6To 70/2018

Rubrum

Minimální podmínkou pro použitelnost výpovědi obviněného ke společné trestné činnosti ve vztahu k dalším spoluobviněným, vůči nimž v době této výpovědi nebylo ještě zahájeno trestní stíhání, je, aby obviněný, jehož výpověď má být takto použita, byl sám v době této výpovědi pro společnou trestnou činnost stíhán.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. prosince 2018 odvolání státního zástupce a obžalovaných P. D., A. H., R. K.,

V. S., J. S. a K. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2018, č.j. 48 T 3/2018-2046, a rozhodl takto:

Odůvodnění

Podle § 256 tr.ř. se odvolání státního zástupce a obžalovaných P. D., A. H., R. K., V. S., J. S. a K. Š. zamítají.

Poučení

1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11.7.2018, č.j. 48 T 3/2018-2046, byli obžalovaný P. D. v bodech 1), 2), 4), 5) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, obžalovaný A. H. v bodě 9) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, obžalovaný R. K. v bodech 7), 8) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, obžalovaný V. S. v bodech 1), 2), 3), 5), 6), 7) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, obžalovaný J. S. v bodech 6), 7), 9), 10), 11), 12) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, obžalovaný K. Š. v bodě 10) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.zákoníku a obžalovaný V. Z. v bodech 1), 2), 3), 6) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.zákoníku. Tohoto se měli dopustit tak, že jako členové organizované skupiny osob působících na území České republiky, Dánského království a Grónska po předchozích dohodách, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů, vedeni společným záměrem se vědomě podíleli na organizaci a realizaci vývozu drogy známé pod názvem hašiš, obsahující psychotropní látku THC, z Dánského království do Grónska, osobami - kurýry z České republiky, a to tím způsobem, že: poté, co se obžalovaný P. D. seznámil s osobou S. K. G., občan USA, zdržující se na blíže nezjištěném místě v Dánském království ve městě K., který obžalovanému P. D. v blíže nezjištěné době roku 2011 nabídl za finanční odměnu, aby pro něj převážel hašiš z Dánského království do Grónska, obžalovaný P. D. tuto nabídku přijal s tím, že sjedná další osoby pro převážení hašiše dle pokynu S. K. G., na základě čehož v blíže nezjištěné době roku 2012 sjednal obžalovaného V. S., kterého seznámil se S. K. G. jako hlavním organizátorem, a objasnil mu podstatu převážení hašiše, svoji organizační činnost a dle pokynu S. K. G. pak obžalovaný P. D. organizoval a zajišťoval převážení hašiše - kurýrní cesty z České republiky, do Dánského království, do Grónska a rovněž působil jako kurýr pro převoz hašiše, a obžalovaný V. S. působil jako kurýr převážející hašiš a sjednal dále jako kurýra s vědomím obžalovaného P. D. obžalovaného V. Z., kterého informoval o svém postavení, zapojení obžalovaného P. D. a osoby S. K. G. a na jehož cestách se organizačně podílel, a obžalovaný V. Z. působil jako kurýr převážející hašiš z Dánského Království do Grónska a také jako osoba zabezpečující komunikaci mezi S. K. G. a obžalovaným V. S. a obžalovaným J. S. při převozu hašiše, dále obžalovaný V. S. sjednal v blíže nezjištěné době roku 2015 jako kurýra obžalovaného J. S., který hašiš převážel a kterému objasnil svoje postavení při převážení hašiše, zapojení osoby S. K. G. jako hlavního organizátora, zapojení obžalovaného V. Z. jako zprostředkovatele kontaktu mezi ním a S. K. G., a společně s obžalovaným J. S., který sjednal jako dalšího kurýra v únoru 2016 obžalovaného R. K., který hašiš převážel, tohoto informovali o způsobu převážení hašiše, postavení S. K. G. jako hlavního organizátora a zapojení svém, následně obžalovaný J. S. po předchozí domluvě se S. K. G., že za odměnu bude kurýry pro jednotlivé cesty za účelem převážení hašiše domlouvat on a on bude také zajištovat komunikaci se S. K. G., sjednal jako kurýry obžalovaného A. H., K. Š., M. H., kteří hašiš převáželi a kterým objasnil svoje postavení při organizování převozu hašiše, způsob převážení hašiše, zapojení hlavního organizátora S. K. G., a tak v období od září 2012 do září 2015 obžalovaný P. D. zajišťoval komunikaci a domluvu ohledně jednotlivých kurýrních cest se S. K. G., zajišťoval komunikaci mezi S. K. G. a obžalovaným V. S. ohledně organizace jednotlivých kurýrních cest, sám hašiš převezl, věděl o zapojení S. K. G. jako hlavního organizátora převážení hašiše, který zajišťoval hašiš, předávky hašiše kurýrům v Dánském království a vyzvedávání hašiše od kurýrů po převozu do Grónska, vybírání peněz získaných za prodej hašiše, a který poskytoval finance na převoz hašiše i na odměnu pro něj a pro kurýry, věděl o zapojení obžalovaného V. S., kterého sám sjednal jako kurýra, tedy osoby, která přímo hašiš převáží, a jako osoby, která sjednává další kurýry a zabezpečuje kontakt s osobou S. K. G. při přebírání hašiše u jednotlivých cest v Dánském Království, věděl o zapojení minimálně obžalovaného V. Z. jako kurýra, věděl o spolupráci i s blíže neurčenou osobou na území Grónska, která převezený hašiš přebírala, a takto obžalovaný P. D. činil za účelem získávání finančních prostředků, neboť dle dohody se S. K. G. byl odměňován za jím převezený hašiš i za sjednané kurýry a organizaci jejich cest, čímž obžalovaný P. D. získal minimálně částku ve výši 110 000 dánských korun (dále jen DKK) a vzhledem k výši odměny pro kurýra při převozu, která se pohybovala okolo částky 50 000 až 60 000 DKK a vzhledem ke skutečnosti, že obžalovaný získával za jednotlivé kurýrní cesty jím organizované částku pohybující se okolo poloviny odměny pro kurýra, vzhledem k tomu, že se snažil pokračovat v organizování kurýrních cest i v době, kdy s ním již S. K. G. z důvodu zapojení dalších osob přestal spolupracovat, jednal od počátku v úmyslu získat jako odměnu minimálně částku ve výši 500 000 Kč, v období od září 2012 do dubna 2016 obžalovaný V. S. převážel hašiš z Dánského království do Grónska, sjednal jako kurýry pro pašování hašiše z Dánského království do Grónska obžalované V. Z., R. K., J. S. a s kurýry jezdil do Dánského království a zajišťoval kontakt se S. K. G. a přebíral od něj pro sebe a kurýry hašiš, kdy od obžalovaného P. D. znal postavení osoby S. K. G. jako hlavního organizátora, který zajišťoval a předával hašiš, poskytoval finance, věděl o postavení obžalovaného P. D. jako osoby, která domlouvá jednotlivé kurýrní cesty se S. K. G., zajišťuje s ním komunikaci a je jím odměňován, byl obžalovaným P. D. instruován při jeho kurýrní cestě i kurýrních cestách obžalovaného V. Z., které dojednávali společně, věděl o zapojení dalších kurýrů, které sjednal - obžalovaných V. Z., R. K., J. S., věděl následně o zapojení obžalovaného V. Z. a J. S. jako zprostředkovatele kontaktu se S. K. G., byl odměňován za jím vyvezený hašiš i za cesty jím sjednaného kurýra dle dohody s obžalovaným P. D. a u cest učiněných již bez dohody s obžalovaným P. D. dle dohody s obžalovaným V. Z., obžalovaným J. S., S. K. G., a obžalovaný V. S. takto jednal za účelem získávání finančních prostředků za jím převezený hašiš a za hašiš převezený jím sjednanými kurýry a získal svojí činností minimálně částku ve výši 300 000 Kč, a vzhledem k výši odměny pro kurýra při převozu, která se pohybovala okolo částky 50 000 až 60 000 DKK a vzhledem ke skutečnosti, že obžalovaný získával za jednotlivé kurýrní cesty, na kterých se organizačně podílel, částku pohybující se od 6 000 do 20 000 DKK, vzhledem k tomu, že se snažil pokračovat v účasti na organizování kurýrních cest i v době, kdy s ním již S. K. G. z důvodu zapojení dalších osob přestal spolupracovat, jednal od počátku v úmyslu získat jako odměnu částku minimálně ve výši 500 000 Kč, v období od září 2012 do listopadu 2015 obžalovaný V. Z. převážel hašiš z Dánského království do Grónska a v jednom případě domlouval převoz hašiše se S. K. G. a obžalovanými V. S. a J. S., kterým zprostředkovával kontakt a předával jim pokyny od S. K. G., kdy věděl o postavení S. K. G. jako hlavního organizátora, o postavení obžalovaného V. S. jako osoby zajišťující kontakt se S. K. G., osoby přebírající hašiš od S. K. G., dále věděl o zapojení neznámé osoby či osob v Grónsku, které předával hašiš a přebíral od ní odměnu, věděl o zapojení obžalovaného P. D. jako osoby zajišťující kontakt se S. K. G. a organizující kurýrní cesty z České republiky, a věděl o tom, že obžalovaný P. D. a V. S. byli z jím provedených kurýrních cest odměňováni, věděl o zapojení obžalovaného J. S. jako kurýra, kdy obžalovaný V. Z. takto jednal za účelem získávání finančních prostředků a svojí činností tak získal odměnu minimálně ve výši 135 000 Kč a 48 000 DKK, v období do listopadu 2015 do prosince 2016 obžalovaný J. S. převážel hašiš z Dánského království do Grónska, kdy věděl o zapojení obžalovaného V. S., věděl, že sjednává kurýry na převážení hašiše, zajišťuje kontakt a domluvu se S. K. G., zajišťuje od něj přebírání hašiše a je z této činnosti odměňován, věděl o postavení S. K. G. jako hlavního organizátora převážení hašiše, osoby zajišťující dodávky hašiše, osoby financující převozy hašiše, věděl o činnosti obžalovaného V. Z. zajišťujícího kontakt mezi obžalovaným V. S. a S. K. G., věděl o zapojení osoby L. H. J. a jiné osoby vystupující pod jménem J., které přebíraly hašiš v Grónsku a předávaly jednotlivým kurýrům za něj finanční prostředky určené pro S. K. G., a následně obžalovaný J. S. po dohodě se S. K. G. sjednával další kurýry - obžalované R. K., A. H., K. Š., M. H. za účelem převozu hašiše z Dánského království do Grónska, kdy zajišťoval komunikaci se S. K. G. ohledně jednotlivých kurýrních cest, předávky hašiše, finanční hotovosti, věděl o zapojení dalších jím sjednaných kurýrů, a takto jednal za účelem získávání finančních prostředků z převozu hašiše i z organizace cest jím sjednaných kurýrů a svojí činností získal minimálně částku ve výši 85 000 DKK, a vzhledem k výši odměny pro kurýra při převozu, která se pohybovala okolo částky 50 000 až 60 000 DKK a vzhledem ke skutečnosti, že obžalovaný získával za jednotlivé kurýrní cesty jím organizované částku od 10 000 do 15 000 DKK, vzhledem k tomu, že pokračoval stále v organizování kurýrních cest a vyjadřoval do budoucna úmysl v jeho činnosti pokračovat, jednal od počátku v úmyslu získat jako odměnu minimálně částku ve výši 500 000 Kč, v období od dubna 2016 do června 2016 obžalovaný R. K. vykonával činnost kurýra pro převoz hašiše z Dánského Království do Grónska, kdy věděl o zapojení obžalovaného V. S. a J. S. jako kurýrů a jako osob, které zprostředkovávaly kurýry a zajišťovaly organizaci kurýrních cest a kontakt se S. K. G., věděl o zapojení S. K. G. jako hlavního organizátora převážení hašiše, který zajišťoval předávání hašiše a financování odměn a nákladů, věděl o zapojení osoby L. H. J. a jiné osoby vystupující pod jménem J., kteří přebírali hašiš v Grónsku a předávali jednotlivým kurýrům za něj finanční prostředky určené pro S. K. G., kdy takto jednal za účelem získávání finančních prostředků a svojí činností získal minimálně jako odměnu za převoz hašiše částku ve výši 65 000 DKK, obžalovaný A. H. v období červen až červenec 2016 převezl hašiš z Dánského království do Grónska s vědomím o svém zapojení do činnosti jako kurýra, se znalostí zapojení obžalovaného J. S. jako osoby zprostředkovávající kurýry z České republiky, zajišťující převoz hašiše, předání hašiše, odměnu, komunikaci s dalšími osobami v Dánském království a Grónsku, věděl o zapojení další osoby do převozů hašiše působící na území Grónska, neboť hašiš dle pokynu od obžalovaného J. S. tam předal neznámé osobě, od které dostal obálku s penězi, věděl také o zapojení osoby pro něj známé jako „Američan“, který působil v Dánském království, se kterým komunikoval obžalovaný J. S. a kterému předal obžalovaný J. S. peníze, které přivezl obžalovaný A. H. z Grónska za převezený hašiš a takto jednal za účelem získání finančních prostředků a svojí činností získal minimálně částku ve výši 40 000 DKK, obžalovaný K. Š. v období červenec až srpen 2016 převezl hašiš z Dánského království do Grónska s vědomím o svém zapojení do činnosti jako kurýra, se znalostí zapojení obžalovaného J. S. jako osoby zprostředkovávající kurýry z České republiky, zajišťující převoz hašiše, předání hašiše, odměnu, komunikaci s dalšími osobami v Dánském království a Grónsku, věděl o zapojení osoby S. K. G. jako osoby organizující převoz hašiše v Dánském království, se kterým komunikoval obžalovaný J. S. ohledně domluvy převozu hašiše, a kterému obžalovaný K. Š. předal finanční prostředky, které obdržel za převezený hašiš v Grónsku, věděl o zapojení do obchodu s hašišem další osoby v Grónsku vystupující pod jménem J. a L. H. J. („W.“), kterému dle pokynu od obžalovaného J. S. předal hašiš a od kterého dostal peníze za hašiš, věděl rovněž o zapojení minimálně R. K. jako dalšího kurýra, a takto jednal za účelem získání finančních prostředků a získal tak minimálně částku ve výši 60 000,-DKK, přičemž kurýrní cesty probíhaly tak, že dle pokynů osoby S. K. G. a při organizaci konkrétních cest některými z obžalovaných P. D., V. S., J. S., a v jednom případě při zajišťování domluvy obžalovaným V. Z., přijel z České republiky do Dánského království do K. sjednaný kurýr, kde mu byl předán hašiš přímo osobou S. K. G. nebo obžalovanými V. S., J. S., hašiš kurýr spolykal a v tělních dutinách ho převezl do Grónska, kde ho po vyloučení z těla předal osobě J., L. H. J., S. K. G. či jiné, od které obdržel finanční prostředky, které převezl zpět do K. a předal osobě S. K. G. nebo obžalovanému J. S. v případě, že kurýry zprostředkoval, za což S. K. G. poskytoval smluvenou finanční odměnu kurýrům a obžalovaným P. D., V. S. a J. S. za zajištění kurýrů a organizaci jednotlivých kurýrních cest a rovněž financoval náklady jednotlivých cest, a to v následujících případech: 1. na základě předchozí dohody obžalovaného P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty a předání hašiše a peněz, obžalovaný P. D. sjednal obžalovaného V. S., který sjednal obžalovaného V. Z. za účelem převozu hašiše a dne 26. 9. 2012 obžalovaný V. S. a obžalovaný V. Z. odcestovali autobusem do K., kde se obžalovaný V. S. dle pokynů od obžalovaného P. D. setkal s osobou S. K. G., který mu předal 155 kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 620 gramů hašiše, které obžalovaný V. S. předal obžalovanému V. Z., který je napolykal a v tělních dutinách hašiš letecky vyvezl do Grónska, Q., kde jej na základě telefonických pokynů od obžalovaného V. S. předal blíže neustanovené osobě, od které převzal finanční hotovost, kterou dle pokynů obžalovaného V. S. převezl do České republiky, kdy odměna pro něj byla 24 000 DKK a obžalovanému V. S. předal 6 000 DKK jako odměnu pro něj a obálku minimálně s částkou 35 000 DKK jako odměny pro obžalovaného P. D., 2. na základě předchozí dohody obžalovaného P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty a předání hašiše a peněz, obžalovaný P. D. sjednal obžalovaného V. S., ten sjednal obžalovaného V. Z. na převoz hašiše, který dne 28. 8. 2013 odjel autobusem do K., kam za ním přijel obžalovaný V. S., který se dle pokynů od obžalovaného P. D. spojil s osobou S. K. G., od kterého převzal 165 ks kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 660 gramů hašiše, které obžalovaný V. S. předal obžalovanému V. Z., který napolykal 150 ks kontejnerů, tedy minimálně 600 gramů hašiše, a v tělních dutinách hašiš v doprovodu osoby S. K. G. dne 5. 9. 2013 letecky vyvezl do Grónska, Q., kde jej na základě telefonických pokynů od obžalovaného V. S. předal blíže neustanovené osobě, poté obžalovaný V. Z. převzal od S. K. G. finanční hotovost ve výši 120 000 DKK, kterou v tělních dutinách převezl v doprovodu osoby S. K. G. dne 7. 10. 2013 letecky do Dánska, kde mu ji předal a převzal od něj dvě obálky s finanční hotovostí, kdy jedna obálka obsahovala odměnu pro obžalovaného V. Z. ve výši 30 000 DKK, a druhá obálka obsahovala odměnu pro obžalovaného P. D. ve výši 35 000 DKK, z čehož získal 6 000 DKK jako odměnu obžalovaný V. S., 3. na základě předchozí domluvy o převozu hašiše s osobou S. K. G. odcestovali dne 16. 9. 2014 obžalovaný V. S. a obžalovaný V. Z. autobusem společnosti Eurolines z B. do K., kde se setkali s osobou S. K. G., od kterého převzali 165 ks kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 660 gramů hašiše, z nichž obžalovaný V. Z. napolykal 150 ks kontejnerů, tedy minimálně 600 gramů hašiše a dne 25. 9. 2014 je dle pokynů osoby S. K. G. a dle dohody s obžalovaným V. S. v tělních dutinách letecky vyvezl do Grónska, následně obžalovaný V. Z. předal hašiš blíže neustanovené osobě, od které převzal finanční hotovost, kterou převezl do K., a z takto dovezené finanční hotovosti předal dle dohody 20 000 DKK obžalovanému V. S. a sám si ponechal zbytek, který po přepočtu činil 135 000 Kč, přičemž obžalovaný V. S. v Grónsku pobýval nejméně do 17. 10. 2014 a poté od 21. 10. 2014 do 31. 10. 2014 a poté se dne 1. 11. 2014 vrátil z K. autobusovou linkou Eurolines zpět do České republiky, přičemž V. Z. se do České republiky vrátil v blíže nezjištěný den, 4. na základě předchozí dohody obžalovaného P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, předání hašiše a peněz, obžalovaný P. D. sjednal V. Z., který dne 8. 12. 2014 odcestoval autobusem do K., kde mu S. K. G. předal 165 ks kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 775,5 gramů hašiše, z tohoto množství napolykal 145 ks kontejnerů, tedy minimálně 681,5 gramů hašiše a v tělních dutinách hašiš letecky vyvezl do Grónska, kde část hašiše předal blíže neustanovené osobě, a následně byl V. Z. dne 18. 12. 2014 zadržen místními policejními orgány v Hostelu v Aaninngivitu v Q., kdy při zadržení měl u sebe 212 gramů drogy hašiš, zabalené do 45 kontejnerů, které do Grónska propašoval z Dánska a 8 800 DKK získaných prodejem drogy, kdy V. Z. byl pro toto jednání pravomocně odsouzen soudem soudního okrsku Kujalleg v Q., Grónsko, v trestní věci vedené pod č. j. KUJ-QAQ-KS-0305-2014, 5. v blíže nezjištěný den před 22. 9. 2015 na základě předchozí dohody obžalovaného P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, obžalovaný P. D. sjednal obžalovaného V. S. k převozu hašiše, následně obžalovaný P. D. sám nejpozději dne 22. 9. 2015 přicestoval do K., kde se setkal s osobou S. K. G., od kterého převzal 80 ks kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 320 gramů hašiše, které napolykal a letecky je dne 22. 9. 2015 vyvezl do Grónska, Q., kde je předal osobě S. K. G. a další neznámé osobě, mezitím na základě pokynu od obžalovaného P. D. dne 19. 9. 2015 přijel autobusem do K. obžalovaný V. S., který se zde setkal s osobou S. K. G., od kterého převzal nejméně 70 ks kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 280 gramů hašiše, které napolykal a v tělních dutinách je dne 24. 9. 2015 vyvezl letecky do Grónska, Q., kde hašiš předal osobě S. K. G., setkal se zde s obžalovaným P. D., který dne 8. 10. 2015 odcestoval zpět do Dánska a dne 17. 10. 2015 po něm i obžalovaný V. S., přičemž za tuto cestu obdrželi od osoby S. K. G. částku nejméně 45 000 DKK, 6. na základě předchozí dohody obžalovaného V. S., obžalovaného V. Z. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, odcestoval dne 23. 11. 2015 obžalovaný V. S. a obžalovaný J. S., kterého sjednal obžalovaný V. S. a zprostředkoval obžalovaný V. Z., autobusem společnosti Eurolines z B. do K., kdy komunikaci s osobou S. K. G. zajišťoval obžalovaný V. Z. telefonicky, a sděloval obžalovaným V. S. a J. S. informace ohledně předání hašiše, letenek, ubytování, kde obžalovaný V. S. na základě informací od obžalovaného V. Z. převzal od osoby S. K. G. hašiš, který předal obžalovanému J. S., který 70 ks kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 280 gramů hašiše, napolykal a dne 26. 11. 2015 je v tělních dutinách letecky vyvezl do Grónska, Q. kam dne 30. 11. 2015 přiletěl i S. K. G., kdy obžalovaný V. S. se dne 26. 11. 2015 vrátil z K. zpět do České republiky, v Grónsku poté obžalovaný J. S. hašiš předal na základě telefonických pokynů od obžalovaného V. Z. osobě L. H. J. nebo J., za což od S. K. G. obdržel 40 000 DKK jako odměnu, pak se obžalovaný J. S. dne 10. 12. 2015 vrátil zpět do K. odkud dále pokračoval do České republiky, kde obžalovanému V. S. předal 40 000 DKK a obžalovaný V. S. mu za kurýrní cestu předal odměnu ve výši 20 000 DKK, 7. na základě předchozí dohody obžalovaného V. S. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, odcestoval dne 8. 2. 2016 obžalovaný V. S. a obžalovaný J. S., kterého obžalovaný V. S. sjednal za účelem převozu hašiše, autobusem společnosti Eurolines z B. do K., obžalovaný V. S. od osoby S. K. G. převzal minimálně 200 ks kontejnerů s drogou hašiš, s množstvím minimálně 800 gramů hašiše, které si oba obžalovaní uložili do batohu a dne 11. 2. 2016 hašiš letecky vyvezli do Grónska, Q. kam za nimi dne 16. 2. 2016 přiletěl S. K. G., přičemž S. K. G. v Grónsku pobýval do 22. 3. 2016, obžalovaný V. S. v Grónsku pobýval nejméně do 3. 3. 2016 a dne 4. 3. 2016 se vrátil z K. autobusovou linkou Eurolines zpět do České republiky a následně takto přivezený hašiš v přesně nezjištěné době předal obžalovaný J. S. osobě L. H. J. nebo J., a současně byl obžalovaným J. S. telefonicky sjednán obžalovaný R. K. za účelem převozu dalšího hašiše a na základě pokynů od obžalovaného J. S. a obžalovaného V. S., který již byl v České republice, obžalovaný R. K. přicestoval nejpozději dne 15. 4. 2016 autobusovou linkou Eurolines z B. do K., kde se setkal s osobou S. K. G., od kterého převzal 146 ks kontejnerů drogy hašiš, s množstvím minimálně 584 gramů hašiše, které napolykal a v tělních dutinách je dne 19. 4. 2016 letecky vyvezl do Grónska, Q., kde se setkal s obžalovaným J. S., v Grónsku pak takto dovezený hašiš po vyloučení z těla předali osobě L. H. J., obžalovaný R. K. v Grónsku pobýval do 28. 4. 2016, následně se vrátil zpět do K., přičemž s sebou přivezl 100 000 až 150 000 DKK, které dostali od osoby L. H. J. za hašiš, peníze předal osobě S. K. G., od kterého dostal odměnu 65 000 DKK a následně se vrátil do České republiky, obžalovaný J. S. v Grónsku pobýval do 10. 5. 2016, přičemž v Grónsku převzal od osoby L. H. J. finanční hotovost ve výši minimálně 100 000 DKK, kterou převezl do Dánska do K., kde peníze předal osobě S. K. G., od kterého převzal odměnu 40 000 DKK, a dne 11. 5. 2016 se vrátil z K. autobusovou linkou Eurolines zpět do České republiky, přičemž o skutečnosti, že z Grónska vyváží peníze utržené z prodeje drogy telefonicky informoval obžalovaného V. S., 8. dne 17. 6. 2016 na základě předchozí domluvy s osobou S. K. G. za účelem převozu hašiše odcestoval obžalovaný R. K. autobusem společnosti Eurolines z B. do K., kde si převzal od osoby S. K. G. 195 kontejnerů s drogou hašiš, s minimálním množstvím hašiše 780 gramů, za účelem vývozu do Grónska, do Grónska však neodcestoval a hašiš v množství minimálně 500 gramů v dosud neustanovený den dovezl v rozporu s pokyny od S. K. G. do České republiky, kde jej v době od června 2016 do 7. 12. 2016 v B., A. a na dalších dosud neustanovených místech v okrese B., případně dalších místech prodával či bez úplaty poskytoval dalším osobám, a takto konal nejméně v těchto případech: a) v blíže nezjištěné době od června 2016 do 7. 12. 2016 prodal O. B. ve svém bytě a na dalších blíže nezjištěných místech v B. a jeho okolí drogu hašiš v celkovém množství 20 gramů v opakovaných případech po 1 gramu za cenu 200 Kč za 1 gram, b) v blíže nezjištěné době od června 2016 do 7. 12. 2016 předal O. T. na blíže nezjištěném místě v B. nejméně 70 gramů drogy hašiš za částku 7.000,-Kč, v blíže nezjištěné době od června 2016 do 7. 12. 2016 opakovaně na blíže nezjištěných místech v B., předával P. D.), 2 ks skleněných trubiček znečištěných marihuanou (vydáno u obžalovaného P. D.), 0,87 g marihuany (vydáno u obžalovaného P. D.) - vše uloženo v režimovém skladu PČR, Brno, Pražákova. Naproti tomu byli obžalovaní I. L. a M. H. podle § 226 písm. a) tr.ř. zproštěni podané obžaloby pro skutek spočívající v tom, že společně s osobami: S. K. G., občan USA, zdržující se na blíže nezjištěném místě v Dánském království ve městě K., L. H. J., zdržujícím se na blíže nezjištěném místě v Grónsku, jako členové organizované skupiny osob působící nejméně na území České republiky, Dánského království a Grónska po předchozích dohodách, ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů, vedeni společným záměrem společně s dalšími dosud neustanovenými osobami vědomě podíleli na organizaci a realizaci vývozu většího množství drogy známé pod názvem hašiš, obsahující psychotropní látku THC, a to tím způsobem, že: podezřelý S. K. G. obstarával od blíže nezjištěných dodavatelů v Dánském království v K. drogu hašiš, kterou na různých místech ve městě K. předával sám, nebo prostřednictvím dalších dosud neztotožněných osob v období nejméně od roku 2009 V. S., J. S., P. D. nebo kurýrům najatým a podrobně instruovaným v České republice P. D., V. S. nebo J. S., a to V. Z., R. K., K. Š., M. H., A. H. a I. L., přičemž tyto osoby drogu napolykaly a v tělních dutinách ji letecky přepravily z K. do Grónska, kde se setkaly opět s osobou S. K. G., nebo s L. H. J., případně dalšími dosud neustanovenými osobami, kterým propašovanou drogu předaly za účelem dalšího prodeje, po rozprodání drogy od nich převzaly finanční hotovost v dánských korunách za prodané drogy, kterou předávaly osobě S. K. G., od kterého současně obdržely finanční odměnu za propašovanou drogu, kdy V. S. potom v době svého působení předával část z těchto odměn P. D., jakožto organizátorovi těchto kurýrních cest, který zejména zajišťoval kontakt s osobou S. K. G. a domlouval s ním průběh kurýrních cest, přičemž droga byla tímto způsobem vyvezena v tomto konkrétním případě: na základě předchozí dohody P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, P. D. najal M. H. a I. L., poté P. D. dne 10. 9. 2014 v 06:00 hod. odjel společně s M. H. autobusovou linkou společnosti Eurolines do K., kde se setkali s I. L., a P. D. se setkal i s osobou S. K. G., který mu předal přesně nezjištěné množství drogy hašiš, a to v rozmezí od 70 do 186 ks kontejnerků pro jednu osobu, což odpovídá váze 322-874 gramů, P. D. poté hašiš předal I. L. a M. H., kteří drogu napolykali a v době od 10. 9. 2014 do 12. 9. 2014 ji v tělních dutinách buď lodní dopravou, nebo letecky vyvezli do Grónska do města N., odkud dále dne 12. 9. 2014 v 18:15 hod. letecky pokračovali do města J., kde drogu předali buď osobě S. K. G., nebo L. H. J. a v době od 30. 9. 2014 do 2. 10. 2014 se I. L. s M. H. společně vrátili třemi leteckými linkami zpět do K., přičemž P. D. se z K. do České republiky vrátil autobusovou linkou společnosti Eurolines již dne 12. 9. 2014, a takto I. L. a M. H. vyvezli nejméně každý po 322 gramech hašiše, tedy celkem 644 gramů, v čemž byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni. Obžalovaní P. D. a V. S. byli podle § 226 písm. a) tr.ř. zproštěni podané obžaloby pro skutek spočívající v tom, že a) v blíže nezjištěné době v období od října 2009 do února 2010 na základě předchozí dohody obžalovaného P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, obžalovaný P. D. najal obžalovaného V. S., který odcestoval autobusem z B. do K., kde se setkal s osobou S. K. G., který mu předal cca 150 ks kontejnerů s drogou hašiš, což odpovídá množství 705 gramů, které následně v hotelu J. obžalovaný V. S. napolykal a poté drogu v tělních dutinách letecky vyvezl do Grónska do města Q., kde ji předal osobě S. K. G., od kterého následně převzal finanční odměnu ve výši 40.000-45.000 DKK, kterou v blíže nezjištěný den odvezl zpět do České republiky do B., kde z této odměny předal dle dohody polovinu, tedy 20.000-22.500 DKK, obžalovanému P. D., b) dne 6. 11. 2010 na základě předchozí dohody obžalovaného P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, obžalovaný P. D. najal obžalovaného V. S., který odcestoval autobusem z B. do K., kde se setkal s osobou S. K. G., který mu předal cca 150 ks kontejnerů s drogou hašiš, což odpovídá množství 705 gramů, které následně v hotelu J. obžalovaný V. S. napolykal a poté drogu v tělních dutinách letecky vyvezl do Grónska do města N., kde ji předal osobě S. K. G., od kterého následně převzal finanční odměnu ve výši 40.000-45.000 DKK, kterou v blíže nezjištěný den odvezl zpět do České republiky do B., kde z této odměny předal dle dohody polovinu, tedy 20.000-22.500 DKK, obžalovanému P. D., c) dne 25. 6. 2011 na základě předchozí dohody obžalovaného P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, obžalovaný P. D. najal obžalovaného V. S., který odcestoval autobusem z B. do K., kde se setkal s osobou S. K. G., který mu předal cca 150 ks kontejnerů s drogou hašiš, což odpovídá množství 705 gramů, které následně v hotelu J. obžalovaný V. S. napolykal a poté drogu v tělních dutinách letecky vyvezl do blíže nezjištěného města v Grónsku, kde ji předal osobě S. K. G., poté se v blíže nezjištěný den vrátil zpět do České republiky a následně dne 1. 8. 2011 znovu odcestoval autobusem z B. do K., kde se setkal s osobou S. K. G., od kterého převzal dodatečně finanční odměnu ve výši 40.000-45.000 DKK, kterou v blíže nezjištěný den odvezl zpět do České republiky do B., kde z této odměny předal dle dohody polovinu, tedy 20.000-22.500 DKK, obžalovanému P. D., v čemž byly spatřovány útoky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obžalovaní stíháni. Obžalovaný P. D. byl podle § 226 písm. a) tr.ř. zproštěn podané obžaloby pro skutek spočívající v tom, že na základě předchozí dohody P. D. s osobou S. K. G., kteří dojednali podrobnosti cesty, P. D. najal M. H. a I. L., poté P. D. dne 10. 9. 2014 v 06:00 hod. odjel společně s M. H. autobusovou linkou společnosti Eurolines do K., kde se setkali s I. L., a P. D. se setkal i s osobou S. K. G., který mu předal přesně nezjištěné množství drogy hašiš, a to v rozmezí od 70 do 186 ks kontejnerků pro jednu osobu, což odpovídá váze 322-874 gramů, P. D. poté hašiš předal I. L. a M. H., kteří drogu napolykali a v době od 10. 9. 2014 do 12. 9. 2014 ji v tělních dutinách buď lodní dopravou, nebo letecky vyvezli do Grónska do města N., odkud dále dne 12. 9. 2014 v 18:15 hod. letecky pokračovali do města J., kde drogu předali buď osobě S. K. G., nebo L. H. J. a v době od 30. 9. 2014 do 2. 10. 2014 se I. L. s M. H. společně vrátili třemi leteckými linkami zpět do K., přičemž P. D. se z K. do České republiky vrátil autobusovou linkou společnosti Eurolines již dne 12. 9. 2014, a takto I. L. a M. H. vyvezli nejméně každý po 322 gramech hašiše, tedy celkem 644 gramů, v čemž byl spatřován útok zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 dost. 1, 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.

2. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními státního zástupce a obžalovaných P. D., A. H., R. K., V. S., J. S. a K. Š.

3. Opravný prostředek státního zástupce je, jak se podává z jeho úvodu, podáván v neprospěch obžalovaných P. D., a to jednak do výroku o trestu, který byl jmenovanému uložen, a dále pak do výroku, jímž byl jmenovaný ve smyslu § 226 písm. a) tr.ř. zproštěn obžaloby jednak pro skutek, popsaný ve výrokové části obžaloby pod bodem 6) a dále pak pro skutky - dílčí útoky pokračujícího trestného činu, popsané ve výrokové části obžaloby pod body 1, 2 a 3. Dále byl zmíněný opravný prostředek podán v neprospěch obžalovaného V. S., a to rovněž jednak do výroku o trestu a dále do výroku, jímž byl obžalovaný V. S. podle § 226 písm. a) tr.ř. (společně s již zmiňovaným P. D.) zproštěn obžaloby pro skutky - dílčí útoky pokračujícího trestného činu, popsané ve výrokové části obžaloby pod body 1, 2 a 3. Dále pak byl opravný prostředek státního zástupce podán v neprospěch obžalovaných M. H. a I. L., a to konkrétně do výroku, jímž byli jmenování podle § 226 písm. a) tr.ř. zproštěni obžaloby pro skutek, popsaný ve výrokové části obžaloby pod bodem 6). Státní zástupce uvádí, že napadené výroky spočívají na nesprávných skutkových zjištěních nalézacího soudu, v důsledku nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. Ve vztahu k těmto výrokům také dle státního zástupce došlo k porušení ustanovení trestního zákona (§ 258 odst. 1 písm. d/ tr.ř.). V návaznosti na nesprávnost zprošťujících výroků jsou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. vadné i výroky o uložených trestech pro jejich nepřiměřenou mírnost, současně jsou rovněž vadné z důvodu nesprávně stanovených kombinací druhů trestů podle § 39 tr.zákoníku (pro neuložení navrhovaného peněžitého trestu obžalovanému D.). Státní zástupce uvádí, že stěžejní část nesouhlasu se závěry nalézacího soudu se týká zprošťujících výroků vůči obžalovaným S., D., H. a L. u bodů 1 - 3) a 6) výrokové části obžaloby. Ve vztahu k bodům 1) až 3) výroku obžaloby je argumentační část odůvodněnínalézacího soudu řazena do odstavců 143 až 149 odůvodnění, kde jsou shrnuty všechny podstatné důkazy, které byly provedeny k těmto dílčím útokům pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr.zákoníku. Nalézací soud jako nejzásadnější názor, odlišný od názoru státního zástupce, vyjádřil přesvědčení o procesní nepoužitelnosti výpovědi obviněného V. S. z přípravného řízení ze dne 16.6.2017, tedy po zahájení trestního stíhání jak jmenovaného svědka S., tak i obviněného D., a za přítomnosti jejich obhájců, avšak před zahájením trestního stíhání pro konkrétní dílčí útoky pokračování. Nalézací soud pak doplnil, že další důkazy, které popsal v odstavci 147 odůvodnění, samy o sobě, bez této výpovědi, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny těchto obžalovaných. Státní zástupce zdůraznil, že nalézací soud v této části odůvodněnípoukázal na některá judikatorní rozhodnutí, pojednávající o neodkladnosti výpovědi vůči nim samotným a spoluobviněným před zahájením stíhání pro konkrétní jednání. Dle názoru státního zástupce však krajský soud nesprávně pochopil význam a logiku tohoto výkladu a nesprávně jej aplikoval. Dle ustálené, respektované a nadále aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR je výslech obviněného zpravidla neodkladným úkonem podle § 160 odst. 4 tr.ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky, a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Zde státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 2 Tzn 9/96 a 5 Tdo 1392/2007. Ústavní soud dále v tomto kontextu (kupříkladu v nálezu I. ÚS 2852/14) důsledně rozlišuje mezi případy, kdy se jedná o důkaz rozhodující, či dokonce jediný, pro odsouzení spoluobviněného a dále na případy, kdy tomu tak není. Pro případy, kdy se jedná o důkaz rozhodující či jediný, stanovuje mnohem přísnější kritéria jeho užití. Poukazuje přitom na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že „k omezení práv obhajoby rozpornému s čl. 6 Úmluvy dochází zejména v případech, kdy se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na takové výpovědi svědka, kterého obviněný ani ve fázi jednání před soudem, ani ve fázi vyšetřování (přípravného řízení) neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout“. V daných souvislostech odkázal státní zástupce na rozhodnutí ESLP ze dne 18.7.2005 č. 1993/02 či ze dne 21.7.2011 č. 44438/06. Dále pak státní zástupce citoval z rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 1621/2013, III. ÚS 3808/2013 či III. ÚS 587/2014. K těmto rozhodnutím uvedl státní zástupce, že je podle jeho názoru evidentní, že uvedený dlouhodobý a opakovaný výklad použitelnosti výpovědi obviněného jako neodkladného úkonu je činěn za jediným účelem, kterým je ochrana obhajovacích práv spoluobviněného, možnost být účasten (zpravidla prostřednictvím obhájce) při takové výpovědi a konfrontovat vypovídajícího prostřednictvím svých dotazů. Podstatou není při dostíhávání nových a nových dílčích útoků v případě postupného doznávání obviněných, stanovit formalisticky a ryze účelově analogicky, že skutečnosti, které obviněný po zahájení trestního stíhání (tedy v procesním postavení obviněného, po poučení a za přítomnosti svého obhájce a obhájců osob v té době již také obviněných a zastoupených), nově ke společně páchané pokračující trestné činnosti sdělí, nelze důkazně využít. Zvláště pak za situace, kdy jsou spoluobvinění s takovou výpovědí později seznámeni, mají právo na ni sami reagovat (což se v této věci také stalo) a kdy je výpověď procesně řádným způsobem provedena (přečtením) též u hlavního líčení. Státní zástupce vyjádřil názor, že výpověď obviněného S. z přípravného řízení ze dne 16.6.2017, kde podrobně popsal okolnosti kurýrních jízd, popsaných pod body 1) až 3) výroku obžaloby, je výpovědí, která splňuje judikatorní požadavky na její užití jako důkazu k prokázání jednání tohoto obžalovaného i obžalovaného D., a to ve spojení s dalšími důkazy, které se k těmto bodům váží, jež soud zmínil v odstavci 147 odůvodněnírozsudku. Nelze totiž přehlédnout, že zde zmiňovaný lístek ze směnárny na částku 40 000 DKK se týká stejné částky, jako výše kurýrní odměny konstatovaná ve výpovědích více obžalovaných, mimo jiné i obžalovaného S. (uváděl, že jeho odměna byla vždy 40 - 45.000 DKK). Dále byly u jmenovaného nalezeny doklady k tzv. zaváděcímu letu do Grónska, kdy nemělo ještě dojít k převozu drogy, a to s daty 29.7.2009 a 3.8.2009. Prokázány byly též jeho jízdy z B. do K. 6.11.2010, 25.6.2011 a 1.8.2010. Nalézací soud tedy pochybil, pokud z této výpovědi důkazně nevycházel, a to ryze z důvodu formálního, nikoliv z důvodu jejího obsahu. Pokud pak jde o zprošťující výrok ve vztahu k bodu 6) podané obžaloby (obžalovaní D., L. a H.) pak nalézací soud dle mínění státního zástupce nedostatečně vyhodnotil celý rozsah k tomuto bodu provedených důkazů, přičemž některé z nich (výpověď spoluobviněného S. a záznamy společnosti Eurolines) nedůvodně bagatelizoval. Státní zástupce předně zdůraznil, že výpověď obviněného S. ze dne 16.6.2007 splňuje, v duchu shora popsaného judikaturního výkladu, všechny podmínky neodkladnosti tohoto úkonu, nezbytné pro jeho použitelnost proti spoluobviněným D., L. a H. ve vztahu k tomuto útoku. Obviněný o tomto útoku vypovídal spontánně v době, kdy o něm policejní orgán ještě neměl povědomí a osoby později spoluobviněných L. a H. ještě nemohly být stíhány. Navíc obhájce obviněného D. byl u úkonu přítomen. Obžalovaný S. vypovídal též v řízení před soudem, obhájci i spoluobžalovaní byli s jeho dřívější výpovědí seznámeni a mohli jej konfrontovat. V další části opravného prostředku pak státní zástupce rekapituloval podstatné pasáže z výpovědi obžalovaného S. z přípravného řízení, v níž se tento zmiňoval o roli M. H. Tato výpověď obžalovaného pak byla čtena u hlavního líčení dne 17.5.2018. Obžalovaný S. tvrzení v ní obsažené u hlavního líčení rozhodně nepopřel. Snažil se je pouze nevěrohodně relativizovat. Podle státního zástupce je nicméně z dalších důkazů zřejmé, že společná cesta obžalovaných D., H. a L. do K. a následně cesta druhých dvou jmenovaných do Grónska proběhla a tudíž možnost, že by si ji před obžalovaným S. někdo vylhal, nepřichází do úvahy. Pokud jde o výpovědi obžalovaných H. a L. z hlavního líčení, ti sice pod tlakem dalších důkazů doznali cestu přes Dánsko do Grónska a zpět, nicméně její účel a průběh popsali zcela nevěrohodně a v některých částech také objektivně lživě. Z jejich výpovědí tedy nelze co do účelu cesty vycházet. Fakt, že cestu do K. obžalovaný H. vykonal společně s obžalovaným D., byl přitom prokazován dodatečně zajištěnými informacemi od provozovatele autobusového spojení. Bylo zjištěno, že obžalovaní D. a H. kupovali jízdenky společně, a to dne 3.9.2014 v prodejní kanceláři společnosti Touring Bohemia v B. na nádraží u hotelu Grand. První svou jízdenku kupoval M. H. v 16:20 hodin, přičemž jako svoje kontaktní číslo uvedl telefonní číslo XXXXX, což je telefon spoluobžalovaného L. (to je patrné z úředního záznamu o podání vysvětlení, které podal I. L. v listopadu roku 2014, kdy opakovaně toto telefonní číslo uvedl jako svoje kontaktní telefonní číslo). Ihned poté, v 16:21 hodin, u stejného prodejce, kupoval jízdenku obžalovaný D., přičemž nejprve bylo jako jeho kontaktní telefonní číslo uvedeno stejné telefonní číslo obžalovaného L. Následně však byl u jeho osoby tento údaj pozměněn na číslo jeho mobilního telefonu XXXXX. Nákup dokončil v 16:23 hodin. Obžalovaní tedy v rozmezí 3 minut provedli nákup svých jízdenek u jednoho prodejce, což je čas, který logicky mohl postačovat pouze k tomu, aby obsluha dokázala v elektronickém prodejním systému zadat všechny údaje o spojích a osobách, telefonních číslech atd. Pokud přitom tentýž prodejce minutu poté, co prodal jízdenku M. H., zadal pro P. D. do systému jako kontaktní telefonní číslo sdělené samotným kupujícím opět telefonní číslo spoluobžalovaného I. L., evidentně tak učinil proto, že tam tito byli spolu a nabyl tak dojmu, že jde o spolucestující. Jednoduše z předchozí objednávky převedl telefonní číslo I. L. i pro obžalovaného P. D. Pokud by tam byli jako zákazníci zcela samostatně, prodejce by naprosto neměl důvod převádět z obžalovaného H. kontaktní telefonní číslo sdělené zákazníkem na obžalovaného D. Takové jednání by bylo naprosto nelogické a u standarního prodejce zcela neočekávatelné a nedůvodné. Podle státního zástupce si P. D. zřejmě uvědomil, že vykoná s obžalovaným H. jen cestu do K. a nikoliv cestu zpět, pro kterou již nemohl využít pro případné logistické potřeby telefonní číslo I. L., proto už v 16:21 hodin nahlásil změnu telefonního čísla z I. L. na telefonní číslo svoje. Pokud tedy obžalovaní D., H. a L. nevypovídali pravdu o společné cestě do K., bylo by na místě při hodnocení důkazů učinit závěr, co je k nepravdivé výpovědi vedlo, proč považovali za nezbytné zatajit to, že cestovali společně. Každopádně je však k objasnění okolností jejich cesty nutno vycházet z jiných údajů. Jiným údajem je přitom právě to, co sdělil obžalovaný J. S. v přípravném řízení naprosto jednoznačně a poměrně obsáhle k otázkám státního zástupce. Nemluvil o výletech dalších osob, ale přímo o kurýrních jízdách, převozech hašiše, o osobách, které měly přímo hašiš převézt, i osobách, od kterých se o tomto dozvěděl. V další části opravného prostředku pak státní zástupce rekapituloval příslušné pasáže z výpovědi obžalovaného S. Podle názoru státního zástupce to, co obžalovaný S. v přípravném řízení tvrdil, bylo naprosto logické, ucelené a odpovídalo to následně zjištěným důkazům. K tomu je třeba uvést, že M. H. jel do K. s obžalovaným D., který tam setrval jen dva dny a vrátil se tentýž den, co obžalovaný H. s L. odletěli do Grónska. Přitom se zjevně nemohlo jednat o jakousi zavádějící jízdu bez převodu drogy, jako ji třeba kdysi absolvoval obžalovaný S. Tento byznys byl už roky zaběhnutý, nebylo třeba už nic zkoušet, předtím proběhlo minimálně pět plnohodnotných kurýrních jízd, v podstatě ve všech případech stejných a nebylo třeba někoho posílat bez drog. V realitě osob obchodujících s drogami výlučně za účelem výdělku by také nikdo neplatil jen tak někomu „výlet“, jako je cesta do Grónska a náklady ubytování při téměř měsíčním pobytu, pokud by tato osoba nějakou drogu nepřevezla nebo se o to alespoň nepokusila. Pochybnosti o tom, že by mohli obžalovaní H. a L. s obžalovaným D. vykonat cestu „jen tak“, jsou čistě teoretické, naprosto bez kontaktu s realitou. To, že obžalovaní drogu převezli, následně sdělovaly i další osoby a dostalo se to až k J. S., který potvrdil, že tuto informaci o převozu drog měl od obžalovaných H., S. a Z. Od posledních dvou jmenovaných logicky proto, že se kurýrní jízdy, popsané pod body 6 a 7 výroku obžaloby časově překrývaly a všichni jmenovaní byli část pobytu v Q. v Grónsku společně. Tento fakt opět zapadá do toho, co uvedl obžalovaný S., tedy, že S. se Z. mu řekli, že kurýry byli i obžalovaní H. s L. Naprosto není důvod při tomto spojení všech popsaných informací do řetězce pochybovat o tom, že by J. S. v uvedenou chvíli lhal. Neměl pro to žádný důvod, všechno, co ohledně této cesty řekl, se nakonec ukázalo jako pravdivé. Jak by se jinak dostal až k takové informaci, že na obžalovaného H. měl být organizátor jeho cesty, obžalovaný D., zlý. Podle státního zástupce je třeba k tomuto celku přiřadit i další informaci v tom smyslu, že obžalovaný H., dva roky poté, co vykonal první kurýrní jízdu, opět odcestoval do Grónska, opět pravděpodobně deklaroval, když tam jel, že jede výlet, a byl zadržen jako drogový kurýr za zcela shodných okolností jako v případě jiných prokázaných cest. Evidentně byl osloven J. S. právě proto, že už jednu takovou cestu absolvoval, nebylo mu v podstatě třeba nic moc vysvětlovat, pouze změnil organizátora, který ho do Grónska po dohodě s K. G. poslal. Všechny výše zmíněné informace, které se navzájem propojují a doplňují, tvoří ucelený řetězec, prokazující fakt vykonání kurýrní jízdy pod bodem 6) výroku obžaloby. Pochybnosti se dle státního zástupce mohou týkat toliko množství převezené drogy. Při popisu tohoto dílčího útoku je v této okolnosti vycházeno z nejmenšího množství zjištěného v ostatních případech, kdy mělo docházet k převozům 70 - 180 kontejnerů. Není reálné, aby organizátor takto rizikových a drahých kurýrních cest vyslal do Grónska někoho, kdo by napolykal významně menší množství. Pak by se mu cesta kurýrů, s následným téměř měsíčním pobytem, stěží vůbec ekonomicky vyplatila. Všechny výše uvedené nedostatky v hodnotící činnosti nalézacího soudu, které měly za důsledek nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávnou právní kvalifikaci, se projevily též při ukládání trestu obžalovaným D. a S. Logicky jim nebyly uloženy tresty odnětí svobody odpovídající míře závažnosti jejich jednání. Krom toho obžalovanému D. nebyl nesprávně uložen navrhovaný peněžitý trest, přestože pro jeho uložení byly splněny podmínky § 39 odst. 7 a § 67 odst. 1 tr.zákoníku. Zpracovatel písemně podaného opravného prostředku státního zastupitelství pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v napadených výrocích postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr.ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. Jen pro úplnost uvádí odvolací soud, že výše zmíněný opravný prostředek obsahuje též pasáže, týkající se původně obžalovaného V. Z. Nicméně, jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, trestní stíhání jmenovaného bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13.11.2018, sp.zn. 6 To 70/2018, podle § 77 odst. 1 písm. c) tr.ř. z důvodů uvedených v § 223 odst. 1 tr.ř. a § 11 odst. 1 písm. e) tr.ř. po zrušení příslušné části napadeného rozsudku zastaveno, neboť obžalovaný V. Z. v mezidobí mezi vydáním napadeného rozsudku a rozhodováním odvolacího soudu zemřel. Proto odvolací soud pasáže z opravného prostředku státního zástupce, atakující výroky napadeného rozsudku ve vztahu k obžalovanému V. Z. necitoval.

5. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci následně zaslal odvolacímu soudu písemné vyjádření k odvolání obžalovaných P. D., A. H., V. S., J. S., R. K. a K. Š. V úvodu tohoto vyjádření uvedl, že námitky jmenovaných obžalovaných proti napadanému rozsudku obsahují v podstatě shodná tvrzení, která se týkají zejména popírání účasti na jednání organizované skupiny působící ve více státech (tvrdí se její faktická neexistence), považují hodnotící úvahy soudu za nesprávné, vytýkají soudu, že z provedených důkazů nevyvodil taková skutková zjištění, která by odpovídala jejich vlastním představám o průběhu skutkového děje a část obžalovaných také poukazuje na to, že ke spáchání činu došlo pouze na území Dánska a byli odsouzeni pro týž skutek, pro který již byli pravomocně odsouzeni v Grónsku (obžalovaný H.). Pokud jde o organizovanost jednání obžalovaných a dalších osob, je možno dle státního zástupce poukázat na výsledky dokazování z přípravného řízení, které byly v rozhodné části převzaty i soudem u hlavního líčení. Jednání obžalovaných je komplexně prokazováno zejména výpověďmi obžalovaných D., H., K., S., S., Š. a Z. (v mezidobí zemřelého), i ve spojení s dalšími důkazy, zejména se záznamy telefonické komunikace obžalovaných mezi sebou a dalšími osobami, které se podílely na stíhané trestné činnosti, dále záznamy o odposleších, znalecky i ohledáním zpřístupněným v zajištěných komunikačních prostředcích. Výše jmenovaní poměrně rozsáhle a podrobně vypověděli mimo jiné k celé systematice organizování a provádění kurýrních jízd z Dánského království do Grónska, jejich přípravy a najímání kurýrů v České republice, o okolnostech nabytí, požití a přepravě hašiše, o jeho udávání v Grónsku i osobách do této činnosti zapojených (zejména S. K. G. a H. J. L.). Vyjádřili se pak jednotlivě i k okolnostem jednotlivých konkrétních cest, co do jejich časového, místního a osobního zařazení a také o množství přepravované drogy. Na výpovědi obžalovaných pak navazují další listinné důkazy, opatřené od autobusového dopravce, letecké společnosti, ubytovacích zařízení a v průběhu domovních prohlídek, z nichž se podávají zejména osobní a časové okolnosti jednotlivých cest, tedy jména cestujících osob a data přeprav a ubytování a dále pak důkazy o trestních řízeních s kurýry zadrženými v Grónsku. Ze souhrnného hodnocení důkazů je přitom patrné, že objasňovaná trestná činnost byla obžalovanými páchána po dlouhou dobu (více než sedm let), přičemž potenciální, jakož i aktivní kurýři, se o ni aktivně zajímali a obžalovaní S., S., Z. a D., se jakožto osoby, podílející se též na organizování kurýrních cest, doslova „přetahovali“ o svoje pozice v rámci skupiny, vše evidentně s vidinou velkých zisků dosahovaných za relativně malé vynaložené úsilí. Z porovnání zmíněných důkazů je patrné, že kurýrní cesty byly dopředu společně plánovány, v ČR byli najímáni kurýři, průběh cest byl konzultován. Z popsaných důkazů, zejména pak z důsledného vyhodnocení zaznamenané komunikace a výpovědí obžalovaných, je patrný také charakter seskupení, v němž obžalovaní s dalšími osobami, při jednání popsaném ve výroku rozsudku, vzájemně spolupracovali a vykonávali předem sjednané úkoly. V rámci této součinnosti všichni zúčastnění koordinovali svá jednání a vykonávali nezbytné dílčí činnosti, směřující k opatření, přeshraničnímu transportu a následnému prodeji drogy. Státní zástupce poukazoval na to, že z konstantní judikatury, vztahující se k jednání organizovaného uskupení pachatelů přitom zřetelně vyplývá, že není třeba, aby každý z pachatelů svým vlastním jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, nýbrž postačí, aby vykonal jemu svěřenou činnost, která je článkem řetězu jednání pachatelů směřujících k přímému vykonání stíhaného trestného činu a ve svém souhrnu tvořících jeho skutkovou podstatu. S přihlédnutím k tomuto ustálenému výkladu znaku spáchání činu člena organizované skupiny, pak nelze dojít k jinému závěru, než že obžalovaní se posuzovaného jednání skutečně dopustili jako členové organizované skupiny, ve které dále figurovali ještě S. K. G., H. J. L. a nejméně další, doposud blíže neustanovená osoba „J.“, přičemž tato skupina působila jak na území České republiky (organizování a najímáni kurýrů), tak na území Dánského království (opatřování hašiše, jeho vývoz a rozdělování výnosu) i na území Grónska (dovoz hašiše, distribuce a opatřování výnosu). Je zřejmé, že zapojení jednotlivých osob v rámci předem sjednaných podílů jejich spolupráce bylo způsobilé vést ke snazšímu dosažení společného cíle, kterým bylo bezpečné vyvezení, dovezení, prodej a zpeněžení drog. Dílčí činnosti jednotlivých pachatelů, popsaných ve výroku u tohoto skutku byly oním nezbytným „článkem řetězce“ jednání, bez něhož by k úspěšnému dokonání jednání, ve kterém je spatřována trestná činnost, nemohlo dojít. Jejich jednání na sebe navazovala, byla propojená, vedena konspirativně a kryta vědomím o shodném záměru. Všichni obžalovaní nepochybně o svém zapojení do této struktury nejméně rámcově věděli, neboť vždy byli někým sjednáni a instruováni, přičemž současně věděli, že další osoba v Dánsku (ať už ji znali jako K., A., plným jménem nebo jen věděli, že existuje) drogu opatřuje, připravuje a předává, dále zajišťuje cestovní záležitosti, jako letenky a také domlouvá odběratele drogy v Grónsku. Bylo jim také známo, že další osoby v Grónsku drogu po domluvě odebírají a zajišťují její odbyt a následně vrací do skupiny získané finanční prostředky, které poté byly mezi její členy rozdělovány. Pokud jde o působení této organizované skupiny kromě České republiky též na území Dánska a Grónska, pak státní zástupce poukázal na to, že v přípravném řízení byla situace ohledně vzájemné vazby Dánska a Grónska důsledně analyzována, a to i v rámci koordinačního setkání s českým a dánským zastoupením v Eurojustu. Podle státního zástupce je třeba vzít v úvahu, že Grónsko je sice bráno jako součást Dánského království, nicméně jde o autonomní součást, která navíc od roku 1985 není členem Evropské unie, nicméně je součástí Schengenského prostoru. Grónsko má vlastní parlament a vládu, Dánsku přísluší jen obrana země a některé aspekty zahraniční politiky. Je přitom třeba vidět i to, že pokud obžalovaní kurýři letecky opustili území Dánska, pak až do přistání v Grónsku se pohybovali v mezinárodním prostoru. Intervenující státní zástupce vrchního státního zastupitelství vyslovil přesvědčení, že provedenými kurýrními jízdami byly ze strany obžalovaných naplněny znaky „vývozu“ a „dovozu“ psychotropní látky, a i v případě, že by soud k takovému závěru nedospěl, pak bez nejmenších pochybností byly naplněny zákonné znaky základní skutkové podstaty ve smyslu „jinak jinému opatří psychotropní látku“ a „pro jiného přechovává psychotropní látku“. Rovněž již v přípravném řízení byly také řešeny důsledky předchozích odsouzení obžalovaných H. a H. (také zemřelého Z.), pro některé jimi vykonané kurýrní jízdy soudem v Grónsku. Pokud tedy bylo zjištěno, že Grónsko není součástí EU, neuplatní se překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 2 tr.ř. Navíc, i kdyby se na tato odsouzení nahlíželo jako na odsouzení, která tuto překážku zakládají, platí ještě ustanovení § 11 odst. 3 tr.ř., které stanoví, že týká-li se důvod zastavení podle odstavce prvního a odstavce druhého § 172 tr.ř. jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. K tomu je třeba vidět, že odsouzení v Grónsku se týkalo toliko dílčích útoků pokračujícího trestného činu, pro které zde tito kurýři stíháni nebyli. Proto ani tento důvod nebrání vedení trestního stíhání pro zbylé části činu. Dále pak státní zástupce reagoval na skutkové námitky obžalovaného D. Podle státního zástupce verze uplatněná posledně jmenovaným u hlavního líčení, která byla dílem podporována novými tvrzeními obžalovaného S., je zcela nedokonalá a odporující jeho vlastnímu doznání z přípravného řízení, stejně jako doznání obžalovaného S. a tvrzením ostatních obžalovaných. Stejně tak odporuje i dalším důkazům, zejména obsahu telekomunikačního provozu i nálezu v rámci domovní prohlídky v jeho bydlišti. Pokud jde o výroky o trestech, pak podle státního zástupce vyjma okolností, které jsou namítány v písemně podaném odvolání, nalézací soud uložil kombinace trestů i jejich výměry plně v rámci akceptovatelné soudní individualizace trestu a s přihlédnutím ke všem polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, jakož i dalším skutečnostem významným pro uložení trestu. Státní zástupce tedy uzavřel, že informace sdělované obžalovanými v jimi podaných odvoláních, pokud jsou tyto porovnány s opatřenými a provedenými důkazy, je třeba pokládat za překroucené, mnohdy účelově přizpůsobené a nepravdivé. Je také zřejmé, že rozhodující část odvolací argumentace obžalovaných fakticky směřuje proti údajné nesprávnosti hodnocení důkazů nalézacím soudem a od něj se odvíjejících skutkových zjištění s tím, že hodnocení důkazů nalézacím soudem se pokládá za chybné, a to především v části týkající se vyhodnocení vlastních podílů jednotlivých odvolatelů na stíhaném jednání. Odvolatelé pak činí vlastní hodnocení důkazů za pomoci vytrhávání souvislostí z kontextu a vyzdvihování jen těch důkazů a těch jejich částí, které svědčí v jejich prospěch, přičemž logicky dospívají k rozdílným zjištěním s tím, že zejména svá vlastní tvrzení povyšují nad objektivní zjištění. Státní zástupce v samotném závěru svého vyjádření uvedl, že pokládá odvolání obžalovaných za nedůvodná.

6. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem především v podstatném rozsahu přednesl opravný prostředek v intencích jeho písemného vyhotovení, když pouze doplnil, že s ohledem na úmrtí obžalovaného Z. je zmiňovaný opravný prostředek ohledně tohoto obžalovaného bezpředmětným. Podle názoru státního zástupce není správný názor nalézacího soudu stran možného sebeobviňování obžalovaného S., když státní zástupce uvedl, že sebeobviňování je vždy spojeno s nátlakem ze strany státní moci. Posledně jmenovaný obžalovaný ovšem, pokud vypovídal, si byl vědom toho, co vypovídá, byl si vědom všech důsledků a byl před svojí výpovědí poučen. Pokud se týče odvolání obžalovaných D. H., K., S., S. a Š., pak státní zástupce v podstatném rozsahu odkázal na výše rozvedené písemné vyjádření. V rámci závěrečného návrhu pak navrhl, aby z podnětu odvolání státního zastupitelství byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr.ř. částečně zrušen ve vztahu k obžalovaným D., S., L. a H. a aby podle § 259 odst. 1 tr.ř. byla věc, týkající se jmenovaných obžalovaných, vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud jde o opravné prostředky obžalovaných H., K., S. a Š., tyto navrhl zamítnout podle § 256 tr.ř.

7. Odvolání obžalovaného P. D. bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájcem Mgr. P. D. navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že jej zprostí obžaloby za kurýrní cesty uvedené pod body 1), 2) a 4) výroku napadeného rozsudku a uzná jej vinným toliko za kurýrní cestu uvedenou pod bodem 5) napadeného rozsudku. Jeho jednání by pak mělo být kvalifikováno podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zákoníku a měl by mu být uložen trest při samé spodní hranici trestní sazby a propadnutí náhradní majetkové hodnoty v rozsahu odpovídajícím výtěžku z této trestné činnosti.

8. Obhájce obžalovaného D. Mgr. Polách v rámci veřejného zasedání v podstatném rozsahu odkázal na shora rozvedený písemně podaný opravný prostředek, včetně jeho závěrečného návrhu. K odvolání státního zástupce uvedl, že toto není důvodné a rozsudek nalézacího soudu je v tomto směru správný. Navrhl tedy, aby bylo odvolání státního zástupce ve vztahu k jeho klientovi zamítnuto podle § 256 tr.ř.

9. Odvolání obžalovaného A. H. bylo zpracováno jeho obhájkyní JUDr. Olgou Lepkovou.

10. Zmíněný opravný prostředek, jak plyne z jeho úvodu, je zaměřen do výroku o vině i do výroku o trestu napadeného rozsudku. Podle názoru obžalovaného především není z napadeného rozsudku jasné, zda byl členem organizované skupiny, či pouze jejím spolupracovníkem ve volnějším zapojení. Podle mínění odvolatele je podstatné, že nalézací soud předpokládá, že věděl o tom, že je členem nebo spolupracovníkem spolupracující skupiny, která působí ve více státech (nejméně dvou včetně ČR) a že svou činností její jednání umožnil, ulehčil, a to i kdyby se toho dopustil z nedbalosti. Podle obžalovaného však nebyla dostatečně prokázána jeho vědomost o tom, že spolupracuje s organizovanou skupinou. Obžalovaný připustil, že si byl rozhodně vědom toho, že spolupracuje s obžalovaným S., nicméně další prý spolupracující osoby nebyly nikdy ustanoveny, a ani o jejich ustanovení nebyl učiněn relevantní pokus, takže o nich nevíme nic, nevíme, zda skutečně existovaly, nevíme, zda kurýr, který hašiš převzal, byl členem podobné skupiny, tedy ji spoluvytvářel, nebo to byla běžně na komerčním základě využita doručná služba a nevíme, zda onen „A. K.“ je reálná postava, která skutečně do podobného obchodování byla zapojena, nebo zda se jedná jen o legendu, která měla mít určitý zastírací smysl. Obžalovaný zopakoval, že prokazatelně věděl jen to, že pracuje pro obžalovaného S., tedy jen pro jednu další osobu. Podle názoru odvolatele nalézací soud neučinil dost pro to, aby právě v jeho případě prokázal reálnou přítomnost dalších osob zapojených do obchodu. Skutečnost, že odvolatel byl jakýmsi kolečkem, jedním z několika pro obžalovaného S. pracujících kurýrů, není z hlediska jeho vědomosti o tom, zda pracuje či nepracuje jakoukoliv formou - člen - spolupracovník - pro organizovanou skupinu, podstatná. Obžalovaný zdůraznil, že o tom vědět rozhodně nemusel a z hlediska známé zásady v pochybnostech ve prospěch, měl nalézací soud vycházet z toho, že tuto vědomost neměl. Povídačky po B. a příběh, který mu vyprávěl obžalovaný S., nejsou a nemohou být důkazem o tom, že vědomě nebo i z nedbalosti s organizovanou skupinou spolupracoval. Dále pak obžalovaný zdůraznil, že byl za stejný delikt, který následoval po nyní posuzovaném, dopaden a odsouzen přímo v Grónsku. Dopaden byl 5.12.2016, když na cestu tam se vydal 1.12.2016. Trestnou činnost, za kterou je dnes souzen, měl páchat v rozmezí červen až červenec 2016, tedy 5 - 6 měsíců před tou, za kterou byl odsouzen. Nabízí se proto otázka, zda dnešnímu odsouzení nebrání překážka věci rozsouzené, když český soud akceptoval odsouzení v Grónsku, a to včetně trestu tam uloženého. Za takové situace měl také posoudit, jaký vliv mohlo mít toto odsouzení na nyní posuzovaný delikt obžalovaného, což se nestalo. Podle názoru obžalovaného mělo být posuzováno, zda šlo o pokračující nebo opakovaný delikt a zda oba delikty nesené jednou vůlí a sledující stejný cíl - získat peníze na uhrazení předchozích dluhů, vykonané stejným způsobem, ve stejné destinaci a se stejným průkazním společníkem v časové souvztažnosti, nepřináší překážku věci rozsouzené. Podle názoru obžalovaného obě jeho cesty do Grónska mají charakter pokračujícího deliktu, byly vedeny jedním záměrem vyřešit si svoji dluhovou situaci a jsou spojeny v čase. Tím pádem je nyní trestán podruhé za stejný delikt. V další části opravného prostředku pak obžalovaný uvedl, že je nepopiratelné, že domluva o převozu drogy vznikla na území České republiky a zde započala i přepravní část přípravy (jak byla droga obstarána, nikde nebylo zjišťováno). Manipulace s drogou se ovšem odehrála na území jiného státu, konkrétně Dánského království, buď v jeho centrální části, nebo v autonomní oblasti. Stát, kde mělo ke škodlivému a nebezpečnému vlivu této trestné činnosti dojít, však nevidí toto jednání do té míry zavrženíhodné, jako je tomu u našeho zákona. Obžalovaný konstatuje, že aniž by popíral zásadu personality, má za to, že pokud onen nezákonný obchod měl mít vliv a měl mít účinek výhradně v cizině a droga se na naše území nijak nedostala a ani dostat neměla, pak přihlédnutí k tomu, jak nebezpečně vidí situaci stát, kde byla droga přítomna, kde proběhla veškerá manipulace s ní, kde za ni bylo zaplaceno a kde byla i realizována na trhu, by mělo mít jistý vliv. Dle názoru obžalovaného postrádá smysl ochraňovat cizince v cizině před následky tohoto, co v jejich zemi jako fatální není posuzováno. V této souvislosti poukázal odvolatel na to, že do spisu nebyl doložen žádný důkaz o znění dánského nebo grónského předpisu, týkajícího se této věci, včetně možných trestních následků. Znovu připomněl, že byl při své druhé cestě dopaden, velmi zběžně bylo provedeno dokazování a byl i odsouzen k trestu, který z hlediska toho, který mu byl vysloven za první a z hlediska jeho trestní věci jediný skutek a trestný čin, se jeví jako nepatrný. I to ukazuje, jak nevelký, ve srovnání s Českou republikou, význam podobným deliktům je na místě dokonání činu, tam, kde vznikly škodlivé následky, přiznáván. Obžalovaný také zdůraznil, že trest v našem trestním zákoně má mimo jiné představovat určitý odsudek za nemorální a špatné chování pachatele, za nebezpečnost jeho jednání pro ostatní a měl by být v souladu s deliktem a také samozřejmě se zákonem. Jednání, kterého se dopustil, proběhlo celé, kromě přípravy v zahraničí, v jedné zemi na dvou kontinentech, neboť Grónsko je autonomní součástí Dánského království. Nejedná se tedy o jiný stát, pouze tam byly dotčeny zájmy státu, potažmo občanů země. Dá se tedy usuzovat, že Dánsko se svou autonomní částí by mělo mít hlavní zájem na dopadení a potrestání pachatelů. Opak je však pravdou, onoho „A.“ nikdo vážně nehledal a ani další osoby, které nejen v případě odvolatele, ale i v případě dalších, měly v Grónsku a Dánsku na obchodech participovat, v podstatě ani dánská ani grónská policie vážně nehledala a i trest, který odvolatel obdržel za, v tomto rozsudku neposuzovaný, delikt, ukazuje, jaký význam této činnosti dánské i grónské zákony přisuzují. Obžalovaný připustil, že je zřejmé, že v našem trestněprávním systému platí zásada personality, nicméně tak propastný rozdíl v posouzení skutku a hlavně trestu za něj, který tady vzniká, ta strašná disproporce a s přihlédnutím k tomu, že jednal rozhodně ve věku blízkém věku mladistvých, bez předchozí zkušenosti s podobnou kriminalitou, by měla vést k úvahám o snížení trestu pod spodní hranici, pokud měl být vůbec uložen. Obžalovaný také poukázal na to, že poté, co byl v Grónsku dopaden a potrestán, naprosto a navždy přestal nejen s trestnou činností na úseku drog, ale s protiprávním jednáním vůbec. Našel si práci, v zaměstnání jsou s ním spokojeni a našel si přítelkyni, s níž plánuje společný život. Účelu trestu, kterým snad má být náprava pachatele, tedy bylo dosaženo zásahem grónských soudních orgánů. Obžalovaný si dále položil otázku, jaký smysl má muže, který dospěl a který se zařadil bez problémů mezi běžnou populaci a žije řádně, muže krátce přes dvacet, vytrhnout z této situace a poslat jej do vězení na 10 let. Podle obžalovaného je pravděpodobné, že se vrátí jako zkušený pachatel, který, protože už nebude mít šanci se zařadit do běžné společnosti, se stane běžným předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Obžalovaný opakovaně zdůraznil, že v době spáchání deliktu byl osobou, která ještě nedosáhla dvaceti let, byl tedy osobou blízkou věku mladistvých. Jedná se o osobu, u které zákon předpokládá jistou úroveň dětinské naivity, ba i touhy po dobrodružství a odporu k autoritám. Obžalovaný zdůraznil, že takto na něj však nalézací soud rozhodně nenahlížel, a to přesto, že tento delikt, spojený s dobrodružstvím cesty do Grónska, vzdálené a exotické destinace, s tajným posláním, stejně jako nevýznamný delikt předchozí, dokonale tento předpoklad potvrzují. Podle obžalovaného již jen skutečnost, že byl blízký věku mladistvých, by měla mít svůj odraz v uloženém trestu, ovšem v daném případě tato skutečnost nebyla ani zvažována. Dále pak obžalovaný zdůraznil, že v současné době se v celém světě pomalu ale jistě prosazuje názor, že marihuana by měla být povolenou drogou, jako je alkohol či nikotin. Daný trend zde je, k povolování dochází a i u nás je významnou stranou strana, která na podobném povolení má založen svůj volební program. Hašiš je marihuanový produkt, vzniklý z pryskyřice samičích květů, nemá žádné jiné příměsi a už vůbec ne ty, které by směřovaly k tvrdým drogám. Jde o výrobek jen a jen z marihuany, jejíž užívání se ve světě stále více povoluje. Zde obžalovaný odkázal kupříkladu na Kanadu. I tato skutečnost by se měla rozhodně odrazit v razanci ukládaného trestu. Obžalovaný si opětovně položil otázku, proč by tedy pašeráci hašiše měli být trestáni stejně, jako ti, co pašují tvrdé drogy, například pervitin či crack. Písemně podaný opravný prostředek pak obsahuje několik alternativních petitů. Obžalovaný H. předně navrhl, aby nebyl znovu potrestán, neboť jeho odsouzení brání překážka věci rozsouzené. Dále pak navrhl, aby bylo upuštěno od dosavadní právní kvalifikace a nebyl viněn z účasti v organizované skupině. Konečně navrhl, aby, pokud bude uznán vinným, byl zohledněn jeho věk blízký věku mladistvých, dále jeho sebeudání, které je prvopočátkem jeho stíhání a bez něhož by patrně ani k jeho stíhání nedošlo a aby byl brán v potaz jeho bezúhonný život po jeho posledním návratu z Grónska. Podle názoru obžalovaného se jedná o mimořádně významné polehčující okolnosti, které umožňují uložit trest výrazně pod dolní hranici zákonné trestní sazby, pokud by byl trest skutečně uložen.

