jejich vyhodnocení, případně jejich validity. Podle názoru obžalovaného je nutno při hodnocení těchto důkazů postupovat důsledně při respektování zásady in dubio pro reo. V další části opravného prostředku obžalovaný konstatuje, že při hodnocení pachových stop nelze vyloučit možnost přenosu takovéto stopy. Je toho názoru, že nelze pominout skutečnost, že i při případném zachování postupu komparace pachových stop se srovnávacími pachovými konzervami, zajištěnými z místa činu, nedošlo k následnému ověření poznatků empiricky získaných pomocí cvičených psů, např. metodou plynové chromatografie či jinou, pochybnosti nevzbuzující metodou, která by verifikovala učiněná zjištění. Na takovém závěru nemůže nic změnit ani množství ztotožněných pachových stop, neboť ani mnohost pachových stop sama o sobě nemůže změnit povahu tohoto důkazu z nepřímého v přímý. Podle obžalovaného by při přijetí opačného závěru o vině obžalovaných rozhodoval služební pes. Přesně k takovému závěru však dle odvolatele dochází nalézací soud, neboť při hodnocení skutků v odůvodnění dovozuje, že počet pachových stop, zajištěných na místě činu znamená, že se nejedná o náhodu, a že zde je uzavřený okruh důkazů. Na základě takového nesprávného závěru pak nalézací soud uznal odvolatele vinným ze skutku v odůvodnění označeného jako bod 6) – napadení poškozeného O. N. ve V. M. Podle obžalovaného však výrok o vině soud může opřít o pachové stopy pouze za předpokladu, že tyto jsou doplněny dalšími přímými či nepřímými důkazy, které ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec, svědčící o vině, a které ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících, které jsou v příčinném vztahu k dokazované skutečnosti v takovém rozsahu, že z nich lze dovodit jediný závěr, a současně lze vyloučit možnost závěru jiného. V označených případech však k této situaci podle obžalovaného nedošlo. Nebyl vytvořen ve skutcích, jejichž spáchání odvolatel popírá, ucelený řetězec důkazů, který by umožňoval nalézacímu soudu nadevší pochybnost prokázat vinu obžalovaného. Obžalovaný tedy navrhl, aby v případě skutků, jejichž spáchání popírá, byl podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn obžaloby. Pokud jde o skutky k jejichž spáchání se obžalovaný doznal, pak k nim uvádí, že naplnil po skutkové i hmotněprávní stránce podmínky § 178a tr.ř., kdy jako spolupracující obviněný oznámil ve své výpovědi, za vyžádané přítomnosti státního zástupce, skutečnosti, které byly významné a způsobilé přispět k objasnění dalších spáchaných trestných činů. Obžalovaný konstatuje, že k naplnění tohoto ustanovení nedošlo toliko po formální stránce, když změnou dozorujícího státního zástupce, nebyl obžalovaný označen za spolupracujícího obviněného. V návaznosti na ustanovení § 58 tr.zákoníku, popřípadě § 40 tr.zákona, je obžalovaný toho názoru, že vzhledem ke svým osobním poměrům i s ohledem na okolnosti případu, by mu měl být trest odnětí svobody mimořádně snížen pod dolní hranici trestní sazby. V této souvislosti poukazuje obžalovaný na to, že k jeho osobě nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti, když vedl a vede řádný život a při spáchání čtyř skutků, k jejichž spáchání se doznal, došlo k mimořádnému excesu v jeho životě. Proto se také k tomuto jednání doznal, vyjádřil lítost nad svým jednáním, která se projevila i zasláním omluvných dopisů poškozeným, spojených s poukázáním určité finanční částky. Trest odnětí svobody ve výměře sedmi roků se pak jeví jako nepřiměřeně přísný a kontraproduktivní, neboť obžalovaný, u něhož výkon vazby byl dostačující korektivní zkušeností, řádně pracuje, hodlá svůj dlouholetý vztah s přítelkyní korunovat manželstvím, založit rodinu a vést řádný život. K tomu by měl dát soud obžalovanému poslední šanci v podobě mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby a uložení mu co nejpřísnějšího trestu výchovného, tedy podmíněně odloženého s dohledem. Odvolatel v této souvislosti připouští, že samotná jeho účast na skutcích, k nimž se doznal, znamená naplnění skutkové podstaty trestného činu, na druhé straně je nutno vzít podle jeho názoru v úvahu i jeho určitou pasivní účast, spočívající v hlídání okolí. Podle něj je navíc velkou otázkou, zda by skutečně spolupachatele varoval před možným zásahem zvenčí. Pokud soud prvního stupně zpochybňuje tuto účast jako „pouhého hlídače“, pak podle odvolatele nemá pro jiný závěr žádné validní důkazy. Obžalovaný je tedy toho názoru, že vzhledem k jeho osobě lze dosáhnout jeho nápravy i trestem s nepřímým výkonem, kdy ve zkušební době bude obžalovaný bedlivě sledován dohledem probační a mediační služby a kdy mu bude umožněno pracovní činností získat finanční prostředky pro náhradu škody, kterou společně způsobil poškozeným a kterou již dle svých možností splácí. Obžalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích zrušil a sám nově rozhodl o vině a trestu a o spojeném výroku o náhradě škody tak, jak vyplývá z výše uvedené argumentace, případně, aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Odvolání obžalovaného R. Ž. bylo zpracováno a vyhotoveno jeho obhájkyní Mgr. et. Bc. N., DiS. V odůvodnění tohoto opravného prostředku konstatuje obžalovaný, že jej podává do výroku o vině a trestu, když podle jeho názoru nalézací soud provedl nedostatečné dokazování a tím pádem nesprávně zjistil skutkový stav, a stejně tak vyvodil nesprávné právní závěry. Obžalovaný konstatuje, že napadá jednání, jímž byl uznán vinným pod body 2, 4, 5, 10 a 15 výroku napadeného rozsudku. Poukazuje na to, že ke spáchání těchto skutků se nedoznal, neboť se této trestné činnosti nedopustil. Obžalovaný poukazuje na to, že k těmto skutkům uvedl patřičná a ověřitelná fakta a důkazy na svoji obhajobu v tom smyslu, že on není pachatelem. Obžalovaný konstatuje, že nalézací soud na straně 73 napadeného rozsudku konstatuje polehčující okolnosti u všech obžalovaných, kdy u odvolatele zkonstatoval pouze částečné doznání, ovšem podle obžalovaného soud opomněl uvést, že odvolatel má čistý trestní rejstřík, vedl řádný život, poslal poškozeným omluvné dopisy a dále došlo z jeho strany k částečné úhradě škody poškozenému Stloukalovi. Obžalovaný také poukázal na to, že svého činu litoval, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ve vazbě se chová vzorně, jeho pověst je bezproblémová a nikoho z poškozených fyzicky ani slovně nenapadl. Odvolatel má za to, že přípravné řízení bylo policií vedeno velmi nekorektně‚ a protizákonně, když vyšetřovatelé se snažili s obžalovanými obchodovat způsobem „řekni, co chceme slyšet a my tě za to pustíme na svobodu“. Vyšetřovatel také za obžalovanými chodil dle své libosti, aniž by o tomto svém jednání uvědomil určené advokáty. Pokud vyšetřovatel neuspěl s obžalovanými, tak dával možná řešení advokátům, za co by eventuálně bylo možné obžalované propustit z vazby, pokud poskytnou potřebné informace k věcem, které policie nemůže objasnit. V této souvislosti odvolatel konstatuje, že podal žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, ovšem bylo mu sděleno, že v postupu policie nebylo zjištěno pochybení. S tímto se ovšem obžalovaný neztotožňuje. Podle odvolatele je také třeba upozornit na nedostatky v důkazních prostředcích, zejména pokud jde o rekognici dle § 104b tr.ř. Odkazuje na ustanovení § 104b odst. 3 tr.ř., v němž je uvedeno, že obžalovaný se ukáže svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Podle obžalovaného ovšem rekognice byla provedena tak, že by každý poznal na první pohled, kdo je vězeň, jelikož byl výrazně odlišný od figurantů při rekognici provedené dne 29.4.2011 (skutek 4 – poškozený O. N.). Další nedostatky v důkazních prostředcích nastaly dle odvolatele u metody pachové identifikace. Podle názoru odvolatele pachové stopy byly zajištěny neodpovídajícím způsobem, tudíž nebyly zajištěny procesně řádným způsobem a na tomto základě by soud k těmto důkazům neměl ve svém rozhodování vůbec přihlížet. Další nedostatek spatřuje odvolatel v postupu policie při prokazování jeho tvrzení o jeho nevině. Obžalovaný má za to, že při vyšetřování byly nedostatečně zjišťovány skutečnosti, které by prokazovaly jeho nevinu, a proto nalézací soud z tohoto stavu vyvodil, že jeho alibi není dostačující. Obžalovaný také nesouhlasí s tvrzením, že ve všech trestných činech, jež jsou mu kladeny za vinu, lze spatřovat stejný způsob provedení. Je naopak toho názoru, že není pravdou, že lepící páska by mohla být považována za jakýsi modus operandi, jelikož je třeba poukázat na to, že ve skutcích, k nimž se doznal, byla použita pouze v jednom případě. V další části opravného prostředku pak obžalovaný argumentuje jednotlivě k těm útokům, jež jsou mu kladeny za vinu a jejichž spáchání popírá. Pokud jde o jednání, popsané pod bodem 2 výroku napadeného rozsudku – poškozený A. V., k tomu uvádí obžalovaný, že jediným důkazem, který jej usvědčuje, je výpověď spoluobžalovaného D. Posledně jmenovaný však vypovídal pod nátlakem vyšetřovatele za odměnu propuštění na svobodu z vazby. Dokazováním bylo prokázáno, že obžalovaný D. měl rozpory ve své výpovědi a proto na něj nelze pohlížet jako na důvěryhodného. Odvolatel konstatuje, že on sám se hájil tím, že byl v práci, a dále učinil