60 A 6/2024– 53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: W. Q., narozen dne státní příslušnost pobytem zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2024, čj. MV–46087–4/SO–2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2024, čj. MV–46087–4/SO–2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 513,54 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 19. 9. 2023 u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zaměstnanecká karta byla vydána k zaměstnavateli WK IMPORT, s. r. o. (dále jen „zaměstnavatel“), na pracovní pozici pomocného kuchaře. Žalobce však k žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty předložil pracovní smlouvu ze dne 4. 11. 2019 na pozici kuchař.

2. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 16. 1. 2024, čj. OAM–66239–17/ZM–2023, žalobcovu žádost zamítl pro nesplnění podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce neučinil oznámení o změně pracovní pozice dle § 42g odst. 7 téhož zákona, a žalobce tak pracoval na pozici kuchaře nelegálně. Žalobce neplnil účel povoleného pobytu, neboť pracoval na jiné pozici, než na kterou se vztahovala zaměstnanecká karta.

3. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 22. 5. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce shrnul průběh řízení s tím, že dne 19. 9. 2023 požádal o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty na pozici pomocný kuchař.

6. Žalobce namítl, že správní spis neobsahuje dostatek podkladů pro závěr, že vykonával zaměstnání na jiné pozici, než na kterou mu byla vydána a prodloužena zaměstnanecká karta, tedy v rozporu s § 42g odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Považuje proto za nesprávné, že správní orgány aplikovaly § 44a odst. 11 ve spojení s § 42g odst. 4 téhož zákona.

7. Ve spise se nachází jedna pracovní smlouva na pozici pomocný kuchař a dvě na pozici kuchař. Správní orgán prvního stupně v minulosti žádost o prodloužení zaměstnanecké karty schválil i přes doložení smlouvy na pozici kuchař, což podle žalobce vyvolává pochybnosti, zda šlo o změnu zaměstnání, nebo administrativní chybu.

8. V době podání vyjádření nebylo referenční číslo volného místa pro pomocného kuchaře (X) aktivní, a proto žalobce z procesní opatrnosti doložil číslo vztahující se k pozici kuchař (X), které bylo zveřejněno již od roku 2022 a prošlo testem trhu práce.

9. Žalobce zdůrazňuje, že činnosti pomocného kuchaře a kuchaře jsou dle klasifikace CZ–ISCO obdobné a spadají pod stejnou kategorii (5120). Rozdíl v označení pracovní pozice proto nemůže být důvodem pro zamítnutí žádosti, zvláště pokud správní orgány neověřily skutečný výkon práce na místě nebo u zaměstnavatele. Právní předpisy České republiky navíc nestanovují povinnost správních orgánu řídit se uvedenou klasifikací ve správních řízeních.

10. Žalobce namítá, že správní orgány při výkladu a aplikaci zákona o pobytu cizinců, porušily základní zásady činnosti správních orgánů podle § 177 odst. 1 správního řádu, neboť se uchýlily k přepjatě formalistickému výkladu bez zohlednění smyslu a účelu právní normy a bez respektu k ochraně základních práv. Odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, čj. 4 Azs 124/2023–34, č. 4529/2023 Sb. NSS, a ze dne 25. 10. 2023, čj. 6 Azs 139/2023–36, jakož i na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2022, čj. 51 A 8/2022–62 (potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2023, čj. 2 Azs 267/2022–30).

11. Žalobce tvrdí, že správní orgány neprovedly dostatečné skutkové zjištění, zejména ohledně faktické náplně jeho práce, a nezohlednily, že pozice pomocný kuchař a kuchař jsou si svou náplní práce obsahově velmi blízké. Odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, čj. 3 A 38/2021–69, a ze dne 29. 7. 2022, čj. 9 A 39/2021–57, podle nichž klasifikace CZ–ISCO není závazná pro rozhodování správních orgánů a slouží primárně ke statistickým účelům.

