5 Tdo 1392/2007

Rubrum

Výslech obviněného jako neodkladný úkon ve vztahu k dalšímu spoluobviněnému Výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr.ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu.

Výrok

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. ledna 2008 o dovoláních, která podali obvinění R. H., M. F., M. J., Z. M. a P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 11 To 110/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 14/2005, takto:

Odůvodnění

I. Dovolání obviněného R. H. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá. II. Dovolání obviněného M. F. se podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítá. III. Dovolání obviněných M. J., Z. M. a P. K. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítají.

Poučení

Obviněný R. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 16 T 14/2005, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěných dnech v období od měsíce července 2003 do měsíce listopadu 2003 v T. n. V. odebral od spoluobviněného F. P. nejméně ve 40 případech vždy 15 až 20 gramů pervitinu za částku 900, Kč/gram. Dále v nezjištěných dnech od měsíce prosince 2003 do měsíce ledna 2004 ve S. odebral od spoluobviněného F. P. nejméně ve 20 případech vždy 5 až 10 gramů pervitinu za částku 900,- Kč/gram, nejméně 10 gramů pervitinu za částku 8 000,- Kč pak získal v přesně nezjištěných dnech v uvedeném období do 24. 3. 2004 od spoluobviněného L. B. Takto získaný pervitin – metamfetamin, který je podle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách, obviněný prodával dalším osobám, včetně osob mladších 18 let, uvedeným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Obviněný M. F. byl shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době po 21. 9. 2003, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do poloviny měsíce listopadu 2003 v T. n. V. v prostorech patřících SD J. se nejméně ve třech případech s přinejmenším sedmi doposud neustanovenými osobami zejména z řad obviněných podílel na výrobě 25 až 40 gramů pervitinu, z něhož si ponechal vždy nejméně 15 gramů, tj. celkem 45 gramů pervitinu určeného pro vlastní potřebu a distribuci dalším osobám, když osobě uvedené v trestním spise pod smyšleným jménem K. N. daroval nejméně v 5 případech vždy 0,5 gramu pervitinu. Obviněný M. J. byl týmž rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěných dnech v období od poloviny měsíce listopadu 2003 do měsíce ledna 2004 v místě svého trvalého bydliště ve S. společně se spoluobviněnými F. P. a T. L. v 15 až 20 případech s použitím destilačních přístrojů a pomocných látek vyrobil vždy 15 až 20 gramů, tedy celkem nejméně 225 gramů pervitinu – metamfetaminu, který je podle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k výrobě použil léky Modafen, Solutan, Nurofen, Stop Grip a chemikálie – jód, červený fosfor, hydroxid sodný, kyselinu fosforečnou, kyselinu chlorovodíkovou a toluen. Z této výroby pak obviněný sám získal 22,5 gramu pervitinu – metamfetaminu. Obviněný Z. M. byl shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěných dnech v období od měsíce července 2003 do poloviny měsíce listopadu 2003 v T. n. V. v prostorech SD J. se nejméně v 8 případech spolu s doposud neustanovenými osobami, jakož i s osobami z řad obviněných, účastnil výroby vždy 25 až 40 gramů pervitinu – metamfetaminu, který je podle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k výrobě použil destilační přístroje, pomocné látky, léky Modafen, Solutan, Nurofen, Stop Grip a chemikálie – jód, červený fosfor, hydroxid sodný, kyselinu fosforečnou, kyselinu chlorovodíkovou a toluen, když zmíněnou psychotropní látku vyrobil spoluobviněný F. P. Obviněný Z. M. obstaral na výrobu této psychotropní látky suroviny, přičemž z výše uvedené výroby získal sám a v jednom případě spolu se spoluobviněnou D. R. vždy nejméně 3 gramy pervitinu, tj. celkem 24 gramů této látky. Osobě vystupující v trestním řízení pod smyšleným jménem K. N. z toho obviněný poskytl 5 gramů pervitinu. Obviněný P. K. byl týmž rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v T. n. V. v prostorech SD J. v přesně nezjištěných dnech v období od 8. 10. 2003, kdy byl propuštěn z vazby, do poloviny měsíce listopadu 2003 se nejméně ve třech případech účastnil společně s nejméně sedmi doposud neustanovenými osobami zejména z řad spoluobviněných výroby 25 až 40 gramů pervitinu, který je podle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k výrobě použil léky Modafen, Solutan, Nurofen, Stop Grip, a chemikálie – jód, červený fosfor, hydroxid sodný, kyselinu fosforečnou, kyselinu chlorovodíkovou a toluen, jakož i destilační přístroje a pomocné látky, když zmíněnou psychotropní látku vyrobil spoluobviněný F. P. Poté, v blíže nezjištěný den do 28. 12. 2003, kdy byl vazebně zajištěn, se obviněný P. K. v jednom případě účastnil výroby pervitinu na nezjištěném místě v S., přičemž z takto vyrobeného pervitinu si ponechal 10 gramů. Za spáchání shora popsaných trestných činů byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný R. H. byl za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 T 131/2004, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. F. byl citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr. zák. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 9 To 124/2005, a výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 3 T 149/2004, jakož i další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů v trvání 5 let. Obviněný M. J. byl rozsudkem soudu prvního stupně za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle § 134 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 3 T 123/2004, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Z. M. byl týmž rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 T 19/2004, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný P. K. byl týmž rozsudkem soudu prvního stupně za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 3 T 144/2004, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O odvoláních obviněných R. H., M. F., M. J., Z. M. a P. K., která podali proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 16 T 14/2005, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 11 To 110/2006, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. Obvinění R. H., M. F., M. J., Z. M. a P. K. napadli citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců. Obviněný R. H. tak učinil dne 16. 4. 