pokus, zda je vůbec možné spáchání zmíněného činu reálné z časového hlediska, a dospěl k závěru, že tomu tak není. To lze podle jeho názoru dovodit jen z pouhého pohledu na mapu. Obžalovaný poukazuje na to, že předložil stavební deník, z něhož lze zjistit, že se odvolatel nacházel v práci, což potvrdil i spoluobžalovaný S. a svědek H. Skutečnosti o pobytu odvolatele v práci v kritický den uvedl i svědek L. ve svém vyjádření. Podle obžalovaného naopak poškozený neuvedl nic, co by odvolatele usvědčovalo. Obžalovaný konstatuje, že při páchání trestné činnosti, kterou doznal, nikdy nepoužil kuklu, přičemž při přepadení poškozeného V. pachatelé kukly měli. Na místě byla provedena metoda pachové identifikace a žádná pachová stopa odvolatele nebyla zjištěna. Proto je zřejmé, že tento skutek obžalovaný nespáchal. Dále se obžalovaný vyjádřil k jednání, popsanému pod bodem 4) výroku napadeného rozsudku – poškozený O. N. K tomuto skutku uvedl, že když studoval spis, tak se identikit ve spise nenacházel. Obžalovaný konstatuje, že nechápe, jak může někdo vyhotovit identikit, když sám poškozený uvedl, že neviděl do obličeje pachatelů. Rekognice, prováděná v tomto bodě, byla dále podle obžalovaného prováděna nezákonným způsobem. Odvolatel konstatuje, že nikdy nejezdil vozidlem značky Škoda Felicia tmavěmodré barvy, ani nikoho ve svém okolí nezná, kdo by měl takové auto. Konstatuje také, že u té trestné činnosti, k jejímuž spáchání se doznal, byl cíl vzít pouze peníze, nikoli movité věci. K pachové stopě nelze podle jeho názoru přihlížet, neboť nebyla řádně procesně provedena. I pokud se týče tohoto jednání, argumentuje odvolatel tím, že se v kritické době nacházel v práci v Brně – Majdalenkách, k čemuž soud nepřihlédl. I v tomto případě by dle obžalovaného měla být použita zásada in dubio pro reo. Dalším skutkem, jehož spáchání obžalovaný popírá, je jednání, popsané pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku – poškození manželé Č. Obžalovaný konstatuje, že neumí vylištovat skleněnou výplň dveří, s poškozenými se nikdy nesetkal, směnky vůči nim podepsané neměl, nikdy nikoho fyzicky ani slovně nenapadl a také nevlastní krátkou střelnou zbraň, která měla být v tomto případě užita. Z výpovědi poškozených manželů Č. podle odvolatele plyne, že byli známí jako obchodníci se dřevem a existovalo v jejich okolí obecné povědomí o tom, že jsou majetní, a že doma uschovávají hotové peníze. Poškození navíc sami uznali, že na to, kolik u sebe obvykle v domě měli hotových peněz, tak je neměli řádně uschované a zajištěné proti případné loupeži či krádeži. Obžalovaný konstatuje, že se v inkriminovaný den nacházel na rozlučce s fotbalovým týmem, když k prověření této skutečnosti uvedl několik svědků, nicméně tyto jeho informace nebyly vyšetřovatelem výslechy případných svědků ověřeny. Odvolatel nesouhlasí s tím, že nalézací soud v daném případě vyslovil vinu na základě získaných pachových stop, neboť pachové stopy nebyly řádně procesně zajištěny. V této souvislosti uvádí obžalovaný, že pachová stopa je zde jediným, a to navíc nepřímým důkazem, který prokazuje jeho jakýsi možný kontakt s celou událostí. Tyto důkazy však neprokazují časový interval spáchání trestné činnosti a neprokazují ani to, že by obžalovaní byli ve fyzickém kontaktu s poškozeným. Navíc odvolatel poukazuje na to, že u něj nebyly nalezeny movité věci, jež měly být v tomto případě odcizeny, ani větší obnos peněz. Proto nelze spolehlivě a jednoznačně říci, že této trestné činnosti se dopustil právě odvolatel. V daném případě lze tedy konstatovat, že soud rozhodl pouze na základě nepřímých důkazů a nerespektoval patřičnou judikaturu, týkající se problematiky nepřímých důkazů a pachových stop (např. nálezy Ústavního soudu II. ÚS 2168/07, I. ÚS 394/97, I. ÚS 3094/08). Zajištění pachových stop bylo dle obžalovaného jediným zajištěným důkazem, navíc nepřímým, který nebyl potvrzen dalšími důkazy a tudíž ve svém celku nedošlo k vytvoření uceleného řetězce důkazů, který by umožňoval nalézacímu soudu nadevší pochybnost prokázat vinu odvolatele. Dalším skutkem, k němuž vznáší odvolatel své námitky, je jednání, popsané pod bodem 10) výroku napadeného rozsudku – poškození manželé Z. Odvolatel poukazuje na výše uvedenou argumentaci stran pachových stop, a dále argumentuje tím, že v době, kdy došlo ke spáchání tohoto jednání, pracoval v Praze, kde i bydlel. Argumentuje tím, že svědkyně F. vypovídala pouze o tom, co jí řekla samotná poškozená, když sama jmenovaná svědkyně nebyla trestné činnosti přítomna. Neuvedla nic, co by odvolatele usvědčovalo. Proto tedy dle obžalovaného měla být i v tomto případě užita zásada in dubio pro reo. Konečně posledním bodem, k němuž se obžalovaný konkrétně vyjadřuje je jednání, popsané pod bodem 15) výroku napadeného rozsudku – poškozený B. V. Opětovně v této souvislosti obžalovaný vznáší své námitky stran charakteru pachové stopy jako důkazu tak, jak je uvedl výše. Argumentuje také tím, že se nikdy nedopustil trestné činnosti společně se spoluobžalovaným L. K., což se podle jeho názoru v bodě 9) napadeného rozsudku ukázalo jako pravdivé. Poukázal také na to, že poškozený uvedl, že jeden z pachatelů měl na ruce zlatý prsten, k čemuž uvedl, že on zlatý prsten nemá a také nenosí. Odvolatel argumentuje tím, že v kritické době pracoval pro společnost AB C. t., kdy uvedl, s kým pracoval, ovšem tito lidé opět nebyli vyslechnuti. Poukázal na to, že poškozený vypověděl, že pachatelé byli jeden velký a jeden malý, ovšem podle tvrzení odvolatele on a spoluobžalovaný L. K. jsou stejně vysocí. I v tomto případě tedy měl nalézací soud postupovat v duchu zásady in dubio pro reo. Obecně k hodnocení důkazů nalézacím soudem uvedl obžalovaný, že výsledkem hodnotícího procesu by mělo být skutkové zjištění, z něhož vyplývá jasný a konkrétní závěr o skutkovém stavu věci, který je pak základem pro právní posouzení podle norem hmotného práva. Odvolatel konstatuje, že nalézací soud pokládal nepřímé důkazy (zejména pachové stopy), za absolutně věrohodné a nepovažoval za důležité prokazovat je dalšími důkazy, které mohly být klíčové pro objasnění výše uvedeného. Podle odvolatele ovšem i po provedeném dokazování stále existují pochybnosti, zda obžalovaný mohl výše zmíněnou trestnou činnost spáchat. Soud má přitom povinnost rozhodovat ve prospěch obžalovaného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit. Soud podle odvolatele ovšem neobjasnil na základě provedeného dokazování skutečnosti tak, aby o jeho vině neexistovaly důvodné pochybnosti, a proto je nutno respektovat právní zásadu „v pochybnostech ve prospěch“. V rámci petitu opravného prostředku obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. zrušil a sám rozhodl tak, že podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Opravný prostředek obžalovaného J. K. zpracoval a odůvodnil jeho obhájce JUDr. M. K. V odůvodnění tohoto opravného prostředku uvádí obžalovaný, že odvolání podává proti výrokům o vině pod body 1, 2, 6, 10, 11 a 12. Odvolatel poukazuje na to, že ze zjištěného skutkového stavu nalézací soud dovodil nesprávné právní závěry, pokud jej uznal vinným. Odvolatel vytýká nalézacímu soudu, že provedené důkazy nevyvrací jeho obhajobu. Z těchto důkazů tedy byly učiněny nesprávné právní závěry. Odvolatel podotýká, že soud prvního stupně také nevyčerpal všechny možnosti, jak skutkový stav zjistit a tudíž důkazní řízení se jeví jako neúplné. I kdyby však nalézací soud vycházel z provedených důkazů, pak závěry o vině odvolatele nemají oporu v provedených důkazech. Obžalovaný předně namítl, že pokud jde o napadené výroky, nebyl zajištěn žádný přímý důkaz, a on byl tak uznán vinným pouze na základě pachových zkoušek, které jsou však osamoceně stojícím důkazem, který navíc nekoresponduje s metodou rekogniční identifikace, trasologickými, případně i biologickými stopami, zajištěnými na místě činu. Provedené důkazy pak dle názoru odvolatele netvoří souvislý řetězec a uzavření okruhu důkazů tak, aby mohl soud spolehlivě dospět k závěrům o jeho vině. Odvolatel tedy namítá, že nalézací soud nemohl postupovat dle zásad formální logiky, pokud jej uznal vinným. Dále pak obžalovaný poukazuje na konstantní judikaturu, podle níž není zpochybňována obecná věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou, je však možno na jeho základě dospět pouze k závěru, že osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházela, nelze však z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě tato osoba se dopustila trestného činu. Podle obžalovaného s jeho obhajobou pak korespondují i odborná vyjádření z metody pachové identifikace, podle nichž pach jednotlivých osob zůstal na věcech i delší dobu. Tyto závěry mají dle obžalovaného oporu i v ustálené judikatuře. V další části opravného prostředku obžalovaný obsáhle cituje jednak z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. Tpj 97/88, z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.1999, sp.zn. 8 Tz 44/99, z nálezu Ústavního soudu ze dne 4.3.1998, sp.zn. I. ÚS 394/97 a z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.4.2003, sp.zn. 4 Tz 107/2002. Odvolatel konstatuje, že nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pochopil princip práce s takto specifikovaným typem nepřímého důkazu a v odůvodnění koneckonců odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 8 Tz 44/99. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že absenci dalších nepřímých důkazů lze zhojit dovozením skrze větší početnost pachových stop napříč všemi případy. Obžalovaný je však toho názoru, že takováto aplikace je naprosto chybná a je v rozporu s jednak s výše uvedenou judikaturou, ale i v rozporu s formální logikou věci. Obžalovaný konstatuje, že nelze přijmout názor nalézacího soudu, který v podstatě tvrdí, že sice nelze pomocí pachových stop dokázat trestněprávní jednání u jednotlivých skutků, nicméně u celku toto provést lze. Zmíněná argumentace nalézacího soudu nemá oporu ve shora naznačené judikatuře. Obžalovaný je tedy toho názoru, že v daném případě existují rozumné pochybnosti, které nelze vyložit v jeho neprospěch a je tedy třeba postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo. V souvislosti s aplikací této zásady pak obžalovaný opětovně citoval z několika nálezů Ústavního soudu (I. ÚS 3094/08, III. ÚS 398/97, IV. ÚS 260/05, IV. ÚS 335/05, III. ÚS 398/97). V další části opravného prostředku pak obžalovaný brojí proti výroku o trestu, který pokládá za nepřiměřeně přísný s tím, že uložený trest je v rozporu s ustanovením § 39 a § 42 tr.zákoníku. Obžalovaný má za to, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil skutečnost, že napomáhal orgánům činným v trestním řízení tím, že se v plném rozsahu doznal k těm skutkům, které skutečně spáchal a také, že svého jednání litoval. Na rozdíl např. od spoluobžalovaného D. takto učinil bez jakéhokoliv požadavku na budoucí zvýhodnění. Svou pokoru před trestním řízením dokládá také faktem, že si nepodával stížnost do usnesení o prodloužení vazby. Má za to, že samotné trestní řízení má na něho velký vliv, a to z hlediska jeho nápravy. Tento postoj lze označit jako první krok k nápravě, aby se v budoucnu již vystříhal nesprávného jednání. Obžalovaný má tedy za to, že nalézací soud při ukládání trestu nedostatečně zohlednil polehčující okolnosti. Proto má odvolatel za to, že výrok o uloženém trestu neodráží veškeré zjištěné skutečnosti, důležité pro ukládání trestu a pokládá uložený trest ze nepřiměřeně přísný. Dále má za to, že má-li být uloženým trestem dosaženo dílčích cílů v podobě individuální represe, individuální prevence a tzv. generální prevence, pak u všech těchto dílčích cílů lze s poukazem na jeho osobu a jeho poměry dospět k názoru, že účelu trestu bude v jeho případě bezesporu dosaženo i trestem mírnějším, a proto lze napadený rozsudek pokládat ve výroku o trestu za nesprávný. V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu odvoláním napadených výroků zrušil, ve věci sám rozhodl a v souladu s ustanovením § 226 písm. c) tr.ř. jej zprostil v napadených bodech obžaloby. Dále, aby rozhodl tak, že se obžalovanému za spáchané trestné činy ukládá trest mírnější. Odvolání obžalovaného L. K. bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájcem JUDr. P. R. Obžalovaný konstatuje, že jeho odvolání směřuje pouze do výroku, kterým byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákona (zjevně má být uvedeno tr.zákoníku) a do výroku, kterým byl zavázán uhradit poškozenému B. V. společně s R. Ž. částku 7.000,- Kč. Výrok, kterým byl obžaloby zproštěn odvolatel odvoláním nenapadá a stejně tak nenapadá ani výrok, jimž byli ostatní poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Obžalovaný konstatuje, že soud prvního stupně na straně 66 odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje, že byla zjištěna pachová shoda jeho pachu, a též pachu spoluobžalovaného Ž., na klice u dveří a klíčích u dveří z komory od kuchyně do stolařské dílny v domě poškozeného, kde byl poškozený posléze uzamčen. Soud prvního stupně dále konstatuje, že je obecně známým faktem, že gumové rukavice se obtížně navlékají a sundávají a po sundání je již nelze znovu nasadit. Nález pachových stop na předmětech, kterých se pachatelé museli dotýkat, a ta skutečnost, že měli na rukou gumové rukavice, u nichž je přenos pachu vyloučen, pak vedla nalézací soud k závěru, že se odvolatel společně s obžalovaným Ž. dopustil zločinu loupeže. Odvolatel konstatuje, že se dá shrnout, že byl uznán vinným zločinem loupeže toliko na základě shody pachových stop. Taková úvaha nalézacího soudu odporuje dosud přijaté soudní praxi. Odvolatel konstatuje, že stávající judikatura stojí na stanovisku, že pachová stopa je pouze nepřímým, podpůrným důkazem, který, pokud není podepřen dalšími, a to jen přímými důkazy, nemůže sám o sobě stačit jako důkaz o vině. V daném případě vedle důkazů pachovou stopou není další žádný důkaz, který by podporoval úvahu nalézacího soudu, že spáchal zločin loupeže nebo i tu úvahu, že vůbec kdy v P., v domě poškozeného, byl. Je toho názoru, že způsob, za jakého dochází či naopak nedochází k přenosu pachové stopy, není natolik dokumentován, aby mohly být činěny závěry, zda-li je či není možné přenášet pachovou stopu v gumových rukavicích či nikoliv. Stejně tak úvaha nalézacího soudu, že lékařské gumové rukavice nelze použít dvakrát, se také nezdá být podložena žádným reálným poznáním. Skutečnost, že pachová stopa se může přenášet jinými osobami, je podle obžalovaného zcela evidentní ze situace, k níž došlo i v této věci. Obžalovaný poukazuje na to, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, SKPV-OOK, Brno, č.j. KRPB-921/TČ-2011-060071, ze dne 5.4.2011, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin loupeže, kterého se měl dopustit tak, že dne 22.8.2009 v době kolem 05:30 hod. v T., okres B. – v., společně s R. Ž. se po rozbití skleněné výplně vloupal do domu č.p. 33 a svázali poškozenou M. S. a následně jí odcizili 12.000,- Kč. V tomto případě bylo trestní stíhání pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.zákona (opět má být uvedeno tr.zákoníku) zahájeno na základě výsledků odborné expertízy na shodu pachových stop. Odvolatel poukazuje na to, že usnesením Krajského státního zástupce v Brně ze dne 10.5.2011 bylo vyhověno jeho stížnosti a výše popsané usnesení bylo zrušeno. V odůvodnění tohoto usnesení pak státní zástupce konstatuje, že v době, kdy došlo ke spáchání tohoto zločinu, byl odvolatel ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Olomouci. Podle odvolatele je z výše uvedeného zjevné, že někdo je schopen přenášet jeho pachovou stopu. Vzhledem k těmto skutečnostem pak odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích, které byly odvoláním napadeny, zrušil a rozhodl sám tak, že jej podle § 226 písm. c) tr.ř. obžaloby zprostí a poškozeného Vysoudila odkáže s jeho nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně odvolání obžalovaného L. S. je v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájkyní JUDr. P. Odvolatel v úvodu svého odvolání uvádí, že opravný prostředek směřuje do všech výroků o vině, trestu a náhradě škody, které se jej dotýkají. Odvolatel konstatuje, že napadeným rozsudkem byl podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn obžaloby pro skutky, spočívající v tom, že měl spáchat trestné činy loupeže a porušování domovní svobody, kterých se měl dopustit dne 11.1.2010 v B. (poškozený S.), dne 13.1.2010 v M. (poškozený B.), dne 13.1.2010 v P. (poškozená K.), dne 11.3.2010 v M. (poškozený F.) a dne 22.3.2010 v T. (poškozený K.). Obžalovaný v této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně však v rozporu s těmito zprošťujícími výroky, ve výrocích o vině pod body 7, 8, 9 a 13, uvedl, že skutků v B., M., P. a M. se měl dopustit i on, společně s J. K. a L. K. Odvolatel tedy konstatuje, že přestože byl v těchto skutcích nalézacím soudem zproštěn obžaloby, přesto ve shora uvedených výrocích o vině jej uvedl soud prvního stupně jakožto spolupachatele těchto trestných činů. Obžalovaný je toho názoru, že jeho jméno ve shora uvedených výrocích o vině nemělo být uvedeno, když takto koncipovaný výrok o vině je v příkrém rozporu se zprošťujícími výroky a postrádá logiku. Na tomto závěru nemění nic ani odůvodnění tohoto postupu nalézacím soudem, kdy soud vycházeje z výpovědi obžalovaného J. K., která je vůči odvolateli neprocesní, uzavřel, že jmenovaný spáchal skutek společně s odvolatelem. Obžalovaný v této části odvolání navrhl, aby jeho jméno bylo vypuštěno z výroků o vině pod body 7, 8, 9 a 13. V další části opravného prostředku konstatuje obžalovaný, že byl uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže a porušování domovní svobody, kterých se měl dopustit dne 19.11.2008 v obci P. (poškozený Š.) a dne 26.11.2008 v H. (poškozený D.). K tomu obžalovaný uvádí, že podle jeho názoru výroky o vině ve výše uvedených bodech nemají ve vztahu k tomu oporu v provedeném dokazování. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 3), pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že odvolatel měl proti jinému užít násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a uvedeným činem měl způsobit těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr.zákoníku se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Odvolatel poukazuje na to, že samotný nalézací soud pod bodem 3) výroku rozsudku konstatuje, že obžalovaní měli poškozenému D. způsobit dvě tržně-bodné rány na levém zápěstí. Samotný poškozený k tomuto skutku vypověděl, že jeden z mužů jej spoutal lepící páskou a poté, co pachatelé odešli, se došoural k přihrádce v kuchyni, podařilo se mu vzít nůž a rozřezat pásku na ústech a na prsou. Z lékařské zprávy na č.l. 841 pak vyplývá, že poškozený D. byl ošetřen pro dvě tržně-bodné rány, každá o velikosti 3 cm na levém zápěstí. Odvolatel vytýká nalézacímu soudu, že tento v odůvodnění rozsudku neuvedl, na základě jakých důkazů dopěl k závěru, že poškozenému D. byla způsobena těžká újma na zdraví. Pokud by odvolatel odhlédl od faktu, že zranění si poškozený způsobil sám, žádný důkaz o tvrzení stran způsobení těžké újmy na zdraví proveden nebyl. Ani z citované lékařské zprávy nevyplývá, jakého charakteru byly dvě tržně-bodné rány a po jak dlouhou dobu trvala porucha zdraví. V další části opravného prostředku konstatuje obžalovaný S., že od samého počátku popírá svoji účast na všech jednáních, která jsou mu kladena za vinu obžalobou. Jediným důkazem, o který se soud prvního stupně opřel, je výslech obžalovaného Z. D. V této souvislosti poukazuje odvolatel na to, že již v řízení před nalézacím soudem opakovaně upozorňoval na způsob získání výpovědi obžalovaného D. a na skutečnost, že jeho výpověď je zcela účelová a smyšlená a jejím smyslem je obhájit sebe a obvinit druhé a přivodit si touto výpovědí propuštění z vazby a výhodnější postavení v procesu. Tento fakt podporuje i skutečnost, že výpověď Z. D. je v rozporu s tím, co vypovídali poškození Š. a D. Obžalovaný poukazuje na hodnocení nalézacího soudu, který na straně 58 v odůvodnění rozsudku konstatuje, že v jednotlivých bodech, když obžalovaní spáchání trestné činnosti doznávají, neměl soud důvodu těmto výpovědím nevěřit, neboť doznání koresponduje zejména se svědeckými výpověďmi poškozených o tom, jak jednotlivé skutky proběhly. Jak již bylo shora uvedeno, jediným důkazem, na kterém soud prvního stupně staví vinu odvolatele, je výpověď obžalovaného D. Obžalovaný v této souvislosti nesouhlasí s konstatováním nalézacího soudu, že doznání obžalovaného D. koresponduje zejména se svědeckými výpověďmi poškozených o tom, jak jednotlivá přepadení proběhla. Ve vztahu k poškozenému J. Š. obžalovaný D. vypověděl, že zůstal na poli a hlídal. Vlastnímu přepadení tak nemohl být přítomen a jeho výpověď tedy nemůže korespondovat s výpovědí poškozených, jak dovozuje nalézací soud. Totéž se týká i jednání ve vztahu k poškozenému D., kdy obžalovaný D. tvrdí, že zůstal na chodbě a hlídal. Tedy ani v tomto případě nemohl vědět, co se za dveřmi odehrává a jeho výpověď opět nemůže korespondovat s výpovědí poškozeného. Odvolatel poukazuje na to, že již v řízení před nalézacím soudem upozorňoval na to, že výpověď obžalovaného D. je v rozporu s tím, co vypověděli poškození. Pokud jde o poškozeného D., pak k tomuto skutku tvrdil obžalovaný D., že stál na chodbě a další dvě osoby šly dovnitř. Oproti tomu však poškozený vypověděl, že jeden z pachatelů jej zatlačil do židle a zbývající dva prohledali byt. Pokud jde o skutek v obci P. (poškozený Š.), obžalovaný D. uvedl, že na přepadení se měl podílet pouze odvolatel a spoluobžalovaný J. K. Samotný poškozený však ve své výpovědi ze dne 14.6.2010 uvedl, že pachatelů bylo čtyři až šest. Ze shora uvedeného je tedy zřejmá nevěrohodnost výpovědi spoluobžalovaného D., který sice připouští svoji účast na přepadeních, avšak svoji roli bagatelizuje. V takovém světle potom dle odvolatele nelze určit, která část výpovědi by měla být pravdivá a která ne. Je tedy nutno na tuto výpověď pohlížet jako na celkově nevěrohodnou. Pokud je pouze na základě takovéto výpovědi odvolatel uznán vinným, pak podle jeho mínění nebyla v procesu šetřena zásada objektivní pravdy, která vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoli pouze o pravděpodobnost. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obžalovaného nejpříznivější (R 46/63). Podle odvolatele tedy v rozporu se zásadou objektivní pravdy je pak postup nalézacího soudu, který sice správně konstatuje, že výpověď J. K. nemůže být považována z procesních důvodů za důkaz, na jehož základě by bylo možné vyslovit vinu spoluobžalovaných, ale přesto ji použil při hodnocení věrohodnosti výpovědi obžalovaného D. Na dokreslení nespravedlivého hodnocení věrohodnosti výpovědi obžalovaného D. na straně jedné a samotného odvolatele na straně druhé je nutno uvést i fakt, jak se soud vypořádal s tvrzením svědka D. staršího ohledně předání částky 30 tisíc Kč odvolateli. Obžalovaný poukazuje na to, že jak svědek D. starší, tak i obžalovaný D. popřeli účast obhájce JUDr. S. na obhajobě obžalovaného D. v přípravném řízení. Soud prvního stupně neuvěřil výpovědi odvolatele v té části, kdy uvedl, že převzal od svědka Z. D. staršího částku 30 tisíc Kč na zajištění obhajoby obžalovaného D. Odvolatel v této souvislosti poukazuje na to, že vypověděl, že tuto částku předal obhájci JUDr. T. S., který také na počátku řízení zajišťoval obhajobu obžalovaného D. Soud přitom na straně 68 odůvodnění rozsudku konstatuje, že je otázkou, na co byly peníze použity, když D. starší uvedl, že neviděl ani peníze ani právníka. Obžalovaný poukazuje na protokol o výslechu podezřelého Z. D. ze dne 6.5.2010, v němž jmenovaný o účasti obhájce JUDr. S. v jeho věci hovoří. Odvolatel je tedy toho názoru, že pravdivost jeho výpovědi je prokázána a stejně tak je podpořena nevěrohodnost výpovědí jak svědka D. staršího, tak obžalovaného D. Odvolatel má za to, že nalézací soud neprovedl řadu důkazů, které by podpořily jeho obhajobu, zejména stran jeho účasti na stavbách ve dnech, kdy mělo dojít k loupežným přepadením v H. a P. Za tím účelem navrhl obžalovaný S. doplnit dokazování o výpověď svědků P. H. a D., která by podpořila věrohodnost výpovědi odvolatele stran jeho finanční situace, dále pak o výslech osob pracujících na stavbě v Brně ve dnech 19.11. a 26.11.2008. V rámci petitu opravného prostředku pak obžalovaný navrhl, aby byl obžaloby podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř.). Při podání všech opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu podaných opravných prostředků konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. (odvolání všech obžalovaných), popřípadě § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu všech podaných opravných prostředků je zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny, a z obsahu opravného prostředku státního zástupce vyplývá, že je podáváno v neprospěch všech obžalovaných. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. S ohledem na to, co již bylo výše konstatováno, zejména stran opravného prostředku státního zástupce, který je zaměřen do všech výroků o vině, nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. nikterak omezena, neboť podle zmiňovaného zákonného ustanovení, je-li podáno odvolání do výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, především musí odvolací soud konstatovat, že rozsudek, popřípadě řízení k němu vedoucí, trpí vadami, předpokládanými v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř. (podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, nejasnost či neúplnost skutkových zjištění rozsudku, soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nutnost provádění dalších důkazů, přičemž jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně). S ohledem na tyto skutečnosti, které budou podrobně níže rozebrány, nemohl napadený rozsudek obstát a bylo nutno jej zrušit. Zjištěné vady přitom mají takový charakter, že je není možné napravit před odvolacím soudem a vrchnímu soudu tedy po zrušení napadeného rozsudku nezbylo, než aby ve smyslu § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby tento učinil nové rozhodnutí. Pokud jde o konkrétní důvody, které vedly odvolací soud k výše naznačenému postupu je třeba uvést následující. Odvolací soud nesouhlasí s argumentací soudu prvního stupně, uvedenou na straně 24 odůvodnění napadeného rozsudku stran nepoužitelnosti výpovědi obžalovaného J. K., kterou tento učinil v přípravném řízení dne 3.5.2010, jakožto procesně relevantního důkazu. Soud prvního stupně pouze stručně na podporu tohoto svého názoru uvedl, že zmíněná výpověď obžalovaného J. K. je procesně nepoužitelná vůči spoluobžalovaným D., S. a L. K., neboť tato výpověď byla realizována před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání jmenovaných spoluobžalovaných pro skutky, k nimž dne 3.5.2010 obžalovaný J. K. vypovídal. V této souvislosti je třeba přiznat prakticky plnou relevanci námitkám, které vůči tomuto názoru nalézacího soudu vznesl státní zástupce v odůvodnění jím podaného opravného prostředku. Státní zástupce důvodně v této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.1996, sp.zn. 2 Tzn 9/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 9/1996, strana 412, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.1.2008, sp.zn. 5 Tdo 1392/2007). V obou těchto rozhodnutích judikaturní povahy Nejvyšší soud vyslovil názor, že výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr.ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jímž do té doby nemohlo být sděleno obvinění pro objektivní překážky (např. nebyli známí, byli na útěku apod.), za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti, spáchané s dalšími takovými pozdějšími spoluobviněnými, nebo byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti takových pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění výše zmiňovaných rozhodnutí konstatuje, že při řešení výše uvedené otázky je třeba vycházet z ustanovení § 160 odst. 1, odst. 2 tr.ř., podle kterého nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle § 159 odst. 2, odst. 3 tr.ř. nebo § 159a odst. 1 tr.ř. Z toho tedy vyplývá, že vyšetřovatel je povinen neprodleně zahájit trestní stíhání a vyslechnout obviněného, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti, že byl spáchán trestný čin a jakmile je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Výslech obviněného pak musí být proveden neprodleně po sdělení obvinění, neboť je třeba rozhodnout např. o vazbě, popřípadě o jiných zajišťovacích úkonech. Vyšetřovatel tedy nemůže vyčkávat, zda bude zjištěn ještě další pachatel, nebo zda bude takový známý spolupachatel zadržen či bude jinak zajištěna jeho účast na úkonech trestního řízení. Z těchto důvodů bude tedy zpravidla výslech obviněného v trestním řízení neodkladným úkonem ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jimž do té doby nebylo sděleno obvinění pro objektivní překážky za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti, spáchané s dalšími takovými pozdějšími spoluobviněnými, nebo byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti takových pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Vždy je pak třeba, aby v průběhu dalšího řízení byl tento obviněný znovu vyslechnut i po sdělení obvinění ostatním spoluobviněným, nejpozději pak v hlavním líčení, aby tito mohli v rámci své obhajoby uplatnit případné námitky proti skutečnostem, uváděným v takové výpovědi obviněného provedené jako neodkladný úkon. Protokol o výpovědi obviněného, jež byl proveden jako neodkladný úkon podle § 160 odst. 2 tr.ř. a § 160 odst. 4 věta první tr.ř. lze pak přečíst podle § 207 odst. 2 tr.ř. a použít i ve vztahu k ostatním spoluobviněným. Pokud se v ustanovení § 207 odst. 2 tr.ř. zdůrazňuje, že protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte za splnění dalších podmínek jen tehdy „byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícímu ustanovení tohoto zákona“, vyplývá ze znění tohoto ustanovení, že jde o „sdělení obvinění“ (za současné právní úpravy zahájení trestního stíhání), tomu obžalovanému, v souvislosti s jehož výslechem je takový protokol o hlavním líčení čten a nikoli o sdělení obvinění ostatním spoluobžalovaným, kteří budou vyslýcháni v hlavním líčení později. Je třeba také mít na paměti, že při hodnocení takové výpovědi, provedené jako neodkladný úkon, před sdělením obvinění ostatním spoluobviněným, je třeba postupovat obezřetně, neboť obhájci těchto dalších spoluobviněných se takového výslechu obviněného nemohli zúčastnit a uplatnit svá práva a tato práva mohli pak uplatnit až dodatečně. Jako další argument pro chápání výpovědi obviněného realizované v situaci, kdy doposud nebylo zahájeno trestní stíhání dalších potenciálních spoluobviněných jako neodkladného úkonu, je třeba uvést i skutečnost, že prvotní výslech takového spoluobviněného není možné odkládat až do okamžiku zahájení trestního stíhání proti všem ostatním spoluobviněným také proto, že je třeba respektovat zákonné lhůty, stanovené k omezení osobní svobody jednotlivých obviněných. V této souvislosti podotýká odvolací soud, že obě výše zmíněná rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v situaci, kdy rozhodoval ve věcech, které byly svým charakterem prakticky totožné s věcí obžalovaného D. a spol. I ve věcech, v nichž rozhodoval Nejvyšší soud šlo o situaci, kdy bylo stíháno více pachatelů, přičemž ke sdělení obvinění, potažmo k zahájení trestního stíhání těchto jednotlivých pachatelů docházelo postupně, a stejně tak postupně byly realizovány výpovědi jednotlivých obviněných. Zcela analogická situace pak nastala i v trestní věci obžalovaných D. a spol. Jak vyplývá ze spisového materiálu, trestní stíhání obžalovaného J. K. bylo zahájeno dne 16.4.2010 a téhož dne bylo zahájeno trestní stíhání obžalovaného Ž. Pokud jde o obžalované D. a L. K., jejich trestní stíhání bylo zahájeno 6.5.2010 a konečně trestní stíhání obžalovaného S. bylo zahájeno 19.5.2010. V závislosti na těchto procesních úkonech byly také realizovány výslechy jednotlivých spoluobviněných, s tím, že z důvodů výše uvedených je evidentní, že výpovědi jednotlivých obviněných v této věci byly realizovány postupně. Odvolací soud tedy s odkazem na shora naznačená judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že podle jeho právního názoru, kterým bude v dalším řízení soud prvního stupně vázán (§ 264 odst. 1 tr.ř.), je možno na výpověď J. K. realizovanou dne 3.5.2010, v níž tento vypovídal k jednáním, popsaným pod body 3, 7, 9, 8 a 13 odsuzujícího výroku napadeného rozsudku, nahlížet jako na výpověď procesně relevantní, použitelnou jako důkaz vůči všem ostatním spoluobžalovaným, o jejichž účasti na výše naznačených jednáních obžalovaný J. K. ve své výpovědi vypovídá. Při respektování tohoto právního názoru pak bude pochopitelně na soudu prvního stupně, aby nově zhodnotil důkazní situaci, která se pochopitelně do jisté míry modifikuje právě tím, že je možno výpověď obžalovaného J. K. ze dne 3.5.2010 chápat jako procesně relevantní důkaz v řízení proti dalším výše zmíněným spoluobžalovaným. Pokud jde o další námitky procesního charakteru, pak tyto se objevily zejména v opravném prostředku obžalovaného Ž. Dále pak je možno jako námitky tohoto charakteru vyhodnotit i námitky, které se objevily v opravných prostředcích obžalovaných S., D. a do jisté míry i J. K. Pokud jde o dva posledně jmenované, pak tito ve svých opravných prostředcích namítají, že výpověď spoluobžalovaného Z. D. je zatížena vadou, spočívající v tom, že jmenovaný vypovídal účelově, když mu údajně, dle tvrzení obžalovaných J. K. a zejména L. S., mělo být policejním orgánem nabídnuto jako jakási protislužba za to, že bude vypovídat, propuštění z vazby. Tyto námitky je podle přesvědčení odvolacího soudu nutno vyhodnotit jako námitky procesního charakteru, neboť pokud by se tyto námitky ukázaly oprávněnými, pak by zjevně výpověď obžalovaného D. byla zatížena poměrně zásadní vadou. Odvolací soud ovšem konstatuje, že se s těmito námitkami ztotožnit nemohl. Je třeba říci, že především do jisté míry na tuto rovinu obhajoby reaguje již nalézací soud, pokud uvádí, a dlužno uvést, že v naprostém souladu s obsahem spisového materiálu, že mu nikterak nepřísluší zkoumat důvody, pro které byl obžalovaný Z. D. propuštěn z vazby ve stádiu přípravného řízení, rozhodnutím dozorového státního zástupce. Ze spisového materiálu také nevyplývá žádná indicie a tím méně důkaz, že by k propuštění obžalovaného D. na svobodu došlo na základě jakési interní dohody mezi ním na straně jedné a orgány činnými v trestním řízení (policií či státním zástupcem) na straně druhé. Tyto námitky je nutno podle názoru odvolacího soudu hodnotit jako námitky ryze spekulativní, nemající reálný odraz v obsahu spisového materiálu. Obžalovaný D. ve svém opravném prostředku namítá, že mu měl být přiznán status tzv. spolupracujícího obviněného v intencích § 178a tr. řádu. S touto námitkou se odvolací soud neztotožnil. V daných souvislostech je třeba poukázat na samu dikci citovaného zákonného ustanovení, z něhož především vyplývá, že orgánem činným v trestním řízení, který může označit obviněného za spolupracujícího je výlučně státní zástupce (srovnej formulaci „… může státní zástupce v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího…“). Z použitého výrazu „může“ je navíc zjevné, že jde o postup fakultativní, nikoli obligatorní. Podle názoru odvolacího soudu, pokud dozorový státní zástupce neoznačil obžalovaného D. v obžalobě jako spolupracujícího obviněného, byl k tomu zřejmě veden určitými důvody, které ovšem není soud oprávněn jakkoli přezkoumávat. Koneckonců ustanovení § 178a tr. ř. nedává soudu k takovému přezkumu žádnou pravomoc. Nejobsáhlejší sumu námitek procesního charakteru uplatnil v opravném prostředku obžalovaný R. Ž. Především uvedl, že policie postupovala protizákonně, neboť se vyšetřovatel, řečeno slovy obžalovaného Ž., snažil obchodovat s obžalovanými způsobem „řekni, co chceme slyšet a my tě za to pustíme na svobodu“ a také podobný obchod nabízel i obhájcům dalších obžalovaných. V této souvislosti předně poukazuje odvolací soud na to, že takovéto tvrzení, navíc ventilované v opravném prostředku, zpracovaném obhájkyní obžalovaného, tedy osobou práva znalou, je na hranici obvinění ze spáchání trestného činu. Pokud je tedy obžalovaný Ž., potažmo zpracovatelka jím podaného opravného prostředku natolik přesvědčen či přesvědčena o relevantnosti těchto tvrzení, pak je jejich občanskou povinností podat v této věci trestní oznámení, ať již na policejního komisaře kpt. Š., popřípadě na jiné osoby, které se údajně na těchto nezákonných praktikách podílely. Z obsahu spisového materiálu však nevyplývá, že by k takovémuto úkonu, ať již obžalovaný Ž. či jeho obhájkyně, přistoupili. Je pravdou, že obžalovaný požádal prostřednictvím své obhájkyně o přezkoumání postupu policejního orgánu a tato jeho žádost byla zákonným způsobem vyřízena, když rozhodnutím příslušného dozorového státního zástupce, č.j. KZV 69/2010-88, ze dne 22.2.2011, byly námitky vůči postupu policie odmítnuty. Tedy tuto rovinu námitek hodnotí odvolací soud jako námitky ryze spekulativní, nemající žádného odrazu ve spisovém materiálu. Koneckonců je třeba poukázat na to, že žádný z dalších obžalovaných podobné informace stran jakéhosi nabízeného obchodu neuvádí. V další části opravného prostředku brojí obžalovaný Ž. proti údajné procesní nesprávnosti provedené rekognice s poznávající osobou O. N. Obžalovaný na nezákonnost tohoto úkonu usuzuje z toho, že podle něj nebyly splněny podmínky ustanovení § 104b odst. 3 věta prvá tr.