66 Az 1/2024– 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: T. T. L., narozen dne st. přísl. bytem zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, čj. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2024, čj. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto v řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Žalobce úvodem namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, nesprávné a nedostatečné posouzení důvodů pro udělení mezinárodní ochrany a porušení § 2 odst. 1 a 3 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

3. Žalobce odmítá tvrzení žalovaného, že svou žádost podal pouze za účelem legalizace svého pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Tato tvrzení jsou dle něj nepodložená a zavádějící. Žalobce nerozporuje, že původně z Vietnamské socialistické republiky na území ČR přicestoval za účelem zaměstnání (získal zaměstnaneckou kartu), avšak to nic nemění na skutečnosti, že svou vlast chtěl „za každou cenu“ opustit. Dodal, že po získání pobytového oprávnění v ČR nežádal o udělení mezinárodní ochrany, neboť by si v této souvislosti již získané pobytové oprávnění nemohl prodloužit (§ 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Pobyt na základě pobytového oprávnění byl pro žalobce bezesporu výhodnější. Dle žalobce je zcela logické, že o mezinárodní ochranu požádal až v okamžiku, kdy pozbyl pobytové oprávnění; k tomu došlo výlučně na základě ztráty zaměstnání (tuto situaci žalobce ani sám nezavinil), nikoliv např. na základě páchání trestné činnosti aj. Navíc o možnosti žádat o mezinárodní ochranu žalobce ani dříve nevěděl. Žalobce uvádí, že je nyní nucen se vrátit do vlasti, kterou ovšem opustil právě z obavy před vážnou újmou a diskriminací, která mu hrozila s ohledem na jinou sexuální orientaci a pro hrozbu vážné újmy ze strany věřitelů.

4. Žalobce se domnívá, že splňuje důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, jednak je příslušníkem LGBT+ komunity (homosexuální orientace), jednak patří ke skupině osob ohrožených nezákonnými praktikami věřitelů.

5. K příslušnosti k LGBT+ komunitě žalobce uvedl, že osoby hlásící se ve vlasti k homosexualitě jsou ve společnosti diskriminovány a považovány za osoby nemocné. Žalobci proto hrozí ze strany veřejnosti značná míra odsouzení a násilí (dokonce i ze strany rodinných příslušníků). Žalobce doplnil, že jeho obava není eliminována ani skutečností, že je homosexualita ve vlasti již řadu let legální a ze strany státní moci přijímána. Žalovaný se ovšem dle názoru žalobce těmito okolnostmi dostatečně nezabýval, z čehož žalobce dovodil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

6. Dalším důvodem pro udělení mezinárodní ochrany je obava žalobce z pronásledování a vyhrožování ze strany jeho věřitelů. Sdělil, že ve vlasti je značně obtížné domoci se ochrany ze strany státní moci z důvodu vysoké míry korupce a rovněž mu nepřispívá ani jeho sexuální orientace. Doplnil, že i když nevylučuje, že výše úroku je pro něho likvidační, skutečným důvodem jeho obav je vyhrožování újmou na zdraví ze strany jeho věřitelů. Žalobce poukázal na skutečnost, že lichvářský úrok stále představuje ve vlasti palčivý společenský problém.

7. Z obou výše uvedených důvodů se žalobce domnívá, že splňuje i důvod pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V souvislosti s výkladem neurčitého právního pojmu „humanitární důvody“ žalobce uvedl, že jej žalovaný pojal značně restriktivně, a odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudcích ze dne 14. 2. 2008, čj. 7 As 13/2007–56, a ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004–55 (citovaná judikatura je dostupná z www.nssoud.cz).

8. Závěrem žalobce doplnil, že nelze v jeho případě vyloučit i udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, přičemž podle jeho názoru se žalovaný touto formou mezinárodní ochrany dostatečně nezabýval, z čehož žalobce opětovně dovodil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

9. Na základě výše uvedeného navrhl žalobce zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému zpět k dalšímu řízení.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem. Žalovaný je toho názoru, že vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti a informace o situaci v zemi původu žalobce. Žalovaný zopakoval, že neshledal naplnění důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.