11. Obhájkyně obžalovaného JUDr. Lepková v rámci veřejného zasedání, konaného před odvolacím soudem, především odkázala na shora rozebraný písemně podaný opravný prostředek. Zdůraznila, že obžalovaný byl osobou blízkou věku mladistvých, od toho se odvíjelo jeho pochopení toho, co to je organizovaná skupina. Poukázala na to, že se setkával vždy jen s jedním člověkem a o ostatních jen slyšel. I to mělo vliv na jeho chápání celé věci. Podle názoru obhájkyně není Grónsko samostatným státem tak, jak to má na mysli zákon. V dané souvislosti zdůraznila, že je třeba se zabývat tím, do jaké míry se jednalo o věc spáchanou v několika státech. V intencích písemně podaného odvolání zopakovala, že je třeba řešit otázku, zda je odsouzení jejího klienta v Grónsku překážkou věci rozsouzené. Uložený trest je nutno, v kontextu trestu, který byl jejímu klientovi uložen v Grónsku, vnímat jako krajně nespravedlivý. V rámci závěrečného návrhu pak obhájkyně obžalovaného H. především uvedla, že požaduje významné snížení trestu, pokud nebude rozhodnuto o tom, že od potrestání jejího klienta již rozhodl soud v Grónsku. Stejně tak by měl odvolací soud zvážit, zda se v případě obžalovaného H. jednalo o jeho vědomost, že pracuje v organizované skupině a že k jeho jednání došlo v několika zemích.

12. Odvolání obžalovaného R. K. bylo, jak se podává z jeho písemného vyhotovení, zpracováno jeho obhájkyni JUDr. Hanou Loskotovou. Tento opravný prostředek je, jak se podává z úvodu, zaměřen toliko do výroku o trestu. Obžalovaný konstatuje, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, tedy, že se skupina obžalovaných dělila na ty, kteří zastávali pozice organizátorů trestné činnosti a na kurýry, kteří byli pouze výkonným prvkem. Soud dovodil z prokázaných skutečností, že hlavními organizátory předmětné trestné činnosti byli obžalovaný D. a S. a následně obžalovaný S. Stejně tak soud správně dovodil, že samotný odvolatel zastával pouze pozici kurýra. Jako takový podnikl v rozmezí duben - červen 2016 dvě kurýrní cesty, přičemž ze svého druhého výjezdu si přivezl část drogy do ČR, kde ji dále distribuoval. Obžalovaný zopakoval, že soud prvého stupně provedl podrobné dokazování, při kterém byla jeho vina nezpochybnitelně prokázána. Stejně tak nalézací soud ocenil, že důkazem jeho viny bylo i jeho plné doznání, které učinil jak v řízení přípravném, tak u hlavního líčení. Podle obžalovaného nicméně nalézací soud pochybil, pokud jde o spravedlivou výměru uloženého trestu. Obžalovaný poté provedl rekapitulaci závěrů nalézacího soudu stran jemu uloženého trestu, včetně výčtu polehčujících i přitěžujících okolností. Zdůraznil, že jak on sám, tak většina spoluobžalovaných, zejména organizátoři, mají za sebou trestní minulost i za stejný skutek. Navíc množství převážené drogy bylo značně vyšší než v jeho případě a navíc spoluobžalovaní páchali tuto trestnou činnost po dobu několika let. Přestože například u obžalovaného D. nalézací soud uznal za prokázané jeho vůdčí organizátorské postavení ve skupině a založení této trestné činnosti, negativně vyhodnotil jak změny v jeho výpovědi, tak i délku a rozsah jeho trestné činnosti, vyměřil mu trest ve stejné výměře (12 roků) jako samotnému odvolateli. Dalšímu ze skupiny organizátorů J. S., který již za takový trestný čin byl odsouzen a který převážel nejvyšší množství hašiše s velkým majetkovým prospěchem, byl uložen trest jen o půl roku delší. Obžalovaný zdůraznil, že si je vědom, že výše uvedené nesnižuje jeho trestní odpovědnost, a že mu byl uložen trest v dolní polovině trestní sazby. Nicméně v porovnání s tresty, které byly uloženy napadeným rozsudkem dalším členům skupiny, především tzv. organizátorům, kteří v dané trestní věci sehráli zásadní roli a bez kterých by se předmětná trestná činnost vůbec nerealizovala, pokládá vyměřený trest za nespravedlivý. Podle jeho názoru je uložený trest svojí nepřiměřenou přísností ve zjevném nepoměru ke stupni nebezpečnosti konání organizátorů pašování drogy a k trestům jim soudem uloženým. V rámci petitu písemně podaného odvolání pak obžalovaný K. navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, který se jej týká, a uložil mu mírnější trest na spodní hranici zákonné trestní sazby.

13. Obhájkyně obžalovaného K. JUDr. Loskotová v rámci veřejného zasedání přednesla opravný prostředek v intencích jeho písemného vyhotovení, včetně tam obsaženého závěrečného návrhu.

14. Opravný prostředek obžalovaného V. S. byl v písemné podobě zpracován a odůvodněn JUDr. Pavlem Indrou, a jak plyne z jeho úvodu, je zaměřen do odsuzujícího výroku o vině (body 1, 2, 3, 5, 6 a 7) a do navazujícího výroku o trestu.

15. Pokud se týče výroku o vině, pak obžalovaný odkázal na to, že jeho obhájce již v rámci hlavního líčení poukazoval na nesprávné užití právní kvalifikace ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku. K naplnění zákonného znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ je podle názoru obžalovaného S. nutno položit si otázku, kde byl zločin spáchán. Podle jeho mínění veškeré aktivity, ve kterých lze spatřovat naplnění skutkové podstaty zločinu, kterého se dopustil, byly uskutečněny na území jednoho státu - Dánského království (Dánsko, Grónsko), kde došlo jak k převzetí pašované drogy a jejímu předání, tak k výplatě odměny za pašování. Obžalovaný zopakoval, že v průběhu všech svých výslechů v přípravném řízení, i v rámci svého vyjádření u hlavního líčení, nevzpomněl jinou osobu cizího státu, účastnící se obchodu s drogami, než K. G. Jiné než uvedené osobě nepředával drogy ani peníze, a ani je od nikoho jiného nepřijímal. Spolupracoval pouze s výše jmenovaným. Takové jednání podle jeho soudu nenaplňuje pojem organizované zločinecké skupiny podle § 122 tr.zákoníku, které je společenstvím nejméně tří odpovědných osob s vnitřní organizovanou strukturou působící ve více státech, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Obžalovaný zdůraznil, že popírá, že by jeho činnost byla někým jiným organizována, nebo že by on takovou činnost organizoval. Zopakoval, že v cizině jednal pouze s osobou K. G. Jiné osoby, které by se měly spolupodílet na trestné činnosti na území Dánského království (např. L. H. J. - pokud taková osoba vůbec existuje), neznal, což podporují i další obžalovaní (Z., S.). To, že by K. G. patřil do nějaké organizované skupiny než jejich, nebylo a není potvrzeno žádnými důkazy. Na území České republiky tato trestná činnost páchána nebyla. Telefonický kontakt nelze podle jeho úsudku považovat byť jen za přípravu k takovému trestnému jednání, což platí i o jeho aktivitách ohledně zapojení dalších osob (Z., S.). Ani nález materiálů ohledně cest do Dánska (lístky na dopravu, propagační materiály a podobně), nesvědčí o tom, že by šlo o přípravu na cesty za účelem pašování drog. Obžalovaný zdůrazňuje, že mnozí spoluobžalovaní jej navštěvovali a dokonce u něj přespávali (obžalovaný Z.) a tyto materiály zde zanechali. Pouhý popis, jakým způsobem je hašiš převážen z Dánska do Grónska další osobě nemůže naplňovat ani formu přípravy trestného činu ve smyslu § 20 tr.zákoníku. Podle obžalovaného tedy znak organizované skupiny působící ve více státech je soudem prvního stupně vykládán v odůvodněnínapadeného rozsudku nesprávně. Ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku hovoří o tom, že pachatel „spáchá takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. Pokud nalézací soud považuje za organizovanou skupinu osobu K. G., obžalované D., Z., K. a S., se kterými odvolatel pašování určitým způsobem realizoval, a samotného odvolatele, pak jde o jednu organizovanou skupinu, která naplňuje právní kvalifikaci § 283 odst. 2 písm. a) tr.zákoníku. Podle názoru obžalovaného ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku vyžaduje, aby taková organizovaná skupina (či jednotlivec) páchala trestnou činnost ve spojení s jinou organizovanou skupinou působící ve více státech, což dle mínění odvolatele nenastalo. Pokud se týče výše a druhu trestu, který mu byl uložen, pak dle jeho názoru trest, minimálně s ohledem na nesprávně použitou právní kvalifikaci, není správný. Obžalovaný také vyslovil nesouhlas se závěry nalézacího soudu, že na jeho straně nebyla shledána žádná polehčující okolnost. V této souvislosti poukázal na to, že na jedné straně státní zástupce i nalézací soud prakticky obžalobu a rozsudek staví mimo jiné na jeho výpovědích z přípravného řízení a na straně druhé jeho doznání nepovažuje za polehčující okolnost s odůvodněním, že ve svém vyjádření u hlavního líčení vypovídal jinak. Obžalovaný konstatuje, že jeho vyjádření u hlavního líčení nelze pokládat za výpověď a soud také k němu při stanovení viny vůbec nepřihlížel. Obžalovaný zdůraznil, že i v tomto vyjádření se k trestné činnosti opětovně doznal. Vytkl také nalézacímu soudu, že se vůbec nezabýval dalšími polehčujícími okolnostmi, uvedenými v ustanovení § 41 písm. c), l), n) tr.zákoníku. Rovněž z pohledu údajné hierarchie v rámci organizované skupiny nezastával význačnější postavení než ostatní obžalovaní (například G., D., S.), a to už pro jeho neznalost angličtiny. Zdůraznil také, že nikdy pašovanou drogu nedovezl do České republiky za účelem její distribuce, jako například obžalovaný K. Přes výše uvedené mu byl uložen nejpřísnější trest ze všech obžalovaných. Proto nepokládá uložený trest v trvání 13 roků za přiměřený. V rámci petitu písemně podaného odvolání pak obžalovaný S. navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr.ř. ve výrocích o vině a trestu, které se jej týkají, zrušil a aby jej sám uznal vinným zločinem nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby v ustanovení § 283 odst. 3 tr.zákoníku se zařazením do příslušného typu věznice.

16. Obhájce obžalovaného S. JUDr. Indra v rámci veřejného zasedání především přednesl opravný prostředek v intencích jeho písemného vyhotovení. Opětovně vytkl nalézacímu soudu, že nepřihlédl dostatečně k osobě jeho klienta a zejména, že mu nepřiznal sníženou příčetnost. Podle názoru obhájce výpovědi spoluobžalovaných svědčí o tom, že jeho klient byl v době posledního útoku nepříčetný. Podle názoru obhájce také měla být jeho klientovi přiznána polehčující okolnost spočívající v jeho doznání, neboť některé skutky byly stíhány právě na základě jeho výpovědi. V rámci svého vyjádření k odvolání státního zástupce uvedl obhájce, že toto odvolání nepokládá za důvodné. V rámci závěrečného návrhu pak JUDr. Indra zopakoval to, co je uvedeno v písemně podaném opravném prostředku a odvolání státního zástupce navrhl jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnout.

17. Odvolání obžalovaného J. S. bylo v písemné podobě zpracováno a odůvodněno jeho obhájkyní Mgr. Jurdičovou Paroulkovou. Zmíněný opravný prostředek je zaměřen do výroku o vině a následně do výroku o trestu. Obžalovaný vyslovuje své přesvědčení, že nalézací soud dospěl k nesprávnému závěru, když uzavřel, že jeho jednáním byla naplněna skutková podstata ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, tedy, že zločin byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou. Podle mínění odvolatele ovšem nevykazovalo uskupení osob účastnících se předmětné trestné činnosti znaky organizované skupiny. Šlo o náhodné uskupení osob, které nebyly nijak organizovány. Tyto osoby se na trestné činnosti podílely náhodně, bez vedení a organizování a obžalovaný, jak tvrdí, neměl povědomí o tom, že byl součástí organizované skupiny. Podle odvolatele tedy nebylo jednoznačně prokázáno, že by byl zločin spáchán ve spojení se jmenovanou skupinou a právní kvalifikace ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku je tedy sporná. Mělo být tedy postupováno dle zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného a jeho jednání by mělo být kvalifikováno podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr.zákoníku. Dále pak obžalovaný konstatuje, že s ohledem na pochybení nalézacího soudu stran právní kvalifikace jeho jednání, mu byl také nesprávně vyměřen trest ve výměře 12 a půl roku. Správně mu měl být ukládán trest v rámci trestní sazby ustanovení § 283 odst. 3 tr.zákoníku, tedy v rozpětí 8 až 12 let. Podle přesvědčení obžalovaného by měl soud při stanovení výše trestu zohlednit všechny skutečnosti souladné s § 39 tr.zákoníku, zejména jeho osobní, rodinné a majetkové poměry, možnosti jeho nápravy a také by mělo být zohledněno jeho chování po činu. Obžalovaný S. zdůraznil, že v době páchání trestné činnosti byl ve věku blízkém věku mladistvých. Od věku 16 let nežil se svojí rodinou, byl odkázán sám na sebe a v tomto věku se dostal do okolí osob užívajících a distribuujících drogy. Tato skupina osob mu začala substituovat rodinné zázemí a on podlehl vlivu svého okolí. I tato okolnost by měla být zohledněna při stanovení výše trestu. Dále by měl v rámci ukládaného trestu soud zohlednit i to, že při objasňování trestné činnosti zaujal spolupracující postoj. Jeho doznání bylo úplné, konstantní a projevil lítost nad svým jednáním. Vyjádřil se tak, že již pobytem ve vazbě má možnost uvažovat o svém životě a došlo k přehodnocení jeho postojů. Má zájem se zejména dovzdělat tak, aby se po propuštění z výkonu trestu mohl plnohodnotně zapojit do společnosti a najít si vhodné zaměstnání. Podle názoru obžalovaného by také měl soud při ukládání trestu přihlédnout k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. Opětovně zdůraznil, že se má zájem dovzdělat a po výkonu trestu se plnohodnotně zapojit do společnosti i s přihlédnutím k jeho věku 23 let. Měl by mu být tedy vyměřen trest ve výměře, která jej bude motivovat k naplnění těchto předsevzetí a jeho stávajícího postoje. Trest by měl být ukládán ve výměře, která mu umožní se po výkonu trestu stát řádným občan společnosti, aby tak byl naplněn účel trestu. Podle názoru obžalovaného je tedy pro dosažení účelu trestu dostačující, aby mu byl trest vyměřen při samé spodní hranici § 283 odst. 3 tr.zákoníku. Alternativně pak obžalovaný, pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu právní kvalifikace užité nalézacím soudem, uvedl, že je nutno se i tak zabývat otázkou výše uloženého trestu. Podle obžalovaného se totiž nalézací soud nedostatečně vypořádal s poměrem přitěžujících a polehčujících okolností. Zejména nedostatečně zhodnotil upřímně projevený postoj obžalovaného k projednávané věci, když obžalovaný se k trestné činnosti doznal a svého jednání litoval. Dále je třeba se hlouběji zabývat otázkou jeho věku, kdy výměra trestu ve výši uložené soudem nalézacím může pro nepřiměřenou délku vést ke změně jeho současného postoje v přehodnocení života a může se negativně projevit i v jeho budoucím životě. Podle názoru obžalovaného by bylo možno účelu trestu dosáhnout i uložením trestu v nižší výměře, kdy to jej bude motivovat k realizaci změny jeho životních postojů a snahy o zapojení se do plnohodnotného života společnosti po stránce pracovní, společenské i osobní. V rámci petitu písemně podaného odvolání pak obžalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

18. Obhájkyně obžalovaného S. Mgr. Jurdičová Paroulková v rámci veřejného zasedání odkázala na písemně podaný opravný prostředek s tím, že nad jeho rámec ničeho podstatného neuvedla. Stejně tak setrvala na závěrečném návrhu v intencích toho, co bylo uvedeno v písemně podaném odvolání.

19. Opravný prostředek obžalovaného K. Š. byl jednak zpracován ve formě podání vyhotoveného jeho obhájkyní JUDr. Královcovou, a dále pak ve formě podání vyhotoveného vlastnoručně obžalovaným.

20. Z opravného prostředku, který byl zpracován obhájkyní obžalovaného vyplývá, že je podáván do výroku o vině, konkrétně do části, v níž byl uznán vinným ze spáchání zločinu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku a dále pak do výroku o trestu.

21. Obžalovaný konstatuje, že nepokládá za správné hodnocení soudu v tom smyslu, že se zločinu měla dopustit organizovaná skupina působící ve více státech. Je toho názoru, že Grónsko je autonomní oblastí, ve spojitosti s Dánským královstvím se však nejedná o státy dva, nýbrž o stát jeden. Grónsko není samostatným státem jako plnohodnotným subjektem mezinárodního práva. Stejně tak na rozdíl od nalézacího soudu je názoru, že cestování kurýrů z České republiky (v této době k žádnému nakládání s omamnými a psychotropními látkami nedocházelo) nelze vztáhnout k jednání, které proběhlo na území Dánska, respektive Grónska. Obžalovaný má za to, že s touto otázkou se nalézací soud nevypořádal zcela správně, respektive není zde dostatečné odůvodněnítakového závěru, aby se jednání všech zúčastněných dalo podřadit pod ustanovení § 283 odst. 4 tr.zákoníku. Pokud jde o uložený trest, uvádí obžalovaný Š., že si je vědom výjimečnosti jemu uloženého trestu a je rád, že v jeho případě nalézací soud využil ustanovení § 58 odst. 1 tr.zákoníku a byl mu uložen trest pod spodní hranici. Nicméně obžalovaný s ohledem na tresty uložené ostatním pachatelům považuje (a to s přihlédnutím k tomu, že se celé akce zúčastnil pouze jednou, po celou dobu se doznával, nic nezatajoval, sám spolupráci s ostatními na základě svého vlastního uvážení ukončil), za stále nepřiměřený a pokud soud prvního stupně využil ustanovení § 58 odst. 1 tr.zákoníku, je toho názoru, že právě s ohledem na tresty ostatních pachatelů a v porovnání s jejich činností přesně popsanou v soudním rozhodnutí, mohl mu soud prvního stupně uložit trest ještě o něco nižší. V této souvislosti zdůraznil, že i v tom nejtěžším případě uložil soud V. S. trest odnětí svobody v trvání 13 roků a P. D. v trvání 12 roků, tedy těsně nad čtvrtinou a přesně ve čtvrtině rozpětí trestní sazby. Učinil tak i přesto, že u obou těchto odsouzených počet i míra závažnosti okolností přitěžujících zřetelně převažuje nad počtem, mírou a závažností okolností polehčujících a míra účasti obou pachatelů značně převyšuje účast odvolatele. Stejně tak, co se týče množství převezené drogy odvolatelem, v rozsudku nalézacího soudu se jedná o nedostatečné zhodnocení množství látky, totiž 740 g, které obžalovaný převezl z K. do Grónska. V rozsudku se uvádí, že jde o množství výrazně nad hranicí 500 g. Tento závěr sám o sobě odvolatel nerozporuje. Poukazuje však na to, že u P. D. s množstvím 2.501,5 g, u R. K. 1.354 g, či u V. S. dokonce 3.764 g soud rovněž uvádí, že jde o množství výrazně (P. D. a V. S.) či výrazněji (R. K.) nad hranicí 500 g. Naproti tomu u A. H., kde jde o 480 g hašiše, soud sice správně uvádí, že jde o množství pod hranicí značného rozsahu, ale nijak nezohledňuje, že se k této hranici velmi těsně přibližuje. Jde tedy o nepoměry v rozsudku řádně nezohledněné, kdy se u odvolatele jen obecně konstatuje, že trest nebylo možno dále snížit vzhledem k množství převezeného hašiše, aniž by se odlišilo od množství převáženého P. D., R. K. či V. S. Naopak jen málo se lišící množství převezené látky odvolatelem a A. H. soud zdůrazňuje. I v tomto bodu je tedy třeba konstatovat nesprávné posouzení této otázky nalézacím soudem. V rámci petitu tohoto opravného prostředku pak obžalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn v tom smyslu, že jeho jednání nebude posuzováno dle § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku a současně dojde ke změně výše stanoveného trestu. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ohledně jeho viny rozhodl správně, pak obžalovaný požádal, aby byla ještě jednou posouzena výše jemu uloženého trestu, kdy má za to, že je namístě rozsudek ve výroku o trestu změnit v tom směru, že za opětovného použití § 58 odst. 1 tr.zákoníku mu bude trest stanovený nalézacím soudem ještě o něco snížen.

