66 Ad 4/2025– 66

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: R. F. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2024, čj. MPSV–2024/257884–913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2024, čj. MPSV–2024/257884–913, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 169 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 23. 10. 2024, čj. 151652/24/PI (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), nepřiznal žalobci dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2024, neboť žalobcem užívaná místnost v objektu na adrese č. e. X (dále jen „užívaná místnost“), nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“).

2. Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 6. 2. 2025 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

4. Žalobce nesouhlasí s nepřiznáním příspěvku na bydlení a uvádí, že jím užívaná místnost splňuje definici bytu podle zákona o státní sociální podpoře a požadavky stanovené vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), neboť pro užívanou místnost byl Městským úřadem Milevsko, Odborem regionálního rozvoje (dále jen „stavební úřad“), rozhodnutím ze dne 10. 5. 2021, čj. MM 25084/2021 ORR/Hře, udělen souhlas se změnou v užívání předmětné místnosti na „místnost pro bydlení“ (dále jen „souhlas se změnou v užívání stavby“), který je podložen souhlasnými stanovisky příslušných orgánů. Užívaná místnost je dle žalobce určena k trvalému rodinnému bydlení. Dle žalobce souhlas se změnou v užívání stavby jednoznačně deklaruje, že obytná místnost splňuje zákonné požadavky na trvalé bydlení.

5. Žalobce uvedl, že správní orgány při rozhodování o předmětné dávce vycházely ze sdělení stavebního úřadu ze dne 14. 3. 2022, 20. 11. 2023 a 19. 9. 2024, avšak rozhodným období byl duben až červen 2024, proto je pro řízení podstatné pouze sdělení ze dne 19. 9. 2024. V předmětných sděleních stavební úřad opakovaně konstatoval, že užívaná místnost nesplňuje požadavky pro trvalé bydlení. Žalobce s takovými závěry nesouhlasí, neboť jsou v rozporu se souhlasem se změnou v užívání stavby. S tímto rozporem se správní orgány v předmětných rozhodnutích vůbec nevypořádaly a bez dalšího upřednostnily poslední sdělení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, které nemá povahu správního aktu a účinky rozhodnutí, na rozdíl od vydaného souhlasu. Žalobce dále poukázal na nové stanovisko stavebního úřadu ze dne 25. 4. 2024, v němž se uvádí, že užívaná místnost splňuje podmínky a požadavky vyhlášky č. 268/2009 Sb. Poukázáno bylo dále na to, že katastrální úřad zapsal do katastru nemovitostí užívanou místnost (č. X) jako bytovou jednotku, a to právě na základě souhlasu vlastníka nemovitosti se změnou v užívání stavby. Žalovaný se však se zápisem bytové jednotky do katastru nemovitostí ani s novým vyjádřením stavebního úřadu nijak nevypořádal a jednoznačně při svém rozhodování upřednostnil sdělení stavebního úřadu.

6. Žalobou je dále namítáno, že správní orgány v přechozích řízeních nespecifikovaly, které konkrétní požadavky či podmínky by dotčená místnost pro bydlení neměla splňovat. Teprve až v předmětné věci správní orgány konečně uvedly, že důvodem proč, předmětná místnost nesplňuje zákonné požadavky pro přiznání příspěvku na bydlení, je absence hygienického zázemí spjatého přímo s užívanou místností. Avšak tento závěr je dle něj nepravdivý a účelový.

7. Žalobce sdělil, že v předmětném řízení bylo provedeno stavebním úřadem za účasti úřadu práce dne 6. 8. 2024 místní šetření, ze kterého vyplývá, které konkrétní sociální a hygienické zázemí slouží k potřebě žalobce a je součástí užívané místnosti. Stavební úřad si následně vyžádal od Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje (dále jen „KHS“) stanovisko bez vědomí žalobce související s potravinářským provozem, které bylo vydáno dne 5. 9. 2024 a dle žalobce obsahovalo nepravdivé údaje. Konkrétně žalobce rozporuje závěr, že místnosti č. 1.08 a 1.09 by měly být využívány pouze personálem stravovacího zařízení. Toto sdělení pak bylo promítnuto do závěrů ve stanovisku stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024. S ohledem na toto nepravdivé sdělení, kontaktoval vlastník objektu, ve kterém se nachází užívaná místnost, nadřízený orgán, ředitelství sekce ochrany a podpory veřejného zdraví (ředitelku sekce) a požádal o provedení samostatného šetření. Toto místní šetření proběhlo dne 10. 10. 2024. Ze záznamu (sepsaného dne 14. 10. 2024) přitom plyne, že hygienické zařízení pro personál stravovacího zařízení se nachází jinde než v místnostech 1.08 a 1.