ř., konkrétně, že bylo na první pohled zřejmé, kdo z osob, které byly poškozenému N. ukázány, je vězeň. Toto tvrzení je ovšem podle názoru odvolacího soudu zcela mimo realitu. Nahlédnutím do trestního spisu, vedeného pod sp.zn. 52 T 8/2011, konkrétně na č.l. 149 až 155, je nutno dle přesvědčení odvolacího soudu dojít k závěrům zcela opačným. Jak se podává zejména z fotodokumentace tohoto vyšetřovacího úkonu, není podle přesvědčení odvolacího soudu v žádném případě, tím méně ne na první pohled, zřejmé, který z mužů, kteří byli poškozenému N. ukázáni, je vězeň, tedy který je obžalovaný Ž. Fotografie je zažurnalizována na č.l. 155 a jak vyplývá z textové části protokolu, obžalovaný Ž. si sám vybral číslo 3. Ze zmíněné fotografie je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že jak fyziognomie, tak i oblečení všech účastníků rekognice, tedy jak obžalovaného, tak figurantů, je obdobné. Všichni mají bezvýjimečně na sobě svrchní oblečení s krátkým rukávem, tři z nich mají na sobě tmavěmodré kalhoty. Ani případný další markant podle názoru odvolacího soudu neumožňuje vyslovit tak jednoznačný závěr, jaký je vysloven v opravném prostředku obžalovaného Ž. stran toho, že údajně je na první pohled zřejmé, který ze čtyř mužů je vězeň, tedy který je jmenovaný obžalovaný. V další části opravného prostředku brojí obžalovaný Ž. proti nedostatkům, které nastaly v rámci metody pachové identifikace, konkrétně u zajištěných pachových stop a jejich ztotožnění s pachovými otisky obviněných. V této části odvolání uvádí obžalovaný Ž. prostřednictvím své obhájkyně, že pachové stopy byly zajištěny neodpovídajícím způsobem a nebyly zajištěny procesně řádným způsobem a proto by soud k těmto důkazům vůbec neměl přihlížet. Je třeba říci, že obžalovaný, ač tuto námitku opakuje ještě v dalších pasážích svého opravného prostředku, nekonkretizuje, v čem spatřuje údajný neodpovídající způsob při zajištění pachových stop. V této souvislosti je třeba uvést, že pachové stopy, přesněji řečeno otisky pachových stop (dále jen OPS), jsou zajišťovány orgány policie v rámci ohledání místa činu. Z protokolů o ohledání jednotlivých míst trestných činů, zejména z příslušných fotodokumentací, potom podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že při zajištění pachových stop byla dodržena metodika stanovená pro takovýto úkon Pokynem č. 9 policejního prezidia. Z fotografické části jednotlivých protokolů o ohledání míst činu vyplývá, že pachové stopy byly zajištěny způsobem této metodice odpovídající. Tedy odvolací soud odmítá tvrzení obžalovaného Ž. stran toho, že pachové stopy, přesněji OPS, byly zajištěny procesně neodpovídajícím způsobem. V této souvislosti je třeba uvést, že trestní řád v žádném svém ustanovení nestanoví způsob, jak mají být zajištěny OPS. Trestní řád naopak v ustanovení § 114 stanoví podmínky pro prohlídku těla a jiné podobné úkony. Soudní praxe‚ a koneckonců i ustálená judikatura pod režim ustanovení § 114 podřazuje i odběr pachových vzorků, dříve označovaných jako srovnávací pachové konzervy (SPK). Je třeba poukázat nejen na vlastní dikci ustanovení § 114 odst. 1 tr.ř., podle něhož je prohlídce těla povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda-li jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu, ale i na judikaturu Ústavního soudu (srovnej I. ÚS 394/97), když Ústavní soud vyjádřil názor, že možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení § 114 odst. 2 tr.ř., přičemž s ohledem na povahu úkonů (odběr pachové stopy) není nezbytné v tomto případě trvat na tom, aby odběr provedl lékař nebo zdravotnický pracovník. Jak vyplývá ze spisového materiálu (viz č.l. 2566 až 2568) došlo k odběru pachového vzorku obžalovaného Ž., přičemž o tomto úkonu byly sepsány příslušné protokoly. Jak se podává z těchto protokolů, obžalovaný nenamítal ničeho při provádění odběru pachového vzorku, a také se tomuto úkonu dobrovolně podrobil. Obhájkyně obžalovaného Ž., Mgr. et. Bc. N., DiS. požádala o vyrozumění o termínu provádění pachové identifikace (srovnej úřední záznam na č.l. 278). Z vyrozumění o konání úkonů (srovnej č.l. 288) vyplývá, že vrchní komisař PČR kpt. Mgr. Š. vyrozuměl obhájkyni obžalovaného Ž. o tom, že dne 1.2.2011 v 9.00 hodin bude příslušný policista provádět porovnání pachových vzorků obžalovaného Ž. s otisky pachových stop, zajištěných na místech činu metodou pachové identifikace. Je tedy zjevné, že tomuto požadavku obhájkyně bylo vyhověno. Spis dále obsahuje úřední záznam (viz č.l. 291), z něhož vyplývá, že vrchní komisař kpt. Mgr. Š. dne 2.2.2011 telefonicky hovořil s Mgr. L. N., obhájkyní R. Ž., a tato policejnímu komisaři sdělila, že nadále nemá zájem být přítomna provádění pachové identifikace a tudíž jí není o tom třeba nadále vyrozumívat. Je tedy zjevné, že sama obhájkyně sdělila vrchnímu komisaři, že již netrvá na své případné účasti u ztotožnění pachového vzorku svého klienta s otisky pachových stop, zajištěnými na místech trestných činů. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že na základě svého požadavku byla obhájkyně vyrozuměna o provádění ztotožnění OPS a pachového vzorku svého klienta a sama poté uvedla, že ji o těchto úkonech již netřeba vyrozumívat. V obecné rovině ještě cítí odvolací soud povinnost k uvědomování obhájce o provedení srovnání OPS a pachového vzorku uvést následující. Podle názoru odvolacího soudu netřeba obhájce o tomto úkonu vyrozumívat, byť by o to požádal. Odvolací soud je totiž toho názoru, že vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr.ř., o němž je třeba obhájce ve smyslu § 165 odst. 3 tr.ř. vyrozumět, požádá-li o to, se rozumí úkon, směřující k dokazování podle hlavy páté trestního řádu, který je prováděn po zahájení trestního stíhání policejním orgánem a nikoli jinými osobami, např. znalcem. Především tedy vyšetřovacím úkonem v tomto smyslu nejsou úkony spojené s využitím operativně pátracích prostředků, ale stejně tak nelze za takovéto vyšetřovací úkony chápat i úkony znalce, spojené s přípravou a vypracováním znaleckého posudku. V daném případě, podle názoru odvolacího soudu, je nutno mít odorologickou expertízu a veškeré úkony s ní související za úkon, který se zcela evidentně svým charakterem blíží znaleckému posudku (koneckonců jedná se o odborné vyjádření), a z tohoto důvodu netřeba obhájce o takovémto úkonu vyrozumívat. Jedná se totiž o odborné vyjádření z jednoho z oborů kriminalistické techniky a ze soudní praxe není odvolacímu soudu znám případ, že by orgány činné v přípravném řízení vyrozumívaly obhájce o jakémkoli jiném úkonu, spojeném s jakýmkoli jiným odborným vyjádření při využití metod a prostředků kriminalistické techniky (kupříkladu balistiky, daktyloskopie, mechanoskopie, genetické expertízy apod.). Odvolací soud uzavírá, že podle jeho názoru nebylo třeba obhájkyni obžalovaného Ž., potažmo ani obhájce ostatních spoluobžalovaných, vyrozumívat o termínu provedení srovnání OPS a pachového vzorku. Pokud tak přesto vrchní komisař učinil, nelze toto jeho jednání vykládat tak, že by došlo k porušení zákona ve smyslu zkrácení práv obžalovaného Ž. na obhajobu, ale přesně naopak. Vrchní komisař svým postupem přiznal obžalovanému, potažmo jeho obhájkyni, více práv, než mu ze zákona přísluší, ovšem sama obhájkyně, jak vyplývá ze shora citovaného úředního záznamu, tohoto práva nakonec nevyužila. Ani z tohoto důvodu tedy nelze nahlížet na jednotlivá odborná vyjádření z oboru odorologie jako na důkazy získané neprocesním způsobem, a tudíž jako na důkazy procesně irelevantní. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje onen výraz procesně použitelné, když pokud se týče důkazní váhy takovéhoto důkazu, o tom bude pojednáno níže. Konečně poslední námitkou, která se objevila v opravném prostředku obžalovaného Ž., a kterou je možno hodnotit jako námitku procesního charakteru, je jeho tvrzení, spočívající v tom, že když studoval spis, tak se v něm nenacházel identikit, který byl vytvořen za spolupráce s poškozeným O. N. (viz jednání, popsané pod bodem 4 odsuzujícího výroku napadeného rozsudku). K této námitce je nutno pouze uvést, že spisový materiál pod sp.zn. 52 T 8/2011 obsahuje tzv. identikit na č.l.

