60 Ad 4/2025– 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: D. S., narozená dne X bytem X zastoupené advokátkou JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., sídlem Vodní 231/5, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. SZ/MPSV–2024/222205–913, čj. MPSV–2025/50545–913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. SZ/MPSV–2024/222205–913, čj. MPSV–2025/50545–913, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky oznámením ze dne 23. 4. 2024 zahájil s žalobkyní řízení o opětovném posouzení nároku na příspěvek na péči a jeho výše z důvodu končící platnosti dřívějšího lékařského posouzení (v roce 2021 byla žalobkyni z důvodu onemocnění amputována levá dolní končetina ve stehně).

2. Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. UP/855/2022/SS, čj. 56405/2024/CBU, úřad práce snížil žalobkyni příspěvek na péči z 14 800 Kč na 4 900 Kč od září roku 2024. Vycházel přitom ze záznamu o sociálním šetření ze dne 17. 5. 2024 a posudku Institutu posuzování zdravotního stavu ze dne 1. 8. 2024. Úřad práce uzavřel, že žalobkyně nezvládá šest základních životních potřeb dle § 9 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (mobilita, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost). To odpovídá II. stupni, resp. středně těžké závislosti dle § 8 odst. 2 téhož zákona.

3. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí úřadu práce tak, že žalobkyni snížil příspěvek na péči na 880 Kč od září roku 2024. Žalovaný vycházel z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 1. 2025, dle něhož žalobkyně nezvládá pouze čtyři základní životní potřeby (mobilita, tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o domácnost). To odpovídá I. stupni (lehké) závislosti.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 22. 4. 2025 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalovaný dle žalobkyně nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Posudková komise vycházela z neúplných a rozporných podkladů a neprovedla její osobní vyšetření, ačkoliv sociální šetření prokazovalo, že nezvládá výkon fyziologické potřeby ani péči o zdraví bez pomoci. Žalovaný podle ní hodnotil zvládání životních potřeb pouze formálně „od stolu“. Posudek označuje za nepřesvědčivý, zejména pokud jde o hodnocení stravování, výkonu fyziologické potřeby a péče o zdraví.

6. Ve vztahu ke stravování žalobkyně uvedla, že není schopna přenést jídlo z kuchyně ke stolu. Žalobkyně v tomto smyslu potřebuje mimořádnou péči, jelikož tuto činnost nezvládá přijatelným standardem dle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“). Tvrdí–li žalovaný ve shodě s posudkem posudkové komise, že žalobkyně může jídlo posouvat nebo převážet na invalidním vozíku, pak se nejedná o způsob běžný a obvyklý. To platí také o konzumaci jídla na kuchyňské lince, popř. z plastových uzavíratelných krabiček převážených invalidním vozíkem. Posudková komise své závěry opírá o metodiku lékařské posudkové služby, která však nemá povahu právního předpisu.

7. Pokud jde o výkon fyziologické potřeby, žalobkyně potřebuje pomoc pečující osoby při usazení a zvednutí z WC. Z posudku posudkové komise na jednu stranu vyplývá, že žalobkyně nezvládá tělesnou hygienu, ale měla by zvládat sama výkon fyziologické potřeby. Přitom oba typy činností jsou pro člověka s amputovanou dolní končetinou stejně náročné co do míry potřebnosti pomoci pečující osoby.

8. V případě potřeby péče o zdraví žalobkyně potřebuje pomoc pečující osoby při přípravě, dávkování a kontrole užívání medikace. Ze zdravotnické dokumentace praktického lékaře žalobkyně bylo totiž zjištěno, že stran užívání medikace jsou známky „non compliance“, tedy neužívání předepsaných léků.

9. Žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž má být osobní vyšetření pravidlem, zejména pokud existují rozpory mezi sociálním šetřením a posudkovým hodnocením (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011–44, a ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 50/2013–32). Žalobkyně proto považuje posudek za neúplný a nepřesvědčivý a rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

10. Žalovaný dle žalobkyně také porušil zásadu zákazu reformationis in peius (zákaz změny v neprospěch odvolatele). Žalobkyně se odvolala proti rozhodnutí, kterým jí byl příspěvek snížen na 4 900 Kč, avšak žalovaný následně příspěvek snížil ještě výrazněji na 880 Kč.

11. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí by bylo možné dovodit, že se zdravotní stav žalobkyně v průběh správního řízení zlepšil, což však z posudku posudkové komise ani z jiné listiny ve spise nevyplývá. Zdravotní stav žalobkyně se totiž v mezidobí nijak nezlepšil – amputovaná levá dolní končetina pod stehnem jí nedorostla. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že závěr č. 66 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu, na který žalovaný odkázal, není právním předpisem a nelze jím nahrazovat zákonné podmínky pro prolomení zásady zákazu změny k horšímu.

12. Postup žalovaného by byl možný jen tehdy, pokud by prvoinstanční rozhodnutí bylo v jednoznačném a příkrém rozporu s právními předpisy, což z posudku ani ze spisu nevyplývá. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, čj. 2 Afs 67/2013–53.

13. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul průběh správního řízení a dále uvedl, že z dostupných podkladů nevyplývají skutečnosti, které by odůvodnily uznání žalobkyní namítaných základních životních potřeb jako nezvládaných. Posudková komise posuzovala zdravotní stav žalobkyně ve vztahu k datu 1. 6. 2024, tedy ke stejnému rozhodnému dni jako Institut posuzování zdravotního stavu, avšak tento posudek vyhodnotila jako rozporný s právními předpisy a aplikovala zákonná kritéria nově a správně.

15. K základní životní potřebě stravování žalovaný uvádí, že lékařská dokumentace ani sociální šetření nedokládají poruchy senzorických, psychických či motorických funkcí s rozhodným dopadem na tuto potřebu. Podle posudkové komise nepostačuje k uznání nezvládání stravování skutečnost, že žalobkyně není schopna samostatně přenést jídlo; komise považuje za dostatečný i pouhý posun jídla po podložce. Připomíná, že důvodem k uznání nezvládání je pouze těžká dysfunkce nebo anatomická ztráta horních končetin, nevidomost obou očí či těžká duševní porucha spojená se sociální dezintegrací, což u žalobkyně není prokázáno. Žalovaný vysvětluje, že posouzení se provádí s využitím běžně dostupných facilitujících prostředků, které mohou kompenzovat znevýhodnění (např. uzavíratelné nádoby, podnos, servírovací vozík). Zvládání základní životní potřeby se hodnotí v přijatelném standardu, který neznamená ideální stav, ale běžný a obvyklý způsob zvládání bez každodenní pomoci jiné osoby. K tomu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, čj. 10 Ads 190/2014–28.

16. Ve vztahu k základní životní potřebě výkonu fyziologické potřeby žalovaný akcentuje, že sociální šetření pouze uvádí pomoc pečující osoby při usedání a vstávání z WC. Podle posudkové komise ztráta jedné dolní končetiny sama o sobě neodůvodňuje neschopnost výkonu této potřeby, zejména při možnosti využití madel a obdobných pomůcek. Žalovaný dodává, že u osob používajících invalidní vozík je rozhodující funkce horních končetin umožňující přesun na WC a zpět; u žalobkyně nejsou zaznamenány potíže, které by takový přesun znemožňovaly.