9. Byla zpracována zaktualizovaná zpráva KHS (30. 10. 2024), avšak správní orgány tyto závěry ignorovaly. Za pochybení považuje i to, že správní orgány nevysvětlily rozpory mezi jednotlivými vyjádřeními stavebního úřadu a stanovisky KHS. Žalobce rovněž namítá, že správní orgány přebíraly jen ty podklady, které svědčily v jeho neprospěch, zatímco důkazy předložené žalobcem opomíjely nebo bez věcného odůvodnění odmítaly.

8. Žalobce shrnul, že předmětná užívaná místnost č. 1.02 disponuje vlastním hygienickým zázemím, neboť místnosti č. 1.08 a 1.09 slouží výhradně žalobci, nikoliv personálu stravovacího zařízení. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce

9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 2025 navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení. Uvedl, že ve správním řízení bylo prokázáno, že užívaný prostor nesplňuje definici bytu dle zákona o státní sociální podpoře, neboť toto vyplývá ze sdělení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024. Dodal, že pouze stavební úřad může určit, zda předmětná místnost splňuje technické požadavky stavby potřebné pro přiznání příspěvku na bydlení. Co se týče zprávy KHS ze dne 30. 10. 2024, žalovaný odkázal na sdělení stavebního úřadu ze dne 27. 11. 2024, ve kterém stavební úřad na zaktualizovanou zprávu KHS reagoval, přičemž bylo konstatováno, že původní sdělení ze dne 19. 9. 2024 je i nadále platné. Žalovaný uvedl, že o sdělení stavebního úřadu ze dne 27. 11. 2024 se dozvěděl z úřední činnosti.

10. Ve své replice žalobce setrval na svém žalobním tvrzení a doplnil, že sdělení stavebního úřadu ze dne 27. 11. 2024 je v rozporu s vydaným souhlasem se změnou v užívání stavby. Nelze učinit závěr o tom, že užívaná místnost nesplňuje požadavky na trvalé bydlení, neboť nemůže být vydán souhlas k žádnému prostoru, pokud by nebyla možnost užívat hygienické zázemí. Dále žalobce uvedl, že z posledně citovaného sdělení plyne, že stavební úřad vycházel z vyhlášky č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška č. 146/2024 Sb.), která je účinná až od 1. 7. 2024, tj. více jak 3 roky po vydaném souhlasu; nelze tak dle jeho názoru podle ní posuzovat a hodnotit stavbu. Žalobce odkázal na zápis vymezení jednotek v katastru nemovitostí, podle čehož má být jednoznačné, že žalobce je oprávněn užívat koupelnu a záchodovou mísu a nelze tak dospět k závěru, že užívaná místnost nemá hygienické zázemí. Žalobce trvá na tom, že místnost 1.09 slouží výhradně jemu, tj. že je spjata pouze a jenom s místností 1.

2. Absence kolaudace dle žalobce rovněž nehraje žádnou roli. Užívaná místnost navíc dle něj splňuje podmínku uzavření bytu, je ohraničena podlahou, stropem, stěnami a výplněmi stavebních otvorů.