11. Pokud jde o obavy z důvodu odlišné sexuální orientace žalobce, tak žalovaný odkázal na ustálenou judikaturu, dle které příslušnost k určité menšině, která může být důvodem nepřátelského jednání ze strany společnosti, samo o sobě nezakládá důvod podle § 12 písm. b) zákona o azylu, pokud takové neblahé jevy nejsou podporovány ze strany státní moci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. 7 A 754/2000–28).

12. Co se týče obavy ze strany věřitelů, jedná se o záležitost ryze soukromoprávní, kterou může žalobce řešit prostřednictvím žádosti na příslušné instituce veřejné moci v zemi původu. Až v případě, že by tato ochrana nebyla poskytnuta nebo byla odepřena, tak by mohl být založen důvod pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2004, čj. 4 Azs 185/2004–69).

13. Žalovaný závěrem připomněl, že žalobce vycestoval ze země původu dne 12. 3. 2018 z ekonomických důvodů. Na území ČR pobýval 6 let a 3 měsíce a až po zadržení policií požádal o udělení mezinárodní ochrany. Takové jednání žalovaný zhodnotil jako snahu o legalizaci pobytu na území ČR (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 37/2003–47, nebo ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Azs 187/2004–94). Žalovaný z uvedených důvodů navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Podstatný obsah spisu

14. Dne 26. 5. 2024 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 30. 5. 2024 žalobce poskytl údaje k předmětné žádosti, ze kterých plyne, že dne 12. 3. 2018 vstoupil na území ČR za účelem zaměstnání a nyní pobývá na území ČR nelegálně (bez pobytového oprávnění).

15. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 6. 2024 plyne, že žalobce opustil zemi původu za účelem zaměstnání, jiné důvody k vycestování neměl, neměl problémy ve vlasti (se státními orgány ani s bezpečnostními složkami). K otázce ohledně diskriminace žalobce uvedl, že je mu 51 let a nemůže mít manželku, jelikož je homosexuál, přičemž doplnil, že kvůli své sexuální orientaci neměl ve vlasti žádné problémy. Z předmětného protokolu rovněž plyne, že mu nehrozí vážná újma v případě návratu do vlasti (mučení, trest smrti apod.). Doplnil, že důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava z věřitelů, kterým se zadlužil, dále sexuální orientace a absence bydlení. Dodal, že nerozumí českým zákonům, proto podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až poté, co se o takové možnosti dozvěděl (po zajištění Policií ČR).

16. Žalovaný do spisového materiálu doložil informaci MZV ČR ze dne 1. 2. 2024, č. j. 100571–6/2024–MZV/LPTP, která přibližuje problematiku půjček, úvěrů a lichvy v zemi původu žalobce, a dále informaci OAMP ze dne 4. 6. 2024 ohledně bezpečnostní a politické situace v zemi původu. Z prvně citovaného dokumentu plyne, že poskytnutí půjčky mezi fyzickými osobami je ve V. s. r. legální, avšak je stanovena maximální výše úroku 20 % p. a. Úvěry vybočující z povolené hranice úroků jsou ze strany veřejné moci vnímány jako nežádoucí a jsou postihovány v rovině občanskoprávní (úrok 20–99 % p. a.) nebo trestněprávní (úroková sazba vyšší než 100 % p. a. – trestný čin lichvy).

17. Dne 10. 9. 2024 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, ve kterém přezkoumal důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, přičemž nezjistil, že by žalobce splňoval některý z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.

18. Krajský soud doplňuje, že je mu z úřední činnosti známo, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort rozhodnutím ze dne 24. 5. 2024, čj. KRPC–70768–28/ČJ–2024–020023, uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. a 4. zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Podané odvolání žalobce proti správnímu vyhoštění bylo zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno, a to rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 18. 10. 2024, čj. CPR–36135–7/ČJ–2024–930310–V227. Žalobce se proti správnímu vyhoštění bránil správní žalobou. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2024, č. j. 60 A 13/2024–26, byla žaloba ve věci správního vyhoštění žalobce zamítnuta.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

19. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 19. 12. 2024. Obě procesní strany setrvaly při jednání na svých stanoviscích.