17. K základní životní potřebě péče o zdraví žalovaný uvádí, že posudková komise identifikovala známky non compliance při užívání medikace, avšak tato skutečnost nevychází z těžké funkční poruchy, která by žalobkyni bránila v dodržování léčebného režimu. Nebyla prokázána těžká psychická porucha, těžká dysfunkce jemné motoriky ani těžké zrakové postižení. Z lékařské dokumentace ani z posledních doložených nálezů nevyplývá porucha, která by odůvodnila neschopnost manipulace s léky či nasazení protézy. Podle žalovaného se hodnotí pouze funkční dopad zdravotního stavu a nepřihlíží se k pomoci, která nemá příčinnou souvislost s poruchou funkčních schopností. K námitce absence osobního vyšetření žalobkyně před posudkovou komisí žalovaný uvádí, že posudková komise vyhodnotila odbornou dokumentaci jako plně postačující a osobní účast žalobkyně považovala za neúčelnou podle § 16a odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011–44, ze dne 15. 5. 2013, čj. 3 Ads 91/2012–19, a ze dne 5. 2. 2016, čj. 2 Ads 209/2015–76, z nichž vyplývá, že osobní vyšetření posuzované osoby není obligatorní, pokud posudkové orgány disponují dostatečnými podklady. Žalovaný rovněž připomíná, že úkolem posudkových komisí není primárně vyšetřovat, ale hodnotit podklady klinických lékařů.

18. Žalovaný dále vysvětluje, že sociální šetření nemá povahu odborného posouzení zdravotního stavu a sociální pracovník není způsobilý rozhodnout, zda posuzovaná osoba jednotlivé životní potřeby zvládá. Toto šetření pouze popisuje způsob jejich zajišťování a je založeno i na subjektivních pocitech žalobkyně či její pečující osoby. Pro uznání nezvládání životní potřeby však musí existovat medicínský korelát v doložené dokumentaci, nikoli pouze tvrzení žalobkyně či pečující osoby.

19. K použití metodických pokynů posudková komise podle žalovaného postupovala v souladu s ustálenou správní praxí. Žalovaný k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ads 104/2012–40, č. 2982/2014 Sb. NSS, podle něhož mohou být metodické pokyny za určitých podmínek pramenem uznávané správní praxe, pokud nejsou v rozporu se zákonem.

20. K námitce porušení zásady zákazu změny rozhodnutí k horšímu žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2023, čj. 60 Ad 10/2022–27. Ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu se neuplatní, pokud je prvostupňové rozhodnutí v rozporu se zákonem a právní úprava připouští pouze jediný možný výsledek. Zároveň zdůrazňuje, že odvolací orgán může napravit vady prvostupňového rozhodnutí změnou rozhodnutí, nikoli pouze jeho zrušením, což odpovídá rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, čj. 6 As 286/2018–34, č. 3837/2019 Sb. NSS.

21. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

23. Žaloba je důvodná. IV.A K námitce porušení zákazu změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele 24. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou porušení zákazu změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele (žalobkyně). Této námitce nepřisvědčil.

25. Dle § 90 odst. 3 správního řádu „[o]dvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem“ (důraz doplněn).

26. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek čj. 60 Ad 10/2022–27, v němž zdejší soud uvedl, „že § 90 odst. 3 správního řádu se neuplatní, je–li napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy. Pokud žalovaný na základě výsledku posouzení posudkové komise dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neobstojí, přičemž se z povahy shledaného pochybení nejednalo o pouhou aplikační nepřesnost, nýbrž o jednoznačný rozpor s ustanovením zákona (§ 8 zákona o sociálních službách nepřipouští pro stanovení výše příspěvku na péči jakoukoli pochybnost, neboť se jednoznačně odvíjí od počtu nezvládnutých základních životních potřeb), pak se o porušení zákazu obsaženého v § 90 odst. 3 správního řádu nejedná. Tento zákaz se obecně uplatní vždy tam, kde má správní orgán prostor pro uvážení, a nikoli v případech, kdy právní úprava připouští na základě zjištěného skutkového stavu toliko jediný možný výsledek, jak tomu bylo v posuzované věci.“ Krajský soud neshledal důvod se od tohoto závěru jakkoli v nynější věci odchýlit. Ostatně kasační stížnost proti citovanému rozsudku odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 4. 2023, čj. 2 Ads 54/2023–19, pro nepřijatelnost.