IV. Obsah správního spisu

11. Žalobce podal dne 27. 6. 2024 žádost o příspěvek na bydlení od 1. 4. 2024 k užívanému prostoru v objektu č. e. X. K tomu doložil doklad o výši čtvrtletního příjmu, o výši nákladů na bydlení a nájemní smlouvu ze dne 29. 11. 2021 na vymezený prostor v předmětném objektu pro účel trvalého bydlení spolu s dodatkem ke smlouvě ze dne 31. 12. 2023. Z nájemní smlouvy plyne, že žalobce je oprávněn užívat samostatnou vyhrazenou místnost o rozloze 46 m2 a související prostory (zejména společnou kuchyň a sociální zařízení). Nedílnou součástí nájemní smlouvy byl souhlas se změnou užívání stavby ze dne 10. 5. 2021, dle kterého se původní účel užívání (klubovna) místnosti číslo 1.02 (pozn. soudu – užívaný prostor) mění na „místnost pro bydlení“. K nájemní smlouvě byl přiložen souhlas se změnou v užívání stavby ze dne 10. 5. 2021.

12. Součástí spisu je výpis z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný ke dni 3. 7. 2024, ze kterého plyne, že užívaná místnost (č. X) je zapsána jako byt.

13. Úřad práce se dne 10. 7. 2024 obrátil na stavební úřad se žádostí o součinnost ve věci ověření skutečností rozhodných pro nárok na příspěvek na bydlení a usnesením přerušil správní řízení. Stavební úřad následně zahájil kontrolní řízení a nařídil místní šetření na 6. 8. 2024. Předmětného šetření se zúčastnili zaměstnanci úřadu práce a stavebního úřadu.

14. Ze záznamu z místního šetření úřadu práce ze dne 6. 8. 2024 plyne, že užívaná místnost se nachází v objektu občanské vybavenosti. Jedná se o místnost k bydlení o rozloze 46 m2. V místnosti není žádná voda, pitná voda je dostupná v kuchyni, WC a koupelně. Samostatný sprchový kout a WC se nachází v jiné části objektu. Topení je zajištěno krbovými kamny a přímotopy. Místnost je uzamykatelná, se 3 okny.

15. Stavební úřad ve sdělení ze dne 19. 9. 2024 konstatoval, že v objektu č. e. X se nachází „místnost pro bydlení, která však nesplňuje požadavky na trvalé bydlení ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře a § 33a odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších přepisů, kvůli chybějícímu hygienickému zázemí spjatému přímo s touto místností.“ Současně ze sdělení plyne, že se v předmětném objektu nenachází žádná zkolaudovaná bytová jednotka.

16. Úřad práce následně rozhodl o pokračování ve správním řízení a vyrozuměl žalobce o tom, že byly shromážděny podklady pro rozhodnutí ve věci a poučil o možnosti žalobce se k nim vyjádřit.

17. Součástí spisu je protokol o ústním jednání ze dne 22. 10. 2024, ze kterého plyne, že žalobce doložil své vyjádření, dále novou nájemní smlouvu ze dne 31. 3. 2024 platnou ke dni 1. 4. 2024 (nahrazující dříve nesprávně předloženou nájemní smlouvu z roku 2021), protokol stavebního úřadu sepsaný při místním šetření ze dne 6. 8. 2024, informaci KHS k žádosti o součinnost ze dne 5. 9. 2024, záznam o místním šetření KHS ze dne 14. 10. 2024 a dopis společnosti FourPlusAgency s. r. o. (ve které žalobce vystupuje jako jednatel) ze dne 26. 9. 2024.

18. Z nové nájemní smlouvy plyne, že k místnosti pro bydlení patří příslušenství, a to sociální zařízení v místnosti č. 1.09 (hygienické zázemí čítající toaletu, 2x umyvadlo a sprchový kout). Toto sociální zařízení je dle smlouvy výhradně určeno uživateli místnosti pro bydlení a je její výhradní součástí; není tedy součástí potravinářského provozu.

19. Z protokolu o místním šetření stavebního úřadu ze dne 6. 8. 2024 plyne, že byla provedena kontrola místností 1.08 (chodba) a 1.09 (hygienické zázemí), které dle slov kontrolovaného přísluší k užívané místnosti 1.

2. Možnost užívat hygienické zázemí je na základě prohlášení vlastníka o rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám, které je uloženo v katastru nemovitostí. Hygienické zázemí obsahuje sprchový kout a samostatné WC. Kontrolované prostory jsou v souladu s ověřenou dokumentací – souhlasem se změnou užívaní.