20. Žaloba není důvodná.

21. Žalobce předně ve své žalobě tvrdil porušení § 2 odst. 1 a 3 a § 3 správního řádu, aniž by poukázal na konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení správního orgánu, a zůstal tak pouze v obecné rovině. Krajský soud není povinen ani oprávněn za žalobce domýšlet, jakými konkrétními kroky či důvody mělo dojít k porušení žalobcem namítaných zásad správního řízení. Obecně platí, že obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Krajský soud proto na obecně vznesenou námitku toliko obecně konstatuje, že neshledal jakékoliv porušení zásady zákonnosti, zásady ochrany dobré víry a zásady materiální pravdy v řízení vedeném žalovaným.

22. Žalobce rozporoval závěry žalovaného ohledně jeho snahy legalizovat svůj pobyt na území ČR prostřednictvím institutu mezinárodní ochrany. V tomto směru dospěl krajský soud k závěru, že v celkovém kontextu případu a odůvodnění napadeného rozhodnutí tvořil argument tvrzené účelovosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze podpůrnou část argumentace žalovaného, jíž vykládal a doplňoval některé okolnosti případu. Žádost žalobce byla ze strany žalovaného posouzena standardně ve smyslu § 12 až § 14b zákona o azylu, přičemž žalovaný se zabýval tvrzeními žalobce a hodnotil je ve vztahu k jednotlivým formám mezinárodní ochrany. Důsledkem toho nemohl být žalobce jakkoliv zkrácen na svých právech a žalovaný svým postupem nezaložil nezákonnost napadeného rozhodnutí. Přestože krajský soud považuje okolnost účelovosti žádosti jako vedlejší, je na místě konstatovat, že žalovaný nepochybil, když takovou možnost připustil, avšak nebral ji jako nosný důvod své argumentace. IV.A Námitky proti neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu 23. Předtím než krajský soud přistoupil k samotnému věcnému přezkumu, zabýval se námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce vznesl ve vztahu k nedostatečnému vypořádání jeho tvrzení o odůvodněném strachu z pronásledování ve vlasti z důvodu jeho odlišné sexuální orientace.

24. Předně krajský soud k námitce nepřezkoumatelnosti poznamenává, že v otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

25. Krajský soud má za to, že se žalovaný zabýval okolnostmi sexuální orientace žalobce v rozsahu zcela odpovídajícím tomu, co žalobce sám uvedl ve správním řízení. Žalovaný vycházel zcela z tvrzení žalobce, která uvedl při pohovoru dne 18. 6. 2024, a sice že žalobce ve vlasti neměl z uvedeného důvodu žádné potíže. Žalobce při pohovoru nesdělil žádná další skutková tvrzení, která by zakládala potřebu zabývat se tímto tvrzeným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany podrobněji. Žalobce v této souvislosti pouze uvedl: „(…) nemůžu si vzít žádnou manželku. Kvůli pohlaví, mám rád muže. (…) kvůli sexuální orientaci nemám žádné přátele, nikdo se se mnou nebaví.“ Za situace, kdy žalobce při pohovoru rovněž výslovně uvedl, že se svou sexuální orientací neměl ve vlasti žádné potíže a uvedl pouze skutečnosti, které ani z povahy věci nemohou zakládat azylové důvody podle § 12 písm. b) zákona o azylu (nemožnost oženit se, absence přátel, sociální vyloučení bez konkrétních tvrzených negativních dopadů), nebylo lze ani po žalovaném požadovat, aby se k tomu podrobněji vyjadřoval. Žalovaný zcela dostatečně shrnul, že uváděné skutečnosti nemohou být azylově relevantní. Krajský soud proto neshledal námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou.

26. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V této souvislosti je na místě doplnit, že původcem pronásledování nebo vážné újmy ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

27. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, čj. 2 Azs 66/2006–52, se podává, že: „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.“ 28. Žalobce svůj azylový příběh, který podstatně rozšířil až v žalobě, postavil na skutečnosti, že je homosexuálem a že mu v důsledku toho ve vlasti hrozí odsouzení ze strany veřejnosti, násilí a diskriminace v přístupu ke službám, zdravotní péči atd. Současně však žalobce konstatoval, že homosexualita je ve vlasti již řadu let legální. Žalobní tvrzení žalobce jsou stále poměrně obecná a žalobce ve vztahu k § 12 písm. b) zákona o azylu neuvedl žádnou konkrétní situaci, kdy byl skutečně ve vlasti před svým odchodem diskriminován z důvodu sexuální orientace či ohrožen násilím ze strany veřejnosti či rodinných příslušníků či že by se dokonce pokoušel najít pomoc u orgánů státu, které mu ji odmítly poskytnout. Krajský soud proto považuje daná žalobní tvrzení za účelová. K tomu lze citovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005–54: „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla–li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl (…) prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ 29. Ostatně negativní jevy, které žalobce obecně popisuje, se typově mohou objevovat i v jiných zemích včetně ČR. V již citovaném rozsudku čj. 2 Azs 66/2006–52 Nejvyšší správní soud uvedl, že „homosexualita je (a to i v nejtolerantnějších a nejliberálnějších zemích Západu) charakteristikou, která v jistých ohledech komplikuje život jedince již jen proto, že je menšinovou sexuální orientací a jako taková je vždy, pokud je s ní okolí dotyčné osoby (či dokonce veřejnost) seznámeno, znakem „jinakosti“ ve srovnání se sexuální orientací většinovou a důvodem (či záminkou) pro to, aby na tuto „jinakost“ a na domnělé či skutečné důsledky z ní plynoucí bylo poukazováno. V tomto smyslu je nepochybně menšinová sexuální orientace „zátěží“ vždy a všude, tedy v každé společnosti (…) Příslušnost k sociální skupině homosexuálů či důsledky z ní plynoucí musí být důvodem (přímým či zprostředkovaným) k projevům zákonem charakterizovaných forem negativních jednání vůči němu. Tato podmínka může být splněna, pokud samotná homosexuální orientace bude okolím daného jedince vnímána jako nežádoucí, ostudná či nepřijatelná a pokud bude důvodem pro všeobecně výrazně negativní reakce okolí vůči němu.“ Žalobce ve správním řízení ani v žalobě nepopsal žádné konkrétní negativní reakce okolí, které byly adresovány vůči němu jakožto příslušníkovi LGBT+ komunity. Krajský soud tak má za prokázané, že žalobce neuvedl žádné relevantní tvrzení, které by zakládalo důvodnost udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy z pronásledování žalobce kvůli jeho sexuální orientaci v zemi původu.

30. Pakliže žalobce na jedné straně argumentuje tím, že státní moc, resp. příslušné státní orgány v zemi původu jsou zkorumpované, event. neochotné poskytnout pomoc pro žalobcovu sexuální orientaci, byl rovněž tuto skutečnost povinen prokázat, nikoliv vycházet pouze ze subjektivního přesvědčení o nefunkčnosti této pomoci a neochotě příslušných orgánů ji poskytnout. Ostatně na druhé straně žalobce v žalobě uvádí, že je homosexualita legální a že se státní moc do jisté míry snaží o osvětu mezi většinovou populací. Ač krajský soud nemíní snižovat obavu žalobce kvůli určité míře odsouzení ze strany veřejnosti, v tomto světle nelze spatřovat takovou obavu jako důvod pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti krajský soud souhlasí se žalovaným, že institut mezinárodní ochrany neslouží k ochraně před jakýmikoliv negativními vlivy v zemi původu žalobce.

31. Krajský soud ve shodě se žalovaným neshledal splnění podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu ani co do tvrzeného důvodu existence dluhu či obav z věřitelů, neboť jednak dluh a jednak obavu z věřitelů, kteří vyhrožují žalobci z důvodu nezaplacení zmíněného dluhu, nelze podřadit pod žádnou ze skupin předpokládaných § 12 písm. b) zákona o azylu.

