60 Ad 18/2023– 82

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: R. F., narozen dne bytem zastoupen advokátkou Mgr. Marií Broučkovou se sídlem Mrkvičkova 1355/34, 163 00 Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. SZ/MPSV–2023/22844–913, čj. MPSV–2023/224603–913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 1135–22–PI, čj. 115160/23/PI, nepřiznal žalobci příspěvek na bydlení ode dne 1. 1. 2022, neboť žalobcem užívaná místnost v objektu na adrese č. e. X X (dále též jen „užívaná místnost“ či „užívaný prostor“), nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., zákona o státní sociální podpoře.

2. Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 14. 12. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ve které namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

4. V prvé řadě žalobce nesouhlasil s nepřiznáním dávky a uvedl, že jím užívaná místnost splňuje definici bytu podle zákona o státní sociální podpoře a požadavky stanovené vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), neboť pro užívanou místnost byl Městským úřadem Milevsko, Odbor regionálního rozvoje (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. SZ MM 23186/2021 ORR/Hře, čj. MM 25084/2021 ORR/Hře, udělen souhlas se změnou užívání na „místnost pro bydlení“, který je podložen souhlasnými stanovisky příslušných orgánů (žalobce konkrétně poukázal na stanoviska Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje a Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje) a dokumentací autorizovaného inženýra v oboru pozemní stavby.

5. Žalobce současně nesouhlasil se sdělením stavebního úřadu ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. SZ MM 13783/2022/ORR/Hře, čj. MM 18285/2022 ORR/Hře, ze kterého se podává, že v objektu na adrese č. e. X X se „nenachází soubor místností ani samostatná obytná místnost, která by svým technickým uspořádáním a vybavením splňovaly požadavky na trvalé bydlení a byly k tomuto účelu užívání určeny“. Žalobce namítl, že toto sdělení stavebního úřadu je v rozporu s předchozím souhlasem stavebního úřadu, přičemž se správní orgány s tímto rozporem v předmětných rozhodnutích vůbec nevypořádaly a bez dalšího upřednostnily sdělení stavebního úřadu. Poukázal dále na skutečnost, že toto sdělení nemá povahu správního aktu a účinky rozhodnutí, na rozdíl od vydaného souhlasu (srov. závěry uvedené v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2023, čj. 19 Co 554/2023–56). Doplnil, že užívaná místnost splňuje podmínky dle § 3 písm. g) a § 10 odst. 6 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

6. Závěrem žalobce připomněl, že má na předmětné adrese evidován trvalý pobyt. Užívanou místnost fakticky užívá již od roku 2020 (trvale bydlí a vykonává činnost správce pro vlastníka objektu společnost FourPlusAgency, s. r. o.). Po skončení řízení u stavebního úřadu došlo též k potvrzení trvalého pobytu žalobce na shora uvedené adrese.

7. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

8. Žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení spolu s odkazem na napadené rozhodnutí. Uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že užívaný prostor nesplňuje definici bytu dle zákona o státní sociální podpoře, neboť toto vyplývá ze sdělení stavebního úřadu. Dodal, že původní účel užívané místnosti byl změněn na místnost pro bydlení, nikoliv na byt nebo obytnou místnost ve smyslu vyhlášky č. 268/2009 Sb. Dále uvedl, že se dle výpisu z katastru nemovitostí v předmětném objektu nenachází žádný byt. Odkázal na ustálenou judikaturu při posuzování splnění podmínek definice bytu, jako je podmínka pro přiznání předmětné dávky, dle které musí být naplněna formální podmínka v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017–28, ze dne 27. 3. 2019, čj. 6 Ads 269/2018–17 a další). Závěrem uvedl, že existence trvalého pobytu žalobce v předmětném objektu nemá význam pro posouzení věci.

9. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí repliky žalobce a doplnění důkazů, shrnutí dupliky žalovaného a tripliky žalobce

10. V replice žalobce zopakoval již dříve uplatněnou argumentaci a doplnil, že z katastru nemovitostí plyne, že v předmětném objektu občanské vybavenosti jsou vymezeny dvě samostatné jednotky (byt zapsaný jako jednotka č. X a dílna nebo provozovna zapsaná jako jednotka č. X). Dodal, že evidence trvalého pobytu na předmětné adrese nebyla zásadním žalobním bodem, ale pouhým konstatováním aktuálního stavu.