12. Dále žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, čj. 1 Azs 7/2020–43, který zdůrazňuje, že správní orgány mají umožnit změnu obsahu žádosti, pokud dojde ke změně okolností nezaviněnou žadatelem. V daném případě žalobce doložil pracovní smlouvu s odlišným označením druhu práce (kuchař), avšak s totožnou náplní práce, a správní orgány měly tuto skutečnost zohlednit.

13. Žalobce rovněž namítá, že k nesrovnalostem přispěla i nefunkčnost systému EVPM a rozporuplnost správního spisu. Uvádí, že pracovní smlouva na pozici kuchař byla doložena již v roce 2019 a správní orgány tehdy žádosti vyhověly, čímž podle něj založily legitimní očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu. V závěru žalobce konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů byla činěna v rozporu se zásadou ochrany lidských práv a svobod a cíleně v jeho neprospěch.

14. Žalobce namítá, že se správní orgány nevypořádaly s otázkou přiměřenosti zásahu do jeho základního práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 12. 12. 2019, čj. 10 Azs 310/2019–32, a ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018–27) je správní orgán povinen se touto otázkou zabývat, pokud cizinec vznese námitku nepřiměřenosti a tato není zjevně bezdůvodná.

15. Žalobce poukazuje na to, že v důsledku zamítnutí žádosti ztrácí po několikaletém pobytu nejen pobytové oprávnění, ale i možnost žádat o trvalý pobyt, oprávnění k výkonu zaměstnání a s tím spojený stabilní příjem. Tvrdí, že dopad rozhodnutí na jeho život je reálný a závažný, a proto měl být poměřován s případným veřejným zájmem.

16. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalované, že dostatečně nespecifikoval svůj soukromý a rodinný život. Žalobce uvedl, že ztrácí v návaznosti na negativní vyřízení žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty možnost po uplynutí 5 let pobytu žádat o vydání povolení k trvalému pobytu, ztrácí oprávnění k výkonu zaměstnání na území České republiky a v souvislosti s tím i svůj stabilní příjem.

17. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

18. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaná uvedla, že v případě neprodloužení zaměstnanecké karty pro nesplnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nezakotvuje tento zákon výslovnou povinnost zabývat se přiměřeností dopadů takovéhoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Namítá–li žalobce porušení čl. 8 Úmluvy, měl v této souvislosti tvrdit a doložit konkrétní skutečnosti. K podpoře své argumentace žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, čj. 5 Azs 194/2017–22, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2020, čj. 30 A 185/2018–44.

19. Žalovaná uvedla že se otázkou přiměřenosti zabývala na straně 9 žalobou napadeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí považuje žalovaná za dostatečně odůvodněné, souladné s právními předpisy a vydané na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.

20. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

21. Žalobce při jednání konaném dne 30. 6. 2024 setrval na svém procesním stanovisku i shora uvedené argumentaci. Žalovaná se z účasti na jednání omluvila s tím, že souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti. Účastníci řízení nevznesli žádné důkazní návrhy.

V. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

23. Žaloba je důvodná.

24. Dle § 44a odst. 11 věty první zákona o pobytu cizinců ministerstvo vnitra platnost zaměstnanecké karty neprodlouží mimo jiné tehdy, nesplňuje–li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a), b) a c), § 42g odst. 3 větě první nebo v § 42g odst. 4.

25. Dle § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec, pokud „je účelem jeho pobytu na území zaměstnání na jedné z pracovních pozic uvedených v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty“.