32. S ohledem na shromážděný spisový materiál je doloženo (podle informace MZV ČR ze dne 1. 2. 2024, č. j. 100572–6/2024–MZV/LPTP, půjčky, úvěry a lichva), že žalobce má zachovanou možnost obrátit se v zemi původu na orgány veřejné moci s žádostí o pomoc. Nad to žalovaný správně zdůraznil, že žalobce se s žádostí o pomoc na příslušné orgány zatím neobrátil ani neprokázal, že by mu tyto orgány odmítly poskytnout pomoc. „Neučinil–li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 6 Azs 8/2003–44). V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004–41, podle kterého pro to, „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Obdobně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, čj. 9 Azs 49/2007–68, podle něhož skutečnost, že „žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 4 Azs 63/2005–55, se podává, že „důvodem pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu (§ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) není, odešel–li žadatel ze země původu pro obavy ze msty soukromé osoby (věřitele, jemuž nesplatil dluh), nadto za situace, kdy vyhrožování ani neoznámil policii a o azyl požádal v České republice teprve poté, kdy mu zde bylo uděleno správní vyhoštění.“ 33. Nelze ani opomenout, že žalobce existenci dluhu či existenci výhružek nijak neprokázal. Závěrem krajský soud připomíná, že v žalobcově zemi původu fungují občanskoprávní a trestněprávní prostředky ochrany, jak plyne z již citovaného dokumentu MZV ČR ze dne 1. 2. 2024. Jestliže žalobce v žalobě doplnil, že spíše než likvidační výše úroků se obává újmy na zdraví ze strany věřitelů, tak i v této situaci lze využít ochrany státních orgánů. Žalobce však skutečně neuváděl, že by se se svými obavami z věřitelů obrátil na státní orgány ve vlasti a že by mu odmítly pomoci. Žalovaný se danou námitkou podrobně zabýval na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí a krajský soud se s tím zcela ztotožňuje. IV.B Námitka proti neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu 34. Podle § 14, věty první zákona o azylu platí, že jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen „humanitární azyl“) z humanitárního důvodu.

35. V této souvislosti krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2005, čj. 6 Azs 304/2004–43, v němž se Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázce rozsahu přezkumu rozhodnutí v části o neudělení humanitárního azylu soudem a došel k citovanému závěru: „Udělení azylu z humanitárních důvodů (§ 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) je vázáno na správní uvážení a žadatel na ně nemá nárok. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí posuzuje pouze to (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), zda uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem; nemůže však – jsou–li tyto předpoklady splněny – vytýkat správnímu orgánu, že svého práva udělit humanitární azyl neužil.“ 36. Rovněž v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004–55, Nejvyšší správní soud ke smyslu humanitárního azylu a jeho účelu uvedl následující: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ 37. Ve vztahu k humanitárnímu azylu se žalovaný zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu (srov. str. 6 napadeného rozhodnutí). Žalovaný zhodnotil, že žalobce je dospělou, plně právně způsobilou, práce schopnou a zdravou osobou. I když žalobce tvrdil zdravotní potíže, nijak je neprokázal doložením lékařské zprávy. Nelze opomenout, že žalobce přiznal, že i přes zdravotní potíže je osobou soběstačnou. Žalobce nikterak neprokázal závažnost svého zdravotního problému, a proto žalovaný vycházel z jeho obecného tvrzení. Přesto jej náležitě posoudil.

38. Krajský soud zhodnotil, že žalovaný vzal v úvahu podstatná kritéria, která řádně zhodnotil a dospěl k vyjádřenému závěru. Krajský soud má za to, že žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení a že se nedopustil zjevné libovůle.

39. Nelze souhlasit se žalobcem, že se žalovaný nedostatečně zabýval neurčitým právním pojmem „humanitární důvod“. „Ustanovení § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004–72). Neurčitým právním pojmem tedy není pojem „humanitární důvod“, nýbrž pojem „případ hodný zvláštního zřetele“. Žalovaný se zabýval popsanými okolnostmi žalobcova případu a zhodnotil, že jeho případ není nijak mimořádný a že jej nelze podřadit pod případ hodný zvláštního zřetele. Případ žalobce žalovaný zhodnotil jako běžný, s čímž lze zcela souhlasit.