27. Samotný procesní postup žalovaného, jehož výsledek je pro žalobkyni méně příznivý než rozhodnutí úřadu práce, tedy ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí vést nemůže. IV.B K námitkám nedostatečně zjištěného skutkového stavu 28. Krajský soud se dále zabýval námitkami nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Tyto námitky jsou zčásti důvodné.

29. Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.

30. Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách „[o]soba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.“ 31. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách).

32. Dle § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách dále „[p]ři hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 33. Dle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách „[p]ro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.“ 34. Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách „[p]ři posuzování stupně závislosti osoby vychází Institut posuzování zdravotního stavu ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.“ Ze stejných podkladů při posuzování vychází i posudková komise.

35. Dle § 1 odst. 4 věty první vyhlášky č. 505/2006 Sb. platí, že „[z]a neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu.“ 36. Dle § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. dále platí, že „[p]okud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 37. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně nezvládá základní životní potřeby mobility, tělesné hygieny, osobní aktivity a péče o domácnost. Mezi účastníky však přetrvává spor o to, zda žalobkyně (ne)zvládá také základní životní potřeby stravování, výkon fyziologické potřeby a péče o zdraví. IV.B.1 Stravování 38. V případě stravování žalobkyně namítá, že tuto základní životní potřebu nezvládá v přijatelném standardu. Tato námitka není důvodná.

39. Žalobkyně směřuje svou námitku ke schopnosti „přemístit nápoj a stravu na místo konzumace“, což je jedna z aktivit vymezených v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Posouzení zbylých aktivit (vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu) naopak nezpochybňuje.

40. Posudková komise v této souvislosti uvedla, že „[d]ůvodem k uznání neschopnosti zvládat stravování je podle metodiky LPS [lékařské posudkové služby, pozn. soudu] těžká dysfunkce nebo anatomická ztráta horních končetin – ztráta úchopové schopnosti obou rukou, nevidomost obou očí a také těžké duševní poruchy spojené se sociální dezintegrací, nic z toho u posuzované přítomno není. Naservírování stravy (přemístění stravy a nápoje na místo konzumace) je možno realizovat nejen přenášením, ale i posouváním nebo např. převezením na invalidním vozíku – toto je dle metodiky LPS přiměřeným standardem. Samotný údaj o používání 2 FH [francouzských holí, pozn. soudu] nebo invalidního vozíku nepodmiňuje neschopnost naservírovat stravu. Příprava stravy – tedy vaření, je jednou z aktivit hodnocených u ZŽP [základní životní potřeby, pozn. soudu] péče o domácnost, kde je nezvládání uznáno.“ 41. Žalobkyně uvádí, že způsob přemístění stravy posouváním nebo převážením na invalidním vozíku (popřípadě konzumace jídla na kuchyňské lince nebo z plastových uzavíratelných krabiček převážených invalidním vozíkem) není běžný. S tímto hodnocením se krajský soud ztotožňuje, avšak to automaticky neznamená, že lze základní životní potřebu stravování považovat za nezvládanou.

42. Z aktuální judikatury lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2025, čj. 22 Ads 179/2025–46, dle něhož „[z]vládání základních životních potřeb zkoumá posudková komise v přijatelném standardu (tedy pouze v určitém základním rozsahu). Nezkoumá, jestli je posuzovaná osoba schopna tyto své potřeby obstarávat ve stejné míře jako v případě absence zdravotního postižení (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, čj. 1 Ads 86/2014–40, bod 15). Posouzení zvládání základních životních potřeb není ani intuitivní, nýbrž vyplývá z objektivizovaných kritérií (rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2015, čj. 4 Ads 167/2015–27, bod 31; ze dne 26. 6. 2019, čj. 8 Ads 331/2018–37, bod 13)“ (důraz doplněn).

43. Jelikož žalobkyně ponechává svou argumentaci pouze v obecné rovině, pak z ní nelze dovodit, že by v jejím konkrétním případě přemisťování nápojů a stravy na místo konzumace nebylo v uvedeném základním rozsahu možné. Pouze v odpovídající míře obecnosti k tomu krajský soud uvádí, že způsoby přemisťování nápojů a stravy, které zmiňuje posudková komise, jsou rozumně myslitelné a naplňují základní účel posuzované aktivity.

44. Krajský soud proto ani nepovažuje za vadu, pokud v tomto ohledu posudková komise odkázala na metodiku lékařské posudkové služby (posudková komise má zjevně na mysli instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016[*], neboť shora citovaná část posudkového závěru je takřka doslovnou citací této instrukce).

45. Žalovaný k tomu přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ads 104/2012–40, č. 2982/2014 Sb. NSS, dle něhož „metodické pokyny coby interní (v určitých případech též normativní) akty správních úřadů mohou být za předpokladu, že nejsou v rozporu se zákonem, pramenem uznávané správní praxe, která může poskytovat oporu pro rozhodování v jednotlivých případech a správní soudy mohou takovou ustálenou správní praxi využít při přezkumu správních aktů (viz k tomu zejména rozsudek ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 – 251, přístupný na www.nssoud.cz, publikováno pod č. Sb. NSS 1383/2007)“ (důraz doplněn). Z uvedeného je jednoznačně patrno, že metodické pokyny nestojí nad zákonem a nesmí být se zákonnou úpravou v rozporu. V opačném případě z nich jednoduše nelze v konkrétní věci vycházet. Žalobkyně však žádný konkrétní rozpor použité metodiky se zákonem nenamítá. IV.B.2 Péče o zdraví 46. V případě péče o zdraví staví žalobkyně svou žalobní argumentaci na tom, že ze zdravotnické dokumentace žalobkynina praktického lékaře plyne, že žalobkyně neužívá předepsané léky. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

47. Posudková komise skutečně uvedla, že „[z] dekurzu PL bylo při tom zjištěno, že stran užívání medikace jsou známky non compliance“. Neshledala však, že by spisová dokumentace dokládala jakoukoli „psychickou dysfunkci zdůvodňující neschopnost užívat pravidelně medikaci.“ Stejně tak není dle posudkové komise u žalobkyně doložena dysfunkce zdůvodňující neschopnost samostatně si nasadit protézu.

48. Nelze přehlédnout, že žalobkyně tyto závěry nijak nezpochybňuje. Žalobkyně vůbec netvrdí, že by vůbec existovala jakákoli příčinná souvislost mezi jejím zdravotním postižením a pozbytím schopnosti zvládat tuto základní životní potřebu v přijatelném standardu. Ani krajskému soudu přitom není zřejmé, jak by žalobkynino zdravotní postižení (anatomická ztráta dolní končetiny) mohlo ovlivnit žalobkyninu schopnost pravidelně užívat předepsané léky. IV.B.3 Výkon fyziologické potřeby 49. Krajský soud naopak přisvědčil námitce týkající se (ne)zvládání základní životní potřeby výkonu fyziologické potřeby.

50. Posudková komise v této souvislosti pouze stručně konstatovala, že „podle SŠ [sociálního šetření, pozn. soudu] jí PO [pečující osoba, pozn. soudu] pomáhá při použití WC s usazením a povstáním. Ztráta jedné dolní končetiny toto nezdůvodňuje, navíc lze využít pomůcky, jako jsou madla.“ 51. Takové odůvodnění považuje krajský soud za nedostatečné. Ostatně i dle instrukce č. 15/2016 „[k] neschopnosti zvládat ZŽP výkon fyziologické potřeby může dále dojít při anatomické nebo funkční ztrátě úchopové schopnosti obou rukou (osoba není schopna provést očistu), při anatomické či funkční ztrátě jedné nebo obou DKK [dolních končetin, pozn. soudu] a také při těžkém duševním onemocnění spojeném se sociální dezintegrací“ (důraz doplněn). Instrukce dále stanoví, že „[u] osob odkázaných na invalidní vozík je třeba u schopnosti výkonu fyziologické potřeby a schopnosti používat WC vyhodnotit funkci obou HKK [horních končetin, pozn. soudu] včetně funkce rukou z hlediska jejich pohyblivosti a svalové síly ve vztahu ke schopnosti přemístit se z vozíku na WC a zpět (tj. zaujmout vhodnou polohu)“ (důraz doplněn).