26. Dle § 37 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) vede Krajská pobočka Úřadu práce „evidenci volných pracovních míst, která obsahuje identifikační údaje zaměstnavatele, základní charakteristiku pracovního místa, to je určení druhu práce a místa výkonu práce, předpoklady a požadavky stanovené pro zastávání pracovního místa, základní informace o pracovních a mzdových podmínkách a informaci, zda se jedná o pracovní místo vyhrazené nebo vhodné pro osobu se zdravotním postižením. Dále evidence obsahuje informaci o tom, zda jde o zaměstnání na dobu neurčitou nebo určitou a jeho předpokládanou délku. Evidence může dále obsahovat zejména informace o možnostech ubytování, dojíždění do zaměstnání a další informace, které zaměstnavatel požaduje zveřejnit.“ 27. Dle § 19 odst. 1 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, „Český statistický úřad ve spolupráci s ministerstvy vytváří statistické klasifikace a statistické číselníky (dále jen ‚klasifikace‘) a poskytuje z nich informace.“ 28. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2024, čj. 75 A 11/2023–33, přehledně shrnující následující východiska: „26. Soud podotýká, že pracovní pozice vedená podle zákona o zaměstnanosti v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, je definována údaji dle § 37 zákona o zaměstnanosti, uvedenými v centrální evidenci volných pracovních míst. Podle výše uvedeného ustanovení, je pracovní místo charakterizováno především druhem práce a místem výkonu práce, předpoklady a požadavky stanovenými pro zastávání pracovního místa a dalšími údaji.

27. Výkladem § 37 zákona o zaměstnanosti se ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud, včetně toho, které údaje v něm vyjmenované jsou základní, a tedy nezbytné pro charakteristiku pracovního místa evidovaného v centrální evidenci volných míst, a které lze považovat za údaje vedlejší. Rozlišení těchto charakteristik a jejich závaznosti má totiž dopad na rozhodování správních orgánů při posuzování naplnění podmínek v jednotlivých řízeních týkajících se zaměstnávání cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 6 Azs 248/2022 – 23).

28. V rozsudku ze dne 13. 8. 2021, č. j. 6 Azs 127/2021–38, poté Nejvyšší správní soud v této souvislosti vyslovil, že základní charakteristiku pracovního místa pro účel evidence volných pracovních míst tvoří údaje o druhu práce a místu výkonu práce, předpoklady a požadavky stanovené pro zastávání pracovního místa, základní informace o pracovních a mzdových podmínkách a informace, zda se jedná o pracovní místo vyhrazené nebo vhodné pro osobu se zdravotním postižením. Vedle toho informace o tom, zda jde o zaměstnání na dobu neurčitou nebo určitou a o jeho předpokládané délce, vymezené až ve druhé větě § 37 zákona o zaměstnanosti, za základní označeny nejsou, přičemž i systematický výklad vede k závěru, že se jedná o informace další, resp. dále uváděné. Na základě uvedeného rozlišení pak Nejvyšší správní soud v tehdejším případě dospěl k závěru, že případná neshoda v údajích týkající se ‚pouze‘ vedlejších údajů nepostačuje k závěru, že účelem pobytu cizince na území není zaměstnání na pracovním místě uvedeném v centrální evidenci obsaditelných volných pracovních míst ve smyslu § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Výše uvedené závěry jsou dle názoru zdejšího soudu aplikovatelné i v nyní projednávaném případě.

29. Součástí charakteristiky pracovního místa uvedené v § 37 zákona o zaměstnanosti ve znění do 30. 6. 2024 (tj. ve znění účinném v době vydání správních rozhodnutí) nebylo označení druhu práce dle klasifikace CZ–ISCO. Správní orgány nesprávně založily své závěry o odlišnosti pracovních míst toliko na rozporu v označení klasifikace CZ–ISCO, tj. údaji o pracovním místě, který nebyl součástí jeho charakteristiky. Nejednalo se tedy ani o vedlejší údaj natož o údaj základní, jehož nesrovnalost by byla schopna zapříčinit naplnění podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