22. Obžalovaný Š. ve svém vlastnoručně psaném opravném prostředku uvedl, že jeho odvolání směřuje proti výroku o odsouzení podle § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody a proti příslušným odůvodněním těchto výroků. Stejně tak uvedl, že se vzdává práva na odvolání proti trestu propadnutí věci. Pokud jde o odůvodněníodvolání směřujícího do výroku o vině, pak obžalovaný uvedl, že státní zástupce v obžalobě ani nenaznačil, v čem spatřuje trestný čin uvedený v § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, tedy jeho spáchání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Pokusil se o to až soud v písemném vyhotovení rozsudku. Zatímco samotné spojení s organizovanou skupinou (§ 283 odst. 2 písm. a) je v rozsudku rozsáhle popsáno, působení této organizované skupiny ve více státech soud zdůvodňuje jen povrchně a nesprávně. Uvádí tři státy - Českou republiku, Dánské království a Grónsko. Na řadě míst v rozsudku však operuje pojmem „mezinárodní skupina“ a jednotlivá zjištění o tento pojem opírá. Podle obžalovaného jde o nepřípustné zaměňování pojmu „mezinárodní skupina“, který nemá žádný vztah k pojmu „působení ve více státech“. Dokonce v odstavci, který je z hlediska odůvodněnírozhodujícím (133), je rozsudek nucen uchýlit se k větě „… je znak více států dán, všichni obžalovaní věděli o zapojení osob z více států“. Obžalovaný konstatuje, že nalézací soud ve svém rozsudku nedává najevo, že by mu bylo známo, že Grónsko je součástí Dánského království, i když se specifickým autonomním statutem. Grónsko není samostatným státem jako plnohodnotným subjektem mezinárodního práva. V této souvislosti odkázal obžalovaný na přílohy jeho odvolání, přičemž jsou uváděny citace z oficiálních vládních zdrojů. Uváděn je zdroj grónský i dánský. Stejně tak jsou zařazeny i citace ze zdrojů Evropské unie. Podle obžalovaného je tedy zřejmé, že přeprava drogy z K., která není součástí žádného autonomního celku, na území autonomního Grónska, je z právního hlediska zcela shodná s přepravou drogy z Madridu (který není součástí žádného autonomního celku) na území autonomního Katalánska, tedy například do Barcelony. Stupeň autonomie Katalánska v rámci Španělského království je přitom téměř shodný jako stupeň autonomie Grónska v rámci Dánského království. Samotný převoz omamné nebo psychotropní látky z vlastního Dánska na území ostrova Grónsko tak v daném případě není činem probíhajícím na území více států, jde o přepravu vnitrostátní. Stejně tak není možno k Dánskému království bez dalšího přiřadit Českou republiku jako druhý stát, ve kterém měla organizovaná skupina působit. Podaná obžaloba, ani rozsudek, nepopisují žádné jednání na území České republiky, které by bylo trestným činem. K přepravě drogy na území České republiky činnost obžalovaných v žádném případě nesměřovala. Pokud se pak v jednom případě droga na území ČR dostala, bylo to pouze v důsledku selhání příslušného kurýra, nikoliv v důsledku jakékoliv přípravy, organizování, pokynu, instrukcí a podobně. Na území České republiky byli toliko najímáni kurýři, z území České republiky se rekrutovali pachatelé v rozsudku popsaných trestných činů. Soud působení organizované skupiny na území České republiky charakterizuje toliko dvěma pojmy. Jednak „kurýr vyjíždějící z České republiky“, jednak „odtud byly sjednávány jednotlivé kurýrní cesty“. První pojem je pro průkaz protiprávního jednání zcela irelevantní, samotný odjezd z republiky nelze hodnotit jako jednání se znaky trestného činu. Pokud jde o sjednávání kurýrních cest, pak obžalovaný konstatuje, že byť to soud výslovně neuvádí, ze souvislostí lze dovodit, že sjednávání kurýrních cest na území České republiky považuje přímo za provádění trestného činu, aniž by uvedl, v čem tato trestnost spočívala. Za přípravu ji zjevně nepovažuje. Obžalovaný je toho názoru, že v textu § 283 odst. 1 až 4 tr.zákoníku však sjednání kurýrních cest za účelem tam uvedeným nalézt nelze. Podle názoru obžalovaného nejde ani o přípravu. Pokud by se soud s tímto názorem neztotožnil a sjednávání kurýrních cest za přípravu považoval, měl tuto skutečnost popsat, nicméně tak neučinil. Při konstatování stadia přípravy na území České republiky by bylo možnost shledat naplnění první části ustanovení § 20 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. Nelze ale přehlédnout skutečnost, že toto ustanovení je použitelné jen v případě, že nedošlo ani k pokusu ani k dokonání zvlášť závažného zločinu. V této logice nalézací soud správně s ustanovením § 258 odst. 5 tr.zákoníku vůbec nepracuje. Obžalovaný dále připomíná, že Ústavní soud v různých případech opakovaně judikoval, že jednotlivá právní ustanovení mají být vykládána významově, v souvislosti s jinými ustanoveními a vždy se snahou o nalezení úmyslu zákonodárce, nikoliv jazykově, tedy izolovaně. Pokud tedy zákonodárce téměř na konci § 283 tr.zákoníku zavádí pojem „spojení s organizovanou skupinou, působící ve více státech“, je i ten nutno vykládat v souvislostech. Zde se po přihlédnutí k celému znění tohoto paragrafu ukazuje, že jde nutně o provádění trestné činnosti na území více států. K tomu však dle názoru obžalovaného nedošlo. Odvolatel tedy uzavírá, že činnost obžalovaných proběhla na území jediného státu, totiž Dánského království, nikoliv na území více států. Naplnění znaku § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku obžalovanými tak nebylo řádně prokázáno. Jestliže tedy chybí řádné zdůvodnění faktu, že v daném případě mělo jít o organizovanou skupinu působící ve více státech, je výrok o jeho odsouzení podle § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku nepřezkoumatelný. Proto obžalovaný Š. navrhl, aby odvolací soud v tomto bodě prvoinstanční rozsudek zrušil a věc vrátil příslušnému krajskému soudu k novému projednání.

23. V další části opravného prostředku pak obžalovaný brojí proti výši jemu uloženého trestu. Konstatuje, že v odstavci 106 se rozsudek jen zcela povrchně zabývá diferenciací mezi tzv. hašišem a ostatními tvrdými drogami. Podle soudu „hašiš má stanovenu vyšší limitní hranici pro množství větší než malé a tento postup odráží všechny aspekty charakteru této drogy“. Podle obžalovaného jde o mylný závěr. Je třeba uvést, že zvýšení tohoto limitu upravuje hranici, za kterou dochází k trestnému činu a ta je u hašiše skutečně co do hmotnosti látky vyšší. Obžalovaný poukazuje na to, že drogu jednorázově přivezl v kontejnerech jasně dané velikosti a kapacity a prokazatelně věděl, že jde o hašiš. Právě tak ale mohl převést i shodné množství drogy s vyšším stupněm nebezpečnosti. K tomu však soud nijak nepřihlédl. Pouze se omezil na konstatování nepopiratelné nebezpečnosti hašiše, a srovnání s nebezpečnosti tvrdých drog, při stejné hmotnosti dvou látek, se vyhnul. Při posuzování míry společenské nebezpečnosti trestného činu tak nižší nebezpečnost hašiše zcela vědomě do úvahy nevzal. Obžalovaný zdůraznil, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody tak, jako by převezl hmotnostně totéž množství tvrdé drogy a nikoliv hašiše. Nový rozsudek ve věci se proto musí s touto skutečností řádně vypořádat a zohlednit ji ve výši uloženého trestu. V další části opravného prostředku pak namítl nepřiměřeně nízkou diverzitu jednotlivých uložených trestů, která způsobuje, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest. Soud velmi pečlivě, a s jedinou výjimkou i správně, u jednotlivých odsouzených vypočítává přitěžující a polehčující okolnosti a slovně hodnotí jejich závažnost. Při posuzování těchto okolností přirozeně nelze postupovat aritmeticky. Každopádně je však nutno za každou přitěžující okolnost více nebo méně uložený trest zvýšit a za každou polehčující okolnost uložený trest více nebo méně snížit. Obžalovaný poukázal na to, že i v tom nejtěžším případě uložil soud V. S. trest odnětí svobody ve výši 13 let a P. D. 12 let, tedy těsně nad čtvrtinou a přesně ve čtvrtině rozpětí trestní sazby. Učinil tak i přesto, že u obou těchto odsouzených počet i míra závažnosti okolností přitěžujících zřetelně převažuje nad počtem a mírou závažnosti okolností polehčujících. Soud si dle obžalovaného v jejich případě byl zjevně správně vědom nepřiměřenosti vztahu skutečně spáchaných trestných činů vzhledem k trestní sazbě v rozpětí 10 až 18 let. Tato trestní sazba zde nastupuje v důsledku odsouzení z důvodů spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Pokud by nešlo o působení skupiny na území více států, měl by být odvolatel, stejně jako někteří další obžalovaní, odsouzen podle § 283 odst. 2 písm. a), c) tr.zákoníku se stanoveným rozpětím trestu 2 roky až 10 let, což je více než značný rozdíl. Podle obžalovaného, pokud se uváží počet a míra závažnosti přitěžujících a polehčující okolností u výše uvedených odsouzených na jedné straně a počet a míra závažnosti přitěžujících a polehčujících okolností u jeho samotného na straně druhé, nelze nevidět jasný nepoměr mezi nimi a výší skutečně uložených trestů. Obžalovaný svůj trest pokládá ve světle těchto skutečností za nepřiměřeně vysoký. Jde téměř o dvě třetiny výměry trestu uloženého P. D. Krajský soud zdaleka nevyužil možnosti výraznějšího snížení trestu podle § 58 odst. 3 písm. b) tr.zákoníku směrem ke zde uvedené hranici tří let. Posouzením vzájemného vztahu či vzájemné nepřiměřenosti trestu jednotlivých odsouzených by se měl soud v novém rozsudku zabývat. Proto obžalovaný navrhl, aby odvolací soud výrok o trestu změnil v jeho prospěch, popřípadě, aby výrok zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání. Dále obžalovaný konstatuje, že výjimkou uvedenou v předchozím odstavci tohoto odvolání, je nedostatečné zhodnocení množství látky, konkrétně 740 g, které převezl z K. do Grónska. V rozsudku se uvádí, že jde o množství výrazně nad hranicí 500 g. Obžalovaný konstatuje, že tento závěr sám o sobě nerozporuje. Poukázal však na to, že u P. D. s množstvím 2.501,5 g, u R. K. 1.354 g či u V. S. dokonce 3.764 g, soud rovněž uvádí, že jde o množství výrazně (P. D. a V. S.) či výrazněji (R. K.) nad hranicí 500 g. Naproti tomu u A. H., kde jde o 480 g hašiše, soud sice správně uvádí, že jde o množství pod hranicí značného rozsahu, ale nijak nezohledňuje, že se k této hranici velmi těsně přibližuje. Jde tedy o nepoměry v rozsudku řádně nezohledněné, kdy se u odvolatele pouze obecně konstatuje, že trest nebylo možno dále snížit vzhledem k množství převezeného hašiše, aniž by se odlišovalo od množství převáženého P. D., R. K. či V. S. Naopak jen málo se lišící množství převezené látky odvolatelem a A. H. soud zdůrazňuje. I v tomto bodu tedy obžalovaný konstatuje pochybení soudu prvního stupně a navrhuje přiměřené snížení výměry trestu nebo vrácení věci nalézacímu soudu. Dále obžalovaný konstatuje, že i pro případ, že by se o organizovanou skupinu působící ve více státech i podle odvolacího soudu jednalo, mělo by být zohledněno extrémně malé množství těchto států, tedy dva. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že vlastní fyzické nakládání s drogou proběhlo na území státu jediného a na jediné trase. Soud prvního stupně k tomu měl přihlédnout a srovnat se situací, kdy by organizovaná skupina působila například celoevropsky. Podle jeho názoru se jedná o opomenutou polehčující okolnost a i z tohoto důvodu navrhl snížení uloženého trestu odnětí svobody. V závěru opravného prostředku pak obžalovaný Š. uvedl, že jakkoliv nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, ani s výší uloženého trestu, uznává, že trestný čin spáchal. Uvedl, že trestného činu upřímně lituje a lituje i následků, ke kterým mohlo díky distribuci drogy až ke konečným uživatelům dojít. Lituje i následků, které způsobil svým blízkým. Uvedl, že tak, jak již od návratu z Grónska žije řádným životem, hodlá v tom pokračovat i nadále do doby nástupu trestu odnětí svobody, i po následném propuštění. Přílohou tohoto opravného prostředku je pak seznam odkazů na listiny prokazující, že Grónsko je součástí Dánského království a že v jeho rámci má obdobnou autonomii jako Katalánsko v rámci Španělského království.

24. Obhájkyně obžalovaného Š. pak v rámci veřejného zasedání odkázala na písemně podaný opravný prostředek, včetně jeho závěrečného návrhu, když zdůraznila zejména tu část, která brojí proti závěru nalézacího soudu, že byl shledán znak organizované skupiny působící ve více státech. Poukázala také na to, že obžalovaný je řádně zaměstnán.

25. Samotný obžalovaný K. Š. v rámci veřejného zasedání setrval na opravném prostředku jím vlastnoručně sepsaným. Zopakoval, že uložený trest pokládá za neadekvátní s přihlédnutím ke způsobu jeho života. I on zdůraznil, že skupina nepůsobila na území více států, když Grónsko není samostatným státem. Pokud jde o závěrečný návrh, pak primárně navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen, případně aby mu byl alespoň uložen mírnější trest.

26. Obžalovaný I. L. se ústy svého obhájce Mgr. Porče vyjádřil k odvolání státního zástupce podanému v jeho neprospěch pouze tak, že toto odvolání pokládá za nedůvodné. Obhájce obžalovaného L. v rámci závěrečného návrhu navrhl, aby odvolání státního zástupce bylo zamítnuto ve smyslu § 256 tr.ř.

27. Obžalovaný H. se k odvolání státního zástupce, které bylo podáno v jeho neprospěch, vyjádřil v rámci veřejného zasedání před odvolacím soudem prostřednictvím svého obhájce Mgr. Reichla. Ten uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, odvolání státního zástupce obsahuje námitky, které již byly uplatněny v rámci hlavního líčení, a nalézací soud se s nimi vypořádal. Obhájce zdůraznil, že se ztotožňuje s hodnocením důkazů nalézacím soudem. I on navrhl, aby odvolání státního zástupce, podané v neprospěch jeho klienta, bylo jako nedůvodné podle § 256 tr.ř. zamítnuto.

28. Jen pro naprostou úplnost uvádí odvolací soud, že napadený rozsudek obsahuje též pasáže týkající se obžalovaného V. Z. Jmenovaný byl napadeným rozsudkem uznán vinným jednáním popsaným v bodech 1), 2), 3) a 6) výroku napadeného rozsudku, které bylo právně kvalifikováno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.zákoníku a podle § 283 odst. 4 tr.zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Samotný obžalovaný Z. proti shora naznačenému rozsudku Krajského soudu v Brně odvolání nepodal. Nicméně, jak se podává z opravného prostředku státního zástupce, tento jím napadl, kromě jiného, též výrok o vině týkající se obžalovaného Z. a v návaznosti na to i výrok o trestu, přičemž toto odvolání bylo podáno v neprospěch jmenovaného obžalovaného. Zmíněný opravný prostředek ovšem odvolací soud nemohl meritorně projednat, neboť obžalovaný V. Z. a trestní stíhání posledně jmenovaného obžalovaného pro skutky, popsané ve výroku napadeného rozsudku, zastavil. S ohledem na tuto skutečnost pak již zůstaly ty pasáže z opravného prostředku státního zástupce, kterými byl napaden výše zmíněný rozsudek nalézacího soudu ve výrocích týkajících se obžalovaného V. Z., mimo přezkumnou povinnost odvolacího soudu. To koneckonců bylo uvedeno i ve vyjádření státního zástupce vrchního státního zastupitelství před odvolacím soudem.

29. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tedy konstatuje, že shora naznačené opravné prostředky byly podány osobami k jejich podání oprávněnými (§ 246 odst. 1 písm. a/, b/ tr.ř.). Při podání všech opravných prostředků byla respektována lhůta naznačená v ustanovení § 248 odst. 1 tr.ř. Rovněž tak lze, po přezkoumání obsahu všech podaných opravných prostředků, konstatovat, že tyto splňují náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 tr.ř. (odvolání obžalovaných), popřípadě § 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř. (odvolání státního zástupce). Z obsahu všech podaných odvolání je zřejmé, do kterých výroků napadeného rozsudku jsou zaměřeny. Z obsahu odvolání státního zástupce pak výslovně vyplývá, že je podáváno v neprospěch obžalovaných D., S., L. a H.

30. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněných opravných prostředků přezkoumal, podle hledisek vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr.ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly žádným z podaných odvolání vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž byla odvolání podána. Nicméně s ohledem na to, co bylo výše konstatováno stran obsahu podaných opravných prostředků obžalovaných (vyjma obžalovaného R. K., jehož opravný prostředek atakuje toliko výrok o uloženém trestu) nebyla přezkumná činnost odvolacího soudu, pokud se týče odsuzujících výroků napadeného rozsudku, ve smyslu § 254 odst. 3 tr.ř. fakticky nikterak omezena, neboť, jak již bylo shora zdůrazněno, obžalovaní (vyjma již zmíněného obžalovaného K.) napadli svými opravnými prostředky primárně odsuzující výroky o vině napadeného rozsudku. Za takové situace bylo třeba, aby odvolací soud postupoval v intencích ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř., podle něhož je-li podáno odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Stejně tak nebyla omezena přezkumná činnost odvolacího soudu ani ve vztahu ke všem zprošťujícím výrokům, které obsahuje napadený rozsudek, neboť tyto byly napadeny odvoláním státního zástupce.

31. Odvolací soud předně konstatuje, že podle jeho přesvědčení je možno po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, konstatovat, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. V daném řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaných na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba byla podána pro skutky, které jsou předmětem jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání a byla tedy z tohoto pohledu zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly (až na výjimky ve smyslu výpovědí obžalovaných D. a S., realizovaných v přípravném řízení ve vztahu ke skutkům, pro něž v době podávání těchto výpovědí doposud proti jmenovaným nebylo zahájeno trestní stíhání), realizovány až po zahájení trestního stíhání (s výjimkou důkazů majících charakter úkonů neodkladných neopakovatelných) a jde tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně relevantní. Přehlédnout rovněž nelze, že obžalovaní měli od samého počátku trestního řízení své obhájce a tudíž nedošlo ke zkrácení jejich práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu nelze činnosti soudu prvního stupně ničeho vytknout.

32. Výše uvedený závěr činí odvolací soud i přesto, že si je vědom toho, že obžalovaný H. učinil součástí svého opravného prostředku námitku, kterou je nutno vyhodnotit jako námitku procesního charakteru. Jmenovaný argumentoval tím, že jeho trestní stíhání pro skutek, popsaný v bodě 9) výroku napadeného rozsudku, je nepřípustné, když mu brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Tuto svoji argumentaci opřel o skutečnost, že tohoto jednání se měl dopustit v období 27.6. až 30.6.2016, přičemž ovšem v době následující, konkrétně v období od 1.12.2016 do 5.12.2016 se měl dopustit dalšího obdobného jednání (srovnej bod 12 výroku napadeného rozsudku), přičemž ovšem v rámci této kurýrní cesty, při které převážel v tělních dutinách hašiš, byl po příletu do Grónska zadržen a následně po odhalení jeho trestné činnosti příslušnými justičními orgány Grónska, specifikovanými v bodě 12) výroku napadeného rozsudku, pravomocně odsouzen. Obžalovaný v této souvislosti vyjádřil názor, že se jedná o odsouzení pro stejné jednání a tudíž, že fakticky byl justičními orgány Grónska odsouzen rovněž za jednání popsané v bodě 9) výroku napadeného rozsudku. S touto námitkou se ovšem odvolací soud neztotožnil. V dané souvislosti především poukazuje na to, že podle jeho názoru, který v daném případě koreluje s právním názorem soudu prvního stupně, je nutno na celé jednání všech obžalovaných tak, jak je popsáno v příslušných tzv. skutkových větách napadeného rozsudku, nahlížet jako na pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr.zákoníku. Tento hmotněprávní náhled na jednání obžalovaných má pak dle mínění soudu odvolacího též příslušné procesněprávní důsledky, opřené o dikci ustanovení § 12 odst. 12 tr.ř. Podle tohoto zákonného ustanovení se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Posledně zmíněné zákonné ustanovení, které navazuje na § 11 odst. 2 tr.ř., umožňuje oddělené projednávání dílčích útoků pokračování v trestném činu, aniž by v případě, pokud dojde, ať již z jakéhokoliv důvodu, k pravomocnému rozhodnutí o části pokračujícího trestného činu a je třeba rozhodnout o zbytku pokračování v trestném činu, bylo nutno zrušit předchozí pravomocné rozhodnutí v řízení o některém z mimořádných opravných prostředků. S ohledem na tato teoretická východiska je dle mínění soudu odvolacího zřejmé, že jednání obžalovaného H. tvoří dva útoky (a z pohledu procesně právního též skutky) pokračujícího trestného činu (srovnej popis jednání pod body 9/ a 12/ výroku napadaného rozsudku), nicméně s ohledem na výše uvedené nebrání pravomocné odsouzení posledně jmenovaného příslušnými grónskými justičními orgány tomu, aby byl obžalovaný H. stíhán a následně i odsouzen pro skutek, tvořící další dílčí útok pokračujícího trestného činu (v daném případě pro skutek popsaný pod bodem 9/ výroku napadeného rozsudku). Na popsané případy dopadá rovněž ustanovení § 11 odst. 3 tr.ř. Ze všech shora rozvedených důvodů tedy dospěl soud odvolací k závěru, že námitka obžalovaného H. v tom smyslu, že jeho trestní stíhání je vedeno nezákonně pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, není relevantní.

33. Pokud se týče bližší argumentace stran procesní použitelnosti výpovědí obžalovaných P. D. a V. S. realizovaných v přípravném řízení ve vztahu k těm skutkům podané obžaloby, pro které byly posléze obžaloby zproštěni, odkazuje v této části odůvodněnísvého rozhodnutí odvolací soud na příslušné pasáže v tomto odůvodnění, které budou věnovány vypořádání se s námitkami státního zástupce, které atakovaly postup soudu prvního stupně, kterým jmenované obžalované podané obžaloby v její určité části zprostil.

34. Odvolací soud dále vyslovuje své přesvědčení, opřené o přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které k jeho vydání vedlo, v tom smyslu, že nalézacímu soudu nelze vytknout porušení podmínek ustanovení § 2 odst. 5 tr.ř. O správnosti tohoto závěru koneckonců svědčí i to, že žádný z odvolatelů výslovně nenavrhoval, aby odvolací řízení bylo v jakémkoliv směru doplněno. Podle názoru odvolacího soudu tedy Krajský soud v Brně shromáždil dost důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

35. Jak se podává z odůvodněníopravných prostředků obžalovaných a stejně tak z té části opravného prostředku státního zástupce, v níž tento brojí proti postupu soudu prvního stupně pokud ten ve smyslu § 226 písm. a) tr.ř. zprostil podané obžaloby obžalované I. L., M. H. a P. D. pro skutek, týkající se kurýrní cesty obžalovaných I. L. a M. H. v období měsíce září 2014, kterou měl zorganizovat právě obžalovaný D., tyto opravné prostředky jsou prioritně zaměřeny do výroku o vině, když obžalovaní D., H., S., S. a Š., stejně tak jako ve výše naznačené části svého opravného prostředku i státní zástupce, s různou mírou intenzity namítají, že soud prvního stupně fakticky nesprávně vyhodnotil důkazy ve věci provedené.

36. V této souvislosti musí ovšem odvolací soud v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů, činných v trestním řízení, který je naznačen v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu zabývat. Zásadně však odvolací soud nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající trestněprávní teorii i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř., tedy, že provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní řád) zákonem č. 265/2001 Sb. poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když v ustanovení § 263 odst. 7 tr.ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Koneckonců i konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (srovnej kupříkladu III. ÚS 177/04).

37. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně, přezkoumávat a následně eventuálně i vytýkat tomuto vady, spočívající toliko v tom, pokud nalézací soud případně provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak neprovede některý z hodnocených důkazů, popřípadě, pokud je hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů.

38. Jak již odvolací soud na jiném místě tohoto rozhodnutí zmínil, z opravných prostředků obžalovaných D., H., S., S. a Š., stejně jako z výše naznačené části opravného prostředku státního zástupce se podává, že tyto nejsou fakticky ničím jiným než polemikou s hodnocením stejných důkazů, které s jiným, pro obžalované a v určité části i pro státního zástupce, nepříznivým výsledkem, hodnotí již nalézací soud. Všechny odvolatele je ovšem třeba upozornit, že orgánem, který je nadán k autoritativnímu hodnocení ve věci provedených důkazů, je nalézací soud. Pokud je hodnocení důkazů soudem prvého stupně konformní s podmínkami ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. (jako tomu bylo v této trestní věci), odvolací soud, jak již výše zdůraznil, je takovým hodnocením důkazů vázán. Odvolací soud musí opětovně zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně v této trestní věci je nutno vnímat jako zákonné a zejména souladné s podmínkami ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. Odvolací soud neshledává v hodnotící činnosti krajského soudu prvky libovůle, případně selektivního hodnocení důkazů. Naopak, soud prvního stupně hodnotí provedené důkazy podrobně, pečlivě a zejména v logickém souladu s jejich obsahem. Vzhledem k tomu, že námitky obžalovaných D., H., S., S. a Š., stejně tak jako námitky státního zástupce, směřující do zprošťujících výroků ve vztahu k obžalovaným D., H. a L. pro jednání, kterého se tito měli společně dopustit, nejsou fakticky ničím jiným než opakováním jejich argumentace, s níž se nalézací soud podrobně vypořádal v pasážích na straně 54 - 57, 59 - 64, 67 - 71 a konečně 93 - 97 odůvodněnínapadeného rozsudku, je možno, v reakci na odvolací námitky posledně jmenovaných obžalovaných, atakujících údajná nesprávná skutková zjištění nalézacího soudu, stejně jako v reakci na námitky státního zástupce, atakující údajný nesprávný postup soudu prvního stupně, spočívající ve zproštění obžalovaných D., H. a L. podané obžaloby pro jednání, kterého se měli společně dopustit v září roku 2014, do značné míry odkázat na výše zmíněné části odůvodněnínapadeného rozsudku. Takovýto postup odvolacího soudu je souladný s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Konkrétně je možno poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 583/13, I. ÚS 31/12, II. ÚS 2947/08, či rozhodnutí ESLP ve věci Van de Hurg proti Nizozemsku ze dne 19.4.1994, ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19.2.1998, případně ve věci Helle proti Finsku ze dne 19.12.1997). Zejména v posledně zmíněné věci ESLP deklaroval, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodněnínižšího soudu. Stejně tak ESLP kupříkladu ve věci Garcia proti Španělsku uvedl, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodněnísoudu nižšího stupně.

39. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na danou trestní věc, pak je nutno především zopakovat, že soud prvního stupně bez jakýchkoliv pochybností respektoval podmínky ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. O správnosti tohoto závěru transparentně svědčí obsáhlé hodnotící pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku, na které bylo poukázáno výše. Nalézací soud se, a dlužno dodat že dokonce opakovaně, v odůvodněnínapadeného rozsudku vypořádává s obhajobou jednotlivých obžalovaných a uvádí, na základě jakých důkazů má jejich trestnou činnost za prokázanou. S ohledem na prakticky vyčerpávající rozsah odůvodněnínapadeného rozsudku, je možno konstatovat, že napadený rozsudek, především jeho hodnotící pasáž, splňuje kritéria ustanovení § 125 odst. 1 tr.ř. Jak již bylo zdůrazněno, nalézací soud se neopomněl v příslušných pasážích odůvodněnínapadeného rozsudku zabývat obhajobou každého z obžalovaných a uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině jednotlivých obžalovaných zažalovanou trestnou činností opřel, kterým výpovědím uvěřil a kterým naopak ne a proč. Posledně zmíněný závěr platí nejen o případné odchylné výpovědi jednotlivých obžalovaných (zejména obžalovaní D., S. či Z.), ale i pokud se týče výpovědí některých svědků (zde srovnej pasáže na straně 52 až 53 odůvodněnínapadeného rozsudku).

40. S ohledem na výše opakovaně zmiňovaný rozsah a přesvědčivost odůvodněnínapadeného rozsudku, v jehož rámci soud prvního stupně reaguje prakticky na veškeré námitky, které se objevily v opravných prostředcích jak obžalovaných, tak státního zástupce, je možno ze strany odvolacího soudu pro stručnost do značné míry na tyto pasáže odkázat.

41. Nad rámec argumentace uvedené v odůvodněnínapadeného rozsudku cítí soud odvolací povinnost jen stručně uvést následující.

42. Především se nemohl ztotožnit s argumentací obžalovaného P. D., vtělené do jím podaného opravného prostředku v tom smyslu, že soud prvního stupně měl, při důsledné aplikaci zásady v pochybnostech ve prospěch, vycházet z jeho výpovědi realizované u hlavního líčení, v níž jmenovaný, oproti výpovědi z přípravného řízení, popřel, že by se dopustil celého komplexu trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a že měl být uznán vinným toliko jednáním popsaným pod bodem 5) výroku napadeného rozsudku (kurýrní cesta realizovaná v období 22.9. až do 24.9.2015). V reakci na takto formulové námitky je nutno primárně odkázat na již vícekrát zmiňované pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku, konkrétně na odstavce 86 až 89 a následně 108 a 109. I odvolací soud především souhlasí s argumentací nalézacího soudu v tom smyslu, že vysvětlení obžalovaného D., prezentované u hlavního líčení, proč vypovídal v přípravném řízení tak, jak vypovídal (zde se prakticky bezezbytku doznal k jednání popsanému pod body 1, 2, 4 a 5 výroku napadeného rozsudku) je krajně nevěrohodné. Nelze uvěřit argumentaci posledně jmenovaného obžalovaného v tom smyslu, že v přípravném řízení vypovídal v situaci, kdy měl kocovinu. Zde je třeba odkázat na příslušný protokol o výpovědi jmenovaného (viz č.l. 225). Ze zmíněného protokolu především jednak vyplývá, že před započetím vlastního výslechu byla obžalovanému umožněna oddělená porada s jeho obhájcem. Po této poradě ani obžalovaný ani obhájce neprezentovali, že by se obžalovaný cítil natolik zdravotně indisponován, že by nebyl schopen plnohodnotné výpovědi. Navíc zmíněný protokol obsahuje v samotném závěru i pasáž, z níž vyplývá, že po skončení výslechu, si obžalovaný D. příslušný protokol přečetl, s jeho zněním souhlasil a jako správný jej podepsal. Stejně tak nelze uvěřit tvrzení obžalovaného v tom smyslu, že dne 8.12.2016, kdy se konal jeho výslech (stejně jako výslechy dalších obžalovaných) vypovídal v pořadí jednotlivých obžalovaných poslední a tudíž, že se tzv. „držel“ toho, co uváděli ostatní spoluobžalovaní. Již soud prvního stupně správně uvedl, že nejméně časovými souvislostmi výpovědí obžalovaných, realizovaných zmiňovaného 8.12.2016, je tato obhajoba obžalovaného D. jednoznačně vyvrácena. Navíc z již zmíněného protokolu ze dne 8.12.2016 nevyplývá, že by ať již obžalovaný, či jeho obhájce měli k dispozici protokoly o výsleších obžalovaných, kteří byli vyslechnuti dříve, a už vůbec ne, že by z těchto protokolů mohl obžalovaný D. čerpat. Je tedy zjevné, že jeho nově uplatněná obhajoba je zcela jednoznačně nevěrohodná a není možno jí uvěřit. Navíc soud prvního stupně správně poukazuje i na další důkazy, usvědčující obžalovaného D. z celého komplexu trestné činnosti, popsané pod body 1, 2, 4 a 5 výroku napadeného rozsudku. Jde zejména o výpovědi některých dalších spoluobžalovaných (S., S., K. i Z.), kteří buď zcela bez jakýchkoliv změn, nebo nejméně ve svých výpovědích v přípravném řízení, obžalovaného D. usvědčují z toho, že se podílel na těch skutcích z podané obžaloby, kterými byl posléze uznán vinným. Jmenovaní obžalovaní rovněž hovoří o jeho organizátorské či vůdčí roli v celém systému páchání trestné činnosti nejméně do doby, než byl v této roli nahrazen obžalovaným J. S. Z výpovědí obžalovaného S. z přípravného řízení pak vyplývá snaha nejen jeho samotného, ale zejména obžalovaného D. znovu se do pašování hašiše zapojit, přičemž tato část výpovědi obžalovaného S. je v obsahovém souladu s obsahem odposlechnutých telefonních hovorů. Rovněž tak z výpovědí obžalovaných S., K. i Z. bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že to byl právě obžalovaný D., který byl znám pod přezdívkou „P.“. Tedy i ta část výpovědi obžalovaného D. realizovaná u hlavního líčení, v níž tvrdil, že přezdívkou „P.“ nebyl označován, byla nepochybně vyvrácena. Stejně tak nalézací soud z důvodů, které rozvedl v příslušných pasážích odůvodněnínapadeného rozsudku, správně neuvěřil ani výpovědím obžalovaných S. a Z., realizovaným v rámci hlavního líčení, v nichž se tito, oproti svým výpovědím z přípravného řízení, pokoušeli vyvinit obžalovaného D. z celého komplexu jím spáchané trestné činnosti. V bližších podrobnostech odkazuje odvolací soud na již vícekrát naznačené pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku. Ze všech shora rozvedených důvodů tedy není možné akceptovat tvrzení obžalovaného D., obsažené v jím podaném odvolání, v tom smyslu, že nalézací soud pochybil, pokud jako pravděpodobnou verzi celé události nevyhodnotil tu, kterou obžalovaný D. prezentoval v rámci hlavního líčení. Naopak i odvolací soud je přesvědčen, že soud prvního stupně postupoval, s ohledem na vyznění ve věci provedených důkazů, zcela správně, pokud jako variantu, která odpovídá provedenému dokazování, vyhodnotil tu verzi celé události, k níž se obžalovaný D. doznal v rámci své výpovědi realizované v přípravném řízení dne 8.12.2016. Proto je možno námitky obžalovaného D., atakující údajně nesprávně ustálený skutkový děj, odmítnout.

43. Opravný prostředek obžalovaného A. H. obsahuje, kromě již výše naznačené procesní námitky, na kterou odvolací soud reagoval v předchozích pasážích tohoto rozhodnutí, též argumentaci, kterou je možno označit jako nesouhlas se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Obžalovaný H. argumentuje tím, že nebyla prokázána jeho povědomost o tom, že je členem organizované skupiny, vyvíjející svoji činnost na území více států. I v reakci na takto specifikované námitky je nutno primárně odkázat na odůvodněnínapadeného rozsudku. Nalézací soud v pasážích na straně 74 odůvodnění, zcela v souladu s provedeným dokazováním uzavřel, že obžalovaný především věděl, že je jedním z členů skupiny, a to v postavení kurýra, který vyjíždí z České republiky do K., odkud bude následně převážet hašiš do Grónska. Tento závěr soudu prvního stupně vychází z vlastního doznání obžalovaného A. H., který v rámci své výpovědi v přípravném řízení výslovně uvedl, že dostal nabídku od obžalovaného S. a byl jím seznámen s podrobnostmi. Stejně tak uvedl, že měl z celé věci obavy, nicméně potřeboval peníze, tak „to vzal“. Je zcela evidentní, že obžalovaný H., podobně jako všichni ostatní kurýři, již v době, kdy vyjížděl z České republiky, věděl, že do K. nejede pouze na výlet, ale jede tam výlučně a pouze proto, aby zde tzv. „napolykal“ příslušné množství hašiše, který následně propašuje do Grónska. Stejně tak opětovně s oporou v provedeném dokazování uzavřel nalézací soud, že obžalovaný H. v době, když vyjížděl z území České republiky, věděl nejen o roli obžalovaného J. S., jakožto faktického organizátora této kurýrní cesty, ale tak věděl o tom, že do obchodu je zapojena osoba označovaná jako „A.“, o němž obžalovaný H. věděl, že zabezpečuje organizaci převozu hašiše z území centrálního Dánska do Grónska. Stejně tak věděl nejméně o jedné osobě, která od něj v Grónsku hašiš převezme. Měl také nejméně rámcové povědomí o zapojení výše zmíněných osob do systému páchání trestné činnosti, stejně jako o jejich postavení v této skupině pachatelů. V žádném případě nelze akceptovat námitky obžalovaného H., že nebylo fakticky najisto postaveno, zda onen „A.“, případně „A. K.“ je reálná postava nebo, zda se jedná pouze o legendu, mající zastírací smysl. O naprosto reálné existenci osoby označované jako S. K. G. totiž a dlužno říci, že i opakovaně, vypovídají obžalovaní D., S., S., Z. i Š. Posledně jmenovaný, který vykonal pouze jednou kurýrní cestu, dokonce podrobně popisuje své osobní setkání s osobou S. K. G. v K.. Tedy námitka obžalovaného H., že nebylo dostatečně najisto prokázáno, zda S. K. G. je reálná nebo fiktivní postava, je bez pochybností vyvrácena. Nelze se tedy, s ohledem na výše uvedené, ztotožnit s argumentací obžalovaného H. v tom smyslu, že „povídačky“ po B., případně příběh, který mu vyprávěl obžalovaný S., nemohou být důkazem o jeho povědomosti o zapojení do činnosti organizované skupiny. Jak již bylo shora zmíněno, touto částí jeho obhajoby se soud prvního stupně zabýval a odvolací soud na tuto argumentaci odkazuje. Pokud se pak týče námitky obžalovaného H., která se týká údajného pochybení soudu prvního stupně ohledně právní kvalifikace jeho jednání, zejména stran kvalifikace ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, tedy spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou, působící ve více státech, pak odvolací soud s ohledem na to, že tato námitka je fakticky generální námitkou téměř všech dalších obžalovaných (vyjma obžalovaného K.), odkazuje na další pasáže tohoto rozhodnutí, v níž se této námitce bude následně věnovat.

44. Pokud jde o opravný prostředek obžalovaného S., pak i ten uplatnil námitky, které je možno označit jako námitky skutkového charakteru. Konkrétně jde o jeho popření, že byl organizátorem trestné činnosti, případně, že by byl jiným organizován, když argumentuje tím, že v cizině jednal pouze s osobou S. K. G., přičemž jiné osoby, které se měly spolupodílet na trestné činnosti na území Dánského království, vůbec neznal a nejednal s nimi. Opětovně v reakci na tuto rovinu námitek je možno odkázat na příslušné pasáže v odůvodněnínapadeného rozsudku. Konkrétně se jedná o odstavec 112 a následně 123. Zde soud prvního stupně, a opětovně nutno dodat, že v naprostém souladu s obsahem provedených důkazů, rozvádí, že obžalovaný S. byl nejméně po nějakou dobu osobou, která se nejméně spolupodílela na organizování kurýrních cest (společně s obžalovaným D.). Stejně tak obžalovaný S. doznal, že se společně s obžalovaným D. pokoušeli do systému pašování hašiše opětovně zapojit, poté, co byli z této činnosti vyšachováni obžalovaným S. Pokud jde o jeho povědomost stran existence organizované skupiny, působící ve více státech, potom v již zmíněném odstavci 123 odůvodněnínapadeného rozsudku soud prvního stupně správně rozvádí, že obžalovaný S. především věděl, že i on vyjíždí z České republiky jako kurýr za účelem následného pašování hašiše z území Dánska na území Grónska. Stejně tak věděl o zapojení osob P. D., S. K. G., případně dalších obžalovaných (S., Z., či K.). V reakci na jeho tvrzení, že v cizině nejednal s nikým jiným, než s osobou S. K. G., je třeba říci, že nic jiného mu také soudem prvního stupně za vinu kladeno není. Na rozdíl od některých jiných obžalovaných soud prvního stupně neuzavřel, že by obžalovaný S. v cizině jednal s některými dalšími osobami (osoby označované jako H. J. L. či J.). Nicméně nalézací soud, v již vícekrát zmíněné pasáži na straně 77 odůvodněnínapadeného rozsudku, podrobně rozebral, že obžalovaný S. věděl o zapojení příslušného počtu osob do systému trestné činnosti u každého jednotlivého skutku, jímž byl napadeným rozsudkem uznán vinným. Odvolací soud zde pro stručnost odkazuje na tyto pasáže. Stejně tak odvolací soud nemohl akceptovat tvrzení obžalovaného, že nálezy nejrůznějších listinných materiálů u něj doma, nemohou potvrzovat jeho zapojení do páchání trestné činnosti na území České republiky, když totéž má platit i o telefonních hovorech. Podle přesvědčení soudu odvolacího je možno, i pokud se týče této skupiny důkazů, akceptoval hodnocení soudu prvního stupně v tom smyslu, že z nich vyplývá, že obžalovaný S. se nejméně po určitou dobu intenzivně podílel na organizování jednotlivých kurýrních cest (ve spolupráci s obžalovaným D.), přičemž jediným cílem těchto cest bylo pašování hašiše z území centrálního Dánska do Grónska. O tom, že obžalovaný S. věděl, že kurýři jsou na území České republiky sjednáváni k těmto cestám za účelem, aby v K. spolykali příslušné množství hašiše, který následně propašují do Grónska, není ve světle všech provedených důkazů naprosto žádných pochyb. Koneckonců sám obžalovaný S. tuto skutečnost v rámci svých opakovaných výpovědí v rámci přípravného řízení doznal. I obžalovaný S., podobně jako obžalovaný H., vznesl poměrně obsáhlé námitky stran právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, když ani on nesouhlasí s tím, že by jeho jednání neslo zákonné znaky spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou, působící ve více státech. Jak již soud odvolací výše zmínil, k této námitce se souhrnně vyjádří v rámci další části odůvodněnítohoto rozhodnutí.

45. Obžalovaný J. S., jak vyplývá z odůvodněníjeho opravného prostředku, nevznesl žádných skutkových námitek, když podstatou té části jeho opravného prostředku, v němž atakuje údajnou nesprávnost výroku o vině napadeného rozsudku, je obdobně jako v případě obžalovaných H. a S., nesouhlas s tím, že jeho jednání bylo kvalifikováno ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku. Odvolací soud znovu uvádí, že k této námitce se vyjádří níže.

46. Totéž bezezbytku platí i o opravném prostředku obžalovaného K. Š., neboť ani ten v opravném prostředku nevznesl námitek, které by bylo možno vyhodnotit jako námitky vůči skutkovým zjištěním napadeného rozsudku. I tento obžalovaný v rámci námitek atakujících výrok o vině namítá prakticky výlučně pouze údajné nesprávné právní posouzení jeho jednání ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku.

47. Konečně, pokud jde o opravný prostředek obžalovaného K., pak ten, jak již bylo výše opakovaně zmíněno, není zaměřen do výroku o vině.

48. Odvolací soud, jen pro naprostou úplnost, přesto, ve vztahu ke třem posledně jmenovaným obžalovaným (K., Š. a S.), poukazuje na to, že i v jejich případě soud prvního stupně dostál své povinnosti dané v ustanovení § 2 odst. 6 tr.ř. a v příslušných pasážích odůvodněnínapadeného rozsudku rozvedl, na základě jakých důkazů má za prokázané, že posledně jmenovaní se dopustili trestné činnosti, kterou byli posléze uznáni vinnými. Odvolací soud konstatuje, že se s těmito závěry bezezbytku ztotožnil, a proto na ně odkazuje.

49. Z odůvodněníopravných prostředků obžalovaných H., S., S. a Š. tak, jak byly shora rozebrány, vyplývá, že tyto v zásadě vytýkají soudu prvního stupně nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání, když zejména nesouhlasí s tím, že nalézací soud shledal, že se dopustili zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty tohoto zákonného ustanovení, konkrétně ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, tedy, že spáchali takový čin ve spojení s organizovanou skupinou, působící ve více státech.

50. Obžalovaní především argumentují tím, že soud prvního stupně přehlédl, že Grónsko není samostatným státem, ale že je součástí Dánského království a tudíž, že trestná činnost nebyla páchána na území tří států. Je skutečností, že v odůvodněnínapadeného rozsudku absentují explicitní úvahy nalézacího soudu, z nichž by bylo možno dovodit, že krajský soud si byl vědom toho, že Grónsko je integrální součástí Dánského království, byť s rozsáhlou autonomií. V dané souvislosti je třeba souhlasit s argumentací obžalovaných (zejména obžalovaného Š.), že Grónsko je sice nadáno rozsáhlou autonomií, nicméně nevykazuje z pohledu mezinárodního práva atributy samostatného státu. S tímto závěrem souhlasí i odvolací soud. Nicméně v dané souvislosti je třeba příslušné odvolatele upozornit na to, že právní teorie, komentářová literatura i judikatorní rozhodnutí soudů vyšších stupňů (srovnej kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 533/2014, případně 7 Tdo 1411/2004) stojí na jednoznačném stanovisku, že organizovaná skupina ve smyslu ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku musí působit ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, a to případně včetně České republiky. Tedy v zásadě je třeba na onu námitku obžalovaných v tom smyslu, že Grónsko není samostatným státem, ale toliko součástí Dánského království, reagovat tak, že tuto námitku je třeba akceptovat, nicméně pro právní kvalifikaci jednání obžalovaných ve smyslu ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, je z výše uvedeného pohledu zcela irelevantní. Na tuto námitku ovšem navazuje další argumentační rovina, která se objevila především v opravných prostředcích obžalovaných S., Š. a H. v tom smyslu, že jejich jednání, tak jak je popsáno v napadeném rozsudku, se fakticky odehrálo pouze na území jednoho státu, a to konkrétně Dánského království, když dle tvrzení posledně jmenovaných obžalovaných na jednání, které probíhalo na území České republiky (telefonické, případně osobní sjednávání kurýrů a jejich následný výjezd z území České republiky), je možno nahlížet maximálně jako na přípravu k trestné činnosti, případně že toto jednání nemá vůbec charakter trestněprávně postižitelného jednání. S takovouto argumentací však odvolací soud nesouhlasí zcela zásadně. Především poukazuje na to, že z výpovědí všech obžalovaných, kteří se na trestné činnosti podíleli, ať již v postavení organizátorů (obžalovaní D., S. a S.), případně kurýrů (obžalovaní H., K., Š., i dnes již zemřelý V. Z.), bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že všichni jmenovaní velmi dobře věděli, a to již na území České republiky, kde buď sjednávali kurýry nebo byli naopak jako kurýři sjednáni, že jediným smyslem a účelem výjezdu kurýrů z území České republiky na území Dánského království je to, že v K. požijí určité množství hašiše, který poté ilegálně vyvezou na území Grónska. S ohledem na to je nutno, alespoň dle přesvědčení odvolacího soudu, rozhodně nahlížet na tu část jednání obžalovaných, která se odehrála na území České republiky, jako na kontinuální a neoddělitelnou součást skutkového děje, který následně vyvrcholil předáním hašiše příslušné osobě na území Grónska. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že každá kurýrní cesta, ať už se na ní podílel kterýkoli z obžalovaných, byla organizována na takové bázi, že nejprve ten z obžalovaných, který v dané době působil jako organizátor (nejprve D. a posléze S., kteří oba ovládali anglický jazyk), byl kontaktován osobou S. K. G. s cílem zorganizování kurýrní cesty. Jmenovaní potom následně zajistili, buď sami, nebo v případě obžalovaného D. prostřednictvím obžalovaného S., případně obžalovaného Z., další osoby, které následně odcestovaly jako kurýři nejprve na území Dánského království a posléze do Grónska. Odvolací soud tedy opakuje, že s ohledem na takto prokázaný skutkový děj nelze uzavřít jiný závěr než ten, že jednání obžalovaných D. a S., spočívající v sjednání kurýrů a na druhé straně akceptace kurýrů každé jednotlivé cesty, ke kterému zcela nepochybně docházelo na území České republiky, nelze nikterak oddělovat od následně probíhajícího skutkového děje, který se odehrával již na území cizího státu, konkrétně Dánského království. Je tedy zcela bez pochybností prokázáno, že organizovaná skupina působila na území více států, a to nejméně dvou, konkrétně České republiky a Dánského království. Pokud obžalovaní v dané souvislosti argumentovali tím, že k následku, tedy k předání drogy, došlo na území cizího státu, pak to je samozřejmě pravdou, nicméně na naplnění znaku předpokládaného v ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku, tedy na tom, že šlo o organizovanou skupinu, působící ve více státech, tato skutečnost ničeho nemění. Je třeba znovu poukázat na to, že soudní praxe, komentářová literatura i judikatorní rozhodnutí stojí na stanovisku, že pro naplnění posledně zmíněného zákonného znaku, tedy působení organizované skupiny na území více států, je podstatné to, zda skupina působí na území více států a nikoliv to, zda droga, či jiný předmět ilegální činnosti této skupiny, při svém pohybu překročí hranice dvou či více států. Podstatné je to, aby trestná činnost organizované skupiny byla přeshraniční, tedy, aby zasáhla alespoň dva státy. K tomu v daném případě, alespoň dle přesvědčení odvolacího soudu, nepochybně došlo. Odvolací soud také nemůže souhlasit s argumentací rozvedenou v opravném prostředku obžalovaného S. v tom smyslu, že pro naplnění znaku uvedeného v ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku je nutné, aby byla prokázána existence fakticky dvou organizovaných skupin. Dle argumentace obžalovaného S. by první z nich měla být skupina, v níž je zapojen pachatel a následně by měla být prokázána existence další organizované skupiny, s níž tato první skupina spolupracuje. Podle názoru odvolacího soudu ovšem takovýto výklad zásadně odporuje nejméně jazykovému, ale i logickému výkladu ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku. Navíc soud odvolací poukazuje na již zmiňované rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 533/2014. Zde s odkazem na komentářovou literaturu, Nejvyšší soud uzavřel, že „organizovanou skupinou působící ve více státech se rozumí skupina působící nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky“. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dokonce ustálil, že „…organizovaná skupina může, ale dokonce ani nemusí působit přímo v České republice, neboť postačí, když je pachatel pouze ve spojení s takovou organizovanou skupinou, působící mimo území České republiky ve více jiných státech. Čin je spáchán ve spojení s organizovanou skupinou, pokud pachatel, který může, ale ani nemusí být členem organizované skupiny při jejím páchání, je jakkoliv navázán na organizovanou skupinu. Pachatel tedy může být sám členem organizované skupiny, ale může s ní toliko spolupracovat“. V tomto rozhodnutí, stejně jako i v dalším rozhodnutí rovněž výše zmiňovaném (7 Tdo 1411/2004), Nejvyšší soud vyložil znaky organizované skupiny působící ve více státech. Ani v jednom z těchto rozhodnutí nelze dohledat, že by Nejvyšší soud ČR dospěl k obdobnému právnímu závěru, jako obžalovaný S., tedy, že by pro naplnění zákonného znaku „spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, byla nutná existence nejméně dvou organizovaných skupin s přeshraniční působností. Proto tuto argumentaci odvolací soud odmítá. Odvolací soud tedy tuto pasáž svého rozhodnutí uzavírá konstatováním, že podle jeho přesvědčení, opřeného o výše rozvedená teoretická východiska, soud prvního stupně nepochybil, pokud jednání obžalovaných podřadil též pod ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku. Je třeba pro úplnost konstatovat, že nemůže obstát námitka obžalovaného Š., že v části, týkající se právní kvalifikace ve vztahu k posledně zmíněnému zákonnému ustanovení, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. V reakci na tuto námitku je možno odkázat na pasáže na str. 72 - 80 a následně 83 - 84 odůvodněnínapadeného rozsudku, v nichž se nalézací soud naplněním posledně zmiňovaného zákonného znaku zabývá.