20. Žalobce doložil do spisu následující podklad, z něhož plyne, že stavební úřad požádal KHS o součinnost, zda je možné, aby užívaná místnost měla společné hygienické zázemí se stávající provozovnou stravovacích služeb. Ze zprávy KHS ze dne 5. 9. 2024 se podává, že je pro potravinářský provoz nutný dostatečný počet záchodů dle nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin. Pracoviště stravovacího zařízení musí mít šatnu, umyvárnu, WC s předsíní a umyvadlem s tekoucí teplou vodou. KHS konstatovala, že místnosti 1.08 a 1.09 by měly být využívány personálem provozovny stravovacích služeb. Z dopisu společnosti FourPlusAgency s. r. o. ze dne 26. 9. 2024 plyne, že společnost požaduje od KHS provedení místního šetření.

21. Ze záznamu o místním šetření provedeným KHS ze dne 14. 10. 2024 plyne, že stravovací zařízení je tvořeno odbytovým prostorem s barem se 3 stoly k sezení, z odbytového prostoru vede po levé straně chodba k sociálnímu zázemí pro personál i zákazníky: WC ženy (1 x WC ženy, 1 x WC s označením „personál“) + předsíň s umyvadlem na ruce, WC muži (1 x WC muži, 1 X WC s označením „personál“, 2 x pisoár, 1 x předsíň s umyvadlem na ruce). Naproti sociálnímu zařízení se nachází užívaná místnost. Z odbytové místnosti je vstup do privátní chodby (možnost přístupu i z venku), kde je v jedné místnosti umístěna sprcha s umyvadlem a ve druhé místnosti umístěno WC s umyvadlem na ruce. Tento prostor je uzamykatelný. Z protokolu dále plyne, že dle sdělení náleží uvedené prostory k užívané místnosti a využívají jej jednatelé společnosti. Z protokolu dále plyne, že potravinářský provoz svým uspořádáním a vybavením splňuje hygienické požadavky dle Evropského nařízení (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin.

22. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 23. 10. 2024 nebyl žalobci přiznán příspěvek na bydlení, neboť užívaná místnost nesplňuje požadavky dle zákona o státní sociální podpoře. Úřad práce uvedl, že vycházel ze sdělení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, které je i v souladu s místním šetřením předmětné nemovitosti. Úřad práce uvedl, že hygienické zázemí se nachází mimo užívanou privátní místnost a je k němu přístup pouze přes chodbu a veřejný prostor pro návštěvníky rekreačního zařízení nebo z venku. Užívaná místnost rovněž nemá žádný prostor pro vaření a přípravu jídla, v místnosti není žádné nádobí ani žádné jiné běžné vybavení. Z doložených dokladů žalobcem neplyne, že by se v objektu nacházel byt, ale pouze to, že potravinářský provoz splňuje hygienické požadavky.

23. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, k němuž přiložil informaci KHS ze dne 30. 10. 2024, z níž plyne, že v době místního šetření byl v provozovně zajištěn dostatečný počet záchodů pro hosty a byly vyčleněny záchody pro personál; proto nebylo nutné, aby místnosti č. 1.08 a 1.09 byly využívány jako personální sprcha a WC pro tuto provozovnu stravovacích služeb. Žalovaný rozhodl tak, že odvolání zamítl.

24. Správní spis obsahuje další sdělení stavebního úřadu ze dne 27. 11. 2024, ze kterého plyne, že původní sdělení ze dne 19. 9. 2024 je stále i přes aktualizovanou zprávu KHS ze dne 30. 10. 2024 platné, neboť užívaná místnost nesplňuje požadavky na trvalé bydlení, konkrétně požadavek na existenci toalety a koupelny určené právě pro byt a také na stavební uzavření bytu (odkazuje se na § 49 odst. 1 a přílohu č. 3 vyhlášky č. 146/2024 Sb.).