2007 a své dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu [byť v dovolání poukázal ve vztahu k prvně uvedenému dovolacímu důvodu na neexistující ustanovení § 256b odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Podle názoru tohoto obviněného byl stíhán a odsouzen pro skutek, který nebyl předmětem obžaloby, protože v usnesení o zahájení trestního stíhání je údajně skutek vymezen jiným časovým rozpětím, přičemž z popisu skutku rovněž nevyplývá, že by se obviněný dopustil posuzovaného jednání vůči svědkyni D. S. jako osobě mladší 18 let. V postupu soudů nižších stupňů proto obviněný spatřuje zásadní procesní pochybení, neboť podle jeho přesvědčení nezachovaly totožnost skutku, čímž údajně porušily ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. řádu. Své výhrady tento obviněný zaměřil též proti popisu skutku, který považuje za neurčitý a nepřesný, přičemž současně uvádí, že soud prvního stupně měl využít předběžné projednání obžaloby ve smyslu § 186 písm. f) tr. řádu a poté rozhodnout o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný R. H. nesouhlasí s tím, jak soudy nižších stupňů posoudily znak spočívající "ve větším rozsahu“, který je obsažen ve skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle názoru obviněného nelze předání 7 gramů pervitinu považovat za množství, jež by bylo způsobilé k použití pro více lidí. Ohledně zbývajícího množství zmíněné psychotropní látky pak je obviněný přesvědčen, že soudy nižších stupňů neprokázaly, jak s ním naložil, resp. zda si drogu opatřil za účelem její další distribuce. Podle obviněného není trestné takové jednání, kterým si osoba opatřuje omamnou a psychotropní látku pro vlastní potřebu. Závěrem svého dovolání obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze (třebaže citované rozhodnutí obviněný označil nesprávně jako usnesení) a aby věc přikázal tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obviněný M. F. podal dovolání dne 10. 4. 2007, přičemž ho opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), e) a g) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu obviněný uvádí, že jeho obhájce se nemohl zúčastnit vyšetřovacího úkonu konaného dne 24. 3. 2004, který spočíval ve výslechu spoluobviněného F. P., ačkoli obhájce řádně požádal o vyrozumívání o úkonech v trestním řízení. Podle názoru obviněného se výslechy jednotlivých obviněných časově překrývaly, což považuje za nepřípustný zásah do práva na obhajobu. Obviněný rovněž nesouhlasí s posouzením výpovědi jmenovaného spoluobviněného jako neodkladného úkonu, neboť za neodkladný úkon údajně nelze považovat výslech obviněného. Obviněný M. F. tedy spatřuje pochybení v postupu soudů nižších stupňů, pokud použily výpověď spoluobviněného F. P. jako stěžejní důkaz, který se stal v posuzované věci podkladem pro výrok o vině tohoto dovolatele. Zmíněný postup soudů považuje obviněný též za zásah do svého základního práva formulovaného v ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný nesouhlasí ani s použitím důkazu spočívajícího ve výslechu utajeného svědka vystupujícího ve smyslu § 55 odst. 2 tr. řádu pod smyšleným jménem K. N. Obviněný je přesvědčen, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro takový postup, neboť utajený svědek nebyl s ohledem na svou roli v trestním řízení věrohodný. Existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu spatřuje obviněný M. F. v tom, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. V této souvislosti obviněný především poukazuje na rozpory v samotném popisu skutku, pokud jde o formulaci objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Jak dále uvádí obviněný, v usnesení o zahájení trestního stíhání je posuzovaný skutek uveden s jiným časovým obdobím a jiným místem, když navíc oproti rozsudku soudu prvního stupně se ho měl dopustit mimo jiné tak, že pervitin prodal, a nikoli daroval. Podle názoru obviněného tudíž v posuzované věci nebyla zachována totožnost skutku, a proto se domnívá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné. Obviněný M. F. rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spatřuje především v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily znak "člen organizované skupiny“ uvedený ve skutkové podstatě trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen. Podle přesvědčení obviněného ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývá, v čem měla spočívat organizovanost, plánovitost, dělba úkolů a další znaky organizované skupiny. S poukazem na citovaný dovolací důvod obviněný zpochybnil také znak "ve větším rozsahu“ obsažený v téže skutkové podstatě, přičemž podle obviněného soudy nižších stupňů v tomto směru opřely svá skutková zjištění o nepřípustné důkazy. Závěrem svého dovolání obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 11 To 110/2006, a aby věc přikázal tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obviněný M. J. podal své dovolání dne 15. 3. 2007 a opřel ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s hodnocením skutkových zjištění a provedených důkazů. Za zásadní pochybení soudů nižších stupňů považuje obviněný skutečnost, že při svém rozhodování vycházely z procesně nepoužitelné výpovědi spoluobviněného F. P., kterou učinil v přípravném řízení dne 24. 3. 2004. Podle názoru obviněného však policejní orgán znemožnil jeho obhájkyni účast u výslechu tohoto spoluobviněného. S ohledem na uvedenou okolnost se obviněný domnívá, že protokolace policejního komisaře ze zmíněného dne je nepravdivá, neboť ve skutečnosti policejní orgán nevyrozuměl jeho obhájkyni o provedeném vyšetřovacím úkonu. Navíc podle tohoto dovolatele byl výslech spoluobviněného F. P. proveden způsobem, který je v rozporu s trestním řádem. Obviněný M. J. rovněž namítá, že soudy nižších stupňů opomněly hodnotit výpověď spoluobviněného M. D., která údajně podporovala obhajobu dovolatele. Podle jeho přesvědčení nebyly v posuzované věci zjištěny žádné významné důkazy, které by svědčily o vině tohoto dovolatele trestným činem, jímž byl uznán vinným. Závěrem svého dovolání obviněný M. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a to ve výroku o zamítnutí jeho odvolání, aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 16 T 14/2005, a to ve výroku o vině a trestu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V dovolání obviněný též navrhl (s poukazem na postup podle § 265h odst. 3 tr. řádu), aby byl odložen výkon uloženého trestu odnětí svobody. Obviněný Z. M. podal své dovolání dne 18. 4. 2007 a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Podle názoru tohoto obviněného soudy obou stupňů vycházely při rozhodování o jeho vině z procesně nepoužitelného důkazu, protože jeho obhájkyně nemohla být z důvodu údajného protizákonného postupu policejního orgánu přítomna u výslechu spoluobviněného F. P., jehož výpověď učiněnou v přípravném řízení dne 24. 3. 2004 považovaly soudy nižších stupňů za stěžejní důkaz při rozhodování o vině dovolatele posuzovaným trestným činem. Obviněný je rovněž přesvědčen, že zmíněnou výpověď posoudily soudy obou stupňů nesprávně jako neodkladný úkon. Podle názoru obviněného se však ve vztahu k němu nemohlo jednat o neodkladný úkon, jelikož policejnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby zahájil trestní stíhání současně proti všem obviněným vystupujícím v této trestní věci. Jak dále obviněný uvádí, soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu ani dosavadní judikaturu Ústavního soudu, podle které k odsouzení obviněného nemůže dojít výlučně ani v převážné míře na základě výpovědí tzv. utajených svědků. Závěrem svého dovolání obviněný Z. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby sám rozhodl ve věci rozsudkem, kterým ho zprostí obžaloby. Obviněný P. K. podal své dovolání dne 21. 3. 