11. Žalobce spolu s podáním ze dne 14. 8. 2024 doložil sdělení stavebního úřadu ze dne 25. 4. 2024, ve kterém stavební úřad uvedl, že byl udělen souhlas se změnou užívání předmětné místnosti, jelikož užívaná místnost splňovala požadavky obytné místnosti dle vyhlášky č. 268/2009 Sb. Žalobce doložil výpis z katastru nemovitostí aktuální ke dni 14. 8. 2024, ze kterého plyne, že užívaná místnost je zapsaná jako byt.

12. Žalovaný na repliku žalobce reagoval svým vyjádřením a dodal, že byl vydán souhlas se změnou užívání místnosti klubovny na místnost pro bydlení coby ubytovací jednotky pro přechodné ubytování, tj. nikoliv pro byt (bytovou jednotku). Tomuto závěru odpovídá i sdělení stavebního úřadu ze dne 14. 3. 2022 a sdělení ze dne 25. 4. 2024. Dále s odkazem na přiložený dopis Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 3. 1. 2023 uvedl, že označení „byt“ v katastru nemovitostí neznamená, že by se mělo jednat o byt pro účely zákona o státní sociální podpoře, neboť tímto způsobem mohou být označeny i byty za účelem přechodného ubytování.

13. Žalobce v reakci na uvedené vyjádření žalovaného uvedl, že mu není zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje, že by se mělo jednat o „přechodné ubytování“. Připomněl, že ze sdělení ze dne 25. 4. 2024 vyplývá, že užívaný prostor splňoval technické požadavky dle vyhlášky č. 268/2009 Sb. a je tak v rozporu s předchozím sdělením stavebního úřadu. Dále uvedl, že i katastrální úřad zapsal užívanou místnost jako byt, přičemž tak mohl udělat jen na základě příslušných dokumentů. Doložený dopis katastrálního úřadu ze dne 3. 1. 2023 toto rovněž potvrzuje, přičemž poukazuje na dikci § 21 odst.1 písm. f) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění účinném od 1. 1. 2023.

V. Podstatný obsah spisu

14. Žalobce podal dne 28. 1. 2022 žádost o příspěvek na bydlení od 1. 1. 2022 k užívanému prostoru v objektu č. e. X v X. K tomu doložil doklad o výši čtvrtletního příjmu, o výši nákladů na bydlení a nájemní smlouvu ze dne 29. 11. 2021 na vymezený prostor v předmětném objektu pro účel trvalého bydlení spolu s dodatkem ke smlouvě ze dne 31. 12. 2022. Z nájemní smlouvy plyne, že žalobce je oprávněn užívat samostatnou vyhrazenou místnost o rozloze 46 m2 a ostatní vymezené prostory (zejména kuchyň a sociální zařízení) jako společné prostory. Nedílnou součástí nájemní smlouvy byl souhlas se změnou užívání stavby ze dne 10. 5. 2021, dle kterého se původní účel užívání (klubovna) místnosti číslo 1.02 (pozn. soudu – užívaný prostor) mění na „místnost pro bydlení“.

15. Stavební úřad na základě výzvy k součinnosti vydal dne 14. 3. 2022 sdělení, ze kterého vyplývá, že v objektu č. e. X X se „nenachází soubor místností ani samostatná obytná místnost, která by svým technickým uspořádáním a vybavením splňovaly požadavky na trvalé bydlení a byly k tomuto účelu užívání určeny“. Stavební úřad doplnil, že souhlasem se změnou užívání bytu ze dne 10. 5. 2021 nebyla užívaná místnost změněna na byt či obytnou místnost ve smyslu § 3 písm. g) a § 10 odst. 6 vyhlášky č. 268/2009 Sb., proto jí nelze považovat za byt. Ze sdělení rovněž plyne, že se v předmětném objektu nenachází žádný byt. Součástí správního spisu je výpis z katastru nemovitostí aktuální ke dni 24. 10. 2023, který však neuvádí, že by se v předmětném objektu nenacházela bytová jednotka.