V. Listiny předložené v řízení před soudem

25. Oproti listinám doloženým už ve správním řízení žalobce nově u soudu doložil následující listiny, které nejsou obsahem správního spisu:

26. Žalobce doložil protokol stavebního úřadu o kontrole dne 19. 9. 2024, ze kterého plyne, že je možné místnost č. 1.09 užívat na základ prohlášení vlastníka nemovitosti. Stavební úřad došel k závěru, že užívaná místnost nesplňuje požadavky kladené zákonem o státní sociální podpoře, neboť jako byt nemá samo o sobě hygienické zázemí, které by mohl obyvatel při trvalém bydlení bez dalšího užívat. Užívaná místnost nesplňuje požadavky na trvalé bydlení, neboť ty zahrnují požadavek na existenci toalety a koupelny určené právě pro byt a také požadavek na stavební uzavření bytu. V protokolu se odkazuje na § 49 odst. 1 a přílohu č. 3 vyhlášky č. 146/2024 Sb.

27. Žalobce dále doložil sdělení stavebního úřadu ze dne 25. 4. 2024, ze kterého plyne, že místnost pro bydlení splňovala podmínky obytné místnosti dle vyhlášky č. 268/2009 Sb., proto byl vydán souhlas se změnou užívání stavby; ovšem nikoliv pro změnu na byt (bytovou jednotku).

28. Žalobce předložil i závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje ze dne 8. 9. 2020, sdělení odboru životního prostředí ze dne 3. 9. 2020, sdělení stavebního úřadu ze dne 3. 6. 2020, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2023, čj. 19 Co 554/2023–56, žádost o součinnost stavebního úřadu ze dne 30. 8. 2024. K těmto listinám krajský soud předesílá, že je nepovažoval za pro věc rozhodné, a proto se jimi nezabýval.

29. Součástí žaloby bylo i schéma půdorysu 1. NP předmětné nemovitosti, ve které se nachází užívaná místnost.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

31. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť byl důvod pro takový postup podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

32. Žaloba je důvodná.

33. Předně je třeba připomenout, že požadavek řádného odůvodnění správního rozhodnutí představuje základní podmínku jeho přezkoumatelnosti. Z odůvodnění musí být zřejmé, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jak tyto podklady hodnotil a jak se vypořádal s podstatnými námitkami účastníka řízení. Odvolací správní orgán je povinen vypořádat všechny odvolací námitky, které směřují proti nosným důvodům prvostupňového rozhodnutí. Pokud tak neučiní, zatěžuje své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014, čj. 9 Afs 82/2013–27, podle něhož je odvolací orgán povinen zabývat se všemi důvody, které odvolatel namítal, a pokud některý z nich opomene přezkoumat, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005–44, zdůrazňuje, že z odůvodnění musí být patrno, proč správní orgán nepovažoval právní argumentaci účastníka za důvodnou a v čem konkrétně spočívá její nesprávnost.

34. V projednávané věci krajský soud shledal, že žalovaný se s podstatnou částí odvolacích námitek žalobce nevypořádal přezkoumatelným způsobem.

35. Žalobce ve správním řízení nevznesl jen obecný nesouhlas s prvostupňovým rozhodnutím úřadu práce o nepřiznání příspěvku na bydlení, nýbrž předložil konkrétní skutkovou a právní argumentaci. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce v rámci svého vyjádření k podkladům rozhodnutí předložil mimo jiné novou smlouvu o pronájmu prostor k bydlení, protokol z místního šetření, informace KHS ze dne 5. 9. 2024, záznam z místního šetření KHS ze dne 14. 10. 2024, vyjádření jednatele spol. FourPlus Agency s. r. o. (vlastníka objektu). K odvolání žalobce přiložil sdělení KHS zaslané stavebnímu úřadu ze dne 30. 10. 2024. Již z toho plyne, že žalobce uplatnil vůči správním orgánům konkrétní námitky proti závěru o absenci hygienického zázemí spjatého s obytnou místností a proti použitelnosti podkladů stavebního úřadu. Žalovaný byl proto povinen se s těmito námitkami v odvolacím řízení věcně a přezkoumatelně vypořádat.