2007, přičemž v něm uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazu spočívajícího ve výpovědi spoluobviněného F. P., který byl vyslechnut dne 24. 3. 2004 policejním orgánem, neboť tento důkaz je podle názoru obviněného nezákonný. Dále obviněný považuje výpověď tohoto spoluobviněného nevěrohodnou. Jak navíc uvádí obviněný, v době spáchání posuzovaného skutku nebyl v dobrém zdravotním stavu. Obviněný rovněž popírá, že by se aktivně účastnil výroby drog, a pokud se již vyskytoval v místě, kde se vyráběly drogy, pak tak činil jen s úmyslem na tomto místě přespávat a získat drogy darem od spoluobviněného F. P. Závěrem svého dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 16 T 14/2005, aniž by současně navrhl zrušení i rozsudku odvolacího soudu, přičemž dovolací soud má věc přikázat soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podaným dovoláním obviněných R. H., M. F. a Z. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle názoru státního zástupce neobstojí dovolací námitky obviněného R. H., o které opřel naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jelikož tomu odpovídají pouze námitky vznesené proti nesprávnému použití ustanovení § 11, § 163 a § 163a tr. řádu. Státní zástupce se však neztotožňuje ani s námitkami tohoto obviněného, jež se týkají dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný distribuoval nejméně 10 gramů pervitinu, což podle pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 6/2000 odpovídá znaku "ve větším rozsahu“ uvedenému ve skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokud jde o dovolání M. F., státní zástupce považuje jeho námitky za neopodstatněné. K těm z nich, o které opírá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, státní zástupce připomíná, že o vyrozumění o konání procesního úkonu spočívajícího ve výslechu spoluobviněného F. P. požádal obhájce obviněného M. F. až na závěr výslechu svého klienta, a proto teprve od tohoto okamžiku vznikla orgánům činným v trestním řízení povinnost ve smyslu § 165 odst. 3 tr. řádu (tj. povinnost vyrozumívat obhájce o konání vyšetřovacích úkonů). Podle státního zástupce není rovněž vyloučeno, aby v tzv. skupinové trestní věci probíhaly výslechy obviněných souběžně. V této souvislosti je státní zástupce přesvědčen, že výslech spoluobviněného F. P. měl povahu neodkladného úkonu ve vztahu k ostatním obviněným, proti kterým bylo v posuzované trestní věci zahájeno trestní stíhání později. Jak dále státní zástupce uvádí, obviněný M. F. se mohl dozvědět o trestním stíhání spoluobviněného F. P. při nahlédnutí do vyšetřovacího spisu, a proto neobstojí jeho námitka popírající tuto možnost. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. e) tr. řádu pak obviněný M. F. podle názoru státního zástupce nevznesl žádné konkrétní námitky odpovídající tomuto dovolacímu důvodu. Podobně v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu část námitek obviněného neodpovídá, protože jimi brojí proti správnosti skutkových zjištění. Pokud jde o tvrzení obviněného, podle něhož ze skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani z jeho odůvodnění není patrné naplnění znaků organizované skupiny ve smyslu § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., považuje ho státní zástupce za důvodné, neboť soud prvního stupně neučinil dostatečná skutková zjištění ohledně činnosti obviněného v rámci organizované skupiny. Podle názoru státního zástupce vykazuje jednání obviněného spíše znaky spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Jak dále státní zástupce zdůraznil, z dosavadních skutkových zjištění však vyplývá, že obviněný naplnil znak "ve větším rozsahu“, který je rovněž uveden v ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., takže projednání dovolání v tomto rozsahu by nic nezměnilo na postavení obviněného M. F. Pokud jde o dovolání obviněného Z. M., považuje ho státní zástupce za neopodstatněné, neboť jím vytýkané vady nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Jak v této souvislosti zdůrazňuje státní zástupce, policejní orgán nebyl povinen vyrozumět obhájkyni obviněného o provedení vyšetřovacích úkonů, jelikož o takový postup ani nežádala. Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných R. H. a Z. M. jako zjevně neopodstatněná a podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. F., protože jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení tohoto obviněného a řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. K dovoláním obviněných M. J. a P. K. se rovněž vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru směřuje dovolání obviněného M. J. výlučně proti hodnocení provedených důkazů, a proto jeho námitky nemohou naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podobně dovolání obviněného P. K. brojí toliko proti skutkovým zjištěním, která ve věci učinily soudy obou stupňů. Jak uvádí státní zástupce, takové dovolací námitky rovněž nemohou naplnit citovaný dovolací důvod. Závěrem svých vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných M. J. a P. K., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. H., M. F., M. J., Z. M. a P. K. podali dovolání jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], obvinění tak učinili prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 tr. řádu), všechna dovolání byla podána včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a všechna podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Pokud jde o dovolací důvody, obvinění R. H., M. F., M. J. a P. K. opírají jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obvinění R. H. a M. F. vedle toho uplatnili i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jenž spočívá ve skutečnosti, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Obvinění M. F. a Z. M. poukázali ve svých dovoláních též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Uvedený výklad dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení je třeba vztáhnout i na dovolací námitky obviněných M. J. a P. K. Obviněný M. J. přitom konkretizoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve svém dovolání tím, že podle jeho přesvědčení soudy nižších stupňů opomněly hodnotit výpověď spoluobviněného M. D., která údajně podporovala jeho obhajobu, a nezjistily ani žádné významné důkazy, jež by svědčily o vině tohoto obviněného. Navíc výslech spoluobviněného F. P. byl podle názoru obviněného M. J. proveden způsobem, který je v rozporu s trestním řádem. Obviněný P. K. dovozuje existenci stejného dovolacího důvodu z tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů údajně nesprávně hodnotily důkaz spočívající ve výpovědi spoluobviněného F. P. Jak dále obviněný P. K. zdůraznil, nezúčastnil se aktivně výroby drogy, a pokud se vyskytoval v místě, kde se drogy vyráběly, činil tak jen s úmyslem přespávat na tomto místě a získat drogy darem od jmenovaného spoluobviněného. Existenci dovolacího důvodu tak obvinění M. J. a P. K. podle názoru Nejvyššího soudu shledávají v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů, který by měl spočívat v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obvinění vyvozují i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obvinění dovozují nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro ně příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (resp. neúplné nebo odlišné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupněa odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných oběma dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění M. J. a P. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění M. J. a P. K. namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu a z jiného názoru na hodnocení důkazů, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných M. J. a P. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se oba obvinění dopustili skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho ve svých dovoláních obvinění domáhají, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obvinění M. J. a P. K. nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto tito obvinění podali dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu. Obvinění totiž nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřili výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit. Pokud jde o dovolání M. F., opřel ho o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e) a g) tr. řádu. S poukazem na první z nich obviněný zejména namítá, že jeho obhájce se nemohl zúčastnit vyšetřovacího úkonu konaného dne 24. 3. 2004, který spočíval ve výslechu spoluobviněného F. P., ačkoli obhájce řádně požádal o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Pokud se výslechy jednotlivých spoluobviněných časově překrývaly, považuje obviněný M. F. takový postup za nepřípustný zásah do jeho práva na obhajobu. Nejvyšší soud se však s touto námitkou obviněného neztotožňuje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je totiž naplněn tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Pokud obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, přestože ho měl mít, pak je citovaný dovolací důvod dán jen tehdy, když orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Jak přitom vyplývá v posuzované věci z trestního spisu (viz jeho č. l. 109), Okresní soud v Českých Budějovicích ustanovil obviněnému M. F. dne 24. 3. 2004 (tj. ve stejný den, kdy bylo proti němu zahájeno trestní stíhání) obhájce z důvodu uvedeného v ustanovení § 36 odst. 3 tr. řádu. Jednalo se zde o případ nutné obhajoby, neboť podle citovaného ustanovení musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Obviněný tak měl od samého počátku trestního stíhání zajištěno plné uplatnění jeho obhajovacích práv. Skutečnost, že se obhájce obviněného nezúčastnil dne 24. 3. 2004 výslechu spoluobviněného F. P., nelze hodnotit jako nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení (konkrétně policejního orgánu). Jak je totiž dále patrné z trestního spisu (viz jeho č. l. 1252), výslech obviněného M. F. se konal dne 24. 3. 2004 od 16.20 hod. do 16.55 hod. za účasti jeho obhájce, který požádal o vyrozumívání o úkonech trestního řízení až v samém závěru výslechu tohoto obviněného. Z trestního spisu je navíc zřejmé (viz jeho č. l. 1295), že o výslechu spoluobviněného F. P. policejní orgán informoval obhájce všech obviněných a všichni obhájci s tím souhlasili. Za uvedené situace neobstojí výhrady obviněného M. F., které zaměřil proti způsobu provádění výslechů jednotlivých obviněných, a to již jen z toho důvodu, že jeho obhájce měl především možnost po ukončení výslechu zúčastnit se převážné části probíhajícího výslechu spoluobviněného F. P. (výslech tohoto spoluobviněného byl ukončen dne 24. 3. 2004 až v 18. 20 hod., jak je patrné z č. l. 1303 trestního spisu), jakož i jeho výslechu v řízení před soudem. Přitom obhájce obviněného M. F. se ve stadiu přípravného řízení již zúčastnil pokračování ve výslechu spoluobviněného F. P., který se konal dne 20. 7. 2004 (viz č. l. 1304 až 1310 trestního spisu). Na podkladě všech uvedených skutečností proto Nejvyšší soud nemohl dospět k jinému závěru, než že nedošlo k porušení práva na obhajobu obviněného M. F. ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť nenastala situace, v níž by obhájce neměl, přičemž jeho obhájce mohl reálně vykonávat všechna práva obhajoby včetně účasti u výslechu spoluobviněného F. P. a možnosti klást mu otázky. Námitka založená na opačném tvrzení je tedy neopodstatněná. Naposledy citovanému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b tr. řádu pak neodpovídá námitka obviněného M. F., kterou zpochybnil správnost posouzení výslechu spoluobviněného F. P. jako neodkladného úkonu. Nejvyšší soud k ní proto nemohl nijak přihlížet ani ji učinit předmětem svého přezkoumávání. K této námitce dovolací soud jen pro úplnost připomíná, že za neodkladný úkon se ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neodkladný úkon se tedy vztahuje k okamžiku zahájení trestního stíhání (srov. slovní spojení "… než bude zahájeno trestní stíhání“). To, zda se v konkrétní věci jedná o neodkladný (nebo i neopakovatelný) úkon, se posoudí vždy podle okolností konkrétního případu. O provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu pořizuje policejní orgán protokol, v němž je povinen uvést skutečnosti odůvodňující povahu takového úkonu. Jak je tedy patrné z uvedených pravidel, o neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu zpravidla nejprve rozhoduje policejní orgán, který současně ve vztahu ke konkrétní osobě posoudí, zda jsou splněny zákonné podmínky citovaného ustanovení. Výjimkou je pouze neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka či v rekognici (in foto nebo in natura) ve smyslu § 158a tr. řádu, o jehož povaze rozhoduje státní zástupce, který je oprávněn též navrhnout provedení takového úkonu za účasti soudce již před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby. O procesní použitelnosti tohoto důkazu přitom platí mimo jiné ustanovení § 211 odst. 2 písm. b) tr. řádu, tj. soud může přečíst protokol o dřívější výpovědi svědka, jestliže byl jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. řádu. Pokud jde o konečné posouzení povahy úkonu, který byl ve stadiu přípravného řízení proveden jako neodkladný či neopakovatelný, je k závěru o jeho neodkladnosti nebo neopakovatelnosti povolán věcně a místně příslušný soud, který projednává podanou obžalobu. Zmíněná úvaha soudu současně znamená i vyřešení otázky, zda lze takový úkon považovat za procesně použitelný ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému. I když tedy policejní orgán provedl neodkladný či neopakovatelný úkon, neznamená to bez dalšího jeho neomezenou použitelnost v dalších stadiích trestního řízení. V tomto směru není tudíž podstatné, zda policejní orgán prováděl úkony jako neodkladné či neopakovatelné před zahájením trestního stíhání nebo po něm (srov. § 158 odst. 3 tr. řádu, resp. přiměřené použití ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu a § 164 odst. 1 tr. řádu). Ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu totiž obecně definuje neodkladné a neopakovatelné úkony pro celé trestní řízení. Platí však, že neodkladné nebo neopakovatelné úkony provedené před zahájením trestního stíhání nemusí policejní orgán opakovat, pokud byly provedeny zákonným způsobem (srov. § 164 odst. 2 tr. řádu). Obviněný, resp. jeho obhájce má ovšem možnost v řízení před soudem zpochybňovat důkazy opatřené na podkladě neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, a to stejně jako kterékoli jiné důkazy, jak se ostatně stalo i v posuzované věci. Proto neobstojí ani tvrzení obviněného M. F., podle něhož se údajně obhajoba nemohla zúčastnit provádění neodkladného úkonu v podobě výslechu spoluobviněného F. P. Přitom prvotní výslech tohoto spoluobviněného nebylo možné odkládat až do okamžiku zahájení trestního stíhání proti všem ostatním spoluobviněným, jejichž okruh nemohl být v té době přesně znám, a bylo třeba rovněž respektovat zákonné lhůty stanovené k omezení osobní svobody jednotlivých obviněných. Uvedenou argumentaci nelze podle Nejvyššího soudu zpochybnit ani námitkou obviněného M. F. založenou na tom, že by snad nemohl být neodkladným úkonem i výslech obviněného. V žádném ustanovení trestního řádu totiž není uveden ani příkladmý výčet neodkladných (či neopakovatelných) úkonů, neboť s ohledem na zvláštnosti jednotlivých případů a na neuzavřený okruh přípustných důkazních prostředků (§ 89 odst. 2 tr. řádu) nelze takový výčet taxativně stanovit. To ostatně odpovídá dosavadní ustálené praxi, podle které výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr. řádu ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 9/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 9/1996, s. 412). Právě o takovou situaci totiž šlo v posuzované trestní věci v případě výslechu spoluobviněného F. P. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitku obviněného M. F., kterou podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, pokud namítl, že ve vztahu ke svědkovi vystupujícímu pod smyšleným jménem K. N. nebyly splněny podmínky uvedené v § 55 odst. 2 tr. řádu. Otázka, zda je k důkazu použitelná výpověď svědka, jehož podoba a totožnost byla utajena, totiž nijak nesouvisí s tím, jestli obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Pouze nad rámec shora uvedené argumentace a mimo souvislost s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že k utajení totožnosti svědka mohou orgány činné v trestním řízení přikročit tehdy, pokud svědkovi či osobě jemu blízké hrozí v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv. Navíc musí být splněna i zákonná podmínka spočívající v tom, že ochranu svědka nelze spolehlivě zajistit jinak (§ 55 odst. 2 tr. řádu). Újmou na zdraví se zde přitom rozumí jakákoli újma na zdraví, třebaže si nevyžádala lékařské ošetření či pracovní neschopnost. Mezi jiná základní práva (než je právo na zdraví) patří zejména taková práva, která každému člověku zaručuje Listina základních práv a svobod. K tomu, aby byly v konkrétním případě naplněny zákonné předpoklady k použití ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu, se musí jednat o takový zásah do zmíněných práv, který vykazuje vyšší míru intenzity. Konečně další nezbytnou podmínkou pro zajištění utajení totožnosti i podoby svědka je také okolnost, že ochranu svědka nelze spolehlivě zajistit jinak (tzv. zásada subsidiarity); jde tedy např. o situaci, když policejní orgán nemůže přechodně přemístit svědka na jiné místo, poskytnout mu policejní ochranu apod. (bližší podmínky ochrany svědka stanovuje zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů). Dovolací soud k tomu zdůrazňuje, že zvláště v případech tzv. drogové kriminality je použití jiných prostředků ochrany svědka prakticky vyloučeno, a proto je u tohoto druhu trestné činnosti namístě učinit opatření, která vedou k utajení totožnosti i podoby svědků podle § 55 odst. 2 tr. řádu, popřípadě též podle § 101a a § 209 tr. řádu. Předpokladem správného užití citovaných ustanovení trestního řádu je také okolnost, že hrozící újmu na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv svědka či osoby jemu blízké lze dovodit na základě doposud zjištěných okolností, které ve svém souhrnu vypovídají o vyšším stupni pravděpodobnosti zmíněné hrozby či újmy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 369). Jak je v posuzované trestní věci patrné, utajovaný svědek vystupující pod smyšleným jménem K. N. mimo jiné uvedl, že obviněný M. F. (spolu s dalšími obviněnými) mu vyhrožoval "zlikvidováním“ a použitím násilí i vůči členům svědkovy rodiny. Zmíněná skutečnost mohla objektivně vzbudit obavy utajeného svědka o život nebo zdraví jeho anebo osob jemu blízkých, protože v případě závažné trestné činnosti, pro kterou byl stíhán obviněný M. F., často dochází k použití takových výhružek a orgány činné v trestním řízení (tj. i soudy) jsou povinny učinit všechna potřebná opatření, aby nedošlo k uskutečnění výhružek. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který přesvědčivě a podrobně vyložil (viz str. 46 jeho rozsudku), z jakého důvodu užil ve vztahu k výše uvedenému svědkovi ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu. Tyto závěry soudu jsou pak v souladu rovněž s respektovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (vyjádřenou např. v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 4. 1997 ve věci van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku). Nejvyšší soud proto považuje závěr soudů nižších stupňů o nezbytnosti utajení totožnosti svědků vystupujících pod smyšlenými jmény jako K. N. a K. N. za správný a odpovídající jak ustanovení § 55 odst. 2 tr. řádu, tak i stávající judikatuře Ústavního soudu (kterou obviněný zmínil s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04) a Evropského soudu pro lidská práva. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli zpochybňoval dosavadní judikaturu Ústavního soudu k této otázce, na posuzovanou věc nelze zcela vztáhnout závěry vyjádřené v citovaném nálezu Ústavního soudu. Jak je totiž patrné ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která Nejvyšší soud v řízení o dovolání respektuje, k odsouzení obviněného M. F. nedošlo výlučně nebo v převážné míře na základě výpovědi utajovaného svědka, ale zejména na základě dalšího procesně použitelného důkazu spočívajícího v usvědčující výpovědi spoluobviněného F. P., nehledě již na ostatní listinné a věcné důkazy. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který obviněný M. F. rovněž uplatnil ve svém dovolání, Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. bylo-li vedeno v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a § 11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkou uvedenou v ustanovení § 11 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§ 159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§ 172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Pokud tedy obviněný M. F. namítá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu údajného nedodržení totožnosti skutku (případně též z důvodu údajně nedostatečného popisu skutku), nemohou takové námitky naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu. Obviněný totiž v rámci své dovolací argumentace neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by zakládala některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání obsažených v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a § 11a tr. řádu. Ani ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů či z jejich procesního postupu nevyplývá naplnění kterékoli z podmínek podle citovaných ustanovení. Obviněný tedy spatřuje nepřípustnost svého trestního stíhání pouze v tom, že orgány činné v trestním řízení (tj. zejména soudy nižších stupňů) nezachovaly totožnost skutku, resp. že popis skutku uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá popisu skutku obsaženému v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Takové námitky ovšem neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům, jak ostatně dovodila i judikatura, od které se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat (viz rozhodnutí pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Proto k nim nebylo možno přihlížet. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že totožnost skutku je zachována, jestliže existuje totožnost jednání a následku jako základních složek každého skutku. Totožnost však není vyloučena ani v případě shodného jednání při rozdílném následku, dále pokud existuje shoda v následku při rozdílném jednání, anebo jestliže jsou jednání a následek alespoň částečné shodné a tato shoda spočívá v podstatných skutkových okolnostech (srov. rozhodnutí pod č. 52/1979 a č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je tudíž zachována i za situace, když dojde v průběhu řízení k doplnění dalších skutečností, pokud se tím nemění podstata skutku, ale dojde např. jen k upřesnění konkrétního okruhu osob, kterým měl pachatel opatřovat drogy, k upřesnění časového období, v němž se měl pachatel dopustit trestné činnosti, ke konkretizaci místa, kde tak činil, apod. (viz k tomu rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku proto nemají vliv změny v okolnostech, které jen individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 1682). Závěr o zachování totožnosti skutku v posuzovaném případě tedy nemohou zpochybnit námitky obviněného M. F., v nichž argumentuje nedodržením totožnosti skutku, pokud jde o jeho vymezení v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 3. 2004 (použití slova "prodá“) a v tzv. skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (použití slova "daruje“). Navíc oba zmíněné způsoby neoprávněného opatření drogy jinému jsou uvedeny ve skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., pro který byl tento obviněný stíhán a odsouzen. Znak objektivní stránky vyjádřený pojmem "prodá“ je obsažen v citované skutkové podstatě dokonce výslovně, přičemž znak "jinak jinému opatří“ zahrnuje i neoprávněné darování omamné nebo psychotropní látky či jedu. Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi dovolacími námitkami obviněného M. F., které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S poukazem na tento dovolací důvod vytýká soudům nižších stupňů, že svá skutková zjištění opřely o nepřípustné (případně nedostatečné) důkazy. Zmíněnou námitku pak obviněný vztáhl zejména na posouzení znaku "ve větším rozsahu“, který je uveden jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl stíhán a odsouzen. Dále tento obviněný ve svém dovolání brojí též proti popisu skutku uvedeného v tzv. skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně, z něhož podle názoru obviněného vyplývá, že pro vlastní potřebu si ponechal více drogy, než měl vyrobit. Jak ovšem Nejvyšší soud již výše v souvislosti s dovoláními obviněných M. J. a P. K. zdůraznil, námitka založená na tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění nebo na výhradách proti způsobu a výsledkům hodnocení důkazů nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože taková případná vada nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedené námitky obviněného M. F. tedy neodpovídají citovanému (ani jinému) dovolacímu důvodu a dovolací soud k nim nemohl přihlížet. Pouze nad rámec zmíněné argumentace Nejvyšší soud poznamenává, že i když si lze jistě představit přesnější popis skutku, než jaký učinil soud prvního stupně, jeho obsah celkem vyhovuje všem zákonným náležitostem uvedeným v § 120 odst. 3 tr. řádu. Jak je tudíž patrné z tohoto popisu (ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně a s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu), obviněný M. F. se nejméně ve třech případech podílel na výrobě drogy (pervitinu obsahujícího metamfetamin), jejíž množství v každém jednotlivém případě dosáhlo nejméně 25 gramů pervitinu, tj. celkem bylo za jeho účasti vyrobeno 75 gramů pervitinu, a z tohoto množství si obviněný pokaždé ponechal 15 gramů pervitinu pro vlastní potřebu, tj. celkem 45 gramů pervitinu. Množství drogy, na jejíž výrobě se tento obviněný podílel a kterou zčásti opatřil dalším osobám, tedy přesáhlo množství použitelné pro více osob, čímž obviněný naplnil zákonný znak skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., který je vyjádřen pojmem "ve větším rozsahu“, jak správně uzavřely soudy obou stupňů (viz k tomu rozhodnutí pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o další dovolací námitku obviněného M. F., jejímž prostřednictvím v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil posouzení znaku téže skutkové podstaty vyjádřeného pojmem "jako člen organizované skupiny“ [§ 187 odst. 2 písm. a) tr. zák.], považuje ji Nejvyšší soud za důvodnou a odpovídající citovanému dovolacímu důvodu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestní zákon neobsahuje legální definici organizované skupiny, byť spáchání činu členem organizované skupiny je zákonným znakem kvalifikovaných skutkových podstat některých trestných činů a okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Podle ustálené soudní praxe se za organizovanou skupinu považuje sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby skupiny, která by přidělovala úkoly dalším pachatelům, jak je tomu u kvalifikovanější formy společné trestné činnosti v podobě zločinného spolčení (§ 89 odst. 17 tr. zák.). Není ani nutné nějaké formální přijetí pachatele za člena organizované skupiny. Jak přitom v posuzované věci jednoznačně vyplývá z výše uvedených rozhodných skutkových zjištění, mezi obviněnými, kteří zde byli stíháni, existovala určitá součinnost, koordinovanost a dělba úkolů, přičemž jako hlavní pachatel zde vystupoval spoluobviněný F. P., který vyráběl drogu zvanou pervitin (obsahující metamfetamin) ve spolupráci s ostatními spoluobviněnými (zejména s obviněnými M. F. a P. K.) a současně vytvořil rozsáhlou síť jejich překupníků a distributorů. K výrobě drog pak někteří obvinění (např. obviněný Z. M.) zajišťovali nezbytné suroviny. Takové skutkové závěry svědčí podle názoru Nejvyššího soudu sice spíše o trestné součinnosti ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ale nevylučují ani závěr o spáchání činu členy organizované skupiny, jak ostatně soudy nižších stupňů důvodně uzavřely u ostatních obviněných (kromě obviněných R. H., M. J. a T. E.), u nichž byla tato okolnost alespoň stručně vyjádřena