16. Správní řízení bylo usnesením úřadu práce ze dne 20. 6. 2022, čj. 76522/22/PI, na návrh žalobce přerušeno, neboť žalobce nesouhlasil se sdělením stavebního úřadu a podal žalobu, kterou se domáhal určení, že užívaná místnost splňuje požadavky trvalého bydlení dle § 3 písm. g) a § 10 odst. 6 vyhláška č. 268/2009 Sb. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2023, čj. 19 Co 554/2023–56, soud řízení zastavil. Zároveň uvedl, že předmětné sdělení stavebního úřadu nepodléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, jelikož nemá povahu individuálního správního aktu a účinky rozhodnutí.

17. Úřad práce prvostupňovým rozhodnutím nepřiznal žalobci příspěvek na bydlení, přičemž tak postupoval v souladu s vydaným sdělením stavebního úřadu. Úřad práce souhlasil se žalobcem, že předmětné sdělení nemá povahu správního aktu, ale jedná se o podpůrné sdělení, kterým byl pro účely přiznání příspěvku na bydlení vázán. Doplnil, že souhlas se změnou užívání stavby není pro posouzení předmětné dávky relevantní, neboť je nutné splnění požadavku „bytu“ dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a vydaný souhlas hovoří o „místnosti pro bydlení“.

18. Žalovaný ve svém rozhodnutí souhlasil s postupem úřadu práce a zopakoval, že je nutné naplnění formálních požadavků bytu v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace. Dodal, že i přes vydaný souhlas se změnou užívání předmětné místnosti jí nelze považovat za byt. Doplnil, že posoudit splnění technických požadavků dle vyhlášky č. 268/2009 Sb. užívané místnosti je příslušný stavební úřad a úřad práce správně vyžádal jeho sdělení (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2020, čj. 5 Ads 83/2020–23).

VI. Průběh jednání

19. Žalobce při jednání konaném dne 21. 10. 2024 setrval na svém procesním stanovisku i shora uvedené argumentaci. Žalovaný se jednání bez omluvy nezúčastnil.

20. Krajský soud při jednání provedl důkaz některými listinami předloženými účastníky řízení spolu s jejich podáními, a to konkrétně sdělením stavebního úřadu ze dne 25. 4. 2024, informativním výpisem z katastru nemovitostí k bytové jednotce č. X na listu vlastnictví č. X v katastrálním území X s údaji platnými ke dni 14. 8. 2024, dopisem Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního ze dne 3. 1. 2023.

21. Dále krajský soud provedl důkaz některými listinami, které žalobce předložil v průběhu jednání a k nimž směřovala podstata jeho argumentace. Konkrétně se jednalo o sdělení Městského úřadu Milevsko, odboru životního prostředí, ze dne 3. 9. 2020, protokol o kontrole stavebního úřadu ze dne 21. 7. 2024, protokol o kontrole stavebního úřadu ze dne 6. 8. 2024 a záznam z místního šetření krajské hygienické stanice ze dne 14. 10. 2024.

22. Konkrétní skutková zjištění z těchto důkazů plynoucí, která jsou podstatná pro posouzení věci, resp. hodnocení provedených důkazů krajský soud uvádí níže v rámci vypořádání žalobních námitek.

23. Zbylé důkazní návrhy krajský soud usnesením zamítl, a to z části pro irelevanci a z části pro nadbytečnost. Pro posouzení věci jsou nerozhodné důkazní prostředky směřující k otázce žalobcova trvalého pobytu, neboť od evidence trvalého pobytu (bydliště) se nárok na příspěvek na bydlení neodvíjí. Krajský soud dále dospěl k závěru, že skutkový stav věci je zjištěn v rozsahu, který je pro posouzení věci dostatečný. Většina listin, které žalobce navrhl k důkazu, se ostatně již nachází ve správním spisu, kterým se zpravidla dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

24. Krajský soud zamítl i následně vznesené důkazní návrhy sdělením krajské hygienické stanice, jehož vydání žalobce očekává v návaznosti na provedené místní šetření, a znaleckým posudkem. Spisový materiál již poskytuje pro rozhodnutí ve věci dostatečný podklad.