36. Především žalobce namítal, že závěr o chybějícím hygienickém zázemí spjatém přímo s místností pro bydlení neodpovídá novějším stanoviskům KHS. Podle jeho tvrzení původní podklad ze dne 5. 9. 2024, z něhož stavební úřad vycházel, neodpovídal skutečnému stavu, zatímco pozdější místní šetření KHS a navazující aktualizovaná zpráva z října 2024 měla postavit najisto, že hygienické zázemí pro personál stravovacího provozu se nachází jinde a že předmětné zázemí nelze bez dalšího považovat za součást tohoto provozu. Tato argumentace přímo mířila proti stěžejnímu skutkovému závěru zjištěnému správními orgány o tom, že dávku nelze přiznat z důvodu chybějícího hygienického zázemí spjatému přímo s místností pro bydlení. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, jak žalobcem přednesenou argumentaci podloženou podklady hodnotil, zda ji pokládal za relevantní či nerelevantní a proč, zda mohla podle jeho názoru korigovat dřívější závěry a podklady a proč i přes žalobcovu argumentaci setrval na závěru o absenci hygienického zázemí spjatého s místností pro bydlení. Žalovaný se pouze odkázal na vyjádření stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, a dokonce i ze dne 25. 2. 2022 a 14. 3. 2022 (z předchozích řízení), které ovšem ani nejsou součástí správního spisu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze stroze uvedl, že záznam z místního šetření KHS ze dne 14. 10. 2024 na posouzení věci nic nemění a že námitky žalobce neobsahují žádné nové skutečnosti mající na předmětný nárok vliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak není patrné, zda se žalovaný s novějšími podklady KHS vůbec seznámil a jaký smysl jim přikládal a zda vůbec vzal v patrnost novou nájemní smlouvu.

37. Bez významu totiž v této souvislosti není ani žalobcem ve správním řízení předložené smluvní ujednání o nájmu ze dne 31. 3. 2024, podle něhož je uživatel bytu od 1. 4. 2024 oprávněn užívat předmětné WC a koupelnu výhradně pro sebe. Krajský soud považuje za podstatné zdůraznit, že toto ujednání nemusí samo o sobě bez dalšího určovat stavebně technický charakter posuzovaného prostoru. To však neznamená, že pro věc není relevantní. Správní orgány založily zamítavé rozhodnutí právě na závěru o chybějícím hygienickém zázemí spjatém s místností pro bydlení. Za této situace nemohly bez náležitého odůvodnění pominout listinný podklad, jímž žalobce dokládal, že určité hygienické zázemí je mu smluvně vyhrazeno k výlučnému užívání. Úřad práce pouze uvedl, že mu byla předložena nájemní smlouva ze dne 31. 3. 2024 platná od 1. 4. 2024, ovšem jejím obsahem se vůbec nezabýval. Žalovaný existenci aktualizované nájemní smlouvy a její obsah dokonce pominul zcela, neboť v napadeném rozhodnutí se zmiňuje pouze o smlouvě nájemní z roku 2021 a jejím dodatku ze dne 31. 12. 2023. Přitom nová nájemní smlouva přináší změnu skutkových okolností dané věci spočívající v tom, že si žalobce smluvně s pronajímatelem ošetřil výlučné užívání hygienického zázemí. To, že dané obligační ujednání je reálně možné, pak žalobce dokládá stanovisky KHS, z nichž plyne, že předmětné hygienické zázemí v místnosti 1.09 nemusí být určeno pro personál potravinářského provozu, neboť ti mají dostatečnou kapacitu hygienického zázemí zajištěnu na jiném místě v objektu. I v tomto směru tedy napadené rozhodnutí postrádá řádné důvody. Navíc žalovaným citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 60 Ad 18/2023 je již minimálně skutkově nepřípadný, neboť citovaný právní názor byl postaven na předchozí nájemní smlouvě, z níž plynulo, že šlo o sdílené sociální zázemí. Tato premisa se zdá nyní vyvrácená obsahem aktualizované nájemní smlouvy, která žalobci zaručuje výlučné užívání předmětného hygienického zázemí.