30. Směrem ke klasifikace zaměstnání CZ–ISCO soud poznamenává, že tato klasifikace byla zavedena sdělením Českého statistického úřadu č. 206/2010 Sb. o zavedení Klasifikace zaměstnání (CZ–ISCO) (dále jen ‚sdělení č. 206/2010‘). Český statistický úřad toto sdělení vydal na základě zmocnění uvedeného v § 19 zákona o státní statistické službě, který současně stanovuje závaznost statistických klasifikací, a tedy i klasifikace CZ–ISCO. Podle § 19 odst. 3 zákona o státní statistické službě jsou klasifikace závazné pro orgány vykonávající státní statistickou službu a pro zpravodajské jednotky při poskytování údajů pro statistická zjišťování, při jejich zpracování a dále v těch případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpis. Z výše uvedeného vyplývá, že klasifikace CZ–ISCO slouží toliko ke sledování statistických údajů“ (důraz doplněn).

29. Krajský soud považuje tyto závěry za zcela aplikovatelné i v nynějším případě.

30. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (konkrétně na straně 5) plyne, že pro rozlišení pracovních pozic kuchař a pomocný kuchař byla pro žalovanou klíčová právě klasifikace zaměstnání CZ–ISCO [51201 – Kuchaři (kromě šéfkuchařů) vs. 51203 – Pomocní kuchaři], která však v době jejího rozhodování nepředstavovala součást charakteristiky pracovního místa dle § 37 zákona o zaměstnanosti. To vedlo žalovanou k závěru, že „účastníkovi řízení nemůže být prodloužena doba platnosti zaměstnanecká karta, neboť existuje rozpor mezi pracovní pozicí uvedenou v pracovní smlouvě a pracovní pozicí uvedenou v EVPM. Účastník řízení tak nesplňuje podmínku uvedenou v § 42g odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., neboť pracovní pozice ‚kuchař‘ u zaměstnavatele WK IMPORT s.r.o. je sice součástí EVPM pod číslem volného pracovního místa X, ale v případě účastníka řízení neproběhl na ni test trhu práce a nebyla povolena závazným stanoviskem Úřadu práce.“ 31. Správní spis obsahuje v této souvislosti ne zcela jednoznačné podklady. Ve správním spisu je založena smlouva o smlouvě budoucí ze dne 15. 7. 2019 uzavřená mezi žalobcem a zaměstnavatelem dle které „se zavazují uzavřít pracovní smlouvu, v níž bude druh práce určený jako: Kuchař.“ Dle bodu 1.2 smlouvy o smlouvě budoucí pak zaměstnanec nastoupí na pozici „Pomocný kuchař“. Z uvedeného je patrno, že žalobce a zaměstnavatel mezi pojmy kuchař a pomocný kuchař patrně nerozlišovali (tím méně, že by snad vycházeli z klasifikace zaměstnání CZ–ISCO). Při striktním výklad textu smlouvy o smlouvě budoucí by dokonce bylo zapotřebí vycházet z toho, že jako druh práce, tj. základní charakteristiku pracovního místa, označili „Kuchař“. Tomu ostatně odpovídá též smlouva uzavřenou mezi ním a zaměstnavatelem dne 4. 11. 2019, kterou žalobce přiložil k žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty a dle které „[z]aměstnanec bude pro zaměstnavatele vykonávat druh práce: Kuchař“ (pozici pomocného kuchaře tato smlouva vůbec nezmiňuje).

32. Z předkládací zprávy správního orgánu prvního stupně ze dne 21. 10. 2019 je ovšem patrno, že mimo jiné na základě uvedené smlouvy o smlouvě budoucí žalobce získal zaměstnaneckou kartu, a to na pozici pomocného kuchaře.