VII. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

26. Žaloba není důvodná. VII.A K námitce nepřezkoumatelnosti 27. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž této námitce nevyhověl.

28. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Z rozhodnutí správního orgánu tedy musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

29. Žalobce namítal, že se mj. žalovaný nedostatečně vypořádal s tím, že sdělení stavebního úřadu je v rozporu s předchozím souhlasem se změnou užívání stavby. Krajský soud konstatuje, že správní orgány opřely svůj právní názor o nepřiznání příspěvku na bydlení předně o sdělení stavebního úřadu a výklad právních předpisů. Zároveň neopomenuly i žalobcem doložený souhlas, přičemž dospěly k závěru, že předmětný souhlas není relevantní pro posouzení žádosti žalobce, neboť z něho neplyne, že by užívaná místnost splňovala definici bytu pro účely přiznání příspěvku na bydlení. Krajský soud odkazuje na prvostupňové rozhodnutí (srov. strana 3) a napadené rozhodnutí (srov. strana 5), ve kterých správní orgány uvedly, proč neshledaly žalobcem doložený souhlas se změnou užívané místnosti jako relevantní pro posouzení, zda předmětnou dávku státní sociální podpory přiznat. Rovněž konstatovaly, že nový účel užívání místnosti nenaplňuje automaticky definici bytu pro účely přiznání příspěvku na bydlení. Je tak patrné, o jaké právní předpisy správní orgány opírají svůj právní názor a z jakých podkladů vycházejí. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobce, že se správní orgány nezabývaly namítaným rozporem; jednak totiž souhlas ve svých rozhodnutích neopomenuly a jednak odůvodnily, proč účel „místnost pro bydlení“ nesplňuje požadavky definice „bytu“. Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná. VII.B K námitce nepřiznání příspěvku na bydlení 30. Jádro věci představuje otázka, zda prostor (užívaná místnost), který žalobce obývá, splňuje definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

31. Podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře se bytem „pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“ Zákonodárce tedy definici bytu pro účely přiznání příspěvku na bydlení vymezil materiálním kritériem (stavebně–technické uspořádání a vybavení) a kritériem formálním v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu.

32. Výkladem uvedeného ustanovení se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, a to např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017–28, ve kterém dovodil, že § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Tomu odpovídá i důvodová zpráva k uvedenému ustanovení, dle které nárok na příspěvek na bydlení zákonodárce spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. To znamená, že zatímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k trvalému bydlení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019 čj. 6 Ads 269/2018–17, ze dne 28. 11. 2019, čj. 7 Ads 254/2019–16, ze dne 16. 12. 2019, čj. 10 Ads 21/2019–23, ze dne 29. 4. 2020, čj. 3 Ads 78/2018–21 atp.).

33. Krajský soud konstatuje, že pro naplnění definice bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře je tedy zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu, nikoliv pouze faktické užívání místnosti jako bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, čj. 9 Ads 253/2017–26, ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017–28, ze dne 27. 3. 2019, čj. 6 Ads 269/2018–17, ze dne 18. 12. 2020, čj. 5 Ads 83/2020–23, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2021, čj. 6 Ads 267/2021–36 atd.). Není proto pro věc významné tvrzení žalobce, že předmětnou místnost fakticky užívá již tři roky. Lze si samozřejmě představit celou řadu variant faktického bydlení v různých typech staveb, avšak to neznamená, že ve vztahu ke každému z nich lze požadovat příspěvek na bydlení.

34. Podle § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., se bytem rozumí „soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen.“ 35. Podle § 3 písm. i) vyhlášky č. 268/2009 Sb., se obytnou místností rozumí „část bytu, která splňuje požadavky předepsané touto vyhláškou, je určena k trvalému bydlení a má nejmenší podlahovou plochu 8 m2. Kuchyň, která má plochu nejméně 12 m2 a má zajištěno přímé denní osvětlení, přímé větrání a vytápění s možností regulace tepla, je obytnou místností. Pokud tvoří byt jedna obytná místnost, musí mít podlahovou plochu nejméně 16 m2; u místností se šikmými stropy se do plochy obytné místnosti nezapočítává plocha se světlou výškou menší než 1,2 m.“ 36. Z výše citovaných ustanovení vyhlášky č. 268/2009 Sb. plyne, že definice bytu pro účely přiznání příspěvku na bydlení kopíruje definici bytu podle citované vyhlášky. Jinak řečeno, užívaný prostor musí splňovat definici bytu podle § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb.