81. K tvrzení obžalovaného, že při studiu spisu se tento formulář ve spise nenacházel, je možno uvést tolik, že ze záznamu o prostudování spisu (č.l. 726 spisu sp.zn. 52 T 8/2011) vyplývá, že R. Ž. byl dne 10.5.2011 předložen spisový materiál s tím, že jmenovaný prostudoval č.l. 1 – 719. Z tohoto záznamu nevyplývá, že by obžalovaný Ž. namítal neúplnost spisového materiálu. Obhájkyně svého práva prostudovat spis nevyužila, když z citovaného záznamu se podává, že se z tohoto úkonu omluvila. Podle přesvědčení odvolacího soudu se i v případě této námitky jedná toliko o spekulaci, když ani v průběhu řízení před nalézacím soudem obžalovaný nikdy neargumentoval tím, že se onen tzv. identikit ve spise, když jej studoval, nenacházel. Tato námitka se poprvé objevuje až v rámci odvolacího řízení. S ohledem na výše uvedené, i tuto námitku odvolací soud odmítá. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž svého rozhodnutí konstatováním, že na straně soudu prvního stupně shledal procesní pochybení, spočívající v chybném názoru na procesní použitelnost výpovědi obžalovaného J. K. ze dne 3.5.2010, a v tomto smyslu přiznal plnou relevanci námitkám, které byly vtěleny do opravného prostředku státního zástupce. Naproti tomu se neztotožnil s žádnou z námitek procesního charakteru, které se objevily v opravných prostředcích jednotlivých obžalovaných. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, ale koneckonců i z odůvodnění opravných prostředků, podaných jak státním zástupcem, tak všemi obžalovanými, zásadním problémem v této věci je náhled na validitu a důkazní hodnotu otisků pachových stop jednotlivých obžalovaných, které byly policií zajištěny při ohledání jednotlivých míst trestných činů. Soud prvního stupně stručně řečeno tyto důkazy apriori neodmítá, ovšem dospívá k závěru, že rozhodujícím kritériem pro to, zda je možné pouze na základě výskytu pachových stop uznat obžalovaného, jehož pachová stopa byla namístě činu nalezena, vinným, je početnost zajištěných pachových stop. Lapidárně řečeno, nalézací soud zaujal stanovisko, že je-li na místě činu nalezena toliko jedna pachová stopa konkrétního obžalovaného, pak za takovéto situace je nutno takového obžalovaného zprostit obžaloby pro konkrétní útok, zatímco je-li na místě nalezeno pachových stop více, postačí tento důkaz jako důkaz o tom, že se konkrétní obžalovaný dopustil onoho zažalovaného trestného činu, a proto jej soud uznává vinným. S tímto postupem prakticky nesouhlasí žádný z odvolatelů. Zatímco státní zástupce argumentuje tím, že lze o vině obžalovaných rozhodnout i v těch případech, kdy byla na místě činu nalezena pouze jedna pachová stopa, když argumentuje obdobným způsobem páchání trestné činnosti a charakterem napadení obětí, popřípadě způsobem a organizací prohledávání jednotlivých domů, pak naopak obžalovaní konstantně namítají, že sama početnost ztotožněných pachových stop nemůže být, při absenci dalších důkazů, jediným rozhodujícím a usvědčujícím důkazem o jejich vině. Obžalovaní, zejména J. K., pak ve svých opravných prostředcích činí poměrně obsáhlé odkazy na příslušnou judikaturu, týkající se charakteru pachové stopy jakožto důkazu, a to ať již judikaturu Nejvyššího soudu ČR, popřípadě judikaturu soudu ústavního. V souvislosti s touto problematikou odvolací soud konstatuje, že si je vědom určitých limitů, které pro charakter metody pachové identifikace, respektive jejích výsledků jako důkazu, stanovil ať již Ústavní soud, zejména ve svých rozhodnutích sp.zn. I. ÚS 394/97, popřípadě II. ÚS 418/99, případně Nejvyšší soud ČR, a to zejména ve svých rozhodnutích sp.zn. 8 Tz 44/99 či 4 Tz 107/2002. S ohledem na to, že poměrně obsáhlý exkurs do výše naznačených judikatorních rozhodnutí provedl obžalovaný J. K. prostřednictvím svého obhájce v odůvodnění jím podaného odvolání, cítí v obecné rovině odvolací soud povinnost uvést pouze stručně následující. Je třeba konstatovat, že dosavadní judikatura je ve vztahu k důkazu pachovou zkouškou poměrně obezřetná, a to jednak z pohledu, zda samotná metoda pachové identifikace má jako důkaz v trestním řízení vůbec své místo, a dále pak z toho pohledu, jaké poznatky pro určení skutkových zjištění může použití této metody přinést. V souladu s obsahem shora citovaných rozhodnutí jak již Ústavního soudu či Nejvyššího soudu ČR je i odvolací soud toho názoru, že obecná věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou by neměla být, s ohledem na vývoj soudní praxe, jakkoli zpochybňována. V této souvislosti je třeba odmítnout, jako již zcela překonaný, názor, že metoda pachové identifikace je pouze operativně taktickou pomůckou, či operativně pátracím prostředkem, sloužícím toliko jako jakási indicie pro orientaci a další zaměření práce operativních orgánů a vyšetřovatelů. Je pravdou, že na tomto stanovisku stojí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. Tpj 99/88. S ohledem na stáří tohoto rozhodnutí, s přihlédnutím k vývoji metody pachové identifikace, tak, jak na to bude ještě níže poukázáno, a koneckonců především s ohledem na zcela odlišný náhled na výsledky metody pachové identifikace jakožto důkazu, který vyjádřil jak Ústavní soud, tak i ve svých pozdějších rozhodnutích Nejvyšší soud ČR, je třeba tento názor označit za jednoznačně překonaný. V souvislosti s charakterem metody pachové identifikace jakožto důkazu je nutno zohlednit zejména ustanovení § 89 odst. 2 tr.ř., které v souvislosti s demonstrativním výčtem druhů důkazních prostředků stanoví, že „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci“, a je tedy nutno uzavřít, že v podstatě žádný úkon, který může přispět k objasnění věci, nelze apriorně vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků jen proto, že jde o úkon určitého druhu. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze ho jako důkaz použít, i když trestní řád nemá zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. To se týká také metody pachové identifikace. Odvolací soud si samozřejmě je vědom toho, že výhrady, kterými je metoda pachové identifikace zpochybňována jako důkaz v trestním řízení, souvisí s tím, že podstatou uvedené metody je chování psa, tedy postup, jehož správnost nemůže být exaktně přezkoumána či jinak ověřena kupříkladu smyslovým vnímáním člověka. Je tedy možno konstatovat, že výsledky získané touto metodou se vymykají možnostem orgánů činných v trestním řízení přesvědčit se o jejich správnosti. Podle názoru odvolacího soudu sama tato skutečnost ale nemůže být důvodem, pro který by se metoda pachové identifikace jako důkaz zcela odmítala. Výše naznačená charakteristika metody pachové identifikace je tedy pouze důvodem, pro který musí být tento úkon jako důkaz v trestním řízení hodnocen velmi obezřetně. Jak vyplývá především ze shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zásadně nelze připustit, aby zmíněný úkon (tedy metoda pachové identifikace), byl jediným a osamoceným usvědčujícím důkazem. V takovém úkonu je možno spatřovat důkaz jen podpůrný (v poměru k ostatním důkazům) a nepřímý (ve vztahu k dokazované skutečnosti). V rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr.ř. je třeba pečlivě hodnotit výsledky, získané metodou pachové identifikace v souvislosti s obsahem ostatních důkazů, vztahujících se k dokazované skutečnosti a brát přitom zřetel také na to, zda byl nalezen jen ojedinělý otisk pachové stopy, nebo více takových otisků, kde a kdy byly otisky pachových stop nalezeny, u kolika z nich byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou konzervou, s jakým časovým odstupem byla tato shoda zjištěna a na další významné okolnosti, charakterizující každý konkrétní případ použití metody pachové identifikace. Je třeba říci, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. 4 Tz 107/2002 vyjádřil názor, že početnost ztotožněných pachových stop je významnou indicií, která zvyšuje důvodné podezření, že dotyčná osoba mohla trestný čin spáchat, ale bez dalších důkazů se taková pravděpodobnost nemůže proměnit v potřebnou míru jistoty. Nejvyšší soud konstatoval, že ani mnohost pachových stop sama o sobě nemůže změnit povahu tohoto důkazu z nepřímého v přímý, a to právě z onoho výše naznačeného důvodu, spočívajícího ve faktické nemožnosti zjištěné poznatky jiným, kvalifikovaným způsobem přezkoumat. Je třeba říci, že tyto názory Nejvyššího soudu zcela zjevně vychází ze dvou výše naznačených zásadních judikatorních rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud vyjádřil názor, že nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou, ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o důkaz dále nepřezkoumatelný, lze s ním v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. Ústavní soud vyjádřil názor, že na základě takového důkazu je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez veškerých pochybností dovodit, že právě tato osoba se dopustila trestného činu. Podle názoru Ústavního soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti. Odvolací soud samozřejmě respektuje názory, vyjádřené ve výše uvedených rozhodnutích judikatorní povahy, ať již Nejvyššího soudu ČR či Ústavního soudu. Na druhé straně však nelze přehlédnout fakt, že všechna zmíněná rozhodnutí jsou rozhodnutími staršími, a tudíž je třeba obecné závěry, vyslovené v těchto judikatorních rozhodnutích, upřesňovat ve světle nově získaných poznatků. Zatímco tedy v době vydání zmíněných rozhodnutí fakticky