33. Žalobce a zaměstnavatel se tomuto následně přizpůsobili, neboť ve správním spisu je založená pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a zaměstnavatelem dne 17. 10. 2021, dle které „[z]aměstnanec bude pro zaměstnavatele vykonávat druh práce: Pomocný kuchař, ev. č. volné pracovní pozice X“. Na základě přiložené (nedatované) předkládací zprávy správní orgán prvního stupně žalobci zaměstnaneckou kartu prodloužil. Správní orgán prvního stupně tehdy nikterak nezpochybňoval, že by snad žalobce na základě dřívější pracovní smlouvy ze dne 4. 11. 2019 vykonával práci na jiné pozici, než na jakou se vztahovala zaměstnanecká karta. Žalovaný uvedl, že tuto pracovní smlouvu tehdy neměl správní orgán prvního stupně k dispozici, avšak druh práce „kuchař“ byl zcela totožně označen již ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 15. 7. 2019. Pro správní orgány tak tako skutečnost nemohla být zcela překvapující.

34. V žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty žalobce skutečně jako pracovní zařazení označil „kuchař“. Později v řízení pak k vyjádření ze dne 4. 12. 2023 dokonce doložil tiskopis volného pracovního místa na pozici kuchař pod ev. č. X. Učinil tak ovšem až v reakci na seznámení s podklady rozhodnutí, při němž jej správní orgán prvního stupně upozornil na skutečnost, že podle informace vedené pod ev. č. X měl být zaměstnán na pozici pomocného kuchaře, což není dle jeho názoru v souladu s podanou žádostí o prodloužení zaměstnanecké karty. Z pohledu soudu je tedy pochopitelné, že se žalobce pokoušel tento údajný rozpor nějak odstranit.

35. Postup, který zvolil, však nebyl vhodný, neboť namísto toho, aby uvedl označení pracovní pozice uvedené v žádosti uvedl do souladu s požadovanou pracovní pozicí, snažil se naopak upravit označení požadované pozice, která však byla evidována pod jiným číslem. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ovšem žalobce vysvětlil, že po celou dobu pracoval na pozici pomocný kuchař, přičemž nepřesné označení druhu práce či referenčního čísla způsobené administrativním pochybením jsou záležitosti, které lze napravit. Dále uvedl, že v době, kdy se vyjadřoval k podkladům, nebyla na webu úřadu práce nabídka ev. č. X z neznámého důvodu k dispozici, ačkoli měla být zveřejněná a označená jako rezervovaná.

36. Z uvedeného nelze tak ve výsledku dovozovat, že žalobce žádal o prodloužení zaměstnanecké karty na jinou pozici, než na které pracoval od počátku, resp. na kterou mu byla zaměstnanecká karta původně vydána. Pro takový postup v neprospěch žalobce není dán žádný rozumný důvod. Žalobce pracoval stále u stejného zaměstnavatele, přičemž změny dle pracovních smluv nedoznalo ani místo výkonu práce. Lze tedy dokonce předpokládat, že žalobce pracoval stále ve stejné kuchyni. Jelikož klasifikace zaměstnání CZ–ISCO nebyla v době rozhodování žalovaného (tím spíše v době uzavírání pracovních smluv) součástí charakteristiky pracovního místa, nelze z tohoto formálního odlišení dovozovat také fakticky odlišný druh práce (kuchař vs. pomocný kuchař). Žalobce v odvolání upřesnil, že svou žádost stále vztahuje k pracovnímu místu na pozici pomocný kuchař pod ev. č. X.

37. Jak plyne ze shora uvedeného, správní spis obsahuje částečně rozporné či nejednoznačné podklady. Nicméně za situace, kdy správní orgán prvního stupně již jednou žalobci za v podstatě nezměněného skutkového stavu zaměstnaneckou kartu prodloužil, pak měl svůj odlišný postup přesvědčivě zdůvodnit. Takovéto zdůvodnění však jeho rozhodnutí (jakož i rozhodnutí žalované) postrádá, neboť pouze formálně vychází z úvahy založené na klasifikaci zaměstnání CZ–ISCO.