37. Stěžejní žalobní námitku žalobce postavil na existenci souhlasu se změnou užívání předmětné místnosti. Krajský soud konstatuje, že předmětný souhlas stanoví účel užívané místnosti jako místnost pro bydlení, přičemž nespecifikuje, zda se jedná o bydlení přechodné či trvalé. Nutno ovšem podotknout, že v tomto ohledu stavební úřad pouze převzal formulaci obsaženou v dokumentaci pro oznámení změny v užívání stavby, která jako název stavby uvádí: „ZMĚNA UŽÍVÁNÍ KLUBOVNY NA MÍSTNOST PRO BYDLENÍ v objektu rekreačního a sportovního zařízení Chrást č. ev. 246“. Požadavek na trvalé bydlení z této dokumentace nikterak neplyne. V řízení na žádost je přitom správní orgán rozsahem žádosti vázán a nemůže z vlastní iniciativy předmět řízení libovolně měnit. Zákon o státní sociální podpoře však vyžaduje účelové určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Doložený souhlas proto nestačí pro závěr, že užívaná místnost splňuje požadavky bytu pro účely příspěvku na bydlení. Za této situace je nerozhodné, zda některé dotčené orgány v tehdejším stavebním řízení označovaly stavbu jako stavbu pro trvalé bydlení (např. vodoprávní úřad v souhrnném stanovisku ze dne 3. 9. 2020), neboť to se nepromítlo – a promítnout ani nemohlo – do samotného souhlasu se změnou užívání stavby.

38. Krajský soud tak zcela přisvědčil postupu úřadu práce, který si vyžádal v souladu s ustálenou praxí sdělení stavebního úřadu za účelem zjištění, zda užívaná místnost je účelově určena k trvalému obývání podle stavebního zákona (tento postup aproboval i Nejvyšší správní soud například ve shora citovaném rozsudku ze dne 18. 12. 2020, čj. 5 Ads 83/2020–23). Součástí správního spisu je sdělení stavebního úřadu ze dne 14. 3. 2022, ze kterého plyne jednoznačný závěr o tom, že užívaná místnost nesplňuje definici bytu pro účelu příspěvku na bydlení. K povaze předmětného sdělení lze dodat, že ani správní orgány nerozporovaly, že se jedná o podpůrné sdělení, které nemá povahu správního aktu, avšak lze současně souhlasit se žalovaným, že toto sdělení je pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení relevantní a úřad práce, jakož orgán nepříslušný posuzovat technické požadavky stavby, je musí vzít v potaz.

39. K namítanému rozporu sdělení ze dne 14. 3. 2022 s předchozím souhlasem ze dne 10. 5. 2021 krajský soud konstatuje, že tato námitka neobstojí. Z předmětného sdělení plyne, že byl vydán souhlas se změnou užívání místnosti na „místnost pro bydlení“ nikoliv na „byt“ či „obytnou místnost“ dle § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb. a nelze ji proto považovat za byt. Nutno podotknout, že dle citované vyhlášky musí být obytná místnost součástí bytu (sic!), přičemž o užívání místnosti k trvalému bydlení souhlas ze dne 10. 5. 2021 nehovoří (nic bližšího v tomto ohledu nelze vyčíst ani z jeho velice stručného odůvodnění). Sdělení stavebního úřadu tak není v rozporu s vydaným souhlasem, neboť nijak nerozporuje, že nový účel užívání místnosti je „místnost pro bydlení“.

40. Ze správního spisu krajský soud dále zjistil, že žalobce bydlí v samostatné místnosti (dle půdorysu se jedná o místnost č. 1.02), přičemž ostatní místnosti jsou součástí stavby vedené podle katastru nemovitostí jako objekt občanské vybavenosti (dle dokumentace pro oznámení změny v užívání stavby se jedná o rekreační a sportovní zařízení). Je zřejmé, že užívaná místnost nebyla rovněž ani zkolaudována jako byt. Jak plyne z nájemní smlouvy ze dne 29. 11. 2021, žalobce obývá pouze jeden pokoj a sociální zařízení spolu s místností pro stravování je žalobce „oprávněn využívat jako společné“. Sdílení sociálního zařízení či jiných místností lze obecně vzato považovat za znak toho, že se o objekt určený k trvalému bydlení nejedná (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2024, čj. 16 Ad 4/2022–26). Pro posouzení věci je nerozhodné, zda se má jednat o sdílení s vlastníkem objektu či přímo návštěvníky sportovně rekreačního zařízení.

41. V objektu jsou pro žalobce k dispozici dva záchody (místnosti č. 1.04 a 1.05 označené jako „WC MUŽI“ a „WC ŽENY“, které jsou přístupné ze společných prostor. Objekt občanské vybavenosti dle dokumentace dále obsahuje místnost č. 1.07 označenou jako „PŘÍPRAVA JÍDEL–NÁPOJŮ“ a místnost č. 1.09 označenou jako „HYG. ZÁZ.–SPRCHA + WC“. Obě tyto místnosti jsou přístupné z místnosti č. 1.10 označené jako „VÝČEP“, resp. přes chodbu (místnost č. 1.08). Pro přehlednost viz níže přiložený výkres. [OBRÁZEK]

42. Takové prostorové uspořádání je dle krajského soudu zásadní pro posouzení, zda předmětný prostor s ohledem na jeho stavebně technické uspořádání a vybavení je možné považovat za byt. Situace, kdy žalobce obývá pouze jeden pokoj a sociální zařízení a místnost pro přípravu jídel a nápojů sdílí, nepochybně neodpovídá situaci předjímané zákonem, tj. že by šlo o místnost či soubor místností, které by stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňovaly požadavky na trvalé bydlení a byly k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona. Za takových podmínek lze předpokládat toliko dočasné ubytování, čemuž odpovídá uspořádání obývaných místností. Užívaná místnost se nachází v objektu občanské vybavenosti sloužícího jako sportovní a rekreační zařízení. Z toho lze usuzovat, že objekt je veřejně přístupný, přičemž WC, místnost pro přípravu jídel i sprchový kout jsou přístupné pouze přes „VÝČEP“ (místnost č. 1.10).

43. V § 10 odst. 6 věty první vyhlášky č. 268/2009 Sb. je mimo jiné uvedeno, že každý byt musí mít alespoň jednu záchodovou mísu a jednu koupelnu. Užívaná místnost není součástí bytu a záchodovou mísu a koupelnu, pokud takto lze pojmenovat „sprchový kout“, dle nájemní smlouvy sdílí.

44. Krajský soud dodává, že obývaný prostor rovněž nesplňuje požadavky obytné místnosti dle § 3 písm. i) vyhlášky č. 268/2009 Sb., neboť není částí bytu, ale je částí objektu občanské vybavenosti.

45. Lze tak shrnout, že žalobcem obývaná místnost stavebně technickým uspořádáním a vybavením nesplňuje požadavky na trvalé bydlení sama o sobě a není k tomuto účelu užívání určena podle stavebního zákona. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že sdělení příslušného stavebního úřadu, že předmětný prostor není bytem ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, bylo v souladu se skutečným stavem a odpovídalo rozhodné právní úpravě.

46. K samotnému obsahu sdělení stavebního úřadu ze dne 25. 4. 2024 krajský soud uvádí, že ze sdělení plyne obecný odkaz na vyhlášku č. 268/2009 Sb. Stavební úřad uvedl, že užívaná místnost splňuje technické požadavky obytné místnosti dle vyhlášky č. 268/2009 Sb. Z uvedeného není zřejmé, co konkrétně tím má stavební úřad na mysli, neboť zároveň uvedl, že souhlasem ze dne 10. 5. 2021 souhlasil „se změnou v užívání místnosti klubovny na místnost pro bydlení, ale nikoliv změnu na byt (bytovou jednotku).“ Tento závěr je přitom zcela v souladu s tím, jak otázku existence bytu v žalobcem obývaných prostorách posoudil krajský soud.