52. Žádné takové hodnocení posudek posudkové komise neobsahuje, a nelze jej tedy považovat za úplný a přesvědčivý. Žalovaný tak při svém rozhodování vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což představuje vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

53. Nelze dále přehlédnout, že žalobkyně výslovně uváděla, že potřebuje pomoc pečující osoby při usazení a zvednutí z WC, což odpovídá konkrétní aktivitě uvedené v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., tj. schopnosti zaujmout vhodnou polohu (naproti tomu v případě základní životní potřeby pouze zpochybňovala hodnocení „přijatelného standardu“ a v případě péče o zdraví relevantní argumentaci neuvedla vůbec). Je proto v této souvislosti významná i námitka, dle které měla být žalobkyně jednání posudkové komise přítomna.

54. Ačkoli žalobkyně i žalovaný odkazují na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zdůrazňují každý jiný z jejích závěrů.

55. Nejvyšší správní soud v právní větě k účastníky shodně citovanému rozsudku ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011–44, shrnul, že „[p]římé osobní vyšetření posuzované osoby lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí by v řízení o příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, mělo být pravidlem. Takové pravidlo však nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného případu.“ Lze tedy ve shodě s žalovaným uvést, že požadavek na osobní vyšetření posuzované osoby není absolutní.

56. Okolnostmi svědčícími pro nutnost osobního vyšetření posuzované osoby ovšem může být především rozpornost podkladů založených ve spisu. Žalobkyně v tomto ohledu přiléhavě poukázala na rozsudek Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 50/2013–32, dle něhož „je vyšetření posuzovaného při jednání komise základním prostředkem pro odstraňování rozporů mezi závěry sociálního šetření a posudkovým hodnocením posudkové komise. V takovém případě je povinností odvolacího správního orgánu žádat po posudkové komisi doplnění posudku, pokud posudková komise postavila své hodnocení na rozporných podkladech, aniž by rozpory sama odstranila nebo vysvětlila.“ To ostatně plyne i z žalovaným citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, čj. 3 Ads 91/2012–19, a ze dne 5. 2. 2016, čj. 2 Ads 209/2015–76. Nejedná se v judikatuře správních soudů o nic nového.

57. Ze záznamu o sociálním šetření ze dne 17. 5. 2024 plyne, že pečující osoba pomáhá žalobkyni usadit se na záchodovou mísu a následně ji potom zvedá. Závěr sociálního šetření je takový, že žalobkyně potřebuje nutnou pomoc při úkonech souvisejících s výkonem fyziologické potřeby. Je zde tedy evidentní rozpor mezi závěry sociálního šetření a závěry posudkové komise. Posudková komise tento rozpor v podstatě nijak nevysvětlila.

V. Závěr a náklady řízení

58. Pro konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

59. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

60. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení následující: 2 × 4 620 Kč coby odměna za zastupování za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 2 × 450 Kč coby paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

61. Celkové žalobkyniny náklady tedy činí částku 10 140 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

62. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A K námitce porušení zákazu změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele IV.B K námitkám nedostatečně zjištěného skutkového stavu IV.B.1 Stravování IV.B.2 Péče o zdraví IV.B.3 Výkon fyziologické potřeby V. Závěr a náklady řízení