38. Pro věc je pod statné i to, že ve správním spisu byl založen tiskopis volného pracovního místa na pozici pomocný kuchař pod ev. č. X, na němž bylo toto pracovní místo označeno jako obsazené, resp. rezervované. Jako datum poslední úpravy je na tiskopisu uveden den 29. 6. 2023, tj. krátce před podáním žalobcovy žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Lze tedy usoudit, že toto pracovní místo bylo tehdy obsazené, resp. do budoucna rezervované právě žalobcem. Tuto listinu založil správní orgán prvního stupně do spisu bezprostředně po souhlasném závazném stanovisku úřadu práce ze dne 20. 9. 2023 k uvedené pracovní pozici. Z pohledu krajského soudu je tedy zřejmé, o jakou pracovní pozici se od počátku mělo jednat, a muselo to být zřejmé i správnímu orgánu prvního stupně, který uvedené listiny do spisu opatřil. Přesto však následně zaujal k věci zcela formální postoj a vycházel nadále z přísného odlišování pracovní pozice kuchař a pomocný kuchař dle klasifikace zaměstnání CZ–ISCO, pro jejíž uplatnění v nynější věci chyběl v rozhodné době patřičný zákonný podklad (viz výše).

39. Krajský soud nepřehlédl, že určitý zmatek vnesl do řízení sám žalobce prostřednictvím svého vyjádření ze dne 4. 12. 2023, v němž setrval na označení pracovní pozice „kuchař“ a doložil tomu nově odpovídající tiskopis volného pracovního místa. V odvolání však uvedl, že se jednalo o pochybení. Žalobcovo vysvětlení stran chybného uvedené pracovní pozice v žádosti žalovaná pouze bez dalšího označila za účelové. Krajský soud však nevidí důvod, proč by měl být obsah uvedeného vyjádření žalobci nadále kladen k tíži, pokud jinak nebyl dán důvod pro nevyhovění žádosti pro pracovní pozici pomocného kuchaře, a tedy aby žalobce nadále naplňoval účel dosavadního pobytového oprávnění.

40. Zbylými žalobními námitkami se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

41. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalované zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaná je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

42. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

43. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány především soudními poplatky za žalobu a návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 3 000 Kč a 1 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě za tři úkony a jeden půl úkon právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby, sepsání návrhu na odkladný účinek žaloby a účast na jednání před soudem) a paušální náhradou hotových výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

44. V nynější věci první tři jmenované úkony (včetně příslušné náhrady hotových výdajů) byly realizovány ve znění advokátního tarifu účinném do 31. 12. 2024, poslední úkon pak v nyní účinném znění (tj. od 1. 1. 2025), což se promítá do stanovení jejich výše [čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].

45. V nyní posuzované věci tedy advokátu náleží odměna za převzetí a přípravu věci a sepsání žaloby 2 × 3 100 Kč a 2 × 300 Kč [dva úkony právní služby a 2 × paušální náhrada hotových výdajů dle § 7 bodu 3., § 9 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024], za sepsání návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby 1 × 1 550 Kč a 1 × 300 Kč [jeden půl úkon a paušální náhrada hotových výdajů dle § 7 bodu 3., § 9 odst. 2, § 11 odst. 2 písm. a) a odst. 3, § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024] a dále za účast na jednání před soudem 1 × 4 620 Kč a 1 × 450 Kč [úkon právní služby a paušální náhrada hotových výdajů dle § 7 bod 5, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. g), § 13 odst. 4, ve znění advokátního tarifu účinném od 1. 1. 2025], celkem tedy 13 720 Kč. Advokátu dále náleží náhrada za zameškaný čas ve výši 7 × 150 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada cestovních výdajů ve výši 2 183,34 Kč. Jelikož je žalobcův zástupce, resp. advokátní kancelář, v níž působí, plátcem DPH, je nutno uvedenou odměnu náhrady navýšit o sazbu této daně na částku 20 513,54 Kč.

46. Celkové náklady žalobce tedy činí 24 513,54 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

47. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalované IV. Průběh jednání V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení