60 A 13/2024–26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: L. T. T., narozen dne státní příslušnost pobytem zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2024, čj. CPR–36135–7/ČJ–2024–930310–V227, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 24. 5. 2024, čj. KRPC–70768–28/ČJ–2024–020023, uložil žalobci správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. a 4. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce totiž dle správního orgánu prvního stupně pobýval na území České republiky od 15. 3. 2022 do 23. 5. 2024 (801 dní) bez cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu.

2. Žalobcovo odvolání žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 4. 11. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce namítl, že žalovaná schválila nezákonné a nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které není řádně odůvodněno, čímž porušila § 68 odst. 3 správního řádu. Nesprávně aplikované správní uvážení při stanovení délky zákazu vstupu odporuje § 2 odst. 4 správního řádu, přičemž rozhodnutí je nepřiměřené a v rozporu s § 2 odst. 3 správního řádu a § 174a zákona o pobytu cizinců.

5. Žalovaná podle žalobce nesprávně posoudila dopad rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a přiměřenost správního vyhoštění, čímž zatížila rozhodnutí vadami nedostatečně zjištěného skutkového stavu a porušila § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a § 2 odst. 1 správního řádu.

6. Žalobce setrvává na názoru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelné, protože bylo nesprávně aplikováno správní uvážení při stanovení délky zákazu vstupu na území Evropské unie, což je v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu. Tvrdí, že jeho případ nelze podřadit pod skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3. a 4. zákona o pobytu cizinců. Správní orgány dle něj nevěnovaly dostatečnou váhu polehčujícím okolnostem, konkrétně že se žalobce ocitl v tíživé situaci v důsledku ztráty zaměstnání, na které byla navázána jeho zaměstnanecká karta, což mělo dále za následek, že si nemohl platit zdravotní pojištění.

7. Žalobce také kritizuje nedostatečně zjištěný skutkový stav. Rozhodnutí bylo vydáno během necelých dvou dnů, což mu neumožnilo dodat důkazy. Namítá, že správní orgán měl věnovat více času a úsilí zjištění okolností, zejména s ohledem na zásadní dopad rozhodnutí na jeho život.

8. Taktéž tvrdí, že krátkodobá/domnělá ztráta cestovního dokladu nenaplňuje skutkovou podstatu porušení dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců, protože během zjištěného porušení byl držitelem platného dokladu.

9. Žalobce namítl, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a jeho následné schválení žalovanou jsou nepřiměřené, zejména co se týče délky zákazu vstupu na území Evropské unie. Dvouletý zákaz je nepřiměřeně dlouhý vzhledem k nízké závažnosti žalobcova protiprávního jednání, které spočívalo v neoprávněném pobytu vzniklém až po vstupu na území České republiky. Správní orgány podle něj neadekvátně poměřily povahu a závažnost jednání vůči délce zákazu, a tím porušily § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

10. Žalobce dále poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2023, čj. 2 Azs 74/2023–1, podle které je třeba odlišovat „pouhý“ neoprávněný pobyt od závažnějších jednání, jako je neoprávněný vstup a následný neoprávněný pobyt. Přestože v uvedené kauze bylo cizinci uloženo rovněž dvouleté vyhoštění, žalobce zdůrazňuje, že jeho případ je méně závažný.

11. Dále namítá zásah do svého práva na soukromý a rodinný život podle § 174a zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvádí, že v zemi původu nemá zázemí kromě bratra, s nímž má omezený kontakt, a vzhledem k diskriminaci žalobcovy sexuální orientace tam žalobce nemůže vést důstojný život. Tento důvod vedl k podání žádosti o mezinárodní ochranu, jejíž zamítnutí žalobce napadl žalobou s odkladným účinkem.

12. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dostatečně odůvodnil nejen stanovenou dobu vyhoštění, ale i přiměřenost dopadu do soukromého a rodinného života dle § 174a zákona o pobytu cizinců, a proto odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

14. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

16. Žaloba není důvodná.

17. Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda na věc dopadají závěry Soudního dvora Evropské unie uvedené v rozsudku ze dne 9. 11. 2023, C–257/22, ve věci CD proti Ministerstvu vnitra České republiky, tj. zda bylo vůbec možné rozhodnutí o správním vyhoštění (resp. žalobou napadené odvolací rozhodnutí) vydat, a to s ohledem na skutečnost, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (řízení o žalobě v této věci je u zdejšího soudu vedeno pod sp. zn. 66 Az 1/2024). Krajský soud dospěl k závěru, že vydání žalobou napadeného rozhodnutí nic nebránilo.

18. Nejvyšší správní soud reagoval na citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v rozsudku ze dne 8. 12. 2023, čj. 5 Azs 50/2021–45, č. 4555/2024 Sb. NSS, v němž mimo jiné uvedl, že v kontextu české právní úpravy, která rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany a vyhoštění rozděluje do dvou odlišných řízení je „nezbytné nejprve vyčkat, jak bude rozhodnuto ve věci mezinárodní ochrany, a teprve v případě negativního rozhodnutí v této věci (neudělení mezinárodní ochrany, příp. zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné anebo zastavení řízení) by na něho mělo bezprostředně navazovat rozhodnutí o správním vyhoštění, jak dovozuje Soudní dvůr.“ K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že „[u]vedené bude v praxi platit především v situaci, kdy řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno dříve, než dotčený cizinec požádal o udělení mezinárodní ochrany – pak totiž není nutné řízení o správním vyhoštění nově zahajovat, ale lze v něm pokračovat od stadia, v němž bylo přerušeno z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu, a relativně rychle rozhodnout; viz rozsudek (velkého senátu) Soudního dvora ze dne 15. 2. 2016, ve věci J. N., C–601/15 PPU, bod 76, v němž je akcentována právě potřeba provedení návratu v co nejkratší době. Naproti tomu, pokud už cizinec o udělení mezinárodní ochrany požádal, pak nejenže nelze vydat rozhodnutí o návratu, ale toto řízení není možné ani zahájit a vést, jak vyplývá ze závěrů recentního rozsudku Soudního dvora ve věci CD, C–257/22, které jsou citovány výše; viz zejm. bod 39“ (důraz doplněn).

19. V nynější věci podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu dne 26. 5. 2024, tj. dva dny po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 5. 2024. Řízení o správním vyhoštění tak bylo zahájeno dříve, než žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, o níž rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 10. 9. 2024 tak, že se mezinárodní ochrana žalobci neuděluje. Žalované tak ve světle uvedené judikatury nic nebránilo v tom, aby dne 18. 10. 2024 vydala žalobou napadené rozhodnutí ve věci správního vyhoštění. IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti 20. Krajský soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Těmto námitkám nepřisvědčil.

21. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

22. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí v tom, že údajně nesprávně aplikovala správní uvážení při stanovení délky zákazu vstupu na území Evropské unie a dostatečně se nezbývala zásahem do soukromého a rodinného života žalobce. Jakkoli je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně velmi stručné, sama žalovaná se v žalobou napadeném rozhodnutí těmito otázkami zabývala s ohledem na konkrétní okolnosti nynější věci zcela dostatečně.

23. K otázce délky zákazu vstupu na území Evropské unie žalovaná na straně 6 svého rozhodnutí shrnula okolnosti, které měly povahu přitěžující (žalobce pobýval na území České republiky bez zdravotního pojištění, nebyl na žádné adrese řádně hlášen k pobytu a nebýt pobytové kontroly, v protiprávním jednání by pokračoval) a polehčující (žalobce spolupracoval a na území České republiky přicestoval oprávněně), přičemž tuto délku stanovil správní orgán prvního stupně ve spodní části zákonného rozpětí v délce 2 roky. Na stranách 8 a 9 žalovaná popsala, z jakých důvodů nepovažuje za přiléhavý žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 1 Azs 416/2017–29, a zdůraznila, že v nynějším případě byla horní hranice délky zákazu vstupu na území 5 let.