38. Žalobce dále namítal rozpornost a nezákonnost podkladů stavebního úřadu. Poukazoval na to, že stavební úřad vydal dne 10. 5. 2021 souhlas se změnou v užívání části stavby na místnost pro bydlení, že později vydal vyjádření ze dne 25. 4. 2024, z něhož mělo vyplývat, že podmínky příslušné stavební vyhlášky jsou splněny, a že teprve následná sdělení tohoto úřadu opět setrvala na opačném závěru. Tato námitka zjevně nebyla okrajová. Směřovala totiž přímo proti použitelnosti podkladu, na němž správní orgány vystavěly svůj závěr o nesplnění podmínek § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

39. Napadené rozhodnutí však neobsahuje žádnou srozumitelnou úvahu o tom, proč žalovaný přikládá rozhodující význam právě sdělením stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, resp. ze dne 25. 2. 2022 a 14. 3. 2022 (které nejsou součástí předložené spisové dokumentace), jak posuzuje jejich vztah k dřívějšímu souhlasu se změnou v užívání stavby ze dne 10. 5. 2021 a především k závěrům místního šetření KHS ze dne 14. 10. 2024 a revizní zprávy KHS ze dne 30. 10. 2024. Žalovaný tak ve skutečnosti převzal závěry stavebního úřadu, aniž by se přezkoumatelně vypořádal s námitkami žalobce směřujícími proti jejich zákonnosti a vypovídací hodnotě.

40. Krajský soud dodává, že i v situaci, kdy rozhodující správní orgán vychází z odborného či podkladového stanoviska jiného správního orgánu, nese odpovědnost za to, že odvolací námitky proti takovému podkladu budou řádně posouzeny a vypořádány. Nelze se omezit na pouhý odkaz na existenci podkladového stanoviska či sdělení (zde sdělení stavebního úřadu, které bylo navíc vystavěno právě na v minulosti vyžádaném stanovisku KHS ze dne 5. 9. 2024, jehož obsah žalobce rozporuje, neboť bylo podáno bez místního šetření a jeho závěry byly překonány pozdějšími stanovisky KHS ze dne 14. 10. 2024 a 30. 10. 2024). V obecné rovině lze v této souvislosti odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2021, čj. 5 As 168/2018–107, publ. pod č. 4201/2021 Sb. NSS, podle něhož musí být námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska přezkoumatelně vypořádány, a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, čj. 55 A 34/2019–91, publ. pod č. 4142/2021 Sb. NSS, který zdůrazňuje povinnost přezkumu závazného stanoviska v odvolacím řízení, pokud proti němu směřuje odvolací námitka. Ačkoli v nynější věci nejde o závazné stanovisko, tento princip se přiměřeně uplatní i zde – správní orgán nemůže bez vlastní přezkoumatelné úvahy přebrat bez dalšího podkladový závěr jiného orgánu, proti němuž účastník konkrétně brojí.

41. Krajský soud tak zhodnotil, že žalovaný se nevypořádal s podstatnou částí odvolacích námitek žalobce. Nevyložil, proč nepřisvědčil argumentaci opřené o nová stanoviska KHS (ze dne 14. 10. 2024 a 30. 10. 2024), nevyjádřil se k významu nového smluvního ujednání o výlučném užívání hygienického zázemí a k tomu, zda má tato skutková změna okolností vliv na hodnocení stavebně technických požadavků na trvalé bydlení. To vše v situaci, kdy vyjádření stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024 o nesplnění stavebně technických požadavků na trvalé bydlení stojí na závěru o chybějícím hygienickém zázemí spjatém přímo s místností určenou pro bydlení. Je nutno vysvětlit, zda ona „spjatost“ vyplývá z nutnosti stavebně technického propojení, či postačí „spjatost“ a výlučné užívání hygienického zázemí ošetřené smluvně (a to i v situaci, kdy je hygienické zázemí přístupné přes společně užívané prostory potravinářského provozu). Uvedené závěry bude nutné konfrontovat s požadavky stavebně technických předpisů, a to i ohledně toho, jakou právní úpravu užít. Jak vyplývá z podkladů stavebního úřadu, ten vycházel již z požadavků aktuální vyhlášky č. 146/2024 Sb. (viz protokol ze dne 19. 9. 2024 a sdělení ze dne 27. 11. 2024), zatímco žalovaný se změnou rozhodné právní úpravy nezabýval, a dokonce citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, která vycházela z již neplatného § 9 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb. (z neplatné vyhlášky vychází i úvahy žalovaným citovaného rozsudku krajského soudu sp. zn. 60 Ad 18/2023). Žalobce se oproti stavebnímu úřadu domnívá, že má být aplikovaná vyhláška č. 268/2009 Sb. Tuto otázku bude nezbytné v dalším řízení vyjasnit.