40. Humanitární azyl je skutečně naprosto výjimečný institut. Autoři komentářové literatury shrnují mj. příklady situací, které dle Nejvyššího správního soudu nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné: „Takovými důvody zejména nejsou obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu; neplodnost; skutečnost, že žadatel o azyl má v úmyslu se v České republice oženit a založit zde rodinu; či obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace. Naopak zmínil, že za důvody, jež zákonodárce patrně předpokládal jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu, lze považovat například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory, či věk žadatelky o mezinárodní ochranu vyšší než 80 let, přičemž tato žadatelka poukazuje na svůj nedobrý zdravotní stav.“ (Kosař, D., Molek, P., Honusková, V., Jurman, M. a Lupačová, H. Zákon o azylu: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, 2010, komentář k § 14). IV.C Námitka proti neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu 41. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu platí, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu považuje a) trest smrti, nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

42. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce vznesl i v tomto případě, tak ani tuto krajský soud neshledal důvodnou. Žalovaný se (srov. str. 7 až 9 napadeného rozhodnutí) důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu dostatečně a řádně zabýval. Krajský soud se s jeho závěry ztotožňuje. Žalovaný nezjistil, že by žalobci hrozilo v případě návratu do země původu skutečné nebezpečí vážné újmy.

43. Žalobce ostatně neuvedl, čeho konkrétně se v případě návratu do vlasti obává. Pokud se obává ponižujícího zacházení v souvislosti s jeho sexuální orientací, tak lze ze žaloby vyčíst pouze obecná tvrzení o příkořích, která se mohou v této souvislosti dít, avšak žalobce je nikterak nevztáhl ke své osobě. Tvrzení jsou natolik obecná, že krajský soud nemá za to, že by bylo na místě jakkoliv doplňovat v daném směru dokazování o aktuální situaci v zemi původu stran nakládání s LGBT+ komunitou.

44. Jde–li pak o hrozící újmu ze strany soukromých osob (blíže nespecifikovaných věřitelů) jakožto důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, judikatura správních soudů je ustálena v tom, že je podstatné, zda v zemi původu existuje systém účinné ochrany před takovou újmou. Subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu. Pokud však informace o zemi původu prokazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 172/2018–28). Avšak tak tomu v případě žalobce nebylo. Žalobce může ve vztahu ke svému dluhu a obavám z věřitelů vyhledat pomoc u orgánů státu, jak dokládá již citovaná informace z MZV ČR ze dne 1. 2. 2024, č. j. MV–3049–1/OAM–2024. Z tohoto podkladu plyne, že v zemi původu žalobce existuje systém ochrany fakticky potlačující lichvářské půjčování peněz. „Pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu, kam má být žadatel navrácen, dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát, či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008–57). Uvedené považuje krajský soud za splněné.

45. Žalobce v řízení o žádosti netvrdil ani neprokázal, že by s policií či s dalšími státními orgány měl v minulosti nějakou negativní zkušenost. V žalobě žalobce upozorňuje na zkorumpovanost státních orgánů ve vlasti a že se obává potenciální diskriminace kvůli své sexuální orientaci, pročež se domnívá, že mu pomoc ze strany státu nebude poskytnuta. Takové žalobní tvrzení je čistou spekulací, pokud není podpořeno konkrétními skutečnostmi. Dále se odkazuje na bod 29 tohoto rozsudku.

46. Vzhledem k výše uvedenému má krajský soud postup a závěry žalovaného za správné, neboť ten vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a přihlédl ke všem azylově relevantním tvrzením, jež žalobce v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl. Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal s jednotlivými důvody pro udělení mezinárodní ochrany, přičemž dospěl ke správnému závěru, že žalobci nelze z jím uvedených důvodů a za daných okolností mezinárodní ochranu udělit v žádné z jejích forem.

V. Závěr a náklady řízení

47. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Shrnutí vyjádření žalovaného III. Podstatný obsah spisu IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A Námitky proti neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu IV.B Námitka proti neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu IV.C Námitka proti neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu V. Závěr a náklady řízení