51. Obžalovaní neučinili součástí svých opravných prostředků žádné další námitky, které by výslovně atakovaly právní kvalifikaci jejich jednání. Je tedy možno pouze pro stručnost konstatovat, že podle přesvědčení odvolacího soudu Krajský soud v Brně nepochybil, pokud jednání jednotlivých obžalovaných podřadil pod ustanovení § 283 odst. 1 tr.zákoníku, když u každého z obžalovaných rozvedl, proč shledal naplnění konkrétních zákonných znaků, naznačených v dané skutkové podstatě. Pokud jde o naplnění zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat, potom ani zde neshledal soud odvolací žádného pochybení krajského soudu. V případě obžalovaného P. D. soud nalézací správně shledal naplnění zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení § 283 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr.zákoníku, v případě obžalovaného R. K. kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 283 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku, v případě obžalovaného V. S. naplnění zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení § 283 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr.zákoníku, v případě obžalovaného J. S. zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení § 283 odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr.zákoníku a v případě obžalovaného K. Š. zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 283 odst. 2 písm. c) tr.zákoníku. Pochopitelně, jak již bylo shora rozvedeno, v případě všech jmenovaných obžalovaných bylo správně shledáno naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr.zákoníku. V bližších podrobnostech pak odkazuje odvolací soud na příslušné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku, konkrétně na pasáže na straně 72 - 84 odůvodněnínapadeného rozsudku. Zde soud prvního stupně velmi podrobně rozebral, v čem spatřuje naplnění jednotlivých znaků výše uvedeného trestného činu, včetně shora zmíněných kvalifikovaných skutkových podstat. Stejně tak se věnoval u každého z obžalovaných otázce formy zavinění, když podle přesvědčení soudu prvního stupně nepochybil, když uzavřel, že všichni obžalovaní se svého jednání dopouštěli, jak ve vztahu k základní, tak kvalifikované skutkové podstatě, v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. V úvahách a následných závěrech nalézacího soudu, týkajících se právní kvalifikace jednání všech obžalovaných, odvolací soud neshledal žádných vad či pochybení.

52. Obžalovaní D., H., K., S., S. a Š. učinili součástí svých opravných prostředků také více či méně obsáhlé námitky, směřující vůči uloženým trestům. Konstantně všichni obžalovaní namítají (a to včetně obžalovaného Š., kterému byl uložen trest mimořádně snížený pod spodní hranici zákonné trestní sazby), že tresty jim uložené jsou nepřiměřeně přísné.

53. Obžalovaní Š. a H. ve svých opravných prostředcích argumentují tím, že soud prvního stupně pochybil, pokud při ukládání trestu v jejich případě nezohlednil nižší společenskou škodlivost jejich jednání danou charakterem převážené drogy - hašiše, jakožto tzv. „drogy měkké“ oproti jiným drogám, které jsou obecně nazývány drogami tvrdými. Stejně tak, zejména obžalovaný H. argumentoval tím, že k následku trestné činnosti, tedy k faktické realizaci převáženého hašiše, došlo na území jiného státu, konkrétně Dánska a pokud on (případně i další obžalovaní) byl za toto jednání v Grónsku pravomocně odsouzen, pak mu byl uložen výrazně mírnější trest, než jaký mu byl uložen napadeným rozsudkem. Stejně tak posledně jmenovaný argumentoval tím, že v celém světě sílí úvahy o budoucí možné legalizaci marihuany a jejímu postavení na roveň legálním drogám, jako je alkohol či nikotin. Dle argumentace obžalovaného H. je hašiš fakticky marihuanový produkt, neobsahující žádné příměsi a už vůbec ne ty, které by směřovaly k tvrdým drogám.

54. V reakci na tyto námitky je třeba především generálně odkázat na odůvodněnínapadeného rozsudku, konkrétně na stranu 67, odstavec 106, kde se nalézací soud s těmito argumentačními rovinami obhajoby obžalovaných vypořádává. Odvolací soud se s tam rozvedenou argumentací ztotožnil, a proto jen velmi stručně dodává, že zákonodárce v příslušných ustanoveních trestního zákoníku (konkrétně v ustanovení § 283, ale ani v žádném jiném ustanovení postihujícím tzv. drogovou kriminalitu) nikterak nerozlišuje mezi tzv. měkkou a tvrdou drogou. Je otázkou, proč zákonodárce takto postupoval, nicméně faktem je, že jeho úmyslem zřejmě bylo postihnout stejně citelně, alespoň pokud se týče konstrukce příslušných skutkových sazeb, pachatele trestné činnosti spojené se všemi typy ilegálních omamných či psychotropních látek, případně přípravků obsahujících tyto látky. Nelze se tedy dle přesvědčení odvolacího soudu, které v daném případě koreluje se závěry soudu prvního stupně, obecně dovolávat toho, že by pachatelům trestné činnosti, spojené s tzv. měkkými drogami, měly být v zásadě vždy udělovány mírnější tresty než pachatelům trestné činnosti, která má spojitost s tzv. drogami tvrdými. Obdobně je nutno reagovat na námitku, zejména obžalovaného H., stran disproporce mezi tresty, které jsou za tutéž trestnou činnost ukládány na území Grónska a České republiky. Především je nutno opětovně odkázat na již citované pasáže na straně 67 odůvodněnínapadeného rozsudku, kde soud prvního stupně v reakci na tuto námitku uvádí a dlužno dodat, že zcela správně, že obžalovaný H. (podobně jako obžalovaní H. či K.), byli v Grónsku odsouzeni za jednorázový delikt, spočívající v pokusu o propašování určitého množství hašiše na území Grónska. V rámci řízení, které vyvrcholilo napadeným rozsudkem, byli ovšem obžalovaní H. a K. (stejně jako další obžalovaní) uznáni vinnými trestnou činností výrazně společensky škodlivější, přičemž tato společenská škodlivost je dána právě tím, že se zapojili do drogové trestné činnosti, realizované organizovanou skupinou působící na území více států. Tedy tuto argumentaci je třeba odmítnout.

55. Pokud se pak týče další shodné argumentační roviny prolínající opravnými prostředky všech obžalovaných, kteří atakují údajně nepřiměřeně přísně uložené tresty odnětí svobody, pak je třeba v obecné rovině v reakci na tyto námitky konstatovat, že právní teorie stojí na stanovisku, že nepřiměřeným trestem je v obecné rovině takový trest, který svým druhem a výměrou sice formálně neporušuje ustanovení trestního zákoníku, ale v konkrétním případě neodpovídá hlediskům rozhodným pro ukládání trestu, tedy zejména povaze a závažnosti trestného činu, osobním a jiným poměrům obžalovaného, možnostem jeho nápravy, včetně okolností polehčujících a přitěžujících, takže je buď příliš mírný nebo příliš přísný. Právní teorie i judikatura stojí na stanovisku, že mezi uloženým trestem a trestem, který měl být uložen při správném postupu podle příslušných ustanovení trestního zákoníku, která jsou významná pro druh a výměru trestu, musí být výrazný rozdíl, a to takový, aby odvolací soud mohl zrušit výrok o trestu a uložit nový trest (srovnej B 3/1976-30-III.). Podle přesvědčení odvolacího soudu, budou-li tyto teoretické premisy vztaženy na tresty, které byly uloženy jednotlivým obžalovaným, pak takovouto nepřiměřenost mezi uloženými tresty a tresty, které by při správné aplikaci příslušných ustanovení trestního zákoníku (§ 38 a § 39) uloženy být měly, shledávat nelze. Především při konfrontaci těchto námitek obžalovaných s příslušnými pasážemi odůvodněnínapadeného rozsudku (strana 84 až 90) je třeba konstatovat, že podle přesvědčení soudu odvolacího při ukládání trestů soud prvního stupně především správně vyšel z obecných kritérií již zmiňovaných ustanovení § 38 a 39 tr.zákoníku. Stejně tak v obecné rovině nelze soudu prvního stupně vytknout, že by adekvátním způsobem nezohlednil různou míru společenské škodlivosti jednání obžalovaných danou zejména počtem skutků, pro které byli uznáni vinnými, případně množstvím převážené drogy. Rovněž tak soud prvního stupně neopomněl v případě jednotlivých obžalovaných zohlednit jak okolnosti přitěžující, tak okolnosti polehčující, pokud nějaké byly shledány.

56. V reakci na konkrétní odvolací námitky jednotlivých obžalovaných uvádí odvolací soud následující.

57. Obžalovaný D. ve svém opravném prostředku argumentoval pouze tím, že mu byl uložen fakticky nezákonný trest, a to s odkazem na jeho tvrzení stran údajné nesprávné právní kvalifikace jeho jednání vycházející z toho, že se dle svého tvrzení, uplatněném v podaném odvolání, nedopustil čtyř skutků, ale toliko skutku jednoho. S touto obhajobou se ovšem, jak již bylo výše rozvedeno, nalézací soud vypořádal. Pokud tedy i odvolací soud shledává otázku právní kvalifikace vyřešenou soudem prvního stupně správně a zákonně, potom je nutno odmítnout onu zásadní námitku obžalovaného D., že mu byl uložen trest mimo rámec zákonné trestní sazby. Posledně jmenovaný byl, s ohledem na rozpětí trestní sazby ustanovení § 283 odst. 4 tr.zákoníku (podobně jako další obžalovaní, kteří byli uznáni napadeným rozsudkem vinnými), ohrožen trestní sazbou v rozpětí 10 až 18 roků odnětí svobody. Podle přesvědčení odvolacího soudu, které je opřeno o obsah napadeného rozsudku, jakož i celého spisového materiálu, pak na trest odnětí svobody ve výměře 12 roků nelze s ohledem na zapojení obžalovaného D. do celého systému páchání trestné činnosti (na jeho prokázanou organizátorskou roli) nahlížet ve světle výše uvedeného jako na trest nepřiměřený ve smyslu nepřiměřené přísnosti. Naopak trest, uložený v této výměře, alespoň dle mínění odvolacího soudu, odráží všechna kritéria rozhodná pro ukládání trestu, zejména se zohledněním charakteru trestné činnosti, kterou byl obžalovaný D. uznán vinným i s přihlédnutím k charakteru jeho osoby. Pro výkon takto uloženého trestu byl obžalovaný ze zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž i způsob výkonu trestu je nutno pokládat za správný a zákonný. Za zákonný shledává odvolací soud též výrok, kterým byl obžalovanému uložen ve smyslu § 71 odst. 1 tr.zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků, uložených na příslušném účtu, když lze mít za to, že se jedná o výši finančních prostředků, která odpovídá prokázanému minimálnímu zisku obžalovaného ze spáchané trestné činnosti.

58. Státní zástupce se v opravném prostředku domáhal toho, aby byl obžalovanému D. uložen, nad rámec trestů, které mu uloženy byly, navíc trest peněžitý. Odvolací soud především v reakci na tuto námitku ze strany státního zástupce poukazuje na pasáž na straně 85 odůvodněnínapadeného rozsudku, kde soud prvního stupně odůvodnil, proč tento druh trestu neuložil. Podle přesvědčení odvolacího soudu je kombinace trestů, které byly obžalovanému D. uloženy, zejména s přihlédnutím k tomu, že jeho majetková sféra byla dostatečně postižena oním citovaným trestem propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu k výše naznačeným finančním prostředkům, dostatečná k tomu, aby bylo dosaženo účelu trestu. Proto ani odvolací soud neshledává potřebu, aby obžalovanému byl uložen peněžitý trest a v tomto směru tedy nebylo shledáno odvolání státního zástupce důvodným. Nicméně stejně tak nebylo shledáno důvodným ani odvolání obžalovaného P. D. v té části, v níž byl atakován výrok o uloženém trestu. Z důvodů, které byly shora rozebrány, má odvolací soud za to, že kombinace trestů, které byly jmenovanému obžalovanému uloženy, je adekvátní všem okolnostem dané věci, stejně jako osobě pachatele.

59. Obžalovaný A. H., kromě argumentace, na kterou bylo reagováno výše, dále uvedl, že v době spáchání trestné činnosti byl osobou blízkou věku mladistvých, tedy osobou, u které zákon údajně předpokládá jistou úroveň dětské naivity či touhy po dobrodružství, případně odporu k autoritám. V reakci na takto formulované námitky je třeba především poukázat na pasáže na straně 85 odůvodněnínapadeného rozsudku, kde soud prvního stupně výslovně uvádí, že obžalovanému nejméně částečně polehčuje skutečnost, že v době spáchání trestného činu byl ve věku, který je označován jako věk blízký věku mladistvých. Nicméně stejně tak odvolací soud nemohl přehlédnout, že obžalovanému byl nalézacím soudem správně uložen trest souhrnný, tedy trest za více trestných činů. Při zohlednění všech okolností rozhodných pro ukládání trestu pak byl obžalovanému H. ukládán trest téměř při samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby ustanovení § 283 odst. 4 tr.zákoníku, konkrétně ve výměře 10 roků a 6 měsíců. Odvolací soud chápe, že obžalovanému H. se takto uložený trest může jevit nepřiměřeně přísným, nicméně je jej třeba upozornit na samotné rozpětí trestní sazby, díky kterému byl ohrožen uložením podstatně citelnějšího trestu odnětí svobody. Na trest, který mu byl uložen, nelze ve světle shora rozvedených teoretických východisek v žádném případě nahlížet jako na trest nepřiměřeně přísný. Navíc o tom, že nalézací soud nepřistupoval k ukládání trestu obžalovanému H. mechanicky, svědčí i skutečnost, že z důvodů, které rozebral na straně 86 odůvodněnínapadeného rozsudku, zařadil jmenovaného pro výkon uloženého trestu ve smyslu § 56 odst. 3 tr.zákoníku do věznice s mírnějším režimem než do které by měl být ze zákona zařazen. Je tedy zjevné, že i tento postup soudu prvního stupně svědčí o tom, že nalézací soud akceptoval při rozhodování o způsobu výkonu trestu fakt, že na obžalovaného H. není třeba nahlížet jako na výrazněji narušeného pachatele, ale naopak dospěl k závěru, že jeho náprava bude lépe zaručena ve věznici s mírnějším režimem. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací soud neakceptoval námitky obžalovaného A. H. proti údajně nepřiměřenému trestu odnětí svobody.

60. Odvolání obžalovaného R. K. bylo, jak již shora zmíněno zaměřeno toliko do výroku o trestu. Jak se podává z odůvodněníjím podaného opravného prostředku, obžalovaný nikterak výrazně nerozporuje vlastní úvahy nalézacího soudu, které vedly k ukládanému trestu. Namítá spíše nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen ve vztahu k trestům, které byly uloženy dalším obžalovaným, zejména organizátorům trestné činnosti (obžalovaným D. či S.). S ohledem na tyto skutečnosti pokládá pak obžalovaný K. uložený trest za nepřiměřeně přísný. V reakci na takto formulované námitky je nutno především, podobně jako v případě dalších obžalovaných, odkázat na příslušné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku, v daném případě na stranu 86 až 87. Z těchto pasáží napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně, a opětovně dlužno dodat, že zcela správně, při ukládání trestu zohlednil, kromě jiného, jako významnou přitěžující okolnost především poměrně bohatou kriminální minulost obžalovaného, když obžalovaný K. byl v minulosti již 7x soudně trestán. Stejně tak soud prvního stupně neopomněl zohlednit množství převáženého hašiše (1.364 g). Na druhé straně akceptoval i okolnosti polehčující, především doznání a projevenou lítost. Při zohlednění všech těchto skutečností se pak uložený trest ve výměře 12 roků, tedy ve čtvrtině zákonem stanové trestní sazby ustanovení § 283 odst. 4 tr.zákoníku, nejeví nepřiměřeným ve smyslu nepřiměřené přísnosti. Pokud obžalovaný argumentuje nedostatečnou diferenciací uložených trestů ve vztahu k trestům, které byly uloženy obžalovaným D. a S., potom je třeba poukázat na skutečnost, že nalézací soud, jak vyplývá z příslušných pasáží odůvodněnínapadeného rozsudku, důsledně individualizoval ukládané tresty, a obžalovaného K. je třeba upozornit na to, že na rozdíl od něj nebyl obžalovaný D. doposud v České republice soudně trestán a obžalovanému S., který v minulosti trestán byl, byl uložen trest přísnější. Tedy ani námitku stran nedostatečné individualizace trestů, případně jejich diferenciace, nelze akceptovat. Pro výkon uloženého trestu byl pak v souladu se zákonem obžalovaný K. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, když ani soud odvolací neshledává podmínky pro jeho zařazení pro výkon uloženého trestu do mírnějšího typu věznice.

61. Obžalovaný V. S. vytkl nalézacímu soudu, že nezohlednil dostatečně jeho výpověď z přípravného řízení, v jejímž rámci se ke spáchání trestné činnosti doznal. Stejně tak obžalovaný argumentuje tím, že jeho „vyjádření“ u hlavního líčení nelze považovat za výpověď obžalovaného s tím, že k tomuto vyjádření také nalézací soud vůbec nepřihlížel. Argumentoval také tím, že i v tomto vyjádření se k trestné činnosti znovu doznal. V reakci na tuto rovinu námitek je třeba především odmítnout teorii obžalovaného, že na jeho „vyjádření“ u hlavního líčení nelze pohlížet jako na procesně relevantní výpověď obžalovaného. Neexistuje žádný důvod, proč by tato výpověď neměla být vnímána jako procesně relevantní důkaz. Obžalovaný ji učinil, jak vyplývá z příslušného protokolu, po příslušném zákonném poučení, když výslovně uvedl, že hodlá spontánně vypovídat, ovšem dále pak již odmítl odpovědět na jakékoliv dotazy. Zcela zjevně tedy pouze realizoval své právo obžalovaného dané ustanovením § 33 odst. 1 tr.ř. Pokud se týče obsahu této výpovědi, potom obžalovaný sice nepopřel svůj podíl spáchání trestné činnosti, nicméně oproti přípravnému řízení výrazně změnil svoji výpověď, zejména co do role obžalovaného P. D. V této části je nutno jeho výpověď bez jakýchkoliv pochybností označit, stejně jako to učinil nalézací soud, za nepravdivou. S ohledem na to je možno souhlasit s argumentací soudu prvního stupně, že se touto změnou svého postoje obžalovaný do značné míry připravil o jednu z nejzásadnějších polehčujících okolností, kterou je úplné a kajícné doznání. Nelze také souhlasit s tvrzením obžalovaného, že ve skupině pachatelů dané trestné činnosti nikdy nezastával žádné význačnější postavení. Jak naopak vyplývá z popisu skutku, zejména pod body 1), 2), 6), 7), byl to právě obžalovaný S., který k provedení kurýrních cest sjednal další kurýry, ať již to byl V. Z., či J. S. Přehlédnout také nebylo možno ani to, že obžalovaný S. se dopustil, jak uvádí rovněž správně nalézací soud, společně s obžalovaným S. největšího počtu útoků, konkrétně šesti. Rovněž množství převážené drogy (3.764 g hašiše) významným způsobem přesahuje hranici značného rozsahu, stanovenou pro tento typ drogy stanoviskem Nejvyššího soudu ČR Tpjn 301/2013. Odvolací soud dále nemohl akceptovat námitky obžalovaného S. v tom smyslu, že mu měly být přiznány polehčující okolnosti ve smyslu § 41 písm. c), l), n) tr.zákoníku. Pokud jde o první zmíněnou polehčující okolnost, potom ze skutkových zjištění, obsažených v napadeném rozsudku, nevyplývá, že by obžalovaný S. trestnou činnost páchal pod tlakem závislosti nebo podřízenosti. Je zcela evidentní, že ke své participaci na páchání trestné činnosti, ať již ve spojení s obžalovaným D., obžalovaným Z. a následně obžalovaným S., přistoupil zcela dobrovolně a nikdo jej k této činnosti nenutil. Stejně tak nelze, s ohledem na výše popsanou změnu jeho výpovědi, akceptovat přiznání polehčující okolnosti, spočívající v napomáhání v objasňování trestné činnosti (§ 41 písm. l/ tr.zákoníku). O tom, že by svého trestného činu upřímně litoval, má i odvolací soud významné pochybnosti, a to zejména s ohledem na rozsah jím páchané trestné činnosti a především na prokázanou snahu obžalovaného se do systému páchání trestné činnosti znovu vrátit, poté, co byla trestná činnost organizována obžalovaným J. S. Stejně tak se nemohl odvolací soud ztotožnit s argumentací, která se objevila až v rámci přednesu opravného prostředku u hlavního líčení, kdy ústy svého obhájce argumentoval obžalovaný S. tím, že byl v době páchání trestné činnosti nepříčetný či alespoň, že trestnou činnost spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti. Tato námitka nemůže obstát především v konfrontaci s obsahem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož závěry jsou zachyceny na straně 36 až 37 odůvodněnínapadeného rozsudku. Ze zmíněného znaleckého posudku vyplynulo, že obžalovaný S. v době páchání trestné činnosti netrpěl duševní poruchou v užším slova smyslu, když se u něj projevovala pouze porucha osobnosti smíšeného typu se závislostí na návykových látkách. Zpracovatelka znaleckého posudku výslovně deklarovala, že v době páchání trestné činnosti nebyla u obžalovaného snížena schopnost rozpoznávací, když schopnost ovládací byla snížena toliko nepodstatně v důsledku jeho osobnostní poruchy. Ve světle závěrů tohoto znaleckého posudku je pak nutno námitku obžalovaného S., stran údajné nepříčetnosti nebo alespoň zmenšené příčetnosti při páchání trestné činnosti, odmítnout. S ohledem na vše shora rozvedené pak je možno tuto pasáž odůvodněnírozhodnutí odvolacího soudu uzavřít konstatováním, že na trest odnětí svobody ve výměře 13 roků, který byl v rámci sazby ustanovení § 283 odst. 4 tr.zákoníku obžalovanému uložen, nelze nahlížet jako na trest nepřiměřený ve smyslu jeho nepřiměřené přísnosti. Je třeba mít neustále na paměti, že i tento trest je ukládán v první polovině zákonem stanovené trestní sazby. Pro výkon uloženého trestu byl obžalovaný S. v souladu se zákonem zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, když ani odvolací soud neshledává žádný z důvodu pro to, aby byl zařazen do mírnějšího typu věznice.