42. Žalovaný nevypořádal ani námitky směřující proti zákonnosti, rozpornosti a použitelnosti podkladů stavebního úřadu. Za této situace nelze soudně přezkoumat, z jakých konkrétních skutkových a právních úvah žalovaný při zamítnutí odvolání vycházel a proč odvolací argumentaci žalobce nepřisvědčil. Takovou vadu nemůže soud nahrazovat vlastními úvahami, ani ji nelze zhojit vyjádřením žalovaného v soudním řízení, k čemuž ostatně vyjádření žalovaného ani nesměřovalo.

43. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě odkázal na poslední sdělení stavebního úřadu ze dne 27. 11. 2024, které k vyjádření přiložil a které je dokonce součástí správního spisu. Krajský soud se nicméně domnívá, že z něj žalovaný při rozhodování o odvolání nevycházel, neboť se o něm v napadeném rozhodnutí ze dne 4. 12. 2024 vůbec nezmiňuje. Krajský soud se tudíž jeho obsahem nebude zabývat a ponechává na žalovaném, aby se s ním taktéž v dalším řízení vyrovnal. Nelze ovšem přehlédnout, že sdělení vychází z vyhlášky č. 164/2024 Sb. Krajský soud jen okrajově podotýká, že stavební úřad ve stanovisku ze dne 27. 11. 2024 trvá na svém stanovisku ze dne 19. 9. 2024 a konstatuje, že i přes vyjádření KHS „stále daná místnost nesplňuje požadavky na trvalé bydlení, neboť ty zahrnují i požadavek na existenci toalety a koupelny určené právě pro byt a také na stavební uzavření bytu.“ Žalovaný se bude muset s uvedeným sdělením vyrovnat ohledně toho, co v daném kontextu znamená, že určení toalety a koupelny výlučně pro místnost k bydlení bylo ošetřeno smluvně a fakticky bylo zjištěno i místním šetřením KHS, která konstatovala, že uvedené prostory jsou označeny nápisy „PRIVÁT“. Dále se žalovaný bude muset vyrovnat s tím, co přesně znamená pojem stavební uzavření bytu a zda žalobcem užívaná obytná místnost spolu s výlučně určeným hygienickým zázemím pro jeho potřebu naplňuje tento pojem či nikoliv (za předpokladu, že měla být užita vyhláška č. 164/2024 Sb.).

44. Krajský soud tak uzavírá, že žalovaný zcela pominul skutkové a právní odlišnosti této kauzy od kauz žalobce dříve řešených a v tomto směru se spolehl na zopakování svých dřívějších argumentů vyjádřených v předchozích rozhodnutích za předcházející období. Žalovaný tak rezignoval na svou povinnost individuálně posoudit podané odvolání na půdorysu aktuálního skutkového a právního stavu a v tomto směru taktéž absolutně pominul svou povinnost vypořádat odvolací námitky a předložený důkazní materiál. Napadené rozhodnutí tak nemůže v soudním přezkumu obstát pro jeho nepřezkoumatelnost.

VII. Závěr a náklady řízení

45. Pro shora uvedené vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Napříště bude povinen shora specifikované odvolací námitky žalobce přezkoumatelným způsobem vypořádat.

46. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Procesně úspěšným účastníkem byl v projednávané věci žalobce, který požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Jak plyne ze soudního spisu, žalobcovy náklady tvoří poštovné spojené s podáním žaloby a repliky celkem ve výši 169 Kč; jiné náklady žalobce ze soudního spisu neplynou a žalobce jiné náklady nevyčíslil. Krajský soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení uvedenou částku do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce IV. Obsah správního spisu V. Listiny předložené v řízení před soudem VI. Právní hodnocení krajského soudu VII. Závěr a náklady řízení