i v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k obviněnému M. F. však skutečně v rozsudku soudu prvního stupně (ve výroku o vině i v odůvodnění) chybí výslovně vyjádřená skutková zjištění, která by odůvodňovala právní závěr, že i tento obviněný spáchal posuzovaný trestný čin jako člen organizované skupiny, třebaže se nepochybně podílel na výrobě a distribuci drog zcela srovnatelným způsobem jako ostatní spoluobvinění, kteří spáchali čin jako členové organizované skupiny. Tato důvodně uplatněná námitka by však nemohla vést ke změně právního posouzení skutku, jehož spácháním byl obviněný M. F. uznán vinným. Obviněný totiž naplnil i znak "ve větším rozsahu“, kterým je odůvodněna použitá právní kvalifikace trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož alternativním znakem je spáchání činu pachatelem "jako členem organizované skupiny“. Bylo-li tedy uvedené právní posouzení namístě, nemohlo by projednání dovolání obviněného M. F. jen v rozsahu, v němž je částečně důvodné, tj. za účelem odstranění zmíněného nedostatku v posouzení jednání tohoto obviněného jako člena organizované skupiny, zásadně ovlivnit jeho postavení. Obviněný by totiž musel být uznán vinným podle stejného zákonného ustanovení a hrozilo by mu uložení trestu opět v rámci téže zákonné trestní sazby, tj. trestu odnětí svobody na 2 roky až 10 let, přičemž výměra nyní uloženého souhrnného trestu i za další trestné činy spáchané obviněným M. F. je stále ještě v dolní polovině uvedeného zákonného rozpětí. Současně zde nejde o otázku po právní stránce zásadního významu, protože problematika spáchání trestného činu členem organizované skupiny je předmětem početné judikatury, na jejímž podkladě je již dostatečně zřejmá a ustálená v rozhodovací činnosti soudů, takže v praxi nečiní problémy. V rozsahu uvedené dovolací námitky tedy Nejvyšší soud shledal důvod k odmítnutí dovolání obviněného M. F. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. Pokud jde o dovolání obviněného R. H., ten opřel své dovolací námitky o ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud i ve vztahu k tomuto obviněnému zcela odkazuje na závěry, které učinil v souvislosti s posouzením obdobných námitek obviněného M. F., jimiž taktéž brojil proti údajnému porušení ustanovení o totožnosti skutku. Jak je navíc patrné ze skutkových zjištění, která ve věci učinily soudy obou stupňů, obviněný R. H. poskytoval drogu zvanou pervitin (obsahující metamfetamin) většímu počtu osob, přičemž v průběhu trestního stíhání bylo zjištěno, že tímto způsobem jednal již v období od měsíce července 2003 do svého zadržení dne 24. 3. 2004. Jeho jednání je přitom takto popsáno jak v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 3. 2004 pod ČTS: ÚOOZ-237/V7-2003-V4 (viz č. l. 17 a 18, č. l. 51 a 52 trestního spisu), tak v obžalobě státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích zařazené na č. l. 4094 trestního spisu, a rovněž i v rozsudcích soudů obou stupňů. Okolnost, že se tohoto jednání obviněný dopustil i vůči svědkyni D. S., která v době spáchání skutku ještě nedovršila 18 let věku, jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování. Pokud tato svědkyně v průběhu výslechu konaného dne 19. 5. 2004 (viz č. l. 1605 trestního spisu) uvedla, že poprvé získala drogu od obviněného "asi rok a půl“ přede dnem konání tohoto výslechu, je třeba zmíněnou výpověď posuzovat s ohledem na další důkazy provedené ve věci. Z nich je pak zcela zřejmé, že těžiště posuzované trestné činnosti obviněného zasahuje inkriminované období, které vymezil soud prvního stupně v tzv. skutkové větě ve výroku o vině svého rozsudku. Ostatně obviněný R. H. nebyl trestně stíhán jen za první poskytnutí drogy jmenované svědkyni, ale za její opatřování v průběhu delšího časového období uvedeného v popisu skutku. Jak je tedy podle Nejvyššího soudu v posuzované věci patrné, totožnost skutku byla zachována při úplné shodě jednání obviněného R. H. (jehož podstatou bylo neoprávněné získání, nabízení, prodávání a jiné opatřování drogy dalším osobám, mezi nimiž byla též osoba mladší 18 let). Proto nemohlo dojít ani k namítanému nedodržení totožnosti skutku, jak uvedl ve svém dovolání tento obviněný, nehledě již na nezpůsobilost takové námitky naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud ovšem nemohl akceptovat ani další námitku obviněného R. H., v které s poukazem na citovaný dovolací důvod zpochybnil popis skutku [navíc v rámci této dovolací námitky poukázal na ustanovení § 177 písm. c) tr. řádu, jež vymezuje náležitosti žalobního návrhu]. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o popis skutku, k němuž dospěl soud prvního stupně na podkladě obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích (viz č. l. 4094 trestního spisu), odpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a nevykazuje žádné pochybení soudů nižších stupňů. Příslušná skutková věta obsahuje úplné slovní vyjádření všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu a rozhodné skutkové okolnosti jsou rozvedeny v podrobném odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, a to i s poukazem na obsah důkazů, z nichž vyplývají tyto skutkové okolnosti. Ostatně obviněný ve svém dovolání kromě zmíněného obecného konstatování neuvádí žádné konkrétní argumenty, které by zpochybňovaly správnost použité právní kvalifikace. Proto nebyl podle dovolacího soudu namístě ani postup podle § 186 tr. řádu (neexistovaly zde tedy důvody pro předběžné projednání obžaloby), jak ve svém dovolání namítá obviněný. Navíc jeho námitka ani není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak již Nejvyšší soud výše uvedl. Dále obviněný R. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, prostřednictvím něhož zpochybňuje naplnění zákonného znaku "ve větším rozsahu“ obsaženého ve skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z dosavadní judikatury, pro závěr o naplnění znaku "ve větším rozsahu“ je nezbytné, aby bylo v konkrétní trestní věci bez jakýchkoli pochybností zjištěno především množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák., a to i s ohledem na druh a kvalitu této látky. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, případně i jiné skutečnosti, mezi které nepochybně patří i počet případů, v nichž pachatel drogy opatřil nebo nabízel jiným osobám (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr.). Jak je přitom v posuzované věci patrné z rozhodných skutkových zjištění, která Nejvyšší soud v řízení o dovolání respektuje, obviněný R. H. odebral od spoluobviněného F. P. nejméně v 60 případech vždy 15 až 20 gramů, resp. 5 až 10 gramů pervitinu (obsahujícího metamfetamin) za částku 900, Kč/gram. Dalších nejméně 10 gramů pervitinu za částku 8 000,- Kč pak získal od spoluobviněného L. B. Takto získaný pervitin – metamfetamin pak obviněný R. H. prodával dalším osobám, včetně osob mladších 18 let, uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Taková skutková zjištění svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o naplnění zákonného znaku "ve větším rozsahu“ obviněným [když navíc, jak vyplývá z ustanovení § 6 písm. b) tr. zák., ve vztahu k naplnění tohoto znaku citovaného trestného činu postačí zavinění pachatele ve formě nedbalosti], neboť uvedené množství bylo zcela způsobilé k použití pro více lidí a také ho obviněný prodal více osobám. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného, podle níž soudy nižších stupňů blíže nekonkretizovaly tzv. koncové uživatele drog. Za situace, kdy bylo provedenými důkazy nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný R. H. distribuoval drogu získanou od spoluobviněného F. P. neustanoveným osobám, postrádá další opatřování důkazů směřujících ke zjištění jejich identity význam. Podstatné totiž je, jestliže obviněný opatřil jinému (tj. i jiné, byť blíže neustanovené osobě) takové množství drogy, které je způsobilé k použití pro více osob, přičemž soudy nižších stupňů zjistily a přesně označily druh, množství a kvalitu psychotropní látky. Námitku obviněného proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnou. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že neobstojí ani tvrzení obviněného R. H., v němž poukázal na beztrestnost jednání spočívající v opatřování omamných a psychotropních látek a jedů pro svoji potřebu. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení § 187a odst. 1 tr. zák., jehož účelem je postih i takových trestných činů, kterých se pachatel dopustí v úmyslu přechovávat omamnou nebo psychotropní látku nebo jed pro vlastní potřebu v množství větším než malém (tj. v souladu s obecně respektovaným pokynem nejvyšší státní zástupkyně ze dne 16. 8. 2006 č. 2/2006 v množství, které odpovídá přibližně 10 dávkám pervitinu po 50 mg). Dovolání obviněného R. H. je tudíž neopodstatněné. Pokud jde o dovolání obviněného Z. M., opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Podle názoru tohoto obviněného soudy obou stupňů vycházely při rozhodování o jeho vině z procesně nepoužitelného důkazu spočívajícího ve výpovědi spoluobviněného F. P., když navíc tento důkaz údajně nesprávně posoudily jako neodkladný úkon. Takové námitky však podle Nejvyššího soudu nemohou naplnit dovolací důvod podle citovaného ustanovení, ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. řádu. Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je naplněn, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Citovaný dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo následně napadeno dovoláním (srov. rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud k tomu dále poznamenává, že každé porušení práva na obhajobu ještě zároveň neznamená naplnění zmíněného dovolacího důvodu. O naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nelze uvažovat např. tehdy, pokud ustanovený obhájce nevykonává obhajobu zcela podle představ obviněného, jemuž byl ustanoven. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, způsob obhajoby není soud oprávněn nijak hodnotit a nemůže do něj jakkoli zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a jeho klientem jako obviněným na straně druhé. To platí i v případě, byl-li obhájce obviněnému ustanoven soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. T 455. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované pod č. T 806. v sešitu 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005). Jak přitom vyplývá v posuzované věci z trestního spisu (viz jeho č. l. 126), dne 24. 3. 2004 ustanovil soudce Okresního soudu v Českých Budějovicích obviněnému Z. M. obhájkyni Mgr. Z. G. V průběhu výslechu tohoto obviněného konaného téhož dne požádala jeho obhájkyně o vyrozumívání o konání vyšetřovacích úkonů ve smyslu § 165 odst. 3 tr. řádu. Pokud jde o výslech spoluobviněného F. P., z trestního spisu je patrné (viz jeho č. l. 1294), že byl proveden dne 24. 3. 2004, když k jeho zahájení došlo v 16.00 hod., tj. ve stejné době, kdy obhájkyně obviněného Z. M. požádala o vyrozumívání o vyšetřovacích úkonech. K pokračování ve výslechu spoluobviněného F. P. přitom policejní orgán přikročil dne 20. 7. 2004, přičemž z trestního spisu je zřejmé (viz protokolace zařazená na č. l. 1306 trestního spisu), že obhájkyně obviněného Z. M. se nezúčastnila tohoto výslechu spoluobviněného, třebaže o něm byla policejním orgánem včas vyrozuměna. Popsané skutečnosti tedy odůvodňují závěr, podle něhož od zahájení trestního stíhání obviněného Z. M. (tj. ode dne 23. 4. 2004, kdy si převzal usnesení o zahájení trestního stíhání) bylo zajištěno jeho právo na obhajobu, neboť mu ještě téhož dne soud ustanovil obhájkyni Mgr. Z. G. Proto nemohlo dojít ani k namítané procesní nepoužitelnosti důkazu spočívajícího ve výslechu spoluobviněného F. P., neboť obhájkyně obviněného Z. M. se mohla zúčastnit pokračujícího výslechu jmenovaného spoluobviněného ze dne 20. 7. 2004, o jehož konání byla policejním orgánem včas vyrozuměna. Pokud této možnosti obhájkyně obviněného nevyužila, když ze spisových podkladů nevyplývá ani to, že by obviněný Z. M. sám požádal o účast na vyšetřovacích úkonech ve smyslu § 165 odst. 1 tr. řádu, nelze v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení spatřovat žádné pochybení ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, jestliže Okresní soud v Českých Budějovicích zrušil ustanovení této obhájkyně dne 22. 11. 2003, neboť ještě téhož dne uvedený soud ustanovil tomuto obviněnému jiného obhájce Mgr. J. Ú. (viz č. l. 128 a 129 trestního spisu). Pokud obviněný Z. M. ve svém dovolání rovněž vytkl, že výslech spoluobviněného F. P. neměl ve vztahu k němu povahu neodkladného úkonu, nemohl dovolací soud takovou námitku akceptovat, neboť nenaplňuje uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s výhradami obviněného směřujícími proti procesní použitelnosti důkazu spočívajícího ve výslechu utajovaného svědka. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou výše uvedenou argumentaci, kterou uplatnil při posuzování stejných námitek ve vztahu k dovolání obviněného M. F. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění M. J., Z. M. a P. K. podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, tudíž je bylo nutné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout. Obviněný M. F. podal dovolání, které zčásti vycházelo z námitek, jež byly shledány zjevně neopodstatněnými, zčásti jsou pak námitky tohoto obviněného důvodné, a to pokud jde o nedostatečné vyjádření znaku spočívajícího ve spáchání činu jako "člen organizované skupiny“, který je obsažen ve skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž byl tento obviněný uznán vinným. Současně je ovšem zcela zjevné, že projednání tohoto dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného M. F. a otázka, která by měla být z podnětu jeho dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného M. F. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. U obviněného R. H. pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o všech dovoláních v neveřejném zasedání. Pokud jde o podnět obviněného M. J., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný tento svůj návrh neodůvodnil žádnými relevantními skutečnostmi, které by u něj byly neslučitelné s výkonem uloženého trestu odnětí svobody.

Rubrum