47. Co se týká námitky zápisu užívané místnosti jako „byt“ do katastru nemovitosti, tak krajský soud je nucen konstatovat, že tato skutečnost nemá v dané věci význam. Krajský soud se ztotožňuje s vyjádřením Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, který v dopisu ze dne 3. 1. 2023 konstatoval, „pokud občanský zákoník ani katastrální předpisy nestanoví vázanost způsobu využití jednoty na rozhodnutí stavebního úřadu, potom katastrální úřady nejsou oprávněny zkoumat soulad vymezeného způsobu využití jednotek v prohlášení kolaudačním rozhodnutím či kolaudačním souhlasem.“ Žalobce nedoložil a ani ve správním spisu není založeno žádné rozhodnutí stavebního úřadu, z něhož by bylo možné dovozovat splnění podmínky definice bytu pro účely zákona o státní sociální podpoře. Z uvedeného je patrno, že na základě samotného výpisu z katastru nemovitostí nelze dovodit naplnění předmětných formálních podmínek v případě posuzované místnosti. Ani zápis bytových jednotek do katastru nemovitostí nepředstavuje relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

48. Na tom nic nemění ani žalobcův odkaz na § 21 odst.1 písm. f) katastrální vyhlášky, dle kterého se v katastru evidují upozornění na „skutečnost, že jednotka vymezená podle občanského zákoníku je vymezena v souladu s povolením nebo kolaudací podle stavebního zákona“. Žalobcem doložený informativní výpis z katastru nemovitostí s údaji platnými k 14. 8. 2024 žádné takovéto upozornění neobsahuje. Nadto tento výpis nic nevypovídá o skutkovém nebo právním stavu ke dni rozhodnutí žalovaného.

49. Pokud jde o kontrolní protokoly stavebního úřadu ze dne 21. 7. 2024 a 6. 8. 2024, pak z nich plyne nad rámec shora uvedeného pouze tvrzení žalobce v pozici jednatele společnosti FourPlusAgency, že žalobce může užívat sociální zařízení na základě prohlášení vlastníka založeného v katastru nemovitostí, jímž došlo k vyčlenění bytové jednotky. To je však skutečnost, která jednak nastala až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí a jednak nic nemění na shora uvedeném nevyhovujícím stavebně technickém uspořádání.

50. Stejně tak na posouzení věci nic nemění ani záznam z místního šetření krajské hygienické stanice ze dne 14. 10. 2024, z něhož se podává, že vždy jedno z WC v místnostech č. 1.04 a 1.05 je označeno slovem „personál“, z čehož je ovšem patrná souvislost s podnikáním vlastníka a nikoli bydlením žalobce. Druhé z WC nacházejících se v uvedených místnostech (včetně společných umyvadel) je pak určeno pro zákazníky. Sociální zařízení v místnostech č. 1.04 a 1.05 o splnění podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení nesvědčí. Dále ze záznamu z místního šetření vyplývá, že sociální zařízení v místnosti č. 1.09 je označeno jako „PRIVÁT“. Z ničeho ovšem neplyne, že by takovéto označení neslo již v době rozhodnutí žalovaného. Zároveň stále platí, že se jedná o místnost přístupnou buď pouze přes prostory pro veřejnost („VÝČEP“) nebo zvenku přes místnosti č. 1.01, 1.07 a 1.08.

51. Nakonec lze souhlasit se žalovaným, že evidence trvalého pobytu není pro posouzení věci relevantní, neboť má pouze evidenční charakter. Námitka je pro svoji bezpředmětnost nedůvodná.

VIII. Závěr a náklady řízení

52. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá podle odstavce 1 věty první předmětného ustanovení právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o žalovaného, podle § 60 odst. 2 s. ř. s. princip úspěchu ve věci uvedený v odstavci 1 předmětného ustanovení „neplatí, mělo–li být právo přiznáno správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče“. Žalovaný tak, byť byl procesně úspěšný, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Shrnutí repliky žalobce a doplnění důkazů, shrnutí dupliky žalovaného a tripliky žalobce V. Podstatný obsah spisu VI. Průběh jednání VII. Právní hodnocení krajského soudu VII.A K námitce nepřezkoumatelnosti VII.B K námitce nepřiznání příspěvku na bydlení VIII. Závěr a náklady řízení