24. Žalovaná se dostatečně vypořádala i s otázkou dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Na straně 9 na základě informací poskytnutých samotných žalobcem uvedla (nutno podotknout, že zcela správně), že žalobce neuvedl žádné kulturní, společenské ani rodinné či obdobné vazby na území České republiky. Na straně 10 pak dovodila, že u žalobce ani za 6 let pobytu v České republice nedošlo k integraci do české společnosti. IV.B K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci 25. Nedůvodná je též námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci spočívající v tom, že správní orgány nezjišťovaly okolnosti důležité pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života, popřípadě skutečnosti týkající se žalobcova cestovního dokladu.

26. Je to však primárně sám žalobce, kdo měl v daném ohledu tvrdit rozhodné skutečnosti. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, například v rozsudku ze dne 31. 7. 2023, čj. 2 Azs 162/2023–15, „[p]ožadavek na posouzení přiměřenosti zásahu nicméně vyvstává pouze za předpokladu, že cizinec v průběhu správního řízení formuluje konkrétní námitku a dostatečně konkrétně tvrdí a popíše hrozící zásah (tím může být např. ztráta kontaktu s příbuznými nebo jinými blízkými osobami, ztráta domova, zpřetrhání jiných vazeb k území a další). Správní orgán zohlední také skutečnosti, které jsou mu známy z úřední činnosti.“ 27. Žalobce v rámci celého řízení však netvrdil, že by si v České republice vytvořil jakékoli vazby. Svá tvrzení soustředil pouze na svou situaci ve Vietnamu, kde má pouze bratra, s nímž má jen omezený kontakt. Dále poukázal na možné těžkosti v zemi původu kvůli žalobcově sexuální orientaci a to, že si tam před odjezdem do České republiky půjčil značné množství peněz.

28. Pokud jde o namítané nezjišťování okolností týkajících se cestovního dokladu, pak nelze přehlédnout, že žalobce při výslechu dne 23. 5. 2024 na otázku, zda je schopen dopravit svůj cestovní doklad „případně i za poskytnutí součinnosti Policie ČR, dopravit na adresu Pražská tř. 558, České Budějovice“ (pozn. jedná se o adresu odboru cizinecké policie, kde se výslech odehrál), odpověděl, že nikoliv. Správní orgán prvního stupně tak žalobci dokonce i nabídl určitou součinnost. Není však jeho povinností, aby sám vyhledával cestovní doklad, o němž žalobce tvrdil, že neví, kde je. Totéž platí i pro žalovanou.

29. Lze shrnout, že žalovaná nepochybila, pokud sama další skutečnosti nezjišťovala a zabývala se výhradně tím, co uvedl sám žalobce.

30. Žalobce měl zároveň možnost se k věci vyjadřovat a navrhovat nové důkazy po celou dobu správního řízení (tedy i řízení odvolacího). Není proto důvodná námitka, dle které na toto žalobce neměl s ohledem na rychlost řízení před správním orgánem prvního stupně dostatek času. Celé řízení trvalo téměř 5 měsíců. IV.C K námitce nenaplnění podmínek vyhoštění 31. Námitka směřující k nenaplnění podmínek vyhoštění je důvodná pouze částečně. Ve výsledku však nevedla k úspěchu žaloby.

32. Dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. a 4. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince až na 5 let, „pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn“ (důraz doplněn), resp. „pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn“ (důraz doplněn).

33. Žalobce zpochybňuje naplnění skutkové podstaty uvedené v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců s tím, že cestovní doklad následně nalezl. V této části lze žalobci přisvědčit, že pokud v rámci odvolacího řízení cestovní doklad (resp. jeho scan) doložil, pak takovýto důvod vyhoštění skutečně naplněný není.

34. Obecným smyslem citovaného ustanovení nepochybně je, aby se cizinec mohl platným cestovním dokladem prokázat. Nelze však jeho aplikaci navázat na přehnaně přísné požadavky, neboť pak by důvodem pro vyhoštění se současným zákazem vstupu na území až na 5 let (sic!) byla i pouhá přechodná ztráta cestovního dokladu, který jinak cizinec má a jednoduše jej někam založil a zapomenul na něj. Slovy známého rčení by takovýmto postupem bylo poměrně snadné „vylít s vaničkou i dítě“.

35. Z dikce citovaného ustanovení je patrno, že směřuje na situace, kdy cizinec na území pobývá bez platného cestovního dokladu. Lze jej tedy aplikovat tehdy, kdy takovýto doklad buďto: 1) vůbec neexistuje (tj. nikdy neexistoval nebo byl zničen) nebo 2) existuje, avšak vypršela jeho platnost, popřípadě 3) existuje a je platný, avšak cizinec na území pobývá bez něj. Samozřejmě ve všech těchto případech musí zároveň platit, že cizinec není k pobytu na území bez platného cestovního dokladu oprávněn.

36. Poslední z uvedených situací dopadá typicky na případy ztráty cestovního dokladu (nelze jej dohledat), aniž by se cizinec vůbec pokusil získat cestovní doklad nový, nebo pokud by se takovýto platný cestovní doklad vůbec nenacházel spolu s cizincem na území České republiky, jelikož pak by samozřejmě nebylo možné rozumně uzavřít, že cizinec na území s platným cestovním dokladem pobývá.

37. Kopie žalobcova cestovního dokladu sice není založena ve správním spisu, avšak ze samotného žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce kopii (scan) skutečně doložil. Žalovaná zároveň neuvedla, že by tento cestovní doklad byl neplatný.

38. Pokud tedy žalobce platný cestovní doklad žalované doložil, pak se o žádný ze shora uvedených případů nejedná, byť lze připustit, že se žalobcovo jednání skutečně jeví jako účelové, neboť zatímco původně tvrdil, že neví, kdy cestovní doklad ztratil, v odvolání již uvedl, že jej neměl k okamžité dispozici pouze dva dny. Není však zřejmé, co by takovýmto postupem žalobce vlastně získal, neboť se tím vystavil riziku správního vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců. Jelikož však žalobce v době správního řízení fakticky platný cestovní doklad k dispozici evidentně měl, přestože původně tvrdil, že jej ztratil, nelze na něj nahlížet tak, jako by v České republice pobýval bez něj.

39. Krajský soud se tedy s posouzením žalované v daném ohledu neztotožnil.

40. V případě vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4. zákona o pobytu cizinců, tj. z důvodu žalobcova pobytu na území České republiky bez platného oprávnění, je však situace zcela jasná. Žalobce v době pobytové kontroly žádným oprávněním k pobytu v České republice jednoduše nedisponoval. Žalobce opak ani netvrdí. Za této situace nelze učinit jiný závěr, než že v žalobcově případu jsou splněny podmínky pro vydání správního vyhoštění. Není proto zapotřebí rozhodnutí správních orgánů rušit, neboť výsledkem by bylo pouze to, že by ze svých rozhodnutí jeden z důvodů uložení správního vyhoštění vypustily. Jednalo by se tak o pouhý formalismus, který by k ochraně žalobcových veřejných subjektivních práv nikterak nepřispěl. IV.D K námitce nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života 41. Nedůvodná je též námitka nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života, a to jak ve vztahu k uložení samotného správního vyhoštění, tak i délce zákazu vstupu na území.

42. Krajský soud pro úplnost připomíná demonstrativní výčet kritérií, která pro posuzování obdobných případů stanovil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva (srov. například rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, či rozsudek ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, č. 55597/09), z níž vychází i následná judikatura Nejvyššího správního soudu (viz nejen shora citovaný rozsudek 5 Azs 383/2019–40, ale též například rozsudek ze dne 8. 8. 2018, čj. 3 Azs 350/2017–29, ze dne 13. 12. 2019, čj. 10 Azs 108/2019–37, či ze dne 18. 5. 2020, čj. 5 Azs 28/2020–38, a řadu dalších): * povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu, * délka pobytu cizince v hostitelském státě, * doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby, * rodinná situaci cizince, * počet dětí a jejich věk, * rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen, * rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát, * „imigrační historii“ dotčené osoby a * věk a zdravotní stav cizince.

43. Pokud jde o povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu, ty hodnotí krajský soud jako okolnosti svědčící významně v neprospěch žalobce. Pobyt cizince na území České republiky bez příslušného pobytového oprávnění je zcela zásadním porušením chráněného zájmu, neboť tím zcela popírá smysl i samotnou podstatu pravidel zákona o pobytu cizinců. Žalobce nadto takovýmto způsobem v České republice pobýval dlouhodobě od 15. 3. 2022 do 23. 5. 2024, tj. více než dva roky, a nebýt pobytové kontroly, žalobce by v nelegálním pobytu nadále pokračoval. Z ničeho totiž neplyne, že by žalobce vyvinul jakoukoli snahu, aby svůj pobyt legalizoval.

44. Za této situace má skutečnost, že žalobce v průběhu řízení se správními orgány spolupracoval, z pohledu soudu pouze mírně polehčující účinek. Je tomu tak proto, že žalobce byl rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 5. 2024 za účelem správního vyhoštění zajištěn, a neměl tak fakticky příliš možností, jak řízení o správním vyhoštění mařit.

45. Za této situace krajský soud nepovažuje za významné, že se jednalo o „pouhý“ neoprávněný pobyt a nikoli neoprávněný vstup na území, neboť dlouhodobost žalobcova jednání tento rozdíl v podstatě vymazala. Pokud žalobce přišel o své původní zaměstnání, jedná se o okolnost, která je z pohledu přiměřenosti správního vyhoštění zcela neutrální. Jestliže žalobce přestal plnit účel pobytu, který měl v České republice původně povolen, pak měl svou pobytovou situaci aktivně řešit, což neučinil. Ani šestiletá délka žalobcova pobytu v České republice nehovoří v jeho prospěch za situace, kdy zde cca třetinu této doby pobýval bez patřičného oprávnění. Správní vyhoštění pak následovalo takřka bezprostředně poté, co pobytová kontrola žalobcův nelegální pobyt odhalila.

46. Žalobce nespecifikoval žádné kulturní, společenské či rodinné vazby, které by jej k České republice jakkoli poutaly. Není tedy zřejmé, jaké vazby žalobcovo vyhoštění zpřetrhá. Jediná konkrétní vazba, kterou žalobce uvedl, jej naopak váže k zemi původu, neboť tam má bratra.

47. Tvrzení o své sexuální orientaci, která je údajně ve Vietnamu společensky nepřípustná, ponechal žalobce ve zcela obecné rovině, což znemožňuje krajskému soudu se touto námitkou blíže zabývat. Žalobce dokonce neuvedl ani to, o jakou sexuální orientaci se v jeho případě jedná, ačkoli jde o relativně široký pojem, který nutně nezahrnuje pouze škálu mezi heterosexualitou a homosexualitou. Stejně tak žalobce neuvedl, že by v České republice navázal jakýkoli partnerský vztah.

48. Z ničeho pak neplyne, že by vycestování žalobce ztěžoval či znemožňoval jeho věk či zdravotní stav.

49. Krajský soud ve výsledku dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti nesvědčí o nepřiměřenosti uložení správního vyhoštění, ale ani o nepřiměřenosti stanovené délky zákazu pobytu na území. Jelikož zákon o pobytu cizinců umožňuje v daném případě stanovit tuto dobu až v délce 5 let, považuje krajský soud stanovení této doby na 2 roky dokonce za poměrně mírné, a to především s ohledem na dobu, jakou žalobce v České republice pobýval neoprávněně, aniž by svůj pobytový status jakkoli řešil.

50. Za této situace krajský soud nespatřuje důvod revidovat délku zákazu vstupu na území ani s ohledem na skutečnost, že akceptoval část žalobní argumentace týkající se vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců (pobyt na území pobýval bez platného cestovního dokladu). Pokud by totiž tento důvod obstál, byla by doba zákazu vstupu na území v délce 2 let v kontextu nyní posuzované věci dokonce nepřiměřeně krátká.

V. Závěr a náklady řízení

51. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti IV.B K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci IV.C K námitce nenaplnění podmínek vyhoštění IV.D K námitce nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života V. Závěr a náklady řízení