62. Obžalovaný J. S. v rámci té pasáže jeho odvolání, v níž napadá uložený trest, především vytýká nalézacímu soudu, že náležitě nezohlednil, v souladu s § 39 tr.zákoníku, všechny skutečnosti rozhodné pro ukládání trestu, zejména jeho osobní, rodinné a majetkové poměry, případně možnost jeho nápravy. Tato námitka ovšem v konfrontaci s pasážemi na straně 88 - 89 odůvodněnínapadeného rozsudku obstát nemůže. V těchto částech odůvodněnísoud prvního stupně, a dlužno říci, že zcela v souladu s obsahem spisového materiálu, hodnotí právě ony osobní, rodinné, případně majetkové poměry obžalovaného. Pokud obžalovaný argumentuje tím, že v době páchání trestné činnosti byl ve věku blízkém věku mladistvých, pak i tuto skutečnost, jak vyplývá z již citovaných pasáží na straně 88 odůvodněnínapadeného rozsudku, krajský soud hodnotí, když konstatuje, že věk obžalovaného hodnotí minimálně zčásti jako okolnost polehčující. Stejně tak nalézací soud ve stejných pasážích odůvodněnínapadeného rozsudku hodnotí postoj obžalovaného k jeho trestné činnosti, když jako okolnosti polehčující vyhodnotil jeho doznání, které hodnotí jako úplné, i lítost nad spáchanou trestnou činností. Na druhé straně ovšem soud prvního stupně, na rozdíl od obžalovaného, nemohl přehlédnout výraznou sumu okolností přitěžujících. Tou nejzákladnější je fakt, že to byl právě obžalovaný S., který se poté, co S. K. G. přestal při organizaci kurýrních cest spolupracovat s obžalovanými D. a S., stal fakticky hlavním organizátorem kurýrních cest, sloužících k pašování hašiše. Soud prvního stupně také nepřehlédl, že obžalovaný S. se dopustil, společně s obžalovaným S., největšího počtu útoků, konkrétně šesti. Navíc to byl on, který se podílel na převozu největšího množství hašiše (4.284 g). Při zohlednění všech těchto skutečností pak rozhodně nelze na trest uložený ve výměře 12 a půl roku nahlížet jako na trest nepřiměřeně přísný. Pro výkon uloženého trestu byl obžalovaný zařazen v souladu se zákonem do věznice se zvýšenou ostrahou. Ani v jeho případě odvolací soud neshledává důvody pro jeho případné zařazení do mírnějšího typu věznice. Rovněž tak lze akceptovat i uložení vedlejších trestů - propadnutí věci ve vztahu k mobilním telefonům, případně finanční hotovosti. V bližších podrobnostech odkazuje stran odůvodněnítěchto trestů odvolací soud na příslušné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku. Pro úplnost je třeba dodat, že obžalovanému S. byl v souladu se zákonem (podobně jako obžalovanému H.) ukládán souhrnný trest za podmínek § 43 odst. 2 tr.zákoníku, a to ve vztahu k trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 4.11.2017, sp.zn. 4 T 149/2017. Soud prvního stupně rovněž neopomněl, ve smyslu § 43 odst. 2 tr.zákoníku, zrušit výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

63. Obžalovaný K. Š. v odůvodněnísvého opravného prostředku, ať již jde o podání zpracované jeho obhájkyni nebo o podání vlastnoručně zpracované, především argumentuje tím, že se účastnil pouze jedné kurýrní cesty a dále pak rozporuje údajnou nedostatečnou diferenciaci uložených trestů tak, jak byly uloženy jemu a dalším spoluobžalovaným, konkrétně obžalovaným S. a D. Podle názoru obžalovaného nalézací soud nevyužil možnosti dané v ustanovení § 58 odst. 3 písm. b) tr.zákoníku a neuložil mu ještě mírnější trest. Především, v reakci na tyto námitky, je nutno, podobně jako v reakci na námitky ostatních obžalovaných, odkázat na příslušné pasáže odůvodněnínapadeného rozsudku (strana 89 až 90). Je třeba říci, že soud prvního stupně výslovně uvedl, že na straně obžalovaného Š. shledal významnou sumu okolností polehčujících, které rozebírá v citovaných pasážích odůvodněnínapadeného rozsudku. Koneckonců právě touto sumou polehčujících okolností byl zjevně soud prvního stupně veden, pokud u posledně jmenovaného obžalovaného, jako u jediného z obžalovaných, přistoupil k mimořádnému snížení uloženého trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby (§ 58 odst. 1 tr.zákoníku). Odvolací soud nemůže souhlasit s tvrzením obžalovaného Š., že mu měl být uložen trest ještě výrazně nižší, a to zejména s ohledem na údajně nedostatečnou diferenciaci s tresty uloženými dalším obžalovaným, případně s přihlédnutím k množství hašiše, který převážel on a který převáželi další spoluobžalovaní. Předně, co se týče množství převážené drogy, nelze souhlasit s tvrzením obžalovaného, že množství 740 g hašiše je fakticky v korelaci s množstvím, které převezl obžalovaný A. H. Toto množství je natolik významným, že je možno shledávat značný nepoměr mezi množstvím převezeným obžalovaným H. a obžalovaným Š., pochopitelně v neprospěch posledně jmenovaného. Podle přesvědčení soudu odvolacího nemůže obstát ani tvrzení obžalovaného o údajné nedostatečné diferenciaci trestů, které byly uloženy jemu a ostatním spoluobžalovaným. Toto tvrzení je zcela mimo realitu nejméně již proto, že na rozdíl od obžalovaného Š., byly všem ostatním obžalovaným ukládány tresty v rámci standardní trestní sazby. Jen jako obiter dictum poukazuje odvolací soud na to, že má své pochybnosti o zákonnosti postupu soudu prvního stupně, pokud ten ukládal obžalovanému Š. trest, za užití ustanovení § 58 odst. 1 tr.zákoníku mimořádně snížený pod spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Takovýto postup je v rozporu s aktuální judikaturou, když zde je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 8 Tdo 550/2014, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015. Tyto úvahy soudu odvolacího jsou ovšem úvahami ryze akademickými, neboť opravný prostředek ze strany státního zástupce v neprospěch obžalovaného Š. podán nebyl. Je tedy nutno postup soudu prvního stupně, pokud ten uložil obžalovanému Š. trest mimořádně snížený pod spodní hranici trestní sazby akceptovat. Pokud se týče vlastní výměry uloženého trestu, potom na rozdíl od obžalovaného nemá odvolací soud za to, že by šlo o trest nepřiměřený ve smyslu jeho nepřiměřené přísnosti. V již citovaných pasážích na straně 89 a 90 odůvodněnínapadeného rozsudku soud prvního stupně podrobně a pečlivě rozebral všechny okolnosti, které jej vedly k tomu, že uložil obžalovanému trest ve výměře, v jaké jej uložil. Odvolací soud tyto úvahy bezezbytku akceptuje. Pro výkon uloženého trestu pak byl obžalovaný Š. v souladu se zákonem zařazen do věznice s ostrahou, když s tímto postupem je nutno se rovněž ztotožnit. Jako vedlejší trest byl jmenovanému uložen trest propadnutí věci, konkrétně mobilního telefonu a paměťové karty. Obžalovaný v rámci opravného prostředku zpracovaného svojí obhájkyní fakticky napadl i tento druh trestu, nicméně v opravném prostředku jím vlastnoručně sepsaném výslovně uvedl, že proti tomuto druhu trestu odvolání nepodává. Je tedy možno pouze stručně konstatovat, že soud odvolací neshledal v uložení tohoto druhu trestu ze strany soudu prvního stupně žádného pochybení.

64. Odvolací soud tedy uzavírá tuto pasáž svého rozhodnutí konstatováním, že z důvodů, které shora rozebral, neshledal důvodným žádné z odvolání podaných obžalovanými P. D., A. H., R. K., V. S., J. S. a K. Š., a to ani v těch částech, které se týkaly námitek vůči skutkovým zjištěním, právní kvalifikaci, ani v té části, jíž byly atakovány výroky o uložených trestech. Odvolání všech jmenovaných obžalovaných tedy byla vyhodnocena jako nedůvodná, a proto byla ve smyslu § 256 tr.ř. zamítnuta.

65. Odvolací soud konstatuje, že nepřehlédl, že napadený rozsudek obsahuje též výrok o uloženém ochranném opatření. Tento nebyl napaden žádným z podaných opravných prostředků, nicméně jedná se zjevně o výrok navazující na výrok o vině nejméně ve vztahu k obžalovaným D. a S. Nicméně ani posledně jmenovaní, ani další obžalovaní (stejně jako státní zástupce) neučinili součástí svých odvolání námitky vůči tomuto výroku. Odvolací soud tedy jen stručně konstatuje, že zmíněný výrok o uloženém ochranném opatření pokládá za správný a zákonný.

66. Státní zástupce, jak vyplývá z obsahu jím podaného opravného prostředku, především vyslovil nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, pokud ten ve smyslu § 226 písm. a) tr.ř. zprostil obžalované P. D. a V. S. obžaloby pro skutky, popsané ve výroku napadeného rozsudku pod body a) až c) (viz strana 14 - 15 výroku napadeného rozsudku). Stejně tak státní zástupce nesouhlasil s postupem krajského soudu, pokud ten ve smyslu § 226 písm. a) tr.ř. zprostil podané obžaloby obžalované I. L., M. H. a P. D., pro skutky, které jsou popsány na straně 13 a 14 a následně 15 a 16 výroku napadeného rozsudku. V rámci všech zprošťujících výroků nalézací soud shledal, že skutky popsané v podané obžalobě nejsou trestným činem.

67. Státní zástupce vyslovuje především svůj zásadní nesouhlas s argumentací nalézacího soudu ve vztahu ke skutkům, pro něž byly podané obžaloby zproštěni obžalovaní P. D. a V. S. (skutky označené nalézacím soudem a/ - c/ zprošťujícího výroku), když nalézací soud opřel tento postup o generální úvahu, že nelze jako procesně relevantní důkaz užít výpovědi obžalovaných P. D. a zejména V. S. z přípravného řízení, neboť jmenovaní vypovídali v rámci přípravného řízení v době, kdy ani jeden z nich nebyl pro skutky, pro které byli posléze podané obžaloby zproštěni (skutky z období od října 2009 do 25.6.2011) trestně stíhán. Nalézací soud v dané souvislosti argumentuje tím, že obžalovaný P. D. učinil v rámci přípravného řízení jedinou procesně relevantní výpověď, která byla realizována dne 8.12.2016 (srovnej č.l. 225). Obžalovaný V. S. vypovídal v přípravném řízení dvakrát, a to poprvé rovněž dne 8.12.2016 (viz č.l. 265) a podruhé dne 16.6.2017 (viz č.l. 273). Poté již, jak vyplývá ze spisového materiálu (srovnej č.l. 232, 234, 236 a 277) oba obžalovaní v průběhu přípravného řízení vypovídat odmítli. Následně pak oba vypovídali v rámci hlavního líčení (výpověď obžalovaného D. je zachycena na č.l. 1888 a výpověď obžalovaného S. na č.l. 1855). Nalézací soud, s odkazem na obsah spisového materiálu správně uvádí (viz pasáže na straně 91 - 92), že trestní stíhání obžalovaných P. D. a V. S. pro útoky popsané ve zprošťujícím výroku pod písmeny a) - c) (trestná činnost páchaná v období říjen 2009 až 25.6.2011), bylo zahájeno u obžalovaného P. D. teprve dne 11.9.2017 a u obžalovaného V. S. dne 8.9.2017 (viz č.l. 53 verza). Státní zástupce v dané souvislosti argumentuje tím, že není třeba pro další skutky pokračujícího trestného činu opakovaně zahajovat trestní stíhání postupem podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr.ř. S tímto názorem se ovšem odvolací soud neztotožňuje. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně správně uzavřel, že na jednání obžalovaných, popsané v podané obžalobě a následně v napadeném rozsudku, je nutno pohlížet jako na pokračování v trestném činu podle § 116 tr.zákoníku. Za takové situace se pak nutně musí uplatnit režim ustanovení § 12 odst. 12 tr.ř., podle něhož se skutkem ve smyslu trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu. V této souvislosti odkazuje odvolací soud i na již vícekrát zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 3 Tdo 533/2014, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že v případě pokračujícího trestného činu je třeba z důvodů zákonně vedeného procesu realizovat důsledky plynoucí z ustanovení § 12 odst. 12 tr.ř., tzn. stran každého dílčího útoku/samostatného procesního skutku zahajovat trestní stíhání jeho pachatele ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1, odst. 5 tr.ř. Při akceptaci tohoto právního názoru Nejvyššího soudu (podle něhož paradoxně koneckonců postupovaly i orgány činné v přípravném řízení, neboť trestní stíhání obžalovaného D. bylo zahájeno formou tří usnesení o zahájení trestního stíhání a trestní stíhání obžalovaného S. formou dvou takových usnesení), je pak zcela zjevné, že trestní stíhání obou posledně jmenovaných obžalovaných v době, kdy realizovali výpovědi v přípravném řízení (8.12.2016 a 16.6.2017), nebylo ještě vedeno pro ty skutky, pro které byly posléze obžaloby napadeným rozsudkem zproštěni (skutky z období říjen 2009 až 25.6.2011). Za takové situace je potom i odvolací soud shodného názoru jako soud prvního stupně, totiž, že zmiňované výpovědi obžalovaných D. a S., realizované 8.12.2016, případně 16.6.2017, je nutno vyhodnotit jako procesně nepoužitelné, pokud v nich tito vypovídají k té trestné činnosti, pro kterou jejich trestní stíhání doposud vedeno nebylo. Podle mínění odvolacího soudu je v daných souvislostech nepřípadný odkaz státního zástupce na judikatorní rozhodnutí ať již Nejvyššího soudu České republiky či Ústavního soudu, jimiž je operováno v podaném odvolání. I odvolací soud totiž souhlasí s argumentací soudu prvního stupně v tom smyslu, že procesně použitelná vůči dalšímu spoluobviněnému, jemuž doposud nebylo možno zahájit trestní stíhání, je pouze taková výpověď, v níž vyslýchaná osoba vypovídá ke společné trestné činnosti, ovšem za situace, kdy je vyslýchaná osoba již pro tuto společně páchanou trestnou činnost obviněna. Jinými slovy, aby byly výpovědi obžalovaných D. a S. vůči sobě navzájem procesně použitelné, muselo by být zahájeno trestní stíhání obou, nebo alespoň jednoho z nich, v době, kdy tyto výpovědi podávali. K takové situaci však nedošlo, neboť, jak již odvolací soud výše zdůraznil, výpovědi obou obžalovaných byly realizovány ještě předtím, než bylo zahájeno jejich trestní stíhání posledně pro útoky z období října 2009 až 25.6.2011, pro které byli posléze podané obžaloby zproštěni.

68. Odvolací soud si je vědom toho, že tato procesní situace, není, na rozdíl od situace, která je řešena v judikatorních rozhodnutích soudů vyšších stupňů, kterými operuje jak nalézací soud, tak státní zástupce v podaném odvolání, doposud zcela jednoznačně judikatorně vyřešena. Nicméně odvolací soud je v daném případě toho názoru, že již nejméně s ohledem na nutnost plného respektování práv obviněného je třeba stát na stanovisku, které zaujal soud prvního stupně, tedy, že není možno jako procesně relevantní důkaz použít výpověď, kterou realizuje osoba, která doposud v době svého výslechu není trestně stíhána pro tu trestnou činnost, k níž sama vypovídá. Takovou výpověď dle mínění odvolacího sodu není možno jako procesně relevantní důkaz použít ani proti samotnému vyslýchanému, ani proti potenciálním dalším spolupachatelům společné trestné činnosti, k níž vyslýchaný vypovídá.

69. Z těchto důvodů tedy soud odvolací akceptuje závěr soudu prvního stupně o nepoužitelnosti výpovědí obžalovaného P. D. a V. S., které byly realizovány dne 8.12.2016, popřípadě 16.6.2017, jakožto usvědčujících výpovědí ve vztahu k trestné činnosti z období října 2009 až 25.6.2011, pro kterou byli posléze podané obžaloby zproštěni. Za dané situace potom je nutno souhlasit i s argumentací nalézacího soudu z této skutečnosti vycházející, v tom směru, že při absenci usvědčujících výpovědí není možno uzavřít závěr, že by ve věci byl shromážděn dostatek dalších důkazů, aby na jejich základě mohl být ustálen nezpochybnitelný závěr o vině obžalovaných D. a S. jednáním z období října 2009 až června 2011. V této souvislosti je totiž nutno poukázat na to, že obžalovaný D. ve své výpovědi z 8.12.2016 hovoří o trestné činnosti z pozdějšího období, konkrétně z období od září 2012 do září 2015. O stejném období vypovídá ve výpovědi dne 8.12.2016 i obžalovaný S. Je skutečností, že posledně jmenovaný v rámci výpovědi ze dne 16.6.2017 hovoří o kurýrních cestách, které jím byly vykonány v období dřívějším, konkrétně v období let 2009 až 2011. Nicméně jedná se z důvodů, které byly rozebrány výše, o výpověď procesně nepoužitelnou. Navíc, co do obsahové stránky této výpovědi, je nutno stát na stanovisku, že zde obžalovaný S. neuvádí žádné zásadní relevantní skutečnosti ve vztahu k obžalovanému P. D. Je tedy možno tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu uzavřít konstatováním, že podle jeho přesvědčení, opřeného o shora rozvedenou argumentaci, soud prvního stupně nepochybil, pokud obžalované P. D. a V. S. zprostil podané obžaloby pro útoky popsané pod body a) - c) zprošťujícího výroku, reprezentující skutky z období října 2009 až 25.6.2011. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil i s užitým zprošťujícím důvodem, neboť i podle jeho názoru nebylo ve věci shromážděno dost důkazů, aby bylo možno uzavřít závěr, že se projednávané skutky vůbec staly.

70. Stejně tak jako správný a zákonný vnímá odvolací soud postup soudu prvního stupně, pokud ten ve smyslu § 226 písm. a) tr.ř. zprostil podané obžaloby obžalované P. D., M. H. a I. L., a to pro jednání, kterého se jmenovaní měli dopustit formou organizace a provedení kurýrní cesty spojené s pašováním hašiše, v období 10.9. - 12.9.2014.

71. Pokud se týče důkazní situace, která se vztahuje k těmto skutkům, potom je možno odkázat na podrobnou pasáž na straně 93 - 97 odůvodněnínapadeného rozsudku. Především je třeba říci, že soud prvního stupně, a podle přesvědčení odvolacího soudu zcela správně v duchu respektované judikatury, konstatuje, že výpověď obžalovaného J. S., kterou jmenovaný realizoval dne 16.6.2017 (viz č.l. 290), byla sice provedena před tím, než bylo zahájeno trestní stíhání obžalovaných I. L. a M. H. (5.12.2017, popřípadě 18.12.2017), nicméně s ohledem na vyznění judikatorních rozhodnutí, kterými operuje nalézací soud, je na tuto výpověď nutno nahlížet jako na výpověď procesně použitelnou. Jedná se totiž o situaci, která je předpokládána zmíněnými judikatorními rozhodnutími, kdy osoba, která je obviněna z trestné činnosti, k níž vypovídá, vypovídá v procesním postavení obviněného ke společné trestné činnosti spáchané s osobou, jíž dosud nebylo možno zahájit trestní stíhání, kupříkladu proto, že nebyla orgánům činným v trestním řízení známa. Byť si lze s ohledem na obsah protokolu o výše citované výpovědi obžalovaného J. S. ze dne 16.6.2017 možno položit otázku, zda orgány činné v přípravném řízení skutečně neměly naprosto žádných informací o tom, že se především obžalovaný H. podílel na kurýrní cestě s cílem pašování hašiše (když zejména ze strany dozorového státního zástupce byly opakovaně kladeny dotazy, u nichž je opakovaně zmiňováno jméno obžalovaného H.), přesto je nutno stát na stanovisku vyjádřeném v odůvodněnínapadeného rozsudku, že totiž v duchu vícekrát zmiňovaných judikatorních rozhodnutí, ať již Nejvyššího soudu ČR či Ústavního soudu, je nutno na výpověď obžalovaného J. S. ze dne 16.6.2017 ve vztahu k obžalovaným I. L. a M. H. hledět jako na výpověď procesně relevantní a použitelnou. Nicméně stejně tak odvolací soud souhlasí s následným hodnocením soudu prvního stupně stran toho, že validita zmíněné výpovědi obžalovaného S. z přípravného řízení byla poměrně podstatným způsobem snížena tím, že posledně jmenovaný v hlavním líčení obsah své výpovědi z řízení přípravného minimálně významně zpochybnil. Právě s ohledem na tuto skutečnost soud prvního stupně (a opětovně zcela v duchu judikatorních rozhodnutí, v daném případě zejména Ústavního soudu), nahlíží na tento důkaz, který je nutno vnímat jako jediný přímý důkaz usvědčující obžalované H. a L. ze spáchání trestné činnosti, pro kterou byli posléze zproštěni podané obžaloby, velmi výrazně obezřetně. Je třeba souhlasit s hodnocením nalézacího soudu, že věrohodnost informací, které poskytl obžalovaný S. v přípravném řízení, byla změnou jeho výpovědi u hlavního líčení významným způsobem otřesena. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací státního zástupce v podaném odvolání v tom smyslu, obžalovaný S. svá tvrzení z přípravného řízení ve své výpovědi u hlavního líčení nepopřel, ale pouze se je snažil nevěrohodně relativizovat. Podle mínění odvolacího soudu, které je opřeno o obsah protokolu o výpovědi posledně jmenovaného u hlavního líčení, je nutno spíše souhlasit s argumentací nalézacího soudu, že obžalovaný S. zde neuváděl tytéž skutečnosti, ohledně zapojení obžalovaných H. a L. do trestné činnosti, jaké uváděl v řízení přípravném. Stejně tak odvolací soud, s ohledem na výše zmíněné teoretické pasáže stran vázanosti soudu odvolacího hodnocením důkazů soudem prvního stupně, konstatuje, že dle jeho přesvědčení není možno na hodnocení důkazů, které se vztahuje k těm skutkům podané obžaloby, pro něž byli podané obžaloby zproštěni obžalovaní H., L. a D. (kurýrní cesta z měsíce září 2014), hledět jako na hodnocení, které by nebylo souladné s podmínkami § 2 odst. 6 tr.ř. Je skutečností, že státní zástupce v odůvodněníjím podaného odvolání podává své vlastní hodnocení důkazů, které je pochopitelně významně odchylné od toho, které provedl soud prvního stupně. Odvolací soud již nicméně výše opakovaně zdůraznil, že v českém trestním řízení platí pro odvolací soud princip vázanosti hodnocení důkazů nalézacím soudem, pochopitelně za situace, pokud není možno na hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně hledět jako na extrémně rozporné s obsahem těchto důkazů. Takovouto vadu podle přesvědčení soudu odvolacího hodnotící pasáž na straně 93 - 97 odůvodněnínapadeného rozsudku nevykazuje. Soud prvního stupně zcela v duchu aplikace zásady in dubio pro reo hodnotil důkazy způsobem, který je nejpříznivější pro obžalované. Pokud na základě takového hodnocení dospěl k závěru, že komplex důkazů, jejich vyznění bylo, jak již odvolací soud opakovaně shora zmínil, významným způsobem oslabeno změnou výpovědi obžalovaného S. u hlavního líčení, není dostatečně ucelený k tomu, aby mohli být obžalovaní D., L. a H. uznáni vinnými trestnou činností, pro kterou byli posléze zproštěni podané obžaloby, pak tomuto závěru nelze ničeho vytknout. Je třeba opětovně zdůraznit, že státní zástupce v odvolání pouze podává odchylné hodnocení týchž důkazů, které s jiným, pro státního zástupce nevýhodným, výsledkem hodnotí nalézací soud. Vzhledem k tomu, že odvolací soud shledává hodnocení nalézacího soudu konformní s podmínkami § 2 odst. 6 tr.ř., když nelze konstatovat, že by hodnocení důkazů soudem prvního stupně, které se vztahuje k jednání obžalovaných H., L. a D. ohledně kurýrní cesty z měsíce září 2014, vykazovalo prvky libovůle či selektivního hodnocení důkazů, je třeba takovéto hodnocení důkazů akceptovat a odvolací soud je jím vázán.

72. S ohledem na tyto skutečnosti potom soud odvolací neakceptoval ani tu část odvolání státního zástupce, v níž tento brojí proti závěru soudu prvního stupně, pokud ten zprostil podané obžaloby obžalované P. D., M. H. a I. L. ve vztahu ke kurýrní cestě z měsíce září 2014. Odvolací soud v dané souvislosti poukazuje koneckonců i na to, že v rámci petitu písemně podaného opravného prostředku, na němž setrval i intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, nenavrhoval státní zástupce, pokud jde o toto jednání, aby důkazní řízení bylo jakýmkoliv způsobem doplněno. Fakticky tedy jeho návrh směřoval pouze k tomu, aby byl soud prvního stupně zavázán k odchylnému hodnocení důkazů, které již v jednom případě hodnotil. Takový postup odvolacího soudu ovšem platná právní úprava zapovídá.

73. Odvolací soud tedy z důvodů výše rozebraných neshledal odvolání státního zástupce v žádné z jeho části důvodným, a proto je ve smyslu § 256 tr.ř. zamítl.

Rubrum