přetrvával názor, že na základě pachové zkoušky je možno dospět toliko k závěru (vyjádřeném zejména v citovaných nálezech Ústavního soudu), stran toho, že určitá osoba se v blíže neurčené době na určitém místě nacházela, pak s ohledem na současné poznatky je možno, byť pouze do jisté míry, ale přesto, určit dobu, kdy se určitá osoba na místě nacházela (ve vztahu k určitým událostem, např. smrti osoby, na jejímž těle pachová stopa ulpěla), a kdy pachovou stopu na určitých předmětech zanechala. Do jisté míry došlo rovněž k upřesnění podmínek, za kterých může teoreticky dojít k přenosu pachové stopy. V této souvislosti je možno vyjít kupříkladu z článku, uveřejněného v časopise Kriminalistický sborník, ročník LV, č. 4/2011, str. 41-44, s názvem Pachové stopy a metoda pachové identifikace – 1. část, či ze závěrů, které vyslovil Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí sp.zn. 5 To 84/2011 ze dne 21.9.2011. Budou-li výše naznačené teoretické premisy aplikovány na trestní věc obžalovaných D. a spol., je třeba říci, že v této věci nastala minimálně u některých zažalovaných útoků situace, kdy výsledky metody pachové identifikace jsou fakticky jediným důkazem, konkrétně směřujícím k osobě jednotlivých obžalovaných. Za takovéto situace měl být podle přesvědčení odvolacího soudu takovýto důkaz po všech stranách podrobně prověřen. Soud prvního stupně se neměl spokojit s pouhým mechanickým přečtením odborných vyjádření z oboru odorologie (viz hlavní líčení dne 16.5.2011 – č.l. 2783, 2789 a hlavní líčení dne 7.6.2011 – č.l. 2840, 2848). Podle názoru odvolacího soudu právě s ohledem na fakt, že se v daném případě jedná o velmi závažnou, společensky škodlivou trestnou činnost, při jejímž prokázání hrozí pachatelům poměrně citelné tresty, je třeba využít všech dostupných metod k prověření výsledků metody pachové identifikace. Konkrétně má odvolací soud za to, že bude nutné přezkoumání tohoto důkazu prostřednictvím vypracování kontrolního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie, jehož předmětem by bylo odborné vědecké vysvětlení samotné metody pachové identifikace a jejích konkrétních výsledků ve vztahu ke způsobu odběru pachových stop a pachových vzorků v návaznosti na jednotlivé interní předpisy, vydané policejním prezidentem PČR, k závaznému postupu při takových úkonech a postup v konkrétní situaci. Zmíněný znalecký posudek bude nutno také zaměřit na otázky možného přenosu pachu, nepravého spojovacího pachu a problematiku snesení pachových stop. Vyjádřit se bude též nutno k závěrům nalézacího soudu o praktické nemožnosti přenosu pachu při použití gumových lékařských rukavic. V této souvislosti se nabízí přibrání znalce JUDr. M. K., Ph.D. (viz trestní věc Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 77 T 1/2011), či kteréhokoli jiného znalce obdobné odbornosti. Potřebnost tohoto znaleckého zkoumání vyvstává v konkrétní věci o to naléhavěji, že bylo prokázáno (a koneckonců reflektuje to i nalézací soud), že na místě činu, konkrétně v T. v domě č. 331 na ulici R., kde došlo k přepadení poškozené M. S., byl nalezen otisk pachové stopy, který byl ztotožněn s otiskem pachového vzorku obžalovaného L. K. Stejně tak ovšem bylo exaktně prokázáno, že jmenovaný nemohl na místě činu v době, kdy se přepadení odehrálo, být, neboť ze zprávy z věznice (viz č.l. 252 spisu sp.zn. 52 T 8/2011), vyplývá, že v kritické době byl ve výkonu trestu a v konkrétní den neměl povolenu vycházku. Obdobná situace nastává rovněž v případě uvedeném pod bodem 14) odsuzující části napadeného rozsudku. Pod tímto bodem byli uznáni vinnými obžalovaní D., J. K. a Ž., a to tím, že dne 22.3.2010 v době kolem 19.30 hodin v T. na okrese B., přepadli poškozeného M. K. Všichni tři jmenovaní se k tomuto jednání doznali, a všichni také shodně vyloučili, že by se tohoto jednání společně s nimi dopustil též obžalovaný S. Přesto, jak vyplývá z výsledků srovnání otisku pachových stop, zajištěných na místě činu a srovnávacího pachového vzorku obžalovaného S. (viz č.l. 2206 a 2215) byla zjištěna shoda mezi otiskem pachové stopy, zajištěné na místě činu a srovnávacím pachovým vzorkem obžalovaného S. Je samozřejmě možno spekulovat o tom, že obžalovaní Ž., D. a J. K. o účasti obžalovaného S. nevypovídají pravdu. Na druhé straně nelze přehlédnout fakt, že zejména obžalovaný J. K., ale koneckonců i obžalovaný D., v jiných případech o účasti obžalovaného S. na loupežných přepadeních hovoří. Je tedy otázkou, proč by právě v tomto případě měli ohledně obžalovaného S. vypovídat nepravdu. Je tedy možno uzavřít, že s ohledem na specifický charakter výsledků metody pachové identifikace jakožto důkazu, se nalézací soud neměl spokojit před vynesením rozsudku s pouhým přečtením výše zmíněných odborných vyjádření z oboru odorologie. Bude tedy nutno, aby přibral znalce z příslušného oboru tak, jak to bylo shora rozebráno, a tento znalec, aby se ve svém znaleckém posudku vyjádřil k otázkám, které byly příkladmo naznačeny výše. Teprve po takto doplněném dokazování, s tím, že pochopitelně v daném stádiu řízení nelze případně vyloučit provedení důkazů dalších, bude moci soud prvního stupně rozhodnout o vině obžalovaných jednotlivými zažalovanými útoky. Pochopitelně, dospěje-li k závěru, že není možné obžalované jednotlivými útoky uznat vinnými, pak rozhodne ve smyslu § 226 tr.ř. Pokud nalézací soud rozhodne o zproštění některého z obžalovaných obžaloby pro konkrétní skutek, pro nějž jiného obžalovaného uzná vinným, nebude již možno uvádět v popisu skutku jméno obžalovaného, který byl pro tento skutek obžaloby zproštěn (srovnej námitky obžalovaného S. v části označené I. jeho odvolání). Dále upozorňuje odvolací soud na určité nepřesnosti, které se objevily v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 69 – 70), v pasážích, v nichž nalézací soud, řešíc otázku právní kvalifikace jednání obžalovaných, uvádí, jakých trestných činů se obžalovaní v jednotlivých bodech odsuzujícího výroku rozsudku dopustili. Konkrétně v případě obžalovaného J. K. (viz str. 69), uvádí nalézací soud, že jmenovaný se jednáním, popsaným v bodech 1-3 výroku, dopustil, kromě jiných, též přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst.1 tr. zákoníku. Ze samotného výroku napadeného rozsudku ovšem plyne, že citovaného přečinu se J. K. dopustil nikoli jednáním v bodech 1-3), ale jednáním v bodě 16) (srovnej str. 9 výroku rozsudku). Naopak odkaz na ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku absentuje v další části odůvodnění, týkající se obžalovaného J. K. (str. 70), kde soud prvního stupně uvádí, jak právně kvalifikoval jednání jmenovaného v bodech 6-14) a 16) výroku rozsudku. Na obdobnou nepřesnost lze poukázat i v případě obžalovaného Ž. (str. 70 odůvodnění). V této pasáži uvádí nalézací soud, že jmenovaný se dopustil celkem šesti útoků, a to pod body 4, 5, 10, 14, 15 a 16, přičemž tímto jednáním naplnil zákonné znaky zločinu loupeže dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Těmto úvahám ovšem nekoresponduje příslušná pasáž výroku napadeného rozsudku (viz str.10), v níž soud prvního stupně uzavřel, že obžalovaný Žondra se zločinu loupeže dle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dopustil, kromě výše uvedených bodů, též jednáním popsaným v bodě 2) výroku napadeného rozsudku. Tomu konečně odpovídá i příslušná skutková věta (srovnej str. 3 výroku rozsudku). Pokud tedy v novém řízení dojde nalézací soud k obdobnému závěru o vině obžalovaných J. K. a R. Ž., jako v nyní přezkoumávaném rozsudku, neopomene uvedené nepřesnosti odstranit. Pokud jde o námitky, které se objevily jak v opravném prostředku státního zástupce, či jednotlivých obžalovaných, stran uložených trestů, pak v této souvislosti konstatuje odvolací soud, že vzhledem k tomu, že není prozatím najisto postavena otázka viny obžalovaných, není možné na tyto námitky adekvátním způsobem reagovat. Určitou výjimku tvoří pouze argumentace obžalovaného D. stran toho, že mu měl být za trestnou činnost, k jejímuž spáchání se doznal, uložen trest mimořádně snížený pod dolní hranici trestní sazby, za užití ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s touto argumentací má odvolací soud zato, že i pokud by došel nalézací soud v novém řízení k závěru, že obžalovaného D. lze uznat vinným toliko tou trestnou činností, k jejímuž spáchání se doznal, pak ani v takovém případě nebude užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku přicházet v úvahu. Odvolací soud je toho názoru, že ani okolnosti případu, ani poměry pachatele takový postup neodůvodňují. V obecné rovině pak odvolací soud konstatuje, že bude-li rozhodnuto v novém rozhodnutí o vině jednotlivých obžalovaných, neopomene soud prvního stupně při svých úvahách o trestu vyjít z kritérií ustanovení § 39 tr.zákoníku, a samozřejmě nepřehlédne ať už okolnosti polehčující či přitěžující (§ 41, § 42 tr.zákoníku). Při rozhodování u uložených trestech pak neopomene reflektovat námitky státního zástupce stran mnohosti přitěžujících okolností na straně jednotlivých obžalovaných. V závislosti na tom, jaké bude rozhodnutí o vině, pak také soud prvního stupně adekvátně rozhodne v rámci adhezního řízení.

Rubrum

U s n e s e n í P o u č e n í :